Šumění andělských křídel

šumění andělských křídel anděl v evropském výtvarném umění

šumění andělských křídel anděl v evropském výtvarném umění Gabriela Elbelová ed.

Olomouc 2016

šumění andělských křídel anděl v evropském výtvarném umění Muzeum moderního umění / Trojlodí Denisova 47, Olomouc Arcidiecézní muzeum Olomouc / Galerie Václavské nám. 3, Olomouc 27. 10. 2016 — 5. 3. 2017

Výstava Autorky koncepce a kurátorky – Gabriela Elbelová, Barbora Kundračíková Výběr exponátů – Štěpánka Bieleszová, Ivo Binder, Ladislav Daněk, Gabriela Elbelová, Jana Hrbáčová, Barbora Kundračíková, Jiří Olič, Martina Potůčková, Helena Zápalková Architektonické řešení – Tomáš Lampar Grafické řešení – Petr Šmalec Konzervátorské práce – Dalibor Sedlák, Eliška Sklenářová, Veronika Wanková, Ondřej Žák Doprovodné programy – Hana Lamatová, Michaela Soukupová, David Hrbek, Marek Šobáň Zapůjčitelé – Akademie výtvarných umění v Praze, Alšova jihočeská galerie, Arcibiskupství olomoucké, Benediktinské opatství Rajhrad, Biskupství litoměřické, Galerie a muzeum litoměřické diecéze, Galerie hlavního města Prahy, Galerie Klatovy-Klenová, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Galerie Sýpka, Galerie středočeského kraje v Kutné hoře, Galerie umění Karlovy Vary, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Galerie výtvarného umění v Náchodě, Husitské muzeum v Táboře, Královská kanonie premonstrátů na Strahově, Moravská galerie v Brně, Muzeum Vysočiny Jihlava, Národní památkový ústav – územní památková správa v Kroměříži (Státní hrad Šternberk, Státní zámky Buchlovice, Hradec nad Moravicí, Velké Losiny, Vizovice), územní památková správa na Sychrově (Státní zámky Hrádek u Nechanic a Opočno), územní památková správa v Českých Budějovicích (Státní zámek Jindřichův Hradec), Národní galerie v Praze, Národní zemědělské muzeum, Oblastní galerie v Liberci, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Oblastní muzeum v Děčíně, Památník národního písemnictví, Regionální muzeum v Chrudimi, Regionální muzeum Žďár nad Sázavou, řkf u kostelů sv. Mikuláše a sv. Václava Praha-Vršovice, řkf Šternberk, řkf Znojmo, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Slovenská národná galéria Bratislava, Turčianská galéria v Martine, Východočeská galerie Pardubice, Západočeská galerie v Plzni, Západočeské muzeum v Plzni, Zemský archiv Opava – pobočka Olomouc; soukromí majitelé, sbírka arpema, sbírka Patrika Šimona, sbírka Zdeňka Preclíka, sbírka Roberta Runtáka

Katalog Editorka – Gabriela Elbelová Redaktorky – Gabriela Elbelová, Martina Potůčková Texty – Pavel Ambros, Gabriela Elbelová, Ivan Foletti, Barbora Kundračíková, Jan Lukavec, Jiří Olič, Valery Rees, Jan Royt Překlad – Tomáš Havlíček, Gabriela Matulová Fotografie – Galéria Nedbalka, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Moravská galerie v Brně, Národní galerie v Praze, Národní památkový ústav – územní památková správa v Kroměříži, Oblastní galerie Liberec, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Oblastní muzeum v Děčíně, Památník národního písemnictví, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Slovenská národná galéria Bratislava, Turčianská galéria v Martině, Východočeská galerie Pardubice; Petra Buchtová, Ibra Ibrahimovič, Ivan Foletti, Martin Jazairi, Václav Jirásek, Katerína Kravčíková, Emila Medková, Pavel Mrkus, Markéta Ondrušková, Marek Ormandík, Otakar Pajer, Oto Palán, Ivan Pinkava, Ondřej Polák, Zdeněk Sodoma, Miro Švolík Obálka, grafická úprava a předtisková příprava – Petr Šmalec Tisk – GRASPO CZ, A.S., Pod Šternberkem 324, 763 02 Zlín Náklad – 400 Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání Olomouc 2016 isbn 978-80-88103-12-7 Foto na obálce: Ludovít Kochol, Jakubov zápas s anjelom (detail), 1972, Slovenská národná galéria

Obsah

9 10

Šumění andělských křídel

Gabriela Elbelová – Barbora Kundračíková

Angels From Earliest Times Ideas about angels before Judaism, their development within the Jewish tradition, and how this relates to their further development within Christianity and Islam

Andělé od počátků Představy o andělech v období před judaismem, v židovské tradici a souvislosti s jejich dalším vývojem v rámci křesťanství a islámu Valery Rees 28

Poslové, prostředníci a ochránci Andělé v pozdní antice a raném středověku

Ivan Foletti

36

Ikonografie andělů

49

Postmoderní andělé a křesťanská tradice

53

Ani nudní, ani unylí aneb návrat biblických andělů?

64

Andělé jako realita a mýtus katalog

Jan Royt Pavel Ambros Jan Lukavec

Jiří Olič

Gabriela Elbelová – Barbora Kundračíková

73

Adorant

92

Posel

120

Ochránce

138

Průvodce

156

Andělská bytost

182

Výběr z literatury

183

Summary

6•7

Šumění andělských křídel Gabriela Elbelová – Barbora Kundračíková Hle, posílám před tebou anděla, aby tě opatroval na cestě a aby tě uvedl na místo, které jsem připravil.

Měj se před ním na pozoru a poslouchej ho, nevzdoruj mu, neboť přestupky vám nepromine, poněvadž v něm je mé jméno. Když jej však budeš opravdu poslouchat a činit všechno, co mluvím, stanu se nepřítelem tvých nepřátel a protivníkem tvých protivníků. Můj anděl půjde před tebou.

(Exodus 23,20–23)

Existují představy, sdílené bez rozdílu etnického okruhu či vyznání, které mají svůj význam i přesto, že zdánlivě náleží do odlišného kontextu, kulturně-historického rámce či doby. Jejich povaha je stálá a intenzita neměnná, což je staví do přímé opozice vůči proměnlivosti reálného světa. Jedním z těchto takřka archetypálních motivů je postava na pomezí božského a lidského principu, v evropské křesťanské tradici nazývaná „anděl“.

Je dobře známá v náboženských kontextech židovství či islámu, ale také zoroastrismu, buddhismu nebo v kulturních doménách předkolumbovské Střední Ameriky. Tak jako všechny podobné fenomény, i tento je zdánlivě jednoduchý a neproblematický, protože apeluje na samu podstatu lidského chápání světa. Ve své jednoduchosti – a také nehmatatelnosti – se však jedná o komplikovaný motiv, pojímající řadu podstatných, hluboce filozofických otázek. „Anděl“ představuje téma, které je jednoznačně spojeno s pozitivními hodnotami, s útěšností víry, laskavostí, bezpečím, přízní a dobrotou. Jeho povaha je libá nejen ze spirituálních či morálních, ale také estetických důvodů. Zároveň je však čímsi znepokojivým, vymykajícím se silám lidského rozumu a také (chybující) přirozenosti. Jakkoli se to může zdát neuvěřitelné, andělé jsou zde stále s námi, a to přesto, že je nemůžeme vidět, neznáme jejich skutečná jména a nevíme ani, zda vůbec mají vlastní vůli či rozum. Známe pouze jejich úlohu být prostředníky mezi Bohem (bohy) a lidmi.

Jako součást křesťanského kulturního dědictví jsou andělé jedním z častých témat nejen nábožensky motivovaného umění. A právě bohatá vizuální tradice je zřejmě důvodem našeho důvěrného vztahu k nim. Nevíme sice, jak vypadají, ale víme, jak si je představovat. Je přitom zjevné, že právě vysoká estetická kvalita – andělé jsou bez výjimky krásní – hraje zásadní, protože iniciační roli. Andělé jsou obráceni tváří k Bohu a jeho dokonalost odrážejí nejen fyzickým, ale také nedostižným duševním půvabem. Právě vnitřní komplikovanost fenoménu anděla je tím, čemu jsme se nakonec rozhodli věnovat především. Tradiční chronologické řazení

slohových a ikonografických proměn jsme proto nahradili univerzálnějším tematickým členěním. Umožnilo nám to prozkoumat možné významové i estetické paralely, zamyslet se nad vlastním určením, respektive propojit umělecká díla vytvořená před rokem 1900 a po něm, jejichž charakter se – nejen díky odlišnému vztahu k víře a náboženství jako takovému – zásadně liší.

Výstava je tedy členěna do pěti částí, z nichž čtyři se opírají o biblickou tradici a ikonografii a anděla identifikují coby posla (zprostředkovatele), adoranta, ochránce a průvodce. Zmiňované čtyři typy, zachycující vztah andělů k lidem, jsou jediným uchopitelným momentem, na jehož základě je lze definovat. Sv. Augustin (354 – 430) nakonec upozorňuje: „Anděl je název úkolu, ne přirozenosti. Ptáš-li se, jak se nazývá tato přirozenost, je to duch; ptáš-li se, jaký má úkol, je to anděl. Podle toho, co je, je duch, podle toho, co koná, je anděl.“ Pátá část výstavy proto představuje naši snahu tohoto ducha „pojmenovat“. Naší otázkou totiž je: Pokud anděl žádný úkol neplní, kým je? Jaké má vlastnosti? A jak se potýká se svou přirozeností?

Výstava Šumění andělských křídel je tedy koncipována jako úvaha nad obsahem slova „anděl“ a nad významem, s nímž je spojován v rámci křesťanské tradice, jak se tento pojem, tato jednoznačně definovaná entita proměňuje s ohledem na příběh, jehož je hybatelem, a co se stane, pokud je z rámce vztahů a funkcí vyňata. Její snahou je nejen reflektovat jedno ze zásadních témat křesťanské věroučné tradice, ale také otevřít otázku toho, jakou roli nejen křesťanství, ale víra obecně v moderní společnosti sehrává. Jestliže se totiž schémata a systémy uvolňují a obecně přijímané významy utváří či přímo nahrazuje cizorodá (také osobní) reflexe, je zjevné, že původně dokonale nasycené výrazy ztrácejí svůj význam – a získávají nový. Pevně ukotvená figura typu „anděla“ pak může fungovat jako svého druhu zrcadlo odrážející charakter doby.

8•9

‘Easier than Air with Air, if Spirits embrace, Total they mix, Union of Pure with Pure Desiring; nor restrain’d conveyance need, As Flesh to mix with Flesh, or Soul with Soul.’ 5 Strange though it may seem, this has firm basis in a Talmudic interpretation that the cherubim woven on the curtain of the temple were engaged in a mystical embrace. 6 They seraphim are certainly ‘Angels of the Presence’, attending upon divine majesty and engaged in constant praise, and they are said to be on fire with love of God. The origin of the seraph is every bit as intriguing as that of the cherub. An early Aramaean relief from Tell Halaf in northern Syria, dating from the tenth century bce, shows a goddess with six wings, one of 200 used to adorn the palace of King Kapara, that gives us a link to Isaiah’s vision.7 However the name seraph itself suggests other origins, again with two possible lines of interpretation: it comes from the Hebrew root s-r-f, which means to burn. One line of interpretation links this with saraf, a serpent, the other links it with fire itself.

Taking the serpent first, the name saraf recalls the fiery flying serpents of Isaiah 14:29 and 30:6, with their deadly venom. Such serpents beset the Israelites in their wanderings through the wilderness (Numbers 21:6), and remedy was found in the making of a bronze serpent

by Moses. Serpents figure largely in other traditions, sometimes as dragons, which are winged, scaled, and breathe fire, or else like the monstrous python (draco) slain by Apollo at Delphi. According to this interpretation, seraphim were originally some kind of wingedserpent protector, differing from the cherubim in form though perhaps not in function, since winged serpents frequently appear as guardians of sacred places in the ancient Near East, with evidence found in Canaan and Babylon, as in the more distant Hindu traditions from India to Indonesia (Bali) and Cambodia (Angkor). The Greek historian Herodotus (5th century bce), also tells of hordes of small flying serpents among the spice groves of Arabia, describing them as ‘serpents with two pairs of wings’. He did not see them in action himself, but he did see their skeletons in the desert just near to Buto (modern Tell el-Farein in the Nile Delta), where the goddess Wadjet was worshipped, sometimes in the form of a winged serpent, her symbol being the Uraeus or rearing cobra, adopted all over Egypt as a sign of sovereignty or deity. All this has given rise to speculations that seraphim may have originally been gods, demoted in status during a transition in early times from polytheism to monotheism.

Another mythical creature of Ancient Egypt is known as serref (with obvious linguistic echoes of seraf). These were guardian griffins, often depicted with the head and wings of an eagle and the body of a lion. They carried ANDěLé OD POČáTKů / ANGELS FROM EARLIEST TIMES

dead kings to heaven, and were transmitters of prayer.

The Greeks believed that they were the same as the Scythian gryphon, fabled to watch over the gold that is there. But if anything, such griffins have been associated with cherubim rather than seraphim.

Returning to the second line of etymological interpretation, taking the word saraf in its sense of burning, the lexicon suggests a personification of lightning, in particular, the lightning’s strike 8 and a parallel is advanced with the Babylonian solar deity Nergal. More importantly, the word saraf refers mainly to a particular kind of burning, meaning ‘consumed utterly by fire’ – the kind of burning from which no residue remains.

Seraphic fire would thus burn away all impurities. It might even consume the sense of a separate individual existence. This appears to be Isaiah’s experience when the seraph brings him a burning coal, to burn impurities away and render him fit to be a holy prophet.

The holy words which the seraph calls aloud (Isaiah 6:3) have been interpreted as a constant song of praise in which all the seraphim participate. Known as the Kedusha (Sanctification) in Hebrew, the Trisagion (Thrice Holy) in Greek or the Sanctus in Latin, these words became central to divine service in both Judaism and Christianity, marking the moment when human voices unite with those of the angels. In some medieval churches and chapels, the overtones and resonances created by the architectural forms blur the boundary between human voices and divine voices. In Jewish ritual, it became traditional for worshippers to close their eyes, turn their mind towards heaven, and rise on tiptoe a little higher each time at each of the three soundings of the word ‘holy’, as if to reach up and join the angels who, faces covered with wings, are hovering round the throne of glory; in churches too, the presence of the angels is understood to be experienced through the recitation of this prayer, which invokes an atmosphere of reverence and love. According to the later description of Dionysius, the seraphim are perennially circling round the divine, and their penetrating warmth and overflowing heat gives them the capacity to arouse in others the love that burns so brightly in themselves.9 Although he warns us, as did the great medieval commentator Maimonides, that all these spiritual beings or intelligences are so simple that they cannot be known, he asserts that they help us to contemplate the divine ray, and be lifted towards it.10 Amongst angels, seraphim came to hold an unassailable ascendancy in Christian thought, being associated with the highest of the celestial spheres, the crystalline heaven or primum mobile, and responsible for its movement. In Jewish literature they continued to hold sway in mystical traditions, but not especially in the literature of spiritual ascent.

In Christian tradition, Lucifer, the morning star who fell from grace, was sometimes held to have been

5 Milton, Paradise Lost, VIII, 626-629.

6 Babylonian Talmud, Yoma, 54a.

7 Now in the Walters Art Museum, Baltimore.

8 F. Brown, S.R. Driver and C.A. Briggs, Hebrew

and English Lexicon of the Old Testament (Oxford: Clarendon Press, 1907, revised 1951 and 2000), p. 976-7.

9 Dionysius the Areopagite, Celestial Hierar-

chy, 205c.

10 Celestial Herarchy 137a-c, 165a and passim.

Cf. Maimonides, Guide for the Perplexed, II, 6 and Mishne Torah, I, Hilchot Yesodei ha Torah.

3

Ivan Sobotka, Anděl, 1958, soukromá sbírka (kat. č. 217)

14 • 15

he will not eat the food they offer him, but tells them to offer it to God. In fact, it is only when the sacrificial flame consumes the offering and the ‘man of God’ disappears into heaven in that flame that they realize they have been visited by an angel.

From all these passages we begin to get a sense of angels as messengers who sometimes metamorphose between their own identity and that of Him whom they serve.

Angels as guardians To these messengers we may add several instances of angels in the book of Psalms, who offer guardianship and protection of the individual, which may well have provided the basis for later doctrines on guardian angels that became so important in Christianity. A key text is Psalm (91:10-12), ‘There shall no evil befall thee, neither shall any plague come nigh thy dwelling.

For he shall give his angels charge over thee, to keep thee in all thy ways.

They shall bear thee up in their hands, lest thou dash thy foot against a stone.’ 22 Within Judaism, what develops from this is the folkloric tradition of two angels always in attendance on the individual, one good, one bad. A Talmudic version of this relates that when a man returns home from prayers on the Sabbath eve, if he arrives to find the candles lit, the tables set and everything ready to honour the Sabbath, the good angel says, ‘May it be the divine will that the next Sabbath should be the same.’ The evil angel is compelled to answer ‘Amen’. But if the home is not ready, the evil angel recites the same formula: ‘May it be the divine will that the next Sabbath should be the same,’ and the good angel is obliged to answer ‘Amen’.23 From this tale we can see how pre-destination and free-will can become embroiled in questions about guardian angels, and this exercised the minds of many commentators.

Meanwhile, a Kabbalistic invocation of these two guardian angels emerged as a sabbath song that won almost universal acceptance, even though it asks for blessing from the angels, which comes perilously close to angel worship, which is totally proscribed within Judaism.24 Besides the early books and the psalms, later biblical visions of angels shift into a different register. King David saw a vision of an angel standing between earth and heaven, with a drawn sword in his hand (I Chronicles 21:16). Daniel encounters the only angel named in the Old Testament, (Daniel 10:13 and 21), though this did not stop commentators from ascribing names and identities to earlier episodes. Daniel’s angel, Michael, is thus said to have contended with Samael, the devil, at the ANDěLé OD POČáTKů / ANGELS FROM EARLIEST TIMES

death of Moses (Midrash Devarim Rabbah, 11:6) and to have intervened to save Abraham from Nimrod’s furnace and Isaac from Abraham’s knife.

With the book of Daniel we are looking forward towards apocalyptic writings and the profusion of texts composed from the first century bce that introduced a whole host of new legends and angel names. The Book of Jubilees, the Apocalypse of Abraham and especially the Book of Enoch, spell out the trouble that arose when the sons of God married the daughters of men, at the time of the Nephilim (fallen ones), as is noted only briefly in Genesis 6:1-6. Names are allotted to angels, genealogies and specific functions are elaborated that have no biblical origin, but that became very potent in folklore and even influenced ritual and prayer. The fallen angel Azazel, to whom the scapegoat is sent on the Day of Atonement (as prescribed in the ritual for the High Priest, Leviticus 16:8-10), had been responsible for teaching mankind how to make weapons of war and instruments of vanity.

Another fallen angel, Samjaza, had taught enchantments, while others gave knowledge of the stars, the sun, the moon and the clouds. They were among the so-called ‘watchers’, originally good angels sent to watch over the stars and humankind, but now fallen. Azazel gets cast down into a pit in the wilderness, bound hand and foot, by the angel Raphael, while Uriel is sent to warn Noah, Gabriel to destroy all the children of the ‘watchers’ and Michael to bind Semjaza.

It is beyond the scope of this chapter to pursue any further the extensive literature on angels and demons, but we should note that from this time on, angel names and angel legends begin to proliferate, picked up and elaborated in Christian texts of the Gnostic period, reflected in the literature of Islam, and further elaborated in the writings of the mystics and Kabbalists of the middle ages.

Archangels The archangels, and their names, are said to have come from Babylon. Originally the archangels seem to have been seven in number, and these may perhaps be identifiable with the seven angels of the presence mentioned in Revelation (8:2). Apart from Michael, named in the book of Daniel, and Raphael and Gabriel named in the book of Tobit and the New Testament, not one of the angel names has biblical authority. Resh Lakish in the 3rd century noted the Babylonian origin of the archangels’ names. In fact, the archangels probably had their origins in the planetary gods of the Babylonian religion.25 By a process of adaptation and purging of polytheistic associations, the seven archangels were reduced to four, and became associated not with the planets, the rulers of the Babylonian (and later the Greek) world, but with the four constellations that correspond to the four directions and the four types of face in Ezekiel’s vision, the lion, the

22 Psalm 91: 10-12. This is also echoed in the

gospel, at Matthew 4:6.

23 Babylonian Talmud, Shabbat, 119b.

24 The hymn ‘Shalom Aleichem, malachei

hasharet’ (Peace unto you, ministering angels). Safed, late 16th or early 17th century.

25 Only seven planets were known at this time.

The fascinating question of their adaptation is discussed in From Gabriel to Lucifer, pp. 140-142.

8

Ivan Theimer, Tobiáš a anděl, 1998, foto: Andrea Sbardellati

22 • 23

Poslové, prostředníci a ochránci Andělé v pozdní antice a raném středověku Ivan Foletti

Anděl je v období od pozdní antiky do raného středověku postavou do jisté míry paradoxní. Na jedné straně jde o figuru v rámci evangelijního vyprávění většinou druhotnou, která je jen výjimečně v centru dění.1 Na straně druhé je to jedna z vůbec nejčastěji znázorňovaných postav, a to nejen v rámci narativních či ikonických obrazů, ale i v rámci dekorací. Tento paradox činí kategorii andělů poměrně těžko uchopitelnou pro badatele, kteří se snaží „vyprávět příběhy“.

Také velký počet biblických zmínek o andělech ztěžuje systematické studium této ikonografické skupiny. Andělé jsou přítomni v Jákobově vidění (Gen 25, 24–49, 33), zvěstují vzkříšení Krista ženám u hrobu (Mt 27, 55–56; Mk 15, 40–41; Lk 23, 49; Jan 19, 25) a vedou lid izraelský napříč pouští (Ex 13, 21–22; 23, 20–23). Andělé se rovněž setkávají s Abrahámem v poušti, doprovázejí Mojžíše přes Mrtvé moře, zjevují se Josefovi ve snu (Mt 1, 16–25), zvěstují narození Páně (Lk 2, 8–20) atd. Z tohoto stručného výčtu je patrné, že komplexní studie fenoménu zobrazování andělů v pozdní antice a raném středověku by se snadno mohla stát jen nudným soupisem ikonografických témat bez možnosti pochopit kontext, v němž zobrazení vznikla.

V tomto textu bych se naopak rád zabýval právě kontextem a pokusil se vystoupit ze schématu základního ikonografického popisu. Soustřeďuji se na několik ikonologických problémů, které jsou pro vytyčené období dle mého soudu nejvýmluvnější. Mým záměrem

je vysvětlit existenci různých zobrazení andělů v jejich konkrétním kulturním, historickém a náboženském kontextu. V tomto smyslu je tento esej jen málo „panoramatický“ a nejsou v něm zmíněna všechna místa v Bibli, kde se andělé zjevují. Nezaměřuji se ani na funkci andělů jako poslů ve Starém a Novém zákoně, ani na moment největší slávy v andělské historii, totiž na Zvěstování (Mt 1, 18–25; Lk 1, 26–37), které je od samého počátku až do současnosti vnímáno jako jeden z klíčových okamžiků křesťanských dějin. 2 Jak jsem již zmínil, z hlediska dějin obrazu jde o zevšednělé téma, 3 a to především proto, že až na pár výjimek z prvních století se ikonografie andělů ustálila velmi rychle. 4 Ze stejného důvodu se nezabývám ani anděly s funkcí primárně dekorativní.

Přestože to jsou obrazy bezesporu nádherné a dotvářejí vnímání chrámového prostoru jako podoby ráje, pro vytyčený záměr by ale jejich systematické studium poskytlo jen málo vhodných poznatků (obr. 11).

Tento článek se naproti tomu věnuje těm andělům, o nichž Bible mlčí. Tito více či méně diskrétní poslové Boží plní na stěnách nejen sakrálních staveb různé funkce. Oproti našemu příliš karteziánskému vidění skutečnosti plní andělé středověké univerzum nejen skrze obrazy, ale také v kolektivních představách a hlavně v liturgické performanci.

Esej je členěn na tři části. První se pokouší představit anděla v jeho nejvšednější roli svědka – ochránce, který svou pouhou přítomností klade důraz na ostatní

Rád bych poděkoval Alžbětě Filipové za překlad textu do češtiny a Monice Kučerové za cenné rady a pomoc s grafickou úpravou obrazové přílohy.

1 O andělech v pozdní antice obecně Georg

Stuhlfauth, Die Engel in der altchristlichen Kunst, Freiburg – Leipzig – Tübingen 1897; Marco Bussagli (ed.), Le ali di Dio: messaggeri e guerrieri alati tra Oriente e Occidente, Milano 2000; Cecilia Proverbio, La figura dell’angelo nella civiltà paleocristiana, Todi 2007.

2 Obecně viz Francesca Paola Massara,

„Annunciazione“, in: Fabrizio Bisconti (ed.), Temi di iconografia paleocristiana, Città del Vaticano 2000, s. 111–113.

3 Svědčí o tom různé publikace jako například

nedávno vydaná monografie určená turistům ve Vatikánu: Sandro Barbagallo, L’Annunciazione nell’arte: iconologia e iconografia del rimorso e della redenzione, Città del Vaticano 2013.

4 Alessandra Ghidoli, „Annunciazione“, in: 11

Andělé nesoucí bystu Krista, Evangeliář z Lorsch, slonovina, kolem 810, Victoria and Albert Museum, Londýn

POSLOVé, PROSTŘEDNíCI A OCHRáNCI

Enciclopedia dell’Arte Medievale, II, Roma 1991, s. 40–46.

12

Maria mezi anděly s donátorem, Santa Maria in Trastevere, Řím, 6.– 8. století

5 K výzdobě katakomb viz Federica

Pirani, „Quando agli angeli spuntarono le ali“, in: Serena Ensoli – Eugenio La Rocca (eds.), Aurea roma: dalla città Pagana alla città cristiana (kat. výst.), Palazzo delle esposizioni, Roma 2000, s. 389–394.

6 Maria Lidova, The Imperial Theotokos:

Revealing the Concept of Early Christian Imagery in Santa Maria Maggiore in Rome”, Convivium II, 2015, č. 2, s. 60–81.

7 Kurt Weitzmann, The Monastery of Saint

Catherine at Mount Sinai. The Icons. From the Sixth to the Tenth Century, I, Princeton 1976; Maria Lidova, L’icona acheropita della Vergine di Santa Maria in Trastevere a Roma, in: Valentina Cantone – Silvia Fumian (eds.), Le arti a confronto con il sacro. Metodi di ricerca e nuove prospettive d’indagine interdisciplinare, Padova 2009, s. 19–28, 233–236; Wolfgang Fritz Volbach, Elfenbeinarbeiten der Spätantike und des frühen Mittelalters, Mainz am Rhein 1976, s. 91–92.

8 Deborah Mauskopf Deliyannis, Ravenna in

Late Antiquity, Cambridge 2010, s. 146–174.

9 Arne Effenberger, Das Theodosius-Misso-

rium von 388: Anmerkungen zur politischen Ikonographie in der Spätantike, in: Claudia Sode – Sarolta Takács (eds.), Novum millennium. Studies in byzantine History and Culture dedicated to Paul Speck, Aldershot 2001, s. 97–108.

10 Bente Kiilerich, The Obelisk Base in Con-

stantinople. Court Art and Imperial Ideology, Roma 1998.

znázorněné postavy. Druhá část nastiňuje způsob, kterým se na vítězných obloucích pozdně antických kostelů andělé mění v aktéry božské liturgie, kterou je možno spatřit při vstupu do sakrálního prostoru. Třetí a zároveň poslední část se věnuje andělům, kteří v křesťanském mystériu liturgie vstupují do pozemské reality a ruší tak hranici mezi nebem a zemí.

křesťanství: Ježíše Krista nebo Panny Marie. Podobnou kompozici můžeme nalézt například na mozaikách v Santa Maria Maggiore v Římě, které jsou datovány do let pontifikátu Sixta III. (432–440), 6 na votivních ikonách ze Sinaje a z kostela Santa Maria in Trastevere v Římě (obr. 12), obě pocházející z 6. století, nebo také na slonovinovém diptychu z Berlína, zhotoveném nejspíše v Konstantinopoli za císaře Justiniána (482–565).7 Neopomenutelná je také bazilika Sant’Apollinare Nuovo v Ravenně, původně zasvěcená Kristu Spasiteli, kde jsou Kristus a Panna Maria, každý se svou andělskou stráží, zobrazeni naproti sobě. Kompozici nechal zhotovit ostrogótský král ariánského vyznání Theodorich (obr. 13). 8 Domnívám se, že tento typ kompozice okamžitě evokuje současnému divákovi podobu osobní ochranky: diskrétní, avšak stále přítomné tam, kde se nachází nějaká známá osobnost. V tomto případě se výjimečně takový dojem shoduje s chápáním stejného obrazu antickým člověkem. Můžeme tak alespoň usuzovat ze srovnání s tehdejším znázorněním císaře: panovník usazený na trůnu je vždy obklopen svou osobní stráží.

Konkrétním a výmluvným příkladem je tzv. Missorium Theodosii, kde je císař vyobrazen právě mezi svými osobními strážci.9 Stejné téma se kromě missorií nachází rovněž na monumentálních památkách, například na Theodosiově obelisku.10 Vzhledem k tomu, že v těchto případech nejde o náhodně pořízenou momentku, nýbrž o vzácné pozdně antické artefakty, musí být již samotná existence podobné ikonografie – přítomnost císařské gardy – chápána v ikonologickém smyslu jako oslava císařské moci. Jinak řečeno, strážci zde musejí být považováni za jistý císařův atribut a obraz jeho slávy.

Vycházíme-li z tohoto předpokladu, měli bychom se zamyslet nad tím, proč se právě andělé nacházejí na tak podobné pozici jako vojáci na císařských obrazech, tedy proč se nebeští poslové známí z biblických textů mění

Andělé, ochránci, zprostředkovatelé, svědci Kromě několika znázornění v katakombách, kde jsou však andělé těžko identifikovatelní, pokud se nenacházejí v rámci scény Zvěstování, se poslové Boží těšili velké oblíbenosti zejména po ustanovení křesťanství jako státního náboženství císařem Theodosiem v roce 391. 5 Mezi 5. a 6. stoletím se tyto okřídlené bytosti staly jedněmi z nejrozšířenějších postav a byly zobrazovány nejen pomocí různých uměleckých technik, ale také v různých funkcích. Anděly nacházíme na monumentálních mozaikách, stříbrných skříňkách nebo slonovinových diptyších. Kromě andělů, kteří podobně jako antické niké nesou medailon s emblémem Krista (christogram, kříž či jeho bystu), je bezpochyby nejrozšířenější kategorií anděl strážce v těsné blízkosti nejdůležitějších postav

13

Kristus mezi andělskou gardou, mozaika, Sant’Apollinare Nuovo, Ravenna, před 526

28 • 29

Ikonografie andělů Jan Royt

Dobrořečte Hospodinu, jeho andělé, vy silní bohatýři, kteří plníte, co řekne, vždy poslušni jeho slova! (Žalm 103, 20)

Různé formy andělských bytostí jsou známy snad ve všech kulturách.1 Andělé, tak jak je známe z období středověku i novověku, mají své typové předobrazy v antickém Řecku a Římě. Hlavním poslem antických bohů byl Hermés (Merkur), 2 zobrazovaný s okřídlenými opánky a okřídleným kloboukem. V ruce obvykle drží okřídlenou hůl opletenou párem hadů zvanou caduceus. Hůl byla obecně v Řecku odznakem putujících a poslů, proto i dospělé andělské bytosti v byzantském umění, které na kulturu antického Řecka navazovalo, byly s holí zobrazovány. Ostatně řecké slovo angelos, znamená posel. Zbožnělé císaře a jejich manželky unášené na nebesa provázel často okřídlený genius (Psychopompós), 3 jak ho známe z apoteózy císaře Antonia Pia a jeho manželky Faustiny na reliéfu soklu sloupu Antonia Pia v Římě (kolem 161, Vatikánská muzea). Na reliéfu z Arco di Portugallo v Římě (kolem poloviny 2. století, Řím, Kapitolská muzea) s vyobrazením Apoteózy Vibie Aurelie Sabiny, manželky císaře Hadriána, okřídlený Psychopompós nebo dle jiných názorů personifikace Aeternitas má ženskou podobu. Okřídlenými ženskými bytostmi byly Iris – bohyně duhy, poselkyně bohů 4 i Níké (Viktorie) 5 – bohyně vítězství. Obecně známá je tzv. Níké Samothrácká (2. století př. Kr., Paříž, Louvre), jež je helénistickou kopií řeckého originálu. Viktorie převzali i křesťané, jak o tom svědčí reliéf z tzv. Princeznina sarkofágu (polovina 4. století, Istanbul, Archeologické muzeum), 6 na němž dvojice Viktorií drží vítězný vavřínový věnec s chrismonem (symbol vítězství Krista nad smrtí). Čtyři Viktorie v bílém rouchu drží vítězný věnec s Beránkem Božím na mozaice z 6. století, zdobící klenbu chóru chrámu San Vitale v Ravenně.7 Typově lze z antiky odvodit dětské okřídlené postavičky andělů – érotů (např. reliéf s Néreidkou a mořským koněm, reliéf z oltáře Domitia Ahenobarba či ze soklu sloupu Marka Antonia, 2. století př. Kr., Mnichov, Glyptotéka).

Vyskytují se i později na raně křesťanských nástěnných malbách v katakombách, na sarkofázích (Sarkofág Junia Bassa, kolem 359, Vatikánská muzea) či na mozaikách (4. století, Řím, S. Constanza), jak sklízejí úrodu. 8 IKONOGRAFIE ANDěLů

21

Reliéf s apoteózou Antonia Pia a jeho manželky Faustiny, sloup Antonia Pia, Řím, kolem 161

V židovské tradici existuje několik názorů na původ a povahu andělů.9 Všechny spojuje skutečnost, že andělé jsou bytosti stvořené samotným Hospodinem, avšak liší se v názorech na vlastnosti a podobu andělů. Podle jednoho z názorů jsou andělé skutečné hmotné bytosti (neokřídlené) a jako rosa jsou každé ráno stvořeni „každým vydechnutím Všemohoucího”. Dle rozšířenějšího názoru jsou andělé konečným, sebevědomým jsoucnem bez hmoty a byly stvořeni. Vyskytl se i minoritní názor, že andělé zde byli již před stvořením světa nebo byli všichni stvoření v poslední vteřině dne a byla jim dána nesmrtelnost až po den Posledního soudu. V Talmudu se píše o tom, že po svém stvoření zapějí hymnus chválící Hospodina a zemřou. Spatřit anděla však mohl pouze ten, jehož srdce bylo čisté.

V knihách Starého zákona vystupují andělé buď jako poslové Boží skrytě či jako ohlašovatelé tajemství spásy.

Snad nejvíce zmínek o andělech nacházíme v knize Genesis, což se projevilo i v ikonografii. Podle knihy Genesis vyhnal prarodiče10 z Ráje anděl s plamenným mečem, což expresivně zobrazil Masaccio na nástěnné malbě s námětem Vyhnání z Ráje (1427–1428, Florencie, Santa Maria del Carmine, kaple Brancacciů ). Podle apokryfního spisu Život Adama a Evy 11 prý šlo o archanděla Michaela.

Z knihy Genesis12 se dovídáme, že Abrahama a Sáru navštívili v Mamre tři muži, které Josephus Flavius v Židovských starožitnostech13 považoval za anděly.

V Mišna Joma jsou konkretizováni jako ve středu stojící Michael, po pravé straně Gabriel a po levé Rafael.

Midrašská tradice pak hovoří dokonce o Bohu doprovázeném trojicí andělů. Svatý Augustin (De Trinitate)14 pak z toho vyvodil, že Bůh byl přítomen ve všech třech osobách, z čehož pak vzešla trinitární interpretace

1 Literatura k andělům: Josef Tumpach –

Antonín Podlaha, heslo Anděl, in: Český slovník bohovědný, I, Praha 1912, s. 417–431; Karl Gustav Wirth, heslo Engel, in: Reallexikon zur Deutschen Kunstgeschichte (dále jen RDK), V, München 1967, sl. 341–355; Otto Hophan, Die Engel, Luzern 1956; Antonín Novotný, heslo Anděl, in: Biblický slovník, Praha 1956, s. 27–29; Hannelore Sachs – Ernst Badstübner – Helga Neumann, Christliche Ikonographie in Stichworten, Leipzig 1980, s. 115–116; Michael Glasmeier, Angelologische Bibliographie. in: Tumult. Zeitschrift für Verkehrswissenschaft, Bd. 6, 1983, s. 9–15; Engelbert Kirschbaum (ed.), Lexikon der christlichen Ikonographie, I, Rom – Freiburg – Basel –Wien 1990, sl. 626–642 (dále jen LCI); Gustav Davidson, A Dictionary of Angels. Including the Fallen Angels, New York 1994; Georges Huber, Můj anděl půjde před tebou, Praha 1996; David Keck, Angels and Angelology in the Middle Ages, Oxford 1998; Heinrich Krauss, Die Engel, Überlieferung, Gestalt, Deutung., München 2000; Heinrich Krauss, Kleines Lexikon der Engel: von Ariel bis Zebaoth, München 2001; Uwe Wolf (ed.), Das grosse Buch der Engel, Freiburg im Breisgau 2002; Alfred Läpple, Engel. Die Boten Gottes in Kultur und Glauben, Augsburg 2003; Jan Royt, Poslové nebes, Kašperské Hory 2001; Jan Royt, heslo Anděl, in: Idem, Slovník biblické ikonografie, Praha 2007, s. 16–29; Oliver Dürr, Der Engel Mächte. Systematisch-theologische Untersuchung: Angelologie, Stuttgart 2009 (Forum Systematik 35).

2 Vollmer’s Wörterbuch der Mythologie aller

Völker, Dritte Edition, Stuttgart 1874, Reprint Leipzig 1990, s. 78; Tady je odkaz na tuto stranu: http://reader.digitale-sammlungen.de/ de/fs1/object/display/bsb11184170_00152. html?zoom=0.7000000000000002 a tady odkaz na heslo Hermes: http:// reader.digitale-sammlungen.de/de/fs1/ object/display/bsb11184170_00320.html?zoom=0.7000000000000002; František Saska – František Groh, Mythologie Řeků

a Římanů, Praha 1949, s. 51–52; Robert von Ranke-Graves, Griechische Mythologie. Quellen und Deutung, Reinbek bei Hamburg 1984, s. 24; Herbert J. Rose, Griechische Mythologie. Ein Handbuch, München 2003, s. 47.

3 Saska – Groh 1949 (pozn. 2), s. 227–228.

4 Ibidem, s. 80–81.

5 Ibidem, s. 67–68.

6 Gerárd-Henry Baudry, Handbuch der

frühchristlichen Ikonographie, Freiburg – Basel – Wien 2009, s. 31.

7 Ibidem, s. 129.

8 Ibidem, s. 143–145.

9 Tumpach – Podlaha (pozn. 1), s. 417–431;

William George Heidt, Angelology of the Old Testament, Washington 1949; Novotný (pozn. 1), s. 27–29; Michael Mach, Entwicklungsstadien des jüdischen Engelglaubens in vorrabbinischer Zeit, Tübingen 1992 (Texts and studies in ancient Judaism 34); Giorgio Agamben – Emanuele Coccia (eds.), Angeli. Ebraismo Cristianesimo Islam, Vicenza 2009 (La quarta prosa).

10 Gn 3, 24; Brian O. Murdoch, The

Apocryphal Adam and Eve in Medieval Europe: Vernacular Translations and Adaptations of the Vita Adae et Evae, Oxford 2009; R. H. Charles (ed.), Slavonic Vita Adae et Evae, in: The Apocrypha and Pseudepigrapha of the Old Testament, Oxford 1913; Royt 2007 (pozn. 1), s. 13–15.

11 Martin Meiser – Otto Merk (eds.), Das

Leben Adams und Evas, in: Jüdische Schriften aus hellenistisch-römischer Zeit II/5, Gütersloh 1998, s. 737–870.

12 Gn 18, 1n. K ikonografii námětu: Redakce,

heslo Engel, in: RDK, I, 1937, sl. 82–102; Elizabeth Lucchesi Palli, heslo Abraham, in: LCI, I, 1990, sl. 21–23; Royt 2007 (pozn. 1), s. 12, 171–172.

13 Josephus Flavius, The Antiquities of the Jews,

překlad William Whiston, London –New York 1879.

14 Patrologia Latina 10, sl. 117.

15 Gn 19, 1; C. M. Kauffmann, heslo Lot, in: LCI,

III, 1990, sl. 107–112; Royt 2007 (pozn. 1), s. 145.

16 Gn 16, 7–16; Nicolete Gray, heslo Agar, in: LCI,

I, 1990, sl. 79–80; Royt 2007 (pozn. 1), s. 11.

17 Gn 22, 11–15; Elisabeth Lucchesi Palli, heslo

Abraham, in: LCI, I, 1990, sl. 20–35; Royt 2007 (pozn. 1), s. 11–13.

18 Gn 28, 12; C. M. Kauffmann, Jakob, in: LCI, II,

1990, sl. 370; Royt 2007 (pozn. 1), s. 85.

19 Gn 32, 24–32; C. M. Kauffmann, heslo

Jakob, in: LCI, II, 1990, sl. 376–377; Royt 2007 (pozn. 1), s. 86.

20 Patrologia Latina 23, sl. 1027.

21 Patrologia Latina 10, sl. 141.

22 J. J. Timmers, heslo Balaam, in: LCI, I, 1990,

sl. 240; Royt 2007 (pozn. 1), s. 52.

23 RDK, II, 1948, sl. 740–744; Royt 2007

(pozn. 1), s. 52.

22

Detail západního průčelí katedrály v s Jákobovým žebříkem, Bath, kolem 1520

námětu na Východě. Snad nejznámějším vyobrazením, jež se objevuje již v katakombách (muži bez křídel, 4. století, Řím, katakomby na Via Latina), je ikona s námětem Starozákonní Trojice od Andreje Rubleva (1425, Moskva, Treťjakovská galerie), pocházející z Trojicko-sergijevské lavry.

Od Abrahama odchází tři muži, andělé, ale pouze dva přicházejí do hříšné Sodomy15 a nabádají pohostinného Lota, aby se ženou a dvěma dcerami odešel z města, které bude Hospodinem zničeno. Oba muži-andělé pak doprovází Lota a jeho rodinu na útěku ze Sodomy, což zobrazila celá řada umělců, jako například Pieter Pauwel Rubens (kolem 1615, Würzburg, Martin von Wagner Museum).

Anděl zachraňoval podle knihy Genesis16 Hagar na poušti, když bloudícím ukázal cestu k prameni.

Tuto scénu zobrazil v roce 1735 Václav Vavřinec Reiner na nástěnné malbě v kostele Bolestné Panny Marie v Dobré Vodě.

Anděl coby posel Boží podle knihy Genesis17 zadržel ruku s nožem, kterou chtěl Abraham vztáhnout z lásky k Hospodinu na svého syna Izáka, když se ho chystal obětovat. Tuto dramatickou situaci zobrazil v roce 1635 Rembrandt van Rijn na obraze vystaveném v petrohradské Ermitáži. Tento příběh byl chápán v duchu typologického paralelismu jako předobraz Kristovy oběti.

Pozoruhodný sen se zdál Jákobovi při útěku z Bersabé do Cháran.18 Spatřil v něm žebřík dosahující nebes, z něhož sestupovali na zem andělé. Velmi zajímavé provedení Jákobova žebříku v podobě reliéfu z doby

kolem roku 1520 nalezneme na fasádě klášterního kostela v anglickém Bathu. éteričtí andělé vystupují a sestupují po žebříku Jákobově na obraze Michaela Lukase Leopolda Willmanna (kolem 1691, Berlín, Gemäldegalerie). Podle některých názorů, poukazujících k vyobrazení andělů s hudebními nástroji na klenbě schodiště Velké věže na Karlštejně, lze toto schodiště považovat za aluzi na Jákobův žebřík. K Jákobovu žebříku je přirovnáván kříž Kristův, jenž je díky oběti Kristovy žebříkem do nebes. Andělé vystupující a sestupující po žebříku byli považováni za symboly duší vystupujících na nebesa k Bohu.

Zápas Jákoba s andělem19 lze podle výkladů sv. Jeronýma (Liber Hebr. Quaest Gn) 20 a Hillaria z Poitiers (De Trinit., V, 19–20) 21 chápat jako zápas se samotným Bohem či vítězství Krista nad synagógou. Námět Jákoba zápasícího s andělem byl ve starším umění v katolickém prostředí zobrazován poměrně vzácně. Častěji tomu bylo v zemích, které přijaly reformaci, jako například v Holandsku (Rembrandt, 1659, Berlín, Gemäldegalerie).

V druhé knize Mojžíšově (23, 20–23) Hospodin vzkazuje Hebrejcům: „hle, pošlu před tebou anděla, aby nad tebou po cestě bděl a přivedl tě na místo, které jsem ti určil. Uctívej ho a naslouchej jeho hlasu a nebouři se proti němu, neodpustil by vám vaše přestupky, neboť v něm přebývá mé Jméno. Jestliže však budeš jeho hlasu bedlivě naslouchat a budeš dělat, co říká, budu nepřítelem tvých nepřátel a odpůrcem tvých odpůrců. Můj anděl půjde před tebou…”

Anděl hraje důležitou roli v příběhu o proroku Bileámovi (Balaamovi) a oslici (Nu 23, 21–35).22 Hospodinu se nelíbila Bileámova cesta s moabskými velmoži. Poslal proto anděla, aby ho upozornil na nevhodnost cesty.

Třikrát se postavil anděl do cesty oslici, která ho spatřila a vyhnula se mu, avšak zaslepený Bileám jej nespatřil. Oslici za její údajnou neposlušnost zbil a až se mu zjevil anděl, tak prohlédl a kál se. Příběh je zobrazován již v raně křesťanských katakombách (např. Řím, Pietro e Marcellino, 4. století). 23 Podobně chrání Hospodin Izraelity před Egypťany, když anděl položí mračno mezi Egyptem a Izraelem (Joz 24, 7). Podstatně ve prospěch židovského národa zasahují andělé v Knihách Makabejských. Tak například v bitvě Izraelitů se Syřany nepřátelé spatřili přicházet z nebes pět mužů na koních se zlatými uzdami, kteří se postavili do čela židovského vojska (2 Mak 10, 30) a chránili jej. Podobné andělské pomoci se dočkali Hebrejci v čele s Judou Makabejským v boji proti správci syrského krále Lýsiásovi (2 Mak 11, 13).

Známý i z výtvarného umění je příběh Heliodóra (2 Mak 3, 24–26), 24 kancléře Seleuka IV. Heliodóros se pokusil vyloupit chrámovou pokladnici, ale byl zastaven třemi muži-anděly. V letech 1511–1512 tuto scénu jako aktualizaci vyhnání Francouzů papežským vojskem zobrazil Raffael ve Vatikánských stanzích (Vatikán, Stanza di Eliodoro).

36 • 37

26

Filip Sattler, Archanděl Michael, před 1738, řkf Sv. Michala v Olomouci (kat. č. 187)

IKONOGRAFIE ANDěLů

53 Karl August Wirth, heslo Erzengel,

in: RDK, V, 1967, sl. 1405–1408; Elisabeth Lucchesi Palli, heslo Erzengel, in: LCI, I, 1990, sl. 674–681; Royt 2007 (pozn. 1), s. 22–25.

54 Johannes Chrysostomus, De incomprehen-

sibili Dei natura III, 5, Patrologia Graeca 48, sl. 724.

55 Oskar Holl – Renate von Dobschütz –

Volker Osteneck et al., heslo Michael, in: LCI, III, 1990, sl. 255–266; Royt 2007 (pozn. 1), s. 22–24.

a mnoho očí. Cherubové v úloze strážců zdobili vrchní část archy úmluvy (Ex 37, 7). Kniha athoská doporučuje malířům, aby cheruby malovali s jedním párem křídel.

Abstraktní podobu mají trůnové (řec. thronoi, lat. throni). Podobají se ohnivým kolům nebo bytostem s mnoha očima. Dle Ezechiela (1, 13–19): „Svým vzhledem se tyto bytosti podobaly hořícímu řeřavému uhlí.

Vypadaly jako pochodně a oheň procházel mezi bytostmi a zářil, totiž z toho ohně šlehal blesk. A ty bytosti pobíhaly sem a tam, takže vypadaly jako blýskavice.

Když jsem na tyto bytosti hleděl, hle na zemi u těchto bytostí, před každou z těch čtyř, bylo po jednom kole.

Vzhled a vybavení kol bylo toto: třpytila se jako chrysolit a všechna čtyři se sobě podobala: jejich vzhled a vybavení se jevilo tak, jako by bylo kolo uvnitř kola. Když jela, mohla jet na všechny strany a při jízdě se nezatáčela. Jejich loukotě byly mohutné a šla z nich bázeň: ta čtyři kola měla loukotě kolem dokola plné očí. Když se bytosti pohybovaly, pohybovala se s nimi i kola, a když se bytosti vznášely nad zemí, vznášela se i kola.“ Hermeneia popisuje trůny jako červená kola se čtyřmi plameny a křídly zdobenými očima. Zvláštní formou je tzv.

Tetramorf, popisovaný Ezechielem (1, 10). Jde o bytost spočívající na kolech, složenou z cheruba, jehož křídla jsou ozdobena očima, dále z hlav býka, lva a orla. Ireneus z Lyonu interpretuje Tetramorfa symbolicky: Anděl – lidská Kristova podstata, býk – Kristova oběť, lev – statečnost a zmrtvýchvstání Kristovo, orel – Duch Svatý a Nanebevzetí. Jeroným považuje jednotlivé bytosti za symboly evangelistů: anděl symbolizuje Matouše, býk Lukáše, lev Marka a orel Jana.

Prvním kůrem druhé hierarchie jsou panstva (řec. kyriotetes, lat. dominationes). Zmiňována jsou v epištole sv. Pavla (Kol 1, 16). Podle Pseudo-Dionýsia plní úlohu jakési „nebeské policie“, když dohlížejí na to, zda ostatní kůry andělské plní své povinnosti. Podle apokryfních textů mají svá jména: Zadkiel, Hašmal, Jachriel a Muriel.

Kniha athoská je popisuje jako nákladně oblečené bytosti v ruce s holí v podobě kříže a se sférou s monogramem Kristovým.

Prostředníky Božího požehnání a zázraků jsou síly (řec. dynameis, lat. potestates). Doprovázejí statečné lidi a chrání je. Podle apokryfu Život Adama a Evy pomáhaly dvě bytosti – síly při narození Kaina. Dvě bytosti zvané síly doprovázely Krista na nebesa při nanebevstoupení.

Autor Knihy athoské je doporučuje malovat v nádherných šatech jako panstva, avšak bez obuvi.

Jako první prý byl Bohem stvořen třetí kůr druhé hierarchie, mocnosti (řec. exusíai, lat. virtutes), jak se o tom dovídáme z epištoly sv. Pavla (Kol. 1, 16). Snad jsou odvozeny od starozákonních elohim (Mocnosti ducha). Podle Pseudo-Dionýsia brání svět před útokem démonů a usilují o rovnováhu dobrého a zlého v duši člověka. Dle Knihy athoské jsou oblečeny do bohatě zdobeného mantlu a tuniky sahající ke kolenům.

Také knížectva (řec. archaí, lat. principates) sv. Pavel (Kol. 1, 16) považuje za Boží stvoření. Je jim svěřena ochrana velkých měst a národů. Ve Zlaté legendě jsou vzpomínána některá jména, jako např. Nisroch, Anael a Cervill, bytost zjevující se v zápase Davida a Goliáše.

Podle Knihy athoské mají být malovány v nádherném oděvu a obuvi, s lilií v ruce.

Archanděly (řec. archangeloi) označil PseudoDionýsios za pravé zvěstovatele a posly 53 a sv. Jan Zlatoústý je považoval za vládce nade všemi anděly. 54 Podle židovské a křesťanské tradice existuje sedm archandělů, a to s odvoláním na starozákonní knihu Tobiáše (Tob 12, 15). Křesťané je spatřovali v sedmi andělských bytostech, které podle knihy Zjevení (Zj 1, 4) stojí před Hospodinovým trůnem. Nejčastěji jsou zmiňováni: Gabriel, Michael, Rafael a Uriel. V apokryfní Knize Henochově jsou podrobně popsáni i další archandělé (Jehudiel, Raguel, Barachiel, Salatiel, Sariel, Remiel, Raziel, Metatron).

Zásadní roli hraje v ikonografii andělských bytostí archanděl Michael. 55 Jeho jméno znamená „kdo je jako Bůh“. Daniel (Da 10, 13–21) jej nazývá prvním andělským knížetem, vojevůdcem (archontes) nebeského vojska.

V raně křesťanském a byzantském prostředí byl vypodobněn jako boží posel v tunice a chlamysu, v ruce drží hůl, ve středověku a novověku pak ve zbroji s mečem či kopím probodávajícím ďábla. Podle Koránu je Archanděl Michael (Mikail) bytostí nádherného zjevu. Ze slz, které prý uronil nad hříchy lidí, se zrodili cherubové. Je považován za strážného anděla Izraele (Dan 12, 1), chránil jeho lid před nepřáteli. Michael hrál aktivní úlohu v boji, když během jediné noci pobil sto osmdesát pět tisíc mužů z vojska asyrského krále Senacheriba. Zadržel prý ruku Abrahamovu, když chtěl Hospodinu obětovat svého syna Izáka. Zjevil se Mojžíšovi uprostřed hořícího keře a při jeho smrti vybojoval vítězný zápas o jeho duši se Satanem. Dle knihy Zjevení (20, 1) sestoupí Michael z nebes a podstoupí boj se Satanem (Zj 12, 7). Podobně jako v Egyptě vážil lidská srdce Anubis, tak také v křesťanském prostředí Archanděl Michael vystupuje jako ten, kdo váží duše (Psychostasis). Archanděl je zobrazen většinou s váhami a mečem v ruce. Obvykle miska s vykoupenou duší je těžší (dobrými skutky) než miska s duší hříšníka. Na oltáři Rogiera van der Weyden s námětem Posledního soudu v Beaune (kolem 1450, Beaune, Musée Hotel-Dieu) klesá naopak dolů miska s duší zatracenou, což je poměrně vzácné. Námět Archanděla Michaela vážícího duše se stal v raném středověku obvyklou součástí Posledního soudu (např. západní portál baziliky sv. Lazara v Autunu, 1130–1140). Ikonograficky neobvyklou variantu tohoto motivu nacházíme na nástěnné malbě (kolem 1310) v kostele sv. Mořice v Aníně nedaleko Sušice či v kostele sv. Tomáše v Pretzienu (počátek 14. století). Na misku vah s vykoupenou duší zde klade hůlku Panna Maria, což symbolizuje přímluvy její

42 • 43

30

Josef Mauder, Génius vlasti, hrobka Slavín na Vyšehradském hřbitově, 1894–1904

v dílech umělců byly andělské bytosti mnohdy desakralizovány a zájem se soustřeďoval na jejich povahu.

V první polovině 19. století nazaréni a prerafaelité (např.

Gabriel Rosseti) hledali při zobrazování andělů inspiraci ve středověku a renesanci. V našem prostředí se setkáváme s „nazarénskými“ anděly například v dílech Františka Tkadlíka (Anděl Strážce, kolem 1840, soukromá sbírka) a Josefa Führicha (oltářní obraz Svatý František z Assisi při modlitbě, Hejnice, poutní kostel Navštívení Panny Marie). Záhadné éterické andělské bytosti maloval ve svých obrazech William Blake. Andělské okřídlené bytosti, zbavené náboženského významu, se vyskytují v obrazech symbolistů (např. Gustav Moreau, Odilon Redon). Snad nejhromadnějšího rozšíření došli v 19. století andělé různého typu na hřbitovních náhrobcích.

Velmi oblíbené byly zejména sentimentálně pojaté dětské postavičky plačících andělů z terakoty či porcelánu, nabízené ve vzornících četných firem. Vyšehradskému hřbitovu dominuje okřídlený Génius od Josefa Maudra z let 1894–1904, poukazující na význam zde pohřbených osobností české vědy a kultury.

Zvláštní kapitolou jsou „padlí“ andělé, kteří se díky své svobodné vůli, což bylo zdůrazněno na Čtvrtém lateránském koncilu (1215), odklonili od Boha. O pádu andělů se zmiňují některé listy apoštolů. Snad nejpregnantněji se o tom hovoří v Druhém listě Petrově (2 Pt 2, 4): „Vždyť Bůh neušetřil ani anděly, kteří zhřešili, ale IKONOGRAFIE ANDěLů

svrhl je do temné propasti podsvětí a dal je střežit, aby byli postaveni před soud.“ V Listě Judově (Ju 1, 6) se píše o tom, že Hospodin drží padlé anděly v temnotách až do soudu: „Také anděly, kteří si nezachovali své vznešené postavení, ale opustili určené místo, drží ve věčných poutech v temnotě pro veliký den soudu.“ „Vůdcem“ padlých andělů se stal Lucifer, původně anděl „roznášející světlo“ (Lux ferre), ztotožňovaný na podkladě Jeronýmova překladu a výkladu proroctví Izajášova71 Tertuliánem72 a Órigenem73 se Satanem.

Hřích andělů je chápán jako neodpustitelný. Zobrazení námětu Svržení padlých andělů74 se objevuje ve výtvarném umění v několika etapách. Nejstarší zobrazení pochází z doby kolem roku 1000 (např. Caedmonův Hymnus, Oxford). Zvláštního rozšíření dosáhl námět v 16. a 17. století (např. Petr Brueghel st., 1562, Brusel, Musées royaux des Beaux-Arts).

71 Hieronymus, Comment. in Is., Patrologia

Latina 24, sl. 177.

72 Adversus Marcionem, Patrologia Latina 2,

sl. 243–524.

73 De principiis V, Patrologia Graeca 11, sl. 163.

74 Karl Gustav Wirth, heslo Engelsturz, in: RDK,

V, 1967, sl. 621–674.

Postmoderní andělé a křesťanská tradice Pavel Ambros

1 Pojem hybridita vyjadřuje situaci toho, kdo

žije „dans la condition postmoderne“, totiž že „život je jinde“, a proto je nutné porozumět onomu „zuřivému úsilí podobat se svému obrazu“ a nějak se vymanit z oné „poslední vize naší civilizace, už nyní pohlcené, jako Atlantida, všudypřítomným vizuálním i akustickým kýčem“ (srov. Eva Le Grand, Kundera aneb Paměť touhy, Olomouc 1998, s. 36–37). V této situaci směsice fragmentovaných světů volně propojovaných a přemísťovaných, světů kulturních šoků, kulturní agrese, masek a ambivalencí, souhrnně řečeno v globálním světě narušených identit, se tvoří kulturní hybridizace par excellence.

Přesně to, co je při utváření identity vyloučeno a společensky opomíjeno či potlačováno, se prostřednictvím hybridizace vrací zpět do nitra této identity, a tím zásadně mění její „podstatu“. Srov. Keri E. Iyall Smith, Hybrid Identities: Theoretical Examinations, in: Keri E. Iyall Smith – Patricia Leavy (eds.), Hybrid Identities: Theoretical and Empirical Examinations, Leiden 2008, s. 3–11.

2 Karin Wenz, Computerspiele: Hybride For-

men zwischen Spiel und Erzählung, Netzliteratur; http://www.netzliteratur.net/ wenz/wenz_computerspiele.htm, vyhledáno 23. 3. 20016.

3 Papež František, Laudato si’. Buď pochválen.

Encyklika o péči o společný domov, čl. 109, Praha 2015, s. 70–71.

4 Pavel Mondschein, Messiah – anděl s ďáb-

lem v těle už je tady, iDnes.cz, http:// bonusweb.idnes.cz/messiah-andel-s-dablem-v-tele-uz-je-tady-dyf-Recenze. aspx?c=A000501_messiah_bw, vyhledáno 21. 3. 2016.

Prostor mezi nebem a zemí, životem a smrtí, přítomností a budoucností je pro současnou kulturu rozměrem, do kterého vstupuje esoterika, science fiction a virtuální imaginace utvářející životní styl. V novém kulturním zakotvení jsme opustili přístav moderny s jeho programovým, v ideologii zakořeněným sekularizačním ideálem života (důvěra v osvětu, racionalitu, techniku, technologii, pokrok, evropskou nadřazenost) spojeným s metodickým ateismem, nezřídka i výsměchem všemu náboženskému, krátce opustili jsme člověka – nositele ideje. Vydali jsme se do světa postmoderny, která vše dosavadní převádí do volné směsice hybridních kultur,1 kterou můžeme vystihnout krátkým spotem, uvádějícím na trh počítačovou hru: „Bob je vlastně pravý anděl, a proto si ho úctyhodný stařec vyvolil, aby vnesl znovu řád do chaosu naší modré planety. Proto obdržel schopnost, aby se infiltroval do cizích těl a mohl je kontrolovat. Proč? Aby hříšník byl naváděn k cíli rukama hříšníků, a ne nevinných, kteří by museli tento úkol splnit. Bob může nastavit čtyřicet herních funkcí, jimiž může kontrolovat jednání zlých andělů, i samého Satana a vyhánět jej stále novými postupy, které hra nabízí. Ale pozor: Když anděl Bob ztrácí části svého ochranného pláště, stává se stále menším a menším. Je stále slabší, zranitelnější a méně schopný nabídnout pomoc.“ 2 Počítačové hry, jeden ze symbolů postmoderny, zavádí člověka doprostřed „náboženského“ dění. Klasický – nábožensky odůvodňovaný – dualismus mezi absolutním dobrem a zlem vytváří pozadí scénáře, do kterého vstupuje Bůh a Satan se svými záměry. Andělé i ďáblové jsou zde jejich neodmyslitelnými pomocníky a nástroji, jak znovu nastolit nebo rozvrátit řád světa. Mladí hráči jsou podvědomě vtahovaní do čtyř otázek, navýsost náboženských: a) co je člověk, b) jak překonávat utrpení, c) jak bojovat se zlem a d) co je po smrti. V teologii jsou potom citované problémy systematicky traktovány jako otázky antropologie (starý a nový člověk), soteriologie (jak dosáhnout vykoupení a spásy), morálky (duchovní život a svatost) a eschatologie (život po smrti).

Archetypálně se tato témata v postmoderní kultuře promítají v nespočtu modifikovaných podob do záliby v tematikách: lidské postavy s heroickými vlastnostmi; záchrany lidstva před katastrofou; zájmu o pravou a původní čistou lidskou niternost, vztahy a o posmrtný život. V této kultuře člověk již není tvůrcem ideologie, nýbrž nositelem cítění a vnímání v celé škále prožitků počínaje hrou a konče konzumerismem. Extrémní a selektivní konzumerismus je směřován k egoistické hodnotové orientaci, která dobře slouží jako zdroj maximalizace zisku i za cenu nadměrného rozvoje. 3 Do tohoto prostředí je poslán „malý anděl Bob“: „Cesta je o to obtížnější, že ji neprovádí steroidy nadupaný stroj na zabíjení ani sexappealem přetékající Lara Croft, ale malý andílek v plenkách. Už to je znamením, že při hraní Messiaha je zapotřebí používat jiná mozková centra, než jaká jsou zatěžována u jiných her, a také sami tvůrci to zdůrazňují: ,Myslete jinak!‘ Myslet v jiných dimenzích je zde opravdu zapotřebí.

Messiah Bob – tak se náš cherubín jmenuje – má totiž schopnosti, které jsou nejen nám, smrtelníkům, ale i většině herních hrdinů odepřeny. Jmenujme jen dvě základní. Bob se umí zmocnit jakékoliv živé duše a používat tělo jejího majitele pro plnění různých úkolů a překonávání zábran (posednut andělem – to zní netradičně, že?) a další je schopnost letu. Nevznáší se sice v oblacích jako orel, spíše poskakuje jako nakopnutá slepice, ale let to přeci jen je a většinou s ním vystačíte.“ 4 Akčnost hry s andílkem Bobem je jen malým a nedokonalým příkladem z – nad pomyšlení – pestré palety „herní kultury“, která v digitální epoše zdánlivě libovolně proměňuje biblické, náboženské a duchovní obsahy a činí je součástí nově inscenovaných příběhů. Narativní fikce se těší již nejméně dvě století neustávající oblibě. Převyprávění, návrat ke stejným postavám, stále nové variace a nekončící seriálová pokračování jsou dnes označována jako „kumulativní narativ“, „mýtický kulturní vzorec“ nebo jako „poetika fikce“, u nichž můžeme v duchu známé Wittgensteinovy metafory pozorovat jistou příbuznost generačního vnímání a zakoušení: totiž že „hry tvoří

48 • 49

všechno, co je před námi. Je to způsob navštívení člověka, který otevírá svět andělů v biblické (a později patristické a spirituální) tradici.16 Bazil Veliký otázku pokládal takto: Jak je možné, že mezi Bohem a viditelným světem stvoření je nepředstavitelná pestrost stvoření? A jak je to možné, že mezi Bohem a člověkem není nic? Něco zde není v pořádku.

Jestliže ve viditelném světě je taková barevnost, rozmanitost tvarů a bohatost záměrů, proč by tomu nemělo být i ve světě neviditelném? Právě proto ještě větší pestrost musí být podle Bazila Velikého ve světě neviditelném. Byl to však anti-intelektuální svět, pro který byl svět andělů důležitý. Uvědomme si, jaký to byl intelektualismus, který postupně ovládl starověký řecký svět a skrze něj i nás.

Základem byl vnitřní postoj, který bychom mohli vyjádřit asi takto: „Já si myslím.“ A jeho výsledkem jsou myšlenky, které považujeme za své. Jestliže však k nám přijde myšlenka, která je nám vnuknuta duchovní bytostí, pak začneme s touto myšlenkou vést rozhovor. Někdo mi ji vnukl. Je to nový způsob uvažování. Je to myšlení dialogické. Máme v sobě postoj rozhovoru – totiž takto se díváme na myšlenky, které jsou v nás. Když ve mně tento postoj není, pak jeho místo zaujme individualismus: „Já si myslím“. Kdežto v dialogickém postoji jsme od počátku v pozici naslouchajícího. Vážíme své myšlenky a vnímáme je z této pozice. Vytvořil se pro to u kapadockých otců pojem teologie inspirace. Existují poselství, která ke mně přicházejí. Existují tudíž i poslové, kteří s nimi přicházejí.

Tuto ideu rozvinul Sergej Bulgakov, když hovořil o tom, že existují myšlenky, které k nám přicházejí důvěrným způsobem, prostě, srdečně, rodinně, bezprostředně. Okamžitě vnímáme, že k nám patří a jsou nám určeny i svěřeny. Bezprostředně nás přivádějí k duchovnímu životu.

Navracejí nás k Bohu. To je hlavní úkol andělů: chránit nás, abychom se mohli vrátit domů. Abychom se vrátili tam, odkud jsme vzešli. Abychom se vrátili k Otci. Proto nemůže překvapit, že jsou myšlenky, které nás k tomu přivádějí. Bulgakov říká, že existuje něco „erotického“ mezi člověkem a andělem. Je zde něco přitažlivého, co zaujme, dovršuje, naplňuje.17 Svatý Ignác z Loyoly používá onu frázi, která je převzata z tradice otců: dobrá myšlenka přichází do srdce, aniž by klepala na dveře. „U těch, kteří postupují od dobrého k lepšímu, dotýká se dobrý anděl duše jemně, zlehka a mírně jako kapka vody, která proniká do houby.“ K těmto lidem andělé „vstupují tiše, jako do vlastního domu otevřenými dveřmi.“ 18 Přichází jako do svého.

Když vstupujeme do svého pokoje, tak tam určitě nezaklepeme. A když ano, tak si naopak můžeme být jisti, že v nás něco není v pořádku. Je to tak přesné a jemné, jako když kolečko zapadne do hodinek a v něm se začnou točit všechny osy, tak jak se otáčet mají. Mají své přesné místo. A to je přesně ten nejkrásnější úkol andělů, kteří takto působí: s jemností hodináře. Jsou to myšlenky, podněty, světla, které jsou nám sdělovány.

POSTMODERNí ANDěLé A KŘESťANSKá TRADICE

32

Petr Nikl, bez názvu, 1991, Galerie Sýpka

Při pohledu na bohatou křesťanskou ikonografii jsme ujišťováni, že nejsme osamoceni na své cestě k Bohu (připomeňme: v prostoru mezi nebem a zemí, životem a smrtí, přítomností a budoucností) ani ve svém duchovním úsilí či životě. Tak jako v našem biologickém životě – putuje s námi veškerý kosmos, celá příroda a celé stvoření. Jsme na jeho vrcholu a jsme jeho vyústěním. Zprostředkovává nám světlo společné zkušenosti Písma, liturgie i životy světců. Putuje s námi celý duchovní svět – světci i andělé. A tento svět je dokonce bohatší než svět amazonské přírody nebo svět mikrokosmu nebo oceánů. Protože víme, že dříve, než se něco odehraje v našem pozemském světě, předcházejí tomu iniciativy ve světě duchovním: napřed je svět ducha a pak se vše odráží i ve světě hmoty.

16 Podrobněji A. Vacant – G. Byreille – L. Petit

– J. Parisot – J. Miskgian, Anděl, in: Michal Altrichter (ed.), Archanděl Michael. Dynamický obhájce života. Vhled do života andělů, Olomouc 2009, s. 341–499.

17 Sergej Nikolajevič Bulgakov, Lestvica

Iakovlja. Ob angelach, Pariž 1929, s. 59–77.

18 Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení, překlad

Robert Kunert, Velehrad 2005, s. 112–113, č. 335.

Ani nudní, ani unylí aneb návrat biblických andělů?

Jan Lukavec

Netělesné, unyle krásné bytosti věčně pějící chválu Všemohoucímu. Něžní tvorové sestupující k člověku ve chvíli jeho smrti, aby jeho duši přenesli do ráje. Osobní strážci, kteří pečlivě střeží každý náš krok a snaží se nás chránit.

Takové jsou převažující charakteristiky, které si spojujeme s anděly. Vycházejí z kýčovitě sladkých náboženských obrazů strážných andělů z 19. století i z představ baroko-rokokových andělíčků-amorků.

Neuniformní andělé Starého zákona

1 Adolf Novotný, Biblický slovník, I, Praha 1992,

s. 27–29.

Přitom v bibli, z níž pochází západní tradice andělských bytostí, jsou jejich podstata, zjev i vlastnosti mnohem pestřejší. Někteří vypadají jako lidé – konkrétně jako muži bez křídel – a mají lidské vlastnosti, například jedí a trpí nedokonalostmi.1 V zájmu plnění Boží vůle, coby Boží poslové, trestají (zde je specialistou tzv.

Anděl zhoubce) anebo – viděno z dnešního hlediska – se dopouštějí hromadných vražd, jako Hospodinův anděl, který „pobil v asyrském táboře sto osmdesát pět tisíc“ lidí, takže „za časného jitra, hle, všichni byli mrtví, všude mrtvá těla“. Také během závěrečné apokalypsy nebudou prý andělé jednat v rukavičkách: „Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a vhodí je do ohnivé pece.

Tam bude pláč a skřípění zubů.“ Andělé na sebe mohou brát různou podobu, někdy i značně nestvůrnou, jako u proroka Ezechiela. Ten popsal bytosti, jež se podobaly člověku, ale každá z nich měla čtyři tváře a čtyři křídla. „Nohy měly rovné, ale chodidla měly jako býčí kopyta, třpytící se jako vyleštěný bronz. Ze všech čtyř stran měly pod křídly lidské ruce. Měly čtveřice tváří i křídel a těmi křídly se dotýkaly navzájem. Všechny se pohybovaly přímo vpřed, cestou se neotáčely. Jejich tváře vypadaly takto: Každá z té čtveřice měla zepředu tvář lidskou, zprava tvář lví, zleva tvář býka a zezadu tvář orla.“ Jejich přítomnost někdy dokážou lépe vycítit zvířata, jako slavná Bileámova oslice, než lidé. Podle Marie Klaškové z Českého katolického biblického díla ještě v šestém století před Kristem nebylo jasně určeno členění andělů.

Satan byl bez problémů zařazen k nebeskému dvoru.

Až po návratu z vyhnanství se úlohy andělů upřesnily a došlo k jejich jasnějšímu členění. Dobří andělé stojí na straně Boží a na opačné straně je Satan a zlí démoni.

Specifické postavení pak měli tzv. nefilim. Ve Starém zákoně (Gn 6) je zaznamenán příběh o synech Božích – andělech, kteří když viděli, „jak půvabné jsou dcery lidské, brali si za ženy všechny, jichž se jim zachtělo… Za oněch dnů, kdy synové božští vcházeli k dcerám lidským a ty jim rodily, vznikaly na zemi zrůdy, ba ještě i potom. To jsou ti bohatýři dávnověku, mužové pověstní“. Podrobněji se o těchto záhadných událostech rozepisovala apokryfní 1. kniha Henochova: „A byli s nimi všichni ostatní a brali si ženy; každý si pro sebe vybral jednu a začali k nim vcházet a spát s nimi. Učili je kouzlům a čárům a obeznámili je s řezáním kořenů a roubováním stromů. A ony počaly a porodily velké obry, jejichž výška byla tři tisíce loktů. Tito pak snědli všechen majetek lidí, až je lidé nebyli s to uživit. Tak se obři obrátili proti lidem, aby je zhltali. A počali páchat zlo proti ptákům a zvířatům, plazům a rybám a pojídat vzájemně své maso a pít z něho krev. A Azazel učil lidi dělat meče, nože a štíty a drátěné košile a obeznámil je s věcmi, jež k tomu patří i s jejich opracováváním, s náramky a ozdobami, používáním antimonu a líčením obočí, s nejvzácnějšími a nejvybranějšími drahokamy všech barevných odstínů a s proměnlivostí světa. Nastala velká bezbožnost a rozmohlo se smilstvo, lidé setrvávali v hříchu a všechny jejich cesty vedly ke zkáze. Jak lidé hynuli, naříkali, a jejich hlas došel až do nebe.“ Následoval ale Boží trest, potopa, která tyto bytosti vyhladila.

Nejstarší církevní otcové s Henochovým podáním tělesnosti andělů a jejich chtíče možná částečně souhlasili. Později ale v křesťanské tradici, stejně jako v židovské, převládla interpretace, že oněmi „syny Božími“ byli ve skutečnosti lidští potomci Šéta, třetího syna Adama a Evy. Spor prý rozhodl Augustin, který psal: „Neosměluji se rozhodnout o tom, zdali někteří duchové v tělech ze vzdušného živlu mohou pociťovat chtíč, takže by podle možnosti obcovali s ženami. Na žádný způsob bych však nevěřil, že za onoho času mohli tak klesnout

52 • 53

Andělé jako realita a mýtus Jiří Olič

Anděl, toť slovo o několika významech: pro historika umění častý námět výtvarných děl, ale ještě častěji je to slovo hovorové – synonymum člověka mimořádně dobrého a laskavého, a konečně anděl jako mystérium.

Začněme definicí. Tu nejobsáhlejší najdeme ve Slovníku spisovného jazyka českého: „V křesťanských náboženských představách nadpřirozená bytost vykonávající příkazy boží a zosobňující krásu, dobrotu, nevinnost.“ 1 Jsou ovšem také andělé zla, pekelní andělé a především andělé jako hlavní postavy lidských snů: „Zrodily se tak jako kdysi sfingy, delfíni, kentauři, andělé, draci, ďáblové a další produkty mýtotvorné síly života snu a dramatu nevědoma“, jak napsal v eseji Obrazy Josefa Šímy Karel Teige (1900–1951). 2 Rainer Maria Rilke (1875–1926) v básni Strážný anděl uvádí ještě další znamenitou schopnost těchto mytických bytostí: „Častokrát vytrhl jsi mne z bledých snění,

38

Marc Chagall, Anděl se svícnem, 1973

ANDěLé JAKO REALITA A MýTUS

když spánek jak hrob mi připadal.“ 3 Zde tedy vystupuje postava anděla jako správný ukazatel směru na cestě zmateně snové. Další výbornou a poměrně vyčerpávající charakteristiku bytí andělského napsal v eseji Nebe se jiskří mlékem básník Jakub Deml (1878–1961): „Andělé neznají kruhů, oni se nemohou vraceti a cesty jejich jsou přímé a jejich let podobá se letu jestřábů, když nemávají křídly […] Andělé zobají za noci tajemství našich životů a nám se ráno zdá, že jsme vyčerpáni, a někdy zase, že jsme posíleni spánkem.“ 4 Hlavním tématem této eseje je anděl jako významná a často i ústřední postava děl umění moderního i současného. Nebude (a ani nemůže) následovat vyčerpávající přehled autorů a prací na dané téma, spíše jen snůška důkazů, že pro moderní a současné výtvarné umění byl a stále zůstává tento námět inspirující a inovační, přinášející nové podoby a vize této snové, mytologické postavy. Říkám-li „moderní“, je zajisté na místě uvést posměšný výrok, který na téma anděl vyslovil Gustave Courbet (1819–1877), dle mínění mnohých historiků umění první moderní malíř: – „Andělé! Madony! Kdo to kdy viděl? Auguste, pojď sem! Poslyš, viděl jsi někdy anděla? / – „Ne, pane Courbete.“ / – „No tak! Já taky ne. Až sem jednou nějaký přijde, nezapomeň mi to říct.“ 5 Slavný mistr vyslovil i tato slova: „Delacroix maluje anděly. Nevím, co jsou to andělé, vy ano? Já je nikdy neviděl. Jak chcete, abych posuzoval tvar, který zobrazuje pomyslnou bytost? Křídla dělají z něho cosi směšného a neforemného. Ať se malují lidi, a ať se malují dobře, to je to nejtěžší.“ 6 Možná je namístě připomenout, že se ruský spisovatel Vasilij Rozanov (1856–1919) v knize Apokalypsa naší doby zmínil o jistých protikladných schopnostech andělů, když napsal: „Dva andělé mi sedí na ramenou: anděl smíchu a anděl pláče.“ 7 O zvláštních schopnostech těchto mytických bytostí bylo řečeno ještě daleko více, ale to bychom poněkud odbočili od zadání. Vraťme se k tématu: anděl v moderním a současném českém umění výtvarném. Bylo by asi nepříliš originální konstatovat, že se moderní české

1 Heslo anděl, in: Bedřich Havránek (red.),

Slovník spisovného jazyka českého, I, Praha 1960, s. 33.

2 Karel Teige, Svět stavby a básně, Praha 1966,

s. 316.

3 Rainer Maria Rilke, V cizím parku, Olomouc

2013, s. 44.

4 Jakub Deml, Nebe se jiskří mlékem, Umě-

ní Slovanů I, 1923. – Reprint viz Jiří Olič (ed.), Nebe se jiskří mlékem. Výbor z próz a publicistiky z let 1920–1929, Praha – Litomyšl 2001, s. 7.

5 Miroslav Míčko (red.), Gustav Courbet.

Dokumenty, Praha 1958, s. 48.

6 Ibidem, s. 263.

7 Vasilij Rozanov, Apokalypsa naší doby,

Praha 1997, s. 31.

39

Jan Zrzavý, Zvěstování, 1957, Copyright © 2016, Jan Zrzavý, Národní galerie v Praze (kat. č. 106)

8 Bohumil Kubišta, Dopisy a studie, Praha

1960, s. 208.

9 Josef Váchal, Paměti Josefa Váchala dřevo-

rytce, Praha 1995, s. 203.

výtvarné umění poněkud opozdilo, především za pařížským centrem moderny. Řeč je o čase zásadních proměn na konci 19. století, fin de siècle, epoše pozdního impresionismu, pozdního symbolismu a doznívající secese, v Čechách ovšem ještě stále módní a vítězné. Je nicméně nutné dodat, že existovala hrstka či malá skupina osobností spíše osamělých v jejich úsilí vymanit se z dobového niveau. Patří sem Felix Jenewein (1857–1905) se svým monumentálním, ale také těžko zařaditelným dílem, které se současníkům zdálo být příliš vážné, moralizující, podobně jako práce Františka Bílka.

Celek Jeneweinova díla je na téma andělské poměrně bohatý, vede od nejstarší kresby Libuše (1884) pro Zlatou Prahu přes studii Anděla (kolem 1889), tušové kresby Vyhnání z ráje (1896) a Hořící keř (1897), kvaš Zvěstování pastýřům (1899) až ke studii anděla k Pohřbu Panny Marie (1903–1904). Nutno připomenout, že Jeneweinovo dílo je zvláštním způsobem nečasové. Říkalo se o něm, že je tvrdé a „germánské“, což provokovalo národovce, ale i staromilce a také modernisty. Až teprve Munchova výstava v Praze roku 1905 byla pro mladé a začínající umělce podnětem k osvobození se od doznívající secese a k objevení expresionismu a samozřejmě dalších směrů moderního umění. Motiv anděla zdál se být naprostým archaismem, symbolem a znamením umění epochy předešlé.

Moderní umění bylo především znamením, signálem převratných proměn, ale také ekvivalentem a výrazem moderního věku, to jest století dvacátého. Bylo ovšem – povýtce a občas možná i po zásluze – doprovázeno

nepochopením a skandály, zvláště po vystoupení skupiny Osma v roce 1907. Podobné nepochopení a reakce následovaly rovněž po první výstavě uměleckého sdružení Sursum v Brně 29. října 1910. Právě zde představili své práce umělci vyznavači katolické mystiky, ale také spiritismu, magie, okultismu, teosofie a východních nauk. Právě zde své nejranější práce vystavil Jan Zrzavý (1870–1977), jenž po Údolí smutku (1908) a Veselých poutnicích (1908) namaloval příštího roku obraz Andělská návštěva (1911). Nebyl to ani zdaleka poslední obraz s tématikou andělskou, následovaly další. Jeden z posledních, vytvořený v roce 1966 a nazvaný prostě Anděl, byl vizí šestasedmdesátiletého umělce.

Anděl jako téma byl inspirativní i pro další umělce sdružení Sursum, v němž působil agilní malíř a dřevorytec Josef Váchal (1884–1969), věrný svému zájmu o všechno postmortální, okultní a magické. Právě on v roce 1909 vytvořil lept Po smrti, kompozici postav či spíše mátoh vznášejících se v prostoru vyhrazeném přednostně pro anděly. Na toto téma vytvořil celou řadu dalších prací. Za všechny uveďme alespoň barevnou perokresbu Vision z roku 1914 a stejnou technikou v témže roce provedenou kresbu Ukládání do hrobu.

Z autorských knih či spíše bibliofilských kuriozit jmenujme úctyhodný foliant Anděl strážný z roku 1931.

Od Váchala také pochází morální apel adresovaný jeho křesťanským současníkům: „Anděla na nebi hledali, ale být na zemi jedinému člověku andělem nedokázali.“ (Citováno z původního rukopisu.) K dalším významným tvůrcům prací na téma andělské a zároveň členům sdružení Sursum patřili Jan Konůpek (1883– 1950), Rudolf Adámek (1882–1953) a ovšem i znamenitý grafik František Kobliha (1877–1962). A zmínit je potřeba také Františka Tichého (1896–1961), malíře a grafika, který vytvořil ve čtyřicátých letech celou sérii andělských Zvěstování.

Moderní umění je ateistické, což bylo zřejmé malíři Bohumilu Kubištovi (1884–1918), který v prvním ročníku časopisu Česká kultura (č. 2) publikoval článek O duchovém podkladu moderní doby. Píše v něm doslova: „Porozumění a pochopení této podstaty moderního života má pro umění ten význam, že jedině touto cestou je možno nalézt a rozvinout nové motivy, jak je tomu už teď v literatuře na ateistickém podkladě, který je však stejně pevný jako náboženský.“ 8 Článek vyvolal značnou nelibost, zvláště mezi členy spolku Sursum. Josef Váchal v rukopisu Paměti Josefa Váchala dřevorytce napsal: „Odradil mne Kubištův článek v České kultuře, v druhém čísle, ve kterém hlásal, že vnitřní methoda musí býti atheistická.“ 9 Směrů moderního umění je mnoho, nicméně motiv anděla v jejich rámci je spíše vzácností či kuriozitou.

Jsou ovšem místa, kde je „přeandělíčkováno“: na hřbitovech, kde andílků (a zvláště plačících) je na tisíce. Podobné zmínky si zasluhuje barvotiskový kýč svatých obrázků

64 • 65

Každý z nich by si zasloužil malý medailon, prezentující dílo svým způsobem výjimečné. Zvláště Marek Ormandík, jenž na přelomu milénia vytvořil obsáhlý tematický konvolut (Padlý anděl, Spící anděl, Anděl na kříži, Mrtvý anděl, Na procházce s andělem, Krmenie vtákov a další).

Pracemi s andělskou a v širším slova smyslu duchovní tematikou se již dříve proslavila Klára Bočkayová; je autorkou poměrně rozsáhlého cyklu s názvem Anjelské obrazy (kolem 1989). Malířku zpočátku „oslovily“ kýčovité vyšívané dečky, které se kdysi v domácnostech zavěšovaly zvláště v kuchyních nad pohovky, a kromě obrazu hospodyňky s vařečkou nechyběly na nich ani nápisy s vyšívanými průpovídkami typu: „Jen na čtvrthodinku“ anebo „Hospodyňko, nebruč, mužíčka svého nemuč!“. Motiv andělský ve svém díle pěstoval také Desider Tóth (1947) a z mladší generace například Palo Megyeši (1969). Ze starší „zakladatelské“ generace s tematikou andělskou je potřeba připomenout alespoň Ľudovíta Fullu (1902–1980) a také další významné osobnosti slovenského moderního umění, k nimž patří Viera Kraicová (1920–2012), Vincent Hložník (1919–1997) či Mária Rudavská (1941) a Albín Brunovský (1935–1997).

Ze střední a mladší generace pak Vladimíra Kordoše (1945), Mariana Mudrocha (1945), Daniela Brunovského (1959) a Dorotu Sadovskou (1973).

Věnujme se však také umělcům spíše opomíjeným, u nichž bylo a je téma anděla zcela zásadní. Jimi jsou bezesporu takzvaní naivisté, tj. umělci bez výtvarného vzdělání a často i bez vzdělání jakéhokoliv. Jsou to malíři a sochaři, vytvářející své dílo často v ústraní na samotném okraji výtvarné scény a často také s využitím materiálů a technik, které je možno nazvat bizarními. Je nutné zmínit se alespoň o několika osobnostech, které svým dílem přerostly horizont aktuálního umění, aby – ty nejlepší z nich – okamžitě vstoupily do takzvané umělecké věčnosti.

Deset z těchto umělců velké fantazie a také velké výrazové svobody jsem znal osobně a musím dosvědčit, že vesměs to byly osobnosti a kumštýři vskutku svérázní. Byla mezi nimi Cecílie Marková (1911–1998), které se říkalo kyjovská vědma; kreslila své vize andělského světa stříbrnými a zlatými tužkami a pastely. Do světa dětství prožitého v Rusku se s oblibou vracela Natalie Schmidtová (1895–1981); byly v něm obrazy světa zmizelého, ale také výtvory snových představ, podivuhodné interpretace slavných umělců (například obraz podle Rousseaua) a rovněž vize tajuplných zemí, které nikdy nenavštívila. Samozřejmě nechybí ani práce s tématem anděla.

Ještě inspirativnější než surrealistické snově fantaskní vize byly osobní prožitky, zjevení, která potom do svých výtvarných prací naivisté přenášeli. Zázračné výjevy tohoto druhu vydlabával ve svých dřevořezbách prachatický Josef Chwala (1906–1985). Slovenský naivistický malíř Ondrej Šteberl (1897–1977) ve svém ANDěLé JAKO REALITA A MýTUS

42

Ľudovít Fulla, Anjel, 1931, Slovenská národná galéria (kat. č. 212)

pozoruhodném díle poměrně často maloval anděly Posledního soudu. Podivné, andělům podobné postavy na střechách hořících domů maloval na skle Václav Žák (1906–1986) z Unhoště u Kladna. Originálním malířem a naivistou vskutku neškoleným byl zajisté Horymír Zelenka (1931–1992). Ve svých poměrně rozměrných obrazech kombinoval techniku olejomalby s koláží a celek doplňoval namalovaným textem snu, který se mu zdál, a navíc přidával jednoduše stylizovanou malovanou kresbu například nahé dívky, kvetoucího stromu a k tomu ještě celého zástupu mladých andělů ženského pohlaví. Vynikající, ba zcela mimořádné obrazy těchto bájných tvorů vytvořil také Rus Pavel Petrovič Leonov (1920). A motiv anděla je častý i v díle nejslavnějšího kolumbijského malíře Fernanda Botery (1932), řazeného nejen mezi naivisty, ale také mezi největší tvůrce kolumbijské moderny.

Z anděla, z podstaty či spíše představy mytologické a vskutku pohádkové, se stalo téma věčné, ale i vděčné.

V umění výtvarném vystupuje přirozeně v pojetí více i méně tradičním, jako figura velice tvárná, vhodná k experimentování a fantazírování takřka neomezenému. Opomenuto přitom samozřejmě nemůže zůstat ani hluboké andělské mystérium. Dá se očekávat, že podobná výstava jako ta olomoucká poskytne prostor k úvahám, diskusi, osloví odborníky i širokou veřejnost a v neposlední řadě povede ke konfrontacím nejrůznějšího druhu: porovná nové a staré, nova et vetera.

k atalog Gabriela Elbelová – Barbora Kundračíková

70 • 71

Adorant

Chvalte ho, všichni jeho andělé, chvalte ho všechny jeho zástupy. (Žalmy 148,2)

Slovo „anděl“ je převzato z řeckého výrazu angelos ve významu posel, a takto jsou také nebeská stvoření nejčastěji vnímána. Podle sv. Augustina (354–430) však tato role, spojená až s péčí o lidstvo, není tou, pro kterou byli primárně určeni. Andělé totiž byli stvořeni už před člověkem a jejich prvním úkolem bylo oslavovat a adorovat Boha na nebesích, jak je to také popsáno ve Starém zákoně: „Viděl jsem Hospodina sedícího na trůně. Všechen nebeský zástup stál před ním zprava i zleva.“ (1Kr 22,19).

Adorant je tedy tím, kdo oslavuje – a kdo si proto přisvojuje pozitivní emoce. Proměna cherubínů-strážců v cherubíny-děti, související se změnou jejich role (namísto ochrany oslava), je spojena s italskou renesancí 15. století. Zjevně se přitom jedná o důsledek převzetí vizuálního motivu řecko-římských postav „dobrých duchů“, strážců hrobek – géniů, symbolizujících nezávislost lidské duše na těle a často zobrazovaných v podobě chlapců v jinošském věku s křídly. Tzv. putti se pak poprvé objevují na malbách Agostina di Duccio (1418–1481) a Andrey del Verrocchio (1435–1488), a postupně se stávají jednou z přesně definovaných figur obrazu – drží květinové girlandy, hrají na hudební nástroje, představují humorné situace, ve významově posunuté variantě se stávají eróty. Jinými slovy – jsou těmi, kdo skutečně obývají prostor mezi lidským světem a nebesy. Možnou podobu jejich domácího života nabízí ve zřejmé nadsázce Jan Knap (kat. č. 50), člen legendárního uskupení Normal, jehož reflexe náboženských témat patří v současném umění mezi nejoriginálnější.

Příkladem z opačné strany spektra může být triptych Petry Buchtové, variující oblíbené téma anděla-pokladničky na mešní příspěvky (kat. č. 49). Tento obraz je přímo spojen s každodenní zbožností, s chápáním chrámového prostředí jako místa, v němž se střetává spirituální

43

Josef Mrniak, Stvoření Adama, 1839, Královská kanonie premonstrátů na Strahově (kat. č. 33)

s lidským. Autorka také reagovala na konkrétní situaci – kostelní výbavu místní kaple v Sivicích, která je mimo jiné zajímavá tím, že zdejší oltář a menza jsou společným dílem Pavla Šlégla a Petra Štěpána. Pokladnička je samozřejmě určena pro dar a andělíček za něj také děkuje pokývnutím – akt oběti, jenž by bylo chybou považovat za marginální, je touto cestou dokonán. Andělé nakonec především asistují Bohu podobně jako kněží u oltáře v průběhu mše a jejich počínání zobrazované na mnohých

dílech mělo sloužit jako vzor pro každého pokorného křesťana. Pozoruhodným příkladem andělů oslavujících dílo Boží je například nevelké plátno s poměrně zřídka se vyskytujícím námětem Stvoření Adama od zapomenutého pražského malíře náboženských obrazů první poloviny 19. století Josefa Mrniaka (kat. č. 43).

V křesťanském umění je samozřejmě adorován především Boží syn a obecně vzato je jeho oslava přítomna v každém takto orientovaném uměleckém díle. Do tohoto rámce můžeme

72 • 73

48

Petra Buchtová, postranní křídla Andělského triptychu, 2010, soukromá sbírka (kat. č. 49)

KATALOG — ADORANT

49

Antonín Richter, Andělé adorující Nejsvětější svátost oltářní, 1756, řkf Šternberk (kat. č. 24)

78 • 79

1

20

Hans Fries (?), Sv. Václav doprovázený dvěma anděly, 1499, dřevoryt, papír, 228 × 121 mm, Zemský archiv Opava, pobočka Olomouc

188,5 × 143 cm, klášter křížovníků s červenou hvězdou Praha 11

2

(obr. č. 60)

Neri di Bicci (1418 Florencie – 1492 Florencie), Adorace dítěte, 70. – 80. léta 15. století, olejová tempera, zlacení, dřevo, 101,5 × 68,5 cm, Arcibiskupství olomoucké 3

(obr. č. 47)

Norimberský mistr augustiniánského oltáře z roku 1487, Sv. Anna Samotřetí, 1485–1490, mastná tempera, dřevo, 106 × 61 cm, Arcibiskupství olomoucké 4

(obr. č. 50)

Albrecht Dürer (1471 Norimberk – 1528 Norimberk), Ukřižování z cyklu Velké pašije, 1497– 1498, dřevořez, papír, 390 × 280 mm, Slovenská národná galéria, Bratislava 5

Německý řezbář, Dvojice Andělů světlonošů, konec 15. století, dřevo, v. 44 a 45 cm, Muzeum umění Olomouc

David II. Teniers (1610 Antverpy – 1690 Brusel), Zátiší s nástroji Kristova umučení, 1644, olej, měď, 77 × 56 cm, npú – Státní zámek Hradec nad Moravicí

(obr. č. 53)

Nizozemský malíř, Klanění pastýřů, kolem poloviny 16. století, olej, plátno, 106 × 226 cm, Galerie výtvarného umění v Ostravě 12

(obr. č. 58)

21

Jan van Orley (1665 Brusel – 1735 Brusel), Klanění pastýřů, 1685–1735, lept, papír, 260 × 204 mm, Oblastní galerie v Liberci

(obr. č. 56)

Benátsko-nizozemský malíř, Kristus jako Dobrý pastýř oslavován anděly, poslední čtvrtina 16. století, olej, dřevo, 39 × 63 cm, neznačeno, Arcibiskupství olomoucké 13

Mistr HCC (HCG?), Klanění pastýřů, přelom 16. a 17. století, olej, plátno, 115,5 × 88,5 cm, Galerie výtvarného umění v Náchodě 14

Jan Müller (1571 Amsterdam – 1628 Amsterdam) podle Bartolomea Sprangera (1546 Antverpy – 1611 Praha), Svatá rodina s dvěma anděly, kolem 1590, mědiryt, papír, 320 × 220 mm, Galerie výtvarného umění v Ostravě

22

Ludovico Mazzanti, (1676 Orvieto – 1775 Viterbo), Růžencová Madona se sv. Dominikem a sv. Kateřinou Sienskou, 1. dvacetiletí 18. století, olej, měděná deska, 38,5 × 29,5 cm, Arcibiskupství olomoucké 23

Anton Kern (1709 Děčín – 1747 Drážďany), Bohosudovská pieta nesená dvěma andílky, kolem 1737, olej, plátno, 118 × 77 cm (ovál), Galerie a muzeum litoměřické diecéze 24

(obr. č. 49)

Antonín Richter (doložen od 1747–1760 Šternberk), Andělé adorující Nejsvětější svátost oltářní, 1756, olej, plátno, 120 × 80 cm, řkf Šternberk

15 6

(obr. č. 44)

Michael Pacher (1435 Bruneck – 1498 Salcburk) – okruh, Muzicírující anděl, konec 15. století, dřevo, polychromie, v. 56,5 cm, Moravská galerie v Brně 7

Frans II. Francken (1581 Antverpy – 1642 Antverpy) a Andries Daniels (asi 1580 Antverpy – 1640 Antverpy) – okruh, Madona s hudoucími anděly v květinové girlandě, 1. polovina 17. století, olej, dub, 105 × 75 cm, zámek Hrádek u Nechanic

25

16

26

Schelte Adamszoon Bolswert (1586 Bolsward – 1659 Antverpy), Nanebevzetí Panny Marie, 1. polovina 17. století, mědiryt, papír, 617 × 425 mm, Galerie výtvarného umění v Ostravě

František Vavřinec Korompay (1723 Rohatec u Strážnice – 1779 Brno), Immaculata, 1769, olej, plátno, 235 × 158 cm, Muzeum umění Olomouc

Martin Johann Schmidt, zv. Kremserschmidt (1718 Grafenwörth – 1801 Stein), Klanění pastýřů, 1757, olej, plátno, 102,5 × 145,5 cm, Muzeum umění Olomouc

(obr. č. 46)

Olomoucký sochař, Reliéf Korunování Panny Marie, kolem 1500, lipové dřevo, 123 × 92 × 16 cm, původem z Dubu nad Moravou, řkf sv. Václava, Olomouc 8

Adriaen van Isenbrandt (1480/90 Bruggy – 1551 Bruggy) – okruh, Narození s anděly, 1. polovina 16. století, olej, dub, 30,5 × 24,5 cm, npú – Státní zámek Vizovice

27 17

(obr. č. 57)

Andries Snellinck (1587 Antverpy – 1653 Antverpy), Sv. Rodina se sv. Janem Křtitelem a anděly, 1. polovina 17. století, olej, měděný plech, 66,5 × 92,5 cm, Moravská galerie v Brně

9

Carlo Antonio Bianchi, zv. Bianchetti (1714 Pavia – 1774 Pavia), Nanebevzetí a Korunování Panny Marie, 3. čtvrtina 18. století, olej, plátno, 50,5 × 50,5 cm, Arcibiskupství olomoucké 28

Cesare Dandini (1596 Florencie – 1657 Florencie), Sv. Anežka Římská, 1630–1640, olej, plátno, 81 × 65 cm, Národní zemědělské muzeum Praha

18

Assumpta, 50. léta 17. století, dřevo, 85,5 × 61 cm, Olomouc, řkf sv. Václava, Olomouc

Nanebevstoupení Krista, Rusko – Palech, 18. století, tempera, červený podklad, levkas, dřevo, 24 × 28 cm, Husitské muzeum v Táboře

10

19

29

Giuliano Presutti nebo Presciutti (dokumentován v letech 1490–1554) – okruh, Sacra Conversatione s muzicírujícími anděly, 1. polovina 16. století, olejová tempera (?), dřevo,

Elias Hauptner (? Šenov u Nového Jičína – 1627 Olomouc), Immaculata s nástroji umučení, 1613, olej, měď, 53,5 × 43 cm, Královská kanonie premonstrátů na Strahově

Josef Bergler (1753 Salcburk – 1829 Praha) a Josef Malínský (1752 Brňany – 1827 Praha), Dva andělé k sarkofágu sv. Norberta, 1811, dřevo, zlacení, v. 180 cm, Královská kanonie premonstrátů na Strahově

KATALOG — ADORANT

30

(obr. č. 45)

Johann Scheffer von Leonhardshoff (1795 Vídeň – 1822 Vídeň), Sv. Cecílie s anděly, (1815/1822), olej, plátno, 66 × 47,5 cm, Arcibiskupství olomoucké

40

(obr. č. 59)

45

(obr. č. 55)

František Urban (1868 Praha – 1919 Praha), Madona v růžích, 1910, olej, plátno, 180 × 119 cm, Galerie moderního umění v Hradci Králové

František Tichý (1896 Praha – 1961 Praha), Kůry andělské, 1915–1961, ilustrace ke knize Večery na slamníku, tuš, běloba, papír, 285 × 165 mm, Oblastní galerie v Liberci

41

46

Moritz Melzer (1877 Albeřice u Trutnova – 1966 Berlín), Maria Himmelfahrt ze souboru Aus dem Leben der Madonna, 1919, monotyp, papír ruční Japan, 480 × 355 mm, Oblastní galerie Liberec

Jaroslav Vožniak (1933 Suchdol – 2005 Praha), Ikona – Antonella Lualdi, 1968, olej, dřevo, 88 × 57,5 cm, Alšova jihočeská galerie

31

Jacob Ginzel (1792 Liberec – 1862 Liberec), Andílkové kolem Jezulátka, (1819), černý pastel, papír na lepence, 150 × 104 mm, Oblastní galerie v Liberci 32

Václav Mánes (1793 Praha – 1858 Praha) podle Albrechta Dürera (1471 Norimberk – 1528 Norimberk), Růžencová slavnost, 1823, tužka, tuš, papír, 598 × 694 mm, Akademie výtvarných umění v Praze 33

42

Rudolf Michalik (1901 Olomouc – 1993 Regensburg), Božské zjevení nad jezerem, 1926, akvarel, papír, 480 × 350 mm, Muzeum umění Olomouc

(obr. č. 43)

Josef Mrniak (1795 Praha – 1867 Praha), Stvoření Adama, 1839, olej, plátno, 66 × 63 cm, Královská kanonie premonstrátů na Strahově 34

Josef Führich (1800 Chrastava – 1876 Vídeň), Madona naslouchající hře andělů na harfu, 1815– 1876, akvarel, kvaš, papír, 233 × 288 mm, Oblastní galerie v Liberci

43

(obr. č. 54)

Josef Váchal (1884 Milavče u Domažlic – 1969 Studeňany u Jičína), Sbor andělů z cyklu Faust, 1924, akvarel, papír, 118 × 170 cm, Památník národního písemnictví, Praha

47

(obr. č. 51)

Jan Jemelka (*1953 Praha), Podzimní (ostatkový) kříž, 1985–1990, akryl, sololit, 94 × 72 cm, soukromá sbírka 48

(obr. č. 61)

Pavel Piekar (*1960 Ostrava), František, 1996, barevný linoryt, papír, 320 × 410 mm, soukromá sbírka 49

(obr. č. 48)

Petra Buchtová (*1983 Brno), Andělský triptych, 2010, akryl, plátno, 50 × 120 cm, soukromá sbírka

44

Novozákonní Trojice, Rusko, 20. století, tempera, levkas, plátno, dřevo, 35 × 31 cm, Husitské muzeum v Táboře

50

(obr. č. 52)

Jan Knap (1949 Chrudim), bez názvu, 2015, plátno, olej, 60 × 80 cm, soukromá sbírka

35

Josef Mrniak (1795 Praha – 1867 Praha), Průvod premonstrátů se sanctissimem, 1862, olej, plátno, 136 × 103 cm, Královská kanonie premonstrátů na Strahově 36

Josef Tulka (1846 Nová Paka – 1882 Itálie?), Luneta, 60.–80. léta 19. století, kresba perem, pergamen, 260 × 420 mm, Galerie moderního umění v Hradci Králové 37

Ukřižování, Rusko, počátek 19. století, tempera, plátkové stříbro, levkas, dřevo, 38 × 33 cm, Oblastní muzeum v Děčíně 37

Bohorodička Hodégétria – Radost všech soužených, Rusko, první polovina 19. století, tempera, plátkové stříbro, levkas, dřevo, kovček, mosaz, 33 × 28 cm, Husitské muzeum v Táboře 39

Vševidoucí oko Boží, Rusko, 2. polovina 19. století, tempera, levkas, dřevo, kovček, 35 × 30,5 cm, Husitské muzeum v Táboře

61

Pavel Piekar, František, 1996, soukromá sbírka (kat. č. 48)

90 • 91

Posel

Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (Lukáš 2,10)

V prvních starozákonních knihách, v Genesis a Exodu, se na mnoha místech setkáváme s tím, že Bůh hovoří k lidem přímo, bez prostředníků. Není tomu tak ale vždy: v pozdějších textech, zejména pak v Novém zákoně, zpravidla přebírají roli prostředníka mezi Bohem a člověkem andělé. Jak nakonec dokládá i význam jejich pojmenování, stávají se posly božích příkazů, přání, předávají vědění a inspiraci, sdílí myšlenky. Vynikajícím příkladem je Izajášův příběh, na výstavě představený kresbou Aléna Diviše (kat. č. 105) a linorytem Bohuslava Reynka (kat. č. 90), který v příznačné parafrázi evokuje také malba Marka Ormandíka Vtáci stahovaví, krmenie (kat. č. 112). Právě úloha prostředníka je tou stěžejní a její význam se projevuje mimo jiné v opakujících se narativních motivech světeckých příběhů.

První biblické setkání andělů s lidmi probíhá za nešťastných okolností. Selhání Adama a Evy, neschopných odolat pokušení Stromu poznání, znamenalo jejich vyhnání mimo bezpečný Eden, vstříc nelehkému lidskému údělu a smrtelnosti. (Gn 2,1-24) Jednou z variant zachycení tohoto příběhu je působivá malba slovenského malíře a grafika Ľudovíta Fully, využívající intenzity redukované kubistické stylistiky a a téměř ornamentálního půvabu lidové estetiky (kat. č. 98).

Vznášející se anděl s napřaženým mečem na plátně vrcholně barokního benátského malíře Johanna Carla Lotha (kat. č. 68) však zároveň uvádí Adama a Evu do lidského světa zodpovědnosti a svobody.

Abrahamovi a Sáře naopak přinesli tři nebeští hosté radostné, i když velmi neočekávané poselství, a sice, že se jim v jejich požehnaném věku (Abrahamovi bylo sto a Sáře devadesát let) narodí syn – Izák. Předpověď se splnila, třebaže Sára byla k proroctví zprvu velmi nedůvěřivá. Na výstavě můžeme vidět plátno zobrazující KATALOG — POSEL

tuto biblickou událost od benátského barokního malíře Pietra Liberiho (kat. č. 65) i moderní kompozici Jana Zrzavého (kat. č. 100), které obě zobrazují nebeské návštěvníky okřídlené, i když se v biblickém textu (Gn 18,1-16) hovoří o třech mužích. Jejich andělská totožnost je díky kontextu zřejmá pouze čtenáři, nikoli samotným protagonistům příběhu. V pravoslavném umění je tento námět také velmi častý a bývá označován jako Starozákonní Trojice (kat. č. 76).

Tím ovšem, jak známo, účast andělů na životě Abrahama neskončila. O několik let později zkoušel Bůh jeho věrnost a oddanost krutým pokynem k obětování Izáka na hoře Mória (Gn 22,1-14). Abraham uposlechl Boží příkaz, avšak v okamžiku, kdy se chystal oběť vykonat, se zjevil anděl a zastavil ho v jeho počínání.

Jako náhradu za zmařenou oběť Abrahamovi nabídl berana, který opodál uvízl v houští (kat. č. 73, 79, 101).

Dalším z Abrahamova pokolení, kdo měl s anděly bohaté zkušenosti, byl syn Izáka a Rebeky, Jákob. Jeho první setkání s nimi se uskutečnilo v noci po jeho útěku z domova před zuřícím bratrem Ezauem, kterému předtím lstí uloupil práva prvorozeného syna. Stalo se to na stejném místě, na němž Bůh ukázal jeho dědovi Abrahamovi zemi zaslíbenou, v Bét-El. Jákob se zde uložil ke spánku. Zdál se mu sen, v němž viděl žebřík směřující z nebe na zem, po němž vystupovali a sestupovali andělé. Nad anděly se zjevil Bůh a zaslíbil Jákobovi a jeho potomkům zemi, na níž ležel. Tato zkušenost zcela změnila Jákobův život, a není proto divu, že vizuální zpracování jeho příběhu, které představujeme na výstavě několika díly, je obyčejně kompozičně a dějově velmi bohaté a divácky atraktivní – vysokého efektu však dosahuje také v redukované podobě, jež je spíše typická pro soudobý

vizuální jazyk. Příkladem materiální minimalizace, jež však nahrává spirituální podstatě věci, je plastika Václava Ciglera ze sbírek MUO (kat. č. 111). Vyzdvihnout je však potřeba také především plátno z okruhu benátského malíře Domenica Fettiho (kat. č. 62), které je variantou jeho obrazu se stejným námětem v římské Galleria Nazionale d’Arte Antica. Lidský rozměr okamžiku, který je zároveň integrální součástí reálných událostí, pak ukazuje jedno z několika zastoupených děl tzv. naivního umění, malba Ľudovíta Kochola (kat. č. 108). A parafráze snu jako místa, v němž se s anděly lze setkat nejpřirozeněji, jsou motivem dvou prací – dřevorytu Josefa Váchala (kat. č. 92) a malby Horymíra Zelenky (kat. č. 107).

Symbolickým dovršením Jákobova prvního setkání s nebesy je jeho zápas s andělem na břehu potoka Jaboku na zpáteční cestě z vyhnanství. Z Babylónu se požehnaný Jákob vracel zahrnutý vší hojností, s velkým jměním a obklopen jedenácti syny. Příběh vypráví, že poté, co Jákob opustil Lábanův dům, zastihlo jej Ezauovo přání, aby se s ním setkal. Jákob vyslal k Ezauovi posly s dary a svou rodinu odvedl do bezpečí. Sám na bratra čekal v táboře, kde jej zastihl tajemný host, s nímž pak dlouhé hodiny zápasil. V bibli není doslovně řečeno, že neznámým zápasníkem byl anděl Boží, v mnoha výkladech se dokonce hovoří o Bohu samotném – tradičně je tento příběh nicméně vnímán a ve výtvarném umění zobrazován jako boj Jákoba s andělem (kat. č. 103, 109). Jákob bojuje s andělem až do úsvitu. Nehodlá jej totiž pustit, dokud nezíská jeho požehnání. To mu nakonec anděl udělí a spolu s ním mu dá také nové jméno: Izrael, „zápasí Bůh“. Své jméno mu však sdělit odmítne.

Pojmenování má samozřejmě zásadní význam – krom toho, že vyjadřuje poměr toho, kdo pojmenovává, k pojmenovanému (jako je

62

Moravský (brněnský?) malíř, Anděl ze Zvěstování, kolem 1450, Moravská galerie v Brně (kat. č. 54)

tomu v případě země, jíž Jákob jako svou označuje novými názvy) – postihuje také esenci věci.

Jestliže tedy anděl Jákobovi odmítá své jméno sdělit, znamená to buď, že žádné nemá, respektive že spirituální bytnost nelze obsáhnout lidskou řečí – anděl je poslem Božím, je naplněn jeho světlem, jeho tvář nesmí být spatřena. Anebo, jak příběh interpretuje středověký francouzský rabín Raši (1040–1105), se jména andělů skutečně mění podle úkolu, k jehož plnění jsou

vysláni. Příběhu se vždy dostávalo značné pozornosti, snad proto, že Jákobova životní cesta plná ústrků, chyb a selhání, také však vytrvalosti a nakonec i požehnání, je veskrze lidskou zkušeností. Několik vybraných ukázek reflektuje míru lidského odhodlání získat Boží přízeň i zkušenost, jíž setkání s bytostně nedosažitelným přináší. Ukazuje však také, že poměr k andělům jako blízkým Bohu může být podstatně aktivnější, než by bylo možné předpokládat.

Ústředním mystériem křesťanské víry a počátkem dějin spásy je však samozřejmě především Boží vtělení. Také pro tuto významnou událost volí Bůh jako prostředníka anděla, konkrétně pak Archanděla Gabriela, jehož jméno se vykládá jako „Boží síla“. Gabriel v osobním dialogu Panně Marii zvěstuje, že prostřednictvím Ducha Svatého počne a porodí Ježíše, syna Božího, jak o tom hovoří Lukáš v první kapitole svého evangelia. Tuto scénu je třeba v kontextu prvního biblického příběhu o vyhnání z ráje vnímat jako křesťanské vypořádání se s prvotním hříchem a očištění lidstva. Zobrazení scény Zvěstování Panně Marii je z pochopitelných důvodů jedním z nejfrekventovanějších témat křesťanského umění od středověku až do současnosti.

V některých případech je integrální součástí cyklů zobrazujících příběhy ze života Panny Marie nebo Krista, což známe hlavně ze středověkého umění (Mistr Kroměřížského mariánského oltáře, kat. č. 55). Ve starém umění je zvěstování představeno jako doslovná ilustrace Lukášova popisu (Lk, 1,26-38), jako hluboce meditativní scéna s dvěma hovořícími protagonisty vyjadřujícími postoji a gesty závažnost, hloubku a tajemství daného okamžiku (kat. č. 59, 64, 72). Děj bývá zasazen zpravidla do interiéru, v italském malířství se často ve výjevu uplatňuje také krajina nebo alespoň její části v perspektivních průhledech.

Obvyklými atributy scény bývají bílá lilie Archanděla Gabriela, někdy též hůl s nápisovou páskou obsahující první slova andělského pozdravení Ave Maria gratia plena, Mariina rozevřená kniha a holubice Ducha svatého.

V umění 19. století se můžeme setkat s jistým zcivilněním výjevu, které však nic neubírá na jeho duchovní hloubce (Rudolf Bacher, Karel Vítězslav Mašek – kat. č. 83, 86). Totéž platí pro moderní vidění světa – v opakujících se kresebných zpracováních Františka Tichého (kat. č. 99), Maxe Švabinského či Jana Zrzavého (kat. č. 106) je nepoznatelné a nesdělitelné stále latentně přítomno. Totéž lze říci o půvabné verzi Mikuláše Galandy, reflektující také hodnoty, spojované s lidovou zbožností (kat. č. 96) – oddanost, usebranost a stálost, respektive vizuálně paralelní varianty Moritze Melzera a Aloise Wachsmana (kat. č. 97, 94), jež jsou pravděpodobně ze všech představených scén Zvěstování nejdramatičtější.

Intimitu vizualizovaného mystéria naopak nejsilněji evokuje asambláž Evy Kmentové (kat. č. 110).

V tomto smyslu se skutečně jedná o událost mimo omezený rámec lidských dějin, jež

92 • 93

69

Ľudovít Kochoľ, Jakubov sen, 1971, Slovenská národná galéria (kat. č. 108)

KATALOG — POSEL

70

Domenico Fetti – okruh, Jákobův sen, 1. polovina 17. století, sbírka arpema (kat. č. 62)

100 • 101

Ochránce On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil; po lvu a po zmiji šlapat budeš, pošlapeš lvíče i draka. (Žalm 91,11-13)

Už ve starozákonních příbězích se objevuje důvěra v anděla a jeho schopnost pomoci lidem v nesnázích či napravit způsobené křivdy. Návodným příkladem je vyprávění o Hagar, která – vyhnána Sárou z Abrahamova domu – zabloudila se svým synem Ismaelem v poušti.

Od smrti je zachránil právě anděl, který zoufalé ženě ukázal pramen vody (Gn 21,14-18). V barokním malířství byl tento námět velmi oblíbený a plátno zobrazující klíčový moment setkání Hagar s andělem od římského malíře Piera Franceska Moly se nachází také ve sbírce Muzea umění Olomouc (kat. č. 118).

O Boží ochraně prostřednictvím andělů však svědčí především apokryfní biblická kniha Tobiáš. Tobiáše pošle jeho nemocný slepý otec Tóbit, který žije ve vyhnanství v Ninive, do Médie s úkolem vyzvednout uložené úspory. První, na koho Tobiáš narazí při hledání vhodného průvodce, je Archanděl Rafael, který potom vede jeho kroky a chrání ho

88

po celou cestu před nebezpečím. Téma putujícího Tobiáše s Rafaelem, zpravidla zasazené do lesnaté krajiny, bylo velmi oblíbené v nizozemském malířství 17. století, což dokládá mimo jiné obraz od Hermana van Swanevelta z liechtensteinské sbírky na hradě Šternberku (kat. č. 116). Objevuje se také později v umění 19. století a inspirovalo i umělce ve 20. století, jak můžeme vidět na koláži Jiřího Koláře z roku 1964 (kat. č. 133). Snad nejsugestivnější úpravu Tobiášova příběhu představuje bibliofilie Josefa Váchala Strážný anděl z roku 1931 (kat. č. 130), která parafrázuje známou pohádku Boženy Němcové. Sleduje příběh vymodleného dítěte, jež je andělem nejen ochraňováno, ale především (více či méně) shovívavě pokoušeno.

V Novém zákoně se motiv anděla ochránce objevuje například v Matoušově evangeliu, kde se píše: „mějte se na pozoru, abyste nepohrdali ani jedním z těchto maličkých. Pravím vám, že jejich andělé v nebi jsou neustále v blízkosti

mého nebeského Otce“ (Mt 18,10). Ve Skutcích apoštolů je pak zachycena zpráva o „božím zásahu“ v podobě anděla, který vysvobodil sv. Petra z vězení (Sk 12,7-15).

Středověcí církevní otcové věřili, že každý člověk má svého anděla strážného, který jej provází a chrání, protože pro svou slabost a všudypřítomné nebezpečí tuto pomoc potřebuje.

Zmiňují se o nich sv. Origenés (184/185–253/254), sv. Jeroným (347–420), sv. Jan Zlatoústý (349– 407), sv. Augustin (354–430) a také sv. Basil (329/330–379), který přisuzuje každému člověku anděla, jež ho vede životem jako vychovatel a pastýř. Nejvíce se však tato víra v anděla rozvinula v průběhu 16. a 17. století, obzvláště poté, co byl v roce 1608 papežem Pavlem V. oficiálně ustanoven svátek Andělů strážných (od roku 1670 slaven 2. října), spojený s úctou k Archandělu Michaelovi. Četné barokní chrámy zasvětily své oltáře tomuto populárnímu kultu. Jeho velkými propagátory se stali jezuité,

Karel Purkyně Život člověka s andělem strážným: Anděl strážce I. – V oblačné krajině, Anděl strážce II. – V lese, Anděl strážce III. – U matčina lože, (1857), Národní galerie v Praze.

Foto © Národní galerie v Praze 2016 (kat. č. 128)

KATALOG — OCHRáNCE

89

Herman van Swanevelt, Krajina s Tobiášem a andělem, 40. léta 17. století, Národní památkový ústav, územní památková správa v Kroměříži, mobiliární fond SH Šternberk, inv. č. 462 (kat. č. 116)

jmenovitě zejména sv. Robert Bellarmino (1542– 1621) a Francisco Suárez (1548–1617). Téma se výrazně uplatňovalo také v koncepci jezuitského školství. Známým a rozšířeným obrazovým výjevem je vstup sv. Aloise Gonzagy (1568–1591) coby malého chlapce doprovázeného Andělem strážným do Tovaryšstva Ježíšova. Motiv Anděla strážného se brzy objevil v italském malířství a následně ovlivnil také záalpské umění.

Značné obliby se dočkaly obrazy Carla Dolciho (1616–1686) a zejména známé a často kopírované plátno objednané papežem Alexandrem VII. u římského barokního malíře Pietra da Cortona (1596–1669), které se až do 19. století stalo prototypem zobrazování tohoto tématu. Postavy anděla a dítěte, které symbolizuje lidskou duši, úzce navazují na zobrazování putujícího Tobiáše provázeného Rafaelem. V 19. století byl tento námět také mimořádně oblíbený a vedle přebírané tradiční barokní kompozice se objevil v mnoha svébytných variantách, jak můžeme vidět například na trojici pláten s názvem Život člověka s Andělem Strážným od Karla Purkyněho z Národní galerie v Praze (kat. č. 128). Příkladem logické parafráze tohoto motivu, ovlivněné zkušenostmi 20. století, je do negativní významové polohy převrácená kresba od Lea Haase nazvaná Anděl Strážný z Auschwitz (kat. č. 132), která reaguje na traumatické

události holokaustu. V pozoruhodné symbióze s původním významem je pak obraz Anděl Strážník od Pavla Brázdy (kat. č. 131), – tradičně vymknutý z obecných stylových i významových pravidel, reflektující napětí doby i osobitý přístup autora k jejím zcestným nárokům.

Vedle ochrany lidí je andělům svěřena také péče o svět, krajinu a místa – o rajskou zahradu Eden, chrám krále Šalamouna či Archu úmluvy, také ale konkrétní země či národy – jako je tomu v případě Archanděla Michaela, který je nejen symbolickým ochráncem Izraele. Nevyslovitelná povaha tohoto úkolu se pak volně odráží v tématu „anděla v krajině“, poutníka či nezáměrného ochránce krajiny jako takové (Petr Pavlík, László Fehér – kat. č. 134, 135). Nutno přitom mít na paměti, že ačkoli je určitá krajina místem, na němž se odehrává konkrétní událost, tato událost její úzký geografický prostor zásadně překračuje (Vyhnání z ráje, Zvěstování, Jákobův sen i zápas, Tobiášovo putování ad.) – v dvourozměrné ploše obrazu se přitom stýkají nejen roviny reálného a imaginativního, ale také – podstatněji – dvě homogenní části světa jako takového.

V tomto smyslu jsme prostřednictvím uvedených příběhů svědky věčného manichejského zápasu dobra a zla, jehož intenzita překračuje omezený rámec libovolné věrouky či kulturní praxe, protože je zcela obecný a univerzální.

Evokací mystéria božské přítomnosti, také ale obojakostí jejího charakteru, je v tomto smyslu především obraz Jaroslava Róny, příznačně nazvaný Předsíň (kat. č. 139).

Anděl strážný, jak jej vnímáme dnes, je spíše laskavým opatrovníkem či přímo dětským společníkem, jeho povaha je však, jak ukazuje napřiklad Váchalova „pohádka“, jistě daleko nevyzpytatelnější. Tuto problematičnost naznačuje také jeho fyziognomie: Například v mezopotámské vizuální tradici byli strážci zobrazováni jako silné zvířecí muskulatury s obrovskými křídly tak, aby skutečně byli s to se ubránit. Také Lucifer, jako první po Bohu, je nakonec především zosobněním nekontrolovatelné síly a zpupnosti než lstivosti či duchovních sil, což by jistě byla zbraň spíše odpovídající subtilní éterické bytosti. A byť Luciferovou úlohou nikdy nebylo ochraňovat, právě jeho příběh vhodně ukazuje, jak tenká hranice se nachází mezi pomocí a trestem. Vzpomeňme všechny příběhy, v nichž anděl – tak jako v příběhu Vyhnání z ráje – neochraňuje Boží lid, ale Boží Zákon. Proměna, jíž anděl strážný prochází zejména v průběhu 19. století, jeho polidštění a afektivnost (František Tkadlík, Luděk Marold – kat. č. 126, 127, 129), je tedy enormní – a nástup soukromé religiozity o to zajímavější.

(Dagmar Havlíčková, Petr Štěpán, Jiří Plieštik – kat. č. 137, 138, 136). ,

120 • 121

96

Luděk Marold, Anděl strážný, Galerie výtvarného umění v Ostravě (kat. č. 129)

KATALOG — OCHRáNCE

97

Matyáš Bernard Braun, Anděl Strážný s dítětem, kolem 1740, Národní galerie v Praze, foto © Národní galerie v Praze 2016 (kat. č. 121)

128 • 129

Průvodce

Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly.

(Lukáš 22,43)

Andělské role průvodce a ochránce spolu velmi úzce souvisejí, a dokonce natolik, že mezi nimi existuje jen velice subtilní hranice. Pokud anděl provází člověka, většinou jej také současně ochraňuje, jako je tomu například v apokryfním příběhu mladého Tobiáše.

Na obraze Lotův odchod ze Sodomy od vídeňského pozdně barokního malíře Felixe Ivo Leichera (kat. č. 106) vidíme anděla provázejícího rodinu Abrahamova synovce Lota. Jako jediné spravedlivé je zachraňuje od zkázy v hořícím městě odsouzeném pro hříšnost k zániku (Gn 19). Zřejmě nejexpresivnějším zpracováním je v tomto kontextu obraz Věry Novákové Po konci (kat. č. 175), součást diptychu, reflektujícího zkázu moderního světa a temné období počátku padesátých let – také ale naději na vzkříšení.

Jako průvodci jsou andělé a putti představeni také v novozákonní scéně útěku Sv. Rodiny do Egypta. Téma bylo velmi blízké slavnému benátskému rokokovému malíři Giandomenikovi Tiepolovi, který v roce 1753 vytvořil cyklus sedmadvaceti leptů s názvem Idée Pittoresche sopra la Fugga in Egitto. Z něj pochází také představený devátý list série (kat. č. 156). Jak můžeme vidět na plátně Antonína Střížka, typicky formálně i obsahově harmonizovaném a osobně budovaném obraze, je toto téma zdrojem inspirace také pro současné umělce (kat. č. 179). Andělé se jako průvodci v christologickém příběhu vyskytují ještě několikrát. Jednou je to na poušti po čtyřiceti dnech Kristova půstu a zkoušení ďáblem, jak se o tom zmiňuje evangelista Matouš: „v té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho“ (Mt 4,11). Arkadicky idylickou kompozici zasazenou v nikoli pouštní krajině s námětem Krista obsluhovaného anděly několikrát ve své tvorbě zopakoval jezuitský KATALOG — PRůVODCE

malíř Ignác Raab (kat. č. 157). S andělskou pomocí se setkáváme také v jiné, velmi podobné situaci – při Ježíšově zápasu v Getsemanské zahradě. Učedníci, kteří jej měli provázet v tuto těžkou chvíli a bdít s ním, usnuli a on musel v modlitbě bojovat sám se sebou: „tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly“ (Lk 22,43). Obvyklejší bývá zobrazení toho výjevu s andělem, který drží kalich a vznáší se v oblacích před klečícím Kristem, jak to známe už ze středověkého umění a na výstavě je zastoupeno plátny Franceska Bassana (kat. č. 144) a Jana Jiřího Heintsche (kat. č. 149).

V 16. století se v malířství objevuje také jiná emotivně vypjatější varianta, kdy je bezvládné tělo trpícího Krista objímáno a posilováno andělem. Právě tuto vizuální tradici připomíná vysoce expresivní malba Romana Brichcína (kat. č. 178). Ta také, opět, souzní s obecným tématem vztahu reálného místa, reálné krajiny a událostí či dějů, které svým významem její horizonty zásadně překračují.

Velkým tématem v christologických námětech je zobrazení andělů provázejících mrtvého Krista, které se zrodilo ve 12. století v byzantském umění. V Evropě se od 14. století objevuje typ tzv. Andělských piet, které na výstavě zastupuje drobná oboustranná deska z poslední čtvrtiny 15. století pocházející z umělecké sbírky premonstrátského kláštera na Strahově (kat. č. 140). Andělé podpírající Kristovo zmučené mrtvé tělo jsou zde oděni do liturgických rouch – jeden do dalmatiky a pluviálu a druhý do alby. Jiným příkladem Andělské piety je výrazně horizontálně komponovaná expresivní malba Panny Marie s ležícím mrtvým Kristem v klíně, provázené dvěma anděly od Giacoma Francii (kat. č. 142). Další, slohově pokročilejší variantu tohoto motivu představuje ikonická malba benátského renesančního

malíře Parise Bordoneho ze sbírek Moravské galerie v Brně (kat. č. 141), vycházející částečně z ikonografického typu mrtvého Krista v hrobě.

Jako soustrastný doprovod vidíme anděly také na dvojici reliéfů Františka Bílka (kat. č. 167, 168), podstatnější je však evokace této tradice ve zpracování Maria Kotrby (kat. č. 180), z níž vyplývá pozitivní rozměr nejen andělské účasti, ale události (oběti) samotné.

Motiv anděla jako průvodce ke smrti se objevuje také v příbězích světců a mučedníků.

V této souvislosti bývají andělé přítomni rovněž v okamžicích extáze, která je svým prožitkem smrti velmi blízká. Vzpomeňme například proslulé sousoší Extáze sv. Terezie v římském kostele Santa Maria della Vittoria od Gian Lorenza Berniniho (1598–1680). V našem výběru je téma andělů provázejících světce v přechodových situacích mezi životem a smrtí nebo už po smrti zastoupeno také několika exponáty (Karel Škréta, Francesco del Cairo, Johann Lucas Kracker, Karl von Blaas – kat. č. 146, 148, 155, 165). Téma, které je integrální součástí lidského příběhu, se dále promítá i do dalších poloh. Už od renesance se těšily velké oblibě funerální portréty. Zvláště v případě portrétovaných zesnulých dětí se na obrazech setkáváme s andělským doprovodem, který měl vyjádřit přání po plynulém přechodu nevinné dětské duše do ráje (kat. č. 147). A tento aspekt se samozřejmě neomezuje pouze na děti – uveďme například explicitně sociální námět obrazu Domov důchodců Josefa Jíry (kat. č. 177). Význam aktu útěšnosti a provázení je přitom často obsažen také v gestu doteku či polibku, jež reflektuje mimo jiné obraz Josefa Mandla (kat. č. 169) či litografie Alfonse Muchy (kat. č. 171).

105

Hornorýnský mistr, Andělská pieta, poslední čtvrtina 15. století, Královská kanonie premonstrátů na Strahově (kat. č. 140)

138 • 139

108

Antonín Střížek, Útěk do Egypta, 2004, soukromá sbírka (kat. č. 179)

KATALOG — PRůVODCE

109

Giovanni Domenico Tiepolo, Útěk do Egypta, 1753, Galerie výtvarného umění v Ostravě (kat. č. 156)

142 • 143

Andělská bytost

Unikli jsme jako ptáče z osidla lovců.

Osidlo je protrženo, unikli jsme. (Žalmy 124,7)

O existenci andělů vypovídá bible v knihách Starého a Nového zákona i další církevní literatura. Mluví se o nich na mnoha místech už v první starozákonní knize Genesis. Jsou zde hebrejsky označováni jako mal ’ak – posel (ἄνγελος v řečtině, angelus v latině).

Nepopisuje se zde výslovně jejich stvoření, jako je tomu u člověka, biblické komentáře však tvrdí, že o andělech hovoří hned první verš, v němž se popisuje, jak Bůh stvořil nebe. Ze starozákonních vyprávění vyplývá, že andělé jsou podřízeni Bohu a představují bytosti vyšší a dokonalejší, než jsou lidé, nad které vynikají věděním a moudrostí. V době, kdy vznikaly knihy Starého zákona, však ještě neexistovala komplexní nauka o andělech a na rozlišení mezi bytostmi nebeskými a pozemskými se nelpělo důsledně. Na židovskou tradici plynule navázalo křesťanství, rozpracovalo starozákonní i novozákonní zmínky o andělech a brzy je pevně zakotvilo do nového náboženského systému.

Už staří církevní Otcové se zabývali otázkou tělesnosti andělů. Shodli se na tom, že andělé tělo mají, to se však od lidského liší, má neviditelnou, duchovní podstatu, je éterické a podobá se světlu. Podle Origéna (184/185– 253/254), je takové, jaké bude tělo vzkříšených.

Další neřešitelnou otázkou zůstal počet andělů. Žádný z Otců zabývajících se angelologií neuvedl přesné číslo, často se však uváděl poměr 99:1, vycházející z podobenství o ovcích – devětadevadesát věrných ovcí představuje anděly a jedna zbloudilá ovce lidi. Pseudo-Dionýsios Areopagita (5./6. století) je přesvědčen, že počet andělů je znám pouze Bohu a přesahuje vše, co můžeme pojmout.

Už v knize Genesis se setkáváme s různými andělskými řády, mimo jiné s cheruby (Gn 3,24) a serafy (Iz 6,2,6). V novozákonních textech jsou pak zmiňovány tzv. andělské hierarchie: KATALOG — ANDěLSKá BYTOST

Sv. Pavel hovoří o vládách, mocnostech a panstvech (Ef 1,21, Kol 1,16), o silách (Ef 1,21), trůnech (Kol 1,16) a archandělech (1Sol 4,16). Konkrétní jména archandělů Gabriel (Dan 8,16;9,21; Lk 1,19,26), Michael (Dan 10,13,21; 12,1; Jud 1,9; Zj 12,7) a Rafael (Tob 5,4 a dále) se objevují ve starozákonních knihách až po babylónském zajetí. Nejistota také dlouho vládla v počtu andělských řádů – úplnou teorii o nebeské hierarchii vytvořil Pseudo-Dionýsios Areopagita, novoplatónský filozof a teolog, který žil pravděpodobně v Sýrii na přelomu 5. a 6. století.

Ve svém učení, které bylo přeloženo v 9. století do latiny na dvoře franckého krále Karla II. Holého a velmi brzy dosáhlo obliby, vyšel ze sv. Pavla i názorů jednotlivých církevních otců a anděly uspořádal na základě svatotrojiční symboliky do devíti skupin – po třech skupinách do každé ze tří triád. V první triádě jsou serafové, cherubové a trůnové. Jejich charakteristikou je největší podobnost Bohu, protože se nacházejí v jeho bezprostřední blízkosti a dostává se jim přímého osvícení. Vlastností druhé triády, do níž řadí panstva, mocnosti a síly, je především postupné zprostředkovávání božských osvícení, které přebírají od božské Trojice a předávají následující triádě. A třetí triádě – knížectvím (též vládám), archandělům a andělům – je vlastní bezprostřední styk se světem lidí. Dále Pseudo-Dionýsios tvrdí, že všichni nebeští duchové jsou téže přirozenosti a liší se jen místem, které zaujímají.

Toto místo jim bylo přiděleno podle posvátného řádu, jímž jsou oděni, podle vědění, které mají a podle činností, které vykonávají. Každý řád má podle svých schopností napodobovat Boha, stát se božím spolupracovníkem a v sobě samém dokazovat působnost Božího konání.

Ve výtvarném umění se reflexe andělských hierarchií objevují výjimečně, na výstavě jsou reprezentovány barokními grafikami z dílny

aušpurských rytců Josefa a Johanna Baptisty Klauberů (kat. č. 196). Se snahou o charakterizaci anděla se však setkáváme častěji – tím spíše, pokud se vzdáme tradičního vymezení podle rolí či úloh. Tato část výstavy je proto koncipována jako variabilní segment, kombinující vybraná témata a vizuální varianty často se opakujících motivů (Josef Winterhalder st., Albín Brunovský, Vladimír Havlík, Václav Jirásek, Ivan Pinkava, Pavel Mrkus – kat. č. 188, 189, 239, 231, 243, 254, 251). Zatímco v předchozích, tradičně pojatých narativních celcích zjevně a pochopitelně dominují umělecká díla vytvořená do roku 1900, v poslední z kategorií dochází k zásadnímu obratu. V průběhu 20. století se náboženský život a zažitá společenská, kulturní i filozofická schémata uvolňují – a paralelně s tím se mění také obsah dříve pevně definovaných pojmů. Jazyk, včetně výtvarného, si osvojuje nové významy, které daleko přirozeněji reflektují svébytnou pozici člověka ve světě i její spirituální dimenzi, což se samozřejmě promítá také do zpracování dříve jednoznačně náboženských témat. Lze přitom předpokládat, že právě tento impulz je důvodem, proč se podobná témata těší soustředěné pozornosti současného umění.

Zdá se tedy, že „anděl“ je figurou, definovanou na základě úlohy, již plní. Je tím, v kom (v čem) přebývá boží Jméno – a Božím jménem také jedná. Anděl je však „prostředníkem“ nejen v tomto smyslu – snad podstatnější je jeho prostřední pozice mezi světy (Bohumila Grögerová, Július Koller – kat. č. 118, 230), již zastává nejen v křesťanském, ale také dalších kulturních a náboženských systémech. Jeho univerzálnost nicméně neznamená nekomplikované vymezení, naopak. Jednou věcí je přitom samozřejmě určení jeho vztahu k Bohu (bohům) a lidem, respektive vztahů mezi anděly samotnými (andělské hierarchie), a docela

jinou stanovení jejich vnitřních vlastností.

Všimněme si už jen významu jmen archandělů: Gabriel – „hrdina Boží“, Rafael – „Bůh uzdravuje“, Michael – „Kdo jako Bůh“; respektive uvažme Dantův Ráj, v němž andělé vystupují jako vzájemně zaměnitelné bezcharakterní entity naplněné dobrem – zatímco skutečně bezcharakterní obyvatelé Pekla jsou hluboce diferencovanou společností. V tomto smyslu jsou andělé bezpochyby obyvateli jiného, mimozemského světa, jimž skutečně nemůžeme porozumět (František Urban, Jan Zrzavý, František Gross, Ivan Sobotka, Jiří Petrbok, Juraj Bartusz, René Hábl – kat. č. 209, 210, 225, 217, 246, 252, 253).

Původní diskuse o materiálnosti andělů, o jejich tělesnosti a podílu na božské dokonalosti se tedy v průběhu doby stále častěji stávají úvahami o jejich individuálním bytí.

A zdá se, že tím, co je od komplexních lidských bytostí odlišuje především, je jejich jednoduchost – jsou zosobněním čistých impulsů a emocí (Albrech Dürer, Beuronská škola, Ľudovít Fulla, Viera Kraicová, František Tkadlík – č. kat. 183, 205, 212, 224, 200). To, že obývají odlišný časoprostor je jistě zásadní, podstatnější však je, že lidé, na rozdíl od nich, disponují duší. Andělé k nim přitom zaujímají bytostně reflexivní postoj, slouží jim nejen jako zvěstovatelé, strážci či ochránci, ale také jako jejich vzory – a jejich charakter (obavy, zklamání, radosti, selhání) recipročně zrcadlí. Důsledky jsou zjevné: Stávají-li se dětmi – přejímají dětskou roztomilost a oddanost, také ale nevyzpytatelnost zdánlivé nevinnosti (Vojtěch Hynais, Emila Medková, Věra Janoušková, Klára Bočkayová, Petr Nikl, David Moješčík – kat. č. 207, 214, 226, 240, 241, 247); hledají-li své místo ve světě lidí – jsou rozčarovaní, nejistí, chybující, právě tak jako oni sami (Bedřich Dlouhý, Stefan Milkov, Marek Ormandík, Zdeněk Janošec Benda – kat. č. 216, 244, 245, 248); jsou-li těmi, kdo spadli z nebes (Jan Preisler, Ladislav Novák, Milivoj Husák, Michael Rittstein, Dorota Sadovská, Miro Švolík – kat. č. 204, 233, 236, 249, 256, 235) – jako bytostně cizorodí se cítí být ohroženi a tomuto ohrožení se zoufale brání (Jiří Sozanský kat. č. 242). Povaha zrcadla je přitom taková, že skutečně pouze reflektuje, nikdy si zcela neosvojuje – o to větší pak může být žízeň, jíž andělé trpí po životě (Jan Koblasa, Mikuláš Medek, Adriena Šimotová, Jaroslav Šerých, Stanislav Judl, Milan Kunc, Jan Slovák – kat. č. 221, 222, 228, 232, 229, 238). Každý anděl je nakonec nejen krásný, ale také hrozný.

121

František Urban, Anděl, 1912, sbírka Zdeňka Preclíka (kat. č. 209)

Emblematickým dílem této části expozice je subtilní objekt Adrieny Šimotové Co zbylo z anděla (kat. č. 232), spojující všechny naznačené narativní linie. Nejenže evokuje pocit ztráty a nedosažitelnosti, ale také je ve své materiální i barevné redukovanosti téměř neúnosně expresivní – daří se mu totiž balancovat

na neznatelné hranici mezi osobní zkušeností a sdílenou vírou v hodnoty, které běžný svět přesahují. Protipólem tohoto „křehkého těla“, téměř odpadku, je pak svébytná homogenní prahmota Koblasova mytického Černého anděla – Niké (kat. č. 221), stojící pozoruhodně mimo tento i všechny další světy.

156 • 157

124

František Tichý, Anděl, 1947, Muzeum umění Olomouc (kat. č. 213)

KATALOG — ANDěLSKá BYTOST

125

František Tkadlík, Tři objímající se andělé (Víra, Naděje, Láska), 1822, sbírka Patrika Šimona (kat. č. 200)

160 • 161

Výběr z literatury Teologické texty Tomáš Akvinský, O andělech (I) v Teologické sumě, překlad Tomáš Machula – Daniel D. Novotný, Praha 2015.

Pavel Brunclík, Adriena Šimotová, Olomouc – Praha 2006.

Klára Brunovská, Albín Brunovský: kompletné grafické dielo 1960–1997, Bratislava 2004.

Roman Musil – Aleš Filip (eds.), Neklidem k Bohu.

Náboženské výtvarné umění v Čechách a na Moravě v letech 1870–1914, Praha 2006.

Lubor Machytka, Olomoucká obrazárna II. Nizozemské malířství 16.–18. století z olomouckých sbírek, Olomouc 2000.

Tomáš Akvinský, O andělech (II) v Teologické sumě, překlad Tomáš Machula – Daniel D. Novotný, Praha 2015.

Vladimíra Büngerová, Bartusz. Gestá, body, sekundy / Gestures, Body, Seconds, Bratislava 2010.

Michal Altrichter (red.), Archanděl Michael. Dynamický obhájce života. Vhled do života andělů, Olomouc 2009.

Francesco Buranelli, Between God and Man. Angels in Italian Art, Jackson 2007.

Rea Michalová, Alois Wachsman, Praha 2003.

Dionysios Areopagita, O nebeské hierarchii, překlad Martin Koudelka, Praha 2009.

Daniela Čarná – Danica Lovišková – Dorota Sadovská, Dorota Sadovská. Bledomodrá cesta / Pale Blue Path, Trenčín – Liptovský Mikuláš 2009.

Petr Nedoma, Anděl, anděl. Legendy současnosti, Praha 1997.

Oliver Dürr, Der Engel Mächte. Systematisch-theologische Untersuchung: Angelologie, Stuttgart 2009.

Jan A. Dus – Petr Pokorný (eds.), Neznámá evangelia.

Novozákonní apokryfy I, Praha 2006.

Georges Huber, Můj anděl půjde před tebou, překlad Jan Joneš, Praha 1996.

David Keck, Angels and Angelology in the Middle Ages, Oxford 1998.

Alfred Läpple, Engel. Die Boten Gottes in Kultur und Glauben, Augsburg 2003.

Jakub de Voragine, Legenda aurea, překlad Václav Bahník – Anežka Vidmanová – Irena Zachová, Praha 1998.

Teoretická literatura Gustav Davidson, A Dictionary of Angels. Including the Fallen Angels, New York 1994.

Katarína Čierna – Alexandra Tamásová, Medzi selankou a drámou. Príbeh zbierky insitného umenia v SNG, Bratislava 2013.

Pavel Mrkus, http://mrkus. ixode.org

Alena Nedomová – Petr Nedoma – Milan Balabán, Jakub a anděl, Praha 1993.

Marie Nešlehová, Jan Koblasa. Grafika / Prints, Praha 2014.

Ladislav Daniel – Olga Pujmanová – Milan Togner, Olomoucká obrazárna I. Italské malířství 16.–18. století z olomouckých sbírek, Olomouc 1996.

Ivan Neumann (ed.), Corpora S. Mikoláš Axmann, Dušan Černý, Jiří Mikeska, Michal Šarše, Pavel Šlegl, Petr Štěpán, Litoměřice 2008.

Martin Dostál, Antonín Střížek. Obrazy / Paintings, Praha 2012.

Jiří Olič, Tvrdohlaví, Praha 1999.

Ladislav Dvorský, Josef Jíra. Malíř a grafik, Liberec 1992.

Vratislav Effenberger – Antonín Hartmann (et al.), Mikuláš Medek, Praha 2002. éva Forgács, Fehér László-monográfia, Budapest 1998.

Anna Habánová (ed.), Mladí lvi v kleci. Umělecké skupiny německy hovořících výtvarníků z Čech, Moravy a Slezska v meziválečném období, Praha 2013.

Jiří Olič, Marek Ormandík. Polčas rozpadu, Trnava 2005.

Pavla Pečinková, Stanislav Judl, Klatovy 2009. Ľudmila Peterajová, Albín Brunovský, Bratislava 1990.

Jan Pfeiffer, http://janpfeiffer.info/ Martina Potůčková (ed.), Olomoucká obrazárna IV. Evropské malířství 19. století z olomouckých sbírek, Olomouc 2016.

Helena Rišlinková – Lucia Lendelová – Tomáš Pospěch, Bratrstvo, Olomouc 2002.

David Albert Jones, Angels. A History, Oxford 2010.

Olaf Hanel, Jaroslav Šerých. Záznamy úžasu, Praha 2007.

Heinrich Krauss, Die Engel. Überlieferung, Gestalt, Deutung, München 2000.

Zdeněk Kazlepka, Colorito. Malířství v Benátkách 16.–18. století z moravských a slezských sbírek, Brno 2011.

Heinrich Krauss, Kleines Lexikon der Engel. Von Ariel bis Zebaoth, München 2001.

Marie Klimešová – Miroslav Klivar, Petr Pavlík: Práce z let 1976–1988, Karlovy Vary 1988.

Valery Rees, From Gabriel to Lucifer. A Cultural History of Angels, London 2013.

Marie Klimešová, Eva Kmentová, Litoměřice 2003.

Lenka Stolárová – Vít Vlnas (eds.), Karel Škréta 1610– 1674. Doba a dílo, Praha 2010.

Martina Kostelníčková (ed.), Olomoucká obrazárna III. Středoevropské malířství 16. – 18. století z olomouckých sbírek, Olomouc 2008.

Milan Togner (ed.), Kroměřížská obrazárna. Katalog sbírky obrazů arcibiskupského zámku v Kroměříži, Kroměříž 1998.

Zita Kostrová, Mikuláš Galanda (1895–1938), Bratislava 2001.

Petr Vaňous, Ivan Pinkava, Praha 2009.

Jiří T. Kotalík, Jiří Sozanský. Monology / Monologues 1971–2006, Praha 2006.

Martina Vítková, Jaroslav Róna. Za naším světem, Hradec Králové 2009.

Jiří Kroupa (ed.), V zrcadle stínů. Morava v době baroka 1670–1790, Brno 2003.

Tomáš Winter (ed.), František Tichý, Praha 2002.

David Bartoň (ed.), Ivan Sobotka, Praha 2012.

Lucia Benická (ed.), Sacral elementum II. Sakrálne v súčasnom umení & ikony, Spišská Nová Ves 2013.

Jan Kříž, Aleš Lamr: v sobě. Práce z let 1962–2008, Praha 2008.

Ivo Binder – Karel Rechlík, Znak a svědectví. Křesťanské výtvarné umění 1970–1990 v Čechách a na Moravě, Brno 1991.

Erika Langmuir, A Closer Look. Angels, London 1999.

Radislav Matuštík, Vincent Hložník. Maľba a grafika 1941–1961, Bratislava 1962.

Pavel Brázda – Richard Drury – Pavla Pečinková, Věra Nováková, Praha 2010.

Aleš Mudra (red.), Půst očí. Pravoslavné umění z českých a moravských sbírek, Olomouc 2005.

Jan Royt, Slovník biblické Ikonografie, Praha 2007.

Uwe Wolff (ed.), Das grosse Buch der Engel, Freiburg im Breisgau 2002.

Katalogy a monografie Katarína Bajcurová, Ľudovít Fulla, Bratislava 2009.

VýBěR Z LITERATURY — SUMMARY

Jan Royt, Poslové nebes, Kašperské Hory 2001.

Karel Srp, Emila Medková, Praha 2005.

Karel Srp (ed.), Jan Zrzavý. Božská hra, Praha 2012.

Jiří Valoch, Klára Bočkayová. Obrazy, Brno 1992.

Radek Wohlmuth – Božena Vachudová, Jan Knap.

Kresby a obrazy, Karlovy Vary 2014.

Helena Zápalková – Libor Šturc (eds.), Speculum mundi.

Sběratelství kláštera premonstrátů na Strahově, Olomouc 2015.

Jaromír Zemina, Věra Janoušková. Já to dělám takhle, Praha 2001.

Jaromír Zemina, Alén Diviš, Řevnice 2016.

Rustle of Angel Wings “See, I am sending an angel ahead of you to guard you along the way and to bring you to the place I have prepared. Pay attention to him and listen to what he says. Do not rebel against him; he will not forgive your rebellion, since my Name is in him. If you listen carefully to what he says and do all that I say, I will be an enemy to your enemies and will oppose those who oppose you. My angel will go ahead of you (...)“ (Exodus 23.20–23)

Some ideas are shared by many cultures, regardless of ethnic origin or denomination, and which are important despite the fact that they seem to belong in a different context, cultural and historical framework or period.

Their nature is permanent and their intensity unchanging, which is in direct contrast to the vicissitudes of the real world. One such motif, almost archetypal, is a figure on the border between the divine and the human and it is called the “angel” in European Christian tradition. It is well known in the religious contexts of Judaism and Islam, but also in Zoroastrianism, Buddhism and in the cultural domains of pre-Columbian Central America. Like all similar phenomena, it is seemingly simple and clear because it appeals to the very essence of our understanding of the world. However, in its simplicity and intangibility, it is a complicated motif which involves a variety of essential and deeply philosophical questions.

The “angel” is a theme which is clearly associated with positive values; comfort of faith, kindness, safety, affection and goodness. The angels’ nature is pleasant for spiritual, moral, as well as aesthetic reasons. However, angels are also somewhat disturbing, beyond human comprehension and beyond the (imperfect) nature.

Though it may seem incredible, angels have always been with us, despite the fact that we can’t see them, do not know their real names or whether they have their own will or reason. We only know their purpose: to act as intermediaries between God (gods) and people.

As an integral part of Christian cultural heritage, angels have been a frequently depicted theme, not only in religiously motivated art.

The rich visual tradition is probably the reason for our close relationship with them; we do not know what they look like, but we know

how to imagine them. Apparently, their highly aesthetic quality (angels are beautiful without exception) plays a crucial role because it is also an initiation role. Angels face God and reflect his excellence with physical as well as unparalleled intellectual charm. That was why we eventually decided to primarily focus on the inner complexity of the angel phenomenon. We have replaced the traditional chronological classification of styles and iconographic transformations with a more universal thematic grouping.

As a result, we could explore possible analogies between meanings and aesthetic qualities, think about their purpose, and compare works of art which were created before and after 1900 whose different natures result from, among other things, different relationships to faith and religion. Therefore the exhibition is divided into five sections, four of which are based on the biblical and iconographic tradition of the angel as Messenger (mediator), adorer, guardian and guide. The four types mentioned above show the relationship between angels and people and are in fact the only graspable things based on which they can be defined. St. Augustine (354-430 CE) pointed out: “angel is the name of their office, not of their nature. If you seek the name of their nature, it is spirit; if you seek the name of their office, it is angel. From what they are, spirit; from what they do, angel.”

Thus, we aimed to name the spirit in the fifth part of the exhibition. We asked the question: If an angel does not perform any task, who is he then? What are his characteristics? How is he struggling with his nature?

Thus the exhibition “Rustle of Angel Wings” is designed as a contemplation of the meaning of the word “angel” and its significance in the Christian tradition: how this term, the clearly defined entity, changes in view of the story in

which it plays a certain role and what happens if it is removed from the framework of relationships and functions. Not only does the exhibition aim to reflect one of the fundamental topics of the Christian dogmatic tradition, it also aims to consider the general role of Christianity and faith in modern society. If schemes and systems become more relaxed and generally accepted meanings are formed or replaced by a foreign (and also personal) reflection, it is clear that the original perfectly saturated terms lose their original meanings and acquire new ones. Then, the firmly anchored figure of the “angel” may act as a kind of mirror which reflects the characteristics of the period.

182 • 183

šumění andělských křídel

anděl v evropském výtvarném umění Editorka – Gabriela Elbelová Redaktorky – Gabriela Elbelová, Martina Potůčková Texty – Pavel Ambros, Gabriela Elbelová, Ivan Foletti, Barbora Kundračíková, Jan Lukavec, Jiří Olič, Valery Rees, Jan Royt Překlad – Tomáš Havlíček, Gabriela Matulová Fotografie – Galéria Nedbalka, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Galerie výtvarného umění v Ostravě, Moravská galerie v Brně, Národní galerie v Praze, Národní památkový ústav – územní památková správa v Kroměříži, Oblastní galerie Liberec, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Oblastní muzeum v Děčíně, Památník národního písemnictví, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Slovenská národná galéria Bratislava, Turčianská galéria v Martině, Východočeská galerie Pardubice; Petra Buchtová, Ibra Ibrahimovič, Ivan Foletti, Martin Jazairi, Václav Jirásek, Katerína Kravčíková, Emila Medková, Pavel Mrkus, Markéta Ondrušková, Marek Ormandík, Otakar Pajer, Oto Palán, Ivan Pinkava, Ondřej Polák, Zdeněk Sodoma, Miro Švolík Obálka, grafická úprava a předtisková příprava – Petr Šmalec Tisk – GRASPO CZ, A.S., Pod Šternberkem 324, 763 02 Zlín Náklad – 400 Vydalo Muzeum umění Olomouc, Denisova 47, 771 11 Olomouc 1. vydání Olomouc 2016 isbn 978-80-88103-12-7