Dagmar Digma Čechová
JEDNA ZE ŠESTI
Odpovědná redaktorka Kristýna Baladová Grafická úprava GRANER GROUP, s. r. o.
Obálka Ondřej Vašíček/PT MOBA
Tisk Finidr, s. r. o., Český Těšín
Vydala Moravská Bastei MOBA, s. r. o., Brno 2025 www.mobaknihy.cz moba@mobaknihy.cz
© Dagmar Digma Čechová, 2025
© Moravská Bastei MOBA, s. r. o., 2025
Vydání první
ISBN 978-80-279-2130-0
Do hajzlu!
Do hajzlu, do hajzlu, do hajzlu!
Pohřby nemá nikdo rád. Pochopitelně. Ale to nebyl důvod, proč dneska přišlo tak málo lidí. Ani to, že pořád platily restrikce a mohlo se ho zúčastnit jen třicet osob –pochopitelně v rouškách. Nemusela jsem smuteční hosty počítat, abych věděla, že tolik nás není ani náhodou.
Hello darkness, my old friend
I‘ve come to talk with you again
Because a vision softly creeping
Left its seeds while I was sleeping
And the vision that was planted in my brain
Still remains
Within the sound of silence…
Jemné tóny klavíru a tichý zpěv se rozléhaly obřadní síní a musely působit depresivně i na ty přítomné, kteří textu nerozuměli. Kteří netušili a zároveň neřešili, že ta píseň bývá spojována s emocionálním traumatem Američanů po atentátu na J. F. Kennedyho a vznikla pouhé tři měsíce potom, co byl jeho nadějný život předčasně násilně ukončen.
In restless dreams I walked alone
Narrow streets of cobblestone
'Neath the halo of a street lamp
I turned my collar to the cold and damp
When my eyes were stabbed by the flash of a neon light
That split the night
And touched the sound of silence…
Song, který si už víc než půl století zpíval celý svět, aniž by se většina lidí ve skutečnosti zamyslela nad tím, co má ten „zvuk ticha“ znamenat, co představuje. Píseň obviňující lidstvo, že přestalo umět komunikovat. Že ztratilo schopnost milovat. Jaká ironie právě teď a právě tady!
And in the naked light I saw
Ten thousand people, maybe more
People talking without speaking
People hearing without listening
People writing songs that voices never shared
And no one dared
Disturb the sound of silence…
Simon a Garfunkel ji do našich hlav nasadili jako tklivou baladu, ale mě vůbec nepřekvapilo, že tu dnes zněla verze od Disturbed. Sama jsem ji – minimálně doteď –měla nejradši, a tak jsem přesně věděla, co přijde. A přesto mi dynamicky nastupující síla hlasu Davida Draimana v kulisách studené síně, vracejících chladnou ozvěnu dlouhých tónů a násobících naléhavost každého slova, způsobila husí kůži. Starší žena v bílém šátku v první řadě se při nástupu prvních dramatických slabik polekaně chytla dlaní za hruď a hubený chlapec vedle ní ji pohledem
uklidňoval, přičemž se sotva znatelně dotkl jejího předloktí a vzápětí svou ruku opět stáhl.
„Fools“ said I, „You do not know Silence like a cancer grows Hear my words that I might teach you Take my arms that I might reach you“ But my words like silent raindrops fell And echoed in the wells of silence…
V nose mě zaštípal puch orientální vonné tyčinky. Ani jsem si nevšimla, kdo a kdy ji zapálil, ale doutnala vedle černobílého snímku a malé misky. Byl to velmi komorní detail, stejně jako na rakvi leželo jen pár jednoduchých květů. Žádné věnce, žádná okázalost. Žádné řečnění, jen tiché vyprovázení duše, která si při odchodu zatížila karmu těžkým hříchem. I přesto, nebo spíš právě proto musela dostat alespoň šanci na důstojné rozloučení. Rozhlédla jsem se po svých čtyřech kamarádkách, usazených po mé levici hned ve druhé řadě, aby nezela prázdnotou. Kolikrát našimi hlavami prolétla vzpomínka na tu poslední z nás? Holky seděly se sklopenými hlavami, stejně jako ostatní přítomní, ponořené do myšlenek o zmařeném mladém životě. Nebo možná ve světle té šokující tragédie přemýšlely o těch svých. Tak jako jsem to dělala já, jen o pár dní dříve. Žádná z nich nemohla tušit, co se právě teď odehrává ve mně. Proč mi na hrudi sedí obrovský balvan a hrozí, že mi každou chvílí definitivně rozdrtí žebra a já už se nikdy znovu nenadechnu.
And the people bowed and prayed To the neon god they made And the sign flashed out its warning
In the words that it was forming
Then the sign said, „The words of the prophets are written on the subway walls And tenement halls“ And whispered in the sound of silence
Jako zřejmě jediná ze všech přítomných jsem věděla přesně, kde byla ta nevyslyšená slova napsaná. Do které studny ty tiché dešťové kapky dopadly. A tenhle „zvuk ticha“ mě bude už navždycky pronásledovat. Protože jsem tomu dnešku měla zabránit. Ale nedokázala jsem to. Do hajzlu!
„Budu teď potřebovat vaši pomoc,“ naznačil Vláďa do mikrofonu tajemně a krátce přitom blýskl pohledem po mně. Intuice mi napovídala, že se mi to, co chystá, líbit nebude. „Někdo velmi speciální a mýmu srdci opravdu hodně blízkej,“ potvrdil to vzápětí, „má dneska narozeniny. Protože se jedná o dámu, tak si věk samozřejmě nechám pro sebe, ale byl bych rád, kdybyste mně ji pomohli zavolat sem na pódium. Jmenuje se Edita.“ Teď už se na mě díval zcela nepokrytě, a když spustil Happy birthday, ostatní se k němu ochotně přidali a pohledy i posunky mi naznačovali, na co jako ještě čekám, když mě ten fešák s otevřenou náručí očekává v záři reflektorů.
Nedalo se nic dělat, o scénu jsem nestála a za ty dva roky už ho znala. Když si něco zamanul, nedal pokoj a uměl být urputný. Ostatně kdyby ne, nejspíš bychom se nikdy nedali dohromady. Nechala bych ho tenkrát projít vestibulem našeho hotelu, vyzvednout rodiče a po jejich odletu zpět do Ameriky navždy zmizet z mého života včetně kontaktu „Sen“ uloženého v mém telefonním seznamu.
Vystoupala jsem tedy po třech schůdkách k němu a Teovi a rozpačitě přitom kroutila hlavou. Jako bych mu snad neříkala, že dvaačtyřicet není žádný důvod ke slavení a že mi dokonale stačí, když si zítra zajdeme na dobrý oběd. Sobotní večery už Hudební duo V+T zase často
trávilo na vystoupeních, i když jich zdaleka nebylo tolik jako před nucenou pauzou a stále na nich výrazně chyběli lidé. Jako by se báli ke svým přechozím návykům vrátit –riziko nákazy sice už bylo minimální, z covidu se pomalu stávala horší chřipka, ale zvýšená opatrnost ve společnosti zůstávala. Nebo možná k nižší účasti na kulturních akcích fakt stačilo to, že se lidi mezitím naučili pít za polovičku peněz ve své nebo sousedově garáži, těžko říct.
„Edita je láskou mýho života, i když mi dlouho unikala. Osud věděl, co dělá, když mi ji přihrál do cesty poprvé –tenkrát jsem taky stál za těmahle klávesama, hráli jsme s Teem na svatbě její kamarádky. Ale ona ještě byla tak trochu zadaná, a tak jsem si na ni musel pár let počkat. A pak ji teda dost přemlouvat,“ rozesmál se a já jsem doufala, že s tou otevřeností už přestane. Ti lidé si přišli zatancovat, a ne poslouchat detaily z našeho vztahu. On ale zněl tak nějak naléhavě, evidentně měl velkou potřebu to říct, a oni se bohužel smáli, čímž ho ve zpovědi ještě podporovali. „Ten večer, kdy jsme se potkali poprvé, udělala jednu naprosto neuvěřitelnou věc,“ pronesl trochu tajemně a mně se zadrhl dech. To snad ne! To nemůže myslet vážně! „O půlnoci se najednou objevila na pódiu, sebrala Teovi mikrofon a prostě na mě houkla, co mám zahrát. Tak jsme spolu tenkrát poprvý vystupovali jako duo.“ A naposledy, Vláďo. Nedělej to, prosím!
Když jsem ho po těch šesti letech na recepci zkoušela, jestli si pamatuje, co jsem zpívala, překvapil mě. Věděl naprosto přesně, co to bylo, a tvrdil, že si při nich na mě vždycky vzpomene. A že hity Hallelujah a Killing me softly hráli v rádiu fakt často! Žádný div, že mě z té hlavy nedostal.
Ucítila jsem na boku dotek čehosi tvrdého a otočila se s otázkou v očích na Tea, který mě pohledem povzbuzoval. Když se moje ruka automaticky natáhla po mikrofonu,
jímž do mě šťouchal, lidi začali radostně výskat. Vůbec netušili, do čeho se to nechali vmanipulovat. Já jsem tohle v plánu fakt neměla.
„Díky, díky,“ klidnila jsem jejich emoce. „Vláďa ale zapomněl zmínit, že jsem tou dobou měla dost upito. Chápejte – byla to svatba. Dneska jsem na to až moc střízlivá a věřte, že si to všichni daleko víc užijete, když vás toho ušetřím a nechám dál vynikat jenom kluky.“ Snažila jsem se mikrofon vrátit Teovi, ale ten už byl pohodlně usazen na židli v rohu a odmítavě před sebou šermoval rukama.
„Ale no tak, přece ty lidi teď nezklameš!“ hecoval mě Vláďa a oni se roztleskali, abych přestala dělat drahoty.
„No, obávám se, drahý, že ses o tom se mnou jaksi zapomněl poradit, takže to nebude tak docela moje vina,“ pokusila jsem se o další odpor. „Nejsem žádná zpěvačka, lidi,“ obrátila jsem se na ně, protože se zjevně nehodlali vzdát. „Už si ani nevzpomínám, kdy jsem ty písničky zpívala naposled.“
„To já jo,“ zakřenil se Vláďa. „Minulej víkend ve sprše – slyšel jsem to na vlastní oči,“ udělal vtip, doprovodil ho mlsným pohledem a publikum ho pochopilo. V hlavách většiny přítomných zřejmě právě běžel obrázek mého nahého těla, které on překvapil zezadu. Nečekaně se ke mně tehdy přidal, nejen ve zpěvu. V mojí hlavě ta vzpomínka běžela velmi živě, ale zahnala jsem ji. Červenala jsem se i tak dost.
„Varuju tě,“ pokusila jsem se udržet zábavný tón a získat tak trochu sebejistoty. „Jestli okamžitě nepřestaneš na potkání vyprávět o našem intimním životě, už tě k sobě do tý sprchy nikdy nepustím.“
„Já? Já jsem přece mluvil jenom o zpěvu – to ty jsi jim prozradila, že bylo i něco víc…“ Přitáhl si mě k sobě a před obecenstvem políbil. Podle nadšeného jásotu si to
lidi snad i docela užívali, ale mně už to přišlo moc dlouhé.
Nakonec se jako bezpečnější řešení jevilo přestat se bránit.
„Tak radši hraj, než se to tady zvrhne ještě víc, ty komediante,“ vyzvala jsem ho, rozhodnutá to přežít i napodruhé. V tomhle městě mě nikdo nezná, kanály kvůli tomu chodit nebudu, i kdybych to nezazpívala dobře. Koneckonců jsem je varovala.
Ozvaly se první tóny Hallelujah a on mi pro jistotu přistrčil pult s textem. Nemusel, většinu jsem odzpívala se zavřenýma očima, a jestli mně to někde ujelo, beztak asi nebylo slyšet, protože se k mé úlevě minimálně v refrénu přidali i lidi na parketu. Když písnička skončila a oni jásali a tleskali, nečekaně jsem si to docela užívala.
„Je dobrá, že? Já jsem vám to říkal,“ pochválil Vláďa spokojeně mě i sám sebe. „A než se pustíme do toho druhýho songu…“ Odstoupil od kláves, ale mikrofon si v ruce nechal. Pomalým krokem se soustředěným hlubokým pohledem přešel ke mně a z kapsy kalhot vytáhl malou krabičku. To ne, Vláďo. Nedělej to. Neklekej si.
Všichni ti lidé, kterým do toho vůbec nic nebylo a kteří ani jednoho z nás neznali, si ovšem zjevně přáli opak. Pro ně to znamenalo zpestření večera, nečekanou romantickou zápletku mimo program, v podstatě jsem jejich nadšení chápala. Mně ale ztuhly nohy a v duchu jsem se snažila ho telepaticky zastavit a zachránit celý večer před trapasem.
Od rozvodu s Patrikem neuplynuly ani dva roky, a přestože jsem za vztah s Vláďou byla ráda, rozhodně jsem se necítila připravená na žádné velké kroky. Asi jsem ho svým způsobem i milovala, v našem věku už to bylo jiné než v naivním mládí – člověku stačila určitá kompatibilita, nečekal zázraky –, ale necítila jsem potřebu cokoliv měnit na tom, jak to běželo doteď. Kdybych jenom tušila,
co má v plánu, zastavila bych ho dřív, než pokazí nejen tenhle večer, ale i tu fajn rovnováhu mezi námi.
„Ne, Vláďo, nedělej to,“ zašeptala jsem mimo mikrofon, ale se zoufalým pohledem upřeným do jeho očí tak, aby pochopil a mohl situaci spontánně zachránit.
„No není úžasná?“ vyslal ale k lidem pobaveným tónem otázku. „Ještě jsem se ani na nic nezeptal, a ona už mi odpovídá!“ Na jeho entuziazmu to bohužel nic neubralo. Klekl si přede mě a já jsem instinktivně couvla o krok vzad. „Neboj se, Edito,“ konečně zvážněl, ale nezvedal se. „Vím, že to asi vypadá divně, ale nechci tě požádat o ruku.“
Aha?! Ufff… A co má teda znamenat celý to divadlo?
Publikum vypadalo stejně zmateně jako já.
„Jsem moc rád, žes nám dvěma dala šanci. Tenkrát a od tý doby každej den,“ díval se mi pevně do očí a až teď jsem měla pocit, že jsou jeho slova skutečně určena mně, a ne cizím přihlížejícím. „Čekal jsem na tebe dlouho a věřím, že nás čeká ještě velkej kus společnýho života. A tím myslím opravdu společnýho. Nechci už usínat ani se probouzet bez tebe. Nechci sám snídat, dívat se na televizi, ani v tý sprše nechci bejt už nikdy sám,“ odlehčil to a lidi se zasmáli. Já ne. „Chtěl bych, aby mě někdo sekýroval za to, že nechávám špatně prkýnko na záchodě, chci se dohadovat, kdo je na řadě s vysáváním i kdo snědl poslední kousek másla a nekoupil ho. Takže tě žádám, moje milovaná Edito, přijmeš…“ chvíli s krabičkou zápasil, než se mu ji s tím mikrofonem v ruce podařilo otevřít, „tyto klíče a staneš se paní mýho rodinnýho krbu i záchodovýho prkýnka?“ Nevím, co čekal. Jestli jsem se mu teď jako měla šťastně vrhnout kolem krku nebo se dojetím rozbrečet. Nicméně jsem dál stála naprosto nehnutě a svým nepřesvědčivým výrazem v něm zřejmě vzbudila dojem, že jsem jeho nabídku nepochopila a je třeba ji více specifikovat.
„Dobře, o ten záchod až tak nejde. Přestěhuješ se prosím ke mně, abysme už nikdy nemuseli bejt sami?“
Bože, to je trapas! Jestli měl pocit, že mě takhle přivede do rozpaků míň, tak to mě klidně mohl rovnou požádat o ruku. Vyšlo by to totiž nastejno. Jenže všichni ti lidé čekali na moji odpověď stejně jako on. Jak teď z toho ven?
Zvedla jsem svůj – tedy Teův – mikrofon a pokusila se udělat to jediné, co snad mohlo zbytek tohohle večera zachránit. Vrátit do něj lehkost a legraci.
„Holky, něco vám řeknu,“ obrátila jsem pozornost na parket. „Nikdy se nedávejte dohromady s umělcem – jsou to totiž hrozný komedianti.“ Pár z nich se naštěstí zasmálo, zatímco výraz jeho obličeje uvolněné rysy postupně ztrácel, jak mu docházelo, co dělám. „Abyste tomu všichni rozuměli, když už si Vláďa tuhle scénku připravil… Povedlo se mně ztratit klíče, a tak mně holt nechal k narozeninám vyrobit nový. Jenom je to šašek počmáranej, takže si nemoh odpustit tohle divadlo. A to s tím prkýnkem vysvětlovat nemusím, že?“ Sáhla jsem po krabičce pevným rychlým pohybem, abych podpořila svoje tvrzení, že o nic nejde. „Děkuju, brouku, a teď vstaň a pojď zase radši hrát. Ty lidi se sem přišli bavit, že jo?“ Udělala jsem to, co on, a hodila míček do jejich pole. Přesně podle očekávání začali jásat a vrátili ho za klávesy, abychom vzápětí tklivou melodií Killing me softly tuhle nežádoucí šarádu s mým účinkováním na jevišti ukončili.
Ty desítky cizích lidí nebylo těžké zmanipulovat. Ale se mnou to hoch tak snadné mít nebude!
Dusno v autě bylo nesnesitelné. Ani Teo za volantem se o žádnou konverzaci nepokoušel, protože mu bylo jasné, že my dva jsme k prasknutí plní něčeho, co si potřebujeme vyříkat v soukromí. Nejspíš si i on oddechl, když nás konečně vysazoval na Výtoni před Vláďovým domem a mohl nám popřát dobrou noc a odfrčet.
Věděla jsem, že dobrá nebude, a kdyby to jenom trochu šlo, radši bych se nechala odvézt až domů, ale museli jsme to nejdřív probrat. Z manželství s Patrikem jsem víc než dobře věděla, že otevřená komunikace je základ. Že jestli teď nevyložíme úplně všechny karty na stůl a nepojmenujeme svoje pocity, jestli tomu druhému nevysvětlíme přesně, co se v nás odehrává, může to být začátek konce. Když mezi námi zůstane viset byť jen zrníčko nevyřčeného, bude se časem nabalovat. A jak neslavně to končí, už jsem znala.
Sledovala jsem Vláďovu třesoucí se ruku, když z kapsy kabátu vytahoval svazek klíčů. Nepochybně jsme si oba v tu chvíli vybavili krabičku s druhým párem od branky a vchodových dveří, kterou měl teď nejspíš ve druhé kapse. Neviděla jsem ji od chvíle, kdy jsem mu ji s výmluvným smutným pohledem, ale beze slova při balení položila na hromadu kabelů.
Ticho ovšem pokračovalo i poté, co jsme vstoupili do haly, zuli se a pověsili si svršky. Automaticky mi
přitom pomáhal vysvléknout bundu, za kterou jsem v posledních hodinách byla fakt vděčná. Letos se konec září poměrně vydařil – odpoledne teplota šplhala až ke dvacítce, na venkovní zábavu ideální počasí, ale večer přišel typický podzimní zlom a zima nastupovala hodně rychle. Teď v noci už určitě nebylo ani deset, ale já jsem cítila hned dvojí chlad a proti tomu druhému bunda nepomáhala.
„Dáš si ještě bublinky?“ zeptal se zdvořile. Zaváhala jsem. Co bude lepší?
„A ty chceš?“ Už ve chvíli, kdy jsem to vyslovila a on se uchechtl, mi došlo, že to nebyla nejšťastnější kombinace slov. I když, možná jsme přesně tohle potřebovali, aby se hráz mlčení zdravě protrhla.
„Jsem rád, že tě aspoň v něčem zajímá, co bych chtěl,“ utrousil sarkasticky cestou k lednici. Zbytek nechal na mně, protože věděl, že se toho jako obvykle ujmu.
„No tak, Vláďo, teď ke mně ale nejseš spravedlivej. Cos čekal, když mě takhle postavíš před hotovou věc, a navíc před lidma, abych nemohla couvnout?“ Snažila jsem se o jemný, ale pevný tón. To, co ze mě vyšlo, ale znělo spíš jako ukňouraná výčitka.
„Řek bych, že v tom tak nějak z principu tkví podstata překvapení,“ prskal dál dotčeně, aniž by se na mě přitom podíval. Vytáhl z lednice láhev Mucha sektu Ice, který jsme si oba oblíbili a dávali si ho teď v podstatě při všech společných večerech. „A na to, žes nemohla, jsi z toho vycouvala dost jednoznačně.“
„Ale tak to není, já jsem z ničeho nevycouvala, jenom jsem potřebovala nějak zachránit tu trapnou situaci. Přece ti nebudu před cizíma lidma vykládat, jak to je.“
„Tak jak to teda je?“ rozhodil rozčileně rukama. „Teď tady nikdo cizí není, tak povídej. Jsem jedno velký ucho.“
Nebyla jsem si jistá, jestli je tak naštvaný kvůli tomu, že jsem jeho návrh na sestěhování odmítla, nebo proto, že jsem mu zkazila tu scénku, která asi v jeho představách měla končit mým nadšeným „ano“ a dojemným polibkem za všeobecného jásotu.
„Nelíbilo se mi, že na mě tlačíš,“ snažila jsem se mu popsat svoje pocity namísto kritiky jeho chování. „Jsem ráda, že tě mám, že jsme spolu, fakt. Ale stěhovat se k tobě?
Mám svůj dům, jsem tam zvyklá, mám tam nablízku holky –“
„Tse!“ Tohle sarkastické odfouknutí bylo ještě prudší než to předchozí. „Ty a ty tvoje kamarádky! Každá z nich snad má taky doma chlapa, ne?“
„Gábina a Jindřiška ne,“ vylítlo ze mě automaticky, dřív než jsem to stihla zabrzdit.
„No jo, ale to proto, že nemaj vůbec žádnýho!“ zvyšoval na mě hlas, na což jsem nebyla zvyklá. „Ale ty ostatní žijou normálně doma s partnerem, jsou s ním každej den, sdílej s ním to hezký i zlý, prostě fungujou jako pár. Co je na tom tak nepochopitelnýho, že to chci stejně?“
„Vláďo, já už prostě za sebou jedno dvacetiletý manželství mám –“
„A kdo tady mluví o manželství?“ skočil mi do řeči znovu. „Jasně, možná jsem si moh odpustit to divadýlko s krabičkou… Chápu, že tě to třeba mohlo vystrašit, ale to měl bejt prostě jenom takovej fór, nic víc. Právě že jsem ti tím chtěl říct, že tě netlačím do oficiálního vztahu, jenom chci bejt prostě s tebou co nejvíc. Nemuset se pořád dohadovat, kdy na mě budeš mít čas, ale vědět, že když přijdu z práce domů, tak tady na mě někdo čeká. Nechci po tobě přece, abys mně vyvářela nebo prala ponožky. To jsem zvládal doteď obstojně sám a zvládnu to i dál. A rád to budu dělat i pro tebe. Nebo se v tom budeme střídat, to
je fuk. Šlo mně prostě jenom o to, že bysme náš vztah po skoro dvou letech nepravidelnýho chození na rande mohli posunout na dospělou úroveň.“
Jasně že jsem chápala, o co mu jde. A věděla, že to myslí dobře. Jenže mezi námi prostě byl ten jeden zásadní rozdíl, který mě nenechal doříct.
„Mluvila jsem o tom, že už mám zkušenost s tím, kdy spolu partneři trávěj čas proto, že musej, ne že chtěj. Když se z toho stane automatika, zevšední to a postupně se vytratí to těšení. A z těch dvou se stanou cizinci, který jenom existujou vedle sebe, ale vlastně se nevnímaj.“
„Eddie,“ použil nevědomky stejnou přezdívku, jako používal Patrik, „to, že ti nevyšlo manželství, přece neznamená, že to s náma dvouma musí dopadnout stejně. Už jsme dospělý, rozumný, víme, co chceme, nemáme hlavu v oblacích a nereálný očekávání. Umíme se na věcech domluvit a říkat si je na rovinu. Ale taky se nám krátí čas, ať chceme, nebo ne. Za dva roky mně bude padesát a nemám na co čekat. Nechci zůstat sám. Co z toho života mám, když žiju sám? Z práce do prázdnýho domu a přítelkyni jednou za pár dní? Na to už jsem dost starej…“
„Jsme spolu nejvíc, co to jde. Prostě dělám na směny, který toho víc nedovolujou. A na tom by se vůbec nic nezměnilo, ani kdybysme bydleli spolu. Nebyli bysme spolu víc. Kromě doby, kdy jsem v práci, s Páťou nebo s holkama, trávím naprostou většinu času s tebou už teď. Víc ho prostě nemám,“ snažila jsem se ho přimět, aby se na to podíval z mého úhlu a netrval tvrdošíjně na tom, že našemu vztahu nebo snad přímo jemu nějak ubližuju. „Práci samozřejmě chápu – i to, že když přijdeš z noční, potřebuješ se vyspat. Patrika je tvoje dcera, je jasný, že se potřebujete vídat. Ale nevidím důvod, proč by s Jonášem nemohli chodit sem, k nám. My dva probereme klu-
čičí věci, vy zase holčičí – tak je to přece normální, ne? Nebo se můžou rovnou nastěhovat do tvýho domu jako při lockdownu. Ty budeš se mnou tady a oni nebudou zavřený v bytě,“ připomněl mi náš předchozí neslavný pokus o společné soužití. „Proč v tom sakra najednou vidíš takovej problém?“ Tlačil na mě a já jsem si musela velmi pečlivě hlídat zbytky asertivity a nenechat se do téhle hry vtáhnout.
„Pro mě je ten osobní prostor prostě důležitej, Vláďo. To, že se můžu s Páťou nebo holkama sejít, kdykoliv chci. Že můžu ve svým věku dělat to, na co mám právě chuť, a ne co mně předepisujou nějaký společenský pravidla. Když už mně manželství nevyšlo a musím bejt rozvedená, tak chci aspoň využít těch výhod, který to přináší. Mám svůj domov, zájmy, přátele, představy o svobodným trávení volnýho času,“ vyjmenovávala jsem klidně a jemně, aby to nevnímal jako hádku, ale pochopil, že se mu jenom snažím svůj postoj mírovou cestou vysvětlit.
Zmínku o pěti společných týdnech v jeho domě při lockdownu jsem pro jistotu ignorovala. Doteď jsem se mu nesvěřila s tím, jak jsem se tehdy cítila nepříjemně, když jsem musela být 24/7 zavřená v cizím domě, s mužem s úplně jinými návyky, než na jaké jsem byla zvyklá. Nic mi tam nepatřilo, u všeho jsem se musela ptát, jestli to můžu, připadala jsem si jako ve vězení. Na rozdíl od ostatních ale ne ve svém, takže to pro mě představovalo dvojitý stres.
„Já svůj dům miluju a nechci se ho vzdát,“ zvolila jsem raději jinou argumentaci. „I na tom našem malým vesnickým pískovišti se prostě cejtím dobře, patřím tam. Jsem strašně ráda, že nám dvěma život dal tuhle šanci a můžu díky tobě znovu zažívat ty hezký chvíle těšení a sdílení a užívání si společně, ale nechci, aby nás to moc svazovalo. Aby nám to zevšednělo. Abysme o to přišli. To kouzlo je
prostě v tom, bejt spolu, když oba zrovna chceme, ne proto, že musíme a nic jinýho nám nezbejvá, i když bysme v tu chvíli třeba spíš potřebovali bejt zalezlí někde o samotě.“ „Ale takhle přece vztahy nefungujou! Když se chlap a ženská milujou, tak prostě maj bejt spolu, žít spolu, jinak to nedává smysl,“ plácl energicky dlaněmi o kuchyňskou desku, na které stále stál neotevřený sekt. „Teda, nejenom chlap a ženská. Klidně dva chlapi nebo dvě baby, nebo i tři, co já vím, dneska maj lidi spoustu různejch potřeb nebo variant. Já jsem v tomhle asi stará škola, ale zdravej rozum mně napovídá, že když k sobě lidi patřej, neměli by ztrácet čas, protože život je zatraceně krátkej. Všichni jsme to přece teď zažili. Já jsem prostě připravenej celýmu světu říct: jo, tohle je moje ženská, tu si nastěhuju domů a už nikdy o žádnou jinou ani nezavadím. A jestli ty ne, pak je asi něco špatně.“
Na tyhle nátlaky jsem od Patrika nebyla zvyklá. Nikdy se mě nesnažil vmanipulovat do obranných reakcí a mě už několikrát napadlo, jestli je ta míra u Vládi vůbec ještě v pořádku. Jeho mužská energie a ego byly úplně jinde, než jsem z předchozí zkušenosti znala, a nechtěla jsem být nefér. Chybělo mi srovnání s jiným zdravě mužským elementem – aniž bych tím Patrika chtěla nějak urazit. Je tohle ještě v pořádku, nebo už přes čáru?
„Myslíš, že citový vydírání je ideální způsob komunikace dvou dospělejch lidí?“ upozornila jsem ho, že nelibě vnímám, co dělá. „Dávám ti snad nějakej důvod k žárlivosti nebo pochybnostem? Máš pocit, že to hraju na víc stran, že si mě chceš označkovat? I já jsem ráda, že tě mám, a nikoho jinýho nehledám. Jenom si tě k sobě prostě nepotřebuju uvázat. Nechci, abysme se jeden pro druhýho stali koulí u nohy. Budu si i dál pokaždý znovu ráda vážit toho, že ses svobodně rozhod strávit čas se mnou.“
„Ale přesně o to přece jde!“ rozhazoval už zase zoufale rukama. „Že jsem se naprosto svobodně rozhod strávit čas s tebou. Všechen, co mám. Akorát že ty to tak holt nemáš, když jsem pro tebe koule u nohy. Podle mě to je přesně takhle jednoduchý. Chceš, nebo nechceš. Ber, nebo nech bejt.“
„Život přece není černobílej,“ popošla jsem k němu a objala ho – dřív, než se nám to celé ještě víc vymkne a já si budu muset zavolat taxíka. Nechtěla jsem dopustit, aby dnešek skončil hádkou, po které budeme dlouho a složitě lepit náš vztah dohromady. A rozhodně jsem o něj nehodlala přijít. „Proč to prostě nemůžeme nechat tak, jak to je?
Vždyť je nám spolu přece takhle dobře, ne? Už dva roky nám to skvěle klape, tak proč na tom něco měnit?“
„Tomu se říká vývoj vztahu,“ namítl, ale také mě objal a bojovnost z jeho hlasu pomalu vyprchávala. I jemu zřejmě došla důležitost toho, zvládnout tenhle okamžik spolu. „Nechci tě přece připravit o domov, nemyslím to nijak špatně. Jenom chci bejt s tebou,“ vyslal ke mně prosebný pohled.
„Já vím,“ stoupla jsem si na špičky, abych ho mohla jemně políbit. „A teď přece spolu jsme, tak proč si to kazit nějakým dohadováním? Věděla bych o lepších věcech, který by se daly dělat…“ Svoje lehce provokativní slova jsem tentokrát záměrně nedoplnila dotekem v citlivých místech, aby to nevypadalo jako manipulativní způsob, jak mu zatemnit mysl a diskuzi předčasně ukončit. Pro mě bylo důležité, aby mě chápal a v mém odmítnutí neviděl zradu.
„Nejsme už na chození starý?“ zavrtěl nade mnou hlavou.
„Náhodou, je to teď dost v módě, jenom se tomu v našem věku říká mingle,“ poučila jsem ho o tom, co jsem sama nedávno zjistila, když jsem se ujišťovala, že na
mojí spokojenosti se současným stavem věci není vůbec nic špatného. „Je to z anglickýho married, but single – prostě ty dva jsou ve vztahu, nikoho jinýho nemaj, ale bydlí každej ve svým. Nejsou sami, a přitom můžou fungovat nezávisle a brát si z obojího to nejlepší.“
„Aha, tak měním svoje prohlášení. Já jsem na to asi starej,“ kroutil hlavou tentokrát sám nad sebou. Veškerý napnelismus se ale zdál být pryč a dusno pro danou chvíli zažehnáno.
„Hm, ale na svůj stařeckej věk seš až nečekaně fyzicky schopnej…“ políbila jsem ho na krk, „a máš výdrž…“ rozepla jsem mu horní knoflík u košile a už se nebránila jasnému vzkazu mezi řádky. Teď se to naopak jevilo jako ta nejlepší možná tečka.
Ten sekt se bude hodit příště.
„Jenom jestli si trochu nešlapeš po štěstí, holka,“ zahrozila mi Jindřiška z legrace prstem, když jsem jim trapas z včerejšího večera vylíčila. Samozřejmě jsem si dopřála dostatek dramatičnosti, takže když jsem se dostala do bodu, kde si Vláďa s krabičkou klekal, pohledy všech se jako na povel stočily k prsteníčku mojí levé ruky.
„To si teda nemyslím,“ ozvala se Anča, od které by to asi žádná z nás nečekala. „Náhodou to udělala skvěle! Přece se nenechá natlačit do něčeho, co sama nechce, jenom proto, že to po ní požaduje on!“ Tak zrovna od ní tohle sedělo! Od ženský, jejíž domácnost i výchovu kluka celý roky řídil manžel. „Copak jenom proto, že má větší klitoris, má snad mít chlap nějaký větší rozhodovací práva?“
„Ehm, nechci ti do toho kecat,“ rozchechtala se Libuna, „a netuším, jak přesně je na tom Honza, že jo… ale možná jsi měla dávat v hodinách biologie trochu větší pozor. Bez ohledu na to, jak malýho ho má – a přiznám se, že tě od týdle chvíle asi lituju ještě víc než doteď –, furt se tamto dole u chlapa jmenuje penis, víš? Klitoris máme jenom my, ženský.“
Anču ale její posměšný tón nevykolejil. Skoro to i vypadalo, že se na takovou reakci těšila. „Asi tě překvapím, ale jednak si todle ze školy fakt pamatuju a jednak na tom Honza v tomhle ohledu je velmi slušně. Průměr je nějakejch
třináct čtrnáct centimetrů v akci a to on ho má rozhodně většího.“ Dlaněmi naznačila minimálně o pět čísel víc a pohledem tu vzdálenost přeměřovala. „Ale bez ohledu na to, jak se tomu říká,“ zopakovala Libuninu intonaci, „furt je tamto dole u chlapa původně klitoris. Pohlavní orgány se u plodu vyvíjej postupně, ale z naprosto stejnejch buněk. Akorát že jim se z toho klitorisu v určitý fázi embryonálního vývoje vlivem testosteronu vyvine penis a z malejch stydkejch pysků šourek. Vědecky se to jmenuje homologický struktury, ale zjednodušeně řečeno: každej chlapeček tím penisem vlastně jenom vykřikuje: hele, já už nejsem holčička!“
„Tak ta ti to nandala!“ stihla ještě na Libuninu adresu vykřiknout Sandra, než jsme propukly v hromadný řehot.
Bože! To byla taková paráda být zase takhle pohromadě, i když ne v kompletní sestavě. Snad už se nikdy nevrátí doby, kdy nám bude někdo zakazovat se s přáteli setkávat.
„Co jí? Jak jí?“ bránila se Anča. „Snad těm chlapům, ne? Ale buďme na ně hodný, už tak jim z chromozomu Y postupně ubejvá obsah, takže nakonec zbyde jenom ten náš, X. Člověk je prostě dávno předurčenej bejt ženská, tak jim dopřejme těch zbylejch pár milionů let, než se s tím smířej a zaniknou docela,“ chrlila naprosto neuvěřitelné informace jednu za druhou a my jsme je hltaly s otevřenou pusou. „A to si vemte, jak je příroda chytrá! Kvůli přežití našeho druhu to totiž dokáže zařídit tak, aby se chlapečků pro jistotu rovnou rodilo o nějakejch pět až sedm procent víc než holčiček. My ženský totiž vydržíme víc, včetně porodu, zatímco oni se kolikrát reprodukčního věku ani nedožijou. Genetika je holt geniální a neúprosná věda, neuděláme nic.“
Nepoznávaly jsme ji. Viděla jsem i na obličejích ostatních, jak je svými znalostmi zaskočila. Znovu jsem se
„Úplně teď nevím, jak jsme se do tohohle bodu dostaly od Vláďova návrhu, abych se k němu nastěhovala, ale oukej. Zkusím v něm nevidět vymírající holčičku, nebo jak to bylo,“ zmotala jsem to schválně dohromady a vysloužila si reakci od Jindřišky.
„Tak hlavně teďka víš, že kdyby vám to náhodou nevyšlo, je jich víc, že jo…“
„No ale asi jenom nějakejch cucáků, když se jejího věku nedožijou, ne?“ oponovala jí Sandra.
„Což je přesně to, co chce ženská na svoje narozeniny slyšet,“ dodala jsem já a následovala další salva smíchu, po níž jsme všechny opět zvedly skleničky našeho oblíbeného prosecca. Musely jsme ovšem počkat, až si Libuna doleje –zřejmě měla po Ančině přednášce víc co splachovat, a tak jsem si zatím vzala slovo. „Jsem fakt ráda, že vás mám, holky. Škoda, že nemohla i Gabča. Musíme tyhle babince začít zase pořádat pravidelně, když už se může. Máme co dohánět. Scházíme se akorát na oslavách a pokaždý si přitom slibujeme, jak je obnovíme. A pěkný prdlajs.“
„No, až si tě ten tvůj Vláďa nasadí do baráku, tak to bude ještě těžší,“ připomněla Libuna původní téma.
„No právě!“ protáhla jsem obličej. „To je jeden z důvodů, proč to fakt nechci. Jsem tady takhle naprosto spokojená. Co mně chybí? Holku mám dospělou, usazenou s fajn klukem, starosti o ni naprosto žádný. S Patrikem si občas napíšeme nebo zavoláme a všechno v klidu. Nikdo mně doma nedělá bordel, nemusím vařit ani se o nikoho
25 v duchu napomenula, abych ji nepodceňovala – na rozdíl od nás kdysi vystudovala matfyz a to, že teď dělá na plný úvazek mámu a ženu v domácnosti, vůbec neznamenalo, že by snad byla nějak hloupá. Honzík už chodil do školky, aby se připravoval na nástup do školy, a tak měla spoustu času pro sebe. A vypadalo to, že jí to fakt prospívá.
starat… I když, to by mně asi ani nevadilo – když je Vláďa u mě, dělám to ráda, ale prostě když odjede domů, mám ráda svůj klid. Jen tak se natáhnout na gauč a sjíždět seriály na Netflixu. Jíst, až když mám hlad, bez ohledu na to, kolik je hodin. Jet si, kdy chci, kam chci. Moct se vidět s váma… Nechci se za to někomu omlouvat nebo se ho nedejbože muset ptát na svolení, chápete?“
„Miluješ ho?“
Musela jsem se nad Sandřinou otázkou zamyslet a holkám to neušlo. „Jasně že svým způsobem jo. Miluju chvíle s ním, ať už něco podnikáme, nebo jen tak jsme spolu. Miluju to vědomí, že mám někde druhou půlku, se kterou tvořím pár, i když jsme třeba v práci. Miluju to, že mu kdykoliv můžu zavolat a podělit se s ním o věci, který řeším. To, že mám komu večer popřát dobrou noc a že mě od něj ráno čeká zpráva s přáním hezkýho dne. Miluju to, jak se s ním cejtím, že jsem v těch chvílích sama sebou. Dělá mě šťastnou.“
„Neodpovědělas mi. Miluješ jeho? Je Vláďa ten pravej, nebo bys tohle všechno mohla zažívat i s kýmkoliv jiným?“
Ať už to zamýšlela, nebo ne, zaskočila mě. A čtyři páry očí mě teď soustředěně pozorovaly a čekaly, jak odpovím.
„Myslím, že se k sobě skvěle hodíme,“ začala jsem opatrně. „Ale co přesně je láska? Miluješ přece spoustu lidí a každýho jinak. Na každým ti něco vadí a něco sedí. A u chlapa to prostě je tak, že některýho miluješ natolik, že s ním chceš i spát. A to já mám jenom u Vládi, takže asi jo.“
„A některýho třeba miluješ natolik, že s ním chceš i bydlet,“ pokrčila Sandra rameny a mým domem se rozhostilo těžké ticho, než to se svojí pověstnou razancí mamuta v platu vajec opět rozsekla Libuna.
„Akorát těm do toho zase někdy třeba kecá manžel nebo manželka,“ šlehla rádoby vtipným pohledem po
Jindřišce s narážkou na její minulost se ženatým Pepou, „takže to asi bude fakt různý. Edita holt s Vláďou chce sdílet jenom postel, ne barák. Užít si v peřinách, který si chlapec vypere sám. Šikovná holka, tak jí nezáviďme a napijme se na ni.“
Ťukly jsme si, ale ve mně z té její tečky zůstávala podivná hořkost. Část mě jako by se tomu chtěla bránit, oponovat, dokázat, že v tom je víc. Ale sama jsem si tou hranicí nebyla jistá.
„Lásku si holt nezakážeš ani nenařídíš. Věci budou, jak maj bejt. A jak to vypadá s tou vaší Amerikou?“ nadhodila Jindřiška a nenápadně mě tím vytáhla z bryndy.
„Snad by to konečně mohlo klapnout,“ chytila jsem se vděčně té změny. „Spojený státy před pár dny oznámily, že se chystaj otevřít hranice pro turisty z EU. Mělo by stačit dvojí očkování a čerstvej test před odletem, snad už od listopadu. Vláďa to sleduje a Josefína asi ještě víc. Je teď hrozně sama, co nemá Charlieho, a dost se na nás upnula.“ Prohrábla jsem si při vzpomínce na ni vlasy jako obvykle. To kvůli ní jsem si je nechávala narůst. Obrázek, který mi před odletem poslala po Vláďovi, jsem si nechala zarámovat a zdobil mi poličku v obýváku. Často jsem se na tu nakreslenou ženu mezi gerberami a motýly dívala a kroutila hlavou nad Josefíninou představivostí. Fakt jsem tam tu podobu nacházela, co vidím, se mi líbilo.
„Podělanej covid,“ poznamenala Sandra a já jsem cítila povinnost na to zareagovat jako pokaždé, když to někdo pronesl.
„Charlie měl nemocný srdce už dlouho. Těžko říct, co přesně jeho odchod způsobilo. Celá ta šílená doba tomu určitě neprospěla, bylo to náročný pro všechny a tím spíš pro starý lidi.“ Nemohla jsem si přitom nevzpomenout na svoje rodiče – dlouho zakazovali návštěvu i mně. Když
jsem jim chtěla pomoct a přivezla nákup, musela jsem ho nechat za dveřmi a oni čekali celé hodiny, než z něj potenciální riziko nákazy zmizí. Tak moc se báli, aby to nechytili. Což se nakonec stejně stalo, jako u spousty jiných lidí bez ohledu na to, jak byli opatrní, ale naštěstí měli oba lehký průběh. „Dost možná za to moh spíš ten strach než samotnej virus, ale to už je dneska jedno. Každopádně teď potřebujeme, aby nás za Josefínou konečně pustili, ať přestane bejt tak smutná. Snad to brzo klapne.“
„A nechtěla by se sem vrátit? Doba, kdy potřebovala žít v emigraci, přece už dávno pominula, a když už tam nemá ani manžela a jedinej její příbuznej žije tady…“ vyslovila Anča stejnou úvahu, která v posledních měsících napadala mě, ale Vláďa okolo odpovědi vždycky tak nějak podivně mlžil.
„No, a to je mi super řešení!“ spráskla Jindřiška pobaveně ruce. „Vláďa ty přidělaný klíče dá mamce, aby už nebydlel sám, a tebe tady nechá pěkně nám. A na to se napijem!“
„Svátek, nesvátek, holt tady musím sedět do šesti, ale zejtra a pozejtří mám volno,“ zopakovala jsem Vláďovi do telefonu. Nejen že to asi nepostřehl, když jsem mu to v neděli při odchodu říkala, ale ani po té dlouhé době si mým rozpisem služeb stále nebyl jistý. A to už zůstával stejný půl roku, od doby, kdy jsme hotel mohli znovu naplno otevřít.
„Akorát že já musím na to jednání do Bratislavy a počítám, že se protáhne až do večera, takže tam budu spát a zpátky se dostanu až někdy ve čtvrtek odpoledne,“ protáhl smutně.
„No tak se můžeme vidět, až se vrátíš. U tebe, nebo u mě, jak ti to bude víc vyhovovat. Nemusíme nikam chodit, budeš asi unavenej z dlouhýho řízení. Možná bys moh prostě přijet rovnou ke mně. Něco uvařím…“
„To znám. Ráno mě budeš budit ve čtyři, až se budeš štrachat do práce, a mně pak bude blbý zůstávat ve tvým domě sám,“ namítl napůl žertem. Proč mu teda nedocházelo, že bych se podobně mohla cítit já v jeho domě na Výtoni? A že jsem si tam přesně takhle připadala právě při tom lockdownu, na který se odvolával? Rýpavou poznámku jsem ale raději spolkla.
„Tenhle víkend mám noční,“ připomněla jsem mu místo toho a pro jistotu dodala: „Už od pátku. Takže se v klidu vyspíš, a ještě dostaneš nádavkem snídani na vidličku.“
„Tak to si ovšem nechám líbit,“ uzavřel diskuzi spokojeně a k mé úlevě nepřipojil žádnou poznámku o tom, jak jiné by to mohlo být, kdybychom bydleli spolu. V reálu by to ovšem bylo jiné jenom v tom, že bych se dneska místo na svůj gauč svalila na ten jeho a doufala, že po mně nebude nic chtít. Po dvou denních dvanáctkách na hotelové recepci jsem lidí mívala plné zuby a toužila jenom po tichu.
„Promiň, musím běžet,“ urychleně jsem se rozloučila, protože do dveří právě vstoupil nový host. Musela jsem si stihnout nasadit respirátor, který jsme díky chápavosti vedení nosili pověšený na krku a nechávali na hostech, jestli budou striktně trvat na dodržování předepsaných pravidel. „Dobrý den,“ pozdravila jsem příchozího s naučeným profesionálním úsměvem, který mohl zaznamenat leda tak podle pohybu koutků u očí. Víc nic – čekala jsem, až pronese obvyklou větu, že u nás má rezervaci. Občas se sem zatoulal někdo, kdo potřeboval jenom poradit cestu, nebo kontrola z hygieny.
„Teď už ano,“ zareagoval pohotově a já, v mysli stále ještě u Vládi, jsem neprojevila dostatek důvtipu a jeho skrytou narážku nerozklíčovala. Zvednuté obočí a otazníky v mých očích ho donutily ji vysvětlit. „Až do této chvíle nebyl nijak výjimečný, vaší přítomností se ale jeho kvalita významně navýšila.“
Projevem někde mezi sňatkovým podvodníkem a vysokoškolským profesorem matematiky mě nijak zvlášť neuchvátil, takže jsem koutky očí znovu poslala do neutrální pozice a stroze se ujistila: „Máte u nás rezervaci?“ Na vteřinu jsem si dokonce pohrávala s myšlenkou, že ho upozorním na nutnost nasazení ochrany úst, byť jsme to nikdy nedělali a za jiných okolností by i ten můj už zase visel na krku a já bych mohla dýchat.
„Poněkud předbíháte, slečno, ale pevně doufám, že za pár minut už na váš dotaz budu moci odpovědět kladně,“ nepřestával se chovat škrobeně a namistrovaně. Takové jsem měla nejradši!
„Takže byste se u nás rád ubytoval, ano?“ předstírala jsem nedostatek smyslu pro humor, abych ho co nejspolehlivěji odradila od dalších nejapných pokusů. „Dejte mi vteřinku, podívám se do systému, jestli máme něco volného. Jste sám?“
Bože, Edito, pitomějc už ses zeptat nemohla? Takhle si naběhnout!
Hozenou rukavici samozřejmě ležet nenechal. „Zřídkakdy se opakuji, nicméně v tomto případě ochotně udělám výjimku. Opět totiž poněkud předbíháte, ale velmi rád bych věřil, že vám brzy budu moci odpovědět, že nikoliv. Prozatím ovšem ano. Bohužel i bohudík současně.“
Utekl mi otrávený výraz a výjimečně jsem byla za respirátor překrývající půlku mého obličeje snad i ráda. Přesto jsem to riskla a už si ho stáhla. Tenhle týpek nevypadal na nastrčeného kontrolora. „Čili vás – předpokládám – zajímá jednolůžkový pokoj. Tak ten…“ dopřála jsem si pauzu pro kontrolu, „bohužel volný nemáme.“ Nic víc jsem nedodala, i když mi intuice napovídala, že tenhle týpek se tak snadno nevzdá.
„V tom případě nezbývá než se poohlédnout po dvoulůžkovém. Beztak by se výhledově mohl hodit, když teď vidím i zbytek té nádhery,“ mrkl na mě.
Fakt si chlapi myslí, že nás tímhle uchvátí? Mimoděk jsem si vzpomněla na to, co nám v neděli říkala Anča o postupné degradaci chromozomu Y a přerostlém klitorisu na mužském těle. Ve světle těchto vědeckých poznatků mi toho jedince, vyprodukovaného přírodou jen tak pro
jistotu, s ohledem na jejich vyšší přirozený úbytek, bylo docela líto a rozhodla jsem se ho zbytečně netrápit. Už tak měl naloženo až až.
„Jeden volný dvoulůžkový pokoj bych tady měla. Je v zadní části bočního křídla, ve třetím patře, ale musel byste uhradit obě lůžka. Předem.“ Tenhle jsme obvykle obsazovali jako poslední – byl zastrčený daleko od výtahu a výhled z něj mířil přímo na zátiší s kontejnery. Z nějakého důvodu jsem ale „přehlédla“ další dva volné a o dost lepší pokoje. Kývl.
„Máte Tečku, potvrzení o očkování či prodělání nemoci, případně platný negativní test?“ odříkala jsem naučenou otravnou frázi a v duchu ho odhadovala. Řekla bych, že přijdou obvyklé stížnosti na buzeraci a antivaxerská přednáška. Kdybych dostala desetikorunu pokaždé, kdy jsem byla nucena ze zdvořilosti vyslechnout názory hostů na nařízená opatření a povinné očkování, mohla bych bez obav sedět doma a čekat, až to šílenství zase přejde.
Překvapil. Vytáhl Tečku zcela poslušně, a hlavně bez komentářů, a po kontrole QR kódu se – už podle očekávání – objevila informace o prodělání nemoci před dvěma měsíci. Další z těch, co měli vlastně kliku, že to chytli, protože jinak by nikam nemohli, zatímco takhle mohli být „za hrdiny“.
„Děkuji.“ Po zapsání povinných údajů o době jeho bezinfekčnosti jsem se mohla vrátit k původnímu tématu.
„Chcete se ubytovat na jednu noc?“
„Na tři, prosím. Nová záležitost, kterou bych zde rád vyřídil, zřejmě nepůjde tak snadno.“
Pokud snad náhodou máš na mysli mě, kámo, tak si piš, že nepůjde! Za chvíli zmizím a vrátím se, až ty už tady nebudeš.
„Tak poprosím ještě o váš občanský průkaz,“ natáhla jsem s komisním výrazem ruku a snažila se na sobě nedat nic znát.
„To pak ovšem budete mít významnou výhodu. Mně je známo pouze vaše křestní jméno, Edito,“ kývl k mé jmenovce, jako bych snad nevěděla, že ji mám na uniformě připevněnou, „zato vy o mně budete rázem vědět všechno.“
Všechno, co o tobě vědět potřebuju, vím od chvíle, kdys poprvý otevřel pusu. Ale nebudu ti na ty tvoje provokace naskakovat.
Opsala jsem si z jeho dokladu další potřebné údaje a zadala do terminálu platbu za tři noci. Jestli to původně neměl v plánu a jde pouze o balicí techniku, krapet se mu ten zbytečný krok prodraží. Třeba ještě couvne.
Ani však nemrkl a přiložil k terminálu telefon s nakousnutým jablkem.
„Hezký pobyt,“ vrátila jsem mu občanku a přiložila účtenku.
„To můžete velmi významnou měrou ovlivnit i vy sama,“ odložil si nonšalantně na recepční pult loket a opřel se o něj. Jako by si mě snad právě koupil. „V kolik vám končí směna?“
Bojovat s ním dál by byla zbytečná ztráta energie, potřebovala jsem na to jít strategicky. Letmý pohled na monitor mi prozradil, že mě každou chvílí přijde vystřídat Lenka. Obvykle se objevovala s půlhodinovým předstihem, abychom si v klidu předaly službu a pověděly, co se dělo nebo dít má.
„V šest,“ odpověděla jsem popravdě, ale zcela neutrálním, nic neprozrazujícím tónem.
Pohlédl na zjevně drahé hodinky na svém zápěstí. „Tak to abych si pospíšil. Zajdu se ubytovat a dát si sprchu.“