Smrt programátora by Nakladatelství MOBA

STANISLAV ČEŠKA Smrt programátora

Věnováno manželce Hance, prvnímu přísnému i laskavému kritikovi této knihy.

I když nechci a ani nemohu popírat ten fakt, že existují města a mnohá místa v knize popisovaná, stejně jako jisté úřady, instituce a také lihoviny v příběhu zmiňované, dovoluji si výslovně zdůraznit, že samotný příběh a všechny osoby v něm jsou vymyšlené a jakákoliv podobnost se skutečnými osobami či událostmi je čistě náhodná.

Navíc si dovoluji zdůraznit, že pokud by tento příběh přesto náhodou někomu připomínal skutečné události, určité postavy, charakterizace, události, dialogy a místa, toto vše bylo více či méně zbeletrizováno, případně vymyšleno pro účely literárního příběhu.

S ohledem k takové beletrizaci nebo literární fikci je jakákoliv podobnost se jménem, skutečným charakterem nebo historií jakékoliv osoby, živé či mrtvé, jakéhokoliv produktu či výrobku, jakéhokoliv tvora, věci či objektu, případně skutečné události dána pouze literárním zpracováním a nemá v žádném případě popisovat, případně odrážet jakoukoliv skutečnou postavu, charakter, historii, výrobek, věc nebo objekt.

Tři měsíce před parlamentními volbami

Léto pevně třímalo vládu nad přírodou. Ptáci v zahradě vily Kryštofa Bartoloměje Lacroix – mezi přáteli zvaného Krysťa – řvali jako pominutí a Kryštof se tím jako každý rok nepokrytě bavil.

Když dokončil svoji ranní toaletu, plácl si na obličej trochu drahé kolínské, kterou si přivezl minulý týden z jednoho newyorského butiku. Přesunul se do obýváku své rozlehlé vily, jehož celou jednu stěnu tvořily pouze ocelové rámy a sklo.

Na jídelním stole tam měl snídani, kterou mu jako každé ráno připravila jeho ukrajinská hospodyně Irina Golubčenko. Tak jak to Kryštof měl rád. Frankfurtské párky, volské oko ze tří vajec, křupavé housky ze stánku pár zastávek trolejbusu od jeho vily, čerstvě vylisovaný mandarinkový džus a voňavé espreso z arabiky ze Sumatry.

Kryštof otevřel velké posuvné francouzské okno a nechal do místnosti vniknout čerstvý ranní vzduch a ptačí jekot, který byl předtím slyšet pouze tlumeně přes pootevřené okénko v koupelně.

Uchopil do ruky šálek s kávou a pomalu vyšel na balkón, který se táhl podél celé stěny místnosti a byl zastřešený lehkou, elektricky ovládanou zasunovací stříškou, takže jste si na balkóně mohli dopřát sluníčko nebo osvěžující stín. Jak vám bylo libo.

Zastavil se u zábradlí, na kterém měl připevněnou malou odkládací poličku určenou právě pro to, aby si na ni mohl položit šálek kávy nebo skleničku se svým oblíbeným karibským rumem a kochat se pohledem na hluboko dole ležící údolí Svratky a brněnské čtvrtě Žabovřesky, Jundrov a v dáli Komín. V téhle části brněnských Stránic bydleli jenom dobře a lépe situovaní občané Brna a Kryštof dobře věděl, že on patří k těm nejlépe situovaným.

Usrkl si trochu kávy a vrátil se pro jídlo. Nakonec si donesl zbytek snídaně i s tácem, tak jak mu ji nachystala starostlivá Irina.

Ukousl pořádný kus párku, zajedl jej neméně velkým kusem křupavé housky, vzal do ruky talířek s volským okem a při pohledu na panorama před ním jej přepadl záchvat nostalgie a zavzpomínal na své dětství a mládí, tak jak mu je vylíčil děda, který jej vychoval…

Kryštof založil firmu, která mu přinesla pohádkové bohatství, ještě jako středoškolský student. Tehdy to ovšem ještě byla firmička, kterou sice už podle počátečních písmen svého jména nazval Krybarlac Software, nicméně byl jejím majitelem, šéfem i jediným zaměstnancem.

Své francouzské příjmení měl po francouzském otci.

Kryštofova matka, dcera poměrně movitého brněnského právníka Bartoloměje Zapletala a jeho ženy Jany, také Jana, nadaná malířka, si svého fešného Francouze, jehož jméno bylo Christophe Lacroix, přivezla z výletu do Bretaně, na který se vydala hned na jaře v devadesátém roce minulého století, v době opojného pobláznění Československa pocitem nabyté svobody a opojení Západem.

Kryštofovu matku Bretaň přitahovala už od mládí a vlastně ani nevěděla proč. I když ten první impuls asi byla kniha fotografií z tohoto kouzelného koutu Francie, kterou objevila v jednom regálu antikvariátu, který navštěvovala. Jana si knihu pozorně prohlédla a začalo v ní klíčit přání tuhle zemi jednou navštívit.

Její toulky po Bretani ji zavedly až na ostrov Belle-Île, něco přes osmdesát čtverečních kilometrů velký, ležící v Biskajském zálivu asi 25 kilometrů jižně od města Carnac.

Když seděla na břehu moře poblíž vesnice Locmaria na východě ostrova a malovala místní pobřeží a surfaře na vlnící se mořské hladině, jeden z nich se s ní dal do řeči. To ještě Janu tmavovlasý svalnatý Francouz nijak zvlášť nezaujal.

Jenže toho dne večer se pak oba znovu potkali v jednom bistru v centru ostrova, městečku Le Palais, kde v jednom nevelkém hotýlku Jana bydlela. A jestli to byla nostalgická atmosféra bistra vyzdobeného rybářskými trofejemi, chuť pastisu nebo prostě vzájemná sympatie, Jana nevěděla a ani nad tím později nijak zvlášť nepřemýšlela.

I když tedy pravda byla také to, že nešlo tak úplně o náhodu. Christophe se jí později přiznal, že se mu hned líbila při jejich prvním setkání na mořském břehu u vesnice Locmaria. A tak si zahrál na detektiva a trochu ji sledoval. Takže setkání v bistru z jeho strany náhodné určitě nebylo. Ovšem i tak nemohl Christophe vědět, jestli budou sympatie oboustranné, ale řekl si, že se o to musí pokusit.

Napodruhé už mezi nimi jiskra přeskočila oboustranně a prostě se to stalo. Oba spolu po celovečerním povídání nad sklenkou pastisu skončili v posteli v Janině pokoji a promilovali celou noc. Takže toho dne jel Christophe na moře naprosto nevyspalý. Štěstí mu však přálo, jak to tak u zamilovaných bývá, a brzy měl v sítích dost ryb pro své zákazníky. A před dalším setkáním s Janou se tak stihl i vyspat.

Nakonec na ostrově Jana zůstala podstatně déle, než plánovala, a na cestu domů se vydala už s malinkým Kryštofem ve svém břiše a s jeho otcem Christophem, když zjistila, že je těhotná.

Janini rodiče byli poněkud vyvedení z míry, když jim po návratu dcera připravila překvapení informací o tom, že budou prarodiči, a k tomu jim navíc představila fešného Bretoňce jako jejich budoucího zetě.

Svoji jedinou dceru však milovali, a tak jak ji podporovali v jejím malování, kterým si už přes své mládí slušně vydělávala, pomohli jí i se založením její vlastní rodiny. Janini rodiče však byli praktikující katolíci, takže svatba se musela konat co nejdříve.

Zpočátku se zdálo Janě vše zalité sluncem. Zamilovaně koukala na svého Christopha, on zase na ni. Christophe se dokonce začal učit česky, dělal v tom slušné pokroky a našel si zaměstnání na Brněnské přehradě v lodní dopravě provozované brněnským dopravním podnikem.

Na jaře v roce 1991 se narodil malý Kryštof Bartoloměj a jeho otec, velký Christophe, si najednou uvědomil, že Brněnská přehrada není Atlantik, bez kterého on prostě nemůže žít. Janě se zase nechtělo s novorozencem stěhovat na bretaňský ostrov.

A tak když byl malému jeden měsíc, sbalil si velký Christophe svoje věci, nešťastné Janě nechal adresu, na které bude k zastižení, a rozvod se o pár týdnů později už vyřizoval písemně.

Rok nato zemřela Jana Zapletalová, Kryštofova babička, na rakovinu slinivky, která měla bohužel moc rychlý průběh. A po dvou letech potkal stejný osud i Kryštofovu mámu, která až do své smrti smutně vzpomínala na Kryštofova otce. Tomu poslali zprávu o Janině smrti a Christophe obratem odpověděl, že na pohřeb přijede. Jenže místo toho, aby bylo malému Kryštofovi dáno poznat otce, přišla pouze zpráva z ostrova Belle-Île, že Christophe zahynul při přistávání na své rybářské lodi

při bouři, která náhle a bez varování udeřila na pobřeží

Bretaně.

Kryštof, kterého potom vychovával a vychoval děda Bartoloměj, tak otce nikdy nepoznal a na matku mu v paměti zůstaly pouze nejasné vzpomínky malého dítěte.

Ve škole se brzy ukázalo, že chlapec vyniká v matematice a informatice a v průběhu studia na gymnáziu si už Kryštof přivydělával díky své softwarové firmě Krybarlac. Nejprve to byly jen drobnosti. Podle požadavků svých zákazníků jim pomáhal s problémy na jejich osobních počítačích, potom začal vyrábět na zakázku různé drobné programy.

A během studií na elektrofakultě brněnské techniky se Kryštofův Krybarlac postupně měnil v rostoucí softwarovou firmu, která pracovala pro velké průmyslové podniky i finanční instituce v tuzemsku i zahraničí a postupem času začala pracovat i pro stát. To sice vyžadovalo jaksi speciální přístup a pochopení pro potřeby rozhodujících státních funkcionářů a úředníků, jak tomu ironicky Kryštof říkal v kruhu svých nejbližších, ale pokud jste věděli, kde a jak projevit vděčnost, byly zisky z takových zakázek maximální. A spokojený byl jak Kryštof, tak i jeho partneři na straně státu.

To už se Kryštof dávno osobně nevěnoval vývoji software a veškerou svoji energii věnoval řízení Krybarlacu a obchodním záležitostem. O odbornou stránku fungování Krybarlacu se staral Kryštofův kamarád a první zaměstnanec, dnes spolumajitel Krybarlacu a vedoucí vývoje firmy Robert Hánovský, spolužák Kryštofa už od gymnaziálních let. Kryštof si dobře uvědomoval, jakou velkou pomoc a oporu v Robertovi má, a proto jej odměnil tím, že mu přenechal dvacet procent akcií Krybarlacu.

Všechno dění kolem firmy Krybarlac pak vyvrcholilo v době, kdy začíná tento román.

Když vláda profesora Rubeše, která už dávno před dobou, kdy se odehrává náš příběh, začala mít vážné problémy, poradil kdosi premiérovi, že musí přejít do útoku proti svým oponentům a ukázat, jak je progresivní a prosazuje nové technologie.

A tak při tehdejší rekonstrukci vlády vzniklo oddělením z ministerstva průmyslu a obchodu nové ministerstvo pro digitalizaci a vědeckotechnický rozvoj. Šéfem tohoto nového státního úřadu s nadmíru zajímavým rozpočtem udělal Rubeš Jana Liptáka, shodou náhod také spolužáka Kryštofa Lacroix z elektrofakulty brněnské techniky.

Lipták při svých studiích na brněnské technice moc nevynikal v odborných předmětech, ty zvládal jen s odřenýma ušima. Ovšem vynikal v organizaci studentských majálesů, a pokud někdo potřeboval něco sehnat či zařídit, byl Lipták vždy k dispozici a finančně na tom nikdy nebyl škodný. Dlužno přiznat, že spokojení bývali

i Liptákovi zákazníci. Takže se nebylo co divit, že Jan

Lipták, aktivní člen Rubešovy Konzervativní strany, se stal i ministrem profesorovy vlády. A díky svému uvědomělému aktivismu také sliboval to, že pozdvihne její uvadající popularitu. Zároveň začal být Lipták ve stranických kuloárech považovaný za toho, kdo znovu zvedne stranický prapor co nejvýše a povede Konzervativní stranu po novém stranickém sněmu, kde skončí Rubešův mandát, opět k vítězství ve volbách.

To vše bylo navíc ještě podpořeno i vazbami soukromými. Lipták se totiž zamiloval do Rubešovy dcery Anny a jeho jmenování ministrem tak o měsíc předešla svatba a vstup do Rubešovy rodiny. Což sice těch pár opozičních novinářů, kteří ještě v novinářské obci zbyli, hodnotilo jako přeměnu Rubešovy vlády v rodinný podnik, ovšem profesor za pomoci zbývající většiny novinářstva tyto námitky smetl ze stolu s tím, že jej nezajímají známosti a rodinné vazby. Jediné, co prý u něj rozhoduje, je odbornost a výkon.

A tak se „odborník“ Lipták stal ministrem pro digitalizaci a vědeckotechnický rozvoj, i když sám nikdy nic nezdigitalizoval, nevyzkoumal a už vůbec vědeckotechnicky nerozvinul, jak si při spolužákově jmenování ironicky pomyslel Kryštof Lacroix a s ním i spousta dalších. Všichni takoví, pokud byli z vládního tábora, ovšem přemýšleli pouze potichu. A názor těch ostatních nikoho na rozhodujících místech nezajímal.

Kryštof Lacroix se ovšem zaradoval, protože svého spolužáka Jana Liptáka z vysoké školy dobře znal

a věděl, že jeho největším koníčkem jsou peníze a luxusní život. A Kryštofovi bylo jasné, že pokud Liptákovi obojí poskytne, Krybarlac i Kryštof sám na tom velice dobře vydělají.

5

Kryštof se samozřejmě nemýlil a díky známosti s Janem Liptákem pozdvihl spolupráci se státem na kvalitativně novou, podstatně vyšší úroveň. Získal dvě mnohamilionové zakázky. Jednak to byla digitalizace stavebního řízení, ze které Rubešova vláda udělala jeden z hlavních bodů své činnosti, a jednak také agenda takzvaných eDokumentů, která se moc dobře vyjímala ve zpravodajství provládních, tedy skoro všech novinářů, jak si profesor Rubeš dobře uvědomoval.

Oboje skýtalo pro zúčastněné možnost šťavnatých výdělků i do budoucna, protože digitalizace stavebního řízení bude práce, která nebude nikdy končit a bude se stále pracovat na jejím zdokonalování, jak bylo jasné všem.

A pokud jde o eDokumenty, tam to bylo podobné. V první fázi měly být vytvořeny elektronické občanské průkazy. Postupně se měly rozšiřovat možnosti jejich použití a postupně se měly také digitalizovat i další průkazy. Jako třeba řidičáky.

Šlo prostě o zlatý důl pro toho, kdo tento kšeft získá, jak bylo Kryštofovi okamžitě jasné, když začal usilovně pracovat na tom, aby tou šťastnou byla jeho firma Krybarlac.

Takže Kryštof zmobilizoval všechny své schopnosti, přesvědčovací i finanční, a využil toho, že člověkem, který bude mít rozhodující slovo v rozhodování o přidělení těchto zakázek, byl spolužák Jan Lipták, a obě tyhle „slepice snášející zlatá vejce“ pro Krybarlac nakonec získal k nelibosti konkurence.

Je pravda, že Robert Hánovský se na tyto zakázky nedíval jako obchodník, nýbrž jako programátor. A proto přítele a kolegu Kryštofa Lacroix před oběma zakázkami, ovšem především před digitalizací stavebního řízení, varoval. Se vší vážností se snažil Kryštofa přesvědčit, aby ji nebral. Doslova řekl, že si na ní nabijí hubu. Hánovskému totiž bylo jasné, že státu jako zadavateli není tak úplně jasné, co by tenhle software měl dělat, nebylo úplně vyjasněné ani to, jak se má změnit samotné stavební řízení, prostě v tom všem byl poněkud bordel, jak Hánovský bez skrupulí varoval šéfa a většinového majitele Krybarlacu Kryštofa Lacroix. A proto podle mínění Roberta Hánovského, pokud se tyhle věci nevyjasní, nemá smysl pracovat na nějaké digitalizaci celého toho mišmaše. K tomu ještě Hánovský dodal, že u elektronických občanek je sice taky trochu bordel daný problémy s návazností různých státních systémů, které požadují znalost občanky příslušného zadavatele, ale přece jen to není taková kupa těžko řešitelných problémů jako u digitalizace stavebního řízení.

Kryštof sice kolegu a přítele pozorně – jako ostatně vždy – vyslechl, ovšem nakonec po krátkém uvažování řekl: „Asi máš, Robe, velký kus pravdy. Ale tak to nějak se svými hochy a dívkami uděláš. Všichni chceme vydělat soustu peněz. Pokud do tohohle vlaku nenaskočíme tady a teď, tak už do něj nenaskočíme nikdy.“

„To sice jo,“ přitakal tehdy Hánovský Robertovi a hned dodal, „nikdo z nás si ale nechce nabít držky. Nezapomeň, že každý vlak může vykolejit.“

„Jste šikovní, držky si nenabijete, a jak věřím, tak váš vlak nikdy nevykolejí,“ pronesl tehdy poněkud lehkomyslně Kryštof Lacroix a ukončil jejich debatu slovy, která šéfové v podobných situacích ke svým podřízeným pronášejí: „Jak jsem řekl, nějak to prostě udělejte.“

Robert Hánovský tehdy sice přikývl, ovšem tvářil se při tom hodně kysele a Kryštof obě zakázky pro jejich firmu získal, což bylo u eDokumentů před třemi roky a u digitalizace stavebního řízení o půl roku později.

A Robert Hánovský se raději neptal, jak si Kryštof při tom získávání počínal.

Tohle vše probíhalo toho rána Kryštofovi hlavou. Ta dlouhá cesta, kterou prošel jeho Krybarlac.

Dojedl, dopil kávu i džus a cestou ven nakoukl do kuchyně: „Díky, Irino. Bylo to dobré jako vždy. Nádobí jsem nechal nahoře na balkóně.“

Irina se usmála. „Budete, Kryštofe, večeřet doma? A pokud ano, tak kdy?“ zeptala se.

„Opravdu nevím,“ odpověděl rozpačitě a pokrčil ramena. „Pokud budu večeři chtít, tak vám zavolám nebo pošlu esemesku.“

A potom Kryštof sešel do garáže, ve které bylo místo pro tři auta, ovšem nyní tam stál pouze jeho nejnovější miláček Carol Shelby Series Mustang. Jeden z padesáti, které byly vyrobeny bratru za nějaké tři miliony korun.

Dálkovým ovládáním otevřel dveře garáže a potom se s neskonalým potěšením zaposlouchal do toho, jak se dalo do práce 836 koní v pětilitrovém osmiválci. Cestou do Spielberk Office Centra na Holandské ulici měl co dělat, aby dodržoval povolenou padesátku. Jeho oranžovému tygrovi s dvěma černými pásy přes kapotu se takové courání očividně nelíbilo.

Kryštof zaparkoval na svém vyhrazeném místě v garážových stáních vyhrazených jeho firmě a výtahem vyjel do jednoho z jejich firemních pater, kde měli velkou zasedačku.

Už jej tam čekali shromáždění všichni zaměstnanci na firemní oslavě na odevzdání první verze softwaru pro digitální stavební řízení.

Přivítal ho velký aplaus. Na stole s občerstvením byly přichystané sklenice se sektem. Jednu si vzal, po něm totéž učinili i ostatní. Kryštof se před své zaměstnance postavil

se svou pravou rukou ve firmě, tedy s Robertem Hánovským, a v té chvíli všichni v místnosti spontánně ztichli. Kryštof se rozhlédl a ušklíbl se. „Tohle bylo jako nacvičené,“ pověděl. „Kdybych vás neznal, jaké potvůrky dokážete být, skoro bych věřil, že jste to ztichnutí nacvičovali. Vím však, že to tak není. Ale nebojte se, nebudu vás zdržovat dlouhým žvaněním. Sám nemám dlouhá

řečnění rád. Takže jenom krátce. Všichni víte, že včera si ministr Lipták převzal první verzi našeho software pro digitální stavební řízení. První testy dopadly dobře, takže od pondělka se tenhle systém začne používat naostro. Ale my tady všichni víme, že ani zdaleka nemáme hotovo a čeká nás ještě spousta práce. Tak si ještě dnes užijte tuhle oslavu a od zítřka už od vás zase očekávám stoprocentní výkon. Jak jsme na to v téhle firmě zvyklí.“ Potom zdvihl vzhůru pravici se sektem a zvolal: „Tak na zdraví a na úspěch naší společné práce! Ať se nám daří!“

„Ať se daří!“ zazněla mnohohlasá odpověď.

A osazenstvo Krybarlacu se dalo do konzumace sektu a připraveného bohatého občerstvení.

Když si Kryštof dával na talířek dva obložené chlebíčky, stejně vybavený Robert Hánovský se jej tiše zeptal: „Můžeš prosím jít se mnou někam stranou?“

Kryštof se na Roberta zvědavě podíval, a když viděl jeho vážnou tvář, pověděl: „Pojď tady vedle do malé zasedačky.“

Když tam vešli, zrovna jeden mladý programátor něco šeptal do ouška stejně mladé kolegyni, která se u toho pobaveně chichotala.

Robert Hánovský se pousmál. „Mládeži, neradi vám rušíme vážný hovor, ale potřebovali bychom tady se šéfem trochu soukromí,“ pronesl omluvně.

„Samozřejmě, Robe, už jdeme,“ odpověděl rychle mladík za dívčina přikyvování.

Ve firmě bylo totiž zavedeno to, že si tam všichni tykali a oslovovali se křestními jmény. Patřilo to k vnitrofiremní kultuře.

Když oba mladí kolegové za sebou zavřeli dveře, Kryštof se zvědavě zadíval na Roberta. „Tak vybal, co máš na srdci,“ vyzval jej. „Podle tvého výrazu tuším, že to nic pěkného asi nebude.“

Robert se ušklíbl: „No, jak se to vezme. Mohlo to být ještě horší. Ale už tohle stačí.“

„Tak mě nenapínej a vyžvejkni se konečně,“ vyzval Kryštof kolegu a přítele.

„Kluci a holky z testoddělení celý ten systém včera a dnes v noci ještě jednou projeli. Zkusili funkce, které jsme doposud otestovali jenom zběžně, protože se moc nepoužívají a pro přechod ze starého systému na nový nejsou tak podstatné. A hlavně, jak dobře víš, Lipták na tebe tlačil, aby tenhle software byl v provozu co nejdřív a Lipták s Rubešem tak měli v rukou těžký předvolební

trumf. I když jsem ti se vší vážností několikrát připomínal, že hotoví nejsme a neměli bychom s tím lézt ven. Ať si pánové z Konzervativní strany podpoří své volební šance jinak. Že pokud jim vyhovíš, budeme v průseru.“

„No jo, já vím. To jsi říkal,“ nakvašeně přikývl Kryštof. „Ale prachy jsem už vzal a vyplatil vám tučné prémie. Mimochodem i tobě, Robe.“

„Mimochodem já jsem ti říkal, že bychom se na ty prachy měli vysrat,“ dostalo se mu stejně nakvašené odpovědi.

„No jo, já vím. Tak k čemu testeři došli?“ netrpělivě se zeptal Kryštof.

„Stručně řečeno k tomu, že to sice v podstatě funguje, ale taky to může být dost v prdeli,“ lakonicky odvětil

Robert.

„Tohle mi musíš vysvětlit,“ rázně vyzval Roberta Kryštof.

„Není to nic nového. Už jsem tě varoval víckrát před těmito problémy. Asi tak. Pokud ten systém není moc pod tlakem a dělá jenom takové základní věci, nic zvláštního se neděje. V podstatě bych to řekl asi tak, že když se vyplňují třeba základní věci v žádosti o povolení stavby, když to prostě chce jenom data, co jsou přímo

na stavebním úřadě, nebo se tam doplňují požadované údaje od stavebníka, skenují se jím dodané dokumenty a tak podobně, tak to jede vcelku uspokojivě. Tedy občas se to zakoktá, ale když ta data zadáš opakovaně, hned se to zase rozjede. Takže to sice obsluhu trochu nasere, ale dá se říct, že je to nové a takové maličkosti vychytáme.“

Kryštof zamyšleně přisvědčil. „Aha, asi ti rozumím,“ dodal zasmušile. „Zřejmě mi chceš říct, že průsery nastanou, když to začne komunikovat s jinými úřady.“

Robert se zatvářil nešťastně a stejně nešťastně pronesl: „Přesně tak. Třeba komunikace s katastrálním úřadem je naprostá katastrofa. Tedy pokud to jelo pomalu, případ po případu, problémy se neobjevovaly. Když jsme však nasimulovali silný provoz mezi stavebními úřady a katastrálními úřady, šlo to do kopru. A čím víc stavebních a katastrálních úřadů se systémem komunikovalo, tím větší průser to byl. Prostě to opakovaně klekalo, muselo se to restartovat a to, co se už udělalo ve zpracovávané žádosti o povolení stavebního řízení, se muselo opakovat.“

„To se ale netestovalo poprvé,“ namítl zamyšleně Kryštof.

„To ne, to máš pravdu,“ souhlasil Robert Hánovský. „Ale to testování bylo jenom tak, jestli ty základní funkce fungují. Ostrý provoz při zatížení se ale nezkoušel, protože na to už nezbyl čas. Protože ty ses nechal ukecat, že se první verze toho softwaru spustí ještě před volbami, aby měla vláda plusové body. Ale já jsem tě varoval, že to je blbost, že jim nemáš uhýbat. Tohle nebude

„Takže ty mi tu teď jasně říkáš, že celá ta digitalizace stavebního řízení spěje do průseru,“ nakvašeně konstatoval Kryštof.

„Jo, přesně tak,“ stejně nakvašeně opáčil Robert. „A ty dobře víš, že ti to tvrdím opakovaně od té doby, co jsi před nás postavil Liptákův požadavek, že chce tu digitalizaci stavebního řízení mít čtvrt roku před volbami, aby držel v rukou předvolební trumf, kterým smete opozici. Podle mě to bude předvolební trumf, který definitivně pohřbí současnou vládu, která mě upřímně sere, takže mi jí líto nebude. Ovšem tenhle náš software bude stejně už jenom třešničkou na dortu pádu téhle vlády do hajzlu dějin. Rubeš s Liptákem a celou tou smečkou toho mají na triku tolik, že nějaká digitalizace stavebního řízení na tom nic nezmění, i kdyby zanalogověla. To ale neznamená, že to tihle šašci přiznají a nebudou své průsery házet na naši hlavu.“

„Tak to ti děkuju,“ rezignovaně pověděl Kryštof. Pak mávl pravicí a rezignovaně dodal: „A jo, samozřejmě máš pravdu. Varoval jsi mě mockrát a já na to házel bobek.“

23 předvolební propagace, to bude předvolební průser. A ten průser padne na naši hlavu. Už vidím Liptáka, jak veřejně přiznává, že je vůl a taky že je jako ta ženská, o které mluvil Oscar Wilde, když říkal, že neví, co chce, ale nedá pokoj, dokud to nedostane. Protože to, že ten pitomec sám přesně neví, co chce vlastně zdigitalizovat, neznamená, že se k tomu přizná a nebude to házet na naši hlavu.“

Kryštofovi cinknul mobil a na jeho displeji se objevil obličej usmívajícího se ministra Liptáka. Omluvně kývl na Roberta a řekl: „Honzo, moment. Já si ten videohovor vezmu v kanceláři. Za moment se ti odsud ozvu.“ Když ukončil hovor s Liptákem, konstatoval: „Promiň, Robe, volá mi Lipták. Jdu si to vzít do svého kanclu, abych na ten hovor měl klid. A víš co, pojď se mnou, ať si to poslechneš. Ale buď zticha a drž se mimo záběr kamery.“

Už usazený za svým psacím stolem zavolal Kryštof znovu Liptáka.

„Tak co, Krysťo? Také se těšíš na pondělí jako já?“ zahlaholil Lipták.

Kryštof se rychle zadumal, jakou si má nastavit masku, a rozhodl se přistoupit na Liptákovu hru. Vždyť do pondělka je doba dlouhá. A tak zahlaholil také: „To víš, Honzo, že ano. V pondělí to rozčísneme. Věřím, že to digitální stavební řízení bude fungovat tak dobře jako eObčanka.“

„Mimochodem, pokud jde o ty eDokumenty,“ zeptal se Lipták „Už jste začali přemýšlet nad digitalizací řidičáků?“

Kryštof byl sice chtivý toho, aby on i Krybarlac vydělávali, ale tahle touha po rostoucích ziscích mu zase nezatemnila mozek. A proto před chvílí Robertovi nijak nenadával. I když to nahlas neřekl, dobře si uvědomoval, že Robert měl pravdu a on nedal na jeho varování

ohledně digitalizace stavebního řízení. A proto je čeká od pondělka průser, jenž by mohl odvrátit pouze zázrak, který samozřejmě nepřijde.

Ono to bylo vlastně podobné i s těmi eDokumenty. Tam také mistr vnitra Vojtěch Němec a jeho lidé pořádně nevěděli, co vlastně chtějí, a celé se to rodilo v bolestech.

Jenže tam je nehonil pevně daný termín, a když to celé nefungovalo, což bylo hlavně proto, že z ministerstva vnitra nebyli dlouho schopní vymámit pevné zadání toho, co mají naprogramovat, tak se prostě termín spuštění celé aplikace posunul. A navíc její fungování naostro se zavádělo postupně.

Kryštof se proto zatvářil neutrálně a státnickým tónem pronesl tak, aby nelhal, ale také nic neslíbil: „Jo, v obecných rysech máme vcelku jasno. Už jsme nad tím víckrát seděli s lidmi z Vojtova ministerstva. Většinu obecných problémů máme vyjasněných, teď ještě pracujeme na detailech. Jakmile ty budou jasné a budeme mít pevné zadání, můžeme se pustit do práce na další části eDokumentů.“

„Takže v podstatě máte hovno,“ ironicky konstatoval Lipták.

„To, Honzo, promiň,“ ohradil se dotčeně Kryštof. „Nemůžeme programovat něco, když od vás z vlády nevíme, co máme programovat. Dobře víš, že podobné to bylo i u digitalizace stavebního řízení.“

„To jsme si snad vyjasnili,“ s podtónem výhrůžky v hlase pronesl Lipták.

„V podstatě ano,“ vyhýbavě připustil Kryštof.

Kryštofovo kličkování neušlo Liptákovi, který se zkoumavě zadíval z obrazovky monitoru na Kryštofa. „Řekl jsi ‚v podstatě ano‘?“ zeptal se podezřívavě.

Kryštof přikývl a ještě jednou zopakoval svoji odpověď: „Jo, řekl jsem v podstatě ano.“

„Když myslíš…,“ ukončil Lipták jejich hovor.

Kryštof byl opatrný, a proto si vždy nahrával všechny důležité obchodní hovory a videohovory. A současný videohovor s Liptákem určitě považoval za důležitý.

Když Lipták ukončil spojení, Kryštof se obrátil k Robertu Hánovskému, sedícímu bokem, mimo záběr

kamery: „Bobe, tak co tomu říkáš?“

„Moment, polknu,“ odvětil Robert a s úšklebkem dodal, „jenom polknu zbytek chlebíčku a hodím do sebe sekt, který mám tady ve sklenici.“

„Jen se nezadus,“ zašklebil se Kryštof.

Za chvíli už Robert Hánovský opravdu polkl a sedě proti Kryštofovi se jej zeptal: „Co bys ode mě chtěl slyšet?“

„Přece co říkáš tady tomu poslednímu hovoru s Liptákem,“ odpověděl Kryštof.

„Byl jsem jedno velké ucho,“ pronesl ironicky Robert, zkoumavě se zadíval na Kryštofa a pomalu se jej

zeptal: „Ty jsi asi při tom Liptákově žvanění přemýšlel nad tím naším hovorem…“

„Nemohu říct, že nepřemýšlel. Proto jsem Liptákovi řekl, co jsem mu řekl.“

„A bylo to moudré?“ zkoumavě se zadíval Robert na Kryštofa. „Nevaroval jsi zbytečně toho pitomce?“

„Ty asi nemáš našeho pana ministra přes digitalizaci moc v lásce.“

„To určitě nemám. A přiznávám to dobrovolně a bez mučení,“ řekl rázně Robert Hánovský. „Ten digitální blb mě sere stejně jako zbytek vlády i s jejím premiérem.

A protože nejsem hlavní majitel naší firmy, který jedná se státem o kšeftech pro naši firmu, tak se tím netajím.“

„Tím chceš říct, že být na mém místě, současnou vládu bys miloval?“ pobaveně se zeptal Kryštof.

„Nikoliv, to by mě ten spolek géniů sral stejně jako teď. Akorát bych to při vědomí zodpovědnosti za svěřený mi pracovní kolektiv nevykřikoval nahlas.“

„No dobrá,“ souhlasil Kryštof. „Ale abychom se vrátili k tématu našeho hovoru a tvé poznámce k němu. Ano, asi nebylo úplně moudré vyjádřit nahlas mé pochybnosti o odborných znalostech našich zadavatelů. Já jsem měl na paměti to, co jsi mi připomněl ty a co jsem já, jak uznávám, bral na poněkud lehkou váhu. A chtěl jsem tak Liptákovi naznačit, aby si nemyslel, že s námi bude orat tak, jak se by se mu líbilo. Zvlášť, když do konce roku nejspíš s celým současným vládním kolektivem půjde od válu.“

„To asi půjde,“ uznal Robert. „Oba sledujeme předvolební průzkumy. Myslíš ale, že ti, co přijdou po něm,

pro nás jako pro spolupracovníky staré vlády budou mít víc porozumění?“

Kryštof pokýval hlavou a s úsměškem prohlásil: „To uvidíme. Já jsem se snažil obchodně ošetřit větší část našeho politického spektra, takže jsem sháněl kšefty všude, jak přece sám dobře víš. Pro firmy Klementa Chládka 1, jehož hnutí SPPNZ, tedy ‚SPolečně Pro Naši Zem‘, by podle průzkumů mělo vyhrát nadcházející volby, pracuje náš Krybarlac také a spokojenost s jeho prací je u těchto zákazníků naprostá a dokonalá. Tudíž bych se zase neobával toho, že by nám průser s vládními zakázkami měl nějak fatálně uškodit. Naopak, když na nás bude Lipták metat hnůj a splašky, jenom nám to může prospět. Pokud tedy Chládek vyhraje volby.“

„Ty jsi jako šachista. A pořádný zmetek. Myslíš na deset tahů dopředu,“ pobaveně prohlásil Robert. „A teď

1 Postava miliardáře Klementa Chládka se objevila už v mém druhém příběhu se Stanislavem Berkou nazvaném Hořká smrt, naposledy pak vystupoval v románu Smrt ve Stuttgartu. V knize Mnohomluvná smrt, což je třetí příběh se Stanislavem Berkou, Chládek vstoupil také do politiky.

mi pověz, kdy jsi začal kalkulovat s tím, že volby dopadnou, jak zřejmě dopadnou?“

Kryštof se podrbal na temeni. „Kdy? No přece tehdy, když tuhle zakázku, tedy na digitalizaci stavebního řízení, Lipták vypsal,“ pověděl po krátkém rozmyšlení Robertovi.

Ten se zkoumavě zadíval na Kryštofa a zvědavě se jej zeptal: „Počkej, Krysťo, tohle mi musíš vysvětlit, protože my dva jsme se vlastně nikdy o politice nebavili. Ten projekt eDokumenty se rozjel před třemi roky a digitalizace stavebního řízení o půl roku později. To chceš říct, že jsi už tehdy věděl, kam to v téhle zemi směřuje? To bys byl génius.“

„To bych si o sobě rozhodně nedovolil tvrdit, že jsem génius,“ namítl Kryštof. „Ale pravda je to, že jak o mně sám dobře víš, zajímám se o politiku a historii. A když jsem viděl ten současný Remešův slepenec, který se přitom vlastně dostal k vládě jenom řízením osudu, protože jej zvolilo necelých třicet procent voličů, myslím tedy necelých třicet procent ze všech voličů a zároveň nějaký milion hlasů propadl, protože ty hlasy volily partaje, které nepřelezly pětiprocentní práh pro zvolení, a k tomu jsem pozoroval, co ti exoti melou, jak se chovali a chovají, bylo mi jasné, že to jejich vládnutí skončí průserem. Velkým průserem. A tohle mi bylo naprosto jasné před třemi roky, když vypisovali ten tendr na eDokumenty. Ale vlastně jsem to tušil už v době, kdy byla Rubešova vláda schválená.“

„Takže jsi tipoval a tipuješ jako příznivec opozice, že současná vláda půjde od válu?“ zeptal se Robert.

Kryštof varovně zamával nataženým pravým ukazovákem. „Tak to pozor, kamaráde,“ pověděl důrazně. „Já nejsem příznivec opozice. Já jsem v podstatě apolitický člověk, kterého sice politika zajímá, ale jinak mu je vcelku u zádele.“

Robert udiveně pozdvihl obočí. „Tak tohle mi budeš muset blíž vysvětlit. Na jedné straně tvrdíš, že jsi apolitický člověk, a na druhé straně tvrdíš, že se o politiku zajímáš. Teda, já nevím, ale připadá mi, že tohle se vylučuje,“ pověděl.

„Ale kdepak, vůbec se to nevylučuje. Já jsem především většinový majitel a šéf Krybarlacu. A naše firma ze své podstaty potřebuje fungující ekonomiku. My přece nejsme ti, kteří něco, myslím něco fyzického, přímo vyrábí. My vyvíjíme software, tedy de facto pracujeme ve službách. A abychom měli komu nabízet své služby, musí ekonomika šlapat a firmy, pro které nabízíme své služby, musí také šlapat, aby si vydělaly na ty naše služby, které jim zase umožňují, aby vyráběly snáz, více a efektivněji. Takže mně je v podstatě naprosto jedno, jestli tu vládne Radmil Rubeš, nebo Klement Chládek. Já chci, aby ten Radmil nebo Klement vládli tak, aby tenhle stát prosperoval, jeho ekonomika šlapala a my abychom

díky tomu mohli vydělávat. A když jsem tak pozoroval toho obrýleného přihlouplého teoretika Rubeše a ten ansámbl kolem něho, bylo mi jasné, že to tady půjde do… No, nebuďme zbytečně zdvořilí. Zkrátka že to tu půjde do prdele.“

„Což tedy jde,“ lakonicky poznamenal Robert.

„No jo, je to tak,“ rezignovaně odvětil Kryštof.

„Jedna věc by mě však ještě zajímala.“

„Jen se nežinýruj a ptej se,“ vyzval Kryštof kolegu a přítele. „Postěžoval sis, že jsme se nikdy o politice nebavili, což jsme se nebavili. I proto, že na rozdíl od mnoha jiných firem já do té naší nechtěl politiku tahat. Mě nezajímá, jak a jestli moji zaměstnanci volí, ale co umí a jak makají. Takže když teď máme diskusní hodinku, ať ji využijeme.“

„Řekl jsi, Krysťo, že už před třemi roky, když jsme získali zakázku na eDokumenty, ti bylo jasné, že tahle vláda vede tuhle zem do kytek,“ poznamenal Robert. Nato se zašklebil a dodal: „Tedy abych byl přesný, ty jsi řekl, tahle vláda vede naši zem do prdele. Proč jsi tedy začal pro takovou vládu pracovat?“

„Je to naprosto jednoduché, milý Roberte,“ pobaveně odvětil Kryštof. „Nejsem žádný idealista. Je fakt, že se považuji za vlastence a přál bych si, aby se v této zemi lidem dobře žilo, což jsou samozřejmě jakési ideály. Jenže především jsem byznysmen. A proto si dobře uvědomuji, že naší firmě se bude dobře dařit tehdy, když se bude dobře dařit lidem v této zemi. Ale abych odpověděl na tvoji otázku. Jsem především šéf Krybarlacu a nesu

odpovědnost za firmu a její zaměstnance. A pokud vidím perspektivní kšeft, tak po něm prostě sáhnu. A ty eDokumenty prostě jsou perspektivní kšeft. Elektronizace státní správy bude určitě pokračovat, ať už tu bude vládnout kdokoliv. A oba dobře víme, že pokud někdo dobře a většinou i spolehlivě platí, bývá to stát. A navíc, není to sice pěkné, ale oba také dobře víme, že z cizího se dobře rozdává, tudíž ten stát se občas dá podojit líp než nějaký vlastník soukromé firmy. A tohle platí i pro tu digitalizaci stavebního řízení. Ta, ať jsou s ní teď problémy, jaké jsou, je také perspektivním kšeftem do budoucna.“

„Jak jsem to řekl, jsi vlastně zmetek,“ zašklebil se Robert. „Ale zaplaťpámbu za to, že tě máme. Nebýt takových, jako jsi ty, kola ekonomiky by se dávno zastavila.“

„Teď nevím, jestli tahle tvá slova mám brát jako pochvalu, nebo postesknutí.“

„Jako pochvalu, milý Krysťo,“ děl už vážně Robert. „Bez tebe by tahle firma nebyla, co je, a dobře neživila tolik lidí.“

Když se Robert Hánovský zvedl, ještě u dveří se zeptal: „Přijdeš ještě doufám do zasedačky mezi lidi?“

„Ale jo, jenom ještě musím zavolat Veronice a potom se hned vrátím do zasedačky,“ pousmál se Kryštof.

Než však navolil na mobilu číslo své snoubenky

Veroniky Dvořákové, objevilo se mu na displeji jméno a číslo jejího otce Hynka Dvořáka, majitele jedné z největších finančních skupin v České republice HyDvorFin.

Tato společnost sdružovala několik investičních skupin a také největší banku v zemi, která byla v českých rukách, HyDvorBank.

Dvořákovy společnosti byly hlavními finančními partnery Kryštofova Krybarlacu.

Kryštof přijal hovor a pozdravil se s nastávajícím tchánem. „Co pro tebe mohu udělat, Hynku?“

„Spíš já pro tebe, Kryštofe,“ opáčil pobaveně Hynek Dvořák. „Mám pro tebe připravenou smlouvu o navýšení úvěrového rámce pro tvůj Krybarlac. Pokud se u mě hned zastavíš a podepíšeme tu smlouvu, můžete okamžitě začít čerpat peníze.“

Prostory Dvořákových společností byly ve stejné budově Spielberk Office Centra, kde sídlil Krybarlac. Bylo to několik pater přímo nad nimi.

„Díky, Hynku, máme tu sice oslavu a moji zaměstnanci si mě na ní žádají, ale hned k tobě zaskočím,“ odpověděl proto Kryštof. „Musíš mě však omluvit, zdržet se opravdu nemůžu. To by mi moji zaměstnanci neodpustili.“

„Nic se neděje, to chápu,“ odvětil Hynek Dvořák. „Jen bych to měl rád podepsané, protože ještě dnes večer letíme s manželkou na výlet do Paříže, který jsme si nadělili ke stříbrné svatbě.“

Za chvíli už Kryštof vcházel s pozdravem do rozměrné luxusně zařízené kanceláře svého budoucího tchána.

Smrt programátora

PROGRAMÁTORA

STANISLAV ČEŠKA Smrt programátora

5