Zasít vítr by Nakladatelství MOBA

ČÁST PRVNÍ

prosinec 1995 – leden 1996

„Dej pozor, kam namíříš svou nenávist. Uvnitř si ji nechat nemůžeš, ven ji směřovat nesmíš. Musíš ji uzdravit.“

4. prosince

Ta bolest v hrudníku je ochromující. Snažím se jít dál, neřešit to, ujistit samu sebe, že to brzy skončí, ale nevím, jak dlouho to ještě dokážu snést. Připadá mi, že mě ten pocit každou chvíli rozerve. Přeju si, aby se tak stalo. Každý další den to přání nabývá víc a víc na síle. Kéž…

Bolí to a nejde o běžnou bolest. Tohle je Bolest s velkým B, bolest, která přesahuje fyzické tělo a o to zákeřnější hry se mnou hraje, že postihuje duši, mysl, srdce, každou buňku mé bytosti, až do morků kostí proniká jed jménem Žal, který mě pomalu zabíjí. Jako by mi uvnitř hrudi zamrzla voda a snažila se mě rozervat do všech stran.

Venku je zima, mrzne, všechno svítí nadějnou bělostí a božskou září. Úplně cítím andělské chóry, které na zem s tím sněhem seslaly kousek nebeského ráje a slibují, že stejná čistota, ticho a svit zahalí naši duši po smrti. Chlad mě štípe do očí a já mu za to děkuju, protože mi vysušuje slzy. Stal se mým nejlepším přítelem. Připomíná mi, že jsem stále ještě živá.

Kéž bych nebyla. Nevím, jak mám dál žít. Jak se žije s nekončící, mučivou Bolestí, která mnou prokvétá jako rakovina a vysmívá se mi, zatímco já se peru o každý nádech? Jak se žije, když se nechce žít? Závidím lidem, kteří umírají. Závidím jim, protože jsou už tak blízko. Smrt slibuje vysvobození, klid a mír, zatímco život nabízí jen zmar, boj a osamělost. Nechce se mi žít, protože

nevidím cíl, důvod nadále bojovat. Tato Bolest nikdy skutečně nezmizí. Možná přejde do pozadí myšlenek, možná vybledne podle toho, nakolik je milosrdná naše paměť, jenže nikdy se skutečně nevyléčí. Vědomí, že vás ten, koho milujete, nikdy nemiloval. Že vás byl schopen opustit. A co hůř, záměrně vám ublížil.

Jsem teď čím dál častěji venku, aby mi chlad srazil horkost v těle, rozlezlou v mých buňkách jako zánětlivé onemocnění. Cítím napětí a blouznění už tak dlouho, až mám strach, že se zhroutím. Že se zánět prožere až do mozku. Že srdce poskočí naposledy. Nebo mi poskočí nervová spojení, něco v hlavě lupne a pak už budu zažívat jen nekonečné šílenství. Chlad mi pomáhá. Stal se mým nejlepším přítelem a nejbližším zpovědníkem. Zadek mi přimrzává tak, že už ho necítím. Slzy mi tečou po tvářích a studí. Můj pohled se rozostřuje a je pro mě čím dál těžší sledovat svět.

Proboha, jak mám s tímhle žít? Copak můj život bude už navždy vypadat takhle? Jak dlouho? Jak dlouho bude můj život ještě trvat?

Ptám se sama sebe, kde se to pokazilo. Kde jsme se my dva pokazili. Někde se stala chyba. Takhle to být nemělo. Tenhle život pro mě nebyl nachystán. Neměla jsem přece milovat někoho, kdo je schopný mi jen ubližovat. Jak to, že teď žiju to, co žiju?

Udělala bych cokoliv pro to, aby mě měl rád, byl se mnou šťastný a neměl potřebu mě týrat, trestat, ponižovat tak, jak to dokáže jen člověk, kterého si připustíte nejblíže. Snad i proto nejsem ještě ochotná se ho vzdát. Jak dlouho si ale dokážu nalhávat, že můžu změnit samotnou podstatu člověka pouhou láskou? Kterou ke mně navíc on sám necítí.

Stejně nemám kam jít. Pokud se tady zklamu, pokud to společně nezvládneme, nezbude mi už vůbec žádná vůle k životu. Přitom by stačilo tak málo. Stále čekám, až se omluví,

řekne, že už nemusím trpět, protože i on mě má rád. Tak málo by stačilo a má duše by byla uzdravena.

Jak můžu ještě někdy milovat? Nechci… už nikoho. Všichni muži po něm budou nudní, vybledlé náhražky snů, kterých jsem se nedobrovolně vzdala. Jakmile se jednou vzdáš svého snu, už navěky v tobě zůstane prázdné místo. Můžeš se ho snažit zaplnit tisícerem mouder, proč to tak mělo být, milionem nových snů, jenomže ten jediný neúspěch, který se do tebe provrtá jako kaz do vadného kusu, to napravit nedokáže. Jelikož se svým snem ztratíš to nejdůležitější. Víru, naději, důvěru v sebe a v život.

Svět se ponořil do bílé, slunce oslňuje, mráz bodá, svit oslepuje. Snad jsem se ocitla v pohádce. Vstupuji do kouzelného, pohádkového, snového světa, který mi nebyl předurčen. Zůstane přeludem, škodolibým příslibem, chimérou.

Mrzne a ten mráz mi ukazuje cestu. Nebuďte mě. Nechte mě usnout a už jen spát. Alespoň na chvíli dovolte mi snít.

5.prosince1995

„Proč nemůžu dělat čerta? Každý rok chci dělat čerta, a vždycky se na mě vyserete.“ Dominik se zamračil a posunul si blond paruku s dlouhými kadeřemi víc do čela.

„Protože se z nás tří nejvíc hodíš na anděla. A nemluv sprostě, to andělé nedělají,“ rýpl si do něj švagr, zatímco si před zrcadlem mazal tváře černidlem, aby nabyl vzhledu skutečně děsivého čerta.

„Nesnáším tyhle stupidní tradice. Je to uhozený převlékat se za čerty a anděly, chodit po ulicích a strašit malý děcka, že je vezmeme do pekla. Nechutný a uhozený,“ trval na svém devatenáctiletý mladík.

„Tak to ber tak, že to neděláš kvůli té tradici jako takové, ale kvůli svým neteřím. Abys s nimi strávil hezkou rodinnou chvilku, na kterou budeme všichni jednou vzpomínat.

To tě snad neubude, ne? Když tvůj táta dělá Mikuláše, tak se s ním aspoň uvidíš.“

„Jo?“ utrhl se vztekle Dominik. „Tak proč tady ještě není?!“ Načež vystřelil z přetopené místnosti ven, vší silou za sebou prásknul dveřmi a ještě si stihl představit, jak manžel jeho sestry uvnitř otráveně vzdychne.

Zašel za roh, opřel se o zeď jejich rodinného domu a zapálil si cigaretu. Teplý kouř, který mu pronikal do plic a z plic do celého těla, příjemně kontrastoval s mrazivým vzduchem.

Poslal z úst dlouhý výdech a bavil se tím, že hádal, co z toho je cigaretový kouř a co sražená pára jeho dechu.

Aspoň se s ním uvidíš. Aspoň strávíš krátkou chvíli se svým vlastním otcem. To tě přece neubude, ne?

Debil! Marek si ani neuvědomoval, jak bolestně jeho neškodně pronesená slova ťala do živého.

Jak příhodné se zdálo, že tady Josef Vahala ještě není. Mohl mu tím pádem s klidným srdcem vyčíst, že tu nikdy není. Proč by se měl Dominik snažit trávit čas s otcem, když ten se o to evidentně nesnažil ani trochu?

Každej pojebanej bezdomovec přimrznutej na lavičce je důležitější než já.

Konec cigarety ho pálil v ústech. Odhodil vajgl a ihned sáhl po nové. Jeho rodiče kouření nesnášeli a zásadně to neschvalovali. To byl hlavní důvod, proč s ním začal. Nejdřív se to snažil skrývat, ale když se na kouření stal dostatečně závislým, aby ho to rodiče nemohli odnaučit, už mu bylo jedno, jestli z jeho oblečení nebo úst ucítí, že si právě zapálil.

„Víš, kolik chudáků s prožranými plícemi od těch sraček jsem už viděl po márnicích?“ nadhodil jednou otec poté, co ho před večeří vyzval, aby si šel umýt ruce, poněvadž mu od nikotinu prý úděsně páchly.

„Ale ty ‚chudáky‘ přece nezabily cigarety?“ ohradil se Dominik, když se vrátil a z jeho dlaní bylo cítit mýdlo.

„Ne, byly to všechno oběti zločinu.“

„Tak vidíš.“

Načež mu otec vrazil pohlavek tak silný, až mu z ruky vyletěl namazaný chleba, ze kterého se právě chystal ukousnout.

Nicméně tuto malou hádku považoval za tu z lepších chvil strávených s otcem. Znamenala totiž, že byl jeho otec přítomný, všímal si ho, bavil se s ním.

„Jé, hele, mami, tamhle je další anděl!“ uslyšel ze strany blížící se malou holčičku, která táhla svou matku, aby si

mohla „z nebe spadlého“ anděla prohlédnout zblízka a snad si na něj i sáhnout. „Mami, ten anděl kouří?“

„Blblblblbl,“ vybafl na ni hlasem vyžilého čerta, načež dítě zapištělo a rozbrečelo se.

„Vy jste vážně trotl, vás by měli rodiče doma pořádně seřezat!“ rozkřikla se matka, když vzala své vyděšené dítě do náruče a mašírovala od neznámého anděla pryč.

Jo, to by nejspíš měli, pomyslel si a znovu zhluboka potáhl.

Sledoval otce, jak telefonuje a přešlapuje přitom před oknem, dva kroky tam, tři zpátky, a znepokojeně krčí obočí. Dominik si nabral ještě trochu másla a rozetřel ho na čerstvý, křupavý rohlík.

„Kolik si tam toho másla dáváš?“ zpražila ho matka, když před něj postavila hrnek melty. „Chceš med nebo sýr?“

„Med.“

Podala mu, o co si řekl, a on sklenici perleťově bílého pastovaného medu bez poděkování popadl. Očima visel na svém otci, a to až do doby, než položil sluchátko a vrátil oranžový telefon na své místo. Usedl k jídelnímu stolu vedle syna a rovněž se pustil do snídaně.

Rozhostilo se mezi nimi klasické prázdné ticho, které nenaplňovala soudržnost mlčení ani trapnost okamžiku.

Bylo to prosté, nicneříkající ticho dvou lidí, kteří jeden druhého nevnímali. O téma hovoru a zábavu se jim většinou starala matka a ta právě v kuchyni třískala s nádobím.

„Včera jsi tomu moc nedal,“ přerušil mlčení a své žvýkání otec.

„Co jako?“

„Tomu mikulášování. Mohl ses aspoň snažit tvářit se, že tě tvoje neteře zajímají.“

„Já se snažil. To bylo ono,“ odbyl ho a usrkl bílé melty.

Otec se odmlčel a zahleděl se před sebe, čímž pro něj celá debata skončila.

Dominik ucítil, jak se mu tělem rozlévá nová dávka vzteku. Jako by mu otec právě napumpoval žílu a napíchl ji nějakým agresivním sérem. Nechtěl, aby táta zase mlčel a dál se tvářil, že je všechno vyřízené. Protože nebylo!

Pokud se mu synovo chování včera nelíbilo, měl mu to říct, seřvat ho, dát mu zaracha, cokoliv! Jen ne tohle nezúčastněné, vše přehlížející mlčení.

Tušil, proč otec v konverzaci nepokračuje. Protože je myšlenkami zase zpátky u svého případu. Zase je z něj policajt, a ne táta.

Třískl lžičkou zpátky do hrnečku, až se křehká keramika rozdrnčela. „A ty ses choval jak, co? Přišel jsi snad včas? Zapamatoval sis svůj posraný, pět vět dlouhý text? Neodbíhal jsi snad každou chvíli k telefonu?“

Otec na něho upíral zrak bez jediného mrknutí a také bez jediné emoce. Jestli se uvnitř něj něco odehrávalo, jeho syn to nepoznal. Jeho široký obličej s drsnou kůží nehnul jediným svalem, oči zpod hustého, tmavého obočí neprozradily nic z nitra jeho duše. Nic. Holá pustina. Ani náznak toho, že by se ho to dotklo a chtěl by synovi úder vrátit. Ten kurva Gándhí by na něho musel být pyšnej.

„Jenomže já pracuju, chlapče,“ řekl nakonec. „Možná se ti to nelíbí, ale moje práce neprobíhá od do. Já si své případy nosím pořád s sebou.“ Poklepal si na levý spánek.

„Ale hovno! Většinu času stejně trávíš pacifikováním ožralů, kteří chčijou na lavičky, a cikánů, kteří ty lavičky kradou. To fakt není mise na záchranu planety.“

Otec se na pár vteřin ponořil zpět do své trudnomyslné nálady a pak pronesl: „Kéž by to tak bylo. Kéž bych už nikdy nemusel řešit nic jiného.“

V Dominikovi vzkypěl hněv ještě víc, ale to už si k nim přisedla máma se svým hrnkem čaje.

„Nechte toho, vy dva. Niku, táta má těžký případ a ty to víš. Tak ho zkus pochopit. Až ho vyřeší a bude mít volněji, můžeme si společně někam vyrazit. Co vy na to?“

Oba něco zabrblali a tím se to smetlo ze stolu. Samozřejmě. Takto se to u nich doma praktikovalo vždycky, už od dob, kdy byl Dominik malý kluk. Táta se věnoval práci, když byl doma, mluvil o práci nebo nemluvil vůbec a lebedil si ve své málomluvnosti, zatímco Dominik se mohl postavit na hlavu, aby si ho otec všiml, nebo ho dokonce za něco pochválil. Po čase přispěchala máma, zorganizovala nějakou rodinnou taškařici a měla pocit, že tím si Dominik se sestrou na čas zase vybrali své právo na rodinné štěstí.

Když slavil deváté narozeniny, otec mu na zahradě vytvořil střílecí koutek. Na dva velké balíky sena připevnil terče a přinesl domů vzduchovku a krabičku diabolek. Dominik se mohl nadšením zbláznit. Něco takového ostatní kluci ve škole neměli, ti tak maximálně dostávali plastové pistole, do kterých strkali místo munice mentolové kuličky. A on měl opravdickou, dospěláckou vzduchovku, aby mohl

být pořádný chlap, tak jako jeho táta. Jeho táta vykonával skvělou práci, důležitou a drsňáckou jako Lewis Collins. Tehdy poslouchal svého tátu bez dechu, když doma vyprávěl o svém dni v práci a vymýšlel si historky, které se ani nestaly, ale dělaly na jeho synka ohromný dojem.

Dominik se v té době rozhodl, že bude jednou dělat to co otec. Protože když ho Josef ze vzduchovky učil střílet z pozice lehu na břiše, viděl Dominik v jeho očích hrdost a skutečný zájem. Stříleli takto spolu, dokud jim nedošly diabolky, zatímco sestra Martina tipovala, kdy zastřelí prvního kolemjdoucího.

Nezastřelil ani jednoho, zato do červeného pole se strefil čtyřikrát a doufal, že si vyslouží od svého otce obdivný pohled, pochvalu, nebo dokonce další takové společně strávené odpoledne. Jenomže v té chvíli se uvnitř domu rozdrnčel telefon, který vzala máma, a ta hned zavolala na Josefa, že je to pro něj. Otec se bez jediného pohledu, bez náznaku, že své děti pořád ještě na zahradě vnímá, otočil a odspěchal. A když Dominik hleděl na jeho široká záda, popadla ho ještě jedna emoce, která v tu chvíli přehlušila dětskou radost. Závist. Žárlil na všechny ty mrtvé, ke kterým jeho otec spěchal, aby jim věnoval svou lítost, soustrast, pozornost. Žárlil na všechny ty kriminálníky, kterých se jeho otec vyptává na víc věcí, než se za celých devět let zeptal svého syna. Měl na ně vztek a záviděl jim.

Toho dne, šestého prosince devatenáct set devadesát pět, se u Vahalů taky rozdrnčel telefon, a to před večerními zprávami. Dominik hovor přijal a naslouchal hlasu na druhém konci.

„Bohužel, není tady,“ odtušil. „To nevím. Má vám zavolat? Mně je to ukradený, že je to naléhavý. Táta tu teď není.“

Jenže to už se do místnosti z koupelny vracel Josef a gestikuloval na syna, aby mu sluchátko okamžitě předal.

„Jo?“ uvedl se. Pak dlouho poslouchal s vážnou, zadumanou tváří, a když sluchátko položil, vyrazil hned ke dveřím. Marika vykoukla z kuchyně a upozornila ho, že za chvíli bude večeře, ale dveře za Josefem bouchly dřív, než stihla doříct.

7.prosince1995

„Klára Podzimková. Šestnáct let. Profil souhlasí. Plavovlasá, drobná, slušná holka. Nahlásily to její tety, teda vychovatelky z domova. Všimly si, že Klára chybí u večeře, a okamžitě se ji vydaly hledat do jejího pokoje. A tam našly ty dopisy. Poslední zůstal rozložený na jejím polštáři. Další našly schované v šuplíku.“

Josefův kolega mu to všechno diktoval s precizní detailností, aby byl co nejvíce v obraze. Měli namířeno přímo do onoho dětského domova, ze kterého se Klára Podzimková, jedna ze schovanek, ztratila.

Josef mlčel a zarytě sledoval silnici před sebou. Svíral volant a snažil se myslet co nejkonstruktivněji, přesto mu v hlavě zvonila nechtěná obava, že mají s nejvyšší pravděpodobností další oběť.

Jenže to by byla už čtvrtá! To přece nejde. To nemůže být pravda!

„No a co vnoučata? Užila si předevčírem Mikuláše?“ změnil téma i tón hovoru kolega.

„Co? Jo, asi jo,“ zamručel Josef a víc z něj nikdo nedostal. Na předvčerejšek nechtěl vzpomínat a o to méně na dnešní ráno. To, že se s Dominikem pohádali, nebyla žádná novinka, jenomže on teď potřeboval být plně soustředěný na případ, který se pod ním rozevíral jako brána do očistce.

Jestli tohle nezvládne…

Pustil v autě rádio víc nahlas, aby přehlušil plíživé myšlenky, jež se mu snažily propašovat do vědomí obavy, že na to nestačí. Že už to nezvládne.

K dětskému domovu dorazili po nesnesitelně dlouhé jízdě. Ocitli se stranou od centra města, v zástavbě původních domů, ze kterých byl cítit um předků, pro něž každá budova představovala umělecké dílo. Prvorepublikový dům v secesním stylu, který původně sloužil jako soukromý zámeček, na sebe vzal v druhé polovině století funkci dětského domova.

Otevřeli si kovovou bránu a prošli zahradou zarostlou keři a stromy všech druhů. Nestihli ani zaklepat, když se před nimi dveře samy otevřely a škvírou vykoukla drobná holčička. Pohlédla na ně velkýma očima a Josef by přísahal, že v nich zahlédl výčitku. Jako by neštěstí do tohoto domu přinesli právě oni dva.

„Ahoj,“ usmál se na ni jeho kolega Pavel Janda. „Přišli jsme si popovídat s tetami. Očekávají nás.“

Holčiččin pohled se přelil z Pavla na Josefa a snad očekávala nějaké úvodní slovo i od něj, ale toho ochromovala nevysvětlitelná bázeň a nezmohl se na víc než na chabý úsměv. Holčičce to očividně stačilo, protože otevřela dveře dokořán a bez jediného slova je vpustila dovnitř.

Chodba byla velká, prostorná a vznešená, jak se na takový dům slušelo. Tady se dříve vítaly návštěvy, chodba tudíž musela udělat velkolepý první dojem. Když pomalu, téměř kajícně postupovali po koberci, rozprostřeném po původních parketách, Josef si všiml několika velkých, těžkých obrazů na stěnách a sošek na skříňkách.

„Tady jsme!“ ozvalo se z jednoho pokoje, který míjeli. Dveře byly otevřené a zevnitř na ně mávala poměrně mladá žena v dlouhém vlněném svetru a s trvalou, která měla podobnou konzistenci. „Já jsem Anežka Chytilová,

volala jsem vám,“ uvedla, když jim oběma potřásala rukou.

„A toto je moje kolegyně Marie Stoczek.“

Poněkud starší a vysloužilejší žena usazená za stolem na ně jen kývla, a když k ní přistoupili, aby si s ní rovněž potřásli rukou, ani se nezvedla. „Nemůžu na nohy, omluvte mě,“ vysvětlila.

„Neozvala se vám náhodou Klára?“ přešel rovnou k věci Josef.

„Ne. To znamená, že o ní nemáme zprávu už…“ Anežka stočila oči ke stropu a v duchu počítala. „… třicet…?“

„Třicet šest hodin,“ přitakala Marie ze svého místa.

„Kdo si první všiml, že Klára chybí?“

„My obě, když jsme děti svolávaly k večeři. Ihned jsme se zeptaly Veroniky, která s ní sdílí pokoj, jestli ji ten den viděla. Prý naposledy ráno, když Klára odcházela do školy. Odpoledne mají děti často kroužky, zvlášť ty dospělejší, jako byla… jako je právě Klára. Takže se po ní nikdo nepídil. Tudíž jsme si toho všimly až večer,“ popisovala Marie a Anežka každé její slovo odkývala s poslušnou přesností.

„A podle vás Kláře hrozí bezprostřední nebezpečí?“ ujistil se Josef, skloněný nad svým poznámkovým blokem.

V místnosti se na okamžik rozhostilo ticho, které ho donutilo pohlédnout na obě ženy. Hleděly na něj s nevraživým odstupem.

„Když beze slova zmizí šestnáctileté děvče z dětského domova, je skutečně na místě předpokládat, že mu hrozí nebezpečí. Nebo bychom podle vás měly ještě chvíli vyčkávat, jestli se náhodou nevrátí zpitá pod obraz či snad propíchaná od injekčních stříkaček jako další výsledek nějaké její rebelie proti systému? Je to to, jak na naše děti nahlížíte?

Jsou snad děti z funkčních rodin více v bezprostředním nebezpečí, jak jste to nazval, zatímco děti z děcáků jen

někde zahánějí své démony? Povězte mi, pane inspektore, když někdo rozbije okno a vy máte na výběr ze dvou pachatelů, z nichž jeden je romský chlapec a druhý je běloch, na koho ukážete jako první?“ vmetla mu do tváře Marie.

Josef zmateně zamrkal. „Ale… já… já to vůbec takto nemyslel. Je to běžná otázka, kterou musíme klást všem. Položil jsem ji i v těch dalších…“ najednou se zarazil.

„Jen to dopovězte. V těch dalších rodinách, chtěl jste říct. Nebo si snad myslíte, že se k nám nedonesly zvěsti o těch ostatních dívkách, které se našly oběšené jen pár kilometrů od našeho města? Měla by snad vaše nulová kompetence při objasňování jejich osudů uchlácholit naše obavy a ujistit nás, že jedné z našich schovanek nehrozí ono bezprostřední nebezpečí?“

Byla ostrá jak břitva. Přímá, obviňující. Připadal si, že mu mluví z duše, že se do ní převtělila temná stránka jeho mysli, která k němu už několik měsíců promlouvala skrze noční můry. Ukazovala na něj prstem, zatímco bledé dívky visely bezvládně u nich doma na lustru a z očí jim jako v hororu vytékala krev místo slz a špinila jejich koberec nesmazatelnou vinou.

Otřel si zpocené čelo. „Pardon.“ To bylo vše, co ze sebe dokázal dostat.

Jeho kolega hleděl na Marii v šoku a s otevřenou pusou, jako by nedokázal uvěřit, jaké holé nesmysly ta žena vypustila z úst. Copak ona byla vážně ochotná jen tak přehodit veškerou zodpovědnost na kriminalisty? Chovala se úplně stejně jako všichni ostatní. Když nebyl po ruce jiný pachatel, ukázali prstem na ně, na policisty. Protože jen díky tomu nemuseli obrátit vinu proti sobě.

Jenže jakkoliv si to rodiče těch mrtvých dívek nechtěli přiznat, tady nešlo o žádné neúspěšné vyšetřování a výčitky, které by mohly být vzneseny proti vyšetřovatelům.

Ty holky si zkrátka vzaly život samy. Ano, bylo to otřesné, ale na tom Pavel ani Josef nemohli nic změnit.

Pavel to v sobě měl naprosto srovnané, na rozdíl od Josefa. Ten nyní cítil, jak mu poznámkový blok pod rukama vlhne jeho vlastním potem. Odkašláním si uvolnil zaseklý hlas, ale než stačil posbírat myšlenky a formulovat další otázku, vložila se do toho Anežka.

„Tak co kdybychom se šli podívat do jejího pokoje?“

„Výborně,“ ozval se Pavel a co nejrychleji vyrazil z místnosti, aby ta protivná, k židli připoutaná Marie nestíhala.

„Omlouvám se za kolegyni,“ pronesla polohlasem Anežka. „Ona je krapet ostrá, jenže tady má taky nejdéle odžito, takže se jí nemůžete divit. Prošla si už spoustou střetů, zvlášť v minulém režimu.“

„Samozřejmě,“ zamručel Pavel, zatímco Josef je následoval mlčky, těžkým, automatickým krokem a s nepřítomným pohledem.

„Přikázaly jsme Veronice, aby se přestěhovala do jiného pokoje. Aby to tady zůstalo co nejvíc nedotčené,“ řekla, když vešli do nevelkého pokoje, kam se tak akorát vešly dvě postele, dva psací stoly a jedna skříň.

„To je ten dopis?“ Pavel ukázal na list papíru složený pod polštářem.

„Ano, takto jsme ho našly. Vykukoval zpod polštáře, takže ho nešlo přehlédnout. Samozřejmě jsme si ho s kolegyní nejdříve přečetly, takže jsou na něm naše otisky.“

Josef se musel pousmát nad její bázlivou snaživostí. „To je v pořádku.“ Převzal si list od kolegy a začetl se.

Ta bolest v hrudníku je ochromující. Snažila jsem se jít dál, ale už to nelze snést. Připadá mi, že mě ten pocit každou chvíli rozerve. Přeju si, aby se tak stalo. Každý další den to přání nabývá víc a víc na síle. Kéž…

Josef polkl. Rád by se do těch slov, ze kterých prýštila bezvýchodnost, zmatek a osamělost, začetl ještě jednou a pozorněji, ale oba dva na něj čekali, a navíc se do dveří právě o francouzské holi přibelhala Marie.

„Nezní to tak úplně jako dopis na rozloučenou,“ nadnesl.

„Souhlasím,“ přidal se Pavel. „Spíš jako list z deníku. Ty ostatní dopisy máte?“

Anežka otevřela šuplík psacího stolu a vytáhla štos složených listů. Kriminalisté do nich zběžně nahlédli a zjistili, že jejich tón je velmi podobný tomu poslednímu.

„Vykazovala Klára poslední dobou změny chování? Apatii? Depresi, úzkosti? Neměla třeba problémy s ostatními dětmi nebo ve škole?“

Anežka se nadechla, ale než stihla promluvit, Marie prořízla vzduch svým ostrým hlasem: „Nevím o tom, že by měla někde nějaké problémy. Je to spíš samotářka, s dětmi se moc nedruží. A ony zase nemají moc v lásce ji.“

„Marie!“ ohradila se Anežka, ale Josef ji přerušil.

„Jak to myslíte?“

„Klára umí být dost protivná. Když chytne svou náladu, škodolibost z ní jenom cáká. Dokáže se změnit během jednoho hovoru. Bum, a najednou je schopná vám vydrápat oči.“

Anežka se nervózně ošila. „Tak špatná zase není. Chápejte, má své nálady, ale rozhodně není nebezpečná.“

„Jistě,“ odtušil Josef. „A mohla v jedné ze svých nálad usoudit, že ji nebaví život?“

Anežka i Marie nejistě pokrčily rameny. Nevěděly. Klára pro ně byla nerozluštěnou tajenkou, zamlklou dívkou plnou tajemství.

„Ten člověk, o kterém píše v těch dopisech…?“ nadnesl Pavel.

„O nikom v její blízkosti nevíme. Už jsme to s Anežkou probíraly,“ ujistila ho Marie.

„Mohla mít našetřené nějaké peníze, které by jí umožnily útěk?“

Další pokrčení ramen.

Co tady ty báby, do prčic, dělají, když o svých dětech nic nevědí?

„Takže nemáte žádné indicie, které by naznačovaly, co se s ní mohlo stát?“ zeptal se Josef.

„Bohužel, opravdu nás nic nenapadá. Klára se neprojevovala žádným jiným než obvyklým způsobem. A pak najednou zmizí. Netuším, co se s ní mohlo stát,“ ujišťovala je úzkostlivým hlasem Anežka.

„Doufáme, že nám to brzy objasníte vy. Snad nebude příliš pozdě,“ zaskřípala svým hlasem Marie, načež naklonila hlavu na stranu a jednou rukou naznačila oprátku. To gesto představující oběšence vyvolalo v Josefovi hluboké mrazení.

Když Josef a Pavel odjížděli z dětského domova, Anežka i Marie stály ve dveřích svého paláce a hleděly za nimi.

„Tak co si myslíš?“ nadnesl Pavel.

„Nevím. Na soudy je moc brzo. Nemáme dost důkazů a domněnky jsou slepé. Všechny ty případy smrdí. Zdravé, spokojené holky se zničehonic sebevraždí. Čtvrtá holka zmizí úplně. Nic tady nedává smysl.“ Josef si promnul oči. Byl rád, že řídí Pavel. Cítil se k smrti vyčerpaný.

„Nějaký posun tu ovšem je. Klára po sobě nechala slušná vodítka. Všechny ty dopisy dokazují, že se potýkala s vnitřními démony. Což ostatně potvrzují i její změny nálad. Tady už není tak nepravděpodobné, že by si chtěla sáhnout na život. Několikrát to ve svém psaní koneckonců rozvádí a napřímo mluví o touze zemřít.“

„Jenže mít dopisy, které mluví o sebevraždě, a nemít tělo, které by to dokázalo… to nás nikam neposouvá,“ namítl Josef.

„Ale ano! Co když si podobné zápisky vedly i ty další tři holky? Stačí je najít. Pak konečně potvrdíme, že šlo o sebevraždy. Jednou provždy. Nebo ty snad máš jiný názor?“

Ano, měl na to jiný názor. Nemohl se zbavit pocitu, že všem dívkám ke smrti někdo pomohl. Přestože zanechaly dopis na rozloučenou. Přestože jejich těla nenesla žádné známky cizího zavinění. Byl tu však jeho pocit. Neblahé našeptávání, že vše je nanejvýš podezřelé. Všechny tři se oběsily a všechny v okolí stejného místa. Uprostřed lesů na kopci zvaném Hromovka, kde na louce stála polorozpadlá stavba, které místní říkali Poustevna. Jednu dívku našli na dvoře opuštěného domu, další dvě v sousedícím lese. Proč by kopírovaly jedna druhou?

Nebyl však důvod myslet si, že šlo o cizí zavinění. Nic tomu nenasvědčovalo, a tak se po žádných jiných důkazech nepídili. Navíc oběti nic nepojilo dohromady, žádný společný ukazatel. Nebyly si typově podobné ani se neznaly. Zdálo se, že tím jediným, co měly společného, se stala smrt.

Klára Podzimková mezi ně vůbec nezapadala, protože na rozdíl od těch tří předchozích neměla rodinu. Její tělo se v okolí onoho domu nenašlo. Zatím. Josef dal bezvýsledně prohledat okolí a od té doby se děsil chvíle, kdy mu oznámí, že tělo pohřešované bylo nalezeno bez známek života.

Snese vůbec další mrtvou?

Zklamal. Na plné čáře. To, co mu v životě dávalo největší smysl, jeho práce, mu nyní podrazilo nohy. Nezbylo mu nic.

Zničehonic dveře jejich kanceláře rozrazil objemný muž a vpadl dovnitř s vrátným, který ho nezvládl zastavit, v zádech. Muž se obrátil přímo na Josefa a vztekle do něj strčil.

„Tady jste. Další mrtvá! Co s tím uděláte? Jak to, že ten vrah může dál zabíjet?! Zažaluju vás. Zabiju vás!“

„Pane Bajere!“ okřikl ho autoritativně Pavel a vrhl se k němu, aby mu zamezil přístup k Josefovi. Ten se naopak nebránil vůbec. Proč by taky měl? Vše si zasloužil. Nemohl se divit, že se tento muž ocitl na pokraji sil i příčetnosti. Před rokem mu zemřela jediná dcera a on věřil, že policie nedělá, co je v jejích silách. A tou policií byl v jeho očích pouze Josef.

„Jak jste se to dozvěděl?“ hlesl Josef.

„Jak? Vy jste se to snažili ututlat, co?“ Muž se jízlivě zachechtal. „Vy máte jednat, ne něco tutlat. Jsou toho plné noviny, vy kreténe. A já se znovu ptám, co s tím hodláte dělat. Mé dceři už nic nepomůže, ale nebudu přihlížet, jak dovolujete, aby zlo pokračovalo.“

Pavel musel znovu zasáhnout, protože muž opět vyrazil proti Josefovu odevzdanému tělu. „Pokud okamžitě neodejdete, budu vás muset dát zadržet! Vzpamatujte se, chlape. Já chápu váš zármutek, ale už jsme vám říkali, že žádný vrah neexistuje. Vaše dcera spáchala…“

Josef svého kolegu rychle umlčel.

Tadeáš Bajer si upravil bundu, kterou mu Pavel skoro vysvlékl z jednoho ramene, a vysíleně dodal: „Nespáchala. Říkám vám to pořád dokola. A je to vaše vina. Ne to, že je má dcera po smrti, ale to, že to necháte vyhnít jako sebevraždu. Simonu by nikdy nenapadlo vzít si život.“

„Děti v pubertě se rodičům o svých trápeních svěřují ze všech nejméně, pane Bajere. Pokud měla nějaké psychické problémy, je docela možné, že jste to nemusel ani postřehnout,“ řekl Josef vyrovnaným hlasem.

„Máte děti?“ zeptal se jízlivě. Josefovi se ihned vybavili Dominik a Martina. Jedno dítě mělo už vlastní rodinu, a pokud mělo problémy, jemu o nich nic nevyprávělo.

A druhé dítě si právě procházelo těžkou pubertou a nenávidělo ho až za hrob.

„Rodič, který nepozná, že se jeho dítě trápí, jako by se na jeho trápení přímo podílel,“ řekl už zcela rezignovaně

Bajer. „Nevím, jak to máte se svými dětmi vy, ale já svou dceru až moc miloval, abych si mohl nevšimnout něčeho tak zásadního. Všiml bych si. Já ano.“

Pak se nechal vrátným vyvést ven a zanechal Josefa ještě dlouho stát na místě.

17.prosince1995

Dominik sledoval otce nedůvěřivým pohledem. Poslední dny k němu byl nezvykle pozorný. Příval snahy o obnovení jejich vztahu, který se přihnal jako přílivová vlna a stejně tak prudce se roztříštil o skaliska a zanikl. Nebyl k ničemu, jen vyděsil, nadělal paseku a přinutil být o to víc v pozoru.

Josef odhodil časopis o rybářství, protože Marika právě vyšla z ložnice připravená k odchodu. „Ještě tu termosku s čajem a můžu jít,“ houkla na něj, když proběhla do kuchyně.

„Jak to jde ve škole?“ otočil se k Dominikovi.

„Už ses mě ptal,“ odvětil.

„Měl jsi přece ještě ten velký test z matematiky,“ řekl.

„Zvládl jsi to?“

„Asi jo. Výsledky budou až po Vánocích.“

„A co na basketu?“

Dominik ucítil, jak mu nával vzteku blokuje hlasivky. O co se to kurva fotr teď snaží? K čemu všechny ty otázky, kterými ho poslední dobou zásobuje? Jestli to nějak souvisí s těmi případy, jakože si jeho otec uvědomuje křehkost, pomíjivost a nejistotu života, tak na to mu Dominik zvysoka sere.

„Fajn,“ odpověděl a vstal.

„Dominiku,“ zarazil ho Josef. „Je všechno v pořádku? Chci, abys věděl, že kdybys měl nějaký problém, můžeš se mi svěřit.“

Dominik mlčel, mračil se s pohledem zaseklým na otcově tváři. O čem to jeho otec doopravdy mluví? Tohle nebude

jen tak a Dominik by rád věděl pravý důvod jeho zájmu, než mu začne popravdě odpovídat.

„Skvělý,“ odvětil stroze. „Budu si to pamatovat.“

Josef by býval rád ještě v rozhovoru pokračoval, ale

Dominik už zmizel ve svém pokoji. V uších mu pořád zněla poslední slova Tadeáše Bajera. Všiml by si, kdyby s jeho dětmi bylo něco v nepořádku? Mohl by za to dát ruku do ohně? Byl za jeho otázkami a výjimečnou pozorností posledních dní skutečný zájem o syna, nebo spíš svědomí vyšetřovatele? Všiml by si? Skutečně?

Setřepal ze sebe dotěrné myšlenky, které mu vířily hlavou. Musí nad tím přestat přemýšlet. Nesmí se nechat ovládnout emocemi. To jediné, na čem teď záleží, je najít Kláru Podzimkovou a ideálně zajistit, aby se už v jejich regionu neoběsila ani jedna mladá dívka.

„Můžeme?“ zeptala se Marika a pak společně vyrazili do mrazivé zimy.

Mohlo se jich sejít na sedmdesát. Dobrovolníci z města i vesnice, kteří se rozhodli utvořit rojnice a pročesat lesy na Hromovce. Policie sice nebyla schopná Kláru Podzimkovou najít, ovšem policistů bylo pár. Jich bylo několik desítek. Nikdo nepochyboval, že budou mít štěstí, jestli se to tak dalo nazvat.

Jediný, kdo měl pochybnosti, byl Pavel Janda. V klidu kouřil cigaretu a s očima přimhouřenýma, aby ho tolik neštípal mráz, sledoval dav, jak organizuje sám sebe. Hledal známé tváře, až je našel. Celá rodinka Vahalových, kromě Dominika, samozřejmě. Josef, Marika, Martina a Marek.

Utvořili souvislé řady, překřikovali se s rozkazy, všichni nezvykle ochotní poslouchat, napumpovaní odhodláním dovést tuto záchrannou misi do zdárného konce.

„Tady už je lidí dost,“ oslovila ho nějaká žena. „Pojďte s námi, přesouváme se na druhou stranu.“

„Já zůstanu tady, jestli dovolíte,“ odvětil slušně. „Mám tu známé.“

„Tohle není žádná kamarádská sešlost u piva,“ ohradila se, ale nechala ho být. Pavel zahodil nedopalek a došel až k Vahalovým.

Josef na něj kývl na pozdrav. „To je lidí, co?“

„Marná snaha,“ utrousil Pavel. „Ale cení se.“

„Pořád si myslíš, že taky spáchala sebevraždu? Pavle, není ti ani trochu divné, že jsme nenašli její tělo? Takhle přece sebevraždy nevypadají.“

Pavel zavrtěl hlavou. „Pročetl jsem si znovu ty její zápisy.

Několikrát v nich zmiňuje, že jí dělá dobře chlad, zima, mráz. Myslím, že si přála umrznout. Podle mě je marné hledat ji někde ve křovích a myslet si, že ji někdo zamordoval. Jestli šla skočit někam do přehrady, budeme muset počkat, až rozmrznou hladiny. Proto jsme ji ještě nenašli.“

„Dobře, jestli dnes nic neobjevíme, začnu být ochotný se tvou teorií zabývat,“ slíbil mu Josef, ovšem Pavla nechalo jeho prohlášení naprosto chladným. Bylo mu upřímně jedno, co si Vahala myslí a čemu věří.

Josef na druhou stranu nechápal, proč Pavel tak zarytě odmítá vidět jinou verzi než tu oficiální. S těmi předchozími třemi dívkami udělali chybu. Neoperovali s možností, že nešlo o sebevraždy, nehledali žádné důkazy pro ani proti, zkrátka vzali to první a nejjasnější řešení. Pavel se toho doteď držel, ale Josef už ne. A nehodlal udělat stejnou chybu i počtvrté, v případu mladé Podzimkové. I kdyby měl před svým mladším kolegou vypadat jako starý, paranoidní blázen, který hledá románové komplikace tam, kde se otevírá jasně vyšlapaná cesta k řešení.

A tak všichni v dokonalých rojnicích vyrazili hledat tělo Kláry Podzimkové, než jejich pátrání ukončila tma. Nenašli nic, přesně jak Pavel předpovídal.

24.prosince1995

Na Štědrý den ho jako pokaždé probudila vůně kávy a koledy. Máma vždycky dělala k vánočce silnou kávu, která provoněla celý dům, a koledy u nich hrály od rána až do podvečera. Televizi zapínali zásadně až po rozdání dárků. Na Boží hod se sejdou na oběd u Martiny a Marka a na Štěpána k nim přijdou na návštěvu rodinní známí.

Každý rok to bylo stejné a Dominikovi tento zaběhlý rituál vyhovoval. Letos se však do vánoční nálady probudil s otráveností, která by ho nejraději zavrtala do peřin na celý zbytek dne.

K snídani sešel v teplákové soupravě, s kapucí přetaženou přes hlavu, aby od sebe okolní svět izoloval, co nejvíc to bylo možné.

„Sundej si tu kapuci, nejsi na nádraží,“ zpražil ho otec, jakmile ho uviděl. Seděl za stolem s rozloženými novinami, které včera nedočetl. Matka v kuchyni krájela vánočku a zavolala na Dominika, aby na stůl nachystal talířky a hrníčky.

„Neměl bys dnes číst noviny, jsou svátky,“ upozornila manžela, když konečně všichni zasedli ke stolu.

„Svět nepřestane plodit násilí a bezpráví jen proto, že jsou Vánoce,“ odvětil chmurně Josef, ale noviny skutečně odložil.

Dominik ucítil v ústech pachuť, jako by se jeho vánočka proměnila v izolační vatu. Bylo to tu zase. Otcův komplex

spasitele, podle kterého by se svět musel přinejmenším propadnout do třetí světové války, kdyby jen na okamžik vypadl ze své role okresního kriminalisty. Znechuceně odložil vánočku a zahleděl se stranou, zatímco hovor mezi rodiči pokračoval.

„Je to moc zlé?“ zeptala se starostlivě máma.

„Vůbec si nedokážu představit, co rodiny těch dívek zažívají. Teď o svátcích. Představ si, že by Martina…“

„Přestaň!“ zarazila ho.

„Mělo to skončit s první sebevraždou. Ty další tři dívky vůbec neměly přijít. Je za tím něco víc. Musí za tím být něco víc, protože jinak to nedává smysl. A já na to nepřišel včas. Musel jsem je všechny strašlivě zklamat,“ promnul si oči.

„Tvoje vina to přece není. Nemůžeš si brát na bedra trápení celého světa. Navíc ta čtvrtá dívka možná ještě žije. Máte už něco?“

Josef zavrtěl hlavou. „Jako by se do země propadla. Jak by to mohla být sebevražda, když se její tělo nenašlo? Nic nedává smysl. Kristepane, je jí teprve šestnáct. Měla by chodit na diskotéky a domů se vracet po večerce, ne se zasebevražďovat.“

„Dneska půjdu za Zuzanou,“ přerušil je Dominik.

Rodiče se na něj oba nechápavě zadívali. „Jak to myslíš?“ vydechla matka.

„Budu se Zuzkou. Jsme se tak domluvili,“ odvětil, ačkoliv žádnou podobnou úmluvu se svou novou přítelkyní neměl. Přepadl ho ovšem náhlý popud z toho domu vypadnout, daleko od strojeného rodinného veselí, které bude jeho otec zcela sobecky kazit tím věčným nářkem nad truchlivostí svého povolání.

„Vždyť jste spolu sotva čtrnáct dní,“ ohradila se matka s nefalšovaným nepochopením. „Niku, to přece nejde. Na Vánoce má být rodina pohromadě. S tou svou Zuzanou se

uvidíš po svátcích. A příští rok, pokud spolu pořád budete, může slavit Vánoce s námi. Ty jsi zmiňoval, že její rodiče jsou rozvedení, ne? No tak příští rok může být u nás.“

„Já už jsem s ní ale domluvený a chci s ní dneska být,“ zapřel se vzdorovitě do stolu.

„Pusť to z hlavy, krucinál. Budeš doma s rodinou a takové kraviny s námi laskavě příště prober dopředu,“ ozval se konečně Josef, velitelsky a nekompromisně.

Marika, jako by vycítila blížící se bouři, rychle posbírala nádobí. „Dominiku, pomůžeš mi s nádobím?“ Odešla do kuchyně, vytáhla z lednice bramborový salát a začala ho překlápět do zdobené porcelánové mísy určené ke štědrovečerní večeři.

Dominik se ani nehnul od stolu. „Aha, já zapomněl, jaký ty jsi ochránce rodinných chvil a svátečních obyčejů.“

„Ty máš zase neobyčejnou schopnost vždycky všechno hodit na mě. Čím jsem se tě dotkl tentokrát?“

„Seš pokrytec, táto, to mě sere, když to chceš vědět!“ rozkřikl se a zvedl se od stolu, následován otcem do obýváku. „Zdobil jsi snad s námi stromeček? Došel jsi koupit kapra? Pekl jsi cukroví? Ne. Nic! Ty jsi pro tuhle vánoční idylku neudělal vůbec nic. A teď máš hubu plnou keců, jak o Vánocích má být rodina pohromadě.“

„Tak podívej, hochu.“ Josef na něj nasměroval ukazovák, jako by jím chtěl syna na dálku popíchnout. „Až ty budeš mít odžito tolik co já nebo maminka, až postavíš vlastní dům, budeš se muset živit poctivou, namáhavou prací a vychováš dvě děti, pak můžeš přijít a o něčem mi kázat. Do té doby k nám budeš přistupovat s úctou a pokorou.“

Intenzita jejich hlasů vygradovala natolik, že na sebe křičeli v tom malém prostoru skromného obýváku, až se zdálo, že to byly jejich hlasy, co právě jemně rozvlnilo záclony, na které Marika připevnila malá jmelíčka. Dokonce

i třásně barevně nazdobeného stromku, který se ustrašeně krčil za pohovkou, se roztancovaly.

„Jo, já zapomněl, že ty jsi ctnost sama! Hotovej svatej fízl.“

„Cos to řekl? Jak jsi mě to nazval?!“

Další věty pohltil hluk porcelánové mísy tříštící se o kuchyňské kachličky. „A DOST!“ zaječela Marika do čvachtavého zvuku bramborového salátu, který se rozprskl po podlaze.

Oba muži vmžiku zamrzli a vyděšeně se podívali na Mariku, která stála ve dveřích jako běsnící šelma. „Zmlkněte oba dva! Už vás mám plné zuby. Jednoho i druhého.“

Přešla ke stolu, vyčerpaně se svezla na židli a schovala tvář do dlaně. Ani jeden se nepohnul, jen sledovali něco, co Marika nikdy v životě neudělala. Ztratila nervy. Zanedlouho se její tělo začalo otřásat vzlyky. Když odezněl první příval slz a ona nabrala ztracenou sebekontrolu, zaklonila hlavu a popotáhla, aby do sebe zbytek vzlyků vtáhla a udusila je, jak to měla ve zvyku.

„Chtěla jsem vám to říct až po svátcích, ale hádám, že vánoční nálada je stejně v prdeli, tak poslouchejte, vy dva. Mám nádor na mozku. Poměrně velký. Budu muset na operaci. Už ji mám domluvenou. Doktor říkal, že kdybych operaci ještě chvíli odkládala, už bych se taky jednoho dne zničehonic nemusela zvednout z postele a zbytek života byste mi vyměňovali plíny a utírali zadek. Tak,“ plácla dlaní do stolu a pak vytáhla kapesník, aby se vysmrkala.

Josef i Dominik téměř nedýchali. Tíživost té informace na ně dolehla s takovou silou, až je přikovala na místo.

„Jak… jak jsi na to přišla?“ zeptal se nakonec Josef.

„Začala jsem hůř vidět. Rozmazávaly se mi věci před očima, pak jsem je viděla i dvakrát. Měla jsem chvílemi dojem, že mám vidiny. Občas mě přepadla příšerná bolest

hlavy, že mi na ni nezabíral už ani prášek. Nejdřív jsem si myslela, že by to mohlo být nějaké stařecké zhoršení zraku. Jenže oční na nic nepřišel, a tak mě pro jistotu poslal na CT. A bylo to.“

Rozhostilo se mezi nimi ticho. Dominik mohl slyšet své srdce, jak splašeně bije a prozrazuje mu, že odteď se všechno nenávratně změní. Josef mlčky přešel k oknu, zapřel se dlaněmi o parapet a zahleděl se ven. Měl si toho všimnout. Když se teď díval zpět, došlo mu, kolik indicií přehlížel. Když chtěla vzít talíř ze stolu a sáhla vedle. Když si mnula spánky s typickou snahou tvářit se, že se nic neděje. Když rychle mrkala, jako by se snažila rozehnat mlhu před očima.

„Mami,“ ozval se Dominik hlasem vyděšeného dítěte. Bylo mu znovu šest let a nevěděl, co si počít. „Ty se na nás zlobíš?“

Matka k němu zvedla vyjevené oči. „Zlobím? Jestli se na vás zlobím? Za celých těch pět let, co hrajete tuhle svou shakespearovskou rodinnou tragédii, ani jednoho z vás nenapadlo zeptat se mě, jak se v tom cítím. Jo, cítím únavu a vztek, ale věděla jsem, že tahle rodina dalšího nevyrovnaného člověka neunese. Takže jsem to všechno ignorovala, zavřela v sobě, nechala to být a stala se ze mě vyrovnanost sama. Úžasně jsem vám posloužila, že? Nic mě nerozhází, až na to, že jsem si vypěstovala nádor,“ chrlila ze sebe slova s takovou párou, kterou u ní dlouho nezažili. Dominik netušil, co by měl dělat. Přál si jí vyjádřit podporu, říct jí něco… něco na ten způsob, že ho to mrzí a že ji má rád. Ale jak to měl krucinál udělat? A tak raději bez dalšího slova utekl z místnosti a ten den už se domů nevrátil.

Zasít vítr

NIKOLA VALOVÁ ZASÍT VÍTR

ČÁST PRVNÍ

7.prosince1995