Milk & Honey #33

COVER ART: TOMÁŠ VANĚK

Vizuálního umělce Tomáše Vaňka jsme požádali, aby nám na obálku aktuálního čísla Milk&Honey poskytl jednu ze svých sms kreseb. Poslední tři roky je vytváří na mobilu, aby „uchopil, poznamenal, zakreslil, co ho přes den výrazně zaměstnalo v cítění i myšlení“, a okamžitě je publikuje na sociální síti Facebook. K tématu tohoto čísla se přitom hodily právě jako dopředu nepřipravovaná kreslířská dobrodružství, v nichž několika málo gesty či znaky dosahuje citlivých reflexí i neobvyklých významových paradoxů.

Vaněk vždy zohledňuje, aby jeho dílo mělo vztah k místu nebo nastávající situaci. Již dvacet let je proto nazývá „participy“. V případě naší obálky požádal, aby z více než sedmi set kreseb vybrala redakce. Výsledný motiv na obálku (spolu s dalšími užitými kresbami) tak vyplynul až ze „spoluautorské“ konverzace Jiřího Ptáčka a Veroniky Brunové.

S Tomášem Vaňkem (1966) jsme se na české umělecké scéně začali potkávat krátce po polovině devadesátých let. K učebnicové historii dnes patří jeho členství ve skupině Bezhlavý jezdec, založené studenty pražské AVU, jejímž je v současnosti rektorem, anebo jeho Cena Jindřicha Chalupeckého. S jeho prací jsme se každopádně mohli již několikrát setkat i v Českých Budějovicích. V Domě umění se už v roce 2001 zúčastnil kolektivní výstavy Sleva 20%. O osm let později měl na stejném místě samostatnou výstavu prostorových audiosituací, které vytváří pro individuální poslech ve sluchátkách.

S jinými poslechovými nahrávkami se před třemi lety seznámili také návštěvníci Galerijní noci. → JPT

OBSAH Emanuel Kantor Malé věci s velkou silou

#33

Zdeněk A. Eminger Miluji tě, nedám tě Michal Šroněk Od prostoty slova k výpravnosti obrazu

Vít Erban Haiku

Petr Vaďura Prostota Biologické centrum Neúsporný genom želvušky na koni

EDITORIAL

Cyklus. Opakovanie niečoho neuchopiteľného. Ako pripomína oheň, voda, vzduch.

Ku koncu roka sa znova ocitám na ceste z malého mesta do veľkého, kráčam z kopca do kopčiska, z riedkej tmy do hustej tmy, z hluku do ticha. Zvonku dovnútra a naopak.

Tajomstvo noci. Rozdielnosť tmy.

Blízky je mi Gunnar Gunnarsson v knihe Advent, kde píše: „Je zvláštní, jak lidé, kteří jdou tmou, jsou si navzájem vzdálení. Přesto je samota tmy jiná než samota hor, tady v obydleném kraji nikdy není tak úplná, slyšíme i jiné hlasy než je ten vlastní, cítime blízky dech, hloubka opuštěnosti, která vyvěrá z prostoru kolen nás a z kamenné hlubiny pod námi, nám ještě neproniká až do morku kostí." → NiB V rukou držíte třicáté třetí číslo, tentokrát věnované prostotě. Snažili jsme se ji nahlédnout mimo jiné skrze společenské i biologické hledisko. Nutí nás přemýšlet, co je k životu opravdu potřeba. Evidentně stačí málo. Je čas Adventu. Ztišme své kroky a mysleme na blízké.

Nic více není třeba. → PeL

Fejeton (limitovaná sběratelská edice) Čím dál častěji se setkávám s články o lidech, kteří se zničehonic rozhodli opustit náruč civilizace a žít skromně a jednoduše. Bydlí v prostých hliněných domech, chovají obyčejný dobytek, sami si šijí jednoduché oblečení a boty, na neokázalém políčku vedle svého domu pěstují nekomplikovaný tuřín. Používají lojové svíce, mechanické pluhy a primitivní tlačítkové mobily. Odměnou za jejich tvrdou práci, skromnost a odříkání je jim ale něco, co se málokomu z nás poštěstí zažít: smrt vyčerpáním ve 40 letech.

No a pak se vedle takovéhle reportáže o skromnosti setkám s fascinujícím článkem o Františku Daňkovi ze Dvořiště u Obrataně, který celý svůj život sbírá izolátory. Aby je měl kam dát, koupil mlýn, vyplnil ho 4660 izolátory a tím ho proměnil v ideální cíl rodinného výletu.

Cože? Že vás neláká tahat svou romanticky založenou ženu a na disneyovkách závislé děti do muzea izolátorů někde v horoucích peklech? A co když vám prozradím, že nejmenší z exponátů má pouhý centimetr, kdežto ten největší váží 1220 kg, ha? Tak vidíte.

Asi vás teď napadlo totéž co mě: jak je vůbec možné, aby dospělý, rozumný člověk zasvětil celý svůj jedinečný a drahocenný život něčemu takovému, jako je sbírání izolátorů, a úplně přitom zapomněl na bleskojistky? Mohu vás uklidnit – pan Daněk kromě gigantické sbírky izolátorů ve svém mlýně vystavuje i 600 bleskojistek – a to je, pokud dobře počítám, přesně o 600 důvodů víc pro rodinný výlet do horoucích pekel.

Pan Daněk není ve své vášni sám. PhDr. Jindřich Jirásek ze Starého Rožmitálu sbírá plastové kbelíčky od jednokilových balení jogurtů.

Brit David Morgan má doma přes 500 dopravních kuželů a Deborah Henson-Conant z Arlingtonu v Massachusetts vede muzeum, v němž vystavuje 49 tisíc různých spálených jídel. V islandském Reykjavíku zase stojí muzeum penisů, v němž naleznete 280 penisů, které navštíví 11 tisíc lidí ročně. Většinou jsou to ženy; muži si až příliš bolestně uvědomují, že než ty penisy někdo vystavil, musel je taky uřezat, naložit nebo usušit. (Ten někdo se jmenuje se Sigurdur Hjartarson; od člověka s takovým jménem jsme jen těžko mohli čekat něco jiného.)

Jan Flaška

v onom stadiu vývoje, kdy se lidský jedinec učí sociální dovednosti nenadělat si do vlastních kalhot. Lidé, co měli v dětství trauma z toho, že už nemohou déle zadržovat obsah svých útrob, se podle Freuda stávají v dospělosti sběrateli. Věci, které sbírají, jsou tedy náhražkou výkalů, se kterými se museli v dětství rozloučit. (Všichni víme, že Freud kladl do společného jmenovatele všech věcí sex, smrt a výkaly, takže tohle jeho vysvětlení berme s rezervou. I tak ale bude odteď obtížné dívat se na tetičku, vášnivou sběratelku porcelánových sloníků, jinýma než Freudovýma očima.)

Podle Carla Gustava Junga máme prapůvod sběratelství hledat v našem kolektivním nevědomí, kde bydlí tzv. „sběrač bobulí a kořínků“.

Historicky se stalo to, že jednou v pravěku se jeden pračlověk rozhodl, že už ho nebaví sbírat kořínky a bobule, a začal místo toho sbírat obrazy. Obrazy byly tehdy namalované na stěnách jeskyní, špatně se sbíraly a nedaly se jíst, takže první pračlověk-sběratel brzy umřel, aniž si toho všiml jediný kunsthistorik, takže přiznávám, že je to jen spekulace.

První opravdu doložené záznamy o tom, že lidé něco sbírají, pocházejí z Mezopotámie, 3000 let před Kristem. Žádná z těch sbírek se bohužel nedochovala, neboť šlo o kartičky fotbalistů z mizerně vypálené hlíny. Podobně nešťastný osud potkal slavné egyptské sběratele z dynastie Ptolemaiovců, kterým společně s jejich alexandrijskou knihovnou shořela v roce 48 př. Kr. i jejich parádní sbírka izolátorů. (Omlouvám se, to jsem si právě vymyslel. Izolátory nehoří.

Ve skutečnosti šlo o sbírku pivních tácků.)

Což mě přivádí k otázce: co vlastně (kromě jména „Sigurdur Hjartarson“) vede člověka k tomu, aby namísto prostého, naplňujícího života strávil své dny nekonečným shromažďováním věcí, které mu k ničemu nejsou? Notabene věcí, které musel uřezat, naložit nebo usušit?

Od doby starého Egypta udělali lidé velký pokrok a začali sbírat úplně kdeco. Nejčastěji peníze. Dokud jste si za ně mohli něco koupit, dávalo to smysl, jenže později se hromadění peněz zvrhlo v numismatiku, tedy bizarní sklon sbírat peníze, za které se nedá nic koupit.

Lidé postupně vynalezli spousty dalších oficiálních bizarních oborů sběratelství, např. filatelii (sbírání poštovních známek), filokartii (sbírání pohlednic), faleristiku (sbírání medailí), filumenii (sbírání etiket od zápalek), tyrosemiofilii (sbírání etiket od sýrů) a kolonoskopii (sbírání netradičních zážitků). Jak jsem ale řekl, ve skutečnosti sbírají cokoliv, protože jim to – jak už jsme si řekli – nahrazuje matku.

Osobně znám člověka, který, aby si nahradil matku, sbírá tanky; má jich dvě stodoly. Naše sousedka zase místo matky sbírá všechny ty ohavnosti z letáků v samoobsluze. Co mají ti dva společného, je radost z nových přírůstků – ať už z nezvyklého tanku, nebo z přísně limitované raritní plyšové brokolice. A oba to nemají kam dát.

Psychologové tvrdí, že na rozdíl od prostoty je člověku hromadění přirozené. Už jako miminko hromadí malý lidský tvor v postýlce hračky, aby mu nahradily matku a daly pocit jistoty. Sběratelé si prý pak sbíráním věcí snaží tenhle pocit znovu a znovu navozovat. Freudova psychoanalýza jde ještě dál: podle ní má sběratelství prapůvod

Dobrou zprávou ale je, že dnes už se díky moderní civilizaci můžete věnovat sběratelství a zároveň žít prostým životem bez zbytečností.

Stačí sbírat věci, které vůbec neexistují – například pokémony. Těch máte v současnosti k dispozici 890, což je víc než dost, abyste si tím – podle Freuda – vykompenzovali úplně cokoliv.

4

FEJETON

Malé věci s velkou silou

Emanuel Kantor

No, tak třeba transgresiv, že? Nicméně ne každý, kdo se do přechodníků zamiloval a používá je, si je vědom, jaké jsou jejich spisovné tvary a za jakých podmínek je lze použít. Od Josefa Dobrovského jsou totiž spisovné pouze ty přítomné od vidu nedokonavého a minulé od vidu dokonavého, a navíc se ve větě musí slovesa vztahovat jen k jednomu podmětu. Na druhou stranu je pravda, že ti dva naši barokní umělci ze 4ek (viz č. 22, s. 14 –15) dokáží s pivem vykroužit i konstrukce z doby před Dobrovským a sláva jim!

Polština a ruština si – poněkud rozumněji – ponechala jen jeden tvar jak pro transgresiv pro současnost, tak i pro předčasnost, což je mimochodem mnohem názornější a méně matoucí terminologie.

Jedna forma umožňuje udržet si přirozenou jazykovou kompetenci, aby se jí člověk nemusel složitě učit, což dnes v češtině platí zvláště pro vyjádření současného vztahu dvou dějů. Je totiž bohužel pravda, že po minulém přechodníku dnes v Českých zemích neštěkne ani fena.

No, ať už někdo s těmito tvary nakládá tak, či onak, je jisté, že sílu jejich úsporného vyjádření si uvědomují oba vzdělanější tábory lidu českého. Jednoho může sice mrzet, že obrozenci neodolali „magii“ Bible kralické a s jistými úpravami vrátili všechny tři tvary (dělaje/ udělav – muž. r. č. j.; dělajíc/udělavši – žen. a střed. r. č. j.; dělajíce/ udělavše – pro všechny rody v č. mn.), ale nejeden rétor či novinář si s tím hlavu příliš neláme. Jen snaživec Mácha důsledně rozlišuje i ve svém košilatém deníčku a nikdy by byl zřejmě nenapsal přechodník chybně, užívaje jen jedné formy pro všechny rody a obě čísla. (Např. čistě hypoteticky: „Picajíc Lori pozadu, pobrukoval jsem si cosi hrdličce.“ Na rozdíl od náležitého Dobrovského: „Picaje Lori pozadu atd…“).

Na druhou stranu skrytá přechodníková buňka neustále v hlavě tiká a při tvoření přídavných jmen se občas i aktivizuje. Tak třeba ve sportovní reportáži – pokud byste chtěli ukončit svoji hlasatelskou kariéru – může zaznít: „Přeživší brankář po vykrytí svištící pumelice do růžku od nenadále zaútočivšího beka zleva si, zhluboka dýchaje, odhazoval do očí mu padající patku.“

Prostý půvab (nejen psychologické) terminologie „Ježiši, zase ty psychologický pojmy, koho to proboha zajímá?“ zamumlala studentka a otráveně odvrátila zrak od testu na lavici. Ani Ježíš, ani Bůh jí ale nepomohli a vysvobození ze zapeklité situace přineslo až ohlášení opravného termínu. To víte, když vás z terminologie zkouší, není to tak úplně sexy. Ale na druhou stranu, když vám o nic zásadního nejde (nehodící se škrtněte), možná by pro vás mohlo být malé psychologicko-terminologické okénko příjemným zpestřením zimního M&H.

Nezbývá než na závěr dobře a moderně poradit: Do not be agressive, use transgressive!

Dalibor Kučera autor je psychologický termín(átor)

No řekněte, takové slovo „prostota“ – to je přece samo o sobě tuze zajímavé. Už jen proto, že o něm nikde v psychologickém slovníku nenajdete ani zmínku (a to už leccos znamená). Tak či tak, máme tu ještě SSJČ a SSČ (pro zvídavé brusiče a puristy), díky kterým se dozvíme, že prostota znamená jednoduchost, přirozenost, nelíčenost a nestrojenost. A jako bonus slavné provolání „sancta simplicitas“ (svatá prostoto!), kterým prý počastoval Jan Hus onu nebohou babičku, spěchající přiložit další polínko na hranici. A vidíte, hned se nám tu rýsují veskrze atraktivní psychologické souvislosti.

bor vrozených predispozic chování, které charakterizuji lidský druh.

Takže tu máme takové ty motivy zajišťující přežití a reprodukci, třeba mateřské instinkty, lovecké instinkty a takové ty instinkty, ke kterým se vášnivě hlásíme při ezo, para a trans rituálech, které nás vracející do harmonického lůna matky přírody. Další dva výklady, nelíčenost a nestrojenost, bych s dovolením spojil. Zde se totiž jedná o jasnou psychologickou linku vedoucí k nízké míře sociální desirability, tedy ke snaze (v tomto případě malé) jevit se ve společensky příznivějším světle. Mimochodem, taková desirabilita spočívá nejen v klamání druhých (eufemisticky v tzv. dojmovém managementu), ale i v klamání sebe sama (jako součást našich ego-obranných mechanismů). Nu což, když si někteří lidé pudrují obličej, proč by si nemohli trochu přepudrovat i osobnost, že? A máme tu poslední rovinu prostoty, a to zmíněnou prostotu svatou, s onou agilně přikládající babičkou. Ano, s tou chudinkou, belhající se stařenkou, která je svědomitá, pobožná, odhodlaná ku pomoci (i s tím svým polínkem), zkrátka je vzorem všech lidských ctností. Akorát, že nám zrovna při tom (kvalitně) přikládá pod našeho mistra Jana.

Tak třeba hned u prvního slova smyslu bychom si mohli pohrávat s úvahou o oligofrenii (slabomyslnosti) či, v souladu s aktuální klasifikací poruch, o mentální retardaci (stav zastaveného nebo neúplného duševního vývoje). Druhý význam prostoty, přirozenost, můžeme chápat jako osobitost, pudovost a instinktivnost, případně jako sou-

Milé čtenářky, milí čtenáři, vidíte, že terminologická interpretace leitmotivu tohoto čísla Milk & Honey stěží může být pestřejší. Nabízí vám vše od mentální retardace přes animální vášeň až k neklamnému sebepojetí a pohledu na lidský osud vnořený do tragických koles dějin. Takže pilně čtěte, ať to tam všechno najdete!

SLOUPKY

5

Miluju tě, nedám tě Zdeněk A. Eminger

Nika Brunová

O potřebě jednoduchosti a prostoty se lze vedle velkých náboženských a filozofických textů dozvědět u velkých architektů. Návrat k času bez ornamentů a složitostí, které unavují a jsou zbytečné, najdeme u Jože Plečnika, Martina Webera, Rudolfa Schwarze, Emila Steffanna, Ottokara Uhla, Ludwiga Miese van der Rohe, Adolfa Loose, Franka Lloyda Wrighta nebo Jana Kaplického. Jejich stavby inspirovaly celou řadu novodobých stavitelů, a nejen je.

Podobnou touhu po demytizaci, a tedy po nalezení podstaty velkých křesťanských příběhů, můžeme sledovat u velkých teologů 20. století – Rudolfa Bultmanna, Dietricha Bonhoeffera, Romana Guardiniho, J. L. Hromádky, Karla Skalického i současného papeže Františka. A myšlenku, že „jednoduchost je úžasná“, neřekl nikdo jiný než slavný italský kuchař Gennaro Contaldo, když připravoval jedno z tradičních jídel – frittatu. Buď jak buď, nějakou míru prostoty hledá čas od času asi každý z nás. Vkládáme v ní naději, že se náš život a hlavně naše vztahy navrátí k lepšímu.

Pod prostotou a jednoduchostí si každý ovšem představuje něco jiného. Není kultura lidských dějin, v níž by se jednotlivci či skupiny nesnažili nalézt cestu k přirozenosti. Cesta askeze a totální oproštěnosti však není pro každého. Historie a zkušenosti různých spiritualit a náboženských společenství ukazují, že exkluzivistické chápání prostoty, a tedy dobrovolné skromnosti jdoucí na hranu nebo za ni, není udržitelné a nutné. Do kláštera se zkrátka nemůžeme zavřít všichni. Tuto ohraničenost vždycky překonával umělec/ tvůrce/poiétés, když dokázal, že do hloubek občerstvující jednoduchosti, z níž se neumírá, ale naopak roste, mohou sestoupit všichni bez ohledu na své sociální postavení, vzdělání, pohlaví a věk. Nesejde na tom, jste-li buddhistický mnich, šintoistický kněz, muslimský učenec, židovský rabín nebo křesťanský řeholník, žena či muž, dítě nebo stařec, rodič nebo žijete-li sám. Ať vás osud či Bůh postavili do jakékoliv životní role, máte srdce, duši, ducha a mysl, abyste se na vlastní pěst vydali na svoji cestu ke štěstí.

V Matoušově evangeliu se nachází zajímavý text tzv. Horského kázání. Jde o koncentrované učení, které sám Ježíš staví před Desatero. První z blahoslavenství (5:3) samo o sobě ukazuje, s jak velkou etickou náročností Kristus hovoří. „Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.“ (Řecký text: μακάριοι οί πτωχοί τώπνεύματι, ότι αύτών έστιν ή βασιλεία τών ούρανών.) Proč se místo „chudí v duchu“ neříká prostě „pokorní“? Podstatné jméno (πτωχος) či sloveso (πτωχεύω) nelze v jejich původním významu příliš zjemnit. Jde vskutku o chudobu, žebráka, chuďase a ubožáka, o nuzotu v její syrové naléhavosti. Jsou tedy, zeptáte se, blahoslavení všichni chudí tohoto světa, co jich bylo a ještě bude? A jsou ti, kteří se jakž takž poctivou prací domohli majetku, který zabezpečuje život jejich rodin, i ti, kteří jsou mimořádně bohatí, od nebeského království daleko tak, jako je v naší zemi daleko k běžným kulturním a právním poměrům? Ne, nejsou. Jsou snad blahoslavení pouze ti, kteří jsou osudově nebo vlastním přičiněním hloupí? Rozhodně ne.

6

ESEJ

Návrat k jednoduchosti

O co tedy jde v křesťanském hledání prostoty a jednoduchosti v návaznosti na ikonickou Horskou řeč? Nemusíte se vláčet světem jako žebráci a otrhaní ahasverové, abyste mohli doufat v Boží království. Jde o chudobu ducha, charakterizovanou několika dobrovolně zvolenými postoji a vírou, že Bůh člověka nenechá padnout na dno – umět si přiznat vlastní viny, které mě vnitřně devastují a ubližují druhým, a poučit se z nich; nenechat se vláčet vlastními pudy a žádostmi; být jako žebrák a prosit o ducha moudrosti a rozvahy; nezbavovat se odpovědnosti zúročit svěřené dary, talenty a schopnosti; mít na paměti své i cizí dobro; pokoušet se zbavovat hrubé slupky vlastního ega, v němž se člověk nakonec ukazuje jako směšný bůh, jenž se marně snaží přesvědčit sebe i okolí, že je někdo úplně jiný.

Důležité je také to, co Bible nazývá „hladem po spravedlnosti“. Na cestě k jednoduchosti se rovněž nelze vyhnout zápasu o pravdu a spravedlnost. Je třeba být milosrdný a hýčkat si lásku k těm, které jsem k sobě připoutal a za něž mám odpovědnost. Cesta k prostotě, to znamená jednat jako „tvůrce pokoje“, po jehož zásazích do světa nezůstávají zranění, zhroucení a mrtví, nýbrž alespoň drobné otisky harmonie. Cesta k prostotě neznamená otrocky napodobovat Boha. Není to soutěž o největší míru submisivity a hloupoučkého jednání. Křesťan byl osvobozen ke konání velkých věcí. Jen při tom všem má nést ve svém srdci Boha, který je láska, a ne policajt. Řeknete si možná, že tuhle jednoduchost a prostotu jste přece vídali u svých prarodičů. Život bez rozmáchlých gest, uvědomění si toho, o co jde v životě především, ochota nasadit se pro druhé, snaha udělat něco víc, než se žádá, touha žít vztahy, které dávají smysl. Teoreticky víme, jak na to, ale z nějakého důvodu se nám to nedaří. Ba víc, návrat k prostotě a životu bez ornamentů nás spíš děsí. Rezonuje nám s chudobou, s Kafkovým „umělcem v hladovění“, s umělcem-proletářem, který sice poznamená svět velkým dílem, ale nakonec končí se svými ideály pod mostem. Hrát si na Matku Terezu se nevyplácí. Prostota je synonymem hlouposti, a i dobrovolná skromnost v každodenním životě je majoritní společností považovaná za tolerovanou rozvernost mládeže, nikoliv však dospělého člověka.

Blíží se dvě velké události – zimní slunovrat a Vánoce. Slunovrat ukazuje, jak je při vší technické vymoženosti slunce důležité. Nevyjde-li, nebude napříště nic. Každá minuta světla navíc je kapkou naděje.

Vánoce jako svátky narození Spasitele se u nás už příliš nenosí, ale jistá posvátnost tohoto času v lidech zůstává. Abychom nedopadli jako rodina z povídky Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna „Pohoda Vánoc“, můžeme se rozhodnout, že to letos zkusíme jinak. Tím největším návratem k jednoduchosti a prostotě bude, sejdeme-li se se svými blízkými u jednoho stolu a bez teroru draze pořízených darů potvrdíme naše přátelství a lásku – miluju tě, nedám tě.

Stoupání na horu

Kdo by byl řekl, že Terrence Malick, kvintesenciální básník prérií a otevřených prostor, natočí jednou film, v němž ústřední symbolickou úlohu sehrávají hory. A přesto se nejedná o tak překvapivou skutečnost, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vše v Malickově tvorbě i životě jako by pohlíželo vzhůru – od celoživotní vášně pro pozorování ptactva přes fascinaci astronomií až po hluboký zájem o různé podoby lidské spirituality, duchovní rozměr (lidské) existence jako takový.

V jistém smyslu lze tedy hmatatelnou přítomnost hor v jeho nejnovějším filmu vnímat jako dosud nejvýraznější zhmotnění této všepronikající vertikály. A film samotný jako stoupání na horu – tu v plné sluneční záři, tu pod tíhou dešťových mraků.

V posledních letech zažívá Terrence Malick nebývale plodné tvůrčí období. V relativně krátkém sledu obdařil svět čtveřicí silně autobiografických hraných filmů (Strom života, K zázraku, Rytíř pohárů, Song to Song) a k tomu ještě stihl dokončit svůj vysněný projekt, duchovně-přírodopisný film Cesta času – a to hned v několika odlišných verzích. Ve filmu Skrytý život (v originále A Hidden Life) se vrací ke zdánlivě neosobní historické látce, se kterou se již dříve tak úspěšně potázal ve filmech Tenká červená linie či Nový svět.

Slůvko zdánlivě podtrhuji, protože všechny Malickovy filmy – ať už vycházejí z tvůrcova vlastního života, či nikoli – nesou vždy nezaměnitelnou autorskou pečeť. Předlohou filmu, k němuž Malick zároveň napsal i scénář (momentálně volně dostupný na internetu), je příběh hluboce věřícího rakouského sedláka a otce čtyř dětí Franze Jägerstättera, který byl 9. srpna 1943 popraven za to, že z příčin niterného odporu k nacistické ideologii odmítl sloužit v německé armádě a podílet se na jejím dobyvačném tažení – čin, za nějž byl později katolickou církví blahořečen a uznán jako mučedník.

8

FILM

Luděk Čertík

Fox Searchlight

Zdálo by se, že nic nemůže být americkému tvůrci tematicky vzdálenější. Dlužno však podotknout, že pro Malicka není rakousko-německá kultura a historie ničím neznámým – v mládí studoval kontinentální filosofii a do angličtiny překládal tehdy ještě málo známého Martina Heideggera, pod jehož vedením zároveň absolvoval jednosemestrální kurz na Freiburské univerzitě. V devadesátých letech navíc neúspěšně usiloval o realizaci filmu o počátcích psychoanalýzy na motivy Freudovy průkopnické Studie o hysterii. Jako je tedy snímek Song to Song nevysloveným holdem hudebnímu světu a texaskému Austinu, kde Malick dlouhodobě přebývá, lze Skrytý život vnímat jako zářný květ jeho mnohaleté náklonnosti k německy hovořícím zemím a plodům jejich kultury. Stejně tak je ale vlídným pokynutím lidem půdy a Malickovou zatím nejhlubší poklonou životu na venkově. Venkovský život přitom ukazuje nejen s jeho radostmi, ale i se vší dřinou, kterou den co den obnáší, bez jakékoliv nepřípadné – a přesto tak časté – idealizace.

Malickův scénář vychází z dochované korespondence mezi Franzem a jeho oddanou ženou Franziskou (Fanni), kteroužto do knižního vydání sestavila německá teoložka a badatelka Erna Putz.

A právě obdivuhodně ryzí vztah mezi těmito dvěma prostými venkovskými dušemi se pro film ukazuje jako zcela ústřední – jako všechny předešlé Malickovy filmy (Cestu času nevyjímaje) i Skrytý život je totiž především vyprávěním o lásce. Jak ve filmu několikrát otevřeně zazní, byla to Fanni – zde v oduševnělém podání rakouské herečky Valerie Pachner, kdo neukotveného Franze (neméně výtečný August Diehl) přivedl ke zbožnému a uvědomělému životu; chtělo by se říct na správnou cestu. Stejný prostor, jaký Malick věnuje Franzovu palčivému vnitřnímu boji – jeho pochybám, duševním i fyzickým strázním, nabízí rovněž všedním bitvám, které byla Franziska nucena svádět v domovské vísce St. Radegund v době manželovy nepřítomnosti (a později v letech po jeho tragické smrti).

Stísňující obrazy z Franzova věznění v berlínském Tegelu se střídají se scénami, v nichž Fanni svádí každodenní boj s nepřející komunitou i obstaráváním provozu rodinného statku: vidíme ji při kopání studny, vysilující orbě s neposlušným volkem, vláčení nasekaného

dříví do zasněženého svahu, pečování o malé děti. V Malickových očích není hrdinou a světcem pouze Franz, ale toutéž měrou také jeho žena – byla to koneckonců ona, na koho nejtvrději dopadly důtky Franzových činů, byť sama Franze v jeho nenásilném protestu neváhala do samého konce podporovat.

Nečekaně chápavé a vrstevnaté (není-li na místě dokonce slovo soucitné) je i vykreslení vedlejších, méně důležitých postav. Ve vesničce St. Radegunt nepotkáme jen takové, kteří Franze a Fanni za jejich nepohodlné postoje slepě ostrakizují, ale také jedince, kteří Franzisce potajmu prokazují nenápadná dobrodiní: mlynáře, který pro Fanni namele více mouky, anebo stařenu, která jí na trhu pomůže opravit kolo u rozbitého povozu. Současně ale najdeme naslouchající a chápavé jedince i mezi německými dozorci nebo důstojníky, s nimiž Franz přijde v průběhu věznění do styku. Tyto a jiné projevy mezilidské náklonnosti a porozumění jsou nakonec tím, oč v Malickově filmu běží především. Co před námi pod slupkou jedné osobní tragédie vyvstává, je nebývale detailní portrét všednodenního hrdinství – hrdinství, které si neříká o pocty nebo hlasité uznání – a které je otevřené všem bez výjimky. To je ostatně i poselstvím obsáhlého románu Middlemarch britské spisovatelky George Eliot, jehož závěrečný odstavec propůjčil filmu jeho název: „Vždyť růst dobra na tomto světě nezávisí jen na velkých činech, a není-li to s vámi ani se mnou ještě tak zlé, vděčíme za to způli

právě těm nesčetným lidem, kteří poctivě žili svůj život stranou vší pozornosti a odpočívají v hrobech, k nimž nikdo nechodí.“ Nebyl by to však Terrence Malick, kdyby ve filmu zároveň chyběl důraz na expresivitu přírodního světa. Ano, dokonce i v tak hluboce lidském, niterném příběhu neopouští Malick svou příznačně kosmickou, deantropocentrizující perspektivu; i zde je patrná touha ukazovat lidské příběhy nikoli jako izolované atomy na pozadí chladně netečného světa, ale jako jeho nedílnou, neoddělitelnou součást – lidské i nelidské jako živoucí kontinuum. Skrytý život nejenže začíná a končí cvrkotem horských sarančí a šumem listí, co chvíli navíc do lidských interakcí vstupují obrazy zelenajících se horských luk či buddhovsky klidných alpských vrcholů – nemluvě o takřka konstantní přítomnosti ptačích hlasů ve zvukovém doprovodu. Nepřeberné výjevy zpěněných horských bystřin, vodopádů, bouřkových mračen, strmících skalních stěn a smrkových lesů obestřených mlhou – po malickovsku zhusta užívané jako forma výrazu, zrcadlo vnitřních rozpoložení nebo vyjádření transcendentních, slovy nepostižitelých pravd – jsou také tím, co z filmu paradoxně utkvívá nejdéle. Připomínají nám nejen jistou bezvýznamnost lidského konání a usilování, ale především vtiskují vyprávění dojem mlčenlivé, majestátní nadčasovosti.

Nedává snad oběť smysl jedině z hlediska věčnosti?

A Hidden Life USA/Německo, 2019, 173 min režie a scénář: Terrence Malick hrají: August Diehl, Valerie Pachner, Bruno Ganz a další česká premiéra: Zatím nestanovena inzerce

HERMAN DE VRIES - REAL GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY / DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

28.11. – 29.12.2020

FILM

9

Od prostoty slova k výpravnosti obrazu „Ježíš… viděl v celnici sedět člověka jménem Matouš a řekl mu: ‚Pojď za mnou!‘ On vstal a šel za ním.“ Matouš 9, 9.

Takto zaznamenal první z evangelistů povolání celníka Matouše mezi apoštoly. Přestože je událost popsána v hutném jazyce Bible jen dvaceti slovy, známe nejen dvě hlavní postavy děje, místo, způsob oslovení a reakci osloveného, ale dobře cítíme naléhavost výzvy i bezvýhradný souhlas Matoušův, který ho přivedl na úplně novou životní dráhu. Jaké nástroje měli malíři, kteří se - při vědomí síly a dramatičnosti okamžiku - jej pokusili převézt ze slov do obrazu? Obrazové zpodobnění povolání apoštola Matouše má dnes více než tisíciletou historii, v níž se potkáme s různými přístupy k tématu. Vrcholem vývoje tématu - a jedním z vrcholů umění vůbec - je světoznámý stejnojmenný obraz malíře Michelangela Merisi da Caravaggio, který autor namaloval v letech 1599-1600 pro kapli Contarelli římského kostela San Luigi dei Francesi, kde visí dodnes.

Příznačné je, že základními prostředky vyjadřujícími výzvu Krista k celníku Matoušovi, se od prvních zobrazení této události stala gesta, v nichž Kristus „oslovuje“ Matouše pomocí ruky s nataženými prsty, kterou napřahuje směrem ke svému protějšku, nebo zdvihá ukazováček pravé ruky, tak jako to děláme dodnes, když se pokoušíme získat větší pozornost ze strany našich posluchačů. Ještě širší škálu gestických reakcí vidíme u osloveného celníka: rozhazuje ruce v úžasu, zdvihá ruku s nataženými prsty, zvedá v pokoře ruce sepjaté jakoby v modlitbě nebo rukou s otevřenou dlaní položenou na prsa dává najevo ostych či překvapení. Pozoruhodné je, že se i ve středověkých obrazech Matoušova povolání jen zřídka objevuje doprovodný nebo vysvětlující text. je tomu zřejmě proto, že mluva gest se všem jevila jako srozumitelná. Scéna, zpočátku se odehrávající jen mezi dvěma hlavními protagonisty, se postupně zaplňuje dalšími postavami, zejména apoštoly, mezi nimiž bývá nápadná podsaditá postava sv. Petra s krátce střiženými vlasy a vousy.

V 16. století se obrazy Matoušova povolání posunuly do podoby žánrových scén ze soudobého života. je tomu tak jak u Italů (V. Carpaccio), tak i Nizozemců (Marinus Van Reymerswaele, Jan Sanders van Hemessen) i německých malířů. Protagonisté scény v nich vystupují v pestrých kostýmech odpovídajících současné módě daného místa a manipulují s nejrůznějšími předměty denní potřeby, jako jsou psací potřeby, váčky s penězi, knihy, truhlice, apod., Kristus bere Matouše za ruku, ten se k němu naklání a hledí naň široce otevřenýma očima, do scény vstupují další postavy, dokonce ženské, které jako by se snažily zabránit Matoušovi v kontaktu s Kristem.

Na počátku 90. let 16. století byly zahájeny práce na dokončení výzdoby kaple Contarelli v římském kostele San Luigi dei Francesi.

Nástěnné malby prováděl malíř Giuseppe Cesari, s nímž se Caravaggio dobře znal, neboť v jeho domě bydlel v době krátce po svém příchodu z Lombardie do Říma. Giuseppe Cesari je autorem kresby, snad z roku 1593, která je dnes uložena ve vídeňské Albertině, která zobrazuje scénu povolání apoštola Matouše. Výjev se odehrává v jakémsi interiéru, v němž je vedle Krista s apoštoly a celníka rozmístěno ještě několik dalších osob. Důležité je jednak gesto,

s nímž se Kristus obrací k budoucímu apoštolovi, jednak způsob Matoušovy reakce. Kristus u Cesariho totiž k Matoušovi napřahuje obě ruce, čímž předjímá gestikulaci Krista a jeho průvodce, jak je ztvárnil o několik let později Caravaggio, který Cesariho v dané úloze nahradil. I Matoušovo gesto odpovědi u Cesariho, v níž si klade v úžasu ruku na hruď, vizuálně předjímá Caravaggiovo řešení, které již v kapli zůstalo. Ze srovnání obou výtvarných řešení je nepochybné, že Caravaggio kresbu Giuseppe Cesariho znal a některé motivy dokonce převzal a přepracoval je zcela inovativním způsobem.

Cesari na své kresbě Krista použil motivu dvou paží, které se s gestem výzvy obrací na Matouše, čímž malíř dodává výzvě ještě více naléhavosti. Tento Cesariho nápad Caravaggio rozvinul a použil u dvou postav: Kristovo gesto natažené ruky totiž zopakuje i postava sv. Petra, která stojí před ním. Důraz oslovení posiluje skutečnost, že gesta obou rukou jsou inspirována gestem paže Boha otce, nímž se obrací k Adamovi na známém výjevu Michelangelova cyklu Stvoření světa ve vatikánské Sixtinské kapli. Jestliže pro Adama to bylo gesto stvoření, pro Matouše se stalo gestem povolání k novému životu, ve smyslu vnitřní proměny a dějinné úlohy, již představovala. Caravaggio tak Cesariho řešení rozvinul dosud neznámým způsobem, který podtrhl naléhavost výzvy.

Inspirace Cesariho kresbou je také zřejmá v případě Matoušovy odpovědi Kristovi. Její výtvarné rozvedení opět svědčí o Caravaggiově schopnosti dopracovat a rozvinout podněty svých předchůdců novým způsobem. Matouš je vyobrazen jako vousatý muž s baretem na hlavě, sedící u stolu ve společnosti dvou mladíků oblečených do pestrobarevných kostýmů a baretů ozdobených peřím a dvou mužů věnujících se počítání peněz. V gestu překvapení a nejistoty si přikládá ruku na hruď a současně ukazuje nataženým ukazovákem směrem doleva. Jestliže však máme z Caravaggiova obrazu oprávněný pocit, že je v něm všechno v daném okamžiku na správném místě a že kompozice vypadá jako divadelní scéna zachycená na fotografii v tom nejdůležitějším okamžiku, tak význam gesta vousatého Matouše je do určité míry rozmlžen. Není totiž jisté, zda muž ukazuje na sebe a jeho význam je: „Já?“, či poukazuje na mladíka vlevo zcela zabraného do počítání peněz a jeho význam je tedy: „On?“. Co vedlo malíře k takovémuto znejasnění gestické komunikace, není zřejmé, je ale nepochybné, že Caravaggio vytvořil modelové řešení obrazu představujícího okamžik výzvy a povolání k něčemu dosud netušenému, který se stane závazný pro jeho následovníky po celé 17. století.

Na závěr si musíme připomenout ještě jednu důležitou skutečnost: při konfrontaci s Caravaggiovým obrazem Povolání sv. Matouše máme pocit, že stojíme před něčím nevídaným a originálním. Krátká přehlídka historie zpracování tohoto tématu z dob daleko předcházejících vznik Caravaggiova díla upozorňuje na fakt, že i tvůrce tak jedinečný jako Caravaggio čerpá z dlouhodobé tradice gestické komunikace, využívá nejrůznější motivy a nápady svých předchůdců, ale nově je domýšlí a staví do nových souvislostí.

Michal Šroněk

10

UMĚNÍ

UMĚNÍ

11

Vít Erban

Kulturolog, básník, esejista. Narodil se roku 1974 v Českých Budějovicích. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU a kulturologii na FF UK v Praze. V současnosti přednáší na Jihočeské univerzitě.

Zaměřuje se na teorii kultury a antropologii umění a náboženství.

Dlouhodobě se také věnoval dílu amerického básníka a ekofilosofa Garyho Snydera, domorodým kulturám a uměleckému ztvárnění krajiny. Ve své literární tvorbě experimentuje s minimalistickými žánry a formami na rozhraní poezie a prózy. Kromě četných publikací v antologiích, sbornících a časopisech (Literární noviny, Revue Prostor, Host) vydal sbírku drobných lyrických próz Velký vítr (1999) či oceňovanou sbírku haiku Hora a obzor (2009), v níž tradiční japonský žánr obohatil o svébytnou jihočeskou příchuť.

od řeky táhne lezavá mlha s vůní ječného sladu

bělostně svítí zeď starého hřbitova v poledním slunci

tón věžních hodin do kašny překulil se opilec Měsíc

zvedá se vítr smích podnapilých dívek utichá v dešti

POEZIE

13

Odložit sebe samého stranou V souvislosti s autorovými básněmi a s ohledem na jeho působení na Teologické fakultě jsme Vítu Erbanovi položili tři otázky spjaté s touto tradiční básnickou formou, která ve 20. století našla značný ohlas mezi evropskými a americkými básníky a překladateli. Například Czesław Milosz, držitel Nobelovy ceny, tradiční japonské a současné haiku převáděl nejen do polštiny, ale filosoficko-formálním rozměrem těchto veršů byla ovlivněna i jeho vlastní tvorba.

Co Vám volba formy haiku umožňuje? Je to jen rámec, který Vás vede k úspornosti, nebo má haiku i jiné výhody?

Omezenost sedmnácti slabikami je sama o sobě tvůrčím médiem, protože občas chcete něco vyjádřit, ale stanovený rytmus si to dotvoří po svém. Staří Japonci dokonce věřili, že slabičný rytmus „go-šiči-go“ těší přírodní božstva a duše předků, takže mě baví i představa, že je to určitá forma modlitby nebo zaklínání z dob šamanismu, kdy ještě lidský hlas měl magickou funkci. Kromě toho je haiku forma výrazně časová, zaměřená na přítomný okamžik a tak trochu nostalgická, protože těží z nevratnosti běhu času a z paradoxů, které plynutí času přináší. Z toho pak vyplývá lehce zadumaný, občas i ironický stesk, který je označován jako „wabi“ či „sabi“. Ten v sobě nese i smířenou, tichou osamělost, venkovskou zemitost a duchovní hodnotu prostoty a obyčejnosti, což jsou přesně ty pocity, které vyjadřuje i jihočeská krajina. Pokud se mi některá haiku povedou, jsou to ta, která skrze mě napsala sama krajina, a to nejen jihočeská. Nejde tedy jen o formu, ale hlavně o výraz, který ve mně rezonuje. Haiku je nejen forma tvoření, ale i vnímání.

Štěpán Balík

Nika Brunová

Zkoušel jste psát sms-poezii? A pokud ano, v čem se tyto dva žánry liší? Pominu-li rozdíl v přesném počtu slabik ve verších u haiku (5-7-5), který u svých básní dodržujete? Máte literární vzor? Myslím třeba na staré mistry haiku jako Macuo Bašó.

Ne, to jsem nikdy nezkoušel, takže ani nevím, co to obnáší. Oba žánry určitě nutí ke stručnosti. Haiku se ale ani tak „nepíše“, jako spíš tvoří v duchu. Nosíte a brousíte ho v paměti a teprve pak ho dodatečně zapíšete. SMS poezie v pravém slova smyslu asi bude víc spojená s technickým médiem, které slouží k dorozumívání. Vzniká tak poezie, kterou chcete především stručně a pádně oslovit a komunikovat, zatímco haiku je zdrženlivější a introvertnější. Nevadí mu zůstávat samo nebo dokonce nepřečtené. Co se týká vzorů, se starými japonskými mistry se neměřím, spíš oceňuji západní autory, kteří tradiční formu haiku skutečně pochopili, ale současně ji naplnili novým obsahem. Například Gary Snyder umí napsat skvělá haiku, jak je to patrné v jeho starších cestovních zápiscích Zemědům nebo v novější sbírce Nebezpečí na vrcholcích. Dokonce i řada jeho básní, které nemají přesnou formu haiku, jako haiku vyznívají.

To se mi líbí. Jestli mi totiž na tvůrcích haiku něco vadí, je to sklon k formalistickému sektářství.

Na Teologické fakultě JU vedete kurz tvůrčího psaní, resp. čtení (Literární seminář). Využíváte formu haiku i při výuce?

Nejde ani tak o seminář tvůrčího psaní, kde bychom si zkoušeli různé literární formy, ale o volnou tvůrčí dílnu, kam každý přinese, co má. Ostatní mu pak k tomu poskytnou zpětnou vazbu. Haiku, pokud si vzpomínám, ještě nikdo nepřinesl. To může být překvapivé, protože jde o dost populární žánr. Podle mě je to tím, že v raném tvůrčím věku si člověk potřebuje vylít srdce a psaní je pro něj způsobem terapie a sebehledání. K tomu forma haiku není vhodná. K haiku člověk dospěje tehdy, když se smíří sám se sebou a umí se trochu odložit stranou.

oknem pruh světla na tváři madonině mihl se úsměv všechny dny země v jediném stéble trávy mezi dvěma rty vzdálené hory o chvíli později se mění v oblaka

Muzeum paměti Andalusie v Granadě, Alberto Campo Baeza 2009

Pyrenejský minimalismus Petr Šmídek

Snahy o minimalismus v architektuře tu byly dávno předtím, než vídeňský enfant terrible Adolf Loos začal na počátku 20. století brojit proti ornamentu. Zprostit se dekoru a vystačit si jen s paletou základních geometrických útvarů, o to usilovali všichni velcí tvůrci, kteří si podobně jako Le Corbusier uvědomovali, že skutečná „architektura je dovedná, přesná a skvělá hra objemů nahromaděných pod světlem“.

Mohlo by se zdát, že definice minimalismu bude stejně jednoduchá jako jeho čisté formy. Kultura na každém kontinentu však minimalismus vykládá z odlišné perspektivy. Zatímco v asijské společnosti vychází ze zenového náboženství a „dobrovolné chudoby“, kde se asketický způsob života pojí s Buddhovým učením, tak v severoamerickém prostředí se již jedná o vyprázdněný trend módních butiků a hotelových řetězců, které minimalismus přetavily v úspěšný obchodní model. Na druhou stranu vystřízlivění z amerického konzumerismu dalo v Americe vzniknout celé řadě konceptuálních umělců v čele s Donaldem Juddem a Sol LeWittem. V každém koutu Evropy lze odhalit jiné kořeny, na nichž moderní minimalismus staví.

Na severu našeho kontinentu lze východiska nalézt v protestantismu či v odříkání cisterciáckých řádů na území dnešní Francie. Žhavé

16

ARCHITEKTURA

katalánské prostředí, které dalo světu takové organiky jako Antoniho Gaudího, Josepa Jujola nebo Enrica Mirallese, v meziválečném období dostatečně zchladil Mies van der Rohe svým německým pavilonem pro Světovou výstavu 1929 v Barceloně. Slunné středomořské klima hraje jihoevropským architektům do karet, neboť se nemusí zatěžovat technologickými obstrukcemi v podobě mohutných zateplených konstrukcí. V subtropickém podnebí si často vystačíte s jednoduchým zasklením a převážnou část roku můžete trávit venku. Hustě rostlá městská struktura z bíle natřených hliněný domů s malými okny a plochou střechou jsou inspirativní geometrickou hrou. Modernističtí architekti přitom nezůstávali jen na evropském kontinentu a pro inspirace vyjížděli do berberských osad v Maroku či Alžírsku.

Mezi největší zástupce miesovského minimalismu na Pyrenejském poloostrově patří madridský architekt Alberto Campo Baeza (narozen 1946 ve Valladolidu), který od dvou let vyrůstal na nejjižnějším cípu Španělska v Cádizu, kde objevil kouzlo slunečních paprsků a ostrých stínů na bílých stěnách historických měst. Campo Baeza je jedním z nemnoha architektů, kteří nejen stavějí, ale i píší, takže se jeho myšlenky dozvídáme přímo a nemusíme je zpětně (a někdy i mylně) odvozovat. Baeza posouvá miesovské heslo „méně je více“ do nové pozice „méně, ale lépe“, což se mu daří díky novodobým technologiím a materiálům.

Vlídné středomořské klima umožňuje odhmotňovat architekturu do polohy, kdy nosné prvky téměř mizí a prostor je utvářen pouze světlem a vzduchem. Baezovy stavby rozřezávají vzduch s přesností skalpelu. Toto přirovnání není zcestné, neboť Baezův otec byl chirurg, od něhož převzal analytické myšlení a předem vždy dobře rozmyšlené vedení ruky. Na madridské škole mezi jeho učitele patřily největší osobnosti poválečné španělské architektury v čele s Alejandrem de la Sotou a Juliem Cano Lassem, kteří ho vedli k trojímu architektonickému řádu definovanému konstrukcí, geometrií a světlem. Po promoci jeho úspěšnou cestu stvrdil jeden z nejslavnějších současných historiků Kenneth Frampton, který ho v polovině 80. let zařadil do série soudobých světových architektů.

K loňské, zatím nejobsáhlejší Bazeově monografii napsal úvod americký modernista Richard Meier a epilog doplnil britský minimalista David Chipperfield, čímž oba stvrzují, že živá hra světla a stínu je úspěšným pokračováním myšlenek modernismu i v dnešní době.

Baezův blízký spolupracovník Jesús Aparicio ho nazývá „prostorovým alchymistou“, jemuž „světlo napomáhá ve zhmotňování času“ a přitom si vystačí pouze se třemi principy: krabice, deska a ohrada.

Tyto prosté formy do svých návrhů zapojuje ekonomicky úspornými prostředky s jasně čitelnou konstrukcí. Výsledné formy jsou sice impozantní, ale bez zbytečného manýrismu. Jsou častokrát založené na kontrastu (hmota vs. prázdno, uvnitř vs. vně), ale vždy představují jeden celek.

Architektonická dráha lisabonských bratrů započala v ateliéru Gonçalo Byrne, který je vedle Álvaro Sizy jednou z největších žijících legend portugalské architektury. Byrne bratry Mateusovy naučil vést intenzivní dialog s místem, pamětí a společností, ale také vytvořit si silný vztah k řeckým památkám. Na rozdíl od Baezy, který své projekty utváří pro silný vnější dojem, nastávají u bratrů Mateusových nejintenzivnější zážitky v bohatě členěném interiéru.

Zatímco funkcionalisté omezili své bílé krabice na dobře zorganizovanou dispozici splňující Le Corbusierovu definici Pěti bodů moderní architektury, bratři Mateusovi se nebojí vydat na tenký led estetiky a bavit se o kráse cíleně zakomponované do jejich návrhů.

V kráse spatřují důvod, proč si klienti objednávají jejich práci. Těžko uchopitelný pojem krásy si společně s finským modernistou Erikem Bryggmanem racionálně zdůvodňují jako „logický výsledek toho, že je vše na svém místě“. Člověk zahleděný do materiálního světa je jako loď, do níž zatéká, a aby se zcela nepotopil, musí v průběhu života některé předměty hodit přes palubu. Začít lze hned a téměř nepostřehnutelnými kroky. K finálnímu výsledku života v redukovaných formách lze dospět řadou cest. Všem jim je společná snaha nabídnout strohý prostor, který nebude rušit jejich obyvatele, aby mohli vést bohatý vnitřní život a okolní předměty od něj neodváděly pozornost.

Zatímco Campo Baeza těží především z modernistických myšlenek stanovených v meziválečném období Le Corbusierem a následně rozvíjených Richardem Meierem, bratrská dvojice Manuel Rocha Aires Mateus (narozen 1963 v Lisabonu) a Francisco Xavier Aires Mateus (narozen 1964 rovněž v Lisabonu) si za inspiraci bere nadčasové archetypální principy nejen z rodného Portugalska, ale i antického Říma nebo středověkého Skotska. S aktuální tvorbou těchto portugalských minimalistů jsme se do poloviny listopadu mohli seznámit také na výstavě Archiv v českobudějovické Galerii současného umění a architektury.

Hřbitov v Estrela, Pedro Pacheto 2004

PROSTOTA Na první pohled je tohle slovo pěkné a vyvolává příjemné asociace. Když zazní, představuji si prostinké luční kvítko (slzičky Panny Marie) nebo jednoduchou vesnickou jizbu. Žádná okázalost, žádný přepych. Prostá je báseň od Vítězslava Hálka, prostý je románský kostelík. Taky další asociace je pěkná: sv. František z Assisi, prosťáček Boží. Kázal ptáčkům, když ho lidé nechtěli poslouchat, žil v ruině malého kostela, který postupně zvelebil, odmítal světskou pýchu a bohatství. To je všechno pěkné.

Jenomže pak jsem o prostotě přemýšlel dál a uvědomil jsem si, že často se mluví o prostých lidech jako o jakémsi protipólu intelektuálů, lidí vzdělaných. Prostý člověk je nejčastěji z venkova, je obyčejný, trochu jednoduchý, nezkažený vzděláním, se zdravým selským rozumem. Pracuje rukama a chodí do hospody. Kouká na Barrandov a volí Zemana a Babiše. Prostý člověk ví, protože věří tomu, co říkala Máňa nebo co psali na Facebooku. Prostý člověk je krásný venkovan nezkažený civilizací.

O takových lidech psal Konstantin Paustovskij, že je nacházel na ruském venkově. Zemití, moudří lidé, kteří budují lepší zítřek pro své děti. Vzápětí nato mi však naskakuje jiný literární odkaz – Ivan Bunin: Vesnice. Titíž prostí lidé, jenže v nedbalkách, zbavení romantiky. Jeden z nich autora ujistil, že ho stejně jednou zabijí, i když je slušný, protože budou chtít vyrabovat jeho statek. Nebo Andrej Platonov: Čevengur – román, který popisuje, jak prostí lidé budují komunismus. Trochu vraždí a dělají hlouposti. Ale jsou prostí, čistí, nevinní.

A asociace naskakují dál; Varlam Šalamov: Kolymské povídky. Zde jsou zase prostí lidé, ale v Gulagu. Nazí, krutí, nelidští. Nebo Sergej Dovlatov: Lágr. Vojenská služba ve vězení, kde autor hlídá prosté lidi. A co Dostojevskij nebo Remizov nebo Leskov – ti všichni píší o prostých lidech a odhalují, že jsou to prostě lidé se všemi špatnostmi, mnohdy znásobenými pověrou, nevzdělaností, alkoholem a rodovým zatížením. Ve skutečnosti asi prostí lidé neexistují. Existují lidé hlubocí nebo povrchní, zlí nebo dobří (i když to taky neplatí), lidé mravně na výši nebo lidé mravně pokleslí. Jsou lidé vzdělaní a lidé nevzdělaní, lidé chytří a lidé hloupí. Ale ze všeho nejvíc asi platí, že všichni jsou všechno, že každý z nás jsme směsicí toho všeho. A prosťáček Boží že nakonec vlastně žádný prosťáček není, protože má velmi dobře promyšleno, jak dosáhnout cíle. Františku, promiň.

Vidím, že tudy cesta nevede, asociace mě zavádějí od prostoty k pořádně složitému propletenci. Zkusím to tedy jinak: Co znamená prostota jako slovo? Slovník synonym nabízí: jednoduchost, obyčejnost, nenápadnost, střídmost, střízlivost, přirozenost, nestrojenost, nenucenost, nelíčenost, naivita. To jsem si pomohl, místo jednoho problematického slova jich mám deset.

18

ESEJ

Když si farář neví rady, uchýlí se k bibli. Slovo prostota v ní sice skoro není, ale je tam několik pozoruhodných sentencí: „Bratři, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí“ (1K 14,20). Co to znamená být ve zlém jako nemluvňata? Vzhledem k tomu, že jde o používání rozumu, pak to znamená, že člověk by neměl promýšlet zlo. To je taková prostinká pravda: o životě přemýšlej, hledej, jak nejlépe žít, ale v používání zla buď jako nemluvně, které nepáchá zlo vědomě. Prostota dítěte je v bibli dána za příklad několikrát, protože jen ti, kdo přijmou království Boží jako děti, do něho vejdou (Mt 18,3). Dítě nespekuluje, nýbrž reaguje spontánně a upřímně. Jakmile se mu tedy dostane dobrá nabídka, využije ji. Nabídneš mu sladkost, vezme si ji. Dospělý je opatrný a ptá se: Co za tím je? Není v tom nějaká léčka? Co po mně budou chtít? Proto tak málo dospělých přichází do Božího království, zatímco děti je mají všechny.

A ještě jeden biblický text: „Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky; buďte tedy obezřetní jako hadi a bezelstní jako holubice“ (Mt 10,16).

To řekl Ježíš svým učedníkům, když je posílal kázat o Božím království. Varoval je, že to bude těžké, a přesto jim poradil, aby byli bezelstní jako holubice. Obezřetní být mají, to ano, nemají se chovat naivně a hloupě a zbytečně se nemají vystavovat nebezpečí.

Přesto mají být bezelstní. Tedy prostí. Bez postranních úmyslů, bez kliček, lží, polopravd, bez strategie a taktiky. Mají být otevření, říkat věci narovinu a nikoho neklamat.

Jsem prostý? Ne. Nejsem, protože jsem zatížen vzděláním, zkušenostmi, strachem, protože věci moc promýšlím a sleduji, kam se naše společnost řítí. Chtěl bych být prostý? Asi ne. Já jsem vlastně rád, že vidím věci z mnoha stran. Rád o věcech přemýšlím, i když to vede k mnoha trápením. Nechci být prostý, protože nechci být manipulovatelný, nechci být hloupý. Chci vidět svět z různých perspektiv, a to včetně sebe a svých bližních. A chci se učit milovat svět a lidi v jeho mnohosti, pluralitě, různosti, byť za to (možná) nestojí a byť jsem byl už mnohokrát zklamán. Chci se učit vyrovnávat se složitostí života. Prostota se mi příliš pojí s naivitou a ta vede ke snadnému páchání zla.

Jaký mám vztah k prostým lidem? Většinou je snad mám rád, jen když jsem vystaven jejich agresivitě, tak se jich bojím. Přečetl jsem totiž příliš mnoho knih ruských klasiků a vím, že prostý člověk z knih Konstantina Paustovského, ten moudrý, zemitý, se zdravým selským rozumem a vysokými morálními standardy, je fikce.

Ale třeba se mýlím.

Petr Vaďura

The Gift of Absolutely Nothing Natalie Czaban

I like to give people the gift of absolutely nothing. Nothing is a rare commodity these days. Just space and simplicity. I express my emotions through small cards with thoughtful messages rather than bulky presents. I rarely push friends to talk and if they are too busy to hang out with me I go out of my way to not make them feel bad about it. I basically never give advice, unless someone really asks. This seems like common courtesy to me, as somebody whose skin crawls when I feel guilted into a social event I don’t want to attend or who breaks out in sweats of rage when people tell me how to live my life. And also as somebody who lives between two countries and spends most trips home lugging a suitcase of largely symbolic gifts from one family member to another. Nothing is often the most joyful gift for me – no guilt, no pressure, no chit-chat, no dragging heavy presents across Europe.

Nika Brunová

When it comes to being a parent, I often notice that what matters most is what I would like to NOT pass onto my son. I think of things I have carried for years I would rather he not pick up. I don’t want him to think he has to be positive and happy all the time to be liked.

I don’t want him to think he has to achieve extraordinary things to be worthy of love. I don’t want him to be sucked into modern society’s obsession with material things and appearance, over moral substance and character. Of course, I want him to be decent and truthful and compassionate and all the important virtues. But it seems that NOT passing on to him a load of useless hindrances is one of the best ways to achieve that. In my experience, the factor that is often most crucial to personal growth is space and simplicity – to be left alone and allow the soul to do its work.

So, an apology to all those who show their love in more demonstrative ways. I know so many people who end an invite with „I REALLY hope you can come“ or respond to a decline with sad face emoticons and wails of „No way, I SO wanted to see you“. People who think thoughtfully chosen presents are the bedrock of a loving relationship and who would never be able to let it go when a suffering friend says they don’t want to talk. And of course there are the armies of advisors (mostly comprised of middle aged women) who want to tell you how to mould and shape and push your child in the right direction. It is a sort of culture clash, where both sides are doing their best to express love in the way they would want to receive it.

I fear those people interpret my gift of space as indifference, lack of love. Even I kind of think their way looks better on paper. It is certainly more traditional. The gift of nothing is just that – no impressive presents, no great gestures of love, no wise advice on how to live right. But as our crazy consumerist world careens ever more rapidly towards environmental collapse, it is the gift of not adding yet more possessions to an overly crowded house, more stuff to find a place for, recycle, discard. In the world of iPhones and never-ending busyness it is not adding more guilt and obligation to already crowded lives. It is allowing a friend a glimpse of compassionate silence rather than weighing them down with unwanted advice. For me, simplicity and silence and a clear space for the soul to grow is often the most precious gift of all.

ESEJ

19

MĚSTSKÁ GALERIE TÝN NAD VLTAVOU POZORU HODNÝ PROJEKT 14. PROSINEC 2019--–23. ÚNOR 2020 VERNISÁŽ V PÁTEK 13. PROSINCE V 18 HODIN ZÚČASTNĚNÍ UMĚLCI (ALFABETICKY) JAN ANDĚRA * PETR BABÁK * ELIŠKA ČABALOVÁ * PETRA HEROTOVÁ * LADISLAV HODNÝ ML. PETR JAMBOR * JULIE KAČEROVSKÁ * EVELIN KASIKOV * MONOGRAMISTA T.D JAN NÁLEVKA * MARIAN PALLA * ANNA PLEŠTILOVÁ * PETR SCHANDL * IVANA STRÁNSKÁ

Bůh a realita

Tajemství noci

My katolíci často zapomínáme na jednu věc: Kristus nebyl katolík a ani nevěděl, co to znamená. On byl, kromě všeho ostatního, hlavně člověk, který nám přišel ukázat lidství a naplněný život. Náboženský systém jsme z toho vytvořili až my. Ten systém má svůj smysl a řád.

Ale opravdovou lásku nedáš do systému. Ta je za systémem, proto v určitou chvíli je třeba překročit svůj stín, své náboženství, aby bylo možné sjednotit se s Bohem.

Nedávno jsem během jednoho pracovního výjezdu potřeboval diktafon. Připravuju se pozdě večer, sáhnu do šuplíku. Kontroluju, zda funguje, a tu náhle čtyři roky stará nahrávka s mým synem. Dvouletý František – vyprávěje o myšákovi Arnym – suverénně skloňuje tap, bez typ, vidím tup. Nevyznám se ve studiích dětské řeči, natožpak v zákoutích věnujících se jejím individuálním podobám. Jen občas jsem od příbuzných či známých zaslechl nějakou jazykovou perličku. Možná taky občas vzpomenete na nějaký takový poklad, jako ono právě zmíněné systematické vnitřní skloňování prastarého slova tma (v sanskrtu tamas), byť – uznávám – zde v podobě poněkud deformované. Nicméně otec-filolog jásá: na konci náležitá obouretná souhláska (ještě nejde m, postačí lehčí neznělé p) a samozřejmě i bezchybné tvarotvorné přípony. Chápu, koncovky uprostřed slova hledá asi jen magor jako já.

Aleš Máchal

A to platí pro všechna náboženství, protože my nemůžeme upírat ostatním náboženstvím, že by mohla prožívat boží lásku a mít podíl na boží pravdě. A tohle si nejvíce uvědomuji právě v kontemplaci, meditaci, tichu. Tam vzniká ta úcta k druhým lidem, ať jsou jacíkoliv a odkudkoli. A tam nastupuje cesta mysticismu, která jediná mně osobně dává smysl! To je pro mne místo setkání s Bohem.

šb

Samo o sobě by to však bylo málo. Byl by to jen pocit bez spojení s realitou. Realitu nejtvrdší reprezentují naše vztahy. Čím bližší a intimnější jsou, tím jsou reálnější. V nich se odehrává láska, nenávist a odpuštění. Co by se asi stalo, kdybychom do toho prostoru nechali vstoupit Boha? Jak by pak vypadaly naše vztahy a co by to vlastně udělalo s realitou?

Na okraji města i světa Jiří Sláma

V pralese na ostrově Nová Guinea se tyčí na pozemcích vesnice Baitabag 15metrový jeřáb firmy Liebherr. Zajímavé je, že se jedná o jeřáb, který tam nechaly postavit České Budějovice. Ne že by snad magistrát. Učinila tak instituce sídlící na samém okraji (města) a přitom určitě nikoli poslední mezi všemi. Biologické centrum Akademie věd.

Na samém okraji (světa) stojí zbrusu nová konstrukce jeřábu běžně u nás užívaného jen na stavby - u českobudějovické vědecké knihovny stojí jeden takový a pomáhá při jejím dobudování - proto, že se tam nachází tropický prales. A v tom pralese žijí ještě neobjevené druhy hmyzu, predátorů a rostlin. Ale jak na ně, jak se k nim dostat - když se vyskytují až v horních patrech pralesních velikánů??

ce jeřábu totiž umožňuje konat sběr živého materiálu. Vyšplhat na pralesní velikány je tak velký fyzický výkon, že to nejde dělat dvakrát denně, ráno a večer. A najmutí vrtulníku stojí 400 000 Kč na hodinu.

To všechno se šlo dozvědět při premiéře krátkého filmu o stavbě jeřábu v Baitabagu, která se konala 27. září během Noci vědců v aule Biologického centra za přítomnosti autora projektu profesora Vojtěcha Novotného a mladé vědkyně Kateřiny Sam. Sám pan profesor tráví na Papui-Nové Guineji podle svých slov šest měsíců v roce.

Takových výzkumných jeřábů je na celém světě zatím osm. Ale jenom tenhle je – českobudějovický!

Postavíme jeřáb! rozhodli se přírodovědci.

Domorodci – domorodci v klasickém slova smyslu! - mají práci, vesnice zdroj obživy, a entomologové nové druhy motýlů. Pouze konstruk-

SLOUPKY

21

Rokování těla a duše o tom, proč nejíst

Kresby kroužků byly pro malířku Pavlu Tichou jakousi rituální cestou ke ztišení a koncentraci. Každý večer zasedla k papíru, obtáhla obvod misky a plochu pečlivě vybarvila. „Čtyřicet dní jsem se snažila opakovat to samé, i když se nikdy nic nezopakovalo přesně. Výsledkem je jakýsi deník - otisk té chvíle, co jsem kreslila.“ Abstraktní otisk chvíle, kdy odstupovala od všednodenních povinností a starostí. → JPT

Pavla Tichá – miska, A4, tužka a akvarel na papíře, 2013

Petra Lexová, Ľuboš Dubový

Možná to znáte, jak je Vám těžko, když si dáte svatomartinskou husu s knedlíkem a se zelím k obědu a poté již nejste schopni se v práci soustředit na cokoliv jiného. Víčka pomalu padají nad klávesnicí počítače a mysl se upíná k pohodlné pohovce. Trávení vyžaduje velké množství energie a často není od věci si připomenout staré české přísloví jez do polosyta, pij do polopita. Ušetříme tak tělu množství energie, kterou může investovat jinam.

Musím přiznat, že jsem nikdy nebyla umírněná v jídle. Na snídani jsem se těšila už večer před spaním a usínala s myšlenkou, co si ráno připravím. Až vleklé zdravotní problémy mě donutili více přemýšlet na tím, co jím. Postupem let jsem musela z jídelníčku odstraňovat množství potravin, které moje tělo nedokázalo strávit a hledat alternativy, abych získala dostatek vitamínů a minerálů. Přesto se můj zdravotní stav nikdy zcela nezlepšil. Až se předem mnou objevila možnost na krátký čas přestat jíst vůbec. Zpočátku mi to připadalo nepředstavitelné a první den, kdy jsem měla pít jen vodu, to bylo skutečně těžké. S vyprázdněným žaludkem a unavená jsem si kladla otázku, proč to sakra dělám? Vždyť najíst se by bylo tak snadné a přirozené. Začala jsem více uvažovat nad tím, jak moc touha po jídle ovlivňuje naše myšlení a náladu. Hladovka mi najednou začala připadat nejenom jako způsob pokory k jídlu a možný léčebný nástroj, ale i lekce sebekontroly. Začala jsem pozorovat, jak moc nás jídlo ovlivňuje a někdy i terorizuje. To byla pro mě nová zkušenost.

Podle vědeckých studií je krátkodobé hladovění pro člověka víceméně přirozené, jak mimo jiné zmiňuje neurofyziolog František Vyskočil v rozhovoru pro Český rozhlas, který dodává že se „při jedno nebo dvou denním hladovění nemusíme bát stresu, který způsobuje“. V prvních dnech hladovění našemu tělu dojde glukóza, kreatinfosfát, který máme ve svalech jako rezervu, a pak i glykogen. Tělo tak při ztrátě pomalých cukrů sahá po tvorbě glukózy z bílkovin.

K odbourávání tuků se tělo dostane až po několika dnech hladovění, aby se nemuselo zbavovat životně důležitých enzymů. Řada případů navíc dokazuje, že se jim dlouhodobým půstem podařilo vyléčit závažné zdravotní problémy jako je Crohnova choroba nebo rakovina. Dlouhodobé hladovění už má ale jiné náležitosti a vyžaduje nutnou přípravu organismu i mentálního nastavení. To jsem se také snažila zjistit v rozhovoru s Ľubošem Dubovým, který se tématu stravování věnuje přes deset let a má zkušenost s dlouhodobými půsty.

Co tě přivedlo k tomu začít držet půsty a jak dlouho už tomu je?

Asi knihy, které jsem našel doma. Různé metody zdravého stravování, vegetariánství, očisty těla a podobně. Můj otec je hodně četl a zajímal se o danou tématiku. Tak jsem si je začal půjčovat. To byl asi první kontakt. Pak jsem začal vyhledávat informace i sám a začalo mi vše dávat větší smysl. Způsob, jakým žijeme, co jíme, jaké návyky si pěstujeme, nás hodně formuje a ve výsledku ovlivňuje naše fyzické tělo a mysl.

Zajímavé je, že v každé literatuře, západní, východní nebo alternativní, týkající se stravování, jsem pořád nacházel informace o tom, které jídlo jíst, které nejíst ale taky o tom, proč je zdravé někdy nejíst vůbec. Z počátku jsem se k tomu moc neměl. Vždyť nás to učí odmalička. Musíme jíst, abychom byli zdraví a silní, jinak zemřeme. To je to, v čem jsme vychovávaní. Byl jsem tudíž hodně opatrný a snažil se nastudovat, co se dalo. Po nějaké době se mi ale ta představa začala líbit, tak jsem se odhodlal a začal jednodenním hladověním.

To bylo tak před deseti lety. Od té doby jsem se posunul a zatím nejdelší půst, který jsem držel, trval deset dní.

Máš za sebou zkušenost dlouhodobého půstu, jak probíhá celých těch deset dní a jak se při tom cítíš?

Každý půst má tři fáze. Přípravu, samotné hladovění a návrat na normální stravu. Každá část by měla trvat zhruba stejnou dobu.

Když budu hladovět deset dní, tak po stejnou dobu bych se měl na to připravit. Jíst míň masa, hodně zeleniny a ovoce, zmenšovat dávky jídel a podobně. Také musím vědět, co dělám a proč, být vědomě připraven na průběh, i když nevím, co mě doopravdy čeká a psychicky se připravit, že to zvládnu. Po hladovění je zase důležitý postupný návrat. Kdybyste si po deseti dnech hladovění dali pečená žebra, tak byste celou snahu nejenom zmařili, ale mohli byste si vážně ublížit. Třetí část je tedy nejdůležitější.

Postupně jsem tedy přešel na bezmasou a pak surovou jednoduchou stravu. Končil jsem večeří o zeleninovém salátu. Od dalšího dne jsem už nejedl. Tělo ale musí fungovat dál, takže začíná brát, kde se dá. Prvně jdou dolů svaly, nestrávená potrava, pak tuky, poškozené buňky a tak dál. Zhubl jsem zhruba deset kilo a cítil se hodně lehce. Zpravidla pociťujete hlad první dva tři dny, pak je to stále míň a míň, až na něj vlastně zapomenete. V průběhu ale přichází krize, extrémní stavy, kdy máte pořád hlad, chuť úplně na všechno, všude vidíte jídlo, všichni mluví o jídle. Při držení pětidenního půstu jsem se třetí den cítil celkem dobře a hlad nepociťoval.

Teď jsem měl dojem, že mám krizi každý den. Byl jsem slabý, bolela mě hlava. Nebylo mi ale vysloveně špatně. Zpočátku jsem byl jako by zpomalený, pak se to ale srovnalo. Pil jsem jen vodu ohřátou na teplotu těla. Přestal jsem se potit. Byl jsem hodně citlivý na zimu.

Musel jsem se více oblékat a natírat se olivovým olejem. Začal jsem být vlastně obecně citlivý na všechny vjemy. Teplotu, zvuk, vůni, lidi.

Začal jsem více vnímat své okolí, kde jsem a co dělám. Řekl bych, že jsem byl schopen prožít okamžik hlouběji.

Hodně jsem se pohyboval, chodil na dlouhé procházky. Byl jsem ale fyzicky slabý a v průběhu dne jsem si musel lehnout. Jinak jsem normálně chodil do práce a vykonával všechny činnosti. Je velmi důležité být něčím zaměstnán, tím je člověk pořád v činnosti a není sužován myšlenkami na hlad.

Hladovění je i ukázkou silné vůle a sebekontroly, myslíš, že se dá trénovat? Co je pro tebe největší motivací vydržet až do konce?

Myslím, že se dá trénovat, jako cokoliv jiného. Z počátku jsem si neuměl představit jeden den bez jídla. Teď pro mě jednodenní hladovění nepředstavuje žádný problém. Je to věc zvyku a předpokladu očekávání. Člověk už ví, co přijde a může se na to připravit.

Věřím, že půst má přesah do dalších aktivit a člověk z něj může čerpat. Přeci jen v určitém smyslu překonává sám sebe, a to je hodně posilující. Pro mě je největší motivací výsledek. Jsem přesvědčen, že hladovění blahodárně prospívá našemu fyzickému i duševnímu zdraví. Čím člověk vydrží déle, tím je to lepší a intenzivnější. V čase hladovění dostává ale naše psychika zabrat a v tomto stavu je třeba mít na paměti, že porušení procedury, hlavně na počátku návratu k jídlu, může mít zdravotní následky, které jednoduše způsobí bolest a problémy.

Co jsi pociťoval při prvním soustu po deseti dnech hladovění?

Po takové době není žaludek zvyklý přijímat potravu a jeho objem je daleko menší. Proto je potřeba začít pomalu. Hladovku jsem ukončil večeří. Dva decilitry čerstvě vylisované karotkové šťávy. Během hladovění se chutě velmi pročistí. Už vůně vnímáte úplně jinak.

Ale nečekal jsem takovou sílu. Bylo to nejlepší jídlo v mém životě.

Ta intenzita se moc nedá popsat. Je to stejné, jako když olíznete špetku hodně pálivého chilli a pak si dáte celou lžíci. Ten rozdíl je nesrovnatelný. Blažený pocit štěstí. Ostatně, prvních pár dní, kdy přecházíte na normální stravu je hodně intenzivní. Jste schopní si užít obyčejnou bramboru vařenou na páře, nepotřebujete žádnou sůl nebo máslo. S plným návratem se pak chutě vyrovnají a otupí.

ROZHOVOR

23

Snímek ze skenovacího elektronového mikroskopu. Autor Miloslav Devetter, BC AV ČR

„Úsporné“ organismy Mimořádný talent na přežití čehokoli Daniela Procházková

Želvušky, vířníci a hlístice, nenápadní mikroskopičtí živočichové, představují v říši zvířat opravdové extremisty. Na první pohled jsou zcela obyčejní, žijí ve vodě, v půdě i ve vzduchu a jsou široce rozšířeni po celém světě. Co je na nich ovšem fascinující, je jejich úžasná schopnost přežití v nepříznivých podmínkách a extrémní odolnost.

Jako jediným mnohobuněčným organismům jim to umožňuje jejich schopnost anhydrobiózy, tzn. vyschnutí. Když tedy nastanou nepříznivé podmínky, uvedou se do tohoto „vyschlého“ stavu, přečkají roky, dokonce desetiletí, a pak, když je v okolí zase dobře, probudí se a opět ožijí.

„Anhydrobióza jim umožňuje přežití ve velmi drsných podmínkách.

Vydrží var i velmi nízké teploty po několik hodin v tekutém dusíku, vydrží vysokou radiaci i kosmické záření, přežili dokonce i v meziplanetárním prostoru. Vířníci umějí mnoho věcí, které ještě nedokážeme docenit,“ říká Miloslav Devetter z Biologického centra AV ČR, který se věnuje výzkumu těchto živočichů. Díky studiu anhydrobiózy vědci například objevili látky, které se dnes používají v medicíně pro přechovávání orgánů pro transplantaci.

Úsporné vytápění?

Inspirujte se u mravenců Šárka Angst

Lesní mravenci představují fascinující zástupce hmyzu, kteří zásadně působí na své okolí. Mravenci jsou důležití ekosystémoví inženýři našich lesů. To znamená, že ovlivňují například cykly živin, potravní řetězce nebo také rozklad mrtvé organické hmoty. Mezi jejich inženýrské dovednosti patří i důmyslný vytápěcí systém jejich domova. Mravenci vytápějí střed mraveniště a dělají to z podstatné části nepřímo, pomocí mikroorganismů. Přinášejí totiž do mraveni-

ště substance bohaté na uhlík, například medovice nebo pryskyřice. Medovice jim slouží jako potrava, kdežto pryskyřici využívají jako stavební materiál. Tyto látky ale chutnají také mikroorganismům, přítomným v mraveništi. Jako vedlejší produkt jejich hodování pak vzniká teplo. To přináší mravencům výhody zejména na jaře a na podzim, kdy je pro mravence důležitá vyšší teplota v mraveništi kvůli rozmnožování a vývoji nových jedinců.

Kresba vířníka. Archiv Biologického centra AV ČR

PŘÍRODNÍ VĚDY

25

Nejjednodušší kousek života Ondřej Lenz

Počítačový model rostlinného viru. Autor Thomas Splettstoesser (CC BY-SA 3.0, https://creativecommons.org/licenses/by-sa/3.0/).

Viry patří mezi ty nejjednodušší kousíčky života na Zemi vůbec.

Srovnáme-li takový virus s buňkou, pak musíme žasnout nad jeho úsporností. Zatímco buňka obsahuje řadu složitých organel, molekul a struktur, správný virus je jen kousek dědičné informace zabalený do úhledného balíčku. Nic víc. Ostatně, může si takovou jednoduchost dovolit, protože všechno ostatní, co potřebuje k “životu” mu poskytuje cizí buňka. Mimo buňku viry nevykazují žádné životní projevy, řadu z nich lze dokonce vykrystalizovat, aniž by to nějak omezilo jejich schopnost se znovu v buňce množit. Jednoduchá a inspirativní je taktéž architektonická stavba viru. Je ale nutné mít na zřeteli, že virové úrovně úspornosti, jednoduchosti a efektivity lze dosáhnout bohužel jen a pouze na úkor ostatních.

Neúsporný genom Ondřej Lenz

Často bereme přírodu jako vzor dokonalosti, úspornosti a účelnosti.

Ne vždy ale příroda tyto naše představy naplňuje. Třeba takový lidský genom - dědičná informace, ve které je zašifrováno nejen to, jak vypadáme, ale i to, jak fungujeme uvnitř, naše náchylnost k různým nemocem, nebo třeba i chuť na sladké. V každé buňce našeho těla máme od každého z rodičů jeden metr DNA, což je něco přes 3 miliardy písmenek genetického kódu. Při představě, že oba dva tyto metry, rozdělené do 46 kratších kousků (chromozómů), se vejdou do jádra buňky o průměru setiny milimetru, se nad dokonalostí a úsporností přírody tají dech.

Jenže už bližší pohled ukáže, že to s tou dokonalostí nebude tak horké: vždyť geny, podle kterých se vyrábí veškeré součástky našeho těla, zabírají z každého metru jen asi 1,5 cm! A když přičteme všechny další kousky, které jsou nějakým způsobem člověku užitečné (pomáhají při výrobě součástek, řídí geny, nebo jsou důležité pro správné sestavení chromozómů) zjistíme, že člověka dělá člověkem jen asi 8 cm jeho DNA. Zbývajících 92 centimetrů z každého metru člověku vůbec k ničemu není. To je docela drsné zjištění, protože lidský genom rozhodně není v buňce jen tak zabalen a uložen jako někde v muzeu. Prakticky každou vteřinu potřebuje buňka něco opravit, rozložit nebo naopak zase sestavit dohromady. A tak se příslušné kousky DNA neustále rozbalují a sbalují, podle toho, které geny jsou zrovna potřeba, a toto všechno se musí navíc neustále udržovat a opravovat, neboť ani DNA není věčná. Člověku nezbývá než jen překvapeně hvízdnout, když si uvědomí, kolik zbytečné práce by si mohly buňky ušetřit…

Biologické centrum Akademie věd ČR Biologické centrum AV ČR je se svými pěti výzkumnými ústavy a sedmi sty zaměstnanci největší mimopražskou institucí Akademie věd České republiky. Zároveň patří mezi největší vědecká pracoviště ekologicky zaměřeného výzkumu v Evropě. Sídlí v Českých Budějovicích v těsném sousedství s Jihočeskou univerzitou.

26

PŘÍRODNÍ VĚDY

DNA. pixabay.com

A co vlastně nese těch 92 zbývajících centimetrů? Kromě již nepotřebných, nefunkčních genů nebo třeba zbytečně dlouhých úseků, které rozdělují jednotlivé geny na menší bloky, tvoří největší podíl překvapivě viry a virům podobné parazitické sekvence, které se množí na úkor buňky - ty zabírají dohromady více než 50 cm!

Většina z nich je už nefunkčních, a ten zbytek (asi 2 mm) si buňky hlídají nebo ho využily ve svůj prospěch. Každopádně při pohledu na ten titěrný kousek našich vlastních genů se vnucuje neodbytná myšlenka, jestli člověk není spíše jeden velký virus. Každopádně nás snad může uklidnit, že podobně je na tom se svým genomem většina živočichů, rostlin a hub na této planetě - příroda prostě v řadě věcí zcela určitě dokonalá není. Ale o tom zase třeba někdy příště. Už teď začíná být tenhle článek dlouhý a zamotaný jako… lidská DNA.

Rozvíjíme trendy evoluční biologie a ekologie, které reagují na problémy globálního významu a udržitelnosti života na zemi. Zkoumáme živé organizmy a jejich vzájemné vztahy tak, aby získané poznatky přispěly nejen k lepšímu pochopení biologických jevů v přírodě, ale také pomohly v zemědělství, lesnictví, rybářství, veterinární medicíně, nebo byly prospěšné lidskému zdraví, či dalším oblastem života.

Divocí koně ve středočeských Milovicích. Autor Michal Köpping

Divocí koně vrací do české krajiny biodiverzitu Daniela Procházková

Bezesporu nejsledovanějším ekologickým počinem v České republice je návrat velkých kopytníků do české krajiny. Těmi velkými kopytníky jsou divocí koně, zubři a (zpětně šlechtění) pratuři. A proč návrat? Protože před staletími naše končiny tato velká charismatická zvířata obývala, možná dokonce ovládala. Než je vyhubil člověk.

Jen si to představte, vydáte se na procházku do přírody a na louce uvidíte divoké stádo malých hnědých koní s černou hřívou, o kus dál se opatrně vyhnete skupince černých krav (pratura) s majestátními bílými rohy a když budete mít štěstí, zahlédnete i největšího tuzemského přežvýkavce, mohutného zubra evropského, blízkého příbuzného amerických bizonů. Museli byste se ovšem vrátit v čase.

Původní divocí koně se proháněli po lesostepích ve střední Evropě maximálně do příchodu zemědělství v neolitu. Poslední pratur zemřel v roce 1627 v Polsku (od roku 2008 se zpětně šlechtí z několika plemen domácího skotu) a populaci evropského zubra, který ve volné přírodě vymizel v průběhu středověku, se podařilo zachránit z posledních 12 jedinců ve 20. století.

sokými trávami a dřevinami, stávají se pro většinu živočichů a rostlin neobyvatelnými. Tento u nás nový koncept péče o krajinu – tedy nechat veškerou práci na velkých spásačích, o něž se člověk nemusí starat, přinesl v pilotním projektu v bývalém vojenském prostoru ve středočeských Milovicích kýžené ovoce prakticky okamžitě.

Ač vypadá představa opětného zabydlování těchto zvířat v české krajině velmi romanticky, jejich návrat má veskrze praktické důvody.

U zrodu tohoto nápadu stáli a nadále se na něm významně podílejí pracovníci Biologického centra Akademie věd ČR ve spolupráci s nevládní organizací Česká krajina. Velcí býložravci jsou totiž nejefektivnějším, levným a přírodě blízkým řešením jednoho z nejpalčivějších problémů evropské ochrany přírody, a totiž zarůstání otevřené krajiny a ztráty druhové rozmanitosti. Většina života potřebuje slunce, a jakmile začnou otevřená stanoviště zarůstat hustými vy-

Středočeské pastviny u Milovic a Benátek nad Jizerou jsou jedním z mála míst na kontinentu, kde se vyskytují všechny tři klíčové druhy velkých kopytníků Evropy. Zdejší explozi biodiverzity sleduje se zájmem celý svět. O milovickém projektu informovala už prestižní média po celém světě jako New York Times, Washington Post, BBC, Science, Die Welt, The Australian, Japan Times, El Universal a další.

Tento ochranářský koncept se v Čechách ujal a rozšiřuje se i do dalších lokalit, jako jsou Národní park Podyjí, Ptačí park Josefovské louky, bývalé vojenské cvičiště u Rokycan a další.

„Stáda mění přírodu takřka před očima, do krajiny se vrací žádoucí květena se vzácnými druhy bylin a spolu s nimi i pestrá skladba živočichů, mezi nimiž jsou kriticky ohrožené druhy motýlů, vzácní brouci a pavouci, a také netopýři a ptáci,“ říká Miloslav Jirků z Biologického centra. Mezi botanickými vzácnostmi se vyjímá například hořec křížatý; koberce nejrůznějších rostlin pak přilákaly tolik druhů hmyzu, že je kupříkladu milovická rezervace tzv. motýlím hotspotem, kde žije 42 procent všech českých motýlů. Jak dokáže být příroda rychlá a efektivní, dokazuje další boom živočišných druhů, jimž se tady daří. Mezi nimi figurují třeba vzácní korýši, listonozi a žábronožky, ale potkat se tu můžete i se šakalem, na obhlídce zde byl i vlk.

PŘÍRODNÍ VĚDY

27

Jsem rád, když stará věc dostane novou šanci Jiří Ptáček

Tématem sochaře

Filipa Hausera je paměť.

V umělecké práci se zaměřil na paměť

venkovské krajiny.

V rámciiniciativy

Je to i naše město

se pro změnu snaží

posílit zájem veřejnosti o podobu Jindřichova Hradce.

Jako diplomovou práci jsi před třemi lety obhájil obnovení trasy polní cesty v Plavsku. Očistil jsi její dlážděnou část a mezi poli vysadil jabloňovou alej. Co tě vedlo k tomu, že jsi obnovu polní cesty vnímal jako ten nejvhodnější umělecký čin?

Náš ateliér byl orientovaný spíše na vnímání prostoru jako celku než na jeden umělecký artefakt. Mé dřívější práce se tak týkaly především okolí kolem Stráže nad Nežárkou, do které jsme se s rodinou tehdy přestěhovali. Objevoval jsem krajinu kolem sebe, poznával nová místa a začal se zajímat o téma paměti. Ať už v nás lidech, nebo v krajině samotné.

Shodou okolností po jednom přívalovém dešti, který se přehnal přes Stráž, jsem při procházce se psem našel v lese kus dlážděné cesty.

Voda valící se z kopce úvozem odnesla nános země a listí a odhalila dlažbu. Začal jsem pátrat po tom, kde se chodník v lese vzal. Hledal jsem staré mapy a ze zamýšlené malé semestrální práce se dílo stále rozrůstalo. Nakonec mi ve svém celku připadalo příhodné pro diplomovou práci.

Součástí té trasy s mladou alejí jsou také dvě malé dřevěné architektury. Jakou úlohu v tvém plánu sehrávají?

Fascinují mě různá řešení malých pozorovatelen a posedů. A já chtěl návštěvníkovi nabídnout ještě místo, kde si může sednout. Objekty jsem umístil kousek od vysazených jabloní přes louku. Jeden je směrovaný na věž strážského zámku, druhý na jedinou starou jabloň, která tam už byla. Objekty nemají pevný strop, jen takový symbolický, jablka a listí tak padají dovnitř. Chtěl jsem, aby se člověk cítil jako „v jabloních“. V krajině jsou důležitá místa, kde je možné se zastavit a na chvíli se jen dívat. Vztah člověka a krajiny je v dnešní době komplikovaný.

Paměť krajiny se vytrácí. Vztah člověka s kulturní krajinou se redukoval na vztah člověka s jeho posečeným trávníkem. Cesty vedoucí do krajiny se neprošlapávají, není důvod jimi procházet nebo někde setrvávat. Posedy ten moment nabízejí.

S návrhem osadit autorskými kovovými reliéfy žulové sloupky po zrušené křížové cestě v Lutové na Třeboňsku jsi narazil u památkářů. Sloupky jsou soustředěné na místním hřbitově a ty jsi pro ně navrhl desky, které upomínaly na jejich původní funkci.

Křížová cesta v Lutové je zakonzervované torzo původní cesty, která vedla ke kostelu severozápadně od obce. Je to pozůstatek a na hřbitově dávno ztratil svou původní funkci. Z kostela zbyla jen jedna stěna a po zrušení kostela se zrušila i křížová cesta. Kovové desky s vyobrazeními se nedochovaly. Připravil jsem tedy nové pláty a řešení, které by bez trvalého zásahu zastavením na čas vrátilo smysl.

Záměrně jsem využil minimalistického jazyka, abych vyzdvihl samotný objekt a jeho podstatu. Jednotlivá zastavení proto znázorňovala jen číslo a umístění zastavení na křížové cestě v Jeruzalémě. Alespoň symbolické propojení těchto symbolických cest.

Práce památkářů si vážím, ale předpokládal jsem, že pro takový přístup nebudou mít pochopení. James Corner ve své eseji Krajina jako kritická kulturní praxe píše, že „průvodním jevem těchto převážně konzervativních postojů vůči krajině je ztráta vůle nebo touhy budovat nové krajiny – možná v tom hraje roli i nedůvěra k minulým politickým režimům a modernistickým utopiím nebo je to prostě znak kultury, která hledá únik z obtíží současnosti v idealizovaných obrazech minulosti. Evropa i Spojené státy americké vybudovaly vynikající státní systém památkové ochrany krajin, ale srovnatelně silná instituce, která by byla věnována kultivaci budoucnosti, neexistuje.“ Myslím, že v tom je vše, co bych k tomu chtěl říct...

Jednodenní instalace neonového Krista na podstavci po krucifixu podél zaniklé cesty mezi Stráží nad Nežárkou a Dolní Lhotou (2018)

UMĚNÍ

29

Tyto realizace ukazují na tvůj zájem o tradiční prvky ve venkovské krajině. Co tě k ní táhne?

Obecně mě zajímá paměť a ta z minulosti přímo vychází. Paměť, minulost a tradice k sobě pak mají docela blízko. Zajímá mě moment, kdy se paměť vytrácí anebo úplně ztrácí. Takových míst je v současné krajině mnoho. Nejde mi ale o obnovu úplnou, nechci být restaurátorem, zajímá mě nový kontext starého. Jsem rád, když stará věc dostane novou šanci.

V Jindřichově Hradci stojíte spolu s architektem Matějem Šebkem a historikem umění Martinem Vaňkem za iniciativou Je to i tvoje město. Jaké jsou její hlavní cíle?

Před třemi lety se město rozhodlo pro změny na náměstí v Jindřichově Hradci. Neprofesionalita celého procesu nás přiměla k vypsání petice na jeho zastavení. Podepsalo ji přes sedm set lidí a město návrh stáhlo. Uvědomili jsme si ale, že chceme-li skutečně něco změnit, tak to nepůjde jednou peticí. Rozhodli jsme se tedy zviditelňovat aktuální a podstatná témata architektury Jindřichova Hradce i nadále. Založili jsme Je to i tvoje město.

Realizujeme tematické procházky, během kterých se veřejnosti snažíme nabízet netradiční pohled na město. Zveme hosty, se kterými debatujeme záměry města a jeho kroky. Věnujeme se architektuře 20. století, představujeme architekty, kteří se na podobě města podepsali.

Kdybych ale měl říct jeden větší cíl: měl bych radost, kdyby Jindřichův Hradec měl regulérního městského architekta. To znamená, aby dokázal nabídnout adekvátní podmínky pro kvalitní vykonávání této funkce.

Před časem jsme se dostali do kontaktu kvůli problematice kolem „obnoveného“ prvorepublikového pomníku legionářského hrdiny Josefa Jiřího Švece. Ten vznikl netradičním způsobem: 3D tiskem naskenovaných sádrových modelů autora původní sochy Otto Birma. Mohl bys shrnout výhrady, které proti takovému postupu máš?

Ve stručnosti lze říci, že se město rozhodlo uctít sto let republiky opětovným osazením této v padesátých letech zničené třímetrové sochy.

Zůstal po ní jen model a fotografie. Ušlechtilou myšlenku ale vzalo za špatný konec. Socha je jinde než původně stála, má jen necelé dva metry a je z plastu přetřeného stěrkou. Ta je natřena nažluto, aby výsledek „připomínal“ pískovec. Socha je jen mechanickou zvětšeninou zachovaného modelu, což je samo o sobě diskutabilní. Funkce modelu

30

UMĚNÍ

je totiž jen pomocná a liší se od výsledné podoby díla. Takový model se ovšem nikdy neměl do veřejného prostoru dostat. Navíc jeho přesná kopie ze 3D skeneru byla popřena tím, že byla přetřena vrstvou omítky. Všechny důvody, proč zvolit tento drahý postup tak ztratily význam.

V nedávné době bylo v Českých Budějovicích znovu osazeno dílo od stejného autora, pomník bitvy u Zborova. Socha plk. Švece byla stejně monumentálním dílem. Kdybych obě díla nyní srovnal, máme v Jindřichově Hradci karikaturu Švece, ale také monumentu jako tématu samotného. To vše za necelých osm set tisíc. Otázkou jsou i autorská práva. Nikdo totiž nepřemýšlel nad tím, zda s dílem smí takto zacházet.

Jako umělec se také snažíš obnovovat. Poslední otázku tedy cílím na tvůj obecnější postoj k obnovování. Čeho je podle tebe tato potřeba důsledkem?

Minulost si často idealizujeme a romantizujeme. Ne vše ale bylo lepší, jak se možná lidem jeví. To je nutné si uvědomovat, protože neidealizovaná minulost je pro současnost podstatná. Myslím, že má smysl z ní vycházet, vyprávět ji a uvádět do současných kontextů. A i když ve vlastní práci s minulostí pracuji, nevnímám to jako stesk po něčem, co bylo a není. Díla se týkají konkrétních míst a má úloha byla jen ve chvilkovém naplnění jejich ztraceného potenciálu. Odhalená dlažba je dnes zase zahalená nánosem z dalších dešťů a listím. Některé jabloně dorostou, jiné asi ne.

Filip Hauser Narodil se v roce 1990, pochází z Jindřichova Hradce. Se sochařskými technikami se nejprve seznámil na SUPŠ sv. Anežky České v Českém Krumlově. V letech 2010–2016 studoval v Ateliéru sochařství 2 na Fakultě umění VUT v Brně. V současné době je zde na doktorském studiu. Žije v Brně a Stráži nad Nežárkou. Vedle sochařské tvorby se věnuje kresbě a ilustraci.

Jihočeské divadlo postavilo v Českých Budějovicích prozatímní divadlo

Divadelní areál Bouda Naděje pro příštích 100!

Už 100 let spolu s Vámi děláme ze světa lepší místo

Při pohledu do minulosti Jihočeského divadla zjistíme, že jako červená nit se všemi historickými etapami prolíná snaha vybudovat důstojnou divadelní budovu, která od počátku chybí.

Mariánské náměstí je místem, na kterém se již v šedesátých letech minulého století připravovala stavba nového divadla. Při přípravě staveniště došlo dokonce k demolici dvou domů, ale stavba nakonec zahájena nebyla. Mariánské náměstí od té doby neplní dobře svou funkci veřejného prostoru a je pouze nedostavenou „jizvou“ na kráse Českých Budějovic.

Bouda sehrála v historii českého divadla významnou roli. Byla sice provizoriem, ale také se stala silným symbolem naděje pro budoucnost. Předznamenávala nejen vznik Národního divadla, ale české divadelní tradice jako takové. Boudu – jako symbol naděje – si v roce stoletého výročí JD propůjčujeme, abychom mluvili o budoucnosti.

Na prahu druhého století existence Jihočeského divadla se znovu oživila myšlenka na stavbu nové budovy – tentokrát pro divadlo a filharmonii.

Pevně věříme, že jednou bude postavena, aby sloužila především vám divákům a posluchačům – občanům Českých Budějovic, Jihočeského kraje a návštěvníkům, kteří sem přijíždí.

Zveme vás do Boudy na naše představení, na silné příběhy, na naději pro příštích 100!

Lukáš Průdek ředitel Jihočeského divadla Hrajeme v Boudě

Jihočeské divadlo slaví jubilejní 100. sezónu. Za dobu jeho existence navštívilo Jihočeské divadlo více než 6 milionů diváků!

Je jediným profesionálním divadlem s vlastními soubory na území jižních Čech a pro Jihočechy bylo a je divadlem vpravdě národním.

Již sto let představují všechny čtyři soubory na pěti scénách to nejlepší z domácího i světového repertoáru. Přestože žádná ze scén, na kterých pro Vás hrajeme, neodpovídá diváckým ani inscenačním požadavkům a nárokům tohoto století, hrajeme s láskou a největším nasazením. My totiž věříme, že stejně tak jako nám, není ani vám divákům lhostejná kultura a kulturnost nás všech. Jsme spolu s Vámi pyšní na České Budějovice jako metropoli regionu a všem nám záleží na tom, aby se i v živém umění mohla směle srovnávat s významnými městy naší republiky. Jižní Čechy jsou jednou z bran do naší země. Chceme být hrdi nejenom na krásnou krajinu a bezpočet památek, ale především prostřednictvím živého umění představovat náš region jako atraktivní, prosperující a vysoce kulturní.

21. 11.–24. 11. 2019 28. 11.–08. 12. 2019 12. 12.–15. 12. 2019 19. 12.–30. 12. 2019 21. 11. 2019–31. 1. 2020

Dalibor / opera Zadržitelný vzestup Artura Uie / činohra Taneční show Inscenační porada / balet Útěk do Egypta přes Království české / Malé divadlo Maringotka Malého divadla

Vstupenky, další informace a celý program Jihočeského divadla naleznete na: www.jihoceskedivadlo.cz a www.boudajd.cz

Kromě Divadelního areálu Bouda jsme pro Vás, naše diváky přichystali i řadu dalších novinek. Od května do října jste mohli navštívit jedinečnou interaktivní výstavu ke 100 letům Jihočeského divadla – Kabinet zázraků v Jihočeském muzeu. K jubileu připravujeme knižní publikaci Po stopách Jihočeského divadla, mapující příběh divadla od samého počátku a která bude k zakoupení na pokladně Jihočeského divadla.

Už 70 let je součástí Jihočeského divadla Malé divadlo profilující se na mladého a dětského diváka. K této příležitosti jsme připravili interaktivní vizuálně-zvukovou instalaci. Maringotka Malého divadla prozradí, co se stane, když se spojí genius loci maringotky po loutkářském rodu Kopeckých, loutky Malého divadla a zvuková technologie simulující 3D prostor. Díky této technologii se vždy pouze jeden divák přenese do zcela svébytného světa, v němž zažije divadelní vzpomínky doslova na vlastní kůži.

Oslavy sté sezóny zakončíme na naší letní scéně, Otáčivém hledišti v Českém Krumlově. Na léto 2020 pro Vás chystáme dvě novinky. Sezónu zahájíme komedií o cestě do časů slavného renesančního umělce Leonarda da Vinciho, se stejnojmenným názvem Da Vinci. Spoluautorem hry a zároveň režisérem je známý filmový a divadelní režisér Petr Zelenka. Druhou novinkou bude opět autorská inscenace, a to z dílny Petra Formana, s názvem Muž Dvojhvězdy. Symbolický příběh plný obrazů, atmosfér a divadelních zázraků otevírá nové možnosti, jak rozehrát zámecký park a scénu otáčivého hlediště.

Can we live without the news?

I recently read that Napoleon told his secretary to wait three weeks before opening any of his correspondence. When he finally heard what was in the letters, most of the ‘important’ issues had already resolved themselves and no longer required a reply.

This story resonated with me because over the past year I’ve been drowning in information. I’ve developed a habit of scrolling minute-by-minute news coverage and then watching further analysis on Youtube. After yet another week-long news binge, I decided enough was enough.

As I sat down to plan a three-week internet detox, I had many worries. Would I feel disconnected? Would I miss something I needed to know about? Would I actually be able to do this? Pushing these fears aside, I locked myself out of all the websites that had been frying my frazzled brain. BBC news was the first to go.

Then Twitter. Then YouTube. And finally Facebook.

day, you don’t just forget about them. The news stays with you, it nags at you, it makes you angry and depressed. It steals your mental energy — and robs you of far more hours than you physically log.

Week 2 By the beginning of week two I found myself wanting to get out more and meet people—it was surprising how strong the impulse for human connection became.

Then again, perhaps I was just looking for entertainment. All of a sudden life felt very empty. Did I really want to meet more people?

Or was I just seeking a distraction from my own thoughts? Such questions reminded me of an interview with a comedian that I once listened to. Whilst driving to a gig he began to feel sad, so he instinctively reached for his phone to distract himself. Then he thought — “maybe I should sit with these thoughts for once — and see what they’re trying to tell me.” So he pulled over, and ten seconds later he began to cry.

The second week also saw the arrival of boredom. At first I tried to stave it off with pointless tasks, but then I remembered the famous Einstein quote: “Creativity is the residue of time wasted — the trouble is that we live in an age in which we never give ourselves the chance to be bored.” So for the remainder of the week I tried to embrace the boredom instead.

About a minute after I’d blocked these sites I thought to myself — “I could just check the BBC, I mean, the challenge doesn’t begin until tomorrow…”

This strategy prompted numerous lows — including becoming so bored during a lunch-break that I went outside to look at a tree.

They say nature is the greatest teacher, so I had expected some kind of mind-blowing discovery. Unfortunately the only thing that came to mind was — “it’s bloody freezing out here”. So I traipsed back to my office — now so bored I almost threw myself out of the window.

Week 1

Week 3

The first few days were characterised by a sense of euphoria at having escaped. The only thing I can compare the feeling to is the time I quit smoking — I’d succeeded in wrestling back the power and had become the agent of my own decisions again.

By the third week I had grown accustomed to the boredom. Life seemed slower, I felt less stressed, and even though I had a lot of work to do there seemed to be enough time. Not reading the news had become the new normal; when we are determined to break a habit it is amazing how quickly we can adapt.

For the first two nights I went to bed at eight and didn’t wake up until seven the next morning. This is unusual for me — I haven’t slept well for a long time. Perhaps the moment I unplugged I realised how tired I was, and, with nothing to watch or read, began to listen to my body rather than the pull of the screen.

I also discovered I might not be as busy as I think I am. Like most people I usually spend my days running from task to task, complaining there are too few hours in the day. But now, all of a sudden, I was getting my tasks done with time to spare. This was a revelation.

I’ve been looking for ways to maximise productivity for years. I’ve downloaded all the apps, I’ve read all the books, I’ve implemented crazy morning routines and laborious evening rituals. But these were all just more things to do — I had never considered the solution might be taking something away.

In trying to figure out where all of this extra time had come from, I realised it wasn’t only the physical hours I spent on news sites that stole so much of my time but the mental noise that came with it.

When you read about all the horrific things humans have done that

32

FEJETON

As far as I could tell I hadn’t missed out on much in the news. I had no idea what Donald Trump had been doing for the past few weeks, but when I looked out of the window the world was still standing and the trees were still there — mocking me with their lack of information.

Will I continue with this experiment beyond the three weeks? I’d like to say yes, but I know how these things work. The benefits soon become so commonplace that you forget why you kicked the bad habit in the first place — which is how I started smoking again.

That said, the experiment was certainly eye opening. I’ve read a lot of articles about the dehumanising effect of the internet, but it takes on a whole new meaning when you see first-hand what it’s been doing to you. Don’t believe me? Try it for yourself. I’ll be supporting you from afar, probably hunched over my computer and chewing my cheeks at the news.

Tom Czaban

Roman Brichcín – Kresby 8. 1. – 9. 2. 2020 Galerie současného umění a architektury / Dům umění České Budějovice Náměstí Přemysla Otakara II. 38, České Budějovice Denně kromě pondělí, 10–13 a 13.30–18

www.dumumenicb.cz

inzerce

BENEFIČNÍ VÝSTAVA FOTOGRAFIÍ ŠÁRKY JELENOVÉ FRAGMENTY FIDELOVY KUBY

BIO / ZDRAVĚ / FAIRTRADE LOKÁLNĚ / SEZONNĚ S RESPEKTEM K PŘÍRODĚ

Země, kde vejce, mléko a kuřecí maso dostávají obyvatelé na příděl a kůň je druhý nejčastější dopravní prostředek Výstava vznikla na podporu potravinové banky Jihočeského kraje, které bude věnovaný výtěžek výstavy.

Vernisáž se uskuteční v pátek 17. ledna 2020 v kavárně U Vás (Kněžská 28, Č. Budějovice) od 18. hod. .

V Á N O C E V B I O S T Y LU

Snídaně Veganské polévky Bezlepkové quiche Domácí dezerty Bezlepkové dezerty a bezlepkové snídaně Bio pivo a bio víno Otevřeno v neděli Dětský koutek vše bez éček a bez chemie

Česká 153/38, České Budějovice Otevírací doba Po–Pá 8:00–19:00 So 8:00–18:00 Ne 9:00–17:00 www.fercafe.net

PSH Debut

Warner Music / 2019 Budiž řečeno hned úvodem: Mám Penery rád.

Nejsem úplně bigotní fanoušek, ale spousta věcí, co udělali, mě dodnes baví. Scéna, kterou spoluzakládali, už se sice nevyhnutelně posunula někam jinam (nejeden současný rapový posluchač by označil PSH za přežitek), přesto jsem však byl na novou desku zvědavý. Asi se nedaly čekat žádné revoluční změny v poetice – což chlapci správně pochopili a drželi se svého kopyta. Jsou tak akorát osobní, mluví o vlastních vzpomínkách,

osudech a zásadních pocitech. Nevadí jim propojovat rap s jinými žánry, zejména s popem (track Pěsti ve tmě), ale i alternativou (spolupráce s Katarzíou). Na druhou stranu Debut nepřináší žádné nové téma a také schází více výrazných písní (jako je třeba featuring s Maniakem); jako kdyby se trochu nedostávalo drajvu. Kvituji ovšem, že se Orion po fázi „můžu si slova do beatu šoupat, jak mě napadne“ zase dostal do slušné formy. Ona je pozice otců zakladatelů docela obtížná, zvlášť u hudby, kterou nejvíce poslouchá mladé publikum. Pokud by se mu PSH snažili zalíbit využitím současných trendů, působilo by to trapně. Takže vlastně jde o to, jak důstojně stárnout, což je situace, která v českém rapu nemá precedens. Peneři sami aktuální album prezentují jako výsledek tvorby, jež se neohlíží na žádná očekávání a vzniká hlavně pro radost. Jejich prohlášení znějí, jako by se pasovali do pozice mimo rapovou hru. U rapu, který je založen na kompetitivnosti, to zní poněkud alibisticky, nicméně v některých momentech jim to i celkem věřím. Debut nebude patřit k nejžhavějším deskám roku, ale pro fanoušky PSH je to záležitost stále poslouchatelná.

→ ZB

Motanka Motanka

Napalm Records / 2019 Na ukrajinské gastarbeitery se mnozí z nás dívají svrchu, ovšem nejen na poli mezinárodního hudebního uznání bychom k Ukrajině mohli či měli vzhlížet. Groovemetaloví Jinjer jsou hitem metalové scény, stoner rockoví Somalian Yacht Club objíždí vyhlášené evropské kluby, psychedeličtí rockeři Stoned Jesus také prorazili. Ze stejné země je také čtveřice Motanka, která na svém eponymním debutu mísí progresivní rockmetal s folkem – sama kapela svůj styl nazývá „mystic metal“. Budiž, pohanství i pravoslavný mysticismus se kapele občas daří evokovat. Hudba a zpěv (v angličtině i ukrajinštině) mají čistou srozumitelnou strukturu, hlavní slovo však má atmosféra. Jestli máte chuť na ukrajinské cimbálovky v tvrdším podání, Motanka je tu pro vás.

→ ROT

Swans leaving meaning Young God Records / 2019

Nejen ohledně legendárních Swans v poslední dekádě vždy panovalo několik dohadů, zda duchovní otec kapely Michael Gira už tentokrát s některým ze svých hudebních projektů opravdu sekne či ne (příklad s koncem živého hraní Swans je až příliš čerstvý). Útěchy se však fanouškům této experimentálně rockové formace dostávalo dost a dost, téměř ob dva roky totiž Swans vždy vydali novou desku a na každé z nich dokázali nějak překvapit, „nezaseknout“ se v opakování už odehraného (o čemž z praxe víme, že se některým „veteránským“ rockovým kapelám stává). Nejinak je

tomu v letošním albu leaving meaning. Gira „klasicky“ opět obměnil sestavu, s kterou hraje, ovšem tentokrát se s novými skladbami trochu přiblížil období konce 80. let. Zběsilejší a napínavé kusy jako „Sunfucker“ nebo „What is This?“ jsou přesně tak hypnotizující, jak jsem u Swans zvyklí, v těchto a dalších skladbách jsou ale také slyšitelné reminiscence na jiný Girův projekt, a sice neofolkové uskupení Angels of Light. Celá deska leaving meaning nápadně tahá posluchače za nos v tom smyslu, že Swans částečně ubrali na hlasitosti a částečně si nejspíš tolik nelámali hlavu s tím, jak (ne)naléhavě posluchače zavést do temnějších koutů jeho duše. Jsou však i výjimky, třeba skladba „The Hanging Man“, v níž Girův ponurý zpěv a zlověstně znějící kytara posluchače přímo zavádí do končin mezi životem a smrtí, kdy je pro Gira stylizovaného jako oběšence jedno hnusné a druhé čisté — ovšem aniž by explicitně

řekl, který přívlastek patří k čemu: „I steal the space between / The filthy and the clean“. O lidské konečnosti a nemožnosti dosáhnout našich tužeb je i titulní skladba celého alba „Leaving Meaning“, volně přeložený název by mohl znít „Opustiv smysl“. Jde o píseň pro celé album vskutku emblematickou — více jak deset minut nás v ní uhranuje nevzrušená akustická kytara, trylkující tóny klavíru a Girův monotónní přednes veršů jako „I can feel it but not keep it / I can touch it but not hold it / I contain it but release it“. Ani uvolnění Swans tak nikdy nenechávají posluchače v klidu, naopak jej stále konfrontují (místy nezkrotně, místy chladnokrevně) s hraničními stavy vědomí a bytí. A stále platí také to, že Swans nejsou kapela, jež by tuctového posluchače příliš zaujala, na to je totiž ve své „prostosti“ nadmíru komplikovaná tím, jak dovede střídmými aranžemi znejistit.

→ MAD

HUDBA

35

Budějcký 4ky:

Restaurace Havlíček Čechova 34 Cyril Nováček, Ricardo Picante

Nestačí, že ti opadaj listy, ještě musíš ve větru stát, ještě musíš čekat na zimu, ještě musíš cejtit ten zmar! Svatá prostoto, už jsme zase v hospodě a navíc tu máme podzim! Tradááá! Vlajky vlají a o čestné pokynutí ruky hradního odborníka na drony a chlast všeho druhu se dnes porve restaurace Havlíček. Dobrý den, vážení čtenáři čtvrté cenové kategorie!

Restaurace Havlíček se nachází v širším centru města v Havlíčkově kolonii neboli Havlindě. Havlinda je čtvrtí, kde se žije, snad i díky příjemnému prostředí, tak nějak přirozeně lehce. Je vymezená Mánesovou ulicí a svírá ji řeka Malše, Mlýnská stoka a přechází v lokalitu u Maláku.

Od pana Ricarda „Google“ Picanteho jste se ve 4kové minulosti dozvěděli, že se jedná o architektonicky významné místo. To Cyril „sběrač psích exkrementů“ Nováček může prozatím potvrdit, sic jedním dechem dodává, že do rekonstrukčních plánů majitelů vil a domků nikdo nevidí – viz zprznění funkcionalistické vily v Dukelské ulici nedaleko točny.

Ale zpět k Havlíčkovi, někdy také Havlovi. V přízemí činžovního domu v Čechově ulici je v provozu od roku 1933, což z Havlíčka dělá jeden z nejstarších lokálů. Shodou okolností se plešatá polovička 4kového redaktorského dua v roce 2011 nastěhovala asi 20 metrů od této legendární hospody a doposud zde žije (pozor češtináři, bude následovat přechod do ich-formy).

Za těch pár let se zde vystřídalo opravdu dost provozovatelů a i to napovídá, že restaurant často spíše neprosperoval, než-li naopak. Přitom od místních jsem se dozvěděl, že tak ještě koncem devadesátých let hospoda praskala ve švech, dosti se zde nejen pilo, ale i debatovalo, muzicírovalo a papalo. Po přelomu milénia ale zájem postupně začal upadat. Když jsem poprvé vkročil do lokálu, chopila se mne parta kolem novináře Petra Vitoně, motoráckého exgólmana Zdeňka nebo místní postavičky v modrácích pana Vejceho. Ať žije Becherovka a dívka Blesku! Ať žije Havlinda! Tahle partička krom cirkulujících rund karlovarského likéru měla na starosti i fotbalové nebo nohejbalové mače, kterých jsem se párkrát hrdě účastnil.

36

MĚSTO

Z pánů provozních mi v paměti uvízl například „cigánský baron“, majitel devadesátkovýho Mercedesu a talentu pro kšeft, který mě jedné noci, těsně před zavíračkou, zachránil epesním smažákem. Za pouhých pět stovek mi pak navíc nabízel hodinový románek v salónku s jeho obchodní partnerkou, která byla v pohotovosti na telefonu.

Zajímavým úkazem byl i pokus o předělání Havlíčka v restauraci vyšší cenové kategorie. Onehdá jsem se vrátil ze služebky, vkročím na jedno točené a paní v korzetu mi nabízí drahý pivo na porcelánovým talířku a nějaký pečený zvíře za dvě stovky. Tahle etuda měla „kupodivu“ ani ne ročního trvání.

Solidním střelcem byl i provozák Honza, který s mimicky tektonickým panem Brůžkem předělal Havla do „moderního“ hávu, když se jali vyházet fortelné stoly a z palet vytvořili sezení a oddělené kóje, které nasvítili ledkovými kabílky. Pánové dokonce i přitáhli a nasvítili obří akvárko a nechyběl ani černý flek s nápojákem na zdi inspirovaný současnou kavárnou. Nakonec zde mladý pan Honza vydržel za poslední léta snad služebně nejdéle, vytvořilo se zde staronové štamgastské jádro a vznikla například lokální řev-popová kapela Jadran. Dnes, na státní svátek, přicházíme do Havlíčka, který necelý rok funguje jednak jako klasická pivní osvěžovna, současně ovšem jako pizzerie! Ricardo, už jsem pateticko-melancholickej, jako kdybych si poslech East Side Unia #1, tak prosím tě, překroč práh a nabombi to tzv. na Marka Vašuta!

Havlíčku, Havle Jak bylo výše psáno, Havel pamatuje dost – i dobu, kdy hráči pražské Sparty nemuseli pro bodíky pouze do Billy a dokázali si je ukopat na hřišti. Ale nechme pana Čáslavského a Hledání ztraceného času odpočívat a vrhněme se do současnosti. Hospoda prošla za posledních pár let různými interiérovými kolotoči, aby se nakonec vrátila k osvědčené klasice. „Do naší hospůdky vedou jen tři schůdky,“ zpívá se v klasické grindcoreové odrhovačce a Havlíček tuto premisu bez debat splňuje. Po zdolání tohoto triptychu může člověk vzápětí nahmatat srdce podniku – naleštěnou pípu, která návštěvní-

ka podvědomě nutí objednat si jedno orosené na cestu do zadního traktu osvěžovny. Této nástraze odoláme, pokyneme na postávající štamgasty a vcházíme do hlavní místnosti, která čítá několik bytelných stolů a židlí, jež by si zajisté poradily i s těmi bezpáteřními. Černý obdélníkový nesmysl táhnoucí se přes půlku zdi s nabídkou napsanou křídou zůstal. To asi proto, aby na něj bylo vidět i z Maláku a mládežníkům s ledvinkama a podivným hudebním vkusem nevyrašil v ohanbí ekzém. Milovníci dyzajnu pak jistě ocení lustry s provazy, na jejichž koncích se houpají půllitry. Za tenhle rustik-Velčovský styl tleskáme a dáváme líbíka. Letmo zkontrolujeme izbu, ve které strávíme dnešní večer. Na osazenstvu se odráží fakt, že je sváteční pondělí, a tudíž lidi pili alkohol o den dýl. Kromě dvou pracantů z východu a pár „místňáků“ ve foajé v čele s chlapíkem, který měl přestat nosit skejtový hadry zhruba před 15 lety, jsme v lokále sami. Tahle skutečnost nám ale nebrání v tom objednat si první žejdlík.

Dnešní menu sestává z desítky, jedenáctky a dvanáctky uvařených v nedalekém Samsonu. Blízkost pivovaru ale není v tomto případě určujícím faktorem. Tento patriotismus má na svědomí majitel domu – bývalý sládek právě onoho pivovaru založeného roku 1795, který vcelku logicky nechce/nechtěl mít pod střechou pivo jiné značky.

A možná i právě proto je místní pivo skvěle ošetřené a první v nás zmizí dřív, než bys řekl Fenin na bedně.

Po pivu se hlásí ke slovu nejen žízeň ale i hlad. A tady se Havlíček mírně vymyká. Dress code v podobě hermelínu a utopence je samozřejmě dodržen, navrch si můžete objednat třeba salát, těstoviny anebo pizzu! Cive, 4ka, Samson a Pizza zní jako ultrakombo z Tekkena, to musíme prostě zkusit. A protože pan Cyril začal občas papat mrtvý zvířátka, volíme placku s více než příhodný názvem Picante. Čekání nám zkracují další piva, debaty o písničkách, krbových kamnech, láčkovcích a análu. Baseballista v televizi zase neodpálil homerun, zato se však pomalu začínají trousit muzikanti, kteří ve vedlejší místnosti odpálí poctivý táborákový songy. Stejdžplán v podobě kytara kytara kytara voheň sice u Havlíčka neprojde, ale místo se naštěstí pro milovníky čutor vždycky najde, a to i v pravidelných intervalech. Za tohle dáváme líbíka č. 2. A koho nebaví kytary, může se schovat v zadní místnosti a trénovat šipky nebo si potrápit mozkové závity při hospodském kvízu, který se tu také koná pravidelně.

Hlava i žaludek jsou plné dojmů, z tohohle citrónku už holt víc nevymáčkneme. Pomalu se zvedáme k odchodu. Ke spokojenému odchodu, protože přesně tohle je ten Havlíček, kterým by měl, až na pár drobností, být. A fakt, že místní picoška patří k jedněm z nejlepších ve městě, to už je taková třešnička na dada dortíku.

inzerce

Na scénu vstupuje pan vrchní a za pár okamžiků předkládá na stůl námi objednanou pochutinu. Jednou jeden moudrý muž (asi Einstein) řekl: „Pizza je jako žena, může krásně vypadat, ale zbytek kolikrát stojí za hovno.“ Natěšení a zároveň napjatí, jak souboj dobra se zlem dopadne, okusíme první osminku. Uffff… U Havla i nadále vítězí pravda a láska nad lží a nenávistí (citát vypůjčen z www.aeronet.cz).

Víte mimochodem, jak poznáte dobrou pizzu? Sníte i okraje. A to je i náš případ, talíř vykazuje pouze stopy od zapatlaných prstů, jinak čisto. Z lístků se dozvídáme, že za tuto chutnou krmi pravděpodobně zodpovídá Opice – pizzaprojekt Jirky Dudáka, novodobé legendy restaurace Bárovka a vítěze turnaje v karetní hře Wastelands ve Vločce roku 2002.

HUDBA

37

Naše pivo Zdeněk Brdek Budějovický Budvar

S ředitelem Budějovického Budvaru Petrem Dvořákem jsme si povídali o pivovaru, kultuře a životě na jihu Čech.

Jak často pijete pivo? Řekněme, že na republikový průměr se rozhodně dostanu. Piju ale velmi málo piva doma. Je to také tím, že máme menší restauraci s vynikajícím Budvarem přímo vedle našich domovních dveří… Ředitelem našeho národního pivovaru jste dva a půl roku. Jak jste se ve funkci zabydlel a jak se vám daří realizovat zamýšlené změny?

Daří se nám určitě více aktivovat lidský potenciál, který Budvar má.

Hodně jsme se zaměřovali na práci s lidmi a rozvoj manažerských dovedností. Daří se také více otevírat Budvar novým myšlenkám, trendům, inovacím a spolupráci v rámci pivovarského světa.

A jak se vám líbí na jihu Čech? Zvládáte se v Krumlově, kde žijete, nebo v Budějovicích nějak účastnit společenského života?

Líbí. Žijeme v regionu, kam ostatní jezdí na dovolenou! Region je právě zajímavý tím, že je zde velice bohatý a zajímavý kulturní život. Přes léto otáčivé divadlo, Mezinárodní hudební festival, Slavnosti Budvaru (!), v zimě bohatá plesová sezóna, divadlo atd. Spíše se nedá stíhat vše…

Náš časopis se hodně zabývá kulturou a uměním. Baví vás něco z toho? Čtete, koukáte na filmy?

Kulturu v regionu v mezích možností zvládáme navštěvovat (viz výše).

Jedná se o super odpočinek. S knížkami jsem teď na tom na štíru, ale objevil jsem kouzlo audio knížek, které si rád pouštím na delších cestách v autě i při každodenním dojíždění.

Budvar je národní pivovar. Co to znamená pro vás a pro fungování firmy?

Je to pro nás především veliký závazek. Jsme největší pivovar v českých rukou, máme 10 milionů akcionářů, produkujeme pivo nejvyšší kvality z nejlepších českých surovin, stále používáme tradiční technologii ležáckých sklepů a tanků. Máme závazek držet tyto vysoké standardy.

38

REGION

Zároveň jsme významný exportér českého piva a české pivní kultury a máme příležitost jako národní pivovar prošlapávat tuto cestu pro celé odvětví a dělat českému pivu dobré jméno po celém světě.

V loňském roce jste začali spolupracovat s minipivovary. Jak konkrétně a proč?

S malými pivovary stále spolupracujeme, jedná se o dlouhodobé partnerství, které nás obohacuje o nové pohledy na pivovarnictví, pomáhá malým pivovarům přinášet nové obchodní příležitosti a našim zákazníkům nabízí širší portfolio nových zajímavých pivních druhů od skvělých malých pivovarů. Raději než vařit vlastní IPY, APY, kyseláče, pšeničná piva atd. spolupracujeme s pivovary, které patří mezi špičku ve svém zaměření na tyto typy piv.

Jak se Budějovický Budvar zapojuje do budějického městského dění?

Bude i v budoucnu pokračovat v podpoře místních kulturních akcí?

Snažíme se být dobrým občanem mecenášem. Přispíváme na Jihočeské divadlo, hokejový tým Motor, Mezinárodní hudební festival, chceme přispívat také na charitu, a to i formou Požehnaného piva, z jehož prodeje půjde výtěžek na dobrou věc. Ochutnat a přispět můžete v rámci letošních budějckých adventních trhů v minibaru vedle katedrály sv. Mikuláše.

Petr Dvořák

Rodák z Liberce vystudoval Fakultu sociálních věd na Univerzitě Karlově. Pracoval pro značky Staropramen nebo Pilsner Urquell, sedm let působil v Londýně. Od května 2017 je ředitelem Budějovického Budvaru, žije s rodinou v Českém Krumlově.

MILK & HONEY — VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ŠESTKRÁT

ROČNĚ | # 33 (6. 12. 2019) – PROSINEC / LEDEN

DESIGN

KONTAKT — MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ

— SÁRA ŠÍMOVÁ, MILAN KRYŠTŮFEK, ZUZANA NEVAŘILOVÁ, ONDŘEJ SELNER

VYDAVATEL — MILK & HONEY, Z. S.

FACEBOOK

FOTKY — NIKA BRUNOVÁ, LENKA PUŽMANOVÁ

— MILK&HONEY IČ

DISTRIBUCE — MONIKA ZÁRYBNICKÁ, MARKÉTA KULÍKOVÁ

— 07719442 ADRESA — NOVÁ 21, ČB 370 01

Za spolupráci děkujeme Heleně Hrušové.

MK ČR — E 2237

DISTRIBUCE ČESKÉ BUDĚJOVICE jazyková škola Aslan * AJG Wortnerův dům * Bar Hnízdo * bistro Cobliha * Born in London * Café au Chat Noir * Café Hostel ČePiCe * Dobrá čajovna * Dům U Beránka * Dům umění * Esse Shop Gallery Space * Fér Café * Galerie 1 * Hammond Café holičství Wous Horká vana * Infocentrum * JČU kampus * JČU TF * Jihočeské divadlo * Jihočeská vědecká knihovna * Jdem tam bistro Kanzelsberger kavárna Matice * Karmelitánské knihkupectví * Kino Kotva * MC Fabrika * Masné krámy * Měsíc ve dne * Paluba * Pražírna kávy Jedna radost * recepce pivovaru Budvar * Restaurace Vatikán * Singer Pub * Staré časy * studentský klub Kampa * Široko *Think Yoga * U Vás Vegetárna Impala * Velbloud * Železná panna TÁBOR

Baobab dílna * Divadlo Oskara Nedbala * Infocentrum * stánek na Žižkově náměstí * kavárna a galerie UmaUma * Kafe knihy Jednota

TŘEBOŇ Obchod Bylinka

BECHYNĚ kino kavárna

PÍSEK Travel cafe

PRAHA

Fotograf Gallery

HVOZDNO TNSS

JINDŘICHŮV HRADEC Obchod Bylinka

TÝN NAD VLTAVOU Městská galerie U Zlatého slunce

VYCHAZÍ ZA PODPORY

DALŠÍ SPOLUPRÁCE

KARMÁŠEK

reklamní agentura & tiskárna

SPECIALTY COFFEE

GALERIE SOUČASNÉHO UMĚNÍ A ARCHITEKTURY DŮM UMĚNÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE

#33 Milk&Honey

TÝM — ŠTĚPÁN BALÍK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN,

MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, LUDĚK ČERTÍK ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ZDENĚK BRDEK, DENISA VESECKÁ

XXX let svobody

by pintos