Milk & Honey #25

Page 1


#

25

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

MILK & HONEY: VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH ŠESTKRÁT ROČNĚ | # 25 (12. 7. 2018) – ČERVENEC/SRPEN ŠÉFREDAKTOR A VYDAVATEL: ZDENĚK BRDEK | DESIGN: HELENA HRUŠOVÁ, ONDŘEJ SELNER, MÍRA ADAMEC

TÝM: ŠTĚPÁN BALÍK, NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK FOTKY: HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ, MONIKA BARTÁČKOVÁ, NIKA BRUNOVÁ | OBÁLKA: JIŘÍ SURŮVKA DISTRIBUCE: MONIKA ZÁRYBNICKÁ, MARKÉTA KULÍKOVÁ, JAKUB MÁČE KONTAKT: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ, facebook: MILK&HONEY, adresa: NOVÁ 21, ČB 370 01 MK ČR: E 2237

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

DISTRIBUCE ČESKÉ BUDĚJOVICE: jazyková škola Aslan | AJG Wortnerův dům | Bar Hnízdo | bistro Cobliha | Born in London | Café au Chat Noir | Café Datel | Café Hostel Cuba Bar | Dobrá čajovna | Dům U Beránka | Dům umění | Esse Shop Gallery Space | Fér Café | Galerie 1 | Hammond Café | holičství Wous | Horká vana | Infocentrum JČU kampus | JČU TF | Jihočeská vědecká knihovna | Kanzelsberger | kavárna Matice | Kavkárna | Kino Kotva | Galerie Liberté | Malý pivovar – Budvarka | MC Fabrika Měsíc ve dne | Pražírna kávy Jedna radost | Restaurace Vatikán | Singer Pub | Staré časy | studentský klub Kampa | Široko | Think Yoga | U Vás | Vegetárna Impala Velbloud | Železná panna BECHYNĚ: kino kavárna | HVOZDNO: TNSS | PRAHA: Fotograf Gallery | TÝN NADVLTAVOU: Městská galerie U Zlatého slunce TÁBOR: Baobab dílna, Divadlo Oskara Nedbala, Infocentrum, stánek na Žižkově náměstí, kavárna a galerie UmaUma


CON TENT DAVID NACHLINGER:

DYNAMO

SPORTOVNÍ ANKETA MARTIN DVOŘÁK:

MAGIC: THE GATHERING TOM CZABAN:

DRINKING CZECH BEER

6 16 18 24

EDITO RIAL

S

portu zdar, čtenáři. MS ve fotbale pomalu vrcholí jak Ron Jeremy a v téhle souvislosti si pro vás redakční mančaft připravil tematické číslo, které se pověnuje sportu. Až otočíte list, budete se moci dočíst o legendární karetní hře Magic, nakoukneme do kotle budějckých Dynamo fans, elektronická tužka rozebere též malé a nepříliš obvyklé sporty a samozřejmě nebude chybět nějaká ta kultůra a pravidelný přísun emocí z budějckých 4ek. A protože další číslo Mlíka vyjde až po prázdninách, přeju vám, aby v Chorvatsku nebo na Mácháči nepršelo, v konzervách s trienčanskym párkom s fazolou byl párek a aby vaše letní fotky na Instáči měly co nejvíce srdíček. RP

COVER COLLAGE: JIŘÍ SURŮVKA

J Ruské hokejové mužstvo 1936 (1998)

iří Surůvka (narozen 1961) není nadarmo považován za jednoho z našich nejosobitějších umělců. Ve svých performancích, malbách a digitálních obrazech si nasazuje masku chechtajícího se klauna glosujícího temné stránky společenských vztahů a lidských povah. Kriticismus a ironický škleb v jeho podání však nutí ke smíchu i diváky, kteří díky němu prožijí absurdní povahu potlačených traumat a tabuizovaných démonů. Surůvka celý svůj život strávil v Ostravě, takže dnes patří k nestorům zdejší umělecké scény. Spolu s Františkem Kowolowskim a Petrem Lysáčkem působí ve skupině Lozinski František, o.p.s. Od roku 2003 vede Ateliér video, multimédia, performance na Fakultě umění Ostravské univerzity. Pro obálku M&H vyšel z fotografie od Tuuly Vuokoly, technicky na ní spolupracovala Barbora Mikudová. JPT


První srpnovou neděli se v Borovanském klášteře sejdou přadlenky ovčí vlny, ovce a nadšenci do starých tradic i alternativního životního stylu. Kromě předení, výstavy ovcí a ukázky dovedností ovčáckých psů dojde i na divadlo a zahraje také Kabaret Kajbar. Jen ať dál zůstanou Ovčácké slavnosti skromnou nekomerční akcí a vyznavači nedělního nákupu radši zvolí tržnici na červencovém Borůvkobraní. A ještě z jiného soudku: Paní úřednice na Finančním úřadě mi na počkání opravila daňové přiznání. Budu platit jen 15 Kč navíc. A prý kvůli tomu nemusím znovu na VZP ani na ČSSZ! Prosím, nepište mi, že se mýlím. Létu zdar! MPA Nedávno jsem se neplánovaně ocitla v dnes již opuštěném areálu školy v přírodě nacházejícím se nedaleko Volyně. Utopistická koncepce ozdravující děti ze severních Čech několikatýdenním pobytem v šumavském podhůří vznikla v 80. letech minulého století podle návrhu Ladislava Konopky z českobudějckého Stavoprojektu. I přestože se areál v dnešní době z 80 % nepoužívá, tak zde převládá mnoho zajímavých akcentů, které dodávají místu nezaměnitelnou atmosféru. Speciální kvalitu návrhu navíc dotváří pestré vztahy mezi vnitřním prostorem a okolní šumavskou krajinou. Vřele doporučuji k návštěvě, která může být třeba doplněna nahlédnutím do unikátní Galerie Na shledanou, jež je situována na volyňském hřbitově Malsička. DEV

SOUR MILK

SWEET HONEY COLUMN červenec/srpen 2018

4–5

Říká se, že sousedé, kteří se potkávají ve veřejném prostoru a jsou v něm „nuceni“ spolupracovat, se méně hádají a jsou schopni se dohodnout. Ve Vídni jsme měli možnost vidět Sophiengarten, která byla spíše jen zahrádkářská. V Čechách nedávno vznikla například komunitní zahrada Gaia v Horažďovicích, a to přímo v zahradě Husova sboru (Strakonická 149). Její heslo „Přijď, zahoď plevel, zažeň žízeň a vychutnej plody!“ je dostatečně výmluvné. V Budějovicích jsme od počátku byli součástí Sousedské zahrady. Ta se v nové sezóně přestěhovala do ZŠ Nová. Zde se děti i dospělí mohou navíc vyběhat, naučit se jezdit na kole, naučit se kopat do hlíny a na hřišti i do míče. Výhodou budějcké komunitní zahrady je duchovní i fyzické propojení s kavárnou Měsíc ve dne. Je totiž přes plot. ŠAB

Máme za sebou 15. ročník Budějovického Majálesu, který si díky dobré produkci stále zachovává nekomerční ráz. Město doslova „žilo Majálesem“, veřejný prostor, kluby a kavárny byly stále plné lidí. Na sociálních sítích se člověk mohl setkat s mnoha superlativy typu „Budějce jsou jedno z nejživějších měst“ či „právě probíhá nejkrásnější budějcký týden“. Faktem však zůstává, že město nenabízí kulturu pouze v rámci Majálesu, ale i během celého roku, kdy se na mnoha kvalitních koncertech sejde jen hrstka diváků. Kupříkladu pár dní po Majálesu proběhl pod taktovkou Ostinato vynikající koncert japonské umělkyně Haco s dvěma dalšími hudebníky. Na tento koncert dorazilo všehovšudy deset lidí. Smutné, nemyslíte? DEV

V jedné naprosto neznámé básni se píše, že jakmile vás dožene chlápek na motorce a vaše boty se zrovna v ten moment prodřou tak, že se vám zabodne kamínek do paty, pak jste zřejmě zapomněli ráno vypojit rychlovarnou konvici ze zásuvky, aby vám od ní náhodou nechytl byt. Důvody, proč je ona báseň naprosto neznámá, jsou více než evidentní. Nicméně mám v poslední době pocit, že s naprosto nemožnými a neskonale dementními texty se potkávám už nějak podezřele často. Jeden z nich se dokonce týká fotbalu. MAD

Máme smluvenou dodávku na přestěhování nábytku na chatu. Týpek nám v den předání vozu říká, že van je ready, ale jede jen na tři válce a kopec nevyjede. OK, bereme chlapíka do naší Feldy a vezeme ho terénem na chatu. „To nevyjede.“ Volám půjčovnu, tam mi říkají, že jediný volný auto dostalo do žil benzín místo nafty. Somruju kontakty a přes několik neznámých lidí se protelefonovávám k dalšímu no name týpkovi, který mi velkoryse nechává svojí dodávku na budějckým vrakáči. S nadějí přebírám od bezzubýho muže auto, ale zjišťuju, že je velký jako kráva a serpentinama se k břehu Vltavy nedostane. 5 hodin manažerování a výsledek nula. Když se to sere, tak se to sere. CN


ZÁKLADY SPORTU PRO MIMOZEMŠŤANY Poznámka: Tento článek byl recenzován odbornou komisí se specializací na sport. Hodnocení odbornosti článku a validity informací v něm obsažených je přiloženo v jeho závěru.

J

aké by to asi bylo, kdybychom museli vysvětlit mimozemšťanům, co je to sport? A vysvětlit jim to nějakým jednoduchým, pochopitelným způsobem? Abych našel odpověď na tuto otázku, pokusil jsem se (čistě pro účely tohoto článku) vžít do kůže člověka, který o sportu neví vůbec nic. Nebylo to těžké; jsem člověk, který o sportu neví vůbec nic. Pokud si vezmeme na pomoc encyklopedii, můžeme sport definovat jako „sadu složitých koordinovaných pohybů, prováděných podle předem stanovených pravidel, které ve výsledku nedávají žádný smysl“. Je neuvěřitelné, že existují lidé, kteří si takovými pohyby vydělávají. Získávají obrovské peníze za to (a teď dobře poslouchejte), že kopou do míče nebo plácají do balonku plácačkou nebo prostě jen běhají pořád dokola a potí se. Je to celé stejně neuvěřitelné jako to, že stát rok co rok utratí o sto miliard víc, než kolik vydělá, a přesto ne a ne zkrachovat.

Historie sportu První zmínky o sportu pocházejí ze starověkého Řecka, kde se pořádaly několikadenní olympijské hry. Začalo to v 8. století před Kristem jen tím, že po stadionu běhali nahatí chlapi, ale už za dalších 400 let měly antické olympijské hry všechno, co očekáváme od sportu dnes: důraz na harmonii těla a duše, profesionální výkony, korupci a švindlování. Pak se 2400 let nedělo nic, co by stálo za zmínku. Do moderních dějin sport vtrhnul v podobě školního tělocviku; ten se stal záchranou pro všechny žáky mdlého rozumu, kteří z něj jako z jediného předmětu měli jedničku. Pod vlivem svých úspěchů pak tihle lumeni vymysleli sporty tak bizarní, jako je vodní pólo, metaná a kolová.

Dělení sportů Dnešní sporty můžeme v zásadě rozdělit na čtyři skupiny: 1. Sporty pro hodně lidí najednou (např. vodní pólo, kolová, lakros, fotbal). Jsou vhodné hlavně pro neschopné lidi, co doufají, že se se svou neschopností ztratí v davu. Tím se tyto sporty podobají pěveckým sborům, které jsou zase útočištěm lidí, co vůbec neumějí zpívat, ale zpívají rádi a nahlas. 2. Individuální sporty (např. vrhání koulí, skok o tyči, běhání). Zabývají se jimi zejména notoričtí otloukánci a sociálně vyloučení jedinci, které nikdo nikdy nechtěl do týmu, takže se museli zabavit sami. Také individuální sporty jsou vhodné pro neschopné. Není u nich nikdo, kdo by se na vaši neschopnost ještě koukal.

Jan Flaška

3. Sporty pro dva lidi (tenis, box, řeckořímský zápas a asi ještě nějaké). Jsou vhodné pro chvíle, kdy se sejdou dva lidi, co si spolu nemají co říct. 4. Vrcholový sport neboli horolezectví. Vhodné pro lidi, co se radši klidně zabijou, hlavně aby byli co nejvýš a nejdál od ostatních lidí.

Proč lidé sportují Někteří lidé sportují proto, že kdysi měli normální zadek a teď místo něj mají celou sedací soupravu. Doufají, že jim sport pomůže dostat jejich postavu zpátky do starých dětských oblečků. Chvíli se zbytečně snaží a pak si koupí od všeho větší velikost a stanou se fanoušky „Hnutí za pozitivní vnímání těla“ a facebookové skupiny „Božské baculky”. Jiní lidé sportují proto, že se jim při pohybu do krve vyplavuje úplný koktejl hormonů: testosteron, adrenalin, endorfin, serotonin, saturnin a ibalgin, ale zejména tzv. „hormon štěstí“. Ten se odborně nazývá „etanol“ a do krevního oběhu se dostane v hospodě po tréninku. Někteří lidé zjistili, že k vyplavení hormonu štěstí ani není potřeba tělocvična a celý proces jeho získávání rovnou přesunuli do hospody. Aby přitom nepřišli o sport samotný, nainstalovali si nad hlavy velkoplošnou televizi, na které se zaseknul sportovní kanál. Závěr odborné komise: Mohlo by se zdát, že záměrem autora tohoto textu bylo seznámit čtenáře s tím, co je to sport. Odborná komise se domnívá, že tohoto cíle nebylo dosaženo. V případě, že by náhodou došlo k setkání autora s mimozemšťany, jež autor zmiňuje v úvodu, odborná komise jednohlasně doporučuje mimozemšťanům autora odnést s sebou.


ČERNÁ BÍLÁ? TAKY SÍLA! David Nachlinger

6–7

červenec/srpen 2018

URBAN LIFE

www.skcb.cz

Seš tady na brigádě, kurva, nebo co?!!“ řve kolega C., prohýbá se nad rantlem a za okamžik začne zatínat svaly a pěsti. „To vocaď musím, kurva, vidět líp než ty!“ Stojí na úrovni lajnového rozhodčího, jenom o tři metry výš – chytře jako vždycky. Pomezní jakoby nic, nakonec má na sobě růžový dres s comicsansově vymalovanou Hetligou (asi protože píská naší druhou ligu) a z pralesních bitev je zvyklý na onačejší hanyky. My se je, orangutance z nižších soutěží, snažíme dohnat: a po herní i fanouškovské stránce se to Dynamu České Budějce parádně daří. V jakém zápase panu C. málem praskla žíla, těžko soudit. Možná s Trančáre, který přijel podpořit polonahý sólista na kotel; Opava to být nemohla, zájezd řeznických učňů s riflovým dresscodem zase nepřeřveme; zbývá Varnsdorf s Létajícím Feninem (zasvěcení ví, pro ostatní: tetovačka > Eintracht Frankfurt > mergl > alkoholy na balkóně > tetovačka pádu z balkonu > FK Varnsdorf). V Budějcích prý všichni chodí na hokej (nebo se tak alespoň tváří na ulicích). Aktuálně se to snad dá pochopit, když bude kormidlovat Vinnie Prospal, jenže jinak jsou zástupy afektovaných maskotů opravdovou tragédií. Aspoň takhle jsme si to před pár lety mysleli na mainstrasse ve Vatikánu, a když se přimotal místní šmelinář – říkejme mu Slávista – s nabídkou barteru budvarská desítka za lupen, o osudech jarních a podzimních podvečerů bylo rozhodnuto.

A víte, proč je tahle korupcí prolezlá žumpa pořád glabantnější než hokej? Protože si tam můžete dělat co chcete – s předstíranou ohleduplností k ostatním divákům a televizním kamerám. A protože k základním lidským potřebám patří pivo a válec na čerstvém vzduchu, ukájíte se dle nutnosti, a když si vás všimne security vybavená průkazem ZTP, dojdete si pro další pivo a přesídlíte o dvě sedačky vlevo (vstupenky na místo stejně existují jenom v Lize mistrů), nebo si prostě obhájíte svoje základní lidské právo. Je libo při derby s Táborskem krystálek na zábradlí? Dle velectěné chuti. Nechcete lemtat podpultový rum z pochybného dynamáckého občerstvení? Přineste si portíčko a zahřejte se ohnivou vodou z rodiště Cristiana Ronalda. ZTP to mezitím vzdalo.

Jak Dynamo k Elvisovi přišlo Druhý moment, kdy je svět v pořádku: jantara poznáte na první dobrou – v hráčstvu i diváctvu. Protože se návštěvnost pohybuje okolo lepšího průměru krajského přeboru, slyšíte všechny plejery,ožraly a kokoty. Záložník, říkejme mu Bosá šéra, je prý čistá duše (alespoň jsme se to dozvěděli od kolegy M., ten to zaslechl od nějaké manželky, která chodí s ženou Bosé šéry na tenis), jenže na hřišti se chová jako kokot. Nedobíhá balóny, střely míří směr parkoviště Kaufland, řve na


rozhodčí (proč nakonec ne), jenže řve i na spolubojovníky. A hlavně na Elvise. A tady končí rock´n´roll. Elvis je totiž živel z Konga, jehož příběh by si Václav Klaus ml. na pondělních Novinkách.cz parádně vychutnal. Silný mladý muž (nejspíš s iPhonem) se producíruje někde ve středu Evropy, k žádáným jaderným inženýrům má daleko, bere místním práci a zatím se mu doma odehrávají brutální občanské rotyky. (Mezi řečí: je to hlavně kvůli kolumbitu-tantalitu [coltanu], černé rudě, která se zpracovává do „západní“ elektroniky a parádné se s ní kšeftuje [FIFU na Playstationu byste bez ní nerozjeli]. Takže Kongo: děkujeme a vaše problémy nechť jsou vám domovem!) Na to konto rodiče kdysi poslali Elvise do Francie, aby byl v Evropě předvojem, jenže se „omylem“ dostal na Ukrajinu, pak na východní Slovensko a řízením neziskových organizací až do Lokomotivu Vltavín, kde si loni čtrnácti fíky za sezonu vykopal angažmá v Dynamu, čímž svému rodnému Kongu ani tuzemské ekonomice nic nepřinese a zabírá místo odchovancům černobílých. Nicméně my ho máme rádi, a když na něj Bosá šéra bezdůvodně huláká a vyčítá mu chyby, za které nese vinu on, a když koumá očima a hledá podporu v dalším výtečníkovi, kérkařovi s nagelovanou palicí, pohár trpělivosti přetéká a jantara musíme z hlediště řádně proškolit. Takže: „Co na něj řveš, ty vole? Čum, vole, na hru! Hrajete spolu! Makej!“ Atakdále. A v druhém poločase je od Bosé šéry klid. A jsme na to hrdí, protože na just dá Elvis gól, pěkně nám zamává a hned se nám zapalujou lejtka.

Pyro je zločin! Svět bohužel není černobílý a občas člověk musí skousnout i oprávněnou kritiku, jantaři jsou i v hledišti. Blahé paměti se spolusedící E. přiopil a přemedikoval v parném nedělním odpoledni a po pár kroužcích v místě nejblíž nebi komentoval mistrák hlasitě a nesmlouvavě. K jeho smůle Dynamo ve 40. minutě prvního poločasu vedlo 3:0 a plejer Klesa, na druhou ligu bezvadný pravý half, nedoběhl v minutě 45+2 nákop „pískej konec“ od mistra svatyně Zdeňka Křížka. Kolega E. se proto rozčertil jako Vlasta Petržela na hrací automaty, sepsul výkon týmu vítězícího o rozdíl třídy a zprcal Klesu na první dobrou, řvouce ze tří metrů „dobíhej ty míče, nulo“ a „zlatý Klokani“. Ale Michal Klesa se ukázal jako charakter a našeho orangutana umravnil dle litery. Zápas skončil vítězně, probíhá pozápasová tleskačka, a když si natěšený E. otírá zpocenou ruku do gatí (připravuje se na placáka), plejer Klesa se na něj oboří a pěkně od plic mu dá ochutnat vlastní meducínu: „Co na mě řveš, ty vole? Vyhrajem 3:0 a ty si budeš votvírat hubu?“ Jindy sebevědomý provokatér si mne ret velikosti mexického dolaru, z fleku by mohl být tváří komunistické strany na předvolebních billboardech a nervózně couvá do zadních řad. Na fotbal s námi od té doby nešel. A je to škoda, protože se nám na Střeleckém ostrově v poslední době rozmohl takový nešvar a lidi připravené na rohování prostě potřebujete. Jak to říci slušně a jasně? Zkrátka,

na kopanou nám začala chodit parta dementů – takových těch slušných lidí, které poznáte podle býčí váhy a v odlesku jejich hlav si můžete ladit přehazovačku. Říkají si South Legion, prošli vysokou školou života a v Třeboni a Vimperku mají tělocvičny a posilovny, kde se připravují na legendární „MMA“ mače v socrealistické Gerbeře (pro detailnější informace nechť si laskavý čtenář vyhledá jejich medailonek na webu Antify). Dlouho od nich byl klid, protože v domácím kotli standardně poskakuje pouze pětka statečných mohykánů, která za výskání „Dynamo Budvar“ a „vyprodáno“ (při ohlášení 500 diváků) vytváří parádní domácí atmosféru. Jenže pak se k nim do vyhrazeného prostoru nakýbluje takhle vimperská kavárna, podle zasedacího pořádku se zaparkují, zkříží ruce, sedí… a čumí. Dáme gól, zkříží ruce – a furt čumí. Kožené a brunátné tváře, jako tele na nový vrata. Pak se na konci zápasu jako jeden muž zvednou, odpálí pyro, nahází ho na hřiště a důležitě odcházejí. Support jak víno: pokuta pro klub, bordel na hřišti a ještě to ani nejsou žádný Belmondové k pokoukání. A na další zápas si domluví, posíleni úspěchem s dýmovnicemi, předzápasovou bitku se soupeřem. Jenže mají pech a hrajeme zrovna s Opavou, zřejmě kluci plešatý netuší, že s borcema ze Slezska není úplně nejchytřejší si začínat. A tak s Opavou zaujmou v hledišti stejné pozice jako minule, jenže teď už to není z plezíru: stát nemůžou (pozorujeme jednu sádru), na tvářích jim hrají monokly a svou vlajku mají pověšenou vzhůru nohama (v hools symbolice „dostali jsme na budku“). Takže ještě jednou: říkají si South Legion a jejich stickerky můžete potkávat na sloupech veřejného osvětlení a ostatním městském vybavení. Děkujeme, že strháváte (a přelepujete nejlépe stickerkou Dezinfekce)! Kolem a kolem, černá bílá je naše síla a Bosá šéra, ZTP nebo plešouni prodávající náglovské hadry z Bangladéše pravověrné nemohou rozhodit. Jen pobavit a dojmout. Když chtějí slečinky chodit na hokej („protože hokejky nejsou žádný slečinky“), zeptejte se kolegy B., známého svým vytříbeným a kritickým vkusem, co jsou Dynamáci za šaoliny a baviče. Řekne vám: za devět pětek k nezaplacení. Poslouchejme tedy starší kmene a procvičujme: „Kám si to kópol, ty kokot, kám si to kópol?!“ A na podzim v plné parádě na Střeláku!


DANAJSKÝ DAR?

8–9

červenec/srpen 2018

ARCHITECTURE

Mirek Vodák

D

iskuse o tom, co s českobudějovickou sportovní halou, která od roku 1985 slouží řadě místních sportovních klubů, se vede již zhruba deset let a zatím nikdy nebyla tak blízko ke konkrétnímu rozhodnutí. Mezi hlavní výhrady k současné stavbě patří malá výška a kapacita, nevyhovující tribuny i zázemí a dosluhující technologie. Přestože staticky je stavba v pořádku, po mnoha jednáních, která ukazovala výhody a nevýhody jednotlivých řešení, převládl názor, že rekonstrukce na současné parametry by znamenala natolik výrazný zásah do konstrukce, že je výhodnější halu zbourat a postavit novou. S tímto zadáním byla v roce 2012 vypsaná architektonická soutěž, do které se přihlásilo 51 architektů a šestice z nich s velmi zajímavými návrhy postoupila do druhého kola. Celá soutěž bohužel kvůli nereálnému požadavku na maximální cenu 277 milionů skončila fiaskem, protože ani jeden architekt tuto podmínku nesplnil, což vedlo k absurdní žalobě o vrácení soutěžních odměn. Po zrušení veřejné zakázky tak iniciativu přebral majitel místního volejbalového klubu a nechal si zpracovat nový projekt, který ve formě daru nabídl

Lenka Pužmanová

městu k realizaci. V podstatě tak suploval roli veřejného zadavatele nejen při sestavení zadání, ale i při celém procesu získání stavebního povolení a bohužel také při projednání záměru. Rada města tento dar v roce 2017 přijala a zastupitelstvo v hlasování o rozpočtu na rok 2018 toto rozhodnutí víceméně potvrdilo. Šlo tedy o kolektivní a naprosto legitimní politické rozhodnutí, které udělali zvolení zástupci města, ať už si o něm myslíme cokoliv. Pokud byly o projektu nějaké pochybnosti, pak měly zaznít právě tehdy a každý, kdo se o komunální politiku a budějovické veřejné zakázky zajímá, to velmi dobře věděl. V tuto chvíli je vydané stavební povolení, je zpracovaný prováděcí projekt a běží tendr na dodavatele. To jsou standardní procesy, které by bylo dobré při rozvoji města respektovat, jinak se v podstatě nedá stavět. Jako problematické se ovšem ukazují dvě věci. Zaprvé poměrně výrazně narůstá cena stavby, protože rada města souhlasila s přijetím „projektové dokumentace na rekonstrukci a dostavbu „haly“ v hodnotě zhruba 150 milionů korun. Dnes je cena zhruba dvojnásobná a navíc je uměle snižována“ o koridor a vnitřní vybavení. Druhým selháním je tragická prezentace záměru veřejnosti, což samozřejmě vyvolalo i kontroverzní

reakce a petici s podpisy několika tisíc lidí. Roli mediátora by měl pravděpodobně zvládnout Útvar městského architekta, který v tomto ohledu ovšem nefunguje. Bohužel to za podmínek, za kterých v současnosti městský architekt pracuje, ani není možné. V tuto chvíli jsou tu jen dvě možnosti, jak celá kauza skončí. Buď se rada města i zastupitelstvo budou kontinuálně držet svých rozhodnutí a dříve nebo později dojde k realizaci stavby za cenu, která bude známá až po proběhnutí tendru a která se všemi dalšími náklady pravděpodobně výrazně přesáhne 300 milionů. Anebo rada města i zastupitelstvo naprosto popřou kroky, které udělaly v posledních letech, a vrátí projekt sportovní haly na začátek, což znamená, že tak blízko k realizaci jakékoliv jiné stavby na jiném místě budeme nejdříve za dalších pět let. A teď si vyberte… PS: Na konci června rada města rozhodla o odložení projektu. Nejnižší nabídka ve výběrovém řízení byla 489 milionů bez DPH. Autor (narozen 1979) se v projektu CBArchitektura dlouhodobě věnuje veřejným stavbám a veřejnému prostoru. Spolupracuje na organizaci architektonických soutěží a je spoluautorem publikace Průvodce současnou architekturou Jihočeského kraje a Horního Rakouska.


inzerce

OVČÁCKÉ SLAVNOSTI BOROVANY, ZAHRADA V PODZÁMČÍ 5. 8. 2018, 9–16 HODIN

PROGRAM 9:00 Zahájení slavností 9:30 Seznámení s výstavou plemen ovcí 10:00 Start akce „Od ovečky k šále“ – Ruční stříhání ovčí vlny – Předení prvních cívek a pletení 10:30 Ukázka práce ovčáckých psů 11:00 Divadelní představení pro děti 12:30 Seznámení s výstavou plemen ovcí 13:00 Elektrické stříhání ovčí vlny 13:30 Ukázka práce ovčáckých psů 14:00 Ruční stříhání ovčí vlny 14:30 Ukázka práce ovčáckých psů 15:00 Divadelní představení pro děti 15:30 Ukončení akce „Od ovečky k šále“ 16:00 Ukončení slavností NAVÍC, PRŮBĚŽNĚ PO CELÝ DEN Soutěže a tvořivé dílny pro děti / Řemeslný jarmark / Ochutnávky ovčích a kozích specialit – klobásy, sýry, jogurty / Akce „Od ovečky k šále“ – přímá ukázka zpracování vlny od ostříhání ovce, spředení až po upletení šály, každý se může zapojit / Dřevěný kolotoč pro děti / Setkání vlněnek / Ukázky různých druhů vlny na předení / Přehlídka kolovrátků / Kabaret Kajbar

OVČÁCKÉ SLAVNOSTI zahrada v podzámčí, 9 – 16 hodin

5. 8. 2018

Program

BOROVANY

9:00 9:30 10:00 10:30 11:00 12:30 13:00 13:30 14:00 14:30 15:00 15:30 16:00

Zahájení slavností Seznámení s Výstavou plemen ovcí Start akce „Od ovečky k šále“ - Ruční střihání ovčí vlny - Předení prvních cívek a pletení Ukázka práce ovčáckých psů Divadelní představení pro děti Seznámení s výstavou plemen ovcí Elektrické střihání ovčí vlny Ukázka práce ovčáckých psů Ruční střihání ovčí vlny Ukázka práce ovčáckých psů Divadelní představení pro děti Ukončení akce „Od ovečky k šále“ Ukončení slavností

Navíc, průběžně po celý den: Soutěže a tvořivé dílny pro děti / Řemeslný jarmark / Ochutnávky ovčích a kozích specialit – klobásy, sýry, jogurty / Akce „Od ovečky k šále“ - přímá ukázka zpracování vlny od ostříhání ovce, spředení až po upletení šály, každý se může zapojit / Dřevěný kolotoč pro děti / Setkání vlněnek / Ukázky různých druhů vlny na předení / Přehlídka kolovrátků / Kabaret Kajbar

Pořádá Rosa - společnost pro ekologické informace a aktivity o.p.s. www.rosacb.cz


MALÉ SPORTY V ČESKÝCH BUDĚJCÍCH

10 – 11

červenec/srpen 2018

TOWN

Zdeněk Brdek

T

yto budějcké sportovní kluby náleží ke špičkám svého odvětví, přesto o jejich úspěších vědí většinou jen kamarádi hráčů a hráček. Jedná se sice o menšinové, ale o to pozoruhodnější kolektivní sporty, které by mohly zaujmout skutečné sportovní fajnšmekry nebo jiné hipstery.

Hokej pod vodou Jejich tým je dlouhodobě nejlepší u nás, a tvoří proto zároveň českou reprezentaci. Jak je to možné? Budějčtí podvodní hokejisté z klubu Serrasalmus jsou totiž pionýry svého sportu v České republice. Právě budějcká přírodovědná fakulta sehrála v roce

1997 důležitou roli při zakládání vůbec prvního českého manšaftu podvodního hokeje. K nadšeneckým začátkům tehdy patřilo, že si hráči museli sami vyrobit vybavení (speciální rukavice a hokejky). Postupem času je však netradiční (pod)vodní sport natolik zaujal, že začali intenzivněji trénovat a účasnit se zahraničních turnajů. Tam zpočátku dostávali jednoznačné výprasky, ovšem s pomocí maďarských kolegů se postupně zlepšovali – a dokázali už i vyhrát jeden mnichovský turnaj. „S úsměvem ve tváři vzpomínáme na doby našeho začátku a na naši neandrtálskou hru, nebo spíše přetlačovanou,“ komentuje s odstupem Roman Kuchta zvaný Krtek, předseda místního klubu piraní. A popisuje dále celkovou situaci svého sportu ve střední Evropě: „V loňském roce se nám konečně podařilo podpořit vznik klubu v Praze a téměř samovolně vznikl klub v Plzni.

Lukáš Šámal a archiv KCC Sokol ČB

Tím to ale u nás hasne. Další kluby jsou v některých okolních státech, jako je třeba Polsko, Slovinsko, Maďarsko, Německo či Holandsko.“ V kontaktu tak jsou budějčtí podvodní hokejisté a hokejistky zhruba s dvaceti kluby, které se pravidelně sjíždějí na oblíbený turnaj Bud Pig Cup, pořádaný v plaveckém bazénu na Sokolském ostrově.


Když se Krtka ptám, v čem spočívají specifika podvodního hokeje, mluví o něm sympatický docent parazitologie z místního Biologického centra jako o nesmírně rychlém a zároveň pozičním sportu: „Hra se odehrává na dně bazénu (v hloubce kolem dvou metrů), kam se zanořujeme s maskou a šnorchlem na nádech a plaveme s ploutvemi. Nejdůležitější je být ve správný okamžik na správném místě; když už se k puku dostanete, tak ho musíte rychle zpracovat (abyste o něj hned nepřišli) a vyrazit směrem k bráně protivníka či správně přihrát spoluhráči.“ Podstatná tedy není jen kapacita plic, ale také dobrý odhad hry a vlastních sil. Krtek barvitě líčí strhující zápasové akce, které však mají pro diváka jednu podstatnou nevýhodu: odehrávají se pod vodou, což podvodnímu hokeji bohužel ubírá na divácké atraktivitě. „Ze břehu vidíte jen hlavy a nohy zanořujících či vynořujících se hráčů a spoustu bublin,“ upozorňuje Krtek. „Lepší je s maskou a šnorchlem pozorovat hru z vody. Vyzkoušeli jsme i podvodní kameru a promítání na břehu, ale vzhledem k vysokým nákladům a technickým problémům to už většinou neděláme.“ A ještě jednu zvláštnost má tento podivuhodný sport. Mistrovství světa je sice rozděleno do mužské a ženské kategorie, běžných turnajů se ovšem často účastní smíšené týmy, takže holky i kluci hrají společně. I tento faktor jistě přispívá k upevňování kolektivu, jehož soudržnost si Krtek s ostatními spoluhráči a spoluhráčkami pochvaluje. Pokud byste měli zájem podvodní hokej vyzkoušet, jste prý srdečně vítáni. Informace naleznete na www.uwh.wz.cz.

Košanda Další budějcký sport, který lze řadit mezi menší, je korfbal. S místním podvodním hokejem ale tato míčová hra inspirovaná basketbalem nemá společné jen to: zdejší klub patří také k nejstarším v republice (za dva roky oslaví 30 let existence) a každoročně se s ním počítá v bojích o ligový titul (v letech 2007 a 2011 získal dokonce bronz v korfbalové lize mistrů). A ještě častěji než v případě podvodního hokeje se při korfbalu potkávají hráči a hráčky – pro korfbal je týmová smíšenost dokonce určující záležitostí ukotvenou v pravidlech. Rovněž celkový étos korfbalu je založen na principech rovnosti a spolupráce, které

přispívají k budování vztahů a komunit. Spolupráce je podle Petra Pěšáka, hráče budějckých krokodýlů a trenéra jejich starších žáků, také klíčovým faktorem na hřišti: „Tam je potřeba, aby byli všichni na jedné vlně, jinak nefunguje útok ani obrana.“ Jak bylo zmíněno, korfbal se podobá basketbalu. Střílí se míčem na dva protilehlé koše umístěné ve dvou třetinách hracího pole, avšak nesmí se driblovat. Díky nenáročnosti vybavení a hernímu propojení kluků s děvčaty považuje Petr korfbal za ideální sport pro školy. „Pomalu se v tomto začíná blýskat na

lepší časy a na různých místech po republice se rozbíhá projekt Korfbal do škol,“ doplňuje. „O něco podobného se začínáme snažit i tady u nás v Budějcích, ale jde to pomalu a je potřeba u toho vydržet, pokud chceme korfbal někam posunout.“ Podobně jako jiné sporty totiž korfbalisté řeší nedostatek dětských zájemců, respektive skutečnost, že u korfbalu nevydrží až do dospělosti. Pro představu: v současné době je v České republice něco přes 2000 aktivních hráčů a hráček. I s takovouto nevelkou základnou nicméně patří od začátku třetího tisíciletí česká reprezentace, v níž nastupují 2–3 Budějčáci, k širší světové špičce (za Nizozemím a Belgií). Další budějčtí zástupci pak reprezentují v různých mládežnických kategoriích. A kam se vlastně můžete na místní korfbalisty a korfbalistky zajít podívat? Domácí zápasy hrají nejčastěji ve víceúčelové hale Lokomotivy v Suchém Vrbném. Diváků prý moc nechodí, tlačenice se není třeba obávat – tohle je nefalšovaný sportovní underground. Pro podrobnosti navštivte facebookovou stránku KCC Sokol České Budějovice.


STATUS SPORTS Natalie Czaban

O

12 – 13

červenec/srpen 2018

OPINION/URBAN LIFE

ne of the most famous sports in Great Britain has always been „keeping up with the Jones‘s“ or, in simpler terms, making sure that when you look over your neighbour‘s fence you feel better about yourself. Your house should be a little grander, car a little shinier, children a little cleverer etc. I used to feel very good about the fact that I had no desire to participate in this sport. I thought I was above competing for status in this way. I knew what life was really all about, beyond the narrow-mindedness of materialism. Who cares about possessions when it is living life to the full that counts? Life should be about travelling, experiencing new ideas, places and people.

Lenka Pužmanová

But the sport of gaining status has changed in recent decades. Now it seems everyone is trying to boast their wild adventures on Facebook. Everyone wants to show off the unique experiences they are having. Everyone is counting how many places on the globe they can put a pin in. Ordinary looking people of my parents‘ generation are off motorbiking round Cambodia. The head teacher of my primary school is planning to travel around Australia in a bright camper van. There is always something unattractive about the desire for more and more, whether it manifests in terms of material possessions like big shiny cars or in the more modern compulsion to possess more experiences, to have „done“ more places.

inzerce

Although travel is undoubtedly a route towards incredible and life changing experiences, the way some people seem more interested in the Facebook comments on their holiday pictures than the experience itself is enough to make one almost despair of adventuring entirely. In short, I feel a little like I have been well and truly beaten at my own game. This makes me realise I was never above participating in the competition for status. I was just playing by different rules. Now that everyone is on the same playing field, I wonder how status will be expressed in this new arena. Will laughing cynically at manic travelling and the constant drive for „experience“ become the new cool? Or is it time to start saving up my pennies again to buy a nice big house and a shiny car?


ČESKÝ SKATEBOARDOVÝ POHÁR POPRVÉ V ČB!

U

ž více než půl roku spolupracuje jihočeská nezisková Asociace Sféra s Českou asociací skateboardingu (ČAS). Společně připravují v Budějcích jednu ze zastávek letošního Českého skateboardového poháru (ČSP 2018). Pro jihočeskou metropoli to bude historicky vůbec první účast na sérii závodů. Všem příznivcům tak konec léta nabídne nejprestižnější skateboardovou událost posledních let. Přípravy a samotný průběh celé akce nám přiblíží Jan Hajšman, předseda Asociace Sféra, z. s. Můžete nám popsat, co je vlastně Český skateboardový pohár? Jde o sérii závodů, která se pořádá v různých skateparcích po České republice. Letos tyto města vybrala Česká asociace skateboardingu už po dvaadvacáté. Účastní se ho pravidelně jak amatéři, tak profesionálové. Jezdci soutěží ve třech disciplínách a dvou věkových kategoriích. Výsledky závodníků inzerce

v jednotlivých městech se postupně sčítají. Vyvrcholením je pak finálový závod v Praze, kde se nakonec vyhlásí i celkový vítěz poháru. Závod v Českých Budějcích proběhne 25. srpna. Na co se návštěvníci mohou těšit? Pokud nám celý závod nepokazí počasí, bude to bezesporu jedna z největších skateboardingových událostí v jižních Čechách za posledních deset let. Účast máme potvrzenou od špičkových českých jezdců. Je to zároveň i křest místního skateparku, kde se žádný velký závod doposud nejel. Bude zajímavé sledovat, jak si závodníci poradí. Program začne registrací v 10 hodin. Před polednem odstartuje závod nejmladší kategorie ve věku 6 až 14 let. Odpoledne následuje kategorie dospělých v disciplínách Street, Bowl a Best Trick. Událost vyvrcholí vyhlášením výsledků v 19 hodin. Jaké jsou důvody pro pořádání ČSP? Hlavní myšlenkou je navázat na chybějící tradici klasických skateboardových závodů pořádanou místní organizací. Zároveň přilákat děti k tomuto

Ondřej Selner

sportu a dát prostor mladší generaci, která by ve skateboardingu pokračovala. Obecně bychom chtěli změnit stereotypní názor na komunitu kolem skateboardingu. Jak náročné jsou přípravy takové akce? Od prosince minulého roku jsme jednali s ČAS o možnosti zapojení Budějc do Českého poháru. Rada ČAS nám nakonec závod povolila a my se mohli pustit do postupné realizace. Začali jsme založením spolku, žádostí o grant, sháněním sponzorů, natáčením reklamního videa, zařizováním propagace a komunikace mezi jednotlivými organizacemi a podobně. Nejdůležitější bylo vypůjčení samotného skateparku Čtyři Dvory, které má ojedinělé podmínky. Jednou z podmínek je kauce, kterou vybírá město výměnou za jeho vypůjčení. Na tu chceme vybrat peníze od lidí pomocí webu Hithit, kam umístíme video s příběhem o naší kampani. Pokud by se čtenáři chtěli zapojit, najdou všechny podrobnosti na našem facebookovém nebo instagramovém účtu.


ART červenec/srpen 2018

14 – 15

ABY BUDOUCNOST NEBYLA TOTÁLNÍ KATASTROFA Jiří Ptáček Nika Brunová (portrét) archiv Galerie Na shledanou

S Janem Freibergem o pohybu, spiritualitě, současném umění na hřbitově a zodpovědnosti lidského druhu. Protože tématem aktuálního čísla Milk & Honey je sport, začněme náš rozhovor dlouhým skokem do minulosti. Předtím, než jsi se rozhodl stát fotografem, tak jsi byl sportovcem. Jak bys popsal svůj přerod ve fotografa? Takhle položená otázka vzbuzuje dojem, že jsem slibnou sportovní kariéru vyměnil za tu uměleckou. S kariérou sportovce jsem ale nepočítal, s pravidelným tréninkem házené jsem přestal v patnácti. Pohybu jsem

se ale věnoval i později v různých podobách. Jedno spojení mezi sportem a uměním tu ale je. Lezl jsem tehdy na stromy a ve větvích jsem si četl knížky a psal básně. Fotka mě začala zajímat kolem dvaceti let, dostal jsem se k ní náhodou. Myslíš, že bývalým sportovcům zůstává do dalšího života nějaký rys, schopnost, přístup či obecný pohled na svět ovlivňující jejich další aktivity? Zobecnit to nedokáži, u sebe bych si ale dovolil mluvit spíš o pohybu než o sportu a o vztahu mezi myšlením, pohybem a tělesným vnímáním nebo inteligencí těla. Jako dítě jsem byl vychováván k výkonnostnímu sportu a ten s uměním nemá přímou souvislost.


Více mi dal přirozený pohyb po krajině a rovněž zy qigong, který pojímá vztah mysli a těla v souladu – to znamená naprosto jinak, než jak to vnímáme my. Stačí ovšem i obyčejná chůze, to je velké téma, a ještě větší téma je poutnictví. Už vestoje se mysl chová jinak než vsedě – studoval tak například T. G. Masaryk. Další posun nastává při obyčejné chůzi a pak při dlouhodobé chůzi, kdy vnímání začne pracovat jinak a člověk dospívá k jinému vztahu k sobě i ke skutečnosti. Jinému než například vsedě v knihovně anebo když očima plavete po ploše obrazovky. Proč jsi později přestal i s fotografováním? Svůj podíl na tom měla příprava výstavy Fotografie 70. let v ČSR. To bylo v roce 2007, tehdy jsem ještě fotil (s uměleckými záměry) a měl za sebou několik výstav v roli kurátora. Během příprav této výstavy jsme s kurátorem Pavlem Vančátem navštívili mnoho desítek žijících autorů, většinou mužů, nejčastěji v důchodovém věku. Vítali nás nadšeně, dozvěděli jsme se hodně zajímavého. Fotografie jako médium vzbuzuje dojem, že se jí mohou věnovat všichni. Problém ale nastává, když si všichni myslí, že dělají umění. A přestože práce velké řady z těchto autorů zaujímají v dějinách české fotografie určité místo, já spíš vnímal jejich deziluzi. Poznání, po kterém skrz fotku někteří toužili, nenastalo. Často jsem vnímal nenaplněné ambice velmi inteligentních a zajímavých lidí. Sám za sebe jsem měl zkrátka také strach pustit se vážně a naplno do tak odvážného a seriózního podniku – být umělcem. Svého času jsi byl tahounem iniciativy Oživme si Strakonice. Jedním z hlavních cílů bylo upozornit na unikátní funkcionalistickou továrnu v areálu bývalé textilky Fezko. Chtěli jste otevřít debatu o její nové náplni. Jak to dnes vypadá s její budoucností? Pracovali jsme se širším rámcem. Došli jsme k závěru, že město neumí nakládat s jeho podstatnými symboly: v johanitské komendě se dělaly výstavy vánočních koulí, kterými se zakrývaly cenné fresky, a ve městě pustly areály textilek. Vybrali jsme si dvě hlavní ikonické stavby. Johanitskou komendu a textilní přádelnu Na Dubovci. Přádelnu koupilo nové osazenstvo radnice města Strakonice (dnešní vedení bylo častými hosty na našich akcích). Dnes se tu občas odehrávají kulturní akce, město si nechalo vypracovat návrh na technologický park, podalo žádost o dotaci v řádu

stamilionů a hledá partnery. My jsme v našich debatách – a pak také studenti v rámci ideové architektonické soutěže – chtěli místo změnit na kombinaci bydlení, služeb a drobného podnikání. Bylo by z toho krásné bydlení, na soutoku dvou řek, s výhledem na hrad a na druhou stranu do průmyslových areálů a na Šumavu – realita proletářského města. Přemýšlel jsi, v čem pro tebe tkví síla Galerie Na shledanou na obecním hřbitově Malsička nad Volyní? Její síla spočívá v tom, že umění klade vedle něčeho neskutečně většího. Vznikala v době, kdy jsem se chtěl přestat fotkou zabývat úplně. V té době jsme byli nuceni odejít z Galerie Klatovy/Klenová a také mi umíral táta. Všechny ty konce se propojily ve Volyni, kde jsem dostal nabídku udělat galerii. Ze třech nabízených budov jsem si vybral bývalou smuteční síň z 80. let. Na místě, kde něco končí, je dobrá šance k novému začátku. A takovou transformační sílu přikládám i dobrému umění – může měnit naše postoje. Galerie existuje již devátým rokem. Myslím, že můžeme přiznat, že jsme se nedávno bavili o možnosti, že ji již předáš někomu jinému. Pak jsi se rozhodl pokračovat. Jak se vyvíjí tvé uvažování o úloze galerie v malé obci a na tak specifickém místě? Galerie se stále vyvíjí. Program jsem zpočátku nastavil pro rezidenční pobyty malířů a malířek. Postupně přicházeli na řadu umělci a umělkyně pracující konceptuálněji, pak začali dostávat příležitost další kurátoři, galerie začala působit i vně budovy a chystá se další rozvoj ekologicko-uměleckých projektů. Rád bych příští rok našel umělce či umělkyně, kteří by dokázali pracovat s vodou. Stéká jí tam ze střechy mnoho a je na čase, aby se i čeští umělci začali intenzivněji zabývat živly – třeba i ve spojení s technologiemi. Vždyť jako společnost na vodu budeme myslet v nejbližších letech čím dál víc. Takže po krátké únavě a pochybách je vše zase v pohybu.

Na loňské Pecha Kucha Night ve Strakonicích jsi řekl, že výtvarní umělci neumějí s tématem smrti zacházet. To je docela silné vyjádření. Co tě k němu vedlo? Už jsem vlastně odpověděl. Umělci z tak ateistické společnosti většinou nemohou ke smrti přistupovat jinak než z těchto pozic. Není na tom nic nečekaného, sám jsem také vyrostl do téhle kulturní situace a hledám způsob, jak se s ní vyrovnat. Protože bez spirituality jsme živí jen napůl. Například C. G. Jung, který před sto lety spoluurčil základy dnešní psychoterapie, tvrdil, že bez spirituality nemůžeme dlouhodobě existovat. Řada umělců stejně jako já nemá žádný rámec pro to, co je vně biologických hranic života. A rámce, které pracují s širším mýtem, vytváří náboženství, nebo se o to snaží transpersonální psychologie. Už jsme narazili na ekologický aspekt tvého programu. Jaké uchopení ekologické problematiky se snažíš artikulovat? V situaci, kdy se potýkáme s tak obrovskými ekologickými problémy, mi přišlo slepé věnovat se v umění jen tématům, která by zohledňovala zájmy jediného druhu. Snažím se upozorňovat na to, že nejsme na světě sami, ale že za něj jako jediní neseme odpovědnost. Chtěl bych, abychom si uvědomili, že jako druh máme ohromnou moc měnit naši vlastní mysl a svět kolem a že záleží jen na nás, co uděláme. Bohužel nám vážnost situace nedochází. Jako společnosti nám chybí sjednocující vize a směr. I když tahle je zrovna naprosto zjevná: změnit absolutně náš styl myšlení a života, aby budoucnost nebyla totální, ale aspoň menší katastrofa.

Jan Freiberg Narozen 1976, pochází ze Strakonic. Žije v Praze. Vystudoval v ateliéru Fotografie UJEP v Ústí nad Labem. Pracoval jako fotograf a kurátor v Galerii Klatovy/Klenová. Od roku 2010 do současnosti je kurátorem Galerie Na shledanou ve Volyni. Vedle domovských institucí byl v roce 2007 jedním z iniciátorů výstavy Husákovo 3+1 na pražské VŠUP, kde byla rekonstruována bytová kultura 70. let minulého století, anebo kurátorem výstavy z archivu fotografa Ferdinanda Bučiny v Ateliéru Josefa Sudka (2016).


16 – 17

červenec/srpen 2018

OPINION

A N K KAMIL JÁŠA

FILIP ŠENK

SPORTOVNÍ KOMENTÁTOR ČESKOBUDĚJOVICKÉHO DENÍKU A ČESKÉHO ROZHLASU

HISTORIK A KRITIK ARCHITEKTURY A VÝTVARNÉHO UMĚNÍ

Jak vnímáte současný profesionální sport? Nestalo se z této činnosti spíš další odvětví showbyznysu? Vadí vám to? Stalo a vůbec mi to nevadí. Jinak už dnes diváky do hlediště nepřitáhnete. Příkladem by mohli jít dalším klubům třeba volejbalisté Jihostroje ČB. Ti ze zápasů, hlavně z těch v play off, opravdu naprosto cíleně udělali show. To ale přece vůbec nesnižuje hodnotu sportovního výkonu. Navíc se fanoušci opravdu baví. Tím, co se děje na hřišti, ale i tím, co se děje mimo něj. Který sport vás nejvíce baví (hrát/sledovat) a proč? U mě vyhrává volejbal. Odmala jsem ho hrával, prošel jsem všemi mládežnickými složkami tehdejší Škody České Budějce a zahrál si v mužské kategorii prvoligovou soutěž za Plzeň. Tak asi proto. Ale i volejbaloví trenéři se na mě zlobili, že do míče často kopu, takže neméně rád mám fotbal. Škoda, že zápasy Dynama na Střeleckém ostrově jsou často spíš upachtěnou bitvou o body, diváckou show opravdu moc nepřipomínají. Kterého českého sportovního komentátora si vždy rádi poslechnete nebo přečtete? K mým uším stále nejlibozvučněji doléhá z éteru hlas reportéra Českého rozhlasu Radiožurnálu Aleše Procházky. Nikdo jiný neumí říct banální větu tak jako on. Najde si dramatickou epizodu i tam, kde ji my ostatní hledáme marně. Jeho slovní zásoba a neotřelé obraty v živém vysílání pro mne vždy byly nedostižnou metou.

Jak vnímáte současný profesionální sport? Nestalo se z této činnosti spíš další odvětví showbyznysu? Vadí vám to? Otravuje a odpuzuje mě zas a znova sledovat různé aféry boje o zdroje kolem hlavních sportů, i když mi připadají jako nutný důsledek ze řetězu utrženého kolotoče peněz ve sportu. Jako diváka mě štve s tím spojená čím dál složitější možnost sledovat nejžádanější utkání. Který sport vás nejvíce baví (hrát/sledovat) a proč? Jak kde a jak s kým. Obecně basket, fotbal, tenis, šachy, sjezd na lyžích. Dokážu se nadchnout elegancí pohybů Zidana, Henryho, Messiho tak, že se pak půl dne můžu válet po trávě při marných pokusech o napodobení a končit opět zjištěním, že mi to skvěle jde jen bez míče. Stejně tak mě nadchly nečekané a přesné přihrávky Jasona Kidda (zvláště Kenyonu Martinovi a Vinci Carterovi), všuderuce všudenohy Giannise Antetokounmpa, drtivá obrana Kawhi Leonarda a stálicí je samozřejmě zběsilá vůle vítězit Michaela Jordana, zvlášť když u toho uměl vypadat jako motýl nad loukou. Výjimečné nadání a výkony jednotlivců jsou jedna věc, ale na týmových sportech obdivuju kolektivní inteligenci, obětavost pro tým, jakou letos předváděli basketbalisté Bostonu Celtics (zvláště bez Kyrie Irvinga) a jakou Gregg Popovich u týmu San Antonio Spurs dovedl téměř k dokonalosti. Kterého českého sportovního komentátora si vždy rádi poslechnete nebo přečtete? Momentálně u nás nesleduju nikoho pravidelně, protože českého profesionálního sportu vidím málo. Jsem ale vděčným posluchačem nejvtipnějšího komentátora mimo éter: mého bratrance Davida.


E TA PAVEL KORTUS

VOJTĚCH ONDRÁČEK

SPORTOVNÍ KOMENTÁTOR ČESKOBUDĚJOVICKÉHO DENÍKU

SPORTOVNÍ PUBLICISTA A2 A WEBU A2LARM.CZ

Jak vnímáte současný profesionální sport? Nestalo se z této činnosti spíš další odvětví showbyznysu? Vadí vám to? Z profesionálního sportu se stal víceméně byznys. To tak prostě je. Já osobně to beru tak, že to doba zkrátka přináší. Samozřejmě by se mi líbilo, kdyby bylo všechno čisté a rozhodovalo se vždy jen na hřišti, ale v profi sportu jsou peníze na prvním místě.

Jak vnímáte současný profesionální sport? Nestalo se z této činnosti spíš další odvětví showbyznysu? Vadí vám to? Moderní sport považuji za nejlepší pitevní stůl pro pohled do útrob dnešní společnosti. Kde jinde se zcela nestydatě staví na odiv nacionalistický šovinismus v podobě zcela směšného uctívání hymny, národní vlajky, elit v lóžích a bezejmenných mas v hledišti. Kde jinde najdeme krystalicky čistý rasismus, ať už v podobě opičích skřeků z hlediště, nebo analytické eugeniky z úst komentátorů, kteří adorují černochy jako bohem nadané nadlidi. Kde jinde by člověk pohledal dokonalejší proměnu člověka ve zboží, než když se hráči prodávají z klubu do klubu jako otroci na dražbě, v masmédiích nahradili hvězdy rock´n´rollu a pro děti jsou vzorem vtěleným do dresů ušitých v bangladéšských sweatshopech. Ale za skutečný majstrštyk považuji schopnost sportu pod pláštěm popracovní relaxace vnutit lidem brutální pracovní zápřah ve jménu maximalizace výkonnosti a masochistické devastace vlastních těl, v němž nabývá pojem sebevykořisťování podoby dokonalosti. Pro to vše jsem za současnou podobu sportu vděčný, protože žádná jiná sféra života neukazuje všechny hříchy dneška v tak neskutečně naivní a zábavné formě.

Který sport vás nejvíce baví (hrát/sledovat) a proč? Nejvíce sleduji hokej, tenis a motoristický sport. Hokej je dynamická hra, kde se pořád něco děje. U tenistů obdivuji hlavně techniku jejich hry. A motorismus, to je adrenalin. Sám si nejraději zahraji právě tenis nebo fotbal. Kterého českého sportovního komentátora si vždy rádi poslechnete nebo přečtete? Nejraději poslouchám sportovní komentátory z České televize. Řekl bych, že jsou profesně na nejvyšší úrovni. Robert Záruba za hokej nebo Jaromír Bosák za fotbal, to jsou skuteční profíci. Ale i Michal Dusík, Marek Svačina, Tomáš Jílek a další.

Který sport vás nejvíce baví (hrát/sledovat) a proč? V obou případech jsem už (asi definitivně) zakotvil u fotbalu. V praktické formě navazuji na dětství prokopané na asfaltovém plácku za barákem a užívám si ve svých letech fascinaci toho, co tělo dělá samo s balónem navzdory myšlenkovým představám, co by dělat mělo a mohlo, což platí stejně tak i o spoluhráčích. V rovině sledování všech spektakulárních show od Ligy mistrů až po druhou českou ligu mě pořád nepřestává udivovat, jak se v devadesáti minutách dohromady kloubí nekonečná nuda s řídkými momenty překvapení. Kterého českého sportovního komentátora si vždy rádi poslechnete nebo přečtete? S velkou dávkou nadsázky sportovního redaktora České televize Davida Kozohorského, který se svých hostů ptá, aniž by dokázal položit otázku.


URBAN LIFE

MAGIC: THE GATHERING

ANEB SPORT UŽ NENÍ JEN KOPÁNÍ DO MÍČE

18 – 19

červenec/srpen 2018

Martin Dvořák

J

e pátek, chvíli před 17. hodinou. Na dvorku u klubu MC Fabrika postává hlouček kuřáků ve věku 20 až 30 let, některým je možná trochu víc. Už zdálky je vidět, že živě hovoří a poněkud nervózně přešlapávají na místě. Není to nervozita z alkoholu. Naopak, hlavu mají úplně čistou a živě rokují. „Jakmile máš v balíku čtyři Hazorethy, tak to končí všechna prdel,“ pronáší ohnivě jeden z diskutujících. Když člověk zajde dovnitř do hospody, uvidí a uslyší ještě víc. U některých stolů

sedí hloučky dalších lidí, na stole mají rozloženy barevné karty, kostky, někdo papír a tužku, občas někdo z batohu vytahuje velkou krabici od bot naplněnou dalšími kartami. „Jako já měl manabázi jako hovado, takže každou druhou hru jsem toho Zacamu dostal na battlefield, s tím tramplem nemohl protivník nic udělat...“ říká nahlas a živelně mladík, jenž zde platí za jednoho z největších borců. V rohu místnosti je malý koutek z pultu, na zdi visí pár hloubkově úzkých poliček, vedle je velká chladící skříň na nápoje, která je ale naplněná barevnými

krabicemi (pochopitelně plnými nerozbalených karet), nechladí a je na ní připevněn masivní visací zámek. To už přichází Láďa, hlavní organizátor toho všeho a duchovní otec těch, kteří se pátek co pátek a o sobotách ve Fabrice scházejí, aby změřili síly ve strategickém uvažování, schopnosti efektivního rozhodování a analytického myšlení nad bezpočtem karet, které se během hry vyloží na stůl. Místní oficiální buňka sběratelské karetní hry Magic: The Gathering (MTG) je připravena k dalšímu vzájemnému klání v této vysoce nevšední hře.


Karta vedle karty, ale karban to není Nejde však o mariáš ani o žolíky. Hra MTG letos oslavila 25 let své existence, což je způsobeno jednak popularitou této karetní hry, zároveň také tím, že hra se neustále vyvíjí a proměňuje. Oproti klasickým karetním hrám se MTG odlišuje tím, že párkrát za rok vychází nová sada karet, přičemž každá karta má nějakou odlišnou funkci, schopnost. Protihráči ve hře představují čaroděje, na začátku hry má každý dvacet životů a cílem hry je toho druhého dostat na nulu. To lze provést kartami, z nichž některé reprezentují nestvůry, jiné kouzla, další zase artefakty či vlastněné území, díky němuž můžete konkrétní karty vykládat. Protože každá karta je jiná, každá má ve hře odlišnou sílu a některé karty s jinými kartami vytvářejí silné kombinace, půvab MTG tkví v tom, že strategií pro boj existuje bezpočet, každý si může vymyslet zcela individuální způsob hry, jenž pak konfrontuje se strategií balíčku soupeře.

Spíš než o princip pokeru aj. jde o princip šachů. Hra se mění z minuty na minutu, mentální vypětí v obzvláště vzrušujících fázích hry je překvapivě extrémní. Tato hra, byť se u ní sedí, velmi unaví. To je ovšem ta hlavní přidaná hodnota, že nejde o žádné leháro, ale o „čest a slávu“. Nepřekvapí tedy, že sportovní aspekty, nad nimiž třebas u šachů nikdo nepochybuje, jsou bytostně vlastní i MTG.

Kde je Sparta? MTG má svou profesionální komunitu nejen u nás, ale po celém světě. Každý rok se koná klání na mistrovství světa, dalších turnajů se po světě konají stovky a tisíce. Ve hře se točí velké peníze, emoce jdou ruku v ruce s tím, jak se soupeři snaží navzájem přechytračit. Hra má svůj vlastní, specifický slovník. Citace uvedené na začátku tohoto textu nejsou prázdnými frázemi, ale výroky, které svou závažností hrají v daném kontextu stejnou roli jako Zárubovo „Ivan Hlinka na přesilovku nasadil Dopitu, Reichela a Růžičku“. Sport už v 21. století není jen o kopání

do míče a házení oštěpů, je též o přemýšlení. U MTG si navíc můžete dát i pivo. Který fotbalista tohle má? Jak říkal Mark Renton v prvním dílu Trainspottingu: „Svět se mění, drogy se mění, dokonce i muži a ženy se mění…“ U máločeho to v posledních letech platí tolik jako u sportu. Do kurzu se dostávají počítačové hry, které brzy budou nejspíš i olympijskou disciplínou. Podvody, korupce a falešnictví klasické sporty deklasují na úroveň černého obchodu s alkoholem. MTG a podobné záležitosti si svou cestu k opravdu masové popularitě ještě stále prošlapují. Ty současné miliony diváků a hráčů už však neplatí za nerdy, ale za kompetentní fanoušky kompetentní platformy pro nové druhy klání, jež by ani v antickém Řecku nepohořely. Zda jde o vývoj, či degeneraci, možná není ta nejdůležitější otázka. Závažnější je ptát se, jestli to (post)moderní společnost vstřebá a jestli to bude uznávat za smysluplnou činnost, když předsudky vůči hraní her pořád spíše přetrvávají. Přitom když někdo pokládá pražskou Spartu za náboženství, tak se nad touto stejně bezvýznamnou formou „zábavy“ nikdo nepozastavuje.


BUDĚJCKÝ

4ky

Hostinec U Handlíře

20 – 21

červenec/srpen 2018

WILD LIFE

Antonína Janouška 9

Cyril Nováček, Ricardo Picante

S

pokojeně rachtající jednadevítka diesel, dýchavičné funění rezonující v pozvolně se plnícím nitru nafukovací matrace nebo zasyčení doprovázející penetraci nachlazeného plechu. To je ten správný základ pro sound of summer, respektive sound letních dovolenek, no ne?! Jakej pak Vivaldi, kor když povětšinou ve Four Seasons stejnak nebydlíme! Ještě bychom ale měli dodat šelest knižních stránek. Taková Hlava 22 nebo jakékoliv dílo od Hemingwaye přeci nesmí chybět na žádné dece, ať je zrovna na Makarskej příliv, nebo odliv. Dovolenky totiž slouží jako čas pro smazání restů vůči sobě samotným, jak se obvykle před prázdninami píše v Marianne nebo v časopise Moje psychologie. Celá Marianne může jít ovšem do prdele, jelikož Frisco i Kozlík jedenáctka halt na sluníčku najebávají poněkud více, než se může zdát. Takže se pak musíme spokojit s duševní intervencí v podobě chlastem zasmrád-

lého bookletu a se standardní výmluvou na přehršle osob k zapamatování a velmi popisné pasáže příběhu. A zrovna, když člověk potřebuje alespoň jednou v roce úplně vypnout, co? Ti pisálci, ty vole… Abychom vás alespoň částečně ušetřili morální kocoviny, že jste během letní pauzy nenačetli zhola nic kvalitního, připravili jsme pro vás i během teplot dramaticky atakujících 25 °C reportáž z krajiny stále více exotické, v restauratérské mapě zakreslené jako hospodský čtyřky. Tentokráte jsme se v Budějcích rozhodli zabrousit do poklidné čtvrti Mladé a vybrali si jako bod našeho vysoce odborného zájmu Hostinec U Handlíře. Jelikož je toto vydání Mlíka a medu zaměřené na sport, držíme se konceptu, v odpoledních hodinách naskakujeme na pennyboardy (takovej ten skejt pro invalidní seniory nebo gaye z povolání) a podél železnice uháníme do zástavby rodinných domků. Hostinec sídlí v jednom takovém, zánovně omítnutém a s připevněným, sví-

tícím géčkem na čelní zdi, které nahradilo ceduli s nakresleným koníčkem. Dveře jsou dokořán, vstupujeme do potemnělé dlouhé místnosti elkovitého tvaru a bereme místo hned u vchodu, kde příjemně pofukuje. Přítomno je několik štamgastů, kteří řeší cosi důležitého a našeho příchodu si ani nevšimli. Výčep je uprostřed nejdelší části místnosti a má jakousi backstage oddělenou závěsem, kde aktuálně paní vrchní něco přerovnává, což nám poskytuje ideální okamžik na již standardní očumování. Palubky na zdech nás těší, fortelné stoly připravené na regionální soutěž v páce taktéž. Na zdech visí sponzorské blbosti, které se tváří jako starožitnost, to už nás zas tolik nebere. Ze stropů ční vrtule. Sice také novější kousky, ale jsme s nimi v míru. Vládkyně čepu se vynořila zpoza závěsu a s milým úsměvem nás vítá a nabízí nepasterizovaný Gambrinus, Plzeň nebo dvanáctku z Popovic. Volíme Kozla. Naše objednávka jemně rozčeřila zapálenost místních bardů do diskuse, kýváme


na sebe, zdravíme. Chlapci se ovšem zase pouštějí do hovoru. Probírá se tuze národní sport, totiž chataření. Jedním očkem chlapci ale koukají na plazmu v rohu místnosti, kde běží Prostřeno, což je poslední roky Liga mistrů pro sociopaty, kteří by to jednou moc chtěli dotáhnout až do Výměny manželek nebo do Máte slovo, tedy na pomyslný Olymp čůráctví na televizních obrazovkách. Nese se nám pivo. Krásně orosené, v bytelných půllitrech. Hned po prvním doušku cítíme skvělý říz a sílu nápoje. Velkopopovická dvanáctka je dobře načepovaná, nachlazená a očividně je o ní i dobře dbáno. Při pohledu na kolegy v místnosti už jen tím, že je zde pivem oblíbeným, a má tedy dostatečnou výtoč. Neskrýváme malé a zároveň milé překvapení. Přeci jen šla úroveň Kozla v poslední době dolů jako rating českýho fotbalovýho nároďáku. U Handlíře naštěstí ale kvalita piva dává spíše vzpomenout na Euro v roce 2004. Na dobu, kdy byl svět v pořádku nejen v Globusu a kdy někteří členové redakce poprvé prožili sexuální střet. Jó, holt vzpomínky na rozdíl od holek zůstanou. Vánek od dveří nám laská kotníky, a protože jej chceme pocítit i na zbytku našich tělíček rozjařených po spanilé jízdě na gejbordu, vycházíme zkontrolovat předštrýtí. Za poměrně krátký časový úsek se nakupily skládačky opírající se o ceduli před přízemními garážemi a nám tak dochází, že jsme v družném rozhovoru opomněli příchod dalších hostů, kteří se trousili kamsi do zadních

částí tohoto malebného prostoru. Nyní si všímáme příchodu nového hosta, později se dozvídáme, že jde o jednoho ze štamgastů. Nejedná se však o zástupce z čeledi homo sapiens či homo kokotus, nýbrž o zrzavého kocoura, který zprvu nesměle nakukuje zpoza zápraží do šenkovny. Kočičky máme rádi, hladíme jej. Je přítulný jako dívka s falešnou kabelkou Michael Kors v Maximu, když před ní některý z tamních šviháků zamává pětistovkou od mámy. Po chvíli nejistého přešlapování vchází zrzek dovnitř a milá paní výčepní mu přináší misku se zbytkem masa od oběda. Lada hadr. Když slyšíme slovo oběd, napadne nás se optat, zda by se něco našlo i k večeři. Nabídka brambůrků, arašídů a utopence nás sice úplně nepotěší, na druhou stranu jsme sem přišli na pivo a najíst jsme se měli doma. S díky odmítáme a objednáváme si další pivo. Jelikož se chceme aklimatizovat jak Rakoncaj, další téma rozhovoru nacházíme ve fenoménu chataření, zahrádkaření, sekání trávy apod. Nejsme sice Přemek Plovoučka nebo Nesmrtelná teta Bohdalová, abychom o tom dokázali hovořit 50 let, nicméně nějaký čas nám to zabere a vlastně se oba shodujeme, že hlína za nehty, případně vysetá sazenička ředkvičky může být zatraceně sexy. Holt jsme kluci, kteří měli to štěstí a žili v době, kdy se chodilo kopat za barák, když nebyl Rosťa doma, zazvonilo se na Péťu, a když se řeklo v pět na reguli, v 16:45 tam byla většina. To není jako ty mladý dneska a ty jejich nojbůky.

U Handlíře ale nejsme proto, abychom plakali nad rozlitým dětstvím dnešních přetechnizovaných dětí, a tak se zvedáme a jdeme zkoumat prostory do téhle chvíle nám ukryté. Projdeme hospůdkou a vcházíme do jakési kryté předzahrádky, z které vede cesta na velký a prostorný dvorek. Usedáme na plastové židle a pokládáme imaginární zápisníky na plastový stůl. Před nesvítícím sluncem nás chrání slunečník, jehož rozměr si nezadává s rozměry velkého vápna, takže vám i v těch slunečně nejexponovanějších dnech nehrozí polibek vitamínu D. U vedlejšího stolu probíhá vášnivá debata na téma, zda byl lepším boxerem Ali, nebo Tyson. Při pohledu na debatující usuzujeme, že asi chlapi ví o čem mluví, neb jejich paže vypadají, že by v pohodě složily dva pytle brambor nebo manželku. Cítíme se bezpečně a objednáváme si poslední pivo, u kterého ještě nastíníme vyřešení hladomoru a deportaci klanu Štikových kamsi za Ural. S úsměvem a griotkou na rtech se loučíme v potemnělém prostoru s milou paní vrchní, necháváme tuzér a stoupáme si na prkna, co neznamenají svět. Cestou na ubikace ještě zkontrolujeme, zda se u Havla pořád čepuje výtečný Samson. Čepuje. S blaženými úsměvy si podáváme ruce jak Mirek Dušín s Jarkou Metelkou a tušíme, že i přes umístění Handlíře až za kolejema si tam zase někdy najdeme cestu. Zkuste to i vy, třeba místo projížďky na gejlajnech po syflostezce na Hlubokou.


JAK TO S TĚMI STAR WARS BYLO?

GEORGE LUCAS. ŽIVOT STVOŘITELE STAR WARS

Brian Jay Jones Paseka 2017, 560 stran

Martin Dvořák

22 – 23

červenec/srpen 2018

LITERATURE

Lucas četl knihy, sledoval filmy, ukládal do paměti detaily a části, které se mu líbily, a ostatní vyřazoval. ‚Zkoumal jsem dětské filmy a to, jak fungují, i jak fungují mýty,‘ řekl, ‚a pozorně jsem hledal elementy, díky kterým jsou úspěšné filmy v pohádkovém žánru. Zjistil jsem, že mýtus se vždycky odehrává za kopcem v nějaké exotické vzdálené zemi. U Řeků se Odysseus vydal do neznáma. U Američanů to byl Západ… Poslední zbývající místo »za kopcem« je vesmír.‘“ Otec zcela zlomového popkulturního fenoménu, George Lucas, letos v květnu oslavil 74. narozeniny. Čili nepřekvapí, že o jeho životu a díle už bylo popsáno několik vagónů papíru. Jeden z posledních zářezů v této plejádě textů představuje kniha, kterou napsal v Česku téměř neznámý biografista Brian Jay Jones (narozen 1967), jenž si vysloužil ostruhy v roce 2013 biografií Jima Hensona, amerického loutkoherce proslaveného zejména jako tvůrce The Muppets. Co je třeba zdůraznit hned na začátku,

Jones udělal skvělou práci, na níž bych chtěl podtrhnout zejména dvě skutečnosti. Za prvé: jeho práce se zdroji a bibliografická základna informací, z nichž Jones vycházel, je naprosto dechberoucí a nebývale skvěle protříděná. Každá informace má ve výkladu svou platnost, nic není navíc, což je při rozsahu pěti set stran celé knihy až šokující. Za druhé: Kdokoliv, kdo se dokázal vymanit z područí Star Wars a zajímal se o Lucasovu osobu a dílo před jeho přelomovým filmem, ten ví, že Lucas začínal jako poměrně vizionářský tvůrce, jenž vždy snil o natáčení experimentálních uměleckých filmů – jeho filmová kariéra před uvedením Star Wars je v určitých ohledech mnohem zajímavější, a to Jones dokázal ve své knize přesvědčivě ukázat. Například Lucasův první celovečerní snímek THX 1138 z roku 1971, jemuž je v knize věnován nemalý prostor, dodnes budí silné emoce, podstatně závažnější, než jaké budí třeba Star Wars. Hvězdné války zcela změnily svět populární kultury, filmového byznysu a též ovlivnily na několik desetiletí trikovou sféru světové kinematografie. Jones se však

O POLITICÍCH, MAFIÁNECH A ŠPIONECH

NEPOHODLNÝ AGENT. ROZHOVOR S KARLEM RANDÁKEM

K

Jaroslav Spurný Paseka 2018, 232 stran

Ondřej Selner

olem týdeníku Respekt se sdružují poctiví a kvalitní publicisté. Důkazem toho může být i letošní ročník literárních cen Magnesia Litera, který byl

jako biografista nejpečlivěji věnuje skutečnosti, že Lucas si kvůli nim dost zkusil. Ostatně jeden z druhů filmové „revoluce“, kterou Lucas odstartoval, vzešel právě ze skutečnosti, že po natočení prvních Star Wars Lucas zcela zavrhl tehdy zavedený princip fungování hollywoodských studií. Pokud přes něco opravdu nejel vlak, pak přes to, že Lucas chtěl (a potřeboval) mít nad svými filmy naprostou kontrolu a tomu obětoval cokoliv. V období tvorby původní trilogie dokonce i rodinný život. Jonesova biografie není určena fanouškům Star Wars a ničeho jiného, je věnovaná fanouškům Star Wars, které zajímá i něco navíc – takovým čtenářům se otevře netušený svět, který za celou ságou stojí, a mechanismy, kvůli kterým Lucas dodnes platí za někoho důležitějšího než pouhého obchodníka s hračkami. Málokterý americký režisér dosáhl takového úspěchu jako Lucas, z určité perspektivy vlastně žádný, pouze on. Jones dovede čtenáře vést po cestičce, která k tomu vedla, rekonstruuje každý, i na první pohled bezvýznamný kus skládačky. A přitom sebe jakožto vedoucího dokáže zcela upozadit.

ve znamení docenění novinářské práce právě této redakce. Ceny si totiž odnesli hned dva redaktoři časopisu – šéfredaktor Erik Tabery (kniha roku Opuštěná společnost) a Marek Švehla (objev roku Magor a jeho doba). Třetí knihou vzešlou z kolektivu

Respektu, která možná zabojuje o cenu v příštím ročníku, ale s pravděpodobností rovnající se téměř jistotě se zařadí po bok dvou zmiňovaných titulů co do erudovanosti a odvedené práce, je novinka Jaroslava Spurného. Ten pořídil rozhovor s Karlem Randákem, bývalým policis-


tou a vojákem, který v 90. letech působil v civilní rozvědce a v roce 2004 se stal jejím ředitelem. Spurný už v předmluvě naznačuje, rozhovor s osobností opředenou mnoha legendami se ponese v poloze detektivního vyšetřování: „Podrobně jsem se ve svých textech těmito tématy zabýval, ale jméno Karla Randáka se v příbězích objevovalo jen mlhavě, jako kdyby pořád někde v povzdálí. Vůbec mi nebylo jasné, jestli je rozhodující figurou, nebo nedůležitým úředníkem na důležitém postu.“ Publicista Spurný pátrá po tom, kdo je Karel Randák, a postupně si obraz díky až enormní znalosti místního před- i porevolučního kontextu snaží formovat tak, aby nakonec došel k tomu, že jednoznačná čitelnost je v podstatě nedosažitelná. Čtenář mezitím získává spoustu informací o osobnostech na těch nejvyšších postech veřejného života (za všechny Marek Dalík, Stanislav Gross, Petr Kellner, Ivan Langer, František Mrázek, Vratislav Mynář, Petr Nečas, Martin Nejedlý, Ivo Rittig, Vladimír Špidla či Andrej Babiš), ale především velmi plastickou představu o tuzemské politicko-společenské kultuře, nebo lépe řečeno nekultuře. Ta vyvstává velmi intenzivně také díky otázkám, které uvádějí do souvislostí. K pochopení širšího kontextu ale vedou zejména Spurného dobové článkové vstupy, jež vytvářejí mapu pro celistvou interpretaci celého diskurzu. Obraz, který se konstruuje, je samozřejmě tristní. Poukazuje nejen na nefunkčnost a nespolehlivost napříč politickým spektrem, ale také na totální paralýzu mnoha institucí, které by měly fungovat jako záchranné brzdy (což je poměrně děsivé). A také na absolutní nekompetentnost osobností, jež svými rozhodnutími zasahují do osudů milionů lidí. Nepohodlný agent je formálně velmi pečlivě odvedenou záležitostí, jež vyniká bezchybnou znalostí kontextu, překvapí širokým polem záběru a potěší dobovými články. Přínosně hodnotím i retrospektivní kompozici, díky níž obsahuje text i jistý element gradace (teprve v samotném závěru se čtenář dostává k těm nejaktuálnějším kauzám a záležitostem, např. ke kauzám Andreje Babiše nebo lidem kolem prezidenta Zemana). Rokovat nad negativitou obrazu, kterého se čtenáři dostává, je samozřejmě zcela zbytečné. Stejně tak jako v případě Opuštěné společnosti je i Nepohodlný agent zrcadlem určitého dobového výseku, jehož následky teď prožíváme. Ve finále však záleží pouze na společnosti samotné, bude-li je tolerovat.

ANKETA Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

Veronika Faktorová literární historička

Anna Bolavá nezklamala ani napodruhé. Jestli její prvotina Do tmy byla prozaickou večerní ňamkou, nový titul Ke dnu je opulentním obědem – zasutá traumata a vnitřní běsy, ztráty rozumu i citu, snahy o nové začátky a o to děsivější konce, nuda i peklo maloměsta, přízemní, fantaskní i morbidní v jedné linii, a to vše obklopeno mlhou hustou tak, že by se dala krájet... Možná někoho zklame lehce sentimentální závěr, ale velká vyprávění nakonec nemusí nutně končit bez naděje.

Marcel Juránek vedoucí oddílu kopané TJ Čechočovice

V duchu tématu tohoto čísla mohu do ankety odpovědět, že hodně zajímavá knížka je nedávno vydaná publikace vzpomínek hokejového rozhodčího Milana Mináře. Vydala to Česká televize, tedy jediná televize, kde se dá sport sledovat, aniž by se někomu chtělo blít. Minář není úplně známé jméno, pokud nejste přímo fandy českého hokeje, ale jeho život byl dost zajímavý. Třeba seděl v lochu, dlužil strašné peníze, spousta hráčů ho dost štvala, ale byl to prostě profík. Jako aktivní sportovec vím, že rozhodčí dělá půlku zápasu; sice mluvím o fotbalu, ale hokej přece nemůže být jinačí. Rozhodčí bývají magoři, ale v tom dobrém slova smyslu.

Petra Lexová historička umění, kurátorka

V minulém roce vyšla v novém vydání legendární kniha Itala Calvina Když jedné zimní noci cestující z roku 1979. Calvino spolu s Umbertem Ecem patřili k představitelům italské postmoderní literatury a znát je to i na zmíněném románu. Kaleidoskop rozdílných příběhů spojuje hlavní postava románu Čtenář, který se po dočtení první kapitoly snaží přes kolotoč událostí neúspěšně dobrat jejího konce. Calvinův román vypráví o samotném čtenářství a velmi vtipně ironizuje komplikace, které jej provázejí.


DRINKING CZECH BEER:

24 – 25

červenec/srpen 2018

OPINION

AN INVESTIGATION OF THE CZECH NATIONAL SPORT Tom Czaban Lenka Pužmanová

Do you like Czech beer?” If I had a dollar for every time a Czech person asked me that then I’d be a millionaire. Realistically, the only way to answer is: “Yes, I like Czech beer,” which means it is a conversational dead end. With that in mind, I decided to educate myself on Czech beers to see if there might be something more to say. Or, as one of my friends put it: “To pretend an evening of drinking is a piece of investigative journalism.“ With 11 Czech beers to choose from, Klub malých pivovarů in České Budějovice seemed the ideal laboratory for the experiment. Arriving with some friends, I decided to work my way through the beer list, starting at the top. Realizing I could sample more beers if I drank smaller ones, I put in my first

order with the barman. When I asked for a “small” he raised his eyebrows as if there was something wrong with me: I may as well have ordered a pina colada with a little umbrella in it – it would have been equally as demasculating.

The Investigation Begins The first beer was called Jílovice, which is brewed 20 km from Budějovice. As I took my first few sips, someone asked what I planned to write about it. In that moment I realized the investigation might be doomed: I have been chugging down beer since I was fourteen, but not once have I tried to define it. And, as it turns out, trying to describe beer when you have no education in brewing beer is much like trying to describe gravity when you have no education in physics. I relayed this to my friends, but they

said I was wrong: Apparently it is possible to describe beer, but it is not possible to do so without sounding like a pretentious beer snob. “Why don’t you try to describe the colour?” one suggested. I looked at the Jílovice, “It’s yellow,” I said. “Nah,” said someone else, “it’s golden.” “Nah,” said a third. “It’s muddy beige.” Now I really knew the investigation was doomed: How was I supposed to evaluate Czech beer when I couldn’t even be 100% sure of the colour? Putting this to the back of my mind, I ordered a Dobruška, which came from East Bohemia and was slightly stronger. Taste-wise, the only thing I had to say about it was that I preferred the first one. “Yeah, but you’re bound to think that,” said one of my friends. “The first beer always tastes the best.” He was right of course: In order to do this properly I ought to clear my palate. A quick Google search revealed that between tasting beers it’s best to gargle water. Unfortunately that was out of the question: I already looked pathetic


drinking small beers; there was no way I was about to start ordering glasses of water in between. Whilst drinking my third beer (Prachatice), one of my friends tried to help out. “I like this one,” he said. “It’s hoppy.” “It’s beer,” another shot back, “all of them are hoppy!” “Alright,” said the first, “how would you describe it?” The second took another sip, “It’s chocolatey.” “Chocolatey! Is that because you’ve just eaten chocolate?” “Alright. It tastes tropical, like my first Brazilian girl.” “Your ‘first’ Brazilian girl? You’ve never had any Brazilian girl!” “Yeah, I know, but it sounded good, didn’t it?” Paper still empty and pen still full, I ordered another beer. This one was called Chotěboř, and though I asked for a small, the barman brought me a large. He said it was a mistake, but I’m sure it was because he had decided that watching a man drink a small beer went against everything he stood for. I drank this one quickly and moved onto the fifth and sixth (Kocour ležák and Něžný barbar). I can’t remember how either of these tasted, because I was deeply involved in a conversation about why it is best to kill yourself before you get old. I know we talked about this, because one of the very few notes I made that evening was: “Kill yourself before you get old.” Clearly I’d thought this was such an innovative idea that I ought to write it down in case I forgot. The next beer was called Bakalář medový, and even though I was drunk I didn’t like the taste. I passed it around and the others agreed, so we informed the barman. He wasn’t surprised: “Yes,” he said. “With this variety of beer there is something wrong. Shall I take it away?” “Let’s not be too hasty,” said one of my friends, grabbing the glass and finishing it off.” By this time I was feeling ropey, so it seemed fitting that I’d just ordered a beer called Bipolar. As I slumped back in my chair to drink it, another friend arrived. He announced that I wouldn’t get through all the Czech beers so he would try one for me. He selected Krkonošský medvěd (a beer I had been avoiding because I was unsure of how to pronounce it), and proceeded to sip it in a similar fashion to the way I had sipped my first. “It’s a refreshing summer beer,” he remarked. “Do you feel refreshed?” laughed another. “Yes,” he replied. “I feel refreshed. It’s fruity with an interesting tail.” For this analysis he received a lot of abuse – confirming that it is impossible to describe a beer without sounding pretentious. After this we moved into town to see what other Czech beers Budějovice had to offer. Unfortunately my notes from that point onwards are non-existent. I do, however, remember finding a bar that served Jílovice, ordering it, and then proceeding to tell anyone who would listen it was the best beer in the Czech Republic (as if I had tried them all).

The Investigation Concludes I felt so horrendous the next morning that I may as well have actually tried all the beers in the Czech Republic. Feeling low, I asked a Czech friend if there were any traditional Czech hangover cures I might try. “I usually drink a Pilsner,”

he advised. “The beer?” I replied. “Yep.” “I don’t feel like another beer right now, is there anything else?” He thought for a moment and then recommended Samaritan. When I discovered this was sold in a pharmacy and not a pub, I decided to give it a try. At the pharmacy, I asked for Samaritan and received a look of pity in return. Then I was handed a small box that looked like it had been made during the second-world-war. Even in my dazed state it struck me as remarkable that a product could remain so untouched by the modern world. Purchase made, I stuffed it into my pocket and wondered if I would manage the three-minute walk home or whether it might be best to give up early and throw myself underneath the bush outside the pharmacy instead. Safely back at my flat, I opened the archaic box to discover that Samaritan is the Czech equivalent of alka seltzer – a fizzy powder that you add to water (hangover cures are easier to describe than beer). After two glasses of this, my senses began to return. Feeling grateful, I looked at the strange little box again. In that moment, two things occurred to me. First, how had I never heard of this stuff before? And second, maybe the investigation hadn’t been a complete waste of time after all, because the next time someone asked me the inevitable question I would have something additional to say: “Yes, I like Czech beer,” I plan to reply. “And I also like Samaritan.”

inzerce


TOP 5 ČB:

BEZLEPKOVÝ PRŮVODCE PO GALAXII

26 – 27

červenec/srpen 2018

TOWN

Přínos, nebo omezení? Každý člověk, který trpí alergií na lepek, lépe řečeno nesnášenlivostí lepku, vnímá svůj „handicap“ trochu jinak.

N

ěkoho mohou iritovat neustálé potíže při stravování na cestách, jiného zas špatná dostupnost různých produktů. Na čem se však shodne naprostá většina, je vysoká cena bezlepkových surovin a celkového stravování. Zajisté největší šok zažijí nováčci, kterým byla celiakie (jak se alergie odborně nazývá) diagnostikována, jelikož z valné většiny naprosto samozřejmých potravin se najednou stane „zakázané ovoce“. Než se tedy rozhodnete hledat nejbližší laso, kterým si hodíte smyčku kvůli tomu, že se vám právě rozpadl svět před očima, doporučuji dříve navštívit následující místa, kde svou alergií rozhodně trpět nebudete. BISTRO MAGDALENE (Františka Ondříčka 52) Pokud vyhledáváte místo pro skutečný kulinářský zážitek, neváhejte navštívit srdce budějckého sídliště Vltava. Ano, i v takovém Mordoru se dá najít kvalitní bistro s ještě kvalitnější kuchyní. A bezlepkáři zde

rozhodně trpět nebudou, jelikož mají na výběr širokou škálu pokrmů od grilovaných mas přes saláty až po dezerty, takže ideální místo na lepší oběd či večeři.

Dan Podroužek Fér Café

která kromě naprosto božského míša dortu nabízí i skvělé snídaně nebo obědy.

RESTAURANT HONNER (Lidická 445/64) Obdobou vltavské Magdalene je i restaurace Honner, nacházející se až na druhém konci města na Lidické třídě naproti pivovaru Samson. Bezlepková nabídka je zde snad ještě bohatší, jelikož lze vybírat navíc i z různých druhů ryb. Výborné jídlo doplňuje navíc skvělá atmoška, za kterou se sem ještě budete rádi vracet.

HADOG (Husova 16) Bezlepkový burger? Ano, i to lze jakožto celiak zažít. A nemusíte chodit ani do nejbližšího mekáče, protože pravou Ameriku zažijete právě zde. Veškeré burgery je totiž možné připravit v bezlepkové variantě, která je upgradovaná o bezlepkovou bulku. Takže proč si sedat s čízem v ruce někam na hulváta v IGY, když máte možnost poznat pravou americkou hospodu právě tady?

F CAFÉ CLUB (Kněžská 411/6) V dnešní době snad neexistuje snazší úkol než najít dobré kafe v centru Budějc. Najít však kromě kvalitní kávy navíc i dobrý „glutenfrý“ zákusek však vyžaduje trochu trpělivosti. A příležitost vyzkoušet právě tuto kombinaci budete mít v klubu F café, kde ve stejné budově sídlí Jihočeská filharmonie. Z původního lehce zahuleného pajzlíčku se vyklubala fajnová kavárna,

FÉR CAFÉ (Česká 153/38) Velmi příjemnou kavárnu lze navštívit na Piaristickém náměstí. Kromě pestré nabídky různých bio limonád, čajů, kávy nebo jiných nápojů lze ochutnat i nepřeberné množství bezlepkových dezertů, které se navíc i čas od času obměňují. Pokud tedy chcete trochu zbrzdit a dopřát si poněkud zdravější jídelníček, je toto místo právě pro vás.


PLÓVA A ČASOPIS KLEPY

N

ejsem si jist, zda mezi jihočeskými občany panuje všeobecné povědomí o tom, že v Českých Budějovicích v letech 1940 a 1941 existovala židovská plovárna. Přitom nešlo jen o koupání, ale postupně se pruh pronajatého pozemku mezi Voříškovým dvorem a řekou zvelebil natolik, že zde bylo možné provozovat volejbal či kopanou. Poloha plovárny nacházející se vedle Voříškova dvora pod železniční tratí (zrušena v 60. letech, o něco níže zde nyní vede ul. Strakonická – viz výřez z fotografické mapy), není náhodná. Nacisté povolili místo za městem se značně špinavou vodou, neboť již prošla celým městem. I tak se projevovala perzekuce: Koupat se po Židech ve vltavských vlnkách by bylo pro tehdy vládnoucí garnituru města z rasových důvodů nepředstavitelné. Záhy po vzniku koupaliště se díky jednomu z řad českobudějovické židovské mládeže Rudolfu Stadlerovi (z Terezína transportován do Osvětimi, zemřel v únoru či březnu 1945 při stavbě silnice v okolí Litoměřic) rozběhlo vydávání časopisu Klepy. O jeho úzkém sepjetí s děním kolem plovárny svědčí jeho původní název Klepy z židovského koupaliště. Tehdejší aktivity místních mladých osob, perzekuovaných pro svůj původ, lze považovat za fenomén, jenž přesahuje lokální rozměr. Časopis Klepy vycházel v letech 1940 až 1941 s třítýdenní periodicitou. Vydavatel Rudolf Stadler vydal dvacet čísel, jeho následovníci pak další dvě. Dohromady se jedná o 403 stran strojopisného periodika, které existovalo pouze v jednom exempláři a kolovalo mezi čtenáři, kteří měli možnost časopis v závěrečné anketě hodnotit. Patricia Tošnerová shromáždila rovněž na základě informací od pamětníků vzpomínky na autory článků, jejich základní životní údaje, včetně šifer a přezdívek, pod nimiž publikovali. O návštěvnících plóvy a dění na ní si tak lze udělat velmi dobrou představu. Na žádost čtenářstva je od 9. čísla zavedena v časopise Klepy sportovní rubrika, kterou obhospodařuje Uli. Rudolf Ullmann (zahynul; z Terezína transportován do Izbice již 27. 4. 1942) byl vyhlášeným sportovcem. První příspěvek rubriky je věnován dějinám židov-

ského sportu, mj. rovněž antickým židovským aktivitám. Např. gladiátorství bylo dle Talmudu velmi důrazně náboženskými autoritami zatracováno, na rozdíl od plování. V 10. čísle je popsána historie kopané a dále ideální sestava fotbalistů židovské plovárny, prý velmi silná. Ve snaze jít proti stereotypům napsal Viktor Stein (přežil; jako míšenec nebyl deportován) do 15. čísla článek o vynikajících evropských židovských závodnicích a hráčích. Sportovní příspěvky jsou však přítomny od počátku existence Klepů. Koneckonců zakladatel a vydavatel Klepů Stadler měl rovněž sportovní přezdívku Bagr, a to podle svého oblíbeného volejbalistického úderu. Terčem dobromyslných studentských vtípků je od prvních čísel plavčík Oskar Kohn (zahynul; z Terezína transportován do Lublinu již 23. 4. 1942). Rudolf Fürth (zahynul; z Terezína transportován do Osvětimi 18. 5. 1944), později publikující a hlavně kreslící pod přezdívkou Fulín či Fu – lin napsal píseň Plavčík, zpívanou na melodii Jack se děsně vody štítí: „Když se plavčík Kohn narodil / to bylo slávy / pan rabín mu gratuloval, / bučely krávy […] Když pak přišel na plovárnu / sundal kalhoty, / a udělal hupky dupky rovnou do vody // Potopil se, vynořil a pak zafuněl / Sáraleben vždyť já plavat / nikdy neuměl […].“ V sedmém čísle Klepů je Škauchem (neznámý autor) parodován tento plavčík jako nešikovný cestovatel Os Karkon, který chce plout do Ameriky za indiány, ale opilý a přežraný skončí na plovárně. Závěrem autor konstatuje: „Velmi se podivil, když uslyšel, že

Štěpán Balík www.geoportal.gov.cz

není ani v Africe, ani v Americe, nýbrž na židovské plovárně u Voříšků. Moc velikou túru nevykonal, ale pro něho to bylo od regulace až k Voříškům dost. A protože neměl nic jiného na práci, tak začal na plovárně prodávat vstupenky.“ Pravidelně se objevuje Fulínův minipříběh Os Karkona v podobě komiksových stripů. Ve třetím čísle je umístěn sportovní referát přinášející informace o tom, že v neděli dne 29. září 1940 byly pořádány na koupališti sportovní závody. Počasí účastníkům nevyšlo. Pro neregulérnost terénu byl vynechán volejbalový turnaj. Přesto však byly zorganizovány závody ve dvou kategoriích (mladší sportovci a starší dorostenci s muži) v krátkém běhu, ve skoku dalekém, ve skoku vysokém, v hodu koulí. Dlouhý běh byl pro déšť zrušen. Mezi staršími účastníky zvítězil přesvědčivě již zmíněný Uli. Mezi nejmladšími zářil svými výkony Honza Freund (přežil; z Terezína transportován do Osvětimi-Birkenau 15. 12. 1943, osvobozen ve Flossenbürgu). Plóvě je také věnováno mnoho sentimentálních básní a kreseb různé úrovně, leckdy podmíněných věkem autorů a autorek. Během zimní přestávky si přispěvatelé často stýskají, že už nemohou na koupaliště chodit. Bohužel sezóny byly pouze dvě. Pak už se jelo transportem do Terezína a pak téměř vždy dál na východ… Autor děkuje Židovskému muzeu v Praze za zpřístupnění časopisu Klepy a panu Havrdovi za pomoc s ortofotomapou.

Židovské koupaliště představovalo úzký pruh břehu široký asi 30 a dlouhý 200 metrů mezi Voříškovým dvorem a Vltavou pod tehdejším železničním mostem. Kromě převlékacích kabin zde bylo k dispozici i hřiště, a dokonce i ping-pongový stůl.


MINI RECKY RIVAL CONSOLES Persona

28 – 29

červenec/srpen 2018

MUSIC

Je tomu už devět let, co vydal Ryan Lee West svou prvotinu. Po celou tuhle dobu zkoušel míchat nejrůznější synťákový lektvary, aby se z něj stal nakonec elektronický mág a Persona je toho jasným důkazem. Mnohovrstevnatá deska, která si nezadá s cibulí, a nálady střídající jako Gábinka Koukalů. Analogový opus, kterému by se mohl poklonit i velikán Jon Hopkins. Deska, která by skvěle zafungovala jako hudební podkres postapokalyptického filmu, a zároveň deska, která funguje skvěle i bez obrazu. V tom je Ryanova největší síla, umí vymodelovat hudbu, u které si můžete představovat vlastně cokoliv anebo si ji můžete prostě užít jen tak. Protože se moje imaginace zasekla v roce 2010, kdy zveřejnilo Aha fotky Bohdalový nahoře bez, nezbývá mi než si jen užívat zvukovou stránku Persony. A že je z čeho vybírat – techno, chillout, ambient, idm nebo čirý experimentování, který ale i tak má pevně danou strukturu. Ať už jste viděli prsa Jiřiny, nebo ne, a pokud nejste pouze zastáncem kytar, tuhle desku byste si rozhodně neměli nechat ujít. RP

UNIFORM & THE BODY Mental Wounds Not Healing FFS sice zpívají „collaborations don’t work“ a leckdy mají i pravdu, ale v tomhle případě jejich teze naštěstí neplatí. Uniform (industriální hluk-rockeři z NYC) se totiž dali dohromady se známýma metlama z Portlandu (The Body) – a vše funguje nadmíru. Uniform určitě znáte, takový ti dva nasraní klucí, co to ve videoklipu mastěj na kejtru, drum-mašinu a přitom jedou městem v přívěsu náklaďáčku a řvou. The Body jsou dva zkušení řezníci a mistři strachu, kteří za pomoci bicích, kytary, křiku a kouzelného kufříku plných krabiček mj. rozčeřili mnohdy unylou dramaturgii Boiler Roomu a projeli kus světa. Propojení obou hudebních projektů dalo vzniknout dílu, které dává logicky hold metalu a industrialu, ale oprávněně se nebojí ani elektroniky. Pomalu valící se sludge metalová hmota se na albu střídá s rychlejšími, špinavými synťáky, samply hluků pracujících samostatně nebo postupně se stavících do kompaktních stěn či s kontrastujícím ambientem, který tu a tam doplní výrazné perkusní sólo. Elektronický um v praxi dokazuje kupříkladu track The Curse of Eternal Life, který je protkán old school dnb linkou a pobízí k destruktivnímu tanci. Jasně, pro úspěšnou kolaboraci je nutný instrumentální průsečík, ale konkrétně zde je možná zásadnější ten vokální. Chip King z The Body i Michael Brendan z Uniform jsou na majku totiž velmi výrazní. U Kinga by se snad mohl napsat i přívlastek „nezaměnitelný“. Řev Brendana se skvěle doplňuje s vysoko posazeným křikem, chceme-li nářko-zpě-

vem, Chipa Kinga. Nebýt synchra těhle dvou pánů, vykonstruovaná atmosféra vzteku, beznaděje a úzkosti, která jde hluboko za nehty, by vůbec nemohla vzniknout, natož se udržet v módu naléhavosti po celou dobu přehrání alba. CN

JAMES COLE Stanley Kuffenheim James Cole má novou lásku – a není to nikdo jiný než jeho další alter ego. Po mytologickém Orfeovi, za kterého dostal (snad až přehnaně) za uši, přichází Jamesova (prý) temná stránka nazvaná Stanley Kuffenheim. Záměrem bylo navázat na někdejší Supercrooo, vrátit se k jejich osvědčené, surové energii a to se, prozraďme rovnou, podařilo. Vedle obligátního machrování, jež se Stanleymu nejlépe daří ve strhujícím Kuffiem, obsahuje deska také osobní rovinu, v rámci níž bez sarkastického odstupu otevřeně mluví o svých vnitřních běsech (Květy zla) a o hledání vlastního přístupu k životu (Manuál). Otázkou ovšem zůstává, nakolik je uvěřitelný Kuffenheimův sebeobrodný odklon od scestí (podobný tomu Smackovu z jeho Terapie), když víme, jak snadno Cole střídá identity. Každopádně oceňuju, že se nesnaží fanoušky uhranout svou zazobaností, jako to dělají nejmladší rappeři, a klade důraz na vznešenější hodnoty: „Jediný, co chci, je bejt volnej jako pták, (…) mít v sobě chrám, kde žiješ rád“ (Manko). Jistá zamilovanost do nově konstituované totožnosti je patrná také z toho, že se deska téměř obešla bez hostovaček. Ale Stanley si to může dovolit, neboť disponuje tím, co dělá polovinu úspěšného rapu: charismatickým hlasem. Jeho vokál je břitký, zřetelný a zachovává si určitý frackovský tón. Jedna polovina Supercrooo tedy své sólové album po odchodu z Bigg Boss zvládla úspěšně, počkáme si ještě na to, s čím přijde Hugo Toxxx. ZB

DJ KOZE Knock Knock Dj Koze, vlastním jménem Stefan Kozalla, je Němec, kterej žije v Hamburku, a to znamená, že pije hutný piva, jí kariwursty z bříšek přístavních kurev, nefandí Bayernu a kroutí techno. A protože se tomu věnuje (technu; jak to má s pivem a kurvama nevim) dvacet let, patří mezi přední představitele týhle scény. Asi něco jako H. P. Baxxter ze Scooteru v rámci muziky „aj vont sí jór héndz in dý ér“. Akorát Stefan tohle moc nekřičí nahlas a taky nehrál v Kobře 11. I když nehodil kobru v Kobře, hračička je dost a poslední počin v tom posluchače jen utvrzuje. Nepředstavujte si žádnou ducárnu ála Gesaffelstein, Kozalla si z techna bere maximálně tak repetetivní beat a ten následně rozbíjí nebo prokládá nejrůznějšími prvky od šansonového zpěvu přes basu, kytaru, flétnu až po další těžko určitelný nástroje. A byť by se mohlo zdát, že výslednej efekt bude španělská vesnice, opak je pravdou. Rozmanitější desku v tomhle ranku byste těžko pohledali a spíš než na páteční emkový pártoškování se hodí k utírání prachu a vyndavání nádobí z myčky. Její pohodovost podtrhuje i řada hostů, jakými jsou José Gonzáles nebo Mano Le Tough. V podstatě tahle 78minutová záležitost vůbec není techno. A teď jste v lese! RP


Máme vás rádi aneb Kryštofkempy 2018

ANKETA

18.–22. 7. Obscene Extreme (Trutnov) 19.–22. 7. Meziprostor (Skalákův mlýn, Meziříčko) 20.–21. 7. Enter the Eternal Fire (Volyně) 26.–29. 7. Fluff Fest (Rokycany) 27.–28. 7. Okolojeles (Nárameč u Třebíče) 27.–29. 7. Rosnička (Svitavy) 3.–4. 8. Beseda u Bigbítu (Tasov u Veselí nad Moravou) 8.–11. 8. Brutal Assault (Pevnost Josefov, Jaroměř)

8.–18. 8. Free Romanian Teknival (místo bude oznámeno) 10.–11. 8. Grape Festival (Piešťany) 18.–19. 8. Sun Wu Kung (Vernéřovice) 24.–25. 8. Silver Rocket Summer South (Ovčárna u Sedlce, Mikulov) 24.–25. 8. Eurotrialog (Mikulov) 7. 9. Shotgun Festival (Hrádek nad Nisou)

Stejně jako každej rok v létě je nasnadě zcela originální otázka: co ty a letní hudební plány? Fesťáčky budou? Nebo jsi spíš typ vyhledávající povalování v klidu u Malše ve společnosti ČRo Vltava?

Barbora Žílová Ságo a bicí v Dechdechtu a Psychedelická Barborka

Tereza Klorová Rockstar

David Holzer ex-spolužák, ex-rozhodčí

Tereza Rojíková ex-holka z Háemka

Nejraději navštěvuji malé festy a komorní koncerty na různých pro oči pozoruhodných místech. Takovým klasickým je pro mě Magorovo Vydří, kde je možné potkat zajímavé lidi a nasát jedinečnou atmosféru undergroundu. Pro svoji vřelou náladu a prvorepublikovou krásu prostředí se chystám na metalový fest Enter The Eternal Fire, kde je možné slyšet opravdové klenoty. Poprvé bych se chtěla podívat na Fluff Fest, který plánuji navštívit dlouho a letos si ho nechci nechat ujít. Co opravdu nevyhledávám, jsou velké masové hudební festy, kde je hlava na hlavě. Toť krátký výčet toho, co mě čeká.

Čeká mne festival v Záhřebu, kde vystoupí David Byrne. Jinak na fesťáky nejezdím, ale David Byrne je prostě David Byrne!

Moje letní hudební plány letos zřejmě proběhnou velmi střídmě, jestli vůbec nějaké proběhnou. Na žádný konkrétní festival se nechystám. Dřív jsem jezdil do Ostravy na Colours; to je pro mě nejlepší festival u nás jak programově, organizačně, ale i prostředím, kde se odehrává. Spíš to vidím na sezení ve společnosti kamarádů za zvuků kytary a praskání ohně… Začínám být sentimentální :-)

Chtěla jsem si jet poslechnout moc nekoncertující Lvmen na Mighty Sounds, ale na poslední chvíli se chystám spíš na jediný letošní koncert Richieho Kotzena v Olomouci. Podívám se tak asi jen na Mezinárodní hudební festival v Krumlově, kam se těším na slovenský orchestr Cigánski diabli.


EDMOND GRASSEL POTMĚCHUŤ fotograf, Kollerův oblíbenec

MUSIC/REGION

Jak jsi spokojenej s dosavadním průběhem MS ve fotbale? Jako velký znalec a obdivovatel fotbalu se musím pochlubit, že už jsem viděl dvacet minut jednoho zápasu MS. Takže zatím je to pro mě nejzajímavější mistrovství v historii. Jaký je tvůj nejoblíbenější chorál? Tak na tohle odpovím dokonce i přiléhavě. Je to I’m forever blowing bubbles. Pokaždý, když jdu na koncert Cockney Rejects, tak si tuhle hulákačku užiju. Co podle tebe poslouchá panamský obránce Fidel Escobar? Ty jo, toho kluka asi rodiče fakt nechtěli. Předpokládám, že celý dětství poslouchal akorát tak řev svýho otce. No a dnes? Dozajista si ujíždí na melodickým death metalu s prvky jazzu.

30 – 31

červenec/srpen 2018

Na jaký letní tábor pojedou tvé děti? Cože, ty ještě nemáš děti?!!! Sice děti asi nemám, ale slyšel jsem, že v Letech u Písku byl nějakej tábor, kde se všichni měli rádi, užívali si to tam a měli tam super vedoucí. Říkal to jeden pán v televizi. Myslím, že každý děcko by někdy na takovém táboře mělo být. Bosák / Tittelbach? Bosák vypadá trochu jako MacGyver. Volba je jasná. Ronaldo / Messi? Oba už jsou z mistrovství doma, ne? Ale trika s Ronaldem jsme nosili už na základce. Rock for People / Village People? Y.M.C.A patří na každou párty! Haló noviny / Milk & Honey? Od doby, kdy je Ovčáček na Hradě, tak si nejde z Haló novin dělat ani legraci. Vaše redakce vede!

ONDŘEJ DOLEŽAL středopolař FK Modrý Kód

Jak jsi spokojenej s dosavadním průběhem MS ve fotbale? Spokojenost tak fifty fifty. Zpočátku to vypadalo, že doba, kdy byl fotbal svázaný taktikou a hraje se na jedna nula, je pryč. Ale pak se pár takových zápasů přeci jen objevilo, některé byly vyloženě nudné a ztráta času diváka, třeba Polsko–Japonsko, to bylo dokonce peklo na Zemi. Celkem mile mě překvapilo, že už vlastně neexistuje 6 top týmů a zbytek je béčko, je fajn, že každý může porazit každého, fotbal se celosvětově vyrovnal. Nejsympatičtějším týmem bylo pro mě letos Japonsko, šikovní, bojovní a pokorní kluci. Favoritem je pro mě Francie. Jo a video je super! Pecka byla, jak rozhodčí odvolal penaltu, protože mu videorozhodčí brnknul, že to útočník přifilmoval. Víc tohohle! Jaký je tvůj nejoblíbenější chorál? Já znám jenom You‘ll never walk alone z Liverpoolu a Vysokej jalovec a ty jsem ještě na MS neslyšel. Co podle tebe poslouchá panamský obránce Fidel Escobar? Fidel Escobar určitě ujíždí na Alicii Keys. Na jaký letní tábor pojedou tvé děti? Cože, ty ještě nemáš děti?!!! Děti mám, krásní a chytří lidé by se měli množit. Na tábor letos nejedou, protože mladší dceři do toho vlezlo hraní na otáčku, kde se objeví jako Rusalka v inscenaci Rusalka. Na konci léta mají teda takovej týdenní workshop animace, ale to není úplně tábor. Bosák / Tittelbach? Bosák. Ronaldo / Messi? Messi. Rock for People / Village People? Village People. Haló noviny / Milk & Honey? Milking & Pregnant.


Zdeněk Brdek

N

a konci září, konkrétně od 27. do 29., se v Táboře uskuteční již sedmý ročník knižního veletrhu s bohatým doprovodným programem Tabook. Příjemná akce nemasových rozměrů láká na kvalitní výstavy, čtení, divadla, koncerty a hlavně možnost pořídit si pěkné knihy od těch nejlepších českých nakladatelů. O zákulisí festivalu i letošních programových zajímavostech mluví v rozhovoru Tereza Horváthová, jedna z hlavních organizátorek. Tabook už se stal v podstatě zavedenou akcí s nadregionálním přesahem, což je nutné hned na začátku ocenit. V kolika lidech vlastně festival pořádáte a jak probíhají přípravy? Jen co skončí Tabook, na začátku října začneme (s manželem Jurajem) vymýšlet, debatovat, konzultovat, píšeme pozvání, podáváme granty, na jaře to nějak sepíšeme a svoláme tabookový tým, což je asi deset lidí. Každý má na starost produkci svého kousku festivalu a někteří odvádějí praktickou práci (starají se o ubytování, zahraniční i české hosty, nakladatelský program...), někteří s námi nové vydání festivalu dotvářejí. Které body letošního programu byste ráda vyzdvihla? Ohledáváme trochu jinak velké československé výročí. Pojmenovali jsme si je: Československo aneb Němci, Židé, Romové, Poláci, Maďaři, Rusíni... Rádi bychom připomněli ty, kteří u „toho“ byli stejně jako Češi a Slováci, podíleli se na vzniku našeho moderního státu, jsou nedílnou součástí naší historie, ale zbylo po nich jen prázdné místo... Z měst se zaměříme na Brno a chceme se také více věnovat současným literárním časopisům. Naše velké každoroční téma, které propojuje Tabook s mezinárodní knižní scénou, totiž ilustrace a obrazová kniha, zůstává. Uvažovali jste někdy o zřízení nějaké sekce jihočeských nakladatelů nebo o něčem podobném? Co vím, tak k něčemu takovému jich na jihu Čech není dostatečný počet. Ano, není jich zatím dost. Myslela jsem spíš na to, že bych nějak zlanařila jihočeský kulturní okruh (spisovatele, básníky, organizátory, nakladatele), aby si tu něco svého s naší podporou zorganizovali. Přivedly mě na to dvě skvělé tety Jiřího Hájíčka, se kterými jsem jednou náhodou cestovala ve vlaku. Budu se s ním o tom muset poradit. Sdílíte pohoršení nad tím, že současní lidé čtou méně knih než naši předkové? Nevím, jestli je to pravda, ani nevím, jak to poměřovat. V 19. století valná většina lidí buď neuměla číst, nebo měla na polici Bibli, kratochvilný kalendář a nějaké černé románky. Četlo se spíš ve městě. Kultura čtení se rozvinula až ve 20. století a souvisí s všeobecným vzděláním, ale spousta lidí vždycky četla brak a lehké čtivo, žádnou velkou literaturu. Je jisté, že dnes umí číst víc lidí, ale je otázka, jestli těch, co čtou dobré knihy, skutečně ubylo. V každém případě, že mnoho lidí čte skvělé věci, můžete vidět i právě na Tabooku. Kterou knihu máte právě teď rozečtenou? Čtu jich vždycky víc. Ahoj můj miláčku: korespondenci Jirouse a jeho ženy Juliany, Živou píseň (zásadní folkloristickou knihu) od Úlehly, neuvěřitelný příběh romského partyzána Josefa Serinka od Jana Tesaře a novou knihu povídek od Alice Munroové...

inzerce

TÁBOR + KNIHA = TABOOK


30. 6.–26. 8. Vltavotýnské symposium drobné grafiky výstava exlibris a grafik účastníků symposia v doprovodu skleněných plastik (Střední odborná škola Třeboň, obor Uměleckořemeslné zpracování skla)

KONCERT neděle 12. 8. v 15 h Old Steamboat Jazz Band

1. 9.–23. 9. Dvě země–jeden svět, aneb „Co všechno my (ne)vidíme“ projekt stacionářů Domov sv. Anežky o.p.s. a Tagesstätte Zuversicht

DOPROVODNÝ PROGRAM sobota 21. 7. v 16 h komentovaná prohlídka výstavy s kurátorkou galerie

MCKV – Městská galerie Týn nad Vltavou – Dům U Zlatého slunce

VÝSTAVY

náměstí Míru 37, galerie@kultura.tnv.cz, www.kulturatyn.cz, tel.: 385 772 219

2018


Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.