PROLOG
Ve vzduchu se vznášel pach krve, moči a zvratků.
Ze stropu visela silně zaprášená žárovka, mírně se komíhala a vrhala na stěny slabé světlo. Rohy malé místnosti však stále tonuly ve stínech.
Zoe odkopla pistoli z dosahu muže, který se svíjel na zemi kousek od ní. Mohlo mu být kolem padesátky, strniště měl špinavé od krve z roztrženého rtu a tvář zkroucenou bolestí. Ještě před chvílí se královsky bavil, ale když uviděl, jak jeho kumpán na stráži padá bezvládně k zemi, tasil zbraň a chystal se vystřelit. Kdyby se nezdržoval zapínáním poklopce, možná by to i stihl.
Potlačila nutkání nakopnout ho do rozkroku, překročila ho a přidřepla k bezvládné postavě na matraci u stěny. Ta žena mohla být tak o polovinu mladší než on a zhruba stejně tak stará jako Zoe. Světlé vlasy se jí lepily špínou a potem k obličeji a kruhy pod očima vypadaly v přítmí téměř černé.
Vztáhla k ní ruku v rukavici a pokusila se jí nahmatat puls. Našla ho, ale slabý. A velice, velice pomalý.
Znovu si ženu prohlédla, tentokrát pečlivěji. Do zápěstí se jí zarývala pouta, řetězem připevněná k masivnímu oku ve stěně, od pasu dolů byla nahá a stehna měla umazaná od tmavě rudé tekutiny.
Zoe zaťala ruku v pěst, zaskřípala zuby a otočila se na skuhrajícího násilníka. Dvěma svižnými kroky zkrátila vzdálenost, která ji od něj dělila, a přidřepla k němu.
Popadla ho za tričko, aby ho přiměla podívat se jí do očí.
„Kdo to tu má na povel?“ zeptala se klidným hlasem. Chlápek na ni vyzývavě hleděl. Koutek úst rozražených od rukojeti její zbraně se mu navzdory bolesti zkroutil v úšklebku. „Naser si, pizdo.“
Zoe zamlaskala. „Tatínek tě nejspíš neučil, že k ženám se hrubě nechová. A já se tě na něco ptala.“
Viděla, co se chystá udělat. Když po ní plivl, uhnula. Nato mu za odměnu zatlačila na pochroumané koleno, až mu od úst odlétla sprška slin.
„Nemám ve zvyku se opakovat.“
Ještě pár vteřin bojoval s bolestí a zvažoval, jestli mu zamlčení téhle informace stojí za permanentní zmrzačení. Jeho pochyby smazal prudký tlak na vymknuté rameno, následovaný výkřikem a zaskuhráním: „Je u sebe v kanclu.“
„A ten je…?“
„Na konci chodby. Třetí dveře vlevo.“
Hrubě ho pustila a prošacovala kapsy nejdřív jemu a pak i druhému muži, ležícímu v bezvědomí u dveří.
U něj našla zbraň, a tak ji rozložila, závěr si schovala, přičemž to samé udělala také s odkopnutým Glockem 17. Nechala si i jejich telefony – nepotřebovala, aby zavolali posily, a navíc se mohly hodit.
Vstala a naposledy pohlédla na bezvládnou ženu.
Tohle. Přesně kvůli tomu to všechno dělala. Aby takhle už nikdo další neskončil.
Ačkoliv se jí příčilo tam ženu takhle nechat, nic pro ni teď udělat nemohla. Ne dokud nezíská to, pro co sem přišla.
„Seš magor,“ prskl chlap. „Jenom magor kolem běhá s –“
Jeho slova umlčel kopanec do kyčle, následovaný ránou loktem do spánku. Hlava mu klesla na podlahu.
Svůj údiv nad Zoinou zbraní nestihl vyjádřit. Zoe to nemohlo být víc ukradené – tenhle typ komentářů už ji spíš nudil.
Spěšně těm dvěma zafixovala ruce stahovacími páskami, načež si stoupla ke dveřím, zavřela oči a zaměřila veškerou pozornost na svůj nejostřejší smysl.
Okenní tabulky bičoval vítr. O střechu bubnovaly kapky deště. Někde ze stropu kapala voda. Ve zdech tiše hučela elektřina. To všechno však přerušovaly jiné zvuky: tlumený smích, ozývající se z jednoho z pokojů dál v chodbě, doplněný o sténání a pláč.
Co se tady sakra děje? pomyslela si. Když tohle místo díky jednomu bývalému plzeňskému dealerovi našla, věděla, že tu kromě amary budou kšeftovat ještě s něčím, a tohle vypadalo minimálně na obchod s lidmi. Během rekognoskace si však nevšimla ničeho, co by tomu nasvědčovalo. Tak proč tady ty lidi drží?
Tiše jako kočka vyrazila prázdnou, mdle osvětlenou chodbou, obklopená zvuky lidského utrpení.
Chtěla pokračovat rovnou ke kanceláři šéfa, ale zastavila u prvních zavřených dveří, zpoza nichž se ozývalo usedavé štkaní. Jakmile ji sluch ubezpečil, že uvnitř není víc než jedna osoba, pootevřela je a nahlédla dovnitř.
Do nosu ji praštil pach špíny a výkalů. Žena seděla v šeru na matraci u stěny a pažemi si objímala kolena, jak jen jí to pouta dovolovala. Panty tiše vrzly, její pláč se zadrhl a ona pomalu zvedla hlavu.
„Prosím,“ zaskuhrala. „Prosím, už ne…“
Zoe zvedla ruce, aby ukázala zbraň, a dala tak najevo, že ji nehodlá použít proti ní. „Jen klid,“ konejšila tichým hlasem tmavovlásku, jež se snažila odsunout do rohu, poté k ní pomalu přistoupila a přidřepla si vedle špinavé matrace. „Přišla jsem pomoct.“
Starší žena si ji nedůvěřivě prohlížela, ačkoliv nově příchozí přes kapuci a šátek nemohla vidět do obličeje. „Cože?“ popotáhla. Zornice měla i ve slabém světle z chodby rozšířené víc, než bylo běžné.
„Pomoc už je na cestě.“ Zoe by se jí dotkla, aby ji uklidnila a dodala svým slovům váhu. Věděla však, že by v tomhle případě docílila opačného účinku. Sevřela zbraň o něco pevněji.
Jakmile se přesvědčila, že žena není v bezprostředním ohrožení života, vstala, vrátila se zpátky na chodbu a zamířila rovnou ke třetím dveřím vlevo.
Před nimi se zastavila a znovu nastražila sluch. Sluch, který jí, tak jako už tolikrát za poslední půlrok, odhalil víc, než by měl.
Kromě nářků ve zbylých pokojích uslyšela za dřevěnou bariérou jediný dech. Klidný. Uvolněný.
Rozrazila dveře a zaujala pozici na koleni, připravená vystřelit.
Muž sedící za stolem s nohama na desce se sice rychle narovnal, ale jen co zaregistroval její zbraň, koutek úst se mu zkroutil vzhůru. Jako by mu stačil jediný pohled, aby usoudil, že tahle žena nepředstavuje hrozbu, přestože je ozbrojená. Nebo možná právě proto.
„Ruce tak, ať na ně vidím,“ nařídila. Když pomalu zvedl dlaně, periferním viděním oskenovala místnost. Oknem otevřeným na ventilaci dovnitř proudila trocha čerstvého vzduchu, ten ale přebíjel pach kouře z cigarety dohořívající v popelníku na stole. Obyčejná lampička vrhala kužel světla na dřevěnou desku, na níž leželo pár listů papíru, otevřený notebook a zbraň.
Zbraň, kterou muž popadl a namířil na Zoe. Nebo se o to aspoň pokusil – než stihl vystřelit, kůži pod klíční kostí mu provrtal jiný projektil. Ozval se
výkřik, následovaný výstřelem z jeho Glocku 19, jak ještě instinktivně stiskl spoušť.
Střela se neškodně zavrtala do stropu, ale Zoe přesto zaklela, když se hlasité prásknutí rozlehlo chodbou.
Tolik k nenápadnému postupu, pomyslela si hořce.
Bez váhání vyrazila k postřelenému muži. Pokud to byl ten nový kápo, o němž se od onoho dealera dozvěděla, měla v plánu se ho velice přátelsky zeptat, co tady s těmi lidmi dělají. Jen co k němu ale došla, zjistila, že konverzace se nekoná – omdlel bolestí.
Znovu zaklela a prošacovala ho, ale nenašla nic užitečného, proto rychlým pohledem přejela místnost. U jedné stěny stála nízká skříňka s tiskárnou a psacím strojem. Na větší analýzu však neměla čas; výstřel brzy přiláká kohokoliv, kdo v budově zbývá.
Kéž by mi teď někdo kryl záda, problesklo jí hlavou, ale ihned tu myšlenku zaplašila. Spolupracovat s nikým nehodlala. A měla k tomu důvod.
Rychlé poklepání na klávesnici notebooku odhalilo zamknutou obrazovku, proto odložila zbraň a začala spěšně otvírat šuplíky. Hned ve druhém našla to, co ji do Plzně v prvé řadě přivedlo.
Zvedla průsvitný sáček s bílým práškem. Kdyby tohle a ta žena s rozšířenými zornicemi nepředstavovaly dostatečný důkaz, že je tu správně, potvrdily by to dokumenty, které nález amary doprovázely.
Všechno si nafotila a poté se opět sklonila ke stolu, aby pokračovala v hledání – stále neměla to hlavní: elektroniku, adresáře nebo cokoliv, co by ji zavedlo k někomu výše postavenému.
Zrovna se chystala zavřít předposlední zásuvku, když její pozornost upoutaly papíry úplně na dně, zastrčené vzadu, částečně schované pod balením
kapesníků, starým pornočasopisem a krabičkou cigaret. A napsané na stroji.
Střelila pohledem k té starožitnosti na skříňce u stěny a ostražitě dokumenty vytáhla. Jakmile však začala pohledem přejíždět jednotlivé řádky, její ostražitost přerostla v poplach a rysy ve tváři jí povadly.
„To si snad dělají prdel,“ zašeptala. Jen co obrátila list, zaťala čelist. Tohle je hodně, hodně špatný, běželo jí hlavou, zatímco četla ty krátké odstavce. Věděla, že Serpent se neštítí ničeho, ale tohle…
Trhnutím otočila hlavu ke vchodu – na konci chodby se ozvala hlasitá rána, následovaná klapotem bot. Víc než pár lidí.
Na focení nebyl čas. Spěšně papíry nacpala do batohu, zvedla svou zbraň a vrhla se k oknu. Vytáhla lano, uvázala ho kolem radiátoru a druhý konec vyhodila ven do noci.
Ale zatímco jí pod látkou rukavic prokluzoval hrubý provaz, jak se skrytá pod rouškou tmy slaňovala ze třetího patra, mysl jí kroužila kolem toho, co v té proklaté budově našla.
Mohla se plést. Mohlo to být něco úplně jiného. Ale ta nechutná předtucha, která se jí usadila v žaludku, když doskočila na trávník a zmizela ve stínech mezi stromy, svědčila o opaku.
A pokud tady s těmi lidmi opravdu dělali to, co si myslela, bylo jí jasné, že tohle je teprve začátek.
Některé události dokážou zasáhnout jako blesk z čistého nebe a proměnit váš život v hořící trosky.
Třeba taková ztráta. To si takhle jednoho dne ráno vstanete jako vždycky, nasnídáte se a vyrazíte do práce, aniž byste tušili, že až se odpoledne vrátíte domů, nic už nebude jako dřív.
Faktem je, že si nikdy nepřestanete vyčítat, že jste toho posledního rána nezvolili laskavější slova, neusmáli se vřeleji, neobjali pevněji – že jste drahému člověku jednoduše nedali víc najevo, jak moc vám na něm záleží.
Taky si pak zpětně říkáte, že kdybyste o té ráně aspoň věděli s předstihem, třeba byste se na ni dokázali připravit. Třeba by vás tolik nepoznamenala. Třeba by se jí dalo zabránit…
Potíž je v tom, že tragédie o sobě nikdy nedají vědět dopředu.
I pro Filipa ten den začal jako každý jiný. Po probuzení si oblékl běžecké oblečení, před domem se rozcvičil a vyrazil na svou obvyklou trasu.
Na silnicích olomouckého předměstí panoval v půl sedmé ráno relativní klid. Měl tuto dobu rád mimo jiné také proto, že se při běhu nemusel péct jako kuře v rozpálené troubě. Koncem července bylo přes den stále příšerné vedro.
Na mostě přes Moravu vedoucím na sídliště potkal dalšího běžce. Už se spolu znali a zdravili se kývnutím hlavy
a zadýchaným „čau“. Filip ani nevěděl, jak se jmenuje, ale potkával se tu s ním pravidelně každý pátek. Pozdrav přišel tak nějak přirozeně.
Zrovna když běžel po hrázi podél druhého břehu, všiml si před sebou dalších postav.
Pod stromem kousek od svahu vedoucího k řece stála trojice mladíků. Jeden z nich toho nejmenšího strčil do hrudi a něco po něm křikl. Pak do něj vrazil ten druhý. Chlapec zakomíhal rukama a klopýtl. Nebezpečně blízko k okraji svahu.
„Hej!“ křikl po nich Filip, když se blížil. Všichni tři k němu otočili hlavu. Ti dva byli vyšší a starší, ale přesto jim nemohlo být víc než šestnáct. Asi dvanáctiletý chlapec vrhl po nově příchozím pohled plný paniky. Filip zastavil pár kroků od nich. „Máte nějaký problém, pánové?“
Agresoři se otočili a zvedli bradu. „Hele, jdi si po svým, strejdo,“ promluvil jeden z nich. Filip tenhle tón znal. Slýchával ho kdysi ve škole. A nikdy nevěstil nic dobrého.
Povzdychl si. „Poslyšte, oba vypadáte jako rozumní kluci. Musí vám být jasný, co by se stalo, kdyby spadl tam dolů. To určitě nechcete.“
Chvíli to vypadalo, jako by se rozmýšleli, jestli jim to za to stojí. Jestli by stačili i na něj. Filip však nehodlal dopustit, aby konflikt vyeskaloval.
„Vidíte tamhleten sloup?“ ukázal na kandelábr. „Je tam kamera. Policie by tak měla důkaz. A můžu vám říct, že takovej výslech není žádná sranda. Pár už jsem jich zažil.“ Blahosklonně se usmál.
Kluci viditelně znejistěli. Ještě chvíli zvažovali svoje možnosti, ale pak věnovali poslední výhružný pohled své oběti a bez dalšího slova seběhli z hráze na cestu.
„Díky,“ kuňkl chlapec a taky se otočil k odchodu. Filip z jeho tónu a shrbených ramen poznal, že tady pro něj šikana rozhodně nekončí. I o tom bohužel věděl svoje.
Znovu si povzdychl a opět se dal do běhu.
Slunce už stálo poměrně vysoko a svítilo mu do obličeje.
Když se blížil k domu, zpomalil do kroku. Kývl na sousedku, která zrovna venčila své dva teriéry, a prošel laťkovou brankou. Cestou ke vchodu zašátral v kapse po klíčích. Jen co otevřel dveře, obklopila ho lahodná vůně. Pousmál se, zavrtěl hlavou a automaticky zadal kód k deaktivaci alarmu.
Z kuchyně se nesl tichý hlas. Smích.
Filip odposlouchávat nehodlal. Toho měl dost v práci a do soukromého života si to tahat nechtěl. Proto se zul a zamířil rovnou ke zdroji.
„… jsem ještě nikdy nebyla. Půjdeme do aquáče…“ Jeho sestra stála opřená o kuchyňskou linku a k uchu si tiskla telefon. „Ale počkej, co když –“
„Brýtro.“
Tereza nadskočila, div jí telefon nevypadl z ruky.
Rychle se rozloučila a položila to. „Hej! Víš, jak nemám ráda, když na mě takhle vybafneš.“
Zvedl ruce v obranném gestu. „A ty víš, jak se to říká: kdo se leká, má černý svědomí. Co že jsi vzhůru tak brzo?“
„Nemohla jsem spát. V noci je tam nahoře jak ve finské sauně. Teda až na to, že se pak nemůžu zchladit v sudu s ledovou vodou.“
Terezin pokoj se nacházel v podkroví. I s kompaktní klimatizací tam v létě měla dobrých třicet stupňů. Tepelná izolace jejich domu byla přinejlepším zastaralá.
Na sporáku stála pánev, ze které se linula ta příjemná vůně.
„Dělám ti palačinky,“ řekla, když si všimla, kam se Filip dívá, a ukázala si palcem přes rameno.
Překvapeně si ji prohlédl. Takhle obvykle nevyvařovala. „Čím jsem si to zasloužil?“
„Říkám, že jsem nemohla spát. A ty po tom běhání potřebuješ živiny.“
Obrátil oči v sloup – to pochytil od ní – a zavrtěl hlavou. „Měla by ses trochu šetřit. Obzvlášť v tomhle vedru.“
Teď obrátila oči v sloup ona. „Jasně. Hele, už mi není deset, oukej?“
„Určitě?“
Zamračila se na něj, ale pak se usmála a obrátila se zpátky ke sporáku. Její škodolibě zdvižené koutky mu říkaly, že mu to rýpnutí brzo oplatí.
Filip zamířil do ložnice, aby se dal trochu do pořádku. Potřeboval sprchu.
V koupelně na sebe pustil vlažnou vodu a nevědomky si začal broukat melodii písničky Children of the Elder God. Řekl mu o ní Sam, jeho kamarád – slyšel ji prý v nějaké hře, o které nedokázal přestat mluvit, a nejmíň pětkrát Filipovi doporučil, aby si ji taky zahrál. Jeho hry nikdy nebraly, ale tu písničku si pustil. Skončilo to tak, že si stáhl všechny ostatní skladby od Old Gods of Asgard a tu nejchytlavější nedokázal vyhnat z hlavy.
Když se vrátil zpátky do kuchyně, osvěžený a připravený na poslední pracovní den v týdnu, Tereza už nandávala palačinky na talíř. Stále se usmívala, takže se jí ve tvářích udělaly malé dolíčky.
„Co je?“ zeptal se a taky se mu začaly zvedat koutky. Její úsměv byl vždycky nakažlivý.
„Nic, nic.“
„No tak. Co mi chce paní Velectěná abatyše sdělit?“
Ignorovala jeho narážku a pokrčila rameny. „Jenom tuhle písničku neznám.“
Filip se zamračil. „Jakou…?“ Pak mu to došlo. „Ty jsi poslouchala?“
„To nešlo neslyšet.“ Teď už se vážně křenila. „Víš, že máme tenký stěny. A mimochodem, máš to falešný,“ zatrylkovala.
Svůj „hudební hluch“ si uvědomoval, stejně tak to, že mají tenké stěny. Pamatoval si ještě, jak si sem Tereza poprvé přivedla kamarádky na přespání a otec musel několikrát vstávat z postele, aby je šel okřiknout, protože se při tom jejich ustavičném hihňání nedalo spát.
Stále s úsměvem na rtech zavrtěl hlavou a posadil se na barovou stoličku u kuchyňské linky. Měli sice jídelní stůl, ale zvykli si jíst tady. Už nějakou dobu jim oběma připadal příliš velký.
Tereza otevřela kredenc, stoupla si na špičky a prsty se snažila dosáhnout na sklenici s medem. Se svou výškou metr šedesát měla v tomto ohledu nevýhodu. Vždycky jí navrhoval, jestli ho nechce dávat někam níž. Ona vždycky odvětila, že to doroste, i když bylo jasné, že v šestnácti už zůstane taková, jaká je, aspoň co do výšky.
Teď s teatrálním heknutím vzala sklenici do ruky a postavila ji před něj. Filip vzal lžíci z košíku a pokapal si medem palačinky.
„Ty jíst nebudeš?“ zeptal se, když si uvědomil, že obsloužila jenom jeho.
Tereza zavrtěla hlavou. „Nemám hlad. Asi z toho horka.“ Vyskočila si na kuchyňskou linku a posadila se vedle Filipova talíře do tureckého sedu jako obvykle. Měla na sobě bílé tílko, béžové minikraťasy a na nohách kotníkové ponožky – jednu červenou s bílými puntíky a druhou zelenou s ošklivým sobem. „Večer jsi přišel pozdě. Nějaká sledovačka?“ zakmitala na něj obočím. Pokývl hlavou a polkl sousto. „Jop.“
„O-ou. To znělo otráveně. Zas někdo zahejbal?“
„Jak jinak.“
„Stává se vůbec někdy, že se spletou? Myslím ti lidi, co za tebou chodí?“
„Někdy. Ženský se obvykle nepletou. Chlapi bývají víc paranoidní.“
„Tak to mi jí je celkem líto. Stejně je to od těch chlapů sprostý,“ poznamenala Tereza a vytáhla mobil. „Prasáci.“
„Tentokrát jsem sledoval ženskou. Podezříval ji manžel.“
„No toto…“ Pozvedla obočí, ale dál už se nevyptávala.
Filip stejně nikdy nezabíhal do podrobností. Měl svou práci rád, ale snažil se netahat si ji domů, o zachování mlčenlivosti nemluvě – jedna z mála věcí, které převzal po otci.
„Co máš dneska v plánu?“ zeptal se po chvíli ticha.
Tereza někomu psala na telefonu a sotva vzhlédla, když odpověděla. „Jdu s Pavčou a pár dalšíma kámoškama do aquáče.“
„Dobrý nápad. V kolik otvírají? Tak v devět, v deset, ne?“
„Jo no.“ Nic dalšího neřekla. Zaujatě hleděla do mobilu.
Dalších pár minut tedy seděli v tichosti jen za zvuku tikání hodin, které na stěně v kuchyni visely odnepaměti. Tereza dál koukala do telefonu, nezvykle tichá. Jakmile Filip dojedl, vstal a odnesl talíř do dřezu, aby ho umyl. Otevřel lednici a nalil si vychlazenou minerálku.
Tereza se otočila. „Hele, na druhé poličce máš oběd. Zbylo něco od včerejška, tak jsem ti to tam nachystala, ať se to nevyhodí.“
„Díky moc. Jsi zlatá,“ řekl a vytáhl krabičku z poloprázdné ledničky. V hlavě si poznamenal, že musí po práci zajít nakoupit, pokud se zase nezdrží moc dlouho. Přinejhorším objedná nákup domů.
„Jo, a kdybys hledal tu dědečkovskou košili, máš ji venku na sušáku. Asi už by mohla být suchá, ale žehlit se mi v tom vedru moc nechtělo.“
Zavrtěl hlavou. „Ani na to nemysli. Pár záhybů ještě nikoho nezabilo.“ Znovu si uvědomil, jak moc má jeho sestra zažité všechno, co jí otec za ta léta bez matky vštípil. „Máš něco v plánu o víkendu?“ zeptal se, opřený o kuchyňskou linku se sklenicí v ruce.
„Hmm,“ zamručela a našpulila spodní ret. „Nooo, něco málo. Proč?“
„Nechceš zase vyjet někam na kešky? Třeba do Jeseníků, tam by mohlo být v tuhle dobu celkem přijatelně.“
„A co kdybys někam vyrazil sám?“ Když se zamračil, rozvedla to: „O víkendech jsi buď v práci, nebo se mnou.“
„Pokud potřebuješ víc prostoru, stačí říct. Nechtěl jsem, aby –“
„Ne, to ne, jenom bys měl taky trochu žít. Poznávat lidi. Za pár let odjedu někam na kolej a nechci, abys tady zůstal sám. Co třeba zajít do baru a někoho sbalit? Tak šťastnýho jako se Sárou jsem tě nikdy neviděla.“
Přes svůj předchozí vztah se už dávno přenesl, ale zmínka o baru, a tím pádem i o pití v něm vyvolala temnotu, kterou se snažil rychle zaplašit. „Dobře, dobře, beru na vědomí. Takže tuhle sobotu teda na kešky nechceš?“
Povzdychla si. „Když s sebou zase vezmeme Sama…“
„Dnes by měl volat, tak se ho zeptám.“
„Super,“ řekla, ale ani jednou se na něj nepodívala a o nějakém nadšení nemohla být řeč.
Filip umyl sklenici od minerálky. „Hele, vzala sis –“
„Jo, vzala,“ odbyla ho. „Stejně jako včera a předevčírem a předpředevčírem…“
„Víš, že to není sranda.“
„To mi nemusíš připomínat.“
Povzdychl si. „Jenom mám o tebe starost.“
„To říkal i taťka .“ Hořký podtón jejích slov mu neunikl, stejně tak to, jak se při slově taťka zapitvořila. „Nejsem malá,“ dodala tiše o trochu vážněji. Jeho pohledu se stále vyhýbala.
Filip pokývl hlavou a vrátil se do ložnice. Strčil si do kapsy telefon, do batohu uložil oběd a následně zbraň, CZ 75, kterou měl pokaždé položenou na nočním stolku. Přestože měl plné právo nosit ji u pasu, nerad k sobě přitahoval pozornost, a té by se v létě, kdy na sobě neměl tolik vrstev, bezpochyby nevyhnul. Nakonec vzal do ruky klíčky od auta, opatřené magnéziovou tyčinkou a přívěskem ve tvaru psí tlapky.
„Budeš ještě něco potřebovat, než pojedu? Nechceš třeba někam hodit?“ zeptal se, když procházel kuchyní.
„Dobrý, klidně jeď. Možná to ještě zkusím na pár minut zalomit, než taky vyrazím.“ Položila telefon na kuchyňskou linku, protáhla se a zívla. Všiml si kruhů pod jejíma očima a celkově sinalé pleti. Nejspíš se v tom vedru opravdu necítila nejlíp. Měl chuť se ujistit, jestli s ní nemá zůstat doma, ale věděl, že by ho odbyla, a navíc měl na dnešek sjednané klienty.
Přehodil si popruh batohu přes rameno, a než zamířil ke dveřím, otočil se na Terezu a zasalutoval. „Nechť tě provází síla.“
„A tebe smysl pro humor. Čekala jsem, že dnes vymyslíš něco lepšího.“
„To mi poradil Sam,“ zabrumlal.
„Sam je nerd. Co prostě obyčejný ‚tak se měj‘?“
„Tak se měj, Velectěná abatyše.“ Položil si dlaň na srdce a mírně se uklonil.
Tereza si povzdychla, ale seskočila z kuchyňské linky, přistoupila k němu a objala ho. „Mám tě ráda,“ zašeptala.
Políbil ji do vlasů a pohladil po zádech. „I já tebe.“
Věnoval jí poslední pohled a poté už vyrazil z domu. Slunce zatím příjemně hřálo a vzduch byl stále svěží. Ideální, aby si šel odpoledne zase zaplavat a trochu se po náročném pracovním týdnu uvolnil. Možná si k večeru skočí na střelnici, aby nevyšel ze cviku.
Tohle by mohl být fajn den, pomyslel si.
„Dobrý den, pane Pospíšile. Pojďte dál.“
Filip zavřel dveře za svým ten den už třetím klientem, podal si s ním ruku a pokynul mu ke křeslu u konferenčního stolku. Muž ho také pozdravil a posadil se. Ve většině detektivních kanceláří jednání probíhala u stolu. Filipovi se však s klienty lépe jednalo takto, neformálněji.
„Mohu vám něco nabídnout? Vodu, kávu?“
„Voda stačí, díky,“ odvětil muž.
Filip vykročil k výdejníku a cestou mrkl na hodiny.
Do kanceláře si už před nějakou dobou pořídil tiché –při práci měl rád naprostý klid. Ručičky ukazovaly pět minut po dvanácté.
Postavil sklenici s vodou na korkový podtácek a zaujal místo v křesle naproti svému klientovi. Byl to statný chlap po čtyřicítce, s hustými tmavými vlasy, dioptrickými brýlemi a povážlivým břichem, dmoucím se pod těsnou propocenou košilí bledě modré barvy.
„Ve vašem případě došlo k novému vývoji,“ začal Filip.
Skutečnost, kterou se mu chystal sdělit, sice mohl zaobalit, ale domníval se, že v případě tohoto klienta to nemá smysl. To se mu následně potvrdilo.
„Tak to na mě vybalte. Zahejbá mi, co?“ řekl muž, jehož tón nasvědčoval tomu, že se snaží působit, jako by byl nad věcí.
Filip přikývl. „Vaše žena má s největší pravděpodobností milostný poměr.“
„S kým?“
Chvíli zvažoval, kolik mu toho může říct, aniž by tím odpálil pomyslnou bombu. „Podle mých zjištění to byl její bývalý kolega.“
Muž se na něj podíval, jako by mu právě oznámil, že jeho žena spáchala vraždu. „A to jako víte jistě?“
„Ano, vím to jistě.“
Klient zbledl a následně zbrunátněl. Nato vybuchl.
„To snad není pravda!“ rozhodil rukama a vstal. „Tak já dřu jak mezek, abysme měli co do huby, a ona si to zatím rozdává s tím hajzlem.“ Začal rázovat po místnosti, pěsti zaťaté, jako by se tady každou chvíli mohl zjevit daný milenec a on mu hodlal jednu natáhnout. „A to jsem si začínal myslet, že se mi to všechno jenom zdá. Houby! Já ji nechávám doma, že prej nemůže najít práci. Měl jsem hned vědět, že jí z toho rupne v kouli a začne vymejšlet hovadiny. To prej ženský po čtyřicítce dělaj. Víte, že se začala holit? Tam dole. To nikdy nedělala. Ani jednou.“
Filip tomu nechal volný průběh. Nemělo smysl snažit se ho uklidnit. Především musel dát klientovi najevo, že ho poslouchá, přestože se nejednalo o terapeutické sezení.
„Určitě to s ním táhla už od doby, co ještě pracovala v tý podělaný kanceláři. Však až já ho dostanu, ten hajzl uvidí,“ soptil muž a dál rázoval po místnosti. Po čele mu stékal pot. Sundal si brýle a protřel si oči. Obrátil se na detektiva. „Máte nějaký důkazy? Fotky nebo něco?“
„Mám.“
„Chci je vidět.“
Filip si klienta změřil pohledem – chlap ve středních letech, konzervativní, s pevně danými hodnotami a jasnou představou o tom, kdo má v domácnosti zastávat
jakou roli. Ale hlavně byl výbušný. Hodně výbušný. To Filipovi došlo už ve chvíli, kdy mu tenhle člověk při první schůzce popisoval svůj problém. Věděl, že právě kvůli tomu může být riskantní se do toho pouštět. Mohl klienta preventivně odmítnout, jako by to udělalo mnoho jiných, opatrných detektivů. On měl však na podobné případy taktiku.
„Podívejte se,“ začal klidným hlasem. „Máte vztek, a oprávněně. Proto bude lepší, když tomu dáte trochu času. Nebyl byste první, kdo pod náporem emocí udělal něco neuváženého a potom toho litoval. Zjistit takovou věc není příjemné. Ano, ty fotky tady mám a ukážu vám je, ale až za pár dní. Do té doby si můžete s manželkou promluvit a rozhodnout se, co dál.“
„Co jako dál? Chrápe s jinejma chlapama, přes to nejede vlak.“
„V tom případě vám můžu jenom doporučit, abyste si sehnal právníka k rozvodovému řízení. Mám nějaké kontakty, můžu vám je předat.“
Muž si přejel rukou přes obličej. Na silném prsteníčku se mu zaleskl obyčejný zlatý kroužek. Ztěžka vydechl do dlaní, pak si zapřel ruce v bok a chvíli tam jen stál, funěl a díval se z okna. Po nějaké době se opět svalil do křesla a sklopil hlavu do dlaní. Trochu už se uklidnil, ale Filip předpokládal, že až mu příští týden ukáže fotky, na kterých jeho žena otvírá dveře o dvacet let mladšímu muži a po hodině ho opět líbá na rozloučenou, bude následovat další vlna vzteku, jen ne tolik nebezpečná.
Nemusel to dělat – jeho klient měl právo vidět důkazy hned. Co na tom, že by pak svého konkurenta dost možná napadl a skončil v kriminále, přece by to provedl z vlastní vůle. Filip jen dělal svoji práci a nad podobnými důsledky by si klidně mohl umýt ruce. Ale nechtěl.
Dohodl se s klientem na termínu následující schůzky a vyprovodil ho. Ve dveřích mu pevně stiskl ruku a popřál mu, ať se drží.
Jakmile zase ve své kanceláři osaměl, usadil se ke stolu. Chystal se vytáhnout oběd, ale ještě předtím zkontroloval e-mailovou schránku a zprávy na telefonu. Měl tam jednu.
Zavolej, až budeš moct.
Vytočil tedy číslo svého pracovního partnera a dobrého přítele Samuela Potockého.
„Čau, čau,“ ozvalo se v telefonu po třech zazvoněních.
„Ahoj, Same. Co pro mě máš?“
„Jo, jde o ten případ z úterka. Víš, ta zpronevěra. Ještě nemám všechno, ale podařilo se mi trochu proklepnout ty dva podezřelý.“
„A?“
„Ta ženská má záznam v Centrální evidenci exekucí. A docela čerstvej. Dva měsíce zpátky.“
„A co to podle tebe znamená?“
„Vždyť je to jasný jak facka. Borka spadla do dluhů a snaží se z těch sraček vyhrabat s pomocí firemních peněz.“
„To jim ale jako důkaz stačit nebude.“ Filip se s dlouhým povzdechem opřel v otočné židli. „Potřeboval bych vědět, jak velkej ten její škraloup je, jak vysoké má měsíční splátky, jestli ten dluh třeba už neumořila a nečeká na výmaz…“
„Což jsou věci, co ti nedokážu zjistit.“
„No, nedá se říct, že bys to vyloženě nedokázal.“
Sam zněl náhle ostražitě. „Vůbec nechápu, o čem mluvíš.“
Filip jeho náznak pochopil a dál to nerozmazával. „Jenom prostě budeme potřebovat něco hmatatelnějšího. Je to velká soukromá firma a mají vysoké nároky.“
„Myslíš, že přejdou ke konkurenci?“
„Leda by se konkurence dokázala nabourat do databází Exekutorské komory a všechny ty informace zjistit.“
Sam se uchechtl. „Už vidím, jak se takovej Machala někam hackuje. Co tak vím, ještě pořád používá tlačítkovej telefon.“
„O konkurenci jenom v dobrém, Same.“
„To se snad říká o mrtvejch, ne?“
Filip zavrtěl hlavou a dál to nekomentoval. „Když už tě mám na drátě, chtěl jsem se tě na něco zeptat. O víkendu se s Terkou chystáme na kešky. Ptala se, jestli pojedeš taky.“
„To mě má tak ráda?“
„Hlavně tě chce aspoň jednou za uherskej rok vytáhnout někam ven. Abys nepřirostl k té svojí sesli.“
„To je od ní hezký. Ale radši jeďte sami. Ještě bych tu kešku zase rozšlápl.“
Filip se zasmál. Pořád si vybavoval, jak se tehdy Sam zatvářil. „Terka se mohla potrhat smíchy.“
„Jo, jsem rád, že jsem vás oba pobavil,“ utrousil kysele, ale v jeho tónu zněl úsměv. „Ještě dám vědět.“
Faktem bylo, že by vážně potřeboval někam vyjet a vyčistit si hlavu. Posledních pár týdnů měl v práci nával. Nejednou si říkal, že by se mu hodil nějaký společník. Jistě, měl sice Sama, ale ten se živil jako IT konzultant na volné noze a Filipovi jenom pomáhal. Filip nikoho vhodného neznal a nerad by najal člověka jen na základě inzerátu, i kdyby si ho předem důkladně proklepl.
Ve sluchátku se ozvalo tiché zamňoukání. Sam si odtáhl telefon od ucha. „Jo, Leiuško, už vás jdu nakrmit.“ Pak pokračoval směrem k Filipovi. „Tak jo, já se teda ozvu. Kdyby něco, jsem na příjmu. Jako vždycky.“
„Jasně, díky. Měj se.“ Zavěsil a znovu se podíval na hodiny. Za dvě minuty jedna.
Vytáhl z batohu krabičku se zbytkem rizota. Sestra ho včera uvařila k obědu a on si ho jen ohřál, když přišel někdy kolem jedné v noci domů. Včerejší sledování přítelkyně jednoho z klientů se protáhlo. Případů podezření z nevěry tu měl poslední dobou požehnaně.
Dokud na to ještě byli dva, dalo se to zvládat. Filip pomáhal otci už při studiu na policejní akademii, a proto nikdo nic nenamítal, když mu táta po ukončení magisterského studia pomohl sehnat koncesi, přestože Filip neměl u policie nebo armády reálnou praxi. Zanedlouho poté otec zemřel při autonehodě, a nechal tak synovi na krku nejen kancelář, ale hlavně svou tehdy třináctiletou dceru z druhého manželství.
To bylo před třemi lety. Od té doby se snažil prázdné místo po otci zaplnit jak v práci, tak v soukromém životě, ale hezky po svém. Někdy mu připadalo, že se mu to daří. Jindy o tom pochyboval.
V místnosti začínalo být horko, proto vstal a šel pustit stropní ventilátor. Zrovna když se natahoval po vypínači, zazvonil mu telefon.
Vrátil se ke stolu a mrkl na displej. To číslo neměl uložené, ale noví klienti mu koneckonců volali v jednom kuse, proto bez okolků přetáhl zelené tlačítko.
„Detektivní kancelář Skácel.“
„Dobrý den, pane Skácele.“ Mužský hlas s nádechem autority. A něčeho dalšího. „U telefonu Lubomír Šrom, Nemocnice svatého Petra.“
Filip se zamračil a posadil se. „Co pro vás můžu udělat?“
V životě ho potkalo nemálo těžkostí. Jeden by si myslel, že člověka, kterého opustí matka a zemře mu otec, už jen tak něco nezlomí. Nebo že si už své životní útrapy vybral. Nebo že je třeba osud aspoň trochu spra-
vedlivý a nevezme mu i to poslední, na čem mu v životě záleží.
Jenže osud spravedlivý není. A následující slova, která se ozvala z telefonu, ho v tom znovu utvrdila.
„Jde o vaši sestru.“ Lékař se odmlčel. „Krátce po dvanácté zemřela.“
„Vlak právě přijíždí do stanice Praha‑Smíchov. Příští zastávka: Praha, hlavní nádraží. Vážení cestující, děku jeme, že jste využili služeb společnosti České dráhy…“
Zoe se zvedla, odsunula prosklené dveře přeplněného kupé a zamířila k východu. Krajina za okny ubíhala čím dál pomaleji a po chvíli se jí skrz okno v chodbičce naskytl výhled na dvě věže Vyšehradu, tyčící se na druhém břehu Vltavy.
Přímo u dveří stála postarší paní se stříbrnými vlasy staženými do drdolu a nervózně klepala prsty o svůj napěchovaný kufr. Zoe se ani nemusela ohlížet, aby věděla, že už se za ní stihla vytvořit fronta. Někde vzadu začalo vřeštět dítě a vedle ní se namáčkla hlučná skupinka puberťáků.
Brzdy vlaku pronikavě skřípěly a všichni se začali tlačit ke dveřím, patrně ze strachu, že nestihnou vystoupit. Vůz ani ještě nezastavil a dáma už lomcovala s prehistorickou klikou.
„Se do teho vopři, ne?“ ozval se vzadu nějaký strejc se silným moravským přízvukem.
„Zasekly se?“ zeptala se Zoe. Netrpělivý zástup už jí začínal šlapat na paty.
Žena frustrovaně hekla a ještě jednou se pokusila dveře otevřít. Bez úspěchu. „Asi jo. Měla jsem jet tím novým.“
Zoe ke dveřím přistoupila – vlastně ani neměla jinou možnost –, otočila klikou a opřela se do nich. Opravdu byly trochu zatuhlé, ale napodruhé povolily.
Seskočila na nástupiště a mimoděk se ohlédla po té postarší dámě, která se snažila procpat kufr úzkými dveřmi. Neměla daleko k tomu, aby i s ním vypadla na dlažbu hlavou napřed. Zoe se po jejím kufru natáhla a postavila ho na zem.
„Děkuju,“ řekla žena. Očividně se jí ulevilo, že z vlaku stihla vystoupit dřív, než by ji odvezl na nějaké místo, z nějž není návratu.
Zoe pokývla hlavou a vyrazila ke schodům. V nádražní budově bylo poslední den v srpnu obzvlášť rušno. Lidé se vraceli z dovolených a výletů a studenti mířili vstříc dalším deseti měsícům v područí školského systému. Ve vzduchu se vznášelo vzrušení z čerstvých letních zážitků smísené s hořkostí z nevyhnutelného stereotypu následujících týdnů. Zoe si mohla jen představovat, jaké to je – něco jako stereotyp už nějakou dobu neznala.
Když se konečně propletla davem a opustila dusnou budovu, zhluboka se nadechla. Vzduch v hlavním městě byl jiný, těžší než v Plzni, odkud přijela. Nikdy velká města neměla v lásce, z mnoha důvodů. Pokud však nemohla jinak, dokázala se soustředit na jejich klady, jako třeba anonymitu – v davu se stane jen další tváří, na kterou každý zapomene dvě vteřiny poté, co ji uvidí.
Prahu sice nenavštívila poprvé, ale dobře ji neznala. Proto si už cestou projela mapu a vyhlédla si několik hotelů v blízkosti svého cíle, k němuž dokázala trefit i bez příprav. Nacházel se zhruba tři kilometry severozápadně od nádraží. Pěšky tam dojde za necelou půlhodinu, pokud se cesta nezkomplikuje. Ačkoliv si dávala pozor a žádné výstražné signály nezaznamenala, tímhle si nikdy nemohla být jistá.
Blížila se pátá hodina odpoledne a slunce už ztratilo svůj žár. Po obloze plulo jen pár nadýchaných mráčků, věstících další dny hezkého počasí.
Zoe kráčela svižně po kočičích hlavách a sledovala okolí. Musela uznat, že město mělo své kouzlo – zdobená průčelí budov působila majestátně, a to ještě ani nedošla do centra. Místní měli na dosah ruky všechno, na co si jen vzpomněli. Je libo kočičí kavárnu? Obchod s vodními dýmkami? Bordel s nafukovacími pannami? V Praze najdete všechno.
Z Plzeňské zabočila do mírně stoupající boční ulice, až došla k budově o pěti patrech. Úplně dole se nacházel obchod s obuví a nad ním bytové jednotky. Mohla to vzít přes prodejnu, ale místo toho zamířila k bočnímu vchodu. Po očku se rozhlédla kolem. Nikdo jí nevěnoval pozornost, jen v rohu nad dveřmi blikala bezpečnostní kamera.
Užuž zvedala ruku a chystala se zazvonit. Na poslední chvíli ustoupila stranou. Dvě vteřiny nato se dveře rozletěly a prohnala se jimi skupinka dětí. Poslední z nich, dívka kolem deseti let, se usmála a dveře jí podržela.
Tohle mu omlátím o hlavu, pomyslela si Zoe. Jako by už tak nestačilo, že tu mají starý zámek, který by odemkla ani ne za minutu.
Oplatila dívce úsměv, vešla dovnitř a vyrazila po schodech nahoru. Ve třetím patře zamířila k robustním dveřím napravo a zazvonila.
Na notnou chvíli zavládlo ticho. Tedy ne tak docela – z vedlejšího bytu se ozývala znělka nějakého seriálu, nejspíš jednoho z těch nekonečných, určených k úniku od denní rutiny. V jednom z bytů ve vyšším patře někdo spláchl. Zvenčí se ozýval hukot dopravy.
A zpoza dveří tiché kroky a mělký dech.
„Víte, že někteří pavouci mají jenom dvě nohy?“ Hlas utlumilo dřevo masivních dveří.
Zakoulela očima „Ano, ale jen jeden horský druh.“
Slyšela cvakání několika zámků. Potom se dveře otevřely.
Zoe se ještě naposled zaposlouchala a zkontrolovala okolí, načež vstoupila dovnitř.
Jen co za ní dveře zapadly, ocitla se v medvědím objetí.
„To je dost, že jsi tady.“
Váhavě svého hostitele poplácala po zádech a usmála se. Nebyla na tenhle typ fyzického kontaktu zvyklá. „Taky tě ráda vidím, Vincente.“
Když ji pustil, o krok ustoupil. „Promiň, nemohl jsem si pomoct. Člověk nikdy neví, kdy…“
„Já vím. V pohodě.“
Zula se a vedle starobylého věšáku na oblečení si odložila batoh, na straně opatřený dodatečným vakem. Odvázala si šátek, který po většinu času nesundávala z krku, a pověsila ho na háček.
Vincent mezitím zmizel v kuchyni. „Dáš si čaj?“ zavolal na ni zpoza rohu.
„Ráda.“
Zamířila rovnou do obýváku, jako by tam bydlela –a faktem bylo, že Vincentův byt měl k jejímu domovu asi nejblíž. Ve vzduchu cítila slabou vůni rooibosu, na stěně visely starodávně vypadající a hlasitě tikající hodiny. Skrz babičkovské záclony do místnosti dopadalo odpolední světlo, ale dvojité okno skýtalo výhled jen na sousední budovu. U jedné stěny stála oprýskaná rozkládací pohovka, naproti pak prehistorická šatní skříň. Na první pohled se mohlo zdát, že tu žije nějaký nudný staromilec. A o to právě šlo.
Chvíli tam stála a poslouchala, jak Vincent vedle připravuje čaj. Za dvě minuty se vrátil i se dvěma hrnky horkého nápoje v ruce. Jeden z nich jí předal.
Pak vytáhl z kapsy dálkové ovládání, na kterém stiskl pár tlačítek. Ohromná skříň se téměř neslyšně odsunula a odhalila dveře do další místnosti. Tyto chránil elektronický zámek. Když Vincent zadal kód na číselníku, zámek cvakl a dveře se odemkly.
S mírnou úklonou jí pokynul, ať jde jako první. Jeho staromódní způsoby jí vždycky připadaly roztomilé, obzvlášť vzhledem k tomu, čím se živil.
Místnost, do níž vstoupila, se od zbytku bytu nemohla lišit víc. Pokoji vévodil masivní dřevěný stůl přetékající stohy papírů a technikou všeho druhu, od počítače se třemi monitory až po zařízení, o nichž ani nevěděla, k čemu slouží. Jednu stěnu zabírala ohromná knihovna. Táhla se od podlahy až po strop, plná knih, šanonů a složek, které na první pohled neměly žádný řád. Na skříňce opodál stálo terárium, z nějž si nově příchozí měřila Hedvika, Vincentův sklípkan, a stěnu za stolem zakrývalo něco, čemu Zoe říkala „konspirační tabule“, protože vypadala přesně jako tabule napůl šílených konspiračních teoretiků, plná papírků, fotek, map, špendlíků a dalších věcí.
Jednou se podivila, jak se v tom zmatku může vyznat. „To, co vidíš, není žádný bordel,“ vysvětlil. „Jedná se o důmyslný pořádkový systém, který jen momentálně nechápeš.“ A on se v tom svém „pořádkovém systému“ jako jediný skutečně vyznal. Dalo se to považovat za další, tentokrát však neúmyslné bezpečnostní opatření.
Vincent postavil svůj hrnek na jediné volné místo na pracovním stole a vyvezl zpoza něj velké otočné křeslo. Zoe si od skříňky vedle Hedviky přitáhla stoličku a posadila se. Vincent si sedl naproti ní, opřel se a přehodil si kotník přes koleno. Měl na sobě černé tričko s nápisem Oh Deer Diner, dlouhé hnědé vlasy stažené v týle.
„Tebe to nikdy neomrzí, co?“ řekla, když se oba uvelebili.
Zmateně stáhl obočí. „Co?“
„Viděl jsi mě přicházet, ale stejně ses mě zeptal na heslo.“
Vincent byl napojený na všechny bezpečnostní kamery v okolí. Dobře věděla, že ta nad vchodem není žádnou výjimkou.
„Takovou příležitost bych si nenechal ujít,“ zakřenil se. „Lidi, kteří ho znají, mi sem moc často nechodí.“
„Zato sem chodí spousta dalších lidí. Sousedi ti dovnitř pustí kdekoho. Jednoho krásného dne vám to tu někdo vykrade. Nebo hůř.“
„Já vím!“ Rozhodil rukama. „Už jsem si několikrát stěžoval domovníkovi, ale ten vždycky jenom vylepí plakát na nástěnku a šlus. Někdy mám dojem, že by s tím nic nedělal, ani kdyby tu někoho kuchnuli. Už mi to fakt leze krkem, ale kdybych na něj zatlačil moc, myslel by si, že tady snad schovávám bandu nelegálních migrantů.“
Pousmála se. O jeho paranoii dobře věděla – a do jisté míry k ní měl důvod vzhledem k tomu, kým býval a co dělal v současnosti.
Kývla bradou k jeho pracovnímu stolu, na němž panoval chaos vskutku královský. „Předpokládám, že ti v práci dávají pěkně zabrat.“
„Ani mi nemluv.“ Podepřel si prsty spánek. „Nedělám tam ani půl roku, ale připadá mi, jako bych tam dělal půl století.“
„Nebaví tě to?“
„To jsem neřekl. Jenom je to jiný. Když jsem pracoval pro vás, dělal jsem si, co jsem chtěl. Teda, ne co jsem chtěl. Dělal jsem jenom to, co bylo ve vašem nejlepším zájmu. Nikomu ani muk, chraň bůh,“ drmolil Vincent. „Ale víš, jak to myslím. Měl jsem jakž takž volnost. U rozvědky jsem šíleně svázaný.“
