Martina Novotná
SLUŽEBNÍCI TEMNÝCH SIL
Odpovědná redaktorka Martina Ježová
Grafická úprava Petr Gabzdyl
Obálka Marcel Bursák/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2026 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Martina Novotná, 2026
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2026
Vydání první
ISBN 978-80-279-2458-5
Prolog
Přemíra vína škodí více, než by se dalo očekávat, dva muži nachází něco zcela jiného než to, kvůli čemu se do lesa vydali
„Mně je špatně,“ chytil se postarší muž za ústa.
„Říkal jsem vám, že nemáte tolik pít,“ zašklebil se jeho mnohem mladší společník. To už ale jezdec zastavil koně a jako blesk sjel ze sedla. Prudce se předklonil a začal dávivě zvracet.
Ještě že si neušpinil kabátec, mihlo se mladšímu hlavou. Kdo ho má pak čistit? Navíc, když si pán potrpí na všemožné krumplování a ozdoby. Ty říční perličky na rukávech jsou obzvláště k vzteku. Co chvíli se nějaká utrhne a přišívat ji pak zpátky… „Už je vám líp, můj pane?“ zeptal se ze zvyku.
Kolikrát jen už urozeného pána takto doprovázel! Do šenku jezdíval téměř denně. Pán pěkně v sedle svého nádherného hnědáka, zatímco on, pouhý sluha, za ním běžel po svých. Bezděky si přejel po lýtkách. Jak jen ho dnes už bolela! „Měli bychom si pospíšit!“ přešlápl nervózně z nohy na nohu, když se v dáli ozval dunivý zvuk. Další z prudkých letních bouří, co se tu poslední dny prohánějí, je to poslední, co mi ještě chybí, zašklebil se, jako by žvýkal šťovík.
„Hned… Jen co…“ soukal ze sebe oslovený. Cítil, že žaludek a především střeva zatím nevydala vše, co měla. Rozklopýtal se dále do lesa. Nestál o to, aby ho při nevyhnutelné činnosti viděl jeho osobní sluha. Musí si přece zachovat aspoň nějakou důstojnost… Spěšně si uvolňoval šaty.
„Jo, teď je to už opravdu lepší,“ vydechl ulehčeně, když se mu podařilo zbavit se všeho, čemu se tělo pro velké množství vína kolujícího mu v žilách vzpíralo. Výrazně pevnějším krokem zamířil zpět k cestě, kde zanechal koně.
Hněvivě stáhl obočí, když za sebou uslyšel zapraskání větvičky, jak na ni někdo šlápl.
„Co za mnou lezeš?“ zavrčel, aniž se po příchozím otočil. Neměl k tomu důvod, přesně věděl, kdo za ním stojí. „Řekl jsem přece jasně, že…“ započatou větu nedokončil. Hlavou mu projela ochromující bolest, před očima se zatmělo. Zavrávoral. Pokusil se udělat krok kupředu. Místo toho se ale bezmocně sesunul k zemi, kde zůstal nehnutě ležet.
Jako ve snách viděl, jak se k němu sklání mohutná postava… Chtěl vykřiknout… Ústa ho ale již neposlouchala… Vše pohltila nekonečná temnota…
„Stejně nechápu, proč ho máme hledat. Zase se zpil pod obraz Boží a teď někde vyspává a my kvůli němu pěkně promokneme!“ brblal postarší muž nakvašeně, starostlivě přitom hledě na oblohu.
„Valda měl pravdu, když říkal, že se něco žene,“ přizvukoval mu druhý. Ani jeho nenechávaly těžké mraky barvy olova zakrývající celé nebe na pochybách, k čemu se schyluje.
Úžeji se zahalil do chatrného oblečení, aby se chránil před ledovým vichrem, který se náhle zvedl.
„Jsem to říkal,“ zahartusil první, když se docela blízko ozvalo zlověstné dunění. „Čert aby toho ochmelku vzal!“ zaklel od plic.
„Huš! Že se nebojíš takhle mluvit! Co kdyby tě někdo slyšel?“ okřikl ho druhý, polekaně se rozhlížeje kolem sebe.
„A kdo jako?“ odsekl mu první. „Si myslíš, že se tu v takovém nečase bude někdo potulovat?“
„O lidi mi nejde!“ špitl mladší z mužů poděšeně. „Neměl jsi o něm mluvit… Navíc teď, za bouřky…“ otřásl se při dalším hromu.
„Ty se z té své pověrčivosti jednou zjevíš!“ obrátil jeho společník oči v sloup. „Kolikrát jsem ti říkal, že…“
„Opovaž se to vyslovit!“ okřikl ho mladší rázně. „Ať tě ani nenapadne říct to nahlas!“ opakoval naléhavě. „Však tu pořád obchází! Víš, co říkala stará Helga!“ žehnal se křížem.
„Nech toho! Na to bude času dost, až se vrátíme do tepla!“ zavrčel starší, když viděl, jak mladší spíná ruce k modlitbě. Všechno má svůj čas… „Tady někde to muselo být!“ rozhlížel se kolem sebe.
„Jak to můžeš vědět?“ odsekl mu mladší, dotčen tím, že ho vyrušil. On si s temnými silami řádícími v okolí rozhodně zadat nehodlal. A co jiného by ho mohlo proti nim ochránit než modlitba? Snad ještě… Bezděky si sáhl ke krku, kde nahmátl jakýsi podivný přívěšek vyřezaný ze dřeva, zavěšený na tenké kůži s množstvím uzlíků v různých rozestupech. Stál ho sice malé bohatství, co je to ale proti ochraně před nimi! Pevně ho sevřel v dlani.
„Valda přece říkal, že zastavili u velké lípy…“ ukázal jeho druh na strom úctyhodných rozměrů. „A taky říkal, že hned vedle byl povalený smrk…“ pokynul rukou k dalšímu velikánu. Ten podle všeho padl za oběť některé z prudkých bouřek, které se poslední dobou zdejším krajem prohnaly. Vyvrácené kořeny doposud nezaschly.
„No jo no, tak je to asi opravdu tady,“ připustil mladší otráveně. Se s tím dědkem starým nebude dohadovat.
„Tak nečum a jdeme na to!“ vyzval ho ten ostře. K ledovému větru se nesměle přidávaly první kapky deště. Nebylo tak na co čekat.
„Taky mohl jít Valda s námi, abychom měli jistotu. Jestli ses spletl…“ mumlal mladší, zatímco se již po vzoru
přítele nořil do lesního podrostu lemujícího cestu, po níž přišli.
„Kdybys nekecal!“ okřikl ho starší. „Jsi viděl, jak vypadal, ne?! Se neudržel na nohou. Ten by nám moc platný nebyl!“
„Hmm,“ zahučel mladší neurčitě. „No fuj! Tak to vypadá, že ses nespletl!“ zakryl si nos rukávem. Puch stoupající z hnědozeleného lívance pokrývajícího mechové polštáře mýtiny, na niž zatím došli, nenechával nikoho na pochybách, jakého je původu.
„Jsem to říkal!“ vypjal se starší z mužů hrdě. Každého potěší, když se ukáže, že měl pravdu… „Kam se ale pak ztratil?“ zvážněl rázem. Na chlubení se bude dost příležitostí, až budeme v bezpečí čeledníku… Pohlédl znovu na oblohu. „Proč se nevrátil zpátky na cestu?“ rozhlížel se pátravě kolem sebe.
„Asi byl opilý tak, že k ní netrefil… Prostě zabloudil,“ pokrčil mladší rameny.
Sám nejednou dopadl na chlup stejně. Rozdíl byl ovšem v tom, že zatímco on dostal po návratu na tvrz pořádný výprask, tak kvůli němu zburcovali celé panství, a co hůř, oni dva se museli plahočit do lesa, aby ho našli! Jako bychom nemohli počkat, až se sám vrátí! obrátil oči v sloup.
„Asi,“ připustil jeho druh. „Tak se po něm porozhlédneme…“ rozhodl věcně. „Pokud byl opravdu tak sťatý, nemohl dojít daleko…“ prodíral se podrostem. „Támhle je!“ vykřikl radostně, když skrze větve zahlédl v trávě něco velkého. Spěšně se rozběhl kupředu. „Co to…“ zarazil se, když se k tomu dostal blíž. Již mnohem pomaleji, obezřetněji vykročil k černé hromadě.
„Bože milosrdný,“ pokřižoval se, když k ní došel.
„To je přece…“ polkl druhý naprázdno. Do úst se mu vhrnula hořká slina.
„Měkkoto!“
odplivl si starší, když se jeho přítel v mdlobách svezl do trávy. Na druhou stranu ale musel uznat, že i jím pohled na zuhelnatělé lidské tělo nemálo otřásl…
Kapitola 1
Tadeáš přijíždí na hrad v Sadské, dlouho se na něm ale neohřeje, noci v královském městě Nymburce nejsou
zdaleka tak klidné, jak by si jeho obyvatelé přáli
„Už tam budeme, můj pane?“ zeptal se Vítek šeptem už snad posté.
„Až tam budem, tak tam budem,“ odpověděl mu Tadeáš ve stejném duchu. Neměl již sílu s Vítkem více diskutovat.
Sám měl náladu pod psa, co se vydali na nedobrovolnou cestu do Sadské, promluvil sotva pár vět.
Bezděky loupl očima po Božidaru z Koutů, jedoucím v čele početné družiny. Když mu doručil poselství od krále Václava II., chtělo se mu brečet. Doufal, že se po tom, co zažil na Plaňanech, co nejdříve vrátí na své milované
Příhrazy, za Blankou, která pod srdcem nosila dědice panství… Místo toho se bůhvíproč trmácel na sadský hrad! Bezmocně zatínal ruce v pěst. Z listu, který mu pán z Koutů předal, se toho mnoho nedozvěděl… Vlastně se nedozvěděl vůbec nic! Jen to, aby se neprodleně dostavil před krále… „Bohudíky,“ vydechl upřímně, když se před nimi objevila věž sadského hradu. Místa, kam si Václav II. jezdíval odpočinout od panovnických povinností. Právě to dávalo Tadeáši jistou naději, že jeho přítomnost zde není vyžadována z nějakého důležitého důvodu… Což ovšem nijak nepředurčuje to, jak dlouho se zdržíme, svěsil odevzdaně ramena.
„Musím tam s vámi?“ ozval se Vítek znovu.
Do králova sídla sestávajícího z mohutné obytné věže, k níž přiléhal nevelký panský palác, se mu nechtělo, co by
se za nehet vešlo. Ta poslední návštěva mu úplně stačila!
otřásl se při vzpomínce, co zažíval, když se s Jeho Veličenstvem setkal poprvé… Zlatí lapkové a podobné existence, v jejich přítomnosti se cítil mnohem lépe…
„Samozřejmě!“ ucedil Tadeáš tónem nepřipouštějícím odpor. To, že by na hrad jel sám, nepřipadalo v úvahu!
„Hmm,“ zahučel Vítek odevzdaně. Někdy bylo být osobním sluhou urozeného pána z Příhraz k vzteku…
Zapřeli se ve třmenech, aby koním odlehčili záda a usnadnili jim tak výstup na mírný kopec, na němž byl sadský hrad vystavěn.
„Jak vidno, jsme očekáváni,“ uklouzlo pánu z Příhraz, když uviděl bránu v mohutné palisádě doširoka otevřenou.
Projeli jí a seskočili z koní.
V ten moment se k nim přihnal jakýsi muž neurčitého věku.
„Buď vítán, pane z Příhraz… Tvůj šedý kůň je nezaměnitelný… Navíc tě doprovází družina, kterou Jeho Milost pod vedením pána z Koutů vyslala pro pana Tadeáše z Příhraz…“ chrlil ze sebe, když zachytil Tadeášův udivený pohled. On na rozdíl od příchozího neměl tušení, s kým má tu čest…
„Prosím, následuj mě,“ kynul mu bezejmenný. Sám se rychlým krokem vydal k panskému paláci.
„Měli bychom jít,“ přidal se Božidar z Koutů, když Tadeáš s Vítkem nerozhodně přešlapovali na nádvoří.
Tadeáš mlčky přikývl. Nic jiného v daném okamžiku opravdu dělat nemohli… S Vítkem za patami odhodlaně vykročil za průvodci již mizejícími ve dveřích dvoupatrové budovy obdélníkovitého půdorysu.
Jakmile stanuli před bytelnými, bohatě vyřezávanými dveřmi, zvedl neznámý ruku a zabušil. Aniž čekal na vyzvání, otevřel a vstoupil.
„Vaše Milosti, dovolte…“ začal úředně.
„Můžeš jít!“ umlčel ho rázně muž v prostých šatech, pohodlně sedící v sesli naproti dveřím.
„Ano, můj pane,“ uklonil se neznámý hluboce a odešel. „Čekal jsem tě mnohem dříve, pane z Příhraz!“ přivítal
Václav II. Tadeáše ledově. Nato mu pokynul, aby vstoupil do jeho osobní komnaty, kam ho bezejmenný dovedl.
„Prosím tisíckrát za odpuštění, můj pane,“ poklekl
Tadeáš ve středu nevelké místnosti. Navzdory nijak
šťastnému přivítání ho hřálo u srdce. Té cti být uveden do soukromých prostor krále se hned tak někomu nedostalo!
„Pan Tadeáš nemeškal na svém panství, Vaše Milosti,“ ozval se Božidar z Koutů, nejistě přešlapující ve dveřích.
Když přijeli na hrad, hrnul se za pánem z Příhraz.
Nehodlal si nechat vzít příležitost předvést, jak dobře splnil zadaný úkol. Nyní ale při pohledu do přísné panovníkovy tváře zapochyboval, zda byla jeho předchozí horlivost namístě. Vzít zpět už ji ale nemohl…
„Musel jsem proto jet na Zalešany…“ soukal ze sebe, ve snaze ospravedlnit pozdní příchod pána z Příhraz. Ještě aby tak krále napadlo, že je to moje vina! naprázdno polkl.
„Proč?“
„Abych pána z Příhraz, který se tam měl zdržovat, zpravil o…“
„Cos pohledával na Zalešanech?“ otočil se Václav II. na Tadeáše.
„Byl jsem tam na pozvání svého švagra…“ vyslovil Tadeáš první, co ho napadlo.
„Ty ses oženil?“ vyhrkl král tak upřímně, až se Tadeáš pousmál. I panovník je koneckonců jen člověk a jako takový je zvídavý a především zvědavý…
Václav II. zrudl hanbou. Copak takhle se chová král?! Navíc před svědky! loupl vztekle očima po pánu z Koutů.
„Svůj úkol jsi splnil, můžeš jít!“ propustil ho rázně.
Nestál o to, aby hltal každé slovo z nadcházejícího rozhovoru s pánem z Příhraz, na který se již tolik těšil! S ním jako s jedním z mála mohl mluvit zcela otevřeně, bez zbytečných formalit… Jaká to příjemná změna oproti jednáním s jinými urozenými!
„Můj pane,“ uklonil se pán z Koutů a vycouval z komnaty.
Vítek toho využil a dveře za ním zavřel. Věděl, jak jeho pán nesnáší, když nemá krytá záda. Tadeáš to kvitoval vděčným úsměvem.
„Takže je z tebe ženáč!“ prohodil Václav II. bodře, když s Tadeášem a Vítkem osaměl.
„Ano, můj pane,“ přisvědčil Tadeáš prostě. „Má žena Blanka z Plaňan je…“ dal se do vyprávění.
„Z Plaňan?“ opakoval král zaskočeně. „Myslel jsem, že pan Božidar říkal, že tě natrefil na Zalešanech,“ zamračil se zmateně.
„Ano, to ano,“ přikývl Tadeáš souhlasně. „Na Zalešanech jsem byl v jedné záležitosti…“ mlžil, jak jen to šlo.
„Nějaké vyšetřování?“ dovtípil se Václav II. přesto.
„Ano, můj pane,“ potvrdil Tadeáš odevzdaně. Nic jiného mu ostatně ani nezbývalo. Lhát je hřích… a v případě panovníka čirý nerozum k tomu.
„Ale to je skvělé!“ zaradoval se král jako malé dítě. „Posaď se a vyprávěj!“ popoháněl Tadeáše netrpělivě.
Však právě to byl důvod, proč pro něj vzkázal. Aby mu ukrátil dlouhé bezesné noci, kterých měl s přibývajícím věkem čím dál tím víc. Často usnul jen na hodinu či dvě. Nebylo ovšem výjimkou, že oka nezamhouřil po celou noc.
O společnost zdejších pánů nestál. Ti místo toho, aby ho bavili nějakými rytířskými eposy či lechtivými zápletkami, vždy sklouzli k politice. Z rozmluvy s ním coby králem se snažili vytěžit co nejvíce, samozřejmě pro sebe…
A to bylo přesně to, co nechtěl. Panovnických povinností si užíval víc než dost v Praze. Zde, v Sadské, si chtěl naopak od podobných věcí odpočinout. Aspoň na okamžik zapomenout, že je mocným vládcem, a jen se bavit… A přesně to mu pán z Příhraz dopřával.
Tadeáš vskutku o žádný vliv, postavení či moc nestál. Zcela mu postačovalo panství zděděné po předcích. Jen na něm se cítil spokojený a svobodný… Jak rád by se na něj co nejdříve vrátil! Na svůj skalní hrad Příhrazy, orlí hnízdo, jak mu s oblibou přezdíval, kde bude daleko od lidí, blízko Bohu a přírodě… V rozlehlých lesích obklopujících příhrazské skály dokázal trávit hodiny a hodiny. Znal v nich každý strom, každý kámen…
„Podle vašeho přání, můj pane,“ uklonil se nyní toporně.
Jak vstával, neubránil se, aby nevrhl takřka zoufalý pohled po Vítkovi. Na to, k čemu na Zalešanech a Plaňanech došlo, by raději zapomněl. Místo toho… Zhluboka se nadechl a dal se do vyprávění.
„Pane jo, škoda, že jsem u toho nebyl!“ zalitoval Václav II. upřímně, když Tadeáš skončil.
Tadeáš jen neurčitě pokrčil rameny, nic lepšího, jak se v dané situaci zachovat, ho nenapadlo.
„Nicméně dobře, že jsi konečně zde,“ pokračoval Václav II. po chvíli již mnohem vážněji. „I zde tě bude čekat vyšetřování!“ zadíval se zpříma na pána z Příhraz, sedícího na víku bohatě zdobené truhly.
Když ho král vyzval, aby se posadil, zaváhal. Rozpačitě se rozhlížel kolem sebe. V komnatě byla vedle sesle, v níž seděl král, již jen postel a právě ona truhla. Uvelebil se proto na ní.
„To ne,“ uklouzlo Vítkovi, klečícímu v samém rohu komnaty. Ke zdi za sebou se tiskl tak, jako by s ní chtěl splynout. Jak jen záviděl panu Božidarovi, že mohl odejít!
Spěšně se chytil za ústa. Pozdě, jednou vyřčené nešlo vzít zpět… Vrhl zoufalý pohled po svém pánu, když viděl, jak se po něm panovník otáčí. Kéž by se mohl schovat do podlahy, na níž klečel!
„Ale ano,“ odtušil Václav II., jako by se nechumelilo. Stejně jako si vážil Tadeášova nepletichaření, oceňoval i Vítkovu bezelstnou bezprostřednost.
„Tvé schopnosti a zkušenosti, pane z Příhraz, budou ku prospěchu objasnění podivností, k nimž tu dochází,“ obrátil se znovu na Tadeáše.
Náhle mávl rukou, jako by odháněl dotěrný hmyz, v tomto případě spíše prázdné formality. S Tadeášem z Příhraz přece můžu mluvit normálně! upamatoval se.
„Krátce potom, co jsem pro tebe poslal, poslal jsem i pro pana Mikuláše z Krchleb. Posel se ale vrátil s nepořízenou. Pan Mikuláš se prý nemůže dostavit…“
„Proč?“ neudržel se tentokrát Tadeáš. Co se mohlo stát tak zásadního, že to pánu z Krchleb zabránilo uposlechnout rozkazu samotného krále?
„Protože… To je právě to, co musíš zjistit!“ stiskl náhle Václav II. pevně rty.
Nic dalšího nehodlal pánu z Příhraz sdělovat. Ne snad proto, že by nemohl, věděl toho dost, ale proto, že nechtěl. Nechtěl ho ovlivňovat svými úvahami, názory… Byl zvědav, zda dojde ke stejným závěrům jako on. Určitě ano, už proto, že je to jediné možné vysvětlení toho, k čemu došlo…
„Tímto tě pověřuji objasněním záležitostí ohledně pana Mikuláše z Krchleb,“ vyslovil přímo, co od Tadeáše očekává.
Ten zbledl jako už dlouho ne. Měl pocit, že se právě vrátil v čase. Přesně stejného úkolu se mu dostalo, když byl na sadském hradě poprvé… Po zádech mu přejel mráz. Bože, dej, ať to tentokrát dopadne jinak, dotkl se bezděky malého zlatého křížku zavěšeného kolem krku.
„Podle vašeho přání, můj pane,“ zahlásil, jak to slýchával u velitele příhrazské hradní posádky Jozífka. „Když byste dovolil, začal bych…“ vstal z truhly. Lehce zavrávoral, královo přání ho zasáhlo víc, než si sám myslel…
„Dovoluji,“ přikývl Václav II. nijak ochotně. Raději by si zde pána z Příhraz nechal a dál poslouchal jeho vyprávění. Za dobu, co se neviděli, se toho jistě událo mnohem více, než co mu doposud řekl. Jenže stejně tak, ne-li ještě víc, byl zvědavý na to, co vyzjistí o panu Mikuláši… „Co je?“ zeptal se, když viděl, jak nejistě přešlapuje z nohy na nohu.
„Omlouvám se, můj pane, ale jak nejsem zdejší, tak…“ soukal ze sebe Tadeáš rozpačitě.
„Ach ano, jistě…“ pochopil Václav II., kam pán z Příhraz svými slovy míří. „Božidar z Koutů ti bude po celou dobu tvého pobytu zde k dispozici,“ prohlásil samozřejmě.
Tadeáš se vděčně uklonil. Místní člověk byl v podobných případech k nezaplacení.
„Ti urození neumí vůbec pít,“ vrtěl šenkýř od Pečeného kuřátka nevěřícně hlavou. „Dal si sotva pár džbánků, a už se nemůže udržet na nohou.“
„Já bych řekl, že si jich dal docela dost,“ usmívala se potutelně vedle stojící děvečka.
„S tím, jak má naditý váček, si jich mohl dát klidně víc!“ posteskl si šenkýř, zatímco postaršího muže, přesněji jeho měšec doprovázel pohledem tak dlouho, dokud za ním nezapadly dveře. Teprve pak se vrátil ke své práci. Byl nejvyšší čas všechny vyhnat a zamknout šenk. Rychtář s biřici bude za chvíli obcházet a kontrolovat, zda všichni dodržují zavírací hodinu.
„Kde je ten nemrcouch s tou opelichanou herkou?“ mumlal si muž pod vousy. Pohledem kalným po vypitém
pivu se rozhlížel kolem sebe. Jediný, koho ale viděl, byl jakýsi vysoký člověk rozložité postavy, oděný v tmavých splývavých šatech.
Vrávoravě se vydal ke kostelu svatého Mikuláše. „Jestli tam nebude… Uhněte!“ zamračil se na dva muže, kteří proti němu kráčeli pevným krokem. „Neslyšeli jste snad?!“ rozkřikl se na ně, když neudělali jediný krok stranou.
„Moc tu neječ!“ ozval se za ním pánovitý hlas.
Otočil se. „Ty?“ vydechl, když poznal muže v tmavém šatu, jehož prve zahlédl před šenkem.
Prudce sebou trhl, když ucítil, že se ho někdo pokouší chytit za paže. Ti dva, co mi nechtěli uhnout! mihlo se mu hlavou. To už ho ale příchozí silně sevřeli.
„Co si to…“ cloumal sebou, aby je setřásl. Kdyby se mi podařilo dostat se k meči, co mám zavěšený u pasu, ukázal bych jim, zač je toho loket! supěl námahou, která však vycházela zcela naprázdno. Muži drželi pevně.
Oči se mu rozšířily hrůzou, když viděl, jak se k němu ten v tmavých šatech blíží, a co hůř, že sahá k pasu… Právě prožívaný děs mu dodal síly. Znovu sebou mocně zacloumal. Pobuda stojící mu po levé ruce až takový odpor nečekal. Zavrávoral a poroučel se k zemi. Svou oběť ale ani tak nepustil. Naopak ji strhl s sebou k zemi. Ta pak strhla i svého druhého uzurpátora. Všichni tři se tak začali převalovat po kamenném dláždění.
„Co to je? To si neumíte poradit s jedním starým dědkem?“ tyčil se nad bojujícím klubkem muž v tmavých šatech. „Zvedněte ho, ať ho můžu…“ rozkazoval netrpělivě. „K čertu!“ zaklel od plic, když se v dálce ozval dobře známý hluk, který se navíc bleskurychle blížil.
„Dělejte! Musíme se ztratit!“ štěkl po svých kumpánech. Ti mu ze začátku nevěnovali žádnou pozornost. Měli své práce dost. Když ale zahlédli, kdo se k nim žene, nechali muže mužem, vyskočili na nohy a uháněli
za vůdcem, již mizejícím v křivolakých uličkách královského města Nymburka.
Postarší muž zůstal ležet na zemi a prudce oddechoval. Připadalo mu, že ho bolí i ty části těla, které snad ani nemá… Zdaleka nejhorší ale byla noha. To, že by se na ni postavil, nepřicházelo v úvahu. Křečovitě ji svíral. Polekaně přitom pozoroval hlouček, který mu byl již takřka nadosah. Kdo to… Bohu díky, oddechl si ulehčeně. Tohle je v pořádku… Aspoň pro tentokrát…
„Co se to tu děje?“ křičel na něho již z dálky chlap jako hora běžící v čele početné skupiny. „Ach, to jsi ty, urozený pane?“ ošil se, když dorazil až k němu a ve světle louče, kterou mu jeden ze společníků přidržel tak, aby její světlo dopadalo na tvář muže na zemi, poznal, koho má před sebou.
„Co se…“ domáhal se odpovědi na předchozí otázku.
„Za nimi!“ rozkázal náhle svým mužům, když se upamatoval, co je spěšnější. Tenhle jim na rozdíl od tamtěch neuteče!
„Ano, pane!“ zahlásili ti a bystře vyrazili za prchajícími.
„Stalo se ti něco, urozený pane?“ vrátilo se chlapisko k muži na zemi. Starostlivě se zadívalo do jeho sinalé tváře, podávajíc mu ruku, aby mu pomohlo vstát.
Muž ale jen odmítavě zavrtěl hlavou.
„Noha,“ procedil skrze křečovitě zatnuté zuby.
Jak se převaloval s těmi dvěma lotry po zemi, dostala se mu noha mezi meč a nohu jednoho z nich. K jeho smůle povolila ta jeho…
Připravoval se tak na nejhorší, když uslyšel dusot běžících nohou. Snad ještě nikdy neviděl rychtáře s biřici tak rád jako teď. Jindy ho jejich pochůzka znamenající konec zábavy a zavírání šenků přiváděla k zuřivosti. Dnes za ni byl ale z duše vděčný.
„Vydrž, urozený pane, moji lidé tě odnesou k místnímu felčarovi…“ uklidňoval ho rychtář.
„Aspoň k něčemu budou dobří!“ sjel navrátivší se biřice zlostným pohledem.
Ti po sobě nejistě pokukovali. Není to přece jejich vina, že jim ti darebáci zase utekli.
„Raději mě dostaňte do šenku U Dravé štiky,“ vysoukal ze sebe muž namáhavě. Samou bolestí se o něj pokoušely mdloby.
„Proč zrovna tam?“ přimhouřil rychtář podezíravě oči.
„Protože jsem to řekl!“ zavrčel muž vztekle, na vysvětlování neměl sebemenší náladu… „A sežeňte mého sluhu… Měl by být u koně v přístřešku…“
„Spolehněte se, urozený pane,“ skočil mu rychtář do řeči. Usoudil, že úkolování je tak akorát dost.
„Slyšeli jste!“ houkl po biřicích. „Tak dělejte!“ dodal pro jistotu.
„Ano, pane,“ zahlásili muži ze zvyku.
Sklonili se ke zraněnému, přehodili si jeho paže kolem krku a společně se pak vydali k požadovanému šenku.
Rychtář je pomalu následoval. Po pár krocích se ale zastavil. Odmítavě zavrtěl hlavou. Jsou věci spěšné a spěšnější, připomněl si podobně jako před chvílí.
Šenk U Dravé štiky mu nikam neuteče. Zato ti pobudové by mohli… Vydal se opačným směrem, než kterým mířili biřici.
„Pouštěli jste někoho z města?“ uhodil na službukonající vojáky, sotva došel k první z pěti bran v mohutných hradbách chránících klidný spánek obyvatel nově budovaného města Nymburka.
„Nikoho, pane!“ odpověděli muži jednohlasně.
„Vážně?“ protáhl rychtář. Bleskurychle k nim přiskočil a pevně jim stiskl měšce zavěšené u pasu.
„A od koho máte tyhle peníze?“ zeptal se přísně.
„Od toho flanďáka,“ špitl jeden z vojáků.
„Takže jste někoho pustili!“ ztuhla rychtáři tvář do nepřístupné masky. „Jak se opovažujete mi takhle lhát!“ zvedl ruku a zasadil vojákovi políček, až se mu zajiskřilo v očích.
„Nelhali jsme!“ vyhrkl druhý spěšně. „Ptal jste se, zda jsme pouštěli někoho ven! Ale my toho flanďáka pouštěli naopak dovnitř!“ stáhl hlavu mezi ramena, ve snaze vyhnout se ráně, k níž se rychtář již znovu napřahoval. „Nestihl se vrátit za světla, tak nás požádal…“
„Za trest máte noční službu i zítra!“ hodil po nich rychtář a vykročil k další bráně. Třeba u ní bude mít víc štěstí… Kdyby se mu podařilo prokázat, že ti pobudové doposud Nymburk neopustili, vzburcoval by celé město a našel je! Takovou dobu po nich pase, a pořád nic! Jako by stále byli o krok před ním!
„Koho to sem čerti nesou?“ zamračil se muž neurčitého věku a ryšavých vlasů, když se šenkem U Dravé štiky rozlehly hlasité údery na dveře. „Táhni, odkud jsi přišel! Je po setmění! Máme zavřeno!“
„Otevři, Prokope! To jsem já! Biřic Honza!“
„Opravdu máme zavřeno. Klidně se pojď přesvědčit!“ rozkulhal se muž ke dveřím. „Vidíš, že tu nikdo… Co se stalo?“ vyhrkl, když v otevřených dveřích uviděl dva biřiče vlekoucí mezi sebou smrtelně bledého muže.
„Chtěl, abychom ho přinesli sem,“ odpověděl mu druhý biřic zadýchaně. Lidské břemeno se značně proneslo.
„Ale proč? Co já s ním?“ soukal ze sebe šenkýř s očima navrch hlavy. Nejraději by dveře zase zabouchl.
„Já se o to postarám!“ vyběhla v ten moment z kuchyně mladá žena příjemných rysů a inteligentních očí. „Nechte ho tady, já už se o něj postarám!“ opakovala, míříc k příchozím. Ti se nedali dlouho pobízet. Ochotně složili
zraněného na první lavici, která jim přišla pod ruku, a v tu ránu byli pryč.
Šenkýř za nimi spěšně zavřel, dveře zajistil závorou. Tázavě se podíval po ženě. Ta si ho ale nijak nevšímala.
Veškerá její pozornost patřila zraněnému.
„Postaráš se o mě, že ano?“ chytil ji muž naléhavě za ruku.
„Jistě,“ přikývla žena.
Znovu se jí zmocnilo silné vnitřní zadostiučinění. Na jednu stranu by ji nejraději vyhnali z města, nebo ještě lépe, rovnou postavili na hranici. Stačí ale málo a je jim dobrá! Rozběhla se zpět do kuchyně. Bylo načase začít s postaráním se.
Netrvalo dlouho a sál naplnila dráždivá vůně bylinek…
Ale já potřebuji mnohem víc než ošetřit zraněnou nohu! mihlo se muži hlavou. Přece kdyby ti darebáci chtěli peníze, vzali by měšec a zmizeli! Jim šlo ale o něco jiného! Jistojistě chtěli… dál se ve svých úvahách nedostal. Bolest byla silnější než on, a tak se propadl do bezedné propasti bezvědomí…
Kapitola 2
Tadeáš se na Krchlebech dozvídá něco, co ho nutí přehodnotit jeho oddanost králi, pod rouškou noci
dochází k tajnému obchodu, s nímž ne všichni souhlasí
„Veď nás!“ vyzval Tadeáš Božidara z Koutů prostě, když se všichni tři uvelebili v sedlech.
Sotva skončila jeho audience u krále, doslova vyběhl na nádvoří. Měl štěstí, pana Božidara zahlédl v hloučku s dalšími urozenými, s nimiž o něčem vášnivě rozmlouval. Přesto mu rázně pokynul, potlach bude muset počkat!
„Přeješ si, urozený pane?“ zeptal se pan Božidar stroze, když k němu toporně došel. V uších mu stále zněly uštěpačné poznámky jeho společníků, že s ním pán z Příhraz jedná jako se svým sluhou.
„Doprovodíš nás na Krchleby,“ odpověděl mu Tadeáš věcně. Pak se mu ale mladého šlechtice zželelo a v krátkosti ho zpravil o novém úkolu, který v nepřítomnosti od krále dostal.
„Bude mi ctí!“ vyhrkl v tu ránu pan Božidar upřímně. Za tohle ty posměšky stály! Uháněl do stáje, aby nechal připravit koně všem třem!
„Prosím za mnou,“ pronesl mladý šlechtic významně a pobídl koně do kroku. Tadeáš s Vítkem napodobili jeho příkladu, netrvalo tak dlouho a měli sadský hrad daleko za zády.
„Znáš dobře pana Mikuláše?“ prolomil Tadeáš mlčení, které mezi jezdci panovalo, co vyrazili na cestu. „Myslím urozeného pana Mikuláše z Krchleb,“ upřesnil pro jistotu, o kterém Mikuláši mluví.
Ve zdejších končinách se jednalo o velmi časté jméno.
Snad i proto, že svatý Mikuláš byl mimo jiné patronem poutníků a osadníků. Ti se zde nyní ve velkém usazovali. S oblibou tak dávali svým potomkům právě toto jméno, aby se jim dostalo náležité ochrany a pomoci.
„Párkrát jsem se s ním setkal,“ dostalo se mu neurčité odpovědi.
„Co mi o něm můžeš říct?“ nedal se odradit chladným přístupem pána z Koutů. I přes něj pokračoval ve vyptávání, chtěl vědět, s kým bude mít za chvíli tu čest.
„Obávám se, že mnoho ne,“ krčil mladý šlechtic rozpačitě rameny. „Byl to uzavřený člověk, samotářský… Hodně času trávil…“
„Byl?“ opakoval Tadeáš zaraženě.
„Ano, pane, byl,“ potvrdil pán z Koutů věcně. „Před pár dny zemřel,“ vyslovil to, co se dozvěděl od mužů, s nimiž prve hovořil na nádvoří.
Smrt šlechtice, navíc taková, o jakou se zajímá král osobně, se neodehrávala každý den. Všichni se tak předháněli v tom, aby to byli právě oni, kdo mu onu novinu sdělí. A přidá co nejhrůznější podrobnosti!
„Hmm,“ zahučel Tadeáš.
Znovu se ho zmocnil divný pocit kolem žaludku. Doufal, že když Václav II. mluvil o objasnění záležitostí ohledně pana Mikuláše z Krchleb, měl na mysli něco… cokoli jiného než násilný odchod z tohoto světa… Odevzdaně svěsil ramena. Poslední dobou mu připadalo, jako by zlo doslova přitahoval. Kamkoli se hnul, narážel na lidskou hanebnost a věrolomnost.
„Co se mu stalo?“ pokračoval Tadeáš nyní již ve výslechu.
Úkosem pohlédl na Vítka, cválajícího mu po levé straně, pravou, čestnou pro tentokrát přenechal Božidaru z Koutů.
Mladík mlčky přikývl. Jsou v tom zas… Což znamená, že svou ženu Klárku a malého Gábika hned tak neuvidím, uvědomil si hořce. Aspoň, že tebe mám s sebou, pohladil po krku koně černého jako uhel.
Čerta, temperamentního mladého hřebce, doslova miloval, stejně jako on jeho. Vítek byl jeden z mála lidí, kterým dovolil, aby se k němu přiblížili, neřkuli aby na něm jeli. A tak se stalo, že Čert byl prostě Vítkův…
„Nezlob se, urozený pane, ale myslím, že bych ti to neměl říkat,“ zavrtěl Božidar z Koutů odmítavě hlavou.
„Odpíráš mi poslušnost?“ napřímil se Tadeáš v sedle. „Mám ti připomenout, že…!“ zavrčel výhružně.
„Ne, ne, to samozřejmě ne!“ bránil se mladý šlechtic tak vehementně, až jeho kůň poděšeně pohodil hlavou. „Něco takového bych si nikdy nedovolil!“ ubezpečoval spěšně. „Jde o to, že sám vím vše z doslechu. Myslím proto, že by nebylo moudré, abych tě tím zatěžoval,“ vysvětloval honem.
Z toho, co mu stihli páni na nádvoří napovídat, mu stále šla hlava kolem. Ovšem co z toho byla pravda a co si jen někdo přibájil, neměl tušení. Nechtěl být proto před pánem z Příhraz za hlupáka, kdyby se ukázalo, že to bylo všechno úplně jinak, než jak by mu teď vypověděl.
„To je jiná,“ připustil Tadeáš již mnohem smírněji. Popravdě ho takto zodpovědný přístup mile překvapil. Jistě mnohem lepší než se snažit být za každou cenu zajímavý!
„Je to na Krchleby ještě daleko?“ změnil směr hovoru.
Ač se jindy nemohl jízdy na koni nabažit, nyní by byl nejraději již v cíli cesty. Čím dříve splní úkol zadaný panovníkem, tím dříve se vrátí na Příhrazy.
„Ještě přebrodíme támhleten potok a už je uvidíme,“ ukázal pán z Koutů před sebe.
„A jeje,“ ošil se Vítek, tekoucí voda byla něco, co Čertík věru nemusel. Naštěstí si tentokrát dal říct a překročení
potoka, kalného po nedávných deštích, se obešlo bez větších potíží.
„Bohu díky,“ ulevil si, když se nedaleko před nimi ze záhybu cesty vynořila temná silueta mohutné palisády.
Jízdu na koni miloval stejně jako jeho pán, ovšem čeho je moc, toho je příliš, jak se říká. A poslední dny jí bylo až přespříliš. Měl pocit, že pokud v sedle stráví ještě chvíli, přiroste mu k zadku.
„Když dovolíš, urozený pane,“ pronesl pán z Koutů.
Aniž čekal na odpověď, stiskl koni boky a povolil uzdu.
V tu ránu vyrazil hnědák jako šipka kupředu. Netrvalo tak dlouho a pan Božidar stanul před bytelnou bránou krchlebské tvrze. Rukou sevřenou v pěst na ni několikrát za sebou silně zabušil.
Když k ní pak dorazil i Tadeáš s Vítkem, našli ji otevřenou dokořán. Vjeli na nádvoří a zastavili v jeho středu.
„Vítej, urozený pane,“ klaněl se Božidaru z Koutů mladý muž příjemných rysů a bystrých očí. „Co tě… vás přivádí na mé panství?“ pokukoval zvědavě po Tadeáši s Vítkem ve snaze odhadnout, koho to pán z Koutů přivedl s sebou a hlavně proč!
„Urozený pan Tadeáš z Příhraz přijel z rozhodnutí našeho nejmilostivějšího panovníka Václava II. prošetřit smrt tvého staršího bratra Mikuláše, pane Miroslave,“ pronesl králův pověřenec formálně.
Po jeho slovech zbledl Miroslav z Krchleb jako čerstvě napadlý sníh. Vmžiku se ale opanoval. „Buď mi vítán i ty, pane z Příhraz,“ uklonil se snad ještě hlouběji než prve. Odpovědí mu bylo jen mírné přikývnutí. Jen ať je od začátku jasné, kdo je tu pánem, tvářil se Tadeáš nepřístupně.
Zběžně se kolem sebe rozhlédl. Neviděl ale nic, co by ho jakkoli zaujalo. Krchleby byla tvrz jako každá jiná. Obytná budova, stáj, čeledník, kolna. Toť vše.
„Bylo by mi ctí pozvat vás do domu,“ přeskakoval pan Miroslav pohledem z jednoho urozeného na druhého. Jejich okázalé otálení ho znervózňovalo…
Konečně Tadeáš uvolnil nohy ze třmenů a seskočil ze sedla. Myšáka, nádherného koně podivné šedé barvy, nechal stát na místě a bez jediného slova vykročil k obytné budově.
Vítek s panem Božidarem se mu drželi v patách.
Miroslav z Krchleb bryskně využil toho, že se na něj nikdo nedívá. Dlaněmi si přejel přes tvář, zhluboka se nadechl a vydechl. Potřeboval získat zpět ztracenou vnitřní rovnováhu…
Náhle se zle zamračil. „Myslíš, že ty koně budu zavádět já?“ štěkl po klukovi vykukujícím ze stáje.
„A ty přines víno! To nejlepší, co máme!“ rozkázal postaršímu muži postávajícímu poněkud bokem. „A Libuně řekni, ať přinese něco k jídlu!“ úkoloval dál, zatímco již i on pelášil k obytné budově. Neslušelo se, aby do ní hosté vstoupili dříve než místní pán. Stihl to taktak.
„Prosím tudy,“ ukazoval zadýchaně k otevřeným dveřím. Polekaně sebou trhl, když se kolem něj jako ještěrka protáhl Vítek.
Tadeáš ovšem nehnul brvou. Zato když vstoupil, rozlil se mu po rtech slastný úsměv. Vůni čerstvého dřeva, jíž byl vzduch v hlavním sále krchlebské tvrze prosycen, miloval.
Zhluboka nasál vzduch nosem a vypustil ústy. Bříza! Určitě bříza, pokyvoval si hlavou.
Nato zamířil k masivnímu stolu opatřenému po obou stranách bytelnými lavicemi. Zcela samozřejmě se uvelebil na čestném místě.
Božidar z Koutů zaujal místo po jeho pravé ruce, zatímco Vítek si mu ze zvyku stoupl za záda.
Miroslav z Krchleb přeskočil tázavým pohledem z pana Tadeáše na pana Božidara a zase zpět. Ač pánem
na zdejší tvrzi, nedovolil si sednout bez svolení mnohem výše postavených. Když se mu ho dostalo prostým přikývnutím, toporně klesl na lavici proti nim.
„Nějak ti to trvalo!“ zavrčel na sloužícího, který se přihnal ke stolu s velkou konvicí v rukou.
„Omlouvám se, urozený pane, ale…“ drmolil muž, zatímco již plnil poháry vínem rudým jako krev.
„Neumíš počítat?“ skočil mu Tadeáš přísně do řeči. „Na stole jsou tři poháry, my jsme ale čtyři!“ zdůraznil.
„Já myslel…“ nechal sluha vyznít hlas do ztracena.
Nejistě pohlédl na pana Miroslava.
„Nevejrej jak zjara a dělej!“ štěkl ten po něm.
„Ano, pane,“ zahlásil muž.
Přiskočil ke stěně, kde byly na polici vyrovnány nijak zdobené poháry. Chopil se jednoho z nich a postavil ho na stůl. Nato ho naplnil.
„Zmiz!“ sykl po něm pan Miroslav. „Bude mi ctí obsluhovat vás osobně,“ pronesl úslužně směrem k urozeným.
Tadeáš pokrčil rameny, bylo mu zcela lhostejné, kdo jim bude dolévat.
Sluha na nic nečekal, hluboce se uklonil a klidil se ze sálu.
„Ten má dnes zase náladu,“ protočil oči v sloup.
„Takže vše při starém,“ pochopila žena, s níž se málem srazil ve dveřích. „A už to vypadalo tak nadějně,“ posteskla si.
„Bohužel opravdu jen vypadalo,“ odtušil muž a byl tentam, zatímco žena pospíchala dál do sálu.
„Dobrou chuť!“ popřála upřímně, když na stůl mezi pana Miroslava a jeho hosty položila velký tác.
Při pohledu na něj Tadeáš cítil, jak se mu v ústech sbíhají sliny. Medové koláčky s ořechy bylo něco, čemu nedokázal odolat. Ale musím! rozkazoval si přísně. Aspoň pro teď, než bude dvorním záležitostem učiněno zadost, polkl znovu. Pohledem vyzval pána z Krchleb, aby si pospíšil.
Pan Miroslav pochopil, spěšně se natáhl po poháru.
Zvedl ho nad hlavu a pronesl dlouhý, na Tadeášův vkus až přeuctivý přípitek na zdraví krále. Po něm následoval další, a to na počest hostů.
Jakmile byly prázdné formality za nimi, chopili se všichni příchozí pohárů. Na několik málo loků je vyprázdnili. Venku panoval další z horkých letních dnů, během cesty ze Sadské jim tak náležitě vyprahlo.
„Mohu se zeptat, co přesně tě sem přivádí, urozený pane?“ ozval se po hodné chvíli pan Miroslav. Tadeáš z Příhraz podle všeho rozhovor zahájit nehodlal.
„Bratr zemřel před pár dny, zabil ho blesk,“ pokračoval, když pán z Příhraz dál mlčel. „Když ho přivezli, bylo jeho tělo spálené na uhel…“
Tadeáš křečovitě zatnul ruce v pěst. Musel vynaložit nemalé úsilí, aby nedal najevo, jak to v něm vře. Kvůli tomuhle ho Václav II. zdržuje od jeho Blaničky? Kdyby nebyl králem, snad by ho za to vyzval na souboj…
„Soudy, k čemu došlo, nech laskavě na mne!“ ucedil ledově, když se jakžtakž opanoval.
Pokud ho sem panovník poslal objasnit záležitosti, musí se aspoň tvářit, že objasňuje. Už kvůli pánu z Koutů, který doslova hltá každé jeho slovo, hlídá každý jeho pohyb, aby pak mohl vše dopodrobna vypovědět králi… Koutkem oka sledoval počínání svého průvodce. Náhle mu přidělení pana Božidara přišlo spíše jako trest než pomoc, jak se jevilo ještě před nedávnem.
„Jistě, omlouvám se, urozený pane,“ narovnal se pan Miroslav v ramenou.
„Kde je tělo?“ pokračoval Tadeáš v objasňování.
„Odpočívá v posvěcené půdě,“ dostalo se mu předpokládané odpovědi.
„V tom případě chci vidět místo, kde ho našli,“ vyslovil Tadeáš další požadavek. Nic moudřejšího ho v daném
okamžiku nenapadlo. S objasňováním zabití bleskem neměl zatím žádné zkušenosti… Úkosem pohlédl na Vítka, bledého jako smrt. Sotva znatelně na něj kývl, bouřky jsou opravdu nebezpečné!
„Nevím přesně, kde to bylo…“ vytrhl ho z němého rozhovoru pán z Krchleb.
„Jak to?“ pozvedl udiveně obočí. „Musíš přece vědět, kde…“
„Pana Mikuláše našli sluhové pana Gerharda ze Všejan,“ zavrtěl pan Miroslav odmítavě hlavou. „Správce Jakub ho pak dopravil sem na Krchleby,“ vykládal se značným vnitřním zadostiučiněním. Jak slovutný vyšetřovatel strkající nos do věcí, po kterých mu nic není, vidí, nemusí vědět, kde tělo jeho bratra našli!
„Pak chci mluvit s těmi sluhy, co ho našli,“ odvětil Tadeáš, aniž hnul brvou. Vevnitř ale soptil, další zdržení při objasňování ničeho! „Pošli pro ně!“ rozkázal pánovitě.
„Jak si přejete,“ odtušil pan Miroslav věcně. Vstal od stolu a toporně vykročil ke dveřím. Za okamžik se nádvořím rozlehl jeho jasný hlas.
„Jste mu hnul žlučí,“ naklonil se Vítek k panu Tadeáši. Z každého příkoří, kterého se dostalo kterémukoli z urozených, vyjma jeho pána Tadeáše z Příhraz, měl až živočišnou radost.
Tadeáš mu ale nevěnoval žádnou pozornost.
„Předpokládal jsem, že se panu Mikulášovi něco stalo, když Jeho Milost chce, abych jeho smrt vyšetřil!“ vmetl pánu z Koutů do tváře. Ač se snažil sebevíc, nedokázal v sobě déle dusit právě prožívané rozhořčení, které navíc stále narůstalo.
Božidar z Koutů neurčitě pokrčil rameny. Co na to má odpovědět? Není na něm, aby hodnotil panovníkovu vůli.
„Učinil jsem, jak jste si přál, urozený pane,“ hlásil pan Miroslav, ledva se vrátil do sálu.
Znovu zamířil ke svému místu u stolu. Ještě než se ale usadil, chopil se konvice a dolil všechny poháry. Počínal si při tom tak zručně, že si vysloužil Vítkův obdivný pohled. Sám by to lépe nesvedl.
Taky se mohl chvíli zdržet, zamračil se Vítek. Úplně cítil, jak ho svrbí jazyk. Tak rád by se s pánem podělil o to, co mu vrtalo hlavou! Něco takového ovšem nyní nepřipadalo v úvahu.
„Co mi o svém bratru řekneš?“ zeptal se Tadeáš čistě pro forma. Bylo potřeba něčím vyplnit čas čekání.
„Byl to rytíř tělem i duší…“ začal pan Miroslav odříkávat naučené fráze.
Kolikrát již Tadeáš podobné řeči slyšel! A kolikrát se již přesvědčil, jak daleko jsou od pravdy… Netrvalo dlouho a myšlenky mu z Krchleb utekly hluboko do minulosti. I v ní se setkal s rytířem tělem i duší… ovšem černou tak, že by se za ni nemusel stydět sám Lucifer… Natáhl se po medovém koláčku, aby si zlepšil náladu. Dával při tom dobrý pozor, aby si vybral ten největší. Opatrně ukousl. Spokojeně přikývl, byl vynikající. V jejich společnosti bude na sluhy pana Gerharda čekat klidně do soudného dne. Vzal si další… Náhle se zamračil. „Co dělali sluhové pana Gerharda na krchlebském panství?“ zadíval se na zdejšího pána.
„Ani ne tak sluhové pana Gerharda na krchlebském, jako spíš můj bratr Mikuláš na všejanském,“ ošil se pan Miroslav nepohodlně. Do vysvětlování se mu příliš nechtělo, byl si ale vědom toho, že se mu nevyhne. Rozhodl se proto vypovědět všechno hned a přímo, ať to má za sebou…
„Můj bratr byl tak trochu podivín, urozený pane,“ soukal ze sebe, nervózně si tra zpocené ruce dlaněmi o sebe. K podobným věcem se nepřiznává nikdo rád.
Vida, jak rychle se z ušlechtilého rytíře stane ostuda rodu, ušklíbl se Tadeáš pod vousy.
„I proto otec rozhodl, abych se vrátil na panství, ač jsem se jako druhorozený měl stát knězem… Mikuláš často odcházel z tvrze,“ vrátil se pan Miroslav k bratrovi. „Mnohdy na celé hodiny… Toulal se po okolí bez ohledu na to, zda je ještě na krchlebském panství. Stejně tak nedbal na počasí. Bylo mu jedno, zda prší, sněží… Například tuto zimu málem umrzl, když kousek od Chotuce uklouzl a poranil si nohu. Kdyby ho tam náhodou nenašli kupci, co mířili do Nymburka na vánoční trhy, byl by s ním amen… Před tím, aby se vydával do bouřek, jsem ho osobně varoval… Nedal si ale říct… Kdyby mě byl býval poslechl, nemuselo to takto skončit,“ povzdechl si smutně.
Sklonil hlavu, ruce sepjal k modlitbě za duši zemřelého.
Vítek si otráveně odfrkl. K čemu to?
Vypjal se do pozoru, když viděl, jak se po něm pán z Příhraz otáčí. Jistě dostanu vyčiněno za svou neuctivost, zrudl po kořínky vlasů. Věděl, jak moc vážně pán z Příhraz podobné věci bere. K jeho údivu se stalo něco zcela jiného. Pan Tadeáš mu pokynul, aby zaujal místo po jeho levici. Vděčně ho přijal, z dlouhého stání měl pocit, že má nohy z olova.
Sál se tak ponořil do ticha rušeného jen praskáním dříví v krbu. Každý z přítomných se zaobíral vlastními myšlenkami a úvahami…
Doslova tak nadskočili leknutím, když se ozvalo rázné zabušení na dveře, které se téměř hned otevřely. „Jsem zpět, urozený pane!“ objevila se v nich rozcuchaná hlava muže neurčitého věku.
„Přivedl jsi je?“ štěkl po něm pan Miroslav.
„Však jste mi to nařídil,“ odtušil čeledín prostoduše.
„Sem s nimi!“ popoháněl ho pan Miroslav netrpělivě.
„Hmm,“ zahučel sluha. Otevřel dveře dokořán a popostrčil dovnitř dva muže. Sám se raději dekoval. Zdržovat
se v přítomnosti pána nebylo příliš bezpečné. Pro ránu, neřkuli nějaký úkol, nešel nikdy daleko.
„Přál jste si s námi mluvit, urozený pane?“ vysoukal ze sebe starší z dvojice, nejistě přitom přeskakuje pohledem z jednoho urozeného na druhého.
„To vy jste našli tělo pana Mikuláše z Krchleb?“ vzal si slovo Tadeáš.
„Ano, pane,“ přisvědčil muž plaše.
„Dovedete nás tam!“ vstal Tadeáš od stolu. „Dovedete nás na místo, kde jste našli tělo pana Mikuláše z Krchleb,“ vyslovil cele svůj požadavek. Ze zkušenosti věděl, že myšlení nebývá nejsilnější stránka sloužících. Vše tak potřebují slyšet zcela polopaticky… Vykročil ke dveřím. Neopomněl si přitom vzít poslední medový koláček. Přece ho tam, sirotečka malého, nenechá samotného.
„Ano, pane,“ uklonil se muž úslužně.
V duchu se modlil, aby tentokrát panstvo doprovázeli pěšky. Když pro ně přijeli na Všejany, přivedli i koně. Prý aby se na Krchleby dostavili co nejdříve… Raději celý den běhat po lese než chvíle v sedle, přejel si rukou po nohou. Měl pocit, že mu snad upadnou, o zadku nemluvě.
Mladá žena sebou polekaně trhla a prudce se otočila.
„To jsi ty?“ vydechla ulehčeně, když poznala, kdo ji tentokrát navštívil. „Vůbec jsem tě neslyšela přicházet,“ usmála se rozpačitě, jako by omlouvala své předchozí chování. Lekají se přece jen ti, co nemají čisté svědomí… V tom případě jsem se lekla zcela oprávněně… uvědomila si hořce.
„Šla jsem zadem,“ odpověděla příchozí věcně.
„To je dobře,“ přikývla mladá žena souhlasně. Teď není na podobné úvahy čas! napomenula samu sebe.
„Je zbytečné, aby tě tu někdo viděl… Předpokládám, že sis zase přišla pro…“ nechala raději vyznít hlas do
ztracena. Co kdyby je někdo nepovolaný přece jen zaslechl? Přes lomoz lidských hlasů přicházející z vedlejší místnosti to bylo sice silně nepravděpodobné, ani tak ale nechtěla riskovat. Obzvláště potom, co ji nedávno navštívil rychtář. Otázky, které jí přitom pokládal, byly víc než nepříjemné…
„Hmm,“ zahučela příchozí. I ona se kolem sebe rozhlédla, jako by se chtěla ubezpečit, že jsou skutečně samy.
„Udělala jsem ti to tentokrát trochu silnější, tak na to dávej pozor!“ nabádala mladá žena příchozí.
Ze záňadří vytáhla klíč, který nosila neustále u sebe. Přešla k prosté, o to ale bytelnější truhle v rohu místnosti. Sklonila se k ní a odemkla zámek. V okamžiku, kdy zvedla víko, se místností rozlila výrazná vůně bylinek.
Po chvilce přehrabování z truhly vyndala malý plátěný pytlík. Mlčky ho podala příchozí. Ta po něm dychtivě natáhla ruku, nevzala si ho ale.
„Když já nemám…“ naprázdno polkla. „Tedy teď… Brzy určitě seženu…“ drmolila překotně s pohledem upřeným na pytlíček.
„Aha,“ odtušila mladá žena. „No, tak až budeš mít…“
Tak přijď, slyšela již příchozí v duchu.
„Tak mi to dáš,“ dokončila naproti tomu mladá žena.
„Takže si to opravdu můžu vzít?“ ubezpečovala se příchozí s očima navrch hlavy. Takovému štěstí se jí nechtělo ani věřit!
„Vezmi a běž, než tě tu někdo uvidí,“ přikývla mladá žena souhlasně. „A pamatuj, že se neznáme a nikdy jsem ti nic nedala, jasné?“ dodala přísně.
„Jasné!“ vyhrkla příchozí. Přitiskla si drahocenný pytlíček k hrudi. Nato se otočila na patě a zmizela stejně nepozorovaně, jako se objevila.
„To bychom měli,“ pousmála se mladá žena. Nepochybovala o tom, že peníze neuvidí dříve než na svatého
Nikdejše. „Však já si to vyberu od urozených,“ prohodila sama pro sebe. Třeba od toho, co ho sem onehdy přenesli, jsem si toho zaopatřila tolik, že to vystačí ještě na několik takových pytlíčků, usmívala se pod vousy.
„Neměla bys s tím přestat?“ ozval se ode dveří starostlivý mužský hlas. „Rychtář ti nedá pokoj! Není s to dopadnout skutečnou škodnou, a tak se bude snažit nějak jinak dokázat vrchnosti, že je mužem na svém místě…“
„Já vím, ale přestat nemůžu… Sám víš, že to nejde,“ zavrtěla mladá žena odmítavě hlavou.
Pevně sevřela rty. Kór teď nemůže přestat! Bezděky se zadívala z úzkého okna, za nímž vládla černočerná tma. Úplněk se nezadržitelně blížil a s ním i nutnost jejího rozhodnutí… Nebude trvat dlouho a přijde si pro odpověď…
Otřásla se při představě další návštěvy…
„Já vím, ale přece jen…“ nechtěl se muž vzdát.
„Už jsme o tom mluvili, Prokope!“ skočila mu mladá žena ostře do řeči.
Na důkaz toho, že je rozhovor u konce, nahlédla do kotlíku zavěšeného nad ohništěm. Spokojeně přikývla. Voda v něm se již vařila. Vylovila z truhly další pytlíčky, z každého do něj lehce odsypala.
Velkou dřevěnou lžící zamíchala vroucí vodu, z níž stoupala pradivná omamná vůně.
Muž sklesle pozoroval její počínání. Co by za to dal, kdyby od něj jeho žena upustila! Věděl ale, že se nic takového nikdy nestane. Pokud si Štěpánka vzala něco do hlavy, nedokázal ji od toho odradit nikdo a nic… S těžkým srdcem se vrátil do šenku. Pivo se samo nenachystá…