Milk & Honey #40

Page 1

Jaro


Cover art Jiří Thýn je konceptuálně založený fotograf, takže i u jeho zdánlivě přímočarého souboru Zahrada platí, že „sovy nejsou tím, čím se zdají být“. Jakkoli se totiž zdá, že ho okouzlila zejména úchvatná krása poupat, květů, listoví a kmenů (v původním barevném provedení ještě působivější), není těžké si povšimnout prostředí, ve kterém všechna ta krása roste. Konkrétně se jedná o zahradnictví v pražských Ďáblicích, kde je od roku 1924 pěstována okrasná zeleň pro celou Prahu. Thýnova časosběrná „reportáž“ ze zahradnictví se obejde bez lidí a dějů, soustředěná výhradně na zátiší. Z historie umění ale víme, že ani květinová zátiší nebývala tím, čím se zdála být. Thýn do nich sice neukrývá hluboké symboly, ale skrze náznaky nás vede k souvislostem. Pobyt každé rostliny v zahradnictví je totiž pouze dočasný, podřízený pěstitelským a šlechtitelským zákonitostem i potřebám a požadavkům odběratelů. Zahradnictví nám tak Thýn ukazuje jako svého druhu výrobní provoz, který je součástí rozsáhlé „ekonomiky péče“. Jiří Thýn (1977) patří k nejznámějším českým fotografům střední generace. Přestože je poučený konceptuálními postupy v umění, je jeho tvorba zejména introvertním a poetickým zkoumáním vztahu k fotografii. Vychází z představy o nenarativní fotografii, která nevypovídá ani tak o vnějším světě, ale zejména nás táhne do vztahů mezi vnímáním obrazu a tím, co pak obrazu vracíme ze sebe. Právě proto je soubor Zahrada v Thýnově tvorbě tak výjimečný. Kompletně

2 AŽ 3

vyšel před třemi lety v knize Nakladatelství Akademie múzických umění v Praze, kde Thýn vyučoval na Katedře fotografie. K pedagogické praxi se vloni vrátil na Fakultě umění a designu UJEP v Ústí nad Labem, kde spolu s Václavem Kopeckým vedou jeden z fotografických ateliérů. Thýn žije v Praze, s ďáblickým zahradnictvím za humny. V českobudějovickém Domě umění měl výstavu v roce 2017. Jeho další velkou výstavu čekáme letos v pražském Domě fotografie. www.jirithyn.cz

Text Jiří Ptáček


Editorial Znovu se ocitám v krajině za městem, uprostřed slunce a bezmeznosti. Je konec února, ale cosi tu narůstá a bují, cosi visí ve vzduchu. Světem procházejí vlny hmatatelného neklidu, země se chvěje v napjatém očekávání, doutná. Z pole na pole přelétají divoké husy. Vyplašený zajíc se zastavuje v úprku a zaraženě sleduje, co se bude dít. Na pastvině v dálce odpočívají koně, černí a skuteční. Nechci, aby mi unikla jediná vteřina, jediná strofa, jediný takt. Jsem tu, abych byl součástí; abych pučel, rozkvétal, zaplétal se, vibroval. Jsem tu, abych dosvědčil, jak se krajina probouzí do dalšího zeleného světa; jak se rozlévá a rozpouští, sviští a pění. Jak z holých polí srší příští hojnost, příští žeň. Jak z holých větví tryskají trnkové květy, hlohové květy, třešňové květy. Jak vykvétají jívy a kolem jehněd se slétají včely z okolí. Jak čmeláčí matky hledají vhodnou myší noru, kde založí novou kolonii, nové rojení. Ulehám do vlhké trávy a cítím, že půda už je změklá, že se pohybuje, roztéká, a představuji si, jak mě říční proud unáší

na uvolněné kře. Odevzdávám srdce oblakům, které jsou a nejsou. Odevzdávám srdce zemi, která byla a bude a přetrvá. A kolem to žije. A kolem to šumí. Pavouci kmitají v sušině. Lovící káně se nechává vynášet proudem teplého vlnění, teplého sykotu a vyhlíží hraboše, jejichž klikaté cestičky protínají vodorovné pastviny. Celý svět tvoří stopy života, stopy dotýkání. Hranice neexistují; roční doby se prorůstají, nádech a výdech se prorůstají. Čeho se dotknu, to pohltí plameny, tiché burácení. Na haldě starého betonu a rozlámaných bobrovek svítá podběl. Krajinou protahují hejna špačků imitujících žáby. Dýchám zhluboka. Nasávám ten dlouhý a kypící rozmach, to rozpínání. Naboso brouzdám po písčitém břehu rybníka, nahmatávám střepy škeblí. Voda je opět volná. Plná ohně. Opět k nezastavení.

Text Luděk Čertík


Jaro je tady (a co s tím) Text a foto Jan Flaška

Není pochyb o tom, že jaro je metaforou probouzení, nových začátků, zrození a kdovíčeho ještě. Pro mě ale příchod jara od jisté doby zůstává především metaforou příchodu jara. „Jaro je tady!“ křičí na mě každoročně všechny rozhlasové stanice, internetové magazíny, noviny a televizní kanály, abych se nemusel dívat z okna. Po zkušenostech z předchozích let je totiž jaro přesně to, co touhle roční dobou nikdo nečeká. Nástup jara je fenomén, který lze z hlediska mediální zajímavosti srovnat snad jedině s příchodem zimy, příchodem léta, příchodem podzimu, příchodem těch, co měli přijít, ale nepřišli, náletu masožravých kobylek a vyhlášení celostátních opatření. Pro autory všech těch pořadů, textů a vstupů je faktem to, že na frázi „Jaro je tady“ mohou nabalit cokoli: text o rašících pupenech, o výtlucích na silnicích, o covidu-19 i o globálním oteplování. Případně mohou čtenářům poradit, co si s nenadálým jarem počít. Já jsem ty rady za vás všechny přečetl, takže vám teď mohu nabídnout výběr toho nejdůležitějšího, co musíte na jaře udělat.

Úklid zimního oblečení

Připravte se na teplejší počasí tím, že si uklidíte zimní oblečení („Kde se, ksakru, vzalo tolik zimního oblečení?“) a vyměníte ho za lehčí, vzdušnější oděvy pro jarní počasí („No to snad není možný, to zimní se mi sem nevejde, i když jsem to jarní vyndal!“). Pak se prohlédněte v zrcadle. Zjistíte, že ještě v září jste měli normální zadek, kdežto teď po zimě máte na jeho místě celou sedací soupravu. Samozřejmě: vánoční cukroví, home office a seriály na Netflixu z vás udělaly hroudu sádla. Teď, když vás jarní sluníčko láká ven, jen stěží najdete výmluvu, proč s tím něco neudělat. Popadněte proto jarní oblečení (které je vám malé), zabalte do něj zrcadlo a odneste to všechno k popelnici.

4 AŽ 5

Kontakt s přírodou

Vyjděte si alespoň třikrát týdně na procházku do probouzející se přírody. Po smutných zimních dnech je to učiněný balzám na rozbolavělou duši. Včeličky na kytičkách vám udělají dobře (pokud nějakou nevdechnete). Nebojte se pravidelnou procházku naplánovat, zejména pokud na ni půjdete s malými dětmi. Pro lepší plánování vám nabízím následující tabulku orientační časové náročnosti příprav: Vypravit se ven 2 minuty Vypravit se ven s dětmi 28 minut Vypravit se ven s dětmi v teplém oblečení 47 minut Vypravit se ven s dětmi v teplém oblečení a s respirátory 65 minut Vypravit se ven s dětmi v teplém oblečení, s respirátory a na koloběžkách 15 let nepodmíněně Pozn.: Vyrazíte-li na procházku s dětmi, počítejte s tím, že si z ní za jakýchkoli okolností přinesou domů špinavý klacek a budete to vy, kdo ho ponese.

Čištění studánky

Vyčistit studánku zní jako poetický a romantický způsob, jak strávit jarní neděli, být v kontaktu s přírodou a udělat něco užitečného. Já už ale jednu studánku čistil, takže vím, že to má i svá úskalí. Josefu Václavu Sládkovi k jeho studánce chodily laně pít, do té mé studánky chodily patrně kakat. Z ledově studené vody jsem tenkrát holýma rukama vytahal několik metráků pronikavě páchnoucího fekálního bahna. Ještě dlouhé dny poté se


ode mě lidé odvraceli, protože jsem byl cítit studánkou. Pokud se rozhodnete čistit studánku, tak jedině bagrem. Nebo zkuste naučit laně, aby si ji vybagrovaly samy.

Hledání něhy a pochopení

Jaro je období, kdy člověk „cítí chvění na vnitřní straně duše“. Někdo tomu říká, že se mu „zapalují lýtka“, ovšem pokud si vzpomínám, lýtka byla to poslední, co se mi při těchhle příležitostech zapalovalo. Ženy prý na jaře – víc než kdy jindy – hledají něhu a pochopení. Touží po někom, kdo by je měl rád takové, jaké jsou (= v zimním oblečení a se sedací soupravou). Naproti tomu muži hledají po dlouhé zimě sex (koneckonců není důvod, proč by se měli chovat jinak než po zbytek roku). Po dlouhé karanténě se teď možná zmateně ptáte: „A co to vůbec je, ten sex?“ Nezabíhejme do ublemcaných podrobností a omezme se na jednoduchou definici: Sex je fyzická aktivita, která ženy naplňuje a muže vyčerpává. Muži udělají prakticky cokoli, aby mohli mít sex. Například jsou kvůli němu ochotní předstírat libovolné množství něhy a pochopení. Naproti než si užívat sexu v pohodlí domova i bez tomu ženy, aby získaly něhu a pochopení, jsou ochotny předstírat sex. Letos je ovšem obtížné sehnat někoho na něhu a pochopení. Zákaz sepřítomnosti dalších osob. Já vím, není to tkávání nám zkomplikoval možnost se seznamovat, a tak si člověk často nic moc, ale věřte mi, pořád je to lepší než čistit studánku. musí vystačit s tím, co má. Z čehož vyplývá, že leckterému z nás nezbývá


Malý průvodce rozkvétáním Autor Luděk Čertík

Březen

Únor

Krajina se nadechuje, zceluje, nastává příliv. Husy, husy, husy. Špačci, špačci, špačci. Tu a onde skřivan, čejka. Ve světlých bezlistých lesích kvetou jaterníky, buďte zdrávi. Jejich druhové jméno — podléška — odkazuje k lískám, ale najdeš je, mimo jiné, také pod letitými buky. Na záhoncích přemítají bledule, sněženky: antarkticky bílé efeméry, ale pozor, tuze horké na omak! Hrdelní hlasy hřivnáčů plní městské parky. Brzy nad ránem a brzy před soumrakem tě pohladí zpěv kosa, nadějný a sametový.

Vzduch kypří, vzduch štípe. Míza soptí a vře. Budníčci, kam se podíváš. Pokud je tedy zahlédneš; jsou drobní a nenápadní, ostražití a plaší. Jako šrucha, kterou denně míjíš sklesle, zaneprázdněně, bez povšimnutí. Jako okraje okrajů. Až vyrazíš na Vrbenské rybníky, nezapomeň pozdravit racky, je jich tam celé rozchechtané moře. A také užovky, slepýše, skokany: vše sykavé, obojživelné, plazivé a mokré. Vyhlížej sasanky a křivatce, vyhlížej první osmělené vlaštovky. A támhle na oranici, přešlapující v mazlavém blátě, není to náhodou posvátný čejkovický čáp?

Duben

Listy, listy, listy. Květy, květy, květy. Malý déšť, velký déšť. Pěnice černohlavé a pokřovní vzrušeně trylkují z hlubin bezu a korun zplanělých ovocných stromů, zobany žluté od pylu a slunce. Běž a ulehni na vyhřáté mezi, srdce dokořán. Nech se odjistit. Nech se unést tím přívalem, tou vlnou. Je nejvyšší čas zbavit se zimní srsti, pozdravit život, protáhnout se, oklepat. Je čas naslouchat slavíkům, rozmlouvat se zabřezlými mračny. Přichází jaro, volný pád.

6 AŽ 7

Květen

Doba vstavačů a posledních návratů, dlouhého a vysokého slunce. Mladé listí šplouchá ve větru, z afrických dálav přivlály tropické žluvy. Vznášíš se nad městem spolu s rorýsi. Nikdo už nechybí. Zatím.


JIŘÍ THÝN, ZE SOUBORU ZAHRADA


Bylo jaro 1943, bylo povstání ve varšavském ghettu a byl Władysław Szlengel Text a překlad Štěpán Balík Foto Wikipedia

Bylo jaro 1943. Ve Varšavě se nacisté chystali vyvraždit zbylé obyvatele tamního ghetta. 19. dubna však narazili na nečekaný a poměrně dobře organizovaný odpor. Přes dílčí počáteční úspěchy a částečnou pomoc polských odbojových jednotek účastníci povstání ve varšavském ghettu, resp. v tom, co z něho po necelých třech letech existence zbylo, bojovali především o vlastní lidskou důstojnost. Většina z nich s možností, že přežijí, ani nepočítala. Vyzbrojeni byli špatně a únikových cest bylo příliš málo. Navíc německé jednotky později přešli k taktice totální destrukce a území ghetta postupně srovnávali se zemí. Po třech týdnech od začátku povstání ozbrojený odpor značně zeslábl. Většina Židů zahynula anebo byla zajata a byla ihned odeslána na smrt do vyhlazovacího tábora Treblinka. Jen některým povstalcům se podařilo uniknout z obklíčení např. kanály a následně se ukrýt díky polské pomoci, k níž vyzvala i polská emigrační vláda v Londýně. Přesto se však někteří prchající Židé setkali s nepřátelským postojem polských spoluobyvatel, kteří je vydali nacistům. Valná většina Poláků neriskovala svůj život a ke zkáze ghetta i k osudu jeho obyvatel se stavěla zcela pasivně. V polské literatuře je postoj těchto tzv. by-standerů zastoupen básní polského nositele Nobelovy cesty Czesława Miłosze (1911–2004) Campo di Fiori přímo z roku 1943, v níž polskou pasivitu v paralelním „gardu“ přirovnává k netečnosti spoluobčanů během upálení Giordana Bruna.

8 AŽ 9

O lidskou důstojnost lze válčit zbraní, lze tak ale činit rovněž angažovaným uměleckým aktem. Władysław Szlengel (1914–1943), dříve slavný varšavský autor kabaretních textů a písní, se stal uznávaným polskožidovským básníkem varšavského ghetta. Jako umělecká ikona v tamním kabaretu svými satirickými verši nejen publikum bavil a vytrhával z prožitku lidské i kolektivní tragédie, ale také souvisle vytvářel konkrétní básnické obrazy dané genocidy. Mj. např. „zdokumentoval“ hrdinský pochod na smrt pedagoga a ředitele


židovského sirotčince Janusze Korczaka, jenž odmítl možnost ukrýt se mimo ghetto a se svěřenými dětmi na začátku srpna 1942 odjel do Treblinky. V únoru 1943 se Szlenglovi dokonce podařilo předpřipravit k vydání soubor svých básní z ghetta Co czytałem umarłym (Co jsem četl zemřelým; polsky knižně vydáno až 1977). Nepodařilo se mu však včas utéci z ghetta a na začátku května byl pravděpodobně po odhalení úkrytu zastřelen. V básni „Mała stacja Treblinki“ šokuje kombinace prosté kabaretní či spíše dětské formy a podprahového holokaustového obsahu (podobně i titul českého literárního svědectví Richarda Glazara Treblinka, slovo jako z dětské říkanky). Dnes nezvyklý název Treblinki (pol. mn. č.) se v polsko-židovském kontextu v dané době objevoval i v jiných textech a reflektoval zjevně existenci dvou sousedících táborů Treblinka I a Treblinka II. Sarkastický obraz reklamy na plyn ukazuje na skutečnost, že Židé ve varšavském ghettu v době jeho postupné likvidace v průběhu roku 1942 a 1943 přinejmenším již tušili, co je v Treblince čeká. Od roku 1959 v kolektivní paměti Izraele a i jinde na světě připomíná nejen oběti holokaustu, ale i hrdinské činy odporu památný den Jom ha-zikaron la-šo‘a ve-la-gvura (zkráceně Jom ha-šo‘a,), který se časově váže právě k vypuknutí povstání ve varšavském ghettu. V roce 2021 tato událost připadá na 14. dubna.

MAŁA STACJA TREBLINKI

NÁDRAŽÍČKO TREBLINKY

Na szlaku Tłuszcz-Warszawa, z dworca Warschau-Ost wyjeżdża się szynami i jedzie się na wprost...

Na trase Tłuszcz-Varšava, z nádraží Warschau-Ost jede se po kolejích, jede se přímo přes most...

I podróż trwa czasami pięć godzin i trzy ćwierci, a czasami trwa ta jazda całe życie aż do śmierci...

A cesta trvá někdy pět hodin a ještě čtvrt, a někdy trvá ta štreka celý život až přijde smrt...

A stacja jest maleńka i rosną trzy choinki, i napis jest zwyczajny: tu stacja Treblinki.

Stanice je však malinká, a u plůtku jsou tři malinky a nápis obyčejný: zde stanice je Treblinky.

I nie ma nawet kasy ani bagażowego, za milion nie dostaniesz biletu powrotnego...

Ani tu není pokladna ba ani nosič kufrů k tomu, za milión tu nedostaneš zpáteční lístek domů…

Nie czeka nikt na stacji i nikt nie macha chustką, i cisza tylko wisi, i wita głuchą pustką.

Nečeká nikdo na stanici a šátkem nikdo nemává, a jenom ticho visí, a hluchým prázdnem pohrává.

I milczy słup stacyjny, i milczą trzy choinki, i milczy czarny napis, że... stacja Treblinki.

A mlčí sloupy na stanici, a mlčí tři malinky, a mlčí černý nápis, že… stanice je Treblinky.

I tylko wisi z dawna (reklama w każdym razie) zniszczony stary napis: „Gotujcie na gazie.“

A jenom léta visí (reklama všedních dnů) zničený starý nápis: „Vařte jen na plynu.“


Jaro třídního vědomí Text Jakub Kahoun Foto Alasdair McLellan

Pojmy typu „třídní vědomí“ jsou chápány už jen jako relikty užvaněného newspeaku normalizace, parodické odkazování, popřípadě nadávka. Z tohoto jazyka, jako ani z žádného jiného, nemůžeme vyabstrahovat věčnou esenci, lze o něm přemýšlet pouze ve významech jeho konkrétního užívání. Pokud se z pojmů magickým opakováním vypařil veškerý význam, neznamená to, že tam nikdy nebyl, popřípadě být už nikdy nemůže. Zároveň jsme se však porevolučním odmítnutím „jazyka režimu“ nedočkali jazyka zbaveného ideologie (dokladem může být právě toto tabu). Přestali jsme tento jazyk používat, protože se snad stal nefunkčním? Existuje důvod nazývat znovu věci a jevy jazykovým aparátem třídních diferencí? Tenze rozdělující společnost na různé tábory, které jsou explicitně tiskem pojmenovávány jako opozitní, zřejmě existují. Existují také fluidní a těkavé rozdíly mezi třídami. Dělení pojmenovaná médii jsou často založena na pomyslném postoji k jediné konkrétní politické otázce či jejich souboru: volební preference, názory na imigraci, názory na Evropskou unii, názory na minulý režim. Není možné tvrdit, že by politické otázky založené na majetkových nerovnostech a vlastnictví rozličného sociokulturního kapitálu zmizely. Politický jazyk tříd ale dostal pachuť něčeho nepatřičného. V jiném kontextu, v Evropě západnější, než je ta naše, se pojmová základna

10 AŽ 11

komunistických a socialistických stran zřejmě obrodila bez toho, aniž by v něm byla vytvořena průrva. Ano, můžeme namítnout, že Francie ani Velká Británie „nezažily komunismus“. „Komunismus“ však nezažil žádný stát a to, jak velké podíly vlastnictví výrobních prostředků měly v prvních dvou desetiletích po 2. světové válce oba tyto státy, bychom přinejmenším cestou k socialismu nazvat mohli. Stabilita welfare a rozvoj veřejného zdravotnictví však dávno skončily a rozčarování z této skutečnosti je slyšet už od první vlny britského post-punku. Zásadní otázkou zůstává: jak jsou slyšet? Explicitně politické texty The Pop Group, Crass nebo Discharge heslovitě vyjmenovávající globální problémy (patriarchát, ekonomické násilí a hladovění v třetím světě, konzumerismus) je možné v punkových subžánrech najít v obměnách dodnes a jen zřídkakdy nevyznívají jako žánrová klišé. Co je však mnohem méně reprodukovatelné, a proto možná daleko zajímavější, jsou politická pojmenovávání každodennosti.

„Jsem první generace, který klesá životní standard,“ rapuje padesátník Jason Williamson – moudra drmolící polovina britské kapely Sleaford Mods. Sleaford Mods jsou ztělesněním post-subkulturní situace, kdy odkazy nečerpají jenom z mods nebo punku, ale mísí všechny myslitelné pavučiny z koutů populární hudby. Jejich tvorba přesto zůstává sevřená, identifikovatelná


a konzistentní. To má zřejmě co do činění právě s Williamsonovým nezaměnitelným hlasovým projevem i s minimalistickými beaty Andrewa Fearna. Nejen zvuková stránka, ale zejména specificky pojatý jazyk třídního vědomí, které je implikováno v syžetu i formě, udržuje tyto dva otce od rodin aktuální a výrazně odlišené od jiných kapel. V britském prostředí je tropa třídního původu u kapel přítomná už částečně od dob Johna Lennona přes The Jam, Clash a The Smiths až k Oasis. Oasis jsou vděčným terčem Williamsonova sarkasmu, protože pokračují ve svých hrách na rockové hvězdy, i když už dlouhá léta přežívají z tantiém svojí dávné slávy a jako „pissy sellouts“ inscenují svůj nekončící comeback. Ke stručnému seznamu britské hudby artikulující třídní původ pak chybí už jen současní interpreti britské provenience jako Slowthai nebo Idles. Právě Idles jsou dalším vydatným soustem pro Williamsonův vztek, když je obviňuje z třídního turismu. Poměřování autenticit právě těchto dvou uskupení nahrává spousta okolností, přinejmenším kulturní časoprostor – Idles se dostali do širšího povědomí zhruba v roce 2016 albem Brutalism. Sleaford Mods, i když se jejich počátky dají vystopovat do roku 2007, si poprvé zahráli na Glastonbury jen o rok


dříve – ale hlavně vlastní hudební formou. Poslední album Idles je hnané silou motorického opakování, minimem melodií, důrazem na hlas a rytmus i proklamovanou zvukovou produkcí podobné hip hopu. Tím silně připomíná desky a tvůrčí principy Sleaford Mods, konkrétně Andrewa Fearna, který si ve většině beatů vystačí s minimalistickou basou a bicími. Je možné, že napodobování Sleaford Mods ze strany Idles je přiznané. Zůstává ale hlavní rozdíl: hudební minimalismus je u Sleaford Mods rozšířen i na vystupování. Jeden notebook, jeden mikrofon, dva lidé (z nichž jeden pouze mačká tlačítko „play“, pije pivo a kýve se). Oproti odmítnutí rockových póz můžeme postavit opulenci retroknírů v trenýrkách a backline, který se už do jedné dodávky rozhodně nevejde. Idles pouze adaptují rockovou tropu, zatímco Sleaford Mods si vytváří vlastní pódiovou show založenou na absenci showovosti. Praktickým důsledkem minimalismu je nutně méně zboží k propagaci. Kapela obtěžkaná sponzoringem značek svých bot i svých aparátů, pedálů a kytar, je mnohem méně uvěřitelná jako mluvčí čehokoliv jiného než okázalé spotřeby. Absence rockově-hvězdné pózy znamená vytvoření nového mýtu – mýtu jednoduchosti, neokázalosti, přísné účelnosti prostředků cíli, a tedy obecně mýtu upřímnosti. Proklamované zabíjení rock’n’rollu je právě jeho posledním vyvoláním. Dalo by se tak říct, že je to jen další výpůjčka z punkové mytologie, do jisté míry se to však Sleaford Mods daří dokonat. Upřímnost je svrhována i podpořena Williamsonovou teatralitou, podivnými gesty a pitvořením spojeným s neartikulovanými zvuky. Ústní flatulence je výraz toho, jak moc vážně jej máme brát. Na druhou stranu však vydává knihy svých textů, próz a esejů, vytrvale komentuje politické i kulturní dění a poskytuje množství rozhovorů. Směs politiky a parodie: politiky, která vyvěrá z každodenní naštvanosti a frustrace, a parodie, která působí sebereflexivně, přiznává distanci. Další a poslední důvod proč srovnávat tyto dvě kapely je možná podobnost jejich textových motivů. Společná je tu popisovaná atmosféra Británie bezvýchodnosti a tupé nudy řešená party, televizí a levnými drogami. Distinkce je namířena vůči určitému životnímu stylu, reprezentovanému u Idles předměstským bydlením, Jamesem Bondem, domácím kávovarem a reality shows. Oproti tomuto životu je zde abstraktní romantičnost jiného, umělečtějšího, zábavnějšího. Nutná frustrace nenalézání dobrodružství v životě vede ke vzteku, za který se ale Idles vzápětí skoro omlouvají, když hlásají „jsme v tom spolu“, motivují nás a zaklínají se množstvím svých spolustoupenců. U nich už nezáleží na ekonomickém statusu, ale na konkrétním chování („zabij je laskavostí“, „zmocněme se tohohle dne, držme se všichni za ruce a vyžeňme ty blbečky pryč“). Toto rozuzlení tedy popírá existenci strukturního násilí, úplně postačí, když se k sobě lidé budou chovat hezky, nastavovat druhou tvář a nenechají se manipulovat hloupou televizí a reklamou. Zde se ukazuje jasný rozkol mezi Idles a Sleaford Mods, a to přinejmenším v přístupu ke svým posluchačům. Idles se moc moc snaží o poselství, a to konkrétně o takové s pozitivním vyzněním, Sleaford Mods jsou bezpochyby rafinovanější, nenabízejí řešení, ale terapii. Terapii vztekem, humorem a identifikací. Jak tedy vypadá třídní jazyk v podání Sleaford Mods? Je to směs tragikomických historek z party v předměstských

12 AŽ 13

nonstopech? Jsou to nákupy ve večerkách a nutnost koexistovat v davu ostatních lidí? Je to čárka za každé použití cunt a twat? Je to snad výčet zaprodaných rockových veteránů a kapitánů hudebního průmyslu? Možná je to konstatování smradu linoucího se ze záchodků v klubu, výčet levných prefabrikovaných potravin, nepříjemných detailů rozličných pracovních pozic, vlhké stěny a slovní hříčky, přehršel popkulturních odkazů a s každým dalším albem upřesnění a sebereflexe. Třída je implikována v konkrétních opozicích, k prefabrikované ovesné kaši Weetabix je to Toblerone, ke Stelle Artois asi bio kuře. Tyto opozice nejsou determinovány jenom ekonomicky, tedy co si příslušníci určité třídy mohou dovolit konzumovat, ale hlavně symbolicky – jaké produkty budují a udržují spotřebitelův status. Veškerý dobrosrdečný konzumerismus, etická spotřeba a dobré svědomí jsou ve Williamsonových očích jen berličkou elitářství. Politické problémy se ze supermarketu vrací zpět k veřejným činitelům. Zatímco „opravdové“ politice vládne catch-all strategie a konkrétní významové opozice se objevují většinou jen v případech, kdy se velmi málo potenciálních voličů bude identifikovat s „nepřátelskou“ skupinou, drobení hudebního vkusu se interpreti těžící z mýtu autenticity zastavit nesnaží. Je tedy přinejmenším možné, že jejich strategie je zaměřena na utužení pevné, i když méně rozsáhlé fanouškovské základny. Jason Williamson, který stejně tak jako do příznivců britských ultrapravicových stran šije do fanoušků My Bloody Valentine („když se ti tak líbí zpětná vazba, proč si nenajdeš práci v městskym zastupitelstvu“) a na Twitteru nadává členům Labour Party (které je také členem), je evidentním příkladem někoho, kdo se zřejmě nepodbízí. Strategie distinkce jako nástroje k vytvoření aury autenticity je dost možná dalším reliktem vyčpělé subkulturnosti, se kterou si Williamson pohrává. Ale můžeme být rádi i jenom za sebemenší rozčeření vod autentické výpovědi ve spojení s populární hudbou. Snad se toho někdy dočkáme i u místní politické písně.


JIŘÍ THÝN, ZE SOUBORU ZAHRADA


Radek Štěpánek Radek Štěpánek (1986) pochází z Prachatic, žije s manželkou a dcerou v Brně-Bystrci. Vydal několik sbírek básní, naposledy Hic sunt Homines (2018) a Velké obcování (2020). Následující texty pocházejí ze vznikajícího rukopisného souboru Hezké počasí. Pracuje v nakladatelství Host, své fejetony publikuje v Českém rozhlase Brno. Spolu s Vojtěchem Kučerou pořádá od roku 2011 setkání básníků v Netolicích a na zámku Kratochvíle Děkujeme za Vaše básně!

JSEM TU NOVÝ

DALŠÍ PODOBA

Dívám se na květinu, skláním se k ní, klečím na kolenou. Kolena jsou mokrá od hlíny, ráno pršelo, je to dobré.

Prší, ale jen tak, že do okapů nic nestéká. Voda se vypaří už na střechách. Opakuje se to několikrát za den, mraky se ani nehnou, voda stoupá a padá, padá a stoupá, čirá radost, slavnost deště.

Skláním se ke květině, klečím u ní, kolem habrový háj v přítmí podvečera. Pod klenbou listí běží vyplašení srnci, šmouhy tmavě hnědé, která zbyla v šeru z jasné barvy letní srsti. Už z dálky je slyšet kopýtka tepat zemi, takové je tu ticho kousek za městem. Dívám se na květinu a v hlavě otevírám herbáře, ten z dětského tábora, kdy jsem byl dítě, i ten, kdy už jsem byl vedoucí; obracím list za listem, ale pořád nevím. Tuhle fialovou vidím poprvé, kvítek s natrženým ouškem, vosičku s pomlčkou pasu na jeho okraji, rozeklané lístky na stonku, kořínky zatínající prsty do jemné prsti. Říkám si, že je snad ani nechci pojmenovat, určitě ne teď, alespoň dokud nepoznám podloží, kudy voda teče a kde se tvoří louže, dokud nebudu přát dobrý den i všem ostatním sousedům.

14 AŽ 15


LETECKÝ DEN

POTKAN PLAVEC A ČLOVĚK JÁ

Další program plánovaný na dopoledne jsme zrušili, vlaštovky dnes učí své mladé létat. Od rána přihlížíme a fandíme, Ajda ven nesmí. Dvůr i průjezd slouží jako cvičiště, startuje se z měděné lampy nad vraty a odpočívá v rozpřažených dlaních dřevěného Krista.

U Svratky v Bystrci mezi mosty u zoo a kamenolomu žije můj kamarád potkan, který každý den několikrát tam a zpátky plave přes řeku. Noru má na pravém břehu, je plachý, na souši připomíná veverku, ve vodě ondatru. Udatně se vrhá do proudu. Vždycky si trochu nadejde, aby dorazil kam potřebuje, řeka ho pak unáší s sebou. Plave svou čubičku mezi víry, unášenými větvemi a vším dalším, co voda snese, jako by na levém břehu bylo něco, co není na pravém, a naopak. Zatímco chytám ryby, otřepe se a suší svůj kožíšek v zapadajícím slunci, daleko od městského potkaního hemžení, z kterého mi je úzko. Možná mezi potkany platí za dost divného, potravu nehledá v popelnicích a stokách, ale v rákosí, a taky je to asi samotář. Nevěřím, že by mi ukradl úlovek, i když mi jiní potkani před pár lety na Hluboké sežrali skoro celou štiku. Možná je mezi potkany tím, čím bych chtěl já být mezi lidmi. Díváme se na sebe: já se snažím ukázat v trochu lepším světle lidi, on potkany, a dokud nikdo jiný nejde kolem, snad se nám to i daří.

Čtyři mláďata mají nedorostlé peří a pomuchlaná křídla; tři vejce z nedostavěného hnízda rodiče sami vyhodili už na jaře. Vzduch je plný pištění a přemlouvání, staří předvádějí vlastní letecké umění, roztahují vějíře ocasních per, vyletují z průjezdu a vrací se zpět, na slunci se lesknou jako kusy kovu. Děti se je snaží napodobit, nemotorně a zběsile máchají křidélky, narážejí do stěn, padají na zem a zas nabírají výšku. První zastávkou na dvoře je shrbená bříza, nad ní začíná nebe, dospělý svět. Když jedno z mláďat doletí až tam, v průjezdu se hned chystá další. Na okrajích hnízda přešlapují už jen dvě. Mládě se třese v listí a pevně svírá větev pod sebou. Dívám se střídavě na něj a pak na Terezu se zaobleným bříškem. Před chvílí jsme ještě sami neuměli žít a teď už to máme učit někoho dalšího. Křídla už by chtěla letět, ale nožky se bojí pustit.


Staré formy se rozkládají a vzniká něco nového Text Lenka Kubelová Foto Brigitte Reichl

„DIVOKÉ POTRAVINY, VČETNĚ MIKROBIÁLNÍCH KULTUR, MAJÍ VELKOU NEZPROSTŘEDKOVANOU ŽIVOTNÍ SÍLU, KTERÁ NÁM MŮŽE POMOCI PŘIZPŮSOBIT SE MĚNÍCÍM SE PODMÍNKÁM A SNÍŽIT NAŠI NÁCHYLNOST K NEMOCEM. TYTO MIKROORGANISMY JSOU VŠUDE A TECHNIKY JEJICH FERMENTACE JSOU JEDNODUCHÉ A FLEXIBILNÍ.“ „SOCIÁLNÍ ZMĚNA PŘEDSTAVUJE JINOU PODOBU FERMENTACE. MYŠLENKY KVASÍ, S TÍM JAK SE ŠÍŘÍ A MUTUJÍ A INSPIRUJÍ POHYBY ZMĚNY.” SANDOR ELLIX KATZ

Když jsem si naložila svoje první kysané zelí, tušila jsem, že se odehrává něco výjimečného. Bylo to vlastně jednoduché: nakrájet, prosolit, promasírovat, upěchovat a pak už jen sledovat (a poslouchat), jak každým dnem přibývají bublinky, a čekat, než bude prokvašená dobrota s blahodárnými účinky hotová. Při pozorování bublajících signálů života jsem si říkala, jak to, že jsme na tyhle jednoduché metody zapomněli a vyloučili je ze svých kuchyní? Fermentace se původně používala k uchovávání potravin, za pomoci mikrobů se konzervovala zelenina, ovoce, mléko, ryby i maso. Nejstarší kvašený poklad je pravděpodobně medovina. Fermentace je ovšem také výborný prostředek k posílení imunity. A nejen to – například mléko, sója nebo pšenice se díky kvasnému procesu stanou stravitelnějšími, a to i pro ty, jejichž ústrojí by je jinak už dobře netrávilo. Fermentace odstraňuje z jídla toxiny a pravidelná konzumace fermentovaných potravin stabilizuje zažívací trakt. Symbióza našeho organismu s mikroby má na zdraví zkrátka jednoznačně pozitivní vliv a to lidé věděli odpradávna. Není divu, že fermentační techniky provázely lidstvo po tisíciletí. Zlom souvisel s dobou osvícenství,

16 AŽ 17

kdy byla oslavována vláda rozumu, snaha o kontrolu přírodního světa, a svou roli v tom sehrál i Louis Pasteur. Ten jako zakladatel mikrobiologie zasvětil život zkoumání mikroorganismů pod mikroskopem, v rámci svých pokusů také zjistil, že zahřátím mléka nebo řepné šťávy se dají přirozeně se vyskytující mikroorganismy zničit. Tento proces se nazývá pasterizace. V různých podobách ho v rámci zacházení s potravinami používáme dodnes. Problém ale nastává ve chvíli, kdy už jiné než pasterizované, homogenizované potraviny neznáme. Bohatý svět přirozené fermentace nahrazujeme uniformními standardizovanými produkty, u nichž si dáváme pečlivě záležet, aby žádné jedinečné kultury neobsahovaly.

Domácí kvašení

Dobrá zpráva je, že nic není ztraceno: kulturní rozmanitost si každý může pěstovat na své vlastní kuchyňské lince a zkvasit se dá takřka cokoli. A je to opravdu jednoduché! Jak říká guru fermentace Sandor Katz: „Moje knihy jsou v jádru o tom, jak si koupit zeleninu za deset dvacet korun, nakrájet ji, prosolit a nacpat do sklenice, kterou už doma máte.“ Takže zkuste začít třeba klasickým kysaným zelím, nebo

se pusťte do domácího kimči. Někdo se třeba zamiluje do pečení kváskového chleba a zjistí, že zkvašená pšenice je mnohem lépe stravitelná i pro ty členy domácnosti, kteří se lepku už raději vyhýbali. Další mohou objevovat svět kvašených alkoholů, takové domácí pivo je malý zázrak. Další mohou propadnout práci s kysanými mléčnými výrobky nebo zkusit zfermentovat luštěniny a vytvořit si domácí lahůdky jako miso a tempeh. Když si člověk osvojí několik základních principů, experimentům se pak meze


nekladou. Inspirací může být třeba i v Kalifornii usazený Belgičan Pascal Baudar, který podněcuje k odvaze a fermentování těch nejdostupnějších rostlin a hub, zejména těch divoce rostoucích.

Bublání pro radost

Postupem času jsem zjistila, že kvašení pro mě není jen důležitá činnost týkající se mého trávení a posílení imunity, ale že souvislosti a dopady jsou mnohem širší. Věnovat se fermentaci je kulturní činnost. Ať ve smyslu spojení se s kulturou našich předků, nebo ve smyslu zachovávání a vytváření a míšení mikrobiálních kultur v rámci zachování bohatosti a rozmanitosti. Je to možná i cesta, jak se znovu spojit s životním prostředím. Cesta, jak se vyhnout sterilnímu průmyslově vyráběnému jídlu. Smyslem života přece není neustálá sterilizace všeho. A na více duchovní úrovni: pokud se něco v téhle komplikované době máme naučit, není to právě třeba způsob, jak vytvářet prostředí vhodné pro všechny, ve kterém život bude moci pokračovat? Zahrnuje to i více si všímat zranitelných a marginalizovaných částí populace, v tomto případě mikrobů, ne se snažit všechno zhomogenizovat. Také se musíme naučit čekat: něco připravíme, ale to, co se při bublání odehrává, nemáme a nechceme mít pod kontrolou. Žijeme v době, kdy se staré formy rozkládají a vzniká něco nového – což je přece přesně definice fermentace.

Co se děje při kvašení?

Kvašením vznikají přírodní konzervanty – alkohol, kyselina mléčná, kyselina octová, které uchovávají živiny a zabraňují zkáze. Například u kysaných mléčných výrobků laktobacily proměňují často obtížně stravitelnou laktózu na snadno stravitelnou kyselinu mléčnou. Mikrobi ale i vytvářejí živiny nové – díky jejich působení se objeví vitaminy B, včetně kyseliny listové, riboflavinu, niacinu, thiaminu a biotinu. Některé fermentované produkty mají antioxidační účinky a třeba již zmiňované laktobacily vytvářejí omega-3 nenasycené mastné kyseliny. A v každém případě se při konzumaci kvašených potravin dostávají do těla prospěšné mikroorganismy.

Guru fermentace Sandor Katz

Sandor Ellix Katz (nar. 1963), neúnavný propagátor fermentace, již přes dvacet let inspiruje svými workshopy, přednáškami a knihami hnutí živé kultury. Jeho zásadní a dnes již kultovní

kniha Wild Fermentation (2003) vyšla i česky pod názvem Síla přírodní fermentace (1. paperbackové vydání: Grada 2015, 2. vázané vydání Alferia 2020). Po jejím prvním vydání v USA se Sandor vydal na tour s workshopy, která, podle jeho slov, neskončila dodnes. Následovalo obsáhlé The Art of Fermentation (2012), označované za bibli fermentace; její české vydání ve dvou dílech se připravuje na podzim 2021. Sandor Katz je živoucím příkladem blahodárného působení fermentace na lidský organismus. Před třiceti lety mu diagnostikovali vir HIV, od té doby se posilování imunity stalo jeho každodenní rutinou. Po odchodu z New Yorku žil dlouhá léta v komunitě v Tennessee, odkud se nedávno přestěhoval do nedalekého, vlastního dřevěného domu, kde může i v lockdownu dál úspěšně kvasit.


Recept na kimči podle Sandora Katze ČAS: 1 týden (nebo i déle) SUROVINY (na litrovou sklenici): mořská sůl 500 g pekingského či čínského zelí 1 bílá ředkev nebo svazek červených ředkviček 1–2 cibule a/nebo pórek a/nebo svazek jarních cibulek a/nebo šalotky, ale můžete toho dát i víc 3–4 stroužky česneku (nebo i víc) 3–4 chilli papričky (nebo i víc – záleží na tom, jako moc pálivé jídlo máte rádi), můžete použít i jakoukoli jinou formu chilli: čerstvé, sušené nebo omáčku (bez chemických konzervantů) 3 lžičky (nebo i víc) strouhaného čerstvého zázvoru

Autorský medailonek

Lenka Kubelová (nar. 1984 v Praze) vystudovala Filozofickou fakultu a Akademii výtvarného umění v Praze. V současné době pracuje jako šéfredaktorka pražského nakladatelství Alferia. Přeložila několik knih a působila také jako lektorka a pedagožka; věnuje se též jemnému aktivismu, a jak sama říká, zajímá jí „biokulturní naděje“. V tomto článku se zabývá fermentací potravin jako procesem posilování zdraví lidského organismu a zároveň také jako metaforou sociální změny – celkového oživení a proměny lidské kultury. V této souvislosti připomíná podnětnost vůdčí postavy světového fermentačního hnutí Sandora Ellixe Katze. Článek v lehce pozměněné podobě vyšel v časopise Moje psychologie (02/2021).

18 AŽ 19

Postup 1. Vytvořte slaný nálev tak, že do jednoho litru vody přidáte 20 g soli a důkladně ji rozmícháte, aby se všechna sůl rozpustila. Mělo by to být slané, ale stále ještě celkem chutné. 2. Čínské zelí nakrájejte na větší kousky, ředkev a mrkev pak na plátky a nechte zeleninu ležet v nálevu, zakrytou a zatíženou, dokud nezměkne – určitě několik hodin nebo i přes noc. Do nálevu klidně přidejte i další zeleninu jako cukrový hrášek, mořské řasy, topinambury – cokoliv, co vám chutná. 3. Připravte si koření. Nastrouhejte zázvor, nasekejte česnek a cibuli, odstraňte zrníčka z chilli papriček a nasekejte je nebo nadrťte. Případně je tam můžete přidat i vcelku. 4. Kimči snese opravdu hodně koření, experimentujte s různými dávkami a moc se toho nebojte. Všechno koření smíchejte do pasty. Jestli chcete, můžete přidat rybí omáčku, vždy ale na etiketě zkontrolujte, jestli neobsahuje konzervanty, které by zahubily mikroorganismy, které to původně měly zkvasit. 5. Slijte nálev ze zeleniny a uschovejte jej. Ochutnejte, jak moc je zelenina slaná. Pokud se vám to bude zdát přesolené, důkladně zeleninu propláchněte. Pokud vám to naopak bude připadat neslané, tak ji ještě trochu osolte a promíchejte. 6. Smíchejte zeleninu se zázvorovo-cibulovo-česnekovo-chilli pastou. Důkladně to promíchejte a napěchujte do litrové sklenice Pořádně utemujte. Kimči by už mělo začít pouštět šťávu. Pokud jí bude málo, dolijte trošku slaného nálevu – tak aby všechna zelenina zůstala ponořená pod hladinou láku. Zajistěte pomocí zatížení menší zavařovačkou naplněnou vodou, případně sáčkem naplněným nálevem. Pokud budete kimči kontrolovat každý den, stačí vždy jen znovu upěchovat umytými prsty, aby tak vše bylo zcela ponořené. Sklenici s kimči zakryjte potravinářskou fólií, aby tam nepadal prach a hmyz. 7. Nechte kysat v kuchyni nebo na nějakém jiném teplém místě. Každý den kimči ochutnejte a zhruba po týdnu (když už to bude dostatečně prokysané), přesuňte kimči do lednice. Více tradiční metoda nabádá kimči kvasit pomalu, s vyšším množstvím soli a v chladném prostředí, jako jsou jámy vykopané v zemi nebo chladné sklepy. (recept je převzatý z knihy Síla přírodní fermentace)


JIŘÍ THÝN, ZE SOUBORU ZAHRADA


Pozvání Autor Barry Lopez Foto Robert Kaiser Přeložil Luděk Čertík Mezititulky redakce

Barry Lopez (1945—2020) byl respektovaný americký cestovatel, přírodovědec a literát, autor bezpočtu vytříbených esejí, ale také povídek, románů, přírodovědných a cestopisných publikací. Ve svém díle se zabýval ontologií místa, vlivem přírodních krajin na lidskou imaginaci a také vztahem s mimolidskými bytostmi — viz například vlivnou knihu Of Wolves and Men (O vlcích a lidech, 1978) nahlížející dějiny severoamerického kontinentu optikou lidského soužití s vlky. Za knihu Arctic Dreams (Arktické sny, 1986), mnohovrstevnaté pojednání o dalekém severu a své patrně nejslavnější dílo, obdržel Národní knižní cenu. Velký ohlas vzbudila také Lopezova poslední kniha Horizon (Horizont, 2019), rozmáchlé ohlédnutí za uplynulým životem a současně amalgám autorových úvah o stavu planety a vyhlídkách do budoucna. Následující krátká esej, původně otištěná v literárním magazínu GRANTA (č. 133), se věnuje jednomu z osových témat Lopezovy tvorby: sounáležitosti s konkrétním pozemským místem a také domorodému pohledu na svět, potažmo domorodým způsobům vnímání a poznávání. O autorově vlivu a výsadním postavení v americkém kulturním kvasu svědčí například vzpomínková anketa, jež se nedlouho po autorově smrti objevila v časopisu Orion a do níž, mimo jiné, přispěly takové osobnosti jako skladatel a Lopezův blízký přítel John Luther Adams, básnířka Jane Hirshfield, spisovatelka Margaret Atwood či ekolog Carl Safina.

Když jsem coby mladík začal cestovat s domorodci, představoval jsem si, že vidí a slyší víc a že jsou v každém ohledu mnohem vnímavější než já. Byli vnímavější a viděli a slyšeli víc než já. Mlčení během společných cest mi mělo být dostatečnou nápovědou, v čem by mohla tkvět příčina; ale nestalo se tak, přinejmenším ne hned. Je za tím tohle: jestliže to, co nám zprostředkovávají naše smysly, okamžitě nepřeložíme do jazyka, slovní zásoby a syntaktického rámce, který všichni užíváme ve snaze vyjádřit

20 AŽ 21

své prožitky, existuje podstatně větší šance, že drobné detaily, jež se mohou zpočátku jevit nepodstatně, přetrvají v popředí dojmu živé a později mohou význam zážitku prohloubit. Kdybych se svými společníky natrefil například na medvěda grizzlyho hodujícího na mršině soba karibu, měl bych tendenci soustředit se téměř výlučně na medvěda. Moji společníci by však zaměřili pozornost na část světa, jíž byl v oné chvíli medvěd pouhým střípkem. Medvěda zde můžeme přirovnat

k táborovému ohni, svébytnému druhu planutí, jež ozařuje vše ve svém okolí. Moji společníci by pohlédli k nejzazšímu bodu,


kam až světlo dosáhlo, a pak zpátky do ohně, tam a zpět. Opakovaně by situovali menší věci do širšího rámce, tam a zpět. Když ve vzduchu zachytili pachovou stopu nebo naslouchali ptačímu zpěvu či chrastění soušky, v podstatě rozšířili moment setkání s medvědem nazpět v čase i do budoucnosti. Jejich rámec pro fenomén, který bych později omezil na prosté „setkání s medvědem“, byl mnohem obsáhlejší než můj; a kde by pro mě za běžných okolností netrvala událost déle než samotný okamžik setkání, v jejich světě zahrnovala také čas před příchodem, stejně jako čas po našem odchodu. Pro mě představoval medvěd podstatné jméno, větný člen; pro ně byl slovesem, gerundium „medvědění“.

Být univerzálně bdělý

Během let putování napříč zemí po boku domorodých lidí se mi dostalo dvojího poučení o tom, jak být více přítomný při setkání s divokým zvířetem. Za prvé bylo nutné, abych pochopil, že vstupuji do události v jejím průběhu. Začala dříve, než jsem se objevil, a bude pokračovat po mém odchodu. Za druhé, událost samotná — předpokládejme, že jsme grizzlyho při hostině nevyrušili, ale pouze obsáhli, co on nebo ona dělá, a následně se pokradmu odplížili — nemohla být v úplnosti vymezena toliko tím, že bychom v oněch chvílích odkazovali k fyzickému místopisu kolem nás. Nemusel jsem si například zapamatovat něco, co jsme všichni zahlédli o půl hodiny dříve, dejme tomu otisk sobího kopyta v rozměklé půdě na břehu potoka; mým společníkům by to však v paměti utkvělo. A nějakou dobu po našem setkání s medvědem, řekněme o půl míle dál, by je upoutalo něco dalšího — chomáč medvědích chlupů uvízlý v šupinách stromové kůry — a propojili by si to s jistými podrobnostmi, jež zaznamenali během okamžiků, kdy sledovali medvěda. Událost, kterou jsem ve své mysli zaškatulkoval jako „setkání s medvědem v tundře“, prožívali jako nenadálý ponor do říčního proudu. V tomto proudu plavali, cítili jeho tah, vnímali teplotu vody, zpětné proudění a kde se do řeky vlévají boční přítoky. Můj přístup se naproti tomu opíral především o rozlišování objektů na scéně — medvěda, soba karibu, rostlin typických pro arktickou tundru. Série teček, z nichž se význam pokusím vyzískat tím, že je propojím útlou přímkou. Moji přátelé nalezli své místo v dynamické události. A také, na rozdíl ode mě, nepociťovali okamžitou potřebu tuto událost osmyslnit. Jejich přístup spočíval v tom nechat věci nerušeně

plynout po svém. Být univerzálně bdělý a dovolit možnému významu v nich skrytém, aby vyvstal v příhodný čas. Poučení, které z toho pro mě plynulo, nespočívalo jen v tom, že mám věnovat více pozornosti tomu, co se odehrává kolem mě, mohu-li vůbec doufat, že z událostí vykřesám nějaký hlubší smysl, ale že musím během pozorování zanechat veškeré mentální aktivity — odolat nutkání definovat a sumarizovat. Poodstoupit od nechvalně známé potřeby rozumět. Důležité však bylo i to, abych se obeznámil s podstatou způsobu, jakým domorodí lidé pozorují; ať se totiž setkají s čímkoliv, věnují více pozornosti vzorcům než izolovaným objektům. Jen co spatřili medvěda, jali se okamžitě pátrat po vzorci, jenž se před nimi odvíjel jako „medvěd hodující na zdechlině“. Začali shromažďovat různorodé dílky, z nichž mohla později volně vyvstat událost dalece přesahující „medvědí hodování“. Tyto nespojité části, jež posbírali během putování — charakter zvukové krajiny prostupující touto konkrétní fyzickou krajinou; přítomnost nebo absenci větru a proměnlivý směr, z něhož vanul; kousek kropenaté skořápky pod stromem; chybějící listy na větvích jisté křoviny; čerstvě vyhloubená nora — mohly samy o sobě napovídat velmi málo. Ale pokud se jim umožnilo, aby se zvolna přetavily ve vzorec, mohly vést k určitému druhu odhalení. Mohli krajinu detailněji osvětlit.

Touha někam patřit

Jestliže první lekcí v pronikání zrakem hlouběji do krajiny znamenalo být neustále bdělý, přemoci nutkání stát mimo událost, a namísto toho setrvat v jejím středu a přemítání o jejím významu odložit na později; druhá lekce pro mě spočívala v nazření toho, jak často nutím vlastní tělo podléhat diktátu mé mysli, a dovolit tak racionálnímu uvažování, aby zastínilo kromobyčejnou schopnost těla rozpoznat a rozlišovat textury, vůně a jednotlivé tóny a barvy světa mimo sebe. Jakkoliv jsem se domníval, že jsem ve fyzických světech, jimiž jsem procházel, plně přítomný, časem mi svitlo, že tomu tak nebylo. Mnohem častěji jsem o obývaných místech pouze přemýšlel. Třebaže mou prvotní reakcí na nějakou událost — štěkot lišky šedé v nočním lese nebo vynořující se velrybu — bylo ohromení, příliš často jsem se kvapem uchýlil k rozboru. Leckdy jsem byl natolik pohlcený vlastními myšlenkami či kaskádou nápadů, že jsem dočista ztratil kontakt s detaily, které mé tělo z místa stále sbíralo. Ucho vnímalo píseň strnádky večerní. Pak ji zaslechlo


znovu a vědělo, že podruhé šlo o píseň jiné strnádky večerní. Mysl holedbající se úspěšnou identifikací oněch tónů jako písně strnádky večerní však byla příliš zaneprázdněná sumarizací, než aby si povšimla, co sluch dosud nabízel. Dovednost těla rozlišovat jednotlivé zvuky nechala ležet ladem. A její povědomí o místě tak zůstalo vězet na povrchu. Mnoho již bylo sepsáno o tom, jak se všeobecně zdá, že domorodci svedou vytěžit z průchodu krajinou více informací než přespolní návštěvník, někdo z kultury, která již neoceňuje fyzickou sounáležitost s místem a která podobný druh citlivosti považuje za „primitivní“ atribut, něco, o čem příchozí z „vyspělé“ kultury v lepším případě uvažuje jako o čemsi překonaném. Takový odmítavý postoj, alespoň jak mu rozumím, opomíjí nemalou, byť obtížně postižitelnou hodnotu, kterou dosažení fyzické blízkosti s místem může nabídnout. Třebaže to může působit nezdvořile, mám sklon upozorňovat každého, kdo se k touze po takové intimitě staví blahosklonně, že není možné, aby lidská bytost překonala osamělost. A stejně tak je nemožné, aby někdo z kultury, která vůči přírodě zaujímá povýšenecký postoj, unikl neodbytné myšlence, že je lidský život bezvýznamný. Existenciální osamělost a tušení, že život jednotlivce postrádá smysl, jež jsou charakteristickými znaky moderní civilizace, vyvěrají, troufám si říct, do jisté míry z naší rezignace na léčivou dimenzi vztahu s místem. Ustavičně posilované vědomí nerozpletitelné složitosti vzorců v přírodním světě, vzorců, které zůstávají vždy čitelné a nikam nemizí a které zahrnují i svého pozorovatele, pozitivně ovlivňuje míru, do jaké si jedinec připadá ve světě osamělý nebo nicotný. Snaha poznat místo je tedy v důsledku vyjádřením lidské touhy někam patřit, touhy po náležení.

Poznávat a být poznáván

Z vlastní zkušenosti vím, že úsilí poznat konkrétní místo je trvale odměňováno. A každé místo v přírodním světě je v mých očích otevřeno poznání. Poznání, v jehož průběhu začneme dříve či později pociťovat, jak se jeho předmětem stáváme my sami. A když se pak onomu místu vzdálíme, vycítíme, že nás postrádá. A tato vzájemnost — poznávat a být poznáván — upevňuje pocit, že jsme ve světě nepostradatelní. Je možné, že nejvyšší metou veškerého lidského snažení je být bdělý. Druhou dost možná být trpělivý. A třetí snad

22 AŽ 23

pozorný k vědomostem těla. Neřekl bych, že jsou jednotliví domorodci výrazně vědomější než lidé, kteří vyrůstali v téže moderní kultuře, v níž jsem vyrůstal i já. Domorodé kultury jsou stejně tak plné netečných, lenivých a lhostejných jedinců jako kultury „vyspělé“. Jejich členové však vesměs přikládají větší význam sounáležitosti s místem. Když s některým z nich cestujete, ostře vnímáte, jak zásadně odlišný je jejich životní způsob od toho našeho. Jsou všímavější, trpělivější, méně ochotní vyjadřovat své poznatky a uvěznit tajemství do řeči. Když jsem byl mladý a některý z mých společníků vyslovil nějakou úžasně bystrou poznámku o místě, jímž jsme procházeli, pociťoval jsem nejednou závist; pocit spojený ani ne tak s touhou vlastnit totéž hluboké vědění, ale s přáním tak očividně náležet k určitému místu. Být tak průzračně nedílnou součástí místa, na němž stojím. Medvěd grizzly obírající plody z ostružinových šlahounů v houštině je víc než jen medvěd grizzly obírající plody z ostružinových šlahounů v houštině. Je vstupním bodem do světa, k němuž se většina z nás otočila zády ve snaze dospět někam jinam, poháněna přesvědčením, že nám bude příjemněji, budeme-li o medvědu grizzlym obírajícím plody z ostružinových šlahounů v houštině pouze přemýšlet. Takový okamžik je pozváním, pozváním medvěda ke spoluúčasti, bez rozdílu nabízené všem kolemjdoucím.


Why Language Matters Text Tom Czaban Foto Wikimedia Commons

A few months ago a rarely used word began to do the rounds in the news. That word was ‘misspoke’. Suddenly politicians everywhere were using it to backtrack on previously made statements. Clearly these politicians wanted to avoid the word ‘lie’ – so they chose ‘misspoke’ to describe their actions instead. This got me thinking about how language can be used to express truth, but also to conceal something or to hide that nothing is being said. Politicians have always used linguistic trickery to swerve questions and avoid straight answers, but now more than ever the language we’re hearing reflects a political climate of deception and division. News chiefs understand that different words fuel different emotions, which is why the black and white language in the media is so dangerous. From ‘battleground states’ in election coverage, to YouTube clips of public figures ‘owning’ or ‘destroying’ each other – it’s all winners and losers set against the imagery of war. When we consider why language developed in the first place, it’s astonishing how its application has changed. We created language to communicate our ideas to others, but it is frequently used for other means now. How often are we truly communicating and how often are we involved in an elaborate game of trying to get what we want? And even if we’re not deliberately deceptive, how often are we speaking without thinking and mimicking other people we’ve heard? I recently watched the Netflix series Love on the spectrum, which followed

the dating lives of a group of autistic people. The most noticeable thing was how disconnected their words were from their behaviour. Because these people lacked the ability to pick up on social cues, they had learned the ‘right’ things to say and then robotically recycled these phrases without emotion. This behaviour is not only confined to the autistic. Take, for example, corporate speak — in which a whole lot of things are said, but the words are hollow because they come from expectations of what should be said and how things should sound, rather than from what people actually want to say. And it is not only the corporate world either; how often are we embroiled in the empty game of convincing others we’re a functioning human, rather than actually being human? How often are we on autopilot, just doling out learned speech? Yes, language is flawed; and subtleties will always be lost as ideas travel between minds, but words are still among the best tools we have to communicate our ideas. And that’s why we might want to use our language more carefully and try to protect it. Whilst we cannot singlehandedly change the language used in the media, we can better respect language in our own lives. The way to do this is to become more intentional with our language and more precise with what we say. Relax, you needn’t have the vocabulary of Stephen Fry. Just take a breath before you speak, consider what you’re really trying to express and which words might most accurately

do that. I’m talking to myself as much as you here; l know how difficult it is not to react, rant and mimic the angry language we’re hearing all around us, but it’s important we don’t give into this and continue to live life on our own terms. The effort is certainly worth it, because even if we are only sometimes successful in speaking simply and meaning it, this will have a huge impact on our immediate environment and how we experience life.


24 AŽ 25

Možná zní titulek poněkud paradoxně, ale jedno staré starořecké přísloví říká: „Když už je nejhůř, pomůže jen tvrdý kov.” Přátelé, ano. Kov je v nás a dělá dobře mně i Tobě, zvláště pokud se jedná o nefalšovaný jihočeský metal. Právě o tvrdém kovu bude tento muzikologický nářez. Již pár desítek let hudební vody na jihu Čech brázdí Noemova kocábka. Snad si toho v záplavě jiných méně důležitých událostí posluchači ani nevšimli, ale v poslední době právě protagonisté této formace vyprodukovali v budoucnu jistě nehynoucí hit Hrábě Styx. Jejich zpěváka Karla Mráze si jeho nynější kumpáni přetáhli ze slavné Dyslálie a Mráz, trpící tzv. sigmatismem (tj. nesprávná výslovnost sykavek), si sám pro sebe dokáže uplést přímo hororové skladby. Posuďte sami jeho děsivá slova: Strašný hrábě Styx, / který všechny jednou shrabou / Zůstanou, či nezůstanou? / Možná tys, kdos to rysks. / Možná ti, kdo stojí stranou / a při zdi stále jenom hrabou…Nyní navíc kvůli zdravotním patáliím zpívá i ve studiu se zdvojenou rouškou. Jedinou záchranou pro něj tak je, že texty jsou většinou přepsány na bookle-

tu a současnému českému Covid-Metalu u nás stejně nikdo nerozumí. Pozoruhodný směr Smart Metal se v jihočeském Táboře zhmotnil v podobě kapely Malá Luxfera. Se svou apokalyptickou skladbou Modlitba za Světlonoše brázdí nyní vlny nejednoho rádia: Světlonoš si svůj svět nosí / na zádech a je bosý / a záda bolí, / leb je holý. // Spadl jsi? / Zvedni se? / Be smart! / Be smart! // A železo rezaví, / to nikdo nedá ve zdraví. / Modlíme se za Tebe! / Zvedni křídla a do nebe! / Be smart! / Be smart! Na voňavém chmelovém květu se zrodila skupina Buddvar, která se nebojí být malilinko za hrankou politické korektnosti, a to doslova. V písni Všechno se zavře, jen ty už sedíš šijí tvrdě do bolavého místa nás všech: Na jaře, na jaře / vykvete primulka. / Všechno se zavře! / Všechno se zavře! // Kdopak si vzpomene, / Davide, na Tebe / Jémine, Davide! / Ta pandémie Tě mine. // A já bych tak ráth, / abys to zvlád‘ / I v roli ministra / I v roli ministra / Tatata tatata // A ty zatím leníš / jen pro pár krabic sedíš / A jiní ještě né! / A jiní ještě né! / Davide, Davide, Davide! / Krabice pro Tebe!

Stará železa nerezaví (Z populární hudby VIII) Jihočeským zástupcem žánru Romantic Metal je kapela The Legend, jejíž název skutečně představuje Nomen omen. Její skladby doslova vyprávějí o dávných legendárních příbězích z Českých Budějovic a okolí. Za mnohé anglicky zpívané hity jmenuji alespoň The Frog Apocalypse, Stray Boulder nebo Enchanted Forest. Nepříliš známá je jejich nová deska v češtině Železná panna, která má i svoji britskou mutaci. Novými skladbami si opravdu zahrávají s ohněm a probouzejí duchy dlouho uložené u ledu, o nichž často ani místní mnoho nevěděli. Nenápadně, ale o to hrozivěji zní již název titulní písně, která je totožná s prvním veršem: S bruslaři prolomil se led. / Obrovský Pulináč z bagru vyšed, / zařval na celou zmrzlou vodní plochu. / Lidé topící se i ti na suchu / klaněli se mu a volali / Vaše Pulinstvo! Stvo! Stvo! Stvo! / zimní krajinou se neslo. / Zatímco stávali se jeho sousto. Jejich skladby jsou opravdovým poděsem a není jisté, zda kapela v budoucnu nebude mít problémy s tím, aby jí vyšší správní orgány povolily koncertování.

Text Karol Podzimek, junior Skotská kapela Arab Strap, pojmenovaná po jisté erotické pomůcce, se v roce 2016 po více než deseti letech neaktivity vrátila zpátky do kolotoče koncertování a začátkem března letošního roku konečně přišla i s novým albem. Tvorba Arab Strap z počátku jejich kariéry (vnímejme takto první tři alba, která pocházejí z předělu milénií) reflektuje nejen estetiku pozdně devadesátkového indie rocku, ale je svou poněkud dekadentní lyričností na pozadí dobové nálady Británie v období post-thatcherismu zachycením každodennosti pocitů tehdejší čerstvě dospělé generace. S novým albem As Days Get Dark se Arab Strap své starší indie (téměř dream popové) tvorbě vzdalují a sdílejí s ní především kořeny ve slow tempu. Novinka spíše připomíná konjunkci dark wave, post punku, temného folku a tradiční skotské folklorní hudby. Pilotní skladbou The Turning of Our Bones doplněnou o perfektní klip se kapela hned v prvním verši vyjadřuje ke své minulosti, která je dle jejich slov již nezajímá. Svým striktním „I don‘t give a fuck about the past our glory days gone by“ utínají nejen neustále omílané Hlavní linka kytar, syntezátorů a drum machines vytváří neskutečně zasněnou atmosféru, která evokuje již zmiňovaný post-punk, příkladem může být zmiňo-

povzdechy kritiků a fanoušků nad rozpadem kapely a tím, co by bývali mohli dokázat, ale je to i předěl mezi novou a starou tvorbou tohoto dua. Fakt, že jsou texty na novém albu Arab Strap stále prosycené vulgarismy, sexualitou a jistou voyaeurskou estetikou, nepůsobí nikterak dětinsky. Od poslední studiové nahrávky uplynulo sice 16 let, ale autoři se evidentně nepotřebují stavět do role životem zmoudřelých pánů ve středním věku. A to i přes to, že v textech narážíme na životní osudy nejen hudebníků samotných, ale i jejich rodin, které se mnohdy zdají být neútěšné. Jistá nadsázka a cynismus u Arab Strap zůstává.

vaná pilotní skladba, dále pak Here Comes Comus!, Tears On Tour či píseň Compersion, Pt.1. S estetikou posmutnělého cohenovského folku experimentují Arab Strap ve skladbách Another Clockwork Day a Fable of The Urban Fox. Aidan Moffat, zpěvák kapely disponující temně hlubokým hlasem a skotským přízvukem, tu a tam zpívá, jinde spíše recituje, a sice s jistou naléhavostí a tajemností, která ho téměř předurčuje k recitacím autorů první vlny hororu. Několikrát na internetu opakované přirovnání Moffatova hlasu k zvláštnímu propojení Sleaford Mods a Leonardu Cohenovi je více než trefné. As Days Get Dark vnímám kladně. Leckterý reunion dopadl mnohem hůř a Arab Strap se navíc posunuli zvukově do poněkud jiných vod, než tomu bylo před více než šestnácti lety. Album je do určité míry nostalgické, zároveň však svěží. Cynismus a jistá posedlost sexualitou zůstává této dvojici (na umělecké úrovni) vlastní a sluší jí to. Věřím, že Arab Strap ještě mají, co předvést.

Text Robert Brtník

S nadcházejícím jarem dny tmavnou — návrat Arab Strap ve znamení chmuru


Začnu dvěma knížkami, které nesou českobudějovickou stopu, a pak přidám tip ještě na komiks. Pokud jste v raných devadesátkách poslouchali taneční muziku (ano, opravdu už vám tím pádem bude přes čtyřicet!), nejspíš jste zaznamenali britské uskupení The KLF. To se kromě mezinárodně úspěšných singlů proslavilo celou řadou dalších skopičin podvracejících svět populární hudby, z nichž tou nejznámější je spálení bankovek v hodnotě jednoho milionu liber. V roce 1988 nahráli členové skupiny Bill Drummond a Jimmy Cauty song „Doctorinˈ the Tardis“, poskládaný ze samplů již existujících skladeb (což bylo tehdy průkopnické), a překvapivě se s ním dostali až na vrchol legendární britské hitparády. Následně pak sepsali Manuál, v němž na příkladu své písně popisují, jak vytvořit zaručený mainstreamový hit. V některých ohledech jejich rady zastaraly, ovšem u spousty z nich se zdá, že se jimi dnešní popoví hudebníci stále řídí – třeba: „Skladba musí obsahovat úvodní pasáž, sloku, refrén, druhou sloku, druhý refrén, break, dvojnásobný refrén a konečně závěr.“ Autoři rovněž bystře rozkrývají fungování (tehdejšího) hudebního průmyslu a jsou u toho (po

Čtenářský deník

anglicku) velmi vtipní. Čtenář si tak maně uvědomí, jak moc vynález internetu změnil pravidla hry. A ona budějcká stopa? Knížku před lety přeložil a vydal zdejší detektivkář Jiří Březina. Druhou knihou s otiskem jihočeské metropole je básnická sbírka Počítání oveček, kterou loni debutoval Jan Nepomuk Piskač. Tento herec, rétor a recitátor je v Budějcích znám z řady autorských klubových pořadů, jejichž součástí bývá i přednes poezie různých klasiků v originálním znění. Piskač rovněž v současné době pracuje jako městský zastupitel za Piráty.

Ttext Zdeněk Brdek Z jeho recitačních vystoupení bylo vždy cítit, že má výborný cit pro mluvené slovo, pro zvukové a hudební kvality jazyka, takže není překvapivé, že pro svou poezii zvolil vázanou formu, tedy takovou podobu, jež respektuje prozodická pravidla češtiny (důležitost počtu slabik a uspořádání přízvuků ve verši) a využívá rým. Sbírku navíc založil na principu počítání oveček před spaním, kdy každá ze sta zařazených básní odpovídá konkrétní číslici. Autor si tak dobrovolně stanovil poměrně přísný koncept, jehož dodržení vyžaduje nemalou řemeslnou zdatnost. Ta Piskačovi neschází, z formálního hlediska básně fungují (i když někdy působí trochu jako jazykolam), klíčové ovšem je, zda se forma protne s obsahem. Inu, někde ano, pak čteme povedená čtyřverší s širokou paletou nálad, někde ne, to potom vznikne jaksi vyprázdněné a samoúčelné veršotepectví. Každopádně svou důsledně vázanou řečí vyčuhuje Piskačova sbírka z masy současné české poezie, která drtivě upřednostňuje volný verš. Zda to bude čtenář vnímat jako zastydlý anachronismus, nebo osvěžení, už je na něm. A na závěr slibovaný komiks. Jestli se řadíte k fanouškům superhrdinského subžánru, jenž (původně v USA) nejvíce

přispěl k masové oblibě celého komiksového média, doporučuji k pozornosti příběhy prvního českého superhrdiny s názvem Dechberoucí Zázrak. Na svědomí tento v tuzemských poměrech smělý počin mají scenárista Petr Macek a ostřílený kreslíř Petr Kopl. Zázrak se zrodil na konci roku 2015, přičemž následovala úvodní sezóna měsíčně publikovaných čísel, jež nyní vyšla v jednom svazku. Příběh je plný žánrových klišé a scenáristických prvoplánovostí, v tom působivost díla skutečně nespočívá. Zábavnější je všímat si toho, jak se autoři pokoušejí napasovat popkulturní útvar, který u nás nemá tradici, na české reálie. Takže jaká postava z našich kulturních dějin zaujme roli hrdinova mentora? S kým prožije milostné pletky? A kdo se stane jeho úhlavním nepřítelem? Připočteme-li Koplův velmi solidní výtvarný projev i množství vtípků či popkulturních odkazů, dostaneme slušnou žánrovou oddechovku sui generis.

Problém s přirozeným rodem si jistě každý z nás vyřeší po svém. Co ale rod gramatický? Netápe někdo z nás i zde? Brambor, nebo brambora? V nářečí mohou být různé tvary slov a někdy jejich územní odlišnost souvisí – jako například u hadry x hadru, okurka x okurky či štrúdle / štrúdly x štrúdlu – s rodovým rozdílem. Moje maminka říká například ta štrúdl, a dokonce i ta hokej. Snad je to tím, že vyrůstala v Plzni. Nicméně je třeba dodat, že historicky v jazyce do nářeční slovní zásoby náleží původně téměř vše (krom např. většiny odborných termínů či umělých jazykových kódů jako esperanto). Spisovná jsou podle Slovníku spisovné češtiny brambor i brambora ve významu „plod“ (jako rostlina pouze maskulinum) a pak také oficiální jablečný závin, který se dá ale použít leda tak v cukrárně. Čeština se neustále proměňuje a štrúdl z jihoněmeckého a rakouského der Strudel je jako maskulinum dnes již uznáno jako slovo hovorové (tj. spisovné mluvené). Cizost tohoto výrazu je „náležitě“ signalizována čárkou nad u, nikoli typicky českým kroužkem. Z historickojazykovědného soudku lze uvést rovněž několik dalších příkladů. Podobné skloňování jako kost měl i kdysi dávno mužský vzor host. Z této staré deklinace zbyl ve 2. p. mn. č. knižní tvar hostí (jako kostí ) vedle běžného hostů podle vzoru pán. Jestliže

host kvůli své patriarchálnosti změnil typ skloňování a přešel téměř zcela k pánovi, jinou cestu si vybralo původní maskulinum pouť, jež svou mužnost nepotřebovalo tolik zdůrazňovat. Ten pouť si udržel skloňování podle kosti, resp. hosti (tj. podle tzv. mužských i-kmenů), ale změnil rod. Při porovnání s jinými slovanskými jazyky je však patrné, že ruské či jihoslovanské put „cesta“ si zachovalo nejen původní rod, ale i význam. Ten prosvítá ale i v českém slovese putovat nebo v pouti náboženské. Rodově nenápadné jsou dnes názvy obcí typu Chrudim, jež původně také náležela k mužskému rodu. V tomto konkrétním případě toto vlastní jméno znamenalo „Chrudimovo město“ původně *Chrudimjь. Na rozdíl od zbohemizovaných Bytomi, Poznaně, Toruně a Vratislavi / Wrocławi v polštině se města jako Bytom, Poznań, Toruń, Wrocław vyskytují jako maskulina. Nebuďte z toho však zbytečně trudomyslní, nejsme v tom sami. Co se týče těch hlíz z Ameriky, které k nám podle názvu přivezli z Branibor (mj. „Braniborsko“ v lužické srbštině Brambor), problémy jsou i s německými *kartofli. Na studentské koleji v německé Kostnici (Konstanz) jsem kdysi zažil dosti vyostřenou slovní bitvu, zda je správně der, nebo die Kartofel. Kámen úrazu spočíval v tom, že každý ze studentů pocházel z jiné oblasti Německa.

Text Štěpán Balík

Problém s rodem? (Jazykový kutloch)


26 AŽ 27

Soubor básní polské autorky Anny Kamieńské v překladu Xavera Halaše, kněze a básníka, přichází v čase jejích stoletých narozenin (2020). Dlouholetá práce na překladu této u nás naprosto neznámé básnířky vydala své plody a k českému čtenáři se dostává výbor Z jiskry a prachu, který uspořádal a vlastním nákladem ještě v Literární kavárně Měsíc ve dne vydal sám překladatel. Je třeba mu za to vzdát velký dík, protože díky jeho několik desítek let trvající práci a nyní i úsilí, které přivedlo verše konečně do tisku, se můžeme seznámit s dílem, které se směle může postavit vedle českých básníků, jakými jsou třeba Josef Kostohryz, F. D. Merth, Jan Zahradníček nebo Vladimír Vokolek. Ale možná, že ještě spíš je to poezie duchovně víc příbuzná

s Holanovým veršem, tvrdým, přesným, mířícím vždy pevně k podstatě. S básníky katolického okruhu ji spojuje snad jen hluboká inspirace v Bibli a jejím poselství. Holanovi je ve výboru také jako jedinému českému básníku věnována báseň, pocházející z roku jeho smrti, 1980. Nazývá ho básníkem mlčících, dalekým bratrem. Také Anna je velkou básnířkou mlčení. To se stává nebo ta se stávají jedním z hlavních motivů, protože právě ono je chápáno jako zdroj nejen poezie, ale i víry: „Nauč mě smyslu mlčení a / mlčení smyslu“ píše v Jobově modlitbě, která také tento výbor otevírá. Mlčení je na počátku i na konci, je zdrojem i východiskem. Je nanejvýš důležité. S touhou po umlknutí pak před čtenářem rozkrývá

Text Veronika Veberová několik dalších tematických linií: téma hluboké osamělosti, lidskosti a času, který neodvratně člověka vzdaluje druhým i sobě samému. Jedině propojení času, který neustále těká mezi póly dětství a stáří, dokáže překlenout izolaci stárnoucího člověka: „Nenechá se prosit / stojí v uvřených dveřích / seschlá dívenka / její šedý drdůlek / má už pětasedmdesát let“. Obě tyto polohy, času na počátku a času na konci lidského života, touto poezií prostupují. A to jak ve významu hluboce duchovním, tak v tom primárně tělesném. Prosté motivy z dětství, tělo a jeho stárnutí, to vše tak dostává mystický, duchovní význam. Anna Kamieńska se nejen svým oproštěným veršem, který snese srovnání s moderními básníky, ale také výběrem a střídáním motivů nízkého a vysokého, které dynamizují její poezii a zdůrazňují, umocňují napětí a touhu, čte, jako by byla současnou autorkou. Její pohled nenese stopy archaičnosti, není zatížen dějinami, i když i ony tematicky do její poezie vstupují. Báseň Doktorka Edith Stein není ani tak svědectvím o Osvětimi, jako spíš hledáním opory: „Veliká sestro / tolik otázek ti chci

Mlčení plné naděje s Annou Kamieńskou pokládat / zvláště když milost smyslu / odchází ze stránek mých dní / i z listů moudrých knih // Proč odpovídáš tak zarputile čitelným / písmem dýmu / když já se stále bojím pochopit ho“. Narážky na válku se objevují i v jiných básních, spíš však jako důkaz lidské malosti, obecného utrpení a ponížení člověka, které přetrvává. Sama Kamieńska válku prožila ve svých dvaceti letech (narozena 1920), během ní se tajně vzdělávala a po válce vystudovala klasickou filologii. Literatuře se však věnovala vždy a ani po válce nepřestala. V roce 1948 se provdala za básníka Jana Śpiewaka, s nímž měla dva syny. Zemřela 10. května 1986. Několik desítek let zůstávala tato poezie pro českého čtenáře neznámá. Teď se objevuje v pravé době, v době, kdy na nás doléhá strach a temnota, kdy nám poslední naděje překrývají mraky deprese a úzkostí. Tato poezie působí jako pronikání světla, které nebodá osleplé oči, ale které nenápadným paprskem ukazuje, že osvětlit lze každý kout lidské mysli, i ten nejlidštější… Varšava květen 1980

toto je Holan už se vrací domů do stínů nepodobných ničemu jinému a vstává z mrtvých do neděl ního rána k matce stojící v údivu a s kávo vým mlýnkem v ruce

toto je Holan jehož oči už nevidí lze ale viděním nazvat průzračnost obraznosti daleký bratr pochovaný v bedně od cukru soucítící s nevyplněnými vzdálenostmi

toto je Holan umírající ještě se ptá a ještě trpí ví že umění samo je ničím teprve setkání v tichu bouřlivého povětří

Čtu a pro bolest ustávám toto je Holan básník mlčících I ukřivděných básník starců a všech postižených nemocí lásky

HOLAN památce českého básníka Vladimíra Holana zemřelého 31. března 1980

Nikdy nechtěj mít takovéto hlediště uvol se být pouze tichem a nic víc je to těžké stát se ostrým bodem tak břitkým že lze zavěsit naň zemi ostrým jak nic jak nebytí které našlo jiný způsob bytí než je život jak víra jíž lehčej zboříš nevěru

BOD Někdo čte verše za potlesku oceánu ten šelest to je obdiv kráčející listím

Myslí Všechno jsem přetrpěla ale tu volnost nepřežiju

A teď sedí uprostřed prázdného už domu už byly dopsány poémy o ní už bylo jí sňato břemeno z ramen volná je každou nitečkou těla

MATKA Ano byla vším jako v té biblické básni na hlavě nesla dům rodila syny předla tkala zašívala a šatila a krmila strpěla zrady a odchody


Inzerce

DO YOU WANT TO IMPROVE YOUR ENGLISH WRITING? Write Like A Native English Speaker is full of simple tools to upgrade your writing, without the stress of studying complicated textbooks.

MILK & HONEY #40 (duben 2021) Vydává v Českých Budějovicích čtyřikrát ročně, Milk & Honey, z.s., Nová 21, 37001 České Budějovice mnh.magazine@gmail.com www.mlikoamed.cz IČ: 07719442 / MK ČR: E 22375

TÝM Štepán Balík, Natalie Czaban, Tom Czaban, Martin Dvořák, Honza Flaška, Luděk Čertík, Robert Brtník, Petra Lexová, Cyril Nováček, Nika Brunová, Jiří Ptáček, Zdeněk Brdek DESIGN Milan Krištůfek (pintos.cz)

Available now at: www.tomczaban.com/downloads/english

DISTRIBUCE Monika Zárybnická, Markéta Kulíková České Budějovice jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel * Cuba Bar * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * Hammond Café * holičství Wous * Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro * Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Knihkupectví Kosmas * Kino Kotva * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko * Think Yoga * U Vás * Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna Tábor Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota Český Krumlov Drunken Coffee Bechyně kino kavárna Praha Fotograf Gallery Hvozdno TNSS Týn nad Vltavou Městská galerie U Zlatého slunce VYCHÁZÍ ZA PODPORY

DALŠÍ SPOLUPRÁCE GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE


2

Cover art — Jiří Thýn Jiří Ptáček

3

Editorial Luděk Čertík

4

Jaro je tady (a co s tím) Jan Flaška

6

Malý průvodce rozkvétáním Luďek Čertík

8

Bylo jaro 1943, bylo povstání ve varšavském ghettu a byl Władysław Szlengel Štěpán Balík

10

Jaro třídního vědomí Jakub Kahoun

14 Poezie

Radek Štěpánek

16

Staré formy se rozkládají a vzniká něco nového Lenka Kubelová

20 Pozvání

Barry Lopez

23

Why Language Matters Tom Czaban

24 Sloupky

Karol Podzimek, junior Zdeněk Brdek Robert Brtník Veronika Veberová


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.