Page 1


Opatovický misál Restaurování 2007 – 2010

Olomouc 2012


Opatovický misál Restaurování 2007 – 2010 Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc Olomouc, Václavské náměstí 3 11. 10. – 18. 11. 2012

Výstava

Autorka koncepce a kurátorka: Jana Hrbáčová Grafické řešení: Bohdan Bloudek Exponáty zapůjčili: Vědecká knihovna v Olomouci, Arcibiskupství olomoucké Restaurátorské práce: RNDr. Miroslav Široký, CSc., Kateřina Opatová Výstava se uskutečnila ve spolupráci s Vědeckou knihovnou v Olomouci.

Katalog

Editor: Jana Hrbáčová Texty: Stanislav Červenka, Jana Hrbáčová, Štěpán Kohout, Kateřina Opatová, Miroslav Široký Překlad: Jan Hrbáč, Jaroslav Peprník Fotografie: Knihovna Národního muzea (obr. 17-18, 22-24), Národní galerie v Praze (obr. 21), Markéta Ondrušková (obr. 1-16, 19, obálka), Kateřina Opatová (obr. 52-64), Zdeněk Sodoma (obr. 20), Miroslav Široký (obr. 25-51), Vědecká knihovna v Olomouci (obálka) Návrh grafické úpravy: Petr Šmalec Grafická úprava: Bohdan Bloudek Předtisková příprava, tisk: Studio Trinity, s.r.o., Olomouc Náklad: 300 Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc I. vydání Olomouc 2012

ISBN 978-80-87149-64-5 ©Muzeum umění Olomouc – Arcidiecézní muzeum Olomouc Snímky na obálce: Opatovický misál, polovina 50. let 14. století, pergamen, kožená vazba, Vědecká knihovna v Olomouci, M III 106, p. 214b - V(iri Galiley), detail iniciály před a po restaurování. Frontispice: Opatovický misál, polovina 50. let 14. století, pergamen, kožená vazba, Vědecká knihovna v Olomouci, M III 106, p. 223b – S(piritus Domini) – Seslání Ducha svatého, stav po restaurování.


Obsah

7 8

Úvodem K akvizici a restaurování Opatovického misálu Rostislav Krušinský

I. Opatovický misál v historických souvislostech 11

Kodikologický rozbor Opatovického misálu Štěpán Kohout

22

Notované intonace Gloria, nápěvy prefací, modlitby Pater noster a zpěvní texty alelujatických veršů v Opatovickém misálu Stanislav Červenka

26

Malířská výzdoba Opatovického misálu Jana Hrbáčová

II. Restaurování 39

Restaurování knižního bloku Opatovického misálu Miroslav Široký

52

Restaurování knižní vazby Opatovického misálu Kateřina Opatová

57

Slovník pojmů

59

Bibliografie

62

Summary


Úvodem

Vědecká knihovna v Olomouci se řadí mezi nejvýznamnější knihovny na území České republiky s unikátním souborem historických fondů, který tvoří 1 451 rukopisů, 1 700 prvotisků a téměř 80 000 starých tisků. Jejich základem je sbírka knih olomoucké univerzity, založené jako první vysoké učení na Moravě olomouckým biskupem Vilémem Prusinovským z Víckova a potvrzené císařem Maxmiliánem II. v roce 1573. Knihovna rozšiřovala své fondy nejen nákupy, ale také dary biskupa, kanovníků, zemských úředníků a olomouckých měšťanů Po třicetileté válce získala mnoho nových svazků díky pobělohorským konfiskacím, ale švédská okupace Olomouce ji v letech 1642–1650 připravila o značnou část historických fondů, které jsou dnes uloženy v Královské knihovně ve Stockholmu a Univerzitní knihovně v Uppsale. V roce 1773 byla univerzitní knihovna v souvislosti se zrušením jezuitského řádu převedena do správy státu a vzápětí v ní byly uloženy vybrané fondy ze zrušených jezuitských kolejí v Jihlavě, Brně, Telči, Uherském Hradišti a Znojmě. V této době obsahovala olomoucká knihovna téměř 30 000 svazků. V letech 1782–1787, za vlády Josefa II., došlo v rámci reforem k rušení klášterů kontemplativních řádů. Knihy ze zrušených moravských a slezských klášterů poté připadly olomoucké knihovně. Jednalo se o více než 24 000 svazků z 34 konfiskovaných knihovních fondů. Rozšiřování historických fondů Vědecké knihovny však není jen záležitostí minulosti, jak o tom svědčí i Opatovický misál, jehož restaurování je věnována tato výstava. Rukopis, označený signaturou M III 106, si v rozsáhlém fondu iluminovaných rukopisů bezesporu zaslouží zvláštní pozornost. Byl zakoupen v 80. letech 20. století a poté poměrně dlouhou dobu čekal na kodikologické a uměleckohistorické zpracování. Podíl na tom měl zejména velmi špatný fyzický stav kodexu, způsobený vlivem vlhkosti a plísní. Nejen pergamen, nýbrž i písmo včetně některých iniciál byly poškozeny často až k nečitelnosti. Desky byly zcela odděleny od vlastního knižního bloku, přední deska vazby zlomena, vazy zčásti zteřelé a popraskané. Složky byly rozvolněny a řada listů ztracena. Na mnoha poškozených listech byly nalepeny papírové vysprávky, pocházející zřejmě z doby převazby v 19. století. Pergamenová folia byla natolik popraskaná, že se rozpadala, vazba byla zcela nefunkční a s rukopisem nebylo v podstatě možno manipulovat. Proto Vědecká knihovna přistoupila ke komplexnímu restaurátorskému zásahu, jehož se v letech 2007–2010 zhostili RNDr. Miroslav Široký, CSc., a Kateřina Opatová. Miroslav Široký rozebral knižní blok na jednotlivé dvojlisty, očistil je a unikátní metodou zpevnil a doplnil místa, kde došlo k rozpadu a ztrátě pergamenu. Kateřina Opatová rukopis opatřila novou koženou vazbou, zhotovenou podle středověkého vzoru, která nahradila zničenou a již nepoužitelnou vazbu z 19. století. Tomu, kdo měl možnost rukopis vidět před jeho restaurováním, se zdá, že oba restaurátoři dokázali takřka nemožné, když tak zničené knize v zdánlivě beznadějném stavu doslova vrátili život. A zdá se, že kniha vděčně oplácí, neboť prastaré stránky pergamenu, jimiž je dnes možno opět listovat, přinesly již nejedno překvapení. Máme před sebou nečekaný objev dalšího, dosud neznámého článku tvorby iluminátorské dílny, která působila od poloviny 14. století v Praze na dvoře císaře Karla IV. Původně bohatě iluminovaný kodex můžeme považovat za nepříliš časově vzdáleného „sourozence“ známého cestovního breviáře (Liber viatiku) Jana ze Středy, vyzdobeného malířem, který se na tvorbě viatiku také podílel. Objev Opatovického misálu přinesl ještě druhé překvapení: další z nemnoha dochovaných prací pražského dvorního skriptoria, vyříznutá iniciála se Zmrtvýchvstáním Krista, chovaná ve sbírkách Arcibiskupství olomouckého, pochází původně právě z Opatovického misálu. Při příležitosti výstavy k restaurování tohoto rukopisu se tak ona iniciála na krátký čas nejspíše po staletích znovu ocitá v blízkosti knihy, pro niž byla kdysi vytvořena. -DQD+UEiþRYi

7


K akvizici a restaurování Opatovického misálu

V červnu 1982 dostala tehdejší Státní vědecká knihovna v Olomouci od soukromého majitele nabídku k zakoupení středověkého pergamenového, bohužel silně poškozeného rukopisu. Podle prvních průzkumů se jednalo o misál benediktinského kláštera v Opatovicích nad Labem, pocházející ze 14. století. Na základě posudku dr. Jana Bistřického a dr. Miloše Kouřila, kteří vzhledem ke značné historické hodnotě doporučili knihu zakoupit, byla akvizice realizována a rukopis byl uložen v knihovním trezoru. Kodex byl těžce poškozen vlivem špatného uložení ve vlhkém prostředí, nejspíše se také dostal do přímého kontaktu s vodou. Předběžné průzkumy ukázaly, že základ jeho poškození vznikl již v dávné minulosti. Pergamenový blok rukopisu byl ve spodní části uhnilý a bylo možné sledovat pozůstatky plísní. Rozsah poškození a velikost ztrát jednotlivých folií se měnila v různých částech knižního bloku. Restaurování knihy se po akvizici odložilo na vhodnější dobu, neboť bylo vzhledem ke stavu památky zřejmé, že to bude dlouhodobá, po všech stránkách náročná práce. Spolu s tím se daly očekávat také enormní finanční náklady. Rukopis ležel dlouhá léta v trezoru a čekal na svou příležitost. Ta se objevila až s dotačními tituly ministerstva kultury zaměřenými na restaurování a s legislativními úpravami v letech 1998–2002. Vznikl program „Integrovaný systém ochrany movitého kulturního dědictví“, který umožňuje získat formou dotace až 50% potřebné částky mimo jiné na náročné restaurování, konzervování a preparování sbírkových předmětů ze sbírek zapsaných v Centrální evidenci sbírek, kam patří i středověké rukopisy Vědecké knihovny v Olomouci. V letech 2003–2006 se stavem rukopisu zabývalo několik restaurátorů, náročné výzvy se nakonec ujali Miroslav Široký s kolegyní Kateřinou Opatovou, kteří projevili ochotu rukopis restaurovat a vypracovali návrh na restaurování. Práce byly rozvrženy do tří let, vzhledem k vyhlašování programu ISO na jednotlivé roky byl vypracován podrobný časový a cenový harmonogram. Po konzultaci se zřizovatelem knihovny, Olomouckým krajem, který přislíbil finanční spoluúčast na tomto mimořádném počinu, byly postupně podávány úspěšné žádosti o dotace na roky 2007-2009. Počátkem roku 2010 se do Vědecké knihovny v Olomouci vrátil již restaurovaný rukopis, který na této výstavě poprvé představujeme veřejnosti. Rostislav Krušinský

8


I. Opatovický misál v historických souvislostech


10


Kodikologický rozbor Opatovického misálu Štěpán Kohout

Dosud neznámý středověký rukopis, jemuž byla přidělena signatura M III 106, zakoupila olomoucká Státní vědecká knihovna v roce 1982 od zábřežského lékaře Viléma Kocába, jenž jej získal roku 1965 od svého přítele lékárníka, amatérského malíře a stejně zapáleného milovníka umění Josefa Ventury. Tomu bylo na stáří povoleno vystěhovat se do Spojených států za nevlastním synem, lékařem Závišem Josefem Voženílkem, který uprchl za hranice hned na jaře roku 1948.1 Stará signatura IV c 23 však naznačuje, že kniha už kdysi majetkem nějaké knihovny byla, není však známo, jaké.2 Rukopis dosud unikal odbornému kodikologickému a uměleckohistorickému zpracování. Není zachycen ani v katalogu středověkých rukopisů, sestaveném pro někdejší Státní vědeckou knihovnu v Olomouci badatelskou dvojicí Miroslav Boháček – František Čáda, poněvadž byl zakoupen po roce 1975, tedy v době, kdy oba katalogizátoři svou práci v knihovně s konečnou platností uzavřeli.3 Úkolem následujícího rozboru je popsat celkový stav rukopisu, jeho vnější vzhled a obsah. Poté přijde na řadu pokus o co nejpřesnější dataci vzniku, o určení osob, jež se o jeho vznik zasadily, a o objasnění úlohy Hrocha z Kosic, jehož donace je na stránkách knihy zachycena, včetně zasazení misálu do dějin opatovického kláštera. Nakonec se už nad rámec kodikologické vědy pokusíme nastínit několik možností, jak asi kniha klášterní kostel 1 O vztahu J. Ventury k umění též vypovídá válečný obraz R. Kremličky, darovaný zábřežskému museu r. 1965, tedy v souvislosti se zamýšleným vystěhováním, viz Vašíček 2005, s. 48. K osobnosti dárce se zde uvádí, že byl s rodinou MUDr. Kocába v písemném styku až do konce 90. let, kdy v USA zemřel. Za laskavé potvrzení údajů děkuji paní Aleně Kocábové ze Šumperka. Viz též rozhovor Z. J. Voženílka z 4. 9. 2005 pro Český rozhlas 1: http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/ publ_izurnal/_zprava /188592?hodnoceni=2 (únor 2011). Knihovna si nechala zpracovat odborný posudek od PhDr. Jana Bistřického, CSc., tehdejšího odborného asistenta katedry historie a specialisty na kodikologii i na dějiny umění. Ten na závěr svého dobrozdání z 20. 7. 1982 ocenil rukopis na 12 000 Kč. Druhým odborníkem byl PhDr. Miloš Kouřil, tehdejší vedoucí olomoucké pobočky Státního archivu v Opavě, jenž 26. 7. 1982 navrhl vyplatit částku 10 000 Kč. 2 Stejný systém signování používala i VKOl, zatím se ale nepodařilo najít žádný jednoznačný důkaz, že se tu rukopis opravdu nacházel. Podle starších katalogů dosáhla sign. IV c nanejvýš čísla 13. Nutno také přiznat, že uvedený způsob signování (římské číslo/regál – písmeno/ police – arabské číslo/kniha) není nijak originální a rukopis mohl být evidován jinde. Používá jej pro rukopisy například i Knihovna Národního muzea (zde je ovšem sign. IV c 23 obsazena textem z 19. století). K nabytí i ztrátě by tedy muselo v Olomouci dojít po roce 1845–1846, kdy ještě nebyla signatura obsazena, a před rokem 1906–1907, kdy byly zavedeny signatury dnešního typu. Petrů 1959, s. 19, 70 (pozn. 67). Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc, fond Státní vědecká knihovna, kniha č. 30 (Kontrolle über Handschriften). 3 Boháček Čáda 1994.

1. Opatovický misál, Vědecká knihovna v Olomouci, M III 106, p. 204a – Q(uasi modo) – Bílá neděle.

opustila, a zmíníme se krátce i o dalších dochovaných rukopisech s klášterem spojených. Psací látkou je pergamen, kodex před rekonstrukcí čítal 232 číslovaných folií (správně ovšem 231) o rozměrech 42×30 cm. Blok je sestaven z kvinternových složek a před rekonstrukcí byla jeho skladba následující: (V – 1, f. 9, p. 18) + (V – 1, f. 19, p. 36) + 5.V (f. 69, p. 134) + (V – 1, f. 79, p. 152) + 2.V (f. 90novies, p. 192) + (V – 1, f. 98, p. 210) + 1.V (f. 108, p. 230) + (V – 1, f. 116ter, p. 250) + (V – 2, f. 123, p. 264) + 3.V (f. 153, p. 324) + (V – 1, f. 163, p. 342) + (V – 2, f. 172, p. 358) + (V + 1, f. 183, p. 380) + (V – 1, f. 203, p. 398) + 2.V (f. 223, p. 438) + (V – 1, f. 232, p. 456). Je ihned patrné, že byl postižen četnými ztrátami (1 f. před 1, dále ztracena f. 11, 70, 91, 111, 1 složka za 116ter, 2 ff. před 116quater, 154, 164, 186, 190 – 199, 233, f. 173 přilepeno omylem k následující složce). Na konci složek dole vpravo místy dochovány černým inkoustem

11


6. Opatovický misál, p. 355a – F(amulis) – Narození Panny Marie.

(p. 405b), čtyři evangelia, formuláře feriálních bohoslužeb a dalších 13 formulářů, přičemž v officiu De omnibus sanctis (p. 431b) je v oraci za světci Vítem, Václavem, Jiřím a Vojtěchem zapsán i Benedikt s dodatečnou poznámkou rukou 15. století „cum fratribus suis“. Původní písař měl na mysli Benedikta z Nursie, zakladatele mnišského řádu, jehož opatovickému klášteru misál sloužil (v complendě byl za Benedikta dodatečně zařazen i Prokop). Totéž jméno po úpravě ovšem odkazovalo bez nejmenší pochyby na družinu tzv. Pěti bratří, benediktinů umučených počátkem 11. století v Polsku, patronů pražské i olomoucké diecéze. V moravském prostředí je jmenován na prvním místě Kristin, jakožto patron hlavního oltáře olomoucké katedrály, a někdy je svátek namísto ustáleného označení „Quinque fratrum“ nazýván výslovně „Cristini cum fratribus“. V Čechách naproti tomu vedl pětici právě Benedikt, na prvním místě je uveden i v sanktorálu zkoumaného misálu u svátku Pěti bratří (p. 383a). I jejich ostatky přivezl do Čech ze své hnězdenské výpravy kníže Břetislav. Jako povinně zasvěcený den uvádí svátek ve svém 2. článku již statuta biskupa Jana z Dražic (platné pro pražskou diecézi, cca 1312/1318), připomíná jej taktéž Arnošt z Pardubic v 55. článku provinciálních statut, promulgovaných v listopadu 1349 (platné pro diecéze pražskou a olomouckou).15

16

Jistou výpovědní hodnotu, třebas menší, mají i feriální officia z oddílu commune, z nichž pondělní je zasvěceno sv. Benediktovi a úterní sv. Vavřinci (p. 424b). V commune nalezneme i sice dodatečně, nicméně rukou hlavního písaře dopsaná officia, patřící buď do temporálu – Kopí Páně, či do sanktorálu – Koruny Páně. Druhý je u nás poněkud výjimečný, přestože byl slaven již od 13. století (benediktinky z kláštera sv. Jiří na Hradčanech rovněž svátek slavily, o čemž svědčí dva rukopisy z Národní knihovny v Praze, antifonář VI G 3a a procesionál VI G 10a, oba z přelomu 13. a 14. století).16 Dále je vsunuto officium 24 starců a graduale svátku Stolce sv. Petra (p. 420b–424b). Závěrečným oddílem jsou votivní mše v počtu 37 (p. 434a–456b), z nichž si zaslouží vytknout Pro congregacione (p. 438b), Pro imperatore et rege (p. 441a), Pro episcopis et abbatibus (p. 454b), Missa monachorum (p. 454b), neobvyklá De quinque vulneribus Christi (p. 434a) a důležitá De patronis (p. 435b) se jmény Vojtěcha, Ludmily, Václava, Vavřince, Prokopa a Benedikta. V oraci překvapivě chybí Vít a naopak v sekretě a complendě je jindy nezvyklý Vavřinec dokonce první ve výčtu. V uvedeném detailu lze spatřovat další důkaz ve prospěch původu misálu: Vavřinec byl patronem opatovického kostela, takže má v čele právem své místo, koneckonců i v sanktorálu je mu věnována pozornost po celý oktáv (p. 342a). Závěr rukopisu je ztracen, poslední zachycenou mší je Pro inimicos (p. 456b). Oddílem votiv také rukopis pravděpodobně končil. V sanktorálu jsou jen ve dvou výjimečných případech uvedena první slova patřičných sekvencí (u Vojtěcha a Anny), a to ještě navíc bez odkazů na příslušná folia, zatímco u jiných částí mše je na příslušná folia pravidelně odkazováno. Z toho lze usuzovat, že prosarium součástí tohoto misálu nebylo. Máme tedy před sebou památku na dávno již zaniklý benediktinský klášter v Opatovicích nad Labem. Nyní si musíme položit dvě zásadní otázky: kdy rukopis vznikl a kdo se o jeho vznik zasadil. Nejprve vyřešíme otázku datace. Pro ni je obzvlášť důležitým příznakem officium svátku Kopí a hřebů Páně. To je zapsáno sice dodatečně, ale stejnou rukou, jako ostatní text a bez jakékoli mezery v rámci vsunutého bloku, popsaného o dva odstavce výše. Písař jednoduše skončil část commune, plynule zapsal blok tří officií a jednoho graduale, který sem obsahově naprosto nezapadá, a znovu plynule pokračoval v zápisu kommuních textů. Není pochyb, že písař původně neměl v úmyslu tato officia zařadit. Snad o nich dosud nevěděl, snad ještě vůbec nebyla zavedena. Svátek Kopí a hřebů Páně (Lanceae et clavorum Domini), slavený v pátek po neděli Quasimodo geniti (první neděle po Velikonocích, zvaná Bílá) byl zaveden papežem Inocencem VI. na přání Karla IV., jenž převezl 15 Polc – Hledíková 2002, s. 102 („V fratrum“), 144 („quinque fratrum, scilicet Benedicti cum fratribus“). 16 Plocek 1973, č. 53, s. 203; č. 57, s. 227.


II. Restaurování

37


38


5HVWDXURY¡Q­NQLÃQ­KREORNX2SDWRYLFN©KRPLV¡OX Miroslav Široký

V roce 2006 jsem byl seznámen se záměrem Vědecké knihovny v Olomouci restaurovat její unikátní, ale velmi poškozený exemplář středověkého misálu. Byl jsem osloven s nabídkou účasti na tomto jedinečném projektu spolu s kolegyní Kateřinou Opatovou, která měla restaurovat knižní vazbu. Středověkých knižních památek se u nás mnoho nedochovalo a možnost účasti při jejich záchraně se neodmítá. Stáří i žalostný stav listů této památky navíc slibovaly mnoho zajímavých chvil při jejich opravě. Po úvodních formalitách byl misál předán do mého ateliéru k provedení restaurátorského průzkumu. Určením jeho materiálového složení a míry poškození bylo možno stanovit nejvhodnější postup prací a druhů materiálů pro jeho opravu. Původní stav Opatovického misálu při jeho předání je popsán v následující kapitole.

3ûYRGQ­VWDYSDP¡WN\ Knižní blok je složen z 231 pergamenových listů o rozměrech 41 x 28cm. Blok byl zcela oddělen od vazby,

do které je pouze volně vložen. Šití samotného bloku je výrazně poškozené, blok nedrží tvar a složky i listy jsou uvolněné až zcela volné. Hřbet bloku není zaklížený. Novější vazba se slepotiskovým zdobením bílé usně typologicky nekoresponduje s mnohem starším obsahem knihy. Misál byl kdysi vystaven účinku vody. Následkem toho došlo v rozsáhlé ploše listů ke vzniku hnědých polí degradovaného pergamenu. Vysoká vlhkost měla za následek i jeho masivní mikrobiální napadení. Na povrchu listů jsou povlaky plísňových porostů i jejich metabolitů. Degradační účinek plísní na pergamen způsobil jeho zkřehnutí a následný rozpad. Především v dolních okrajích listů jsou četné praskliny, trhliny a otvory. Dochází ke krajkovému rozpadu pergamenové hmoty. Postižené listy jsou zcela nemanipulovatelné a hrozí další škody. Byla snaha tato poškození dobově opravit podlepy ručním papírem pomocí škrobo-obilného mazu. Nevhodný způsob podlepení i uložení misálu způsobily, že došlo k jejich narušení a uvolnění a dnes představují rizikový činitel, který musí být odstraněn. Dlouhodobé působení

25. Uvolněný knižní blok v nepůvodních deskách.

39


32. Skvrny plísňových metabolitů.

33. Plošné odpadávání tónované běloby.

34. Červený bolus pod odpadaným zlacením.

35. Plochy a linie pigmentů.

36. Mikrofotografie poškozeného zlacení fólií.

37. Plochy a linie červených pigmentů.

44


a nebylo proto úplné. Po vyrovnání bylo nutno ponechat pergamen dlouhodobě (4 měsíce) relaxovat pod mírným pružným zatížením mezi filcovými proklady, tak aby nedošlo k obnovení deformací. Rovnání bylo nutné provést u všech listů knihy. Konsolidace a doplnění ztrát pergamenů Ztráty nebylo možné doplnit běžnými suspenzemi papíroviny s obsahem vody. I pro pergamen doporučovaná suspenze směsi papírových vláken a pergamenové drti obsahuje příliš mnoho vody (cca 60 %). Její aplikací dochází k značným deformacím degradovaného pergamenu a obsah vody působí jeho nevratné strukturní změny – zrohovatění. V úvahu přicházely buď doplnění suchou cestou-suché záplaty, nebo bezvodé dolévací směsi. Suché záplaty by bylo možné předem odlít z obarvené vlákenné suspenze, nebo vytvořit vrstvením obarveného japonského papíru. Pergamenové listy misálu jsou poškozeny velkým množstvím drobných i větších otvorů lemovaných degradovaným, křehkým pergamenem. Z toho plynoucí četnost záplat i problém jejich ukotvení je činí pro přímé použití nezajímavými. Lze je však využít jako nosný a zpevňovací skelet jak bude uvedeno dále. Použití dolévací směsi tkví ve vytvoření suspenze vhodných vláken, která se nanese na chybějící místa, kde se zbaví tekutého nosiče a dojde k vytvoření přesné výplně usazenými vlákny. Informace o bezvodých dolévacích

48. Doplňování drobnějších otvorů.

49. Doplněný list po retuši, původní poškození kůže ponechána.

49


5HVWDXURY¡Q­NQLÃQ­YD]E\2SDWRYLFN©KRPLV¡OX Kateřina Opatová

3ûYRGQ­VWDYYD]E\ Vznik Opatovického misálu je datovaný do poloviny 50. let 14. století. O původní podobě jeho vazby je možné se pouze dohadovat na základě porovnání rukopisů ze stejného období. Mechanické poškození vazby misálu zřejmě v minulosti dostoupilo té míry, že bylo nutné vazbu původní nahradit vazbou novou. V podobných případech bývaly především z ekonomických důvodů použity při převazbě všechny neporušené původní prvky, zejména desky, části pokryvu nebo dochované prvky kování. Bohužel z originální vazby misálu se do dnešní doby nezachovalo vůbec nic. Jedinou stopou jsou tak vpichy po původním šití, které ukazují na odlišné rozmístění vazů na hřbetě. Rukopis byl k restaurování předán v celokožené vazbě opatřené deskami z bukového dřeva. Potah z bílé usně byl v ploše desek i hřbetu zdoben slepotiskem. Dřevěné desky hráněné z vnitřních stran se původně zavíraly na dva páry trnových železných spon. Pergamenový knižní blok byl šitý na 5 dvojitých motouzů, které byly umístěny mimo původní šití. Počet listů ve složce kolísal mezi 8 a 10, což může souviset s poškozením bloku a chybějícími listy. Knižní blok neměl na hřbetu žádné stopy po přelepu, nebyly patrné ani stopy po lepidle. Spoj bloku s deskami zajišťovalo vylepení motouzů a předsádek na přídeští obou desek. Pro předsádky byl použit strojní papír s dekorem mramorového papíru. Předsádky byly zhotoveny s koženým proužkem a částečně obtočeny kolem první a poslední složky bloku.

52. Vazba misálu.

52

V poškozeném stavu byl knižní blok zcela oddělen od vazby, do které byl pouze volně vložen. Šití bloku bylo naprosto nefunkční, většina nití byla přetržených, blok nedržel tvar a spodní dva vazy zcela chyběly. Přelep hřbetu se nedochoval, nebo během převazby nebyl vůbec proveden. Předsádky byly roztržené, částečně oddělené od koženého proužku, u zadní došlo ke ztrátě papíru na přídeští desky v ploše cca 20 cm2. Papír předsádek byl roztrhaný, křehký, s vysokou kyselostí a četnými menšími ztrátami materiálu podél krajů. Plísňové napadení se projevilo i na předsádkách ve formě velkých tmavých skvrn. Kožený pokryv desek byl až na trhlinu a větší ztrátu usně na zadní desce poměrně kompaktní, mírně znečištěný prachem v reliéfu slepotisku. Přední dřevěná deska byla zlomena v celé délce. Chyběly obě volné části kování i větší díl kožených řemínků. Trny na přední desce byly napadeny korozí.

1¡YUKQDSURYHGHQ­YD]E\ Původní návrh na restaurování rukopisu z roku 2006 obsahoval dvě možnosti provedení vazby knihy. První verze počítala s použitím vazebních prvků původní převazby, která sice v mnoha aspektech nevyhovovala, ale stala se za dobu své existence nedílnou součástí historie knihy. Druhá verze naopak předpokládala zhotovení nové převazby, k opravenému pergamenovému bloku technologicky šetrnější. Sejmutá převazba by pak byla po nezbytné konzervaci přiložena do pouzdra ke knize. Rozhodnutí do značné míry záviselo na výsledku

53. Umístění vazů na hřbetu.


54. Nepůvodní papírové předsádky.

55. Plísňové napadení předsádek.

56. Knižní blok oddělený od vazby.

57. Opětovné seskládání pergamenových složek.

58. Vytvoření nových pergamenových předsádek.

59. Šití knižního bloku.

53


6ORYQ­NSRMPû

Apertura – otevřená dvoustrana knihy (z lat. apertus – otevřený)

Incipit – počáteční slova textu (z lat. incipit – začíná)

Bolus – hnědočervený pigment, používaný ve středověké malbě jako podklad pro zlacení

Iniciála – ozdobně, barevně nebo odlišnou velikostí provedené počáteční písmeno textu (z lat. initialis – stojící na počátku)

Bordura – ornamentální orámování knižních iluminací (z franc. bordure – lem, obruba)

Initium – počáteční nástup zpěvu před zpěvnou recitací na jednom tónu

Breviář – liturgická kniha obsahující soubor textů pro kanonické hodinky, officium divinum, které osmkrát denně povinně recitují kněží, klerici a řeholníci katolické církve (z lat. brevis – krátký, breviarium – stručný výtah); ve středověkých komunitách bylo officium provozováno zpěvně. Existují také breviáře laické, dříve zvané libri horarum, knihy hodinek.

Intonace – sólově uvedený začátek zpěvu, po němž dále pokračuje sbor Introitus – úvodní zpěv mešního propria

Celebrant – kněz sloužící mši (z lat. celebrare – slavit)

Kalendarium – univerzální roční kalendář zařazený zpravidla na počátek liturgických knih. K jednotlivým dnům roku (ne nutně ke všem) jsou zde zapsána jména světců anebo názvy svátků, jejichž památka na ten den připadala (z latinského Kalenda – první den v měsíci).

Complenda – poslední ze tří základních mešních modliteb, v potridentské terminologii zvaná postcommunium (z lat. complere – naplnit, dovršit)

Kodex – vázaná kniha, opakem je rotulus, svitek (z lat. codex – dřevěná psací deska, potažená voskem, popsané desky bylo možno svazovat po několika za sebou)

Dřík – hlavní svislý nebo šikmý tah písmene

Kolofon – závěrečný úsek textu s údaji o autorovi, původu knihy, místě a datu jejího vzniku a podobně (z řec. kolofón – vrcholek, přeneseně završení)

Feriální – vztahující se k všednímu dni. Středověká latina označovala dny v týdnu slovem feriae: feria secunda (pondělí) – feria sexta (pátek), sabbatum (sobota) a dominica (neděle), která byla prvním dnem v týdnu. Filigrán – v knižní malbě drobný ornament nebo písařská výzdoba iniciál, tvořená jemnou linkou, připomínající stejnojmennou zlatnickou techniku (z lat. filum – vlákno, granum – zrnko) Foliace – číslování listů rukopisů používající označení f. nebo fol., přičemž se lícová strana listu označuje v současnosti pojmem recto (r) a rubová strana verso (v), např. f. 1r, f. 1v; sloupce textu se označují písmeny: levý sloupec (a), pravý sloupec (b); (z lat. folium – list) Folio – list rukopisu (z lat. folium – list) Gothica formata – kaligraficky provedené gotické písmo, zvané dříve textura, tj. tkanina (z lat.), poněvadž připomínalo svou pravidelností tkanou látku Graduál – liturgická kniha obsahující mešní zpěvy určené sboru Graduale – v pořadí druhý zpěv mešního propria Grisaille – malba tón v tónu, napodobující reliéf (z franc.) Iluminace – kreslená nebo malovaná výzdoba středověkých rukopisů, často zdobená leštěným plátkovým zlatem, které vytváří působivý světelný efekt (z lat. illuminatio – osvětlení) Iluminátor – malíř iluminací

Kommemorace – připomínka, nižší forma liturgické oslavy. V rámci liturgie jednoho svátku se prostřednictvím připojených odlišných modliteb (viz orace, secreta, complenda) připomínal jiný svátek, méně významný, který připadal na týž den (z lat. commemoratio – připomínka). Komputus – komputistická tabulka, chronologická pomůcka mimo jiné k určení denních dat pohyblivých svátků v konkrétním roce (z lat. computare – počítat) Konkluze – závěr Kontrafaktura – středověký způsob hudební skladby podkladem nového textu pod starší melodii Kování – kovové součásti knižní vazby, nárožnice, pukly, přezky, případně cateny – řetězy, kterými byly knihy v minulosti připoutány ke kostelním oltářům nebo lavicím. Kustos – značka na konci knižní složky, zpravidla číslo, označovalo pořadí složek pro knihvazače (z lat. custos – strážce). Kvintern – složka o pěti dvojlistech, tedy deseti listech, ve hřbetu sešitá (z lat. quinque – pět). Z ostatních složek se nejčastěji vyskytují kvaterny (čtyři dvojlisty) a sexterny (šest dvojlistů). Ligatura – spojování písmen nebo not (z lat. ligare – svázat) Likvescence – zvláštní způsob zpěvu při setkání určitých

57


6XPPDU\

Purchase and Restoration RI2SDWRYLFH0LVVDO Rostislav KruĹĄinskĂ˝

In 1982, the then State ScientiďŹ c Library in Olomouc was oered by a private collector to purchase the medieval parchment manuscript, unfortunately extensively damaged. According to a preliminary research, the manuscript was identiďŹ ed as the missal of Benedictine Monastery in Opatovice nad Labem and dated to 14th century. The restoration of the book was postponed to a more appropriate time as the shape of the manuscript indicated a long-term, technologically diďŹƒcult process. The manuscript was stored in a safe for years until the legislation changes in 1998–2002 allowed to ďŹ nance the manuscript restoration through subsidies by the Ministry of Culture of the Czech Republic. The programme „Integrated System of Movable Cultural Heritage Protection“ (ISO) enables to subsidy up to 50% of the total costs of complex restoration, conservation and preservation works of collection items enlisted to Central Registry of Collections, into which the medieval manusctripts of the Research Library in Olomouc are included. Between 2003–2006, several restorers investigated the state of the manuscript, the restoration works were then executed by Miroslav Ĺ irokĂ˝ and KateĹ™ina OpatovĂĄ. The restoration works were performed in three one-year stages, as the ISO programme required a detailed time and ďŹ nancial schedule for each year. The restoration works were coďŹ nanced by Olomouc Region and were carried out in the period of 2007–2009. At the beginning of 2010 the restored manuscript was returned to Research Library in Olomouc. The exhibition in the Olomouc Archdiocesan Museum is the ďŹ rst public display of the Opatovice Missal after restoration.

&RGLFRORJLFDODQDO\VLV RIWKH2SDWRYLFH0LVVDO Štěpån Kohout

The Missal VKOl M III 106, purchased by the Research Library in Olomouc from a private collector, VilĂŠm KocĂĄb, was undoubtedly produced for the Benedictine Abbey of Opatovice nad Labem, south of Hradec KrĂĄlovĂŠ. Its content in general is hardly different from the period missals, only the calendarium is missing. Numerous ORVVHVDIĂ LFWHGLQSDUWLFXODUWKHFRQFOXVLRQRIWKH*UHDW Week and the mass canon. The codex was produced in

62

the middle of the 14th century, around 1355. An attempt at a precise dating is made possible by the existence of WKHRIĂ€FLXPRI6W3HODJLXVLQSURSULXVDQFWRUXPDQG WKHRIĂ€FLXPRIWKH)HDVWRIWKH/RUG¡V/DQFHDQG1DLOV which was additionally inscribed by the chief scribe and quite inorganically included in the commune sanctorum. 7KHRFFXUUHQFHRIERWKRIĂ€FLDLVOLQNHGLQ%RKHPLDZLWK -DQXDU\ZKHQ3RSH,QQRFHQW9,DWWKHUHTXHVW of Emperor Charles IV proclaimed the day of arrival RIWKHUHOLFVLQ3UDJXHDVDIHDVWRIWKHGLRFHVHRULW may be linked with October 1355, when in the statues RIWKH3UDJXHGLRFHVHWKHGXW\WRFHOHEUDWHWKH)HDVWRI WKH/RUG¡V/DQFHDQG1DLOVZDVDQQRXQFHGPDNLQJLW obligatory for convents as well. The likely commissioner of the Missal was the Abbot of Opatovice, Neplach (1322–1371), an occasional envoy in the service of Charles IV and author of a minor chronicle of world history. He SUREDEO\NQHZ&KDUOHV¡FKDQFHOORU-DQRI6WĢHGDZLWK whom he might have shared the interest in early Italian KXPDQLVPDQGZDVDOVRDIHOORZVWXGHQWRIWKH3UDJXH $UFKELVKRS$UQRĂĽWRI3DUGXELFHDWWKHXQLYHUVLW\RI Bologna. 6LQFHWKH2SDWRYLFHPRQDVWHU\LQWKH+XVVLWHZDUV was burnt out in April 1421, leaving behind hardly any trace of it in the grounds, the books are almost the only PDWHULDOHYLGHQFHRILWVH[LVWHQFH6XUYLYLQJLQDGGLWLRQWR the Missal are a homiliary of the 12thFHQWXU\ 1.3UDJXH ,,,I WKH+UDGLĂĽWÄ?2SDWRYLFHDQQDOVDQGDEUHYLDU\ (Ă–NB Wien, Cod. 395 a 1962), a profusely illuminated breviary dating from the 1370s (AKK KrakĂłw, Ms. 240), and a volume of texts of science and medicine from the Ă€UVWWKLUGRIWKHthFHQWXU\ %8:URFĂŁDZ5 

0XVLFDOQRWDWLRQRIWKHLQWRQDWLRQ RI*ORULDWKHSUHIDFHWXQHV WKH3DWHUQRVWHUSUD\HU and the alleluia verses in the Opatovice Missal Stanislav ÄŒervenka

The relatively small number of preserved texts of mass liturgy and music of Czech Benedictines of the 14th century has been increased by the ďŹ nd of the Opatovice Missal VKOl M III 106. It contains music notation of priestly intonations of the mass song Gloria in excelsis Deo, tunes to all prefaces, and an incomplete record of the Pater noster tune. Besides, musicologists and hymnologists will be interested in the rhymed texts of the alleluia verses, which point to domestic Benedictine

Opatovický misál | Restaurování 2007–2010  

Další z restaurátorských projektů Muzea umění Olomouc dokumentujících obnovu památek z fondu starého umění na Moravě, za které muzeum získal...

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you