Ve spárech Helgedadu

Joe Dever & John Grant

VE SPÁRECH HELGEDADU Legendy o Osamělém Vlkovi kniha pátá

Kapitola 1.

Ve znamení Severní hvězdy 1 Obloha nad břidlicově šedou pouští měla tak jasně modrou barvu, že ji člověk v koutcích očí viděl téměř fialovou. Kryly ji, trochu nesměle, chomáče péřových oblaků, na jasném pozadí zdánlivě nehybné. Slunce, jako zlověstné oko, se pomalu sunulo směrem k obzoru, nad kterým byl již vidět srpek dorůstajícího měsíce, podobný stříbrnému luku s tětivou napnutou k výstřelu. Nekonečný prostor pustin narušovalo pouze pár zakrslých sukulentů, žlutých a mastných, které vypadaly, jako by byly posety modřinami.

Vše bylo nehybné. Vyschlý prach nezvířilo ani zašeptání větříku.

Náhle se jeden z oblaků na okamžik zkroutil, jako by v něm někdo zatočil prstem. Téměř okamžitě se vrátil do původního tvaru, ale teď na něm bylo něco, co ze země vypadalo jako tmavá skvrna uprostřed. Kolem ní byly jasně vidět známky víření, jako by za vlákna oblaku někdo tahal ve snaze utkat ve vzduchu nějaký vzor.

Po bližším pohledu vypadala skvrna jako postava mladé ženy. Úzký obličej měla pokřivený soustředěním. Rychle pohybovala rukama a všude kolem sebe tahala za mlžná vlák5

na, z nichž na sobě tvořila stříbrnou tuniku, krátké stříbrné kalhoty s roztřepenými okraji těsně nad koleny, stříbrný meč u stříbrného opasku, stříbrnou pláštěnku s kapucí, a nakonec i pár měkkých bot stříbrné barvy. Jakmile měla oděv hotový, na okamžik se zamyslela, jestli si nemá změnit i barvu svých krátkých měděných vlasů, aby ladily, ale rozhodla se je nechat tak jak byly; vynahradila to tím, že oblečení olemovala hermelínem.

Poručila malému kousku vzduchu, aby odrážel její obraz, a obdivovala se v něm. Natáčela se ze všech stran a nechávala lehký studený větřík, aby jí nadouval pláštěnku. Bylo správné nechat ty vlasy tak, usoudila; jejich barva se jí výborně hodila k zeleným očím. V úsměvu odhalila dvě úhledné řady malých ostrých zoubků a mdlým mávnutím ruky nechala zrcadlo zmizet.

Jsem připravená setkat se s králem, pomyslela si spokojeně. Nebo dokonce s hostinským!

Podívala se dolů na pustou zemi vzdálenou čtyřicet tisíc stop. Napřáhla ruce a zazpívala pár tónů z nějaké písně staré milión let, a pak – s divokým a extatickým zavýsknutím – letěla dolů jako stříbrný kámen.

2 „J-a-a-a-a-a-au!“ pronesl jakýsi pronikavý hlas v její hlavě.

Alyss přistála v oblaku prachu. Nejistě se rozhlédla kolem sebe. „Je tu někdo?“ zeptala se. Dohlédla dál než většina lidí, zdálo se však, že kolem ní kromě těch nešťastně vyhlížejících rostlin nic není. „Tam ne, ty bábovko! Tady dole!“ 6

Alyss na okamžik tak znepokojilo, že ji někdo označil za „bábovku“ – vždy byla pyšná na to, jakou má její současné tělo ladnou postavu – že jí chvíli trvalo, než vstřebala obsah dalších slov.

Když se jí to podařilo, rychle o krok ustoupila. „Jejda, moc se omlouvám.“ Dřepla si a rukama přejela povrch prachu. „Dopadla jsem na tebe?“ „To tedy rozhodně ano,“ pronesl ten slabý, vysoký hlásek. „Myslím, že umírám. A umírám daleko od svých drahých a blízkých – nikdy se nedozví, co se se mnou stalo. Pomyslí si, že jsem je opustil a šel hledat štěstí do světa.“ Následovalo dlouhé, teatrální zasténání. Dojem z něho ale poněkud kalila skutečnost, že znělo spíše jako zapištění. „Určitě to nemůže být tak zlé,“ řekla Alyss vesele.

Zalovila prsty v prachu a vylovila jakési šedé zatočené stvoření, asi jednu stopu dlouhé a stejného odstínu jako špína kolem. Když si tvora prohlížela, omotal se jí pevně kolem ruky. Zadní polovinu měl podle všeho trochu zploštělou. „Jen jsem si tu tak ležel pod povrchem a čekal až zapadne slunce, abych mohl vylézt ven a vychutnávat chlad noci, když vtom – buch! žuch! prásk! Přišla jsi ty a spadla na mě!

Mohla by ses přinejmenším omluvit!“ „Už jsem se omluvila,“ zamumlala popravdě. „A myslím to vážně,“ dodala a zkřížila prsty druhé ruky. „Teď se podívejme, jestli tě můžeme dát dohromady.“ Na sekundu přimhouřila oči a tvor měl znovu od hlavy až k ocasu tvar pravidelného kužele. „Áááááá,“ zvolal. „Ta bolest! To utrpení! Ta mu ... To je zvláštní, je to pryč a ... pryč.“ Zvířátko se jednou nebo dvakrát zkusmo protáhlo a pak zvedlo hlavu, aby se Alyss podívalo do tváře. Místo očí mělo dva malé černočerné body a místo úst rovný otvor, užší než 7

jakýkoli zářez. Vystřeloval mu odtamtud černý, natřikrát rozeklaný jazýček, a sotva vystřelil ven, ve zřejmé panice se zase rychle schoval. „No,“ řekla s konejšivým úsměvem. „Vypadá to, že jsme to vzali za špatný konec. Začneme úplně od začátku, ano?

Nejdřív ze všeho se představíme.“ Vstala. Tvorečka stále držela v ruce. „Jmenuji se Alyss. Nejspíše jsi o mně už slyšel.“ „Ne.“ „Ach tak, zapomněla jsem. Trvá to dlouho, než se novinky dostanou až sem do zapadákova. Nevadí: tvůj čas teprve přijde. A kdo jsi ty?“ „Garna,“ odpovědělo stvoření zdráhavě. „Prachový červ.“ A vztyčilo hlavu ještě o trošku výš. „Jeden z těch významnějších prachových červů v těchto končinách.“ Garna se otočil, aby se rozhlédl kolem sebe, a teprve pak mu došlo, jak vysoko nad zemí se ocitl. Příliš rychle na to, aby se to dalo postřehnout, se znovu Alyss omotal kolem ruky tak pevně, jak jen bylo možné, a oběma svými konci ji stiskl, až jí zčervenaly konečky prstů. „Nic se neděje. Jsi úplně v bezpečí.“ „Hmmm.“ „Dost by se mi zamlouvalo, kdybys byl mým přítelem,“ pokračovala, „a ty se určitě chceš přátelit se mnou. Utvořme tedy společenstvo – jen my dva.“ „Hmmm.“ „Jsem na cestě do Ragadornu. Je tam někdo, s kým si potřebuji promluvit. Chtěl by ses na tu cestu vydat se mnou?“ Ragadorn! To bylo něco jiného!

Garna celý život poslouchal zkazky o bájném bohatství Ragadornu, hlavního města Divočiny. Nikdy však nečekal, že bude mít příležitost se tam vydat. Znovu zvedl hlavu, aniž 8

by bral v potaz, jak by se mu opět mohla zatočit z té ohromné vzdálenosti od země. Malé škvírky jeho očí krátce zlatě zasvítily. Kdyby mohl cestovat do Ragadornu a zpět, opravdu by byl jedním z těch významnějších prachových červů v této oblasti – ne, tím nejvýznamnějším prachovým červem! „Líbila ses mi už od začátku,“ zašvitořil. „Jaké překrásné podrážky,“ pomyslel jsem si, když jsem je poprvé uviděl ...“ „Dejme se tedy na cestu.“ Alyss opatrně uložila Garnu do kapuce své pláštěnky a cítila, jak se jí jeho nevelká váha usazuje mezi lopatkami. Mezitím se zorientovala a připravila se na cestu. Měla v plánu putovat podél mohutné, líné řeky Dorn, směrem na sever, až do přístavu Dorn ležícího v jejím ústí.

Prachový červ se ještě chvíli vrtěl a zkoušel jak se umístit, dokud nenašel nejpohodlnější polohu k odpočinku. Pak se uvelebil, aby si zdřímnul.

Alyss udělala několik kroků, zjistila však, že chůze v pohyblivém písku je namáhavá.

Rozhlédla se kolem, aby se ujistila že se nikdo nedívá, a pak se zvedla asi na šířku dlaně nad zem. Vylovila z kapsy své tuniky stříbrný kapesník, vybraně se do něj vysmrkala a začala rychle klouzat po hladkém prachu.

3 Předměstí Ragadornu nepůsobí nijak lákavě, ačkoli jsou rozhodně lákavější než jeho vnitřní části.

Po cestě kolem Dornu, jehož umaštěné vody líně proudily do moře, se Alyss rozhlížela kolem sebe s živým zájmem.

Podél řeky postupovala po mnoho mil a sledovala, jak se rozrůstá z váhavého pramínku, nejistě klopýtajícím šedivou pouští, až v mocný vodní tok, široký téměř dvě stě yardů, 9

kterým byla zde. Země pod jejíma nohama – teď znovu kráčela běžnějším způsobem – bylo udusané červenošedé bahno.

U břehu byla ledabyle uvázaná malá rybářská loďka. Před sebou viděla vyšší stěžně nahloučené proti rannímu nebi – to už musí být vlastní přístav.

Zamumlala jedno nebo dvě bezobsažná slova směrem ke Garnovi, který se už předtím stočil tak, aby mu hlava spočívala na jejím rameni. Zbytek těla měl stále schovaný v záhybu její kapuce. Také on otáčel hlavou ze strany na stranu a vstřebával všechny obrazy a zvuky zchátralého předměstí.

Kolem bylo jen málo lidí a vypadalo to, že většina z nich je buď mrtvá nebo k smrti opilá. Alyss se cestou tu a tam musela pečlivě vyhýbat nehybným tělům námořníků, rybářů, žoldnéřů a jejich holek, nebo je překračovat. Někteří z těch lidí byli rozhodně mrtví: zahlédla víc než jednu zející sečnou ránu v místě, kde měl být krk. Před ní se po nábřeží potulovali psi; čas od času se zastavili, aby prozkoumali těla. Z oblohy slétla vrána, ale Alyss odvrátila pohled a odmítala se dívat na to, co vrána dělá. Načervenalé šedé světlo vycházejícího slunce se třpytivě odráželo od říční hladiny, takže musela přimhouřit oči, aby viděla před sebe.

Zúžila si panenky v očích a hleděla do slunce. Slunce znepokojeně pohaslo.

Vypadalo to, že po levici má nekonečnou řadu skladišť, po pravé ruce měla zanesenou hladinu řeky. Jediný pohyb, který zahlédla, měli na svědomí ptáci, psi a krysy. Vztáhla ruku dozadu za rameno, aby Garnu pošimrala na hlavě; jeho kůže byla na dotek studená. „Nepotrvá dlouho a budeme tam,“ řekla. „A budeme kde?“ zeptal se červ. „U Severní hvězdy.“ „Máš v úmyslu letět?“ 10

„Ne. To je hostinec.“ Zahihňala se. Skrze tu pustinu letěla směrem k její tváři beruška. Smetla ji rukou. Pak zvedla nohu, aby překročila další z mrtvol, které jí překážely v cestě; takové přerušování ji uráželo. „Rád bych zazpíval píseň,“ řekl Garna. „Něco o tom, jak jsem přišel do Ragadornu a tohle všechno viděl.“ Alyss se zastavila a poklekla na břehu řeky; s obtížemi oddělila od nečistot trochu vody a pak ji vyhodila do vzduchu.

Voda se proměnila v šedého racka, který nešťastně zamával křídly a vyletěl vstříc ustrašeným mrakům. „Nemáš žádnou píseň, kterou bys zazpíval,“ řekla. „Mám nějakou píseň, kterou bych zazpíval,“ namítnul Garna, „o tom, jaký jsem byl, a o tom, jaký jsem. Řekněme, že jsem právě dostal nápad! Mohl bych zazpívat i o tom, jaký budu!“ „Řeknu to takhle,“ pronesla Alyss, „Nebudu ti bránit v tom, abys zpíval. Ale byla bych moc ráda, kdybys nezpíval.“ „Á. Dobrá.“ Alyss se otočila a zadívala se na hladinu řeky. Vnímala, jak je řeka neklidná. Náhodou pohnula svou stříbrem oděnou nohou a zjistila, že jí narazila do ramene nějaké lidské bytosti, která měla hlavu téměř odseknutou ranou zespodu. Tělo se skulilo na bok. „Pěkné místo, Ragadorn,“ řekla Alyss. „Ulice jsou dlážděny zlatem,“ zašeptal Garna. „Pokud ano, pojímají to tu pozoruhodně neokázale,“ prohlásila Alyss zarputile. Cesta, která sloužila k přetahování lodí, byla zcela pokryta bahnem. Osamělý Vlk o žádných zlatých ulicích nic neříkal – ale, samozřejmě, měl hlavu plnou jiných věcí, takže bylo možné, že se o této skutečnosti prostě zapomněl zmínit. Alyss o tom trochu pochybovala. Uvažo11

vala, jestli nemá ulice vydláždit zlatem, jen pro tu zábavu, kterou by znamenalo sledovat reakce Ragadorňanů. Ale rozhodla se, že to neudělá. Měla před sebou důležitější úkoly.

O malou chvíli později našla po své levici dlážděnou silnici. Byl to zhruba směr, kterým ležel střed města, vydala se tedy po ní. Osamělý Vlk jí řekl, že hostinec U Severní hvězdy je ve Vilejšové ulici, nedaleko od hlavních doků. Kdyby bylo třeba, zeptá se někoho na cestu. Předpokládala ale, že ji tam její instinktivní smysl pro navigaci dovede. Od té doby, co zjistila, že, alespoň v tomto vesmíru, je vlastně jen pozůstatkem dohody mezi Ishir a Naarem, se často cítila bídně.

Teď tedy soustředila svou mysl na výhody, které má oproti smrtelníkům – jednou z nich byla její běžná schopnost dostat se kamkoli chtěla.

Když to vysvětlovala Garnovi, neudělalo to na něj žádný dojem. „Myslíš tím, že ses ztratila,“ řekl. „Ne.“ Zastavila se na křižovatce a uvažovala, kterým směrem se vydat. „Poslechnu prostě své instinkty.“ Skladiště na břehu řeky teď nechala daleko za sebou a kráčela dlážděnými ulicemi, po jejichž obou stranách byly terasovitě uspořádané chatrče; obecně špatně udržované a většině z nich chybělo alespoň jedno okno. Na střechách měly červené tašky, všimla si však jen několika málo budov, které jimi měly střechu pokrytou zcela. Byly zde také nějaké obchody, které však vypadaly ještě hůře: Rabování bylo v Ragadornu očividně pravidelnou zábavou. Alyss se utěšovala tím, že je tu již alespoň méně mrtvých těl.

Prošla kolem takzvaných Ragadornských stájí a stanice dostavníků, kde to páchlo koňským hnojem. Osamělý Vlk jí naznačil, že toto místo se nachází nedaleko hostince U Severní hvězdy. Ve dvoře stanice stálo pár dostavníků, ale do žád12

ného nebyli zapřažení koně: nejspíš bylo ještě moc časně ráno na to, aby se někdo chtěl vydávat na cestu. Časy odjezdů byly vypsány na plakátech plných chyb. Přejela je očima a všimla si, že jsou všechny včerejší. Á, byl tu jeden, který lákal na radosti sedmidenní cesty do Port Bax – výlet, který podle svých slov absolvoval Osamělý Vlk, a na kterém, jak zjistil, ho vůbec žádné radosti nečekaly: otrávil ho tehdy kněz jménem Parsion. Parsion pak zemřel proto, že zasáhla žoldnéřka Viveka; a podle Osamělého Vlka byla teď i ona po smrti.

Alyss to jakýmsi nejasným způsobem těšilo. Neměla o Osamělém Vlkovi kdovíjak dobré mínění – ačkoli si uvědomovala, jak důležitou roli hrál při záchraně Sommerlundu před tyranií Temných pánů – rozčilovalo ji ale, že pokládal jiné ženy za zajímavější než ji. Skutečnost, že věděla, že přijde chvíle, kdy se zamiluje do přítele Osamělého Vlka, Banedona, její rozmrzelost nijak nezmírňovala.

Muži, pomyslela si, mají tak bídný vkus.

Najednou si byla jistá, že Vilejšová ulice je nedaleko. Její smysly jí říkaly, že pokud zahne nejbližší ulicí doleva a potom další doprava, ocitne se téměř naproti hostince U Severní hvězdy. Řekla to Garnovi a prachový červ zareagoval tím, že jí v jemných vláscích vzadu na krku pohnul ústy dozadu a dopředu.

Prázdnou ulicí, kterou se nesla ozvěna, zazněl výkřik. „Tady! Ty! Chlapče!“ Alyss se otočila. „Nejsem žádný chlapec,“ řekla přívětivě. „Dospělý zrovna nejsi.“ Člověk, který na ni volal, přicházel blíž. Byl podsadité postavy a téměř dvakrát tak vysoký jako Alyss. Jeho dlouhé, zacuchané světlé vlasy vypadaly jako by byly nasáklé tukem z tisíce nezpůsobně konzumovaných jídlech. Na hlavě 13

měl helmici zdobenou dvěma zakřivenými zvířecími rohy a v pravé ruce držel meč dokonce větší než Sommerswerd, který Osamělý Vlk přinesl zpět z Durenoru. Kolem zarostlé tváře se mu pilně rojily mouchy. Když se blížil, spíše ho dříve cítila nosem, než viděla zrakem. „Přesto nejsem žádný chlapec,“ oponovala. „Možná zrovna netrpím přehnaným ukládáním tuku v oblasti hýždí, ale ...“ „Dáme si souboj, chlapče!“ Válečník útočně zamával mečem.

Mouchy hlasitě zabzučely.

Garna se jí v kapuci s obavami stočil do klubíčka a snažil se být co nejmenší. „Proč?“ zeptala se zdvořile. „Protože,“ řekl muž. „Protože ... protože je to má práce.

Zabíjím lidi. Nelíbí se mi, jak vypadáš. Krom toho bys mohl mít nějaké zlato, které bych pak ukradl.“ „Žádné zlato nemám. Mám prachového červa, ale je to můj přítel a nechci o něj přijít.“ Sledovala svůj palec na levé noze, jak se pohybuje po nepříliš pevné dlažbě chodníku z jedné strany na druhou. „Takže, když si to shrneme, navrhuji, abys šel pryč a nechal mě na pokoji.“ „Odvažuješ se vzdorovat mocnému Thogovi?“ vykřikl válečník. „Když se tak ptáš, tak ano. Nemohl by ses přestat chovat jako někdo, kdo má mozek na kaši?“ „Pak tedy zemřeš!“ Meč se zahvízdáním opsal kruh a jeho čepel hledala její krk. Alyss pohnula prsty a mužova zbraň se proměnila v doštici, která ji minula o délku paže. Útočník ohromeně hleděl na zeleninu. „Mohl bych přísahat, že před chvilkou ...“ spustil.

Alyss znovu cukla prsty.

14

Mouchy, které mocnému Thogovi bzučely kolem hlavy, vytvořily organizovaný shluk. Podíval se na ně a očividně jejich existenci zaznamenal poprvé. Roj se seskupil do tvaru sevřené pěsti, přímo před jeho obličejem. Všechny mouchy se teď vznášely ve vzduchu, přesně držely své pozice a vztekle bzučely. „Jdi pryč, prosím,“ řekla Alyss. „Ha! Mocný Thog ne. Já ...“ Muší pěst ho popadla přímo za bradu, takže jeho tělo, mlátíc kolem sebe rukama i nohama, letělo dozadu. Thog hlavou narazil do hrubé kamenné zdi domu stojícím za ním a obrátil oči v sloup. V bezvědomí padl dopředu na hrudník. Mouchy se kolem něj začaly znovu bezcílně rojit. „Říkala jsem, že prosím,“ poznamenala Alyss. „Říkala,“ potvrdil Garna. „Slyšel jsem tě. Pokud se někdy někdo bude ptát, rád mu povím, žes ...“ „Buď zticha.“ Po chvíli dodala: „Prosím.“ 4 Bylo už pozdní dopoledne, ale mnoho občanů Ragadornu si očividně běžně a s oblibou dávalo k snídani pivo, protože zvuky hostince Alyss slyšela dříve, než ho měla na dohled.

Jak zjistila, Vilejšovou ulici tvořily z valné části odpadky – rozbité láhve, odhozené kousky papíru a zbytky jídla, sem tam nějaký mrtvý pes. Šla prostředkem ulice. Ačkoli kolem procházelo pár lidí, bylo příliš brzy na to, aby tu pendlovaly dvoukoláky a povozy. Mířila tam, odkud slyšela křik a zastřené zpívající hlasy, až dokud nestanula před velkou zanedbanou budovou, z jednoho konce na druhý dlouhou asi šedesát stop a na pohled i přibližně stejně širokou. Nad hlavou jí po15

vrzával ve větru vývěsní štít. Obrázek na něm už ale dávno vymazalo působení živlů.

Tohle vypadá jako to místo, o kterém Osamělý Vlk mluvil, pomyslela si.

Zatlačila do těžkých dveří z hrubě opracovaného starého tmavého dubu a vklouzla dovnitř. Hluk i zápach byly téměř drtivé. Bylo to tu přeplněné hosty – piráty, ženštinami pochybné pověsti, pašeráky, dalšími ženštinami pochybné pověsti, námořníky, hrdlořezy, ženštinami (překvapivě!) ještě pochybnější pověsti, kapsáři – a teď k nim přibyla ještě i ona.

Když vešla dovnitř, zavládlo náhle ticho, pokřikování a zpěv se ale téměř okamžitě rozezněly znovu.

Došla k baru. „Pintu piva bych prosila,“ řekla s úsměvem hostinskému.

Byl to mohutný muž. Uši měl ozdobené celými svazky zlatých kruhů a na holé hlavě měl vytetované takové scény, že to Alyss až děsilo, ačkoli ji před nimi Osamělý Vlk předem varoval. O jedné z těch zobrazených činností se domnívala, že je naprosto neproveditelná. Byla však natolik slušná, že to nijak nekomentovala.

Za ní se ozvalo zapištění. „Pardon,“ řekla hostinskému. „Ještě bych chtěla zvlášť jeden gill piva.“ „Nejlepšího piva, nebo toho, co prodávám normálně?“ zeptal se. „Tu pintu chci toho nejlepšího.“ „Ty jsi prapodivný chlapec, jen co je pravda,“ řekl hostinský, zatímco točil pivo ze sudu v zadní části baru. „Nevzpomínám si, že bych tě tu už někdy viděl.“ Alyss fascinovalo, jak se vytetované obrázky pohybují, když se mu napíná kůže na hlavě. Hostinský se soustředil se na to, aby naplnil korbel přesně po okraj.

16

„Nejsem žádný chlapec,“ řekla, již trochu unaveně. Napřed Thog, teď hostinský. Uvažovala, jestli by si neměla opatřit jiné tělo – ale když tohle se jí tolik líbilo. To, jak bylo útlé, vyhovovalo její citlivosti. „No, muž ještě nejsi,“ poznamenal hostinský. Postavil korbel s pivem před ni na pult a roztržitě si prsty promnul tváře. „Ještě pár let potrvá, než se budeš muset holit.“ Vzadu začala vykřikovat nějaká žena. Ječela na lidi kolem sebe a očividně chtěla věnovat pozornost všem bez rozdílu.

Měla dlouhé tmavé vlasy a silnou bradu. Alyss očekávala, že se rozpoutá rvačka, když ta žena popadla kameninový korbel a rozbila ho o hlavu jakéhosi šedovlasého šedovousého muže, který se zjevně nedopouštěl ničeho urážlivějšího, než že tiše usrkával pivo. Zdálo se však, že tím je překvapený a zmatený jen trochu: rozhlédl se a znovu se ponořil do rozjímání. „Proč má na každého takový vztek?“ zeptala se Alyss, když hostinskému vrazila zlatou korunu. „Ona to čas od času dělává,“ odpověděl a pokrčil rameny. „Nikdo neví proč. Ten gill piva bude stát penci navíc.“ „Pořádně tě neslyším.“ Alyss se naklonila dopředu a přiložila si ruku k uchu.

Hospodský se usmál a na obrázcích po celé jeho hlavě tím nastalo několik případů možného otěhotnění. „Počkej minutku,“ řekl.

Odešel na vzdálený konec baru. Tučné tělo se mu při chůzi natřásalo. „Jestli hned nezavřeš klapačku,“ zařval na tu vzteklou ženu, „utrhnu ti hlavu z krku a strčím ji do žumpy.“ Zavládlo ticho. Pak se znovu rozezněl normální hovor.

Hospodský, stále s úsměvem na tváři, se vrátil k Alyss. „Přehánět to s citlivostí je na nic,“ vysvětlil. „Kde jsme to přestali?“ 17

„U toho gillu piva pro mého přítele,“ připomněla Alyss a ukázala placem dozadu na kapuci své stříbrné pláštěnky. „A říkala jsem ti, že nejsem žádný chlapec.“ „Mně na tom nesejde,“ řekl hospodský. „Lachlanovi žoldnéři – ať trpí věčnými muky, až budou umírat, a pokud možno pěknou dávkou utrpení i v tomhle životě – sem nikdy nechodí. Pokud si chceš i ve svém útlém věku dát pivo – no, pokud se týče mě, můžeš ...“ Alyss přimhouřila oči. „Já jsem žena, ty pitomče!“ „... objednej si, co jen ... Ach, ano, aha. O tom bych na tvém místě raději pomlčel, pokud tedy vyloženě nechceš, aby ti někdo hmatal na zadek. Jsem poctěn tvou návštěvou, milá dámo. V areálu ovšem nenabízet žádné služby – jen když z toho podnik dostane procenta. Pravidla jsou pravidla, jak vždycky říkám. Ten gill piva pro tvého kamaráda – nebo co to je – bude na můj účet.“ Naplnil malou skleničku. Alyss si všimla, že čepuje ze sudu s nejlepším pivem. Třásly se mu ruce. „Později bych si s tebou ráda promluvila,“ řekla, „o Osamělém Vlkovi.“ Chvíli se tvářil zmateně a pak se mu obličej rozjasnil. Postavil malou skleničku na nožce před Alyss a ona ji zvedla ke svému rameni. Garna přiblížil hlavu k hladině tekutiny a začal ji hlasitě srkat. „Ten chlapec,“ řekl hospodský. „Ten mladý Kai. Vzpomínám si na něj. Byl tady – no, může to být už pár let. Málem tam vzadu na dvoře zabil člověka.“ Trhl hlavou. „Nevím, proč to neudělal – ten parchant si tehdy zasloužil zabít.“ „Osamělý Vlk mi o tobě řekl, Tvůrce mraků. Říkal mi, že ses cvičil v dovednostech Kai, ale odešels z kláštera, abys vedl hospodu v téhle díře.“ 18

Alyss druhou rukou zvedla korbel a přiblížila jej ke rtům.

Pivo nebylo špatné, ale usoudila, že by stálo za námahu jeho chuť vylepšit, proto to udělala. Vůně oříšků toa, která kolem ní náhle zavanula, přiměla ostatní hosty, aby od ní poodstoupili do všech stran. „Kde se chceš setkat?“ zeptal se hospodský. „A kdy?

A u Ishir, jméno „Kai“ tady neříkej moc nahlas. V Ragadornu se Kai netěší zrovna velké oblibě.“ „Temní páni jsou ti milejší?“ „Nemluvím o tom, kdo je milejší mně – mluvím o své klientele.“ Jeden ze zástupců této klientely v tu chvíli zavolal ze vzdáleného konce baru a zamával na něj prázdným korbelem. „Podívej, teď se s tebou nemůžu vybavovat. Dostanu se odtud nejdřív někdy po půlnoci. Co kdyby sis na noc pronajala pokoj? Jakmile se jich všech zbavím, zavolám na tebe. Pak si můžeme popovídat. Mohla bys mi pomoct s úklidem, kdybys chtěla.“ „Pokoj,“ zauvažovala Alyss. „Dobrá. To bude další koruna, je to tak?“ Garna už dopil a teď spokojeně chrápal. „Ano,“ řekl hostinský. „Mám svá pravidla a těch se držím.“ Zákazník na opačném konci baru už teď volal poměrně nahlas.

Otočila se k pijákovi, který k ní byl nejblíž. „Mohla bych poprosit o korunu?“ zeptala se sladkým hlasem.

Obrovitý námořník se na ni zmateně díval, zatímco její prsty tančily vzduchem a vykreslovaly složitý vzor. Sáhl po šavli, pak se ale jeho výraz změnil a zalovil místo toho do kapsy. „Zajisté, mladý muži,“ řekl úlisně a podal jí minci. „Nejsem žádný mladý muž,“ opáčila Alyss unaveně, „ale stejně ti děkuji za velkorysost.“ 19

Podala minci Tvůrci mraků. „I já mám svá pravidla,“ pronesla, „a jedno z nich zní: kdykoli je to možné, plať penězi jiných lidí.“ Otočila se na podpatku, pivo nechala nedopité a vyšla ven z hostince, aby až do večera zkoumala neprobádaná místa Ragadornu.

5 „Dobře si na toho chlapce vzpomínám,“ řekl Tvůrce mraků. Bylo už pozdě večer a hospoda byla prázdná. Hostinský začal vytírat různé skvrny na podlaze, utírat lavice, stěny a stoly, ale Alyss netrpělivě zatleskala rukama a všude bylo najednou dokonale čisto, každý korbel a každý kousek nádobí úhledně uložený na svém místě. Poprvé ve své historii měl také hostinec U Severní hvězdy hygienicky čisté toalety: bylo nádherné, co dokázal tento zázrak. „Zůstal tu přes noc,“ řekl hospodský. Dal si malý doušek ze svého korbele piva a ten pak opatrně postavil zpátky na stůl. Seděli s Alyss u stejného stolu, kde kdysi dávno mluvil s Osamělým Vlkem. „Hrozně se opil. I já jsem se tak trochu zhulákal, a proto jsem mu nejspíš řekl více, než jsem měl.“ „To všechno mi povídal,“ potvrdila Alyss. Pohrávala si se sklenicí vína. Cítila, že má nápoj téměř smrtící sílu – ne že by to na ni mělo nějaký vliv. Garna si dopřál pár doušků a už zase chrápal; doufala, že se jí prachový červ nepozvrací do kapuce. „Říkal mi také,“´ pokračovala, „o tom lordovi Kai, který tu byl – o Rychlé Lišce. Soudím, že ho znáš.“ „Nijak moc,“ řekl hospodský, „vůbec nijak dobře. Vzal jsem si od něj peníze, když chtěl jídlo a něco k pití, mluvili jsme o počasí. To bylo asi tak všechno. Připadal mi jako do-

20

cela příjemný člověk, ale v životě ho to vedlo jinými cestami.

Jinými cestami. Ano, tak to bylo.“ „A ty jsi ho neznal více, než tvrdíš?“ Obočí barvy mědi se pozvedlo v cynické grimase. „Ne, už jsem řekl.“ Tvůrce mraků si znovu lokl svého nápoje. „Já myslím, žes ho znal víc, než říkáš!“ „Zdá se, že to si myslel i ten mladý Kai. Tvrdil, že jsem vlastně Rychlá Liška v přestrojení. Ale nejsem. Nejsem a nikdy jsem nebyl. Ostatně, Rychlá Liška byl poměrně drobný a jak vidíš,“ – výmluvně vypjal hruď – „já nejsem. Ne, Rychlá Liška zemřel, když Ragadorn navštívila rudá smrt.

Oplakal jsem ho. Ale všechno to nebylo jen špatné: mor si vzal i uzurpátora Killeana. Jediná potíž byla v tom, že novým vládcem se stal Killeanův syn, Lachlan. Killean byl špatný, ale Lachlan je horší.“ Alyss ochutnala svoje víno. Bylo dost sladké, ale nemělo nepříjemnou chuť. Líbila se jí jeho zlatavá barva, vypila tedy ještě trochu. „Neodpovídáš mi na otázku,“ řekla. „Myslím, žes Rychlou Lišku znal velmi dobře. Podle mě to nebyl jen další host v tvé hospodě. Hádám, že sem přišel a svěřil se ti, že ho sem poslali Kai, aby pozoroval co se děje v Ragadornu. Věděl, že mu budeš nakloněný, protože mu řekli, že ses kdysi vzdělával v klášteře Kai. Nebylo to ve skutečnosti tak?“ Zvenčí z ulice se ozval výkřik – který poměrně ošklivým způsobem něco utnulo. „Kdo jsi?“ zeptal se Tvůrce mraků. „Proč jsi tady?“ Alyss mu stručně pověděla o válce, kterou vedli Temní páni proti Sommerlundu. S potěšením mu popsala smrt Temného pána Zagarny a vyhnanství čaroděje Vonotara v Daz­ hiarn. Nevšímavě přešla svou vlastní roli ve všech těchto 21

událostech a jen zběžně zmínila úlohu, kterou sehráli různí členové cechu čarodějů známého jako Bratrstvo Křišťálové hvězdy – z nichž někteří, dodala tajemně, trpěli akné.

Tvůrce mraků dopil obsah svého korbele a Alyss mu ho automaticky dolila. Hospodský se zatvářil trochu zaraženě a nervózně pivo ochutnal; očividně mu připadalo dost dobré, protože si znovu pořádně zavdal. „Pořád jsi mi neřekla, proč jsi zde,“ řekl. „Proč se mnou chceš mluvit?“ „Protože můžeš pomoct Osamělému Vlkovi. A Qinefer.

Pracují na dostavbě kláštera Kai. Není to moc příjemná práce a potřebují pomoc. Vím, že je to ode mě trochu neomalené, ale rozhodla jsem se, že budeš dobrovolníkem.“ Alyss se opřela špičatými lokty o stůl, který je dělil, a soustředila se na to, aby působila co nejroztomileji. „Fuška,“ pokračovala, „ale je to na tobě. Cesta odtud do Holmgardu ti zabere pár dní – ne víc. Král Ulnar ti zařídí, abys dostal koně a mohl jet tam, kde Osamělý Vlk a Qinefer tahají kameny. Kdyby mě jen požádali o pomoc ... Ale kdepak,“ zamumlala, „to oni ne, to nikdy. Kromě toho mám jiné věci na práci.“ „Proč bych jim měl pomáhat? Už nejsem jedním z Kai. Nezáleží mi na tom, co s nimi bude.“ Tvůrce mraků se znovu pořádně napil. „Viděls někdy Qinefer?“ Alyss vložila Tvůrci mraků do mysli obraz. „Vidím, kterým směrem mě musí vést má povinnost,“ řekl ponuře.

Pak dodal: „Jó, krysy ze dna podpalubí, samozřejmě jim pomůžu, jakkoli bude v mých silách.“ Zdálo se, že nepostřehl, jak Alyss pohybuje prsty. „Nechci být svědkem toho, jak Kai zmizí. Po všech těch letech na tom s nadpřirozenými 22

schopnostmi nejsem nejlíp, ale přinejmenším dokážu vláčet kameny sem a tam. V jistých ohledech musím zůstat loajální.

Vypadáš trochu slabá na to – odpusť, že to tak řeknu – abys mohla zvedat kameny, ale předpokládám, že budeš užitečná.“ „Ó,“ pronesla Alyss ze zářivým úsměvem, „já tam nebudu.

S největší pravděpodobností ne. Proč sis to myslel?“ Následovala dlouhá pauza. „Než na tu otázku odpovím, rád bych si natočil další korbel piva,“ pronesl Tvůrce mraků po chvíli. „Vyvolalas ve mně dojem, že Osamělý Vlk a Qinefer potřebují veškerou možnou pomoc, přesvědčilas mě, abych jim pomohl, a teď zkrátka ...“ „Mám na práci něco důležitějšího, jak jsem ti už říkala.“ „Říkala,“ pípl Garna, který se najednou probudil.

Alyss si opřela bradu do dlaní. „Dej mi svůj slib, že do toho kláštera půjdeš.“ „Ale já tu mám prosperující – no, dobrá, půjdu. Pokud trváš na tom, že mě Kai potřebují.“ Hospodský se smutně zadíval na svůj už zase prázdný korbel. Pokud by měl znovu vstoupit do řádu Kai, musel by svou pozornost na většinu času obrátit k méně zajímavým nápojům. Názorné obrázky na jeho hlavě se teď nehýbaly, stejně jako trsy zlatých kruhů, které mu visely z ušních lalůčků. „Pokud mě Kai potřebují, půjdu.“ „Opravdu tě potřebují. Na mou duši.“ Garna zapištěl, ale Alyss, která zrovna přemýšlela, plácla prachového červa po hlavě. Pištění utichlo. „Severní hvězdu prodám.“ „Nestarej se o to. Prostě odejdi. Ulnar ti to vynahradí.

Vzkaž mu ode mne, že by měl – dost se mne bojí, takže udělá oč ho požádáš.“ Dopila skleničku pastinákového vína a cítila, jak působí na její tělo. Nebylo to kdovíjak příjemné působení, když se nad 23

tím zamyslela. Celé její tělo na okamžik zazářilo, když se té záludné záležitosti zbavovala. „Ty tam se mnou nebudeš?“ Hospodský se na ni nejistě podíval. „Ne. Ne – při pastvinách Ishir, která je nade mnou, samozřejmě, že ne. Pořád říkám, že mám na práci důležitější věci.

Nemluvím jen o té divné hře samor.“ „Kéž by to tak bylo,“ zamumlal Tvůrce mraků. „Mám na práci něco,“ řekla Alyss, „co mne na velmi dlouhou dobu odvede pryč z Magnamundu. Vlastně na jednu nebo dvě věčnosti.“ Naklonila hlavu na stranu, jako by něco poslouchala. „Ne, když o tom tak přemýšlím, jen na jednu.“ „Myslím, že je čas jít na kutě,“ řekl Tvůrce mraků a zívl. „Zítra musím vstávat časně. Vím, že je tu čisto – a za to ti děkuji, mladá dámo – ale mám takové pravidlo nevylehávat ráno v posteli. A pravidla jsou pravidla, nemám pravdu?“ „Ráno už se budeš shánět, jak se dostat do Holmgardu, že?“ „Ano.“ Vypadal odevzdaně. „Dobře. A můžeš mi potom vrátit mou zlatou korunu?“ „Proč?“ „Protože tu dneska přes noc nezůstanu.“ „Proč ne? Není ti to tady dost dobré? Dokonce i latríny jsou ...“ „Tak dobrá.“ Zaměřila myšlenku a vytáhla mu zlatou korunu z pokladny; tu minci nepotřebovala, protože si mohla kdykoli vyrobit nebo odněkud vytáhnout nějaké další, kdyby bylo třeba.

Z principu však odmítala platit za něco, co nedostane. Podržela minci mezi ukazováčkem a palcem, aby měla jistotu, že ji hospodský vidí.

Pak se zazubila a spolkla ji.

24

„Ráda jsem tě poznala,“ řekla a vstala. „Nejspíš se ještě setkáme.“ Zatímco se na ni díval, dvojnásobně se zvětšila a pak se začala scvrkávat, dokud z ní nezbyl jen světelný bod, který sám rychle zmizel.

Na stole před ním zacinkala zlatá koruna.

S těmi penězi to byl jen vtip, oznámil slabý hlásek v jeho hlavě.

25