MILOST VE VONDU
Merigall natáhla ruku do tmy, ale druhá polovina postele byla prázdná. Rezaví bratří museli jejího spolunocležníka odnést už před několika hodinami, protože prostěradlo pod jejími prsty bylo vlhké a chladivě mrtvé.
M
ladíček jim evidentně neodporoval
zabrala bývalé komnaty trpasličího pána umís-
ani se Merigall nepokusil vzbudit,
těné vysoko na úbočí hory. Před třemi sty pa-
pravděpodobně protože mu při-
desáti lety dobyl Vond lidský král Alvagard, ale
tom kněží špitali, že za jakoukoli neposlušnost
záhy se z oblasti stáhl vstříc novým válkám.
stihne trest jeho rodnou vesnici. Samotné Me-
Dodnes byl na všech dveřích k vidění vyrytý
rigall se Rezaví bratří báli, ale ještě větší strach
symbol trpasličího klanu Krombů, který však
jim naháněl žravý Krasylla, jemuž teď chlapce
dávno pozbyl význam.
odnesli na poslední povyražení. Démonka vstala a natáhla se po stříbrném zrcátku, aby si napravila tvář. Rysy se jí přes noc trochu roztekly, jak měly během hlubo-
Vycházející slunce se stále ještě skrývalo za
kého spánku ve zvyku, ale Merigall je pečlivě
mlhou Chodce v tmách. Přesto nový den sli-
našponovala do podoby odpovídající standar-
boval nejen třeskutou zimu, ale i dobrý vý-
dům krásy. Tentokrát zvolila přísnou, tmavou,
hled. Démonce se za chůze postupně otevíraly
androgynní tvář nad bezbarvým oblečením
nádherné vyhlídky na vypálená údolí Hargy.
odpovídajícím dnešní pošmourné náladě. Oči
Cesta dolů z hory vedla po balustrádě, pod
zůstaly žluté, kočičí, jako obvykle.
níž se rozprostíralo jedno ze svatých trýznišť
Za dveřmi vydýchané ložnice se táhly
bohyně Hemy. Pár kněží zahalených do okro-
chladné kamenné chodby pevnosti Vond. Ni-
vých plášťů a rezavých masek se procházející
kde ani živáčka. Před Merigallinou komna-
Merigall v tichosti uklonilo, ale démonka je
tou se neodvážil stát jediný strážný. Ne že by
pod vším tím železem nerozpoznala a na po-
stráže vůbec byly potřeba. Démonka si pro sebe
zdrav jim nijak neodpověděla. Pohled dolů na
4 Kapitola 1.
nádvoří jí odhalil, že církevní zásoba obětních
má být nos, kde ústa a kde oči, aby byla výsled-
vězňů už musela docházet, protože ke kůlům
kem jakžtakž ucházející lidská podoba.
byl připoutaný jen nějaký osamělý stařík, vy-
„To jsem nemohl vědět,“ práskl Krasyllův
hublý jako neplodná koza. Možná už byl po
tupý hlas. „Lidi se mi strašně pletou. Měl jsem
smrti, protože nijak nereagoval, když bíle po-
hlad.“
malované stíny smrti z jeho zbědovaného těla
„Ty máš hlad pořád.“
v tanci odkrajovaly pruhy krvácejícího masa.
„Jeho tělo ještě žije,“ řekl démon a plácl
Pokroucený kmen zastupující bohyni Hemu
mladíka do zpocených nahrbených zad, až
vypadal zmoženě jako vždy.
sebou škubla. „Můžeš si s ním hrát, zatímco
Dvojice dveří vedoucích do Krasyllovy
budu jíst.“
komnaty byla zasazená v otočných válcích na-
Merigall vytanula na mysli představa kud-
pojených na mechanický opožďovač. Kdo do
lanky, kterak při páření žere partnera, nicméně
nich byl natlačen nebo se z vlastní vůle roz-
nabídka ji nelákala. Šla na ni pochmurná nála-
hodl vstoupit, octl se na pár minut uvězněný
da, jako kdyby se jí do kůže zažírala samotná
mezi nimi. Tyto okamžiky patřily Krasyllovi
noc.
a umožňovaly mu naložit s hostem, jak uzná
„Cítíš odpor,“ poznamenal démon. „Zna-
za vhodné. Merigall ale nezaváhala a opřela se
mená to, že stejně jako Rezaví bratří věříš, že
do dveří, dokud se ze stěn neozvalo kapání rtu-
z Krasylly se stala jen bezcílně kynoucí prasni-
ti, která odpočítávala čas do zahájení audience.
ce rochnící se ve vlastním sádle?“
Chodba byla vlahá a ve srovnání se studeným
„Už jsi mi řekl, že se chceš vykrmit na sar-
čerstvým vzduchem venku páchla jako jatka.
moga. Nic jiného mě ani nenapadlo. Neviním
Samotný pokoj byl prostorný, ale polovinu
tě z ničeho jiného, než že jsi sežral někoho, po
z něj pořád ještě zabírala polotekutá podoba
kom jsem stále ještě toužila.“
Krasylly. Merigall hned viděla, že její neblahé
Krasylla evidentně nevěděl, jak ještě by
tušení se naplnilo. Tělo, které ještě před pár
jí mohl odseknout. Chrochtal si a zpod hory
hodinami okoušelo její hýčkající prsty, teď na-
masa se začala linout lavina tělesných zvuků.
půl trčelo z rozplizlého Krasylly. Démonický
„Hodláš se vrátit domů, až z tebe bude
pařát ho svíral nikoli láskyplně, a ani aby ho
sarmog?“ pokračovala Merigall. „Zamýšlíš
znehybnil, spíš jako ruka dojičky snažící se vy-
povraždit bezduché ve Stinném průsmyku, aby
ždímat z vemene poslední kapičku mléka.
ses dostal k ohnisku a nakonec třeba vyzval sa-
„Ukradl jsi mi hračku,“ řekla Merigall.
motného Godera v Churmogu?“
„Ještě jsem s ním neskončila.“
„Ale kdeže,“ zachroptil Krasylla v nejlepší
Krasyllova groteskní tvář se v šeru obrátila
napodobenině smíchu, na jakou se zmohl. „Na
k hostovi. Už se na ní začaly projevovat rysy
tomhle světě se mi líbí. Je plný barev a lahod-
pozřeného mladíčka, byť pokroucené, nateklé
ného masa. Ať si Goder nechá Churmog, já si
a zdeformované. Větší démon měl ve zvyku
udělám mog ze Zapovězených zemí!“
propůjčovat si tváře svých obětí. Nemusel se
Stiskl mladíčkovo tělo, až modralo a začalo
pak totiž obtěžovat s tím, aby si pamatoval, kde
se pod jeho sevřením svíjet.
5 Milost ve vondu
„Nemusíš se znepokojovat, Merigalle,“
ně jen nevrle podívala a šla dál. Všichni čle-
dodal. „Vážím si tě jako společníka, přestože
nové Rzovy církve ve Vondu působili nervóz-
bych si tebou mohl urychlit cestu k sarmogu.
ně, jeden jako druhý, a důvod se jednoznačně
Jsi zcestovalý a světaznalý. Z našich rozhovorů
vyjevil, sotva Merigall dorazila k celám. Kob-
mám potěšení.“
ky byly prázdné, dveře zely otevřené dokořán
„Ty jsi tak štědrý, Krasyllo,“ odpověděla
jako tlamičky hladových ptáčat. Démonka
Merigall, aniž by na sobě dala znát strach, vděk
beze spěchu obešla řadu místnůstek, od jejichž
nebo ironii.
stěn se odrážely leda tak vzpomínky na nářek.
Periferní chřtány, napnuté na Krasyllově
Nakonec ale v nejzazším koutě té nejtemnější
povrchu jako síť pulzujících žil, začaly v peris-
a nejzatuchlejší krypty našla osamělou ženu
taltických pohybech přepravovat rozpuštěnou
přikovanou rezavými řetězy ke stěně. Pouta
tkáň do démonova rozplizlého těla. Merigall
měla zbytečně veliká, pravděpodobně aby jí
trpělivě čekala a pozorovala, jak sebou mla-
byla nepohodlná, ale zároveň jí neumožňo-
díkovo tělo trhá v silných křečích a nakonec
vala pohyb. Zajatkyně byla pomlácená, samá
podléhá nehybnosti, přerušované jen lehkým
modřina, ani mladá, ani stará, na sobě černé
neustávajícím chvěním. Až pak odpověděla.
šaty roztrhané na špinavé cáry. Do pravé tvá-
„Když mě Zytera přetvářela, uložila moji
ře měla vypálený znak boha Rza, který žhnul
esenci do sochy. Nemůžu ze Zapovězených
takovým žárem a bolestí, že to Merigall cítila
zemí odejít, ani kdybych chtěla. A navíc, i mně
už od dveří. Nad cejchem měla žena vytetova-
se na tomhle světě líbí – byť některé dny víc než
ného krkavce. Skutečnost, že si Rezaví bratří
jiné. Copak tebe si čarodějka nezavázala krevní
ponechali Krkavčí sestru jako obětního berán-
úmluvou k poslušnosti?“
ka, místo aby ji okamžitě rozervali na kusy,
„Zytera je starý. Nebýt fragmentu jeho
byla nejlepším důkazem toho, jak povážlivě se
dcery, která ho stále drží naživu, byl už by dáv-
jim tenčila zásoba vězňů. Pořád bylo potřeba
no po smrti,“ zašklebil se Krasylla a po tváři
provádět rituály a Krasylla vyžadoval pravidel-
se mu rozlil zhnusený výraz neberoucí žádné
nou krmi – kdyby došli zajatci, bylo by nutné
ohledy na náležité proporce. „Můj čas přijde.“
obětovat některého z bratrů, k čemuž už pár-
„Jsme mog!“ řekla Merigall na rozloučenou
krát došlo. Proto si Krkavčí sestru nechali –
a najednou jí přemohlo znechucení a zoufalost.
jako nouzovou zásobárnu pro bohy. Stěna za
„Jsme mog!“ odpověděl zahloubaný Krasylla.
ženou byla zacákaná čerstvou krví. Možná se zajatkyně pokusila vymlátit ze sebe život tlučením hlavou o stěnu, možná jí Krvaví bratří zmrzačili křídla, když byla ještě převtělená do
Z komnaty svého druha pokračovala Merigall
krkavce.
dolů do nižších pater pevnosti Vond, kde z ná-
Merigall otevřela mřížové dveře a vstoupi-
hlého rozmaru stočila kroky k podzemním
la do cely. Až dosud to vypadalo, jako by žena
kobkám. Skupinka hlídačů ze Železné stráže se
spala, ale teď se její zplihlé černé vlasy v jed-
jí pokusila přehradit cestu, ale démonka se na
nom místě rozestoupily a zpoza nich vykouklo
6 Kapitola 1.
oko. Byl to zvláštní pohled: vzdorovitý, záro-
Když se žena lačně pustila do pití, démonka
veň vyprázdněný i naplněný odporem.
natáhla ruku a odhrnula jí vlasy z obličeje. Kr-
„Nemáš na tváři železnou masku. Kdo jsi?“
kavčí sestra sebou trhla, ale jinak se nebránila.
zeptala se hlasem čistým a nečekaně pevným.
Pod všemi těmi ranami, špínou a mokvajícím
Merigall odsunula misku špinavé vody
cejchem na tváři objevila Merigall krásu. I když
a dřepla si před zajatkyni.
ona viděla krásu skoro v každém.
„Kdo podle tebe mám být?“
„Teď, na konci života a utrpení, svému strý-
„Jestli mám na výběr, buď rychlá smrt,“
ci konečně rozumím,“ pokračovala žena a upus-
odpověděla žena bez váhání. „Zabij mě! Zabij
tila prázdný měch na podlahu. „Černá křídla
i ostatní, kolik jen dokážeš, a potom zabij sám
mají pravdu! Ať si všichni klidně umřou – ob-
sebe. Svět pak bude lepším místem.“
zvlášť pak já, které lidé v bláhové naději věřili!“
Takovou odpověď démonka nečekala.
„Černá křídla nezabíjejí každého, jenom
„Copak ty nechceš uniknout a pokračovat
lidi.“
v boji proti Rzovi a Hemě? Velebíš boha Krkav-
„Každého!“ trvala na svém Krkavčí sestra
ce jako ochránce života, ale přede mnou mluvíš
a pevně se zadívala Merigall do očí. „Každé
o smrti a vraždě.“
vědomí nevyhnutelně plodí zlo, takže si neza-
Žena propadla něčemu, co na Merigall pů-
slouží existovat. Zkus mě přesvědčit o opaku.“
sobilo jako záchvat kašle, ale nakonec se z toho
Její slova vybízela k zamyšlení.
vyklubal smích.
„Tvoje pokleslost se mi protiví. Viděla jsem
„Když jsem se stala novickou Krkavčích
nejeden mrtvý svět a všechny jsou k uzoufání
sester, můj strýc se mi posmíval,“ ušklíbla se.
nudné,“ zabručela Merigall. „Máš pravdu, že
„Naposledy, co jsem ho viděla, se mě pokusil
všechny myslící bytosti vykazují krutost, ale
uškrtit. Bratranci ho museli odehnat.“
taky soucit. Copak by si někdo cenil sladkého,
„Byl posedlý?“ zeptala se Merigall. Nepo-
kdyby si nikdy nepokazil chuť jedem nebo žlučí?“
chopitelné rozpoložení zajatkyně ji zaujalo.
Pak démonku něco napadlo.
„Leda tak posedlý vírou. Strýc uctíval
„Pojďme se vsadit! Pokud ti dokážu, že
Coraxe – mrchožravý aspekt Krkavčího boha.
v Krkavčích zemích existuje milost, zřekneš se
Moje sestry milují opatrovatele lesů, kdež-
učení Černých křídel a postavíš se smrti vzdo-
to Černá křídla věří, že lidé se příchodem do
rovitě, nikoli odevzdaně.“
Krkavčích zemí zprotivili bohům. Podle jejich
„Co je ti po mé víře, žlutoočko?“
učení Corax nesejme svou kletbu, dokud nebu-
„Nic. Ale výzvy jsou pro mě esencí života,“
de země zbavena veškerých lidí. Strýc mě nená-
odpověděla Merigall s úsměvem. „Tak pojď!“
viděl stejně jako kohokoli jiného. Jenom by se
„Možná sis nevšiml, ale jsem přikovaná ke
mu líbilo zabít mě jako první, protože to byly
zdi,“ řekla žena a s námahou zvedla okovy, aby
právě Krkavčí sestry, kdo v pradávných dobách
je démonka viděla.
přivedl člověka do Krkavčích zemí.“
„Polib mě a společně železu unikneme!“
Jazyk se jí zadrhával, a tak jí Merigall nabídla
„Složila jsem slib cudnosti,“ odpově-
zředěné víno z měchu, který se jí houpal u pasu.
děla Krkavčí sestra, a přesto si s unavenou
7 Milost ve vondu
zvědavostí prohlížela Merigalliny svůdně heb-
zeptala se hostitelka a šťouchla prstem do
ké rty.
žlutavého tuku, aby ukázala, jak je krásně
„Nelíbám z lásky ani z chtíče. Chápej náš
mazlavý.
dotek jako víru a povinnost, jako cestu ke svět-
„Děkuji, že se ptáš, líbezná Hortenzie,“ od-
lejším zítřkům,“ usmála se démonka a sjela
pověděla příbuzná z manželovy strany a vzala
rukou po ženiných vlasech níž, ke krku, na kte-
si od ní misku tak umaštěnou, že jí málem vy-
rém dychtivě spočinula.
padla z rukou.
„Jmenuji se Rimenda. Svědkem mého na-
Ale ještě než se stihlo odehrát něco další-
rození byla vesnice Karnevera,“ zamumlala
ho, přerušila ženy rána kulatých dveří, které
žena a zavřela před světem oči, zatímco ty Me-
se rozletěly dokořán a odhalily chodbu vedoucí
rigalliny – zlaté – zářily jako dvě slunce a na-
hlouběji do domu. Ven se vyvalilo zakrslé šedo-
klonily se blíž.
černé dítě s holou zadnicí, radostně halekající nad nově nabytou svobodou. Za ním se hrnulo cosi připomínající postaršího půlčíka, ale hned to zakoplo o práh, třísklo sebou o podlahu
Do prostoru se obě navrátily v nevysoké klenu-
a pozvracelo se. A ještě za tím se zjevila mladší
té komnatě, kde se s trhnutím probudil jakýsi
půlčice bledá jako stěna, která si k prsům tiskla
chlapec, posadil se a očima stejně žlutýma jako
další dítě.
ty Merigalliny pozoroval nečekané hosty.
„Děda se zase vožral a upustil ho. Fakt se
„Dospi do rána, dítě,“ řekla démonka
omlouvám, máti!“
a ohleduplně postrčila drobné tělíčko zpátky do
Uprchlík však daleko neuprchl. Pán domu
postele. Chlapec se nevzpouzel a za chviličku
nastavil nohu, dítě spadlo na rypák, otec své-
zase usnul.
ho potomka popadl kolem krku stiskem stejně
Po dlouhých dnech strávených na chladné
pevným jako neúprosným, zvedl ho a doběla
podlaze žaláře byla Rimenda tak slabá a ztuhlá,
rozpálený vzteky ho odnesl pryč do utajených
že Merigall ji musela cestou do velké síně pod-
zákoutí nory. Po dítěti zůstala cestička krve
pírat. Tamní osazenstvo už vstávalo, aby pos-
z nosu, ale veškeré další výkřiky byly umlčeny
nídalo s příbuznými, kteří tu byli na návštěvě.
nesmlouvavou dlaní. A co se týče paní domu,
„Nikdo nás nevidí ani neslyší,“ uklidnila
ta zabořila tvář do dlaní a dala se do vydatného
Merigall Krkavčí sestru, když si všimla, jak se
pláče. Zdivočelé dítě od pohledu nepatřilo do
choulí do svých černých hadrů.
rodu půlčíků, ale když se Rimenda tázavě podí-
„Přivedla jsem tě sem, protože půlčíci jsou nejdobromyslnějším
rodem
vala na Merigall, démonka jen zamrmlala, že
Zapovězených
už musejí jít a znovu Krkavčí sestru políbila na
zemí. Podívej, jak navzdory svým kypícím bři-
rty, ještě než se ta stihla usebrat a něco proti
chům začínají nový den s veselím, a nechej se
tomu namítnout.
naplnit nadějí, že v životě je i něco dobrého.“ „Drahá Meduldo, dala by sis k tomu ořechovému chlebu trochu spařeného másla?“
8 Kapitola 1.
Svět kolem nich byl najednou studenější a po-
v mužových stopách až na vnitřní nádvoří,
nuřejší. Zubaté mraky nesouměrně osvětlova-
přes které byla jako nějaký baldachýn nataže-
né sluncem stoupaly k chladivé ranní obloze,
ná hrubá látka. Na trůnu tu seděl sám císař
která se jako ve snu objevila tam, kde ještě před
Hroka, oděný do šatů, které by v lidské spo-
chvílí byl strop nory. Kolem Rimendy a Meri-
lečnosti pravděpodobně nosily děti nebo ženy,
gall stály stěny zříceného hradu a taky několik
byť v jeho případě byly dimenzované na gro-
ozbrojených orků. Ani jeden z nich si hostů
teskní rozměry. Orčí vládce překousl dlouhou
zjevně nevšiml, a tak se jen opírali o kopí, evi-
kost a jako snídaňovou pochoutku se z ní jal
dentně zmožení dlouhou noční hlídkou. Kdosi
hlasitě vysávat morek.
hlasitě chrápal ve stoje, zatímco opodál si žlu-
„Vaše Veličenstvo,“ vydechl návštěvník
tooký obr pobrukoval lovecký popěvek a rty při-
a poklonil se táhlými, přehnanými gesty. „Ka-
tom mlaskal do rytmu. Krkavčí sestra zahlédla
nidský posel stále čeká na audienci.“
několik orků spících kolem oharků ohniště,
„Nevidíš, že žeru?“ zamumlal ork. „Ať si
které v nočních hodinách muselo plápolat do
ten skrček počká.“
pořádné výšky.
„Onen trpaslík už čekal celou noc, Vaše
„Nacházíme se v pozůstatcích hradu, je-
Veličenstvo.“
muž se říká Šípkové oko, na dvoře císaře Hroky
„A já jsem jako nebyl celou noc vzhůru,
Prvního a Nejvelkolepějšího,“ oznámila škro-
nebo co?“ zahřímal vladař a výhružně zamával
beně Merigall.
stehenní kostí, načež ji přerazil o stůl z přepů-
„Šípkové oko? Chceš mi říct, že tihle orkové
lených kmenů.
dokážou ocenit vůni květin? Každý ork, jakého
„Smím něco navrhnout, Vaše Veličen-
jsem kdy potkala, upřednostňoval spíš pachy
stvo?“ vstoupil mu do toho muž s nepříjem-
vlastního těla.“ Rimendina slova byla klidná,
ným úsměvem.
i když výraz v obličeji prozrazoval překvapení.
„Co?“
„Hrad si svůj název vysloužil už dávno,
„Onen trpaslík tvrdí, že je povoláním kovář.
ještě když ho vybudovali trpaslíci z klanu Me-
Od pohledu je starý a slabý, nicméně se vší prav-
romanů jako dar elfům na důkaz svého přátel-
děpodobností oplývá cennými znalostmi. Proč
ství,“ odpověděla démonka. „Přivedla jsem tě
jej nepožádat, aby na důkaz dobré vůle svého
sem, abys viděla, s jakou krásou dokáže jeden
rodu věnoval jistý čas vyučování našich kovářů?“
rod chovat úctu k dílu jiného rodu.“
„Souhlas! Hlavně když ho nebudu muset
V tu chvíli se skupinou hřmotných váleč-
vidět předtím, než si zdřímnu.“
níků propletl jakýsi člověk, vytáhlý muž s po-
„Rovněž se proslýchá, že k nám má namí-
výšeneckým výrazem oblečený do špinavých
řeno delegace z lidské osady Karalend,“ dodal
hadrů, na nichž se pohupovala záplava všeli-
muž. „Bylo-li by to Vašemu Veličenstvu po
jakých cingrlátek. Orkové mu bez sebemenší-
vůli, mohli bychom oba velvyslance, až se do-
ho náznaku úcty zabručeli na pozdrav a dál
staví před váš dvůr, vyzvat k souboji, aby pro-
se šťourali v nosních dutinách nebo drbáním
kázali, který že rod je více hoden sluchu Vašeho
zaháněli svrab. Merigall zavedla Rimendu
Veličenstva.“
9 Milost ve vondu
„Hrangu Galo, jsi chcípáček jako neduživá
K poledni už Merigall nabyla dojmu, že
kočka a šeredný jako málokdo, ale i ty máš svoje
kamkoli se hne, i vítr fouká natruc proti ní.
světlé chvíle!“ zazubil se císař a odhodil vysá-
Druidové z elfských divokých kmenů pečovali
tou kost přes rameno, kde už na ni čekala dvo-
o lesní život v Hávu tím, že pomocí magie vá-
jice psů, kteří se o nedojedek okamžitě porvali.
bili lišky a potom jim lámali vaz, aby zreduko-
„Tak si dej odchod a zapřáhni toho zakrslíka do
vali letošní hojné vrhy. Vlkeni chytali do pastí
práce! Promluvíme si zase večer.“
živé králíky a každému z nich zlomili jednu
„Jak si přejete, Veličenstvo,“ odpověděl
zadní nohu, aby si mláďata mohla procvičit
muž s další poklonou, otočil se na podpatku
lov. Všude vydatnými potoky proudila krev za
a odešel z nádvoří tak, že prošel přesně mezi
doprovodu výkřiků a nářků krvácejících.
Rimendou a Merigall, aniž by si jich všiml.
Když už se odpolední slunce letargicky
„Zdá se, že dnes se žádné úcty napříč ro-
pohupovalo nad horami za obzorem Viven-
dovými hranicemi nedočkáme,“ poznamenala
du, měla démonka prachbídnou náladu. A co
Krkavčí sestra.
se Rimendy týče, ta usoudila, že Merigall
„Radši budeme pokračovat v cestě,“ odpově-
prohrála sázku, a měla by ji tudíž ještě před
děla zabručeně démonka a přitáhla ženu k sobě.
příchodem tmy dopravit zpátky do pevnosti
Ta jenom chladně odvětila: „Je tohle nepře-
Vond nebo do její rodné vesnice Karnevery,
tržité líbání vážně nezbytné? Ne že by tvá ústa
kde Krkavčí sestra zamýšlela vyhledat svého
nebyla líbezná, ale začínají už dostávat žlučovi-
strýce a požádat ho o přijetí do vražedného
tě hořkou chuť.“
spolku Černých křídel.
„Technicky vzato to nezbytné není,“ při-
„Navštivme ještě jedno, poslední místo.
znala Merigall. „Stačilo by, kdybychom se
Pokud nenajdeme milost tam, splním ti tvé
navzájem dotkli. Ale já prostě dávám přednost
přání,“ odpověděla průvodkyně a žluté oči se jí
polibkům.“
zableskly, když Krkavčí sestře stiskla ruku tak
„V tom případě ti věnuji dotek,“ řekla Ri-
pevně, že se její prsty okamžitě rozplynuly.
menda a vlepila démonce facku tak hlasitou, že
Po krátké závrati se šedý opar poskládal Ri-
císař pozvedl obočí, ale v tu chvíli už návštěv-
mendě před očima do kamenné stěny. Zjistila, že
nice začaly z hradu Šípkové oko mizet.
stojí v jakési rokli před gigantickou hradbou. Slu-
V průběhu dopoledne provedla Merigall
neční světlo se horko těžko prodíralo skulinou
Krkavčí sestru křížem krážem Zapovězenými
mezi horskými srázy a rozjasňovalo svah posetý
zeměmi. Hledala laskavost, která by ženě opět
kostmi. Z větve na ně halekal sup se zlatýma oči-
vrátila víru v život. Navštívily chrochtavá
ma, rozezlený, že ho vyrušily při hostině.
jednání vedená mezi skřety a ještěřími lidmi
„Kam jsi nás přenesla teď?“ domáhala se
na bárce uprostřed páchnoucího Gargalského
Rimenda. „Vážně je na takovém žalostném
močálu, prošly se mezi pokřivenci v uličkách
místě prostor pro milost?“
Alderštajnu a pozorovaly, jak několik zlobrů
„Jsme na konci světa,“ odpověděla démon-
podpaluje srnu, protože se vsadili, jak daleko
ka a obrátila na Krkavčí sestru laskavý pohled
doběhne, než ji plameny skolí.
plný očekávání.
10 Kapitola 1.
„Měla jsem za to, že trpaslíci vytvarovali svět do tvaru koule. Copak může mít koule nějaký konec?“ „Na tomhle místě končí jen Zapovězené země. Ale vlastně tu končí i váš svět,“ vysvětlila Merigall.
MERIGALL
„Chceš říct, že stojíme před hradbou Železné hráze?“ sykla žena. Už o tom místě slyšela, ale stále ho nedokázala pojmout. Zvedla ruku, aby zastínila slunce a lépe viděla na cimbuří rýsující se proti jasné obloze, ale ve stejnou chvíli se náhlý svištivý zvuk přerodil v šíp, probodl jí dlaň a přišpendlil jí prsty k rameni, kde se začaly třepat jako nožičky umírajícího pavouka. Překvapení předběhlo bolest. Ta se ještě ani nestihla ozvat, než jí další šíp vypuštěný němými vojáky za cimbuřím probodl hruď na pravé straně takovou razancí, až s Krkavčí sestrou mrštil k zemi. Merigall ženu ještě při pádu chytila a vlídně ji přikryla svým tělem, jako když matka ochraňuje své dítě. Další šípy strážných se démonce zabodly do zad, avšak hlavice šípů nepůsobí mogům žádné zranění. Merigall si šípů nevšímala a upřela svůj jantarový zrak na pohasínající světýlka ženiny duše. „Všude jen zlo. Prohráváš… sázku,“ zachroptěla Krkavčí sestra. Z kousku úst jí stékala krev. „Kdepak,“ odpověděla Merigall, „konečně ti prokážu slíbenou milost: unikneš tomu, co ti bylo souzeno, tedy sežrání Krasyllou. Teď můžeš bojovat o život, jak jsme se dohodly.“ Rimendina ústa se ještě pár okamžiků hýbala, ale pak z nich místo slov vyšla rudá pěna. Merigall nedovedla rozpoznat, jestli jí chce Krkavčí sestra poděkovat, nebo ji proklít. To napětí bylo vzrušující.
11 Milost ve vondu