Petra Vančurová ZÁHADA STEPNÍHO VLKA
Odpovědná redaktorka Kateřina Havelková Štěpančíková
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Ivana Vaszily
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Petra Vančurová, 2025
Obálka © Ivana Vaszily, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2025
Vydání první Vychází jako 427. svazek v edici PČD
ISBN 978-80-279-2117-1
Pod podrážkami bot jsem cítila měkkou lesní půdu, listí a jehličí, která dohromady tvořila ten typický povrch. Kolem jsem spíše tušila, než viděla vysoké stromy, které dokreslovaly lesní atmosféru. První, co mě napadlo, bylo, že přesně za tímto klidem a mírem člověk uteče, když má dost hektického běhu všedního života ve městě. Ale něco na tom obraze a pocitu bylo špatně. Něco, co jsem měla vědět, ale nevěděla, něco, co jsem si měla uvědomit, ale neuvědomila. Jako by se mi v mysli zatáhl tmavý závěs. Byl to pocit pomalu se blížícího nebezpečí, jaký máte při sledování hororového filmu. Víte, že bezstarostná a klidná atmosféra bude co nevidět vystřídána útokem, náhle se objevivší hrozbou, a vy, přestože to samozřejmě čekáte, protože právě takové emoce člověk u podobného typu filmů vyhledává, stejně nadskočíte a srdce se vám rozbuší rychleji. Snažila jsem se soustředit na ten pocit, zbystřenými smysly jsem se pokoušela zachytit sebenepatrnější záchvěv reality, zatímco jsem pátrala ve svém vědomí, které ale bylo prázdné jako splasklý balónek, abych zjistila, z čeho onen pocit pramení nebo co bylo na jeho počátku. Na nic jsem ale nemohla přijít.
Chtěla jsem zaostřit, ale stejně jsem chvíli nevěděla, na co přesně se dívám. Vzápětí mi to došlo. Asi deset
metrů ode mě byl vlk. Nevím, jak je to možné, ale ihned jsem poznala, že jde o vlka. Stál mezi stromy, od čenichu mu šla pára a hleděl na mě. Strach mi projel celým tělem a zabodl se do každého nervu. V konečcích prstů mi cukalo a zrychloval se mi dech. Myšlenky mi jako zběsilé utíkaly hlavou, nesmyslně a nesouvisle, s cílem dobrat se zásadní odpovědi na životně důležitou otázku, jak se má člověk zachovat, když v přírodě potká nebezpečnou šelmu.
Vzájemně jsme se pozorovali a já přemáhala nutkání začít pomalu ustupovat. Zvíře stálo na místě, hruď se mu rytmicky pohybovala a jen občas sklonilo čenich k něčemu, co leželo na zemi. Viděla jsem tmavší srst na jeho hřbetě, která přecházela až do plavých odstínů na jeho nohách, špičaté uši, které s otočením hlavy vždycky lehce zastříhaly, černý a lesklý čumák, po kterém si občas přejel jazykem. Trochu jsem ustoupila, ale než vlk zvedl hlavu, opět jsem se zastavila. Bála jsem se, že můj pohyb zpozoroval a rozběhne se směrem ke mně. To se nestalo. Opět sklonil hlavu k zemi, párkrát jí prudce škubl napravo a nalevo a bylo zřejmé, že se snaží zuby urvat nějaký kus masa z těla uloveného zvířete. Alespoň jsem si myslela, že je to zvíře.
Najednou, možná protože jsem poodstoupením změnila úhel pohledu nebo protože vlk zabral za sousto větší silou, jsem si všimla něčeho, co tam být nemělo. Něčeho, co jsem do té doby neviděla a co nyní dodalo celé scéně úplně jiný význam. Byl to rukáv skořicové barvy, do nějž se zvíře lačně zakusovalo. Ihned jsem poznala Janin kabát, který si nedávno koupila a který ji údajně
stál půlku výplaty advokátky v jedné z významných pražských kanceláří. Pochopení mnou projelo jako nůž, hrudník se mi stáhl tak, že jsem do něj nemohla dostat ani malý doušek vzduchu. Zalapala jsem po dechu a potom všechno kolem zčernalo.
Nikdy nepociťuji víc, jak čas utíká, než když se po pár měsících opět setkám s kamarádkami z vysoké. Častěji to nestíháme. Častěji nedokážeme všechny sladit svoje časové možnosti. S každou zvlášť se příležitostně vídám, ale všech pět se nás v poslední době sejde jen párkrát do roka. A ty roky rychle plynou. Naše setkání, na která pokaždé jedna z nás zarezervuje penzion nebo hotel někde ve středních Čechách, abychom to neměly daleko domů, plynou ve stále stejném duchu, stále stejné náladě, jen témata se postupně mění.
Problémy, kam nastoupit do práce, jak řešit neshody se šéfy a kolegy, diskuze o tom, zda a jak moc jsou nutné advokátní zkoušky nebo kterému odvětví práva se věnovat, postupně ustoupily jiným, stejně palčivým a důležitým. Přišly na řadu otázky, zda kluk, se kterým už několik let chodíme, je vhodný pro manželství, jaký kolega nebo šéf v práci by stál za hřích a jaké roční období je nejlepší pro svatbu. Nebo by bylo praktičtější se vzít jen za přítomnosti svědků na úřadě a peníze za svatbu ušetřit na líbánky? Kdy a zda vůbec mít děti? Co dělat, když se nedaří otěhotnět, na koho se obrátit, a když to nejde, není lepší adopce? Co dělat v těhotenství, co jíst a je možné si občas dát skleničku vína? Jaká jména pro děti vybrat? Jak zařídit dětský pokoj? Kdy je čas na druhé
dítě? Proč jsou ty děti pořád tak nemocné? Kdy se vrátit po mateřské do práce? A myslíte, že když manžel odjel tento měsíc už podruhé na teambuilding, má milenku? Počítá se jako nevěra noc s kolegou, se kterým jsme se domluvili, že o nic nejde, a oba máme rádi svoji rodinu a za žádných okolností si ji nebudeme rozbíjet? Měl by to manžel vědět? A tak dále a tak dále, jako v argentinském tangu, které sice stále a stále zrychluje, ale je to tak jen proto, že máme pocit, že život kolem nás utíká rychleji a my máme co dělat, abychom udržely pevný postoj, vzpřímené držení těla a zběsilé tempo. V neděli, která následuje po pátku a sobotě s kamarádkami, se s železnou pravidelností probouzím s bolestí hlavy. Páteční večer začíná ale vždy zvolna. Díváme se po sobě zkoumavými pohledy, zjišťujeme, které z nás přibylo na obličeji více vrásek nebo se vybarvily kruhy pod očima a která podstoupila estetický zákrok. Téměř s pečlivostí lékaře odhadujeme nabraná a shozená kila, obvod pasu a paží, kam se tuk ukládá velmi rád, trénovaným okem sledujeme odrostlé pramínky vlasů a hledáme v nich první, druhé i třetí bílé vlákno, které je možné zakrýt už jen za šikovné pomoci kadeřníka. Nic z toho ale nahlas nekomentujeme. Moc dobře víme, že stejně jako my zkoumáme ostatní, jsme také samy zkoumány a svých nedostatků jsme si vědomy daleko více než čeho jiného. Žijí s námi, zasahují nám do života, pletou se nám do mysli, která by bez nich mohla být tak bezstarostná, sebevědomá a plná energie.
V pátek večer si sdělujeme novinky, ty nejzásadnější, ty, které jsou na první pohled patrné, ty, které nás
v posledních měsících nejvíce zasáhly. Našlapujeme ale opatrně kolem citlivých témat – víme toho o sobě navzájem tolik, že bychom si mohly způsobit nervové zhroucení, kdybychom jen zvolily vhodná slova a správné téma a svými jazyky se zaryly do zranitelného kousku mysli jedné z našich kamarádek. Páteční večery jsou tak plné ujišťování, že jsme stále mladé a krásné, že se všechny ve svých kariérách posouváme dál a dál, život je takový, jaký jsme ho vždycky chtěly, a to i přes drobné prasklinky na jinak dokonalém povrchu. Ale tak to chodí, všechny to víme a pár karambolů k životu přece patří.
Se sobotním ránem přijde většinou příval energie a euforie. Znovunabytý pocit blízkosti a nadšení z toho, že se nemusíme starat o děti, manžely nebo rodiče, nás ovládne až do morku kostí a vydáváme se na túru, poskakujeme po lese, polích a loukách, už ne tak zběsile jako před deseti lety, ale stále nadšeně a určitě šťastněji, protože už všechny dobře víme, že život není nekonečný, a tato skutečnost už zanechala na našich duších nějaký ten šrám. Stávají se z nás opět malé holčičky, které se chtějí rozběhnout a běžet hlava nehlava po louce, točit se dokola, dokud se jim nezamotá hlava nebo dokud nenarazí na nejbližší strom nebo nespadnou do trávy. Sobotní večer, který pro nás začíná zpravidla velmi brzy, pak přináší daleko hlubší zpovědi, hysterický smích a občas slzy kapající do poloprázdných vinných skleniček a panáků jako letní déšť, který zastihl zahradní party v plném proudu. Jsou to zpovědi těch skutečných i fiktivních tajemství, očekávání a obav, které nás tíží a které se
nestydíme před ostatními odhalit. I tyto zpovědi ovšem procházejí v naší mysli přísnou cenzurou. Je to ale současně také určitý restart. Regenerace mysli, abychom se zase mohly vrátit ke svým životům, k našim mužům, kterým sdělíme nejnovější drby o ostatních, jež jsme ještě před pár hodinami utěšovaly a kterým jsme se zapřísahaly, že jejich tajemství nikomu nepovíme. Naši muži se samozřejmě nepočítají. Nikdo to takto nikdy nahlas neřekl, ale všechny to víme.
Je to očista mysli, ale určitě ne jater, která dostávají zabrat celé dva dny. Ale jsme samy, můžeme si dovolit být trochu nezodpovědné, v noci nemusíte hlídat, jak dýchá spící dítě, zda manžel, který dorazil pozdě v noci z hospody, si ustlal aspoň na gauči v obýváku, zda se nikdo nebudí s pláčem nebo nepotřebuje napít. Můžeme odpadnout a nechat se unášet alkoholickými sny, které nedávají smysl a jsou jen naše a do kterých občas jako stín vstupují naše společné zážitky, probírané problémy, starosti, ale i radosti všedních dnů. Ten můj byl tedy o vlkovi.
„Vážně se ti zdálo o vlkovi?“ Jana si mě pobaveně měřila, zatímco si sundávala masku z obličeje, kterou nosila údajně každou noc. Pomáhá to prý pleti. Stála uprostřed našeho společného pokoje v saténovém pyžamu, které jí padlo naprosto přesně a ukazovalo, že si na své vyrýsované postavě dává záležet. Stáhla jsem si triko, aby nebylo vidět vypouklé břicho, a přitáhla peřinu víc k sobě.
„Spíš bych tipovala na erotickej sen po tom, jak ses včera rozpovídala.“
Chytla jsem se za hlavu a tlakem na spánky zkoušela, zda mi mozek nevybuchne. Vybavily se mi poslední okamžiky před tím, než jsme se odebraly do postele –na samotnou cestu do pokoje jsem si totiž vzpomínala jen stěží. Všechno jsem měla zamlžené vůní a chutí sauvignonu a pinot grigio, nebo co jsme to ten večer vlastně pily. I to jsem měla trochu v mlze. Vzpomínám si, že jsem si trochu stěžovala na svého manžela Richarda. Poslední dobou hodně pracuje, chodí domů pozdě, nemá na mě čas a alkohol všechny ty pocity rozhořčení vyplavil na povrch.
„Zřejmě zapracovalo tvoje podvědomí,“ dodala důležitě Jana a zahalila se do županu, který byl určitě stejně kvalitní a jistě podobně drahý jako její pyžamo.
„Nevyli večer vlci?“
„Tady? V Mníšku? No, možný to je…,“ ironii v jejím hlase jsem určitě nepřeslechla.
Zavrtěla jsem hlavou, promnula oběma rukama kořen nosu a snažila se vzpomenout si na včerejší večer. Až Jana bude Jindrovi vypravovat o tom, jaké manželské problémy máme s Richardem, ráda bych měla něco, co doma budu manželovi povídat já. Přehrabovala jsem se pouští paměti, kde se mi bolestivě přeléval tekutý písek z jedné duny na druhou, ale na nic jsem si nevzpomínala a doufala jsem, že až si dám kávu, všechno se mi vrátí.
Dávka kofeinu mi moc nepomohla, hlava začala třeštit ještě víc a jakýkoliv hlasitý zvuk se mi zarýval do šedé kůry mozkové jako dobře nabroušená kudla do kůry mladého stromku. Útržky vzpomínek se vracely jen pomalu
a nejdříve ty, které byly naprosto nepodstatné – zakalený pohled Dariny, která toho vypila víc než kterákoliv z nás, rozesmátá tvář Jany, která si zapálila cigaretu, Viky, která se zakuckala, až se jí v očích objevily slzy, zamyšlená Nela, která s pohledem upřeným někam za nás otevírala další lahev. Naštěstí tělo trochu povzbudily domácí knedlíky s kachnou, ale mysl se do původního stavu dostávala jen pozvolna. Po nedělním obědě jsme se všechny pomalu v duchu vracely zpět k našim domovům, ke svým drahým polovičkám a dětem. Postupně nám začaly pípat mobily, stále častěji jsme se jedna po druhé vzdalovala, abychom si zatelefonovaly, zabalily věci, které jsme do té doby nakupily po nábytku v našich pokojích, a zkontrolovaly provoz směrem na Prahu. Po obědě jsme se všechny poobjímaly a jedna po druhé nasedly do svých více i méně luxusních aut, abychom zasunuly klíček do zapalování nebo zmáčkly tlačítko a pomyslně tak ukončily náš společný víkend.
Před náš dům se dostanu, jak mi navigace ukázala, asi za pětadvacet minut, tak jsem sešlápla plyn a za sebou pomalu zanechávala další půlroční setkání, útulný penzion a útržky životů svých kamarádek, které se mi jako popel na nedávno uhašeném spáleništi usazovaly v paměti. A pak jsem si najednou vzpomněla.
Sobotní večer, třetí lahev bílého vína, střípky našich pracovních životů a výbuchy smíchu, které určitě porušovaly nejedno pravidlo etického kodexu České advokátní komory. Nejsem advokátka, a tak mě poměrně detailní řeči o případech klientů mých kamarádek nechávaly
v klidu. Nicméně scéna, která se mi vynořila z paměti, naprosto jasně vysvětlila, proč jsem se probudila s pocitem strachu z blízkosti psovité šelmy.
Začala to celé Darina Schönová, která si jako jediná po dokončení práv zvolila kariéru naprosto odlišnou od oboru, jejž vystudovala, a šla učit do školky. Milovala děti, ale sama žádné neměla. Odborníci reprodukčních klinik krčili rameny a Darina se postupně začala smiřovat s tím, že ani jeden s Honzou děti mít nemůžou. Než se jí před nějakým časem přiznal k tomu, že jeho milenka je těhotná. Ani v této situaci ovšem pro ni rozvod nepřicházel v úvahu.
Myslím, že to byla právě Darina, která se zeptala Viktorie:
„A nenudí tě to? Ty rozvody?“
Viktorie Záklasná, která ještě jako Viktorie Smutná nastoupila po škole do advokátní kanceláře Záklasný a synové a po pár letech si vzala jednoho z těch synů, se lehce ušklíbla.
„Ani ne. Pomáhám ženskejm, který se deset let obětovaly pro rodinu, dřely doma, vzdaly se svojí vlastní kariéry, vozily děti do školky, do školy a na kroužky, neměly čas na sebe, na svoji práci, natož na kosmetiku, kadeřníka nebo posilovnu, aby si jejich manželé po těch letech vzpomněli, že už vlastně jejich manželky nevypadají jako při svatbě a radši začali spát se svými sekretářkami.“
Viktorie vždycky věděla, co chce. Teď byla máma od dvou dětí, s dobrou kariérou, opálená ze solária a z drahé dovolené, štíhlá a vysportovaná, se střihem na kluka.
„To tak občas prostě je,“ pronesla fatalisticky Nela Hočková. Nela vždycky chtěla být soudkyní, ale nakonec byla loni jmenovaná státní zástupkyní. Byla menší, drobná a světlovlasá a obecně působila velmi křehkým dojmem. Všechny nás tak před lety zaskočila prohlášením, že se hodlá specializovat na trestní právo.
„A nejhorší je,“ pokračovala Nela zamyšleně, „že to ze začátku ty ženský dělaj dobrovolně. Jsou zamilovaný, snažej se a pak v tom kolotoči zabřednou, ani nevěděj jak. A nejde z toho ven a mají kolem sebe děti, co je potřebujou, a manžela, kterej doma nehne prstem.“
„Jasně, většinou tak nějak,“ Viktorie se pousmála, „to je pak celkem snadný. Když chce mít manžel novou rodinu, holt musí zaplatit. Občas se hádá, smlouvá a licituje, je to strašně trapný. To mu pak musím několikrát připomenout, že jde přece o jeho děti… Nakonec to vždycky tak nějak dopadne. Někdy to těm ženskejm i pomůže. Najdou si jinýho chlapa a už vědí, čeho se vyvarovat… Ale jsou i takové, co se stejných chyb dopouštějí dál, s tím nic nenaděláš.“
Nedokázala jsem si představit, že by Viktorie někdy připustila, aby se dostala do podobné situace. A vlastně jsem její sílu obdivovala. Byla prototypem moderní, úspěšné ženy s výstavním manželem a krásnými dětmi, jejichž fotky od profesionálních fotografů zaplňovaly sociální sítě – v rozumné míře, samozřejmě.
„Jenom občas je to dost nechutný. Popisy, co manžel dělal svojí milence, když ho manželka načapala, co jí, jako manželce, nikdy nedělal a co po ní v posteli chtěl. Pere se prostě špinavý prádlo, a když dojde na sex, jsou lidi někdy velmi explicitní.“
„Proboha! To se taky dozvíš?“ Jana Konrádová vypadala, že ji zaujalo líčení erotických scén v rozvodových protokolech. Jana si vzala našeho spolužáka Jindru Konráda a po skončení školy šla na praxi do jedné z mnoha pražských advokátních kanceláří. Dnes mají s Jindrou vlastní kancelář, která se specializuje na soutěžní právo a veřejné zakázky, a jejich firma si postupně získala jméno mezi ostatními obdobně zaměřenými pražskými kancelářemi.
Jana se zřejmě lekla, co na ni všechno vyplave, protože v pátek večer se svěřila, že Jindra mluví poslední dobou o rozvodu, aniž by ona vlastně chápala proč. Bohužel, my jsme to chápaly všechny. Jana si ráda užívala a nikdy, snad s výjimkou úplného začátku jejich vztahu, nepředstírala snahu o to být Jindrovi věrná. Nikdy mu ale taky nelhala a na otázky, jak může jejich manželství fungovat, odpovídala, že se vzájemně respektují a vždycky se nějak dohodnou. Asi někoho má, zaujala
Jana stanovisko v pátek těsně před tím, než jsme se rozešly do pokojů. Krátce potom jsem slyšela, jak v koupelně s někým dlouho telefonovala, a nabyla jsem dojmu, že Jindra to nebyl.
„Neboj, kdyby Jindra psal o tom, co děláš v posteli, určitě by si všichni chlapi klepali na čelo, proč se s tebou chce rozvést,“ Darina vzala Janu kolem ramen. V tu chvíli jsem pochopila, že už taky trochu přebrala. Jana to ale evidentně vzala jako kompliment.
„Občas to ovšem není tak vtipný,“ pokračovala Viktorie ve své přednášce na téma rozvodů manželství, aniž věnovala pozornost čemukoliv jinému, „mám klientku,
která se s manželem rozvádí, protože už s ním prostě nemůže vydržet. A sice ví, že když se rozvede, bude sama, bez peněz, ale je prostě z něj tak hotová, že se rozhodla pro rozvod.“
„Uf,“ pronesla Nela, „to musí bejt hrozný. Co jí asi dělá, že už to nejde vydržet? To si pak člověk říká, že je rád za to, co má doma.“
Trochu mě to pobavilo, protože Nelino „to, co má doma“, byl Petr, se kterým chodila od vysoké a kterého jsem znala ještě déle než Nelu samotnou. Petr byl můj i Viktoriin spolužák z gymnázia, následně vystudoval ekonomii, ale všechny firmy, které se kdy pokusil v posledních patnácti letech rozjet, zkrachovaly. V Petrově genomu byl prostě nějak zakomponovaný prvek neúspěchu, nad kterým on ne a ne vyhrát. Nela neustále čelila hrozbě exekucí, sháněla Petrovi právníky, když se zrovna ocitl na špatné straně zákona, a držela ho, když po každém krachu přišlo i jeho krátkodobé psychické zhroucení. Zvenčí to vypadalo na naprosto nerovný a pro Nelu značně vyčerpávající boj. Nela ale pevně stála po boku svého manžela, a když už si na něj občas stěžovala, nikdy ne na jeho podnikatelské neúspěchy. Samotnou by mě zajímalo, jak jim to bezmála dvacet let může klapat.
„On to je fakt hroznej psychouš. Jako to, co jí dělal a dělá, hraničí s několika trestnými činy.“
Nela se zatvářila důležitě. Vycítila, že by mohla všechny poučit o soudní praxi s ohledem na manželské a partnerské trestné činy, ale příležitost ke své replice nedostala.
„Jako on ji i stalkuje,“ pokračovala Viktorie, „několikrát si změnila číslo, ale on se k němu vždycky nějak dostane. Peníze, co ta holka vydělá, jdou na nájem, trochu jídla a terapeuta, no chápete to?“
„Jak se může někdo dostat k cizímu číslu?“ zeptala jsem se.
„Tak ono je to těžký, když se zná s jejíma kamarádama a zřejmě ho z nich vždycky nějak vytáhne. Ti řikám, psychouš,“ rozhodila Viktorie rukama.
V ten moment jsme všechny ztichly. Zřejmě nám proběhl hlavou obrázek našich partnerů, s jejich dobrými a špatnými vlastnostmi, naše nejhorší hádka a nejlepší usmiřování. Bilance jistě nepříliš vyvedená, ale myslím, že jsme všechny byly rády, že máme „to, co máme doma“, jak před chvílí podotkla Nela.
„Posílá jí všechno možný, od romantických pozvánek na schůzku, kde by to měli dát zase dohromady, po naprosto příšerný fotky.“
„To se mi taky stalo, jednou mi jeden chlap poslal fotku, jak stojí nahej v koupelně před zrcadlem,“ prohlásila Jana. Nevím, jak ostatní, ale mě to rozhodně nepřekvapilo.
„Takový fotky ne,“ prohlásila Viktorie potom, co se dozvěděla, že Jana už fotku nemá, smazala ji a ne, Viktorie toho pána určitě nezná.
„Jsou to třeba fotky jejich rodinnýho hrobu a tak,“ upřesnila Viktorie a sledovala, jakou reakci vyvolala.
„Proboha! Ať to nahlásí na policii, to by mohlo být kvalifikovaný jako nebezpečný vyhrožování,“ konečně dostala Nela prostor na svoji trestněprávní vložku, „no,
že jo, Šári, to určitě policie nebere na lehkou váhu, když někdo vyhrožuje zabitím!“
Pochopila jsem, že potřebuje podpořit, ale na to jsem jen mohla pokrčit rameny a prohodit, „no, asi ne“. Nevěděla jsem to. Abych se taky představila, jsem Šárka Ctiradová – a ano, užila jsem si se svým jménem na základní škole i na gymnáziu tak, že jsem si ho nakonec ze sentimentu rozhodla nechat i po svatbě. Můj muž, Richard Knoll, o patnáct let starší než já, je vedoucím jedné ze skupin kriminální policie. Proto vím, že zjistit něčí telefon není zas tak jednoduché. Teda úplně jistě to taky nevím, protože o něčem takovém jsme se s Rickym asi nikdy nebavili, ale už jen s ohledem na povolání svého muže mám pocit, že se k těmto věcem vyjadřovat můžu. Richardova práce mi přišla ze začátku sexy, než jsem pochopila, že je to z velké části rutina a administrativa a těch zajímavých chvil tam zase tolik není. Navíc jsem z ní v poslední době úplně nadšená zrovna nebyla.
„Tak to je fakt drsný,“ probrala se Darina. Myslela jsem, že už vytuhla v křesle, ale evidentně stále poslouchala. Poslední dobou z nás na akcích pila nejvíc. Zřejmě proto, že v předchozích letech měla neustále zákaz alkoholu, protože byla ve fázi před otěhotněním, možná těhotná nebo ve fázi hormonální stimulace. Teď si to asi chtěla vynahradit. Potom se zase pohodlně opřela a prostor dostala opět Viktorie.
„Tu poslední zprávu jsem si dokonce přeposlala, protože to mi přišlo úplně švihlý,“ Viktorie sáhla po svém nejnovějším iPhonu a začala scrollovat ve zprávách, „tady to je: Krásko, v pátek 3. listopadu od 21:00 se
koná magické divadlo v hotelu Čertovka. Jen pro pomatené. Vstup stojí rozum. Bez tebe to nemá cenu.“
„To je debil,“ ulevila si Darina.
„Nějakej básník, ne? Nebo spíš blázen!“ zhodnotila situaci Nela, ale Viktorie jen pokrčila rameny.
„Zase z neznámého čísla. Když jsem na něj volala zpátky, abych si s jejím manželem popovídala, nikdo mi to nebral. Hrůza. Fakt psycho.“
„A teď si vem, že se za někoho takovýho vdáš a poznáš to až potom,“ pronesla jsem zamyšleně, ale empatie jsem se nedočkala.
„To bys teda musela bejt pěkně slepá,“ prohlásila nekompromisně Nela.
„Nebo blbá,“ přidala se Viktorie.
„Nebo by sis ho musela vzít po první schůzce,“ vzmohla se Darina na další možnost a zase se opřela. Vypadalo to, že každou chvíli usne.
Jenom Jana, která měla vždycky na všechno názor a věděla přesně, jak věci jsou, nebo aspoň to, jak by měly být, byla potichu a dívala se do krbu, ve kterém skomíral plamínek na ztrouchnivělém špalíčku. Ani jednu z nás nenapadlo ve společenské místnosti, jak tento prostor majitelka penzionu označila, přiložit, přestože jsme ji ujišťovaly, že něco takového samozřejmě zvládneme. Jana, od které jsem očekávala s naprostou jistotou, že situaci uvede na pravou míru, nebo aspoň provede racionální a taky trochu cynický rozbor situace, jen vzdychla a podívala se na Viktorii.
„A jak víš, že jí to poslal její manžel?“ když Jana promluvila, všechny jsme se na ni překvapeně podívaly,
protože jsme čekaly všechno, ale takovou otázku ne. Viktorie se zahleděla na displej a zpátky na kamarádku.
„No, kdo jinej by to asi tak psal? Vždyť ti řikám, že její manžel je psychouš. Snaží se ji vydeptat, nahnat jí strach.“
Jana popadla svůj mobil, chvíli něco zuřivě hledala a potom ho podala Viktorii. Ta se nechápavě podívala na ruku podávající jí telefon a pohled stočila zpátky na Janu. Když dočetla, co jí Jana strčila pod nos, jenom prohlásila: „No, ty vole, to je síla. Úplně stejný.“
Nám ostatním chvíli trvalo, než se do našeho mozku přes alkoholovou deku dostala informace o tom, jakou esemesku má Jana ve svém mobilu a co je podle Viky „úplně stejný“. Vzpomínám si, že nám třem – Darině, Nele i mně – trvalo jinak dlouho, než jsme to pochopily, a chvíli jsme se na sebe s Nelou jen překvapeně dívaly a domlouvaly se očima, která z nás to Darině vysvětlí, když to nakonec došlo i jí.
V tu chvíli jsme všechny rázem vystřízlivěly. Darina náhle vstala a vyjeveně na nás hleděla. Nakonec zamířila k hromadě polen a jedno přihodila do krbu. Všechny jsme ji beze slova sledovaly a přemýšlely o smyslu informací, které jsme se právě dozvěděly.
„Musíš s tím jít na policii,“ Nela, která tušila svoji další kauzu, promluvila jako první. Nebylo ale jasné, zda se doporučení vztahuje na Viktoriinu klientku, nebo na Janu. Viktorie to vzala na sebe.
„A s čím asi?“ vyjela na Nelu.
Viktorie nikdy neměla ráda, když v naší skupině byl někdo lepší než ona, někdo chytřejší nebo úspěšnější,
a Nele sice její kariéru přála, ale stejně tak nějak napůl.
Navíc alkohol z andílka Viktorie dělal hádavou a vřeštivou fúrii.
„To je fakt, zatím se přece nic nestalo. Třeba je to jenom pozvánka na nějaký bláznivý večírek a náhodou jste ji dostaly obě,“ prohlásila jsem, protože jsem chtěla situaci uklidnit. Navíc mě Nelin zastřeně chraplavý, lehce bojácný a Viktoriin pichlavý hlas rušily v přemýšlení. Já jsem ten text znala. Něco mi to říkalo, ale ne a ne si vzpomenout co.
„Co je ta tvoje klientka zač?“ Janin hlas rozezvučela čirá zvědavost, ale Viktorie se znatelně ošila. Asi měla pocit, že už řekla víc, než by měla. Věděla, že by neměla prozrazovat totožnost klientky. Když už navíc prozradila tolik z jejího soukromí.
„A známe ji?“ zeptala jsem se, protože to by mohlo vysvětlovat, že existuje i nějaký společný známý Jany a té chudinky, která se snaží zbavit manžela psychopata. Třeba by se spojení našlo a třeba Jana, o jejíž manželské věrnosti jsem za ty roky, co se spolu kamarádíme, věděla své, se prostě jen zná s jejím psychopatickým manželem. „Nemyslím, že byste ji znaly. Je o dost mladší než my.“ Když se nám ani po Viktoriiných slabých pokusech o bližší identifikaci její klientky nepodařilo najít souvislost mezi Janou a onou neznámou – což by byl ovšem spíše malý zázrak, protože bylo zřejmé, že Viktorie si toho hodně nechává pro sebe –, vyhodnotily jsme to po pár dalších skleničkách vína tak, že asi obě mají stejného tajného ctitele a 3. listopadu bude na Kampě nějaká erotická party.
Po dalším dolití vína jsme Janě začaly doporučovat, aby na tu party vzala i Jindru, aspoň si taky užije a přestane hloubat o rozvodu. Následující láhev pak byla provázená stížnostmi na naše polovičky, které se už dávno v posteli přestaly snažit a které dopustily –mimochodem stejně jako my –, aby se ze sexu stala rutina, a jakékoliv pokusy o oživení vnímají apaticky nebo s nedůvěrou. Myslím, že to byla ta část večera, kdy jsem se s notnou dávkou smutku a sebelítosti pozastavila nad tím, že s Rickym to taky poslední dobou za nic nestojí a pořád má práci, večer chodí pozdě, unavený a tak dále a tak dále. Řekla jsem toho asi víc, než jsem chtěla, a rozhodně víc, než jsem měla. Podvědomě jsem věděla, že si to Ricky nezaslouží, ale potřebovala jsem utěšit a povzbudit. Jestli mé stížnosti vyvolaly ty správné reakce, nevím, protože se rozplynuly v příjemné chuti sauvignonu.
Vzpomínám si, že po většinu zbývajícího sobotního večera jsem pak hleděla do ohně a snažila se uchopit pocit nebo dojem, jejž ve mně zpráva – kterou holky několikrát přečetly – zanechala. Měla jsem tušení, že ten text nebo jeho nějakou část jsem už někde slyšela nebo četla, ale nedokázala jsem si vzpomenout kde. Možná to bylo v nějakém filmu, možná nějaká knížka? Prozření mě udeřilo až v okamžiku, kdy jsem se snažila zaparkovat před naším domem, kde v neděli odpoledne začalo přibývat aut, neboť se lidé vraceli ze studeného, ale přesto velmi slunného víkendu. „Jen pro pomatené – vstup stojí rozum“ byl citát ze Stepního vlka od Hermanna Hesseho.
Pondělí začalo líně. Státní správa není advokátní kancelář, a než se všechno rozjede, než kolečka zapadnou na svá místa a než se utřídí všechny spisy, které je potřeba vyřídit, vytvoří se seznam e-mailů, které je potřeba přečíst nebo napsat, je poledne. Ne, že by se ve státní správě pracovalo málo, to rozhodně ne, ale práce má své tempo, svůj přesně procesně daný administrativní průběh, a protože je třeba, aby všechno, ale úplně všechno bylo správně, není možné postupovat „Viktoriinou zkratkou“, jak to sama označovala, tedy ve stylu „prostě když to hoří, uděláš to co nejrychleji, odešleš a buď to projde, nebo ne“.
Nic takového si samozřejmě nemůžu dovolit, protože bych přidělala práci nejen sobě, ale i mnoha svým kolegům a nadřízeným, a tak je třeba, abych byla pečlivá. I tak jsem si ale během pondělí našla čas na přemýšlení o stepním vlkovi, který mě provázel celou cestu autobusem a metrem do práce a zase zpátky. Nakonec, když jsem přišla domů, jsem sáhla do knihovny a s drobnou knížkou se zeleným motivem na obalu jsem se uvelebila v obýváku. Bylo pondělí, a tak jsem věděla, že Richard stejně nepřijde dřív než v devět večer, ratolesti, které jsme asi mohli mít, ale nějak jsme se k tomu nedostali, mě
nepotřebovaly k utírání nosů, psaní úkolů nebo přípravě večeře, a tak jsem měla prostor zabývat se nešťastnou holkou, která si vzala psychopata a která dostala stejnou esemesku jako moje kamarádka. A taky stepním vlkem.
Byl přelom října a listopadu, období, které jsem měla ráda, poslední záchvěv podzimu před zimou. Nerovný zápas stromů o poslední lísteček, trávy o poslední stéblo, který nakonec vyvrcholí pronikavou vůní hlíny a lehkého ozonu ve vzduchu a ráno první jinovatkou, aby odpoledne ještě vykouklo sluníčko zahnané začátkem zimního času na kutě daleko dříve než v předchozích týdnech. Ideální období na to vzít si knížku, začít sledovat nový seriál nebo si pustit starší díly oblíbeného podcastu, které mi přes léto unikly. Stepní vlk byl ideálním společníkem na pondělní odpoledne. Myšlenky mi ale odbíhaly od textu a stále jsem přemýšlela, kdo mohl Janě a té Viktoriině klientce poslat tak bizarní zprávu a kdo vůbec
dneska čte Stepního vlka.
Nakonec jsem se od knížky zvedla a usedla k počítači. Na internetových stránkách věnujících se knihám jsem si našla Hesseho Stepního vlka, abych zjistila, že tuto knihu má v přečtených více než tisíc uživatelů a více než sto z nich ji má v seznamu oblíbených knih. Ani bych nečekala, že se v naší malé zemi najde tolik lidí, kteří četli, a navíc si ještě oblíbili právě Stepního vlka. Přemýšlela jsem, zdali i onen pisatel bizarních zpráv je mezi těmi, kdo odklikli Stepního vlka na internetové databázi, ale nakonec jsem vyhodnotila, že pravděpodobnost je tak padesát na padesát, a v seznamu uživatelů přestala pátrat po enigmatickém uživatelském jménu nebo
díla Hermanna Hesseho, případně nějakým odkazem na něj, což nám všem tehdy přišlo poněkud zvláštní. Kromě toho mě napadlo, že neznámý ani nemusí být neznámý, může to být neznámá, ale dál mě moje fantazie nepustila, protože jsem se nedokázala přenést přes velmi prostou otázku „proč?“.
Na náhody jsem nevěřila, tak jsem ihned zavrhla i možnost, že by někdo pořádal večírek za účelem uspokojení svých erotických fantazií a náhodou měl na seznamu manželku psychopata a moji kamarádku současně. To, že by byla na seznamu Jana, by mě nepřekvapilo, ale vlastně ani tahle možnost nějak neseděla. Nemohla jsem se zbavit myšlenky, že nějaké spojení prostě existovat musí, protože jsem si nejasně vzpomínala na jakýsi citát o tom, že náhoda je jen nedostatečná znalost všech souvislostí. Nebo to bylo jinak? Po chvíli přemýšlení jsem nakonec vzala do ruky telefon.
„Od rána se nemůžu na nic soustředit, pořád myslím na to, kdo mi tu zprávu psal a proč,“ Jana, jejíž číslo jsem nakonec zvolila, mě skoro nepustila ke slovu, přestože jsem to byla já, kdo jí původně volal.
„U soudu jsem byla dneska úplně marná, až se mě ta soudkyně, která je neustále zmatená a vypadá, že neví, co se kolem ní děje, zeptala, jestli jsem v pořádku a nepotřebuju pauzu,“ zlehka si oddechla, jako by chtěla udělat tečku za velmi nepříjemným zážitkem.
25 přezdívce – bylo jich tam po zběžném zhlédnutí dvanáct do tuctu. Zároveň jsem si vzpomněla, že když jsem byla na vysoké škole, jeden z přednášejících pokaždé zahajoval seminář nebo přednášku právě citátem z některého
„Myslela jsem, že je to nějaký hloupý vtip nebo nějaká reklama, a když dojdu v pátek do hotelu Čertovka, bude tam ochutnávka vín nebo předváděčka hrnců,“ pokračovala Jana. S tím, jak jí myšlenky plynuly a posouvaly se od nepříjemného zážitku u soudu k přízemnějším věcem, se jí postupně zklidňovala i řeč, zřejmě při představě těch hrnců.
„Hrnců? Proč hrnců?“
„Tak to se tak dělá, ne? Zavřou tě do místnosti s důchodci a hrnci a nepustí tě ven, dokud si něco nekoupíš.“
Zasmála jsem se, ale Jana nedala nijak najevo, že by to myslela jako vtip.
„Tak já nevím, zpráva přišla ve čtvrtek. Chtěla jsem to smazat, ale nakonec jsem si řekla, že třeba bude příští pátek nějaká zábava. I když mi bylo jasný, že Jindra dva víkendy po sobě hlídat nebude. Je teď hrozně tenzní.“
„Z čeho?“
„Nevím, asi toho má moc. Máme spoustu zakázek, a když jsem mu naznačila, že další už nemůžeme zvládnout, aniž bychom najali ještě jednoho advokáta nebo aspoň koncipienta, zavrčel něco o tom, že bych taky mohla dělat víc než čtyři hodiny denně. Vůbec nechápu, jak si představuje, že bych to se dvěma dětma stíhala.
Už takhle dělám i po večerech, kdy on chodí po barech s klienty, na sportovní utkání, aby si udělal kontakty, a já uspávám děti a mezi jejich běháním na záchod a do ložnice dávám dohromady vyjádření pro Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.“
„A pořád mluví o rozvodu?“ zeptala jsem se, přestože to byla otázka dost nelogická. Od té doby, co se nám Jana
svěřila, uplynulo jen o něco víc než dvacet čtyři hodin a z toho Jana se svým mužem mohla strávit kolik…? Maximálně hodinu nebo dvě.
„No jasně,“ Jana moji otázku spíš nevnímala, „asi někoho má,“ prohodila nakonec bezmyšlenkovitě. Bylo to jako mantra, slova, nad nimiž zjevně příliš nepřemýšlela, první trochu logické vysvětlení, které ji napadlo. Janu jsem znala a podobný přístup mě u ní nepřekvapil. Jakmile jednou došla k nějakému závěru, což jí nezabralo většinou moc času, opakovala ho, kdykoli na téma přišla řeč, stále znovu a znovu a hodlala ho opakovat do doby, než se její slova potvrdila, nebo než zjistila, že je to naprostý nesmysl. Já vsázela na tu druhou možnost, protože variantu, že by Jindra hodlal opustit Janu, jsem z nějakého důvodu vůbec nepřipouštěla a v mém přesvědčení mě nezviklaly ani Janiny stížnosti ohledně jeho řečí o rozvodu. Věřila jsem jí to stejně jen tak napůl.
„Co děláš v pátek večer?“ zeptala se nakonec, přestože na jejím hlase bylo znát, že sama váhá, jak s mou odpovědí naloží.
„No, já nevím,“ prohlásila jsem neutrálně. Ale věděla jsem to. V pátek jsme s Richardem měli výročí našeho nezdařeného rozchodu před osmi lety, a ačkoli jsme nikdy neslavili výročí našeho seznámení ani svatby, den, kdy jsem se s ním rozhodla rozejít a kdy se mi to nepodařilo, jsme si připomínali s železnou pravidelností. Trochu jsem tušila, že Richard oslavuje skutečnost, že nade mnou určitým způsobem zvítězil. Nicméně oba jsme tenkrát pochopili, že on mě potřebuje víc než já jeho. Aspoň před osmi lety to tak bylo.
S tou neurčitou odpovědí jsem se s Janou rozloučila a v duchu naprosto vyloučila možnost, že bych se v pátek mohla nacházet někde v okolí hotelu Čertovka, přestože jsem na vyústění celé záhady byla dost zvědavá. Ale plánovala jsem vynikající večeři, aniž bych považovala za nutné se již nyní rozhodnout, zda její přípravu zvládnu sama doma, nebo ji svěřím profesionálům. Nechala jsem rozhodnutí na páteční odpoledne, ale to jsem ještě netušila, že za mě můj manžel rozhodne daleko dříve.
„Máme výjezdní zasedání,“ prohlásil Richard krátce poté, co se ve středu uvelebil vedle mě na gauči a pustil Netflix. Těšila jsem se na další díl seriálu, ale jeho prohlášení mě zaskočilo. Přehrabovala jsem se v šuplíčcích své paměti, abych zjistila, zda takovou informací nedisponuji již delší dobu, ale nic jsem nenašla. To ovšem neznamenalo, že mi to můj muž neříkal. Občas jsem k jeho prohlášením projevovala až trestuhodnou nepozornost.
„Jaké výjezdní zasedání?“ zeptala jsem se opatrně, protože jsem věděla, že můj muž si naopak moc dobře pamatuje, co a kdy mi říkal. To byla také velmi často příčina našich drobných půtek – já, která zapomněla, co důležitého mi říkal, a Richard – rozzlobený a nechápavý, že nevěnuji informacím, které mi sděluje, dostatečnou pozornost. To, že on si z mých promluv pamatoval stěží polovinu, jsem vždycky na konci každé takové malé hádky vytáhla jako nejtěžší, nicméně velmi problematicky prokazatelný argument. Ale teď jsem se hádat nechtěla.
„Odjíždíme ve čtvrtek a vracíme se v sobotu dopoledne. Ve firmách se tomu říká teambuilding, my máme výjezdní zasedání. Někde u Blatné,“ laškovně mě políbil
na špičku nosu. Trochu jsem zbystřila, protože o víkendu s kamarádkami také padaly výrazy jako teambuilding, pracovní víkendy a pracovní cesta, a rozhodně ne v pozitivním kontextu.
„Ale ve čtvrtek je 2. listopadu,“ vzmohla jsem se na chabý odpor, přestože jsem dopředu věděla, že je to k ničemu.
„Promiň,“ namířil ovladač na televizi, jejíž obraz běžel dál, ale hudba najednou přestala hrát. Podíval se na mě.
„Oslavíme to v sobotu, jo?“ řekl, a když mě líbal, na půl pusy se zasmál úvodnímu vtipu, který vyčetl z titulků. Mohla jsem chvilku hrát uraženou, ale nestálo mi to za to. Během seriálu jsem stačila Janě napsat, že kdyby chtěla v pátek večer společnost, ráda s ní půjdu, a obratem mi přišel zvednutý palec. Jak asi bude vypadat konverzace, až přestaneme používat slova úplně?
Večer, chvilku před tím, než jsem zhasla lampičku u postele a unaveně se zadívala na proužek světla pode dveřmi, za kterými Richard ještě pracoval, jsem se konečně dostala k oné inkriminované pasáži ze Stepního vlka. Pojednávala o magickém divadle, na něž lákala celkem bizarní pozvánka. Byly to psychedelické scény plné erotického napětí, ale i zvláštního mentálního rozpoložení, které mi způsobovaly husí kůži spíše než vzrušení. Ale špatný text to nebyl. Chvilku před tím, než jsem usnula, jsem přemýšlela, proč si někdo vybral pro pozvánku na večírek právě citát ze Stepního vlka. Musel vědět, že bude působit neobvykle, a pro toho, kdo knihu zná, i dost vyšinutě. Chtěl vzbudit zvědavost a přimět
oslovené, aby se na místo, kde se mělo ono magické divadlo konat, dostavili? A kdo ještě kromě Jany a manželky psychopata pozvánku dostal?
Otázka, která mě ale trápila ze všeho nejvíc, byla, zda se Jana s onou dívkou náhodou nezná. Viktorie nám toho o ní moc neprozradila a Jana byla jediná z naší pětice, o níž se dalo říci, že vede čilý společenský život. Setkávala se s klienty, jak s minulými a stávajícími, tak i s těmi potenciálními, a to byl a stále je velmi široký okruh lidí. Přátelila se s několika méně známými herci, přičemž minimálně u jednoho z nich jsem byla přesvědčená, že šlo o víc než o přátelství. Měla přátele mezi hudebníky, novináři, nakladateli, znala i majitele jedné aukční síně, a jednou nás dokonce na nějakém svém večírku seznámila i s režisérem, jehož film nedlouho před tím málem získal Oscara.
Netušila jsem, jak to Jana dělá, ale předpokládala jsem, že to patří ke světu významné pražské advokátní kanceláře, která potřebuje klienty, ale nemohla jsem se zbavit dojmu, že za Janinou snahou o to být součástí „vyšší společnosti“ bylo i něco víc. Něco temnějšího a neuchopitelnějšího, něco, co mě na dlouholeté kamarádce začínalo trochu děsit.
Došla jsem k závěru, že kdyby mi tu esemesku někdo bez dalšího vysvětlování ukázal s otázkou, které z mých kamarádek přišla, nikdy by měl nenapadlo jmenovat někoho jiného než Janu. Jana byla už prostě taková, plná energie, touhy po dobrodružství, po vybrané společnosti, uznání a luxusu. Byla tím hodně podobná Viky, ale způsob, jakým se Janě toho všeho dostávalo a jakým to vše
využívala, byl na hony vzdálený Viktoriině snaze založené na metodickém postupu, po malých krůčcích dosaženém úspěchu a tvrdé práci.