Sedm zákonů by Nakladatelství JOTA

Kniha vychází s podporou pana Ludvíka Hegrlíka.

Velká společnost je taková, ve které muži sázejí stromy, o nichž vědí, že v jejich stínu nebudou odpočívat. antický citát

Oli a Albimu

OBSAH Poděkování Úvod

I. Zákon kolapsu a regenerace

II. Zákon skokové změny

III. Hérakleitův zákon

IV. Zákon sdílených hodnot a vizí

V. Zákon společenské smlouvy

115

157

VI. Zákon energetické a technologické determinace

VII. Zákon adaptace

Závěr · 283 Literatura · 293 Poznámky · 305 Fotografie · 309

247

199

PODĚKOVÁNÍ Musí to mít příběh…

Každý, kdo žil či žije v okolí Hradčanské v Praze 6, nepochybně zná restauraci Na Rozhraní. Výborná kuchyně, obsluha i prostředí, kam dlouho chodíval i můj kamarád Jiří Menzel. Tady jsme se také poprvé sešli i s Petrem Horkým k debatě nad námi připravovaným filmem Civilizace. Seděli jsme venku, bylo horko a kolem nás panoval čilý dopravní ruch. Po covidu-19 ještě nebylo ani vidu, ani slechu. Pamatuji si taky, že mi většinu doby svítilo sluníčko do očí. Po chvíli našeho vyprávění o tom, co by ve filmu mělo být, kde to natočíme a podobně, nastalo na chvilku ticho. Potom Jiří pronesl větu, která mě hluboko ovlivnila a snad – věřím – přispěla i k lepšímu formátu této knihy. Řekl: ten film musí mít příběh, jinak na to nebude nikdo chodit. Od té doby se snažím mnohem víc vyvážit vše vědecké, co chci sdělit, tím, co lidem – jak divákům, tak čtenářům – umožní předkládanou teorii vývoje civilizací snáze pochopit. Konečně týká se každého z nás. Poté jsme absolvovali celou řadu debat na téma kolapsů civilizací, ať již u Jirky doma na Hradčanské, nebo na jeho milované Mallorce. Snad to bude poznat. Jiří Menzel byl geniální vypravěč.

Na tomto místě bych dále chtěl poděkovat všem, kteří dlouhá léta se mnou sdíleli zájem o srovnávací studium civilizací a dlouhé časové řady

v historii lidstva a přicházeli neúnavně s nápady, kritikou a připomínkami. Příběh této knížky, který následuje, jim vděčí za mnohé. Byli to zejména Vladimír Beneš, Vladimír Brůna, Václav Cílek, Václav Dejčmar, Dana Drábová, Pavel Dvořák, Roman Fiala, Otakar Fojt, Otakar Foltýn, Petr Gazdík, Petr Glogar, Karel Havlíček, Ludvík Hegrlík, Petr Horký, Karel Janeček, Josef Jíša, Martina Kociánová, Martin Kovář, Jaromír Kroužek, Radek Mařík, Vladimír Mařík, Jiří Melzer, Jiří Menzel, Václav Moravec, Evžen Neustupný, Jiří Padevět, Petr Pokorný, Jaroslav Řasa, Karel Řehka, Jozef Sikela, Jiří Šuchman, Tomáš Tureček, Jan Turek, Monika Vondráková a Tomáš Zima. Naše diskuse mě dovedly až sem, za všechny případné chyby však nesu odpovědnost pouze já sám. Stejný dík patří za neutuchající zájem a podporu Františkovi a Lence Piškaninovým. Karel Havlíček, Otakar Foltýn, Martin Kovář, Mojmír Urbánek a Otakar Fojt byli tak velkorysí, že části nebo celý rukopis kriticky pročetli a přispěli mnoha trefnými pozorováními, poznámkami a kritikou. Zatímco text jako takový z jejich úsilí významně profituje, všechny případné chyby a omyly jdou pouze na vrub autora. Velký dík patří Josefu Formánkovi, který mi na poslední chvíli osvětlil význam příběhů a jejich roli v komunikaci se čtenářem. Bývalý předseda Vrchního soudu v Praze, Libor Vávra, mi umožnil seznámit se s komplexitou a nárůstem zákonů od vzniku Československa v roce 1918 po dnešek. Kdyby nebylo Nakladatelství JOTA a neomezené víry v tento projekt, tuto knížku byste nikdy v ruce nedrželi. Vzpomínám na předvánoční setkání u vína s paní Boženou Štofkovou, kdy se zrodila domluva vedoucí k této publikaci. Paní Kamila Hladká byla trpělivou a skvělou editorkou a spolu s jazykovou redaktorkou Zuzanou Zemanovou tento rukopis dovedly do závěrečného stavu. Mé otálení se závěry bylo tak dlouhé, že jsem se dočkal i „nevyžádaného“ podpůrného e-mailu od majitele nakladatelství Marcela Nekvindy. Tato rozličná podpora, telefonáty i zprávy vyjadřující nedočkavost, často se špatně skrývanou nervozitou, představovaly podporu, motivaci i tlak, abych byl schopen tuto knížku dopsat.

V neposlední řadě děkuji i režiséru a polárníkovi Petru Horkému, s nímž jsem se posledních několik let na téma teorie sedmi zákonů mohl podílet na celovečerním dokumentu Civilizace. Dobrá zpráva o konci světa a jeho natáčení na různých místech po celém světě. Naše diskuse na toto téma představovaly rovněž velký zdroj inspirace a kritiky. Nepochybuji o tom, že dokument bude mnohem záživnější než tato knížka. Definitivní soud nechám na divácích a čtenářích.

ÚVOD Vidět, co má člověk před nosem, vyžaduje neustálé úsilí. George Orwell

Často dostávám dotaz typu: proč jsou ty vaše/tvoje (podle toho, jak moc se s kým znám) knihy tak tlusté a složité, kdo to má číst: nejde to říci stručně a bez cizích slov? Trvá to poměrně dlouho a někteří tazatelé byli a jsou tak urputní, že jsem se donutil zpytovat své vědecké ego. Výsledkem je tato – a věřím, že i dostupněji než obvykle psaná – knížka. Vznikala postupně, v průběhu několika let a zčásti používá i texty, které k dílčím tématům vycházely.1 Obsahuje to, k čemu se se jako archeolog a egyptolog dobírám většinu svého života, tedy jaký smysl má studium naší minulosti. Je to vůbec k něčemu? A proč vlastně potřebujeme archeology, historiky, antropology a podobné odborníky či společenské vědy jako takové? Nebo dokonce mají pravdu ti, kteří účelově hlásají, že je nás moc (vždycky vlastně bylo…) a že tato země potřebuje zejména střední odborné školy, řemeslníky a dělníky? Pokusím se ukázat, že opak je pravdou. Z mnoha důvodů, které naleznete na dalších stránkách – pokud si najdete čas a dáte tu práci. Svým způsobem jsou následující texty i důsledkem hledání smyslu v často nepřehledných zákoutích historie, ve zdánlivě bezbřehém toku informací, které zdaleka ne tak často, jak bychom si přáli, dávají smysl. Leč přece. Které jiné vědní odvětví zkoumající chování člověka a civilizace na této planetě je schopno snést na jednu hromadu informace, jež dokumentují historii tohoto konání v perspektivě dlouhých časových řad? Každou civilizaci můžeme popsat od jejího počátku, přes její růst a dosažení vrcholu až po úpadek, tzv. kolaps (který neznamená

Katedrála v Remeši, vitrážová 16 okna Marca Chagalla.

nic jiného než náhlou ztrátu složitosti systému v důsledku vnitřní krize, vývoje přírodního prostředí a nedostatku zdrojů), následnou transformaci a opětovný vzestup? A ano, každý nový historický dokument nebo archeologický objev často významným způsobem mění poznání civilizací, které na této planetě byly nebo (stále ještě) jsou. Neumím si představit, že bych dělal cokoliv jiného než archeologii. Se společnostmi a civilizacemi, o nichž je tato knížka, se to má, hrubě zjednodušeno, takto. Každá z nich v sobě zahrnuje vnitřní subsystémy: ekonomiku fungující na základě dostupných zdrojů a představ o uspořádání společnosti, sociální mobilitu, symbolický a hodnotový systém, postoje ke vzdělání a poznání, vztah k okolnímu světu, existenci různých vlivových a zájmových skupin a tak by se dalo ještě chvíli pokračovat. Pro všechny platí, že je utváříme jako jedinci i jako celek, a tedy je můžeme ovlivňovat. Společnost je pak obklopena vnějším prostředím, které již ovlivňovat tolik nedokážeme, pakliže se vyvíjí přirozeně, a jediný nástroj, který jako společnost máme, je přizpůsobit se jeho vývoji na základě našeho vědeckého poznání. Toto prostředí dokážeme ale ničit, pakliže se chováme nezodpovědně. Všichni známe povodně, zemětřesení, výbuchy sopek, ale i růst emisí CO2 a enormní znečišťování planety nebo ničení unikátních ekosystémů. A to je v kostce i úloha archeologie – ve spolupráci s technickými a přírodními vědami odhalovat, jak tyto procesy fungují, na základě dlouhých časových řad, které měly svůj jasně popsatelný průběh v minulosti. Proběhly. Od začátku do konce a jsou jasně popsatelné. Opakovaně. Stále znovu. A na základě toho je možné kriticky uvažovat i o současné společnosti a civilizaci. Nic lepšího, myslím, k dispozici nemáme. Co z toho jasně vyplývá, je zásadní role jednotlivého člověka i společnosti, mikropříběhy a makroprocesy, které se setkávají a jsou vzájemně pevně svázány. Jeden bez druhého pozbývají smyslu i významu. Když bych to měl připodobnit, tak možná ke slavným vitrážovým oknům Marca Chagalla v katedrále v Remeši. Ta se skládají z mnoha jednotlivých sklíček. Ale nezapomenutelný zážitek tyto geniální výjevy ze Starého zákona a životů francouzských králů dávají pouze díky tomu, že

vytvářejí úžasné celky. Stejně tak naše jednotlivé životy a skutky skládají příběh naší společnosti a civilizace. Přitom nechybělo moc a egyptologem a archeologem bych se nikdy nestal. Po pravdě řečeno, tento příběh jsem vyprávěl v různých rozhovorech nespočetněkrát. Chodil jsem do páté třídy, často zlobil a třídní paní učitelka Mája Vajtová se uchýlila ke krajní možnosti, jak mé aktivity otupit, a uložila mi trest. Ten spočíval v tom, že jsem se z učebnice dějepisu, která měla na deskách kresbu slavného býka z Altamiry, musel naučit dlouhý text o pyramidách v Gíze. Tehdy mi došlo, že něco tak na první pohled vzdáleného, starého a cizího může mít svůj půvab. Hory kamení. Ale jen na první pohled. Začal jsem objevovat kouzlo starých civilizací, vzniku člověka v Africe. V osmdesátých letech minulého století šlo spolehlivě o země, kam nebylo pravděpodobné, že bych se podíval. Pro mě to vše neslo ještě jeden velký bonus. Byl to svět ticha, bez lidí, bez komplikací. Stačilo otevřít knížku… Už tehdy jsem se chtěl stát archeologem, který v ústraní objevuje zmizelé světy a příběhy a nemusí se moc zabývat tím, v čem (tehdy) žije. Po roce 1989 se svět náhle otevřel a já v roce 1991 jako mladý student egyptologie vyjel poprvé na pravou archeologickou expedici do Egypta. Stále však platilo, že šlo o práci na hony vzdálenou běžnému životu. Až časem, když jsem začal i díky privilegiu spolupráce s mnoha skvělými vědci ze společenskovědních, přírodovědných a technických oborů poznávat, že studium těchto pradávných civilizací je paradoxně aktuální, jsem se, aniž by to byl můj původní úmysl, začal vyslovovat k současnému světu. Nevím proč, ale dodnes žasnu nad tím, co všechno nás, lidi a civilizaci 21. století spojuje s dávno zmizelými světy. Můj původní záměr mít klid v ústraní na bádání nad civilizacemi již dávno přišel vniveč, ale v životě je vždycky něco za něco. Mými souputníky se tak v posledních letech stala témata prezentovaná v této knížce. Je pravda, že od čisté archeologie jsou někdy značně vzdálená, bez archeologie by však nevznikla.

Doufám, že další stránky poskytnou čtenáři výmluvné doklady o tom, že historii a perspektivu dlouhých časových řad potřebujeme. V dnešní době, s tolika výzvami zakořeněnými hluboko v minulosti, dokonce ještě naléhavěji než kdy jindy. Možná je komplikované si je právě teď uvědomit, ale co třeba tzv. klimatická změna, migrace, identita, mandatorní výdaje, rodina, role elit, informační války, levné zdroje energie, technologický pokrok, složitost společnosti, role práva a zájmových skupin nebo úloha válek a společenské smlouvy? Všechny tyto jevy mají svou hlubokou historii a v současnosti je zažíváme buď na vlastní kůži, nebo zprostředkovaně prakticky každý den, útočí na nás ze všech stran. Už jen pochopit je představuje až nadlidský výkon. Přitom jejich povaha a dopady jsou zásadní, pokud chceme chápat svět kolem sebe. A je jisté, že technologická inovace, nové mety ve výrobě počtu aut, růst HDP o procento či více nebo otevření nového chrámu dneška – nákupního centra nebo fotbalového stadionu – nám toto chápání zásadně neusnadní. A to, že naše sebevědomí a zažité fungování světa kolem nás změnila během roku 2020 zásadním způsobem a takřka přes noc epidemie covidu-19, je jen další ukázkou relativnosti a křehkosti námi budované civilizace. Nekážu kolaps. To bych ani nemohl, protože věřím ve skvělou budoucnost člověka. Právě proto se snažím porozumět tomu, co nám naše historie říká o nás samotných a o možných komplikacích na naší cestě časem a prostorem. Naše minulost, myslím tím minulost člověka na této planetě, historie, archeologie dlouhých časových řad a srovnávací studium civilizací, má skutečný význam. Vyprávějí ji především právě ony dlouhé časové řady. Co znamenají? Především to, že všechny civilizace, které jsme doposud mohli zachytit, které studujeme a zkoumáme, včetně té naší, západní, můžeme studovat v rámci celých procesů od jejich začátku do konce. Právě ty ukazují, že civilizace se nevyvíjejí náhodně. Samozřejmě, nelze na ně aplikovat striktní algoritmy, nelze je používat k tomu, abychom odhalili budoucnost, ale… Jejich síla a význam spočívá v tzv. sedmi zákonech vývoje civilizací, jimž se na následujících stránkách budu věnovat. Vyplývají z předpokladů, o kterých jsem právě psal. Tato knížka je totiž zejména o tom, co na základě vědy může udělat každý z nás pro to, aby byl náš svět lepší.

Když se podíváme na několik pomyslných vteřin, které tvoří historie a osudy civilizací v rámci celé existence naší planety, zjistíme, že za vším objevíme jako základní prvek vztahy mezi lidmi, myšlenky jedinců, dostupné zdroje a to, jak se člověk dokázal vyrovnat s prostředím, které ho obklopovalo, a jeho proměnami v čase. Pevnou součástí tohoto proudu je také leadership (ačkoliv je toto slovo téměř ohavné, je stále lepší než historií 20. století zničené slovo „vůdcovství“). Jakkoliv jsem to neplánoval, tuto knihu jsem dopisoval v době další vlny koronaviru a s ní spojených událostí. Nazývejme je každý dle svého gusta. Nicméně i tento příběh, který zdaleka nekončí, by měl dávat smysl. Tedy pokud je teorie sedmi zákonů platná. A to rozsoudí naštěstí čas a ne okamžitý většinový názor. Ve prospěch těchto zákonů mluví možná i to, že státy, které zvládly v roce 2020 a 2021 pandemii covidu nejlépe, jsou vesměs těmi, kde existuje silná občanská společnost, špičková věda, politika s legitimitou, leadership a silná ekonomika. Jakou tedy má oněch sedm zákonů podobu? Pokud váháte, zda máte věnovat svůj čas pročítání sedmi následujících kapitol, zde následuje jejich přehled:

I. ZÁKON KOLAPSU A REGENERACE Všechny společnosti a civilizace jsou omezené v čase a prostoru. Na jejich začátku i konci stojí obvykle konflikt. Jejich kolaps neznamená zánik, ale zásadní přeměnu, kdy daná společnost nebo civilizace obvykle přechází do jiné. II. ZÁKON SKOKOVÉ ZMĚNY K zásadním změnám ve vývoji společností a civilizací dochází náhle, jakoby skokově, nikoliv lineárně. Během těchto skoků se zcela mění způsob jejich fungování.

III. HÉRAKLEITŮV ZÁKON To, co přivedlo společnost a civilizaci na vrchol, obvykle způsobí i jejich krizi. IV. ZÁKON SDÍLENÝCH HODNOT A VIZÍ Každá společnost a civilizace je založena na společně sdílených hodnotách, vizích a implicitním právu. V. ZÁKON SPOLEČENSKÉ SMLOUVY Každá civilizace a společnost potřebuje pro svou stabilní existenci funkční společenskou smlouvu založenou na vzájemné spolupráci jednotlivých částí společnosti. Na její kvalitu a charakter mají zásadní vliv představitelé tzv. elit. VI. ZÁKON ENERGETICKÉ A TECHNOLOGICKÉ DETERMINACE Vývoj každé společnosti a civilizace je determinován technologiemi a zdroji energie. Bez objektivně levné energie nemůže společnost a civilizace růst ani udržet svou komplexitu. VII. ZÁKON ADAPTACE O úspěšnosti každé společnosti a civilizace rozhoduje míra jejich schopnosti adaptovat se na proměny přírodního prostředí.

Jsme dnes v mnoha ohledech jiná civilizace než všechny předchozí. To neznamená, že jsme ve všech ohledech nutně lepší. Jsme ale v mnoha ohledech globální. Nemusíme dopadnout jako všechny před námi, protože dnes jsou zákony jejich vývoje známé. Víme tedy, co dělat, abychom se kolapsu vyhnuli nebo alespoň zamezili jeho nejhorším dopadům. Abychom nedopadli jako všechny civilizace před námi, nepřestávejme hledat lidi s legitimitou a vizemi, budujme své mikrosvěty k lepšímu, važme si zdrojů kolem nás a hospodařme s nimi tak, abychom je neničili, budujme skutečné poznání tohoto světa: jen to ve spojení s vědeckotechnologickým pokrokem nám může zajistit budoucnost. Zde hraje naprosto zásadní roli základní výzkum. Není možné řídit vědu pouze na základě toho, co N EN Í M O Ž NÉ Ř Í DI T VĚ DU je tzv. aktuálně užitečné. Velice časP O UZE NA Z ÁK L ADĚ to v dějinách jsme byli svědky objevu, který se uplatnil, až když přišel jeho TO H O , C O J E TZ V . čas. Jeden příklad za všechny – k vyA K T UÁ L NĚ UŽITEČNÉ . nálezu kola došlo v minulosti nezávisle na sobě v různých částech světa – v Egyptě, Střední Americe, na Blízkém východě nebo v Číně. Jen v některých zemích však našlo praktické uplatnění záhy po svém objevu. Jestliže však chceme správně chápat svět, jestliže máme ambici ho změnit k lepšímu, musíme pochopit, v jaké situaci se nalézá, a porozumět procesům, které ho utvářejí. Jinak se neodvratně ocitneme v tzv. Amesově místnosti, kde jsou sice všechny prvky scény reálné (lidé, okna, dveře, sloupy, předměty), ale jejich vzájemné proporční vztahy nedávají smysl. To, že velice často činíme dalekosáhlé závěry z prvků a procesů, kterým neumíme dát smysl a domyslet jejich souvztažnost, ukazují následující dva příklady. Tím prvním je heslo terorismus na Wikipedii za rok 2015. Když Hans Rosling obsah tohoto hesla srovnal s Globální databází teroristických útoků (Global terrorism database – GTD), zjistil, jak snadno mohou být tzv. „trendy“ zavádějící.2 Zatímco data na GTD byla pochopitelně objektivní, heslo na Wikipedii, kterou sám považuji za skvělý projekt,

Amesova místnost.

postrádala téměř 80 procent všech obětí teroristických útoků. Z útoků v tzv. západním světě zde byly skoro všechny, zatímco z těch ostatních byla zahrnuta pouze čtvrtina (Rosling a kol. 2018, 128–129). Druhým příkladem je pak pravidelný report mezinárodní nevládní švýcarské společnosti se sídlem v Ženevě s názvem World Economic Forum. Ta každoročně publikuje řadu inspirativních studií včetně prognóz dalšího vývoje. Sem patří i The Global Risks Report 2020.3 Právě v této zprávě jsou uváděny hlavní rizikové faktory projektované na další kalendářní rok, a to ve smyslu pravděpodobnosti výskytu i síly možného dopadu. A jsme u zdroje problému. Když se podíváme dobře na způsob jejich formulování, zjistíme, že minimálně u části z nich byl, ať již podvědomě nebo záměrně, použit způsob retroaktivního projektování. To znamená, že tvůrci těchto tabulek nezřídka vzali ten faktor, který byl v daném roce viditelný a pozorovatelný, a automaticky ho umístili na přední místo i do dalšího roku. Typicky, jestliže v roce 2010 byl svět postižen

velkými výkyvy klimatu, byl tento faktor umístěn i do roku 2011, kdy jako naschvál žádné velké excesy v tomto směru nenastaly. A bohužel v roce 2009, kdy se definovaly hlavní rizikové faktory pro rok 2010, nikdo nic takového z renomovaných ekonomů neviděl. Podobně v roce 2006 nikdo z autorů těchto tabulek nepředvídal kolapsy velkých investičních fondů, které ale v roce 2007 nastaly, když v srpnu zkolabovaly dva velké investiční fondy banky Bear and Stearns. Samozřejmě v roce 2007 pak již bylo jasné, jaký bude hlavní rizikový faktor nadcházejícího roku 2008 a dalších několika let. Do třetice migrace v roce 2015 rovněž nebyla predikována, ale nastala. Pro rok 2016 již figurovala na prvním místě, v roce 2017 pak na druhém a rok nato vymizela zcela – myšleno z tabulek, nikoliv ze světa. Přirozeně počítačové útoky, které postihly USA a další země v roce 2020, nikdo z autorů rovněž nepředznamenal. Je tedy vidět, že ani projekt Wikipedie, ani Mezinárodního ekonomického fóra nejsou dostatečně spolehlivé na to, abychom si mohli utvářet pokud možno objektivní obraz o fungování světa. Vlastně mám dojem, že k umění jeho skládání nám ještě mnoho chybí. Například intenzivní spolupráce společenských, technických a přírodních věd, tedy něco, co třeba v mém světě vědy je naprosto přirozené a nutné. Na druhou stranu je zapotřebí přiznat, že naše moderní východiska pro činění strategických rozhodnutí jsou stále ještě hodně omezená, protože teprve uplynulé 20. století bylo údobím, ze kterého máme data pro širokou škálu procesů a lidských činností, jak ostatně ukazuje i unikátní publikace The First Measured Century (viz Caplow, Hicks a Wattenberg 2001), o něco mladší publikace OECD zabývající se vývojem světa od roku 1820, ovšem s méně přesnými staršími daty (van Zanden a kol. 2014) nebo Maddisonova slavná The World Economy: A Millennial Perspective zabývající se vývojem ekonomiky za poslední dva tisíce let, ovšem se zásadně nepřesnými daty (Maddison 2001). Když se v rámci dlouhých časových řad ohlédneme za naší minulostí tisíce let nazpět, velice snadno zjistíme, že přes veškeré hrůzy je cesta člověka časem lemována nespočetnými úspěchy. Nikdy se nestalo, že by po uzavření cyklu na tom byli lidé hůře než na jeho začátku. Dokonce

se zdá, že každá vlna konfliktů či katastrofy zčásti odstraňují ekonomickou nerovnost a vytvářejí novou startovní čáru s mnohem rovnějšími příležitostmi, než jak tomu je v systému ve fázi jeho úpadku (Scheidel 2017). Je bez diskuse, že lidstvo se neustále zlepšuje v tom, co dělá člověka člověkem – starost o druhé, lidskost, soustrast, soucit, ambice pomáhat slabším a zlepšovat svět. Stačí na chvilku zalistovat knížkou Hanse Roslinga s názvem Faktomluva (Rosling a kol. 2018), abychom snadno zjistili, že jen za posledních dvacet let se počet lidí žijících v absolutní bídě (tzn. lidé s příjmem cca 40 Kč na den) snížil na třetinu, že nejméně 80 procent všech dětí na světě je dnes očkováno proti smrtelným nemocem a více jak 60 procent dívek v nejchudších zemích má přístup alespoň k základnímu vzdělání. Naproti tomu 780 milionů lidí na planetě nemá k dispozici bezpečný zdroj upravené vody a 2,5 miliardy (!) lidí nemá možnost užívat zdravotně nezávadné toalety.4 Hans Rosling dělí obyvatele planety do čtyř skupin podle ekonomické úrovně. Úroveň 1 znamená příjem asi 22 Kč na hlavu a den. Žijete v rodině s pěti bosými dětmi, které stráví několik hodin denně nošením vody – často nevalné kvality – pro domácnost ze vzdálenosti několika kilometrů. Topíte si na otevřeném ohni v jediné místnosti a některé z vašich děti zemře před dosažením dospělosti. V tuto chvíli je takových lidí asi miliarda. Úroveň 2 znamená, že denně vyděláte asi 90 Kč. Máte elektřinu a děti můžou psát úkoly i po setmění. Také mají boty a kolo. Vlastníte plynový vařič. Občas si koupíte potraviny, takže nejste závislí jen na tom, co vypěstujete nebo najdete. Nanosit vodu ke každodennímu životu nyní trvá jen 30 minut! V těchto podmínkách žijí dnes asi 3 miliardy lidí. Na Úrovni 3 žijí další dvě miliardy lidí. Váš příjem nyní činí 350 Kč a máte stálé zaměstnání – pracujete 16 hodin 7 dní v týdnu. Máte elektřinu a ledničku. Dvě z vašich dětí mohou studovat střední školu. Konečně minimální příjem Úrovně 4, tedy 700 Kč a více, má dnes zhruba miliarda lidí – při necelých osmi miliardách obyvatel tedy zhruba jeden člověk z osmi. Absolvovali jste nejméně dvanáct let školní docházky a taky jste už letěli letadlem. Doma máte přívod teplé i studené vody, vlastníte auto a jednou

Tabulka s největšími a nejpravděpodobnějšími krizovými faktory každoročně publikovaná Světovým ekonomickým fórem. 26

za měsíc si vyjdete do běžné restarurace. Téměř sedm miliard lidí na světě o této úrovni jen sní… (Rosling a kol. 2018, 43–46). Z Roslingových dat vyplývá, věřím, velice jasně, že tento svět již mnohé dokázal na své cestě dopředu, ale že má zároveň ještě dlouhou cestu před sebou. A možná to nejdůležitější nakonec – nebojme se každý z nás přijmout svou odpovědnost za budování tohoto světa. Nikdo z nás tu odpovědnost nesejme. Spojujme se s cílem věcně řešit každodenní problémy, jejichž podstata je však mnohem obecnější. Naše mikrosvěty jsou totiž odrazem světa obecného, celoplanetárního, a naopak. Pokud se totiž nenaučíme řešit globální problémy globálně, může se stát, že naše selhání bude mít fatální důsledky. Máme však jako první v historii člověka na této planetě poznání, vědomosti, technologie i prostředky, abychom to dokázali. Kéž bychom tímto filtrem prošli. Všichni si podvědomě přejeme změnu: nadáváme na současnou politickou situaci, jsme skeptičtí k budoucnosti. A stále očekáváme, že někdo přijde. Pravda je taková, že změnu máme v rukou jen my. Pokud si přejeme lepší budoucnost, nezbývá, než abychom se o ni přičinili my sami. P O KUD S I P Ř E J E M E L E P Š Í Občanská společnost. Změna musí BUDOUCNOST , NE Z BÝ VÁ , přijít zdola. S tím ale úzce souvisí i role N EŽ A BYC HO M S E O NI lídrů a vizionářů, kteří jsou schopni ukázat a pojmenovat věci, které ostatní P ŘIČIN I L I M Y SAM I . nevidí, a nadchnout je pro ně. V tom spočívá i možné využití sedmi zákonů. Pokud chceme změnit budoucnost, pokud se chceme vyhnout kolapsům tak, jak je známe z historie, tyto zákony to mohou umožnit – vidět na horizontu událostí blížící se změnu a vytvářet ostrůvky stability, tak jak to kdysi ve své Nadaci navrhl Isaac Asimov, a překonat nejhorší okamžiky krize. Pokud víme, co nás může potkat, můžeme udělat mnohem více než naši předchůdci, abychom se tomu nejhoršímu vyhnuli.5 Aplikace sedmi zákonů, kterými se zabývám na dalších stránkách, věřím, může být významným nástrojem pro zlepšení stability a udržitelnosti lidské civilizace na naší planetě.

Když se ohlédnu zpět do minulosti a zaposlouchám se do duchovního odkazu různých společností a kultur, slyším prakticky stále totéž – slova a myšlenky o víře v lepší svět, pokoře a bázni před řádem, který je přesahoval, a zároveň ambici být lepší a starat se o tento svět. Viděl jsem to na různých kontinentech ve formě monumentálních památek různých forem, ale podobného významu, vnímal jsem to na cestách mezi lidmi, jejichž jména mi již vymizela z paměti, ale kteří pracovali, aby mohli žít, lovili, aby se najedli, a věřili, že mozaika života dává smysl, ať již převažují ty nebo ony odstíny barev. Historie je plná příběhů lidí, které se nezapomínají. A moc si přeji, aby taková byla i doba, kterou utváříme my. Není náhodou, jak ostatně píše i Walter Isaacson ve své knize Inovátoři, že lidé, kteří dnes mění svět, jsou ti, kteří dokáží kombinovat technologie, vědu a umění. To o sobě ostatně sám řekl i Steve Jobs: „V mládí jsem se vždycky považoval za humanitně zaměřeného člověka, ale měl jsem rád elektroniku.“ 6 Nepřeju si nic jiného, než abychom v takovém prostředí žili i my v naší zemi, aktuálně technokratické a zaměřené převážně na výrobu v továrnách. Zemi, která se nechlubí svými investicemi v zahraničí, ale tím, že investice do ní přicházejí. Tato knížka se snaží si na nic nehrát – není vědeckým výstupem grantu, není manuálem, zřejmě není ani poutavým románem, co přečtete za den a bez dechu. Je to moje osobní vyrovnání s tím, co se mi podařilo o civilizacích – současných a minulých – pochopit. Na následujících stránkách se snažím o nich shrnout to, co by se ve stručnosti dalo z pohledu historie, dlouhých časových řad a osudů člověka pojmenovat jako konečnost a konflikt, nespojitost a neočekávanost, počátek a kořeny krize v něm, etika, vize a sdílené normy chování, společenská smlouva a elity, technologie, složitost a zdroje energie a konečně schopnost adaptace a odolnost. Jsem přesvědčen, že svět se sedmi zákony může být lepším místem k žití pro každého z nás. Nekonečný a stále znovu opakující se příběh v pozměněných kulisách. Posuďte ostatně sami.