N&N Czech-German Bookmag - léto a podzim 2022

SUMMER & AUTUMN 2022 2 7 0 CZ K | CZ 11 € | DE

Czech-German Bookmag

METROPOLE | ART | STYLE | BUSINESS

9 7 7 2 7 88 1 1 4002

etiketa Česká versus německá Tschechische versus deutsche Etikette Sousedé v dobrém i zlém | Nachbarn durch dick und dünn Jiří Fajt | Michael Žantovský | Věra Jourová | Andreas Künne | Jana Černochová Barbara von Ow-Freytag | Kateřina Sýsová | Joëlle Romba | Bára Prášilová | Tomáš Sacher

N&N

CZECH GERMAN BOOKMAG ist ein zweisprachiges Magazin, das seinen Lesern intellektuelle und kulturelle Freude bereitet. Unsere Texte sind wie Slow Food - liebevoll zubereitet und nahrhaft, man muss sich nur Zeit nehmen. Dazu als visuellen Drink serviert N&N Fotoserien und Kunstwerke von tschechischen und deutschen alten und jungen Meistern.

Was für ein Vergnügen ist es, CZ-DE Fusion zu kochen.

Eine größere und eine kleinere Nation, West und Ost, Germanen und Slawen. Nachbarn mit Grenzen, die nur noch auf der Landkarte (oder zu Zeiten von Covid) existieren.

Ja, ein Krieg steht jetzt unweit vor der Tür, und natürlich gehen wir in unseren Texten auch auf dieses unglückliche Thema ein. Aber wir freuen uns auch über das Gute, das uns der heutige Tag beschert. Denn N&N sieht den tschechisch-deutschen Raum in seiner ganzen Buntheit. Wir sollten unsere Augen nicht vor der Gefahr verschließen, aber auch nicht vor der Schönheit, die uns umgibt. Die Herrlichkeit des Daseins wahrzunehmen, erfordert manchmal Mut, denn in der tschechischen und deutschen Gesellschaft herrscht zuweilen wie ein Fluch ein Zustand der Angst und des Zorns. Wir müssen das wahrnehmen und uns dem mit Optimismus stellen!

Der Krieg bringt den Begriff der Nation wieder ins Spiel. Andererseits können wir dank dieser Erfahrung wieder stärker spüren, dass im 21. Jahrhundert die Konzepte von durch Sprache verbundenen Kollektiven irgendwie überholt sind. Schließlich wird die Welt immer mehr zu einer Einheit. Und man ist immer weniger deutsch, tschechisch, ukrainisch, russisch und immer mehr... nun ja, menschlich.

Ich ziehe den Hut vor all den Helden, die ihr Land verteidigen. Und gleichzeitig glaube ich, dass dieser „Revierkampf“ früher oder später beendet sein wird. Schließlich besitzen wir keine Territorien und keine natürlichen Ressourcen. Die Erde und ihre Reichtümer gehören der Erde und allem, was auf ihr lebt. Nicht nur den Menschen.

Die Menschen entwickeln sich trotz der verschiedenen Fehltritte zum Besseren. Und das N&N-Redaktionsteam unter der Leitung unserer Herausgeberin Danuše Siering weist gern auf diejenigen hin, die erfolgreich sind und andere inspirieren.

N&N

CZECH GERMAN BOOKMAG je dvojjazyčná revue, která přináší intelektuálně-kulturní potěšení svým čtenářům. Naše texty jsou jako slow food – s láskou připravené a výživné, chce to mít na ně čas. K tomu jako vizuální drink N&N servíruje fotografie a výtvarná díla českých i německých starých i mladých mistrů.

Jaká radost je vařit CZ-DE fusion. Větší a menší národ, západ a východ, Germáni a Slované. Sousedé s hranicemi, které existují už jen na mapě (nebo za covidu).

Ano, máme teď kousek za dveřmi válku a této neblahé záležitosti se v našich textech samozřejmě také věnujeme. Ale stejně tak se radujeme z toho dobrého, co nám dnešek přináší. Protože N&N vidí česko-německý prostor v celé jeho šíři. Nezavírejme oči před nebezpečím, ale nezavírejme je ani před krásami kolem nás. Vnímat nádheru bytí vyžaduje někdy odvahu, protože v české i německé společnosti chvílemi vládne jako kletba stav úzkosti a naštvanosti. To je třeba vnímat a postavit se tomu optimismem!

Válka vrací do hry pojem národa. Na druhou stranu díky této zkušenosti možná zase více cítíme, že ve 21. století jsou koncepty kolektivů pospojovaných jazykem jaksi přežité. Svět je přece čím dál více jeden. A člověk je stále méně Němec, Čech, Ukrajinec, Rus a čím dál víc… inu, člověk.

Smekám před všemi hrdiny, kteří brání svou vlast.

A zároveň věřím, že dřív nebo později už tohle „válčení o území“ bude pryč. My přece nevlastníme žádná území ani žádné přírodní zdroje. Zem a její bohatství patří Zemi a všemu, co na ní žije. Nejen lidem. Člověk se přes různá škobrtnutí vyvíjí k lepšímu. A redakce N&N s vydavatelkou Danuší Siering v čele je ráda, že může ukázat na ty, kterým se v životě daří a jsou pro ostatní inspirací.

Jan Müller editor

3

Obsah Umění JIŘÍ FAJT: Art „made in Czech“ na velké výstavě v Drážďanech Politika ČEŠI V ČELE EVROPY: Jana Černochová, Věra Jourová a Tomáš Sacher o českém předsednictví Etiketa STOLOVAT JAKO LORD. Minulost a současnost slavnostních tabulí společenské smetánky Válka Zač vlastně bojujeme?

BARBARA VON OW-FREYTAG o podstatě konfliktu mezi svobodným světem a diktaturou Diplomacie Německý velvyslanec v Česku ANDREAS KÜNNE o hlavním úkolu EU Sladké Fotografka KATEŘINA SÝSOVÁ servíruje dortíky a další lahůdky Intelektuál MICHAEL ŽANTOVSKÝ o historických lekcích a o tom, co teď stojí před námi Zeitgeist JAN BÍLÝ o tom, jak se z Německa vytratil duch hippie a co přišlo místo něj Trh s uměním Rozhovor s ředitelkou berlínské pobočky SOTHEBY’S Joëlle Rombou Esej JAKÝ SVĚT ZDĚDÍM? Co si o světě myslí čeští a němečtí teenageři Foto Mezinárodně úspěšná vizuální umělkyně z Prahy BÁRA PRÁŠILOVÁ vydává knihu Circles Vztahy Česko-německý odborník na etiketu a oblékání DANIEL ŠMÍD o „dobrých mravech“ Ekonomika A CO BUDE DÁL? Německým firmám v Česku se daří, ale narůstá nejistota Doprava BERLÍN – PRAHA za hodinu?

Ano, ale jak dlouho si na to počkáme?

Expati FABULARIUM aneb Jak pěstovat rodný jazyk, když žijete v zahraničí Bydlení Tragikomické postřehy o situaci na TRHU S BYTY v Berlíně Hudba Jazzová zpěvačka MARTINA BARTA na ose Praha – Berlín – New York Art guide CO SE DĚJE v kultuře Poslední slovo DANUŠE SIERING o tom, že nikdo není ostrov

4

Inhalt -6-

- 18 -

- 30 -

- 38 -

- 46 - 56 -

- 64 -

- 76 - 84 -

- 88 -

- 94 -

- 100 -

- 108 -

- 116 -

- 124 -

- 128 -

- 132 - 134 - 142 -

Kunst JIŘÍ FAJT: Kunst „Made in Czech“ auf der großen Ausstellung in Dresden Politik DIE TSCHECHISCHE REPUBLIK AN DER SPITZE EUROPAS: Jana Černochová, Věra Jourová, Tomáš Sacher über die tschechische Ratspräsidentschaft Etikette TAFELN WIE EIN LORD. Vergangenheit und Gegenwart festlicher Tafeln der gesellschaftlichen Elite Krieg Wofür kämpfen wir eigentlich?

BARBORA VON OW-FREYTAG über das Wesen des Konflikts zwischen der freien Welt und der Diktatur Diplomatie Der deutsche Botschafter in der Tschechischen Republik ANDREAS KÜNNE über die Hauptaufgabe der EU Süßes Die Fotografin KATEŘINA SÝSOVÁ serviert Torten und andere Gaumenfreuden Ein Intellektueller MICHAEL ŽANTOVSKÝ über die Lehren aus der Geschichte und was jetzt ansteht Zeitgeist JAN BÍLÝ darüber, wie der Hippie-Geist aus Deutschland verschwand und was an seine Stelle trat Kunstmarkt Ein Interview mit Jöelle Romba, Direktorin der Berliner Niederlassung von SOTHEBY´S Aufsatz WAS FÜR EINE WELT WERDE ICH ERBEN? Was tschechische und deutsche Teenager über die Welt denken Foto Die international erfolgreiche bildende Künstlerin aus Prag BÁRA PRÁŠILOVÁ veröffentlicht das Buch Circles Beziehungen Der tschechisch-deutsche Kenner der Etikette und Kleidung Daniel Šmíd über „gute Manieren“ Wirtschaft WIE GEHT ES WEITER? Deutschen Unternehmen in der Tschechischen Republik geht es gut, aber die Unsicherheit wächst Verkehr BERLIN – PRAG in einer Stunde? Ja, aber wie lange werden wir darauf warten?

Expats FABULARIUM oder wie Sie Ihre Muttersprache pflegen können, wenn Sie im Ausland leben Wohnen Tragikomische Beobachtungen zur Situation auf dem Wohnungsmarkt in Berlin Musik Die Jazzsängerin MARTINA BARTA auf der Achse Prag – Berlin – New York Art Guide Das kulturelle Geschehen Schlusswort DANUŠE SIERING darüber, dass niemand eine Insel ist

Musica non grata 2022/2023 Ein internationales Musikund Kulturprojekt der Tschechischen Republik und der Bundesrepublik Deutschland, organisiert vom Nationaltheater Prag und finanziell unterstützt von der Botschaft der Bundesrepublik Deutschland

Mezinárodní hudební a kulturní projekt České republiky a Spolkové republiky Německo, pořádaný Národním divadlem a finančně podpořený Velvyslanectvím Spolkové republiky Německo.

Musica non grata lässt das künstlerische Vermächtnis von bedeutenden Komponistinnen und Komponisten wieder aufleben, die für das Musikleben der tschechoslowakischen Zwischenkriegszeit wichtig waren und vom nationalsozialistischen Regime verfolgt wurden.

Musica non grata oživuje umělecký odkaz skladatelek a skladatelů důležitých pro hudební život meziválečného Československa, kteří byli pronásledováni nacionálním socialismem či jiným způsobem perzekvováni z důvodů náboženských, rasových, politických nebo genderových.

Paul Abraham BALL IM SAVOY / PLES V HOTELU SAVOY 16. und / a 18. 9. 2022, Staatsoper / Státní opera Jaromír Weinberger SCHWANDA, DER DUDELSACKPFEIFER / ŠVANDA DUDÁK 6. und / a 9. 10. 2022, Nationaltheater / Národní divadlo Hans Krása VERLOBUNG IM TRAUM / ZÁSNUBY VE SNU 20. 11. 2022, Staatsoper / Státní opera Unterstützt von / S podporou

Erwin Schulhoff FLAMMEN / PLAMENY 26. 11. 2022, Staatsoper / Státní opera Alexander Zemlinsky KLEIDER MACHEN LEUTE / ŠATY DĚLAJÍ ČLOVĚKA 24. 2. und / a 26. 2. 2023, Staatsoper / Státní opera

www.musicanongrata.cz, www.narodni-divadlo.cz 5

6

TSCHECHISCHE SAISON IN DRESDEN

Č E S K Á S E Z O NA V D R Á Ž Ď A N E C H

Der Kunsthistoriker Jiří Fajt bereitet in den Staatlichen Kunstsammlungen Dresden die größte Veranstaltung tschechischer Kunst in Europa vor Historik umění Jiří Fajt ve Státních uměleckých sbírkách Drážďany připravuje největší akci českého umění v Evropě

text: Danuše Siering foto: Michaela Dzurná

7

V

aše současné působiště je prestižní instituce a vy se podílíte na jejím řízení. Je to pro vás „práce snů“?

Každopádně Staatliche Kunstsammlun­ gen Dresden (SKD) se svými 15 muzejními sbírkami jsou mezinárodně jedinečné. Ve srovnání s pražskou Národní galerií, jejíž potenciál je však stále nedoce­ něný, jsou drážďanské sbírky komplexnější a přesa­ hují profil pražské galerie soustředěné výhradně na výtvarné umění. Drážďanská sbírka starých mistrů se

Nechci zastírat, že jsem ale docela dlouho zvažoval, zda si vůbec mám po neblahých zkušenostech z pražské Národní galerie onen „institucionální chomout“ ještě jednou nasadit na hlavu. slavnými obrazy Raffaela, Tiziana, Rubense, Vermeera a mnoha dalších, poklady uměleckého řemesla v dráž­ ďanské Zelené klenbě, ale třeba i fascinující soubor prací z porcelánu či technické památky Matematicko­ -fyzikálního salonu rozhodně patří k tomu nejpozo­ ruhodnějšímu, co světová muzea mohou nabídnout.

Z tohoto pohledu je pro mě velkou ctí, že se mohu podílet na prezentaci těchto pokladů široké veřej­ nosti.

Nechci zastírat, že jsem ale docela dlouho zva­ žoval, zda si vůbec mám po neblahých zkušenostech z pražské Národní galerie onen „institucionální cho­ mout“ ještě jednou nasadit na hlavu. Rozhodující roli v mém rozhodování nakonec sehrála skutečnost, že si vážím práce své kolegyně Marion Ackermannové, generální ředitelky SKD, která mě oslovila a s níž si také lidsky i profesně nadmíru dobře rozumíme.

Svoje angažmá v Drážďanech jsem ale nicméně omezil na pět let.

Mohl byste porovnat přístup státu a sponzorů ke kultuře v Česku a Německu? Porovnáte-li rozpočet, s nímž hospodaříte v Drážďanech, s tím, jaký jste měl k dispozici v Praze, oč víc si nyní můžete dovolit?

Rozpočet SKD je lépe postavený ve srovnání s tím, s nímž jsme hospodařili v Národní galerii. Tehdy jsem se snažil přesvědčit český stát, že péče o umě­ leckou sbírku v hodnotě desítek miliard korun nelze

8

pro­fesionálně vykonávat se státním provozním pří­ spěvkem ve výši 230 milionů korun. Ten se navíc od počátku 90. let nezměnil. Již pouze správa sedmi historických budov, v nichž je galerie doma, společně s mandatorními, tedy povinnými výdaji, stála mno­ hem více. Mým návrhem bylo, aby stát finančně zajistil řádnou péči o státní majetek, tedy o sbírku a budovy, a my jako vedení instituce se postaráme o financování kompletního programu. Naše předse­ vzetí jsme splnili, stát ovšem nikoliv.

Výstavní program Národní galerie jsme tak financovali výhradně z vlastních příjmů galerie, to znamená ze vstupného, sponzorských darů, komerč­ ních pronájmů apod. Za dobu mého působení v praž­ ské galerii jsme díky atraktivnějšímu a mezinárodně relevantnímu programu ztrojnásobili počet návštěv­ níků, tudíž i příjmy ze vstupného, které např. v roce 2017 přesáhly 70 milionů korun. Pracovali jsme na zlepšení provozu komerčních prostor v galerijních budovách, což přineslo nejen podstatně vyšší kvalitu návštěvnických služeb, ale i mnohem více peněz do galerijního rozpočtu. Spustili jsme sponzorský pro­ gram pro korporátní partnery, jakož i členský pro­ gram pro širokou veřejnost. Ve svém důsledku jsme si tak mohli dovolit investovat do výstav­ Jenom pro představu: ního programu částky až kolem 100 milionů výstava o Karlu IV., ročně. Výstavní pro­ jedna z nejúspěšnějjekty Gerharda Rich­ ších výstav v historii tera nebo Alberta Národní galerie vůbec, Giacomettiho nebyly laciné.

Pokud ale zahájená v roce 2016 chcete hrát první ligu, ve Valdštejnské jíza to byl náš cíl, pak dárně, stála přes musíte mít i odpoví­ dající vybavení. Jenom 60 milionů korun. pro představu: výstava o Karlu IV., jedna z nejúspěšnějších výstav v historii Národní galerie vůbec, zahájená v roce 2016 ve Valdštejnské jízdárně, stála přes 60 milionů korun.

V Drážďanech je o mandatorní výdaje postaráno, ty samozřejmě pokrývá příspěvek saské vlády ve výši kolem 25 milionů eur. Ta navíc velkoryse investuje ohromné částky do zkvalitnění muzejní infrastruk­ tury, zejména do budov a jejich vybavení. Státní umělecké sbírky v Drážďanech patří k nejprestiž­

I

hre aktuelle Wirkungsstätte ist eine angesehene Institution, und Sie sind an deren Management beteiligt. Ist das ein „Traumjob“ für Sie? Auf jeden Fall sind die Staatlichen Kunstsammlungen Dresden (SKD) mit ihren 15 Museumssammlungen international einzigartig. Im Vergleich zur Prager Nationalgalerie, deren Potenzial noch immer unter­ schätzt wird, sind die Dresdner Sammlungen komple­ xer und gehen über das Profil der ausschließlich auf bildende Kunst ausgerichteten Prager Galerie hinaus.

Die Dresdner Sammlung Alter Meister mit berühm­ ten Gemälden von Raffael, Tizian, Rubens, Vermeer und vielen anderen, die Schätze künstlerischer Hand­ werkskunst im Grünen Gewölbe Dresdens sowie die faszinierende Porzellansammlung und die techni­ schen Denkmäler des Mathematisch-physikalischen Salons gehören zweifelsfrei zum Bemerkenswertes­ ten, was die Museen der Welt zu bieten haben. Unter diesem Gesichtspunkt ist es für mich eine große Ehre, an der Präsentation dieser Schätze für die breite Öffentlichkeit teilnehmen zu dürfen.

Ich will nicht verschweigen, dass ich nach der unglücklichen Erfahrung in der Prager National­ galerie lange überlegt habe, ob ich mich überhaupt noch einmal jenem „institutionellen Joch“ unterstel­ len sollte. Ausschlaggebend für meine Entscheidung war letztlich die Tatsache, dass ich die Arbeit meiner Kollegin Marion Ackermann, der Generaldirektorin der SKD, die an mich herangetreten ist, sehr schätze und mit der ich mich auch menschlich und fachlich überaus gut verstehe. Nichtsdestotrotz habe ich mein Engagement in Dresden auf fünf Jahre begrenzt.

Könnten Sie den Ansatz des Staates und der Sponsoren gegenüber der Kultur in der Tschechischen Republik und in Deutschland vergleichen? Wenn Sie das Budget, mit dem Sie in Dresden arbeiten, mit dem vergleichen, das Ihnen in Prag zur Verfügung stand, wie viel mehr können Sie sich jetzt erlauben?

Das Budget der SKD ist besser aufgestellt als das, mit dem wir früher in der Nationalgalerie gewirtschaftet haben. Damals habe ich versucht, den tschechischen Staat davon zu überzeugen, dass die Pflege einer Kunstsammlung im Wert von mehreren Milliarden Kronen mit einem staatlichen Betriebszuwendung von 230 Millionen Kronen nicht kompetent bewerk­

stelligt werden kann. Obendrein hat sich diese seit den frühen 1990er Jahren nicht geändert. Allein die Verwaltung der sieben historischen Gebäude, in denen die Galerie untergebracht ist, kostete zusammen mit den obligatorischen Ausgaben viel mehr. Mein Vor­ schlag war, dass der Staat die ordnungsgemäße Pflege des staatlichen Eigentums, d.h. der Sammlung und der Gebäude, finanziell sicherstellt, und wir als Die Ausstellung Leitung der Institution die Finanzierung des gesamten über Karl IV., eine Programms übernehmen. der erfolgreichsten Wir haben unseren Vorsatz Ausstellungen in erfüllt, der Staat allerdings der Geschichte der nicht.

So finanzierten wir das Nationalgalerie, Ausstellungsprogramm der kostete über Nationalgalerie ausschließ­ 60 Millionen lich aus den eigenen Ein­ nahmen, wie z.B. Eintritts­ Kronen. geldern, Sponsorenspenden, gewerblichen Vermietun­ gen u. ä. Während meiner Amtszeit in der Prager Galerie konnten wir dank eines attraktiveren und international relevanten Programms die Besucher­ zahlen und damit auch die Einnahmen aus Ein­ trittsgeldern verdreifachen, so dass sie 2017 bei über 70 Millionen CZK lagen. Wir arbeiteten daran, den Betrieb der kommerziellen Räume in den Gale­ riegebäuden zu verbessern, was nicht nur eine viel höhere Qualität der Besucherdienste, sondern auch wesentlich mehr Geld für das Budget der Galerie brachte. Wir haben ein Sponsoringprogramm für Unternehmenspartner und ein Mitgliedschaftspro­ gramm für die breite Öffentlichkeit gestartet. So konnten wir es uns leisten, jährlich bis zu rund 100 Millionen Kronen in das Ausstellungsprogramm zu investieren. Ausstellungsprojekte von Gerhard Rich­ ter oder Alberto Giacometti waren nicht billig. Aber wenn man in der ersten Liga spielen will, und das war unser Ziel, dann muss man die richtige Ausstattung haben. Nur zur Veranschaulichung: die Ausstellung über Karl IV., eine der erfolgreichsten Ausstellungen in der Geschichte der Nationalgalerie, die 2016 in der Wallenstein-Reithalle eröffnet wurde, kostete über 60 Millionen CZK. In Dresden sind die mandatierten Kosten sicher­ gestellt, die natürlich durch den Beitrag des Freistaa­

9

nějším světovým muzeím a jsou také sledovány se značným zájmem nejen široké veřejnosti, ale i saské politické reprezentace. Saský premiér je častým hostem našich vernisáží. Mezi úspěšnými projekty z poslední doby bych vyzdvihl výstavy slavného malíře holandského zlatého věku Johanna Vermeera, německého a ruského romantismu nebo jubilejní přehlídku prací geniálního Gerharda Richtera. Tak třeba první dvě zmíněné výstavy byly vyprodány již pár týdnů po zahájení.

Samozřejmě i o financování programu se musíme postarat sami z mimorozpočtových zdrojů, nicméně struktura dárců a nakonec i objemy poskytovaných prostředků jsou rozdílné a liší se rok od roku – před pandemií programový rozpočet představoval částku 15–20 milionů eur. V Německu existuje institucio­ nální podpora kulturních aktivit z různých spolko­ vých, zemských i soukromých nadací, svoje nadační fondy mají velké korporace. Ty pak jakoby nahrazují roli státu při charitativních a filantropických aktivi­ tách. Obecně platí, řekl bych, že dobrý nápad, kvalitní téma, si peníze vždycky najdou.

V Německu pořád pláčou nad tím, jak málo peněz přichází do kultury a jak byla za covidu opomíjená, ale podle vašeho popisu to spíš vypadá na víc než velkorysou podporu.

Ale kultura nikdy nebude mít dost peněz! Každá civi­ lizovaná společnost však musí zajistit základní sys­ témové nástroje k financování kultury a odpovídající motivační stimuly k vlastní aktivitě a kreativitě účast­ níků. K vaší poznámce: stále ještě existuje propastný rozdíl ve vnímání společenské role kultury v Německu a České republice. Možná by bylo užitečné, kdyby si ti, kdo pláčou v Německu, vyměnili role a zkusili fungo­ vat v českém prostředí. Mám za to, že by jejich nářek rychle utichl...

V Drážďanech chystáte rozsáhlý český kulturní projekt. Kladl jste si jeho realizaci jako podmínku při jednání o vašem působení v SKD? Ne, žádnou podobnou podmínku jsem si nekladl.

Zájmem mým i Marion Ackermannové bylo zintenziv­ nit již existující mezinárodní aktivity drážďanských kolegů a ostřeji vyprofilovat institucionální drama­ turgii směrem k regionu středovýchodní Evropy.

Drážďany se musejí s ohledem na svou geografickou polohu, historickou paměť i současnost stát místem

10

setkávání se střední a východní Evropou, jakýmsi mostem mezi Západem a Východem, musejí být mís­ tem s vysokou kompetencí i citlivostí k východním sousedům a jejich bohaté kultuře. A to jsme tenkrát

Drážďany se musejí s ohledem na svou geografickou polohu, historickou paměť i současnost stát místem setkávání se střední a východní Evropou. ani netušili, jak dalece aktuální se tento požadavek stane za pár měsíců na pozadí dnešní válečné agrese Putinova autoritářského režimu na Ukrajině. Česká sezona v Drážďanech, jak náš projekt nazýváme, je motivována nadcházejícím českým předsednictvím v Radě Evropy. V této souvislosti chceme společně s našimi partnery, zejména pak s Česko-německým fondem budoucnosti, praž­ ským Studiem Bubec a také s řadou saských kultur­ ních institucí, představit českou soudobou kulturu v šíři rozličných médií a osobností. Chceme sezná­ mit sousedy ve střední a středovýchodní Evropě s mimořádnými uměleckými výkony českých umělkyň a umělců, chceme umožnit setkávání tvůrců a aktérů na mezinárodně viditelném poli. Připravujeme tak pestrý festivalový program, který by mohl zaujmout jak milovníky klasických historických témat, tak i ty, kdo se rádi nechají unášet experimentální krea­ tivitou současného umění. V naší nabídce tak pocho­ pitelně nemůže chybět výtvarné umění, které tvoří páteř celé programové skladby, ale do polabské met­ ropole přivezeme i nejrůznější divadelní, hudební nebo filmové projekty.

Kdy a v kterých místech bude Česká sezona probíhat?

Celá sezona má několik částí. Zahajujeme 24. června ve veřejném prostoru, především na drážďanské labské promenádě a přilehlém Starém Městě, kde nainstalujeme skulptury a objekty od sedmi autorů z Čech: zastoupeni budou Michal Gabriel, František Skála, Čestmír Suška, Milena Dopitová, Jakub Nepraš, Kryštof Kintera a David Černý. Posledně jmenovaný zapůjčí plastiku nazvanou Quo vadis, která motivem trabanta připomene podzimní události roku 1989 na pražské Malé Straně, kde přes zeď německého

tes Sachsen von rund 25 Millionen Euro gedeckt sind.

Darüber hinaus investiert er großzügig in die Verbes­ serung der Infrastruktur des Museums, insbesondere in die Gebäude und ihre Ausstattung. Die Staatlichen Kunstsammlungen Dresden gehören zu den renom­ miertesten Museen der Welt und werden nicht nur von der breiten Öffentlichkeit, sondern auch von den sächsischen Politikern mit großem Inter­esse verfolgt.

Der sächsische Ministerpräsident ist ein häufiger Gast bei unseren Vernissagen. Unter den erfolgreichen Projekten der letzten Zeit möchte ich die Ausstellun­ gen von Werken des berühmten Malers des Goldenen Zeitalters der Niederlande Johann Vermeer sowie der deutschen und russischen Romantik oder die Jubilä­ umsausstellung mit den Werken des genialen Gerhard Richter hervorheben. So waren beispielsweise die ers­ ten beiden Ausstellungen bereits wenige Wochen nach der Eröffnung ausverkauft.

Natürlich müssen wir das Programm auch selbst aus außerbudgetären Quellen finanzieren, aber die Struktur der Geber und letztlich auch die Höhe der

Die Pflege einer Kunstsammlung im Wert von mehreren Milliarden Kronen kann mit einem staatlichen Betriebszuschuss von 230 Millionen Kronen nicht kompetent bewerkstelligt werden. bereitgestellten Mittel variiert von Jahr zu Jahr - vor der Pandemie belief sich das Programmbudget auf 15 20 Millionen Euro. In Deutschland werden kulturelle Aktivitäten von verschiedenen Bundes-, Landes- und Privatstiftungen institutionell gefördert, und große Unternehmen verfügen über eigene Stiftungen. Diese ersetzen dann quasi die Rolle des Staates bei karitati­ ven und philanthropischen Aktivitäten. Im Allgemei­ nen würde ich sagen, dass eine gute Idee, ein gutes Thema, immer Geld findet.

In Deutschland wird ständig beanstandet, wie wenig Geld in die Kultur fließt und wie sehr sie in Covid-Zeiten vernachlässigt wurde, Ihrer Beschreibung nach scheint es jedoch eher eine mehr als großzügige Unterstützung zu sein.

Aber die Kultur wird nie genug Geld haben! Jede zivi­

lisierte Gesellschaft muss dennoch die grundlegen­ den systemischen Instrumente zur Finanzierung der Kultur bereitstellen und angemessene Anreize für die eigene Aktivität und Kreativität der Teilnehmer bie­ ten. Zu Ihrer Anmerkung: es gibt nach wie vor einen himmelweiten Unterschied in der Wahrnehmung der gesellschaftlichen Rolle der Kultur in Deutschland und in der Tschechischen Republik. Vielleicht wäre es sinnvoll, wenn diejenigen, die in Deutschland jam­ mern, die Rollen tauschen und versuchen würden, im tschechischen Umfeld zu funktionieren. Ich glaube, ihre Nörgeleien würden schnell verstummen...

Sie planen ein großes tschechisches Kulturprojekt in Dresden. Haben Sie die Verwirklichung dieses Vorhabens zur Bedingung gemacht, als Sie über Ihr Engagement in den SKD verhandelten?

Nein, ich habe keine derartige Bedingung gestellt.

Mein Interesse und das von Marion Ackermann war es, die bereits bestehenden internationalen Aktivitä­ ten unserer Dresdner Kollegen zu intensivieren und die institutionelle Dramaturgie stärker in Richtung Ostmitteleuropa zu profilieren. Dresden muss auf­ grund seiner geografischen Lage, seiner historischen Erinnerung und seiner Gegenwart ein Treffpunkt mit Mittel- und Osteuropa werden, eine Art Brücke zwi­ schen West und Ost, ein Ort mit hoher Kompetenz und Sensibilität für seine östlichen Nachbarn und deren reiche Kultur. Und wir wussten damals noch nicht, wie aktuell diese Forderung in wenigen Mona­ ten vor dem Hintergrund der heutigen kriegerischen Aggression von Putins autoritärem Regime in der Ukraine werden würde.

Die Tschechische Saison in Dresden, wie wir unser Projekt nennen, ist durch die bevorstehende tschechische Präsidentschaft im Europarat motiviert.

In diesem Zusammenhang wollen wir gemeinsam mit unseren Partnern, insbesondere dem DeutschTschechischen Zukunftsfonds, dem Studio Bubec in Prag und einer Reihe sächsischer Kultureinrichtun­ gen, tschechische Gegenwartskultur in einem breiten Spektrum unterschiedlicher Medien und Persönlich­ keiten präsentieren. Wir wollen unsere Nachbarn in Mittel- und Osteuropa auf die außergewöhnlichen künstlerischen Leistungen tschechischer Künstler und Künstlerinnen aufmerksam machen und Begeg­ nungen von Kunstschaffenden und Akteuren auf

11

velvyslanectví prchaly stovky východních Němců do svobodného světa. A přitom zanechali v nedalekých ulicích spoustu tehdy oblíbených bakelitových tra­ bantů. Jeden bronzový odlitek této práce stojí právě na zahradě německé ambasády v Praze, druhý umístíme před drážďanskou Akademii výtvarných umění.

Kromě toho na náměstí George Treue mezi našimi budovami Lipsiusbau a Albertinum postavíme pódium, na kterém budou po celé léto probíhat nej­ různější aktivity, počínaje rozhovory s umělkyněmi

Zastoupeni budou Michal Gabriel, František Skála, Čestmír Suška, Milena Dopitová, Jakub Nepraš, Kryštof Kintera a David Černý. a umělci přes kulaté stoly k aktuálním celospolečen­ ským tématům a konče divadelními představeními malých forem či hudebními vystoupeními různých žánrů. Jistou intimitu tohoto veřejného prostran­ ství budou na tomto místě dotvářet imerzní práce Čestmíra Sušky, o pohoštění bude zase postaráno v Prastánku Františka Skály.

Těch sedm umělců jste vybíral vy, nebo na to existuje zvláštní kuratorium?

Samozřejmě na realizaci programu spolupracuji s kolegy v Drážďanech, nicméně v otázkách drama­ turgie se spoléhám hodně na vlastní zkušenosti a chci představit to, co je mi osobně blízké.

A jak bude sezona dále pokračovat?

Ze slavné labské promenády v Drážďanech se ve druhé, performativně laděné části letního programu přesuneme na protější novoměstský břeh Labe, kde v Japonském paláci, barokní budově postavené na počátku 18. století pro královskou porcelánovou sbírku Augusta Silného, saského a polského mocnáře a nadšeného podporovatele umění a vědy, budeme od 4. srpna hostit Divadlo bratří Formanů. Na palá­ covém nádvoří tak budou moci rodiny s dětmi zhléd­ nout loutkové představení Aladin, účastnit se roz­ ličných uměleckých dílen a v tamních interiérech se ponořit do snového prostředí formanovského Ima­ ginária, které hravou a interaktivní formou vybízí k poznávání našeho světa a nás samých. V létě budeme

12

také hostit různé performance a umělecké happeningy – třeba Jiřího Davida společně s mladou ukrajinskou sochařkou Pavlou Nikitinou, nebo Františkem Skálou, který se pro svou monumentální instalaci nechal inspirovat drobnou grafikou od Maxe Švabinského.

A samozřejmě zahraje i M.T.O. Universal.

Co ještě bude součástí projektu Česká sezona?

Jeho třetí částí, a současně jakýmsi vyvrcholením, se stane podzimní výstava v Lipsiusbau – v naší budově postavené na konci 19. století Spolkem výtvarných umělců v Drážďanech pro výstavní využití, za 2. svě­ tové války pak těžce poškozené a na počátku třetího milénia zrekonstruované v moderní výstavní prostor.

Svým způsobem se tak jedná o starší „sestru“ praž­ ského Mánesa, o prostor, který vznikl za srovnatel­ ných okolností a s podobnou funkcí.

Naše výstava má název Všechnu moc imagi­ naci, což je původně programatický apel surrealistů přetvářejících sen v realitu a realitu v sen. Aktu­ álně pak jde o citát vypůjčený z jednoho dopisu Jana Švankmajera svojí ženě Evě. Tento citát je sou­ časně i programatic­ kým názvem celé drá­ Celou druhou žďanské České sezony polovinu tohoto a odkazuje ke spe­ cifické poetice české roku budou organizovizuální scény. vány různé solitérní Celou druhou polo­ projekty. Tak třeba na vinu tohoto roku budou organizovány různé podzim do Drážďan solitérní projekty. Tak zavítá Jaroslav Rudiš třeba na podzim do s hudební skupinou Drážďan zavítá Jaro­ slav Rudiš s hudební Kafka Band. skupinou Kafka Band.

S Janem Švankmajerem jsme zase domluveni, že v Drážďanech bude mít svě­ tovou premiéru jeho poslední film o kunstkomoře, kterou si, inspirován historickými předlohami, kromě jiných i naší proslulé Zelené klenby v drážďanském zámku, vytvořil na svém zámečku v kouzelné krajině jihozápadních Čech. A k tomu řada dalších akcí.

Na programové nabídce spolupracujeme s osvěd­ čeným dramaturgicko-režijním tandemem Michalem a Šimonem Cabanovými, digitální programy pro nás zase připravuje mezinárodní tým specialistů, jehož výsledky se představí v projektu nazvaném Hybrid

Současné české výtvarné umění zastupuje např. Krištof Kintera a jeho dílo „My Light is Your Light“.

Die zeitgenössische tschechische Kunst ist z.B. durch Krištof Kintera und sein Werk „My Light is Your Light“ vertreten.

Jedním z děl reprezentujících české umění je také obraz Potápěč od malířky Toyen (Kunsthalle Praha).

Eines der Werke, die für die tschechische Kunst stehen, ist das Gemälde Potápěč (der Taucher) der Malerin Toyen.

14

einem international sichtbaren Feld ermöglichen.

Wir bereiten also ein abwechslungsreiches Festival­ programm vor, das sowohl Liebhaber klassischer historischer Themen als auch diejenigen anziehen könnte, die sich gern von der experimentellen Krea­ tivität der zeitgenössischen Kunst mitreißen lassen.

In unserem Angebot darf natürlich keinesfalls die bil­ dende Kunst fehlen, die das Rückgrat des gesamten Programms bildet, aber wir werden auch verschie­ dene Theater-, Musik- und Filmprojekte in die an der Elbe gelegene Metropole bringen.

Wann und an welchen Orten findet die Tschechische Saison statt?

Die gesamte Saison besteht aus mehreren Teilen.

Wir beginnen am 24. Juni im öffentlichen Raum, hauptsächlich auf der Dresdner Elbpromenade und in der angrenzenden Altstadt, wo wir Skulpturen und Objekte von sieben tschechischen Künstlern installieren werden: Michal Gabriel, František Skála, Čestmír Suška, Milena Dopitová, Jakub Nepraš, Kryštof Kintera und David Černý. Letztgenannter wird eine Skulptur mit dem Titel Quo Vadis zur Verfügung stellen, die mit dem Motiv eines Traban­ ten an die Ereignisse im Herbst 1989 auf der Prager Kleinseite erinnert, als Hunderte von Ostdeutschen über die Mauer der deutschen Botschaft in die freie Welt flohen und dabei viele der damals beliebten Bakelit-Trabants in den umliegenden Straßen ste­ hen ließen. Ein Bronzeabguss dieses Werks steht derzeit im Garten der deutschen Botschaft in Prag, ein zweiter wird vor der Hochschule für Bildende Künste in Dresden installiert.

Darüber hinaus werden wir auf dem GeorgTreue-Platz zwischen den Gebäuden Lipsiusbau und Albertinum eine Bühne errichten, auf der den gan­ zen Sommer über diverse Veranstaltungen stattfin­ den werden, von Künstlergesprächen über Diskus­ sionsrunden zu aktuellen gesellschaftlichen Themen bis hin zu kleinen Theateraufführungen und musi­ kalischen Darbietungen verschiedener Genres. Die immersiven Werke von Čestmír Suška werden diesem öffentlichen Raum eine gewisse Intimität verleihen, und für die Bewirtung ist dann im Prastánek von František Skála gesorgt.

Haben Sie diese sieben Künstler ausgewählt, oder gibt es ein spezielles Kuratorium?

Natürlich arbeite ich bei der Realisierung des Pro­ gramms mit meinen Kollegen in Dresden zusammen, aber was die Dramaturgie anbelangt, verlasse ich mich doch mehr auf meine eigenen Erfahrungen und möchte das präsentieren, was mir persönlich am Herzen liegt.

Und wie wird die Saison weitergehen?

Von der berühmten Elbpromenade in Dresden geht es im zweiten, performativ ausgerichteten Teil des Sommerprogramms an das gegenüberliegende Elb­ ufer in der Neustadt, wo ab dem 4. August das Thea­

Dresden muss aufgrund seiner geografischen Lage, seiner historischen Erinnerung und seiner Gegenwart ein Treffpunkt mit Mittel- und Osteuropa werden, eine Art Brücke zwischen West und Ost. ter der Gebrüder Forman im Japanischen Palais gas­ tieren wird. Es handelt sich um einen Barockbau, der im frühen 18. Jahrhundert für die königliche Porzellansammlung von August dem Starken, einem sächsischen und polnischen Herrscher und begeister­ ten Förderer von Kunst und Wissenschaft, errichtet wurde. Im Innenhof des Palastes können Familien mit Kindern das Puppentheater Aladin sehen, an ver­ schiedenen künstlerischen Workshops teilnehmen und in die verträumte Umgebung des Forman-Ima­ ginariums eintauchen, das dazu anregt, unsere Welt und uns selbst auf spielerische und interaktive Weise zu erkunden. Im Sommer werden wir auch einige Performances und Kunstaktionen ausrichten – zum Beispiel mit Jiří David zusammen mit der jungen ukrainischen Bildhauerin Pavla Nikitina oder mit František Skála, der sich von einer kleinformatigen Grafik von Max Švabinský für seine gewaltige Arbeit inspirieren ließ. Und natürlich wird auch die Band M.T.O. Universal auftreten.

Was wird sonst noch zum Projekt Tschechische Saison gehören?

Ihr dritter Teil und zugleich eine Art Höhepunkt wird eine Herbstausstellung im Lipsiusbau sein - in unserem Gebäude, das Ende des 19. Jahrhunderts

15

Historik umění Jiří Fajt u sídla Státních uměleckých sbírek Drážďany – instituce, s níž připravuje největší akci českého umění v Evropě.

Ambicí „České sezony“ je umožnit setkávání tvůrců a aktérů na mezinárodně viditelném poli.

Jiří Fajt in der Zentrale der Staatlichen Kunstsammlungen Dresden - der Institution, mit der er die größte Veranstaltung tschechischer Kunst in Europa vorbereitet. Die „Tschechische Saison“ will, Künstlern und Veranstaltern die Möglichkeit geben, sich aust einem international sichtbaren Feld zu treffen.

Bridge, který bude umožňovat setkávání a diskuse lidí z různých míst v Drážďanech, Čechách či dalších zemích středovýchodní Evropy, a to v reálném čase.

Aktivní zapojení návštěvníků České sezony pak bude spouštěčem různých světelných a laserových instalací v Drážďanech.

Vedle toho sezonu propojí projekt příznačně nazvaný Po českých stopách, který bude představo­ vat umělecká díla drážďanských Státních uměleckých sbírek vytvořená českými umělci a umělkyněmi anebo ta díla, jež nesou významnou českou provenienční stopu, jinými slovy díla, která v minulosti prošla uměleckými sbírkami v Čechách, jako např. Rudolf II. na Pražském hradě nebo Albrecht z Valdštejna v podhradí.

Kam ještě budete zaměřovat pozornost v dlouhodobém horizontu?

Společně s Marion Ackermannovou a našimi kolegy z SKD se nově zamýšlíme nad silnějším vyprofilo­ váním dramaturgické linie orientované směrem na východ od Drážďan. Teritoriálně nahlíženo budou při­ tom hrát klíčovou roli tři sousední státy – Německo, Polsko a Česká republika. Nechceme však zůstat uza­ vřeni jenom v tomto sousedství. Naši perspektivu tak rozšiřujeme na celý region středovýchodní a východní Evropy, zahrnující kromě jiných země někdejšího sovětského bloku včetně Běloruska, Ukrajiny a Mol­ davska, nástupnické státy Jugoslávie a samozřejmě i pobaltské republiky. Východ pro nás ale vlastně končí až na Bosporu… =

JIŘÍ FAJT (* 1960) Česko-německý historik umění a vysokoškolský učitel, v letech 2014–2019 generální ředitel Národní galerie Praha.

Od loňského podzimu řídí mezinárodní aktivity ve Staatliche Kunstsammlungen Dresden, od 1. dubna tohoto roku je zde navíc zodpovědný za program skupiny 15 muzeí v Drážďanech, Lipsku a Herrnhutu. Výhledově chce posilovat zejména vazby na středovýchodní a východní Evropu se zřetelem k Ukrajině a Turecku.

16

In der zweiten Jahreshälfte laufen diverse Einzelprojekte. So werden im Herbst beispielsweise Jaroslav Rudiš und die Kafka-Band in Dresden zu Gast sein.

von der Dresdner Künstlergesellschaft für Ausstel­ lungszwecke erbaut, im Zweiten Weltkrieg schwer beschädigt und zu Beginn des dritten Jahrtausends als moderner Ausstellungsraum wiederaufgebaut wurde.

Er ist gewissermaßen die ältere „Schwester“ der Prager Galerie Mánes, die unter vergleichbaren Umständen und mit ähnlicher Funktion gebaut wurde.

Unsere Ausstellung trägt den Titel Všechnu moc imaginaci (Die Alle Macht der Imagination), der ursprünglich ein programmatischer Appell der Sur­ realisten ist, die den Traum in die Wirklichkeit und die Wirklichkeit in den Traum verwandeln. Aktuell geht es um ein Zitat aus einem Brief von Jan Švank­ majer an seine Frau Eva. Dieses Zitat ist gleichzeitig der programmatische Titel der gesamten Dresdner Tschechischen Saison und verweist auf die spezifische Poetik der tschechischen visuellen Szene.

In der zweiten Jahreshälfte laufen diverse Einzel­ projekte. So werden im Herbst beispielsweise Jaroslav Rudiš und die Kafka-Band in Dresden zu Gast sein.

Mit Jan Švankmajer haben wir vereinbart, dass sein neuester Film über die Kunstkammer, die er sich auf seinem Schloss in der bezaubernden Landschaft Südwestböhmens nach historischen Vorbildern, dar­ unter unser berühmtes Grünes Gewölbe im Dresd­ ner Schloss, geschaffen hat, in Dresden uraufgeführt wird. Und eine viele weitere Veranstaltungen.

Für das Programmangebot arbeiten wir mit dem anerkannten Dramaturgen-Regisseur-Tandem Michal und Šimon Caban zusammen, während ein internationales Experten-Team für uns digitale Pro­ gramme vorbereitet, deren Ergebnisse in einem Pro­ jekt namens Hybrid Bridge präsentiert werden, was ermöglichen wird, dass sich Menschen verschie­ denster Orte in Dresden, Tschechien oder anderen Ländern Mittelosteuropas in Echtzeit treffen und

austauschen können. Die aktive Beteiligung der Besucher der tschechischen Saison wird dann der Auslöser diverser Lichtinstallationen in Dresden sein.

Darüber hinaus wird die Saison durch ein Projekt mit dem treffenden Titel Auf böhmischen Spuren verbunden, das Kunstwerke aus den Samm­ lungen der Staatlichen Kunstsammlungen Dresden präsentiert, die von böhmischen Künstlern geschaf­ fen wurden, oder Werke mit einer bedeutenden böh­ mischen Spur der Provenienz, d. h. Werke, die in der Vergangenheit durch Kunstsammlungen in dem Königreich Böhmen, bzw. der Tschechischen Repu­ blik gegangen sind, wie z. B. die Werke Rudolfs II. auf der Prager Burg oder Albrecht von Wallensteins in der Prager Kleinseite.

Worauf werden Sie langfristig Ihr Augenmerk richten?

Gemeinsam mit Marion Ackermann und den Kollegen der SKD denken wir nun über eine stärkere Profilie­ rung der dramaturgischen Linie östlich von Dresden nach. Territorial gesehen werden drei Nachbarländer - Deutschland, Polen und die Tschechische Republik eine Schlüsselrolle spielen. Wir wollen aber nicht nur auf diese Nachbarschaft beschränkt bleiben. Damit weiten wir unsere Perspektive auf die gesamte Region Mittel- und Osteuropa aus, zu der unter anderem die Länder des ehemaligen Sowjetblocks, einschließlich Belarus, der Ukraine und Moldawien, die Nachfolge­ staaten Jugoslawiens und selbstverständlich auch die baltischen Republiken gehören. Aber für uns endet

JIŘÍ FAJT (*1960) Tschechisch-deutscher Kunsthistoriker und Hochschullehrer, 2014–2019 Generaldirektor der Nationalgalerie Prag.

Seit Herbst letzten Jahres leitet er die internationalen Tätigkeiten der Staatlichen Kunstsammlungen Dresden, seit dem 1. April dieses Jahres ist er auch für das Programm einer Gruppe von 15 Museen in Dresden, Leipzig und Herrnhut verantwortlich. Künftighin möchte er die Beziehungen zu Mittel- und Osteuropa stärken, insbesondere zur Ukraine und zur Türkei.

17

ČEŠI V ČELE EVROPY Exkluzivně v N&N: od července je Česká republika na půl roku v čele Rady Evropské unie. V této souvislosti jsme oslovili tři osobnosti, které mají v této době velkou odpovědnost. Ministryni obrany Janu Černochovou, místopředsedkyni Evropské komise Věru Jourovou a vedoucího kulturních projektů k českému předsednictví Tomáše Sachera.

T

AKÉ DÍKY MINISTRYNI OBRANY Janě Černochové poslala Česká republika jako jedna z prvních zemí na Ukrajinu zbraně. Nyní posílá jako první ikonickou těžkou zbraň – tanky.

˜

Paní ministryně, jak těžké bylo obecně rozhodování, které předcházelo tomuto kroku, jímž Česko vzbudilo respekt nejen na Ukrajině, ale i ve světě? Česká republika s Ukrajinou dlouhodobě rozvíjí spolupráci a podporuje její cestu k demokracii. Stát v tak těžké chvíli na straně země, s níž nás pojí i společná historie, je tedy vlastně i morální povinnost. Ale jde i o otázku etiky a zodpovědnosti České republiky jako země, která je pod „deštníkem“ Severoatlantické alian­­ce, zatímco Ukrajina žádnou podobnou ochranu zaručenou nemá.

18

text: David Horák ilustrace: Tereza Kovandová

Na pomoci se shodly všechny státy NATO. Poskytují a dále budou poskytovat veškerou možnou pomoc Ukrajině v jejím boji proti ruské agresi – od humanitární pomoci po vojenský materiál a posilování obrany východního křídla.

V souvislosti s ruskou válkou na Ukrajině je Česká republika jedním z lídrů vojenské pomoci. Celkem již darovala materiál v hodnotě zhruba 3,4 miliardy Kč.

Pomoc rozšiřujeme i na servis poničené ukrajinské obrněné techniky.

Mimochodem, jednou z rolí našeho resortu je také koordinace a zastřešení sbírky Velvyslanectví Ukrajiny na pořízení vojenského materiálu pro Ukrajinu. Přispělo do ní více než 120 000 dárců a vybraná částka už přesáhla miliardu korun. Za většinu těchto peněz je nasmlouván vojenský materiál.

Do sbírky se zapojily desítky firem českého obranného průmyslu, jež nabídly svoje produkty. Jsem

DIE TSCHECHISCHE REPUBLIK A N D E R S P I T Z E V O N E U R O PA Exklusiv im Magazin N&N: Ab Juni wird die Tschechische Republik für sechs Monate den Vorsitz im Rat der Europäischen Union übernehmen.

In diesem Zusammenhang haben wir mit drei Persönlichkeiten gesprochen, die in dieser Zeit eine große Verantwortung tragen. Es handelt sich um die Verteidigungsministerin Jana Černochová, die Vizepräsidentin der Europäischen Kommission Vera Jourová und den Leiter der Kulturprojekte der tschechischen EU-Ratspräsidentschaft Tomáš Sacher.

A

UCH DANK DER Verteidigungsministerin Jana Černochová war die Tschechische Republik eines der ersten Länder, die Waffen in die Ukraine lieferten. Jetzt ist Tschechien wiederum das erste Land, das schwere Waffen - Panzer - entsendet.

˜

Frau Ministerin, wie schwierig war der Entscheidungsprozess, der diesem Schritt vorausging, der der Tschechischen Republik nicht nur in der Ukraine, sondern auch in der Welt Respekt einbrachte?

Die Tschechische Republik entwickelt seit langem Zusammenarbeit mit der Ukraine und unterstützt ihren Weg zur Demokratie. Es ist daher eine moralische Pflicht, in einem so schwierigen Moment an der Seite eines Landes zu stehen, mit dem wir eine gemeinsame Geschichte teilen. Aber es ist auch eine Frage der Ethik und der Verantwortung für die Tschechische Republik als ein Land, das unter dem Dach der Nordatlantischen Vertragsorganisation steht, während die Ukraine keinen solchen Schutz genießt.

Alle NATO-Staaten haben ihre Hilfe zugesagt. Sie unterstützen die Ukraine in ihrem Kampf gegen die russische Aggression auf jede erdenkliche Weise, von humanitärer Hilfe bis hin zu militärischem Material und der Verstärkung der Verteidigung der Ostflanke, und werden dies auch weiterhin tun.

Im Zusammenhang mit dem russischen Krieg in der Ukraine gehört die Tschechische Republik zu

den führenden Ländern bei der militärischen Unterstützung. Insgesamt hat sie bereits Material im Wert von rund 3,4 Milliarden CZK gespendet. Wir weiten unsere Hilfe auch auf die Wartung beschädigter ukrainischer Panzerfahrzeuge aus. Übrigens besteht eine der Aufgaben unseres Ministeriums auch in der Koordinierung und Schirmherrschaft über die von der ukrainischen Botschaft gestartete Sammlung zur Beschaffung militärischer Ausrüstung für die Ukraine. Mehr als 120 000 Spender haben sich daran beteiligt und der gesammelte Betrag geht bereits über eine Milliarde Kronen hinaus.

Der größte Teil dieser Gelder wird für die Beschaffung militärischer Ausrüstung verwendet.

Eine Vielzahl tschechischer Unternehmen der Verteidigungsindustrie haben sich der Sammlung angeschlossen und ihre Produkte angeboten. Ich bin stolz auf all die Menschen und Unternehmen, die einen Beitrag zur Unterstützung der Ukraine leisten.

Ihnen gebührt ein großes Dankeschön.

Einigkeit ist der Schlüssel, um einem angegriffenen fast Nachbarn zu helfen. Wie haben Sie die Entwicklung der deutschen Position wahrgenommen, angefangen bei der belächelten Lieferung von im Grunde Schutzmitteln bis hin zu den späteren Lieferungen schwerer Waffen und dem Versprechen von Bundeskanzler Scholz an Ministerpräsident Fiala, als Ausgleich für frühere Lieferungen aus der

19

hrdá na všechny lidi a společnosti, které přispívají na pomoc Ukrajině. Patří jim za to velké poděkování.

těm, kdo nemají odpracované povinné roky, protože jim to komunisté neumožnili.

Klíčovým momentem v pomoci napadenému takřka sousedovi je jednota. Jak jste vnímala vývoj německé pozice od vysmívané zásilky v podstatě ochranných pomůcek až po pozdější dodávky těžkých zbraní a příslib kancléře Scholze premiéru Fialovi pomoci Česku s doplněním těžké výzbroje jako kompenzace za dřívější zásilky z Česka na Ukrajinu?

Myslím, že v počátečním rozdílném přístupu našich zemí se odráží rozdílná historická zkušenost. My Češi se umíme snadněji vžít do toho, co Ukrajinci zažívají. Ta situace je v mnoha ohledech podobná našemu traumatu z roku 1968. Proto bylo od první chvíle ruské invaze bez debat, na jaké straně budeme stát a jak intenzivně musíme Ukrajině pomáhat. Obecně země, které byly pod vlivem Sovětského svazu, mají v této situaci přirozeně osobnější přístup než země Západu. A to se odráží i v rychlosti, jak se kdo a kdy do pomoci Ukrajině zapojil.

V konečném důsledku ale nezáleží na tom, jak rychle kdo reagoval, ale důležitější je, že přístup celého evropského společenství i Severoatlantické aliance je jednotný. A jsem ráda, že si Německo v této partnerské solidaritě zemí NATO našlo své místo a způsob, jak Ukrajinu podpořit.

Projekt, ohledně kterého probíhají jednání s Německem, by mohl být velmi přínosný pro modernizaci české armády, kterou se snažíme maximálně

Česko se před deseti lety ve zjevném důsledku širokého působení ruských agentů na jeho území připravilo o možnost získat americkou vojenskou základnu s radarem, což by podle analytiků byl faktor z podstaty zvyšující bezpečnost České republiky. Jak nyní vypadá spolupráce s Američany?

Osobně jsem jednala mj. o zrychlení nákupu vrtulníků a o navýšení jejich nakupovaného počtu. Především ale usilujeme o dohodu o obranné spolupráci (tzv.

DCA – Defense Cooperation Agreement). Tato dohoda není o vzniku americké základny na území ČR, jak se objevilo v médiích, ale o užší obranné spolupráci mezi našimi armádami. Tuto smlouvu má mimochodem už 24 zemí v rámci NATO a my jen doháníme to, co naši předchůdci zanedbali a co mělo už dávno existovat.

Je paradoxní, že s Německem jsme v civilní oblasti hluboce propojeni, ale v obraně je tomu naopak. urychlit. Dlouhodobě by také napomáhal prohlubo. vání česko-německých vztahů v oblasti obrany – je totiž paradoxní, že s Německem jsme v civilní oblasti hluboce propojeni, ale v obraně je tomu naopak.

A konečně by nám umožnil dál podporovat ukrajinské ozbrojené síly. Chceme pomáhat, ale musíme také myslet na naši armádu a veškerý materiál, který na Ukrajinu putuje, postupně co nejdříve nahradit.

I o tom jednáme s německou stranou.

Aktuálně například jednáme o úpravě zákoníku práce tak, abychom pomohli získat nárok na důchod

20

Aktuální situace víc než cokoli jiného ozřejmuje nutnost dostát závazkům vůči spojencům – přispívat dvěma procenty HDP na obranu, což jasně podporujete.

Válka na Ukrajině skutečně potvrdila, že k tomu, abychom byli připraveni na současné i budoucí konflikty, je naprosto nezbytná urychlená modernizace armády a zbavení se závislosti na ruské technice a dodavatelích. Už před deseti lety jsme se bavili o tom, že Armáda ČR má vnitřní deficit odhadem 100 mld. Kč, takže každému, komu jen trochu záleží na obraně naší země, musí být hned jasné, že investice do naší obrany je neodkladná.

Vládní koalice má jasnou vůli dosáhnout u obranného rozpočtu hranice dvou procent HDP do roku 2025, což znamená navyšování obranného rozpočtu průměrně o 20 miliard korun ročně. Pokud to ekonomický vývoj dovolí, ráda bych dosažení zmíněného závazku urychlila. Uvědomujeme si přitom, že růst obranných výdajů musí být co nejvíce lineární, vstřebatelný a realizovatelný.

V souvislosti s válkou na Ukrajině vzniká obranný fond, který umožní efektivně využít prostředky určené na investice nebo mít jistotu využití nespotřebovaných výdajů později. Jakmile také bude možné něco nakoupit dřív, předložím vládě návrh na změnu rozpočtu. Udělám to ale až v okamžiku, kdy budu mít stoprocentní jistotu, že finanční prostředky opravdu využiji. =

Tschechischen Republik an die Ukraine die tschechischen Bestände an schweren Waffen aufzufüllen?

Ich denke, dass der anfängliche Unterschied im Ansatz unserer Länder unsere unterschiedlichen historischen Erfahrungen widerspiegelt. Wir Tschechen können leichter nachempfinden, was die Ukrainer durchmachen. Die Situation ähnelt in vielerlei Hinsicht unserem Trauma von 1968. Deshalb stand vom ersten Moment des russischen Einmarsches an außer Frage, auf welcher Seite wir stehen würden und wie intensiv wir der Ukraine helfen müssen. Im Allgemeinen haben die Länder, die unter dem Einfluss der Sowjetunion standen, natürlich einen persönlicheren Ansatz für diese Situation als die Länder des Westens, was sich auch darin widerspiegelt, wie rasch und wie sich jemand an der Hilfe für die Ukraine beteiligt hat.

Letztlich kommt es aber nicht darauf an, wie schnell jemand reagiert hat, sondern darauf, dass die gesamte europäische Gemeinschaft und das Nordatlantische Bündnis geschlossen auftreten. Und ich bin froh, dass Deutschland seinen Platz und einen Weg

Es ist paradox, dass wir im zivilen Bereich eng mit Deutschland verbunden sind, im Bereich der Verteidigung aber das Gegenteil der Fall ist. gefunden hat, die Ukraine in dieser partnerschaftlichen Solidarität der NATO-Staaten zu unterstützen.

Das Projekt, über das derzeit mit Deutschland verhandelt wird, könnte für die Modernisierung der tschechischen Armee, die wir so schnell wie möglich vorantreiben wollen, von großem Nutzen sein.

Langfristig würde es auch dazu beitragen, die tschechisch-deutschen Beziehungen im Bereich der Verteidigung zu vertiefen - es ist paradox, dass wir im zivilen Bereich eng mit Deutschland verbunden sind, im Bereich der Verteidigung aber das Gegenteil der Fall ist. Und schließlich würde es uns ermöglichen, die ukrainischen Streitkräfte weiterhin zu unterstützen. Wir wollen helfen, aber wir müssen auch an unsere Armee denken und das gesamte Material, das in die Ukraine geht, so schnell wie möglich ersetzen. Auch darüber verhandeln wir mit der deutschen Seite.

Aktuell verhandeln wir zum Beispiel über eine Änderung des Arbeitsgesetzes, um denjenigen zum Rentenanspruch zu verhelfen, die ihre Pflichtjahre nicht abgearbeitet haben, nur weil ihnen dies von den Kommunisten untersagt wurde.

Vor zehn Jahren hat sich die Tschechische Republik aufgrund der weit verbreiteten Präsenz russischer Agenten auf ihrem Territorium der Möglichkeit beraubt, eine USMilitärbasis mit einem Radar zu erwerben, was nach Ansicht von Analysten ein Faktor gewesen wäre, der die Sicherheit der Tschechischen Republik erhöht hätte. Wie sieht nun die Zusammenarbeit mit den Amerikanern aus?

Ich habe persönlich unter anderem darüber verhandelt, den Kauf von Hubschraubern zu beschleunigen und die Anzahl der anzuschaffenden Hubschrauber zu erhöhen. Vor allem aber streben wir ein Verteidigungskooperationsabkommen (das sog. DCA - Defense Cooperation Agreement) an. Bei diesem Abkommen geht es nicht um die Einrichtung eines US-Stützpunktes in der Tschechischen Republik, wie in den Medien berichtet wurde, sondern um eine engere Verteidigungszusammenarbeit zwischen unseren Armeen. Übrigens haben 24 Länder innerhalb der NATO bereits dieses Abkommen, und wir holen nur nach, was unsere Vorgänger vernachlässigt haben und schon längst hätte existieren sollen.

Die derzeitige Situation macht mehr als je zuvor deutlich, dass wir unseren Verpflichtungen gegenüber unseren Verbündeten nachkommen müssen, indem wir 2 Prozent des BIP für die Verteidigung aufwenden, was Sie eindeutig unterstützen...

Der Krieg in der Ukraine hat in der Tat bestätigt, dass es für die Bewältigung aktueller und künftiger Konflikte absolut notwendig ist, die Armee rasch zu modernisieren und sich von der Abhängigkeit von russischer Ausrüstung und russischen Lieferanten zu befreien. Schon vor zehn Jahren haben wir darüber gesprochen, dass die tschechische Armee ein internes Defizit von schätzungsweise 100 Milliarden CZK hat.

Es muss also jedem, dem die Verteidigung unseres Landes auch nur ein bisschen am Herzen liegt, sofort klar sein, dass Investitionen in unsere Verteidigung dringend notwendig sind. =

21

V červnu nás čeká tzv. kodex proti dezinformacím s velkými online hráči jako Facebook, Twitter nebo Google. Jeho realizace se ustálí během českého předsednictví. Česká republika má s kroky proti dezinformacím zkušenosti, protože je zavalená ruskou propagandou už od ilegální ruské anexe Krymu v roce 2014. Vznikla pracoviště a expertní týmy s analytiky, kteří měli už několik let představu o intenzitě a síle dopadu dezinformací, takže by mohli hrát důležitou roli ve vysvětlování souvislostí a uzavírání dohod, jak postupovat. Zmíněný kodex bude nicméně páteří toho všeho, protože obsahuje zásadní kroky, co je třeba udělat na straně platforem, v oblasti inzerce, na straně médií, na straně občanské společnosti. Konkrétně bych zmínila důraz na ověřování faktů.

Touto dobou také vzniká legislativa k obraně před dezinformacemi.

Jde o nařízení o digitálních službách, poměrně revoluční legislativu, která by měla zásadním způsobem snížit zločin na internetu, pomoci zbavit se obsahu, který je zakázán trestními zákoníky všech členských států. Stejně tak by měla omezit obsah ohrožující bezpečnost či veřejné zdraví. Je tam spousta úkolů pro státy, jež by si měly najmout experty na kontrolu algoritmů i vyhodnocování digitálních hráčů, zda plní své povinnosti.

text: David Horák

VÁ L K A M Ě N Í I N T E R N E T Č

ESKÁ REPUBLIKA BUDE OD ČERVENCE předsednickou zemí Evropské komise a její role na dalších šest měsíců významně vzroste. Klíčovou roli přitom bude hrát Věra Jourová jakožto místopředsedkyně Evropské komise a nejvýše postavený český politik v Bruselu. S N&N hovořila o budoucnosti internetu, energetiky a také o zločinu a trestu.

˜

Jako eurokomisařka pro hodnoty a transparentnost máte v gesci podporu boje proti dezinformacím. Jak by Česká republika měla v této věci využít svého nadcházejícího předsednictví v Radě Evropy?

22

Půjde konečně o účinný nástroj proti snahám cizích mocností prosazovat svůj vliv na území jiných států?

Ano, ten zákon o digitálních službách obsahuje tzv. krizový protokol, který by měl umožnit státům lépe se bránit proti zahraničním útokům dezinformačními kampaněmi. I pod vlivem války všechny členské státy posilují analytické týmy, které ty kampaně vyhodnocují a navrhují, co proti nim dělat.

Již schválená nová legislativa jasně určuje, že firma, jako je Facebook, nesmí nastavit algoritmy tak, aby vydělávala na distribuci zločinu nebo na distribuci vysoce nebezpečného toxického obsahu typu zázračných receptů, jak se vyhnout covidu. Jde o předpisy,

D

IE TSCHECHISCHE REPUBLIK übernimmt ab Juli die Präsidentschaft der Europäischen Kommission, und ihre Rolle wird in den nächsten sechs Monaten erheblich zunehmen. Eine Schlüsselrolle wird Věra Jourová als Vizepräsidentin der Europäischen Kommission und ranghöchste tschechische Politikerin in Brüssel spielen. Sie sprach mit N&N über die Zukunft des Internets, die Energiewirtschaft und auch über Verbrechen und Strafe.

˜

Als EU-Kommissarin für Werte und Transparenz ist es Ihre Aufgabe, den Kampf gegen Desinformationen zu unterstützen. Wie sollte die Tschechische Republik ihre bevorstehende Präsidentschaft im Europarat in dieser Hinsicht nutzen?

Im Juni wird uns der sogenannte Verhaltenskodex zur Bekämpfung von Desinformation mit großen OnlineAkteuren wie Facebook, Twitter und Google vorliegen.

Seine Umsetzung wird von der Autorität des Landes, das den EU-Ratsvorsitz innehat, abhängen und davon, ob es seine Umsetzung unterstützt. Die Tschechische Republik hat Erfahrung mit Schritten gegen Desinformationen, da sie seit der illegalen Annexion der Krim durch Russland im Jahr 2014 mit russischer Propaganda überschwemmt wird. Es entstanden Arbeitsstätten und Expertenteams mit Analysten, die

Derzeit wird auch eine Rechtsnorm zum Schutz vor Desinformationen ausgearbeitet.

Dabei handelt es sich um die Verordnung über digitale Dienste, eine recht revolutionäre Rechtsvorschrift, die die Kriminalität im Internet grundlegend eindämmen und dazu beitragen soll, dass Inhalte, die in den Strafgesetzbüchern aller Mitgliedstaaten verboten sind, abgeschafft werden. Zudem sollte sie Inhalte reduzieren, die die Sicherheit oder die Umwelt gefährden.

Sie enthält viele Aufgaben für die Staaten, die Experten beauftragen sollten, Algorithmen zu überprüfen und digitale Akteure dahingehend zu bewerten, ob sie ihren Verpflichtungen nachkommen.

Wird sie endlich ein wirksames Instrument gegen die Bemühungen ausländischer Mächte sein, ihren Einfluss auf dem Gebiet anderer Staaten durchzusetzen?

Ja, das Gesetz über digitale Dienste enthält ein sogenanntes Krisenprotokoll, das es Staaten ermöglichen soll, sich besser gegen ausländische Angriffe durch Desinformationskampagnen zu verteidigen. Selbst unter dem Einfluss des Krieges verstärken alle Mitgliedstaaten ihre Analystenteams, die diese Kampagnen bewerten und Vorschläge für Gegenmaßnahmen unterbreiten.

Die bereits verabschiedete neue Rechtsnorm stellt klar, dass ein Unternehmen wie Facebook keine

DER KRIEG VERÄNDERT DAS INTERNET seit mehreren Jahren eine Vorstellung von der Intensität und Stärke der Auswirkungen von Desinformationen haben, so dass sie eine wichtige Rolle bei der Erklärung von Zusammenhängen und dem Abschluss von Vereinbarungen über das weitere Vorgehen spielen könnten. Der Kodex wird jedoch das Rückgrat des Ganzen sein, denn er enthält alle wesentlichen Schritte, die seitens der Plattformen, in der Anzeigenwerbung, seitens der Medien und der Zivilgesellschaft unternommen werden müssen. Insbesondere würde ich den Nachdruck auf die Überprüfung von Fakten nennen.

Algorithmen einrichten darf, um an der Verbreitung von Verbrechen oder der Verbreitung hochgefährlicher toxischer Inhalte wie Wunderrezepte gegen Covid zu verdienen. Es geht um Vorschriften, die es den zuständigen Personen ermöglichen, die Algorithmen von Facebook und anderen zu überprüfen und zu ermitteln, ob sie die erforderlichen Maßnahmen zur Verringerung von Hassinhalten u. ä. eingeleitet haben. Wir wollen keine Zensur, aber wir befinden uns in einem Informationskrieg und müssen uns besser gegen den Einfluss von Russlands Kriegspropaganda wehren.

23

které by měly umožnit příslušným lidem podívat se Facebooku a dalším do algoritmů a zjistit, jestli přijali nutná opatření ke snížení výskytu nelegálního nenávistného obsahu apod. Nechceme cenzuru, ale jsme v informační válce a je třeba se lépe bránit proti vlivu válečné propagandy Ruska.

Klíčem k zajištění ohrožené energetické bezpečnosti má být právě chystaný detailní plán Komise, jak se co nejdříve odříznout od ruského plynu. Jak EU pomůže členským státům, které jsou na ruských dodávkách závislé, s výstavbou infrastruktury?

Právě schvalujeme velmi konkrétní plán na zásadní snížení závislosti Evropy na Rusku v otázce paliv a zejména plynu. Ten balík bude obsahovat konkrétní kroky, jak přesměrovat toky zejména LNG a budovat jejich zásobárny využitelné i pro import z jiných zemí než Ruska, tzn. ze Spojených států a některých asijských států. Zkrátka budeme budovat infrastrukturu potřebnou k přesměrování zásobovacích řetězců.

Důležitým tématem českého předsednictví bude otázka poválečné obnovy Ukrajiny.

Nakolik k tomu EU použije peníze, které unijní státy zadržely v rámci sankcí proti Rusku?

Obnova Ukrajiny je otázka zajištění bezpečnosti, budování infrastruktury, umožnění lidem, aby se vrátili do svých domovů, což si vyžádá obrovské

Nechceme cenzuru. Jsme ale v informační válce a je třeba se lépe bránit proti vlivu válečné propagandy Ruska. finanční injekce. Evropská unie chce být lídrem v této věci, ale nebude jediným společenstvím států, které se ujme účtu za tuto válku, to se nesmí stát. Máme tu globální alianci.

Hypotetická možnost využít peníze zadržené Rusku na podporu návratu Ukrajiny mezi státy, kde lidé mohou žít v míru a v normálních podmínkách, zní logicky a morálně správně, proto o ní jednáme, ale ukazuje se, že by to bylo problematické. V každém případě to ale nemění nic na tom, že Rusko musí zaplatit svou cenu za toto válečné dobrodružství.

Nikdy nezaplatí vše, nezaplatí lidské životy, životy dětí ani zničené domovy, to je jiný příběh. =

24

Der Schlüssel zur Gewährleistung der bedrohten Energiesicherheit soll der von der Kommission angekündigte detaillierte Plan sein, sich so schnell wie möglich vom russischen Gas abzukoppeln. Wie wird die EU den Mitgliedstaaten, die von russischen Lieferungen abhängig sind, beim Aufbau der Infrastruktur helfen?

Wir sind dabei, einen sehr konkreten Plan zu verabschieden, um die Abhängigkeit Europas von Russland bei Brennstoffen und insbesondere bei Gas deutlich zu

Wir wollen keine Zensur, aber wir befinden uns in einem Informationskrieg und müssen uns besser gegen den Einfluss von Russlands Kriegspropaganda verteidigen. verringern. Das Paket umfasst konkrete Schritte zur Umlenkung der Ströme, insbesondere von Flüssiggas, und zum Bau von Speicheranlagen, die auch für Einfuhren aus anderen Ländern als Russland, d. h. den Vereinigten Staaten und einigen asiatischen Ländern, genutzt werden können. Kurz gesagt, wir werden die Infrastruktur aufbauen, die für die Neuausrichtung der Lieferketten erforderlich ist.

Beim Wiederaufbau der Ukraine geht es darum, die Sicherheit zu gewährleisten, die Infrastruktur aufzubauen und den Menschen die Rückkehr in ihre Häuser zu ermöglichen, was enorme Finanzspritzen erfordern wird. Die Europäische Union will in dieser Angelegenheit eine Führungsrolle übernehmen, aber sie wird nicht die einzige Staatengemeinschaft sein, die die Rechnung für diesen Krieg bezahlen wird, das darf nicht passieren. Wir haben hier eine globale Allianz.

Die hypothetische Möglichkeit, die von Russland einbehaltenen Gelder zur Unterstützung der Rückkehr der Ukraine unter die Staaten zu verwenden, in denen die Menschen in Frieden und unter normalen Bedingungen leben können, klingt logisch, und wir verhandeln darüber, sie erweist sich jedoch als problematisch. Das ändert aber nichts an der Tatsache, dass Russland den Preis für dieses Kriegsabenteuer zahlen muss. Sie wird niemals für alles bezahlen, sie wird niemals für Menschenleben, Kinderleben oder zerstörte Häuser bezahlen, das ist eine andere Geschichte. =

Europäischen Union zum zehnten Mal, und die Idee eines vereinten Europas war die Geburtsstunde eines Magazins, das die deutsche Politik und Gesellschaft aus dieser neuen „europäischen” Perspektive interpretieren wollte.

Ich habe zu der Zeit ein journalistisches Volontariat bei Cicero absolviert und konnte so an der Entstehung der Jubiläumsausgabe mitwirken. Ich teilte meine Begeisterung für ein geeintes Europa mit meinen Kollegen, und die Idee, den Beitritt der Tschechischen Republik zur EU auf diese Weise zu feiern, erschien mir großartig. Noch interessanter waren die einzelnen Themen, die dieses „goldene Zeitalter Europas” nach Meinung der Redaktion umrahmen sollten.

Ich habe die Ausgabe aufgehoben und kürzlich noch einmal durchgeblättert. Acht Jahre später frage ich mich, ob die damals gepriesenen Positiva immer noch aktuell sind. Und ob diese zehn Gründe für Optimismus angesichts der Realität der russischen Kriegsaggression auch künftighin ausreichen werden.

DIE OSTFRONT Das Jahr 2014 war auf den ersten Blick nicht gerade ideal für positive Bilanzen. Der Islamische Staat fei-

text: Tomáš Sacher

UNSERE GOLDENE ZUKUNFT T

OMÁŠ SACHER, EHEMALIGER JOURNALIST und heute Leiter des „Programms der Tschechischen Zentren zur EU-Ratspräsidentschaft“, stellt in seinem Artikel fest, in welche Richtung sich die Europäische Union im letzten Jahrzehnt entwickelt hat.

˜

Eine vergleichbare Ausgabe der Berliner Monatszeitschrift Cicero ist nie zuvor und eigentlich auch nie wieder danach erschienen. Die Titelseite war komplett mit Goldfarbe überzogen und trug die Zahl 10, und ebenso „glänzend” war auch der Inhalt des Magazins mit einer Fülle international anerkannter Autoren. Der Redaktion ging es mit dieser Paradeausgabe bei weitem nicht nur um die Erinnerung an ein Jahrzehnt ihrer eigenen Existenz. „Zehn gute Grunde, warum Europa eine goldene Zukunft hatt”, lautete der Titel des Haupttextes. Im Mai 2014 jährte sich nämlich auch die historisch größte Erweiterung der

erte militärische Erfolge in Syrien und im Irak, und Radikale in aller Welt kündigten eine große Ausein­ andersetzung mit dem verhassten Westen an. Die Welt wurde durch die Nachricht vom Ausbruch der Ebola-Pandemie in Westafrika aufgeschreckt, wobei noch niemand abschätzen konnte, wie schnell selbst ein scheinbar weniger gefährliches Virus die Weltgemeinschaft lahm legen könnte. Und die Europäische Union hatte die Verluste aus der Finanzkrise noch nicht berechnet und musste sich bereits über die wachsende Unterstützung der Nationalisten auf dem ganzen Kontinent Sorgen machen.

Es gab aber auch ermutigende Nachrichten, wie die Wiederaufnahme der diplomatischen Beziehungen zwischen den USA und Kuba nach Jahrzehnten oder die Landung einer Raumsonde auf der Oberfläche eines Kometen, die der Menschheit noch nie da gewesene Abdrücke von fernen Welten zeigte. Doch abgesehen von Banalitäten wie der „Eiskübelheraus-

25

N

ĚKDEJŠÍ NOVINÁŘ a dnes šéf „šéf programu Českých center k předsednictví EU“ Tomáš Sacher si ve svém textu všímá toho, jakým směrem se Evropská unie vydala v poslední dekádě.

˜

Podobné vydání berlínského měsíčníku Cicero nevyšlo nikdy předtím a vlastně ani nikdy potom. Jeho obálku kompletně překryla zlatá barva s číslem 10 a stejně „blyštivý“ byl i obsah magazínu s plejádou autorů mezinárodního renomé. Redakci tou parádou nešlo zdaleka jen o připomínku dekády vlastní existence. „Deset důvodů, proč má Evropa před sebou zlatou budoucnost“, hlásal titulek hlavního textu. Deset let se totiž v květnu roku 2014 datovalo i od historicky největšího rozšíření Evropské unie a právě idea sjednocené Evropy stála u zrodu magazínu, který si dal za cíl německou politiku a společnost interpretovat právě z této nové „evropské“ perspektivy.

V Ciceru jsem v té době pracoval jako novinář na stáži, a měl tak možnost se vznikem jubilejního vydání pomoci. Nadšení pro sjednocenou Evropu

Našly se sice i povzbuzující zprávy, třeba když Amerika po desetiletích znovuobnovila diplomatické styky s Kubou nebo když vědci se svou vesmírnou sondou dokázali přistát na povrchu komety a lidstvu tak ukázat nevídané otisky vzdálených světů. Vynecháme-li banality jako výzvu, kdy se lidé polévají kbelíkem studené vody, už tehdy však plnila internet i titulky evropských novin především Ukrajina.

Na kyjevském náměstí Nezávislosti neboli na Majdanu od počátku roku protestovaly tisíce lidí proti zmanipulovaným volbám a požadovaly evropské směřování své země. Pokus režimu zastavit ono vzepětí silou sice selhal, jen pár týdnů poté se však pod taktovkou neoznačených ruských vojáků rozjela akce s vyhlášením samostatnosti poloostrova Krym a dvou východoukrajinských republik. Tedy právě tehdy, na jaře roku 2014, se naplno rozběhla ruská agrese, jejíž nejhorší fázi zažíváme právě nyní.

Debaty o Evropě v redakci Cicera byly tou zkušeností samozřejmě poznamenány. Kolegové novináři přitom rozhodně nesdíleli tehdy běžný německý pohled, že stále intenzivnější politická a hospodářská

NA Š E Z L A TÁ B U D O U C N O S T jsem s kolegy sdílel a nápad oslavit tímto způsobem moment, kdy se členským státem EU stalo i Česko, mi přišel skvělý. Ještě zajímavější přitom byla jednotlivá témata, která onen „zlatý věk Evropy“ podle redakce měla lemovat. To vydání jsem si schoval a nedávno znovu prolistoval. O osm let později se sám sebe ptám, zda ty tehdy oslavované benefity pořád mají svou platnost. A zda těch deset důvodů k optimismu v realitě válečné agrese Ruska i nadále bude stačit.

VÝCHODNÍ FRONTA Rok 2014 nebyl na první pohled pro pozitivní bilancování zrovna ideální. V Sýrii a Iráku slavil vojenské úspěchy Islámský stát a radikálové po celém světě ohlašovali zásadní střet s nenáviděným Západem.

Svět znepokojovaly zprávy o propuknutí epidemie eboly v západní Africe, aniž by ještě kdokoli dokázal odhadnout, jak rychle může i zdánlivě méně nebezpečný virus paralyzovat globální společenství. A EU ještě nespočítala ztráty z finanční krize a už se musela začít obávat nacionalistů napříč kontinentem.

26

spolupráce s Moskvou povede ve finále i k její demokratizaci. Scénář, kdy Rusko zaútočí na Ukrajinu v plné síle, si přesto dokázal představit málokdo.

Symboličnost a jistou existenciální tíhu ukrajinské revoluce pro Evropu jsme každopádně cítili všichni. Ukrajinci tou dobou pozvedli evropské symboly a barvy, které pro většinu „starých Evropanů“ představovaly spíše úřednický aparát z Bruselu a nové cyklostezky, na hodnoty, za něž je třeba bojovat a třeba i umírat. A ani na chvíli nedali Evropě záminku k pochybnosti, že právě ona je pro ně ztělesněním vytouženého ideálu demokracie a svobody.

Právě toto se i v textech Cicera projevilo. Redakce se rozhodla pro každý z deseti článků oslovit vybraného intelektuála z Německa či zahraničí. A hned jako první z desítky „důvodů pro zlatou budoucnost“ vyzdvihla mír. Roli popasovat se s tímto tématem přijal bývalý polský velvyslanec v Berlíně Janusz Reiter a viděno z dnešní perspektivy jeho text šel přesně k věci. „Od momentu krize na Ukrajině už musíme přesně vědět, oč jde. Jde o to, zda se mírový projekt

forderung“, wobei sich Menschen mit Eiswasser übergossen, war es schon damals vor allem die Ukraine, die das Internet und die Schlagzeilen der europäischen Zeitungen füllte.

Tausende von Menschen protestierten seit Anfang des Jahres auf dem Maidan-Platz in Kiew gegen die manipulierten Wahlen und die europäische Orientierung ihres Landes. Der Versuch des Regimes, den Aufstand gewaltsam zu beenden, scheiterte zwar, doch nur wenige Wochen später startete unter der Leitung

Es geht darum, ob das EU-Friedensprojekt zu einer relativ kurzen Episode in der Geschichte Europas wird. anonymer russischer Soldaten eine Aktion, die mit der Ausrufung der Unabhängigkeit der Hal­ binsel Krim und der beiden ostukrainischen Republiken endete. Damals, im Frühjahr 2014, begann die russische Aggression in vollem Umfang, deren schlimmste Phase wir jetzt erleben.

In der Redaktion von Cicero waren die Debatten über Europa natürlich von dieser Erfahrung geprägt.

Die damals verbreitete deutsche Auffassung, dass eine immer intensivere politische und wirtschaftliche Zusammenarbeit mit Moskau letztlich zu seiner Demokratisierung führen würde, wurde von den Journalistenkollegen aber keinesfalls geteilt. Dennoch konnten sich nur wenige ein Szenario vorstellen, in dem Russland die Ukraine mit voller Wucht angreifen würde.

Auf jeden Fall spürten wir alle die Symbolik und ein gewisses existenzielles Gewicht der ukrainischen Revolution für Europa. Damals erhoben die Ukrainer europäische Symbole und Farben, die für die meisten “alten Europäer” eher mit dem bürokratischen Apparat aus Brüssel und neuen Radwegen gleichzusetzen waren, zu Werten, für die man kämpfen und vielleicht auch sterben muss. Und sie gaben Europa zu keiner Zeit einen Vorwand, daran zu zweifeln, dass Europa für sie die Verkörperung des ersehnten Ideals von Demokratie und Freiheit ist.

Genau das spiegelte sich auch in den Texten von Cicero wider. Die Redaktion entschied, für jeden der zehn Beiträge einen ausgewählten Intellektuellen aus Deutschland oder dem Ausland anzusprechen. Und

der allererste der zehn „Gründe für eine goldene Zukunft” war der Frieden. Janusz Reiter, der ehemalige polnische Botschafter in Berlin, hat sich dieses Themas angenommen und brachte es aus heutiger Sicht genau auf den Punkt. „Seit dem Ausbruch der Krise in der Ukraine muss uns bereits klar sein, worum es geht. Es geht darum, ob das EU-Friedensprojekt zu einer relativ kurzen Episode in der Geschichte Europas wird. Oder ob die EU den Mut finden wird, Freunde zusammenzuführen und sich von Feinden fern zu halten”, schreibt Reiter und erinnert an das Bewusstsein der polnischen Nation, die in ihrer Geschichte mehr als einmal den Machtgelüsten eines um ein Vielfaches größeren Nachbarn zum Opfer gefallen ist und die sich aufgrund ihrer Lage zwischen Russland und Deutschland auch nach 1989 nicht vorbehaltlos auf den friedlichen Status quo verlassen konnte. „Es geht darum, ob die Union ausreichend Selbstvertrauen hat, um andere zu beeindrucken. Und es geht um ihr Friedenskonzept, zu dem mehr gehört als nur die Abwesenheit von Krieg. Was genau? Der Luxus, seinen Nachbarn vertrauen zu können”.

BENUTZERFREUNDLICHES EUROPA Gerade dieser letzte Satz aus Reiters Text scheint anzudeuten, dass das Vertrauen in die Nachbarn, aber auch das Vertrauen in die gesellschaftlichen Institutionen und die Medien in den nächsten Jahren ein grundlegendes Thema werden wird. Die Ära der Fake News ist sicherlich noch nicht ganz vorbei, aber die Tatsache, dass wir unseren EU-Nachbarn heute vertrauen können und dass wir inzwischen viel geschickter darin geworden sind, die Lügen der anderen zu erkennen, könnte auch heute ein gewisses Maß an Optimismus bedeuten.

Betrachtet man einen weiteren der zehn Texte, lässt sich nur schwer beurteilen, ob die Journalisten heute so unbeschwerte Themen wie “Landschaften” in ihre Auswahl aufnehmen würden. Der deutsche Schriftsteller Wolfgang Büscher feiert die Vielfalt der europäischen Landschaften, in denen sich “hinter jeder Ecke ein neues Bild eröffnet”. Sicher ist jedoch, dass der Autor des einstigen Bestsellers „Berlin-Moskau, eine Reise zu Fuß” selbst die europäische Nachbarschaft wohl anders beschreiben würde.

Aber vielleicht sollte die breitere Perspektive der Texte und ihre gewisse Verspieltheit unbedingt in

27

EU stane pouhou relativně krátkou epizodou v historii Evropy. Nebo zda EU najde odvahu přivést přátele dohromady a nepřátele si držet od těla,“ píše Reiter a připomíná vědomí polského národa, který už vícekrát v historii padl za oběť mocenským choutkám násobně většího souseda a který se kvůli své poloze mezi Ruskem a Německem nemohl ani po roce 1989 bezvýhradně spolehnout na mírový status quo. „Jde o to, zda Unie najde dostatek sebedůvěry, aby ostatním imponovala. A jde o její koncept míru, k němuž patří více než jen nepřítomnost války. Co konkrétně?

Onen luxus moci důvěřovat vlastnímu sousedovi.“ USER FRIENDLY EVROPA Především tato poslední věta z Reiterova textu jako by předznamenala, že důvěra k vlastním sousedům, ale také důvěra ve společenské instituce a média se v následujících letech stane zásadním tématem. Éra fake news ještě určitě není zcela u konce, avšak skutečnost, že dnes můžeme našim sousedům v EU důvěřovat a že už jsme mezitím i mnohem zručnější v rozeznávaní lží těch druhých, by mohla jistou dávku optimismu znamenat i dnes.

Při pohledu na další z desítky textů lze jen těžko soudit, zda by dnes novináři do výběru zahrnuli tak odlehčená témata, jako je například krajina, kdy německý spisovatel Wolfgang Büscher oslavuje různorodost evropské krajiny, v níž „se za každým rohem otevírá nový obraz“. Jisté však je, že by sám autor někdejšího bestselleru „Berlín–Moskva, cesta pěšky“ zřejmě jinak popisoval právě evropské sousedství.

Možná nejzajímavější diskuse se v redakci každopádně vedla nad dalším z velkých a vážných témat – nad tématem demokracie. Jako autora textu o ní jsem navrhl českého novináře Karla Hvížďalu a myslím, že právě jeho článek patří k těm nejlepším. „… agresivní anexe Krymu Ruskem, která je velmi podobná německé anexi Sudet z roku 1938, by mohla být pro celou Evropskou unii možná i velkou šancí proměnit se,“ píše Hvížďala s tím, že mnohem těsnější spolupráci by EU potřebovala v otázkách obrany a bezpečnosti. „Jsou to koneckonců některé ze základních hodnot, které náš společný kontinent vytváří: svoboda, rovnost, tolerance, právní stát. Jsou to principy demokracie. A Evropa dává smysl jen tehdy, dokud za tyto hodnoty bojujeme,“ píše mimo jiné Hvížďala. „Je to boj o bytí Evropy.“

28

KNÍŽE: CHCE TO PRAVIDLA Představuji si, jak by všechny ty texty zněly dnes, koho bychom pro ně oslovili, jaká témata by se nakonec do finální top 10 dostala. Možná by k materiálu o „zlaté budoucnosti Evropy“ ale vůbec nedošlo. Magazín Cicero se v uplynulých letech posunul do výrazně konzervativnější části politického spektra a spolu s tím přibyla i kritika EU. Můj někdejší šéfredaktor Christoph Schwennicke tam už nepracuje, stejně jako řada dalších tehdejších kolegů.

Přesto minimálně otázka po „evropských hodnotách“ se v nějaké podobě do veřejného diskursu v Česku i v Německu rozhodně bude vracet. A stejně tak úvaha nad tím, které z těch hodnot pomohou kontinentu k lepší budoucnosti. S čerstvou zkušeností bychom dost možná snadno přibrali pojmy

Magazín Cicero se v uplynulých letech posunul do výrazně konzervativnější části politického spektra a spolu s tím přibyla i kritika EU. jako solidarita nebo připravenost pomáhat. Reakce na ruskou agresi zatím rozhodně Evropě jako celku spíše lichotí.

Ten skutečný klíč leží možná ale ještě jinde. Kdykoli se v poslední době objeví otázka po sdílených evropských hodnotách, vzpomenu si na slova Karla Schwarzenberga na Česko-německém diskusním fóru před několika lety v Mnichově. „Víte, já moc nemám ty diskuse o hodnotách rád. Každý z nás má nějaké osobní hodnoty a ty si do těch hovorů chtě nechtě promítáme,“ řekl tehdy kníže. „Já bych s dovolením navrhl vždy se nejdříve bavit o pravidlech, protože ta jsou jasná a společná pro všechny. Pokud budeme vyžadovat dodržování pravidel a o těch pravidlech se neustále bavit, dojdeme i ke společným hodnotám.“ Myslím, že tato myšlenka se dá vztáhnout i na současnou ukrajinskou krizi a dost možná by jí slušelo i zlaté orámování à la Cicero. Pokud Evropa nepřestane mluvit v diskusích o tom, jak co nejlépe nastavit společná pravidla pro spolupráci v obranné či zahraniční politice a bude schopná také odpovídající akce, čeká ji jistě budoucnost. Ta přitom bezpochyby nebude zlatá ani bezproblémová, rozhodně ale bude společná. =

jede weitere Jubiläumsausgabe des Magazins gehören, die man heute versuchen würde, zusammenzustellen. Neben der „Kultur” hat die „Gastronomie” zweifellos einen Platz in der Zukunft des Kontinents, und neben dem “wirtschaftlichen Wohlstand” ist der Text von Benoit Battistelli, dem Präsidenten des Europäischen Patentamts, der den „Erfindungsreichtum” - die Kreativität und die Innovationsfähigkeit der Europäer - lobt, auf jeden Fall immer noch sinnvoll.

Und was vielleicht trotz der Erfahrung geschlossener Grenzen während der Pandemie gilt, ist die vom ehemaligen Vizepräsidenten der Europäischen Kommission Günther Verheugen beschriebene „Benutzerfreundlichkeit”, sowohl in kleinen Dingen wie Produktanleitungen in allen europäischen Sprachen, als auch in großen Errungenschaften wie Reisefreiheit und Freizügigkeit.

Die vielleicht interessanteste Diskussion in der Redaktion drehte sich jedoch um ein anderes großes und ernstes Thema - das Thema „Demokratie”. Ich habe den tschechischen Journalisten Karel Hvíždala als Autor eines Textes zu diesem Thema vorgeschlagen, und ich denke, dass sein Beitrag einer der besten ist. „...die aggressive Annexion der Krim durch Russland, die der deutschen Annexion des Sudetenlandes im Jahr 1938 sehr ähnlich ist, könnte für die gesamte Europäische Union vielleicht auch eine große Chance sein, sich zu verändern”, schreibt Hvížďala und fügt hinzu, dass die EU in Verteidigungs- und Sicherheitsfragen viel enger zusammenarbeiten müsse. „Es sind schließlich einige der

Europa darf nicht aufhören, darüber zu diskutieren, wie man am besten gemeinsame Regeln für die Zusammenarbeit in der Verteidigungs- oder Außenpolitik aufstellt.

Grundwerte, die unseren gemeinsamen Kontinent ausmachen: Freiheit, Gleichheit, Toleranz, Rechtsstaatlichkeit. Das sind Prinzipien der Demokratie.

Und Europa hat nur dann einen Sinn, wenn wir um und für diese Werte kämpfen”, schreibt unter anderem Hvížďala. „Es ist ein Kampf um das Sein Europas”.

DER FÜRST: ES BRAUCHT REGELN Ich stelle mir vor, wie all diese Texte heute lauten würden, wen wir für sie ansprechen würden, welche Themen unter die Top 10 kommen würden. Aber vielleicht hätte es das Material über die „goldene Zukunft Europas” gar nicht gegeben. Das Magazin Cicero hat sich in den letzten Jahren zu einem sehr viel konservativeren Teil des politischen Spektrums hinentwickelt und damit nahm auch die Kritik an der EU zu.

Mein ehemaliger Chefredakteur Christoph Schwennicke arbeitet dort nicht mehr, ebenso wie viele weitere einstige Kollegen.

Dennoch wird zumindest die Frage der „europäischen Werte” in irgendeiner Form in den öffentlichen Diskurs in Tschechien und in Deutschland zurückkehren. Und ebenso die Überlegung, welche dieser Werte dem Kontinent zu einer besseren Zukunft verhelfen werden. Mit der neuen Erfahrung könnten wir leicht Begriffe wie Solidarität oder Hilfsbereitschaft hinzufügen. Die Reaktion auf die russische Aggression war bisher für Europa als Ganzes eher schmeichelhaft.

Aber der wahre Schlüssel liegt vielleicht doch woanders. Wann immer in letzter Zeit die Frage nach gemeinsamen europäischen Werten auftaucht, denke ich an die Worte von Karel Schwarzenberg auf dem Tschechisch-deutschen Diskussionsforum in München vor einigen Jahren. „Wissen Sie, ich mag diese Diskussionen über Werte eigentlich nicht. Jeder von uns hat persönliche Werte, und die wollen wir in diese Diskussionen einbringen”, sagte der Fürst damals. „Ich würde mit Verlaub vorschlagen, zuerst immer über die Regeln zu sprechen, denn sie sind klar und für alle gleich. Wenn wir die Einhaltung der Regeln fordern werden und immer wieder über die Regeln sprechen, werden wir auch zu gemeinsamen Werten gelangen.“ Ich denke, dieser Gedanke lässt sich auch auf die aktuelle Ukraine-Krise anwenden, und vielleicht würde er sogar in einen goldenen Rahmen à la Cicero passen. Wenn Europa nicht aufhört, darüber zu diskutieren, wie man am besten gemeinsame Regeln für die Zusammenarbeit in der Verteidigungs- oder Außenpolitik aufstellt, und auch in der Lage ist, entsprechend zu handeln, wird es sicherlich eine Zukunft haben. Sie wird bestimmt nicht golden und auch nicht problemlos sein, aber auf jeden Fall gemeinsam. =

29

PORCELÁN MÁM I POD Na hradech a zámcích instaluje Milan Svoboda historické tabule a svoje znalosti o stolování šlechtických rodů s českým a německým původem předává studentům pražské Karlovy univerzity.

30

PORZELLAN HAB ICH AUCH UNTER DEM BET T In Burgen und Schlössern installiert Milan Svoboda historische Tafeln und sein Wissen über das Speisen der Adelsgeschlechter tschechischer und deutscher Herkunft gibt er an die Studenten der Prager Karlsuniversität weiter.

POSTELÍ text: Lucie Šilhová foto: archiv Milana Svobody

1. Odpolední sladké koláče v letní jídelně na zámku Krásný Dvůr 2. Banketní stůl s černínským porcelánovým servisem v jídelně tamtéž 3. Želé s madeirou v jídelně kynžvartského zámku 1. Süße Tafel im Sommerspeisesaal von Schloss Schönhof 2. Banketttisch mit Cerniner Porzellanservice im dortigen Speisesaal 3. Gelee mit Madeira im Speisesaal des Schlosses Kynžvart 31

I

KDYŽ SE TO MOŽNÁ NA PRVNÍ POHLED nezdá, mnoho z poznatků, které Milan Svoboda, bývalý hlavní kastelán Národního památkového ústavu, během své praxe nasbíral, mů­že­me využít i dnes. „Na krásně prostřeném stole by nám mělo záležet vždycky, svědčí to o naší kultuře,“ říká muž, jehož instalace historických tabulí vykazují dokonalou symetrii. S pravítkem a úhelníkem však do práce nechodí. „Mně stačí ubrousek. Je daleko praktičtější, když oběhnu stůl a srovnám vše podle něj, sedí to dokonale. Ale někteří to mají třeba jinak.

Ostatně, bylo to vidět i ve filmu Soumrak dne, kdy majordomus, jehož hrál sir Anthony Hopkins, kontroluje připravenou tabuli. Přiloží pravítko tu i onde a pak jen utrousí, hm, dobře prostřeno.“ Když si představím všechny ty opulentní tabule ve výpravných velkofilmech a pak to srovnám se skromným dřevěným (ale bytelným!) stolem v naší chalupě, těžko hledám mezi dvěma tak odlišnými světy paralelu. „A přece existuje,“ přesvědčuje posluchače historik Milan Svoboda. „Prostřená tabule musí lahodit oku, stůl je umělecké dílo, ba co víc, je obrazem světa. To, co nás obklopuje, na něm vidíte. Květina je například symbolem stromu, který spojuje vše, co je pod zemí, na zemi a na nebesích. Tohle jsme dávno zapomněli, pro nás už je jen dekorací. Kromě symboliky měla květina, byla-li umístěná v centru, i funkci geometrickou, neb zajišťovala zmíněnou symetrii.

Podobnému účelu sloužily i nejrůznější nástolní ozdoby, to byla většinou zároveň i umělecká díla, často zhotovená z bronzu a pozlacená.“ Když namítám, že mi velká květina, nebo snad dokonce nástolní ozdoba

Prostřená tabule musí lahodit oku, stůl je umělecké dílo, ba co víc, je obrazem světa.

To, co nás obklopuje, na něm vidíte. zakryje výhled na druhou stranu stolu, dostane se mi odpovědi, že tam vidět nemusím. „Na banketu se máte bavit pouze s hosty po své pravé a levé ruce. A muž, kterého máte po levici, je po celý večer vaše garde. Ale manžel by to být neměl, tohle pravidlo platí na banketech dodnes,“ upřesňuje historik.

Kdyby totiž vedle sebe seděli partneři nebo jiní blízcí lidé, konverzace by se prý nerozproudila, případně by se stočila směrem, který není na banketu

32

žádoucí. Což je fakt, nikdo asi nehodlá poslouchat, co je třeba o víkendu udělat na zahradě. Se svým partnerem si mohu povídat doma u kávy. I když, je vlastně mluvení u jídla žádoucí? Už ve školce nám přece paní učitelky přály dobré chutnání a žádné povídání. Milan Svoboda říká, že to je chyba. „Stolování malé i velké je přece příležitost zastavit se, popovídat si. A ještě u toho něco dobrého sníst. Já sám doma pořádám bankety pro své přátele, obchodní partnery i studenty. A mlčenlivé rozhodně nejsou.“ UMĚNÍ NA STOLE Kromě symetrie jsou důležité i ornamenty, které spolu jídlo a nádobí tvoří. „V baroku, kdy vrcholí opulence, je nutná symetrie ve všech osách. Svisle, příčně, diagonálně, samo jídlo stoupá jakoby vzhůru v pyramidách z ovoce sušeného i čerstvého nebo coby jehlany z cukru,“ vypočítává muž, jenž má například nedávnou zkušenost s tvorbou sladké barokní tabule na zámku Konopiště. Kuchaři na konci osmnáctého století předváděli tak neuvěřitelné kreace, že sama jídla vypadala jako umělecká díla. Není ale škoda takovou krásu sníst? „Tehdy chtěl hostitel své hosty překvapit, ba ohromit. To je nám ostatně blízké i dnes. Nedosahujeme sice úžasných foodstylingových výkonů jako v baroku, ale také se doma snažíme nabídnout hostům co nejhezčí pohled na jídlo. A pokud atmosféru dokreslíme hudbou, je to také odkaz předků.

Součástí uměleckého zážitku bylo i to, že v hodovní síni hrála hudba. Ta byla mimochodem jediným místem, kde jste – kromě kostela – mohli muzikanty slyšet. Do koncertních síní se přesunuli až později,“ říká odborník na stolování našich předků a poodhaluje další taje dřívějších hostin. „Večeře měla několik chodů, ovšem pozor. Jeden chod neznamená jedno jídlo, ale třeba pětadvacet. A na stole nestály sklenice, tu držel lokaj, kterého měl každý host za svou židlí.

A kdykoliv jste pokynuli, podal vám jídlo i víno.“ Toto stolování à la française bylo postupně vytlačeno stylem à la russe, kdy zmizeli osobní lokajové a jídlo na talíř kladli sluhové, kteří obcházeli stůl. Pro stolování à la française také platilo, že hodovat se začalo večer a končilo třeba až nad ránem, na tyhle věci byl prostě tehdy čas.

Všechno ale jednou skončí, v tomhle případě sehrály roli hlavně napoleonské války, po kterých zůstala Evropa vydrancovaná. Jako první zmizelo

A

UCH WENN ES VIELLEICHT auf den ersten Blick nicht so scheinen mag, lassen sich viele der Erkenntnisse, die Milan Svoboda, ehemaliger Chefkastellan des Nationalen Instituts für Denkmalpflege, während seiner Berufspraxis gesammelt hat, auch heute noch nutzen. „An einem schön gedeckten Tisch sollte uns immer gelegen sein, zeugt das doch von unserer Kultur“, sagt der Mann, dessen Installationen historischer Tafeln sich durch eine perfekte Symmetrie auszeichnen. Trotzdem geht er nicht mit einem Lineal und Winkelmesser zur Arbeit. „Mir reicht eine Serviette. Es ist viel praktischer, wenn ich um den Tisch herumgehe und alles nach ihm ausrichte, dann sitzt alles tadellos. Manche handhaben das vielleicht auch anders. Übrigens war das im Film „Was vom Tage übrig blieb“ zu sehen, als der Butler, gespielt von Sir Anthony Hopkins, die vorbereitete Tafel unter die Lupe nimmt. Er legt hier und da ein Lineal an und bemerkt nur sichtlich zufrieden, hm, gut gedeckt“.

Wenn ich an all die prunkvollen Tische in Kinofilmen denke und sie dann mit dem bescheidenen (aber stabilen!) Holztisch in unserem Haus vergleiche, ist es schwer, eine Parallele zwischen zwei so unterschiedlichen Welten zu finden. „Und doch gibt es sie“, überzeugt der Historiker Milan Svoboda die Hörer. „Ein gedeckter Tisch muss dem Auge schmeicheln, der Tisch ist ein Kunstwerk, ja sogar ein Abbild der Welt. An ihm sehen Sie das, was uns umgibt. Eine Blume ist zum Beispiel das Symbol für einen Baum, der alles, was unter der Erde, auf der Erde und im Himmel ist, miteinander verbindet. Das haben wir längst vergessen, für uns ist sie nur noch eine Dekoration. Neben ihrer symbolischen Bedeutung hatte die Blume, wenn sie in der Mitte platziert wurde, auch eine geometrische Funktion, sorgte sie doch für die bereits erwähnte Symmetrie. Einem ähnlichen Zweck dienten die verschiedenen Tischdekorationen, die in der Regel ebenfalls Kunstwerke waren, oft aus Bronze gefertigt und vergoldet.“ Wenn ich einwende, dass mir eine große Blume oder vielleicht sogar eine Tischzierde die Sicht auf die andere Seite des Tisches versperrt, erhalte ich die Antwort, dass ich dort nichts sehen muss. „Bei einem Bankett sollte man nur mit den Gästen zu rechter und linker Hand sprechen. Und der Mann zu Ihrer Linken ist für den ganzen Abend Ihr Tischherr. Der Ehe-

mann sollte es allerdings nicht sein, diese Regel gilt bei Banketten auch heute noch“, stellt der Historiker klar.

Würden nämlich Partner oder andere nahestehende Personen nebeneinander sitzen, würde das Gespräch, so meint man zumindest, nicht in Fluss kommen oder in eine Richtung gehen, die bei einem Festessen nicht erwünscht ist. Tatsache ist, dass wohl niemand hören will, was am Wochenende im Garten zu tun ist. Mit meinem Partner kann ich ja zu Hause

Ein gedeckter Tisch muss dem Auge schmeicheln, der Tisch ist ein Kunstwerk, ja sogar ein Abbild der Welt. beim Kaffee reden. Obzwar, ist das Reden bei Tisch wirklich angebracht? Wünschten uns doch schon im Kindergarten die Erzieherinnen; lasst es euch schmecken ohne zu necken und zu reden. Milan Svoboda hält das für einen Irrtum. „Tafeln im Großen und im Kleinen ist doch eine Gelegenheit, innezuhalten und miteinander zu reden. Und dabei noch etwas Gutes zu essen. Ich selbst gebe daheim Bankette für meine Freunde, Geschäftspartner und Studenten. Und geschwiegen wird dabei ganz bestimmt nicht.“ KUNST AUF DEM TISCH Neben der Symmetrie sind auch die Verzierungen wichtig, die das Essen und das Geschirr zusammen ausmachen. „Im Barock, als die Opulenz ihren Höhepunkt erreichte, war Symmetrie in allen Achsen vonnöten. Senkrecht, quer, diagonal, selbst die Speisen gehen wie Pyramiden aus getrockneten und frischen Früchten oder wie ein Obelisk aus Zucker in die Höhe“, berichtet der Mann, der kürzlich zum Beispiel eine Barocktafel mit Süßspeisen auf Schloss Konopiště kreierte. Ende des 18. Jahrhunderts zauberten die Köche so unglaubliche Kreationen, dass die Speisen selbst wie Kunstwerke aussahen. Aber ist es nicht schade, solche Schönheit zu verspeisen? „Damals war es ein Prinzip des Tafelns, dass der Gastgeber seine Gäste überraschen und verblüffen musste. Notabene gilt das auch heute noch. Solche Meisterleistungen im Foodstyling wie im Barock vermögen wir heute zwar nicht mehr zu vollbringen, trotzdem versuchen wir, unseren Gästen zu Hause

33

téměř všechno stříbrné nádobí. „Zrekvírované mísy, podnosy a příbory sice mohla šlechta vykoupit zpět, ale to přišlo tak draho, že si rody nechaly pár solitérních kousků a zbytek odevzdaly. Kvůli tomu se dnes prakticky nesetkáte s ucelenou sadou barokního nádobí. To se sice znovu objevilo v devatenáctém století, ovšem opět zmizelo během první světové války,“ krčí rameny muž, který při instalacích tabulí využívá fundus daného objektu, případně dodává vlastní kousky. Shání je po celém světě na elektronických burzách, tak získal například měděný sorbetier z devatenáctého století, z něhož při našem setkání servíroval sorbet vlastnoručně připravený podle receptu z viktoriánské Anglie. Pokud jde o porcelán, ten prý má Milan Svoboda doma ukrytý ve všech možných koutech, dokonce i pod postelí.

DOBŘE ZORGANIZOVANÝ DŮM A co u vás doma? Kladete na slavnostní stůl nádobí po babičce, nebo je vaše tabule „každý pes, jiná ves“?

Podle Milana Svobody je to jedno. „Na zámku v Konopišti jsme prostřeli v ornamentálním stylu a vůbec nevadí, že každý talíř je jiný. Barokní slavnostní banket, o kterém jsem mluvil, plní funkci pestrosti a opulence. Oproti tomu na Pražském hradě mají jednotný nápojový servis pro dvě stě padesát osob a ne­ustále ho doplňují. Na státním banketu to holt musí zařezávat, doma by měla tabule především potěšit oko. Což dokáže zařídit každá hospodyňka.“ „Nejdůležitější ale je uvědomit si, proč stolujeme, a to je stejné na šlechtických dvorech jako u nás doma. Důvodem je pohostinnost, pozvat někoho

Nejdůležitější ale je uvědomit si, proč stolujeme, a to je stejné na šlechtických dvorech jako u nás doma. pod svoji střechu. Proto přijímáme hosty, proto strojíme tabuli,“ vysvětluje Milan Svoboda, jenž se poprvé ke šlechtickým sídlům dostal v 90. letech minulého století coby kastelán v Nelahozevsi u roudnických Lobkowiczů. „Byl jsem u toho, když začínali jezdit první hosté ze zahraničí, pro které se připravovaly na zámku bankety,“ vzpomíná na chvíle, kdy se možná začala rodit jeho dnešní profese. Všechno se tehdy dělalo na koleně, desky stolů se stavěly na kozy jako

34

ve středověku, ručně se nechávaly šít ubrusy… Byla to honička, ale také prý štěstí, že začátek kariéry vypadal právě takhle, a ne třeba jako služba na státním zámku. „To by bylo, jako bych pracoval v muzeu. Nikdo tam nebydlí, všechno je exponát, nesahat, nemluvit, projít a pryč. Tak to tehdy chodilo. U Lobkowiczů to bylo úplně jinak. Oni sami tam sice nebydleli, ale měli pořád hosty, bylo to živé místo, dům, jako je náš, váš. Tenhle prožitek bych chtěl prostřednictvím své práce návštěvníkům historických objektů dopřát. Nikdo třeba nemluví o tom, kdo v daném domě žil, jak tam žil, jak se tam sloužilo. Když jsem na zámku Kynžvart připravoval stůl, který připomínal večeři v září 1835, kdy tam přijel rakouský císař Ferdinand V. Dobrotivý, zamýšlel jsem se, jak dlouho dopředu se musela tahle návštěva domluPodávalo se šestnáct vit. Vždyť císař byl chodů, například zaneprázdněná osoba, čili to muselo být lanýže vařené v šamu příležitosti nějaké paňském servírované jeho cesty. Potom se v ubrousku. Zvěřina, musely nastylizovat a rozeslat pozvánky křepelky, je­řábci… dalším hostům ode dvora. My dokonce víme, co se onen večer servírovalo. Podávalo se šestnáct chodů, například lanýže vařené v šampaňském servírované v ubrousku. Zvěřina, křepelky, je­ řábci… Pro desítky pokrmů bylo třeba dobře naplánovat, kde a kdy potřebné suroviny nakoupit a jak je dopravit na zámek, aby bylo vše uvařeno a připraveno přesně v den císařského banketu. Jedlo se z nejluxusnějšího francouzského nádobí, kterého muselo být na šestnáct chodů obrovské množství.

Takže musel existovat systém servírování, odnášení nádobí, mytí, utírání, nahřívání a znovu nošení na stůl. Jenom tohle natrénovat je neuvěřitelný výkon a mě fascinuje představa, jak ten dům musel být organizovaný. O tom se mlčí a to je škoda. Leccos by nám to pomohlo pochopit. Třeba to, že náš dnešní složitý svět není zas tak odlišný od historie, jak máme tendenci si někdy myslet,“ uzavírá historik Milan Svoboda. =

ebenfalls einen atemberaubenden Blick auf das Essen zu bieten. Und wenn wir die Atmosphäre mit Musik untermalen, so ist das ebenfalls ein Erbe der Vorfahren. Zum künstlerischen Erlebnis gehörte es, dass im

Solche Meisterleistungen im Foodstyling wie im Barock vermögen wir heute zwar nicht mehr zu vollbringen, trotzdem versuchen wir, unseren Gästen zu Hause ebenfalls einen atemberaubenden Blick auf das Essen zu bieten.

Festsaal Musik gespielt wurde. Dieser war wohlgemerkt der einzige Ort - außer der Kirche - an dem man Musiker hören konnte. In die Konzertsäle gelangten sie erst später“, berichtet der Experte für das Tafeln unserer Vorfahren und verrät weitere Geheimnisse der einstigen Festessen. „Das Abendessen hatte mehrere Gänge, aber Vorsicht. Ein Gang heißt nicht ein Essen, sondern etwa fünfundzwanzig. Und auf dem Tisch standen keine Gläser, die hielt der Lakai, der hinter dem Stuhl eines jeden Gastes stand. Und wann immer man ihm zuwinkte, reichte er das Essen und den Wein.“ Diese Art des Tafelns à la française wurde allmählich vom Stil à la russe verdrängt, wobei die persönlichen Lakaien verschwanden und das Essen von Dienern, die um den Tisch herumgingen, gereicht und auf den Tellern serviert wurde. Tafeln à la française bedeutete auch, dass das Festmahl am Abend begann und manchmal erst am frühen Morgen endete, für diese Dinge hatte man damals eben Zeit.

Aber alles hat einmal ein Ende, und in diesem Fall waren es vor allem die napoleonischen Kriege, die Europa ausgeplündert zurückließen. Das erste, was verschwand, war fast das gesamte Silbergeschirr. „Der Adel konnte die beschlagnahmten Schüsseln, Tabletts und Bestecke zwar zurückkaufen, aber das kam ihnen so teuer, dass die Geschlechter ein paar Einzelstücke behielten und den Rest abgaben. Deshalb ist es heute praktisch unmöglich, ein komplettes Barockgeschirr zu finden. Es tauchte zwar im 19. Jahrhundert erneut auf, verschwand aber wieder im Ersten Weltkrieg“, zuckt mit den Achseln der Mann, der beim Installieren von Tafeln den Fundus

des betreffenden Gebäudes nutzt oder seine eigenen Stücke liefert. Er sucht sie über elektronische Börsen in der ganzen Welt und erstand beispielsweise eine kupferne Sorbetiere aus dem 19. Jahrhundert, aus der er uns nach einem Rezept aus dem viktorianischen England eigens zubereitetes Sorbet servierte. Und was Porzellan anbelangt, das habe Milan Svoboda in allen möglichen Ecken seines Hauses versteckt, sogar auch unter seinem Bett.

EIN GUT ORGANISIERTES HAUS Und wie halten Sie es bei sich zu Hause? Stellen Sie das Service Ihrer Großmutter auf den Festtagstisch, oder verwenden Sie bunt zusammengewürfeltes Geschirr?

Nach Ansicht von Milan Svoboda spielt das keine Rolle. „Auf Schloss Konopiště haben wir die Tafel im ornamentalen Stil gedeckt und es stört nicht im geringsten, dass jeder Teller anders ist. Das barocke Bankett, von dem ich gesprochen habe, erfüllt die Funktion der Vielfalt und Opulenz. Auf der Prager Burg hingegen haben sie ein einheitliches Getränkeservice für 250 Personen, das ständig ergänzt wird. Bei einem Staatsbankett muss man halt Abstriche machen, daheim soll der Tisch vor allem das Auge erfreuen. Was jede Hausfrau zu arrangieren vermag.“ Aber das Wichtigste ist, sich darüber im Klaren zu sein, weshalb wir tafeln, und das ist an adeligen Höfen nicht anders als zu Hause. Der Grund dafür ist die Gastfreundlichkeit, jemanden unter das eigene Tafeln à la française Dach einzuladen. Deshalb empfangen wir Gäste, desbedeutete auch, dass halb decken wir den Tisch“, das Festmahl am erklärt Milan Svoboda, der Abend begann und in den 1990er Jahren als Kastellan in Nelahozeves manchmal erst am bei der Familie Lobkowicz frühen Morgen aus Roudnice erstmals auf endete, für diese adeligen Gütern tätig war.

Dinge hatte man „Ich war dabei, als die ersten Gäste aus dem Ausdamals eben Zeit land eintrafen, für die im Schloss Bankette ausgerichtet wurden“, erinnert er sich an den Moment, in dem sich wohl sein heutiger Beruf herauszukristallisieren begann. Alles sei damals auf den Knien gemacht worden, die Tischplatten wurden wie im Mittelalter auf Schragen gelegt, die Tischdecken wurden von Hand

35

36

Es gab sechzehn Gänge, darunter in Champagner gekochte Trüffel, gereicht in einer Serviette. Wildbret, Wachteln, Kraniche...

1. Dezertní barokní tabule v zámecké jídelně na Konopišti 2. Detail dezertní tabule 3. Sacher dort a marcipánové meruňky na kruhovém nástolníku na Kynžvartu 1. Barocke Desserttafel im Speisesaal des Schlosses in Konopiště 2. Detailansicht einer Desserttafel 3. Sachertorte und Marzipan-Aprikosen auf einer runden Tortenplatte mit Fuß auf Schloss Kynžvart

genäht... Es war eine Hetzerei, aber er könne auch von Glück reden, dass der Anfang seiner Karriere gerade so aussah und nicht zum Beispiel wie der Dienst auf einem Staatsschloss. „Es wäre so gewesen, als hätte ich in einem Museum gearbeitet. Dort wohnt niemand, alles ist ein Ausstellungsstück, nicht berühren, nicht reden, durchlaufen und raus. So lief das damals. Ganz anders bei den Lobkowiczs. Sie selbst wohnten dort zwar nicht, aber sie hatten ständig Gäste, es war ein lebendiger Ort, ein Haus wie das unsere, wie Ihres.

Dieses Erlebnis möchte ich den Besuchern historischer Gebäude mit meiner Arbeit vermitteln. Niemand spricht beispielsweise darüber, wer in dem Haus lebte, wie er dort lebte, wie er dort bedient wurde. Als ich auf Schloss Kynžvart die Tafel vorbereitete, die an das Abendessen im September 1835 erinnerte, als der österreichische Kaiser Ferdinand V. der Gütige dort eintraf, habe ich mich gefragt, wie lange im Voraus dieser Besuch geplant worden sein musste. Schließlich war der Kaiser ein vielbeschäftigter Mann, demnach musste es bei einer seiner Reisen geschehen sein. Dann mussten die Einladungen gestaltet und an andere Gäste des Hofes verschickt werden. Wir wissen sogar, was den Abend serviert wurde. Es gab sechzehn Gänge, darunter in Champagner gekochte Trüffel, gereicht in einer Serviette.

Wildbret, Wachteln, Kraniche... Dutzende von Speisen, für die man sorgsam planen musste, wo und wie die Zutaten zu beschaffen waren und wie sie ins Schloss transportiert wurden, damit alles genau an dem Tag des keiserlichen Banketts fertig war.

Das Essen wurde auf luxuriösestem französischen Geschirr serviert, von dem für sechzehn Gänge eine enorm große Menge vorhanden sein musste. Für den reibungslosen Ablauf musste demnach ein System für das Servieren und Abräumen des Geschirrs, das Waschen, Abtrocknen, Aufwärmen und das Zurückbringen auf die Tafel existieren. Das allein einzutrainieren ist eine unglaubliche Leistung und mich fasziniert die Vorstellung, wie organisiert dieses Haus gewesen sein musste. Darüber wird nicht gesprochen, und das ist schade. Würde uns das doch helfen, vieles zu verstehen. Zum Beispiel, dass sich unsere heutige komplizierte Welt gar nicht so sehr von der Geschichte unterscheidet, wie wir es manchmal annehmen“, stellt der Historiker Milan Svoboda abschließend fest. =

37

Kremlu v Ukrajině nejde primárně o územní zisky, jeho nejnovější agrese je především útokem na otevřený civilizační model. Útočník a napadený v tomto případě ztělesňují dva různé světy. S tím svobodomyslným v podobě občanské společnosti Putin navíc vede další válku i doma. Takto ve svém zamyšlení pro N&N magazín vysvětluje válku v Evropě politoložka Barbara von Ow-Freytag, německá expertka na občanskou společnost, která několik let působila i v Praze.

Za co vlastně válčíme? text: Barbara von Ow-Freytag ilustrace: Tereza Kovandová, foto: Shutterstock 38

Wofür kämpfen wir eigentlich?

Barbara von Ow-Freytag ist Osteuropakennerin und lebt unter anderem in Prag. Für N&N reflektiert sie über den aktuellen Konflikt zwi­schen geschlossenen und offenen Gesellschaften.

39

O

D 90. LET SE UKRAJINA VŽDY jasně rozhodovala pro demokracii a proti autoritářské cestě. Na druhou stranu Rusko pod Putinovým vedením stojí už léta v čele autoritářství, které se rozmáhá po celém světě.

Putin vede dvojí válku – proti Ukrajině a proti své vlastní společnosti. Proto v této válce nejde v zásadě o území nebo Putinovy imperiální iluze, ale o konfrontaci uzavřeného a otevřeného civilizačního modelu. Bombardování ruskojazyčných měst, jako je Charkov, dává všem jasně najevo, že tato válka má s mýtem “bratrského národa” pramálo společného.

Vždy se říkalo, že Rusko je silný stát se slabou občanskou společností. Ukrajina má naopak slabý stát a silnou občanskou společnost. I když je to poně-

Vždy se říkalo, že Rusko je silný stát se slabou občanskou společností.

Ukrajina má naopak slabý stát a silnou občanskou společnost. kud obecné, rozdílné vztahy mezi státem a společností v obou zemích vytvořily hluboký systémový rozdíl.

Putin nechce tuto zásadně odlišnou společensko-politickou realitu v Ukrajině uznat.

Stačí se podívat na politické vedení. Volodymyr Zelenskyj je již pátým ukrajinským prezidentem od nástupu Putina do funkce. Na rozdíl od věčného autokrata, bývalého šéfa tajné služby v Moskvě, je Zelenskyj normální občan, který byl zvolen prezidentem velkou většinou hlasů ze středu ukrajinské společnosti, prakticky z ničeho. Je Putinovým protipólem a noční můrou zároveň.

Po svém zvolení Zelenskyj Ukrajincům řekl: “Nechci být vaším prezidentem, chci, abychom my všichni společně byli prezidenty naší země”. Jeho strana se jmenuje “Služebník lidu”. V těchto dnech se ukazuje, že je skutečně na straně občanů. Videozáznamy, na nichž stojí uprostřed města a stále dokola opakuje: Jsem tady, jsme tady všichni, jsou v ostrém kontrastu s Putinem, který sedí osamoceně před mnoha obrazovkami ve svém bunkru. Právě tuto demokratickou alternativu nemůže Putin ve svém okolí připustit. To je skutečný důvod této války. Tato jednota mezi politickým vedením a společností je také nejdůležitějším důvodem toho, že se malá Ukrajina dokáže bránit ruskému Goliášovi.

40

2006-2012-2018 Vedle odlišného modelu vládnutí se v Ukrajině za posledních 15 let vytvořila velmi aktivní a rozmanitá občanská společnost. Zejména po roce 2014, po Euromajdanu a vojenské hrozbě ze strany Ruska, se nevládní sektor rozvíjí s obrovskou dynamikou. Škála sociálních, kulturních a dalších organizací, iniciativ a projektů sahá daleko za hranice velkých měst, do vzdálenějších regionů, dokonce i na východ země, který již osm let žije ve stínu války.

Naopak v Rusku Putin systematicky potlačuje novou občanskou společnost, která vznikala od 90. let.

Státní kontrola se zintenzivnila již v roce 2006, v roce 2012 následovala vlna drakonických zákonů a trestních řízení a od roku 2018 režim otevřeně používá i brutální fyzické síly. Od potlačení celonárodních protestů proti zatčení Alexeje Navalného v roce 2021 lze říci, že ruský stát vede válku proti všem aktivitám občanské společnosti a nezávislým médiím.

Tato válka položila základy pro válku proti Ukrajině. A neúnavně pokračuje. Více než 15 000 lidí demonstrujících proti válce bylo zatčeno. V souvislosti se zákonem o “fake news” a úplnou blokádou všech nezávislých mediálních platforem nadchází v Rusku doba temna.

Naproti tomu ukrajinská občanská společnost je v tomto těžkém období krize v nejlepší formě. Její bohaté zkušenosti s prací na projektech, získáváním finančních prostředků a komunikací se ukazují jako velmi cenné. Mnohé skupiny, které se ze dne na den obrátily na humanitární pomoc, se díky své profesionalizaci staly důležitými místními kontakty pro západní humanitární organizace. Již před válkou byl tento sektor efektivní, dobře propojený a až mimořádně ostražitý vůči situaci v zemi. To vše nyní nesmírně napomáhá chaosu a nepředstavitelnému zničení některých částí země. Ukrajinská (občanská) společnost, která byla jedním z faktorů pro ruskou válku v Ukrajině, se nyní ukazuje být také faktorem, který válku rozhodne.

NĚMECKÉ PŘELUDY Kdo je Putin a co je jeho cílem, bylo v podstatě jasné už v roce 2005, kdy označil zánik Sovětského svazu za “největší geopolitickou katastrofu 20. století”. Je to jako s Hitlerem a jeho pamfletem Mein Kampf – vyslal jasný signál. Putin se nikdy netajil svými záměry.

Německá politika, podnikatelská sféra, ale i velká část veřejnosti se s touto skutečností těžko vyrovná-

R

USSLAND UND DIE UKRAINE sind zwei verschiedene Welten. Die meisten Ukrainer wollen nach Europa gehen, während Putin vielen Russen beigebracht hat, den Westen als Feind zu betrachten.

Seit den 1990er Jahren hat sich die Ukraine stets klar für die Demokratie und gegen den autoritären Weg entschieden. Russland unter Putin hingegen steht seit Jahren an der Spitze des Autoritarismus,

Wer Putin ist und was sein Ziel ist, wurde im Grunde schon 2005 klar, als er das Ende der Sowjetunion die „größte geopolitische Katastrophe des 20. Jahrhunderts“ nannte. der sich in der ganzen Welt ausbreitet. Putin führt einen doppelten Krieg - gegen die Ukraine und gegen seine eigene Gesellschaft.

Deswegen geht es in diesem Krieg im Grunde nicht um Territorium oder Putins imperialen Wahn, sondern um die Konfrontation zwischen einem geschlossenen und einem offenen zivilisatorischen Modell.

Spätestens durch die Bombardierung russischsprachiger Städte wie Charkiw ist jedem klar geworden, dass dieser Krieg mit dem Mythos vom „Brudervolk” wenig zu tun hat.

Russland, hieß es immer, ist ein starker Staat mit einer schwachen Zivilgesellschaft. Die Ukraine hat dagegen einen schwachen Staat und eine starke Zivilgesellschaft. Auch wenn dies etwas pauschal ist, haben die verschiedenen Beziehungen zwischen Staat und Gesellschaft in beiden Ländern einen tiefen Systemunterschied geschaffen. Diese grundsätzlich andere gesellschaftspolitische Realität in der Ukraine will Putin nicht anerkennen.

Es genügt ein Blick auf die politische Führung.

Wolodymyr Selenskyj ist schon der fünfte ukrainische Präsident, seitdem Putin im Amt ist. Im Gegensatz zum ewigen Alleinherrscher, ehemaligen Geheimdienstchef in Moskau, ist Selenskyj ein normaler Bürger, der mitten aus der ukrainischen Gesellschaft, quasi aus dem Nichts, mit großer Mehrheit zum Präsidenten gewählt wurde. Er ist Putins Antipode und Alptraum zugleich.

Selenskyj hatte nach seiner Wahl zu den Ukrainern gesagt: „Ich will nicht euer Präsident sein, ich

will, dass wir alle zusammen die Präsidenten unseres Landes sind“. Seine Partei heißt „Diener des Volkes“.

In diesen Tagen erweist sich, dass er tatsächlich auf der Seite der Menschen steht. Die Videoposts, auf denen er mitten in der Stadt steht und immer wieder sagt: ich bin da, wir sind alle da, zeigen einen krassen Gegenentwurf zu Putin, der einsam vor vielen Bildschirmen in seinem Bunker sitzt. Genau diese demokratische Alternative kann Putin in seiner Nachbarschaft nicht zulassen. Das ist der eigentliche Grund, warum es diesen Krieg gibt. Diese Einheit zwischen politischer Führung und Gesellschaft ist auch der wichtigste Grund, warum sich die kleine Ukraine schon die dritte Woche gegen den russischen Goliath verteidigen kann.

2006-2012-2018 Neben einem anderen Herrschaftsmodell ist in der Ukraine in den letzten 15 Jahren eine beeindruckend aktive, bunte und differenzierte Zivilgesellschaft entstanden. Vor allem nach 2014, nach dem Euromaidan und der militärischen Bedrohung durch Russland, hat sich der nichtstaatliche Sektor mit ungeheurer Dynamik entfaltet. Die Bandbreite sozialer, kultureller und sonstiger Organisationen, Initiativen und Projekte reicht weit über die Großstädte hinaus, in entferntere Regionen, auch in den Osten des Landes, der seit 8 Jahren im Schatten des Krieges lebt.

In Russland dagegen hat Putin die neue Zivilgesellschaft, die seit den 90er Jahren gewachsen war, systematisch zerschlagen. Schon 2006 verschärfte sich die staatliche Kontrolle, 2012 kam eine Welle drakonischer Gesetze und Strafverfahren hinzu, seit

Selenskyj hatte nach seiner Wahl zu den Ukrainern gesagt: „Ich will nicht euer Präsident sein, ich will, dass wir alle zusammen die Präsidenten unseres Landes sind.”

2018 der Einsatz brutaler physischer Gewalt. Seit der Niederschlagung landesweiter Proteste gegen die Verhaftung Alexei Nawalnys 2021 kann man sagen, dass der russische Staat einen Krieg gegen jede zivilgesellschaftliche Aktivität und unabhängige Medien führt.

Dieser Krieg hat die Grundlage für den Krieg gegen

41

vají. Mnozí se chtěli držet iluze, že s Ostpolitikou, dialogem a nataženou rukou nakonec vše – stejně jako za Gorbačova – dopadne tak, jak chceme.

Důvody, proč se Německo stalo předním evropským „náměsíčníkem”, jsou složité. Pocit německé válečné viny se v sovětských dobách dlouho jednostranně zaměřoval na Moskvu. Celá jedna generace navíc vyrostla v přesvědčení, že klíč k bezpečnosti a sjednocení Německa leží v Moskvě – staré reflexy z dob studené války přetrvávají mezi některými politiky a společenskými skupinami dodnes.

Ani po roce 1989 se porozumění pro Ukrajinu a Bělorusko nijak nezvýšilo. Nikdo se nezajímal o historii či kulturu nových východních sousedů. „Měli jsme zacpané uši,” napsal právě jeden známý literární kritik. Dokonce ani průlomové knihy jako „Krvavé země” Timothyho Snydera Němce nevarovaly. Po gruzínské válce v roce 2008 a po roce 2014 vše pokračovalo jako dříve, jako by německá politika jela na autopilota.

Německá vláda tvrdošíjně pokračovala v realizaci projektu Nord Stream II, zatímco němečtí podnika-

Bylo ignorováno, že Vladimir Putin je především mužem tajných služeb.

“Jednou čekista, navždy čekista”, říkají ruské bezpečnostní služby. telé, různé lobbistické skupiny a „Russland-Versteher“ (nositelé nekritického porozumění pro cokoliv ruského) ze všech táborů neúnavně vyzývali k “dialogu” s Moskvou. Bezpečnost může existovat pouze s Ruskem, ne bez něj – to byla mantra německé zahraniční politiky ještě několik dní před válkou.

Bylo ignorováno, že Vladimir Putin je především mužem tajných služeb. „Jednou čekista, navždy čekista”, říkají ruské bezpečnostní služby.

Ale i v Sovětském svazu byla KGB podřízena straně.

Nyní Putin vládne sám s tajnými službami. Jeho moc není řízena žádným politbyrem, žádnou stranou.

Ve skutečnosti ho už nic neovládá.

Ruské dezinformace, zaměřené zejména na Německo, tento problém ještě prohloubily. V informačním prostoru, který měl stále větší a větší díry, měly snadný život. V novém mediálním prostředí se seriózní zprávy a analýzy četly méně. Po pádu Berlínské zdi byly navíc zrušeny téměř všechny

42

důležité německé instituty pro východní Evropu.

S pocitem, že komunismus byl překonán, byly na univerzitách zavírány celé katedry. Dramatický úbytek regionálních kompetencí, a to i na ministerstvech a v německém Bundestagu, přispěl svým dílem ke slepotě Německa. Vnitřní, systémový pohled na vývoj v Rusku chybí už desítky let.

BOD ZLOMU Nyní se válka, které jsme se chtěli vyhnout „pochopením Ruska”, stala skutečností, mimo jiné právě vinou tohoto nepochopení. Německá zahraniční politika se pod vedením sociálnědemokratické kancléře otočila o 180 stupňů. Německá Ostpolitik byla pohřbena.

Vše, co bylo nyní rozhodnuto na vládní úrovni, bude znamenat nejen šokovou změnu ve vnímání Ruska.

Dojde také k zásadní změně ve vztahu k Ukrajině a Bělorusku a k novému sblížení s Českou republikou, Polskem a dalšími středo- a východoevropskými sousedy Německa.

Především jde o to, že se všude stavěly mosty, aby se vypořádaly s humanitární katastrofou války – z Prahy i z Berlína. Ve společném humanitárním úsilí pro miliony Ukrajinců, kteří prchají před válkou a násilím, se skrývá příležitost pro novou dynamiku česko-německých vztahů. Poslední velký příliv uprchlíků do Evropy v roce 2015 rozdělil naše země politicky i společensky. Váhavý postoj německé vlády před vypuknutím války vyvolal v České republice a ve všech středoevropských zemích velké rozhořčení.

Od ruské invaze do Ukrajiny je všechno jinak. V sázce jsou naši společní východní sousedé a naše bezpečnost.

Přitom musíme nejen sledovat obrovský příliv uprchlíků z Ukrajiny. Naším společným úkolem je také pomáhat ruským lidskoprávním aktivistům a nezávislým novinářům, kteří museli z Ruska uprchnout. Odvážní Rusové, kteří navzdory masivním represím protestovali proti válce, se také snaží opustit zemi. Těžce postiženo je také 11 000 běloruských aktivistů, kteří od roku 2020 utekli před Lukašenkem do Ukrajiny. Jsou v akutním nebezpečí a musí znovu utéct. Všichni tito lidé si zaslouží naši podporu a solidaritu. V Praze a Berlíně jsou aktivní skupiny diaspory. Spolu s nimi bychom měli urychleně vytvořit přeshraniční nouzové programy, které by kromě Ukrajinců pomáhaly i pronásledovaným Rusům a Bělorusům s vízy, povoleními k pobytu, ubytováním a flexibilními pracovními příležitostmi. =

die Ukraine gelegt. Und er geht unerbittlich weiter. Mehr als 15000 Menschen, die gegen den Krieg demonstriert haben, wurden festgenommen. Mit dem „Fake News“ Gesetz und der Totalblockade aller unabhängigen Medienplattformen droht nun in Russland eine dunkle Zeit.

Dagegen läuft die Zivilgesellschaft der Ukraine in dieser schweren Krisenzeit zu Hochform auf.

Ihre reiche Erfahrung in Projektarbeit, Fundraising und Kommunikation erweist sich als äußerst kostbar. Mit ihrer Professionalisierung sind viele Gruppen, die sich über Nacht auf humanitäre Nothilfe umgestellt haben, für westliche Hilfsorganisationen zum wichtigen Ansprechpartner vor Ort geworden.

Schon vor dem Krieg war der Sektor effizient, bestens vernetzt und äußerst wachsam für die Situation im Land. Das alles hilft jetzt enorm in allem Chaos und der unvorstellbaren Zerstörung von Teilen des Landes. Die ukrainische (Zivil)Gesellschaft, die für Russlands Krieg gegen die Ukraine mit kriegsauslösend war, erweist sich jetzt auch als kriegsbestimmender Faktor.

DEUTSCHE TRUGBILDER Wer Putin ist und was sein Ziel ist, wurde im Grunde schon 2005 klar, als er das Ende der Sowjetunion die „größte geopolitische Katastrophe des 20. Jahrhunderts“ nannte. Das ist wie mit Hitler und seinem Pamphlet Mein Kampf - man konnte die Zeichen lesen. Putin hat nie einen Hehl aus seinen Absichten gemacht.

Die deutsche Politik, die Wirtschaft, aber auch große Teile der Öffentlichkeit, haben sich schwer damit getan, dieser Realität ins Auge zu sehen. Viele wollten an der Illusion festhalten, dass mit Ostpolitik, Dialog und ausgestreckter Hand am Ende alles – wie bei Gorbatschow – wieder so kommen würde, wie wir uns es wünschen.

Die Gründe, warum Deutschland zu Europas führendem „Schlafwandler“ wurde, sind komplex.

Das Gefühl der deutschen Kriegsschuld fokussierte sich in sowjetischen Zeiten lange einseitig auf Moskau. Zudem ist eine ganze Generation damit aufgewachsen, dass der Schlüssel zur deutschen Sicherheit und Wiedervereinigung in Moskau liegt – alte Reflexe aus der Zeit des Kalten Kriegs gibt es bei bestimmten Politikern und gesellschaftlichen Gruppen bis heute.

Auch nach 1989 ist das Verständnis für die Ukraine und Belarus nicht gewachsen. Es gab keine Neugier, sich für die Geschichte und Kultur der neuen östlichen Nachbarschaft zu öffnen. „Unsere Ohren waren verstopft“, schrieb gerade ein bekannter Literaturkritiker. Auch bahnbrechende Bücher wie „Bloodlands“ von Timothy Snyder drangen nicht durch.

Auch nach 1989 ist das Verständnis für die Ukraine und Belarus nicht gewachsen. Es gab keine Neugier, sich für die Geschichte und Kultur der neuen östlichen Nachbarschaft zu öffnen.

Nach dem Georgienkrieg 2008 und nach 2014 ging alles weiter wie zuvor, als fahre die deutsche Politik mit Autopilot. Die Bundesregierung blieb stur auf Kurs mit Nord Stream II. Die deutsche Wirtschaft, diverse Lobby-Gruppen und „Russland-Versteher“ (Träger unkritischen Verständnisses für alles Russische) aus allen Lagern riefen unermüdlich nach „Dialog“ mit Moskau. Sicherheit könne es nur mit, und nicht ohne Russland geben – das war das Mantra der deutschen Außenpolitik, noch wenige Tage vor dem Krieg.

Es wurde ignoriert, dass Wladimir Putin vor allem ein Mann des Geheimdienstes ist. „Einmal Tschekist, immer Tschekist“, heißt es bei den russischen Sicherheitsdiensten. Doch selbst in der Sowjetunion war der KGB der Partei untergeordnet. Jetzt herrscht Putin allein mit den Geheimdiensten. Seine Macht wird von keinem Politbüro, keiner Partei kontrolliert. Es kontroliert ihn eigentlich gar nichts mehr.

Die russische Desinformation, die besonders auf Deutschland abzielte, hat das Problem noch verstärkt. In einem Informationsraum, der immer größere Löcher bekam, hatte sie ein leichtes Spiel. In der neuen Medienlandschaft wurden seriöse Berichte und Analysen weniger gelesen. Nach dem Mauerfall wurden außerdem fast alle wichtigen deutschen Osteuropa-Institute abgebaut. Mit dem Gefühl, dass der Kommunismus überwunden war, wurden in Universitäten ganze Fachbereiche geschlossen. Der dramatische Verlust an regionaler Kompetenz, auch in Ministerien und im Deutschen Bundestag, hat sei-

43

nen Teil zum deutschen Blindflug beigetragen. Ein innerer, systemischer Blick auf die Entwicklung in Russland hat seit Jahrzehnten gefehlt.

ZEITENWENDE Jetzt ist der Krieg, den wir durch „Russland-Verstehen“ vermeiden wollten, u.a. durch genau dieses Nicht-Hinsehen Realität geworden. Die deutsche Außenpolitik hat sich unter einem sozialdemokra-

Jetzt ist der Krieg, den wir durch „Russland-Verstehen“ vermeiden wollten, u.a. durch genau dieses NichtHinsehen Realität geworden. tischen Bundeskanzler um 180 Grad gedreht. Die deutsche Ostpolitik ist begraben. Alles, was jetzt auf Regierungsebene beschlossen wurde, bedeutet nicht nur einen schockartigen Wandel in der Wahrnehmung Russlands. Es wird auch eine tiefgreifende Veränderung im Hinblick auf die Ukraine und Belarus, und eine neue Annäherung an Tschechien, Polen und die anderen mittel- und osteuropäischen Nachbarn Deutschlands zur Folge haben.

Zunächst geht es um Brücken, die überall gebaut werden, um die humanitäre Katastrophe des Kriegs zu bewältigen – aus Prag genauso wie aus Berlin. In dem gemeinsamen humanitären Einsatz für Millio-

nen von Ukrainern, die vor Krieg und Gewalt fliehen, liegt eine große Chance für eine neue Dynamik in den deutsch-tschechischen Beziehungen. Der letzte große Flüchtlingsstrom nach Europa 2015 hat unsere Länder politisch und gesellschaftlich gespalten. Die zögerliche Haltung der deutschen Regierung vor Ausbruch des Kriegs hat in Tschechien und allen mitteleuropäischen Staaten große Empörung ausgelöst. Seit dem Einmarsch Russlands in die Ukraine ist alles anders.

Es geht um unsere gemeinsamen östlichen Nachbarn und um unsere gemeinsame Sicherheit.

Dabei dürfen wir nicht nur die riesigen Flüchtlingsströme aus der Ukraine im Auge haben. Wir haben auch eine gemeinsame Aufgabe, russischen Menschenrechtlern, Aktivisten und unabhängigen Journalisten zu helfen, die aus Russland fliehen mussten. Auch mutige Russen, die trotz massiver Repressionen gegen den Krieg protestiert haben, versuchen das Land zu verlassen. Schlimm trifft es auch 11000 weißrussische Aktivisten, die seit 2020 vor Lukaschenko in die Ukraine geflüchtet sind. Sie befinden sich in akuter Gefahr und müssen wieder fliehen. All diese Menschen verdienen unsere Unterstützung und Solidarität. In Prag und Berlin gibt es aktive Diasporagruppen. Mit ihnen sollten wir rasch grenzübergreifende Not-Programme entwickeln, um neben den Ukrainern auch verfolgten Russen und Belarussen mit Visa, Aufenthaltsgenehmigungen, Unterkünften und flexiblen Arbeitsmöglichkeiten zu helfen. =

Novinářka a politožka Barbara von Ow-Freytag je expertkou na občanskou společnost východní Evropy a střední Asie. Působila jako poradce v Bundestagu, ve Výboru pro Evropské záležitosti a pro německou vládu (vztahy s Ruskem). Pracovala řadu let jako zahrniční korespondent pro Reuters, Radio Free Europe a Süddeutsche Zeitung. Barbara je členkou správní rady Prague Civil Society Centre.

Journalistin und Politologin Barbara von Ow-Freytag ist Spezialistin für die Zivilgesellschaft in Osteuropa und Zentralasien. Sie arbeitete als Beraterin im Bundestag, im Ausschuss für Europäische Angelegenheiten und für die Bundesregierung (Beziehungen zu Russland). Viele Jahre lang war sie Auslandskorrespondentin für Reuters, Radio Free Europe und die Süddeutsche Zeitung. Barbara ist Vorstandsmitglied des Prague Civil Society Centre (Prager zivilgesellschaftlichen Zentrums).

44

Česko-německý Salon Česko-německý Salon, který pořádá vydavatelství Black Swan Media a České centrum, navazuje na kulturu salonů, kde se setkávají významné německé a české osobnosti. Na jaře se konal v Berlíně pod záštitou Tomáše Kafky, českého velvyslance v Německu. Mezi hosty večera byli bývalý ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, politoložka Barbara von Ow-Freytag nebo spisovatel Thomas Brussig. Večerem provázeli Danuše Siering, Tomáš Sacher a také pan velvyslanec. Příští Česko-německý Salon se uskuteční v české metropoli.

Nahoře zleva: politoložka Barbara von Ow-Freytag, Karel Schwarzenberg a houslistka Markéta Janoušková. Dole: spisovatel a scenárista Thomas Brussig s velvyslancem Tomášem Kafkou, hudební doprovod a končící šéf Českého centra Tomáš Sacher s vydavatelkou Danuší Siering.

Tschechisch-Deutscher Salon Der Tschechisch-Deutsche Salon, organisiert vom Verlag Black Swan Media und dem Tschechischen Zentrum, knüpft an die Kultur der Salons an, in denen sich prominente deutsche und tschechische Persönlichkeiten treffen. Im Frühjahr fand er in Berlin unter der Schirmherrschaft von Tomáš Kafka, dem tschechischen Botschafter in Deutschland, statt. Zu den Gästen des Abends gehörten der ehemalige Außenminister Karel Schwarzenberg, die Politologin Barbara von Ow-Freytag und der Schriftsteller Thomas Brussig. Der Abend wurde von Danuše Siering, Tomáš Sacher und dem Botschafter moderiert. Der nächste Tschechisch-Deutsche Salon findet in der tschechischen Hauptstadt statt.

Oben, von links: die Politologin Barbara von Ow-Freytag, Karel Schwarzenberg und die Geigerin Markéta Janoušková (sie spielte u.a. auch ein Musikstück von einem Komponisten ukrainischer Herkunft). Unten: der Schriftsteller und Drehbuchautor Thomas Brussig mit Botschaf Tomáš Kafka, musikalische Begleitungund der abtretende Leiter des Tschechischen Zentrums Tomáš Sacher mit Herausgeberin Danuse Siering.

45

“

Was ist die Aufgabe der EU? Die Einheit der EU zu bewahren!

Der deutsche Botschafter in Prag Andreas Künne

text: Martin Melichar foto: Deutsche Botschaft Prag

Úkol EU? Zachovat jednotu EU! Rozhovor s německým velvyslancem v Praze Andreasem Künnem Andreas Künne působí na spolkovém ministerstvu zahraničí od roku 1993. Byl vyslán například do Kodaně, Soulu, Bruselu a Vilniusu.

Naposledy působil jako komisař pro OSN a boj proti terorismu.

V čele pražského velvyslanectví je devět měsíců. V exkluzivním rozhovoru pro N&N magazín popsal, co pro jeho práci znamená ruská agrese proti Ukrajině, jak hodnotí českou politickou kulturu a jak důležitá je v těžkých dobách role Evropské unie.

Andreas Künne vedle sochy „Quo Vadis” (Trabant na nohou) od Davida Černého, která připomíná události z podzimu 1989

46

Andreas Künne ist seit 1993 im Auswärtigen Amt tätig. Er war zum Beispiel in Kopenhagen, Seoul, Brüssel und Vilnius eingesetzt. Zuletzt war er Beauftragter für die Vereinten Nationen und Terrorismusbekämpfung. Seit knapp 9 Monaten leitet er die Prager Botschaft. In einem exklusiven Interview mit dem Magazin N&N hat er umrissen, was Russlands Aggression gegen die Ukraine für seine Arbeit bedeutet, wie er die tschechische politische Kultur einschätzt und wie wichtig die Rolle der Europäischen Union in schwierigen Zeiten ist.

Andreas Künne neben der Skulptur „Quo Vadis“ (einem Trabant auf Beinen) von David Černý, der an die Ereignisse des Herbstes 1989 erinnert

H

err Botschafter, haben Sie sich im Palais Lobkowicz schon eingewohnt?

Ja, klar. Ich bin zwar noch nicht so lange hier, aber das ist ein so wunderschöner Ort, dass es sehr leicht fällt sich hier einzuwohnen und einzuleben.

Wir haben vor knapp einem Dreivierteljahr mit ihrem Vorgänger, dem Herrn Dr. Christoph Israng gesprochen. Er sagte, damals noch unter der Regierungsführung von Angela Merkel, die deutsch-tschechischen Verhältnisse sind so gut wie nie zuvor. Jetzt haben Deutschland und auch Tschechien eine neue Regierung. Denken

sie, dass Sie in einem oder zwei Jahren dieselbe Aussage machen können?

Keiner von uns hat eine Kristallkugel, aber ich kann schon heute sagen, dass die deutsch-tschechischen Beziehungen so gut sind, wie sie es nie gewesen sind.

Das haben auch der deutsche Bundespräsident Steinmeier und viele andere bei ihren Besuchen betont.

Natürlich gibt es schwierige Themen, aber eben auch sehr. Belege dafür, wie weit wir gekommen sind. Zum Beispiel die tschechische Bereitschaft, dass sich auch deutsche Soldaten in Tschechien aufhalten können.

Dies ist für mich ein Indiz, dass die Beziehungen wirklich in eine Phase von europäischer Normalität und sehr guter Nachbarschaft eingetreten sind.

47

P

ane velvyslanče, už jste se zabydlel v Lobko­wiczkém paláci?

Ano, samozřejmě. Nejsem tu tak dlouho, ale je to tak krásné místo, že je velmi snadné se tu zabydlet a zvyknout si.

S vaším předchůdcem, dr. Christophem Israngem, jsme hovořili téměř před tři čtvrtě rokem.

Tehdy ještě pod vedením Angely Merkelové prohlásil, že německo-české vztahy jsou lepší než kdykoli předtím. Německo a také Česká republika mají nyní novou vládu. Myslíte si, že byste mohl totéž prohlásit za rok nebo za dva?

Nikdo z nás nemá křišťálovou kouli, ale už dnes mohu říci, že německo-české vztahy jsou tak dobré jako nikdy předtím. To zdůraznil i německý prezident Steinmeier a mnozí další během svých návštěv. Samozřejmě jsou některá témata složitá, ale máme také mnoho dobrých dokladů toho, kam jsme se posunuli. Například česká ochota umožnit německým vojákům pobyt v České republice. Je to pro mě jasnou známkou toho, že vztahy skutečně vstoupily do fáze evropské normality a velmi dobrého sousedství.

Jaký dojem na vás osobně udělala Česká republika a společnost?

Jsem tu velmi rád. Bohužel sedm z téměř devíti měsíců, které jsem zde zatím strávil, ovládla pandemie. To znamená, že jsem tu ještě nezažil normální život. Ruská válečná agrese proti Ukrajině nám

Nikdo z nás nemá křišťálovou kouli, ale už dnes mohu říci, že německo-české vztahy jsou tak dobré jako nikdy předtím. v Evropě nastolila velmi neobvyklou situaci. Českou republiku vnímám jako velmi blízkého souseda a přítele. To, jak otevřeně mě zde čeští partneři na všech úrovních přijali, také mluví samo za sebe.

Co si myslíte o české politické kultuře, můžete-li ji srovnat s německou?

Politickou kulturu obvykle utvářejí potřeby lidí a podléhá i příslušným historickým podmínkám.

Ty byly v ČSSR jiné než v západním nebo východním Německu. Po mírových revolucích se také vyví-

48

její různě, protože existují jiné referenční body.

Pro nás, v západním Německu, byly od počátku nejdůležitějšími referenčními body Evropská unie a NATO. To se zde samozřejmě vyvinulo až o dost později a vzešly z toho odlišné politické kultury. Zároveň však rozdíl není tak velký, protože mnohé základní názory a postoje společnosti k jednání se zbytkem světa jsou také velmi podobné. Jsme a zůstaneme spolu ve střední Evropě.

Na podzim jste v rozhovoru pro portál Trade-­ news řekl, že Evropa je náš společný osud a že neexistuje žádná rozumná alternativa k tomu, abychom v Evropě jednali společně jako partneři. Před více než pěti lety si však Britové odhlasovali odchod Spojeného království z EU. Pak je tu například Maďarsko s Viktorem Orbánem, který je mezi hlavami států a vlád EU považován za nejbližšího partnera Vladimira Putina. V jaké situaci se podle vás EU nachází?

Díky řešení krize způsobené pandemií koronaviru a myslím, že nyní i díky řešení situace kolem napadené Ukrajiny si mnoho lidí ještě více uvědomilo, jak důležitá je Evropská unie a že by bylo obtížné jednat v těchto situacích jako samostatný stát. Podívejte se na to, jak jsme po krátkých úvodních problémech s očkováním postupovali společně, a zamyslete se nad tím, co by se stalo, kdyby to 27 států dělalo samostatně.

To by nedopadlo dobře. Jakou páku bychom měli jako Německo nebo Česká republika sami na Rusko? Myslím, že i v oblasti ekonomického vlivu se ukázalo, že máme dobrou dělbu práce mezi NATO a EU. Co může udělat EU, nemůže udělat NATO a naopak. Kdybychom to neměli, byla by z nás spousta více nebo méně slabých jednotlivých států, které by se v podstatě bez ohledu na velikost každého z nich ve světě vůbec nedokázaly prosadit.

Myslíte si tedy, že otázka euroskepticismu pomalu zmizí z politiky mnoha států EU? Ne, samozřejmě že ne. Vždyť to také není tak, že by se na práci EU a naši práci v Evropské unii mělo pohlížet zcela nekriticky. Jsem přesvědčen, že skepse zůstane.

Domnívám se však, že ideologický skepticismus, který jsme zažívali do roku 2019, prozatím zmizel a že počet příznivců vystoupení z Evropské unie se ve všech členských státech výrazně snížil. Podle mého názoru je to velmi dobrý vývoj.

Welchen Eindruck haben die Tscheche Republik und die Gesellschaft bislang persönlich auf Sie gemacht?

Ich bin sehr gerne hier. Leider herrschte in sieben von knapp neun Monaten meiner Amtszeit die Pandemie. Das heißt, dass ich hier noch nicht wirklich ein normales Leben erlebt habe. Der russische Angriffskrieg auf die Ukraine hat für uns in Europa eine ganz außergewöhnliche Situation geschaffen. Tschechien sehe ich als einen sehr engen Nachbarn und Freund.

Wie offen und auf allen Ebenen ich hier von den tschechischen Gesprächspartnerinnen und Gesprächspartnern angenommen werde, spricht auch für sich.

Was halten Sie von der tschechischen politischen Kultur, lässt sie sich mit der deutschen vergleichen?

Eine politische Kultur entsteht normalerweise aus Bedürfnissen der Bevölkerung und auch unter den jeweiligen historischen Bedingungen. Diese waren in der ČSSR anders als in Westdeutschland oder Ostdeutschland. Nach den Friedlichen Revolutionen haben sie sich auch unterschiedlich entwickelt, einfach weil es andere Bezugspunkte gibt. Für uns in Westdeutschland, waren von Anfang an die wichtigsten Bezugspunkte die Europäische Union und die NATO. Das hat sich hier natürlich erst viel später entwickelt und so sind auch unterschiedliche politische Kulturen entstanden. Gleichzeitig ist der Unterschied aber nicht so groß, denn viele der grundsätzlichen Ansichten und Haltungen der Gesellschaft zum Umgang mit dem Rest der Welt ähneln. Schließlich sind und bleiben wir gemeinsam in Mitteleuropa.

Im Herbst haben sie in einem Gespräch mit der tschechischen Webseite Tradenews gesagt, dass Europa unser gemeinsames Schicksal ist und dass es keine vernünftige Alternative zum partnerschaftlichen handeln in Europa gibt.

Vor mehr als fünf Jahren haben aber die Briten für den Austritt des Vereinigten Königreichs aus der EU gestimmt. Dann gibt es hier zum Beispiel Ungarn mit Viktor Orbán, der als engster Partner des russischen Präsidenten Putin unter den EU-Staats- und Regierungschefs gilt. Wo steht die EU? Durch den Umgang mit der Corona-Krise und, wie ich glaube, jetzt auch durch das Herangehen an die

Situation rund um die angegriffene Ukraine ist sehr vielen Menschen noch klarer geworden, wie wichtig die Europäische Union ist und dass es schwierig sein würde, in solchen Situationen als Einzelstaat zu handeln. Schauen sie sich an, wie wir nach kurzen Anlaufschwierigkeiten gemeinsam Impfstoffe beschafft haben und überlegen Sie, was passiert wäre,

Ich denke, dass wir im Bereich der wirtschaftlichen Hebelwirkung gezeigt haben, dass wir eine gute Arbeitsteilung zwischen der NATO und der EU haben. wenn 27 Staaten im Alleingang gehandelt hätten. Das wäre nicht gut ausgegangen. Welchen Hebel hätten wir als Deutschland oder Tschechien alleine gegenüber Russland? Ich denke, dass wir im Bereich der wirtschaftlichen Hebelwirkung gezeigt haben, dass wir eine gute Arbeitsteilung zwischen der NATO und der EU haben. Das was die EU kann, kann die NATO nicht und umgekehrt. Wenn wir das nicht hätten, wären wir eine Vielzahl mehr oder weniger schwacher Einzelstaaten, relativ unabhängig von der Größe, die es überhaupt nicht schaffen würden, sich auf der Weltbühne Gehör zu verschaffen.

Glauben Sie also, dass das Thema der EUSkepsis langsam aus der Politik der vielen EUStaaten verschwinden wird?

Nein, natürlich nicht. Es ist ja auch nicht so, dass man die Arbeit der EU und unsere Arbeit in der Europäischen Union völlig unkritisch betrachten sollte. Ich bin überzeugt, dass die Skepsis bleibt. Ich glaube aber, dass eine so von Ideologie getriebene Art der Skepsis, wie wir sie bis 2019 erlebt haben, vorerst verschwunden ist und die Zahl der Befürworter eines Austritts aus der Europäischen Union in allen Mitgliedstaaten deutlich zurückgegangen ist. Das ist aus meiner Sicht eine sehr gute Entwicklung.

Die Aggression Russlands gegen die Ukraine beschäftigt uns alle. Was bedeutet das für ihre Arbeit als Botschafter?

Die allgemeine Stimmung in der deutschen und tschechischen Öffentlichkeit ist sehr unterschiedlich. Das, worin wir uns ganz klar einig sind, ist die Solidarität

49

Všechny nás zaměstnává ruská agrese proti Ukrajině. Co znamená pro vaši práci velvyslance?

Obecné nálady německé a české veřejnosti se liší.

V čem se jednoznačně shodujeme, je naše solidarita a ochota pomoci ukrajinským uprchlíkům.

Neuvěřitelné úsilí, které nyní Česká republika vyvíjí pro uprchlíky, je velmi dobře registrováno i v Německu. Tato vlna a ochoty pomáNeuvěřitelné solidarity hat se projevuje i u němecúsilí, které nyní kého obyvatelstva. Musíme Česká republika vidět i to, že před ruskou vyvíjí pro uprchlíky, útočnou válkou panovaly v Německu a v České repubje velmi dobře regis- lice odlišné názory. Nechci trováno i v Německu. příliš zjednodušovat českou Tato vlna solidarity a německou politiku, ale v Německu bylo překvaa ochoty pomáhat pení z náhlé ruské útočné se projevuje války mnohem větší a trvalo i u německého déle, než jsme z toho vyvodili důsledky, samozřejmě obyvatelstva. i z historických důvodů.

Moje práce se samozřejmě změnila v tom, že se věnuji především zprostředkování a vysvětlování. To je nyní mnohem žádanější než dříve.

Historicky druhé předsednictví České republiky v Radě EU začíná 1. července. Situace kolem ruské invaze na Ukrajinu jistě změnila mnoho plánů a úkolů v rámci Evropské unie. Co bude podle vás nejdůležitějším úkolem, až se Praha ujme půlročního předsednictví?

Kdybych měl odpovědět jednou větou, řekl bych, že nejdůležitějším úkolem je zachovat jednotu EU. To je povinný úkol číslo jedna. Druhým úkolem je zajistit, aby EU nejen mluvila jedním hlasem, ale aby také mohla uplatnit celou svou hospodářskou a politickou váhu. Pro Českou republiku bude nyní samozřejmě velkou výzvou řešení krize vyvolané agresí proti Ukrajině. Všichni, jak tady na velvyslanectví, tak němečtí ministři, jsme velmi nadšeni tím, jak česká strana přistupuje k přípravám a jak se česká vláda vyrovnává s tím, co se blíží. Budeme je co nejvíce podporovat sdílením našich zkušeností. Těším se na české předsednictví, protože pak bude český hlas v Evropě takříkajíc automaticky slyšet.

50

V lednu oslavilo euro 20. výročí své existence.

U nás v České republice jsou politici, a možná i společnost, vůči jednotné evropské měně skeptičtí. Jak si tento postoj vysvětlujete?

Jako Němec velmi dobře chápu, že člověk má k vlastní měně hluboký citový vztah. Vzdát se německé marky nebylo pro nikoho snadné. Tím spíše, že to byla také světová měna. Když se nyní bavíme o koruně, zda má ekonomický smysl ji zachovat, lze se na to jistě dívat různě.

Když vidím, že 35 % obchodů českých firem už stejně probíhá v eurech, pak samozřejmě vyvstává otázka, jaký rozsah regulace České národní bance ještě zbývá. Ale tato rozhodnutí musí být učiněna v České republice, Čechy. Vidím, jak se tu vyvíjí inflace a jak se s ní národní banka vypořádává.

Samozřejmě vidím i výhody v regulaci vlastní měny.

Otázkou, kterou si musíme položit, je, zda je měnová oblast dostatečně velká na to, aby se skutečně vydala vlastní cestou. Osobně si myslím, že to bude čím dál těžší, jakkoliv je česká ekonomika velká. Země je obklopená jinou měnovou oblastí a transakční náklady jsou velmi vysoké, ale znovu zdůrazňuji, že jde o rozhodnutí České republiky, do kterého rozhodně nebudeme zasahovat. =

DEN OTEVŘENÝCH DVEŘÍ Dne 28. června, po přestávce způsobené koronavirem, pořádá německé velvyslanectví tradiční den otevřených dveří. „Těšíme se na každého návštěvníka. Letos se zaměříme na žáky, protože je důležité myslet na budoucnost, pokud jde o vztahy,“ dodává velvyslanec.

Podrobnosti na adrese www.prag.diplo.de/DOD2022_DE.

und die Hilfsbereitschaft gegenüber den ukrainischen Flüchtlingen. Die unglaublichen Anstrengungen, die die Tschechische Republik jetzt für die Flüchtlinge unternimmt, werden sehr wohl auch in Deutschland registriert. Diese Welle der Solidarität und Hilfsbereitschaft spiegelt sich auch in der deutschen Bevölkerung wider. Wir müssen auch sehen, dass in Deutschland und in Tschechien vor dem russischen Angriffskrieg unterschiedliche Meinungen vorherrschend waren. Ich will jetzt die tschechische und deutsche Politik nicht zu einfach darstellen, aber in Deutschland war die Überraschung über den unvermittelten russischen Angriffskrieg deutlich größer und wir haben länger gebraucht, bis wir die Konsequenzen daraus gezogen haben, natürlich auch aus historischen Gründen. Meine Arbeit hat sich dadurch insofern verändert, dass ich mich vornehmlich mit der Vermittlungs- und Erklärungsleistung beschäftigt habe. Das wird jetzt viel mehr nachgefragt als vorher.

Am 1. Juli beginnt die historisch zweite EURatspräsidentschaft der Tschechischen Republik.

Die Situation in der Ukraine hat sicherlich viele Pläne und Aufgaben innerhalb der Europäischen Union verändert. Was wird Ihrer Meinung nach die wichtigste Aufgabe sein, wenn Prag die sechsmonatige Ratspräsidentschaft übernimmt?

Wenn ich mit einem Satz antworten müsste, dann würde ich antworten, dass es die wichtigste Aufgabe ist, die Einheit der EU zu bewahren. Das ist die Pflichtaufgabe Nummer eins. Pflichtaufgabe Nummer zwei ist dafür zu sorgen, dass die EU nicht nur mit einer Stimme spricht, sondern auch ihr gesamtes wirtschaftliches und politisches Gewicht in die Waageschale werfen kann. Für die Tschechische Republik wird die große Herausforderung jetzt natürlich darin bestehen, die durch den Krieg gegen die Ukraine verursachte Krise zu lösen. Wir sind alle sehr beeindruckt, sowohl hier in der Botschaft, als auch die deutschen Minister, wie die tschechische Seite die Vorbereitungen angeht und wie die tschechische Regierung mit dem kommenden umgeht. Wir werden sie dabei möglichst viel durch Erfahrungsaustausch unterstützen. Ich freue mich auf die tschechische Präsidentschaft, denn dann wird weil die tschechische Stimme in Europa sozusagen automatisch gehört.

Im Januar feierte der Euro 20jähriges Bestehen.

Hier in der Tschechischen Republik stehen die Politiker und vielleicht auch die Gesellschaf dem Euro skeptisch gegenüber. Wie erklären sie sich diese Haltung?

Als Deutscher kann ich sehr gut verstehen, dass man eine tiefe emotionale Bindung an die eigene Währung hat. Der Verzicht auf die D-Mark ist niemandem leicht gefallen. Umso mehr, weil es ja auch eine Weltwährung war. Wenn wir jetzt über die Krone sprechen, ob es volkswirtschaftlich sinnvoll ist, sie beizubehalten, kann man das sicher unterschiedlich betrachten.

Wenn ich sehe, dass 35 Prozent des Handels von tschechischen Unternehmen sowieso schon in Euro sind, dann stellt sich natürlich die Frage nach der Regelungstiefe, die die Tschechische Nationalbank noch hat. Das sind aber Entscheidungen, die Wir sind alle sehr in Tschechien, von Tschebeeindruckt, wie die chinnen und Tschechen getroffen werden müssen. tschechische Seite Ich sehe, wie sich hier die die Vorbereitungen Inflation entwickelt und angeht und wie die wie die Nationalbank damit tschechische Regieumgeht. Ich sehe natürlich auch Vorteile, wenn rung mit dem komman die eigene Währung menden umgeht. regeln kann. Die Frage, die man sich stellen muss, ist, ob der Währungsraum groß genug ist, um wirklich einen eigenständigen Weg einzuschlagen. Ich persönlich denke, dass es immer schwieriger wird, so groß auch die tschechische Wirtschaftsleistung ist. Man ist umgeben von einem anderen Währungsraum und die Transaktionskosten sind sehr hoch, aber ich betone erneut, das ist eine tschechische Entscheidung, in die wir uns ganz sicher nicht einmischen werden. =

TAG DER OFFENEN TÜR Am 28. Juni veranstaltet die deutsche Botschaft nach einer coronabedingten Pause wieder einen traditionellen Tag der offenen Tür. „Wir freuen uns auf jede Besucherin und jeden Besucher. Dieses Jahr werden wir uns auf die Schülerinnen und Schüler konzentrieren, denn es ist wichtig, in Bezug auf die Beziehungen an die Zukunft zu denken,“ ergänzt der Botschafter.

Mehr dazu unter: www.prag.diplo.de/DOD2022_DE

51

70 LET LEGENDY JMÉNEM MERCEDES-BENZ SL P

SAL SE ROK 1952, když se na závodních tratích poprvé objevil model nazvaný 300 SL. Název napovídal vše podstatné: poháněl jej šestiválec o objemu tří litrů a byl super lehký (v originále Super-Leicht). Automobil dostal také aerodynamickou karoserii, díky níž dosahoval tehdy závratné rychlosti 240 km/h.

Během první sezony vyhrál čtyři z pěti závodů, stačil tak jediný rok a závodní kupé s interním označením W194 vstoupilo do historie. Začaly sílit hlasy, že by tak technicky dobře navržený vůz mohl mít i komerční úspěch. V únoru 1954 proto Mercedes-Benz představil na International Motor Sport Show

Za volant tohoto modelu usedli například Sophia Loren, Grace Kelly, Gina Lollobrigida, Curd Jürgens nebo Alfred Hitchcock. v New Yorku produkční model 300 SL coupé (W198) s neméně působivou karoserií (tvary jsou dokonce chráněny patentem). Typickým prvkem byly nahoru výklopné dveře, díky nimž dostal vůz přezdívku „Gullwing“ neboli „Racčí křídlo“. Vedle toho byl na výstavě i prototyp budoucího 190 SL roadster (W121) a v roce 1957 následoval 300 SL roadster.

Model 300 SL coupé byl na svou dobu supersportovní vůz – což se odrazilo i na ceně 29 000 německých marek. Pro srovnání, Mercedes-Benz 220 (W180), předchůdce dnešní třídy S, se v té době dal pořídit za zhruba 12 500 německých marek. 300 SL se stal ikonickým vozem 50. let s přitažlivostí, která zůstává

52

nepřekonaná dodnes: v roce 1999 byl mezinárodní porotou odborníků zvolen sportovním autem století.

V letech 1954 až 1957 bylo vyrobeno celkem 1400 vozů modelu 300 SL coupé, z toho 29 kusů dostalo hliníkovou karoserii. Výroba roadsterů v Sindelfingenu byla ukončena 8. února 1963 a celkem bylo vyrobeno 1858 těchto otevřených sportovních vozů. Obě verze modelové řady W198, roadster i coupé (Gullwing), byly od počátku sběratelskými vozy. Dnes patří mezi nejžádanější a nejdražší klasické automobily.

Pokud chcete auto na střední vzdálenosti, pro jedinečný zážitek z jízdy na slunci a s větrem ve vlasech – pak slavné osobnosti často volí SL. Tak tomu bylo již v 50. letech minulého století a je tomu tak dodnes.

SL je možná nejoblíbenějším vozem celebrit. Zatímco s vozy Mercedes se po závodních okruzích proháněli světoznámí závodníci jako Rudolf Caracciola, Juan Manuel Fangio nebo Stirling Moss, na běžných silnicích si získaly modely SL oblibu u nejedné slavné osobnosti. Za volant tohoto modelu usedli například Sophia Loren, Grace Kelly, Gina Lollobrigida, Curd Jürgens nebo Alfred Hitchcock. V průběhu let a dalších generací propadli kouzlu tohoto modelu i herci Bruce Lee a John Travolta, princezna Diana nebo fotbalista Gerd Müller, abychom se zmínili alespoň o některých.

Historii psaly i další modely a také novější exempláře jsou dodnes vyhledávanými automobily. Letos vstoupila na český trh generace R232, která představuje nový vrchol 70leté tradice klenotů Mercedes-Benz SL. I nadále ale zůstává to hlavní: naprosto nezaměnitelný sportovní styl kombinující výkon a eleganci, modernu i nadčasovost. Legenda je zpět.

70 JAHRE DES LEGENDÄREN MERCEDES-BENZ SL

text: redakce foto: archiv Mercedes

M

hergestellt. Beide Versionen der Modellreihe W198, AN SCHRIEB DAS JAHR 1952, als das Modell der Roadster und das Coupé (Gullwing), waren von namens 300 SL erstmals auf den Rennstrecken Anfang an Sammlerfahrzeuge. Heute gehören sie zu erschien. Schon die Bezeichnung SL für „super leicht“ den begehrtesten und teuersten Oldtimern. sagte alles Wesentliche aus: es war das von einem Wer ein Auto für Mittelstrecken will, für ein einDreiliter-Sechszylindermotor angetriebene Modell zigartiges Fahrerlebnis in der Sonne und mit dem und setzte Maßstäbe im Leichtbau. Der Wagen erhielt Wind im Haar - der wählt wie viele Prominente oft außerdem eine aerodynamische Karosserie, der die den SL. Das war schon in den 1950er Jahren so und damals schwindelerregende Geschwindigkeit von ist auch heute noch so - der SL ist vielleicht das belieb240 km/h zu verdanken war. teste Promi-Auto. Während weltberühmte Rennfahrer In seiner ersten Saison gewann er vier von fünf wie Rudolf Caracciola, Juan Manuel Fangio und StirRennen und es dauerte nur ein Jahr, bis das Rennling Moss in Mercedes-Wagen auf Rennstrecken gegencoupé, das intern den Namen W194 trug, Geschichte seitig um die Wette fuhren, standen die SL-Modelle bei schrieb. Es mehrten sich die Stimmen, dass ein techvielen Berühmtheiten auf öffentlichen Straßen hoch nisch so gut konzipiertes Auto auch ein kommerzielim Kurs. Am Steuer dieses Modells saßen zum Beispiel ler Erfolg werden könnte. Im Februar 1954 präsenSophia Loren, Grace Kelly, Gina Lollobrigida, Curd Jürtierte Mercedes-Benz deshalb auf der International gens und Alfred Hitchcock. Dem Zauber dieses Modells Motor Sport Show in New York das Serienmodell 300 sind im Laufe der Zeit und der folgenden Generationen SL Coupé (W198) mit einer ebenso beeindruckenden des Wagens dann auch die Schauspieler Bruce Lee und Karosserie (die Formen sind sogar patentrechtlich John Travolta, Prinzessin Diana oder der Fußballer geschützt). Ein typisches Merkmal waren die nach Gerd Müller, um nur einige zu nennen, verfallen. oben klappenden Türen, die dem Wagen den Spitznamen „Gullwing“ oder ”Flügeltürer” einbrachten. Parallel dazu wurde auf der Ausstellung der Prototyp des künftigen 190 SL Roadster (W121) gezeigt, dem 1957 der 300 SL Roadster folgte.

Das 300 SL Coupé war für seine Zeit ein Supersportwagen - was sich Am Steuer dieses Modells saßen zum Beispiel Sophia auch im Preis von 29 000 Deutsche Mark widerspiegelte. Zum Vergleich, Loren, Grace Kelly, Gina Lollobrigida, Curd Jürgens der Mercedes-Benz 220 (W180), der und Alfred Hitchcock.

Vorgänger der heutigen S-Klasse, war damals für rund 12 500 Deutsche Mark Viele weitere Modelle der SL Reihe schrieben eine glorzu haben. Der 300 SL wurde zu einer Ikone der 1950er reiche Geschichte und auch neuere Exemplare sind Jahre, deren Anziehungskraft bis heute unübertroffen heute nach wie vor begehrt. In diesem Jahr kam die ist: 1999 wurde er von einer internationalen Experneueste Generation mit der internen Bezeichnung tenjury zum „Sportwagen des Jahrhunderts“ gekrönt.

R232 auf den Markt, die einen Höhepunkt in der Von 1954 bis 1957 wurden insgesamt 1 400 Wagen 70-jährigen Tradition der Juwelen der SL Reihe mardes 300 SL Coupés produziert, von denen 29 eine kiert. Und einmal mehr gilt: ein unverwechselbarer Aluminiumkarosserie erhielten. Die Roadster-Prosportlicher Stil, der Leistung und Eleganz, Modernität duktion in Sindelfingen endete am 8. Februar 1963, und Zeitlosigkeit vereint. Die Legende ist zurück. insgesamt wurden 1 858 dieser offenen Sportwagen

53

Mercedes-Benz 300 SL byl úspěšný závodní vůz, který v roce 1952 sbíral vavříny na nejslavnějších závodech; druhé a čtvrté místo v Mille Miglia, trojnásobné vítězství v Bernu, dvojnásobné vítězství na 24 hodin Le Mans, čtyřnásobné vítězství na Nürburgringu a legendární první a druhé místo na Carrera Panamericana v Mexiku.

Der Mercedes-Benz 300 SL war ein erfolgreicher Rennwagen, der 1952 bei den berühmtesten Rennen Lorbeeren sammelte: zweiter und vierter Platz bei der Mille Miglia, ein Dreifachsieg in Bern, ein Doppelsieg bei den 24 Stunden von Le Mans, ein Vierfachsieg auf dem Nürburgring und der legendäre erste und zweite Platz bei der Carrera Panamericana in Mexiko.

54

Na závodní model navázalo sériové kupé 300 SL „Gullwing“ s ještě výkonnějším motorem, jeho další evolucí se stal v roce 1957 vůz 300 SL roadster. Koupě Mercedesu 300 SL byla pro jeho vysokou cenu realizovatelná jen pro pár vyvolených. Mezi známé kupce nového vozu 300 SL patřili Juan Perón, Stavros Niarchos, Porfirio Rubirosa, Rob Walker, Juan Manuel Fangio, Herbert von Karajan, Tony Curtis, Henri Nannen, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Zsa Zsa Gabor, Romy Schneider a další.

Dem Rennmodell folgte das serienmäßige 300 SL „Gullwing“-Coupé mit einem noch stärkeren Motor, dessen nächste Evolutionsstufe 1957 der 300 SL Roadster war. Sein hoher Preis machte die Anschaffung eines Mercedes 300 SL nur für einige wenige möglich.

Zu den berühmten Käufern des neuen 300 SL gehörten Juan Perón, Stavros Niarchos, Porfirio Rubirosa, Rob Walker, Juan Manuel Fangio, Herbert von Karajan, Tony Curtis, Henri Nannen, Sophia Loren, Gina Lollobrigida, Zsa Zsa Gabor, Romy Schneider und andere.

55

Š I Š K Y

S

M Á K E M

foto & text: Kateřina Sýsová

MÍT JEDNU ČESKOU A JEDNU NĚMECKOU babičku s sebou neslo celou řadu předností. Jezdit o prázdninách do zahraničí nebo mluvit automaticky dvěma jazyky byly ty očividné výhody s velkým V. Potom se k tomu ale pojily ještě radosti malé. Například repertoár sladkostí.

Babičky se nikdy nesnažily tolik vychovávat a více rozmazlovaly. Místo královeckých klopsů, které byly plné hluboce nenáviděných kapií, jsem si tak směla rovnou odkrojit kousek krásného koláče,

N O C K E N jehož tvar a struktura připomínaly kmen stromu. V Česku mě babička zase ochotně brávala na výlety do cukrárny. Mezi nádhernými růžovými zákusky jsem si skoro nemohla vybrat. Při rozhodování kromě barvy hrálo také roli množství krému. Zde platilo čím více, tím lépe.

Přála jsem si dát tolik růžových indiánků, kolik by se vešlo na tátovu šachovnici.

Když jdu okolo růžové cukrárny jménem Stáňa, pořád na to vzpomínám. Rozhodla jsem se proto konečně zaplnit šachovnici indiánky a vzdát tak hold všem babičkám, které nehledě na to, odkud pocházejí a jestli mluví o indiáncích, nebo čokoládových polibcích, jsou opravdové cukrové královny.

56

EINE TSCHECHISCHE UND EINE DEUTSCHE Großmutter zu haben, brachte allerhand Vorteile mit sich. In den Ferien ins Ausland zu fahren oder automatisch zwei Sprachen zu sprechen, waren die absolut unverkennbaren Vorteile. Aber dann kamen noch die kleinen Freuden hinzu. Zum Beispiel das Repertoire an Süßigkeiten. Großmütter haben nie versucht, viel zu erziehen, eher zu verwöhnen. Anstelle der Königsberger Klopse mit den verhassten Kapern, durfte ich mir also gleich ein Stück vom schönen Kuchen abschneiden, dessen Form und Struktur an einen Baumstamm erinnerte. Meine Großmutter in Tschechien nahm mich hingegen

M I T

M O H N

bereitwillig zu Ausflügen in die Konditorei mit. Bei den entzückenden rosa Törtchen konnte ich mich kaum entscheiden. Neben der Farbe spielte auch die Menge der Creme eine Rolle bei der Entscheidung. Hier galt: Je mehr, desto besser. Ich wünschte, ich hätte so viele rosa Indianer (in Deutschland Negerküsse), wie auf das Schachbrett meines Vaters passen würden. Wenn ich an einer der rosafarbenen Konditoreien namens Stáňa vorbeigehe, denke ich immer noch daran.

Also habe ich beschlossen, das Schachbrett endlich mit Indianern zu füllen, um all den Großmüttern Tribut zu zollen, die, egal woher sie kommen und ob sie von Indianern, oder Schokoküssen sprechen, wahre Zuckerköniginnen sind.

BIENENSTICH 58

(VČELÍ BODNUTÍ)

ŠNECI

(SCHNECKEN)

KÄSEKUCHEN 60

(SÝROVÝ DORT)

61

BAUMKUCHEN (STROMOVÝ DORT)

VĚNEČKY (SPRITZKUCHEN)

63

64

KDYŽ BOJUJETE ZA TO, CO ZÁPAD POVAŽUJE ZA SAMOZŘEJMÉ Kniha „Ochlazení“ pojednávající o tom, jak Rusko vypne Evropě plyn poté, co obsadí sousední zemi a EU nasadí sankce, mu vyšla už v roce 2008. Diplomat, politik, překladatel a přítel Václava Havla o tom, že Západ si už podruhé nemůže zvolit hanbu.

MICHAEL ŽANTOVSKÝ WENN MAN FÜR DAS KÄMPFT, WAS DER WESTEN FÜR SELBSTVERSTÄNDLICH HÄLT Sein Buch „Abkühlung“, in dem es darum geht, wie Russland Europa den Gashahn zudreht, nachdem es ein Nachbarland besetzt hat und die EU Sanktionen verhängt hat, wurde 2008 veröffentlicht. Ein Diplomat, Politiker, Übersetzer und Freund von Václav Havel über die Frage, warum der Westen nicht ein zweites Mal die Schande wählen kann.

text: Lucie Šilhová foto : Ondřej Němec & archiv Michaela Žantovského

65

V

ČERVENCI LETOŠNÍHO ROKU převezme Česká republika předsednictví Rady Evropské unie. Naposledy jsme tento úkol plnili v roce 2009, kdy vrcholila rusko-ukrajinská plynová krize. Nyní Ukrajina čelí masivní otevřené agresi svého východního souseda. Co soudí o ruské rozpínavosti muž, jenž stojí rozkročen mezi politikou a knihami, ředitel Knihovny Václava Havla, který nikdy nechtěl být knihovníkem?

Podle Michaela Žantovského nebylo historicky první české předsednictví v Radě Evropské unie nejslavnějším momentem naší diplomacie. A to hned z několika důvodů. „Za některé jsme si mohli sami, za některé ne. Otázka je, zda jsme mohli být připraveni na vše, popravdě se těžko lze připravit na situaci, kdy během vašeho předsednictví vypukne válka v Gaze,“

To, jak se dokázala sjednotit na společných sankcích proti Rusku a společné podpoře Ukrajině, je moment, ze kterého bude Evropská unie čerpat možná desetiletí. říká muž, který v té době působil jako velvyslanec v Izraeli. „Tehdy to kladlo na celou evropskou diplomacii i na předsednickou zemi velké nároky. Moc nám tehdy nepomohlo, že jsme si vinou politika okresního formátu povalili vládu uprostřed předsednictví, ani to, že jsme celé období pojali trochu polemicky. To byl nejspíš symptom naší dosud krátké historie coby člena Evropské unie, tehdy jsme v ní byli pět let,“ řekl Michael Žantovský na úvod rozhovoru.

˜

Od doby, co je v platnosti Lisabonská smlouva, na sebe většinu záležitostí spojených s řízením Evropské rady převzal její předseda. Vnímá dnes vůbec někdo, že radě předsedá nějaká země? Tedy kromě oné země samotné?

Je pravda, že dnes je předsednictví víc formální, než tomu bylo dřív, ale netvrdil bych, že je zcela nedůležité. Každá předsednická země se v rámci svých možností snaží prosadit do agendy svoje vlastní priority.

Budou se muset naše priority s ohledem na ruskou agresi proti Ukrajině změnit?

66

S oblibou cituji výrok někdejšího ministerského předsedy Spojeného království Harolda Macmillana. Když se ho ptali, co je na politice nejtěžší, říkal: „Události, milí zlatí, události.“ Víme, že francouzské předsednictví, které právě probíhá, mělo ambici dát na agendu strategické otázky evropské integrace, budoucnost evropské obrany. Což už teď Francouzi revidují. My jsme se chtěli skromně zaměřit na otázky inovací a vědy a techniky, ale i my budeme muset ve světle událostí na Ukrajině svou agendu změnit. Přípravy trvaly dlouho, ale co bylo před půl rokem, či dokonce před půl měsícem, už teď neplatí.

Lidé se často ptají, k čemu nám je Evropská unie, čím nám může prospět. Ale co naopak?

Jakou cenu má náš národ pro Evropskou unii?

Obě otázky jsou relevantní. Co se děje na Ukrajině, je strašlivé, ale zároveň je to velká příležitost pro Evropskou unii, protože se nestává tak často, aby tak jasně a viditelně prokázala svoji potřebnost, užitek a zejména svoje hodnoty. To, jakým způsobem se přes počáteční váhání některých zemí dokázala sjednotit na společném postupu, společných sankcích proti Rusku a společné podpoře Ukrajině, je moment, ze kterého bude Evropská unie čerpat možná desetiletí.

Nemohla být tím momentem už pandemie koronaviru před dvěma lety?

Mohla. Ale nebyla. Unie tehdy zůstala evidentně za vývojem situace, pak ho pracně doháněla, čímž své prestiži a respektu v očích Evropanů neprospěla.

Tohle je tedy reparát. Dobrá příležitost je to i pro nás.

Když se hovořilo o evropské integraci, Václav Havel vždycky zdůrazňoval, že do studnice evropského vědění můžeme přispět vlastní zkušeností z doby totality, kdy jsme bojovali o svobodu a právo na výdobytky, které většina našich přátel na Západě považovala za samozřejmé. Teď se ukazuje, že samozřejmé nejsou. A také že některá naše mementa nebyla planým varováním lidí, kteří se nemohou vzpamatovat z traumatu komunismu a studené války, ale velmi realistickým odrazem zkušeností s jedinci, jací dnes bohužel vládnou v Rusku a v některých jiných zemích bývalého sovětského tábora.

Možná právě díky zkušenostem s invazí v roce 1968 se v Česku vzedmula obrovská vlna solidarity s lidmi na Ukrajině. My přece velmi dobře

I

M JULI DIESES JAHRES wird die Tschechische Republik die Präsidentschaft des Rates der Europäischen Union übernehmen. Das letzte Mal hatten wir diesen Vorsitz im Jahr 2009, als die russisch-ukrainische Gaskrise ihren Höhepunkt erreichte. Nun sieht sich die Ukraine mit einer massiven offenen Aggression ihres östlichen Nachbarn konfrontiert. Wie sieht ein Mann, der zwischen Politik und Büchern steht, der Direktor der Václav-Havel-Bibliothek, der nie Bibliothekar werden wollte, den russischen Expansionismus?

Nach Ansicht von Michael Žantovský war die erste tschechische EU-Ratspräsidentschaft nicht der glorreichste Moment unserer Diplomatie. Und das gleich aus mehreren Gründen. „Einige sind uns zuzuschreiben, andere nicht. Die Frage ist, ob wir auf alles hätten vorbereitet sein können, denn in der Tat kann man nur schwer auf so einen Umstand, wie es der Kriegsausbruch in Gaza während unserer Präsidentschaft war, vorbereiten“, sagt der Mann, der zu dieser Zeit Botschafter in Israel war. „Damals stellte das große Anforderungen an die gesamte europäische Diplomatie und das Land, das den EU-Ratsvorsitz innehatte. Es hat uns nicht gerade geholfen, dass wir wegen eines Politikers vom Format eines Kreisvertreters mitten in der Präsidentschaft die Regierung zu Fall gebracht haben, und auch nicht, dass wir den gesamten Zeitraum etwas polemisch betrachtet haben. Das war wahrscheinlich ein Symptom unserer bis dahin kurzen Geschichte als Mitglied der Europäischen Union, damals waren wir fünf Jahre in ihr“, sagte Michael Žantovský zu Beginn des Interviews.

˜

Mit dem Inkrafttreten des Vertrags von Lissabon hat der Präsident des Europäischen Rates den größten Teil der mit der Ratsleitung verbundenen Angelegenheiten übernommen.

Nimmt heute überhaupt noch jemand wahr, dass ein Land dem Rat vorsitzt? Abgesehen von dem Land selbst?

Es stimmt, die Präsidentschaft ist heute formeller als früher, aber ich würde nicht sagen, dass sie völlig unwichtig ist. Jedes Land, das den Ratsvorsitz ausübt, versucht im Rahmen seiner Möglichkeiten, seine eigenen Prioritäten auf die Tagesordnung zu setzen.

Die Art und Weise, wie es ihr gelungen ist, sich auf gemeinsame Sanktionen gegen Russland zu einigen, ist ein Moment, von dem die EU noch Jahrzehnte zehren wird.

Müssen sich unsere Prioritäten angesichts des kriegerischen Konflikts in der Ukraine ändern?

Ich zitiere gern eine Aussage des ehemaligen britischen Premierministers Harold Macmillan. Auf die Frage, was das Schwierigste an der Politik sei, antwortete er: „Ereignisse, meine Lieben, Ereignisse“. Wir wissen, dass die derzeitige französische Ratspräsidentschaft den Ehrgeiz hatte, strategische Fragen der europäischen Integration, die Zukunft der europäischen Verteidigung, auf die Tagesordnung zu setzen.

Die Franzosen sind bereits dabei, sie zu überarbeiten.

Wir wollten uns in bescheidenem Maße auf Fragen der Innovation sowie der Wissenschaft und Technik konzentrieren, aber auch wir werden unsere Agenda angesichts der Ereignisse in der Ukraine ändern müssen. Die Vorbereitungen haben lange gedauert, aber was vor einem halben Jahr oder sogar vor einem halben Monat aktuell war, gilt heute nicht mehr.

Die Menschen fragen oft, wozu brauchen wir die Europäische Union, was kann sie für uns tun. Aber wie sieht es andersherum aus? Welchen Wert hat unser Land für die Europäische Union?

Beide Fragen sind relevant. Was in der Ukraine geschieht, ist schrecklich, aber gleichzeitig ist das eine große Chance für die Europäische Union, denn sie zeigt nicht oft so klar und sichtbar, dass sie gebraucht wird, dass sie nützlich ist und vor allem, dass sie ihre Werte hat. Die Art und Weise, wie es ihr trotz des anfänglichen Zögerns einiger Länder gelungen ist, sich auf ein gemeinsames Vorgehen, gemeinsame Sanktionen gegen Russland und eine gemeinsame Unterstützung für die Ukraine zu einigen, ist ein Moment, von dem die Europäische Union vielleicht noch Jahrzehnte zehren wird.

Könnte dieser Moment nicht schon die Coronavirus-Pandemie vor zwei Jahren gewesen sein?

Könnte. War sie aber nicht. Die EU blieb damals sichtlich hinter der Entwicklung der Lage zurück und hat den Rückstand dann mühsam aufgeholt, was ihrem

67

víme, co to znamená, když do země vjedou cizí tanky. A co to může znamenat pro budoucnost národa.

Náš přínos je dokonce dvojí. Zkušenost s okupací vojsky Varšavské smlouvy včetně totálně goebbelsovské propagandy agresora, v jejímž duchu lakuje bílé na černé a černé na bílé, je něco, co můžeme učit na školách. A já to také občas učím. Ale je tady ještě jedna věc, která je možná závažnější, a to je zkušenost z mnichovského období. Ukazuje se totiž, že Putin nechce jen ovládnout, opanovat, odtrhnout části

Jediný způsob, jak lze reagovat, je dlouhodobé, trpělivé, soustavné a pevné odstrašování. Žádné vyhrožování, ale zároveň také žádné ustupování. Ani o píď.

Ukrajiny, kde se mluví rusky, což svým způsobem připomíná sudetskou krizi, ale že chce zvrátit celý evropský vývoj od konce studené války. Že chce pomstít to, co vnímá jako potupu a největší katastrofu v dějinách Ruska, rozpad Sovětského svazu.

To je stejná motivace, jakou měl Hitler a nacisté před druhou světovou válkou. Zvrátit a napravit dědictví Versailleské smlouvy a konce první světové války.

V tomhle je situace velmi obdobná. Západní svět tehdy ustoupil nátlaku v naději, že si tím získá mír a klid.

My dneska víme, že nezískal. No a Putin postupuje nemlich stejně.

Tak doufejme, že to nebude mít stejné pokračování.

Když se vrátil Neville Chamberlain z Mnichova, Winston Churchill v britském parlamentu prohlásil: „Británie mohla volit mezi hanbou a válkou. Zvolila hanbu a bude mít válku.“ To je něco, co se nezapomíná, proto hanbu už podruhé volit nemůžeme. Říkáte to s jistotou. Ale Rusko přece není jen Putin, rozpínavé tendence tam historicky byly vždy. Ostatně i nyní hojně citovaný výrok Václava Havla na to naráží: „Já myslím, že po mnoho staletí existuje takový ruský problém, že Rusko přesně neví, kde začíná a kde končí.“ Že něco v ruské historii nasvědčuje tomuto scénáři, je sice pravda. Pevně zakořeněný mýtus, že okolí Rusko

68

ohrožuje a snaží se ho zničit, nyní živí i Vladimir Putin.

My ale z historického odstupu víme, že ten mýtus je iracionální, že nutí Rusko dělat kroky v situacích, kdy ho nikdo neohrožuje. Nikdo ho zničit nechce, všichni s ním chtějí spolupracovat, přesto je to v nich jako v koze.

Má tohle vůbec nějaké východisko?

George Kennan, bývalý velvyslanec v Moskvě, po druhé světové válce v tak zvaném dlouhém telegramu z Moskvy napsal, že tento zakořeněný traumatický historický mýtus nelze Rusům vyvracet, protože to je beznadějné. Nelze ani útočit, protože to by jen posílilo pocit, hele, my jsme měli pravdu, chtěli nás zničit.

Jediný způsob, jak lze reagovat, je dlouhodobé, trpělivé, soustavné a pevné odstrašování. Žádné vyhrožování, ale zároveň také žádné ustupování. Ani o píď.

Pojďme od politiky ke knihám, které jsou, stejně jako služba veřejnosti nedílnou součástí vaší osobnosti. Díky profesím rodičů jste jimi byl obklopen odmalinka. Necítil jste se mezi nimi trochu ztracený?

Osaměle jsem se necítil snad jedině proto, že jsem měl pocit, že jako ta naše vypadají všechny domácnosti.

Ale někdy, přiznám se, tam probíhal až téměř fyzický boj o to, kolik místa zaujmou lidé a kolik knihy. Máma byla překladatelka a redaktorka, otec literární historik, archivář a knihovník, moje sestra byla po většinu života knihovnicí. A to byl možná jeden z důvodů, proč jsem se zařekl, že já knihovník nikdy nebudu.

No a vidíte… Říká se, že kniha člověka nikdy nezklame. Vy jako spisovatel a překladatel znáte knihy z mnoha úhlů. Opravdu to platí?

Asi ne vždy. Jak si člověk během života vybírá a tříbí, co v knihách hledá, postupně získává dojem, že on si nenachází je, ale knihy si nacházejí jeho. Mnoho knih je špatně napsaných a pitomých, ale to je tak asi ve všem. Ty opravdové knihy ale člověka nezklamou.

Proto asi taky, i když více než třicet let dělám něco jiného, cítím potřebu si v nějakých intervalech knihu přeložit. Čas, který strávím sám jenom s textem, je příjemný, uklidňující a inspirující pro život.

Musí být překladatel mistr slova, aby mohl překládat světové autory? Anebo stačí znát dokonale jazyk a mít načteno?

Ansehen und ihrem Respekt in den Augen der Europäer keinesfalls zuträglich war. Dies ist also eine Wiederholungsprüfung. Und auch eine gute Gelegenheit für uns. Wenn über europäische Integration gesprochen wurde, betonte Václav Havel stets, dass wir mit unserer eigenen Erfahrung aus der Zeit des Totalitarismus, als wir für die Freiheit und das Recht auf Errungenschaften kämpften, die für die meisten unserer Freunde im Westen selbstverständlich waren, zum europäischen Wissensschatz beitragen können.

Nun zeigt sich, dass sie nicht selbstverständlich sind.

Und auch, dass einige unserer Mementos keine falschen Warnungen an die Menschen waren, die sich von dem Trauma des Kommunismus und des Kalten Krieges nicht erholen können, sondern ein sehr realistisches Abbild der Erfahrungen mit Individuen, die heute leider in Russland und in einigen anderen Ländern des ehemaligen Sowjetlagers regieren.

Vielleicht waren es gerade die Erfahrungen mit dem Einmarsch von 1968, die in der Tschechischen Republik eine große Welle der Solidarität mit dem ukrainischen Volk auslösten. Wir wissen nur zu gut, was es bedeutet, wenn ausländische Panzer in ein Land eindringen. Und was das für die Zukunft der Nation bedeuten kann.

Unser Beitrag ist sogar zweifach. Die Erfahrung mit der Besatzung durch die Truppen des Warschauer Pakts, einschließlich der für Goebbels typischen Propaganda des Aggressors, aus Weiß Schwarz und aus Schwarz Weiß zu machen, ist etwas, was wir an Schulen lehren können. Und ich lehre das auch von Zeit zu Zeit. Aber es gibt hier noch eine Sache, die vielleicht noch ernster ist, und das ist die Erfahrung aus der Zeit des Münchner Abkommens. Zeigt sich doch, dass Putin nicht nur beherrschen und dominieren will, Teile der Ukraine, in denen Russisch gesprochen wird und die in gewisser Weise der Sudetenkrise ähneln, abspalten will, sondern dass er die gesamte europäische Entwicklung seit dem Ende des Kalten Krieges umkehren will. Dass er das rächen will, was er als Schmach und die größte Katastrophe in der Geschichte Russlands ansieht: den Zusammenbruch der Sowjetunion. Das ist die gleiche Motivation, die Hitler und die Nazis vor dem Zweiten Weltkrieg hatten. Das Erbe des Versailler Vertrags und den Ausgang des Ersten Weltkriegs rückgängig machen und wiedergutmachen. So gesehen ist die Situation nahezu ana-

log. Die westliche Welt gab damals dem Druck nach, in der Hoffnung, Frieden und Ruhe zu erlangen. Heute wissen wir, dass diese Hoffnung fehl am Platze war. Ja und Putin macht absolut das Gleiche.

Hoffen wir also, dass nicht die gleiche Fortsetzung folgt.

Als Neville Chamberlain aus München zurückkehrte, sagte Winston Churchill im britischen Parlament: „Großbritannien hatte die Wahl zwischen Schande und Krieg. Es hat sich für die Schande entschieden und wird Krieg haben.“ Das ist etwas, was nicht vergessen wird, und deshalb kommt Schande kein zweites Mal in Frage.

Sie sagen das mit Zuversicht. Aber Russland ist doch nicht nur Putin, expansionistische Tendenzen hat es dort seit eh und je gegeben. Übrigens spielt auch die aktuell viel zitierte Aussage von Václav Havel darauf an: „Ich denke, es ist seit vielen Jahrhunderten ein russisches Problem, dass Russland nicht genau weiß, wo es beginnt und wo es endet.”

Dass etwas in der russischen Geschichte auf dieses Szenario hindeutet, ist zwar wahr. Der tief verwurzelte Mythos, die Außenwelt bedrohe Russland und wolle es zerstören, wird nun auch von Wladimir Putin genährt. Wir wissen jedoch aus der Vergangenheit,

Die einzige Möglichkeit, auf Russlands irrationalen Mythos zu reagieren, ist langfristige, entschlossene Abschreckung. dass dieser Mythos irrational ist, dass er Russland in Situationen zu Schritten zwingt, in denen es von niemandem bedroht wird. Niemand will Russland zerstören, alle wollen mit ihm zusammenarbeiten, und doch hält Russland an diesem Mythos fest.

Gibt es überhaupt einen Ausweg aus dieser Situation?

George Kennan, der ehemalige Botschafter in Moskau nach dem Zweiten Weltkrieg, schrieb im sogenannten „langen Telegramm aus Moskau“, dass dieser tief verwurzelte traumatische historische Mythos den Russen nicht widerlegt werden kann, weil das hoffnungs-

69

Profese překladatele je celoživotní učení. Díky tomu se o sobě dozvídám neustále něco nového. Hodně jsem se ale naučil z překladů mojí mámy. První knihu, do které jsem se pustil, jsme přeložili spolu, tak jsem objevil různé taje řemesla. Stejně jsem to po více než třiceti letech udělal s mojí dcerou, když ona překládala svou první knihu. Takže mám pocit, že řemeslo je zase o generaci dál, v dobrých rukou. Máma překládala z němčiny, kterou ovládala jako téměř rodilá mluvčí. Pokud jde o angličtinu, byla obrovsky sečtělá, ovládala literární jazyk, ale kvůli komunistům nikdy nebyla v Anglii ani v Americe. Takže když mluvila, lidé se malinko usmívali, protože jak měla vše načtené, znělo to, jako by promluvila Jane Austenová. A takhle fakt žádný Angličan nemluví. A právě moje máma říkala, že není nejpodstatnější, jak dobře umíš jazyk, ze kterého překládáš, protože věci, které neznáš, si můžeš najít, zeptat se na ně. Mnohem víc důležitý je jazyk, do kterého překládáš. Což ví každý překladatel, jak hluboká je to pravda. To vědomí dokonce některé svádí k dobrodružstvím přeložit knihu z jazyka, ze

Další věc je, že překlad potřebuje čas.

Má nějakou vnitřní hudbu a rytmus, se kterým se musí člověk identifikovat, sžít.

Máma kromě jiného také říkala, že to nejdůležitější, co překladatel potřebuje, je těžký zadek. Aby si ten překlad vyseděl. kterého by překládat neměli. Já jsem například přeložil knihu z hebrejštiny ne proto, že umím tak dobře hebrejsky, ale protože ji miluji. Dokonce jsem se šel zeptat autora Amose Oze, jestli dovolí, až Příběh o lásce a tmě přeložím, jej porovnat s anglickým překladem, abych věděl, že jsem nevytvořil úplně jinou knihu. Další věc je, že překlad potřebuje čas. Má nějakou vnitřní hudbu a rytmus, se kterým se musí člověk identifikovat, sžít. Máma kromě jiného také říkala, že to nejdůležitější, co překladatel potřebuje, je těžký zadek. Aby si ten překlad vyseděl.

Když mluvíte o něčem, co by se dalo nazvat překladatelskou arogancí, napadá mě, jak se to slučuje s rolí spisovatele? Nemáte někdy nutkání propašovat do překladu kus sebe sama?

To je samozřejmě katastrofa, když se toto překlada-

70

tele zmocní. Tomu se mi snad daří se vyhýbat. Ale jsou v dějinách překladů takové odstrašující příklady.

Poměrně známý překladatel z devatenáctého století, který se jmenoval Fitzgerald, překládal mezi jinými Omara Chajjáma a jiné staré perské básníky. Když ho jednou někdo upozornil, že se jeho překlady originálu příliš nepodobají, v duchu britského imperialismu té doby suverénně prohlásil: „No, musíme Peršanům přece trochu pomáhat.“ Jenže jakmile začne překladatel autorovi pomáhat, je konec.

Když jste mluvil o překládání a psaní, rozzářil se vám obličej. Když o politice, zračily se na něm starosti. Pořád jste ale mezi těmito dvěma světy rozkročený. Neláká vás jednou provždy zůstat jen u knih?

Mám tenhle vnitřní rozpor asi osudově. Trávím rád čas s knihami, ale také trávím rád čas s lidmi.

A střídá se to. Když jsem příliš dlouho s lidmi, mám chuť si někam zalézt a číst si, ale cítím to i naopak.

Tak jako si mě nacházely v životě knihy, tak si mě nacházely události. V tomhle ohledu jsem nikdy nebyl pánem svého osudu, něco se stalo a věděl jsem, že musím, že nemám na vybranou. Když přišla sametová revoluce, nemohl jsem se někam schovat. Když mě požádal Václav Havel, abych se stal jeho mluvčím, také jsem nemohl říci, ne, Vašku, já mám tady knížky, které potřebuji přeložit. No a tímto nenápadným způsobem jsem dospěl až k tomu knihovnictví, které jsem nikdy dělat nechtěl. Ale mám to spojené s člověkem, který mi byl velmi blízký a kterého si nesmírně vážím.

Musím říci, že je to práce smysluplná a naplňující.

V životopise Václava Havla, který jste napsal, je znát, že máte tuto osobnost ve velké úctě, zároveň ji ale neadorujete. Pomohl vám udržet odstup fakt, že jste původní profesí psycholog?

Odstup je důležitý, to jsem se naučil už v blázinci, kde jsem pracoval prvních deset let svého profesního života. Říká se tomu klinický odstup. Člověk se musí naučit udělat krok stranou, jinak by některé situace a strašlivé osudy nemohl emocionálně zvládat. Kromě toho si Václav Havel zakládal na životě v pravdě, tak by asi nebyl rád, kdybych si o něm vymýšlel nebo něco přikrášloval.

Knihu jste psal až po jeho smrti. Co myslíte, mluvil by vám do toho, kdyby žil?

los ist. Auch ein Angriff ist ausgeschlossen, denn dieser würde nur das Gefühl bestärken: Sieh an, wir hatten Recht, sie wollten uns vernichten. Die einzige Möglichkeit, darauf zu reagieren, ist eine langfristige, geduldige, konsequente und entschlossene Abschreckung. Keine Drohungen, aber auch kein Zurückweichen. Nicht einen Zentimeter.

Kommen wir von der Politik zu den Büchern, die ebenso wie der öffentliche Dienst Teil Ihrer Persönlichkeit sind. Dank der Berufe Ihrer Eltern waren Sie von klein auf von ihnen umgeben. Fühlten Sie sich ein wenig verloren unter ihnen?

Der einzige Grund, warum ich mich nicht einsam fühlte, war, dass ich das Gefühl hatte, so wie bei uns würde es in allen Haushalten sein. Aber manchmal, das muss ich zugeben, kam es dort fast zu einem physischen Kampf, wieviel Platz die Menschen und wieviel Platz die Bücher einnehmen würden. Meine Mutter war Übersetzerin und Redakteurin, mein Vater war Literaturhistoriker, Archivar und Bibliothekar, und meine Schwester war fast ihr ganzes Leben lang Bibliothekarin. Das mag einer der Gründe gewesen sein, warum ich mir geschworen hatte, niemals Bibliothekar zu werden. Und sehen Sie, was daraus geworden ist...

Man sagt, ein Buch enttäuscht den Menschen nie. Als Schriftsteller und Übersetzer kennen Sie Bücher aus vielen Blickwinkeln. Ist das wirklich so?

Wahrscheinlich nicht immer. Wie der Mensch im Laufe seines Lebens auswählt und verfeinert, was er in den Büchern sucht, bekommt er nach und nach den Eindruck, dass nicht er sie findet, sondern die Bücher ihn finden. Viele Bücher sind schlecht geschrieben und dumm, aber das gilt wohl so gut wie für alles. Die wirklich guten Bücher enttäuschen jedoch nicht. Deshalb verspüre ich wahrscheinlich, obwohl ich seit über dreißig Jahren etwas anderes mache, das Bedürfnis, in gewissen Intervallen ein Buch zu übersetzen. Die Zeit, die ich allein nur mit dem Text verbringe, ist angenehm, beruhigend und inspirierend für das Leben.

Muss ein Übersetzer ein Meister der Worte sein, um weltweit renommierte Autoren über-

setzen zu können? Oder reicht es aus, die Sprache perfekt zu beherrschen und sozusagen belesen zu sein?

Der Übersetzerberuf ist ein lebenslanger Lernprozess. Dadurch lernt man ständig etwas Neues über sich selbst. Aber ich habe viel von den Übersetzungen meiner Mutter gelernt. Das erste Buch, an das ich mich wagte, haben wir gemeinsam übersetzt, und so habe ich verschiedene Geheimnisse des Handwerks entdeckt. Das Gleiche habe ich mehr als dreißig Jahre später mit meiner Tochter gemacht, als sie ihr erstes Buch übersetzte. Und somit habe ich das Gefühl, dass das Handwerk eine Generation weitergegeben wurde und in guten Händen ist. Meine Mutter übersetzte aus der deutschen Sprache, die sie fast wie eine Muttersprachlerin beherrschte. Was die englische Sprache anbelangt, war sie sehr belesen, sie kannte die Literatursprache, aber war wegen der Kommunisten nie in England oder Amerika. Wenn sie sprach, lächelten die Leute ein wenig, denn es klang, als Eine Übersetzung würde Jane Austen braucht Zeit. Meine sprechen, weil sie alles aus Büchern Mutter sagte unter kannte. Und kein anderem auch, dass Engländer redet das Wichtigste, was ein wirklich so. Und es war meine Mutter, Übersetzer braucht, die sagte, dass es ausreichend Sitzfleisch nicht wichtig sei, wie ist. Um die Übersetgut man die Sprache zung auszusitzen. kennt, aus der man übersetzt, denn die Dinge, die du nicht kennst, kannst du finden oder nachfragen. Viel wichtiger ist die Sprache, in die du übersetzt. Und jeder Übersetzer weiß, wie sehr das stimmt. Dieses Wissen verleitet manche sogar zu dem Abenteuer, ein Buch aus einer Sprache zu übersetzen, aus der sie nicht übersetzen sollten. Ich zum Beispiel habe ein Buch aus dem Hebräischen übersetzt, nicht weil ich so gut Hebräisch kann, sondern weil ich es liebe. Ich ging sogar so weit, den Autor, Amos Oz, zu fragen, ob er meine Übersetzung, nachdem ich „Eine Geschichte von Liebe und Finsternis“ übersetzt haben würde, mit der englischen Übersetzung vergleichen könnte, um zu wissen, dass ich nicht ein völlig anderes Buch geschaffen habe. Hinzu kommt, dass eine Übersetzung Zeit braucht. Sie hat eine innere Musik

71

Po boku Jacka Nicholsona, který Olze Havlové v Americe pomohl sehnat peníze na charitu.

An der Seite von Jack Nicholson, der Olga Havel half, in Amerika Geld für wohltätige Zwecke zu sammeln.

(Dlouhé ticho...) Nevím. Za jeho života o něm napsali jiní a jim do toho mluvil. Zda by tak činil i mně, opravdu nevím.

Co to znamená, udržovat odkaz Václava Havla?

Pro koho? Pro co?

Je to odkaz člověka, který se nestal politikem kvůli moci, kvůli penězům či kvůli uspokojení vlastního ega, ale z pocitu, který byl u něj naprosto zásadní.

Byla to odpovědnost nejen vůči sobě, ale vůči ostatním. To je něco, co není mezi politiky tak časté, ale je to nepostradatelné ve chvílích krize, historických

72

změn a tak podobně. Protože jak z historie víme, politik, jenž není odpovědný, může napáchat strašlivé škody, byť má dobré úmysly. Takoví politici, jako byl Václav Havel, jsou vzácní, proto je třeba jeho odkaz udržovat. A protože je zároveň doprovázen krásným a zajímavým literárním dílem, z něhož lze čerpat do větší hloubky než jenom z politických floskulí a pouček, snažíme se ten odkaz zachovat a zpřístupnit dalším generacím. A všem pořád dokola vysvětlovat, proč je odpovědnost naprosto ústřední politickou notou a proč ji ztělesňuje právě Václav Havel. =

Americkou ministryni zahraničí Madeleine Albrightovou s Českem pojily vlastní kořeny i přátelství s Václavem Havlem.

Die US-Außenministerin Madeleine Albright war dem durch ihre eigenen Wurzeln und ihre Freundschaft mit Václav Havel mit dem Land verbunden. Auch das Treffen mit amerikanischen Präsidenten war Teil Arbeit.

und einen inneren Rhythmus, mit dem man sich identifizieren und in den man sich hineinleben muss.

Meine Mutter sagte unter anderem auch, dass das Wichtigste, was ein Übersetzer braucht, ausreichend Sitzfleisch ist. Um die Übersetzung auszusitzen.

Wenn Sie von der sogenannten Arroganz des Übersetzers sprechen, frage ich mich, wie das mit der Rolle des Schriftstellers zusammenpasst? Haben Sie jemals den Drang verspürt, ein Stück von sich selbst in eine Übersetzung zu schmuggeln?

Es ist natürlich eine Katastrophe, wenn der Übersetzer davon erfasst wird. Ich hoffe, es ist mir gelungen, das zu vermeiden. Aber es gibt solche abschreckenden Beispiele in der Geschichte der Übersetzungen. Ein ziemlich berühmter Übersetzer des neunzehnten Jahrhunderts namens Fitzgerald übersetzte unter anderem Omar Khayyam und andere alte persische Dichter. Als man ihn einmal daraufhin ansprach, dass seine Übersetzungen den Originalen nicht sehr ähnlich seien, erklärte er im Geiste des britischen Imperialismus jener Zeit souverän: „Nun, wir müssen den Persern doch ein

73

Als die Samtene Revolution kam, konnte ich mich nicht irgendwo verstecken.

Als Václav Havel mich bat, sein Sprecher zu werden, konnte ich auch nicht sagen, nein, Václav, ich hab hier Bücher, die ich übersetzen muss.

wenig helfen.“ Aber sobald der Übersetzer anfängt, dem Autor zu helfen, ist das das Ende.

Als Sie über das Übersetzen und Schreiben sprachen, strahlte Ihr Gesicht. Als Sie über Politik sprachen, zeigten Sie sich besorgt. Sie bewegen sich aber immer noch zwischen diesen beiden Welten. Sind Sie nicht versucht, ein für alle Mal bei den Büchern zu bleiben?

Ich glaube, es ist mein Schicksal, diesen inneren Konflikt zu haben. Ich verbringe gern Zeit mit Büchern, aber ich verbringe auch gern Zeit mit Menschen. Und das wechselt sich ab. Wenn ich zu lange unter Menschen bin, möchte ich mich am liebsten verkriechen und lesen, und umgekehrt geht es mir genauso. So wie Bücher mich in meinem Leben gefunden haben, so haben mich auch Ereignisse gefunden. Ich war in dieser Hinsicht nie Herr meines Schicksals, etwas geschah und ich wusste, das muss ich tun, dass ich keine Wahl habe. Als die Samtene Revolution kam, konnte ich mich nicht irgendwo verstecken. Als Václav Havel mich bat, sein Sprecher zu werden, konnte ich auch nicht sagen, nein, Václav, ich hab hier Bücher, die ich übersetzen muss. Nun ja, auf diese subtile Art und Weise kam ich zu diesem Bibliothekswesen, das ich nie machen wollte. Aber es verbindet mich mit einem Menschen, der mir sehr nahe stand und den ich sehr schätze. Ich muss sagen, dass es eine sinnvolle und erfüllende Arbeit ist.

In der Biografie von Václav Havel, die Sie geschrieben haben, wird deutlich, dass Sie diese Persönlichkeit hochachten, gleichzeitig aber nicht verehren. Hat Ihnen die Tatsache, dass Sie von Beruf Psychologe sind, geholfen, auf Abstand zu bleiben?

Abstand ist wichtig, das habe ich bereits in der psychiatrischen Klinik gelernt, in der ich in den ersten zehn Jahren meines Berufslebens gearbeitet habe. Das nennt man klinischen Abstand. Man muss lernen,

74

einen Schritt beiseitezutreten, weil man sonst manche Situationen und schrecklichen Schicksale emotional nicht verkraften könnte. Außerdem war Václav Havel an einem Leben in Wahrheit gelegen, also hätte es wahrscheinlich nicht gern gesehen, wenn ich Dinge über ihn erfunden oder beschönigt hätte.

Sie haben das Buch erst nach seinem Tod geschrieben. Was glauben Sie, hätte er Ihnen hineingeredet, wenn er noch gelebt hätte?

(Langes Schweigen...) Ich weiß es nicht. Andere haben zu seinen Lebzeiten über ihn geschrieben und er hat sich geäußert. Ob er das auch bei mir getan hätte, weiß ich wirklich nicht.

Was bedeutet es, das Vermächtnis von Václav Havel zu bewahren? Für wen? Wofür?

Es ist das Vermächtnis eines Menschen, der nicht wegen der Macht oder des Geldes oder zur Befriedigung seines eigenen Egos Politiker wurde, sondern aus einem Gefühl heraus, das für ihn absolut grundlegend war. Er trug nicht nur Verantwortung für sich selbst, sondern auch für andere. Das ist etwas, was unter Politikern nicht so häufig vorkommt, aber in Krisenzeiten, bei historischen Veränderungen usw. unerlässlich ist. Denn wie wir aus der Geschichte wissen, kann ein Politiker, der nicht zur Verantwortung gezogen wird, schrecklichen Schaden anrichten, selbst wenn er gute Absichten hat. Politiker wie Václav Havel sind selten, deshalb muss sein Vermächtnis bewahrt werden. Und weil es auch von einem schönen und interessanten literarischen Werk begleitet wird, aus dem wir mehr als nur politische Plattitüden und Doktrinen schöpfen können, versuchen wir, dieses Vermächtnis zu bewahren und es künftigen Generationen zugänglich zu machen. Und um allen immer wieder zu erklären, warum Verantwortung ein ganz zentraler politischer Ton ist und warum er gerade von Václav Havel verkörpert wird. =

Anzeige

Heal. Restore. Relax.

5* WELLNESS-REFUGIUM IN MARIENBAD Mariánské Lázně, im Westböhmischen Bäderdreieck, ist ein international bekannter und traditionsreicher Kurort, der seit Sommer 2021 nicht nur zum UNESCO-Weltkulturerbe zählt, sondern auch als einer der „Großen Kurorte Europas“ klassifiziert ist. Das dort ansässige Falkensteiner Spa Resort Marienbad folgt seit über 15 Jahren einer langen Kurtradition zum Wohle seiner Gäste.

HEILUNG & ERHOLUNG – E N T S PA N N U N G A U F HÖCHSTEM NIVEAU Abschalten, durchatmen und alten Ballast loswerden. Der großzügige Acquapura SPA bietet fünf Konzeptpools

inkl. einem Außenpool, vier Saunen, grünem Garten mit Sonnenliegen und Indoor-Ruhezonen. Angenehme Massagen, aktivierende Spa-Behandlungen, Bäder und therapeutische Anwendungen sorgen für vollkommene Entspannungen.

Neben dem klassischen Spa-Konzept bietet das Falkensteiner Spa Resort Marienbad ein kompetentes Medical Center mit Kurarzt und mehrsprachigem, erfahrenem Therapeutinnenteam.

Individuelle Kuranwendungen und alternative Therapien, abgestimmt auf präzise Diagnostik, stehen auf der Tagesordnung. Auch die Natur vor Ort wird in das holistische Konzept eingebunden.

Achtsamkeitsübungen wie Waldbaden sowie ausgewählte Behandlungen mit natürlichen Marienbader Heilmitteln

MEHR INFOS UNTER

falkensteiner.com/marienbad

und -quellen kommen zum Einsatz. Im Mittelpunkt befinden sich Regeneration & gesundheitliche Prävention.

B A L A N C E -V I TA L K Ü C H E – GESUNDHEITSBEWUSSTE KULINARIK Der holistische Ansatz zur Erhaltung der Gesundheit zeigt sich auch in der zeitgemäßen Balance-Vitalküche. Bekömmliche und zugleich genussvolle Ernährung ist ein wesentlicher Faktor ganzheitlichen Wohlbefindens. Das Konzept bildet eine Liaison aus vier Komponenten: Regionalität, Naturbelassenheit, einem hohen Qualitätsanspruch und einer schonenden Kochmethode.

ALEXANDERPLATZ 1961

JAK SE Z

hippies

Přední český (ale vlastně česko-německý) komentátor společenského dění a odborník na systemické konstelace Jan Bílý o svých letech v zemi, jež se (bohužel) snaží popřít všechno špatné. text: Jan Bílý foto: Thomas Billhardt

76

STANOU

občané

ALEXANDERPLATZ 2020

Hippies Bürgern WIE

WERDEN

ZU

Jan Bílý, ein renommierter tschechischer (aber eigentlich tschechisch-deutscher) Gesellschaftskommentator und Experte für Systemaufstellungen, über seine Jahre in einem Land, das (manchmal) vom Richtigen ziemlich besessen ist.

77

H

ELE, ŠVÝCAŘI JSOU POSEDLÍ domobranou.

A pořád cvičí střelbu. Takže – jdi prostě po zvuku, kde se střílí, tam je Švýcarsko.

Potkáme se na druhý straně, v tý vesničce, jak jsme domluvení, budu na tebe čekat v autě,“ radí můj kamarád a dávný spolužák Franz, který už dlouho v zemi alpských vrcholků, čokolády a precizních hodinek žije. Nastupuje do auta a mizí za zatáčkou. Přede mnou je pole a les. A někde v dáli, odkud se ozývá střelba, Švýcarsko.

Je 25. duben 1976 a já právě emigruji. Přesně řečeno – emigroval jsem již včera, když jsem svým divadelním kolegům prozradil, že se odděluji od zájezdu a zůstávám na Západě. Měl jsem nesmírné štěstí a na poslední chvíli jsem směl s Národním divadlem z Prahy na zájezd do německého Schweinfurtu.

Byl jsem náhradník za jednoho kulisáka, a tak jsem nebyl „lustrován“ tajnou policií. Že se do okupovaného Československa už nevrátím, jsem věděl od první chvíle. A teď stojím na německo-švýcarské hranici a chystám se k nelegálnímu přechodu, neboť mně Švýcaři zdvořile, ale zřetelně dali před hodinou v Basileji najevo, že mě do své země bez víza nepustí. Tak tedy přes „zelenou hranici“. Hurá.

ZAPADLÝ EMIGRANT Je duben a počasí je skutečně aprílové. Nebo spíš únorové, a to zcela náhle. Začíná hustě sněžit. Mám české plátěné kecky, které pomalu vlhnou. Po dvou kilometrech potkávám něco, co identifikuji jako hraniční kámen. Ze sněžení se stává vánice. Po dalším kilometru nalézám další hraniční kámen. Jsem tedy zase zpátky v Německu? Vzdálená střelba se ozývá ze dvou, nebo dokonce ze tří stran. Nebo je to ozvěna?

Jenomže jak se rychle ukázalo, Švýcarsko pro mne, jednadvacetiletého bouřliváka a umělce, nebyla země, ve které bych chtěl zůstat.

Jdu dál a napadne mě, že by se mi hodily sněžnice.

Když pod čepičkou sněhu najdu další označení státní hranice, skoro se mi chce brečet. Kdyby se teď vynořil jakýkoliv pohraničník, rád bych se vzdal. Ale nikde nikdo.

Nebudu vás napínat – do Švýcarska jsem se nakonec skutečně dostal, po pěti hodinách bloudění

78

nedaleko Lörrachu. A ano, hranice tu dělá zákruty a meandry. Franz byl strachem bez sebe, ale když jsem se nakonec objevil, promočený až na kůži, byl tak rád, že žiji, že mě objal a políbil na tvář. Prostě starý kámoš. Odjeli jsme k jeho tátovi, kde mě nechal, neboť musel na svou univerzitu do Curichu. Jenomže jak se rychle ukázalo, Švýcarsko pro mne, jednadvacetiletého bouřliváka a umělce, nebyla země, ve které bych chtěl zůstat. Soused stříhal trávník nůžkami na papír, aby stébla byla pěkně zarovnaná, a to v dešti!

(Ano, pořád pršelo.) A tak jsem se vydal zpátky do Německa.

Tentokrát jsem, zcela odevzdán osudu, jel vlakem.

V Basileji přišel do kupé německý celník. „Doklady prosím.“ Věděl jsem, že nejpozději teď mne zatkne.

Vždyť jsem do Švýcarska neměl vízum! „Děkuji,“ podal mi můj pas, „víte, že zítra vám vyprší vízum do Německa?“ „Ano“, hlesl jsem. „Tak vám přeji hezkou cestu. Na shledanou,“ a odešel. Zabořil jsem se do měkkého sedadla a pomyslel jsem si: „Tak tohle je svoboda. Tady chci zůstat.“ A tak se i stalo. Po hodinovém bloudění skrze honosné předměstí Frankfurtu jsem unavený v jakési vilkové čtvrti zašel na místní policejní stanici a lámanou angličtinou požádal o politický azyl. Byl jsem první utečenec z Východu, který se u těchto milých policistů objevil. Doslal jsem kafe a zákusek a oni začali telefonovat, co si se mnou mají proboha počít.

Tady začala moje kariéra v Německu, která trvala dvacet sedm let.

DĚCKA NA SCHŮZI Německo pozdních sedmdesátých let byl pro mě naprostý ráj. Ve Stuttgartu, kam jsem se brzy dostal, posedávaly a polehávaly v zámecké zahradě skupinky mladých lidí, honili se zde psi, děti se ráchaly v zámecké fontáně. Hojně se hrálo na kytary a skrz krajinu vanul jakýsi pozdní flower-power či make-love-not-war duch. Brzy jsem se na­ učil německy a vstoupil k Zeleným. Politická práce mě strašně bavila – po nocích jsme vylepovali (ne zcela legálně) plakáty a vymýšleli legrační blokády proti americkým pershingům. Na stranických sjezdech si hrály malé děti a kojily matky. Přes přechod, pokud zleva a zprava nic nejelo, se prostě šlo i na červenou. A můj kamarád, černoch z Nigéria, univerzitní profesor, který jako já dostal politický azyl, jednoho dne přišel rozesmátý a vyprávěl, že tam, kde našel zaměstnání, v oddělení

S

CHAU, DIE SCHWEIZER HABEN eine Schwäche für ihre Landwehr. Deshalb üben sie andauernd Schießen. Also folge nur dem Lärm, wo geschossen wird, da ist die Schweiz. Wir treffen uns auf der anderen Seite, in dem Dörfchen, wie wir es vereinbart haben, ich werde im Auto auf dich warten“, rät mir mein Freund und einstiger Mitschüler Franz, der seit langem im Land der Alpengipfel, der Schokolade und Präzisionsuhren lebt. Er steigt in den Wagen und verschwindet hinter der Kurve. Vor mir liegen Felder und Wälder. Und irgendwo in der Ferne, woher Schüsse erschallen, die Schweiz.

Es ist der 25. April 1976, und ich emigriere. Um genau zu sein, bin ich schon gestern emigriert, als ich meinen Theaterkollegen mitteilte, dass ich die Gruppe verlassen und im „Westen“ bleiben werde. Ich hatte ungemeines Glück und durfte in letzter Minute mit dem Nationaltheater Prag auf Reise nach Schweinfurt, Deutschland, gehen. Ich war Ersatzmann für einen Bühnenarbeiter und wurde daher nicht von der Geheimpolizei „perlustriert“. Natürlich wusste ich vom ersten Augenblick an, dass ich nicht in die besetzte Tschechoslowakei zurückkehren würde. Und nun stehe ich an der deutsch-schweizerischen Grenze und bin im Begriff, diese illegal zu überqueren, denn die Schweizer haben mir vor einer Stunde in Basel höflich, aber deutlich zu verstehen gegeben, dass ich ohne Visum nicht in ihr Land gelassen werde. Somit muss ich über die „grüne Grenze“. Hurra.

EIN EMIGRANT Es ist April und das Wetter ist tatsächlich wie im April. Oder vielmehr wie im Februar, und das ganz plötzlich. Es beginnt stark zu schneien. Ich trage tschechische Tennisschuhe aus Leinen, die langsam nass werden. Nach zwei Kilometern treffe ich auf etwas, das ich als Grenzstein identifiziere. Der Schnee verwandelt sich in einen Schneesturm. Nach einem weiteren Kilometer finde ich einen weiteren Grenzstein. Bin ich also wieder zurück in Deutschland? Die Schüsse kommen aus zwei oder sogar drei Richtungen. Oder ist es ein Echo? Ich laufe weiter und denke, jetzt könnte ich Schneeschuhe gebrauchen. Als ich einen weiteren Grenzstein unter einer Schneedecke entdecke, möchte ich fast weinen. Wenn jetzt irgendein Grenzsoldat auftauchen würde, gern würde ich mich ergeben. Aber nirgends eine Menschenseele.

Ich will Sie nicht auf die Folter spannen - ich habe es letztlich in die Schweiz geschafft, nachdem ich fünf Stunden in der Nähe von Lörrach herumgeirrt bin.

Und ja, die Grenze ist hier voller Windungen und Mäander. Franz war außer sich vor Angst, aber als ich endlich auftauchte, bis auf die Haut durchnässt, war er so froh, mich lebend zu sehen, dass er mich umarmte und auf die Wange küsste. Eben ein alter Freund. Wir fuhren zu seinem Vater, wo er mich zurückließ, weil er an seine Universität in Zürich musste. Nur war die Schweiz, wie sich schnell herausstellte, für mich, einen einundzwanzigjährigen Rebellen und Künstler, kein Land, in dem ich blei-

„Danke“, er reichte mir meinen Pass mit der Bemerkung, „Wissen Sie, dass Ihr Visum für Deutschland morgen abläuft?“ „Ja“, murmelte ich. „Dann wünsche ich Ihnen eine gute Reise. Auf Wiedersehen“, und er ging. ben wollte. Ein Nachbar schnitt den Rasen mit einer Papierschere, damit die Grashalme präzise ausgerichtet waren, und das im Regen! (Ja, es regnete ununterbrochen. ) Also kehrte ich zurück nach Deutschland.

Diesmal fuhr ich, dem Schicksal völlig ergeben, mit dem Zug. In Basel kam ein deutscher Zollbeamter in das Abteil. „Die Dokumente, bitte.“ Ich wusste, dass ich spätestens jetzt verhaftet werde. Hatte ich doch kein Visum für die Schweiz! „Danke“, er reichte mir meinen Pass mit der Bemerkung, „Wissen Sie, dass Ihr Visum für Deutschland morgen abläuft?“ „Ja“, murmelte ich. „Dann wünsche ich Ihnen eine gute Reise. Auf Wiedersehen“, und er ging. Ich sank in den weichen Sitz und dachte: „Das ist Freiheit. Hier möchte ich bleiben.“ Und das habe ich getan. Nach einer Stunde Herumschlendern durch die luxuriösen Vororte Frankfurts endete ich müde in einer Art Villenviertel. Dort ging ich zur örtlichen Polizeistation und bat in gebrochenem Englisch um politisches Asyl. Ich war der erste Flüchtling aus dem Osten, der vor diesen netten Polizisten erschien. Sie reichten mir einen Kaffee und Kuchen und begannen zu telefonieren, was sie mit mir wohl anstellen sollten. In diesem Augenblick begann meine Karriere in Deutschland, die siebenundzwanzig Jahre dauerte.

79

1959

tropického ovoce jednoho obchodního domu, nějaká švábská babička strašila svou vnučku tím, že když nebude hodná, tak si ji vezme tenhle „ďábel“, jak říkal. Nikdo nebyl politicky korektní, ale málokomu to vadilo.

Já se tou dobou živil svým uměním, návrhy jevištních dekorací, grafikou, někdy i poradenstvím. Stuttgart jsem vyměnil za rok v Hamburgu (málo světla), sedm let ve Freiburgu (in vino veritas), později jsem ještě pobývat v Sársku a nakonec Děti už dávno v Kolíně nad Rýnem. doba se pomalu neměly přístup Aměnila.

Děti už dávno na „parteitagy“, neměly přístup na „parneboť rušily. S nimi teitagy“, neboť rušily. odešly i kojící matky. S nimi odešly i kojící matky. Zůstali funkciZůstali funkcionáři onáři a funkcionářky. a funkcionářky. Na přechodech, i na zcela autoprosté, nedělní ulici se na červenou stálo. Protože tak je to přece správné. V parcích se smělo sedět jen na té části louky, na které to bylo výslovně dovoleno. Pobíhající psi zmizeli. A to vše postupně, nepozorovaně a s naprosto neprůstřelným odůvodněním, že je to pro dobro všech. Život se v jistém smyslu stal „ukázněným“. Někdo říkal „zodpovědným“.

Ale tím, aspoň pro mne, zešedl.

Abychom si rozuměli – nejsem žádný přestárlý anarchista, který ignoruje nařízení a jemuž je státní moc proti srsti. Platím do

80

1960

1960

koruny daně, chodím k volbám a nejezdím na černo.

Nosím upravené krátké vlasy a stále si ještě myslím, že ekologie má smysl. Přikázanou rychlost překračuji maximálně o deset kilometrů v hodině – dobře, řekněme občas i o patnáct; to ještě nedostanete body.

Ale také se už dvě desetiletí zabývám systemikou, zákony celistvosti a oscilací nálad a trendů ve společnostech. Jsem přesvědčen, že každá moc, ať už státní, nebo korporátní, neustále usiluje o své upevnění a zdokonalení a že jediná protiváha této moci je to, co můj tatínek označoval za „selský rozum“. Tedy jakási vrozená nechuť lidu nepodřizovat se VŠEMU, co vrchnost nařídí. Říkejte si tomu, když chcete, přirozená neposlušnost. Takže když jsem viděl, jak na poměrně liduprázdné sjezdovce honí dva policisté sáňkujícího tatínka, protože on ani jeho ratolest neměli nasazenou roušku, napadla mne zneklidňující myšlenka, kam až poslušnost může vést. A zdali neřežeme sami pod sebou nějakou větev, na které sedíme.

TAK PRAVIL MEFISTO Nedávno jsem měl seminář, na kterém jsme se zabývali staroislandskou Eddou a jejími mýty. Mé semináře nejsou jen teoretické – pracuji s tak zvanými systemickými konstelacemi, a tak se čas od času naskytne nějaký nečekaný a hluboký vhled do tématiky. A o jedno takové poznání, které si nečiní nároku na pravdu či objektivitu, se chci na závěr tohoto textu podělit.

Jak víme, Loki byl bůh, který se neustále staral o vyvážení (někdy také o znevážení) dobra a zla, stínu a světla. Hodně rozporuplný bůh. Poté, co bozi začali

1975

1989

KINDER AUF VERSAMMLUNGEN Deutschland in den späten 1970er Jahren war für mich das wahre Paradies. In Stuttgart, wohin ich bald gelangte, saßen und faulenzten Gruppen junger Leute gemütlich im Schlossgarten, jagten sich Hunde, planschten Kinder im Schlossbrunnen. Vielerorts wurden Gitarren gespielt und in der Luft lag ein Hauch später Flower-Power- oder Make-love-notwar-Stimmung.

Ich habe bald Deutsch gelernt und bin den Grünen beigetreten. Die politische Arbeit machte mir unheimlich viel Spaß - nachts haben wir (nicht ganz legal) Plakate geklebt und lustige Blockaden gegen die amerikanische Pershing ausgedacht. Auf Parteiversammlungen spielten kleine Kinder und stillten die Mütter. Den Zebrastreifen überquerte man, wenn von links und rechts nichts kam, auch bei Rot. Und ein Freund von mir, ein schwarzer nigerianischer Universitätsprofessor, der wie ich politisches Asyl erhalten hatte, kam eines Tages lachend herein und erzählte mir, dass dort, wo er Arbeit gefunden hatte, in der Abteilung für tropische Früchte in einem Kaufhaus, eine schwäbische Großmutter ihrer Enkelin Angst machte, dass sie dieser „Teufel“, wie sie ihn nannte, holen würde, wenn sie nicht brav sei.

Niemand war politisch korrekt, aber kaum jemandem störte das.

Damals verdiente ich meinen Lebensunterhalt mit meiner Kunst, mit der Gestaltung von Bühnenbildern, mit Grafikdesign und manchmal auch mit Beratung. Ich tauschte Stuttgart gegen ein Jahr in Hamburg (zu wenig Licht), sieben Jahre in Freiburg

2020

(in vino veritas), später noch einige Zeit im Saarland und schließlich in Köln am Rhein.

Langsam änderten sich aber die Zeiten. Die Kinder hatten schon längst keinen Zugang mehr zu „Parteitagen“, weil sie störten. Mit ihnen gingen auch die stillenden Mütter. Übrig blieben die Funktionäre und Funktionärinnen. An den Fußgängerübergangswegen stand man bei Rot, selbst wenn die Straße an Sonntagen völlig autofrei war. Denn so ist das richtig. In den Parks durfte man nur auf dem Teil der

In den Parks durfte man nur auf dem Teil der Wiese sitzen, auf dem es ausdrücklich erlaubt war. Frei laufende Hunde verschwanden. Und all dies geschah Schritt für Schritt, von der Mehrheit unbemerkt.

Wiese sitzen, auf dem es ausdrücklich erlaubt war.

Frei laufende Hunde verschwanden. Und all dies geschah Schritt für Schritt, von der Mehrheit unbemerkt, und mit der hieb- und stichfesten Begründung, dass sei zum Wohle aller. Das Leben wurde in gewissem Sinne „diszipliniert“. Manche sagten „verantwortungsvoll“. Aber dadurch wurde es, zumindest für mich, irgendwie grau.

Damit wir uns richtig verstehen - ich bin kein überalterter Anarchist, der Vorschriften ignoriert und dem staatliche Macht gegen den Strich geht. Ich zahle meine Steuern auf den Heller, ich gehe wäh-

81

Není to právě Mefisto, který ve Faustovi říká: „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“? obdivovat Baldera, naprosto kladného syna Odina, jenž byl ztělesněním světla, dobra a Pravdy, navedl Loki Balderova bratra Hödura, aby Baldera zabil. To bylo pro bohy zcela přes čáru, a tak Lokiho svázali.

Kdo by pro to neměl pochopení? Jenže tím ze světa vyloučili stín, temnotu, onu odvrácenou stranu, bez které ale žádná „přivrácená strana“ nemůže existovat. Vlk Fenrir byl zneškodněn již dříve, a tak to na chvíli vypadalo, že bude klid. Avšak nebyl. Následoval Ragnarök, soumrak bohů, konec světa, šílený vpád neuznaného zla do světa správných a zod-

povědných občanů. Pardon, bohů. Tak se ti, kteří chtěli dobro, vyřídili sami.

Takže na úplný závěr. Není to právě Mefisto, který ve Faustovi říká: „Té síly díl jsem já, jež, chtíc vždy páchat zlo, vždy dobro vykoná.“?

A tak vám přeji, nám všem, abychom vždy viděli obě strany. To neznamená, že tu druhou nutno mít rád, a už vůbec ne, že by bylo dobré ji následovat. Ale ona si žádá pochopení a uznání. Protože jinak, po období zdánlivého klidu, nás (a sebe také) sežere. =

THOMAS BILLHARDT – ALEXANDERPLATZ U příležitosti 85. narozenin fotografa Thomase Billhardta představila berlínská galerie Camera Work nedávno výstavu „Thomas Billhardt – Alexanderplatz“.

Výstava, která zahrnovala 35 děl, vzdala hold tvorbě a dílu mezinárodně úspěšného reportážního fotografa. Thomas Billhardt (1937, Chemnitz) fotografuje již více než 60 let Alexanderplatz, jehož proměnu výstava ukazuje v působivých juxta­ pozicích. Fotografie jsou také dokladem vynikajícího pozorovacího talentu a dokumentují tváře města v srdci německé metropole.

Billhardt se v letech 1951–1954 učil fotografovat u své matky Marie Schmid-Billhardtové a do roku 1957 studoval na Fachschule für angewandte Kunst v Magdeburgu.

Vystavoval mimo jiné v Londýně, Moskvě, Bejrútu, Kyjevě, Florencii, Paříži a Praze.

THOMAS BILLHARDT – ALEXANDERPLATZ Anlässlich des 85. Geburtstags des Fotografen Thomas Billhardt präsentierte die berliner Galerie Camera Work vor kurzem die Sonderausstellung »Thomas Billhardt – Alexanderplatz«. Die Ausstellung, die 35 Werke umfasste, würdigte das Schaffen und Wirken des international erfolgreichen Reportagefotografen. Seit über 60 Jahren fotografiert Thomas Billhardt (1937, Chemnitz) den Alexanderplatz, dessen Wandlung die Ausstellung in eindrucksvollen Gegenüberstellungen aufzeigt. Die Fotografien sind zudem Zeugnis einer hervorragenden Beobachtungsgabe und dokumentieren die Gesichter einer Stadt im Herzen Berlins.

Billhardt wurde von 1951 bis 1954 bei seiner Mutter Maria Schmid-Billhardt zum Fotografen ausgebildet und studierte bis 1957 an der Fachschule für angewandte Kunst in Magdeburg. Er hatte zahlreiche Ausstellungen u. a. in London, Moskau, Beirut, Kiew, Florenz, Paris oder Prag.

82

Ist es nicht gerade Mephisto, der in Faust sagt: „Ich bin ein Teil von jener Kraft, die stets das Böse will und stets das Gute schafft“?

len und ich fahre nicht bei Rot über die Ampel. Ich trage mein Haar kurz geschnitten und denke immer noch, dass Umweltbewusstsein sinnvoll ist. Die vorgeschriebene Geschwindigkeit überschreite ich höchstens um zehn Stundenkilometer - na ja, sagen wir manchmal auch um fünfzehn; da gibt es ja noch keine Punkte.

Aber ich beschäftige mich auch seit zwei Jahrzehnten mit Systematik, den Gesetzen der Totalität und dem Wechsel von Stimmungen in der Gesellschaft. Ich bin davon überzeugt, dass jede Macht, ob staatliche oder korporative, ständig versucht, sich zu konsolidieren und zu vervollkommnen, und dass das einzige Gegengewicht zu dieser Macht das ist, was mein Vater „Bauernverstand“ nannte. Das heißt, eine Art angeborene Abneigung des Volkes (nicht nur der Bauern), sich nicht ALLEM unterzuordnen, was die Obrigkeit anordnet. Nennen Sie es, wenn Sie so wollen, natürlichen Ungehorsam.

Als ich also sah, wie zwei Polizisten einen rodelnden Vater auf einer verhältnismäßig menschenleeren Skipiste verfolgten, weil er und sein Nachwuchs keine Masken trugen, kam mir der beunruhigende Gedanke, wie weit Gehorsam führen kann. Und ob wir durch das „Richtigtun“ nicht einen Ast unter uns absägen, auf dem wir sitzen.

so fesselten sie Loki. Wer würde dafür kein Verständnis haben? Doch dadurch haben sie den Schatten, die Dunkelheit, eben die Kehrseite aus der Welt geschafft, ohne die es aber keine „Vorderseite“ geben kann. Fenrir, dem Wolf, war schon vorab der Garaus gemacht worden, und so hatte es für eine Weile den Anschein, als würde Ruhe herrschen. Was jedoch folgte, war Ragnarök, die Götterdämmerung, das Ende der Welt, das rasende Eindringen des missachteten Bösen in die Welt der guten und verantwortungsbewussten Bürger. Pardon, der Götter. So haben sich diejenigen, die es gut meinten, selbst geschadet. Möglicherweise machen wir es ihnen gleich.

Zu guter Letzt: Ist es nicht gerade Mephisto, der in Faust sagt: „Ich bin ein Teil von jener Kraft, die stets das Böse will und stets das Gute schafft“?

Und so wünsche ich Ihnen, uns allen, dass wir immer beide Seiten sehen. Was nicht bedeutet, die Kehrseite mögen zu müssen, und schon gar nicht, dass es gut wäre, ihr zu folgen. Aber sie verlangt Verständnis und Wertschätzung. Denn sonst wird sie uns (und sich selbst) nach einer Phase der scheinbaren Ruhe auffressen. =

SO SPRACH MEPHISTO Vor kurzem habe ich ein Seminar gegeben, in dem wir uns mit der altisländischen Edda und ihren Mythen beschäftigten. Meine Seminare sind nicht nur theoretisch - ich arbeite mit systemischen Aufstellungen, und so bietet sich ab und an eine unerwartete und tiefgreifende Einsicht in die Thematik. Und eine solche Erkenntnis, die keinen Anspruch auf Wahrheit oder Objektivität erhebt, möchte ich am Ende dieser Essay mit Ihnen teilen.

Wie wir wissen, war Loki ein Gott, der ständig damit beschäftigt war, das Gleichgewicht von Gut und Böse, von Licht und Schatten herzustellen. Ein sehr widersprüchlicher Gott. Als die Götter begannen, Balder zu bewundern, den überaus guten Sohn Odins, der die Verkörperung des Lichts, des Guten und der Wahrheit war, stiftete Loki Balders Bruder Hödur an, Balder zu töten. Das ging den Göttern zu weit, und

83

N

ADŠENEC DO UMĚNÍ jsem od dětství,“ říká Joëlle Romba. „Studovala jsem dějiny umění v Mnichově a Berlíně. A po různých stážích v muzeích a galeriích jsme si uvědomila, že aukční domy nejlépe vyhovují mému naturelu. Kromě své profe­ sionální práce v oblasti umění jsem v roce 2011 spolu se svým manželem Ericem založila nadaci ROCCA, Romba Collection for Contemporary Art, jejímž cílem je podpora současného umění a umělecké kritiky.“

speciální edice tenisek nebo vintage luxusní zboží online za pevnou cenu nebo v aukci.

Jaká je poptávka po tomto inovativním formátu mezi aukcí a obchodem?

Poptávka je velmi vysoká. To se projevilo i v našich výsledcích: rok 2021 byl pro Sotheby’s v luxusním segmentu rekordní, když prodeje přesáhly jednu mi­ liardu dolarů.

˜

Jak hodnotíte vývoj v NFT (non-fungible tokenů)? Jak taková aukce funguje v praxi?

Sotheby’s se zajímá o nejnovější digitální inovace.

Věříme v rozvoj NFT a přispíváme k budování mostu od nového digitálního umění k institucionálnímu umění. Naším cílem je oslovit nové generace sběra­ telů. Kupující si zakoupí NFT, což je žeton nebo cer­ tifikát spojený s jednotlivým uměleckým dílem či fotografií. Nákup NFT je zaznamenán v blockchainu,

Sotheby’s, založená v roce 1744, je jednou z předních společností na trhu s uměním a luxusem a svá aukční centra má v řadě světových metropolí. Vy řídíte berlínskou pobočku. Jak vypadá vaše každodenní práce?

Mezi mé hlavní úkoly patří péče o klienty v Berlíně a nových spolkových zemích, ať už se jedná o prodej,

NFT JAKO MOST DO O trendech na trhu s uměním a luxusem s Joëlle Rombou, ředitelkou berlínského zastoupení Sotheby’s

text: Marcela von Kayser

nebo koupi. Odpovídám na dotazy týkající se oceňo­ vání, starám se o zásilky v našich aukcích. Protože žiji v Berlíně od roku 1995 a vždy jsem se pohybovala ve světě umění, znám mnoho osobností místní kul­ turní scény. Je pro mě důležité, že mohu být klientům nablízku a vést s nimi dialog o jejich pokladech – umě­ leckých dílech, grafikách, fotografiích a designových předmětech, špercích a hodinkách, evropském umění a řemeslech, abych zmínila jen některé sběratelské oblasti. Největším přínosem je pro mě možnost inspi­ rovat ostatní lidi k umění a doprovázet je na jejich cestě sběratelství. Líbí se mi, když se sběratel zamiluje do uměleckého díla natolik, že o svůj předmět touhy pečuje navzdory všem ekonomickým ohledům. Pak vím, že jsem svou práci odvedla správně.

Sotheby’s dnes nenabízí pouze klasické aukce umění, šperků, automobilů nebo hodinek, ale můžete si díky ní koupit také luxusní tašky,

84

takže je dokladem o nákupu a vlastnictví. Platba se obvykle provádí v kryptoměně. Obrázek lze poté zob­ razit na počítači nebo vytisknout. Výtisk si sice může pořídit kdokoli, ale nemůže jej dále prodávat. NFT chrání pravost a vytváří sekundární trh. NFT jsou zpravidla nabízeny ve specializované online aukci.

Po registraci, obvykle 24 hodin před začátkem aukce, může každý zájemce přihazovat.

Přítomnost na místě je nejzajímavější částí aukce. Může se kdokoli zaregistrovat jako divák na aukci v sále, například v Londýně, nebo jsou místa omezena hlavně pro vážné zájemce?

Naše aukce jsou otevřené všem sběratelům. Stačí se u nás předem zaregistrovat. Na naše večerní aukce jsou nutné vstupenky a musíte se předem akreditovat.

Jste nejen specialistkou Sotheby’s na současné umění, ale také vášnivou sběratelkou. Kdo je

B U D O U C N O S T I Joëlle Romba před obrazem Christophera Wintera s názvem Echo Beach, který byl letos v online aukci vydražen za 4800 eur

váš oblíbený umělec a který obraz z celosvětových muzejních sbírek byste si vzala na pustý ostrov?

Před svým prvním pohovorem v Sotheby’s, který se konal v roce 1996, jsem navštívila galerii Tate. Tam mě zaujalo devět obrazů Marka Rothka, které Rothko

Možná v obrazech cítím i nádech svobodného ducha, kterým umělec zřejmě disponoval, protože si cyklus nakonec nechal pro sebe, byly příliš dobré na to, aby je vystavoval v restauraci. vytvořil koncem 50. let 20. století na zakázku pro restauraci Four Seasons v New Yorku. Po vzoru potem­ nělých oken Michelangelovy Medicejské knihovny sv.

Vavřince ve Florencii vytvořil autor cyklus v tmavých

barvách – tmavě červené, hnědé a černé –, který má diváka přivést k rozjímání. Aura obrazů je bezpro­ střední a naprosto výjimečná. Možná v obrazech cítím i nádech svobodného ducha, kterým umělec zřejmě disponoval, protože si cyklus nakonec nechal pro sebe, byly příliš dobré na to, aby je vystavoval v restauraci. Později je věnoval muzeu Tate.

A nakonec, kam se chystáte na další výlet za uměním?

Právě letím do Chicaga a kromě veletrhu umění Expo Chicago se chystám navštívit četná muzea, přede­ vším Art Institute Chicago s jeho vynikající umělec­ kou sbírkou. Pak se chystám do Kolína nad Rýnem na Karl Lagerfeld Preview, jehož třetí část pozůsta­ losti se draží v přímém přenosu z paláce Oppenheim.

Mezitím proběhne Galerijní víkend v Berlíně: v mém kalendáři se vždycky něco najde. =

85

S

OTHEBY’S, GEGRÜNDET 1744, gehört zu den weltweit führenden Auktionshäusern und Unternehmen auf dem Kunst- und Luxusmarkt mit AUKTIONSZENTREN in New York, London, Paris, Genf, Zürich, Mailand, Hongkong und seit September letzten Jahres auch in Köln sowie vielen Repräsentationsbüros weltweit, auch in Berlin.

Die Berliner Repräsentanz leitet Direktorin Joëlle Romba, Head of Office und Specialist Contemporary Art.

˜

Joëlle, was muss man mitbringen, um bei Sotheby´s zu arbeiten?

Meinen Fall würde ich als klassisch betrachten: ich habe in München und Berlin Kunstgeschichte stu­ diert. Nach diversen Praktika in Museen, Galerien und in Auktionshäusern habe ich festgestellt, dass die Aufgaben eines Auktionshauses meinem Typ und Naturell am besten entsprechen. Ich selbst bin schon seit meiner Kindheit kunstbegeistert. Das ist der Motor, der mein berufliches und privates Leben prägt. Neben meiner beruflichen Tätigkeit im Kunst­ handel, habe ich gemeinsam mit meinem Mann Eric im Jahr 2011 die ROCCA Stiftung, Romba Collection for Contemporary Art, mit dem Ziel gegründet, zeit­ genössische Kunst und Kunstkritik zu unterstützen.

objekte, Schmuck und Uhren, europäisches Kunst­ handwerk, um nur einige Sammelgebiete zu erwähnen, zu stehen. Highlights sind für mich, andere Menschen für Kunst begeistern zu können und sie auf ihrem indi­ viduellen Weg des Sammelns zu begleiten. Ich mag es, wenn sich Sammler derart in ein Kunstwerk verlieben, dass sie sich trotz aller wirtschaftlichen Überlegungen leidenschaftlich um ihr Objekt der Begierde bemühen.

Dann weiß ich, ich habe meinen Job richtig gemacht und die Passion meines Connaisseurs verstanden.

Sotheby´s bietet heute nicht nur die klassischen Auktionen von Kunst, Juwelen, Autos oder Uhren, sondern man kann über Sotheby´s auch Luxustaschen, Sondereditionen von Sneakers oder Vintage Luxusgüter online zum fixen Preis oder in der Auktion kaufen. Wie ist die Nachfrage nach diesem innovativen Format zwischen Auktion und Handel im Luxussegment?

Die Nachfrage ist sehr hoch. Das hat sich auch in unse­ rem Ergebnis niedergeschlagen: mit einem Umsatz von über einer Milliarde US-Dollar war das Jahr 2021 für Sotheby’s ein Rekordjahr im Luxussegment.

Wie schätzen Sie die Entwicklung bei NFT´s (Non-Fungible Token´s) ein? Wie läuft praktisch so eine Auktion?

NFT ALS BRÜCKE IN DIE ZUKUNFT Was sind die Hauptaufgaben der Berliner Repräsentanz? Wie sieht Ihre tägliche Arbeit bei Sotheby´s aus? Was ist das Spannendste an Ihrer Arbeit für Sotheby´s?

Meine Hauptaufgaben darin, Kunden in Berlin und den neuen Bundesländern zu betreuen, sei es bei Fragen des Verkaufs oder Kaufs. Ich beantworte Schätzanfra­ gen, betreue Einlieferungen in unsere internationa­ len und seit vergangenem Sommer neu eingeführten Kölner Auktionen. Da ich seit 1995 in Berlin lebe und mich stets auch während meines Studiums in der Kunstwelt bewegt habe, kenne ich viele Akteure des kulturellen Berlins. Mir ist es wichtig, den Kunden nah zu sein und mit ihnen im Dialog ihre Schätze, also Kunstwerke, Graphiken, Photographien, Design­

86

Sotheby’s ist interessiert und immer nah dran an den neuesten digitalen Innovationen. Wir glauben an die Entwicklung der NFTs und tragen aktiv dazu bei, eine Brücke von neuer digitaler Kunst zur institutionellen Kunst zu schlagen. Unser Ziel ist es, neue Sammler­ generationen anzusprechen und zu erreichen. Ein Käufer kauft ein NFT, also einen Token oder ein Zer­ tifikat, das einem individuellen Kunstwerk oder einer Photographie zugeordnet ist. Der Kauf eines NFTs ist auf der Blockchain registriert, also der Nachweis des Erwerbs und des Eigentums. Die Bezahlung erfolgt normalerweise in Kryptowährung. Das Kunstwerk kann dann auf dem Computer oder TV gezeigt oder ausgedruckt werden. Zwar kann jeder den Ausdruck erstellen, das NFT jedoch nicht weiterverkaufen. NFTs

Sie sind nicht nur eine Sotheby´s Spezialistin auf dem Gebiet der zeitgenössischen Kunst, sondern selbst eine leidenschaftliche Sammlerin.

Wer ist Ihr Lieblingskünstler oder-künstlerin und welches Bild aus weltweiten Museensammlungen würden Sie auf eine einsame Insel ungeachtet der klimatischen Bedingungen mitnehmen?

Vor meinem ersten Jobinterview bei Sotheby’s, das war im Jahr 1996, habe ich die Tate besucht. Dort haben mich die neun Gemälde von Mark Rothko in ihren Bann gezogen, die Rothko in den späten 1950iger Jah­ ren als Auftragsarbeit für das Four Seasons Restau­ rant in New York geschaffen hat. Nach dem Vorbild der abgedunkelten Fenster von Michelangelos Bioteca Medicea Laurenziana schuf der Künstler einen Zyk­ lus in tiefen, dunklen Farben - dunkelrot, braun und schwarz - um den Betrachter in Kontemplation zu versetzen. Die Ausstrahlung der Gemälde ist unmit­ telbar, unentrinnbar und unvergleichlich. Vielleicht spüre ich an den Gemälden auch einen Hauch des freien Geistes, dem der Künstler offenbar zu eigen war, denn am Ende behielt er den Zyklus für sich, sie waren ihm zu schade für eine Präsentation in einem Restaurant. Er schenkte sie später der Tate.

Joëlle Romba, Sotheby´s, Direktorin der Repräsentanz Berlin

Über Trends auf dem Kunst- und Luxusmarkt mit Joëlle Romba, Sotheby´s Direktorin der Repräsentanz Berlin text: Marcela von Kayser schützen die Authentizität und generieren den Zweit­ markt. Generell werden NFTs in einer eigens dafür Onlineauktion angeboten. Nach einer Registrierung, in der Regel 24 Stunden vor Beginn einer Auktion, kann jeder Interessierte mitbieten.

Vor Ort zu sein ist das spannendste an einer Auktion. Kann sich jeder als Zuschauer zu einer Auktion z.B. in London im Saal anmelden oder sind die Plätze hauptsächlich für ernsthaft interessierte Bietende limitiert?

Unsere Auktionen sind für alle Sammler und Sammle­ rinnen zugänglich. Sie müssen sich lediglich zuvor bei uns registrieren. Für unsere Abendauktionen werden Tickets benötigt und ma sich zuvor akkreditieren.

Und zuletzt, wohin geht Ihre nächste Kunstreise?

Morgen fliege ich nach Chicago und schaue mir neben der Kunstmesse Expo Chicago die zahlreichen Museen an, allen voran das Art Institute Chicago mit seiner herausragenden Kunstsammlung. Ende April geht es zur Karl Lagerfeld Preview nach Köln, dessen Nachlass Teil III wir am 4. und 5. Mai erstmals live aus dem Palais Oppenheim versteigern werden. Im Übrigen wird ein Teil aus dem dritten Teil des Nach­ lasses bereits ab dem 29. April online angeboten.

Dazwischen findet das Gallery Weekend in Berlin statt: es steht immer etwas in meinem Kalender. =

87

J akou ze m i z d ě d í m?

88

Německo chce vést zelenou revoluci v Evropě a Česko nechce zůstat pozadu. Ale co si myslí o klimatické krizi ti, kterých se nejvíc dotýká?

Anna Müllerová, patnáctiletá studentka z Prahy, napsala pro N&N malou esej o jedné velké otázce.

Deutschland will in Europa die grüne Revolution voran­ treiben , und die Tschechische Republik will nicht zurück­ bleiben. Aber was denken die­ jenigen über die Klimakrise, die am meisten von ihr betr­ offen sind? Anna Müllerová, eine 15-jährige Schülerin aus Prag, schrieb für N&N einen kleinen Aufsatz über eine große Frage. text: Anna Müllerová foto: Tomáš Železný

Was für eine Erde werde ich erben?

I

CH WÜNSCHE DEN LESERN einen schönen Sommertag. Ein weiterer heißer Tag, an dem wir jungen Leute wieder einmal daran erinnert werden, dass sich die Lebensbedingungen auf unserem Planeten verschlechtern, was Euch Erwachsene nicht sonderlich interessiert. Ich meine, Ihr sagt zwar, dass es Euch interessiert, tut aber so, als ob nichts geschehen würde. Ihr habt es gut. Ihr werdet Eure Tage in einer Welt beschließen, die sich nicht so sehr von der heutigen unterscheidet. Aber was wird mit der nächsten Generation? Was wird mit uns?

Also Erwachsene, versucht, Eure Sorgen für einen Moment beiseite zu schieben und hört Euch an, welche Sorgen wir haben. Wie es um unsere „Klimaangst“

steht. Die Erde ist unser einziger Planet, wir haben keinen Ersatz. Die Kinder von Elon Musk ziehen vielleicht zum Mars, aber die meisten von uns werden hier bleiben.

Die renommierte wissenschaftliche Zeitschrift The Lancet befragte weltweit insgesamt 10 000 Menschen im Alter von 16 bis 25 Jahren. Die Hälfte der Befragten nannte in Verbindung mit dem Klimawandel Gefühle wie „Traurigkeit, Angst, Wut, Hilflosigkeit und Schuld“. Weshalb Schuldgefühle? Das hat mich stutzig gemacht. Wir jungen Menschen sind doch nicht schuld an dem heutigen Zustand der Welt. Und wir protestieren gegen den Raubbau und die Verschmutzung des Planeten, also warum sollten wir uns schuldig fühlen?

89

P

ŘEJI ČTENÁŘŮM KRÁSNÝ LETNÍ DEN. Další horký den, kdy si my mladí opět připomeneme, že životní podmínky na naší planetě se zhoršují, což vás dospělé moc nezajímá. Teda, vy říkáte, že vás to zajímá, ale pokračujete dál, jako by se nechumelilo. A ono už taky moc nechumelí. Vy to máte dobré. Dožijete ve světě, který se nebude až tak lišit od toho dnešního. Ale co příští generace? Co my?

Takže, dospělí, zkuste na chvilku odložit své starosti a pojďte si poslechnout, jaké starosti máme my. Jak to máme s „climate anxiety“ neboli „klimatickou úzkostí” čili obavou pramenící ze stálého proudu špatných zpráv o vývoji klimatu. Země je naše jediná planeta, žádnou náhradní nemáme. Děti Elona Muska se možná odstěhují na Mars, ale většina z nás zůstane tady.

Prestižní vědecký časopis The Lancet si dal tu práci a po celém světě vyzpovídal celkem 10 tisíc lidí od 16 do 25 let. To už je asi slušný vzorek. A tak bychom měli brát vážně, že celá polovina z respondentů ve

Takže, dospělí, zkuste na chvilku odložit své starosti a pojďte si poslechnout, jaké starosti máme my. Jak to máme s „climate anxiety“ neboli „klimatickou úzkostí” čili obavou pramenící ze stálého proudu špatných zpráv o vývoji klimatu. spojení s klimatickou změnou uvedla pocity jako „smutek, úzkost, zlost, bezmoc a vina“. Proč vina? To mě zarazilo. My mladí přece nemůžeme za to, v jakém stavu svět je. A protestujeme proti drancování a znečišťování planety, tak proč bychom měli cítit vinu?

HUNGER GAMES Na druhou stranu já vlastně vinu někdy cítím také.

Protože se mi zdá, že vlastně skoro nic nedělám. Chodím na demonstrace Fridays for Future, ale připadá mi, že to dospělé moc nezajímá.

A navíc, jen demonstrovat a mluvit o problémech fakt nestačí. Já repostuju na sociální sítích informace o stavu planety, ale snažím se i něco dělat.

Respektive něco nedělat. Nakupuju v supermakretech pokud možno jen to, co je šetrné k planetě, a především nejím maso. Protože chlubit se na Instagramu #jdeme zachránit Zemi nebo #jdu na demonstraci

90

a pak si dát flák masa mi přijde trochu jako pokrytectví.

Nejíst maso je z hlediska uhlíkové stopy a taky soucitu k ostatním cítícím tvorům prostě to nejdůležitější rozhodnutí, které může udělat každý. V jakémkoliv věku.

Pravdu o mase už přece známe všichni. Jak je průmyslový chov krutý ke zvířatům a jak chov tolika zvířat přispívá ke globálním emisím. Přesto se masa vzdalo jen malé procento lidí. V Německu je to 10 % lidí ve věku 15 až 29 let, v Česku 5 % lidí. Já bych ani nepožadovala od lidí, aby se masa vzdali úplně, ale přece se dá omezit. Možná jste slyšeli slovo „flexiterián“. To je člověk, který jí maso jen třeba jednou týdně. Byla bych si myslela, že moje generace už to snad chápe, ovšem jakmile vyhlásí mekáč slevu na nugetky, rozpoutají se kolem mě pravé hunger games.

Nebo třeba nakupování ve velkých obchodech typu Primark nebo H&M. To je další pokrytectví mé generace. Mladí lidé v těchto značkách nakupují, protože jsou levné, a čím budou levnější, tím budou populárnější. A levnější budou, jen když budou ještě méně šetrné k přírodě, jinak se náklady srazit nedají, to ví už i školák. Přitom když se Primark nedávno pochlubil kolekcí z recyklovaných materiálů, stal se z něj skoro svatý obchod. Zákazníci si tam připadají tak nějak lépe.

Kdyby ale žádná taková ekologická kolekce neexistovala, nakupovali by v Primarku stejně. Přečetl si někdo vůbec ta jejich „etická pravidla“? Já ano a moc se mi nezdají. Má to snad milion znaků, hemží se to tam termíny jako „rasismus“ a „sexismus“, ale žádná pořádná pointa. Naprostá většina rychloobrátkové módy prostě pořád ničí planetu. A v těchhle hadříkách pak mladí lidé chodí manifestovat za záchranu životního prostředí.

Ale nechci jen kritizovat ostatní. Řekla jsem, že toho moc neděláme, jenže já osobně vlastně ani nevím, co ještě více dělat. Možná to neví nikdo. Když o kácení a požárech slyšíte každý den a současně lidstvo na svém chování nic nemění, vyvolává to takový pocit bezmoci, že na vymýšlení dalších plánů na záchranu už není moc nálada.

Spolužák Jára z pražské střední školy Scio, kde studuju, si myslí, že následky našeho chování vůči Zemi jsou nevyhnutelné, dají se jen oddalovat. Zdá se mu, že už je jedno, co uděláme, oteplení a s ním změna klimatu přijde stejně. Já nad tím takto nepřemýšlím, protože si myslím, že naše dnešní chování může ovlivnit to, jak planeta bude vypadat zítra.

Třeba nepotřebovat tolik zboží z druhého konce světa a hlavně rozloučit se s rybolovem, aby se oceán ales-

Andererseits fühle ich mich manchmal doch schuldig. Denn ich habe das Gefühl, dass ich nicht wirklich etwas tue. Ich selbst gehe zu Fridays-for-FutureDemonstrationen, aber es scheint mir, dass dies die Erwachsenen nicht sonderlich interessiert.

HUNGER GAMES Außerdem reicht es wirklich nicht aus, nur zu demonstrieren und über Probleme zu reden. Ich zum Beispiel kaufe in Supermärkten möglichst nur das, was umweltfreundlich ist und vor allem esse ich kein Fleisch. Denn auf Instagram zu prahlen, wir gehen die Erde retten, und dann ein Riesenstück Fleisch zu verdrücken, kommt mir ein bisschen wie Heuchelei vor. Kein Fleisch zu essen ist bezogen auf den CO2Fußabdruck und das Mitgefühl für andere fühlende Wesen einfach die wichtigste Entscheidung, die jeder treffen kann. Wie grausam die industrielle Zucht für die Tiere ist und wie die Zucht so vieler Tiere zu den globalen Emissionen beiträgt, wissen wir doch bereits alle. Trotzden verzichtet in Deutschland nur 10 Prozent der 15- bis 29-Jährigen, und in Tschechien 5 Prozent der Menschen drauf. Ich würde nicht einmal fordern, ganz auf Fleisch zu verzichten, aber der Konsum kann doch eingeschränkt werden. Vielleicht haben Sie schon einmal das Wort „Flexitarier“ gehört. Das ist eine Person, die Fleisch beispielsweise nur einmal pro Woche isst. Ich hätte gedacht, dass meine Generation das schon verstanden hat, aber sobald McDonald´s Nuggets zum Sonderpreis ankündigt, entfachen sich um mich herum wahre Hunger games.

Oder zum Beispiel das Einkaufen in großen Geschäften wie Primark und H&M. Das ist eine weitere Heuchelei meiner Generation. Junge Leute kaufen bei diesen Marken ein, weil sie billig sind.

Und sie werden nur billiger, wenn sie noch weniger umweltfreundlich sind, das weiß ja schon ein Schulkind. Doch als Primark kürzlich mit einer Kollektion aus recycelten Materialien aufwartete, wurde das Geschäft fast heiliggesprochen. Hat aber überhaupt jemand ihre „ethischen Regeln“ gelesen? Ich ja, und sie kommen mir irgendwie spanisch vor. Sie haben etwa eine Million Zeichen, sind voll von Begriffen wie „Rassismus“ und „Sexismus“, aber ohne wirklichen Sinn. Die überwiegende Mehrheit der Fast Fashion zerstört einfach weiter den Planeten. Und dann gehen junge Leute in dieser Kleidung auf die Straße, um für die Rettung der Umwelt zu demonstrieren.

Aber ich will nicht nur andere kritisieren. Ich sagte, wir tun nicht viel, aber ich persönlich weiß eigentlich nicht einmal, was ich sonst noch tun soll. Wenn man jeden Tag von Abholzungen und Bränden hört und die Menschheit gleichzeitig nichts an ihrem Verhalten ändert, entsteht so ein Gefühl der Hilflosigkeit, dass man kaum noch Lust hat, weitere Rettungspläne zu schmieden.

Mein Mitschüler Jára vom Scio-Gymnasium in Prag, ist der Ansicht, dass die Folgen unseres Verhaltens gegenüber der Erde unvermeidlich sind und sich nur hinausschieben lassen. Er meint, dass sich die Erwärmung und somit der Klimawandel nicht aufhalten lassen, egal was wir auch tun. Ich sehe das nicht so, denn ich glaube, dass unser heutiges Verhalten beeinflussen kann, wie der Planet morgen aussehen wird.

Das heißt, wir können wirklich etwas bewirken, wenn wir bescheidener leben. Statt Autos mehr öffentliche Verkehrsmittel nutzen, nicht mehr so viele Waren vom anderen Ende der Welt benötigen und sich vor allem vom Fischfang verabschieden, damit

Ich würde nicht einmal fordern, ganz auf Fleisch zu verzichten, aber der Konsum kann doch eingeschränkt werden. Vielleicht haben Sie schon einmal das Wort „Flexitarier“ gehört. Das ist eine Person, die Fleisch beispielsweise nur einmal pro Woche isst. sich der Ozean wenigstens ein bisschen erholen kann.

Schließlich ist es der Ozean, der den größten Teil der Emissionen aufnimmt, und wenn wir so weitermachen, werden wir ihn bald leer fischen und das Meer wird tot sein. Wir könnten auch den Anbau von Sojabohnen anstelle der heutigen Regenwälder aufgeben.

Soja führt uns wieder zum Fleisch – ohne Soja gäbe es nicht so viel Fleisch und es wäre nicht so billig.

Ich höre schon Eure Antworten: „Auf billiges Fleisch verzichten? Bist du verrückt geworden?“ Nein, ich glaube, hier ist jemand ganz anderer als ich verrückt.

ROBOTER SAPIENS Natürlich ist die Umwelt nicht das einzige Problem der Zukunft, aber es hängt mit allem anderen zusammen, insbesondere mit der Bildung. Mein Mitschüler

91

poň trochu vzpamatoval. Vždyť právě oceán pohlcuje nejvíc emisí, a jestli to takhle půjde dál, ryby v něm brzy vylovíme a moře bude mrtvé. Taky bychom se mohli rozloučit s pěstováním sóji na místě dnešních pralesů. Sója nás zase vede k masu – bez ní by masa nebylo tolik a nebylo by tak levné. Už slyším vaše odpovědi: „Vzdát se levného masa? Zbláznila ses?“ Ne, myslím, že tady blázní někdo úplně jiný než já.

ROBOT SAPIENS Životní prostředí samozřejmě není jediný problém budoucnosti, ale se všemi ostatními souvisí, hlavně se vzděláním. Spolužák Jára třeba přemýšlí o profesi učitele. Možná taky bude politikem, aby mohl změnit celý systém školství. Souhlasím, když říká, že to, co se dnes učí ve Díky módní vlně školách, je většinou zbydystopických seriálů tečné a v normálním životě nepoužitelné. Doufám, že pro teenagery si už se budoucí učitelé budou umím představit více zaměřovat na schopopravdu cokoliv. nosti než na znalosti žáka.

Díky internetu teď opravdu není potřeba znát funkci každé organely v buňce už v 8. třídě. Naopak je třeba důležité umět pracovat například s časem nebo v týmových skupinách – to jsou ony schopnosti, které opravdu vy­užijeme.

Moje kamarádka Ela si myslí, že mnohem více věcí bude digitálních. Zajímalo by mě, jestli to vůbec ještě jde. Takže budeme ještě víc online? Už se nebude řešit, kolik hodin denně jsme na mobilu a Netflixu, protože tam vlastně budeme pořád? Ale třeba tím, že budeme žít virtuálně, budeme méně zatěžovat životní prostředí. Anebo se lidstvo samo zredukuje a nahradí ho jiný druh, už ne tak živočišný. Když jsem do vyhledávače zadala výraz „can robots“, tak první, co vylezlo v nabídce, je věta „can robots replace humans?“ (mohou roboti nahradit lidstvo?). Třeba se budu schovávat před porouchanými roboty v bunkru pod Apple Parkem v Kalifornii. Díky módní vlně dystopických seriálů pro teenagery už si umím představit opravdu cokoliv.

Můj oblíbený komentář od kamaráda Járy je ten, že by se mohlo změnit lidské chování nejen k planetě, ale i k ostatním lidem. Mohli bychom se víc usmívat.

Na to se upřímně moc těším. Když jde dnes někdo sám po ulici a jen tak se usmívá, je považován za podivína.

92

MOJI NĚMCI MI ROZUMÍ Moji vrstevníci v Německu mají tu výhodu, že klimatickou změnu řeší přímo i na školách, mají to jako součást osnov, takže jsou před českým školstvím trochu napřed. Vim (19) z Berlína říká, že 70 % jeho šatníku je ze second handu a že se hodně věcí o ekologii dozvěděl právě ve škole. Berlín je podle jeho názoru plný mladých lidí, kteří se stavem současné ekonomiky nejsou moc spokojení. V Berlíně se hodně mluví a demonstruje za spravedlivější sociální podmínky.

Podle Vimova kamaráda Lea (19) právě nerovnost souvisí s tím, jak řešit ekologické problémy. A v tom má svatou pravdu. I ten nejchudší člověk v Německu nebo Česku pořád může přežít. Má co jíst, protože všude jsou organizace, které poskytnou jídlo nebo v zimě přístřeší. Když člověk není alkoholik nebo narkoman, hlady ani zimou neumře. Ale Indie je plná lidí, kteří prostě ráno nevědí, jestli seženou přes den něco k jídlu. A dokud budou na planetě tak obrovské rozdíly mezi lidmi, bude těžké řešit ekologické otázky. Leo říká: „Malé věci, které děláme v Německu, nám ve velkém měřítku nepomohou.

Pokud Čína a Indie nebudou v celosvětovém ekologickém úsilí táhnout se zbytkem světa za jeden provaz, pak nemáme šanci.“ Kvůli válce na Ukrajině se také hodně mluví o cenách energií a o tom, že zase budeme víc těžit plyn a uhlí, což se mi samozřejmě nelíbí. Leo si myslí, že brzo dojde k velké technologické revoluci, aby výroba energie byla levnější. Tak jako každý člověk by měl mít dost peněz, aby se najedl a aby každé dítě mohlo chodit do školy, tak by taky každý člověk měl mít nárok na cenově dostupnou energii, aby si mohl uvařit, zatopit si, no… a nabít si mobil.

Jenže ono je taky důležité, abychom se k té ekologičtější budoucnosti dostali bez toho, abychom zaváděli nějakou novou zelenou diktaturu. Taky nechci, aby mi někdo ve jménu Green Dealu diktoval, co smím a co nesmím. Jenže dokážeme se dobrovolně uskromnit? To je fakt dilema. Četla jsem studii od „Bundes Ministerium für Umwelt und für nukleare Sicherheit“, kde se moji němečtí vrstevníci vyjadřovali k budoucnosti. A citátem dívky jménem Pushergirl bych skončila: „Ekonomický růst pro mě znamená konzumní společnost, poškozování zdraví, velké korporace, hrabání peněz, poškozování životního prostředí, fosilní paliva, nedostatek zdrojů, chudobu, bohatství, nůžky, zisk.“ =

Jára denkt zum Beispiel über den Lehrerberuf nach.

Vielleicht wird er auch Politiker, um das ganze Bildungssystem zu verändern. Ich stimme ihm zu, wenn er sagt, dass das, was heute an den Schulen gelehrt wird, größtenteils nutzlos und im normalen Leben unbrauchbar ist. Ich hoffe, dass sich künftige Lehrer mehr auf die Fähigkeiten als auf die Kenntnisse der Schüler konzentrieren werden. Es ist doch wichtig zu wissen, wie man z. B. mit der Zeit oder in Teamgruppen arbeitet - das sind die Fähigkeiten, die wir wirklich brauchen werden.

Eine Verbesserung des Schulwesens könnte beispielsweise zu einer besseren Staatsführung führen.

Es könnte Menschen lehren, besser mit Stress umzugehen, oder sie auf die bevorstehenden globalen Herausforderungen vorbereiten. Politiker würden sich dann mehr der Nachhaltigkeit widmen – sei es in ihrem Büro, zu Hause, in den sozialen Netzwerken, in den Medien. Sie würden unsere „Klimaangst“ zur Kenntnis nehmen und aufhören, sich darüber lustig zu machen.

Meine Freundin Ela glaubt, dass immer mehr Dinge digital werden. Angeblich bräuchten wir kein Papier mehr zu verwenden, jedenfalls nicht in der Menge, wie wir es jetzt tun. Stellt Euch vor, Euer Enkel kommt zu Euch und fragt Euch, warum Ihr ein paar weiße Stücke von etwas Seltsamem, das wie geklebter Putz aussieht, auf Eurem Schreibtisch habt.

Und Ihr sagt dann mit der Stimme eines alten Mannes: Das ist ein Buch, mein Junge.

Vielleicht belasten wir die Umwelt weniger, wenn wir virtuell leben. Oder vielleicht wird sich die Menschheit selbst reduzieren und durch eine andere, nicht so animalische Spezies ersetzt. Als ich „can robots“ in eine Suchmaschine eingab, war das erste, was im Angebot erschien, der Satz „can robots replace humans?” (können Roboter Menschen ersetzen?).

Vielleicht werde ich mich in einem Bunker unter dem Apple Park in Kalifornien vor schlecht funktionierenden Robotern verstecken. Dank der Welle von dystopischen Teenager-Serien kann ich mir wirklich schon alles vorstellen.

MEINE DEUTSCHEN VERSTEHEN MICH Meine Altersgenossen in Deutschland haben den Vorteil, dass der Klimawandel direkt in den Schulen behandelt wird, als Teil des Lehrplans, so dass sie dem tschechischen Bildungssystem ein wenig

voraus sind. Vim (19) aus Berlin sagt, dass 70 Prozent seiner Garderobe aus zweiter Hand stammt und dass er gerade in der Schule viel über Ökologie gelernt hat. Seiner Meinung nach gibt es in Berlin aber eine Menge junger Menschen, die mit der aktuellen Wirtschaftslage unzufrieden sind. Er selbst demonstriert recht sporadisch für das Klima, arbeitet in der Werbung und sieht seine Zukunft in dieser Branche. Seiner Meinung nach gibt es in Berlin aber eine Menge junger Menschen, die mit der aktuellen Wirtschaftslage unzufrieden sind. In Berlin wird viel über gerechtere soziale Verhältnisse gesprochen und demonstriert.

Sein Freund Leo (19) meint, dass gerade die Ungleichheit die Lösung von Umweltproblemen erheblich beeinflusst. Und damit hat er Recht. Selbst der ärmste Mensch in Deutschland oder Tschechien kann immer noch überleben. Er hat etwas zu essen, denn es gibt überall Organisationen, die Essen bereitstellen und im Winter für Unterkunft sorgen.

Eine Verbesserung Ist man kein Alkoholiker des Schulwesens oder Drogensüchtiger, könnte zu einer beswird man weder verhungern noch erfrieren. In seren Staatsführung Indien hingegen wissen führen. Es könnte viele Menschen morgens Menschen auf die einfach nicht, ob sie über bevorstehenden den Tag etwas zum Essen auftreiben werden. globalen HerausforUnd solange es ein so derungen vorbereiten. großes Gefälle zwischen den Menschen auf dem Planeten gibt, wie das zwischen Europäern und z. B. Indern, wird es schwierig sein, Umweltprobleme zu lösen. Leo sagt: „Die kleinen Dinge, die wir in Deutschland tun, werden uns im großen Maßstab nicht helfen. Wenn China und Indien nicht mit dem Rest der Welt an einem Strang ziehen, wenn es um die globale Umwelt geht, haben wir keine Chance.“ Aber es ist auch wichtig, diese umweltfreundlichere Zukunft zu erreichen, ohne eine neue grüne Diktatur einzuführen. Ich möchte auch nicht im Namen des Green Deals oder anderer Herausforderungen vorgeschrieben bekommen, was ich kaufen darf und was nicht, wohin ich reisen darf und was ich denken soll. Aber schaffen wir es, uns freiwillig einzuschränken? Das ist ein echtes Dilemma. =

93

IMAGE OF

Der New Yorker Wissenschaftler Thomas Beachdel schreibt über eine der bedeutendsten tschechischen bildenden Künstlerinnen, Bára Prášilová, die jetzt ein Buch mit dem Titel Circles veröffentlicht hat.

Newyorský akademik Thomas Beachdel o jedné z nejvýraznějších českých vizuálních umělkyň Báře Prášilové, které nyní vychází kniha s názvem Circles.

94

WONDER

95

96

Názvy fotografií / Fotografien: 1. Water & Love 2. Selfportrait 3. Seesaw 4. Untitled #1, from the Series Air Forces 5. Untitled #1, from the Series Evolves

97

S

IGMUND FREUD ve svém eseji The Uncanny (1911) popisuje nadpřirozeno jako něco, co se neklidně pohybuje mezi pocitem známého a cizího zároveň.

Tento pocit pohybu mezi objekty, mezi stavy, mezi minulostí a budoucností je jádrem praxe Báry Prášilové. Její dílo, jehož snímky hraničí s neskutečnem, a přesto jsou tak velmi reálné, nás nutí se ptát po povaze samotné fotografie i našich vlastních vzpomínek, snů a doteků života.

Svým procesem, který může začínat objektem, skicou, textem nebo něčím ještě méně hmatatelným (myšlenkou, slovem, vzpomínkou – něčím, co odstartuje tvůrčí akt a nakonec i stisknutí spouště), vytváří Prášilová představu o fotografii, která přesahuje samotnou fotografii – mládí, touhu, hluboký a možná skrytý fyzický nebo psychologický dozvuk.

Musí být fotografie skutečně „pořízena“, aby mohla existovat? Nebo je fotografie ve své podstatě

Kniha Báry Prášilové s názvem „Circles“ vychází i ve formě sběratelské edice, v níž patnáct limitovaných boxů obsahuje tři signované archivní fotografie plus osobní věnování autorky.

Das Buch „Circles“ von Bára Prášilová erscheint auch als Sammleredition, in der 15 limitierte Boxen drei signierte Archivfotografien und eine persönliche Widmung der Künstlerin enthalten.

Musí být fotografie skutečně „pořízena“, aby mohla existovat? Nebo je fotografie ve své podstatě aktem vidění, který se v mysli uchytí jako vzpomínka? aktem vidění, který se v mysli uchytí jako vzpomínka? Na co si vzpomínáte? Co si myslíte, že si pamatujete? Na co nikdy nezapomenete? Snímky Prášilové jsou těmi věcmi, které existují mezi více prostory a možná i mezi více já. V její práci je zakotven proces zjišťování, kdo jsme. Co je to moc a touha?

Jaké jsou tvary pocitů? Co je dotek a co je blízkost?

Které objekty jsou těžké a které lehké? Dokážete to rozlišit pouhým pohledem? Jak dobře vlastně vidíte svět kolem sebe? Obrazy Prášilové jsou o těchto otázkách, ale ne o odpovědích. Jsou to totiž obrazy úžasu.

Image of Wonder. =

Bára Prášilová je od roku 2004 vizuální umělkyní na volné noze. Je držitelkou mnoha českých a mezinárodních ocenění, vystavovala v řadě zemí. Získala například cenu Hasselblad Masters 2014, Fotograf roku 2009 a 2011 (Czech Grand Design) nebo Clio Awards 2019 za svůj první režijní počin.

Thomas Beachdel je docentem dějin umění a architektury na City University of New York (CUNY), Hostos.

Zaměřuje se hlavně na estetiku krajiny mezi 17. a 19. stoletím. V současné době pracuje na několika knižních projektech, například na knize The Visual Culture of the Sublime in the Long Eighteenth Century.

98

S

IGMUND FREUD beschreibt in seinem Essay Das Unheimliche (1911) das Übernatürliche als etwas, das sich unruhig zwischen dem Gefühl des Vertrauten und des Fremden bewegt. Dieses Gefühl der Bewegung zwischen Objekten, zwischen Zuständen, zwischen Vergangenheit und Zukunft ist das Herzstück von Bára Prášilovás Schaffen. Ihr Werk, dessen Bilder an das Unwirkliche grenzen und doch so real sind, lässt uns die Natur der Fotografie selbst und unsere eigenen Erinnerungen, Träume und Berührungen des Lebens hinterfragen.

Durch ihren Prozess, der mit einem Objekt, einer Skizze, einem Text oder etwas noch weniger Greifbarem (einem Gedanken, einem Wort, einer Erinnerung - etwas, das den kreativen Akt und schließlich den Druck auf den Auslöser auslöst) beginnen kann, schafft Prášilová die Vorstellung von der Fotografie, die über die Fotografie selbst hinausgeht – Jugend, Sehnsucht, tiefe und vielleicht verborgene physische oder psychologische Resonanz.

Muss eine Fotografie tatsächlich “aufgenommen” werden, um zu existieren? Oder ist eine Fotografie in ihrem Wesen ein Akt des Sehens, der sich als Erinnerung im Gedächtnis festsetzt? Woran erinnern Sie sich? Was glauben Sie, woran Sie sich erinnern? Was werden Sie nie vergessen? Prášilovás Bilder sind die Dinge, die zwischen mehreren Räumen und vielleicht sogar mehreren Ichs existieren. In ihrer Arbeit geht es darum, herauszufinden, wer wir sind. Was ist Macht und Begehren? Was sind die Formen der Gefühle?

Was ist Berührung und was ist Nähe? Welche Gegenstände sind schwer und welche sind leicht? Können Sie den Unterschied auf einen Blick erkennen? Wie gut sehen Sie eigentlich die Welt um sich herum?

In Prášilovás Bildern geht es um diese Fragen, aber nicht um die Antworten. Es sind nämlich Bilder des Staunens. Image of Wonder. =

Muss eine Fotografie tatsächlich „aufgenommen“ werden, um zu existieren?

Oder ist eine Fotografie in ihrem Wesen ein Akt des Sehens, der sich als Erinnerung im Gedächtnis festsetzt?

Bára Prášilová ist seit 2004 freischaffende visuelle Künstlerin. Sie ist Trägerin zahlreicher tschechischer und internationaler Preise und hat in vielen Ländern ausgestellt. Sie erhielt zum Beispiel den Preis Hasselblad Masters 2014, Fotograf des Jahres 2009 und 2011 (Czech Grand Design) oder Clio Awards 2019 für Ihre erste Regiearbeit.

Thomas Beachdel ist Dozent für Kunstgeschichte und Architektur an der City University of New York (CUNY), Hostos.

Er konzentriert sich hauptsächlich auf Ästhetik/Landschaften zwischen dem 17. und 19. Jahrhundert. Derzeit arbeitet er an mehreren Buchprojekten, darunter am Buch „The Visual Culture of the Sublime in the Long Eighteenth Century“.

99

MÉ DOBRÉ MRAVY Mezi domovy, mezi stoly, mezi příbory, mezi džemy a polévkami vine se cesta Daniela Šmída, česko-německého milovníka etikety.

M

ĚL JSEM TO ŠTĚSTÍ být doslova „doma“ v několika rozdílných rodinách. Slovo domov a v něm vyvíjená činnost „být doma“ má pro mě trošku jiný význam než pro spoustu lidí kolem. Znám mnoho lidí, kteří bydlí stále na jednom místě, v jednom a témže domě, mezi stejnými stěnami. Jejich domov je tak pevně srostlý s nimi a oni s ním, že jen představa, že by se měly tyto dva světy od sebe odloučit, je nechá padat do mdlob.

Doslova nepředstavitelný je tento pocit pro mě.

Vzpomínám si, že mě to z domu vždy někam táhlo ven, pryč a na jiné místo. Nejsem přece strom, můžu se tedy pohnout a jít. Každý prostor s sebou nese nějakou atmosféru, nějaké pocity, které vnímáte více než jiné. Někde se cítíte sklíčení, neradostní a utlačení, jiný prostor vám nabídne několik variant neočekávaných myšlenek a vy cítíte radost, měkkost a pocit jménem „Geborgenheit“. Do češtiny doslova nepřeložitelné. Já však některé pocity překládat z němčiny do češtiny nemusím. Ona je umí vyjádřit lépe.

Odpusťte, prosím, plasticitu mé paměti a nepřesnost vzpomínek. Mají totiž tendenci se slít v několik těch výrazných a na ty, které jsou méně spojeny s emocí a vůněmi, nezbývá místo. Na co si však vzpomínám přesně, byly nedělní obědy. Na oválný stůl, který byl i ve složeném stavu přímo obrovský, byl prostřen bílý damaškový ubrus, jehož cípy

100

se téměř dotýkaly peršanu, na kterém stůl stál. Přes ubrus byl šikmo položen menší čtvercový ubrus, často dost komplikovaně v rozích vyšívaný bílou nití. Dnes bych napsal, že sloužil jako napron, tehdy jsem však o existenci tohoto slova neměl tušení. Čtyři židle poskytovaly nám, rodině, pevně daný zasedací pořádek. Nevzpomínám si, že mi byl nějak vysvět-

Na oválný stůl, který byl i ve složeném stavu přímo obrovský, byl prostřen bílý damaškový ubrus, jehož cípy se téměř dotýkaly peršanu, na kterém stůl stál. len jeho princip, ale byl z mého pohledu v souladu s dnešním výkladem společenské etikety. Tatínek seděl čelem do prostoru jídelny a obýváku, za sebou měl velikou komodu se čtyřmi dvířky. Nejblíže ke kuchyni a zároveň s výhledem přes okna a balkonové dveře na mohutný ořešák seděla maminka. Miluje zeleň a výhled do přírody dodnes. Skleník za ní obsahoval historické porcelánové sady šálků s podšálky a sošky, které dostávala od tatínka pravidelně darem.

A také sklenice. Moje sestra seděla naproti ní. Mé místo bylo zády do prostoru, čelem obrácený k mému otci.

MEINE GUTEN MANIEREN Zwischen Heimstätten, zwischen Tischen, zwischen Bestecken, zwischen Konfitüren und Suppen windet sich der Weg von Daniel Šmíd, einem tschechisch-deutschen Liebhaber der Etikette.

I

CH HATTE DAS GLÜCK, in mehreren ganz unterschiedlichen Familien buchstäblich „zu Hause“ zu sein. Das Wort „Zuhause“ und die Tätigkeit „zu Hause sein“ haben für mich eine etwas andere Bedeutung, als für viele Menschen in meinem Umfeld. Ich kenne allerhand Leute, die immer am selben Ort, im selben Haus, zwischen denselben Wänden leben. Ihr Zuhause ist so fest mit ihnen verbunden, und sie mit ihm, dass sie allein der Gedanke, diese beiden Welten könnten voneinander getrennt werden, erstarren lässt.

Dieses Gefühl ist für mich absolut unvorstellbar.

Mich zog es stets irgendwohin nach draußen, weg und an einen anderen Ort. Ich bin doch kein Baum, also kann ich mich bewegen und gehen. Jeder Raum ist mit einer bestimmten Atmosphäre, bestimmten Gefühlen verbunden, die mehr als andere wahrgenommen werden. An einem Ort fühlt man sich deprimiert, freudlos und bedrückt, ein anderer erweckt unerwartete Gedanken und man spürt Freude, Sanftheit und ein Gefühl, das man „Geborgenheit“ nennt. Ins Tschechische nicht wortwörtlich übersetzbar. Ich muss aber keine Gefühle vom Deutschen ins Tschechische übersetzen. Die Sprache kann sie besser ausdrücken.

Verzeihen Sie bitte die Plastizität meines Gedächtnisses und die Ungenauigkeit meiner Erinnerungen.

Sie tendieren nämlich dazu, sich auf einige mar-

kante zu beschränken, und für solche, die weniger mit Gefühlen und Gerüchen verbunden sind, bleibt kein Platz mehr. Woran ich mich aber genau erinnere, sind die sonntäglichen Mittagessen. Auf einem ovalen Tisch, der selbst zusammengeklappt geradezu riesig anmutete, war ein weißes Damast-Tischtuch ausgebreitet, dessen Zipfelspitzen fast den Perserteppich berührten, auf dem der Tisch stand. Diagonal über das Tischtuch wurde ein kleineres qua-

An einem Ort fühlt man sich deprimiert, freudlos und bedrückt, ein anderer erweckt unerwartete Gedanken und man spürt Freude, Sanftheit und ein Gefühl, das man „Geborgenheit“ nennt. dratisches Tischtuch platziert, das an den Ecken oft recht kunstvoll mit weißem Garn bestickt war. Heute würde ich Napperon schreiben, aber damals hatte ich keine Ahnung von der Existenz dieses Wortes.

Vier Stühle boten uns, der Familie, eine feste Sitzordnung. Ich kann mich nicht an eine Erklärung ihres Prinzips erinnern, aber es entsprach meiner Meinung nach der heutigen Interpretation der gesellschaftlichen Etikette. Papa saß mit Blick auf

101

A SNÍTKA PETRŽELE Vrcholem nedělních obědů byla pro mě polévka v terině. Talíře s téměř centimetrovým zlatým okrajem byly položeny tak, že na tom plochém stál polévkový. Mezi nimi papírový ubrousek. Terina byla postavena nejblíže tatínkovi a ten, vzpomínám-li si správně, nabíral všem, kteří s talířem přišli k němu.

Ano, stůl byl tak veliký, že nebylo možné bez vstávání obsloužit členy rodiny nalitím polévky. Jemně Vrcholem nedělních krájené nudle, tenké jako obědů byla pro mě pramínky vlasů, visely, z nerezové naběračky polévka v terině. do té doby, než společně Talíře s téměř s vývarem, mnohdy játcentimetrovým rovým knedlíčkem a zeleninou přistály v talíři. zlatým okrajem byly S díky a po ujištění, že položeny tak, že na máme dost, jsme jej tom plochém stál odnášeli na své místo. polévkový. To byl doslova cirkusový kousek pro nás děti, které jsme měly polévku rády v dostatečném množství a zároveň neovládaly své pohyby tak dokonale, aby někdy polévka jen tak tak neopustila prostor pro ni dočasně vyhrazený.

Měly jsme však důvěru rodičů.

Předtím, než jsme začali jíst, jsme se pomodlili se sepnutýma rukama. Na přesné znění celé relativně krátké modlitby si dnes již nevzpomínám. Vím však, že jsme ji se sestrou „mumlali“ s hlavami skloněnými k polévce rychleji a předbíhali slova rodičů, abychom mohli již začít jíst.

Nevzpomínám si na žádné nápoje, které by byly na stole. Nevylučuji však, že tatínek měl sklenici s pivem. Buď moje sestra, nebo já, zřejmě podle toho, kdo byl na řadě, jsme posbírali talíře od polévky a zanesli je ke dřezu v kuchyni. Jakým způsobem se na masové talíře, kterým jsme nijak jinak než ploché neříkali, dostala rýže se šťávou a dušeným masem nebo koprová omáčka s knedlíkem a vejci, nevím.

Relativně často to byla také bramborová kaše se sekanou nebo karbanátky. Oba rodiče si potrpěli na to, aby byl talíř úhledně dozdoben snítkou petrželky nebo posypán její jemně nakrájenou verzí. O to, aby se nať dostala před obědem do kuchyně, jsme se většinou staraly my děti. V létě i zimě jsme ji natrhaly v zahradě za domem. Vydrží i pod sněhem.

102

MEA CULPA Za zmínku stojí také náš oděv, který jsme měli na sobě při nedělním obědě a který byl výjimečný oproti těm všedním. Nebylo to však způsobeno jen obědem samotným. Nedělní dopoledne bylo vyhrazeno návštěvě bohoslužby v kostele. Někdy začínala již brzy, před devátou, některé týdny později, kolem desáté.

To však pro nás děti znamenalo mimo jiné zkrácený program Studia kamarád, avšak prodloužený proces oblékání do kostela. Vím, že jsem si vybíral jednu ze svých dvou světlých košil, aby byl její límec vidět pod černým límcem, který jsem měl jako ministrant pod bílým rouchem, rochetou, oblečený. Snažil jsem se, abych se v tomto podobal knězi. Pod komží, což byla černá suknice, nebyly mé šedé kalhoty s puky vidět.

U stolu jsme seděli oblečení tak, jak jsme přišli z kostela. Maminka se sestrou, které se věnovaly přípravě oběda, měly přes nedělní oděv zástěry s laclem, které si poté svlékly. K obědu jsme usedali my muži i ony tedy velmi hezky upravení.

Jako děti jsme okoukali nesprávné držení příborů, respektive vidličky a nože. Naučili jsme se je držet jako tužky s otevřenými dlaněmi. Správné držení příborů jsem si osvojil až o dvanáct či patnáct let později.

To však bylo z nekorektní části téměř vše. Během jídla jsme nemluvili, nikdo nemlaskal, nesrkal, a pokud mu to při horké polévce „uteklo“, omluvil se. Běžně jsme používali univerzální slovo „pardon“ jako omluvu pro

Během jídla jsme nemluvili, nikdo nemlaskal, nesrkal, a pokud mu to při horké polévce „uteklo“, omluvil se. Běžně jsme používali univerzální „pardon“ jako omluvu pro cokoli, co se nejen u stolu přihodilo. cokoli, co se nejen u stolu přihodilo. Tatínek čas od času toto slovo doplnil souslovím „mea culpa“, aby dodal svému prohřešku na teatrálnosti.

Do doby, než jsem to zažil jinak v mých německy mluvících domovech, jsem považoval máslo za součást pokrmů, které mají své místo v lednici. Pamatuji si je zabalené ve zvláštním papíru s jakousi stříbřitou vrstvou. Pokud bylo máslo používáno při přípravě svačin, snídaní či večeří, neopustilo kuchyni.

den Ess- und Wohnbereich, hinter ihm eine große Kommode mit vier Türen. Mama saß der Küche am nächsten und hatte durch die Fenster und Balkontüren gleichzeitig einen Blick auf einen riesigen Walnussbaum. Bis heute liebt sie das Grün und den Blick in die Natur. Im Glasschrank hinter ihr standen alte Porzellantassen mit den dazugehörigen Untertassen und kleine Statuetten, die sie regelmäßig von Papa geschenkt bekam. Und auch Gläser. Meine Schwester saß ihr gegenüber. Mein Platz war mit dem Rücken zum Raum, meinem Vater zugewandt.

mit Knödeln und Eiern auf die Fleischteller gelangten, die wir nicht anders als flache Teller nannten, weiß ich nicht. Relativ oft gab es auch Kartoffelpüree mit Hackbraten oder Frikadellen. Beide Eltern legten großen Wert darauf, dass der Teller gepflegt mit Petersilienblättern dekoriert oder ihrer fein gehackten Variante bestreut war. Meistens waren wir Kinder es, die dafür sorgten, dass die Petersilie vor dem Mittagessen in die Küche kam. Im Sommer und Winter haben wir sie im Garten hinter dem Haus gepflückt. Sie überwintert ja unter dem Schnee.

NICHT OHNE PETERSILIENBLÄTTER Der Höhepunkt des sonntäglichen Mittagessens war für mich die Suppe in der Terrine. Die Teller mit fast einem Zentimeter breiten Goldrand wurden so angeordnet, dass auf dem flachen Teller der Suppenteller stand. Zwischen ihnen lag eine Papierserviette. Die Terrine wurde in der Nähe von Papa aufgestellt, und wenn ich mich recht erinnere, trug er dann jedem, der mit einem Teller zu ihm kam, auf. Ja, der Tisch war so groß, dass es unmöglich war, den Familienmitgliedern die Suppe aufzutragen, ohne aufstehen zu müssen. Fein geschnittene Nudeln, dünn wie Haarsträhnen, hingen an einer Edelstahlkelle, bis sie zusammen mit der Brühe, oft mit Leberknödeln und Gemüse, auf dem Teller landeten. Mit Dank und nachdem wir uns vergewissert hatten, dass wir genug auf dem Teller hatten, trugen wir sie zu unserem Sitzplatz. Das war buchstäblich eine Zirkusnummer für uns Kinder, die gern viel Suppe aßen und ihre Bewegungen nicht so perfekt beherrschten, dass die Suppe auch an dem für sie vorgesehenen Platz blieb. Aber wir hatten das Vertrauen unserer Eltern.

Bevor wir mit dem Essen begannen, beteten wir mit gefalteten Händen. An den genauen Wortlaut des ganzen relativ kurzen Gebets erinnere ich mich heute nicht mehr. Ich weiß aber noch, dass meine Schwester und ich es mit zur Suppe gebeugtem Kopf „murmelten“ und den Worten der Eltern zuvorkamen, bloß um schon mit dem Essen beginnen zu können.

Ich kann mich nicht entsinnen, dass irgendwelche Getränke auf dem Tisch standen, schließe aber nicht aus, dass Papa ein Glas Bier trank. Entweder meine Schwester oder ich, wahrscheinlich je nachdem, wer an der Reihe war, sammelten dann die Suppenteller ein und trugen sie zur Spüle in der Küche. Wie Reis, Bratensoße und geschmortes Fleisch oder Dillsoße

MEA CULPA Erwähnenswert ist auch unsere Kleidung beim Sonntagsessen, die im Vergleich zum Alltag außergewöhnlich war. Das lag aber nicht nur an dem Mittagessen selbst. Der Sonntagmorgen war dem Besuch des Gottesdienstes vorbehalten. Manchmal begann er schon früh, vor neun, an manchen Sonntagen später, gegen zehn. Für uns Kinder bedeutete das allerdings ein verkürztes Programm der Kindersendung Studio Kamarád, dafür aber einen verlängerten Prozess des

Fein geschnittene Nudeln, dünn wie Haarsträhnen, hingen an einer Edelstahlkelle, bis sie zusammen mit der Brühe, oft mit Leberknödeln und Gemüse, auf dem Teller landeten.

Ankleidens für die Kirche. Ich weiß noch, dass ich eines meiner beiden hellen Hemden gewählt habe, damit sein Kragen unter dem schwarzen Kragen, den ich als Ministrant auf dem weißen Gewand, dem Rochett, trug, sichtbar war. Ich wollte darin wie ein Priester aussehen. Meine graue Hose mit Bügelfalten war unter dem schwarzen Rock nicht zu sehen.

Zu Tisch setzten wir uns so gekleidet, wie wir aus der Kirche kamen. Meine Mutter und meine Schwester, die mit der Zubereitung des Mittagessens beschäftigt waren, trugen über ihrer Sonntagskleidung Schürzen mit Latz, die sie dann ablegten. Sie und wir „Männer“ setzten uns also sehr gepflegt zum Mittagessen.

Als Kinder haben wir uns abgeschaut, wie man das Besteck, oder besser gesagt, Gabel und Messer, falsch hält. Wir haben gelernt, sie wie Bleistifte mit

103

Jak jiné oproti pozdějšímu nakládání s tímto výrobkem. Podobně tomu bylo také u marmelád, medu či džemu. Zůstávaly v kuchyni.

Důvodem, proč to tak v tomto článku zmiňuji, je fakt, že právě toto považuji za první a nezaměnitelný rozdíl mezi mými českými a německy mluvícími domovy. Do detailů se ponořím o pár řádků níže. ČAS ZAHNUTÉ LŽÍCE Dovolte mi ještě zmínit můj čtvrtý a pátý domov v pořadí, a to ten internátní, posléze, po jeho nedobrovolném opuštění z důvodů chlapeckých prohřešků, ten privátní. Ani jeden z nich nepřispěl výrazně ke kultivaci mého způsobu stravování. Jsem si jistý, že se stal právě opak a část z toho, co jsem doma považoval za standard, se zhroutil. Přispěly k tomu jistě hliníkové vidličky a lžíce, nože s černou plastovou rukojetí, čas od času otlučené talíře i šálky v internátní jídelně. Jistou vinu na výrazně nižší úrovni stolování

Jistou vinu na výrazně nižší úrovni stolování nesly také plastové ubrusy na umakartových stolech a řinčení kovových židlí, kdykoli někdo ze stovky strávníků na ni ke stolu usedal či od něj vstával. nesly také plastové ubrusy na umakartových stolech a řinčení kovových židlí, kdykoli někdo ze stovky strávníků na ni ke stolu usedal či od něj vstával.

Každá zkušenost je cenná. Hodnota této se ve své celistvosti projevila při stravování během mé základní vojenské služby, která mi poskytla další dva domovy v řadě. Prosím nechtějte vědět nic o chování u jídla v jídelně, která třikrát denně pojme více než 800 vyhladovělých mužů různých tělesných konstitucí a vůní. Abyste si však alespoň trošku mohli udělat představu o úrovni stolování, dodávám, že počet kusů příborů byl všemi včetně mě zredukován na jeden. Lžíce. Kdo měl vlastní nerezovou, poslanou v balíku z domova, chránil si ji duší i tělem. Kdo ji neměl, případně se mu „ztratila“, byl rád, že má tu vyvedenou z hliníku. Lžíci jsme neodevzdávali.

Udělali jsme na rukojeti háček a zasunovali buď do boty, nebo do kapsy. V době nepoužívání byla v nočním stolku.

104

JAK NA VIDLIČKU „Jak to držíš ten příbor? Jako nějaký opičák,“ řekla mi moje rakouská snoubenka krátce poté, co nám přinesli jídlo na jednom z prvních rande. „Myslím, že správně je to takto,“ a ukázala mi své titěrné ručky, které byly otočeny hřbetem nahoru a držely obě části příboru v dlani, tak nějak žensky. Podíval jsem se na svoje, pak opět na její a vyzkoušel, jak mi to ukazovala. Neměl jsem možnost ověřit si její tvrzení okamžitě, neviděl jsem však důvod, proč se o tom dohadovat. Fakt, že měla pravdu, jsem zjistil o pár minut později, kdy u vedlejšího stolu začali lidé jíst stejně jako ona. Až o více než deset let později jsem se na vlastní oči přesvědčil, že více než 80 procent našeho národa, snad jako jediného mně do té doby známého, drží příbor špatně.

Na celých osm let se pět různých obydlí stalo mým domovem pod alpskými velikány. Vnesl jsem do nich to, co z pohledu stolování považuji dnes za naprostý základ. Po vzoru mých tetiček z Vagen blízko Regensburgu a Mnichova (ještě jsem vám neřekl, že moje maminka je Němka?) jsem k snídani vnesl způsob podávání másla v porcelánové máslence a džemů či marmelád ve „Weckgläser“ s víkem na kovový patent.

Uzeniny či sýry, které jsem v té době k snídani jedl, byly úhledně naskládané na nerezových táccích, aby se v nich do doby jejich eliminace odrážely. Vzor socialistické kávy, turek, tedy mletá jihlavanka zalitá vroucí vodou, neměla na mém stole nejmenší šanci přežít rok 1990 a nahradila ji tehdy její přes filtry Melitta překapávaná verze přelitá do krásné nahřáté kávové konvice.

U stolů mých tehdejších i budoucích domovů dostala etiketa stolování na vyšší úrovni své místo, trvá to dodnes a nehodlám na tom ani z důvodu jistoty budoucího stěhování cokoli měnit. Způsoby.

Jsem si naprosto jistý, že německy mluvící svět pozitivně ovlivnil ty získané z dětství a přidal nové. Ma­ nieren. Jednoduché slovo, které však má i samostatně stojící svůj dopad na chování i jednání v přítomnosti ostatních. Mám a chci mít jiné způsoby. Chci mít a zachovat si jiné „manýry“ než ty, které jsem mohl díky osobnímu srovnání a vyhodnocení opustit. =

offenen Handflächen zu halten. Wie man das Besteck richtig hält, habe ich erst zwölf oder fünfzehn Jahre später gelernt. Das war aber auch schon fast alles an inkorrektem Benehmen. Beim Essen haben wir nicht geredet, niemand hat geschmatzt oder geschlürft, und wenn etwas von der heißen Suppe daneben „kle-

Bitte fragen Sie nicht nach dem Verhalten beim Essen im Speisesaal, der dreimal täglich mehr als 800 hungrige Männer unterschiedlicher körperlicher Konstitutionen und Gerüche fasste. ckerte“, entschuldigte man sich. Gewöhnlich benutzten wir das Universalwort „Pardon“ als Entschuldigung für alles, was daneben ging, nicht nur bei Tisch.

Von Zeit zu Zeit fügte Vater das Wort „mea culpa“ hinzu, um sein Missgeschick theatralisch zu machen.

Bis ich in meinen deutschsprachigen Heimstätten andere Erfahrungen gemacht habe, gehörte Butter für mich zu den Speisen, die ihren Platz im Kühlschrank haben. Ich erinnere mich, dass sie in spezielles Papier mit einer Art silbriger Beschichtung eingewickelt war. Wenn Butter bei der Zubereitung von Jausen, Frühstück oder Abendessen verwendet wurde, verließ sie nie die Küche. Ganz anders als bei der späteren Handhabung dieses Produkts. Analog galt das für Marmeladen, Honig oder Konfitüre. Sie blieben in der Küche.

Ich erwähne das in diesem Beitrag, weil ich diese Gepflogenheit für den ersten und bezeichnenden Unterschied zwischen meinem tschechischen und meinem deutschsprachigen Zuhause halte. Ein paar Zeilen weiter werde ich das noch eingehender beleuchten.

DIE ZEIT DES GEBOGENEN LÖFFELS Lassen Sie mich mein in der Reihenfolge viertes und fünftes Zuhause erwähnen, und zwar das Internat und dann, nach dessen unfreiwilligem Verlassen wegen jugendlichen Fehltritten, das private. Beide trugen nicht gerade dazu bei, meine Tischmanieren zu kultivieren. Ich bin sicher, dass sie genau das Gegenteil bewirkt haben, und dass einiges, was ich zu Hause für Usus hielt, wie ein Kartenhaus eingestürzt ist. Ihren „Verdienst“ daran hatten zweifels-

frei die Aluminiumgabeln und -löffel, die Messer mit schwarzen Plastikgriffen und die gelegentlich ramponierten Teller und Tassen im Speisesaal des Internats.

Die Tischdecken aus Kunststoff auf den Gipskartontischen und das Klirren der Metallstühle, wenn sich einer der hundert Gäste an den Tisch setzte oder von ihm aufstand, sorgten natürlich auch dafür, dass die Etikette bei Tisch zu wünschen übrig ließ.

Jede Erfahrung ist wertvoll. Wie wertvoll sie ist, zeigte sich beim Essen in der Zeit meines Wehrdienstes, der mir in der Abfolge zwei weitere Zuhause bescherte. Bitte fragen Sie nicht nach dem Verhalten beim Essen im Speisesaal, der dreimal täglich mehr als 800 hungrige Männer unterschiedlicher körperlicher Konstitutionen und Gerüche fasste. Um Ihnen jedoch zumindest eine kleine Vorstellung von der Qualität des Essens zu vermitteln, möchte ich hinzufügen, dass die Besteckteile aller, mich eingeschlossen, auf eins reduziert war. Den Löffel. Diejenigen, die sich ihren eigenen rostfreien in einem Paket von zu Hause schicken ließen, hüteten ihn wie den Augapfel. Wer keinen oder ihn „verloren“ hatte, war froh, einen aus Aluminium zu haben. Die Löffel wurden nicht zurückgegeben. Wir machten am Griff einen Haken und steckten ihn entweder in den Schuh oder eine Tasche. Wenn er nicht gebraucht wurde, lag er im Nachttisch.

WIE MAN DIE GABEL BENUTZT „Wie hältst du denn das Besteck? Wie ein Affe“, sagte meine österreichische Verlobte bei einem unserer ersten Dates zu mir, kurz nachdem uns das Essen gebracht worden war. „Ich denke, so ist es richtig“, und sie zeigte mir ihre winzigen Händchen, die mit

„Wie hältst du denn das Besteck?

Wie ein Affe“, sagte meine österreichische Verlobte bei einem unserer ersten Dates zu mir. dem Rücken nach oben gedreht waren und beide Besteckteile in ihrer Handfläche hielten, eben auf weibliche Art. Ich schaute auf meine, dann wieder auf ihre und probierte es so, wie sie es mir zeigte.

Ich hatte keine Gelegenheit, ihre Behauptung sofort zu überprüfen, sah aber keinen Grund, darüber zu diskutieren. Dass sie Recht hatte, merkte ich ein paar

105

Minuten später, als die Leute am Nebentisch ebenso zu essen begannen wie sie. Erst mehr als ein Jahrzehnt später habe ich mich mit eigenen Augen davon überzeugt, dass mehr als 80 Prozent unserer Nation, vielleicht die einzige, die ich bis dahin kannte, das Besteck falsch hält.

Für ganze acht Jahre lang wurden fünf verschiedene Wohnstätten mein Zuhause unter den Alpenriesen. Und in ihnen habe ich das eingeführt, was ich in Bezug auf das Tafeln aus heutiger Sicht für ein absolutes Muss halte. Nach dem Vorbild meiner Tanten aus Vagen bei Regensburg und München (ich habe Ihnen noch nicht gesagt, dass meine Mutter Deutsche ist?) habe ich die Butter zum Frühstück in einer Porzellanbutterglocke und Konfitüre oder Marmelade in „Weckgläsern“ mit Metallschnappdeckel serviert. Die Wurst- und Käsesorten, die ich damals zum Frühstück aß, wurden einladend auf Edelstahltabletts hergerichtet, damit sie sich auf ihnen exzellent widerspiegelten, bis sie verspeist wurden. Der Inbegriff des sozialistischen Kaffees, türkischer Kaffee, d.h. gemah-

lener Kaffee Jihlavanka, der mit kochendem Wasser übergossen wird, hatte nicht die geringste Chance, das Jahr 1990 auf meinem Tisch zu überleben, und wurde damals durch die über Melitta-Filter gelaufene Version ersetzt, die dann in eine schöne erhitzte Kaffeekanne gegossen wurde.

Die Etikette bei Tisch auf einem gehobeneren Niveau hat in meinem einstigen und künftigen Zuhause ihren Platz erhalten, und ich habe nicht die Absicht, daran etwas zu ändern, auch nicht aufgrund der Gewissheit eines weiteren Umzugs. Umgangsformen. Ich bin mir ganz sicher, dass die deutschsprachige Welt die in der Kindheit erworbenen Kenntnisse positiv beeinflusst und neue hinzugefügt hat. Manieren. Ein einfaches Wort, das aber auch alleinstehend seine Wirkung auf das Verhalten und die Handlungen in Gegenwart anderer hat. Ich habe und möchte andere Umgangsformen haben. Ich möchte andere „Manieren“ haben und beibehalten, als die, die ich durch persönlichen Vergleich und Wertung ablegen konnte. =

Daniel Šmíd mluví a píše o chování a oděvech. Jeho vášní jsou pánské oděvy, moderní gentlemanství a péče o kultivaci mužů v naší společnosti. Je aktivním publicistou. V tištěných časopisech vyšlo již více než sto jeho článků. Je autorem tří knih. V roce 2020 vyšla publikace Smart Casual, první česká kniha o oblékání mužů, do které napsal úvodní slovo Němec Bernhard Roetzel, autor světoznámého bestselleru Gentleman. V knize Etiketa domácí, kterou vydal v roce 2021, se zamýšlí nad více než 80 tématy a situacemi, které provází život v rodinách, domovech i při setkání s přáteli. Více o něm a jeho práci najdete na stránkách www.danielsmid.cz a www.nnmagazine.cz.

Daniel Šmíd spricht und schreibt über Umgangsformen und Kleidung. Seine Leidenschaft sind Herrenkleidung, die Regeln für einen modernen Gentleman und die Kultivierung der Männer in unserer Gesellschaft. Er ist aktiver Publizist. Mehr als 100 seiner Beiträge sind bereits in PrintMagazinen erschienen. Zudem ist er Autor von drei Büchern. Im Jahr 2020 erschien Smart Casual, das erste tschechische Buch über Herrenkleidung, mit einem Vorwort vom deutschen Autor des weltberühmten Bestsellers Gentleman Bernhard Roetzel. In seinem 2021 erschienenen Buch Etiketa domácí reflektiert er über 80 Themen und Situationen, die das Leben in der Familie, zu Hause und beim Treffen mit Freunden begleiten. Mehr über ihn und seine Arbeit erfahren Sie unter www.danielsmid.cz und www.nnmagazine.cz

106

5— 12/11 2022

5/11

so 19.30 / Rudolfinum

10. ročník

Leif Ove Andsnes Janáček / Vustin / Schubert / Dvořák Kč 900/700/600/400/ST200

8/11

út 19.30 / Rudolfinum

Anna Vinnickaja Skrjabin / Chopin / Ravel Kč 700/500/400/300/ST200

10/11

čt 19.30 / Rudolfinum

Igor Ardašev Mozart / Beethoven / Prokofjev / Čajkovskij Kč 500/400/300/200/ST100

12/11

so 19.30 / Rudolfinum

Klavírní festival Rudolfa Firkušného Za finanční podpory

Grigorij Sokolov Program v jednání Kč 1200/900/700/500/ST300

Oficiální automobil

firkusny.cz

JAK SE DAŘÍ NĚMECKÝM FIRMÁM V ČESKU?

„WUNDERBAR, Dlouho to byly jen automobily, motory, stroje, elektrická zařízení, přístroje a spotřebiče. Respektive jejich výroba. A pořád tomu tak je. Jenže nastupuje nová vlna – firmy jako Bosch nebo Siemens masívně investují do vývojových center, kde se rodí tzv. Průmysl 4.0. Většina německých firem nám tu hezky vyrostla, ale pak přišla série neštěstí – Babiš, covid a válka. Co to udělá s dosud veleúspěšným „Drang nach Osten“ v oblasti průmyslu? text: Luboš Heger foto: Tomáš Železný

108

WIE GEHT ES DEN DEUTSCHEN UNTERNEHMEN IN DER TSCHECHISCHEN REPUBLIK?

ABER...“ Lange Zeit waren es nur Autos, Motoren, Maschinen, elektrische Anlagen, Vorrichtungen und Haushaltsgeräte. Oder besser gesagt, ihre Produktion.

Und so ist es immer noch. Aber eine neue Welle ist im Anmarsch: Unternehmen wie Bosch oder Siemens investieren massiv in Entwicklungszentren, in denen die sogenannte Industrie 4.0 geboren wird. Die meisten deutschen Unternehmen haben sich hier gut entwickelt, aber dann kam eine Reihe von Unglücken - Babiš, Covid und der Krieg. Was bedeutet dies für den bisher so erfolgreichen „Drang nach Osten“ im Bereich der Industrie?

D

ER ERFOLG DEUTSCHER Unternehmen in der Tschechischen Republik ist voller Widersprüche. Die Deutschen haben in der Tschechischen Republik in den letzten 30 Jahren rund 150 000 Arbeitsplätze geschaffen - oft sehr prestigeträchtige. Sie hätten aber noch viel mehr geschaffen, wenn die Vorgängerregierung ihnen in der sogenannten dualen Ausbildung (Lehrlinge verbringen einen Teil ihrer Stunden im Unterricht und einen Teil der Berufspraxis direkt im Unternehmen), in der Digitalisierung der staatlichen Verwaltung (einige von ihnen leiten deshalb Investitionen nach Estland um) und in der Verbesserung der Infrastruktur (einfach indem sie endlich Straßen und Eisenbahnen ausbessern und fertigstellen würde) entgegengekommen wäre.

Sie werden überall auf Paradoxien stoßen. Die Covid-Pandemie hat die Grenzen geschlossen, die Beziehungen zu den Lieferanten lahmgelegt und insbesondere Ketten wie Globus betroffen, die ihre Regale leeren und unverkäufliche Waren entweder einlagern oder (wenn sie zu saisonal waren) gleich ganz ent-

sorgen mussten. Škoda Auto in Mladá Boleslav hat lange Zeit Schichten gestrichen und die Ausgaben auf ein Minimum reduziert. Zunächst hatte das Unternehmen mit Engpässen bei Chips aus Texas (Schneestürme) und Malaysia (Pandemien) zu kämpfen, jetzt hat ihm der Krieg ein paar Finger abgeschnitten – Škoda Auto hat in Russland ein Werk und einen bedeutenden Absatzmarkt.

Trotzdem verzeichnete der tschechisch-deutsche Handel im Jahr 2021 einen Rekordumsatz von 2,152 Billionen CZK. Nach Angaben der Deutsch-Tschechischen Industrie- und Handelskammer (DTIHK) sind die Aktivitäten der deutschen Großinvestoren in Tschechien einfach so robust, dass selbst eine Naturkatastrophe oder ein Krieg sie nicht erschüttern können. Nur wir selbst sind es, die sie zurückhalten - durch die staatliche Verwaltung, die zu wünschen übrig lässt, und die Unfähigkeit, Lehrlinge auszubilden. Aber das Bild ist nicht ganz so schwarz-weiß; auch die Deutschen sind keine Heiligen. Werfen wir einen Blick auf die einzelnen Segmente.

109

Ú

SPĚCH NĚMECKÝCH FIREM v Česku je plný paradoxů. Němci vytvořili za 30 let v Česku asi 150 tisíc pracovních míst – často vysoce prestižních. Jenže by jich vytvořili daleko více, kdyby jim předchozí vládní garnitura vyšla vstříc v tzv. duálním školství (učni tráví část hodin výukou a část praxí přímo ve firmě), v digitalizaci státní správy (některé firmy proto přesměrovávají investice do Estonska) a ve zlepšení infrastruktury (prostě kdyby konečně opravila a dostavěla silnice a železnice).

Na paradoxy narazíte všude. Pandemie covidu zavřela hranice, ochromila dodavatelské vztahy a postihla ze­­ j­­ ména řetězce jako Globus, které musely nadlouho vyprázdnit regály a neprodejné zboží buď skladovat, nebo je (pokud bylo příliš sezonní) rovnou zlikvidovat. Škoda Auto v Mladé BolePandemie covidu slavi dlouho rušila směny a osekávala výdaje na zavřela hranice, minimum. Nejdříve řešila ochromila dodavatel- výpadek čipů z Texasu ské vztahy a postihla (sněhová vánice) a Malajsie (pandemie), nyní jí usekla zejména řetězce jako pár prstů válka – v Rusku Globus, které musely má továrnu i výrazné nadlouho vyprázdnit odbytiště.

Přesto v roce 2021 česregály a neprodejné ko-německý obchod zazna­ zboží buď skladovat, menal rekordní obrat 2,152 nebo je rovnou bilionu korun. Podle ČNOPK obchodní zlikvidovat. (Česko-německé a průmyslové komory) jsou prostě aktivity klíčových německých investorů u nás natolik robustní, že s nimi neotřese ani přírodní katastrofa nebo válka. Brzdíme je pouze my sami – chabým výkonem státní správy a neschopností vzdělávat učně. Ale obrázek není tak černobílý, Němci také nejsou svatí. Pojďme si to ukázat na jednotlivých segmentech.

AUTA: VÁLKA NA DVOU FRONTÁCH Když posloucháte šéfa Škodovky Thomase Schäfera, máte dojem, že snad Mladou Boleslav vnímá jako přímou konkurenci Elona Muska. Chce v Česku postavit gigafactory na baterie, podobnou té, kterou dnes Tesla staví u Berlína. A to v době, kdy má Škoda Auto nejhorší prodeje za poslední dekádu. Je přesvědčen, že Škodovka se prosadí v masívní transformaci na elektromobilitu, kterou prochází celý automobilový průmysl. Přesto stojí nohama

110

na zemi, výrobu spalovacích motorů kvůli odbytištím v Africe a Asii nehodlá uzavřít ani po roce 2035 (západní konkurence hodlá písty a válce zahodit do šrotu o pět let dříve). Škodu tak čeká boj na dvou frontách – bude draze investovat do dvou typů pohonu. Poslední dva roky náš exportní gigant řešil, aby se skomírající výroba a nestabilní ceny energií nepromítly do ceny pro zákazníka. Rozhodl se tedy šlápnout na nákladovou brzdu a snížil fixní výdaje o 500 milionů eur. Jak? Kladl si otázky typu: „Musíme na pracovní cesty? Máme investovat do reklamy v zemích, do kterých nemůžeme prodávat, protože nemáme auta na skladě? Je třeba nyní natírat fasádu, sekat trávu?” řekl Schäfer pro deník E15.

A potom je tu ještě malý kostlivec ve skříni. Závod v Mladé Boleslavi zaměstnává poměrně dost agenturních zaměstnanců. Ty lze propustit z hodiny na hodinu. I tak odbory (třeba Kovo) odhadují, že Škoda v příštích letech propustí až 10 tisíc zaměstnanců. Co budou například vyrábět v závodě ve Vrchlabí, který produkuje převodovky?

Klasické auto má zhruba 1400 dílů, elektromobil sedmkrát méně. Co je ovšem hrozbou pro jednoho, může být šancí pro druhého.

BOSCH SE DERE DO ELEKTROMOBILITY Bosch Group v Česku vlastní čtyři výrobní závody: v Jihlavě, Českých Budějovicích (dříve Motor Jirkov) a Brně.

Zaměstnává 8000 lidí a má široké portfolio – zdaleka neprodukuje jen nářadí, ale věnuje se i energetice budov a automobilové technice. Právě Bosch doufá, že v mnohamiliardovém byznysu v oboru eletromobility uloví zakázky. Jeho obří vývojové centrum v Budějovicích pracuje na palivovém vodíkovém článku a hodlá Tesle nabídnout výrobu součástek do elektromobilů.

Pandemie sice dočasně snížila do té doby stále rostoucí konsolidovaný zisk skupiny, avšak Bosch hledí do budoucna s optimismem. Ten kalí jistý fakt, který trápí všechny dcery německých kolosů – nedostatek kvalifikovaných pracovních sil. ČNOPK, v níž je bývalý generální ředitel Bosche Milan Šlachta od loňska prezidentem, každý rok opakuje stejný žalozpěv: „vláda nezvládá vzdělávání učňů”.

Němci to částečně kompenzují tím, že si své učně vzdělávají sami, ale jinak jsou bezradní. Tato oblast totiž není centralizována, každý kraj si propojenost škol a firem řídí sám. Mezi kraji jsou přitom velké rozdíly. Německému „duálnímu” modelu se blíží jen Plzeňský kraj, hraničí s Bavorskem, kde je nastartována spolupráce na obou stra-

AUTOS: EIN KRIEG AN ZWEI FRONTEN Wenn man Škoda-Chef Thomas Schäfer zuhört, hat man den Eindruck, er sehe Mladá Boleslav vielleicht als direkten Konkurrenten von Elon Musk. Er möchte in der Tschechischen Republik eine gigantische Fabrik für Batterien bauen, ähnlich der, die Tesla derzeit in der Nähe von Berlin errichtet. Und das zu einer Zeit, in der Škoda Auto die schlechtesten Verkaufszahlen des letzten Jahrzehnts verzeichnet. Er ist überzeugt, dass Škoda den massiven Wandel zur Elektromobilität, den die gesamte Automobilbranche durchläuft, erfolgreich bewältigen wird. Dennoch bleibt er mit den Füßen auf dem Boden und will die Produktion von Verbrennungsmotoren wegen der Märkte in Afrika und Asien auch nach 2035 nicht einstellen (die westlichen Wettbewerber wollen Kolben und Zylinder fünf Jahre früher verschrotten).

Skoda kämpft also an zwei Fronten - es wird teuer, in zwei Antriebsarten zu investieren. Seit zwei Jahren kämpft unser Export-Riese dafür, dass sich seine rückläufige Produktion und die instabilen Energiepreise nicht auf den Preis für den Kunden auswirken. Daher beschloss das Unternehmen, auf die Kostenbremse zu treten und die Fixkosten um 500 Millionen Euro zu senken. Wie? Er stellte sich Fragen wie: „Müssen wir auf Geschäftsreisen? Müssen wir in Ländern, in denen wir nicht verkaufen können, weil wir keine Autos auf Lager haben, in Werbung investieren? Müssen wir jetzt die Fassade streichen, den Rasen mähen?“ sagte Schäfer gegenüber dem Tagesblatt E15.

Und dann ist da noch eine kleine Leiche im Keller. Das Werk in Mladá Boleslav beschäftigt verhältnismäßig viele Leiharbeiter. Sie können von Stunde zu Stunde entlassen werden. Dennoch schätzen Gewerkschaften (wie Kovo), dass Škoda in den nächsten Jahren bis zu 10 000 Mitarbeiter entlassen wird.

Was wird man zum Beispiel im Werk Vrchlabí, das Getriebe herstellt, produzieren? Ein herkömmliches Auto hat etwa 1 400 Teile, ein Elektroauto siebenmal weniger. Doch was für den einen eine Bedrohung ist, kann für den anderen eine Chance sein.

BOSCH STEIGT IN DIE ELEKTROMOBILITÄT EIN Die Bosch-Gruppe besitzt vier Produktionsstätten in der Tschechischen Republik: in Jihlava, České Budějovice (früher Motor Jirkov), Brno und Jihlava.

Das Unternehmen beschäftigt 8000 Mitarbeiter und

Unternehmen wie Siemens, Bosch, Brose, Barum Continental, etc. fordern die Öffnung des Marktes für ausländische Arbeitskräfte, was die vorherige Regierung nicht verstanden hat. verfügt über ein breit gefächertes Portfolio - es stellt nicht nur Werkzeuge her, sondern ist auch in der Gebäudeenergie- und Automobiltechnik tätig. Bosch hofft, im Milliardengeschäft der Elektromobilität Aufträge zu ergattern. Sein mega Entwicklungszentrum in České Budějovice arbeitet an einer Wasserstoff-Brennstoffzelle und plant, Tesla die Produktion von Komponenten für Elektroautos anzubieten.

Obwohl die Pandemie vorübergehend das noch immer wachsende Konzernergebnis beeinträchtigt hat, blickt Bosch optimistisch in die Zukunft. Dem steht allerdings eine Tatsache gegenüber, die alle Tochtergesellschaften des deutschen Kolosses plagt: der Mangel an qualifizierten Arbeitskräften. Die Deutsch-Tschechische Handels- und Industriekammer, deren Präsident seit letztem Jahr der ehemalige Bosch-Chef Milan Šlachta ist, beklagt jedes Jahr dasselbe: „Die Regierung schafft es nicht, Lehrlinge auszubilden“.

Die Deutschen kompensieren das teilweise, indem sie ihre Lehrlinge selbst ausbilden, aber ansonsten sind sie ratlos. Dieser Bereich ist nämlich nicht zen­ tralisiert, jeder Bezirk regelt die Vernetzung von Schulen und Unternehmen selbst. Und unter den jeweiligen Bezirken herrschen große Unterschiede. Nur der Westböhmische Bezirk an der Grenze zu Bayern kommt dem deutschen „dualen“ Modell nahe, bei dem die Zusammenarbeit auf beiden Seiten von regionalen Politikern initiiert und unterstützt wird. Und dann ist da noch der Mährisch-Schlesische Bezirk, wo der Hauptmann Ivo Vondrák versucht, ein duales Pilotsystem einzuführen. Der Rest des Landes hat es versäumt, sich den Anforderungen des Marktes anzupassen.

Unternehmen wie Siemens, Bosch, Brose etc. fordern deshalb gleichzeitig die Öffnung des Marktes für ausländische Arbeitskräfte, was die vorherige Regierung nicht verstanden hat. Aus dieser Sicht war der Zustrom von Flüchtlingen aus der Ukraine ein Geschenk des Himmels für sie, wenn man es so zynisch ausdrücken darf. An hochqualifizierten Ingenieuren, die die Tschechische Republik zu einem

111

Podobné experimenty jsou často součástí různých dystopických scénářů ohledně zaměstnanosti, avšak např. továrna Siemens v německém Ambergu má stále stejně zaměstnanců jako před deseti lety, a současně desetkrát větší obrat. nách, kterou podporují regionální politici. A potom ještě Moravskoslezský kraj, kde se hejtman Ivo Vondrák snaží etablovat pilotní duální systém. Zbytek země se nedokázal přizpůsobit požadavkům trhu.

Firmy jako Siemens, Bosch, Brose, Barum Continental apod. proto současně volají po otevření trhu zahraničním pracovníkům, na což předchozí vládní garnitury neslyšely. V tomto ohledu je pro ně příliv uprchlíků z Ukrajiny darem z nebes, lze-li to tak cynicky říci. O co naopak strojírenští šampioni u nás nouzi nemají, to jsou vysoce kvalifikovaní inženýři, kteří z Česka dělají špičkovou laboratoř ve vývoji Průmyslu 4.0.

ROBOTI, COBOTI A DIGITÁLNÍ DVOJČATA Žádný rozhovor s činovníky ČNOPK se neobejde bez toho, aby v něm nezaznělo, že německé firmy u nás navazují na staré dobré průmyslové „tradice”.

Typickou firmou, která tak činí, je Siemens, jenž v 19. století osvětlil Stavovské divadlo a v Praze a Olomouci vybudoval tramvajový provoz. Siemens ČR se dnes kromě výroby strojů věnuje taky energetice, zdravotnictví, obnově infrastruktury obcí a výstavbě dobíjecích stanic. V předešlých dekádách zaznamenal v Česku obrovský nástup, který se během předešlé dekády, měřeno objemem tržeb, poněkud scvrkl po odprodeji divize výroby autodílů.

Spolu s dceřinou firmou koncernu Continental (ta vlastní například největší továrnu na pneumatiky na světě – Barum Continental v Otrokovicích) patří Siemens ČR mezi šampiony ve vývoji digitálního průmyslu. Jde o různé roboty a coboty (kooperativní roboty), ale i rafinovanější systémy typu „digitální dvojče“. To je obecné označení pro software, který umožňuje spustit celý výrobní proces nejprve digitálně (s chytrými brýlemi procházíte virtuální výrobní linku a vychytáváte různé komplikace předem – takže každý výrobek má své „dvojče”).

Podobné experimenty jsou často součástí různých dystopických scénářů ohledně zaměstnanosti,

112

avšak např. továrna Siemens v německém Ambergu má stále stejně zaměstnanců jako před deseti lety, a současně desetkrát větší obrat.

Návštěva stánků společností Siemens či Continental (ta testuje digitální techniku v Brandýse nad Labem) na strojírenských veletrzích bývá v posledních letech dobrodružstvím. Narazíte tu na „chytrou motorku” pracující s cloudovou platformou MindSphere, jejíž aplikace umožňuje závodníkům optimalizovat styl jízdy – různá čidla čtou informace z motorky i okolí (GPS souřadnice, nadmořskou výšku, rychlost, teplotu zadní pneumatiky či náklon).

Jezdec ve výsledku vidí své chyby a může je napravovat. A – ne, nic z toho nevzniklo v Amberku. MindSphere vyvinuli inženýři ve Frenštátě pod Radhoštěm a v Mohelnici.

ZLATÝ DŮL JMÉNEM LIDL Situace se už roky nemění, Němci stále ovládají náš maloobchod. Současně řetězce jako Globus, Kaufland, Penny, Billa nebo Lidl patří mezi největší zaměstnavatele v zemi. Prudce se ovšem mezi sebou liší. Například Globus má největší segment „non-food”, a byl tím pádem nejvíce postižen pandemií. Billa a Penny naopak skupovaly cizí provozovny, a jsou tedy zatíženy dluhy. Ovšem Kaufland a Lidl staví na zelené louce a lámou rekordy v čistém zisku.

Oba zmíněné řetězce vlastní nejbohatší Němec Dieter Schwarz a Lidl s Kauflandem mu za posledních deset let poslaly na dividendách domů 30 miliard korun.

Oba zmíněné řetězce vlastní nejbohatší Němec Dieter Schwarz a Lidl s Kauflandem mu za posledních deset let poslaly na dividendách domů 30 miliard korun.

Lidl na konci minulé dekády vydělával kolem pěti miliard – stejně jako šest dalších hlavních maloobchodních řetězců v Česku dohromady. Například Albert při podobných tržbách jako Lidl vytvořil zisk 170 milionů. A při tom všem si ještě Lidl dopřál ten luxus, že se na několik let stal tahounem mzdového růstu zaměstnanců.

ZLATÝ DŮL JMÉNEM T-MOBILE Tenhle německý gigant je už od roku 2005 největším mobilním operátorem v Česku v počtu zákaz-

Spitzenlabor für die Entwicklung von Industrie 4.0 machen, mangelt es den Maschinenbau-Champions in unserem Land hingegen nicht.

ROBOTER, COBOTS UND DIGITALE ZWILLINGE In keinem Gespräch mit Funktionären der Tschechisch-Deutschen Handels- und Industriekammer bleibt unerwähnt, dass deutsche Unternehmen an gute alte industrielle „Traditionen“ in unserem Land anknüpfen. Ein dafür typisches Unternehmen ist Siemens, das im 19. Jahrhundert das Ständetheater beleuchtete und in Prag und Olomouc Straßenbahnen baute. Siemens ČR ist heute neben der Herstellung von Maschinen auch im Energiesektor und im Gesundheitswesen tätig und widmet sich der Erneuerung der kommunalen Infrastruktur und dem Bau von Ladestationen. In den vorangegangenen Jahrzehnten verzeichnete das Unternehmen ein enormes Wachstum in der Tschechischen Republik, das im letzten Jahrzehnt nach der Veräußerung der Autoteile-Sparte, gemessen am Umsatzvolumen, etwas schrumpfte.

Zusammen mit der Tochtergesellschaft Continental (die z.B. die größte Reifenfabrik der Welt - Barum Continental in Otrokovice - besitzt) ist Siemens ČR einer der Vorreiter in der Entwicklung der digitalen Industrie. Dazu gehören diverse Roboter und Cobots (kooperative Roboter), aber auch raffiniertere „digitale Zwillingssysteme“, was ein Oberbegriff für Software ist, die es ermöglicht, den gesamten Produktionsprozess vorab digital ablaufen zu lassen (mit intelligenten Brillen läuft man durch eine virtuelle Produktionslinie und kann verschiedene Komplikationen im Voraus optimieren - so hat jedes Produkt seinen eigenen „Zwilling“).

Solche Experimente sind oft Teil verschiedener dystopischer Beschäftigungsszenarien, aber das Siemens-Werk in Amberg, Deutschland, hat beispielsweise immer noch die gleiche Anzahl von Mitarbeitern wie vor zehn Jahren und einen zehnmal höheren Umsatz.

Ein Besuch der Stände von Siemens oder Continental (letzteres testet in Brandýs nad Labem digitale Technologie) auf Maschinenbaumessen kommt in den letzten Jahren einem Abenteuer gleich. Man trifft hier auf ein „intelligentes Motorrad“, das mit der cloudbasierten MindSphere-Plattform arbeitet, deren App es dem Fahrer ermöglicht, seinen Fahrstil zu optimieren - verschiedene Sensoren lesen Informationen vom Motorrad und seiner Umgebung (GPS-Koordinaten,

Höhe, Geschwindigkeit, Temperatur der Hinterreifen oder Neigung). Der Fahrer kann dadurch seine Fehler erkennen und korrigieren.

Und - nein, nichts davon entstand in Amberg.

MindSphere wurde von Ingenieuren in Frenštát pod Radhoštěm und Mohelnice entwickelt.

EINE GOLDMINE NAMENS LIDL Die Situation ist seit Jahren unverändert, die Deutschen dominieren unentwegt unseren Einzelhandel.

Gleichzeitig zählen Handelsketten wie Globus, Kaufland, Penny, Billa und Lidl zu den größten Arbeitgebern im Land. Sie unterscheiden sich jedoch deutlich voneinander. Globus beispielsweise hat das größte „Non-Food“-Segment und war daher am stärksten von der Pandemie betroffen. Billa und Penny hingegen haben Betriebe anderer aufgekauft und sind daher verschuldet. Kaufland und Lidl bauen wiederum auf der grünen Wiese und brechen Rekorde beim Nettogewinn.

Beide diese Ketten gehören dem reichsten Mann Deutschlands, Dieter Schwarz, und sowie Lidl Ende des letzten als auch Kaufland haben Jahrzehnts erwirtin den letzten zehn Jahren 30 Milliarden Kronen schaftete Lidl rund an Dividenden ausgefünf Milliarden - so schüttet. Ende des letzviel wie sechs andere ten Jahrzehnts erwirtgroße Einzelhandels­­ schaftete Lidl rund fünf Milliarden - so viel wie ketten in der Tschechisechs andere große Einschen Republik zelhandelsketten in der zusammen.

Tschechischen Republik zusammen. Albert zum Beispiel hat bei ähnlichen Umsätzen wie Lidl einen Gewinn von 170 Millionen erzielt. Und bei alledem konnte sich Lidl noch den Luxus leisten, über Jahre hinweg Leader im Lohnanstieg der Beschäftigten zu sein.

EINE GOLDMINE NAMENS T-MOBILE Seit 2005 ist dieser deutsche Gigant der größte Mobilfunkbetreiber in der Tschechischen Republik, gemessen an der Zahl der Kunden (sechseinviertel Millionen), der mobilen Datenmenge (eine Viertelmillion Terrabyte) und gleichzeitig der größte Bauherr von Glasfaserkabeln im Land (er wird jedes Jahr 100 000 Haushalte neu mit mobilem Internet versorgen).

113

níků (šest a čtvrt milionu), v mobilních datech (čvrt milionu terabajtů) a současně největším stavitelem optiky v zemi (nově pokryje každý rok sto tisíc domácností mobilním internetem). Ročně vydělá kolem dvanácti miliard a pošle domů dividendu ve výši šesti miliard (mnohem více než třeba Lidl). Jeho fantastické hospodářské zisky jsou kombinací podnikatelského umu, přátelského prostředí a specifických podmínek v Česku.

Ty mimo jiné umožňují, aby si firma jako T-Mobile udržovala marže kolem 40 procent. Pro ilustraci – pokud váš tarif stojí 800 korun, náklady firmy na provoz činí 480 korun a marže 320 korun. Když se Český telekomunikační úřad čas od času probere k životu a žádá snížení marží a zvýšení investic, patří reakce ze strany T-Mobilu mezi ty nejagresivnější.

Takže firma vlastněná společností Deutsche Telekom se u nás těší nejvyšším maržím s nejmenším podílem investic z tržeb v EU. Prostě zlatý důl.

REEXPORT A „NEARSHORING“ Začali jsme jedním paradoxem: v časech epidemie dosáhl vzájemný obchod s Německem rekordní úrovně. Ovšem při konstatování tohoto faktu je třeba mít na paměti, že z našeho exportu do Německa se

Zhruba třetina až polovina českého vývozu do SRN je dále vyvážena (většinou stroje a elektrotechnika), takže platí, že jsme montovnou a současně vývojovou laboratoří. A zároveň zdrojem tučných dividend. často stává „reexport”. Zhruba třetina až polovina českého vývozu do SRN je dále vyvážena (většinou stroje a elektrotechnika), takže platí, že jsme montovnou a současně vývojovou laboratoří. A zároveň zdrojem tučných dividend.

Zapomněli jsme také na to, že historicky nejúspěšnějším prodejem státního majetku v české historii nebyla mladoboleslavská Škodovka, nýbrž privatizace plynárenských společností německým koncernem RWE. Ten ovšem v roce 2018 udělal naprosto nevídaný obchod a vyměnil si aktiva se společností E.ON ve výši 40 miliard, takže dnes

114

je dominantním distributorem plynu v ČR jiný německý koncern E.ON. Němcům se v Česku už 30 let daří, ale bude tomu tak napořád? ČNOPK tvrdí, že tradice a geografická blízkost jsou silnějšími faktory než hospodářská krize, katastrofy nebo i ruská agrese proti Ukrajině (ta až do letoška postihla hlavně Siemens, který kvůli turbínám dodaným na Krym žaloval vlastní podnik v Rusku).

Změna vládní garnitury by mohla vyřešit letité stížnosti komory na ubohý výkon státní správy a na zanedbanou infrastrukturu.

Německé firmy jsou u nás tahouny příklonu k evropskému Green Dealu, k němuž se sice hlásí řada tuzemských firem, ale jen málo obřích koncernů. A zařazená zpátečka v trendu globalizace se nás podle ČNOPK netýká. Němci tomuto trendu říkají „nearshoring” (tedy návrat výroby domů, opak offshoringu), současně nás však vnímají jako součást svého „břehu”, tudíž by nám nearshoring mohl spíše pomoci.

Suma sumárum – německé firmy u nás vytvořily obrovské množství pracovních pozic, investovaly obří částky a patří mezi nejlepší zaměstnavatele. Současně přesunují investice do zemí s lepší státní správou (Estonsko), takže celkový objem investovaného kapitálu dlouhodobě klesá (Německo už dávno není největším investorem v ČR, předstihly jej Nizozemsko a Lucembursko), reinvestují tu méně tržeb než třeba v Rakousku (telekomunikace) a posílají tučné dividendy domů (Lidl).

Avšak i negativní průvodní jevy soužití, jako je pokles celkově investovaného kapitálu, lze zvrátit – míček je na české straně. Musíme si konečně opravit školství, silnice a státní správu. =

T-Mobile nimmt jährlich rund 12 Milliarden ein und schickt eine Dividende von sechs Milliarden nach Hause (weit mehr als z. B. Lidl). Die fantastischen wirtschaftlichen Gewinne sind das Ergebnis einer Kombination aus Geschäftssinn, einem freundlichen Umfeld und den besonderen Bedingungen in der Tschechischen Republik.

Diese ermöglichen es einem Unternehmen wie T-Mobile unter anderem, Margen von rund 40 Prozent zu erzielen. Nur zur Illustration - wenn Ihr Tarif 800 Kronen kostet, liegen die Betriebskosten des Unternehmens bei 480 Kronen und die Gewinnspanne bei 320 Kronen. Wenn die tschechische Telekommunikationsbehörde von Zeit zu Zeit zum Leben erweckt und eine Reduzierung der Margen sowie eine Erhöhung der Investitionen fordert, ist die Reaktion von T-Mobile eine der aggressivsten. Das Telekommunikationsunternehmen im Besitz der Deutschen Telecom hat also in Tschechien die höchsten Gewinnspannen und das niedrigste Verhältnis zwischen Investitionen und Einnahmen in der EU – eben eine wahre Goldgrube.

REEXPORT UND NEARSHORING Wir begannen mit einem Paradoxon: in Zeiten der Epidemie erreichte der gegenseitige Handel mit Deutschland Rekordwerte. Bei dieser Feststellung ist jedoch zu berücksichtigen, dass unsere Exporte nach Deutschland häufig zu „Re-Exporten“ werden. Etwa ein Drittel bis die Hälfte der tschechischen Exporte nach Deutschland werden weiter exportiert (vor allem Maschinen und Elektrotechnik), so dass wir sowohl ein Montagewerk als auch ein Entwicklungslabor sind. Und gleichzeitig eine Quelle von fetten Dividenden.

Wir haben auch vergessen, dass der erfolgreichste Verkauf von Staatsvermögen in der tschechischen Geschichte nicht das Škoda-Werk in Mladá Boleslav war, sondern die Privatisierung von Gasunternehmen durch den deutschen RWE-Konzern. Dem gelang 2018 allerdings ein Geschäft ohnegleichen, indem er mit E. ON Vermögenswerte in Höhe von 40 Milliarden tauschte, so dass der dominierende Gasversorger in der Tschechischen Republik heute ein anderer deutscher Konzern, E. ON, ist.

Den Deutschen geht es in der Tschechischen Republik schon 30 Jahre lang gut, aber wird das immer so sein? Die Deutsch-Tschechische Handels- und Indus­ triekammer argumentiert, dass Tradition und geografi-

sche Nähe stärkere Faktoren sind als Wirtschaftskrisen, Katastrophen oder sogar Russlands Krieg in der Ukraine (der bis zu diesem Jahr vor allem Siemens betraf, das sein eigenes Unternehmen in Russland wegen Turbinen, die auf die Krim geliefert wurden, verklagte). Ein Regierungswechsel könnte die Lösung für die seit langem bestehenden Beschwerden der Kammer über die erbärmliche Leistung der staatlichen Verwaltung und die vernachlässigte Infrastruktur sein.

Deutsche Unternehmen sind in Tschechien die treibende Kraft hinter dem europäischen Green Deal, dem sich zwar viele heimische Unternehmen, aber nur wenige Großkonzerne anschließen. Und die Trendwende in der Globalisierung betrifft uns nicht, so die Deutsch-Tschechische Handels- und Industriekammer. Die Deutschen bezeichnen diesen Trend als „Nearshoring“ (d. h. Rückverlagerung der Produktion nach Hause, das Gegenteil von Offshoring), gleichzeitig betrachten sie uns allerdings als Teil ihres „Ufers“, so dass Nearshoring uns eher helfen könnte.

Im Großen und Ganzen - deutsche Unternehmen haben in unserem Land eine große Anzahl von Arbeitsplätzen geschaffen, enorme Beträge investiert und gehören zu den besten Arbeitgebern. Gleichzeitig verlagern sie ihre Investitionen in Länder mit

Die fantastischen wirtschaftlichen Gewinne von T-Mobile sind das Ergebnis einer Kombination aus Geschäftssinn, einem freundlichen Umfeld und den besonderen Bedingungen in der Tschechischen Republik. besserer staatlicher Verwaltung (Estland), so dass die Gesamtsumme des investierten Kapitals seit langem rückläufig ist (Deutschland ist längst nicht mehr der größte Investor in der Tschechischen Republik, sondern wurde von den Niederlanden und Luxemburg überholt), sie reinvestieren hier weniger Einnahmen als beispielsweise in Österreich (Telekommunikation) und schicken fette Dividenden nach Hause (Lidl).

Aber auch die negativen Begleiterscheinungen der Koexistenz, wie z. B. der Rückgang des investierten Gesamtkapitals, können rückgängig gemacht werden - der Ball liegt im tschechischen Feld. Wir müssen endlich unser Bildungssystem neu ausrichten, die Straßen sanieren und die staatliche Verwaltung verbessern. =

115

ZP RA HY

DO

text: Luboš Palata ilustrace: Shutterstock

BE

RL

ÍN

AZ

AH

OD

V Praze na hlavním nádraží nebo v novém přestupním terminálu u středočeských Nehvizd nastoupíte do vlaku a za pouhou hodinu a něco vystupujete v centru Berlína. Plán, který promění život v Česku, už má konkrétní obrysy.

S

116

IN

U!

POJENÍ, KTERÉ JEZDÍ KAŽDOU půlhodinu, zcela zlikvidovalo emisně náročnou leteckou dopravu mezi hlavními městy Česka a Spolkové republiky. Bohatší Berlíňané objevili kouzlo víkendových výletů do pražské opery, Češi zase svět berlínských výstavních síní a ti mladší atmosféru berlínských hudebních klubů. Berlín se stal pro Čechy populární, jako byl ve dvacátých letech dvacátého století, jen v daleko masovějším měřítku…

„Je důležité si uvědomit, že bez vysokorychlostní železnice se rychlé spojení mezi Berlínem, Drážďany, Prahou, Brnem, Vídní či Bratislavou a Budapeští zásadně nezlepší a toto spojení nebude hrát důležitou roli v rámci evropských železničních koridorů.

A oceňuji, že si toho je Evropská komise vědoma,“ uvedl loni v září tehdejší český ministr dopravy Karel Havlíček (ANO) po setkání se svým saským kolegou Martinem Duligem.

PROJEKT TEN-T Sen? Ale tento sen se dnes začíná měnit ve skutečnost. Projekt propojení Berlína a Prahy rychlovlaky už není jen nějakým mlhavým záměrem, ale něčím, co tu začíná konečně opravdu vznikat. Projektanti vytvořili projekty, politici a úředníci už oznamují termíny, z fondů Evropské unie i národních rozpočtů Německa a Česka jsou vyčleněny první větší finance.

Vykupují se pozemky, vyjednává se s obyvateli území, kudy vysokorychlostní trať povede. Projekt, který by měl rychlovlaky propojit střed kontinentu z Berlína přes Ústí nad Labem a Prahu dále na Brno, Bratislavu a Budapešť je zařazen do sítě prioritních evropských projektů transevropské železniční sítě (TEN-T).

ZATÍM ANI KILOMETR „Připravíme první stavby vysokorychlostních tratí,“ představuje své plány i nový ministr dopravy Martin Kupka (ODS). „Dálniční síť je děravá, ale síť vysokorychlostních železnic zatím vůbec neexistuje. Nezačali jsme ještě stavět ani první kilometr,“ uvádí Kupka. „Až bude nynější vláda v roce 2025 končit, vysokorychlostní vlaky v Česku ale ještě jezdit nebudou. Měřitelným výsledkem bude, když získáme posudek vlivu na životní prostředí, když získáme územní rozhodnutí a stavební povolení,“ připustil Kupka.

Průzkumy ze zemí, kde rychlovlaky jezdí, ukazují, že je cestující využívají hlavně jako lepší alternativu pro letecké spojení a až potom jako náhradu

Sie steigen im Prager Hauptbahnhof oder am neuen Umsteigebahnhof unweit des mittelböhmischen Örtchens Nehvizdy in den Zug und sind in nur eineinhalb Stunden im Zentrum von Berlin. Der Plan, der das Leben in der Tschechischen Republik verändern wird, hat bereits konkrete Umrisse angenommen.

D

ER IM HALBSTUNDENTAKT fahrende Hochgeschwindigkeitszug hat den emissionsintensiven Flugverkehr zwischen den Hauptstädten der Tschechischen Republik und der Bundesrepublik Deutschland vollständig ersetzt. Wohlhabendere Berliner haben den Zauber von Wochenendausflügen in die Prager Oper entdeckt, Tschechen hingegen die Welt der Berliner Ausstellungssäle und jüngere Menschen die Atmosphäre der Berliner Musikclubs. Berlin ist bei den Tschechen so beliebt geworden wie in den 1920er Jahren, nur in weit größerem Maßstab...

DAS TEN-V-PROJEKT Ein Traum? Doch dieser Traum beginnt heute Wirklichkeit zu werden. Das Projekt, Berlin und Prag durch Hochgeschwindigkeitszüge zu verbinden, ist nicht länger nur eine vage Idee, sondern wird endlich in die Tat umgesetzt. Die Planer haben die Entwürfe erstellt, Politiker und Beamte kündigen bereits Fristen an, und die ersten größeren Mittel aus EU-Fonds und den nationalen Haushalten Deutschlands und der Tschechischen Republik wurden bereitgestellt. Es werden Grundstücke aufgekauft und Verhandlungen mit den Bewoh-

bahnkorridoren keine wichtige Rolle spielen werden.

Und ich weiß es zu schätzen, dass sich die Europäische Kommission dessen bewusst ist“, sagte der damalige tschechische Verkehrsminister Karel Havlíček (ANO) im September vorigen Jahres nach einem Treffen mit seinem sächsischen Amtskollegen Martin Dulig.

BISLANG NICHT EINMAL EIN KILOMETER „Wir bereiten die ersten Bauten der Hochgeschwindigkeitsstrecken vor“, sagt auch der neue Verkehrsminister Martin Kupka (ODS) über seine Pläne. „Das Autobahnnetz ist löchrig, doch das Hochgeschwindigkeitsbahnnetz gibt es bis dato überhaupt noch nicht.

Wir haben noch nicht einmal mit dem Bau des ersten Kilometers begonnen“, so Kupka. „Auch wenn die jetzige Regierung im Jahr 2025 endet, werden in der Tschechischen Republik noch keine Hochgeschwindigkeitszüge fahren. Messbares Ergebnis wird sein, wenn wir die Umweltverträglichkeitsprüfung, den Raumordnungsbescheid und die Baugenehmigung in den Händen halten“, räumte Kupka ein.

Erhebungen aus Ländern, in denen Hochgeschwindigkeitszüge fahren, zeigen, dass Reisende sie

IN EINER STUNDE VON PRAG NACH BERLIN! nern des Gebiets geführt, in dem die Hochgeschwindigkeitsstrecke verlaufen soll. Das Projekt, welches das Zentrum des Kontinents von Berlin über Ústí nad Labem und Prag nach Brno, Bratislava und Budapest mit Hochgeschwindigkeitszügen verbinden soll, ist Teil des Netzwerks der vorrangigen europäischen Projekte des Transeuropäischen Verkehrsnetzes (TEN-V). „Es ist wichtig, sich darüber im Klaren zu sein, dass die schnellen Verbindungen zwischen Berlin, Dresden, Prag, Brno, Wien oder Bratislava und Budapest ohne Hochgeschwindigkeitsstrecken nicht wesentlich verbessert werden und in den europäischen Eisen-

hauptsächlich als bessere Alternative zu Flugverbindungen und erst dann als Ersatz für den Autoverkehr nutzen. „Wir sind ein relativ kleiner Staat, in dem die Entfernungen zwischen den größten Metropolregionen nicht allzu groß sind. Die Diskussion, dass der Binnenverkehr durch einen intensiven internationalen Verkehr ergänzt werden muss, der Verbindungen zwischen unseren wichtigsten Metropolregionen und den Großstädten in den Nachbarländern herstellt, wird daher unbedingt notwendig sein“, so der Geograph Daniel Seidenglanz von der Masaryk-Universität Brno gegenüber ČT24.

117

automobilové dopravy. „Jsme poměrně malý stát, kde vzdálenosti mezi největšími metropolitními regiony nejsou příliš velké. Tudíž diskuse, že vnitrostátní dopravu bude muset doplňovat intenzivní mezinárodní doprava zajišťující napojení našich hlavních metropolitních regionů na velká města v okolních zemích, bude nutnou součástí,“ uvedl pro ČT24 geograf Daniel Seidenglanz z Masarykovy univerzity v Brně.

SNAD V ROCE 2050 Díky evropskému financování a zařazení mezi prioritní projekty je vedle zapojení do mezinárodní, především německé sítě rychlovlaků důležitá i rychlost výstavby. A tady se opět dostáváme ke klasickým českým scénářům, v nichž se každá infrastrukturní výstavba nekonečně protahuje. První úsek rychlodráhy má vést nikoli západním, ale východním směrem z Prahy do středočeských Poříčan. V rámci něho má vzniknout i zmíněný terminál u Nehvizd na východním okraji Prahy, a to „už“ kolem roku 2028.

První úsek rychlodráhy severozápadním směrem (z Prahy do Roudnice) má být postaven o dalších sedm let později – v roce 2035. A celá trať rychlovlaku z Prahy do Drážďan, která bude procházet tunelem pod Krušnými horami, má být hotova v roce 2050.

V roce 2050, kdy má být vysokorychlostní trať do Berlína hotova, bude současnému českému premiérovi Petru Fialovi 86 let.

Celá síť, jež má druhou vysokorychlostní tratí propojit i Vídeň, Brno, Ostravu a Katovice, má na českém území podle odhadu vlády z roku 2017 vyjít na 650 miliard korun.

V roce 2050, kdy má být vysokorychlostní trať do Berlína hotova, bude současnému českému premiérovi Petru Fialovi 86 let. Ani autor tohoto textu, kterému se blíží pětapadesáté narozeniny, si ve svých třiaosmdesáti tento luxus propojení Prahy s Berlínem příliš neužije.

A při průměrném zpoždění, které podobné infrastrukturní projekty v Česku nabírají, odhaduji, že abych rychlovlak z Prahy do Berlína zažil v plném provozu, budeme se s premiérem muset dožít nejméně stovky. =

118

VIELLEICHT IM JAHR 2050 Dank der europäischen Finanzierung und der Aufnahme in die Liste der vorrangigen Projekte ist neben dem Anschluss an das internationale, vor allem deutsche Hochgeschwindigkeitsnetz auch die Baugeschwindigkeit von Bedeutung.

Und hier kommen wir Im Jahr 2050, dem wieder zu den klassiFertigstellungstermin schen tschechischen Szenarien, in denen jeder der HochgeschwinInfrastrukturbau enddigkeitsstrecke nach los in die Länge gezogen Berlin, wird der wird. Der erste Abschnitt der Hochgeschwindigamtierende tschekeitsbahn soll nicht in chische Ministerpräwestlicher, sondern in sident Petr Fiala 86 östlicher Richtung von Jahre alt sein.

Prag nach Poříčany in Mittelböhmen verlaufen. In seinem Rahmen soll auch der bereits erwähnte Umsteigebahnhof bei Nehvizdy am östlichen Stadtrand von Prag entstehen, und zwar „schon“ ungefähr 2028.

Der erste Abschnitt der Hochgeschwindigkeitsbahn in nordwestlicher Richtung (von Prag nach Roudnice) soll sieben Jahre später - im Jahr 2035 gebaut werden. Und die gesamte Strecke des Hochgeschwindigkeitszuges von Prag nach Dresden, die durch einen Tunnel unter dem Erzgebirge geführt wird, soll 2050 fertiggestellt sein. Das gesamte Netz, das mit einer zweiten Hochgeschwindigkeitsstrecke auch Wien, Brno, Ostrava und Katovice verbinden soll, wird nach einer Schätzung der Regierung aus dem Jahr 2017 auf tschechischem Gebiet voraussichtlich 650 Milliarden CZK kosten.

Im Jahr 2050, dem Fertigstellungstermin der Hochgeschwindigkeitsstrecke nach Berlin, wird der amtierende tschechische Ministerpräsident Petr Fiala 86 Jahre alt sein. Auch der Autor dieses Textes, der auf seinen fünfundfünfzigsten Geburtstag zugeht, wird nicht in den Genuss kommen, diesen Luxus der Verbindung zwischen Prag und Berlin mit dreiundachtzig Jahren in vollen Zügen auszukosten.

Und bei dem durchschnittlichen Verzug, mit dem ähnliche Infrastrukturprojekte in der Tschechischen Republik laufen, schätze ich, dass der Premierminister und ich mindestens hundert Jahre alt werden müssten, um einen Schnellzug von Prag nach Berlin in vollem Betrieb zu erleben. =

Literární dům: v Praze se opět představí němečtí a čeští autoři

Literaturhaus: Deutsche und tschechische Autoren werden erneut in Prag vorgestellt

Pražský literární dům autorů německého jazyka

Das Prager Literaturhaus der deutschsprachigen

pořádá 27. června od 20 hod. Česko-německý

Autoren veranstaltet am 27. Juni um 20 Uhr einen

literární večer, kde se setkají Utz Rachowski

tschechisch-deutschen Literaturabend mit Utz

a Petr Placák. Výjimečný večer podtrhne atmosféra

Rachowski und Petr Placák. Der außergewöhnliche

lodi (A)void Floating Gallery.

Abend wird durch die Atmosphäre der (A)void

Hned následující den proběhne den otevřených

Floating Gallery unterstrichen.

dveří na Velvyslanectví Spolkové republiky

Am darauff Tag findet ein Tag der offenen Tür in

Německo. A do třetice nevynechejte 18. září

der Botschaft der Bundesrepublik Deutschland statt.

další ročník festivalu Literatura v parku.

Und nicht zuletzt sollten Sie das nächste Festival der

Více na www.literarnidum.cz.

Literatur im Park am 18. September nicht verpassen.

Mehr unter www.literarnidum.cz.

David Stecher, ředitel Pražského literárního domu

David Stecher, Direktor des Prager Literaturhauses 119

David Darnady, Lubo Polášek, Radim Káňa, Lukáš Šlégr a Lukáš Kadlčík.

STYLE JET: SPREAD P

ŘIJEDETE NA LETIŠTĚ a za pár minut začne vaše letadlo rolovat na start. Čas jsou peníze. Je to jediný důvod, proč pronájem privátních letadel zažívá nevídaný boom? Zeptali jsme se Radima Káni, Davida Darnadyho a Luba Poláška, majitelů firmy Style Jet, která během jednoho roku umožnila roztáhnout křídla na obloze stovkám soukromých letadel od Ameriky přes Evropu až po Austrálii. Jejich mateřskou základnou je přitom Praha.

˜

Zrušení letu na poslední chvíli nebo naopak krátkodobé přesunutí termínu schůzky. Forbes i New York Times v této souvislosti aktuálně píší o rekordních rezervacích u privátních letadel. Jak si tento boom vysvětlujete?

Lubo Polášek: Kvůli pandemické situaci, kdy v její první vlně došlo prakticky k úplnému vypnutí pravidelné letecké dopravy, zůstala bez možnosti přepravy obrovská skupina lidí z byznysu, která se ale za svými aktivitami přesouvat musela. Začali se tedy poohlížet po způsobu dopravy, který nikdy předtím nevyužili.

Velké procento takovýchto klientů si tento způsob oblíbilo a nadále využívá velkých výhod pronájmu

120

vlastního letadla i po skončení pandemie. Zvykli si na situaci, kdy se letadlo přizpůsobuje jejich potřebám.

Nová situace se v posledních dvou letech podepsala na kvalitě a spolehlivosti linkových letů; důvody zrušení či zpoždění letů bývají různorodé a ne vždy se pasažér dozví pravdu. Rušíte lety i vy?

Radim Káňa: Právě i z těchto důvodů je výhodné zvolit na důležité obchodní schůzky privátní přepravu.

V dnešní době klasičtí dopravci ruší lety velmi často, ale u privátních letadel se to nestává. Občas se sice stane, že dopravce nám jako zprostředkovateli zruší let například z důvodu neplánované údržby, ale právě od toho jste si zvolili Style Jet, protože my vždy zajistíme alternativní letadla za stejných podmínek.

Pronájem soukromého letadla je na jedné straně spolehlivá, na druhé straně ale nákladná alternativa dopravy. Přitom když porovnáme servis na palubě linkových letadel v první třídě, někdy i v byznysu, má klient často mnohem větší komfort než v privátním letadle. V menších letadlech bývá místo omezené, o prostoru

S

IE KOMMEN AM FLUGHAFEN an und in wenigen Minuten rollt Ihr Flugzeug zum Start. Zeit ist Geld. Ist das der einzige Grund, weshalb die Vermietung von Privatjets einen nie dagewesenen Boom erlebt? Das fragten wir Radim Káňa, David Darnada und Lubo Polášek, die Inhaber von Style Jet, die in nur einem Jahr Hunderten von Privatjets ermöglicht hat, von Amerika über Europa bis nach Australien ihre Flügel am Himmel auszubreiten. Ihre Mutterbasis ist dabei Prag.

˜

Flugabsagen in letzter Minute oder kurzfristige Umdisponierungen von Meetings. Forbes und die New York Times melden momentan in diesem Zusammenhang Rekordbuchungen von Privatjets. Wie erklären Sie sich diesen Boom?

bei Privatjets nicht passiert. Manchmal kommt es vor, dass die von uns vermittelte Fluggesellschaft einen Flug storniert, z. B. wegen außerplanmäßiger Wartungsarbeiten. Aber gerade deshalb haben Sie sich für Style Jet entschieden, denn wir vermitteln immer ein Ersatzflugzeug zu den gleichen Konditionen.

Das Mieten eines Privatjets ist einerseits eine zuverlässige, andererseits aber auch eine kostspielige alternative. Vergleicht man jedoch den Service an Bord von Linienflugzeugen in der ersten Klasse, manchmal sogar in der Business Class, dann hat der Kunde oft viel mehr Komfort als in einem Privatjet. In kleineren Flugzeugen ist der Platz allgemein begrenzt, ganz zu schweigen vom Platz für einen Spitzenkoch. Was sind nun, abgesehen von der Zeitersparnis, die wichtigsten Vorteile des Charterns von Privatjets?

YOUR WINGS Lubo Polášek: Durch die Pandemie, die in ihrer ersten Welle den Linienflugverkehr fast vollständig zum Erliegen brachte, blieben zahlreiche Geschäftsleute ohne Transportmöglichkeiten, mussten aber ihren Tätigkeiten nachgehen und dafür große Strecken zurücklegen. Sie begannen also mit der Suche nach einem Verkehrsmittel, das sie zuvor noch nie benutzt hatten. Ein großer Prozentsatz dieser Kunden hat sich mit der neuen Methode angefreundet und genießt auch nach der Pandemie weiterhin die enormen Vorteile des Charterns eines eigenen Flugzeugs. Sie haben sich daran gewöhnt, dass sich das Flugzeug ihren Bedürfnissen anpasst.

Die neue Situation hat sich in den letzten zwei Jahren auf die Qualität und Zuverlässigkeit von Linienflügen ausgewirkt; die Gründe für Annullierungen oder Verspätungen von Flügen sind vielfältig und nicht immer erfährt der Fluggast die Wahrheit. Streichen Sie auch Flüge?

Radim Káňa: Eben auch aus diesen Gründen bietet es sich an, für wichtige Geschäftstreffen private Verkehrsmittel zu nutzen. Herkömmliche Fluggesellschaften annullieren heutzutage sehr oft Flüge, was

text: redakce foto : Petr Kozlík

David Darnady: Es stimmt, dass der Komfort der ersten Klasse, insbesondere auf Langstreckenflügen, mit dem von Privatjets vergleichbar ist. Privatflugkunden kaufen jedoch vor allem Flexibilität. Komfort an Bord ist eine Sache, aber genauso wichtig oder noch wichtiger ist es, dass der Kunde das Flugprogramm an seine Bedürfnisse anpassen, überfüllte Flughäfen vermeiden und die Abflugzeit manchmal in letzter Minute ändern kann. Die Gesamtdauer des Transfers von Ort zu Ort ist daher deutlich geringer als bei einem Linienverkehr, selbst wenn Sie in der ersten Klasse reisen würden.

Spielt auch die Gesundheit eine Rolle? Studien zeigen, dass Linienflugzeuge viel mehr „Berührungspunkte“ haben – d.h. Orte, die anfällig für Viren sind.

Lukáš Šlégr: Einer der wichtigsten Pluspunkte, was die Gesundheit und Sicherheit der Passagiere anbelangt, ist die extrem saubere Luft an Bord von Privatflugzeugen. Die Luft wird von außen zugeführt und alle paar Minuten komplett aufgefrischt. Wenn Sie einatmen, sind etwa 50 % dieser Luft gefiltert und 50 % ist „Frischluft“, die durch die Triebwerkskompressoren

121

třeba pro špičkového kuchaře ani nemluvě.

Jaké jsou tedy – kromě úspory času – hlavní přednosti pronájmu privátních letadel?

David Darnady: Je pravda, že komfort první třídy, zejména na dlouhých linkách, je porovnatelný s privátními letadly. Nicméně klienti privátních letů si kupují zejména flexibilitu. Komfort na samotné palubě je jedna věc, ale stejně, ne-li důležitější je, že klient si letový program přizpůsobí svým potřebám, vyhne se přeplněným letištím, dokáže si čas odletu změnit někdy i na poslední chvíli. Celková doba přesunu door-to-door je tedy výrazně nižší než u pravidelné dopravy, i když byste cestovali v první třídě.

Hraje roli i téma zdraví? Studie ukazují, že linková letadla mají mnohem více tzv. touchpoints, teda míst, kde je možné se nakazit viry.

David Darnady: Jednou z nejvýznamnějších výhod souvisejících se zdravím a bezpečností cestujících je extrémně čistý vzduch na palubě soukromých letadel. Vzduch je přiváděn zvenčí a každých pár minut zcela osvěžen. Když se nadechnete, zhruba 50 procent tohoto vzduchu je přefiltrováno a 50 procent je „čerstvý vzduch“ přiváděný přes kompresory motoru, než je ochlazen potrubím v křídlech. Většina soukromých tryskáčů má vysoce výkonné kabinové systémy, které automaticky nebo na základě pohody cestujících dokážou upravit teplotu a vlhkost v kabině. Čerstvý vzduch může snížit možnost nejen tzv. jet lagu, ale vzhledem k menší ploše a počtu cestujících minimalizuje také možnost přenosu viru.

Dnes se rozjíždí možnost, kdy si zákazník může přes seat-sharing-service koupit za zvýhodněnou cenu volné místo v letadle. Bude to možné i v pronajatém letadle vašeho klienta?

David Darnady: Evropský trh zatím není na takovou službu připraven, nicméně s přibývajícími klienty a přibývajícím množstvím privátních letů k tomu dřív nebo později dojde. Trh je navíc hodně rozdrobený na množství menších společností, a pokrokové technologie tudíž jako první zavádějí větší dopravci. Jakmile ale přijde jeden veliký integrátor, který zaštítí prodej sedadel napříč všemi společnostmi, tedy většími i menšími, bude seat-sharingová služba dostupná.

Dalším faktorem, jenž oddaluje nástup podobné služby, jsou i sami klienti, kteří si, po právu, přejí co nejvíc soukromí a neradi se o své letadlo dělí.

122

Proč by si měl zahraniční klient objednat privátní let právě přes českého zprostředkovatele?

Lubo Polášek: Naše společnost poskytuje vysoký standard služeb i velkému počtu zahraničních klientů působících v Praze. Tito klienti jsou s našimi službami velice spokojení a mnohdy nás poptávají i v případech, kdy se vrátí do svých rodných krajin nebo požadují přepravu zcela mimo náš region. Letectví je globální disciplína, takže díky kvalitní celosvětové síti kontaktů, kterou disponujeme, jsme schopní nabídnout služby na kterémkoliv kontinentu, což se již dnes děje. Třeba minulý měsíc jsme našemu maďarskému klientovi zajišťovali pronájem letadla z Peru do Chile.

Style jet se maximálně zaměřuje na kvalitu, ne kvantitu. A tímto směrem chceme dál pokračovat.

Spread your wings, zpívá Freddie Mercury.

Ne každý má však to štěstí roztáhnout svá malá křídla a odletět daleko. Na světě žije přes půl milionu lidí, jejichž kůže je křehká jako motýlí křídla. Pro ně jste připravili na světě ojedinělou podporu – nadační letadlo. V čem je projekt One man show foundation výjimečný?

Radim Káňa: Už od založení naší společnosti jsme se všichni tři majitelé shodli na tom, že pokud se nám bude dařit, budeme se maximálně snažit pomoci jiným lidem, kteří takové štěstí neměli. O nemoci Epidermolysis bullosa congenita neboli tzv. nemoci motýlích křídel jsem se dozvěděl od jednoho známého, který

Letadlo je vlastně ideální reklamní plocha.

Spousty spoterů po celém světě shánějí foto letadla, které je něčím výjimečné. se s touto nemocí setkal v rodině. Dozvěděl jsem se o velké finanční zátěži pro každou rodinu, kde se tato nemoc vyskytla. Jelikož jsem viděl několik projektů One Man Show a jejich vliv na okolí, rozhodli jsme se, že oslovíme tým OMS s projektem nadačního letadla.

Letadlo je vlastně ideální reklamní plocha. Spousty spoterů po celém světě shánějí foto letadla, které je něčím výjimečné. To naše právě ponese polepení logem a grafikou One Man Show foundation. Toto letadlo je symbolem naší pomoci rodinám postiženým touto nemocí. Společnost Style Jet odvede za každý svůj let část výnosů nadaci Dedra, jež postižené podporuje. =

geleitet wird, bevor sie durch Kanäle in den Flügeln gekühlt wird. Die meisten Privatjets verfügen über leistungsstarke Kabinensysteme, die sowohl die Temperatur als auch die Luftfeuchtigkeit in der Kabine automatisch oder je nach Komfort der Passagiere anpassen können. Frische Luft kann nicht nur die Eventualität eines Jetlags verringern, sondern aufgrund der geringeren Fläche und Anzahl der Passagiere auch die Möglichkeit einer Virusübertragung minimieren.

Heute bahnt sich die Option an, einen freien Sitzplatz in einem Flugzeug über einen SeatSharing-Service zu einem ermäßigten Preis zu kaufen - wird das auch in einem gecharterten Flugzeug Ihres Kunden möglich sein?

David Darnady: Der europäische Markt ist noch nicht bereit für einen solchen Dienst, aber mit mehr Kunden und mehr Privatflügen wird es früher oder später dazu kommen. Außerdem ist der Markt stark in eine Reihe kleinerer Unternehmen zersplittert, so dass die größeren Anbieter als erste fortschrittliche Technologien einführen. Sobald jedoch ein großer Integrator an den Markt geht, der Sitze für alle Fluggesellschaften, sowohl für größere als auch für kleinere, verkaufen kann, wird der Seat-sharing-Dienst zugänglich sein.

Ein weiterer Faktor, der die Einführung eines solchen Dienstes hinauszögert, sind die Kunden selbst, die zu Recht so viel Privatsphäre wie möglich wünschen und ihr Flugzeug nicht teilen möchten.

Warum sollte ein ausländischer Kunde einen Privatflug über einen tschechischen Vermittler buchen?

Lubo Polášek: Unser Unternehmen bietet auch vielen ausländischen in Prag tätigen Kunden einen hohen Dienstleistungsstandard. Diese Kunden sind mit unseren Dienstleistungen äußerst zufrieden und sprechen uns auch dann noch häufig an, wenn sie in ihre Heimatländer zurückkehren oder einen Transport außerhalb unserer Region benötigen. Die Luftfahrt ist eine globale Disziplin, so dass wir dank unseres hochwertigen globalen Kontaktnetzes Dienstleistungen auf allen Kontinenten anbieten können und heute bereits anbieten. Letzten Monat haben wir zum Beispiel für unseren ungarischen Kunden einen Charterflug von Peru nach Chile organisiert. Style Jet fokussiert sich auf Qualität, nicht auf Quantität. Und in diesem Sinn wollen wir fortfahren.

Spread your wings, singt Freddie Mercury.

Aber nicht jeder hat das Glück, seine Flügelchen auszubreiten und weit weg zu fliegen.

Es gibt über eine halbe Million Menschen auf der Welt, deren Haut so zerbrechlich ist wie die Flügel eines Schmetterlings. Für sie haben Sie eine weltweit einzigartige Stütze geschaffen – das Stiftungsflugzeug. Was ist das Besondere an dem Stiftungsprojekt One-Man-Show?

Radim Káňa: Seit der Gründung unseres Unternehmens waren sich alle drei Inhaber einig, dass wir, wenn wir Glück haben, unser Bestes tun werden, um anderen Menschen zu helfen, die nicht so viel Glück haben. Von der Krankheit Epidermolysis bullosa congenita, der og genannten Schmetterlingsflügelkrankheit, habe ich durch einen Freund erfahren, in dessen Familie diese Krankheit vorkommt. So erfuhr ich von

Das Flugzeug ist eigentlich eine ideale Werbeplattform. Viele Spotter auf der ganzen Welt sind auf der Suche nach einem Foto von einem Flugzeug, das etwas Besonderes ist. der großen finanziellen Belastung für jede Familie, die von dieser Krankheit betroffen ist. Da ich mehrere One-Man-Show-Projekte und deren Einfluss auf das Umfeld gesehen hatte, beschlossen wir, das OMSTeam mit dem Projekt des Stiftungsflugzeugs anzusprechen.

Das Flugzeug ist eigentlich eine ideale Werbeplattform. Viele Spotter auf der ganzen Welt sind auf der Suche nach einem Foto von einem Flugzeug, das etwas Besonderes ist. Unser trägt das Logo und die Grafik der One Man Show Foundation. Dieses Flugzeug ist ein Symbol unserer Hilfe für die von dieser Krankheit heimgesuchten Familien. Style Jet spendet einen Teil des Erlöses jedes Fluges an die Dedra Stiftung, die sich für die Betroffenen einsetzt. =

123

FA B U L A TAM, KDE DĚTI ČECHŮ V BERLÍNĚ OŽIVUJÍ MATEŘSKÝ JAZYK Trojice českých umělkyň v Berlíně vede tvůrčí jazykovou dílnu pro děti. Malí potomci smíšených nebo českých párů v rámci workshopů Fabularia kreslí, zpívají i animují a při tom si zlepšují češtinu. Výsledkem je animovaný film dokončený v profesionální postprodukci. Do budoucna by lektorky rády přidaly i knižní publikaci a putovní výstavu po českých centrech.

Po roce koronaviru si trojice v Berlíně žijících kamarádek, hudebnice Eva Jamníková, spisovatelka Dora Kaprálová a filmová režisérka Nataša von Kopp

Mělo jít původně o výuku, ale do biflování vyjmenovaných slov ani gramatiky se zakládajícím lektorkám nechtělo. uvědomily, že se spřátelené rodiny z jejich okolí úplně přestaly vídat. A rozhodly se, že tento důsledek pandemie napraví jazykovou tvůrčí dílnou.

Mělo jít původně o výuku, ale do biflování vyjmenovaných slov ani gramatiky se zakládajícím lektorkám nechtělo. „Šlo nám o zájmovou skupinu, kde by se děti scházely a učily jazyk prostřednictvím hry, umělecké tvorby a s nimi spojených zážitků,“ popisuje poslání kulturního sdružení pro české děti v Berlíně houslistka a hudební pedagožka Eva Jamníková.

124

Aktuálně s dětmi ve Fabulariu, jak lektorky svou platformu pro kreativní výuku nazvaly, vytvářejí s dětmi hravý animovaný film na téma Jana Amose Komenského. Na YouTube je ale už nyní možno zhlédnout jejich krátký animovaný film Bubáci a dušičky z podzimu loňského roku. V sérii krátkých animovaných příběhů věnované „bubákům“ ve filmu jedna z dívek představuje například „krvavého zajíce“. Malá tvůrkyně v příběhu s postavou hlodavce s dírou v uchu ujišťuje, že je to kamarád, který hodným lidem ne­ubližuje. Jiné dítě se soustředí na „kamarády bubáky, co žerou budovy v Německu“, a další vypráví příběh strašidla, které krade dětem hamburgery. Partu strašidel doplňuje i „bubák, co zabil všechny lidi v městečku a pak mu chyběli kamarádi“.

Zájem dětí o pohnutky jejich „bubáků“ není úplně náhodný a odráží další ambici, kterou Fabularium má. „Šlo nám o to, abychom vytáhli naše bubáky na světlo, poznali je a třeba se s nimi i skamarádili. Každý totiž máme nějaké bubáky, kterých se ale, jakmile je trochu poznáme, nemusíme bát,“ přibližuje záměr Eva Jamníková s tím, že dětem vzpomínka na chvíli, kdy si z vlastních strachů dělaly legraci, může i v budoucnu pomoci svazující stav překonávat.

Workshopy pořádají Eva Jamníková, Dora Kaprálová a Nataša von Kopp o víkendech jednou za měsíc.

RIU M

WO TSCHECHISCHE KINDER IN BERLIN IHRE MUTTERSPRACHE WIEDERBELEBEN

text: David Horák foto: archiv Fabularium & Luisa Greenfield

Ein tschechisches Künstlerinnentrio bietet in Berlin einen kreativen Sprachworkshop für Kinder an. In den Fabularium-Workshops zeichnet, singt und animiert der Nachwuchs von gemischten oder tschechischen Paaren und verbessert dabei sein Tschechisch.

Das Ergebnis ist ein Animationsfilm, der in professioneller Postproduktion entstanden ist. Für die Zukunft wünschen sich die Tutoren eine Buchveröffentlichung und eine Wanderausstellung in tschechischen Zentren.

Nach einem Jahr Coronavirus stellte das befreundete Trio aus Berlin, die Musikerin Eva Jamníková, die Schriftstellerin Dora Kaprálová und die Filmregisseurin Nataša von Kopp, fest, dass sich die Familien, mit denen sie sich in ihrer Nachbarschaft angefreundet hatten, völlig aus den Augen verloren hatten. Und sie beschlossen, dieser Folge der Pandemie mit einem Sprachworkshop Abhilfe zu schaffen.

Ursprünglich sollte es sich um eine Lehrwerkstatt handeln, aber das Büffeln von Wörtern, die von den üblichen Rechtschreibregeln abweichen, oder der Grammatik entsprach nicht den Vorstellungen des Gründungstrios. „Uns schwebte eine Interessengruppe vor, in der sich Kinder treffen und die Sprache spielerisch, durch künstlerisches Schaffen und die damit verbundenen Erfahrungen lernen würden“,

beschreibt die Geigerin und Musiklehrerin Eva Jamníková die Vision des Kulturvereins für tschechische Kinder in Berlin.

Im Fabularium, wie die Tutoren ihre Plattform für kreatives Lernen nennen, produzieren sie derzeit mit den Kindern einen spielerischen Animationsfilm zum Thema Johann Amos Comenius. Auf YouTube ist aber schon jetzt ihr kurzer Animations-

Ursprünglich sollte es sich um eine Lehrwerkstatt handeln, aber das Büffeln von Wörtern, die von den üblichen Rechtschreibregeln abweichen, oder der Grammatik entsprach nicht den Vorstellungen des Gründungstrios. film Bubáci a dušičky vom Herbst letzten Jahres zu sehen. In einer Reihe von kurzen Animationsgeschichten, die den „Butzemännern“ gewidmet sind, präsentiert eines der Mädchen im Film beispielsweise einen „blutigen Hasen“. Die kleine Künstlerin versichert in der Geschichte mit der Gestalt des Nagetiers, das ein Loch im Ohr hat, dass der Hase ein Freund

125

Jedná se o tematické cykly, kdy každému z témat vyhrazují čtyři měsíce. Protože nově zavedly malou a velkou skupinu, věnují jim lektorky dohromady jeden víkend za měsíc.

Do Fabularia přijímají děti z jakýchkoli rodin.

Stačí, když alespoň trochu ovládají češtinu a žijí v Berlíně. Převažují ty ze smíšených česko-německých párů, tvoří s nimi ale i děti českých manželů, kteří v Berlíně chodí do německé školy, takže od osmi do čtyř odpoledne v týdnu rodným jazykem skoro nepromluví.

Stejně tak je ve skupině i sourozenecký pár, který na Metropolitan school v Berlíně má výuku v angličtině a doma pak mluví česky. „Tam to přeskakování z řeči do řeči je úplně automatické“, popisuje Jamníková.

Podobně jako v rodinách platí pro dvojjazyčnou výchovu pravidlo „jeden rodič, jedna řeč,“ tak i umělkyně z Fabularia odpovídají dětem – které občas přecházejí do němčiny – vždy jen česky. Některé děti mají větší slovní zásobu v češtině, některé v jiné řeči. Učí se jak od lektorek, které jim pomáhají nacházet slova, tak i mezi sebou, což děti motivuje.

Rozdíly v úrovni znalosti češtiny možná překvapivě nejsou dané tím, zda děti pocházejí ze smíšené,

Rozdíly v úrovni znalosti češtiny možná překvapivě nejsou dané tím, zda děti pocházejí ze smíšené, nebo české rodiny. nebo české rodiny. Lektorky si všimly, že děti kolem 12 let, ale i dříve snadno ztrácejí zájem o mateřskou řeč, pokud jí mluví například jen s maminkou. „Všichni jejich kamarádi mluví německy, proč by tedy měly mluvit česky, navíc v čase, kdy přicházejí do puberty a nechtějí mluvit jako máma,“ vžívá se do jejich situace Jamníková, která zná hodně případů, kdy děti českých rodičů nemluví vůbec česky. Rodiče s nimi doma mluví raději anglicky nebo německy.

Fantazii svých malých svěřenců ženy nijak zvlášť podněcovat nemusejí. Podstatná je však pro lektorky pečlivá příprava a po ukončení workshopů postprodukce, která znamená zhruba dvoutýdenní setkávání ve studiu. „To už děláme bez dětí a radujeme se z materiálu, který se nám podařilo společně vytvořit.

Za neodmyslitelnou součást našich workshopů totiž považujeme právě i výstup – a tím by měl být film, na který budou děti pyšné,“ popisuje Nataša von Kopp. =

126

Workshopy spolku Fabularium umělecky vedou tři v Berlíně žijící tvůrkyně: houslistka a hudební pedagožka Eva Jamníková se zabývá elementární hudebně-pohybovou pedagogikou, již studovala na Universität der Künste v Berlíně. Hru na housle pak studovala na vysokých školách v Drážďanech a v Grazu.

Režisérka a fotografka Nataša von Kopp točí dokumentární umělecké filmy, mezi nimi i oceňovaný celovečerní dokument o Miroslavu Tichém „Worldstar“. Studovala mj. na Filmové akademii Baden-Württemberg. Děti kromě focení učí animovat i točit filmy. Spisovatelka a novinářka Dora Kaprálová píše publicistické texty a také rozhlasové dokumenty s umělecko-zvukovými experimenty. Získala mj. německo-českou novinářskou cenu nebo cenu Mileny Jesenské. Více o Fabuláriu naleznete na webových stránkách fabularium-berlin.de.

Die Fabularium-Workshops werden künstlerisch von drei in Berlin lebenden Künstlerinnen geleitet: Die Geigerin und Musikpädagogin Eva Jamníková befasst sich mit Elementarer Musik- und Bewegungspädagogik, einer Disziplin, die sie an der Universität der Künste Berlin studierte. Außerdem studierte sie Violine an den Universitäten in Dresden und Graz. Die Regisseurin und Fotografin Natasha von Kopp macht dokumentarische Kunstfilme, darunter den preisgekrönten Dokumentarfilm über Miroslav Tichý „Worldstar“. Sie studierte u. a. an der Filmakademie Baden-Württemberg. Sie lehrt Kinder zu fotografieren, zu animieren und Filme zu drehen. Die Autorin und Journalistin Dora Kapral schreibt publizistische Texte sowie RundfunkDokumentarsendungen mit Kunst-Klang-Experimenten. Sie wurde u.a. mit dem Deutsch-Tschechischen Journalistenpreis sowie mit dem Milena Jesenská Preis ausgezeichnet. Mehr über Fabularium finden Sie auf der Website fabularium-berlin.de

ist, der den guten Menschen nichts tut. Ein anderes Kind beschäftigt sich mit „Freunden der Butzemänner, die in Deutschland Gebäude fressen“, und ein anderes erzählt die Geschichte von Gespenstern, die Kindern Hamburger stehlen. Der Gespensterbande hat sich auch ein Butzemann angeschlossen, der alle Menschen in einer kleinen Stadt getötet hat und dem seine Freunde dann fehlten“.

Das Interesse der Kinder an den Beweggründen ihrer „Butzemänner“ ist nicht rein zufällig und spiegelt weitere Ambitionen wider, die Fabularium hat. „Es ging uns darum, unsere Butzemänner ans Licht zu bringen, sie kennen zu lernen und vielleicht sogar Freundschaft mit ihnen zu schließen. Wir alle haben nämlich irgendwelche Butzemänner, vor denen wir aber, wenn wir sie ein bisschen kennen, keine Angst haben müssen“, beleuchtet Eva Jamníková den Ansatz und fügt hinzu, dass den Kindern die Erinnerung an den Moment, in dem sie sich über ihre eigenen Ängste lustig gemacht haben, helfen kann, ihre Ängste künftig zu überwinden.

Die Workshops werden von Eva Jamníková, Dora Kaprálová und Nataša von Kopp einmal im Monat an Wochenenden organisiert. Es handelt sich um thematische Zyklen, wobei jedem Thema 4 Monate vorbehalten sind. Da sie neu eine kleine und eine große Gruppe eingeführt haben, widmen sie sich ihnen gemeinsam ein Wochenende im Monat.

Der Fabularium-Workshop nimmt Kinder aus allen Familien auf. Sie müssen lediglich ein wenig Tschechisch können und in Berlin leben. Die meisten kommen aus gemischten tschechisch-deutschen Familien, aber es sind auch Kinder tschechischer Familien darunter, die in Berlin in die deutsche Schule gehen, so dass sie ihre Muttersprache unter der Woche von 8 bis 16 Uhr kaum sprechen. Zu der Gruppe gehört auch ein Geschwisterpaar, das an der Metropolitan School in Berlin in der englischen Sprache unterrichtet wird und zu Hause Tschechisch spricht. „Bei ihnen ist der Wechsel von einer Sprache in die andere völlig automatisch“, berichtet Jamníková.

Analog wie in Familien bei der zweisprachigen Erziehung die Regel gilt „ein Elternteil, eine Sprache“, antworten auch die Künstlerinnen von Fabularium den Kindern, die manchmal ins Deutsche wechseln, immer nur auf Tschechisch. Einige Kinder haben einen größeren Wortschatz in Tschechisch,

andere wiederum in einer anderen Sprache. Sie lernen sowohl von den Tutoren, die ihnen bei der Wortfindung helfen, als auch voneinander, was die Kinder motiviert.

Es mag überraschen, dass die Unterschiede in den Tschechisch-Kenntnissen nicht darauf zurückzuführen sind, ob die Kinder aus gemischten oder tschechischen Familien stammen. Die Tutoren haben festgestellt, dass Kinder im Alter von etwa 12 Jahren, aber

Es mag überraschen, dass die Unterschiede in den Tschechisch-Kenntnissen nicht darauf zurückzuführen sind, ob die Kinder aus gemischten oder tschechischen Familien stammen. auch schon früher, leicht das Interesse an ihrer Muttersprache verlieren, wenn sie diese beispielsweise nur mit ihrer Mutter sprechen. „Alle ihre Freunde sprechen Deutsch, warum sollten sie also Tschechisch sprechen, außerdem in einer Zeit, in der sie in die Pubertät kommen und nicht wie ihre Mutter sprechen wollen“, versetzt sich Jamníková in ihre Lage, die viele Fälle kennt, in denen Kinder tschechischer Eltern überhaupt nicht Tschechisch sprechen. Ihre Eltern ziehen es vor, mit ihnen zu Hause Englisch oder Deutsch zu sprechen.

Die Phantasie ihrer kleinen Schützlinge müssen die Frauen nicht sonderlich anregen. Das Wichtigste für die Tutoren ist jedoch eine sorgfältige Vorbereitung und nach den Workshops die Nachbearbeitung, d. h. etwa zwei Wochen lang Treffen im Studio. „Das läuft bereits ohne die Kinder ab und wir freuen uns über das Material, das wir gemeinsam geschaffen haben. Ein wichtiger Teil unserer Workshops ist nämlich auch das Ergebnis - und das sollte ein Film sein, auf den die Kinder stolz sein werden“, sagt Nataša von Kopp. =

127

Chcete byt v Berlíně? Tak na to

za po meň te. Č

eská novinářka Veronika Jonášová napsala o německém hlavním městě mnoho článků a dvě knihy, ale stále ji nepřestává překvapovat…

˜

Bytů v Berlíně je tak zoufalý nedostatek, že si mohou majitelé klást v podstatě nesplnitelné podmínky.

A také to dělají. Hledání bytu v Berlíně je peklo, které nikdo nechce zažít dvakrát. My jsme ho sehnali proto, že manžel pracuje pro obří instituci (ČT), takže jsme si ho nemuseli pronajímat na fyzickou osobu. Ale ovšem – paní majitelka chtěla vidět i účetní uzávěrku firmy, pak byla teprve spokojená.

128

Přítelkyně Mara hledala byt přes půl roku, zatímco prodlužovala svůj krátkodobý, „prázdninový přechodný pronájem“. Do toho doma tři děti, které potřebovala přihlásit do školy, což nejde bez trvalého bydliště. Patová situace. „My někam přijdeme a majitelé si nás testují jako ve škole. Zajímá je, co máme za vzdělání a jak umíme německy,” řekl mi její manžel David se slzou v oku.

Statisíce lidí se přestěhovaly do Berlína, který vedl v celosvětové konkurenci kvality života. Jenže dnes doplácí na svou popularitu. Průměrné ceny nájmů se za posledních deset let zdvojnásobily. Po mnoha demonstracích berlínská radnice nájmy

Sie wollen eine Wohnung in Berlin?

Vergessen Sie es.

text: Veronika Jonášová ilustrace: Tereza Kovandová

D

ie tschechische Journalistin Veronika Jonášová hat viele Artikel und zwei Bücher über die deutsche Hauptstadt geschrieben, aber sie überrascht sie immer wieder.

˜

Der Wohnungsmangel in Berlin ist so groß, dass die Eigentümer im Grunde unerfüllbare Bedingungen stellen können. Und das tun sie auch. Die Wohnungssuche in Berlin ist eine Hölle, die niemand zweimal erleben möchte. Wir haben eine erstanden, weil mein Mann für eine riesige Institution (ČT) arbeitet, so dass wir die Wohnung nicht als natürliche Person

mieten mussten. Aber natürlich wollte die Eigentümerin auch den Jahresabschluss der Firma sehen, erst dann war sie zufrieden.

Meine Freundin Mara suchte über ein halbes Jahr lang nach einer Wohnung, während dessen sie ihre kurzfristige „vorübergehende Ferienmiete“ verlängerte. Zudem hatte sie drei Kinder zu Hause, die sie in der Schule anmelden musste, was ohne festen Wohnsitz unmöglich ist. Eine Pattsituation. „Wir kommen irgendwo hin und die Vermieter testen uns wie in der Schule. Sie wollen wissen, was für eine Ausbildung wir haben und wie gut unser Deutsch ist“, erzählt mir ihr Mann David mit einer Träne im Auge.

129

„zastropovala“, avšak experiment ukončil po pěti letech německý Ústavní soud. Šikana tedy pokračuje. Prohlídky bytů jsou často ponižující procedura. Majitele nezajímá jen finanční ručení, ale často i vzdělání, věk, počet dětí nebo znalost němčiny. Někteří svá kritéria výběru dohání ad absurdum. Má kamarádka, vystudovaná politoložka, se už už měla do vysněného bytu stě-

„Chudý, ale sexy?“ To zní dnes jako vtip.

Berlín je nyní metropolí pro bohaté, kteří mají silné nervy. hovat, když jí majitel oznámil, že si to rozmyslel.

Důvod? „Víte, přihlásil se mi jiný mladý pár, oba jsou to chemici. Už zde máme moc lidí s humanitním zaměřením.“ Už dávno přestalo platit, že „Berlín je chudý, ale sexy“, což je legendární věta bývalého starosty Klause Wowereita. Získat byt v Berlíně je přitom jen první výhrou. Radnice bojuje i s katastrofálním nedostatkem míst ve školkách, takže je tam rodiče běžně nahlašují už v prenatálním věku. Stejná rvačka je pak o dobré (soukromé) základní školy, na které se dělají přijímací zkoušky a platí se drahé zápisné.

Pokud bydlíte v centru, všude narazíte na slovo „Warteliste“ (čekací listina). „Chudý, ale sexy?“ To zní dnes jako vtip. Berlín je nyní metropolí pro bohaté, kteří mají silné nervy. Němci mají dokonce pro tento jev výstižný termín: „Überhitzte Stadt“. Přehřáté město. =

Hunderttausende von Menschen sind nach Berlin gezogen, das in Sachen Lebensqualität weltweit führend ist. Heute zahlt es jedoch den Preis für seine Popularität. Die durchschnittlichen Mietpreise haben sich im letzten Jahrzehnt verdoppelt. Nach zahlreichen Demonstrationen hat das Berliner Rathaus die Mieten „gedeckelt“, aber das Experiment wurde nach fünf Jahren vom Bundesverfassungsgericht beendet.

Die Schikanen gehen also weiter. Wohnungsbesichtigungen sind oft eine demütigende Prozedur. Die Vermieter interessieren nicht nur finanzielle Garantien, sondern oft auch Bildung, Alter, Anzahl der Kinder oder die Deutschkenntnisse. Einige führen ihre Auswahlkriterien ad absurdum. Meine Freundin, eine studierte Politologin, sollte gerade in ihre Traumwohnung einziehen, als der Vermieter ihr mitteilte, dass er es sich anders überlegt habe. Der Grund? „Sehen Sie, ein anderes junges Paar kam zu mir, beide Chemiker. Wir haben hier schon zu viele Leute mit humanitärer Ausrichtung.“ „Berlin ist arm, aber sexy“, ein legendärer Satz des ehemaligen regierenden Bürgermeisters Klaus Wowereit, gilt schon lange nicht mehr. Eine Wohnung in Berlin zu ergattern, ist dabei nur der erste Gewinn.

Das Rathaus kämpft ebenso mit einem katastrophalen Mangel an KITA-Plätzen, so dass die Eltern dort routinemäßig schon im vorgeburtlichen Alter anmelden. Das gleiche Gerangel geht dann um gute (private) Grundschulen vonstatten, für die Aufnahmeprüfungen abgelegt und teure Einschreibegebühren bezahlt werden.

Wenn Sie im Zentrum wohnen, werden Sie überall auf das Wort „Warteliste“ stoßen. „Arm, aber sexy?“ Das klingt heutzutage wie ein Witz. Berlin ist heute eine Metropole für Reiche mit starken Nerven. Die Deutschen haben sogar einen treffenden Begriff für dieses Phänomen: „Überhitzte Stadt“. =

Novinářka Veronika Jonášová nedávno dokončila dva díly dokumentárního cyklu České televize s názvem Šest smyslů Berlína o tamní české komunitě. V Berlíně žila pět let a o městě napsala knížky Berlíňanka, Příběh Berlín a podílela se na knize Zeď mezi námi. Na podzim jí vyjde první román Ada inspirovaný odsunem její německé rodiny z Olomouce.

Vor kurzem hat die Journalistin Veronika Jonášová für das Tschechische Fernsehen zwei Folgen einer Doku-Serie Šest smyslů Berlína (Die sechs Sinne von Berlin) über die tschechische Gemeinschaft in Berlin gedreht.

Sie lebte fünf Jahre in Berlin und schrieb über die Stadt die Bücher Berlíňanka (Die Berlinerin) und Příběh Berlín (Die Berliner Geschichte). Zudem war sie Co-Autor des Buchs Zeď mezi námi (Die Mauer zwischen uns). Ihr erster Roman, Ada, inspiriert von der Vertreibung ihrer deutschen Familie aus Olomouc, wird im Herbst erscheinen.

130

Udělejte si čas na vlastní zdraví.

Kde jinde než v předním evropském medical & spa resortu.

Zeit für die eigene Gesundheit muss man sich einfach nur nehmen.

Am besten in einem der führenden Medical Spas Europas.

THE PLACE TO BE Soukromé medical & spa centrum Park Igls v rakouském Tyrolsku je několikanásobný držitel ocenění a jedno z nejlepších lázní v Evropě.

Již téměř tři desetiletí vedeme hosty s nejvyšší lékařskou odborností, zkušenostmi a diskrétností ke zdravějšímu životnímu stylu.

Metoda? Prvotřídní lékařská diagnostika a terapie v duchu moderní Mayrovy medicíny.

Objednejte si zdravý čas na detoxikaci, lékařské vyšetření, odbourání stresu, regeneraci nebo některou z mnoha Mayrových specialit.

Das private Gesundheitszentrum Park Igls in Tirol, Österreich – vielfach preisgekrönt und eines der besten Medical Spas Europas.

Seit bald drei Jahrzehnten führt man hier anspruchsvolle Gäste mit höchster medizinischer Kompetenz, Erfahrung und Diskretion zu einem gesünderen Lebensstil. Die Methode? Erstklassige medizinische Diagnostik und Therapie im Zeichen der Modernen Mayr-Medizin.

Gesunde Auszeit buchen für Detox, Medical-Checks, DeStress, Regeneration oder eines der vielen Mayr-Specials.

Infos: www.park-igls.at / +43 (0) 512 377 305

Dnes bydlíš v 17. poschodí s výhledem na Times Square a Riverside Church, vystupuješ na koncertech včetně prestižní Carnegie Hall.

Je realita taková, jak sis představovala?

Přiznám se, že když jsem v září 2021 do New Yorku po dvouleté pauze přijela, byla jsem trochu v šoku. New York se během pandemie poměrně změnil. Spousta lidí město během pandemie opustila. Ve městě se bohužel zvýšila koncentrace psychicky nemocných lidí a lidí bez domova. To je jedna z věcí, která mi během mého pobytu v New Yorku trhá srdce. Na toto nejsem zvyklá a zcela upřímně se divím, proč se někdo o tyto lidi nepostará. Na druhou stranu je toto město velice kosmopolitní a kolikrát se vám poštěstí, že během náhodného setkání či spontánní konverzace na ulici narazíte na někoho, kdo o vaše profesní kvality pro­ jeví zájem, naváže spolupráci a třeba vás posune dále.

Martina Barta studuje na Manhattan School of Music.

Martina Barta studiert an der Manhattan School of Music.

M

ARTINA BARTA, česká jazzová zpěvačka, žije kosmopolitní život. Bydlištěm v Berlíně, kde studovala jazzový zpěv a hru na lesní roh, v současné době však tráví čas v New Yorku, kde dokončuje magi­ sterské studium na renomované hudební akademii Manhattan School of Music. Náročné studium mohla nastoupit také proto, že získala německé stipendium.

˜

Dostat se na univerzitu, která patří k nejlepším na světě, se podaří málokomu...

Samozřejmě že jsem měla obrovskou radost. Byla jsem přijata již na jaře 2019, ale z finančních důvodů jsem musela studium odložit. Jeden akademický rok vyjde až na 70 000 USD a bez stipendia je to v podstatě ne­­ reálné. Univerzita mi nabídla poměrně velkorysé talen­ tové stipendium, ale z důvodu covidové pandemie jsem tuto nabídku odmítla a čekala jsem, až se celková si­­ tuace zlepší. O studium jsem se tedy ucházela nadva­ krát. Na jaře 2021 jsem byla opět přijata a ještě k tomu jsem dostala velice prestižní stipendium německé sipendijní organizace DAAD. Bez tohoto stipendia bych se studiem nemohla začít.

132

BERLÍNSKÁ ČEŠKA BERLINER text: Danuše Siering

Do New Yorku jsi přišla v době hluboké pandemie. Přesto jsi hned od počátku měla možnost vystupovat na prestižních koncertech.

První pomocná ruka přišla právě z české strany…

Je tomu skutečně tak. Česká komunita mě v New Yorku přijala velice přátelsky. Mám tady takovou svou malou „českou rodinu“ právě ze strany ředitele Českého centra v New Yorku Miroslava Konvaliny a současného generálního konzula České republiky Arnošta Kareše a jeho manželky Jitky. Ještě před­ tím, než jsem se do New Yorku odstěhovala, mě pro­ pojil bývalý ředitel Českého centra v Berlíně Tomáš Sacher právě s Miroslavem Konvalinou. Hned od mého prvního dne pobytu v NYC jsem tak měla možnost podílet se na akcích pořádaných právě Čes­ kým centrem či Generálním konzulátem ČR v New Yorku. V tomto směru jsem měla opravdu štěstí. Česká národní budova v NYC, Bohemian National Hall, je tu v podstatě mým druhým domovem a vím, že v případě, kdybych zde měla nějaký problém, se na ně mohu obrátit. =

M

ARTINA BARTA, tschechische Jazzsängerin, lebt ein kosmopolitisches Leben. Mit Wohnsitz in Berlin, wo sie Jazzgesang und Hornspiel studierte, hält sie sich nun wiederum in New York auf, wo sie an der renommierten Manhattan School of Music ihr Masterstudium absolviert. Das anspruchsvolle Studium konnte sie auch dank des aus Deutschland erworbenen Stipendiums antreten.

˜

Martina, an einer Universität zu studieren, die in ihrem Fachgebiet zu den besten der Welt gehört, ist etwas, das nur sehr wenigen Menschen gelingt. Wie war das für Sie? Natürlich war ich überglücklich. Ich wurde bereits im Frühjahr 2019 angenommen, musste das Studium aber aus finanziellen Gründen verschieben. Ein aka­ demisches Jahr kostet bis zu 70 000 USD, und ohne

loser Menschen leider sehr gestiegen. Das ist eines der Dinge, die mir in NYC das Herz zerreißen. Ich bin so etwas nicht gewohnt und frage mich ehrlich gesagt, weshalb sich niemand um diese Menschen kümmert.

Andererseits ist New York eine absolut weltoffene Stadt, und nicht selten hat man das Glück, bei einer zufälligen Begegnung oder einem spontanen Gespräch auf der Straße auf jemanden zu stoßen, der sich für Ihre beruflichen Qualitäten interessiert, mit Ihnen Zusammenarbeit anknüpft und Sie vielleicht wei­ terbringt. So gesehen ist New York wirklich ein Ort der unbegrenzten Möglichkeiten. Sie müssen jedoch immer wachsam und vorbereitet sein. Ich bin wirk­ lich dankbar für die Gelegenheit, fast zwei Jahre in dieser Stadt verbringen zu können.

Sie kamen in einer Zeit nach NYC, als die Pandemie in vollem Gange war. Und doch hatten

V JAZZOVÉM NEW YORKU TSCHECHIN IM JAZZ-NEW YORK ein Stipendium ist das im Grunde nicht machbar. Die Universität bot mir ein recht großzügiges Begabten­ stipendium an, wegen der Coronavirus-Pandemie habe ich dieses Angebot jedoch ausgeschlagen und abgewartet, bis sich die gesamte Lage bessert. Ich habe mich also zweimal um das Studium beworben.

Im Frühjahr 2021 wurde ich erneut angenommen und erhielt zusätzlich noch ein sehr renommiertes Stipen­ dium vom Deutschen Akademischen Austauschdienst (DAAD), ohne das ich mein Studium nicht hätte beginnen können.

Heute wohnen Sie im 17. Stock mit Blick auf den Times Square und die Riverside Church, Sie treten auf Konzerten auf, mitsamt in der berühmten Carnegie Hall. Ist die Realität so, wie Sie es sich vorgestellt haben?

Ich gebe zu, dass ich ein wenig schockiert war, als ich im September 2021 nach einer zweijährigen Pause in New York ankam. New York hatte sich während der Pandemie relativ stark verändert. Viele Menschen haben die Stadt während der Pandemie verlassen. In der Stadt war die Zahl psychisch kranker und obdach­

Sie von Anfang an die Möglichkeit, auf Prestigekonzerten aufzutreten. Die erste helfende Hand kam von der tschechischen Seite...

Das ist wahr. Die tschechische Gemeinschaft hat mich in New York sehr freundlich aufgenommen.

Ich habe hier meine kleine „tschechische Familie“, die aus dem Direktor des Tschechischen Zentrums in New York Miroslav Konvalina und dem derzei­ tigen Generalkonsul der Tschechischen Republik Arnost Kareš und seiner Frau Jitka besteht. Noch bevor ich nach New York zog, hat mich der ehema­ lige Direktor des Tschechischen Zentrums in Berlin, Tomáš Sacher, mit Miroslav Konvalina bekannt gemacht. Gleich von meinem ersten Tag in New York an hatte ich die Gelegenheit, an Veranstaltun­ gen teilzunehmen, die vom Tschechischen Zent­ rum oder dem Generalkonsulat der Tschechischen Republik in New York organisiert wurden. In die­ ser Hinsicht hatte ich wirklich Glück. Das tsche­ chische Nationalgebäude in NYC, die Bohemian National Hall, ist hier quasi mein zweites Zuhause, und ich weiß, dass ich mich mit Problemen an sie wenden kann. =

133

VŠE PLYNE A VŠE SE MĚNÍ. Další ročník sochařského festivalu Sculpture line se uvelebil na náměstích, prostranstvích a zákoutích českých, moravských a evropských měst, aby i v komplikované společenské situaci demonstroval sílu sochařského umění. Jakousi základnou festivalu jsou pražské Vojanovy sady. Hlásí se k tradici, kterou Vojanovy sady jako svobodná galerie pod širým nebem demonstrovaly v časech komunistického režimu. Najdeme zde práce klasiků českého sochařského umění Vladimíra Škody a Jaroslava Róny. Objeví se zde ale i díla nové generace od tvůrců, jako je Miriam Kaminská, Barbora Masaříková, Simona Krausová, Josefina Jonášová a Aneta Filipová.

S KU L P T UREN G EH EN WIED ER AU F DI E ST RASSE S C U LP TU R E LIN E 2 0 2 2 – SOC H Y OPĚ T V Y R AZ Í DO UL I C ALLES VERGEHT UND ALLES VERÄNDERT SICH. Das nächste Festival der Bildhauerkunst Sculpture Line wird sich auf den Stadtplätzen, in öffentlichen Räumen und in Winkeln der tschechischen, mährischen und europäischen Städte niederlassen, um die Kraft der Bildhauerkunst auch in einer komplizierten sozialen Situation zu demonstrieren.

Der Prager Vojan Park (Vojanovy sady) ist eine Art Basis für das Festival. Es steht in der Tradition des Vojan Parks, der in Zeiten des kommunistischen Regimes als freie Freilichtgalerie fungierte. Hier sind Werke der Klassiker der tschechischen Bildhauerei, Vladimír Škoda und Jaroslav Róna, aber auch Werke der neuen Künstlergeneration wie von Miriam Kaminská, Barbora Masaříková, Simona Krausová, Josefina Jonášová und Aneta Filipová zu sehen.

KA NADISCH - TS C H EC H IS C H ES G E SI C H T I M K Ü H L H AU S K AN ADSKO- Č E SK Á T VÁŘ V K Ü H L H A US U DER MIXED-MEDIA-KÜNSTLER DAVID STRAUZZ lebt und arbeitet in Prag, wo er im Kunstviertel Pragovka Art District ansässig ist. Strauzz wurde als Sohn tschechischer Einwanderer in Ontario, Kanada, geboren und ist nach Studien und Arbeit in den USA (Braintree Street Studios in Allston) im Herzen Europas gelandet, wo er sein kulturelles Erbe bereichert.

Im Oktober 2022 plant er eine Ausstellung in der Berliner Galerie Kühlhaus. Mehr unter kuehlhaus-berlin.com und davidstrauzz.com.

MIXED MEDIA ARTIST DAVID STRAUZZ žije a tvoří v Praze, kde je rezidentem Pragovka Art District. Strauzz se narodil českým přistěhovalcům v kanadském Ontariu a po studiích a působení v USA (Braintree Street Studios v Allstonu) zakotvil v srdci Evropy, kde navazuje na své kulturní dědictví. V říjnu 2022 se chystá jeho výstava v berlínské galerii Kühlhaus.

Více na kuehlhaus-berlin.com a davidstrauzz.com.

134

SKLENĚNÝ MYSLITEL I VELKOLEPÍ HVĚZDÁŘI se setkají už 18. května pod střechou Uměleckoprůmyslového musea. U příležitosti Mezinárodního roku skla 2022 zde totiž začíná rozsáhlá výstava Martina Janeckého, jednoho z nejlepších sklářských výtvarníků zpracovávajících sklo z volné ruky na světě. Jeho jedinečné plastiky budou v muzeu k vidění až do září. Místo konání: Uměleckoprůmyslové museum v Praze, 19. 5. – 11. 9. 2022.

DER GLÄSERNE DENKER und die spektakulären Sternmänner treffen sich am 18. Mai unter dem Dach des Kunstgewerbemuseums. Denn anlässlich des Internationalen Jahres des Glases 2022 wird hier eine groß angelegte Ausstellung von Martin Janecký, einem der weltweit besten Freihand-Glaskünstler, eröffnet. Seine einzigartigen Skulpturen sind noch bis September im Museum zu sehen. Veranstaltungsort: Kunstgewerbemuseum in Prag, 19. 5. – 11. 9. 2022

MARTIN JANECKÝ A JEHO SKLENĚNÍ HVĚZDÁŘI M ARTIN JA N EC KÝ U N D SE I N E G L ÄSE R N E N ST E R N MÄN N E R

BUDOVU ČESKÉHO CENTRA V BERLÍNĚ (dříve československého velvyslanectví) navrhli architekti Věra a Vladimír Machoninovi v roce 1972 a po svém dokončení v roce 1978 dostala stavba přezdívku „vesmírná loď Enterprise“ odkazující na raketoplán, který přistál na „území nikoho“, což je narážka na její futuristickou siluetu a tehdejší umístění v bývalé pustině podél Berlínské zdi. Dnes je budova vnímána jako jedna z nejzajímavějších ukázek brutalistní architektury v srdci Berlína. Až do října si můžete v Českém centru prohlédnout výstavu, která se koná u příležitosti 50. výročí tohoto prvního návrhu Machoninových a přibližuje historii i současné fungování budovy.

WIE DIE ENTERPRISE IN BERLIN ERSCHIEN JAK SE V BERLÍNĚ ZJEVIL ENTERPRISE DAS GEBÄUDE DES TSCHECHISCHEN ZENTRUMS IN BERLIN (ehemals der tschechoslowakischen Botschaft) wurde 1972 von den Architekten Věra und Vladimir Machonin entworfen und erhielt nach seiner Fertigstellung im Jahr 1978 den Spitznamen „Raumschiff Enterprise” - eine Anspielung auf die im “Niemandsland” gelandete Raumfähre, eine Anspielung auf seine futuristische Silhouette und seinen damaligen Standort im ehemaligen Brachland entlang der Berliner Mauer. Bis in die späten 1980er Jahre war das Gebäude der tschechischen Botschaft das einzige bedeutende Wahrzeichen in dieser Gegend, da die Umgebung von der Berliner Mauer umschlossen war. Bis Oktober ist im Tschechischen Zentrum eine Ausstellung zu sehen, die den 50. Jahrestag dieses ersten Entwurfs der Machonins feiert und dabei die Geschichte und die heutige Funktion beleuchtet.

135

V PRAZE SE NA KONCI LÉTA odehrají hned dvě paralelní přehlídky umění s mezinárodním přesahem.

Od 2. září začíná přehlídka privátních galerií a offspace s názvem SUMO Prague, která programově připomíná berlínský Gallery Weekend, i když v tomto případě program přesahuje následujících šest týdnů. Během druhého zářijového týdne se SUMO začlení do programu většího festivalu Prague Art Week, který navazuje na tradici vídeňského a berlínského týdne umění. Ambice obou přehlídek zaujmout svět umění ilustruje kvalitní program galerií doplněný o účast mezinárodních hostí. Pro návštěvníky z Německa by mohl být zajímavý program, který připravila galerie Berlínskej model ve spolupráci s Anton Janizewski

GA LE RIE BE R LIN S KEJ M O D EL: W E LC OME I N PE AC E . . .

GA LER IE BER L Í N SK E J MODE L : W E LC OME I N PE ACE …

Galerie. Skupinová výstava s názvem „We come in peace – dressed in black, ready to cuddle“ představí mladé progresivní umělce, jako jsou v Berlíně žijící Monika Grabuschniggová, Rebekka Benzenbergová, Constantin Hartenstein či Mary-Audrey Ramirezová.

ENDE DES SOMMERS FINDEN IN PRAG gleich zwei parallele Kunstausstellungen mit internationaler Komponente statt. Ab dem 2. September beginnt eine Schau privater Galerien und Offspace mit dem Titel SUMO Prag, die an das Berliner Gallery Weekend erinnert, wobei sich das Programm in diesem Fall über die darauffolgenden 6 Wochen erstreckt. In der zweiten Septemberwoche wird SUMO in das Programm des größeren Festivals Prague Art Week integriert, das in der Tradition der Vienna und Berlin Art Week steht.

Der Ehrgeiz beider Ausstellungen, die Kunstwelt zu fesseln, zeigt sich in der Qualität des Galerieprogramms, das durch die Teilnahme internationaler Gäste abgerundet wird. Für Besucher aus Deutschland dürfte das von der Galerie BERLINSKEJ MODEL in Zusammenarbeit mit der Galerie ANTON JANIZEWSKI vorbereitete Programm interessant sein. Die Gruppenausstellung mit dem Titel „We come in peace - dressed in black, ready to cuddle” stellt junge progressive Künstler vor, wie Monika Gra­ buschnigg, Rebekka Benzenberg, Constantin Hartenstein, Mary-Audrey Ramirez, die in Berlin leben.

136

PRAG, 1. 7. 2022 - MAXIM HAVLIČEK, ein amerikanisch-tschechischer Künstler, lebt und arbeitet abwechselnd in Prag und Los Angeles.

Maxim ist für seine Arbeit mit großformatigen Leinwänden, expressiven Zeichnungen und Mischtechniken bekannt. Im Fokus seines Schaffens stehen in letzter Zeit auch NFT-Installationen. Neben seinen großformatigen Werken wird in der Ausstellung am Ufer Janáčkovo nábřeží auch der Dokumentarfilm des Künstlers No Time Left: The Impact of a Communist Upbringin zu sehen sein, in dem er über seine Beziehung zur Tschechischen Republik und die Unterschiede zwischen den beiden Kulturkreisen nachdenkt.

Karolína Dědková, Leiterin des Kunstausstellungsprogramms bei Sotheby’s Int. Realty Czech Republic: „Es freut uns, dass bei Sotheby’s Int. Realty regelmäßig hochkarätige Künstler aus der Welt der zeitgenössischen tschechischen Kunst gastieren. Wir stellen lebende Künstlerinnen und Künstler vor, die starke künstlerische Persönlichkeiten sind, originell sind und etwas zu sagen haben, unabhängig davon, in welchem Bereich sie tätig sind: Malerei, Bildhauerei, Fotografie, Design oder Architektur.

S OTHE BY’ S A „V ELKÝ“ M A X I M H AV L Í Č E K S OTH EBY’S U N D DE R “G ROSSE ” MAXI M H AV L Í Č E K PRAHA 1. 7. 2022 – MAXIM HAVLÍČEK, americko-český výtvarný umělec, žije a tvoří střídavě v Praze a v Los Angeles. Maxim je znám svou tvorbou velkoformátových pláten, expresivních kreseb a mixováním médií a v poslední době se také zaměřuje na NFT instalace. Na výstavě na Janáčkově nábřeží bude kromě velkoformátových děl k vidění autorův dokument No Time Left: The Impact of a Communist Upbringin, který reflektuje jeho vztah k Česku a rozdílnost obou kulturních prostředí.

Karolína Dědková, vedoucí uměleckého výstavního programu v Czech Republic Sotheby’s Int. Realty: „Těší nás, že můžeme v Sotheby’s Int. Realty pravidelně hostit kvalitní autory ze světa současného českého umění. Prezentujeme žijící autory, kteří jsou silnými uměleckými osobnostmi, jsou originální a mají co říct nehledě na obor, v němž tvoří: ať už je to malba, sochařství, fotografie, design, či architektura.

137

JAK SE ŽILO ZA ŽELEZNOU OPONOU text: Barbora Vojtová foto: Retromuzeum Praha

138

WIE DAS LEBEN HINTER DEM EISERNEM VORHANG AUSSAH

DEM DESIGN, DEN TRENDS wie auch dem Alltag der 1970er und 1980er Jahre widmet sich das größte Retro-Museum Tschechiens. Das oberste Stockwerk des brutalistischen Kaufhauses Kotva füllen Gegenstände und Fotografien aus den siebziger und achtziger Jahren des zwanzigsten Jahrhunderts. Zu sehen sind dort Beispiele typischer Hauseinrichtungen aus der kommunistischen Ära, Kleidung oder auch Gegenstände der Freizeitgestaltung. Virtuelle Realität versetzt die Besucher in das Prager Strahov-Stadion, wo sie das größte propagandistische Sport­ereignis des kommunistischen Regimes - die Spartakiade miterleben können. Ein weiterer Teil der Ausstellung schildert das Leben der Andersdenkenden.

DESIGN, TRENDY I BĚŽNÝ ŽIVOT 70. a 80. let minulého století přibližuje největší Retro muzeum v Česku. Nejvyšší patro brutalistního obchodního domu Kotva vyplňují předměty a fotografie ze 70. a 80. let dvacátého století. K vidění jsou typické předměty komunistických domácností, oblečení nebo věci pro volný čas. Virtuální realita návštěvníky přenese na monstrózní propagandistickou sportovní akci spartakiáda a ve specializované expozici je seznámí s fungováním disentu.

139

V

IĚTŠINA VINIC předmětného vinařství se rozprostírá na pozemcích Karla Schwarzenberga, který tam také pravidelně jezdil pozorovat, co se ve vinařství děje. Postupy biodynamického vinařství využívajícího v maximální možné míře vlastní zdroje, případně zdroje z nejbližšího okolí, se mu zamlouvaly. Mimo révy tu mají i ovce. „Poskytují nám cennou organickou hmotu, dávají nám surovinu pro výrobu našich specialit jako například Schwarzenberských klobás, které servírujeme našim hostům při ochutnávkách,“ dává příklad spolumajitel a generální ředitel vinařství Lukáš Rudolfský. Neomezují se tu jen na vinice, ale mají i sady, obdělávají zeleninová pole a pečují o bylinkové záhony. Výpěstky z nich zpracovávají, ale také z nich mají krmivo pro ovce.

Z bylin pak vyrábějí extrakty, jimiž chrání révu namísto chemie.

spolumajitel a generální ředitel vinařství Lukáš Rudolfský. Schwarzenberg podle něj firmě přináší pohled vizionáře. „Je radost být v jeho přítomnosti a čerpat zkušenosti,“ oceňuje společníka, který magazínu N&N Czech-German Bookmag také řekl několik slov o svém vztahu k šetrně produkovanému vínu: Pane kníže, co vás fascinuje na biodynamickém přístupu k vínu?

Já měl vždy velký respekt před přírodou a jsem přesvědčen, že nešetrným přístupem, chemií a jejím znásilněním lze toto dílo přírody jen pokazit.

Do jaké míry se podle vás odráží dobrý pocit ze šetrné výroby vína do jeho výsledné chuti?

Vycházím ze zkušeností a výsledků. Znám i mnoho jiných vinařství, kde se této metodě věnují delší čas a vína mají vynikající. Proto metodu Demeter plně podporuji. Kromě všech jiných kladů, které

VÍNO POD VLIVEM VESMÍRU A N O V Ě I K A R L A S C H WA R Z E N B E R G A

Réva řízená fázemi Měsíce není jedinou zajímavostí na Vinných sklepech Kutná Hora. České vinařství jde svou vlastní cestou, která navazuje na historické kořeny.

Od loňského roku je jeho součástí i exministr zahraničí Karel Schwarzenberg.

Styl práce vinařů, kteří o sobě tvrdí, že spolupracují s přírodou, byl Schwarzenbergovi blízký. Příroda si totiž z velké části pomůže sama, což je vidět například na minimálním výskytu škůdců na vinicích, kdy se díky velkému množství remízků, biokoridorů, krajinotvorných prvků a absenci chemie setkávají se svými přirozenými nepřáteli a nezpůsobují škody – biodiverzita se o ně postará, jak tu ráda zdůrazňuje provozní ředitelka Soňa Podholová. „Našli jsme společný cíl, vizi vytvořit živý organismus minimálně závislý na cizích vlivech,“ popisuje základ spolupráce s Karlem Schwarzenbergem

140

se týkají vynikajících vlastností takto vyráběného vína, mohu z vlastní zkušenosti potvrdit, že pokud tohoto vína vypijete o trochu více, druhý den nemáte kocovinu. Mám to vyzkoušené.

Myslíte si, že biodynamické víno zůstane jen malým přítokem do oceánu konvenčních vín, nebo bude jeho intenzita do budoucna sílit?

Tato vína se pozvolna prosazují díky své kvalitě, ale z hospodářských důvodů to jde pomalu. =

WEIN UNTER DEM EINFLUSS DES UNIVERSUMS U N D J E T Z T A U C H V O N text: redakce

K A R E L S C H WA R Z E N B E R G

Die von den Mondphasen gesteuerten Rebstöcke sind nicht das einzige Interessante an den Weinkellern von Kutná Hora. Der tschechische Weinbau geht seinen eigenen Weg und knüpft an seine historischen Wurzeln an.

Seit letztem Jahr ist auch Ex-Außenminister Karel Schwarzenberg dabei.

A

USSERHALB DER WEINBERGE gibt es hier auch eine Schafzucht. „Sie liefert uns wertvolles organisches Material und das Fleisch für unsere Spezialitäten wie die Schwarzenberger Würste, die wir unseren Gästen bei Verkostungen servieren,“ erklärt der Miteigentümer und Geschäftsführer des Weinguts Lukáš Rudolfský. In Sachen Selbstständigkeit geht diese Kellerei aber noch weiter. Sie bewirtschaftet auch andere Flächen wie Obstgärten, Gemüsefelder und Kräuterbeete, verarbeitet die Ernte zu verschiedenen Produkten, aber verwendet sie auch als Futter für ihre Schafe.

Der Stil der Winzer, die den Anspruch haben, mit der Natur zu arbeiten, lag Schwarzenberg sehr am Herzen. Die Natur hilft sich weitgehend selbst, was sich zum Beispiel darin zeigt, dass Schädlinge in den Weinbergen nur in geringem Maße auftreten, da sie dank der vielen Spaliere, Biokorridore, Landschaftselemente und des Verzichts auf Chemie auf ihre natürlichen Feinde treffen und keinen Schaden anrichten - die Biodiversität kümmert sich um sie, wie die Betriebsleiterin Soňa Podholová gern betont. „Wir fanden ein gemeinsames Ziel, die Vision, einen lebenden Organismus zu schaffen, der nur minimal von fremden Einflüssen abhängig ist,“ beschreibt Lukáš Rudolfský die Grundbasis der Zusammenarbeit mit Karel Schwarzenberg. “Der Fürst ist ein Visionär, er sieht die Dinge viele Jahre voraus, und es ist eine Freude, in seiner Gegenwart zu sein und von seiner Erfahrung zu profitieren,“ lobt er Karel Schwarzenberg, der auch im Gespräch mit dem Magazin N&N in ein paar Worten seine Beziehung zu ökologisch produziertem Wein beschrieben hat:

Herr Fürst, was fasziniert Sie am biodynamischen Ansatz beim Wein?

KS: Ich hatte schon immer großen Respekt vor der Natur und bin überzeugt, dass dieses Werk der Natur durch eine schonungslose Herangehensweise, durch die Chemie und ihre Vergewaltigung nur kaputt gemacht werden kann.

Inwieweit, glauben Sie, spiegelt sich das gute Gefühl der schonenden Weinherstellung in seinem Geschmack wider?

KS: Ich stütze mich dabei auf Erfahrungen und Ergebnisse. Ich kenne viele andere Weingüter, die diese Methode seit langem anwenden und deren Weine hervorragend sind. Deshalb unterstütze ich die Demeter-Methode voll und ganz. Neben all den anderen positiven Aspekten, die sich auf die hervorragenden Eigenschaften des auf diese Weise hergestellten Weins beziehen, kann ich aus eigener Erfahrung bestätigen, dass man, auch wenn man etwas mehr von diesem Wein trinkt, am nächsten Tag keinen Kater hat. Ich habe es ausprobiert.

Glauben Sie, dass der biodynamische Wein ein kleiner Nebenfluss im Meer der konventionellen Weine bleiben wird oder wird er in Zukunft an Bedeutung gewinnen?

KS: Diese Weine sind aufgrund ihrer Qualität langsam auf dem Vormarsch, aber aus wirtschaftlichen Gründen geht es nur langsam voran. =

141

142

NO MAN IS AN ISLAND text: Danuše Siering 143

NO MAN IS AN ISLAND O

TÁZKA „KDO JE ČLOVĚK?“ zaměstnává myšlení lidí odjakživa; přesné definice se však obvykle ukazují jako nedostatečné. Jednodušší se zdá odpověď na otázku, co znamená být člověkem. V souvislosti s mnohými společensko-etickými otázkami je dnes téma „člověčenství“ aktuálnější než kdy jindy. Jde o sounáležitost, propojení, empatii, vyrovnávání se s odlišnostmi a toleranci k nejednoznačnosti.

Společenské soužití je založeno na blízkosti lidí.

Společnosti se střetávají, spojují, překrývají... a rozdělují. Pouze ve společenství, kde probíhá vzájemná svobodná výměna myšlenek a příběhů, kapitálu a zboží, práce a služeb a kde existuje volný pohyb osob, může vzkvétat život. Nedílnou součástí je i pocit, že někam patřím, že jsem součástí, že i já mohu přispět.

Humanistickou hymnu ze 17. století No Man is an Island si lidstvo zpívá dodnes. Autor, metafyzický básník John Donne, je dnes po Shakespearovi pokládán za nejznámějšího anglického lyrika. Jeho dílo inspirovalo nejen Hemingwaye (Komu zvoní hrana) a Johannese Mariu Simmela (Nikdo není ostrov), ale i Virginii Woolfovou, která v roce 1931 o básníkovi napsala: „Jeho lyričnost nespočívá ve významu, nýbrž v něčem bezprostředním – je to exploze, s níž proniká do řeči.“ Proč jsou myšlenky Johna Donna tak aktuální právě dnes? Vedly snad jeho životní ztráty a pokro-

144

čilá nemoc, kterou ukončil sebevraždou, k apelu, že „Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny“?

Pandemie byla velkou zkouškou. Politici se snažili lidi izolovat, rozdělit je na miliony ostrůvků. To ale jen posílilo vědomí, jak jsme všichni propojeni se svým okolím a jak naše prožitky ovlivňují lidi kolem nás. Včetně smutného poznání, že „smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva“.

I aktuální politická situace nám připomíná, že jsme všichni součástí jednoho světa, ať už se tak chováme, nebo ne. „Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj“. Zdá se, že některé hlavy státu tuto báseň nečetly nebo nepochopily správně její obsah. Jde přece o Evropu!

Právě v této situaci převezme Česká republika od 1. července předsednictví v Radě Evropské unie.

O tom nic neví nejen většina obyvatel EU, ale ani mnozí Češi nevěnují této informaci zvýšenou pozornost. Jejich starosti jsou pragmatického rázu. Například jak zaplatit složenky a čím budeme topit v zimě.

Kasy evropských států jsou prázdné, přestože nikdy nebylo vytisknuto tolik peněz jako v minulých dvou letech; inflace se plíží Evropou jako strašidlo.

Když Česká republika v roce 2009 poprvé předsedala Radě EU, bylo předsednictví prakticky odsouzeno k neúspěchu – v té době byla tehdejší české vládě vyslovena nedůvěra. Dnešní vláda premiéra Petra

Jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj.

Fialy prosazuje „aktivní úsilí o evropskou integraci, která se nevzdává volného pohybu osob, služeb, zboží ani kapitálu“.

Jak na to, aby rozhodující kroky nebyly kryty jen cvičením v politické korektnosti? V této situaci je každá rada drahá. Pomozme si slovy Billa Gatese: „Nejinteligentnější člověk nemusí vždy být nejlepším šéfem.“ Důležité je, abychom sestavili co nejlepší skupinu lídrů, která bude moci Evropu posunout o kousek dál. Kromě politiků a podnikatelů v ní nemají chybět myslitelé, vědci, filozofové ani literáti. Nezapomínejme na básníky! Jim ještě hrana neodzvonila. A tobě? =

D

IE FRAGE „WER IST DER MENSCH?“ beschäftigt die Menschen seit eh und je; genaue Definitionen erweisen sich in der Regel jedoch als unzulänglich. Einfacher erscheint die Antwort auf die Frage, was es bedeutet, ein Mensch zu sein. Im Kontext mit vielen sozialethischen Fragen ist das Thema „Menschlichkeit“ heute aktueller denn je. Es geht um Zugehörigkeit, Verbundenheit, Einfühlungsvermögen, den Umgang mit Unterschieden und Toleranz gegenüber Unklarheiten.

Das soziale Zusammenleben basiert auf der Nähe der Menschen. Gesellschaften prallen aufeinander, verbinden sich, überschneiden sich... und teilen sich.

Nur in Gemeinschaften, in denen es einen freien Austausch von Gedanken und Geschichten, von Kapital und Waren, von Arbeit und Dienstleistungen und freie Bewegung der Menschen gibt, kann das Leben gedeihen. Damit verbunden ist auch das Gefühl, dass ich dazu gehöre, dass ich Teil von etwas bin, dass auch ich etwas beitragen kann.

Die humanistische Hymne No Man is an Island (Niemand ist eine Insel) aus dem 17. Jahrhundert wird noch heute von der Menschheit gesungen. Der Autor, der metaphysische Dichter John Donne, gilt heute als der berühmteste englische Lyriker nach Shakespeare. Sein metamorphes Werk inspirierte nicht nur Hemingway (Wem die Stunde schlägt) und Johannes Mario Simmel (Niemand ist eine Insel), sondern auch Virginia Woolf, die 1931 über den Dichter schrieb: „Seine Lyrik liegt nicht in der Bedeutung, sondern in etwas Unmittelbarem: Es ist die Explosion, mit der er die Sprache durchdringt.“ Weshalb sind John Donnes Gedanken gerade heute so aktuell? Führten vielleicht seine Verluste im Leben und seine fortgeschrittene Krankheit, die er durch Selbsttötung beendete, zu dem Appell, dass „Niemand ist eine Insel, in sich ganz; jeder Mensch ist ein Stück des Kontinents, ein Teil des Festlandes“?

Die Pandemie war ein großer Test. Die Politiker versuchten, die Menschen zu isolieren, sie in Millionen von Inseln aufzuteilen, die für einander fast unerreichbar waren. Dies verstärkte nur die bewusste Wahrnehmung, wie sehr wir alle mit unserer Umgebung verbunden sind und wie unsere Erfahrungen die Menschen um uns herum beeinflussen. Dazu gehört auch die traurige Erkenntnis, dass „Jedes Menschen Tod ist mein Verlust, denn ich bin Teil der Menschheit“.

Selbst die aktuelle geopolitische Lage erinnert uns daran, dass wir alle Teil einer Welt sind, ob wir uns nun so verhalten oder nicht. „Wenn eine Scholle ins Meer gespült wird, wird Europa weniger, genauso als wenn‘s eine Landzunge wäre, oder ein Landgut deines Freundes oder dein eigenes.“ Es scheint, dass einige Staatsoberhäupter dieses Gedicht nicht gelesen oder dessen Inhalt missverstanden haben.

Es geht doch um Europa!

Gerade in dieser Situation übernimmt die Tschechische Republik ab dem 1. Juli die Präsidentschaft im Rat der Europäischen Union. Davon haben nicht nur die meisten EU-Bürger keine Kenntnis, auch viele Tschechen schenken dieser Information keine große Aufmerksamkeit. Ihre Sorgen sind pragmatisch, wie zum Beispiel die Rechnungen bezahlt

Wenn eine Scholle ins Meer gespült wird, wird Europa weniger, genauso als wenn´s eine Landzunge wäre, oder ein Landgut deines Freundes oder dein eigenes. werden sollen und womit wir im Winter heizen werden. Die Kassen der europäischen Staaten sind leer, obwohl noch nie so viel Geld gedruckt wurde wie in den letzten zwei Jahren; die Inflation schleicht wie ein Gespenst über Europa.

Als die Tschechische Republik 2009 zum ersten Mal die EU-Ratspräsidentschaft innehatte, war die Präsidentschaft praktisch zum Scheitern verurteilt – zu dieser Zeit wurde der damaligen tschechischen Regierung das Misstrauen ausgesprochen. Die heutige Regierung von Ministerpräsident Petr Fiala wirbt für eine „aktive Fortsetzung der europäischen Integration, die am freien Personen-, Dienstleistungs-, Waren- und Kapitalverkehr festhält“.

Wie kann sichergestellt werden, dass entscheidende Schritte nicht nur unter dem Deckmantel der politischen Korrektheit durchgeführt werden? In dieser Situation ist jeder Rat teuer. Helfen wir uns mit den Worten von Bill Gates: „Nicht der Intelligenteste ist immer der beste Chef.“ Das Wichtigste ist, dass wir das bestmögliche Team zusammenstellen können.

Neben Politikern und Geschäftsleuten sollten auch Denker, Philosophen und Literaten vertreten sein.

Und vergessen wir nicht die Dichter. Denn deren Stunde hat noch nicht geschlagen. Und dir? =

145

N&N Czech-German Bookmag Summer & Fall 2022 Publisher | Danuše Siering Editor | Jan Müller Art Director | Michaela Zajíčková Deputy Editor | David Horák Cover Photo Kateřina Sýsová Translation Dagmar Gürlichová Proofreading Lenka Zuzáková Print P.A.TISK s.r.o., Praha Online nnmagazine.cz nnmagazine.de E-mail info@nnmagazine.cz

Black Swan Media Czech-German publishing house blackswanmedia.eu info@blackswanmedia.eu Office Dům Černá Labuť Na Poříčí 25 110 00 Praha 1 Česká republika Weinheimerstr. 17a 141 99 Berlin Deutschland

ISSN 2788-1148

Published in cooperation with Muza Books With thanks to the Václav Havel Library (www.vaclavhavel.cz)

146

Wir danken den Förderern unserer Projekte

|

Děkujeme podporovatelům našeho projektu

Deutsch-Tschechischer Zukunftsfonds, Česko-německý fond budoucnosti Mercedes-Benz Staatliche Kunstsammlungen Dresden