16
unie
Jako perspektiVIÚ obohacení politologického výzkumu evropské integrace se v posledních letech jeví výzkum tzv. evropeizace či europeizace, který může mít potenciál heuristického propojení politické vědy (zejména srovnávací politologie) s výzkumem evropské integrace (srov. Dančák, Fiala, Hloušek 2005; Cabada, Krašovec 2004). Projevy tzv. evropeizace jsou prozatím standardně zkoumány zejména jako vliv fenoménu evropské integrace na vývoj stranických a politických systémů či reprezentace zájmů na národní úrovni i úrovni EU. Fenomén evropeizace je tak z metodologického hlediska uchopován většinou prostřednictvím policy analysis či teorie politických systémů. Méně prozkoumaný je prozatím potenciál jeho využití např. v oblasti mezinárodních vztahů či tranzitologického výzkumu. Určité úskalí představuje právě skutečnost, že výzkum účinků evropské integrace v jiných rovinách než v rovině EU, tedy především v rovině národních států, manifestace a reprezentace zájmů či dokonce v rovině mezinárodních vztahů (EU jako subjekt mezinárodních vztahů sui generis z hlediska významných aktérů vůči EU vnějších), je teprve v počátcích. Charakterizuje jej proto prozatím konceptuální neujasněnost, úskalí vyplývající z přílišné šíře záběru a metodologická nevyhraněnost. Přesto je zdůrazňována perspektiva výzkumu ubírajícího se v těchto intencích. V této souvislosti je třeba upozornit, že předkládaná publikace sleduje politologický výklad důležitých aspektů evropské integrace, aniž by z druhé strany zkoumala její důsledky v rovině národních států či v jiných rovinách krom úrovně EU jako takové. Tato kniha tedy heuristického potenciálu evropeizačního výzkumu nevyužívá, pouze zmiňuje jeho možnosti jako perspektivního a poměrně aktuálního východiska analýzy fenoménu EU. Za určité východisko pro politologickou analýzu Evropské unie lze považovat také pokusy pohlížet na EU jako na specifický politický systém, který má relevantní atributy politického systému, ale nepředstavuje stát ani v jeho nejvolnější podobě. V tomto pojetí lze uplatnit pojmový, teoretický a metodologický aparát rozvinutý politickou vědou pro analýzu politických systémů. Přestože práce podobného typu se objevují teprve v poslední době (např. Hix 2005), ukazuje se, že tento přístup by skutečně mohl představovat vhodnou alternativu k dosud převládajícímu způsobu výkladu, který - bez dostatečné teoreticko-empirické opory - trpí často přílišnou deskriptivností spojenou s až nevědecky normatiVIÚm přístupem. Proto se v této práci pokoušíme přistupo vat k Evropské unii především jako k politickému systému a z tohoto hlediska v souladu se zásadami empiricko-analytické politologie provádět nenormatiVIÚ popis a analýzu jejích struktur, procesů a politik (policies). Ani při tomto přístupu se však nelze vyhnout připomenutí a zohlednění klíčových teoretických koncepcí, tzv. integračních paradigmat (převážně normativního charakteru), která byla pro zachycení evropského integračního procesu vytvořena, a jejichž vzájemná konfrontace představuje do značné míry teoretické zázemí evropských studií a současně i ideové (a v některých případech také ideologické) východisko pro další průběh sjednocování.
1. Úvod: Politologický výzkum Evropské unie
17
1.2. TEORIE A MODELY (PARADIGMATA) EVROPSKÉHO INTEGRAČNíHO PROCESUs Škála představ o charakteru evropského integračního procesu a jeho dalším vývoji, které se po druhé světové válce ať už v politických proklamacích či v teoretických úvahách sociálních vědců objevily, byla velmi široká a zahrnovala nejrůznější postoje či jejich kombinace, jejichž počet vzrůstal s tím, jak se postupně některé integrační kroky začaly skutečně realizovat. Potřeba klasifikovat základní alternativy integrace vedla k zformulování tzv. integračních paradigmat, jež 5 Pro definici pojmů »teorie" a »paradigma" ve filozofii vědy bývá i na poli sociálních věd odkazováno na práci T. S. Kuhna Struk.tura vědeck.ých revolucí(Kuhn 1997). Kuhn operuje s konceptem paradigmatu v kontextu »normální vědy",již chápe jako výzlmm založený právě na jednom či několika výsledcích vědy, které určité vědecké společenství uznává po určitou dobu jako základ pro další vědeckou praxi. Paradigma tedy představuje jakousi soudržnou tradici vědeckého výzkumu, která zahrnuje zákony, teorie, aplikace, pojmoslovný aparát, instrumenty využívané k další vědecké práci a akceptované s »axiomatickou" platností. Aniž by bylo nutno vždy je znovu verifikovat, slouží jako východiska pro další výzkum, který se ovšem pohybuje právě v těchto »dobře známých" hranicích určitého paradigmatu. Kuhn prostřednictvím pojmu paradigma de facto vysvětluje vývoj na poli »normální vědy". Tento vývoj posouvají dopředu a způsobují v něm změnu tzv. vědecké revoluce. Dochází k nim v okamžiku, kdy se stávající platné a uznávané paradigma dostává do krize, protože vědecký výzkum přináší výsledky a objevy, které jsou natolik neobvyklé a originální, že s nimi již nelze pracovat pomocí instrumentů a v kontextu stávajícího paradigmatu Gako příklad z oblasti přírodních věd bývá uváděna třeba Einsteinova formulace obecné teorie relativity). Tato krize může vyvolat potřebu vzniku nového paradigmatu, které, pokud se podaří získat pro něj dostatečný počet přívrženců z vědecké komunity, střídá jako nový pohled na realitu paradigma staré. V oblasti společenských věd má užití termínu paradigma v kontextu, v jakém jej používá Kuhn, své limity. Řada autorů upozorňuje na mnohoznačnost, s níž Kuhn termín »paradigma" používá, a především na fakt, že v podstatě omezoval svůj koncept »normální vědy" vyvíjející se prostřednictvím vědeckých revolucí na vědy přírodní a upozorňoval na to, že argumentace o' změnách paradigmatu jako původcích »vědeckého pokroku" není použitelná pro humanitní či sociálněvědné obory (srov. Booth, Smith 2003: 24-33). Přesto literatura zabývající se teorií sociálních věd, včetně teorie mezinárodních vztahů, s pojmem paradigma operuje. Většinou však zdůrazňuje, že v sociálních vědách vzhledem k výzkumné matérii, limitům z hlediska metodologie, použitelných výzkumných nástrojů i vzhledem k tomu, že vědec je de facto vždy součástí sociální reality, kterou zkoumá, probíhá koexistence různých paradigmat jinak než v oblasti »normální vědy". Nové paradigma většinou nevytlačuje paradigma původní, různá paradigmata mají své skupiny stoupenců a v jednom okamžiku tak může v dané vědecké oblasti existovat více pohledů na realitu s vlastním pojmoslovným a teoretickým aparátem, instrumentářem i souborem výzkumných výsledků. Z toho důvodu se pro oblast sociálních věd nezřídka používá namísto konceptu paradigmatu pojem »model". Fiala a Schubert definují »model" v oblasti sociálních věd jako vědomě redukovanou představu, kterou si vědec vytvoří o zkoumané společenské realitě (viz Fiala, Schubert 2000: 42). Zároveň se jedná i o instrument, který vědec při dalším výzkumu sociální reality využívá a v jehož mantinelech se pohybuje. Jedná se tedy o podobný (i když ne zcela totožný) význam jako u pojmu »paradigma", který však v případě sociálních věd lépe vystihuje možnost koexistence (i konkurence) různých modelů sociální reality a jejího výzkumu na poli jednoho vědního oboru v daném čase.