JUBILEUM FA

OD SMRTI BOHUSLAVA FUCHSE UPLYNULO PADESÁT LET

Profesor Bohuslav Fuchs (24. 3. 1895 – 18. 9. 1972) představoval v našem prostředí osobnost zcela mimořádného významu. Jeho aktivity dalece překračovaly hranice vlastního oboru a zasahovaly od designu uměleckého průmyslu, architektury a urbanismu přes činnost publikační, spolkovou, manažerskou, pedagogickou až po působení v oblasti komplexních regionálních a národohospodářských studií. Bylo především jeho zásluhou, že se Brno stalo v době Masarykovy republiky mezinárodně uznávaným centrem moderní architektury.

Bohuslav Fuchs, uprostřed, s typickou rádiovkou se studenty VUT před muzeem od Jana Kotěry v Hradci Králové, kolem r. 1954

Podhůří Valašska, z něhož pocházel, a setkání s tamní lidovou architekturou i tvorbou Dušana Jurkoviče probudilo jeho zájem o obor, k němuž se přiblížil po přestupu z reálky v Holešově na brněnskou průmyslovku. Zde jeho talent podpořil zvláště Jaroslav Syřiště, v jehož ateliéru praktikoval. Odtud vedla jeho cesta za první světové války do Prahy, kde krátce pracoval na stavbách jako zedník, než ho Jan Kotěra v roce 1916 přijal do své třídy na Akademii výtvarných umění. V inspirujícím prostředí vlastní vily svého profesora se ocitl uprostřed výtvarného dění české moderny. Studium si doplnil dvouletou praxí v Kotěrově ateliéru a poté, ve spolupráci s Josefem Štěpánkem, započal dráhu tvůrčího architekta. Z jejich společné tvorby vynikl komplex vodní elektrárny a vily v Háji u Mohelnice, ilustrující cestu od rondokubismu k dynamické funkční architektuře. Paralelně se realizovaly i horské hotely na Šumavě a v Orlických horách a vila básníka V ROCE 1925 SE STAL SÁM NA ČTYŘI ROKY MĚSTSKÝM ARCHITEKTEM A UPLATNIL SE ŠIROCE V URBANISTICKÉM PLÁNOVÁNÍ MĚSTA I PROJEKCI STAVEB JAK PRO MĚSTO, TAK PRO PRIVÁTNÍ KLIENTELU.

Po úspěchu v soutěžích na divadlo v Ostravě a zejména regulaci Prostějova přijal Fuchs pozvání městského architekta Jindřicha Kumpošta a 1. března 1923 nastoupil na městském stavebním úřadě v Brně. Tomuto městu pak zůstal věrný po celý život a významně ovlivnil jeho podobu. Po dvou letech se stal sám na čtyři roky městským architektem a uplatnil se široce v urbanistickém plánování města i projekci staveb jak pro město, tak pro privátní klientelu. Přes vliv holandské cihelné architektury (ve stavbách Masné burzy a obřadní síně ústředního hřbitova) se rychle propracoval k bílému funkcionalismu, jemuž brzy propůjčil osobitou podobu. Přispěla k tomu i cesta na urbanistický kongres v Göteborgu se zastávkou na Bauhausu ve Výmaru v září 1923 a přednášky J. J. Pietera Ouda, Waltera Gropia a Le Corbusiera v zimě 1924–1925 v Besedním domě. V druhé polovině dvacátých let již Fuchsovy stavby začaly plnit i přední světové revue v Německu, Holandsku, Itálii, Norsku, Anglii a ve Francii. Brzy se stal nejznámějším českým architektem meziválečné doby a byl zvolen korespondenčním členem Královského ústavu britských architektů. Hotel Avion a škola Vesna s internátem se staly ikonami brněnského funkcionalismu.

Ačkoliv dlouho byl Fuchsovým hlavním vzorem Le Corbusier, ve třicátých letech směřoval plastickým výrazem a použitím rozmanitých materiálů k dynamické a organické architektuře. Zčásti spolu s Jindřichem Kumpoštem získal v letech 1927 a 1933 i nejvyšší ocenění v urbanistických soutěžích na regulaci města Brna, odkud vedla cesta k ještě širším souvislostem v regionálních plánech pro střední a jižní Moravu. Jeho vliv zasáhl i na Slovensko, které obohatil o sanatorium Morava v Tatranské Lomnici a konečně i o termální lázně Zelená žába v Trenčianských Teplicích, půvabně zakomponované do opuštěného lomu nad městem.

Na konci třicátých let a v době okupace, kdy byla tvorba ovlivňována ideologií německé okupační správy, nalezl originální východisko v návratu k romantickým koncepcím v přírodních materiálech (kameni a dřevě), zejména v hotelu Vlčina ve Frenštátě, komplexu továrny, hydroelektrárny a obytné osady pro vlastní rodinnou firmu AKA ve Skryjích u Tišnova a v tvorbě regulačních plánů pro moravský venkov.

Hned po válce ho – společně s Bedřichem Rozehnalem – povolal rektor VUT Jaroslav Syřiště na školu jako profesora urbanismu. Koncem čtyřicátých let se věnoval vedle výuky výstavbě autobusového nádraží a problému přesunu železničního uzlu,