Zbožných duší úl / Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

Vladimír Maňas, Zdeněk Orlita, Martina Potůčková (eds.)

Zbožných

duší úl

Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

Zbožných

duší úl

Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

Muzeum umění Olomouc Arcidiecézní muzeum Olomouc

Vladimír Maňas, Zdeněk Orlita, Martina Potůčková (eds.)

Zbožných

duší úl

Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

Olomouc 2010

Zbožných

duší úl Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc Olomouc, Václavské náměstí 3 Galerie, 29. ledna – 25. dubna 2010 Výstava Kurátorka: Martina Potůčková Koncepce: Martina Potůčková, Vladimír Maňas, Zdeněk Orlita Grafické řešení: Bohdan Bloudek Restaurátorské a konzervátorské práce: Dalibor Sedlák, Ondřej Žák Exponáty zapůjčili: Arcibiskupství olomoucké – Arcidiecézní muzeum Kroměříž, Archiv města Ostravy, Jihomoravské muzeum ve Znojmě, Klášter dominikánů v Uherském Brodě, Klášter dominikánů ve Znojmě, Klášter křížovníků s červenou hvězdou ve Znojmě – Hradišti, Knihovna benediktinského opatství v Rajhradě, Městské muzeum a galerie v Dačicích, Moravská galerie v Brně, Moravská zemská knihovna v Brně, Moravský zemský archiv v Brně, Muzeum města Brna, Národní muzeum v Praze, ŘKF Budišov nad Budišovkou, ŘKF Dolany, ŘKF Dolní Benešov, ŘKF Jesenec, ŘKF Lipník nad Bečvou, ŘKF Loštice, ŘKF Metylovice, ŘKF Moravský Krumlov, ŘKF Náklo, ŘKF u Panny Marie Sněžné v Olomouci, ŘKF Oslavany, ŘKF Ostrava – Moravská Ostrava, ŘKF Ostrava – Slezská Ostrava, ŘKF Svatý Kopeček, ŘKF Uherské Hradiště, ŘKF u sv. Mikuláše ve Znojmě, Státní hrad Pernštejn, Státní okresní archiv v Olomouci, Státní okresní archiv v Opavě, Státní okresní archiv v Prostějově, Vědecká knihovna v Olomouci, Zemský archiv v Opavě, Zemský archiv v Opavě – pobočka Olomouc Katalog Editoři: Vladimír Maňas, Zdeněk Orlita, Martina Potůčková Texty: Jana Hrbáčová (JH), Michaela Králíková (MK), Tomáš Malý, Vladimír Maňas (VM), Leoš Mlčák (LM), Karel Müller (KM), Zdeněk Orlita (ZO), David Pindur, Martina Potůčková (MP), Martina Šárovcová (MŠ), Tomáš Valeš (TV), Kateřina Važíková (KV), Helena Zápalková (HZ), Petr Zemek (PZ) Technický redaktor: Michal Soukup Překlad: Martin Kolář Fotografie: Andrea Čeplá (obr. 30), Josef Houdek (obr. 34), Jaroslav Karfus (č. kat. 22), Moravská galerie v Brně (č. kat. 16), Muzeum a galerie Dačice (obr. 28), Markéta Ondrušková (obr. 1, 3, 5, 6, 8, 23, 32, č. kat. 5, 8, 9, 18, 20, 23, 24, 27, 54, 58, 61, 62, 64, 67–69, 71, 72, 74–80), Zdeněk Sodoma (obr. 2, 4, 7, 9–22, 24–27, 29, 33, č. kat. 1–3, 7, 10–12, 15, 17, 19, 21, 25, 26, 28–53, 55–57, 59, 60, 63, 65, 66, 73), Miloš Strnad (č. kat. 70), Helena Zápalková (obr. 31) Obálka a grafická úprava: Bohdan Bloudek Grafické zpracování mapy: Vítězslav Lyach Předtisková příprava: Studio Trinity, s. r. o., Olomouc Tisk: GRASPO CZ, a. s., Zlín Náklad: 350 Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání Olomouc 2010 ISBN 978-80-87149-36-2 © Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc

Foto na obálce: Kování matriky bratrstva sv. Jana Nepomuckého v Hrabyni (č. kat. 27), detail Frontispis: José García Hidalgo, Dítě Ježíš s nástroji umučení (č. kat. 8)

Obsah

Úvodem

7

Martina Potůčková – Vladimír Maňas – Zdeněk Orlita

K osudům náboženských bratrstev olomoucké diecéze v raném novověku

9

Vladimír Maňas

Návrat náboženských bratrstev a paměť pergamenů

13

Zdeněk Orlita

Náboženská bratrstva a umírání v 17. a 18. století

17

Tomáš Malý

Náboženská bratrstva a poutnictví na Moravě v raném novověku

20

Vladimír Maňas

Liturgický mobiliář náboženských bratrstev a jeho osudy v době josefínských církevních reforem

29

Zdeněk Orlita

Matriky barokních náboženských bratrstev jako pozoruhodný heraldický pramen

39

Karel Müller

Tištěná produkce náboženských bratrstev

44

Vladimír Maňas

Barokní náboženská bratrstva v rakouské části vratislavské diecéze

47

David Pindur

Zapomenutá a znovuobjevená náboženská bratrstva a jejich podporovatelé jako objednavatelé uměleckých děl

50

Tomáš Valeš

Katalog

57

Seznam zkratek

148

Bibliografie

149

Mapa barokních náboženských bratrstev na Moravě

156

A Hive of Devout Souls Religious Confraternities in the Culture of the Early Modern Age in Moravia

159

Úvodem

Martina Potůčková – Vladimír Maňas – Zdeněk Orlita

Náboženská bratrstva dnes představují již téměř neznámý pojem. Přitom tvořila nedílnou součást křesťanské kultury od středověku až po osvícenství. Anglický historik John Bossy je nazval společenstvími zázraku. Tato výstava i její katalog navazují na teprve nedávno započatý výzkum tohoto fenoménu a jeho významné role v utváření evropské raněnovověké kultury. Jsou pokusem o rekonstrukci zmizelého světa zbožných konfraternit na Moravě v 17. a 18. století. Zrušení těchto společenství v rámci josefínských reforem neznamenalo jen ztrátu hmotného majetku bratrstev, který dnes můžeme vnímat jako umělecké předměty, ale také zánik autonomního a zároveň téměř všudypřítomného společenství věřících.

V období baroka představují náboženská bratrstva fenomén, který se týká všech katolických oblastí, tedy velké části Evropy i obou Amerik. Lze je definovat jako dobrovolná, převážně laická sdružení za účelem vykonávání určitého kultu a tedy i prohloubení vlastní zbožnosti. Důležitý je také důraz na poslední věci člověka a ještě více na jeho posmrtnou spásu. Za tímto účelem vykonávala bratrstva zvláštní pobožnosti (např. zádušní mše) a byla obvykle také nadána různými privilegii a odpustky. Vzhledem k prolínání náboženského a společenského života představovala výrazný element každodenního života, kromě duchovní sféry byla aktivní i v hospodářské a kulturní oblasti.

Výstavní program Muzea umění Olomouc se v roce 2010 nese ve znamení barokního umění, a tak se naskytla vhodná příležitost seznámit širší veřejnost rovněž s tématem barokních náboženských bratrstev. V českém prostředí znamenaly zásadní posun ve vnímání role barokních náboženských konfraternit studie Jiřího Mikulce, který se pokusil „navrátit bratrstvům v obecně historickém vědomí místo, které jim po právu náleží.“1 Výzkumy Jiřího Mikulce, spolu s obdobnými studiemi věnovanými dalším historickým lokalitám a regionům, představovaly základní impuls i pro výzkum moravských náboženských bratrstev, který jsme uskutečnili v letech 2008–2009 zejména díky podpoře Grantové agentury České republiky (registrační číslo 404/08/0998). Základní metodologické východisko projektu představuje vědomí víceznačnosti termínu kultura. Není nutné jej nazírat jen z omezeného hlediska čistě uměleckých aktivit jako estetickou a intelektuální doménu společenské elity, ale také jako „způsob, jakým společnost jako celek vnímá a prožívá svůj život“.2 1 Mikulec 2000, s. 6.

2 Georg G. Iggers, Dějepisectví

ve 20. století. Praha 2002, s. 52.

Projekt byl od počátku koncipován jako interdisciplinární, spolupracovali na něm odborníci z několika oborů (historie, muzikologie, dějiny umění, muzeologie). Výsledky této spolupráce jsou prezentovány ve studiích tohoto katalogu. Úvodní kapitola z pera Vladimíra Maňase shrnuje historický vývoj náboženských bratrstev v rámci olomoucké diecéze od středověku až do doby jejich zrušení.

Další článek tohoto autora objasňuje úzké sepětí náboženských bratrstev a poutnictví. Zdeněk Orlita se zabývá obnoveným zájmem o tyto instituce ve druhé polovině 19. století a s tím spojenou dotazníkovou akcí arcibiskupské konzistoře, jejíž hlavní část probíhala v letech 1858–1864.

Následující studie Tomáše Malého pojednává o velmi důležité úloze bratrstev v oblasti pohřebních a zádušních obřadů. Ve své druhé studii se Zdeněk Orlita věnuje liturgickému mobiliáři náboženských bratrstev a jeho pohnutým osudům v době josefínských církevních reforem. Rukopisné prameny a tisky náboženských bratrstev se dochovaly v podstatně větší míře než jiné hmotné artefakty. Členské matriky barokních náboženských bratrstev jako pozoruhodný heraldický pramen zkoumá Karel Müller. Přibližně od konce 17. století až do svého zrušení v roce 1783 patřila náboženská bratrstva mezi nejdůležitější zadavatele tisků. Jejich širokým typovým rozpětím se zabývá Vladimír Maňas. David Pindur nastiňuje situaci barokních náboženských bratrstev v rakouské části vratislavské diecéze. Část katalogu věnovanou studiím uzavírá článek Tomáše Valeše o náboženských bratrstvech a jejich roli při zadávání a organizaci jednotlivých uměleckých či uměleckořemeslných zakázek. Následuje vlastní katalog, který čítá osmdesát exponátů, výstava jich však představí ještě o něco více.

Společně s katalogem vychází na přiloženém hudebním nosiči písně barokních bratrstev, které nahrál soubor Ritornello pod vedením Michaela Pospíšila. Nesporná kvalita jejich textů i melodií a přitom intimní charakter písní poukazují na jinou skutečnost. Jde o více než společenskou reprezentaci členů bratrstva, jde zde doslova o život, o velmi osobní prožitky v lásce k Bohu.

Paralelně s výstavou je zpřístupněna také internetová databáze barokních náboženských bratrstev olomoucké diecéze, která by měla sloužit jako zdroj informací i jako otevřená platforma pro další výzkum. Databáze neobsahuje pouze základní údaje k jednotlivým lokalitám a jejich bratrstvům, ale eviduje také dochované prameny a artefakty včetně tištěné produkce, blíže viz www.musicologica.cz/bratrstva.

Výstava představuje ojediněle dochované předměty, určené pro liturgické, vzdělávací, disciplinační i repre7

zentační potřeby náboženských sdružení: obrazy z oltářů bratrstev, procesní sochy, liturgický mobiliář, bohatě zdobené členské matriky, tisky, členské lístky, pečetidla, schvalovací listiny, svátostky a další. Exponáty podávají drobná, přesto však poutavá svědectví o dávné vnitřní krajině. Jejich výběr byl motivován vedle dostupnosti a stavu zachování také jejich rozměry (kvůli daným možnostem výstavních prostor). Až na pár výjimek zde z tohoto důvodu chybějí plátna zhotovená pro bratrské oltáře, která náleží k nejčastěji dochovaným památkám na náboženská bratrstva.

Závěrem bychom rádi poděkovali všem, kteří nám pomohli při uskutečnění tohoto projektu. V prvé řadě děkujeme všem zapůjčitelům a kolegům, kteří nám pomohli s realizací výstavy. Velice děkujeme také všem biskupstvím, římskokatolickým farnostem, klášterům a dalším institucím, které nám umožnily provést průzkum artefaktů spojených s působením náboženských bratrstev. Za podporu našeho výzkumu děkujeme rovněž Grantové agentuře České republiky.

V bratrstvu býti jest znamení, že pečujem o spasení.

Kdo v bratrstvu život vede, ten ne tak brzy zavede.

Kolik bratrův tolik vůdcův, tolik má k cnosti předchůdcův.

Pak-li někdy z mdloby padne, zas snáz skrz spověd povstane.

Přijat v počest slavně bývá, plných odpustkův nabývá.

Oučastní slavných nadání, dobrých bratrův obcování.

Neb do bratrstva zapsání činí anjelům plesání.

Tu při tak pobožném sňatku Mariji ber za Matku.

Mnoho se zlého varuje, kdo bratrstvo následuje.

Do kongregaci přijatý, počne vest život svatý.

Nemaje k hříchu příčiny život může vésti nevinný.

Na svátky Panny Marie hojnější milosti čije.

Následovník Gabriele jest pozdravujíc vesele. Často opakujíc Ave, nabývá milosti zdravé.

V bratrstvu jako v zahradě, jest v Boží rodičky hradě. Často sobě trhati může z růžence rozmilé růže.

1. Moravský malíř, Ježíš Kristus, P. Maria a vybraní světci jako přímluvci za duše v očistci – na oltáři bratrstva Božího Těla, 1720/1730. Uničov, kostel Nanebevzetí P. Marie.

(Ke Cti a Chwále Swatému Walentinowi, Olomouc 1667, s. 15–16).

8

Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

K osudům náboženských bratrstev olomoucké diecéze v raném novověku Vladimír Maňas

Do hlubokého moře se pouštíme, čtenáři laskavý, a strach, abychom neutonuli.1 Mnohoznačnost pojmu bratrstvo (die Bruderschaft, confraternitas, fraternitas, congregatio) odráží obtížnou uchopitelnost a zároveň určitý archetypální charakter tohoto slova. Promítá se v něm odvěká touha po vytvoření skutečného dokonalého společenství křesťanské lásky, přesně v souladu s rčením: Ubi caritas est vera, Deus ibi est (kde je pravá láska, tam přebývá Bůh). Takové společenství se v nominálně křesťanském prostředí muselo vždy nějak vymezovat vůči celku, muselo být nějak ohraničené.2 V období středověku znamenala zvýšená aktivita laiků důležitou změnu vnímání křesťanství a náboženské praxe. K jejím důsledkům patřil také vznik náboženských sdružení nového typu. Ve středoevropském prostoru se bratrstva výrazněji prosazovala od 14. století a až do vypuknutí reformace narůstal jejich počet i různorodost.

Vedle primárně náboženských sdružení s různými typy zasvěcení (kromě eucharistického a mariánského kultu šlo o řadu svatých) se ovšem pojem bratrstvo vztahoval také na cechy, které se lišily především výběrem členů podle profese.3 Oblibu bratrstev ve vrcholném a pozdním středověku umocňovala postupně se konstituující nauka o očistci.4 Pro konfraternity, obvykle ukotvené v rámci konkrétního

města, farnosti, je charakteristická péče o důstojný pohřeb a přímluvné zádušní bohoslužby.

Tento funkční princip převzala také potridentská katolická bratrstva, avšak vzhledem k postupnému kvantitativnímu rozšiřování členské základny, kdy korporace přesáhly původní lokální horizont, se důraz přesunul k zádušním modlitbám. Právě v tomto charakteru pojistky pro očistec tkví hlavní příčiny jejich obliby a praktické nepostradatelnosti v městském prostředí.5 Jedním z nejstarších typů bratrstev byly konfraternity Božího Těla. Jejich rozkvět úzce souvisel se zavedením svátku Božího Těla a tedy i s rostoucím významem eucharistického kultu od druhé poloviny 13. století.6 Kromě rozmachu oblíbených eucharistických procesí vznikala také bratrstva, která se kolem poloviny 14. století vyskytovala nejvíce v Porýní a v Podunají.7 Na Moravě se podobné konfraternity začaly objevovat od konce 14. století, a to pouze v královských městech. Na základě barokní tradice můžeme předpokládat vznik bratrstev v Uherském Hradišti (1370) a Opavě (1382, resp. 1417).8 Nejstarší zmínky o konfraternitách v Olomouci, Znojmě a Uničově pocházejí až z průběhu 15. století, 9 k roku 1519 se připomíná konfraternita Božího Těla v Tišnově s účastí duchovních z okolí, starobylý původ mělo snad též bratrstvo v Jihlavě, znovuzaložené roku 1631.10 Teprve kolem roku 1500 narůstal na Moravě počet i variabilita náboženských korporací, což nepochybně

1 Jan

Kořínek, Staré paměti kutnohorské (Praha 1675), Alexandr Stich – Radek Lunga (eds.). Praha 2000, s. 309.

2 John Bossy, Křesťanství na Západě 1400–1700. Praha 2008, s. 79–87.

3 Viz např. Pátková 2000.

4 Klieber 2007, s. 161.

5 Klieber 2001, s. 34–70.

6 František Stejskal, heslo Boží Tělo, in: Český slovník bohovědný II. Praha 1916, s. 404–408.

7 Jankovičová – Jankovič 1996, s. 295.

8 Uvedená data založení pocházejí z tzv. děkanských matrik olomoucké diecéze ze 17. a 18. století; ZA Opava – pobočka Olomouc, fond ACO, kniha č. 243, s. 13 (Uherské Hradiště), kniha č. 210a, fol. 14r (Opava).

9 Blíže viz Maňas 2005, s. 141.

10 „…dass diese Sodalitet von Alters gewesen…“ Předmluva kardinála Dietrichsteina k tisku bratrstva Božího Těla v Jihlavě. Hand=Büchlein / Der Löblichen und Gottseeligen Bruderschafft dess zartesten Fronleichnambs. In der Pfarr=Kirchen St. Jocobi (!) in der Königlichen Stadt Iglau. Gedruckt zu Prag. Bey Barbara Francisca Beringerin / durch Johann Georg Behr, s. d., fol. A3r. Jan Jiří Behr řídil tiskárnu vdovy Beringerové v letech 1714–1727. Viz Voit 2006, s. 101.

2. Pečeť bratrstva Božího Těla při kostele sv. Mikuláše ve Znojmě, 1688.

SOkA Znojmo, Farní úřad sv. Mikuláše.

9

3. Oltář bratrstva Božího Těla, 1720/1730. Uničov, kostel Nanebevzetí P. Marie.

souviselo s reformními aktivitami nového olomouckého biskupa Stanislava I. Thurza, původně kanovníka v Krakově.11 Kromě mnoha řemeslnických korporací, které lze v první polovině 16. století sledovat zejména v biskupské Olomouci, se za Thurza tamtéž objevilo nejstarší růžencové a v Brně střelecké bratrstvo. Větší význam však měla nově vzniklá svatoanenská bratrstva (Olomouc 1501, Znojmo 1506, Prostějov 1528) a především bratrstva zasvěcená přímo P. Marii.12 V případě litovelského bratrstva P. Marie a sv. Marka, jehož stanovy z roku 1497 se dochovaly, se v moravském prostředí zřejmě poprvé setkáváme se složeným patrociniem, spojujícím mariánský kult se zasvěcením místního farního kostela. V litovelských stanovách se kromě toho v moravském kontextu poprvé vyskytlo rozlišování laiků a literátů,13 přičemž ti druzí směli zpívat při bohoslužbách bratrstva. Tento prvek je poprvé doložený v případě mariánského bratrstva ve slezské Ratiboři (1343).14 Později šlo o jeden z nejcharakterističtějších prvků literátských bratrstev, ale i běžných náboženských bratrstev přibližně do počátku 17. století. Právě z doby přelomu 15. a 16. století pocházejí také vůbec první zmínky o literátských bratrstvech na Moravě (Velké Meziříčí 1492, Třebíč 1516).15 Během reformace aktivita většiny zmíněných konfraternit ustrnula, některé dokonce zanikly a byly obnoveny 10

až v průběhu 17. století. Fenomén literátských bratrstev měl své paralely především na území Slezska. V případě převážně nekatolických literátských bratrstev v Čechách nelze opomenout jejich někdy rozsáhlé hudební aktivity (ve smyslu liturgického zpěvu), to se však ve stejné míře nepodařilo pro moravské prostředí doložit. Na druhou stranu je nutné zdůraznit, že značná část aktivit bratrstva se odehrávala v jeho vlastním rámci – týká se to jak zpěvu při bohoslužbách (tedy primárně při liturgii bratrstev, zvláště při takzvaných jitřních mších, maturách), tak také charitativní činnosti. Podobně jako velmi raný pokus české reformace o vytvoření liturgie v mateřském jazyce, čehož dokladem je Jistebnický kancionál přibližně z dvacátých let 15. století, měla literátská bratrstva v Čechách a na Moravě ten unikátní význam, že v rámci evropské reformace zřejmě nikde jinde nebyl tak výrazně uplatněn pozdně středověký typ, jaký náboženská bratrstva představovala. Výrazný početní nárůst literátských bratrstev na Moravě nastal však až od osmdesátých let 16. století, a to důsledně jen v jazykově českém,16 konfesijně převážně luteránském, zčásti však i katolickém prostředí.

Ve druhém případě šlo již o záměrnou snahu olomouckých biskupů Pavlovského a Dietrichsteina přispět prostřednictvím náboženských bratrstev k obnově katolického vyznání. František z Dietrichsteinu plně využil pravomocí ke schvalování a kontrole náboženských bratrstev, které biskupům svěřil papež Klement VIII. bulou Quaecumque a Sede apostolica z roku 1604.17 V souvislosti se založením brněnského bratrstva se kardinál Dietrichstein vyjádřil v tom smyslu, že právě zbožná bratrstva jsou nejlepším prostředkem k obnovení katolického ritu. Kromě obnovy a zakládání literátských a jim funkčně podobných bratrstev (ve smyslu menší skupiny zpívajících a tedy do určité míry privilegovaných členů) s mariánským zasvěcením v českých farnostech nastal obdobný proces i ve farnostech německých. Zde převažovala bratrstva zasvěcená kultu Božího Těla (Brno, Jihlava, Mikulov, Mohelnice), výjimku představuje bratrstvo P. Marie Sedmiradostné 11 Měl

také podporovat formy lidové zbožnosti, především poutě.

Macek 2001, s. 171.

12 Litovel, P. Marie a sv. Marka (založeno 1496, potvrzeno 1497); Hlučín, Nanebevzetí P. Marie (1516?, 1522 potvrzeno); Svitavy, P. Marie Sedmiradostné (potvrzeno 1522); Kroměříž, Nanebevzetí P. Marie a archanděla Michaela (1539?).

13 Otázka dvojího zasvěcení či existence dvou bratrstev v Opavě – Božího Těla a P. Marie – nebyla dosud spolehlivě vyřešena. Nezabýval se jí ani autor dosud jediné studie, týkající se středověkého bratrstva olomoucké diecéze, viz Čapský 2004, s. 243–257.

14 Hermann Schaffer, Geschichte einer Schlesischen Liebfrauengilde seit dem Jahre 1343. Rattibor 1888.

15 Maňas 2008.

16 Literátská bratrstva v německojazyčných farnostech nejsou doložena.

17 Mikulec 2000, s. 42.

Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

v biskupských Svitavách.18 Snad jediným výrazným rozdílem je absence zpívajících členů bratrstva (literátů), případně také absence penalizace (za pozdní příchod atd.) v případě těchto konfraternit. V tomto se jejich stanovy více podobají regulím mladších barokních bratrstev.

Na sklonku 16. století vznikly také nejstarší jezuitské sodality, určené především studentům (označují se také jako latinské). Ve dvacátých a třicátých letech 17. století začali jezuité plošně zakládat další družiny, určené měšťanům (congregationes civicae), tovaryšům (sodalitates mechanicorum) a sedlákům. Kromě obligátního zasvěcení P. Marii charakterizovalo posledně zmíněná bratrstva také spolupatrocinium sv. Isidora. Tato aktivita ostatně souvisí s vybudováním sítě jezuitských kolejí na Moravě právě v této době.19 Ačkoliv v samotném Brně vznikly v době třicetileté války tři jezuitské sodality (menší studentská, měšťanská a tovaryšů) a další nejméně dvě řádová bratrstva (opaskové u augustiniánů, růžencové u dominikánů), v moravském kontextu se bratrstva v této době příliš nerozvíjela. Jejich skutečný rozmach nastal teprve za episkopátu Karla z Liechtensteinu-Castelkorna (1664–1695). Tehdy byly zvláště aktivní náboženské řády, ať již šlo o zakládání konfraternit přímo při jednotlivých konventech, nebo o šíření určitého kultu v rámci farností. Na mnoha místech vznikala např. růžencová bratrstva, šířená řádem sv. Dominika.20 Charakteristická byla v tomto ohledu také oblíbená škapulířová bratrstva (přesněji bratrstva P. Marie z hory Karmel), úzce propojená se spiritualitou karmelitánského řádu, třebaže v olomoucké diecézi neexistoval ani jediný karmelitánský konvent.21 V rámci olomoucké diecéze byla obnovována rovněž předreformační bratrstva, zejména ta zasvěcená kultu Božího Těla (Krnov 1679, Olomouc 1677, Opava 1675).

Lze tedy říci, že teprve od sedmdesátých let 17. století byla ekonomická i náboženská situace v moravském

18 Maňas 2007a, s. 321–322.

19 Orlita 2007a, s. 305–316; Orlita

2005, s. 118–128. je popsáno založení a první léta existence růžencového bratrstva v Bolaticích na Hlučínsku. Viz Kohout 1999, s. 71–115.

21 Viz např. Maňas 2007b, zejm. s. 525–527.

22 Za toto laskavé upozornění je autor zavázán doc. Jiřímu Mikulcovi.

23 Jaroslav Dřímal, Náboženská činnost Karla II. z Liechtensteina v biskupství olomouckém (státní práce). FF MU, Brno 1928; Kateřina Válová, Curia episcopalis Olomucensis v raném novověku.

Olomouc 2002, s. 52.

24 „Nejsou bratrstva Písmu Svatému nepodobné? Nikoliv, nebo ty jsou proto ustanovené, aby se rozmnožila Pobožnost, nebo se schromážďují křesťané na jistý čas a Boha chválejí, což podobné jest Písmu Svatému, nebo tak první křesťané se schromáždili a vespolek se modlili, jak se čte Act. I. Act. 2 (ve Skutcích apoštolských, 1. a 2. kapitole).“ Srov. Královna Církev v oděvu pozlaceném pravého náboženství, vůkol ozdobená rozličností svatých ceremonyech a obyčejův. Opava 1752, s. 73.

20 Podrobně

4. Josef Ignác Sadler, P. Maria s dítětem předává škapulíř sv. Šimonu Stockovi – na oltáři škapulířového bratrstva, 1763. Moravská Třebová, kostel Nejsvětější Trojice.

markrabství natolik konsolidovaná, že při farnostech a konventech vznikala náboženská bratrstva poprvé ve velkém počtu. Kvantitativní nárůst bratrstev však lze v této době sledovat v rámci celého orbis catholicus, tedy především katolických částí Evropy a Ameriky.22 Vlastní iniciativu biskupa Karla z Liechtensteinu-Castelkorna lze hodnotit jen nepřímo, nebyl zřejmě tak úzce svázán s novými bratrstvy jako kardinál Dietrichstein. Je to dáno rovněž početním nárůstem – schvalování bratrstev se tehdy více věnovala přímo biskupská kancelář (konzistoř), která zpravidla biskupovi pouze předkládala svá dobrozdání.23 Vzácnou výjimku představuje dochovaná korespondence v záležitosti založení škapulířového bratrstva v Moravské Ostravě. Vděčná konfraternita nechala pořídit pro předsádku své zápisné knihy biskupův portrét a také jej požádala o vlastnoruční zápis. Biskup navíc bratrstvu udělil znak, kombinující zobrazení inspirované zasvěcením bratrstva (P. Maria předává škapulíř) s atributy rodového znaku Liechtenstein-Castelkornů (č. kat. 76).

Od konce 17. století lze jednoznačně sledovat procesy kvantifikace a související unifikace. Bratrstva vznikala ve stále větším množství a nově i ve venkovských farnostech. Na rozdíl od situace na počátku 17. století se jejich charakter postupně sjednocoval.24 Nové stanovy jen 11

5. Členský lístek bratrstva Ježíš, Marie, Josef v Pačlavicích (detail), 1733.

SOkA Olomouc, Bratrstvo Ježíš, Maria, Josef v Dubu.

velmi vzácně odrážejí lokální specifika, a tak jediným výrazným rozlišovacím prvkem zůstává titul, resp. zasvěcení bratrstva. Kromě Kristova a mariánského kultu se v zasvěcení bratrstev objevují také světci a světice, především sv. Josef (případně sv. Rodina) a sv. Barbora jako patroni dobré smrti, avšak zřejmě nejoblíbenějším patronem moravských bratrstev v 18. století se stal sv. Jan Nepomucký. Ve městech existovalo zpravidla více náboženských sdružení, někdy i v rámci jediné farnosti. Zatímco některé konfraternity byly ve vzácných případech určeny jen příslušníkům určité profese (brněnská bratrstva sloužících a kočích), většina korporací byla široce otevřena a nenáročnost jejich regulí umožňovala, že věřící vstupovali do více bratrstev. Protiklad této otevřenosti představovaly elitní konfederace s omezeným počtem členů, zakládané při stávajících bratrstvech (Zelená Hora, Velké Meziříčí, Přerov).

Bratrstva shromažďovala finance především jako svůj provozní kapitál. Zpravidla měla jen malou hotovost, svůj provoz financovala z každoročních úroků z půjček nebo pronajatých pozemků. Jakožto církevní instituce mohla oficiálně půjčovat peníze, přičemž úročení (obvykle 5%) bylo výhodné i pro dlužníky. Nutno podotknout, že členství v bratrstvu zřejmě hrálo velkou roli v možnosti získat podobnou půjčku. Ačkoliv okruh dlužníků bratrstev dosud nebyl příliš zkoumán, ve druhé polovině 18. století do něj patřily i zemské úřady. Zajímavější jsou však 12

případy drobných věřitelů, pravděpodobných členů bratrstev. Bohužel nevíme, zda se tyto půjčky poskytovaly také dalším potřebným ve smyslu charity.

Od druhé poloviny 18. století sílily kritické názory osvícenců. Zprvu šlo o kritiku okázalé nádhery při procesích, stejně jako o nevoli vůči povrchní zbožnosti. Osvícenci zdůrazňovali vnitřní vztah k Bohu, modlitbu ve skrytu duše. Ještě v roce 1767 se nicméně olomoucký biskup Hamilton pro císařovnu Marii Terezii vyjádřil v tom smyslu, že „...bratrstva působí mezi lidem blahodárně a že krejcarové příspěvky členů nijak neohrožují veřejné zájmy.“25 Podle dvorského dekretu z roku 1771 nesměla nová bratrstva vznikat bez souhlasu úřadů. Mezi tereziánské reformní kroky kromě tohoto restriktivního aktu ovšem náleží i snaha o podporu úcty k Nejsvětější Svátosti (dekret z 26. září 1772), a to prostřednictvím plošného zakládání bratrstev Ustavičného klanění Svátosti oltářní. Nebyla to typická barokní bratrstva, ale nemajetná a zřejmě ne příliš vitální sdružení, jejichž prostřednictvím se věřící organizovali k nepřetržité adoraci v rámci diecéze.26 Podle R. Zubera tato bratrstva nebyla zrušena. Josef II. je chtěl sice zahrnout mezi ostatní náboženská sdružení, ale nakonec je přikázal zavést také do nových lokalit.27 S nástupem Josefa II. na trůn se však situace výrazně změnila. Majetku bratrstev bylo zapotřebí k financování dalších církevních a školských reforem. Dvorským dekretem z 22. května 1783 byla všechna náboženská bratrstva v českých a rakouských zemích zrušena. V tehdejší olomoucké arcidiecézi tak ukončilo činnost zhruba 290 bratrstev. Toto nařízení neznamenalo okamžitý zánik, nicméně bratrstva záhy přišla nejen o veškeré finance, ale v aukcích bylo rozprodáno i jejich liturgické náčiní. Důslednosti, s jakou byly rušení a konfiskace majetku konfraternit provedeny, odpovídá nadpis tištěného oběžníku z roku 1785: „Stran vyhasení až posavade trvalých bratrstev.“ Bez výraznější odezvy či protestů se obešly i podstatné reformy bohoslužebného řádu. Bratrstva jako dosavadní pevná součást oficiální katolické zbožnosti ztratila své opodstatnění. Josefínské zásahy mimo jiné znamenaly, že laikové v bratrstvech přišli o možnost alespoň částečné realizace v církvi, o jistotu výpravného pohřbu, o vzájemné modlitby, o svá společenství. Podle H. Hollerwegera směřovaly josefínské reformy proti způsobu náboženského prožívání větší části populace – osvícenství mělo vést věřící k čisté úctě k Bohu, oproštěné o nepotřebné „podružnosti“.28 25 Zuber 26 Zuber

2003, s. 303.

1987, s. 228–229. Viz též Velice pohodlný spůsob nábožně a uctivě se klaněti Nejsvětější Svátosti Oltářní, k užívání a potřebě všem tomuto bratrstvu přivtěleným oudům, z němčiny na česko přeložený. Olomouc 1773. Týž titul byl vydán roku 1774 v Brně.

27 Zuber 1987, s. 228–229.

28 Hollerweger 1979, s. 303.

Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

Návrat náboženských bratrstev a paměť pergamenů Zdeněk Orlita

Téměř tři desítky kartonů aktového materiálu vztahujícího se k osudům náboženských konfraternit, které nashromáždila arcibiskupská konzistoř v padesátých a šedesátých letech 19. století, nejsou důkazem žádného náhodného šetření nebo nostalgie k dávno zaniklé formě zbožnosti. Náboženská bratrstva vytvořila v průběhu baroka dokonale fungující organismus, který poskytoval nejširším vrstvám obyvatelstva plné uplatnění ve správní, společenské, liturgické i osobní náboženské rovině.

Možnost participovat na správě bratrstva, být volen do jednotlivých úřadů společenství, aktivně se účastnit organizace liturgie a pořádání náboženských slavností či jednoduše zažívat pocity pospolitosti, všechny tyto nabídky oslovovaly tisíce katolických věřících po několik století.

V prostředí náboženských bratrstev se postupem času zformoval propracovaný systém organizace co nejširšího okruhu věřících a tato dokonalá forma, byť naplněná již „překonanou“ barokní religiozitou, opět oslovila církevní kruhy právě v polovině 19. století.

Dotazníková akce arcibiskupské konzistoře, jejíž hlavní část probíhala v letech 1858–1864, si kladla za cíl nashromáždit argumentační výzbroj pro znovuzaložení náboženských bratrstev v jednotlivých farnostech arcidiecéze. Podobně jako v případě institucionálního obnovování konfraternit v sousední pražské arcidiecézi i v kancelářích olomoucké konzistoře utěšeně narůstaly spisy a relace farářů, které nabízejí zajímavý pohled současníků na rehabilitaci jednoho ze sloupů lidové barokní zbožnosti.1 Konzistoř kladla hlavní důraz na prokázání legitimní existence bratrstev a vyžadovala k relaci přílohy ve formě papežských odpustkových breve, biskupských konfirmací či aktového materiálu odkazujícího k existenci dané konfraternity. V mnoha případech docházely arcibiskupství stručné farářské relace s bohatými přílohami, v nichž se střídaly papežské listiny, biskupské konfirmace, korespondence ve věci zřízení konkrétního bratrstva, ale i opisy původních statut a výtisky barokních příruček. Přílohy jsou cenným materiálem pro studium barokních náboženských bratrstev již vzhledem ke skutečnosti, že velká část těchto písemností uložená v archivu konzistoře byla po provedeném zrušení těchto korporací skartována.2 Nicméně z hlediska využití osvědčených starých forem organizace v proměněném společenském prostředí je mnohem 1 K opětovnému

zavádění náboženských bratrstev v Čechách viz Mikulec 2000, s. 135–137.

2 Zuber 2003, s. 300.

zajímavější pročítat průvodní relace farářů a děkanů, které jsou stručné, někdy tápavé a v některých případech podávají zavádějící informace.

Mezi oficiálním zrušením náboženských bratrstev v roce 1783 a obnoveným zájmem o tyto instituce ve druhé polovině 19. století leží téměř celé století přerušené kontinuity.

Tato skutečnost se významně odrazila ve vědomí tehdejších duchovních správců. Státní a zemské úřady provedly v osmdesátých letech 18. století svou práci „dobře“ a hmotné památky na barokní konfraternity v podobě procesních soch, korouhví a liturgického vybavení se v průběhu dražeb vytrácely a opouštěly své mateřské kostely, kaple a oratoře. Přesun hmotného zázemí barokních konfraternit

6. Listina, kterou biskup Karel z Liechtensteinu-Castelkorna schvaluje zřízení bratrstva Božího Těla při kostele sv. Mořice v Olomouci, 14. 6. 1677.

SOkA Olomouc, Farní úřad sv. Mořice.

13

mimo místo jejich původu, mnohdy na mnoha kilometrové vzdálenosti napříč celou diecézí, přetrhal vazby místního obyvatelstva k původní tradici, nezřídka reprezentované právě těmito insigniemi. Zachovávání zbožnosti vázané na lokálně rozšířený kult bylo do určité míry posilováno právě existencí symbolů, které věřící obklopovaly. Lze to demonstrovat na příkladu Fulneku, kde se hluboko do 19. století udržela mariánská úcta vázaná na dřevěnou plastiku Černé Madony. Po zrušení loretánského poutního místa byla socha přenesena a umístěna do kaple sv. Josefa při farním kostele. Farář ještě v roce 1864 konzistoři potvrdil, že Loreta již sice nestojí, ovšem loretánská Matka Boží zdobící oltář sv. Josefa je dodnes uctívána.3 Nemuselo nutně jít pouze o obrazy, sochy, korouhve či jiné hmotné doklady doznívajícího barokního kultu. Významnými zdroji paměti a zprostředkovateli, které dokázaly z generace na generaci předávat mizející tradici, byly i tisky. V našem případě modlitební a bratrské příručky často dochované v řadě domácností. Jedním z důvodů obnoveného zájmu o tento pozapomenutý typ barokní tištěné produkce byla právě dotazníková akce olomoucké konzistoře v šedesátých letech 19. století. Vincenc Vašek, farář z Kvasic v květnu 1864 vřele doporučoval opětovné založení zdejšího bratrstva sv. Jana Nepomuckého, jehož obliba mezi místními přežívala také díky dochovaným tiskům. Jedním z jeho argumentů byly rovněž knížky regulí a odpustků s přidanými hodinkami, litaniemi a písněmi k úctě sv. Jana Nepomuckého, které se „v rukou věřících dochovaly až do dnešních dnů“.4 Náboženská bratrstva si mohla i přes své oficiální zrušení v době josefínských církevních reforem nadále uchovávat imaginární prostor, v němž se udržovaly tradiční modely barokní lidové zbožnosti. Institucionální likvidace nemohla znamenat okamžité obsahové vyprázdnění „bratrské“ myšlenky spočívající ve vzájemném sdílení spirituality, liturgie a kolektivních představ o možnostech spásy.

Vzájemná soudržnost mohla být rovněž po úředním zániku bratrstva udržována prostřednictvím náboženských prožitků a charakteristických modliteb, které se v dané komunitě praktikovaly po celé generace. Jako příklad může posloužit relace faráře Jana Mikulky z Bohuslavic (prostějovský děkanát) z roku 1864. Tamní bratrstvo P. Marie Bolestné s černým škapulířem bylo sice zrušeno, ovšem nebylo možné vymýtit z myslí věřících zbožnost vyplývající z úcty k tomuto kultu. Podle slov faráře tato zbožnost přežívala i nadále v srdcích zbožných farníků. O svátku P. Marie Sedmibolestné neustále proudily do zdejšího chrámu zástupy věřících k vykonání své pobožnosti. Mezi nimi nechyběli ani ti, kteří byli svými rodiči na smrtelné posteli pověřeni nahlásit jejich smrt pro zajištění přímluvných modliteb.5 Poměrně hluboký přesah mentálního světa barokních konfraternit je zde přímo spojen se spásou a vírou v účinnost kolektivního vzpomínání.

14

Obecně však platí, že se smrtí poslední generace sodálů v průběhu první poloviny 19. století tak mnohdy umíraly i poslední vzpomínky na život v barokních bratrstvech. Právě ztráta paměti, vyvanutí dobového kontextu a samozřejmosti, s níž bratrstva koexistovala v životech jednotlivců, rodin a celých měst, silně ovlivnily vypovídací hodnotu farářských relací. O nejistotě a rozpacích mnohých farářů svědčí rovněž používaná slovní spojení.

V textech se lze dočíst, že ve farnosti „údajně“ existovalo bratrstvo nebo že, ze „záznamů konzistoře“ se dozvěděli o existenci některé z konfraternit. To, co je však všem studovaným relacím společné, je poznámka o pečlivém prohledání farního archivu, který byl pro většinu dotázaných mnohdy jediným zdrojem informací o zaniklém náboženském životě své farnosti.

Vzhledem k téměř dvougeneračnímu odstupu, který autory zpráv dělil od života v barokních konfraternitách, a vzhledem k silné vrstvě osvícenského diskurzu, který ještě místy ulpíval na těchto institucích,6 se nelze divit rozpakům, stručnosti textu a někdy i mylnému výkladu v jednotlivých relacích. Svazky aktového materiálu, papežská privilegia nebo tisky z období činnosti barokních bratrstev představovaly poměrně spolehlivé stopy bratrského života, nicméně rekonstrukce této ztracené paměti nebyla pro duchovní správce vždy snadnou záležitostí.

Fulnecký farář Johann Zohner podal olomoucké konzistoři 25. března 1864 zprávu, ve které vzhledem k mylné interpretaci pramenů potvrdil existenci čtyř bratrstev, ačkoliv poměrně přesná děkanská matrika uvádí v roce 1771 pouze tři konfraternity.7 Josefínských reforem v osmdesátých letech 18. století se ve Fulneku dožila celkem tři bratrstva, konkrétně pohřební bratrstvo sv. Josefa, Nanebevzetí P. Marie a škapulířové bratrstvo. V relaci fulneckého faráře figuruje navíc ještě bratrstvo Ježíš, Maria, Josef, pro jehož existenci hovoří pouze dochovaná konfirmace z kanceláře biskupské konzistoře z roku 1694. Ani přípis některého z úředníků konzistoře na složce v roce 1858 tento nesoulad nijak neobjasnil. Podle této glosy se pro bratrstvo Ježíš, Maria, Josef kromě schválení ordináře nedochovaly žádné jiné písemnosti a v případě místního zájmu o obnovení tohoto společenství by bylo nutné požádat o zapůjčení statut stejnojmenné konfraternity v Bruntálu.8 Protože se stopy úcty k tomuto kultu neodrážejí v žádných jiných dochovaných pramenech, je pravděpodobné, že šlo

3 ZA

Opava – pobočka Olomouc, fond ACO, sign. C8, kart. 2179, nefol.

4 Ibidem, kart. 2183, nefol.

5 Ibidem, kart. 2176, nefol.

6 Srov. Mikulec 2000, s. 135.

7 ZA Opava – pobočka Olomouc , fond ACO, sign. C8, kart. 2179, nefol.

8 Ibidem, kart. 2179, nefol.

Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

o totožné bratrstvo. Kolísání mezi těmito tituly (sv. Josef a Ježíš, Maria, Josef) bylo na Moravě v 18. století obvyklé.

Na mnohem bezradnější reakci lze narazit v dopise, který olomoucká konzistoř obdržela v únoru roku 1864 z kyjovské farnosti. Bratrstvo Nanebevzetí P. Marie mělo být údajně filiací stejnojmenného bratrstva z Kroměříže, ovšem tam podle autora zprávy o podobné události nic nevědí.9 Vzhledem k dochované tištěné aprobační listině dominikánského řádu vyslovil farář rovněž hypotézu, že zde snad v minulosti byla snaha o založení růžencového bratrstva. Podobně stručná je rovněž zpráva z děkanátu Vsetín, jejíž úsečnost je částečně podmíněna skutečností, že v době práce na relaci neměl děkan přístup do farních archivů. Podle něj „se zdá“, že ve Vsetíně a Liptálu existovala růžencová bratrstva. Zatímco se však ve Vsetíně nedochovalo z činnosti konfraternity nic, tak v Liptále se snad nacházejí nějaká akta vážící se k založení tamního bratrstva.10 Z výše nastíněného vyplývá, že písemnosti dochované ve farních archivech tvořily osnovu farářských relací a duchovní správci se jich úzkostlivě drželi.

Až na několik výjimek nepřekročili autoři zpráv hranice vytýčené oficiálními dokumenty, které mnohdy determinovaly úroveň i hloubku jejich vědomostí.

Narážky v několika relacích naznačují, že někdy měli faráři snahu dozvědět se o osudech bratrstev více a vyptávali se svých farníků. Nakolik to bylo samozřejmé u té většiny, která o podobné aktivitě konzistoř neinformovala, dnes nevíme. Jisté však je, že duchovní, kteří ve farních archivech nenalezli žádnou stopu, se nakonec na své ovečky obrátit museli. V tomto ohledu je zajímavým svědectvím poměrně rozsáhlá zpráva holešovského faráře, svobodného pána Ludvíka Horeckého z Horky. Uvedl, že při zdejším kostele existovalo „mimo vší pochybnost“ sarkandrovské bratrstvo s úctou k jménům Ježíš, Maria, Josef.11 Pokud jde o statuta a náplň závazků členů vůči konfraternitě, musel bohužel oznámit, že i přes horlivou snahu a výzkum ve farním archivu nenarazil na žádné zprávy. Nicméně se setkal s devadesátiletým holešovským měšťanem, který vypověděl, že ještě jako chlapec ministroval u děkana Froidevouxe. Podle jeho slov se každodenně jeden z pomocných kněží modlil v kapli sv. Jana Nepomuckého společně se sodály zdejšího bratrstva růženec.

Tento farník rovněž faráře informoval, že se každoročně v březnu konaly slavnostní bohoslužby k úctě bl. Jana Sarkandra, které celebroval sám děkan.

O vztahu autorů relace k barokním náboženským bratrstvům a možnosti jejich znovuobnovení se explicitně 9 Ibidem, 10 Ibidem, 11 Ibidem,

kart. kart. kart.

12 Ibidem, kart.

13 Ibidem, kart.

2183, 2195, 2180, 2183, 2193,

nefol. nefol. nefol. nefol. nefol.

7. Josef Ignác Sadler, Smrt sv. Josefa, kolem 1760. Fulnek, kostel Nejsvětější Trojice, kaple bratrstva sv. Josefa.

vyjadřuje pouze část dochovaných textů. Většinou platí zásada, že delší zprávy doplněné bohatšími archivními přílohami obvykle podporovaly návrat k bratrstvům a navrhovaly i způsob jejich začlenění do stávající společnosti. Typickým příkladem je výše zmíněná relace faráře Vincence Vaška z Kvasic. Z matriky farního kostela farář opsal konzistoři záznam o založení zdejší konfraternity sv. Jana Nepomuckého a rovněž upozornil, že tištěná statuta v české i německé verzi byla nalezena v oratoři kostela. Ještě před samotnou přímluvou za znovuzavedení bratrstva oznámil, že se z jeho činnosti dochovala rovněž pečeť, kterou tedy přitiskl k svému podpisu na závěr relace.12 Holešovský farář také souhlasil s obnovením bratrstva Jana Sarkandra, pouze doporučil, aby se nyní sodalita více zaměřila na péči o nemocné. Pozitivní byla rovněž reakce faráře Josefa Schuberta z Tištína, který v únoru roku 1858 vřele doporučoval návrat k zdejšímu zrušenému bratrstvu sv. Josefa. Podle faráře byla památka na toto bratrstvo obdarované milostmi ve farnosti stále živá.13 Snad, 15

8. Zřizovací listina italské měšťanské kongregace Zvěstování P. Marii v Brně, 20. 11. 1592, Řím. MZA Brno, Nová sbírka.

aby dosvědčil svůj zájem o konfraternitu, poslal v příloze přepis úvodní strany nalezené matriky, provedený kaligrafickým písmem na samostatném foliu. Nepřekvapuje ani reakce kroměřížského děkanátu vztahující se k zrušení mariánské sodality při zdejší piaristické koleji.14 Názor, že latinské kongregace byly ideálním prostředím pro mravní disciplinaci studentské mládeže, byl poměrně staršího data. Nuncius Antonio Severoli propagoval v rakouské monarchii návrat ke zrušeným jezuitským mariánským kongregacím již na počátku 19. století.15 Při zkoumání jednotlivých relací neuškodí položit si otázku o původním záměru a účelu, pro který farnosti své zprávy sestavovaly. Oficiální církevní kruhy neměly jistě zájem o návrat k tradičním barokním konfraternitám, jejichž obnova by byla v změněných společenských podmínkách jen těžko myslitelná. Důraz kladený na oficiální dokumenty, jako byly biskupské konfirmační listiny nebo papežské odpustkové breve, může dokládat snahu o prokázání legitimní existence konfraternit. Nebo může jít o neuspokojující výsledek hledání ve farních archivech, kde se dochovaly pouze písemnosti papežské a biskupské provenience, zatímco vlastní materiály vzniklé činností bratrstev byly jako „nedůležité“ skartovány. Důraz kladený na statuta jakožto zásadní vnitřní dokument každé laické korporace lze vysvětlit snahou pochopit organizaci a princip fungování barokních bratrstev. Jeden z klíčových termínů, který se objevuje v relacích farářů i přípisech konzistorních úředníků, je slovo „resuscitace“. Jak naznačují mnohé výpovědi farářů, byla kvalita tohoto znovuoživení přímo závislá na množství a typu dochovaných písemností. Když hodnotila arcibiskupská konzistoř např. zprávu fulneckého faráře, řídila se především dochovanými statuty. Pokud regule chyběly, bylo obnovení bratrstva možné pouze po pořízení opisu statut některé z jiných konfraternit stejného zasvěcení.

16

Jak bylo výše naznačeno, mají farářské relace z šedesátých let 19. století z hlediska sociologie náboženství dvě výpovědní roviny. Vzhledem k bohatým přílohám ve formě normativních pramenů nebo tištěné produkce zprávy nepřímo vypovídají o „barokním životě“ náboženských bratrstev. Na druhou stranu je možné z reakcí duchovních správců vyčíst nejen míru znalostí o společenstvích, ale rovněž náznaky sympatií či odporu k této formě zbožnosti. Pro zhodnocení úspěšnosti tohoto znovuoživení by bylo bezpochyby přínosné zjistit míru proměny převzatých barokních schémat v odlišných náboženských i církevních poměrech druhé poloviny 19. století. V jakém rozsahu bylo nutné měnit nebo rušit jednotlivé články regulí v návaznosti na měnící se religiozitu věřících a jak se vyrovnávala staronová bratrstva s existencí katolické spolkové činnosti,16 na tyto a podobné otázky je však nutné hledat odpovědi v navazujícím výzkumu, který by mohl být zaměřen právě na přetrvávání a proměny tradičních schémat organizace laického náboženského života v katolické církvi.

14 Ibidem, kart. 2183, nefol.

15 Eduard Winter, Josefinismus

a jeho dějiny. Příspěvky k duchovním dějinám Čech a Moravy 1740–1848. Praha 1945, s. 222. K proměně mariánských kongregací v 19. století Elder Mullan, Die Marianischen Kongregation dargestellt nach den Dokumenten.

Wien 1913; pro české poměry srov. Miroslav Novotný, Mariánské družiny na jihu Čech od konce 16. do počátku 20. století. Jihočeský sborník historický 71, 2002, s. 5–43.

16 Litovelský farář František Kunčík nedoporučil opětovné založení bratrstva P. Marie a sv. Marka nejen z důvodu, že by šlo o obnovu společenství zaniklého již v roce 1655, ale i vzhledem ke skutečnosti založení nového katolického spolku Neposkvrněného Početí P. Marie. ZA Opava – pobočka Olomouc, fond ACO, sign.

C8, kart. 2184, nefol.

Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

Náboženská bratrstva a umírání v 17. a 18. století Tomáš Malý

Náboženská sdružení 17. a 18. století hrála velice důležitou úlohu v oblasti pohřebních a zádušních obřadů. Dokonce by je bylo možno považovat za jedny z nejvýznamnějších organizátorů vzpomínkových rituálů a do jisté míry i za spolutvůrce potridentské (katolické) koncepce spásy. Především v městském prostředí, kde byly nejvíce rozšířeny, náležely barokní konfraternity k typickým – a od konce 17. století všudypřítomným – představitelům laické zbožnosti. A navzdory značně rozmanité typologii těchto sdružení nelze přehlédnout, že jednou z nejdůležitějších funkcí většiny z nich bylo organizování pohřbů a starost o záležitosti zádušního kultu. Vyprovázení těl zemřelých členů při pohřbech, zakládání dušičkových oltářů, distribuce informací o zemřelých členech či provozování kolektivních vzpomínkových rituálů, to vše patřilo k běžnému provozu tehdejších konfraternit a představovalo souhrn oblastí, kde se viditelným způsobem střetávalo potridentské pojetí spásy duše se zbožnými aktivitami laiků.

Starost o pohřby (nejenom) svých členů a povinnost pamatovat na zemřelé spolubratry či spolusestry účastí na mši a modlitbou byla typická pro většinu bratrstev, která ji také uváděla přímo ve svých stanovách. Příručky laických sdružení tak mezi dalšími povinnostmi členů zmiňují i nutnost pokleknout při zvuku zvonu (jakožto znamení úmrtí křesťana) a pomodlit se otčenáš za nemocné, každodenně se zúčastnit mše, alespoň jednou za den odříkat žalm De profundis za duše zemřelých či vyprovázet zesnulé spolubratry při pohřbu. Kromě toho stanovily příručky rovněž konkrétní dny pro povinné či doporučené čtení zádušních mší, a vytvářely tak jakýsi kalendář důležitých komemorativních obřadů – vybrané dny byly odvozovány zpravidla od důležitých církevních svátků či svátků jednotlivých konfraternit a znamenaly nejlepší příležitost pro sloužení slavnostních mší u tzv. privilegovaných oltářů, stejně jako pro provozování dalších vzpomínkových rituálů.

Velice důležitý význam mělo zapisování zemřelých členů bratrstev do úmrtních knih, které umožňovaly každoroční předčítání jejich jmen před zádušní mší ve výroční dny úmrtí, nebo v jiných pravidelných intervalech (často čtyřikrát ročně na tzv. suché dny). Statuta konfraternit byla v tomto ohledu značně benevolentní a občas dokonce povolovala, aby byla za člena přijata i osoba již zemřelá, a to v případě, že za ni někdo z žijících vykonal obvyklé povinnosti (zejména modlitby). Takový postup máme doložen kupř. u brněnských augustiniánských konfraternit, do nichž mohly být dodatečně zapsány i zemřelé děti, nebo u růžencového bratrstva

v Olomouci, kde se zemřelí symbolicky účastnili modliteb a mohli získat odpustky.

Ovšem o těsném spojení barokních laických sdružení s umíráním, pohřby a zádušním kultem víme též z dalších dokumentů. Inventáře bratrského majetku kupř. obsahují značné množství nejrůznějších funerálií a rekvizit používaných při vypravování konduktů: nákladně provedené pohřební pokrovy (příkrovy, tzv. Bahrtücher), plechové fakule (ruční svícny) pokryté obvykle malovanými štítky s konkrétní bratrskou tématikou, tvarově různorodé závěsné pohřební štítky (plechové či plátěné), které byly součástí výzdoby rakví při pohřebních průvodech, stejně jako drobné plastiky patronů konfraternity, umísťované přímo na truhlu či bratrský příkrov. Spolu se sochou patrona se na rakev obvykle kladl též kříž a členská matrika, která představovala nejen nejdůležitější písemnost společenství, ale rovněž symbol jednoty mezi živými a zemřelými členy bratrstva.

Pohřby s participací bratrstev byly v městském prostředí událostmi, jež přitahovaly pozornost a měly nezaměnitelný ráz, dotvářený skupinou vybraných bratří v černých smutečních pláštích, nesoucích zpravidla černou umbelu.

9. Oltář Krista na Olivetské hoře s výjevem Duší v očistci.

Jaroměřice u Jevíčka, kostel Povýšení sv. Kříže.

17

10. Antonín Jan Mansfeld, Titulní mědiryt zobrazující pohřeb člena růžencového bratrstva. Laurentius Carolus Brueckner, Erstlige von Erstligen Auf dem Brand-Opfer-Altar mit dem Rost; Allwo die Priesterliche Erstlige… Praha 1747.

18

Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

Vzhledem k zapojení barokních konfraternit do nábožensko-liturgických a komemorativních aktivit ve městě může jen stěží překvapit skutečnost, že se řada zmínek o účasti bratrstev při pohřbech vyskytuje také v měšťanských testamentech. Jako prostředek vzpomínky na zemřelé měly sloužit především častěji zmiňované peníze na svíce, popřípadě přímé odkazy svící či vosku. Kromě odkazů na „světlo“ se setkáme i s legáty určenými ke zvýšení slavnostního rázu bratrstva a samozřejmě se značným množstvím případů, kdy si umírající přeje účast bratrstev při pohřebním ceremoniálu. Zdaleka nejvýznamnější část konkrétních přání měšťanů však směřovala ke sloužení zádušních mší. Zejména od poloviny 17. století se stále častěji objevovaly požadavky na bohoslužby u bratrských oltářů, které naznačovaly postupné přijetí barokní formy komemorace většinovou měšťanskou společností, pro níž se idea bratrské solidarity stala hlavní zárukou šťastného vykročení na onen svět. Zcela v souladu s touto koncepcí přikazovali mnozí měšťané před svou smrtí, aby jejich dědicové odevzdali cedulky (vstupní lístky) do všech bratrstev, jichž byl umírající členem, a aby dbali na vyplnění více či méně nákladných mešních donací, určených mnohdy nejenom samotnému zřizovateli, ale i jeho zemřelým spolubratrům a spolusestrám.

V průběhu 17. století zaznamenaly aktivity bratrstev v oblasti zádušního kultu velký úspěch a byly to právě barokní konfraternity, které výrazně přispěly k rozmachu mešní kultury, úzce spojené s vírou v očistec. Zbožná sdružení dokázala uvést očistcovou doktrínu do praxe nejenom vydáním značného množství modlitebních příruček (za něž ostatně můžeme považovat i samotné knihy bratrských regulí), ale především získáváním odpustkových privilegií pro své oltáře a následným intenzivním provozováním zádušní liturgie. V kombinaci s další náboženskou – a především homiletickou – produkcí 17. a 18. století, jež líčila hrozná utrpení v očistcových plamenech, hrála uvedená nabídka bratrstev velkou úlohu a bezpochyby přiměla řadu obyvatel města k zapsání do některé z konfraternit.

Při sloužení zádušních obřadů přitom jednotlivé instituce úzce spolupracovaly a prameny dokládají nanejvýš dynamickou síť vztahů mezi církevními řády a jejich bratrstvy.

Zvláštní úloha zde připadla oltářům, nadaným odpustkovými privilegii. Ty postupně do jisté míry nahrazovaly v předchozím období převažující epitafy a soukromé rodinné oltáře, oproti nimž nabízely zcela jinou formu vzpomínky, založenou na kolektivním principu. Privilegovaný oltář, jehož teoretická podstata souvisela se spory o existenci očistce a o upřednostňování bohatých, umožňoval všem vrstvám společnosti aktivní účast na vzpomínkových rituálech a na pomoci duším zemřelých prostřednictvím odpustků a zádušních bohoslužeb. Náboženská bratrstva se na rozšíření tohoto typu oltářů a memorie významnou měrou podílela, a to nejenom tím, že již při svém založení

získávala od papeže odpustková privilegia, která v podstatě znamenala též možnost založit privilegovaný oltář, ale také tím, že vypracovávala v jistém smyslu „kalendář“, poskytující přehled významných dnů v týdnu či v roce, které měly být obzvláště vhodné pro vysvobozování duší z očistce. Zcela zásadní význam lze přitom přisoudit skutečnosti, že u bratrstev nešlo o obecně formulovanou vzpomínku, nýbrž o pamatování na konkrétní zemřelé spolučleny.

Právě proto uváděly každoročně vydávané komemorativní tisky konfraternit seznam a data úmrtí jednotlivých členů a upozorňovaly ostatní sodály na možnost vysvobodit duše konkrétních zemřelých z očistce vzpomínkou konanou vždy ve výroční den jejich skonu. Není tedy divu, že měšťané občas jen nedlouho před svou smrtí žádali zapsání do některého z bratrstev, které jim nabízelo zapojení do systému kolektivní memorie, a tudíž záruku, že nebudou zapomenuti. Jen pro úplnost dodejme, že postupem času vznikala sdružení přímo specializovaná na vysvobozování duší z očistce, v nichž se povinnosti členů pochopitelně soustředily v první řadě na předříkávání zádušních modliteb, sloužení mší a poskytování almužen. A škapulířová a růžencová bratrstva dokonce nabízela možnost vyhnout se očistci docela, což podpořila rovněž ikonografická ztvárnění – andělé vytahující trpící duše z očistcových plamenů pomocí škapulířů či růženců se stali tradičním námětem na rytinách v bratrských tiscích i na obrazech dušičkových oltářů.

Zakládáním privilegovaných oltářů, podáváním informací o zemřelých členech, vyvěšováním úmrtních cedulí na dveře kostelů a pěstováním kolektivní komemorace podporovala barokní náboženská bratrstva v rámci komunity vzájemnou solidaritu, která měla v souvislosti s celkovou koncepcí spásy značný význam. Zcela příznačně je pak doba fungování tohoto systému spjata rovněž s existencí laických konfraternit. V souvislosti s novými hygienickými požadavky a s bojem proti starším formám zbožnosti se od druhé poloviny 18. století výrazně proměňovalo umírání i komemorace. Zákazy vystavovat mrtvoly v kostele a číst u nich mše, přesouvání hřbitovů mimo centra měst, odstraňování vzpomínkových předmětů (tabulí, epitafů, ex-vot aj.) z kostelů i vzrůst počtu obyvatel měst, umírajících v nemocnici, to vše přispívalo k postupné separaci živých a zemřelých. Ve stejné době byly zrušeny konfraternity, které – tak jako stály u počátků formování potridentské komemorativní kultury – se staly v podstatě účastníkem ústupu a do jisté míry zániku barokního vzpomínání na zemřelé. S jejich odchodem ze scény v osmdesátých letech 18. století a s opatřeními likvidujícími starší formy zbožnosti (odstraňování privilegovaných oltářů, omezení odpustkové politiky atd.) je spojeno vytváření základních předpokladů pro vznik zcela nového způsobu úcty k zesnulým, jenž se plně rozvinul v průběhu 19. století.

19

Náboženská bratrstva a poutnictví na Moravě v raném novověku Vladimír Maňas

Úzké sepětí náboženských bratrstev a poutnictví odráží ve své rozmanitosti zásadní význam, jaký měly oba tyto typy převážně laické zbožnosti. Nešlo však o aktivity výlučně náboženské, stejně jako nelze definovat hranici mezi sacrum et profanum v jednání katolického křesťana (tedy prakticky kohokoliv ve zkoumaném prostoru) v raném novověku. Bratrstva a také poutní provoz byly v období baroka tak významným fenoménem právě pro svůj společenský význam. Vytvářely prostor pro laickou aktivitu, sdružování, setkávání, reprezentaci; reprezentaci sama sebe i společenství, ať již šlo o konfraternitu či farnost.1 Jiří Mikulec stanovil na základě studia barokních náboženských bratrstev v Čechách dva základní typy společného kontextu – bratrstva na poutích (respektive bratrstva konající procesí na konkrétní poutní místo) a bratrstva při jednotlivých poutních místech. V rámci olomoucké diecéze však na základě dochovaných pramenů můžeme tuto typologii upřesnit a rozšířit. První skupinu lze ve shodě s J. Mikulcem chápat ve smyslu bratrstev jako účastníků poutního provozu, druhý typ není nutné redefinovat. Avšak nejméně ve čtyřech případech působila v olomoucké diecézi společenství, která je možné považovat za poutnická bratrstva, protože se cíleně věnovala konkrétnímu kultu – ve třech případech kultu P. Marie Čenstochovské a jedno úctě k P. Marii ve štýrském Maria Zell. Konečně ještě jedním způsobem se bratrstva vtiskla do pomyslné duchovní krajiny Moravy.2 V některých případech nevznikla při již etablovaných poutních místech, ale naopak jimi pěstovaný kult postupně narostl do podoby lokální slavnosti, a to zvláště tam, kde se poblíž nenacházelo žádné významné poutní místo.

I. V případě prvního typu je samozřejmě téměř nemožné sledovat aktivity jednotlivých členů bratrstev, nicméně vzácná svědectví o poutnické iniciativě v rámci farního společenství se obvykle týkají horlivějších věřících, u nichž lze předpokládat i příslušnost k bratrstvu či bratrstvům. Zatímco poutě jako typ primárně individuální a laické aktivity zůstávají v širším kontextu prakticky nepodchytitelné, procesí jako typ liturgického průvodu s nezbytnou účastní kněze a participujícího společenství (farnosti, bratrstva), navíc obvykle spojeného s konkrétním termínem v rámci liturgického roku, je možné studovat lépe.3 Pro olomouckou diecézi byl v roce 1771 vypracován podrobný seznam procesí podle jednotlivých farností a děkanství, který vznikl v souvislosti se sílící 20

snahou státního aparátu o kontrolu a usměrnění náboženských aktivit obyvatelstva. Význam tohoto pramene spočívá především v tom, že bez výraznějšího zkreslení odráží oblibu jednotlivých poutních míst na Moravě na základě organizovaných procesí z jednotlivých farností (seznam tedy nezachycuje celkovou návštěvnost), včetně přibližného udání termínu procesí a délky cesty.4 V nejméně dvaceti čtyřech případech konkrétních liturgických průvodů tento soupis dokládá rovněž finanční účast bratrstev, lze tedy předpokládat, že v rámci těchto procesí se bratrstva také prezentovala jako do jisté míry samostatná společenství. Ve významnější míře se to týká především brněnského bratrstva Božího Těla, které spolufinancovalo tři procesí svatojakubské farnosti do Tuřan, Líšně a Vranova u Brna. Vyškovské mariánské bratrstvo se finančně podílelo na procesí do blízké Pustiměře, kde se pěstoval kult sv. Anny, a na mariánská poutní místa ve Křtinách a Tuřanech. Na poměrně náročných procesích (vzhledem ke vzdálenosti) na Svatý Kopeček a do Staré Vody se podílelo mariánské bratrstvo ve Fulneku. Ostatní konfraternity financovaly procesí jen v jednotlivých případech. Částky většinou nepřesahovaly pět zlatých, lze proto předpokládat, že stěží pokrývaly celkové náklady.5 S finanční spoluúčastí případných dobrodinců se počítalo především při procesí z Prostějova do Čenstochové (procesí do Maria Zell z téhož místa bylo podle soupisu financováno pouze samotným bratrstvem). Kromě etablovaných poutních míst se mezi cíli nacházely i takové lokality, v jejichž případě byla

1 „Slavnost

přesahuje teologické systémy, je antropologickou daností a potřebou.“ Viz Josef Petráň (ed.), Dějiny hmotné kultury II (2).

Kultura každodenního života od 16. do 18. století. Praha 1997, s. 649. Tuto antropologickou danost lze stejně tak vztáhnout i na potřebu společenství, srovnej Bossy 2008, s. 80.

2 Zásadní moravskou mariologii sepsal Valentin Bernard Jestřábský, Stellarium novum … Olomouc 1701 (Knihopis č. 3548).

V novodobém kontextu viz Royt 1999.

3 Zuber 2003, s. 281. K terminologickému rozlišení poutí a procesí viz Ludwig Hüttl, Marianische Wallfahrten im Süddeutschösterreichischen Raum. Analysen von der Reformations- bis zur Aufklärungsepoche. Köln 1985, s. 10–11.

4 Zuber 2003, s. 283. Podrobně viz též Jana Bzdilová, „Consignatio Processionum ex Decanatibus Parochii in Marchionatus Moravia existentibus annue Duci Solitarum“ a další prameny ve fondu olomoucké arcibiskupské konzistoře, in: Staré Stezky / Poutní cesty.

Soubor referátů z 4. pracovního setkání 21. 4. 1999. Památkový ústav v Brně. Brno 1999, s. 21–25.

5 ZA Opava – pobočka Olomouc, fond ACO, sign. C9, kart. 2212: Consignatio Processionum ex Decanatibus Parochii in Marchionatus Moravia existentibus annue Duci Solitarum (1771).

Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

pravděpodobným důvodem procesí výroční slavnost místního bratrstva (Bučovice na svátek Nejsvětější Trojice, Místek na svátek Nanebevzetí P. Marie, Tišnov na svátek Nejsvětější Trojice a Ždánice s kultem sv. Anny).6 Podle soupisu byl druhým nejnavštěvovanějším místem na Moravě hned po Křtinách svatokopecký chrám. Tuto oblibu odrážejí také tradiční procesí bratrstev z Olomouce, především jezuitských družin. V oktávu svého titulárního svátku (šlo tedy o součást oslav) přicházela na Svatý Kopeček akademická sodalita Nanebevzetí P. Marie se svým praesidem a profesory univerzity, a to od roku 1633.

Již od roku 1627 se pak podle stejného pramene traduje procesí coetu sv. Anny v červenci před svátkem patronky bratrstva. Toto procesí obnášelo zřejmě i užití pegmat (přenosných scén) a vokálně-instrumentální produkce. Jinak si nelze vysvětlit neobvyklou nákladnost procesí ve výši 60 zlatých.7 Naopak pouhé čtyři zlaté stálo procesí vedená moravskou selskou družinu P. Marie a sv. Isidora, která na Kopeček putovala „v příhodném letním čase“ od roku 1635. Konečně německá měšťanská sodalita Neposkvrněného Početí P. Marie k chrámu přicházela buď v neděli kolem svátku Navštívení, nebo Nanebevzetí P. Marie.

V tomto případě údajně šlo o stoletou tradici, procesí samotné pak podle soupisu stálo 15 zl.8 Kromě citovaného seznamu z roku 1771 je účast bratrstev jakožto organizovaných skupin věřících nebývale podrobně reflektována i v nejstarší příručce, vydané pro potřeby svatokopeckých poutníků.9 Tato výjimečná aktivita bratrstev je snáze pochopitelná vzhledem k blízkosti Olomouce s velkým počtem barokních konfraternit. V níže uvedeném citátu z oné poutní příručky jsou zmíněna všechna významná bratrstva, která v Olomouci působila již před rokem 1680. Oproti seznamu z roku 1771 chybí zmínka o coetu sv. Anny, naopak se mezi poutníky objevují také členové růžencového bratrstva při dominikánském konventu

6 Z poněkud

jiné perspektivy splňují právě tyto posledně jmenované lokality kritéria příslušnosti k výše uvedenému čtvrtému typu.

7 Zdeněk Kalista zmiňuje na základě protokolu tuřanské fary mimořádně výpravné procesí z Vyškova do Tuřan z roku 1681: „s jakýmsi živoucím zobrazením sv. Josefa (cum apparatissimo cultu S. Josephi elegantibusque pegmatis) a krásnými korouhvemi za zvuků trub a tympánů“. Kalista 2001, s. 53.

8 Viz Consignatio Processionum (pozn. 5).

9 [Michael Siebeneicher], Mons praemonstratus… Olomouc 1679 (německá verze), 1680 (česká verze), podrobněji viz Fiala – Sobotková 1999, s. 62.

10 Mons praemonstratus… Olomouc 1680, s. 103–104.

11 Viz Josef Válka, Myšlení a obraz v dějinách kultury. Studie, eseje, reflexe. Brno 2009, s. 149: „Masovost barokní kultury má pochopitelně i pozitivní důsledky, které můžeme označit za kulturní, ovšem pouze na těch, které byly spojeny s oficiálním náboženstvím, kultem, slavnostmi a divadlem. Vcelku tato kultura odpovídá povaze společnosti a její mentalitě a spolu s ní odchází.

Zhroucení barokní kultury v druhé polovině 18. století je nutné a averze osvícenců proti ní je historikovi zcela pochopitelná.“

11. Justus van den Nypoort, Anděl Strážce s poutníkem putujícím k milostnému obrazu na Sv. Kopečku (detail), 1692 (č. kat. 7). Svatý Kopeček, kostel Navštívení P. Marie.

a škapulířového bratrstva z kostela Všech svatých při stejnojmenném konventu augustiniánů kanovníků.

S velikou duše radostí všecka srdce Marii oddaná ten celý den od rána začínajíce, trvají v chválách božích po všech cestách s korouhvemi svými prozpěvujíce a ze všech stran hlasitými písničkami k kostelu se přiblížujíce; obzvláštně z města Holomouce veliký zástup od dvojí ctihodných PP. Dominikánův z kláštera svatého Michala bratrstvo svatého Růžence, v kterémž mnoho tisíc bratrův a sester jest, jichžto pobožnost a pořádek chválitebný obzvláštní zde chvály zasluhuje.

Jiná pak v naddotčeném hlavním městě Holomouci, v koleji Tovaryšstva Ježíšova bratrství, jiné sobě dni v oktávě k pobožnosti příhodnější obrali, v kterýchžto volnějí bratřím svým za dosti činiti mohou. Totiž bratrstvo pobožného lidu sedlského, svatého Izidora jmenované, v neděli. Měšťanův německé bratrstvo, pod titulem nepoškvrněného početí Marie, v pondělí. Větší latinské bratrstvo ke cti nade všecky kůry vyvýšené nebeské královny pobožnost svou ten čtvrtek po slavnosti na nebe vzetí vykonává: a svatého škapulíře bratrstvo, v kostele u Všech svatých v Holomouci potvrzené, na den svaté Maří Magdaleny ctí nejsvětější královnu anjelskou Marii.10 Chápání baroka jako masové kultury s důrazem na slavnosti jako jednu z hlavních charakteristik baroka11 21

protahuje. Však i toho pobožného sprostného obecního lidu hluboce vkořeněné domejšelení to sobě za neomylné drží: že čím větší jest na nějakém svatém místě tlačení, že tím větší jest i pobožnost.12 Obdobným cílem jako Svatý Kopeček byly v případě brněnských jezuitských sodalit především blízké Tuřany. Podle místní poutní příručky13 přicházelo do chrámu vždy druhou neděli po Velikonocích procesí z Brna a jeho předměstí, mimo jiné s účastí jezuitských škol a sodalit.

Protokol tuřanské fary toto procesí, vedené svatojakubským děkanem, popisuje podrobněji k roku 1674: kráčeli zde „studenti se svými sodalitami“, sbor svatojakubských hudebníků s trompetami a tympány, dva páry kapucínů, šest párů flagelantů (možná přímo z řad sodálů), „městský rychtář s konšely a veliký zástup – asi 9000 lidí“.14 Sodálové latinské gymnazijní družiny však putovávali také do Křtin. Svědčí o tom knížka sepsaná opatem zábrdovického kláštera a zároveň rektorem bratrstva Godefridem Oleniem (Mariophilus peregrinus…, Litomyšl 1668, č. kat.

39), bratrstvu též věnovaná. Ta je doposud jediným známým příkladem poutní příručky pro konkrétní bratrstvo, ačkoliv v dalších vydáních se tato dedikace a zřejmě i obsahová specifika směřující k sodalitě vytratily.

12. Godefrid Olenius, Mariophilus peregrinus. Litomyšl 1668 (č. kat. 39) – P. Maria Křtinská.

výmluvně ilustruje také pasáž, kterou pokračuje pojednání o termínech procesí jednotlivých výše uvedených bratrstev. Onen důraz na kvantitu jako účinný přesvědčovací prostředek se v prostředí bratrstev obvykle zdůrazňuje především stovkami a tisíci zapsaných členů v albech, případně množstvím darů. Autorova argumentace se však v tomto případě dá chápat i jako nenápadný návod pro poutníky, jak se vyhnout největší tlačenici před milostným obrazem, což mělo prakticky význam rovněž pro svatokopeckou premonstrátskou rezidenci a správu zdejšího poutního místa.

Příčina pak toho, proč bratrstva nejvzáctnější pobožnost svou v den nejpřednější slavnosti Navštívení Panny Marie, ale v oktávě vykonávají, jest, že pro ty, kteří bezpečně, pokojně k milosti plnému obrazu přistoupiti a svou pobožnost horlivě vykonati žádostiví jsou, žádného dne v celém roce (pro tlačení obecního lidu) tak nepřístupného nemají, jako den Navštívení Panny Marie, v kterémžto pro množství nezčisitedlného lidu ranní pobožnost dalece přes poledne se 22

II. Ze soupisu procesí z roku 1771 lze také vycházet při uspořádání jednotlivých poutních míst podle počtu organizovaných průvodů z různých částí Moravy. Pomineme-li cíle mimo diecézi, Maria Zell a Šaštín, pak bratrstva nalezneme na většině ze zmíněných nejoblíbenějších míst, byť na některých místech vznikly konfraternity až v první polovině 18. století (Vranov u Brna, jaroměřická Kalvárie, Štípa). Výjimku představují Žarošice, Hostýn, Lechovice a Stará Voda, kde bratrstva nejsou doložena vůbec. Podíl jednotlivých bratrstev na provozu konkrétního poutního místa mohl nabývat různých podob, od široce otevřeného společenství pro všechny příchozí poutníky až po elitní formace, přispívající k prestiži poutního místa.

Na Svatém Kopečku u Olomouce vznikla na konci 17. století tři typově odlišná sdružení. Širokým vrstvám byla určena konfraternita Jména P. Marie,15 založená roku 1689. Důsledná péče premonstrátů o svěřené poutní místo, odrážející se mimo jiné také v nebývale rozsáhlé literární produkci,16 se projevila i v případě jejich jednotlivých

12 Viz Mons praemonstratus 13 Marianische History. Brno 14 Kalista 2001, s. 53.

15 Toto

(pozn. 10), s. 105.

1719, s. D4

patrocinium se objevuje také u bratrstev při premonstrátských rezidencích ve Křtinách a Nových Hvězdlicích.

16 Naposledy viz Fiala – Sobotková 1999, s. 61–79.

Zbožných duší úl. Náboženská bratrstva v kultuře raněnovověké Moravy

bratrstev. Zejména konfraternita Jména P. Marie kromě několika vydání svých příruček (dosud jsou podchyceny latinské a jedna českojazyčná verze)17 každoročně publikovala též seznamy zemřelých. Neutuchající příliv zájemců o členství dokládá jedna z těchto epištol: na místo zesnulých mariánských spolučlenů bylo od 1. srpna 1750 do konce července 1751 přijato 925 nových členů.18 Jako zcela výjimečný okamžik v dějinách konfraternity se v literatuře traduje zápis císařovny Marie Terezie a jejího manžela do alba bratrstva při jejich návštěvě v Olomouci.19 Album je dnes bohužel nezvěstné, ale průběh císařské návštěvy v Olomouci podrobně popisuje nejvyšší císařský komoří, kníže Johann Josef Khevenhüller-Metsch.

Onen den, 19. června 1748, byl vyplněn především vojenskou přehlídkou. Vlastní návštěva Svatého Kopečka, která následovala hned po přehlídce, zřejmě netrvala dlouho.

Podle nejvyššího komořího se do alba bratrstva zapsali císař František Lotrinský a jeho bratr Karel na žádost opata hradišťského kláštera. O císařovně zde není zmínka.20 Zřejmě jako elitní protějšek bratrstva Jména P. Marie vznikla v téměř stejné době konfederace Uctívání let Kristových. Papežské breve bylo vystaveno 29. prosince 1689, biskupská aprobace (schválení) následovala hned počátkem příštího roku (aprobace a stanovy datovány

k 1. únoru 1690). Na počest 33 let pozemského života Kristova se bratrstvo skládalo ze stejného počtu urozených členů. Po úmrtí některého z členů na jeho místo co nejdříve nastoupil někdo ze zájemců o vstup, nejspíše dle pořadníku, a takto byl udržován stálý počet.21 Bratrstvu předsedal hradišťský opat, ostatní členové pocházeli z řad vysokého kléru a aristokracie.22 Způsob organizace konfraternity prozrazuje, že založení bratrstva bylo promyšleným krokem k vytvoření užších vazeb moravské aristokracie a kléru k tomuto poutnímu místu. O potřebě důstojné reprezentace této elitní společnosti svědčí dochovaný Nypoortův oltářní obraz (č. kat.

7) a nákladně zdobené album (č. kat. 19). Vzhledem ke zvláštní organizaci bratrstva Uctívání let Kristových vzniklo v roce 1697 poslední svatokopecké bratrstvo, určené výhradně kněžím, kteří se scházeli v kapli sv. Augustina. Podle vzoru devíti andělských kůrů (také bylo nazýváno bratrstvem sv. Andělů, případně bratrstvem andělsko-mariánským) bylo založeno devíti duchovními z řad hradišťských premonstrátů a diecézního kléru (ti se zjednodušeně nazývali petrini), z nichž každý uctíval jeden andělský kůr. Členská základna postupně rostla, ale zřetel k andělské symbolice se nevytratil, podle

17 Knihopis č. 1273.

18 Die hochlöbliche Bruderschafft

unter dem Titul deß allerheiligsten Nahmens der Vercrönten Jungfrauen und Mutter Gottes Mariae, in der Kirchen auf dem Heil. Prämonstratenser Berg, nechst der königl. haupt. Stadt Ollmütz in Marggraffthumb Mähren...

(Olomouc?, s. n., 1751). Pozn. na s. 12: za všechny tyto zesnulé spolubratry/sestry bude sloužena zpívaná mše (ein gesungenes hohes seelen-ambt) u privilegovaného bratrského oltáře sv. Jáchyma, také další čtené mše a německé pohřební kázání.

19 Viz např. Vilém Ondráček, Divotvorná Matka Boží, královna Moravy, na Sv. Kopečku. Olomouc 1907, s. 74–75; Oppeltová 1994, s. 292.

20 Nach besehenen Trouppen fuhren die Herrschafften nach dem nicht weit von dem Sammelplatz gelegenen Gnadenorth undso genannten heilige Berg, so nacher Hradisch gehörig, und wo eine magnifique Kirchen und einer deren annehmlichsten Prospecten des Lands ist. Der Kaiser und Printz Carl thaten auf Ersuchen des Praelaten ihre Nahmen in dortiges Bruderschaffts Buch einschreiben, nachdeme ihnen die darinnen befindliche Fertigungen dero dreien Herren Oncles, deren Printzen Carl, Joseph und Frantz v. Lothringen fürgezeiget worden. Khevenhüller-Metsch 1908, s. 240–241.

21 Vůbec první známý projekt tohoto typu na Moravě představuje bratrstvo Ježíše Krista a P. Marie v Krakovci (založeno 1686), určené 33 šlechticům a 63 šlechtičnám na památku let Ježíše Krista a P. Marie. Bezpochyby také tento podnik měl za cíl přitáhnout aristokracii, alespoň šlechtu z nejbližšího okolí, k nově založenému chrámu, který jeho fundátor zamýšlel jako nové poutní místo. Poměrně velkorysý numerus clausus tohoto bratrstva se nikdy nepodařilo naplnit (viz č. kat. 17), avšak poutní tradice byla živá ještě na počátku 20. století, viz Bohdan Burian, Vlastivěda Moravská. Konický okres. Brno 1939, s. 42.

22 Podrobněji viz Oppeltová 1994, s. 291. Viz též Smejkal 2001, s. 10.

13. Členská matrika bratrstva Uctívání let Kristových na Sv. Kopečku, 1690, fol. 6r (č. kat. 19).

23