Page 1

milan kunc


MILAN KUNC PORTRÉTY / PORTRAITS


MILAN KUNC PORTRÉTY / PORTRAITS


SPOLEČNÍCI NA CESTĚ K portrétovým kresbám Milana Kunce STEPHAN VON WIESE

„klasický karikaturista“ či v  jiných provokativních polohách – vyvracejících tradiční direktivy vkusu – propaguje Milan Kunc volné použití stylů. Každá kresba, každý obraz je vždy jiný, autor se striktně drží koncepce neakademičnosti. Dříve, v sedmdesátých a osmdesátých letech, byla tato umělecká pozice v první řadě vyjádřením odporu proti tehdy platným zásadám uměleckého světa, neboť bez jakési „etikety“ nebylo v té době takřka zbytí. Skupina Normal, uvedená Kuncem a oběma jeho uměleckými přáteli (Peterem Angermannem, Janem Knapem – stejně jako on bývalými studenty Beuyse, resp. Richtera) v život roku 1979, byla naproti tomu transavantgardní anti-etiketou. Toto pirátství napříč kunsthistorií prezentuje hned na začátku konvolut pastelových kreseb na velkých arších 90 x 80 cm, v zářivých barvách na hnědém papíře: velmi působivě jsou tu zachyceni přátelé – studenti umělecké akademie v ateliéru na Grafenberger Allee v Düsseldorfu, také oni na cestě k postkonceptuálním experimentálním výrazovým formám, převážně jako tříčtvrteční figury se sklonem ke karikatuře a grotesce, velmi osobní v postoji a přístupu. Ostře konturované postavy plavou ve víru barevných šrafur látek a ornamentů. Lidský portrét podle modelu nehrál tehdy ve výuce na düsseldorfské Akademii – ve třídách Beuyse a Richtera – žádnou roli a byl odmítán jako „neumělecký“. Ale právě v  něm Milan Kunc nalezl svou uměleckou tvůrčí dílnu, jež ho vedla ke  kázni a studijně inspirovala. V osmdesátých letech v Kolíně nad Rýnem zachycoval kresbou především krásné ženské hlavy, beauties. Kreslicí materiál – voskové pastely Stabillo, tuše a  štětce, rozmanité druhy popisovačů, tužky – čile střídal většinou na  jediném volném listu podle okamžité nálady. Realitu stále výrazněji překonávala umělecká fantazie, a to zcela ve smyslu fantaskního malířství tehdejších let s  jeho „mytologickými krajinami“, spojujícími například supermana a  romantiku. Kunc eklekticky využíval všech možných stylů ve  snaze dosáhnout moderní syntézy – například „kubistického punku“. V  jednom interview v  roce 1983 říká: „Jsem vášnivým kreslířem a rád věci formálně proměňuji.“ Skicář ze Srí Lanky z roku 1985 se obrací k černobílému projevu. Umělec se inspiroval dálněvýchodní tradicí čínské tušové kresby štětcem, kterou občas doplňoval barevnou tužkou a grafitem, přičemž si plně vychutnával její modelující tok. Hledí na nás oči dětí: předháněly se, aby mohly sedět modelem. Mnohokrát byla motivem i  hlava spolucestující múzy (Silke Niehausová), provedená v krásných, stále se obměňujících křivkách. Odhalí se nám tak půvabný svět beze stínů. Tropy vedly Kunce v obrazech následujících po cestě k iracionálním krajinám, k odvrácení

Milan Kunc je v první řadě kreslíř. Kresba je v díle seismografem. Jeho skicáře jsou deníky, pracovními sešity, rezervoárem myšlenek a obrazů. Většinou jde o vázané svazky kvalitního papíru typu Ingres formátu přibližně A4. Když si to ale situace vyžádala, sáhl Kunc i po jiných formátech. Na stranách skicáře vznikaly kresby, jež ho pak inspirovaly k jiným dílům. Cesta znamená zrychlení: řada mistrně provedených kreslířských listů je spojena s cestami, s průzkumnými výpravami – v  přímém i  přeneseném slova smyslu. Ve  skicářích, které mívá Milan Kunc vždy s  sebou, nalezneme portréty, jež vznikly během nesčetných setkání – z  nich na nás hledí společníci na cestě, anonymní tváře i blízké osoby, přátelé, rodina. V jejich tvářích se odrážejí proměny v čase, který tráví spolu, ale i výměna pocitů a myšlenek. Portrét je univerzálním, konstantním motivem. Zachycuje svůj protějšek, a  cesta tak dostane v  pravém slova smyslu „tvář“. Obličeje inspirují ke kreslířským experimentům, neboť duševní fluidum kresleného se přenáší na umělce. Kresby vyzařují ducha – žádná hlava se nepodobá druhé. Malovaný autoportrét z  let 1982–1983 nazval Milan Kunc Mír v duši. Lebka je otevřená a jasně plane. Každá hlava je malé hořící univerzum. Tvář vyjevuje magii člověka. Umělci všech dob to tak cítili, ještě v  nedávné době, abychom uvedli několik zvlášť působivých portrétistů: Picasso, Dix, Picabia, Hockney, Freud. Umělci všech epoch zachycovali v portrétech tvář své doby. V této knize jsou shromážděny kresby z jedenácti důležitých zastavení v životě a díle Milana Kunce. Časový oblouk se klene od doby strávené v düsseldorfské Akademii koncem sedmdesátých let až ke dvěma nedávno podniknutým cestám do Indie. Každá skupina portrétů má svou zvláštní atmosféru, vlastní řeč tvarů a  technickou osobitost. Přehlídka shromážděných portrétů je v  mentálním smyslu svědkem vnitřních prožitků, metaforickým zrcadlem uměleckého vývoje. Tomuto dílu je vlastní neustálý pohyb. Kunc nebyl a  není z  pohledu životopisného ani kunsthistorického nikde doma. Ve svém vášnivém zaujetí proti akademismu zkoumá důkladně místa, země, styly a období. Jeho umění nelze přiřadit k žádnému směru, nelze je klasifikovat. Jeho kresby, obrazy a keramické skulptury, i když působí fantasticky, svědčí o přesném pozorování lidí, krajin, situací, kulturních statků všech stylových úrovní. Tento základní materiál, toto osobní prostředí a  okolí, je v  umělcově díle „úzkostlivě přesně“ či „expresivně jemným dotekem štětce“ nebo také snad „futuristicky groteskně“ přetvářeno. Jako „gotický surrealista“ nebo 5


od skutečnosti: krása, sladká až po hranici bolesti, se tehdy stala provokujícím stylovým prostředkem (Umělé ráje – výstava v New Yorku, Kolíně nad Rýnem a Mnichově). Krok k  vědomé neoklasice vyzníval logicky. Za  svých pobytů v  Římě v  letech 1988–1990 naplnil nekonečně mnoho skicářů. V  uměleckém světě doběhla vlna neoexpresionismu, k níž se Milan Kunc nikdy nepřipojil, umělci nyní pluli v klidnějších vodách. Tím inspirativnější, ba progresivnější se zdál být příklon k  minulosti. Řím byl otevřeným muzeem, krajinou se sloupy a automobilovým provozem. Kunc se s naostřenou tužkou ponořil do římského světa a našel cestu ke klasické konturové kresbě. Už Ingresovo a  Picassovo kresebné umění tímto způsobem Řím proměnilo. Čtyřicet nových zarámovaných kreseb pověsil tehdy Kunc v římské galerii La Nuova Pesa na vlastnoručně pomalované stěny technikou grisaille římskými motivy. Začala neoklasická fáze. Vytváření keramických skulptur počalo v  roce 1995 v holandské dílně Structuur ’68 a pokračovalo roku 1998. V té době vznikl v Haagu a Leidenu skicář v delfské modři jako odkaz k  tradiční barevnosti delfských dlaždic. Popisovačem a modrou pastelkou Kunc vytvořil celou galerii holandských přátel a pomocníků. Od čisté konturové kresby vedla nyní cesta k prokreslenější plastičnosti. Portréty z obou skicářů Praha / New York z let 2004– 2005 stupňují třídimenzionální účinek. Obrys portrétu už nevystupuje tak do popředí, mnohem víc je to prostorový, perspektivní efekt. Sugestivním přiblížením dosahuje Kunc u hlav přátel a členů rodiny většího výtvarného účinku. Vážná, přísná nálada spočívá na těchto temných,

realistických listech, nakreslených křídou v barvách sépie, umbry a rudky. Šťastný, pestrý všední den odrážejí naopak nepříliš naturalistické, spíše uvolněné a  rozjasněné portréty členů rodinného kruhu a přátel, zachycené ve skicářích verzatilkou a voskovou křídou někdy v letech 2006–2007 v Praze a Řecku. Pro každý list zvolil autor formálně jiné řešení, četnost aspektů vedla k většímu oživení. Skype-kresby z  roku 2008 voskovými pastely a  litografickou tužkou nás vyvádějí z  pocitu domácího štěstí ven do globálního světa. Kunc zachytil partnerku Alici během telefonického rozhovoru přes internet, zaváděje tak kresbu na  dálku (Praha – Brusel) jako novou disciplínu. Portréty působí, jako by se na ně člověk díval v zrcadle, linearita, šrafování a doplňky plné fantazie kresby oživují, ale přesto se na nich zobrazovaní, které už nelze místně lokalizovat, jeví ploše, podivně nezřetelně a vzdáleně. Velmi přítomně naproti tomu působí anonymní osoby z Indie, které stály umělci modelem během jeho dvou cest v roce 2009, čekajíce dokonce ve frontě: sebevědomě stály, až je umělec zachytí na portrétu modrou litografickou tužkou a černým pastelovým uhlem na barevném papíře nebo inkoustem či voskovým popisovačem na temně šedém papíru. Indie jako vzmáhající se země je zde seismograficky znatelná, tyto listy jsou reálnými pohádkami. Každý z popsaných svazků kreseb vznikl naprosto vědomě, cíleně se u nich propojují technika, motiv a forma. Roku 1983 vyslovil Milan Kunc v  jednom interview větu, kterou tu můžeme na závěr uvést jako shrnutí: „Jsem kreslíř, a jednoduše nepřipouštím náhodu.“

6


WEGGEFÄHRTEN Zu den Portraitzeichnungen von Milan Kunc STEPHAN VON WIESE

zeugen, auch wenn sie phantastisch erscheinen, von der genauen Beobachtung von Menschen, Landschaften, Situationen, Kulturgut aller Stilhöhen. Dieses Basismaterial, die persönliche Umwelt, wird im Werk „peinlich genau“ oder auch „expressiv mit feinem Pinselstrich“ oder vielleicht „futuristisch grotesk“ – das Repertoire ist unerschöpflich – in Szene gesetzt. Als „gotischer Surrealist“ oder als „klassizistischer Cartoonist“ oder in anderen provokativen – die herkömmlichen Geschmacksrichtlinien aushebelnden – Haltungen propagiert Milan Kunc die freie Verfügung über die Stile. Jede Zeichnung, jedes Bild ist immer wieder anders, das Unakademische ist hier das Konzept. In der frühen Zeit, den siebziger – achtziger Jahren, war diese künstlerische Haltung lauter Widerspruch zu den gängigen Maximen der Kunstwelt, denn hier war das Markenzeichen geradezu unverzichtbar. Die Gruppe Normal, 1979 von Kunc und seinen beiden Künstlerfreunden Peter Angermann und Jan Knap – ebenfalls ehemalige Studenten von Beuys bzw. Richter in Düsseldorf – ins Leben gerufen, war dagegen transavantgardistisches Anti-Label. Diese Piraterie quer durch die Kunstgeschichte zeigt sogleich eingangs das Konvolut der Pastellzeichnungen auf großen Bögen, Format 90 x 80 cm, im leuchtenden Pastellkreidefarben auf braunem Papier: Die befreundeten Kunstakademiestudenten im Atelierhaus Grafenberger Allee in Düsseldorf – auch sie auf der Reise zu nachkonzeptionellen experimentellen Ausdrucksformen – wurden wirkungsvoll in Szene gesetzt, meist als Dreiviertelfigur, mit Hang zur Karikatur und zum Cartoon, sehr persönlich in der Attitüde. Die scharf konturierten Figuren schwimmen in farbigen Schraffurengewittern von Stoffen und Ornamenten. Das menschliche Portrait vor dem Modell spielte damals im Unterricht an der Düsseldorfer Akademie – also in den Klassen Beuys und Richter – keine Rolle, war als „unkünstlerisch“ verpönt. Milan Kunc dagegen fand gerade hier ebenso diszipliniert wie inspiriert sein künstlerisches Übungsfeld. In den Kölner achtziger Jahren wurden immer wieder vor allem schöne weibliche Köpfe – beauties – cartoonhaft erfaßt. Das Zeichenmaterial – bunte Stifte mit Wachspastell Stabillo, Tusche mit Pinsel, Marker, Blei – wechselte flott auf meist einzelnen losen Blättern je nach Tagesstimmung. Die Realität wurde mehr und mehr von der künstlerischen Phantasie überflügelt, ganz im Sinne der phantastischen Malerei jener Jahre mit ihren „mythologischen Landschaften“, die zum Beispiel Superman und Romantik miteinander verbanden. Eklektisch wurde auf alle möglichen Stile zurückgegriffen und zur Synthese

Milan Kunc ist zunächst Zeichner. Zeichnung ist der Seismograph im Werk. Seine Skizzenbücher sind Tagebücher, sind Werkbücher, Gedanken- und Bilderreservoir. Meist handelt es sich um fest gebundene Bände aus solidem Ingrespapier DIN A4-Format. Wenn die Situation es verlangte, wurde auch auf anderes Material, andere Formate zurückgegriffen. Immer wieder entstanden größere Einzelblätter inspiriert von Ideen aus den Skizzenblockseiten. Reise ist Beschleunigung: Viele der virtuosen zeichnerischen Blätter sind mit Reisen, mit Erkundungsfahrten verbunden – im direkten wie im übertragenen Sinn. In den Reiseskizzenbüchern, die Milan Kunc stets mit sich führt, finden sich die Portraitzeichnungen anläßlich ungezählter Begegnungen – die Weggefährten sehen uns an, anonyme Gesichter ebenso wie nahestehende Personen, die Freunde, die Familie. Die Gesichter spiegeln das wechselvolle gesellschaftliche Miteinander wider, auch den Austausch der Gefühle und Gedanken. Das Portrait ist ein universales konstantes Motiv. Es hält das Gegenüber fest, mit dem eine Reise im wahren Sinn ein „Gesicht“ bekommt. Gesichter inspirieren zu zeichnerischen Experimenten, denn das geistige Fluidum der gezeichneten Person überträgt sich auf den Künstler. Portraitzeichnungen versprühen Geist – kein Kopf gleicht dem anderen. Ein gemaltes Selbstportrait 1982–1983 hat Milan Kunc Seelenfrieden genannt. Der Schädel ist geöffnet und brennt lichterloh. Jeder Kopf ist ein kleines Universum, das „brennt“. Im Antlitz offenbart sich die Magie des Menschen. Künstler aller Zeit haben das so nachempfunden, noch jüngst, um einige besonders eindringliche Portraitisten zu nennen: Picasso, Dix, Picabia, Hockney, Freud. Künstler aller Epochen haben das Gesicht ihrer Zeit im Portrait festgehalten. In diesem Buch sind Zeichnungen von elf wichtigen Stationen im Leben und Werk von Milan Kunc zusammengestellt. Der zeitliche Bogen reicht von der Düsseldorfer Akademiezeit der späten siebziger Jahre bis hin zu zwei jüngst unternommenen Indienreisen. Jede Portraitgruppe hat ihr Flair, ihre eigene Formensprache, ihre technische Eigenart. Die Parade der hier versammelten Portraits ist im mentalen Sinn Zeugnis inneren Erlebens, metaphorisch Spiegel der künstlerischen Entwicklung. Bewegung war und ist diesem Werk permanent zu eigen. Kunc war und ist, lebens- wie kunstgeschichtlich gesehen, nirgendwo zu Hause. Als leidenschaftlicher Antiakademist hat er Orte, Länder, Stile, Zeiten kreuz und quer erkundet. Seine Kunst läßt sich nicht auf eine Richtung festlegen, nicht klassifizieren. Die Zeichnungen, Bilder, Keramikskulpturen 7


geführt – etwa zum „kubistischen Punk“. „Ich bin leidenschaftlicher Zeichner und liebe es, formal die Dinge zu verändern“, so Milan Kunc 1983 im Interview. Das Skizzenbuch aus Sri Lanka, 1985, wendet sich zum Schwarz-Weiß: Die fernöstliche Tradition der chinesischen Pinseltuschzeichnung, manchmal durch Farbstifte und Blei ergänzt, wurde aufgegriffen und in ihrem modellierenden Fluß voll ausgekostet. Kinderaugen blicken uns an: Man drängte sich, Modell zu sitzen. Auch der Kopf der mitgereisten Muse (Silke Niehaus) wurde in schöngeschwungener Linearität in immer neuen Varianten vielfaches Motiv. Eine schöne schattenlose Welt erscheint. Die tropische Welt führte in den auf die Reise anschließenden Bildern zu irrationalen Landschaften, zu einer Drehung weg von der Wirklichkeit: Schönheit, süß bis zur Schmerzgrenze, wurde damals zum provokativen Stilmittel (Künstliche Paradiese – Ausstellung in Köln am Rhein, Essen, München und New York). Der Schritt hin zur bewußten Neoklassik war folgerichtig. Während der Aufenthalte in Rom 1988–1990 entstanden ungezählte Skizzenbücher. In der Kunstwelt war die neoexpressionistische Welle, der sich Milan Kunc nie angeschlossen hat, ausgelaufen, man schwamm in ruhigeren Gewässern. Umso inspirierender, ja innovativer erschien die Hinwendung zur Vergangenheit. Rom war ein offenes Museum, Säulenlandschaft mit Autoverkehr. Mit scharfem Bleistift tauchte Milan Kunc ein in die römische Welt und fand zur klassischen Umrißzeichnung. Schon die Zeichenkunst von Ingres und Picasso hatte Rom auf diese Weise verwandelt. Vierzig neue eingerahmte Zeichnungen hat Kunc damals in der römischen Galerie La Nuova Pesa vor seine eigenen Grisaille-Bilder mit römischen Motiven gehängt. Die neoklassische Phase war gestartet. Die Herstellungen von Skulpturen aus Keramik setzte 1995 in einer holländischen Werkstatt Structuur ’68 in Den Haag ein und wurde 1998 weitergeführt. In dieser Zeit in Den Haag und Leiden entstand das Skizzenbuch in Delfter Blau, eine Referenz an die traditionelle Farbigkeit Delfter Kacheln. Mit Marker und blauem Wachsstift wurde eine ganze Galerie der holländischen Freunde und Helfer festgehalten. Von der reinen Umrißlinie fort führte nun der Weg hin zu mehr zeichnerischer Plastizität.

Die Portraits aus den beiden Skizzenbüchern Prag – New York 2004–2005 steigern den dreidimensionalen Effekt. Nicht mehr der Umriß der Portraits wird hervorgehoben, sondern die räumliche, perspektivische Wirkung. Durch die suggestive Nahsicht erhalten die Köpfe der Freunde und Familienmitglieder eine gesteigerte Präsenz. Durchweg ernsthafte schwere Stimmung lastet auf diesen realistischen dunklen Blättern, die mit Kreide in Sepia, Umbra und Rötel gezeichnet wurden. Buntes Glück im Alltag spiegeln dagegen jene locker und heiter gestimmten unnaturalistischen Portraits des Familien- und Freundeskreises wider, die mit Druckbleistift und Wachskreide rund um ein Skizzenbuch 2006–2007 aus Prag und Griechenland festgehalten wurden. Für jedes Blatt wurde formal eine andere Lösung gefunden, die Vielzahl der Aspekte führte zu großer Lebendigkeit. Skype-Zeichnungen von 2008 mit Wachspastell Stabillo und lithographischem Stift führen aus dem häuslichen Glück hinaus in die globale Welt. Losgelöst vom Ort hat Kunc die Gesprächspartnerin Alice beim Telefonieren mit Bild über Internet festgehalten (portraitiert), so hat er eine neue Disziplin, das „Fernzeichnen“, eingeführt. Die Portraits wirken wie in einem Spiegel gesehen, Linearität und Schraffur und phantasievolle Additionen machen die Zeichnungen wohl lebendig, aber doch erscheinen die Dargestellten, die nicht mehr an einen festen Ort zu lokalisieren sind, flach und merkwürdig weit entrückt. Zu großer Präsenz gebracht sind dagegen anonyme Personen aus Indien, die dem Künstler bei zwei Indienreisen 2009 Modell standen und dabei erwartungsvoll in Schlange warteten. Selbstbewußt wollten die jungen Leute – mit Lithoblaustift und schwarzer Pastellkohle auf farbigem Papier sowie mit Tinte oder Wachsmarker auf dunkelgrauem Papier – festgehalten werden. Indien als aufstrebendes Land wird hier seismographisch spürbar, diese Blätter sind reale Märchen. Höchst bewußt ist jedes der beschriebenen zeichnerischen Konvolute entstanden, gezielt verbinden sich Technik, Motiv und Form. Milan Kunc sagt im Interview von 1983, was hier als Resümee gelten kann: „Ich bin Zeichner, und ich dulde einfach keinen Zufall.“

8


1


Pastely / Pastelle D端sseldorf, 1977


1

Studentka z Düsseldorfu / Studentin aus Düsseldorf, křídový pastel / Kreidepastell, 80 x 90 cm

2

Fernand Roda, umělec / Künstler, křídový pastel / Kreidepastell, 90 x 80 cm

3

Studentka z Düsseldorfu / Studentin aus Düsseldorf, křídový pastel / Kreidepastell, 90 x 80 cm

4

Matka umělce / Mutter des Künstlers, křídový pastel / Kreidepastell, 90 x 80 cm

5

Elke Scheu, studentka umění / Kunststudentin, křídový pastel / Kreidepastell, 90 x 80 cm

6

Horst Gläsker, umělec / Künstler, křídový pastel / Kreidepastell, 90 x 80 cm

7

Fernand Roda, křídový pastel / Kreidepastell, 90 x 80 cm

8

Brita Polzer, studentka umění / Kunststudentin, křídový pastel / Kreidepastell, 90 x 80 cm

9

Studentka z Düsseldorfu / Studentin aus Düsseldorf, křídový pastel / Kreidepastell, 90 x 80 cm

10

Jürgen Meyer, umělec / Künstler, křídový pastel / Kreidepastell, 90 x 80 cm

11

Student umění z Düsseldorfu / Kunststudent aus Düsseldorf, rudka / Rötel, 74 x 51 cm

12

Neznámý muž z Düsseldorfu / Unbekannter Mann aus Düsseldorf, rudka / Rötel, 74 x 51 cm

13

Mladý muž se skleničkou vína / Junger Mann mit Weinglass, křídový pastel / Kreidepastell, 90 x 80 cm

14

Mladá žena s purpurovým šátkem / Junge Frau mit magenta Tuch, křídový pastel / Kreidepastell, 90 x 80 cm

12


2

13


3

14


4

15


5

16


6

17


7

18


8

19


9

20


10

21


11

22


Milan Kunc / Portréty / Portraits  

Publikace doprovázející výstavu českého malíře, kreslíře, sochaře, fotografa a performera Milana Kunce v Muzeu mdoerního umění v Olomouci.

Advertisement
Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you