Page 1

–= LIBERECKÉ VERTIKÁLY =– O NEJZNÁMĚJŠÍCH VÝŠKOVÝCH STAVBÁCH V LIBERCI VERTIKALEN VON LIBEREC – ÜBER DIE BEKANNTESTEN HOCHBAUTEN IN LIBEREC

Jedním z možných klíčů k poznání minulosti Liberce je jeho architektura. Doby jeho vzestupů a pádů, ambicí i traumat se výrazně otiskly do zdejších budov. Výška staveb odráží vedle dobových technických možností a znalostí i jejich společenský význam a symboliku. Dochovaná historická města vnímáme mimoděk jako přirozenou danost, která ve skutečnosti skrývá složitý a dynamický řád a vývoj. Nenašli bychom nikde jinde stavebně tak zvláštní a dramatické město, jakým je Liberec. Přes všechna negativa, kterých tu není málo, nelze upřít zdejší architektuře výjimečné hodnoty, které jsme na následujících panelech jen letmo naznačili. Jedinečným zdrojem pro další poznání a propagaci liberecké architektury je webový portál www.Liberec-Reichenberg.net, který byl i základem pro přípravu této výstavy. Tato výstava byla uspořádána v rámci projektu Topografie staveb moderní architektury (TOPOMOMO) financovaného z programu přeshraniční spolupráce Cíl3 Česko-Sasko pod vedením kooperačního partnera Technické univerzity v Liberci.

Einer der möglichen Schlüssel zur Erkundung der Vergangenheit der Stadt Liberec ist deren Architektur. Die Zeiten ihrer Höhen und Tiefen, Ambitionen und Traumata hinterließen eine markante Spur in den Bauwerken und Gebäuden. Die Höhe der Bauten spiegelt neben den zeitgenössischen technischen Möglichkeiten und Kenntnissen auch ihre gesellschaftliche Bedeutung und Symbolik wider. Erhaltene historische Städte nehmen wir unwillkürlich als eine natürliche Gegebenheit wahr, die jedoch in Wirklichkeit eine komplizierte und dynamische Entwicklung in sich birgt. Nirgendwo anders kann man eine architektonisch so besondere Stadt wie Liberec finden. Trotz aller negativen Merkmale, von denen es hier reichlich gibt, kann man der hiesigen Architektur ihre einzigartigen Werte nicht abstreiten, die wir auf den nachfolgenden Tafeln nur kurz angedeutet haben. Eine einzigartige Quelle zur weiteren Erkundung und Bekanntmachung der Liberecer Architektur stellt das Internetportal www.Liberec-Reichenberg.net dar, das auch die Grundlage für die Vorbereitung dieser Ausstellung war. Die Ausstellung wurde im Rahmen des Projektes Topografie der Bauten der Moderne (TOPOMOMO) unter der Leitung des Kooperationspartners der Technischen Universität in Liberec veranstaltet und aus dem Programm der grenzüberschreitenden Zusammenarbeit Ziel3 Sachsen-Tschechische Republik finanziert. Autoři výstavy | Autoren der Ausstellung: Jiří Křížek | Jaroslav Zeman || Grafická úprava | Gestaltung: Jiří Sloup || Technické řešení | Technische Umsetzung: Ivan Rous || Překlad | Übersetzung: Christiane Pánková, 3T consult GmbH | Alena Smolíková || Jazykové korektury | Sprachkorrekturen: Anna Baldová || Titulní fotografie budov | Titelfotografien der Gebäude: Karel Čtveráček


KAPLE NEPOSKVRNĚNÉ PANNY MARIE KRÁLOVNY ANDĚLŮ (1906–1907) UNBEFLECKTE-JUNGFRAU-MARIA-KÖNIGIN-DER-ENGEL-KAPELLE AUTOR: MAX KÜHN, HEINRICH FANTA LIBEREC XIV – RUPRECHTICE VÝŠKA | HÖHE: 24,2 M Ruprechtice ještě na počátku 20. století neměly stále svůj vlastní svatostánek a obyvatelé byli nuceni docházet do Liberce. Obec se rozhodla zbudovat na známém poutním místě „U Obrázku“ v blízkosti studánky s údajně léčivými schopnostmi novou kapli. Na novostavbu vypsal Stavební výbor, zřízený za účelem stavby v roce 1905, soutěž, kterou svými návrhy obeslali vedle místních stavitelů a architektů (mj. Eduard Beckert, Adolf Horn, Josef Pilz a Ernst Schäfer) také Max Kühn a Heinrich Fanta, kteří se krátce předtím přistěhovali do Liberce. Na doporučení libereckého magistrátu byl zvolen shodou okolností právě projekt tandemu Kühn & Fanta, a tak mohla vzniknout jejich první realizace, která stojí u počátků poměrně krátké, leč mimořádně úspěšné společné praxe. Kaple je první ze tří výjimečných a krátce po sobě postavených sakrálních staveb Kühna a Fanty v Liberci ovlivněných secesí. Krátce nato byl ve stejné městské části realizován farní kostel sv. Antonína Paduánského, postavený v letech 1909–1910 na náklady továrníka Josefa Salomona z nedalekých Kateřinek, a třetí realizací je kapucínský kostel sv. Máří Magdaleny s hospicem z let 1909–1911. Hlavní kvality zmíněných objektů spočívají především v nedogmatickém užití historizujícího tvarosloví, které lze v uvedených případech označit za soudobou formu eklektismu. Klíčovou roli sehrála zejména místní pozdně barokní a klasicistní architektura, jejíž výrazný vliv je patrný i v dalších společných realizacích, tentokrát v oblasti obytné architektury. Stylové východisko kaple U Obrázku je v dobové literatuře označováno výstižným pojmem „moderní barokní styl“ a v kombinaci se secesními prvky tak vznikla mimořádně působivá a osobitá stavba, která svou nepřehlédnutelnou polohou nad Ruprechticemi tvoří jednu z nejmalebnějších libereckých dominant. Da Ruprechtice zu Beginn des 20. Jahrhunderts noch immer kein eigenes Gotteshaus hatte und die Einwohner gezwungen waren nach Liberec zu gehen, entschloss sich die Gemeinde, an der bekannten Wallfahrtsstätte in der Nähe der Quelle, der Heilkräfte zugeschrieben wurden, eine neue Kapelle zu errichten. Für den Neubau schrieb der 1905 zum Zwecke des Baus aufgestellte Bauausschuss einen Wettbewerb aus, den neben ortsansässigen Bauherren und Architekten (u. A. Eduard Beckert, Adolf Horn, Josef Pilz und Ernst Schäfer) auch Max Kühn und Heinrich Fanta, die kurz zuvor nach Liberec umgezogen waren, mit ihren Entwürfen beschickten. Auf Empfehlung des Liberecer Magistrats wurde zufällig gerade dieses Tandemprojekt Kühn & Fanta ausgewählt, und so konnten sich die beiden Architekten erstmals gemeinsam verwirklichen. Dies war der Beginn einer relativ kurzen, jedoch außerordentlich erfolgreichen gemeinsamen Praxis. Die Kapelle ist der erste dreier bemerkenswerter und kurz nacheinander im Secessionsstil errichteter Sakralbauten von Kühn und Fanta in Liberec. Kurz darauf wurde im selben Stadtteil die St.-Antonius-von-Padua-Pfarrkirche errichtet, die in den Jahren 1909–1910 auf Kosten des Fabrikbesitzers Josef Salomon aus der nicht weit entfernten Gemeinde Kateřinky gebaut wurde, und das dritte Bauwerk ist die Maria-Magdalena-Kapuzinerkirche mit Hospiz aus den Jahren 1909–1911. Die Hauptqualitäten der erwähnten Objekte liegen vor allem in der undogmatischen Nutzung der historisierenden Formenlehre, die man in den genannten Fällen als gegenwärtige Form des Eklektizismus bezeichnen kann. Eine Schlüsselrolle spielte vor allem die hiesige spätbarocke und klassizistische Architektur, deren bedeutender Einfluss auch bei weiteren gemeinsamen Werken, diesmal im Bereich der Wohnarchitektur, erkenntlich ist. Die stilistische Grundlage der Kirche Beim Bilde wird in zeitgemäßer Literatur treffend als „moderner Barockstil“ bezeichnet und so entstand in Kombination mit den unübersehbaren Secessionselementen ein außergewöhnlich wirkungsvoller und eigener Bau, der dank seiner unübersehbaren Lage über Ruprechtice eine der malerischsten Liberecer Dominanten bildet.

0m

24,2 m

1 Pohlednice s Kalvárií a studánkou, vydaná na přelomu 19. a 20. století F. Bärem v Žitavě | Postkarte mit dem „Kalvarienberg“ und Quelle, herausgegeben an der Wende des 19. und 20. Jahrhunderts von F. Bär in Zittau < SM 2 Hrubá stavba kaple před pokládkou střešní krytiny | Kapellenrohbau vor Deckenarbeit < SOkA Liberec 3 Architekt Heinrich Fanta (1877–1941) < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 4 Architekt Max Kühn (1877–1944) < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 5 Pohled do presbytáře s mobiliářem krátce po dokončení | Blick ins Presbyterium mit Mobiliar kurz nach dem Bauabschluss < Reprodukce z časopisu Der Architekt | Reproduktion aus der Zeitschrift Der Architekt 6 Čerstvě dokončené průčelí kaple na dobové pohlednici | Frisch beendete Kapellenvorderseite auf einer zeitgenössischen Postkarte < SM 7 Hlavní vstup do kostela s novodobou mříží | Kirchhaupteingang mit einem modernen Gitter < SM 8 Současná podoba presbytáře s novým vybavením | Gegenwärtige Presbyteriumsgestaltung mit neuer Ausstattung < Foto J. Zeman 9 Dispozice kaple na půdorysu kruhové centrály | Kapellenentwurf auf dem Kreiszentralengrundriss < Reprodukce z knihy Ing. prof. Max Kühn | Reproduktion aus dem Buch Ing. Prof. Max Kühn

100 m


LIBERECKÁ VÝŠINA (1900–1901) KOSTEL SV. ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO (1908–1910) PENSION UND RESTAURANT LIBERECKÁ VÝŠINA AUTOR: JOSEF SCHMITZ, JAKOB SCHMEISSNER LIBEREC XV – STARÝ HARCOV VÝŠKA | HÖHE: 25 M Romantizující budova ve formách středověkého rytířského hrádku byla vystavěna v letech 1900–1901 na náklady textilního magnáta Heinricha Liebiega, známého mecenáše a milovníka umění. Plány vypracoval norimberský architekt Josef Schmitz společně se svým mladým kolegou Jakobem Schmeissnerem, jehož účast na projektu zahájila dlouhou a plodnou spolupráci s Liebiegy. Jako inspirační zdroj sloužila autorům věž Luginsland v areálu císařského hradu v Norimberku, neboť v silně nacionalisticky laděném Liberci, který se vymezoval nejen vůči Čechům, ale i proti centrální vídeňské vládě, hrál vztah k Německu zásadní roli. Navíc obdobným způsobem, jakým byl v interiérech vily Theodora Liebiega v Jablonecké ulici použit historický mobiliář, zde bylo druhotně využito stavebního materiálu a architektonických článků ze zbořených historických budov v Norimberku. Údajně se jednalo o materiál z úprav kostela sv. Sebalda, který Schmitz v této době restauroval, a o střešní tašky z norimberských domů. Dojem starobylosti umocňovaly hradby se střílnami a vysoká sedlová střecha s hrázděným štítem. Komplex nazvaný zprvu „Hohenhabsburg“, posléze „Heinrich Liebiegwarte“ a nakonec po roce 1945 „Liberecká výšina“ byl otevřen 1. září 1901. Do restaurace se vstupovalo přes most překlenující příkop. Poté, co návštěvník prošel kamennou vstupní branou, ocitl se na nádvoří s rumpálovou studnou a zvonem, které bylo za slunečného počasí využíváno jako zahradní restaurace. V jednotě s architekturou byly rovněž stylové interiéry. V přízemí byla situována otevřená klenutá vstupní předsíň, z níž se vcházelo do kuchyně a sklepa. V patře se pak nacházela prostorná hala obložená dřevěným táflováním, z níž vedla chodba do útulného loveckého salónku s krbem a mohutné dřevěné schodiště do horních pater a na vyhlídkovou věž. V 60. letech prošla velká část stavby razantní modernizací a další vlna devastace nastala koncem 90. let po uzavření restaurace. V únoru 2013 byla Liberecká výšina po kompletní rekonstrukci znovu otevřena veřejnosti. Das romantisierende Gebäude in Form einer kleinen mittelalterlichen Ritterburg wurde in den Jahren 1900–1901 auf Kosten des Textilmagnaten Heinrich Liebieg, eines bekannten Mäzens und Kunstliebhabers, erbaut. Die Pläne erarbeitete der Nürnberger Architekt Josef Schmitz gemeinsam mit seinem jungen Kollegen Jakob Schmeissner, dessen Beteiligung am Projekt am Anfang einer langen und ergiebigen Zusammenarbeit mit den Liebiegs stand. Als Quelle der Inspiration diente den Autoren der Turm Luginsland auf dem Gelände der Kaiserburg in Nürnberg, denn im stark nationalistisch eingestellten Liberec, das sich nicht nur von Böhmen abgrenzte, sondern auch gegen die zentrale Wiener Regierung, spielte die Beziehung zu Deutschland eine grundlegende Rolle. Darüber hinaus wurden hier auf analoge Art, wie in den Innenräumen der Theodor-Liebieg-Villa in der Straße Jablonecká historisches Mobiliar genutzt wurde, Baumaterial und architektonische Elemente aus abgerissenen historischen Gebäuden in Nürnberg sekundär genutzt. Angeblich handelte es sich um Material vom Umbau der Sebalduskirche, die Schmitz zu dieser Zeit restaurierte, sowie um die Dachziegel von Nürnberger Häusern. Den altertümlichen Eindruck verstärkten die Mauern mit Schießscharten sowie das hohe Satteldach mit Fachwerkgiebel. Der Komplex, der zuerst „Hohenhabsburg“, danach „Heinrich Liebiegwarte“ und nach 1945 schließlich „Liberecká výšina“ genannt wurde, wurde am 1. September 1901 eröffnet. Das Restaurant betrat man über eine Brücke, die über einen Graben führte. Nachdem der Besucher durch das steinerne Eingangstor geschritten war, befand er sich in einem Vorhof mit einem Brunnen mit Seilwinde und einer Glocke, der bei sonnigem Wetter als Gartenrestaurant genutzt wurde. Im Einklang mit der Architektur standen ebenfalls die stilvollen Interieure. Im Erdgeschoss befand sich eine offene, gewölbte Eingangshalle, von der aus man in die Küche und den Keller gelangte. Im Geschoss befand sich dann eine geräumige, mit Holztäfelung verkleidete Halle, von der aus ein Gang in den gemütlichen Jagdsalon mit Kamin sowie massive Holztreppen in die oberen Stockwerke und auf den Aussichtsturm führten. In den sechziger Jahren erfuhr ein großer Teil des Bauwerks eine rasante Modernisierung und zu einer weiteren Welle der Verwüstung kam es Ende der neunziger Jahre nach der Schließung des Restaurants. Im Februar 2013 öffnete die Pension und Restaurant Liberecká výšina nach seiner kompletten Rekonstruktion wieder seine Türen für die Öffentlichkeit.

0m

25 m

1 Pohled do nádvoří | Blick in den Hof < Reprodukce z knihy 40 Jahre Heinrich Liebiegwarte Gauhaupstadt Reichenberg | Reproduktion aus dem Buch 40 Jahre Heinrich Liebiegwarte Gauhauptstadt Reichenberg 2 Renomovaný odborný časopis Der Architekt publikoval o Liberecké výšině zprávu ihned po jejím otevření | Die renommierte Zeitschrift Der Architekt schrieb einen Bericht über Liberecká výšina (Hohenhabsburg) gleich nach der Gebäudeeröffnung 3 Erb baronů Liebiegů kromě datace obsahuje rodové heslo „Per laborem ad honorem“ (Prací k ctnosti) | Der Schild der Baronen Liebieg beinhaltet neben Datierung auch das Familienmotto „Per laborem ad honorem“ (Durch Anstrengung zum Ruhm) < Foto J. Zeman 4 Nová dominanta věrně vzbuzovala dojem starobylosti a pamětihodnosti | Die neue Dominante erweckte einen treuen Altertümlichkeits- und Denkwürdigkeitseindruck < Reprodukce z knihy 100 Jahre Johann Liebieg & Co. | Reproduktion aus dem Buch 100 Jahre Johann Liebieg & Co. 5 Lovecká jizba | Jagdsalon < Reprodukce z knihy 40 Jahre Heinrich Liebiegwarte Gauhaupstadt Reichenberg | Reproduktion aus dem Buch 40 Jahre Heinrich Liebiegwarte Gauhauptstadt Reichenberg 6 Pískovcová pamětní deska dodnes uchovala jména stavitelů a stavebníka Liberecké výšiny | Sandsteingedenkplatte bewahrt bis heute die Namen der Baumeister und des Bauherren von Liberecká výšina (Hohenhabsburg) < Foto J. Zeman 7 Na romantickém hrádku nesměl chybět visutý most, příkop a vstupní brána | Eine Hängebrücke, ein Wallgraben und ein Einlasstor durfte auf der romantischen kleinen Burg nicht fehlen < Reprodukce z knihy 40 Jahre Heinrich Liebiegwarte Gauhaupstadt Reichenberg | Reproduktion aus dem Buch 40 Jahre Heinrich Liebiegwarte Gauhauptstadt Reichenberg 8 Málokdo z nezasvěcených by dnes tušil, že idylická fotografie zachycuje čerstvě dokončenou novostavbu | Nur wenige Uneingeweihten würden heute ahnen, dass das idyllische Bild den frisch vollendeten Neubau darstellt < Soukromá sbírka | Privatsammlung

100 m


KOSTEL SV. ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO PŘÁDELNA FIRMY JOHANN LIEBIEG &(1908–1910) CO. (1908–1911) SPINNEREI DER FIRMA JOHANN LIEBIEG & CO. AUTOR: MAX KÜHN, HEINRICH FANTA LIBEREC IV – PERŠTÝN VÝŠKA | HÖHE: 25 M Pro počátek dvacátého století je charakteristická další vlna rozvoje libereckého průmyslu, a tak není divu, že průmyslová architektura představovala oblast, které se vyhnul málokterý místní architekt či stavitel. Výjimkou nebyl ani tvůrčí tandem Kühn a Fanta, zmíněný již v souvislosti s ruprechtickými kostely, který pracoval zejména pro rodinu Liebiegů. U počátků spolupráce obou architektů s nejvýznamnější průmyslnickou rodinou ve městě stojí administrativní budova automobilky RAF (Reichenberger Automobil Fabrik) v dnešním Růžodole I z let 1907–1908. Po ní následovala zřejmě nejhodnotnější industriální realizace obou architektů, areál tkalcovny firmy Johann Liebieg & Co. v Mlýnské ulici z let 1908–1911 s dvojicí výrazných vertikálních „etážovek“, pohledově uzavírajících tovární areál směrem k dolnímu centru města. Stylovým východiskem budov je geometrizující secese a svým pojetím mají blízko ke stavbám proslulého skotského architekta Charlese Rennie Mackintoshe. V jinak velmi utilitárně pojatém komplexu továrny představovaly přádelny architektonicky nejnáročněji řešené objekty, což podtrhuje i jejich situování při hlavní cestě do přilehlé zaměstnanecké kolonie, tzv. Liebiegova městečka. Základem obou hal byl železobetonový trojtraktový skelet o osmi polích s rozměry 5,6×5,3 m. Poměrně prosté fasády oživuje trojitý zubořez pod korunní římsou, kyklopské zdivo soklu, jemná bosáž přízemí a motiv piniové šišky se dvěma listy mezi okenními řadami. Interiér byl v reprezentativních (administrativních) částech obložen dřevěným táflováním a nechybělo ani elegantní secesní schodiště. V současné době však bohužel zůstala dochována pouze jedna etážová budova, která je navíc v mimořádně žalostném stavu, a někdejší vrátnice. Druhá větší budova byla zbořena v souvislosti s demolicí bývalé Textilany v roce 2004. Charakteristisch für den Beginn des 20. Jahrhunderts ist eine weitere Welle des industriellen Fortschritts und so ist es kein Wunder, dass die Industriearchitektur einen Bereich darstellte, dem sich kaum ein ortsansässiger Architekt oder Baumeister entzog. Auch das Architektengespann Kühn und Fanta, das bereits im Zusammenhang mit den Ruprechticer Kirchen erwähnt wurde und das insbesondere für die Familie Liebieg arbeitete, stellte keine Ausnahme dar. Am Anfang der Zusammenarbeit beider Architekten mit der bedeutendsten Industriellenfamilie in der Stadt steht das Verwaltungsgebäude des Automobilwerks RAF (Reichenberger Automobil Fabrik) im heutigen Stadtteil Růžodol aus den Jahren 1907–1908. Ihm folgte dann das wahrscheinlich wertvollste Industriebauwerk beider Architekten, das Gelände der Weberei der Firma Johann Liebieg & Co. in der Straße Mlýnská aus den Jahren 1908–1911 mit seinen zwei markanten vertikalen „Etagenhallen“, die das Fabrikgelände visuell zum unteren Stadtzentrum hin abschließen. Der grundlegende Stil der Gebäude ist die geometrisierende Secession und in ihrer Auffassung stehen sie den Bauten des berühmten schottischen Architekten Charles Rennie Mackintosh nahe. In dem ansonsten sehr utilitaristisch aufgefassten Fabrikkomplex stellten sie die architektonisch am anspruchsvollsten gelösten Objekte dar, was auch ihre Lage am Hauptweg in die angrenzende Mitarbeiterkolonie, das sog. Liebieg-Städtchen, unterstreicht. Die Grundlage beider Hallen stellt ein dreibündiges Eisenbetonskelett mit acht Feldern mit den Maßen 5,6×5,3 m dar. Die ansonsten relativ schlichten Fassaden lockern ein dreifacher Zahnschnitt unter dem Kranzgesims, das Zyklopenmauerwerk des Sockels, das feine Bossenwerk des Erdgeschosses und das Motiv eines Pinienzapfens mit zwei Blättern zwischen den Fensterreihen auf. Das Interieur wurde in den repräsentativen (administrativen) Teilen mit Holztäfelung verkleidet und auch eine elegante Treppe im Secessionsstil fehlte nicht. Erhalten sind heute jedoch leider nur noch ein Etagengebäude, das sich darüber hinaus in einem äußerst erbärmlichen Zustand befindet, sowie die einstige Pforte. Das zweite größere Gebäude wurde im Zusammenhang mit dem Abriss der ehemaligen Textilfabrik Textilana im Jahre 2004 niedergerissen.

0m

25 m

1 Kresba průčelí jedné z etážovek | Stirnseitenzeichnung eines Etagengebäudes < Reprodukce z časopisu Der Architekt | Reproduktion aus der Zeitschrift Der Architekt 2 Areál textilky Johann Liebieg & Co. kolem roku 1930 na obrazu Ferdinanda Weeser-Krella (1883–1957), jednoho z klíčových představitelů tzv. průmyslové malby | Textilfabrikgelände Johann Liebieg & Co. um 1930 aus dem Bild von Ferdinand Weeser-Krell (1883–1957), einem Kerndarsteller der sog. Industriemalerei < SM 3 Skica uveřejněná v časopise Wiener Bauindustrie Zeitung | In der Zeitschrift Wiener Bauindustrie Zeitung veröffentlichte Skizze 4 Historická fotografie tkalcovny | Historisches Webereibild < SM 5 Interiér administrativní části | Büroteilinterieur < Foto I. Rous 6 Krajní etážovka krátce před demolicí | Randetagengebäude kurz von dem Abriss < Foto I. Rous 7 Pohled na průčelí dochované etážovky, v popředí s budovou vrátnice | Blick Etagengebäudestirnseite, mit Pförtnerhaus im Vordergrund < Foto J. Zeman

100 m


LIDOVÉ SADY (1900–1901) KOSTEL SV. ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO (1908–1910) LIDOVÉ SADY (VOLKSGARTEN) AUTOR: JAKOB SCHMEISSNER LIBEREC I – STARÉ MĚSTO VÝŠKA | HÖHE: 32 M Budova Lidových sadů náleží k nejvýstavnějším objektům svého druhu na území České republiky a souvisí se značným rozvojem výletních restaurací budovaných ve druhé polovině 19. a první polovině 20. století. Oblastí, kde se fenomén výletních restaurací projevil nejvýrazněji a kde se lze setkat s nejhonosnějšími objekty tohoto druhu, jsou bývalé Sudety. Zde hrají prim především západočeská lázeňská města, za nimiž ovšem nezůstávala nijak pozadu ani bohatá severočeská průmyslová města. Společným rysem všech realizací je výrazně romantizující pojetí, které do značné míry vyjadřuje dobovou nostalgii po starých časech v dynamické éře průmyslového rozvoje. Ve formálním řešení liberecké stavby jednoznačně převládají vlivy německé renesance s tvůrčí aplikací tvarosloví, importovaného z výstavných norimberských měšťanských paláců. Budova reprezentuje Schmeissnerovu ranou tvorbu, ovlivněnou romantizujícím pojetím německé neorenesance se secesními prvky. Vedle toho se však Schmeissner odvolává i na místní stavební tradice, neboť hrázdění, které se objevuje jako jeden z hlavních dekorativních prvků na fasádách, bylo typickou konstrukcí i na Liberecku. Nejedná se však o pouhou citaci, nýbrž se zde uplatnilo ve své době velmi aktuální propojení tradičního slohu s moderním architektonickým výrazem. Nepřehlédnutelný je rovněž i vliv nastupující secese, která se tu však neobjevuje ve své čisté podobě a je zřejmá spíše v malebné skladbě hmot a celkovém romantizujícím pojetí stavby, na hony vzdáleném šablonovitému historismu předchozí dekády. Vedle své vytříbené architektury je budova Lidových sadů mimořádně důležitá také z hlediska urbanismu. Rozložitá mohutná stavba tvoří nepřehlédnutelnou a v obraze města nezastupitelnou dominantu uzavírající městský park směrem k Jizerským horám. Důmyslná kompozice využívá daných přírodních podmínek, hravá nesouměrnost fasád v nepravidelném terénu rozsáhlé zahrady a rozmanitost povrchů a materiálů užitých na jednotlivých průčelích dodává celkovému výrazu na malebnosti, která se snoubí s monumentální reprezentativností objektu. Das Gebäude von Lidové sady gehört zu den ansehnlichsten Objekten seiner Art auf dem Gebiet der Tschechischen Republik und seine Entstehung steht mit der deutlichen Verbreitung von Ausflugsrestaurants in der zweiten Hälfte des 19. und der ersten Hälfte des 20. Jahrhunderts in Zusammenhang. Das Gebiet, in dem sich das Phänomen der Ausflugsrestaurants am deutlichsten zeigte und wo man auf die prunkvollsten Objekte dieser Art treffen kann, sind die ehemaligen Sudeten. Hier spielten vor allem die westböhmischen Kurstädte die erste Geige, denen jedoch auch die reichen nordböhmischen Industriestädte keineswegs nachstanden. Ein gemeinsamer Charakterzug aller dieser Bauwerke ist die deutlich romantisierende Auffassung, die in bedeutendem Maße die zeitgemäße, in dieser dynamischen Industrieentwicklungsära ausgeprägte nostalgische Hinwendung zu den alten Zeiten zum Ausdruck bringt. In der formellen Lösung des Liberecer Baus überwiegen eindeutig die Einflüsse der deutschen Renaissance mit einer konstruktiven Applikation der Formenlehre, die von ansehnlichen Nürnberger Bürgerpalästen importiert worden ist. Das Gebäude repräsentiert Schmeissners frühes Schaffen, das von der romantisierenden Auffassung der deutschen Neorenaissance mit Elementen der Secession beeinflusst wurde. Außerdem bezieht sich Schmeissner jedoch auch auf die hiesigen Bautraditionen, denn das Fachwerk, das als eines der hauptsächlichen dekorativen Elemente an den Fassaden auftritt, war auch für die Region Liberec typisch. Es handelt sich jedoch nicht nur um eine reine Zitierung, sondern hier wurde die damals sehr aktuelle Verknüpfung von traditionellem Stil und modernem architektonischem Ausdruck angewandt. Unübersehbar ist ebenfalls der Einfluss der beginnenden Secession, die hier jedoch nicht in ihrer reinen Form auftritt und eher in der malerischen Komposition der Materialien sowie der romantisierenden Gesamtauffassung des Baus offensichtlich ist, die von dem schablonenhaften Historismus der vergangenen Dekade himmelweit entfernt ist. Neben seiner ausgefeilten Architektur ist das Gebäude von Lidové sady auch im Hinblick auf die Urbanistik außerordentlich wichtig. Der große, mächtige Bau bildet eine unübersehbare und im Stadtbild unersetzbare Dominante, die den Stadtpark zum Isergebirge hin abschließt. Die durchdachte Komposition nutzt die gegebenen natürlichen Bedingungen. Die spielerische Asymmetrie der Fassaden im ungleichmäßigen Gelände des großen Gartens sowie die Vielfältigkeit der Oberflächen und der an den einzelnen Fronten genutzten Materialien verleihen dem Gesamtausdruck etwas Malerisches, das sich mit der monumentalen Repräsentativität des Objekts verbindet.

0m

32 m

1 Nerealizovaný návrh Lidových sadů od Josefa Schmitze | Der nicht realisierte Volksgartenentwurf von Josef Schmitz < SOkA Liberec 2 Interiér hlavního sálu | Hauptsaalinterieur < Reprodukce z knihy Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper Band: 1 Reichenberg | Reproduktion aus dem Buch Die sudetendeutschen Selbstverwaltungskörper Band: 1 Reichenberg 3 Dobová pohlednice | Zeitgenössische Postkarte < Reprodukce z knihy Kouzlo starých pohlednic Liberecka | Reproduktion aus dem Buch Kouzlo starých pohlednic Liberecka (Zauber der alten Postkarten der Region Liberec) 4 Výřez z plánové dokumentace Jakoba Schmeissnera – hlavní průčelí | Ausschnitt aus Josef Schmeissners Plandokumentation – Hauptstirnseite < SOkA Liberec 5 Hlavní průčelí obrácené do městského parku | Hauptstirnseite ins Stadtpark < Reprodukce z knihy Kouzlo starých pohlednic Liberecka | Reproduktion aus dem Buch Kouzlo starých pohlednic Liberecka (Zauber der alten Postkarten der Region Liberec) 6 Architekt Jakob Schmeissner (1874–1955) < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 7 Hudební pavilon v zahradě | Musikpavillon im Garten < Foto J. Zeman 8 Znak města Liberce na věži s letopočtem dokončení stavby | Stadtwappen von Liberec mit Bauvollendungsjahreszahl an dem Turm < Foto J. Zeman

100 m


KOSTEL SV. BONIFÁCE (1915–1919) ST.-BONIFATIUS-KIRCHE AUTOR: ANTON MÖLLER LIBEREC VIII – DOLNÍ HANYCHOV VÝŠKA | HÖHE: 33,5 M Věž kostela sv. Bonifáce s charakteristickým kupolovitým zastřešením představuje výraznou pohledovou dominantu jižního úpatí Ještědského hřebene. Třebaže již v květnu roku 1896 povolilo pražské místodržitelství stavbu kostela a měsíc poté byl katolíky v Dolním Hanychově založen spolek pro jeho stavbu, k realizaci došlo až po dlouhých 19 letech. Atypické je zasvěcení sv. Bonifáci, patronu Německa, jehož jméno na území České republiky nese vedle hanychovského svatostánku již jen gotický kostelík sv. Bonifáce na návrší u osady Lochy poblíž Čáslavi. Vypracováním projektu byl v roce 1910 pověřen liberecký rodák arch. Anton Möller (1864–1927), který se od roku 1890 natrvalo usadil ve Varnsdorfu. Möller byl autorem řady kostelů nejen na severu Čech, ale i v Mokřinách u Aše či v Plzni, kde vyprojektoval pozoruhodný dominikánský klášter s kostelem Panny Marie. K položení základního kamene došlo v Hanychově až 24. května 1915, tedy již v průběhu 1. světové války, což ostatně také negativně ovlivnilo samotnou stavbu, která se protáhla na čtyři roky. Válka totiž znamenala nejen odchod řemeslníků na frontu a nedostatek finančních prostředků, ale také prodlevy během dodávek materiálu a vybavení kostela. Není proto divu, že se mobiliář doplňoval ještě dlouho po dostavbě nového chrámu. Po formální stránce stavba nezapře typický „möllerovský rukopis“, patrný i u dalších realizací, zejména u kostela sv. Josefa v Rybništi (1911). Poměrně prostý jednolodní kostel, ovlivněný ještě secesí a okořeněný decentními historizujícími prvky, kryje vysoká sedlová střecha charakteristická pro Möllerovy sakrální realizace. Progresivním prvkem je konstrukční řešení s rovným stropem, rytmizovaným železobetonovými traverzami. Jinak poměrně prosté interiéry oživuje vedle vitrají z dílny Richarda Schleina z Hrádku n. N. původní mobiliář, zejména hlavní oltář se sochou sv. Bonifáce, boční oltáře s postavami Ježíše a Panny Marie a původní vyřezávaná kazatelna s křtitelnicí. V roce 2013 kostel prošel celkovou rekonstrukcí a v současné době se zde kromě pravidelných bohoslužeb konají kulturní a vzdělávací akce. Der Turm der Bonifatiuskirche mit seinem charakteristischen kuppelförmigen Dach stellt eine markante Dominante am südlichen Fuße des Jeschkenkamms dar. Obwohl die Prager Statthalterei den Bau der Kirche bereits im Mai 1896 genehmigt hatte und einen Monat danach von den Katholiken in Dolní Hanychov ein Verein für den Bau der Kirche gegründet worden war, kam es erst nach 19 langen Jahren zum Bau. Untypisch ist, dass die Kirche dem hl. Bonifatius, dem Patron Deutschlands, geweiht wurde, dessen Name auf dem Gebiet der Tschechischen Republik außer dem Hanychover Gotteshaus nur noch ein gotisches Bonifatiuskirchlein trägt, das auf einer Anhöhe bei der Siedlung Lochy in der Nähe von Čáslav steht. Mit der Ausarbeitung des Projekts wurde 1910 der Architekt Anton Möller (1864–1927) beauftragt, ein gebürtige Liberecer, der sich seit 1890 dauerhaft in Varnsdorf niedergelassen hatte. Möller war der Autor einer Reihe von Kirchen nicht nur in Nordböhmen, sondern auch in Mokřiny bei Aš oder in Plzeň, wo er das bewundernswerte Dominikanerkloster mit der Marienkirche projektiert hat. Zur Grundsteinlegung kam es in Hanychov erst am 24. Mai 1915, also bereits im Laufe des Ersten Weltkriegs, was übrigens auch den Bau selbst negativ beeinflusste, der sich über vier Jahre hinzog. Der Krieg bedeutete nämlich nicht nur, dass die Handwerker an die Front zogen und es an finanziellen Mitteln mangelte, sondern er brachte auch Verzögerungen bei den Materiallieferungen und der Ausstattung der Kirche mit sich. Es ist deshalb kein Wunder, dass das Mobiliar noch lange nach der Fertigstellung des neuen Hanychover Gotteshauses ergänzt wurde. Von formeller Seite her kann der Bau seine typische „Möller-Handschrift“ nicht abstreiten, die auch bei weiteren Werken, insbesondere bei der Josephskirche in Rybniště (1911), erkenntlich ist. Die verhältnismäßig schlichte einschiffige Kirche, die noch von der Secession beeinflusst und mit dezenten historisierende Elemente ausgestattet ist, wird von einem hohen Satteldach überdeckt, das charakteristisch für Möllers Sakralbauwerke ist. Ein progressives Element ist die Konstruktionslösung mit einer geraden Decke, die durch Eisenbetontraversen rhythmisiert wird. Die ansonsten relativ schlichten Interieure belebt neben der Glasmalerei aus der Werkstatt von Richard Schlein aus Hrádek nad Nisou das ursprüngliche Mobiliar, insbesondere der Hauptaltar mit der St.-Bonifatius-Statue, die Seitenaltäre mit den Figuren von Jesus und der Jungfrau Maria sowie die ursprüngliche geschnitzte Kanzel mit dem Taufbecken. 2013 wurde die Kirche komplett rekonstruiert und gegenwärtig finden hier neben den regelmäßigen Gottesdiensten auch kulturelle und Bildungsveranstaltungen statt.

0m

33,5 m

1 Meziválečný pohled na kostel s dominantou Ještědu v pozadí | Zwischenkriegsanblick an Kirche mit der Jeschken-Dominante im Hintergrund < SM 2 Nerealizovaný návrh Maxe Kühna na památník obětem 1. světové války | Ein nicht realisierter Entwurf des ersten Weltkriegsopferdenkmals von Marx Kühn < Reichenberger Zeitung 3 Hlavní vstup do kostela po celkové opravě r. 2013 | Kirchhaupteingang nach Gesamtreparatur 2013 < Foto A. Řičánková 4 Slavnost svěcení kostela 14. září 1919 | Kirchweihefest am 14. September 1919 < Soukromá sbírka | Privatsammlung 5 Současná podoba kazatelny | Gegenwärtiger Predigerstuhl < Foto A. Řičánková 6 Figurální okenní vitraj se sv. Františkem Xaverským nad hlavním vstupem | Figuralglasmalerei mit St. Franz Xaver über dem Haupteingang < Foto A. Řičánková 7 Současná podoba interiéru lodi kostela | Gegenwärtiger Kirchschiffinterieur < Foto J. Zeman 8 Předlohou pro hanychovský chrám byl kostel sv. Josefa v Rybništi | Eine Vorlage für den Hanychov-Dom war die Josephskirche in Rybniště < Foto J. Zeman

100 m


PALÁC (1927–1928) KOSTELDUNAJ SV. ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO (1908–1910) PALAST DUNAJ (DONAU) AUTOR: ADOLF FOEHR LIBEREC III – JEŘÁB VÝŠKA | HÖHE: 35 M Liberecké sídlo pojišťovny Donau Allgemeine Versicherung A. G. bylo postaveno takřka současně s expoziturami pojišťovny v Praze. Do města přineslo typ velkoměstského pasážového paláce a patří k Foehrovým největším mimopražským zakázkám. Novostavba znamenala nejen zásadní hmotovou a výškovou proměnu Soukenného náměstí, ale zároveň je zajímavá i z hlediska památkové péče, neboť kvůli ní byl zbořen památkově hodnotný hostinec Německý dům od Johanna Josefa Kuntzeho. Historickou a uměleckou hodnotu domu si uvědomovali i současníci a otázka jeho demolice rozdělila odbornou i laickou veřejnost do dvou nesmiřitelných táborů. Zelenou však nakonec dostala snaha o velkoměstskou proměnu centra, odpovídající významu Liberce, což dokládá i příspěvek věnovaný Německému domu v deníku Reichenberger Zeitung uvozený emotivním mottem „Staré se hroutí a nové rozkvete z trosek“. Stavební práce včetně nosného železobetonového skeletu provedla liberecká filiálka prestižní vídeňské firmy Ed. Ast, Stroner & Co., která se musela potýkat s řadou obtíží, kdy kvůli problematickému podloží a svedení Harcovského potoka do podzemí musela být část domu vybudována na 820 čtyřmetrových pilotech z jedlového dřeva, nesoucích základový železobetonový rošt. Přízemí obsahovalo prodejní plochy (nacházelo se zde 14 různých obchodů), první patro bylo využíváno pro provoz pojišťovny a zbylá patra kromě dvou nejvyšších sloužila k bydlení. Ústředním prostorem osmipodlažního domu byl Lichthof (světlý dvůr) – rozsáhlý provzdušněný centrální prostor krytý mohutným nadsvětlíkem, do nějž ústily čtyři pasáže a jednotlivá podlaží spojovaly dvě schodišťové věže. Původní vnitřní dispozice přízemí z velké části zanikly ve 2. polovině 20. století při druhotné přestavbě na samoobsluhu. Der Liberecer Sitz der Versicherungsgesellschaft Donau Allgemeine Versicherung A. G. wurde fast gleichzeitig mit den Zweigstellen der Versicherung in Prag gebaut. Er brachte der Stadt den Typ eines großstädtischen Passagenpalastes und gehört zu Foehrs größten Aufträgen außerhalb von Prag. Der Neubau bedeutete nicht nur eine grundsätzliche Veränderung des Platzes Soukenné náměstí in materieller und höhenbezogener Hinsicht, er ist gleichzeitig auch im Hinblick auf die Denkmalpflege interessant, da wegen ihm der bauhistorisch wertvolle Gasthof „Deutsches Haus“ von Johann Josef Kuntze abgerissen werden musste. Des historischen und künstlerischen Wertes dieses Hauses waren sich auch die Menschen damals bewusst, und die Frage seines Abrisses trennte Fachleute wie auch Laien in zwei unversöhnliche Lager. Grün bekam letztendlich jedoch das Streben nach einer großstädtischen Veränderung des Stadtzentrums, die der Bedeutung von Liberec entsprach, was auch ein Artikel im Tageblatt Reichenberger Zeitung belegt, der dem Gebäude Německý dům gewidmet war. Dieser wurde mit dem emotiven Motto „Das Alte stürzt ein und das Neue erblüht auf Trümmern“ eingeleitet. Die Bauarbeiten, einschließlich des Eisenbeton-Trägerskeletts, führte die Liberecer Filiale der Wiener Prestigefirma Ed. Ast, Stroner & Co. durch, die mit einer Reihe von Problemen zu kämpfen hatte, als ein Teil des Hauses wegen des problematischen Untergrunds und der unterirdischen Führung des Baches Harcovský potok auf 820 vier Meter langen Piloten aus Tannenholz errichtet werden musste, die den Eisenbetonrost des Fundaments trugen. Im Erdgeschoss befanden sich Verkaufsflächen (hier gab es 14 verschiedene Geschäfte), das erste Stockwerk wurde für den Betrieb der Versicherung genutzt, die übrigen Geschosse, außer den beiden obersten, dienten zu Wohnzwecken. Den zentralen Raum des achtstöckigen Hauses bildete der Lichthof – ein großer, durchlüfteter, von einem mächtigen Oberlicht bedeckter zentraler Raum, in den vier Passagen mündeten. Die einzelnen Stockwerke wurden von zwei Treppentürmen verbunden. Die ursprünglichen Innendispositionen des Erdgeschosses verschwanden größtenteils in der zweiten Hälfte des 20. Jahrhunderts beim Umbau zu einem Selbstbedienungsladen.

0m

35 m

1 Skica novostavby | Neubauskizze < Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu | Stadtmagistrat Liberec, Bauamtsarchiv 2 Fotografie z průběhu stavby | Bauverlaufsbild < Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu | Stadtmagistrat Liberec, Bauamtsarchiv 3 Pohled na rozestavěný Dunaj z dnešní Fügnerovy ulice | Blick auf den Donau-Palast im Bau aus der heutigen Fügnerova-Strasse < Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu | Stadtmagistrat Liberec, Bauamtsarchiv 4 Palác Dunaj krátce po dostavbě | Der Donau-Palast kurz nach Bauabschluss < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 5 Architekt Adolf Foehr (1880–1943) < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 6 Pohled do vnitrobloku | Blick ins Blockinnere < Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu | Stadtmagistrat Liberec, Bauamtsarchiv

100 m


PALÁC (1927–1929) KOSTELADRIA SV. ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO (1908–1910) PALAST ADRIA AUTOR: MAX KÜHN LIBEREC III – JEŘÁB VÝŠKA | HÖHE: 36 M Sídlo pojišťovny Riunione Adriatica di Sicurtá patří ke Kühnovým nejzdařilejším realizacím, což reflektoval i dobový tisk, který v souvislosti s budovou konstatuje: „Jak je zřejmé, jedná se o účelovou budovu, která se však vyznačuje architektonickou harmonií a ušlechtile vedenými liniemi. Stavitel dokázal, že moderní a účelová budova při správném využití všech prostorových možností nemusí působit stroze nebo dokonce odpudivě, ale může se s klidem zařadit po bok starých monumentálních staveb.“ Z formálního hlediska se v architektonickém návrhu částečně projevuje vliv funkcionalismu, ale zároveň se nezapře tradicionalistické zaměření autora v celkově klasicizujícím pojetí stavby s prvky art déco a expresionismu. Mimořádně zdařilé je pak urbanistické zasazení objektu do organismu města, kdy palác opticky uzavírá Rumunskou ulici. Dominantním prvkem dvoukřídlé budovy je výrazně vertikální střední nárožní kubus. Uvnitř se kromě kanceláří a bytů nacházel také moderní kinosál (dříve kino Adria). První až čtvrté patro bylo využíváno pro kanceláře a byty, určené pro vedoucí zaměstnance pojišťovny, čemuž odpovídalo také jejich komfortní řešení a použití ušlechtilých materiálů (dřevo, mramor, mosaz). Dispoziční řešení pater je víceméně identické, kdy směrem do dnešní Rumunské ulice byly situovány kanceláře a do ulice Boženy Němcové byty. Mírně se lišilo pouze páté patro, kde se nacházela zasedací síň se šatnou a malometrážní byty topiče a domovníka. S poměrně progresivním exteriérem kontrastuje interiér domu, kde v obytné části zůstalo dochováno množství původního mobiliáře, který si do značné míry zachovává neoklasicistní charakter, příznačný pro Kühnovu interiérovou tvorbu. Zajímavým technickým prvkem je dodnes dochovaný osobní klecový výtah (jeden z prvních v Liberci) a nákladní výtah určený pro vyvážení popele z kotelny, které dodala firma Jung & Rachel z Horního Růžodolu. Der Sitz der Versicherungsgesellschaft Riunione Adriatica di Sicurtá gehört zu Kühns gelungensten Werken, was auch die damalige Presse wiederspiegelte, die im Zusammenhang mit dem Gebäude Folgendes konstatierte: „Wie offensichtlich ist, handelt es sich um ein Zweckgebäude, das sich jedoch durch architektonische Harmonie und edle Linienführung auszeichnet. Der Baumeister hat bewiesen, dass ein modernes und zweckgebundenes Gebäude bei richtiger Nutzung aller räumlichen Möglichkeiten nicht schroff oder sogar abstoßend wirken muss, sondern sich ruhig an die Seite alter monumentaler Bauten gesellen kann.“ Aus formeller Sicht zeigt sich teilweise der Einfluss des Funktionalismus, aber die traditionalistische Einstellung des Autors in seiner insgesamt klassizisierenden Auffassung des Baus mit Elementen des Art déco und des Expressionismus kann nicht abgestritten werden. Außerordentlich gelungen ist dazu die urbanistische Einfügung des Objekts in den Organismus der Stadt, wo der Palast die Straße Rumunská optisch abschließt. Das dominante Element des zweiflügeligen Gebäudes ist der deutlich vertikale mittige Eckkubus. Innen befand sich außer Büros und Wohnungen auch ein moderner Kinosaal (früher Kino Adria). Das erste bis vierte Geschoss wurde für Büros und Wohnungen genutzt, die für die leitenden Mitarbeiter der Versicherung bestimmt waren. Dem entsprechen auch ihre komfortable Lösung und die Nutzung edler Materialien (Holz, Marmor, Messing). Die Dispositionslösung der Stockwerke ist mehr oder weniger identisch, wobei sich in Richtung der heutigen Straße Rumunská Büros und der Straße Božena Němcová Wohnungen befanden. Nur das fünfte Stockwerk unterschied sich leicht. Hier befanden sich ein Sitzungssaal mit Garderobe sowie die kleinen Wohnungen des Heizers und des Hausmeisters. Im Kontrast zu dem relativ progressiven Exterieur steht das Interieur des Hauses. Im Wohnbereich ist eine Menge des ursprünglichen Mobiliars erhalten geblieben, das sich in bedeutendem Maße seinen neoklassizistischen Charakter bewahrt, der für Kühns Innengestaltung typisch ist. Ein interessantes technisches Element sind der bis heute erhaltene Fahrkorb-Personenaufzug (einer der ersten in Liberec) sowie der Lastenaufzug, der zum Wegbringen der Asche aus dem Heizraum bestimmt war. Beide wurden von der Firma Jung & Rachel aus Horní Růžodol geliefert.

0m

36 m

1 Palác Adria na dobové pohlednici | Palast Adria auf zeitgenössischen Postkarte < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 2 Detail nárožního kubusu | Eckenkubus-Detail < Foto J. Zeman 3 Pohled do kinosálu | Blick ins Kinosaal < Reprodukce z knihy Ing. prof. Max Kühn | Reproduktion aus dem Buch Ing. Prof. Max Kühn 4 Vestibul kinosálu krátce po dostavbě | Kinosaalfoyer kurz nach Abschluss < Reprodukce z knihy Ing. prof. Max Kühn | Reproduktion aus dem Buch Ing. Prof. Max Kühn 5 Půlkruhové dveře v obytné části domu | Halbkreisförmige Tür in den Wohnraumen des Hauses < Foto J. Zeman 6 Detail schodiště u kinosálu | Treppe am Kinosaal < Foto J. Zeman 7 Dochovaná původní klec výtahu | Erhaltener Originalfahrstuhl < Foto J. Zeman

100 m


OBCHODNÍ DŮM BAŤAPADUÁNSKÉHO (1930–1931) (1908–1910) KOSTEL SV. ANTONÍNA GESCHÄFTSHAUS BAŤA AUTOR: VLADIMÍR KARFÍK LIBEREC III – JEŘÁB VÝŠKA | HÖHE: 38 M Obchodní dům Baťa byl prvním ryze funkcionalistickým objektem v Liberci. Pro stavbu firma zakoupila parcelu s domem čp. 23-III na rohu ulic Pražské a Revoluční, přičemž se neúspěšně snažila získat i sousední domy čp. 19–22. Tato skutečnost následně ovlivnila podobu stavby, která byla ve své době nejvyšším obchodním domem Baťa u nás. Projekt vypracovala Baťova projekční kancelář v letech 1930–1931 pod vedením Vladimíra Karfíka. Elegantní devítipodlažní budova má železobetonovou konstrukci s proskleným pláštěm, členěným pásy z umělého kamene. Přestože objekt vykazuje většinu prvků typických i pro další baťovské prodejny (např. oblé nároží), lze ho považovat za jednu z nejzdařilejších realizací Baťovy projekční kanceláře. Jak ostatně poznamenal sám Vladimír Karfík: „Tato uniformita jest nutná. Kamkoliv přijdeme, musíme poznávat tyto stavby jako svého dobrého známého. Liberecký obchodní dům je příkladem typu pro velká města a zároveň ukazuje, že standard nesmí pozbýti přizpůsobivosti.“ Administrativní prostory byly situovány v posledních podlažích a přidružené služby (manikúra, pedikúra, správka obuvi, masáže apod.) se nacházely v zadním traktu objektu. Přístup do vyšších podlaží umožňovalo postranní schodiště s dvojicí výtahů. Přes své nesporné kvality si krátce po dostavbě nový obchodní dům Baťa vysloužil ostrou kritiku místního konzervativně založeného architekta Karla Kerla, který mj. parafrázuje proslulý Le Corbusierův výrok „Dům je stroj na bydlení“, když říká: „Baťa je stroj na nakupování. Není to architektura v pravém slova smyslu, je to jen dobře technicky řešený objekt.“ Svou koncepcí mají k liberecké realizaci blízko obchodní domy firmy Baťa v Mariánských Lázních (1931) a Kroměříži (1931) od Miroslava Drofy spolu s domy služeb v Berouně (1931) od Františka Lydie Gahury, Turnově a Ústí nad Labem – Střekově (1932, Vladimír Karfík). Das Geschäftshaus Baťa war das erste rein funktionalistische Objekt in Liberec. Für den Bau kaufte die Firma die Parzelle mit dem Haus Nr. 23-III an der Ecke der Straßen Pražská und Revoluční, wobei sie erfolglos versuchte, auch die Nachbarhäuser Nr. 19-22 zu erstehen. Dieser Fakt beeinflusste dann die Gestalt des Baus, der seinerzeit das höchste Geschäftshaus Baťa bei uns war. Das Projekt erarbeitete Baťas Entwurfsbüro in den Jahren 1930–1931 unter der Leitung von Vladimír Karfík. Das elegante neungeschossige Gebäude hat eine Eisenbetonkonstruktion mit einem Glasmantel, der durch Kunststeinstreifen gegliedert wird. Obwohl das Objekt die meisten der auch für weitere Baťa-Verkaufsstellen typischen Elemente aufweist (z. B. die abgerundete Mauerecke), kann man es als eines der gelungensten Werke von Baťas Entwurfsbüro betrachten. Wie übrigens selbst Vladimír Karfík bemerkte: „Diese Uniformität ist notwendig. Egal, wohin wir kommen, müssen wir diese Bauten als unseren guten Bekannten erkennen. Das Liberecer Geschäftshaus ist das Beispiel eines Typs für Großstädte und zeigt gleichzeitig, dass Standard Anpassungsfähigkeit nicht missen darf. “ Die administrativen Räume befanden sich in den oberen Geschossen und die Zusatzdienstleistungen (Maniküre, Pediküre, Schuhreparatur, Massage u. Ä.) im hinteren Trakt des Objektes. Den Zugang zu den oberen Geschossen ermöglichte ein seitlich gelegenes Treppenhaus mit zwei Aufzügen. Trotz seiner unbestreitbaren Qualitäten erfuhr das neue Geschäftshaus Baťa kurz nach seiner Fertigstellung scharfe Kritik des hiesigen konservativ eingestellten Architekten Karl Kerl, der u. a. den berühmten Ausspruch von Le Corbusier „Das Haus ist eine Maschine zum Wohnen“ paraphrasiert, indem sagt: „Baťa ist eine Maschine zum Einkaufen. Es handelt sich nicht um Architektur im wahren Sinne des Wortes, es ist nur ein technisch gut gelöstes Objekt.“ Im Hinblick auf ihre Konzeption stehen dem Liberecer Bauwerk die Geschäftshäuser der Firma Baťa in Mariánské Lázně (1931) und Kroměříž (1931) von Miroslav Drofa zusammen mit den Dienstleistungshäusern in Beroun (1931) von František Lydie Gahura, in Turnov und in Ústí nad Labem – Střekov (1932, Vladimír Karfík) nahe.

0m

38 m

1 Řez stavbou | Bauquerschnitt < Reprodukce z časopisu Stavitel | Reproduktion aus der Zeitschrift Stavitel (Erbauer) 2 Dobová fotografie obchodního domu | Zeitgenössische Kaufhausfotografie < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 3 Detail schodiště | Treppendetail < Foto J. Zeman 4 Obchodní dům Baťa na obálce Ročenky liberecké architektury pro rok 2011 | Kaufhaus Baťa auf dem Titelblatt des Jahrbuches der Architektur von Liberec für 2011 5 Obchodní dům Baťa krátce po dostavbě | Kaufhaus Baťa kurz nach Ausbau < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 6 Architekt Vladimír Karfík (1901–1996) < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 7 Půdorys 4. a 5. podlaží | Grundriss des 4. und 5. Erdgeschosses < Reprodukce z časopisu Stavitel | Reproduktion aus der Zeitschrift Stavitel (Erbauer) 8 Detail vstupu do prodejny z roku 1947 | Ladeneintrittsdetail aus 1947 < Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu | Stadtmagistrat Liberec, Bauamtsarchiv

100 m


SEVEROČESKÉ MUZEUM V LIBERCI (1897–1898) KOSTEL SV. ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO (1908–1910) NORDBÖHMISCHES MUSEUM IN LIBEREC AUTOR: FRIEDRICH OHMANN, HANS GRISEBACH LIBEREC I – STARÉ MĚSTO VÝŠKA | HÖHE: 41 M Liberec se mohl od roku 1873 chlubit nejstarším uměleckohistorickým muzeem v Čechách, chybělo mu však pro tuto instituci reprezentativní sídlo. Kuratorium muzea začalo v roce 1893 uvažovat o novostavbě a s žádostí o podporu se obrátilo na český zemský sněm, který v téže době podpořil novostavbu pražského Uměleckoprůmyslového musea. Vypracováním libereckého projektu byl zprvu pověřen ateliér Miksch & Niedzielski, nicméně pro nedostatek financí ze stavby nakonec sešlo. Patrné zlepšení nastalo až v roce 1895, kdy byla ve Vídni vypsána veřejná architektonická soutěž. Nejvíce příznivců nakonec získal projekt Friedricha Ohmanna s nárožní dispozicí hlavního vstupu. Oproti předchozímu záměru, který počítal s muzeem v centru města, byla vybrána nová parcela na místech městského koupaliště a zahradnictví, kde se začala rodit reprezentativní vilová čtvrť. Na Ohmannově eklekticky pojatém návrhu měly historizující prvky různých slohových období korespondovat s jednotlivými částmi budoucích expozic. Partie budovy evokovaly například středověký klášter včetně rajského dvora nebo pro Liberec charakteristický klasicistní měšťanský dům, v němž byla příhodně situována expozice regionální historie. Rozpracování realizačních plánů Ohmann odsouval kvůli svému odchodu z Prahy do Vídně, a proto kuratorium muselo vzniklou situaci řešit angažováním berlínského architekta Hanse Grisebacha, což se neobešlo bez protestů vídeňského Klubu architektů, který považoval předání plánů Grisebachovi za porušení autorských práv. Ve spolupráci s architektem Dinklagem dokončil Grisebach během roku 1896 potřebné plány, jež odpovídaly představám vedení muzea. Oproti původnímu řešení doznala výsledná podoba budovy několika změn, především doplněním repliky věže staré liberecké radnice, která byla zbořena roku 1893. Slavnostní otevření proběhlo 18. prosince 1898 k 50. výročí panování císaře Františka Josefa I. Obwohl sich Liberec von 1873 mit dem ältesten kunsthistorischen Museum in Böhmen rühmen konnte, fehlte ihm für diese Institution ein repräsentativer Sitz. Das Kuratorium des Museums begann 1893 einen Neubau zu erwägen und wandte sich mit einem Förderantrag an den Böhmischen Landtag, der in derselben Zeit den Neubau des Prager Kunstgewerbemuseums unterstützte. Mit der Ausarbeitung des Liberecer Projekts wurde zunächst das Atelier Miksch & Niedzielski beauftragt, wegen eines Mangels an Finanzen wurde letztendlich jedoch nichts aus dem Bau. Zu einer merklichen Verbesserung kam es erst 1895, als in Wien ein öffentlicher architektonischer Wettbewerb ausgeschrieben wurde. Die meisten Anhänger gewann schließlich das Projekt von Friedrich Ohmann mit der Ecklage des Haupteingangs. Gegenüber dem vorherigen Vorhaben, das mit einem Museum im Zentrum der Stadt rechnete, wurde eine neue Parzelle am Ort des Stadtbads und der Gärtnerei ausgewählt, wo ein repräsentatives Villenviertel zu entstehen begann. In Ohmanns eklektisch aufgefasstem Entwurf sollten die historisierenden Elemente der verschiedenen Stilepochen mit den einzelnen Teilen der künftigen Expositionen korrespondieren. Die Partien des Gebäudes evozierten beispielsweise ein mittelalterliches Kloster einschließlich des Klostergartens oder ein für Liberec charakteristisches klassizistisches Bürgerhaus, in dem passend die Exposition der Regionalgeschichte untergebracht war. Die Erarbeitung der Umsetzungspläne schob Ohmann wegen seines Wegzugs aus Prag nach Wien auf, und deshalb musste das Kuratorium des Museums die entstandene Situation durch das Engagement des Berliner Architekten Hans Grisebach lösen, was nicht ohne Proteste des Wiener Klubs der Architekten vonstattenging, der die Übergabe der Pläne an Grisebach als Verstoß gegen die Urheberrechte auffasste. In Zusammenarbeit mit dem Architekten Dinklag stellte Grisebach im Laufe des Jahres 1896 die erforderlichen Pläne, die den Vorstellungen der Museumsleitung entsprachen, fertig. Gegenüber dem ursprünglichen Vorhaben erfuhr die endgültige Gestalt des Gebäudes einige Änderungen, vor allem durch die Ergänzung einer Replik des Turms des alten Liberecer Rathauses, das 1893 abgerissen worden war. Die feierliche Eröffnung fand am 18. Dezember 1898 zum 50. Jubiläum der Herrschaft Kaiser Franz Joseph I. statt.

0m

41 m

1 Architekt Hans Grisebach (1848–1904), reprodukce portrétu od německého impresionisty Maxe Liebermanna | Architekt Hans Grisebach (1848–1904), Reproduktion des Porträts von deutschen Impressionisten Max Liebermann < SM 2 Srovnání původního Ohmannova a upraveného Grisebachova návrhu, které bylo předmětem soudního sporu | Vergleichung Ohmanns Ursprungsentwurfs mit dem bearbeiteten Grisebachs Entwurf, wegen der ein Gerichtprozess geführt wurde < Reprodukce z časopisu Der Architekt | Reproduktion aus der Zeitschrift Der Architekt 3 Rozestavěná budova muzea na místě bývalého koupaliště | Das Museumsgebäude im Bau auf der Stelle des ehemaligen Schwimmbads < SM 4 Zákoutí v muzejním nádvoří, tzv. rajská zahrádka | Ein Winkel im Museumshof, der sog. Paradiesgarten < SM 5 Pohled od jihu na právě dokončené muzeum | Ein Blick vom Süden auf das frisch fertiggebaute Museum < SM 6 Architekt Friedrich Ohmann (1858–1927) < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 7 Výstava odborných řemeslnických škol v hlavním sále muzea v r. 1900 | Fachhandwerkschulausstellung im Hauptsaal des Museums 1900 < SM 8 Ateliér Wilhelma Hoffmanna z Drážďan „vykouzlil“ na muzeu s šedou břidlicí červenou střechu | Atelier des Wilhelm Hoffmann aus Dresden „vorzauberte“ einen roten Dach auf dem Museumgebäude mit grauen Schiefer < SM

100 m


PALÁC (1936) PADUÁNSKÉHO (1908–1910) KOSTELNISA SV. ANTONÍNA PALAST NISA (NEISSE) AUTOR: FRITZ LEHMANN LIBEREC III – JEŘÁB VÝŠKA | HÖHE: 42 M Palác pojišťovny Generali byl postaven na místě starého renesančního mlýna, adaptovaného na továrnu pro výrobu vojenských suken Franzem Josefem Jakobem. Jádrem budovy s výraznou korunní římsou a nízkou valbovou střechou je železobetonový skelet obložený nahrubo otesanými kvádry liberecké žuly. Vyznačuje se klidným výrazem fasád členěných pravidelným rastrem oken. Konkávně prohnuté průčelí odlehčil Lehmann provzdušněným parterem, osvětleným velkými okny, v němž se nacházela oblíbená kavárna Winkler, nejmodernější podnik svého druhu v meziválečném Liberci, vybudovaný po vzoru pařížských podniků. Jejím nájemcem byl Hermann Winkler, mj. provozovatel neméně proslulé kavárny Savoy v Ústí nad Labem. Dominantou netradičně řešené kavárny, do které se vstupovalo karuselovými dveřmi, byla tribuna pro orchestr mezi dvěma nosnými sloupy z granitu. Motiv hlavního vstupu Lehmann nápaditě zopakoval na mohutné kryté lodžii pod korunní římsou, zabírající výšku dvou pater. Vstup do obytné a administrativní části domu umožňovala elegantní zaoblená pasáž spojující Barvířskou a Širokou ulici. Z ní se vcházelo do prostoru s trojramenným schodištěm a dvojicí výtahů. Pojišťovna, sousedící s kavárnou, zde měla pro svůj provoz vyhrazenou část přízemí a mezaninu. Zbylá patra byla obytná. Na každém se nacházely luxusní, kompletně elektrifikované byty vybavené tekoucí teplou vodou a centrálním topením. Vzhledem k jejich kvalitě lze usuzovat, že nájemci se rekrutovali především z řad výše postavených zaměstnanců pojišťovny. Vytápění rozsáhlého objektu obstarávaly tři automatické nízkotlakové parní kotle od firmy ČKD Praha, situované v suterénu. Dům byl později poškozen řadou utilitárních přestaveb, největší ztrátou je znehodnocení interiéru kavárny a exteriéru parteru. Autorem nedochované sochařské výzdoby byl zapomenutý západočeský rodák Willhelm Srb-Schlossbauer. Der Palast der Versicherungsgesellschaft Generali wurde an der Stelle der alten Renaissancemühle gebaut, die von Franz Josef Jakob zu einer Fabrik zur Herstellung von Militärtuch hergerichtet worden war. Den Kern des Gebäudes mit markantem Kranzgesims und flachem Walmdach bildet ein Eisenbetonskelett, das mit grob behauenen Werksteinen aus Liberecer Granit verkleidet ist. Es zeichnet sich durch den ruhigen Ausdruck seiner Fassaden aus, die durch ein regelmäßiges Fensterraster gegliedert sind. Die konkav gebogene Stirnseite lockerte Lehmann durch ein durchlüftetes, von großen Fenstern erhelltes Erdgeschoss auf, in dem sich das beliebte Café Winkler befand, das modernste Unternehmen seiner Art im Liberec der Zwischenkriegszeit, das nach dem Vorbild von Pariser Unternehmen errichtet worden war. Sein Mieter war Hermann Winkler, u. a. Betreiber des nicht weniger berühmten Cafés Savoy in Ústí nad Labem. Die Dominante des untraditionell gelösten Cafés, das man durch eine Drehtür betrat, war die Orchestertribüne zwischen zwei Granit-Trägersäulen. Das Motiv des Haupteingangs wiederholte Lehmann auffällig an der mächtigen überdachten Loggia unter dem Kranzgesims, die sich über eine Höhe von zwei Geschossen erstreckt. Den Zugang zum Wohn- und Verwaltungsbereich des Hauses ermöglichte die elegante gebogene Passage, die die Straßen Barvířská und Široká miteinander verbindet. Aus ihr gelangte man in einen Raum mit einer dreiläufigen Treppe und zwei Aufzügen. Der mit dem Café benachbarten Versicherung war hier für ihren Betrieb ein Teil des Erdgeschosses und Mezzanins vorbehalten. Die übrigen Geschosse dienten zu Wohnzwecken. In jedem befanden sich luxuriöse, komplett elektrifizierte Wohnungen, die mit fließendem Warmwasser und Zentralheizung ausgestattet waren. Im Hinblick auf ihre Qualität kann man schlussfolgern, dass ihre Mieter sich vor allem aus höher gestellten Versicherungsmitarbeitern rekrutierten. Für die Beheizung des großen Objekts sorgten drei automatische Niederdruckdampfkessel der Firma ČKD Praha, die sich im Souterrain befanden. Das Haus wurde später durch eine Vielzahl utilitaristischer Umbauten beschädigt, den größten Verlust stellt die Entwertung des Interieurs des Cafés sowie des Exterieurs des Erdgeschosses dar. Autor des nicht erhalten gebliebenen bildhauerischen Schmucks war der heute vergessene gebürtige Westböhmer Wilhelm Srb-Schlossbauer.

0m

42 m

1 Nerealizovaná skica přestavby dolního centra města, uveřejněná v deníku Reichenberger Zeitung; místo pozdějšího paláce Nisa zaujímá hotel Astoria | Nicht realisierte Grundzentrumumbauskizze, veröffentlicht in Reichenberger Zeitung; auf der nachmaligen Neisse-Palaststelle steht Hotel Astoria 2 Architekt Fritz Lehmann (1889–1957) 3 Dobová reklama kavárny Winkler | Zeitgenössische Werbung des Café Winkler < Reichenberger Zeitung 4 Palác Nisa na pohlednici ze 60. let 20. století | Neisse-Palast auf einer Postkarte aus den Sechzigerjahren des 20. Jahrhunderts < Archiv J. Zemana | J. Zemans Archiv 5 Pozoruhodný interiér kavárny na dobové pohlednici | Das merkwürdige Café-Innenraum auf der zeitgenösisschen Postkarte < Archiv J. Zemana | J. Zemans Archiv 6 Situace | Situation < Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu | Stadtmagistrat Liberec, Bauamtsarchiv 7 Pohled na palác Nisa z radniční věže | Blick auf den Palast aus dem Rathausturm < Foto J. Zeman 8 Pohled z Barvířské ulice | Blick aus der Barvířská-Strasse < Foto J. Zeman 9 Boční průchozí pasáž se vstupem do domu | Seitendurchgangspassage mit Eintritt < Foto J. Zeman

100 m


KOSTEL SV.ANTONÍNA ANTONÍNAPADUÁNSKÉHO PADUÁNSKÉHO(1908–1910) (1908–1910) KOSTEL SV. ST.-ANTONIUS-VON-PADUA-KIRCHE AUTOR: MAX KÜHN, HEINRICH FANTA LIBEREC XIV – RUPRECHTICE VÝŠKA | HÖHE: 47 M Realizaci farního svatostánku, který je dodnes výraznou dominantou Ruprechtic, finančně zaštítil místní Spolek pro stavbu kostela. V roce 1906 ho založil významný kateřinský továrník Josef Ignác Salomon, majitel továrny na sukna, povýšený v roce 1910 do šlechtického stavu s přídomkem von Hohenweeb. Volba Spolku opět padla na architekty Maxe Kühna a Heinricha Fantu, kteří krátce předtím realizovali nedalekou poutní kapli U Obrázku. Novostavba, zasvěcená sv. Antonínu Paduánskému, byla slavnostně otevřena litoměřickým biskupem Josefem Grosssem 18. září 1910. Kostel byl vybudován na klasickém půdorysu latinského kříže s transeptem, přičemž architekti aplikovali systém vnějších opěráků a vtažených pilířů, mezi nimiž tak vznikly mělké přízemní kaple, rytmizující interiér lodi. V celkovém řešení má pak kostel blízko k takřka současně stavěnému kapucínskému konventu s kostelem sv. Máří Magdaleny v Liberci od stejných autorů. Třebaže se zde objevují po formální stránce gotizující odkazy (opěrný systém, lomené oblouky), je v celkovém pojetí a skladbě prvků patrná rovněž secese, která se navenek projevuje zejména hravým a nedogmatickým aplikováním historizujícího tvarosloví v duchu moderního eklektismu. Moderní je rovněž konstrukční řešení stavby ovlivněné soudobou industriální architekturou, které se projevuje mj. užitím skořepinových kleneb s rabicovým pletivem, zavěšených na železných táhlech krovu. Stavebně je kostel skrze krytou arkádovou chodbu propojen s farou, vycházející částečně z místní pozdně barokní a klasicistní obytné architektury. Nedílnou součástí areálu je i hodnotná sochařská výzdoba, zejména socha Panny Marie na průčelí fary, reliéf archanděla Michaela na nároží druhotně zazděné vstupní předsíně a reliéf sv. Josefa, patrona rodiny Salomonů, na fasádě kostela. Finanziell abgeschirmt wurde der Bau der Pfarrkirche, die bis heute eine markante Dominante von Ruprechtice ist, vom Verein für den Bau einer Kirche in Ruprechtice, den 1906 der bedeutende Fabrikbesitzer aus Kateřinky Josef Ignác Salomon ernannt hatte. Er war Besitzer einer Tuchfabrik und wurde 1910 mit dem Prädikat von Hohenweeb in den Adelsstand erhoben. Die Wahl des Vereins fiel wiederum auf die Architekten Max Kühn und Heinrich Fanta, die kurz zuvor die nicht weit entfernte Wallfahrtskapelle Beim Bilde entworfen hatten. Der dem hl. Antonius von Padua geweihte Neubau wurde am 18. September 1910 durch den Litoměřicer Bischof Josef Gross feierlich geweiht. Die Kirche wurde auf dem klassischen Grundriss eines lateinischen Kreuzes mit einem Transept errichtet, wobei die Architekten das System äußerer Strebepfeiler und eingebundener Pfeiler anwandten, zwischen denen so flache ebenerdige Kapellen entstanden, die das Interieur des Schiffes rhythmisierten. In der Gesamtlösung ist die Kirche dem fast gleichzeitig erbauten Kapuzinerkonvent mit der Maria-Magdalena-Kirche in Liberec von denselben Autoren sehr ähnlich. Obgleich hier von der formellen Seite her gotizistische Elemente auftreten (Strebewerk, Spitzbogen), ist in der Gesamtauffassung und der Komposition der Elemente ebenfalls die Secession erkenntlich, die sich nach außen hin insbesondere durch die spielerische und undogmatische Nutzung der historisierenden Formenlehre im Geiste des modernen Eklektizismus zeigt. Modern ist ebenfalls die von der Industriearchitektur der Gegenwart beeinflusste Konstruktionslösung des Baus, die sich u. a. in der Nutzung von Schalentragwerken mit Rabitzgewebe zeigt, die an Eisenträgern des Dachstuhls aufgehängt sind. Baulich ist die Kirche durch einen geschlossenen Arkadengang mit der Pfarrei verbunden, der auf der hiesigen spätgotischen und klassizistischen Wohnarchitektur basiert. Untrennbarer Bestandteil des Geländes ist auch der wertvolle Bildhauerschmuck, insbesondere die Statue der Jungfrau Maria an der Frontseite der Pfarrei, das Relief des Erzengels Michael an der Ecke der später zugemauerten Eingangshalle und das Relief des hl. Joseph, des Patrons der Familie Salomon, an der Fassade der Kirche.

0m

1 Příčný řez lodí s detailem skořepinové klenby | Querschnitt durch Kirchenschiff mit Schalengewölbedetail < Magistrát města Liberec, archiv stavebního úřadu | Magistrat der Stadt Liberec, Bauamtsarchiv 2 Interiér lodi krátce po dokončení | Schiffsinterieur kurz nach Abschluss < SOkA Liberec 3 Celkový pohled na dokončený areál od západu | Gesamtansicht an das komplette Gelände von Westen < SOkA Liberec 4 Pohled na kostel od jihu | Ansicht an Kirche von Süden < SOkA Liberec 5 Vitrajové rozetové okno nad hlavním vstupem s motivem žehnajícího Krista | Rosettenglasmalerei über dem Haupteingang mit dem Motiv des segnenden Christi < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 6 Reliéf archanděla Michaela na západním nároží kostela | Relief des Erzengels Michael an der Westenecke der Kirche < Foto J. Zeman 7 Zchátralý kostel v době jeho uzavření | Die verfallene Kirche zur Zeit ihres Verschlusses < SM 8 Současná podoba fary | Gegenwärtige Presbyteriumsgestaltung mit neuer Ausstattung < Foto J. Zeman 9 Muzejní dokumentační karta kostela sv. Antonína Paduánského z r. 1969 | Dokumentierungskarte des Nordböhmischen Museums aus 1969 für die Sankt-Antonius-von-Padua-Kirche < SM 10 Původní kamenná křtitelnice | Der Originaltaufstein < Foto A. Řičánková

47 m

100 m


NOVÁ (1888–1893) KOSTELRADNICE SV. ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO (1908–1910) NEUES RATHAUS AUTOR: FRANZ VON NEUMANN LIBEREC I – STARÉ MĚSTO VÝŠKA | HÖHE: 65 M Přelom 19. a 20. století znamená milník ve stavební historii Liberce a faktické dovršení jeho přerodu v metropoli severních Čech. Byly to právě veřejné budovy, které demonstrovaly navenek rostoucí sílu a význam města. Nejambicióznějším stavebním podnikem Liberce v tomto období se stala nová radnice. Vznik novostavby úzce souvisel s velkorysou přestavbou starého centra a špatným stavem staré renesanční radnice i neustále se rozrůstající městskou správou. Budování nové radnice představovalo manifestaci sebevědomého Liberce a podílela se na něm většina významných institucí a osobností města jako Liberecká spořitelna či průmyslník Franz Liebieg. S přípravami se začalo v roce 1886, kdy byl pro stavbu magistrátem zřízen výbor, který připravil kalkulaci s nákresem budovy a doporučil, aby vypracováním projektu byli pověřeni renomovaní architekti. Mezi oslovenými účastníky tak byli mj. Hans Grisebach z Berlína, Georg von Hauberrisser z Mnichova a Franz von Neumann, Ludwig Tischler či Andreas Streit z Vídně. Komise se posléze shodla na vítězství Franze von Neumanna. Stavba, zahájená v roce 1888, pokračovala rychle, a tak se již v roce 1891 rozběhly práce na interiérech. Vyhrocený nacionalismus vedle architektonických forem ovlivnil také dobu stavby, neboť v roce 1892 došlo ze strany pražského místodržitelství k odvolání starosty Schückera a rozpuštění zastupitelstva. Proto byla radnice za účasti nového starosty Bayera, významných osobností města a samotného tvůrce slavnostně předána do užívání až v roce 1893. Vliv nové radnice byl natolik velký, že dle libereckého vzoru začala své staré radnice přestavovat či nahrazovat novostavbami i okolní města. Nejvýrazněji se tento trend projevil ve Frýdlantu, bývalém centru panství, kde snaha vyrovnat se Liberci vyvrcholila angažováním Franze von Neumanna. Die Wende des 19. zum 20. Jahrhundert bedeutete einen Meilenstein in der Baugeschichte von Liberec sowie die tatsächliche Vollendung der Umwandlung der Stadt in die Metropole Nordböhmens. Es waren gerade die öffentlichen Gebäude, die nach außen hin die wachsende Stärke und Bedeutung der Stadt demonstrierten. Das ambitiöseste Bauunternehmen von Liberec in dieser Zeit wurde das neue Rathaus. Die Entstehung des Neubaus hing eng mit dem groß angelegten Umbau des alten Zentrums und dem schlechten Zustand des alten Renaissancerathauses sowie der ständig wachsenden Stadtverwaltung zusammen. Die Errichtung des neuen Rathauses stellte eine Manifestation der selbstbewussten Stadt Liberec dar und an ihr beteiligten sich die meisten bedeutende Institutionen und Persönlichkeiten der Stadt, wie beispielsweise die Sparkasse Liberecká spořitelna oder der Industrielle Franz Liebieg. Mit den Vorbereitungen wurde 1886 begonnen, als durch das Magistrat ein Ausschuss für den Bau aufgestellt wurde, der die Kalkulation mit dem Entwurf des Gebäudes vorbereitete und empfiehl, renommierte Architekten mit der Ausarbeitung des Projekts zu beauftragen. Unter den angesprochenen Teilnehmern waren so u. a. Hans Grisebach aus Berlin, Georg von Hauberrisser aus München und Franz von Neumann, Ludwig Tischler oder Andreas Streit aus Wien. Die Kommission wurde sich letztendlich über den Sieg des Entwurfs von Franz von Neumann einig. Der 1888 begonnene Bau ging schnell voran, und bereits 1891 konnten die Arbeiten an den Interieuren aufgenommen werden. Der aggressive Nationalismus beeinflusste neben den architektonischen Formen auch die Dauer des Baus, da es 1892 seitens der Prager Statthalterei zur Abberufung des Bürgermeisters Schücker und zur Auflösung der Stadtvertretung kam. Deshalb wurde das Rathaus unter Teilnahme des neuen Bürgermeisters Bayer, bedeutender Persönlichkeiten der Stadt und des Autors selbst erst 1893 feierlich zur Nutzung übergeben. Der Einfluss des neuen Rathauses war so groß, dass auch die umliegenden Städte nach dem Liberecer Vorbild ihre alten Rathäuser umzubauen bzw. durch Neubauten zu ersetzen begannen. Am deutlichsten zeigte sich dieser Trend in Frýdlant, dem ehemaligen Zentrum der Herrschaft, wo die Bemühung, Liberec gleichzukommen, im Engagement von Franz von Neumann gipfelte.

0m

1

Soutěžní návrh radnice z ateliéru Hanse Miksche a Juliana Niedzielskiho ve stylu vrcholné neorenesance | Wettbewerbsrathausentwurf aus dem Hans-Miksch-und-Julian-Niedzielski-Archiv im Neorenaissancestil < SOkA Liberec 2 Půdorys přízemí na původním plánu Franze von Neumanna | Erdgeschossgrundstück auf dem Ursprungsplan Franz von Neumanns < SOkA Liberec 3|4 Okamžik setkání nové radnice se starou během její demolice | Das neue Rathaus trifft das alte während seines Abbruchs < SOkA Liberec 5 Franz von Neumann (1844–1905) < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 6 Návrh radnice od Georga von Hauberrissera z r. 1887 byl inspirován staroměstskou radnicí v Praze | Rathausentwurf von Georg von Hauberrisser us 1887 wurde inspiriert von dem Altstadtrathaus in Prag < Reprodukce z časopisu Deutsche Bauzeitung | Reproduktion aus der Zeitschrift Deutsche Bauzeitung 7 Pohlednice radnice s domalovanou československou vlajkou | Rathauspostkarte mit nachgemalten tschechoslowakischen Flagge < SM 8 Foto na památku po sejmutí „ideologicky závadné“ sochy rytíře z věže radnice r. 1952 | Gedenkfoto nach dem Niederholen der „ideologisch hinderlichen“ Ritterstatue aus dem Rathausturm 1952 < SM 9 Transparenty na průčelí radnice po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 | Transparente auf der Rathausstirnseite nach Invasion der Truppen des Warschauer Paktes im August 1968 < SM 10 Sundávání komunistické hvězdy 4. prosince 1989 z radnice; na špičce věže je s hvězdou zachycen horolezec Karel Trost, který ji v prosinci 2013 daroval Severočeskému muzeu | Das Niederholen des kommunistischen Sternes von dem Rathaus herab am 4. Dezember 1989; auf der Turmspitze ist der Bergsteiger Karel Trost mit dem Stern aufgenommen, den er im Dezember 1013 dem Nordböhmischen Museum widmete < Foto M. Drahoňovský 11 Vitraje s alegorií obchodu a průmyslu ze sklářské dílny Karla Meltzera v Okrouhlé u Nového Boru v někdejším zasedacím sále (dnes obřadní síň) | Glasmalerei mit Handel- und Industrieallegorie aus Karl Meltzers Glaswerkstatt in Okrouhlá bei Nový Bor im damaligen Sitzungssaal (heute Zeremonienhalle) < Foto J. Zeman

65 m

100 m


ZAUHLOVACÍ A VODÁRENSKÁ VĚŽ FIRMY(1908–1910) GINZKEY (1916–1919) KOSTEL SV. ANTONÍNA PADUÁNSKÉHO KOHLE- UND WASSERTURM DER FIRMA GINZKEY AUTOR: LEOPOLD BAUER LIBEREC XXX – VRATISLAVICE NAD NISOU VÝŠKA | HÖHE: 65 M Pozoruhodná technická stavba představuje jednu z hlavních dominant panoramatu Vratislavic nad Nisou. Objekt z let 1916–1919 se nalézá v areálu někdejší světově proslulé továrny na koberce Ignaz Ginzkey (dnes Intex). Historie továrny se začala psát v roce 1847, kdy si Ignaz Ginzkey pronajal první poschodí domu čp. 111 a umístil sem šest žakárových stavů na koberce, umožňujících vyrábět gobelíny a bohatě vzorované koberce, které stojí za pozdějším nebývalým rozmachem podniku. Zauhlovací a vodárenská věž s přilehlou elektrárnou byla vybudována v průběhu první světové války italskými válečnými zajatci a sloužila k zásobování rozsáhlého podniku energií. Po formální stránce má věž blízko k takřka současně vypracovanému, leč nerealizovanému Bauerovu návrhu na budovu Ministerstva války ve Vídni. Zauhlovací věž má tři nadzemní podlaží a vyhlídkovou terasu a vizuálně je členěna do čtyř částí, které se směrem nahoru zužují. V přízemí se nacházela strojovna, ve střední části dva zásobníky na uhlí a v horní části vodní rezervoár zhotovený z nýtovaných ocelových plátů. Voda se čerpala z podzemních nádrží přivaděčem z rybníků v prosečském Pekle. Vyhlídková terasa je přístupná litinovým schodištěm při vnitřní stěně věže. Díky osobě svého tvůrce, kterým nebyl nikdo menší než krnovský rodák Leopold Bauer, patří elegantní věž s přilehlou kotelnou, elektrárnou, spojovacím můstkem s pásovým dopravníkem a železobetonovým mostem přes Lužickou Nisu k nejhodnotnějším a nejkrásnějším ukázkám industriální architektury na severu Čech. Volba architekta v případě Vratislavic nad Nisou nebyla náhodná, neboť již od počátku 20. století Bauer pro firmu navrhoval spolu s dalšími významnými osobnostmi, mj. Josefem Hoffmannem, Josipem Plečnikem, Alfonsem Muchou či Charlesem Francisem Annesley Voyseyem, design koberců a gobelínů a navíc ho pojilo přátelství s druhou manželkou Wilhelma Ginzkeye, světově známou mezzosopranistkou Julií Berthou Culp-Ginzkey. Der beachtenswerte technische Bau stellt eine der Hauptdominanten des Panoramas von Vratislavice nad Nisou dar. Das Objekt aus den Jahren 1916–1919 befindet sich auf dem Gelände der früher weltberühmten Teppichfabrik Ignatz Ginzkey (heute Intex). Ihre Geschichte begann die Fabrik 1847 zu schreiben, als Ignaz Ginzkey das erste Stockwerk des Hauses Nr. 111 mietete und hier sechs Jacquard-Teppichwebstühle aufstellte, die die Herstellung von Gobelins und reich gemusterten Teppichen ermöglichten, welche hinter der späteren beispiellosen Blüte des Unternehmens standen. Der Kohle- und Wasserturm mit der anliegenden Stromerzeugungsanlage wurde im Laufe des Ersten Weltkriegs von italienischen Kriegsgefangenen gebaut und diente der Energieversorgung des großen Unternehmens. Von der formellen Seite her steht der Turm dem fast gleichzeitig erarbeiteten, jedoch nicht verwirklichten Entwurf Bauers für das Gebäude des Kriegsministeriums in Wien sehr nahe. Der Kohleturm verfügt über drei Obergeschosse sowie eine Aussichtsterrasse und wird visuell in vier Teile untergliedert, die nach oben hin enger werden. Im Erdgeschoss befand sich der Maschinenraum, im mittleren Teil zwei Kohlebehälter und im oberen Teil ein aus genieteten Stahlplatten gefertigtes Wassersammelbecken. Das Wasser wurde aus unterirdischen Reservoirs durch eine Zuleitung aus den Teichen im Gebiet Peklo in Proseč nad Nisou gepumpt. Die Aussichtsterrasse ist über eine gusseiserne Treppe an der Innenwand des Turms zu erreichen. Dank seinem Schöpfer, der kein Geringerer als der gebürtige Krnover Leopold Bauer war, gehört der elegante Turm mit der anliegenden Kesselanlage, der Stromerzeugungsanlage, der Verbindungsbrücke mit dem Förderband und der Eisenbetonbrücke über die Lausitzer Neiße zu den wertvollsten und schönsten Beispielen von Industriearchitektur in Nordböhmen. Die Wahl des Architekten war im Falle von Vratislavice nad Nisou kein Zufall, denn Bauer hatte bereits seit Beginn des 20. Jahrhunderts zusammen mit weiteren bedeutenden Persönlichkeiten, u. a. Josef Hoffmann, Josip Plečnik, Alfons Mucha oder Charles Francis Annesley Voysey, für die Firma das Design der Teppiche und Gobelins entworfen und darüber hinaus verband ihn eine feste Freundschaft mit der zweiten Ehefrau von Wilhelm Ginzkey, der weltberühmten Mezzosopranistin Julia Bertha Culp-Ginzkey.

0m

1 Návrh na Ministerstvo války ve Vídni | Kriegsministeriumsentwurf in Wien < Reprodukce z časopisu Wiener Bauindustrie Zeitung | Reproduktion aus der Zeitschrift Wiener Bauindustrie Zeitung 2 Pohled na továrnu firmy Ginzkey v pozadí se zauhlovací a vodárenskou věží | Blick auf die Fabrik der Firma Ginzkey mit Kohle- und Wasserturm im Hintergrund < Reprodukce z časopisu Der Architekt | Reproduktion aus der Zeitschrift Der Architekt 3 Výřez z plánové dokumentace | Ausschnitt aus der Plandokumentation < www.Vratislavice.cz 4 Perspektivní kresba areálu firmy Ginzkey | Perspektivzeichnung des Geländes der Firma Ginzkey < Reprodukce z časopisu Der Architekt | Reproduktion aus der Zeitschrift Der Architekt 5 Věž s přilehlou elektrárnou na dobové pohlednici | Turm mit anliegender Stromerzeugungsanlage auf einer zeitgenössischen Postkarte < www.Vratislavice.cz 6 Koberec od firmy Ginzkey ze sbírek Severočeského muzea v Liberci | Teppich von der Firma Ginzkey aus den Sammlungen des Nordböhmischen Museums in Liberec 7 Architekt Leopold Bauer (1872–1938) < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv

65 m

100 m


KOSTEL SV. ANTONÍNA VELIKÉHO (1579–1589, 1733, 1879–1882) ST. -ANTONIUS-DER-GROSSE-KIRCHE AUTOR: MARKUS SPACIO Z LANZA, JOHANN FELGENHAUER, LUDWIG TISCHLER LIBEREC II – NOVÉ MĚSTO VÝŠKA | HÖHE: 70,5 M Liberecký farní kostel, postavený na místě staršího dřevěného kostelíku, byl první kamennou a po dlouhou dobu také nejvyšší budovou ve městě. Stavbu započal 17. září 1579 zedník Georg Leypold ze Závidova, který postavil hrubou stavbu bez klenby, a k 20. září 1582 máme doloženo dokončení věže. Posléze nastalo přerušení stavby na pět let a až v roce 1587 byl k dostavbě kostela povolán Markus Spacio z nedalekého Zhořelce, původem z městečka Lanzo na pomezí Itálie a Švýcarska, který musel nejprve obvodové zdi zpevnit opěrnými pilíři, aby mohl provést zaklenutí (1589). Kostel představoval prostou stavbu bez větších uměleckých ambicí s orientovaným halovým trojlodím a zřejmě bez transeptu. Při západním průčelí se nacházela mohutná hranolová věž, která ve své nejvyšší části přecházela v oktogon. V ní se nalézal hlavní vstup do kostela, rámovaný jednoduchým půlkruhovým bosovaným renesančním portálem. Původní presbyterium se z důvodu pozdějších úprav a přestaveb nedochovalo. V roce 1733 byl rozšířen stavitelem Johannem Felgenhauerem z Nového Města pod Smrkem o páté klenební pole v místě bývalé sakristie a transept, s nímž získal i nové kněžiště. Částečně dochovaný renesanční interiér kostela byl původně velmi jednoduchý, v protestantském duchu. Obě boční lodě mají šířku cca dvou třetin lodi hlavní a trojlodí je zaklenuto jednoduše profilovanou křížovou žebrovou klenbou bez svorníků, nesenou třemi páry štíhlých oktogonálních sloupů s hlavicemi a vysokými patkami. Mobiliář včetně hlavního oltáře a západní empory s varhanami pochází až z pozdějších regotizačních úprav v letech 1879–1882, provedených podle plánů významného vídeňského architekta Ludwiga Tischlera, kdy kostel dostal dnešní podobu. Die an der Stelle einer älteren kleinen Holzkirche erbaute Liberecer Pfarrkirche war das erste steinerne und eine lange Zeit auch das höchste Gebäude in der Stadt. Begonnen wurde der Bau am 17. September 1579 vom Maurer Georg Leypold aus Závidov, der den Rohbau ohne Gewölbe errichtete. Zum 20. September 1582 ist die Fertigstellung des Turms belegt. Anschließend wurde die Bautätigkeit fünf Jahre lang eingestellt und erst 1587 wurde der ursprünglich aus dem Städtchen Lancio an der Grenze von Italien und der Schweiz stammende Markus Spacio aus dem nicht weit entfernten Görlitz zum Fertigbau herangezogen. Dieser musste zunächst die Umfassungswände mit Stützpfeilern befestigen, damit er sie anschließend überhaupt einwölben konnte (1589). Die Kirche stellte einen einfachen Bau ohne größere künstlerische Ambitionen dar. Es handelte sich um eine geostete dreischiffige Hallenkirche offenbar ohne Transept. Beim Westportal befand sich ein massiver prismatischer Turm, der an seiner höchsten Stelle in ein Oktogon überging. In ihm befand sich der Haupteingang zur Kirche, der von einem einfachen, halbrunden, bossierten Renaissanceportal eingefasst wurde. Das ursprüngliche Presbyterium ist auf Grund späterer Änderungen und Umbauten nicht erhalten geblieben. 1733 wurde es durch den Baumeister Johann Felgenhauer aus Nové Město pod Smrkem um ein fünftes Gewölbefeld an Stelle der ehemaligen Sakristei und um ein Transept erweitert, mit dem es auch einen neuen Chor erhielt. Das teilweise erhaltene Kircheninterieur im Renaissancestil war ursprünglich sehr einfach, im protestantischen Geiste. Beide Seitenschiffe haben eine Breite von ca. zwei Dritteln des Hauptschiffes. Die dreischiffige Hallenkirche wird von einem einfach profilierten Kreuzrippengewölbe ohne Schlusssteine eingewölbt, das von drei Paaren schlanker oktogonaler Säulen mit Kapitellen und hohen Basen getragen wird. Das Mobiliar einschließlich des Hauptaltars und der Westempore mit der Orgel stammt erst von der späteren regotisierenden Umgestaltung in den Jahren 1879–1882, die nach den Plänen des bedeutenden Wiener Architekten Ludwig Tischler durchgeführt wurde und bei der die Kirche ihre heutige Gestalt erhielt.

0m

1 Novoměstské náměstí na reprodukci střeleckého terče z r. 1844 | Neustadtplatz auf einer Schiessscheibenreproduktion aus 1844 < SM 2 Kostelní zvon z r. 1880 při rekvizici v září 1916 | Kirchenglocke aus 1880 während Requisition im September 1916 < SM 3 Fotografie kostela před jeho regotizací | Kirchenfotografie vor der Regotisierung < SM 4 Architekt Ludwig Tischler (1840–1906) < Archiv soukromého sběratele | Privatsammlerarchiv 5 Podoba tradičního trhu na Novoměstském náměstí do poloviny 19. století | Gestalt des traditionellen Marktes auf dem Neustadtplatz bis zur Hälfte des 19. Jahrhunderts < SM 6 Věž kostela během poslední rozsáhlé stavební úpravy | Kirchturm während der letzten grossen Erneuerungen < SM 7 Pohled na kostel sv. Antonína z věže radnice ve 30. letech 20. století | Blick auf Kirche St. Antonius der Grösse aus dem Rathausturm in den Dreissigerjahren des 20. Jahrhunderts < SM 8 Retrospektivní obraz Novoměstského náměstí z r. 1902 | Retrospektives Neustadtplatzbild aus 1902 < SM

70,5 m

100 m


KRAJSKÝ ÚŘAD LIBERECKÉHO KRAJE (1967–1976) KREISAMT DER REGION LIBEREC AUTOR: ZDENĚK PLESNÍK, CENTROPROJEKT LIBEREC III – JEŘÁB VÝŠKA | HÖHE: 78 M Sídlo Libereckého kraje s 21 podlažími je 11. nejvyšší budovou České republiky a nepřehlédnutelnou dominantou dolního centra Liberce. Jejím autorem je architekt Zdeněk Plesník, projektant „gottwaldovského“ Centroprojektu a pokračovatel v poválečné kvalitě baťovské architektury. Dům byl původně navržen jako průmyslově-administrativní sídlo Státního výzkumného ústavu textilního (SVÚT), který byl v Liberci založen v roce 1962. Solitérní mrakodrap měl být součástí většího komplexu budov, k jehož realizaci již nedošlo. Budova byla v mnoha ohledech experimentální stavbou, která předběhla svou dobu použitím unikátních stavebních postupů. Schodišťová a výtahová jádra byla betonována systémem taženého bednění. Následně byla vybetonována první tři podlaží a třetí podlaží mělo funkci platformy pro přípravu a betonáž desek dalších pater. Poprvé v Československu byl u takto vysoké budovy použit systém zdvihaných stropů, takzvaný „lift slab“, kdy jsou jednotlivá patra vybetonována v jedné úrovni a následně vysouvána nahoru hevery. Tuto technologii vyvinul pro ČSSR pardubický Průmstav podle původního amerického patentu z roku 1954. Zdání dvojnásobného počtu pater domu způsobují vkládané parapety rozdělující každé patro. Technickou raritou je výtah páternoster, který je s výškou 56,8 m a 16 stanicemi nejvyšším výtahem s nepřetržitým pohybem v ČR. Vyhlídková střešní terasa v 17. patře je sezónně přístupná veřejnosti. V letech 2000–2004 proběhla konverze budovy pro potřeby nově vzniklého Krajského úřadu Libereckého kraje, kterou projektovala liberecká architektonická kancelář SIAL pod vedením Ing. Karla Novotného. Ačkoliv budova není památkově chráněna, jednalo se o velmi citlivou rekonstrukci zachovávající předchozí architektonické hodnoty. Der Sitz des Kreisamtes der Region Liberec ist mit 21 Stockwerken das elfthöchste Gebäude in der Tschechischen Republik und die höchste Dominante in Zentrum von Liberec. Sein Autor ist der Architekt Zdeněk Plesník, Projektant bei Centroprojekt Gottwaldov und Fortsetzer der Nachkriegsqualität der Baťa-Architektur. Das Haus wurde ursprünglich als industriell-administrativer Sitz des Staatlichen Textilforschungsinstituts entworfen, das 1962 in Liberec gegründet worden war. Der einzelnstehende Wolkenkratzer sollte Bestandteil eines größeren Gebäudekomplexes werden, der jedoch niemals gebaut wurde. Das Gebäude war in vielerlei Hinsicht ein Versuchsbau, der seiner Zeit durch die Anwendung einzigartiger Bauverfahren voraus war. Die Treppen- und Aufzugskerne wurden im Kletterschalungsverfahren betoniert. Anschließend wurden die ersten drei Geschosse ausbetoniert und das dritte Geschoss hatte die Funktion einer Plattform für die Vorbereitung und Betonierung der Platten der weiteren Stockwerke. Erstmals in der Tschechoslowakei wurde bei einem derart großen Gebäude das Hubdeckenverfahren, „lift slab“ genannt, genutzt, bei dem die einzelnen Geschosse in einer Ebene ausbetoniert und anschließend mit Hebevorrichtungen nach oben geschoben werden. Diese Technologie entwickelte für die ČSSR das Pardubicer Unternehmen Průmstav nach dem ursprünglichen amerikanischen Patent von 1954. Den Anschein der doppelten Stockwerksanzahl des Hauses erwecken die eingefügten Fensterbrüstungen, die jedes Geschoss zweiteilen. Eine technische Rarität ist der Paternosteraufzug, der mit einer Höhe von 56,8 m und 16 Stationen der höchste Aufzug mit ständigem Umlaufbetrieb in der Tschechischen Republik ist. Die Dach-Aussichtsterrasse im 17. Stockwerk ist saisonal für die Öffentlichkeit geöffnet. In den Jahren 2000–2004 erfolgte die Konversion des Gebäudes für die Bedürfnisse des neu entstandenen Kreisamtes der Region Liberec. Diese wurde vom Liberecer bautechnischen Büro SIAL unter der Leitung von Ing. Karel Novotný projektiert. Obwohl das Gebäude nicht denkmalgeschützt ist, handelte es sich um eine sehr feinsinnige Rekonstruktion, die die vorhergehenden architektonischen Werte beibehielt.

0m

1 Model areálu SVÚT, který nebyl v kompletním rozsahu realizován | Das nicht vollständig realisierte SVÚT-Anlagemodell < Archiv KÚ LK | Archiv des Kreisamtes der Region Liberec 2 Stavba vedlejšího montovaného křídla budovy | Baustelle des montierten Gebäudeseitenflügels < Archiv KÚ LK | Archiv des Kreisamtes der Region Liberec 3 Dokončené železobetonové jádro budovy, které tvoří její páteř | Der fertige Eisenbetonkern des Gebäudes, der seinen Kiel darstellte < Archiv KÚ LK | Archiv des Kreisamtes der Region Liberec 4 Pohled na Soukenné náměstí a dolní centrum Liberce ze staveniště | Blick auf den Soukenné-Platz und das Grundzentrum aus der Baustelle < Archiv KÚ LK | Archiv des Kreisamtes der Region Liberec 5 Při armování opěrných sloupů si betonář asi doma zapomněl montérky | Der Betonbauer hat anscheinend seine Arbeitshose bei der Stützpfeilerarmierung vergessen < Archiv KÚ LK | Archiv des Kreisamtes der Region Liberec 6 Odstřel podloží pro základovou jámu | Baugrundabschuss für die Grundgrube < Archiv KÚ LK | Archiv des Kreisamtes der Region Liberec 7 Kompletní výměna pláště během poslední obnovy probíhala za provozu úřadů | Vollständiger Gehäusewechsel während der letzten Instandsetzung wurde im laufenden Betrieb durchgeführt < Archiv KÚ LK | Archiv des Kreisamtes der Region Liberec 8 Zasedací místnost před poslední modernizací | Besprechungszimmer von der letzten Modernisierung < Archiv KÚ LK | Archiv des Kreisamtes der Region Liberec

78 m

100 m


VYSÍLAČ A HORSKÝ HOTEL JEŠTĚD (1966–1973) FERNSEHTURM UND BERGHOTEL JEŠTĚD AUTOR: KAREL HUBÁČEK, ZDENĚK PATRMAN, VÁCLAV BŮŽEK, OTAKAR BINAR LIBEREC XIX – HORNÍ HANYCHOV VÝŠKA | HÖHE: 99 M Když v lednu 1963 vyhořela nejoblíbenější dominanta Liberce – horský hotel na Ještědu z let 1906 až 1907 – liberečtí architekti se dobrovolně zavázali, že připraví architektonickou soutěž na novostavbu. Z jedenácti zveřejněných studií vybrala odborná komise návrh Karla Hubáčka, který nečekaně a originálně spojil hotel a vysílač do jediné budovy. Základní kámen ke stavbě byl položen v červenci 1966, ale po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 došlo ke zdržení celé stavby tak, že hrozilo její nedokončení. Po intervenci Karla Hubáčka přímo u tehdejšího prezidenta Ludvíka Svobody byla stavba opět zařazena mezi priority pětiletého stavebního plánu a v červenci 1973 byla otevřena veřejnosti. Budova má kombinovaný tvar kužele a rotačního hyperboloidu, který dokonale navazuje na siluetu hory a opticky ji tak završuje. Ještě nedokončená stavba získala Cenu Augusta Perreta, kterou v roce 1969 Karlu Hubáčkovi udělila Mezinárodní unie architektů. Nosnou konstrukci tvoří dvojice železobetonových soustředných válců zakotvených v základové desce, která je uložená v křemencovém podloží. Vnitřní sloup má výšku 41 metrů a průměr 4,4 metru a na jeho vrcholu začíná anténní nástavec. Vnější válec má výšku 22,5 metru a průměr 12,5 metru. Uvnitř sloupů se nacházejí schodiště a výtahy a jsou na nich ukotveny ocelové konstrukce jednotlivých podlaží. Anténa vysílače má výšku 17 metrů. Několik technologických postupů, užitých při stavbě věže, bylo ve své době chráněno československými patenty – laminátové konstrukce pláště a anténního nástavce a zejména kyvadlo, které vyvinul Zdeněk Patrman. Originální řešení interiéru hotelu a restaurace od Otakara Binara bylo dotaženo do nejmenších detailů, takže spolu s exteriérem tvořilo výjimečně ucelené umělecké dílo. Budova je od roku 1998 nejmladší státem chráněnou památkou v České republice. Als im Januar 1963 die beliebteste Dominante von Liberec, das Berghotel auf dem Ještěd aus den Jahren 1906–1907, abbrannte, verpflichteten sich die Liberecer Architekten freiwillig, einen architektonischen Wettbewerb für einen Neubau vorzubereiten. Von den 11 veröffentlichten Studien wählte eine Fachkommission den Entwurf von Karel Hubáček aus, der unerwartet und originell das Hotel und den Fernsehturm in einem Gebäude vereinte. Der Grundstein für den Bau wurde im Juli 1966 gelegt, aber nach der Invasion der Truppen des Warschauer Paktes im August 1968 kam es zu einer Verzögerung des gesamten Baus, so dass die Gefahr bestand, dass er niemals vollendet werden würde. Nach einer Intervention von Karel Hubáček direkt beim damaligen Präsidenten Ludvík Svoboda wurde der Bau wieder in die Prioritäten des Fünfjahres-Bauplans aufgenommen und im Juli 1973 öffnete das Gebäude seine Türen für die Öffentlichkeit. Der Ještěd hat die kombinierte Form eines Kegels und eines Rotationshyperboloids, die perfekt an die Silhouette des Berges anknüpft und ihn so optisch abschließt. Der noch unvollendete Bau erhielt den Auguste-Perret-Preis, den die Internationale Vereinigung der Architekten Karel Hubáček 1969 verlieh. Den Tragkörper bilden zwei konzentrische Eisenbetonzylinder, die in einer in der Quarzstein-Bodenschicht eingebetteten Grundplatte verankert sind. Die innere Säule ist 41 Meter hoch, hat einen Durchmesser von 4,4 Metern und auf ihrem Gipfel beginnt der Antennenmast. Der äußere Zylinder ist 22,5 Meter hoch und hat einen Durchmesser von 12,5 Metern. Im Inneren der Säulen befinden sich Treppen und Aufzüge, und die Stahlkonstruktionen der einzelnen Geschosse sind an ihnen verankert. Die Senderantenne ist 17 Meter hoch. Einige technologische Verfahren, die beim Bau des Turms genutzt wurden, waren seinerzeit durch tschechoslowakische Patente geschützt – die Schichtstoffkonstruktionen des Mantels und der Antennenaufsatz und vor allem das Pendel, das Zdeněk Patrman entwickelte. Die originelle Lösung des Interieurs des Hotels und Restaurants von Otakar Binar wurde bis ins kleinste Detail vollendet, so dass es zusammen mit dem Exterieur ein außergewöhnlich abgerundetes Kunstwerk bildet. Das Gebäude ist seit 1998 das jüngste staatlich geschützte Denkmal in der Tschechischen Republik.

0m

1 Torzo shořelého hotelu v roce 1963 | Ruine des abgebrannten Hotels 1963 < Soukromá sbírka | Privatsammlung 2 První návrh Karla Hubáčka důsledně ctil tvar rotačního hyperboloidu | Der erste Entwurf von Karel Hubáček bewahrte sorgfältig die Form eines Rotationshyperboloids < SOkA Liberec 3 Stavba centrálního železobetonového tubusu budovy | Bau des Gebäudezentralstahlbetonkegels < Soukromá sbírka | Privatsammlung 4 Silueta nedokončené stavby oprávněně budila dojem kulisy z vědecko-fantastického filmu | Die Silhouette des Gebäudes in Bau erweckte den füglichen Eindruck einer Science-Fiction-Filmkulisse < Soukromá sbírka | Privatsammlung 5 Osazení laminátových prutů k vyztužení pláště | Bestückung mit Schichtstoffstäben für Aussenmantelversteifung des Fernsehturms < Soukromá sbírka | Privatsammlung 6 Původní podoba luxusního apartmá | Ursprüngliche Suite-Gestalt < Soukromá sbírka | Privatsammlung 7 Populární závěsné křesílko bylo pokryto zvláštní látkou zvanou guba | Der populäre Hängesessel war mit einem speziellen Stoff „Guba“ bedeckt < Soukromá sbírka | Privatsammlung 8 Nástupní schodiště do restaurace stále zdobí skleněné plastiky Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové | Einstiegstreppen ins Restaurant ist immer noch dekoriert mit Glasplastiken von Stanislav Libenský und Jaroslava Brychtová < Soukromá sbírka | Privatsammlung

99 m >

100 m

LIBERECKÉ VERTIKÁLY  

O nejznámějších výškových budovách v Liberci (online výstava)

Read more
Read more
Similar to
Popular now
Just for you