26
K ře sť an st ví s vět k ult ura Př í l o h a K T 5 2 – 53 / 2 01 1
Pane prezidente, budete nám chybět! Zdá se mi více než symbolické, že Václav Havel opustil v pětasedmdesáti letech pozemský svět právě v závěru adventu, který by měl být dobou rozjímání nad vyššími hodnotami než jen přízemní honbou za materiálním pozlátkem. Příznačné bylo určitě i to, že poslední oficiální setkání se uskutečnilo s tibetským dalajlámou, které také vyjadřovalo vertikální směr prezidentovy existence. Oblouk jeho duchovního vnímání světa sklenula nakonec také přítomnost řeholní sestry u úmrtního lože. V prvních hodinách po oznámení Havlova úmrtí je velice obtížné shrnout v pár odstavcích tak významnou postavu našeho veřejného a kulturního prostoru. Pro zhodnocení jeho role bude důležitý delší odstup. Jeho jméno zůstane každopádně nejvíce spojeno se statisícovými davy, které na náměstích odzvonily konec vládě komunistického režimu v listopadu 1989. Principy a hodnoty, k nimž se vnitřně hlásil, ho však vedly již mnohem dříve k jasné opozici vůči KSČ a k tomu, aby se vedle své spisovatelské dráhy angažoval v zápase za občanské a politické svobody. Svědčí o tom již odvážné vystoupení na sjezdu spisovatelů v červnu 1967 a jeho činnost během Pražského jara. O zachování alespoň malého ostrova svobody usiloval i v posrpnové rozjeté mašinerii umlčování jakéhokoliv nesouhlasu s Husákovým salámovým socialismem. Od úsilí nepodlehnout normalizačnímu zmrtvění pramenila jeho velká autorita v řadách disentu. Díky tomu se dostal také třikrát do vězení, které podlomilo jeho zdraví, nikoli však charakter. Z doby komunistických kriminálů se datuje rovněž pevné
Jeden z posledních snímků zachycujících Václava Havla ve společnosti tibetského dalajlámy, sestry Angeliky Pintířové a blízkých spolupracovníků z jeho kanceláře. Snímek Jana Pertáková přátelství se současným pražským arcibiskupem Dominikem Dukou. Etickými zásadami se hodlal řídit i v dobách, kdy se více než třináct let díval na svět okny prezidentské pracovny. Jeho tehdejší působení by jistě vydalo na mnoho knih. Stál totiž u všech klíčových rozhodnutí, která formovala podobu postkomunistického federativního a později českého státu. Není určitě učebnicovou frází, že výrazně přispěl k prosazení zásad pluralitní demokracie a k nastartování transformací naší republiky. V paměti by nám mohla zůstat například slova, jimiž jasnozřivě varoval před utvářením atmosféry, kde se daří korupci a mafiánským praktikám. Charakterizoval tak podstatná rizika, jež mohou rozleptat společenskou soudržnost a stabilitu. Ani jako
hlava státu v sobě nezapřel svoji dlouholetou vášeň, totiž divadlo a smysl pro dramatické zápletky. Také své zájmy během působení v nejvyšší funkci často směřoval do kulturního světa a s typickou poetikou se vyrovnal s opuštěním politického výsluní ve hře „Odcházení“, jež se letos dočkala i své filmové premiéry. Po odchodu z Pražského hradu před osmi lety se poněkud stáhnul z aktuálních vnitropolitických debat. Významným odkazem však i poté zůstala tradice setkávání náboženských a intelektuálních představitelů k palčivým problémům dnešní planety „Forum 2000“. NESAMOZŘEJMOST SVOBODY Je pochopitelné, že jeho názory i rozhodnutí nebyly vnímány a přijímány vždy
jednoznačně a jeho neustálé apely přišly některým již jako vyčpělé a plané mudrování. Svědčí o tom také to, že slovo „pravdoláskař“, odkazující na známé Havlovo heslo ze Sametové revoluce, získalo v posledních letech spíše posměšný rozměr. Mělo dehonestovat především hodnoty, které Havel ztělesňoval, ale také všechny jeho příznivce. Nelze přitom nevidět, že stejně jako řada jiných velkých Čechů našel mnohdy větší uznání ve světě než v domácích končinách. Jeho zahraniční renomé přitom pomáhalo realizaci všech důležitých mezníků našeho směřování do euroatlantického společenství, kam přirozeně patříme. I jeho největší kritici by tak mohli přiznat, že navzdory všem výtkám představoval jednu z nejvýraznějších osobností dějin posledního století. Vzhledem k současnému stavu politiky, jež je nesena hlavně technologií moci, se zdá, že jedním z nejdůležitějších vkladů, které si po Havlově smrti může společnost zachovat, je jeho slušnost a lidskost, schopnost naslouchat druhým, zdravé pochybování o sobě a svém jednání či snaha řídit se i na vrcholných postech svědomím. A určitě tím nejpodstatnějším svorníkem jeho veřejného vystupování bylo přesvědčení o morálním a metafyzickém rozměru lidského konání. V nadcházejících obtížných časech, které nás vzhledem k situaci ve světě mohou čekat a kdy možná budeme chtít řadu věcí relativizovat a zpochybňovat, bychom si měli znovu uvědomit, že zásady zesnulého exprezidenta mají univerzálnější platnost. A při vzpomínání na Václava Havla bychom neměli ztratit ze zřetele ani to, jak křehkou rostlinkou je svoboda a demokracie. Díky za vše, pane prezidente, budete nám chybět! Jaroslav Šebek
Svět opustil Václav Havel, jeho duše ale kráčí dál Za inspirujícím odkazem Václava Havla se ohlížejí a na nezapomenutelná setkání s ním v následující anketě vzpomínají oslovené osobnosti. DOMINIK DUKA, arcibiskup pražský, předseda ČBK Zemřel muž, kterému náš národ vděčí za návrat suverenity a svobody v naší vlasti. Zemřel člověk, který žil pro tuto zemi a její demokratický rozvoj. Rovněž tak vděčíme jeho postoji za to, že nikdo nemusí mít pocit, že za návrat svobody a demokracie zaplatil tento národ násilím, proléváním krve a nastolením pomsty. Zemřel ten, který věděl, co je ztráta svobody, popírání důstojnosti člověka, co je útlak a vězení. Jsem přesvědčen, že všichni, napříč celou společností bez ohledu na politické či náboženské přesvědčení, jsme povinni mu vzdát čest a dík. Činím toto prohlášení jménem České biskupské konference, jménem církve, do jejíhož společenství křtem i svátostí biřmování a přijetím eucharistie zesnulý patřil a která mu je také vděčna za možnost
Powered by TCPDF (www.tcpdf.org)
života ve svobodě a za obnovu celocírkevního života. Tato slova patří mému příteli, spoluvězni. S ním podle mého soudu končí jedna z nejkrásnějších etap mého života, jehož se stali Václav a jeho statečné postoje neodmyslitelnou součástí. Při našem posledním hovoru, při přípravě novoročního televizního pořadu jsme hovořili o vizích do budoucna. Uslyšíme je na Nový rok, který se nám tak stal „bezčasím“. Věřím, že teď na závěr adventu přišel k němu Ten, o kterém jsme spolu tolik hovořili. Platí slova našeho posledního setkání: „Není mi dobře, ale my víme, že On je.“ Díky, Václave! A já vím, že mu přišel v ústrety. Po všech námahách, strastech a bolestech, odpočiň si v pokoji, který ti přichystal Ten, který je. PETRUŠKA ŠUSTROVÁ, publicistka, někdejší mluvčí Charty 77 Silvestra roku 1988 jsme trávili v jednom bytě na pražském nábřeží. Večírek měl ráz „Monarchii pro všechny!“ – byla to vlídná parodie na manifest Hnutí
za občanskou svobodu, který se jmenoval „Demokracii pro všechny“ – a byl tam dokonce král Vávra s korunou, který přijímal supliky „poddaných“. Když už se oslava Silvestra chýlila ke konci (a bylo to hodně pozdě), koruna jaksi samovolně připutovala na hlavu Václava Havla a všichni byli spokojeni. Tak je to správně, říkali jsme si. Václav Havel byl tehdy skutečně jakýmsi nekorunovaným králem disentu, rozhodčím sporů a rádcem v pochybách mluvčích. Jeho tehdejší nevolené postavení vyplývalo jistě z jeho rozsáhlých znalostí, z toho, že uměl vyjádřit, co si jiní mysleli, a z jeho neochvějné poctivosti a zásadovosti. Myslím ale, že v tom, jak ho stovky lidí ctily a uznávaly, přestože pro režim byl vyvržencem, „ztroskotancem a samozvancem“, hrála značnou roli i jeho povaha. Václav Havel byl společenský člověk, nikdy se nad nikoho nevyvyšoval a vždycky byl ochoten vyslechnout, co má kdo na srdci. Často to bylo náročné, lidé občas mívají všelijaké malicherné starosti a rádi využijí cizí zdvořilosti a ochoty, ale Havel to snášel statečně. Někdy si říkám, zvlášť když se schyluje k volbám: Opravdu není důležité, jaký je kdo člověk? Opravdu jde jen o to,
jak vysoko to politicky dotáhne? Vlastně bych radši měla zastupitele, o kterých bych mohla jako o Havlovi od úplně neznámých lidí slyšet: To je hodný, laskavý člověk… JAN GRAUBNER, arcibiskup olomoucký Ve chvíli zármutku nad smrtí pana Václava Havla myslím s velkou vděčností na mnoho věcí, které tento velký muž vykonal pro náš národ, pro naši společnost, pro její svobodu a demokracii. Vzpomínám také na různá osobní setkání, která ve mně zanechala dojem člověka odvážného a laskavého, který nežil pro sebe, ale pro druhé, pro společné dobro. Proto měl schopnost přitahovat a vést. Myslím na něj také v modlitbě a prosím za to, aby tento usilovný hledač svobody, pravdy a krásy zakusil šťastné setkání s Boží láskou na věčnosti. Vždyť v nejdůležitějších okamžicích novodobých dějin naší země dovedl v mnoha lidech probudit víru, že pravda a láska zvítězí. (Pokračování na str. II)