28Staronový motolský drive

86Zlín, město filmu zaslíbené

Odpolední idyla. Slunce už nepálí, jen hladí, jeho měkké světlo si podává ruku s dlouhými stíny a ta zelená barva… občerství vás víc než její tekutá jmenovkyně.

Zlatá osmdesátá… Normalizační režim přituhuje, ale golf žije. Kvůli nedostatku holí si je hráči půjčovali navzájem, láska ke hře a spiklenecké partnerství pak byly o to silnější.

prezidenta a pozdější ministr zahraničí byl jeho čestným předsedou. Tihle golfoví průkopníci byli ve své vášni natolik silní, že dokázali přežít dobu temna II. světové války i změny režimu po únoru 1948. Ale snadné to rozhodně nebylo. Nacisté hřiště za války násilně přesunuté z Motola do Klánovic víceméně uzavřeli, aby ho pak příslušné orgány (jak přesný to výraz) po únoru 1948 vyvlastnily. Po oficiálním vyhlášení zákazu golfu jako sportu mládeži škodlivého většinu tamních fairwayí rozoraly traktory. „Golf nemá pražádné branné hodnoty a je opičením se po Západu. Rádoby sportovci si při něm dokonce nechávají nosit sluhou sportovní náčiní. Doufejme, že ho brzy nahradí sovětská lidová hra gorodky,“ uvádí se v dokumentu s datem 1952.

ZELENÁ SE (NEJEN) TRÁVA Trvalo dalších šestnáct let, než se členové GCP (Golf Club Praha) znovu objevili. Rok 1968 s sebou přinesl nejen politické oteplení končící studené války, ale i opětovné založení klubu. A také úpravu staronového hřiště, které je typické svou výraznou členitostí. Opět byly golfistům pronajaty pozemky patřící tentokrát už lidově demokratické armádě, která si nad Plzeňskou ulicí ponechala i výcvikové středisko. Na dohled praporků u jamek tam zažívalo několik generací vysokoškoláků hodiny nekonečné buzerace při výcviku na vojenské katedře. Osamělí golfisté jim sloužili, aniž to asi vůbec tušili, za cvičné pohyblivé cíle a sám pisatel tohoto článku musel vykopat skládací lopatkou na fairwayi čtyřkové jamky několikametrovou díru, kryt pro „bévépéčko“ – bojové vozidlo pěchoty . „Vy tam, vy v tom zeleném,“ řval na buzerplacu do třistahlavého pléna v maskáčích plukovník Marek a myslel tím jednoho konkrétního vojáčka, zatímco četa průzkumníků házela k bunkru „na trojce“

granáty pod dohledem plukovníka Kampfa. Nikdo mu neřekl jinak než Mein Kampf. Jména soudruhů záměrně nebyla změněna, což může dnes působit o to absurdněji. V Motole se to prostě vždycky… zelenalo.

DECH A TEP HŘIŠTĚ Naštěstí doba trhla znovu oponou a dnes je hra v Motole i odpočinek v restauraci zážitkem, které vyjadřují synonyma: pohoda, klid a uvolnění. Z areálu se stala doslova zapomenutá oáza Prahy, místo, kde se můžete zhluboka nadechnout. Vlastní klubovna připomíná jednoduchostí atmosféru první republiky a mezi členy vládne pospolitost. Devítijamkové hřiště je doplněno i plochou pro nácvik dlouhé hry (driving range) a krátké hry (putting, chipping). Klub má letitou tradici ve výchově nových golfistů v tréninkovém centru mládeže a jako Head Pro tam již delší dobu působí legenda tohoto sportu Jan Juhaniak. Areál včleněný do lokality Přírodního parku Košíře je také snadno dostupný jak automobilem, tak MHD. Samotná „devítka“ není abnormálně těžká, ale nic nechce dát zadarmo. Spíš než přemírou hlubokých bunkrů a odstrašujícími vodními plochami působí na hráče svými stromy a keři. Jako očividné překážky se sice netváří, ale „zahrají si“ s vámi nadmíru rády. Navíc míčky stékají doprava i doleva ostošest. Nad každou ránou tak musíte přemýšlet. Ostatně letitý bonmot o tomto hřišti tvrdí, že jediným rovným místem na něm je podlaha klubovny. Když se tam večer posadíte na terasu, uvidíte v zapadajícím slunci obrysy překvapivě dlouhé golfové historie. Příběh chvílemi chaotický, kterému chybí na jedné straně celé etapy a vzápětí hýří zbytečnými detaily tak, jak se to (nejen starým lidem) občas stává. g Viz: www.gcp.cz