Milk & Honey #19 by Milk & Honey

NETUCTOVÝ BUDĚJOVICKÝ MAGAZÍN

ZDARMA DOSTUPNÝ NA SPRÁVNÝCH MÍSTECH

MILK & HONEY: VYCHÁZÍ V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH SEDMKRÁT ROČNĚ | # 19 (14. 7. 2017) – LÉTO

ŠÉFREDAKTOR A VYDAVATEL: ZDENĚK BRDEK | DESIGN: MÍRA ADAMEC, PAVEL JALOŠEVSKÝ, HELENA HRUŠOVÁ TÝM: NATALIE CZABAN, TOM CZABAN, MARTIN DVOŘÁK, HONZA FLAŠKA, ŠÁRKA KOTZINOVÁ, PETRA LEXOVÁ, CYRIL NOVÁČEK, RICARDO PICANTE, JIŘÍ PTÁČEK, ONDŘEJ SELNER

FOTKY: HELENA HRUŠOVÁ, DENISA VESECKÁ, MONIKA BARTÁČKOVÁ, NIKA BRUNOVÁ | OBÁLKA: ŠIMON KADLČÁK INZERCE: MARKÉTA KULÍKOVÁ | DISTRIBUCE: BÁRA PROCHÁZKOVÁ, VAŠEK KŘENEK, MONIKA ZÁRYBNICKÁ KONTAKT: MNH.MAGAZINE@GMAIL.COM, WWW.MLIKOAMED.CZ, facebook: MILK&HONEY, adresa: NOVÁ 21, ČB 370 01 MK ČR: E 2237

VYCHÁZÍ ZA PODPORY:

18 BUDĚJCKÝ 4KY:

U ČEPU

CON TENT JAN FLAŠKA:

NUDA ZAŽÍT TOUHU ANKETA:

CO JE TO NUDA?

INTERVIEW:

PETR BROŽKA NATALIE CZABAN:

YOUR NOSTALGIA IS NOT MY NOSTALGIA

5 20 22 26

EDITO RIAL

ážení a milí čtenáři, držíte v rukou již 19. číslo našeho časopisu, jež jsme tentokrát pojali poněkud méně závažně. Jako téma nás po různých úvahách napadlo to nejdůležitější, co v létě naplňuje mnohé dny většiny z nás: nuda. Nuda je totiž to, co dělá léto létem. Když si totiž odmyslíte dovolené, festivaly a streamy z autonehod, léto je pak prachsprostá nuda a všichni se těšíme na to, až slunko zaleze a sychravé počasí nám dá další zamínku k tomu jít se schovat do hospody. Někdo má třeba bohabojné plány na to, co vše stihnout, než září začne. Někdo chce napsat další kapitoly svého nezajímavého románu, složit miliontou píseň o lásce či najít si novou mizerně placenou práci. A kdokoliv, kdo o tom před někým hovoří, si vůbec neuvědomuje, že je nudný. Je-li téma nuda zajímavé, to už necháváme na vás. Každopádně pokud se budete u čtení tohoto čísla nudit, budeme to protentokrát alibisticky považovat za naplnění konceptu. MAD PS: Omlouváme se za to, že tématem tohoto čísla není nudismus.

JIHOČESKÝ GOLEM OBJEVEN!

4–5

léto 2017

COLUMN

Helena Hrušová

ejeden z židovských učenců a kabalistů by ho hledal hluboko pod nánosy hlíny, prachu a bláta, a tu on, nepochopený velikán, týčí se do výše uprostřed města. Naštěstí pro jihočeskou metropoli zde byla nedávno založena Kancelář učené společnosti jazykové nápravy světa, která sídlí na rohu ulic Jírovcova a Riegrova v bývalém restauračním zařízení Alžír. Právě ona stojí za dosud posledním objevem. Jihočeský architektonický Golem podobá se v mnohém všeobecně známému plazu chameleonovi, neboť bere na sebe tvářnost svého okolí. Například v posledních desetiletích lišil se od Černé věže pouze velikostí. Dokládá to i vzpomínka jednoho z pamětníků, který před lety kupoval byt nedaleko Palackého náměstí: „Když jsem kupoval byt ve třetím patře bytového domu, který ještě nestál, pan stavitel Ťoupal mi

sliboval, že z oken obývacího pokoje uvidím Černou věž. A skutečně, jako šťastný zákazník jsem po dostavbě domu prozřel a ze svého domu spatřil Gomel, tehdy ještě do černa oděný. Jak příznačné, že se pan stavitel takto zmýlil, že?“ Není to tak dávno, co tento chameleon z obav, že bude odhalen, změnil vizáž na stříbrnou. Koneckonců již název Gomel, pojmenovaný prý podle partnerského běloruského města, spočíval v nepříliš povedené zástěrce – totiž přesmyčce Golem na Gomel. Další snahou o únik byla pak správná běloruská výslovnost Homel, která však nebyla prozřetelnými a nade vše vzdělanými budějovickými občany přijata. K židovství této budovy totiž obratem odkazovala nejslavnější událost tohoto východoslovanského města, kterou se zapsalo do téměř všech světových deníků, týdeníků, měsíčníků a možná i občasníků – přeslavný pogrom v roce 1903. Dříve brunet, dnes šedinou pokrytý velikán opět ústrojně – i přes

svou výši – splývá se svým okolím a dnešní ekumenickou módou. Zvláště nápadná je jeho křesťansko-židovská symbióza s kostelem sv. Václava z 19. století či dětským hřištěm a dráhou pro motokáry prolezlou potkany. Oku pak zvláště lahodí vysílací zařízení na jeho střeše. Zkrátka opravdový krystal našeho města! A opět k nepoznání vůči své podobě z osmdesátých let. A přesto zkušeného okultistu nenechávají chladným dvě prvočísla: výška 71 m a počet pater – 17 bez půdy. Jeho nadzemí známe, co však skrývá se v jeho tajemných útrobách a podzemí? Kam až jeho podzemí sahá? Je pravdou, že někdejší majitel pozemků, na nichž českobudějovický Golem stojí, Čéč z Budivojovic právě zde vyškubl židovské dívčině púlinu, tj. v místním dialektu půlenou housku? Před námi je jistě ještě mnoho práce a i dalších objevů. Pokud naši učenou společnost chcete podpořit drobným příspěvkem, vhoďte ho – prosím – do připravené kasičky připevněné na rohu domu bývalého hostince Alžír. i za negramotné kolegy, kterým to přečetl nahlas VLADIMÍR MAHARALEC

NUDA ZAŽÍT TOUHU (PODLE DOSTOJEVSKÉHO) Jan Flaška

sem ten nejpovolanější člověk k tomu, abych napsal něco o nudě. Mám s nudou zkušenosti, o kterých se vám ani nesnilo. Uvědomte si, že máte co do činění s člověkem, který sedmnáct let jezdí na festival uměleckých filmů, kde dávají i několik uměleckých filmů denně. S člověkem, který navštívil desítky autorských literárních čtení. A hlavně: setkáváte se s člověkem, který se zúčastnil skutečné dětské narozeninové oslavy. Věřte mi, o nudě toho vím opravdu hodně. Než začneme, je třeba si ujasnit to základní: Co to vlastně je nuda? „Nuda je jako nemilosrdné přibližování se k epidermis času. Každý okamžik je rozšířen a zvětšen jako póry na tváři,“ napsal v roce 1987 francouzský sociolog a filozof Jean Baudrillard. Myslím, že to je naprosto výstižné: nuda je přesně ten pocit, který zažíváte při čtení knih s takovými citáty. Od roku 1987 ale uplynula spousta času (asi tak třicet let), Jean Baudrillard umřel a lidstvo prodělalo překotný vývoj v oblasti společnosti, vědy, techniky, nudy a účetnictví. Nějaké plácání o epidermis už nestačí; moderní nuda si říká o moderní definici. A ta zní: „Nuda je stav, když všichni vaši přátelé na Fejsu postují statusy tak debilní, že musíte jít na 9gag, Boredpandu nebo Pornhub.“ Čímž chci říct, že dneska je díky všem těm moderním technologiím, sociálním sítím a online hrám setsakra těžké se pořádně nudit. Rozhodně je těžké nudit se sám, když máte mobil. K důkladnému nudění proto potřebujete alespoň dva lidi – nuditele a nuděnce – navíc uvržené do situace, kdy nuděnec nemůže nuditele jen tak opustit, protože je takříkajíc v podruží nuditele, který nad ním vykonává ze společenského hlediska činnost, vyplývající z jeho dominantního postavení, nebo jehož sociální rolí v daném sociálním milieu je blablabla bla. Blabla nudná slova bla blabla bla. Blablabla hádám, že jste tuhle větu přeskočili blabla bla. Ale to je jedno. Lepší bude uvést nějaký konkrétní příklad. Jak možná víte, Fjodor Michajlovič Dostojevskij kdysi popsal nudu jako „touhu zažít

touhu“ (viz „Dostojevského slovník naučný“, str. 678). Vyjdeme-li z tohoto klasického citátu, můžeme dnes nudu definovat jako „touhu zažít něco jiného než jalovou přednášku člověka, co si nedostatek vlastních myšlenek kompenzuje citacemi z děl dávno mrtvých ruských spisovatelů, které navíc ani nečetl; jen si ty citáty vygoogloval“. – Já vím, že je to dlouhá a dost nudná definice, ale pokud tuto definici začneme analyzovat ze sémiotického hlediska, nalezneme nejeden styčný bod s modelovými situacemi interakcí v sociálních blablabla bla blabla bla bla ty vole další nudný odstavec blablabla bla bla blabla blableblu bla blabla tohle už taky nikdo nečte blabla bla. Každopádně: co možná nevíte, je, že existuje něco jako „stupnice nudnosti“. Podobně jako sílu otřesů země měříme na tzv. Richterově stupnici (pojmenované po Charlesi Richterovi, tedy člověku, který vynalezl zemětřesení), můžeme měřit sílu otřesnosti nudy podle odborné škály. Vyvinulo ji specializované nudné vědecké konsorcium, složené z lidí, jako jsou pojišťováci, kritici, co píšou o moderním umění, učitelé a lidé, co ostatním vyprávějí děje seriálů. Tato pětis-

tupňová škála je pro lepší představu doplněna typickými ukázkami nudy jednotlivých stupňů; stupeň 1 odpovídá malé soukromé nudičce, stupeň 5 transglobální nukleární nudě s destruktivním dopadem na celé lidské pokolení. 1. rybaření 2. vyprávění o rybaření 3. psaní o vyprávění o rybaření 4. dětské narozeninové oslavy 5. hipstři Kromě této stupnice taky existuje něco, čemu psychologové říkají odborně „Boredom Proneness Scale“ (což je anglicky a znamená to „boredomová pronenózní škála“). Je to vlastně ukazatel, jak snadno se necháte znudit. Až vaši přátelé budou zase na Fejs postovat debilní statusy, můžete si pro zabavení najít na internetu test, který vám řekne, jak moc jste náchylní k nudě. Stačí zadat do Googlu „boredomová pronenózní škála“. Já jsem si ten test udělal a zjistil, že nemám vůbec žádný sklon se nudit. No pochopitelně – kdykoli se totiž zdá, že bych nad Dostojevským mohl začít pociťovat touhu zažít touhu, mrknu na Pornhub.

V nedávné době jeden zahraniční deník na sociálních sítích zveřejnil sestřih předních stran novin, jak se postupně měnily za posledních sto let. V rychlém sledu nebylo možné přečíst ani řádek, ale vizuální sdělení bylo jasné. Hustý text se postupem let proměňoval přes pár drobných obrázků ve výraznější nápisy až k celé obrazové přední straně s výrazným nápisem. Vypovídá to o snaze upoutat čtenáře, kteří jsou zavalení množstvím zpráv z internetových serverů a pravděpodobně i líní číst delší graficky neupravené texty. Klasické papírové médium je dlouhodobě na ústupu. Jeho forma a často i kvalita obsahu se značně proměnily, a to k větší bulvarizaci. Přesto stále existují deníky, které má smysl číst. Opominu-li ty zahraniční, už dlouho jsem příznivcem Lidovek. Jejich týdenní obsah za posledních pár let také trochu upadl, ale každou sobotu mě potěší víkendové přílohy Česká pozice a Orientace. Jsou zde skvělé eseje a články, na kterých je vidět, co bychom měli od novin chtít a jak může poctivá novinářská práce vypadat. PEL Kdo jezdí do Brna, ví, že je to město alternativců, studentů, start-upů, hospod a kaváren. Žiju tam už rok a neustále se divím, kolik je zde malých projektů a kulturních aktivit. Město doslova pulzuje životem ve dne v noci. Okolo Janáčkova divadla se při hezkém počasí lidi ráchají ve vodě a na Moravském náměstí je snad každý druhý den koncert. V parcích nacházíte barevná autíčka se zmrzlinou (Božský kopeček), v ulicích pojízdné kavárny (Kofi Kofi) nebo na Zelňáku karavan, kde vám připraví prvotřídní burger (Bücheck). V Brně se žije dobře. Co jsem odešla z Budějovic, mám pocit, že se i zde zvedá vlna aktivit a vznikají skvělé projekty. Vedle sousedských slavností v Široké nebo v Plachandě a nové komunitní zahrady zde vznikla i skvělá zmrzlinárna Zmrz-li. Jen tak dál. Je to radost se sem vracet. PEL

SOUR MILK

SWEET HONEY 6–7

léto 2017

COLUMN

Panská je jednou z nejkrásnějších ulic Budějovic. Ale nebývalo tomu tak vždy. Dojít ráno včas na gympl do nedaleké České pro mě před lety znamenalo zvolit trasu Husovka–Panská–Česká. A že to bylo hlavně v zimních měsících, kdy rána jsou ještě temná, mnohdy drama. Ulici vévodil tajemný Džin bar, u kterého se terén (hlavně při pondělku) vždy velmi rapidně zhoršil. Neopravené domy po celé délce ulice působily v šeru trochu děsivě. Panská teď ale žije (nejen na Facebooku). Voní kávou z pražírny Jedna radost, vznikají zde unikátní ručně vyráběná keramická svítidla Moje lampa, můžete zde koupit bylinky, knihy, navštívit galerii U Schelů, dobře se najíst v Bistru Cobliha a završit to všechno luxusním dortem ve Sluníčku, které tu svítí již několik desítek let. Tohle vše a mnohem víc je teď Panská. Zajděte tam! MON

Rakouské sochařce Anně Chromy se v uplynulých desetiletích podařilo zaneřádit Prahu plastikami. Arcidílem jejího olbřímího marketingového ega je darované sousoší Hudba řek na fontáně uprostřed Senovážného náměstí. Známý je také bronzový Plášť svědomí před Stavovským divadlem, který by ovšem vzhledem k „umělecké hodnotě“ měl stát spíše někde u kas Divadla Hybernia, kde by kolem ní křepčil Pepa Vojtek v kabátu Mefista. Chromy ale Praze ráda něco dává a tak nedávno pomníkem Franze Schuberta rozšířila počet zdejších akvizic na sedm. Co s tím ale máme do činění my na jihu?! Anna Chromy se v roce 1940 narodila v Českém Krumlově. Do Vídně odešla s rodiči na konci války. Je otázkou, nakolik za jejím pražskými úspěchy stojí potřeba smířlivých gest vůči bývalým obyvatelům země. V zájmu zachování zbytků dobrého vkusu se však střezme nápadu léčit boláky dějin v místě jejího původu. Znamenalo by to přijmout strašně ošklivý dárek. Pozor, novináři se jí na „něco pro Krumlov“ už ptali! JPT

Co je zrozeno, musí také zaniknout. Že tento nejdůslednější zákon kosmu platí i pro hospody, se přesvědčili štamgasti pivnice sídlící donedávna v přízemí univerzitní koleje K1. Legendární Káčko nebyla žádná navoněná kavárnička, přilnulo k srdci spíše těm otrlejším. Zato tady mohl člověk potkat hodně pozoruhodné osoby: jen z té plejády servírek přecházejí oči. Chodili sem často i přespolní studenti a vlastně cizinci vůbec. Přitahovala je tu pospolitá společnost, která ale nikoho nenutila k zapojení. Pokud jste na Káčko zavítali někdy v úterní podvečer, téměř jistě byl stůl u okna obsazen partou týpků složenou z rekreačních basketbalistů a místních biologů. Z týpků se stali fotrové nebo úspěšní vědci; někteří z nich chodili ke drinku na kus řeči každé úterý více než dvacet let. To už se dá označit slovy jako „tradice“ či „klasika“. Věnujme tedy Káčku při tvoření nových tradic nostalgickou vzpomínku a přijměme s pokorou základní pravidlo veškerenstva: Co je zrozeno, musí také zaniknout. ZB One of my highlights of this month was the following conversation with a cashier in the Tourist information office. Me: Hi, my bike key has snapped in my bike lock and now my bike’s stuck in the square. Do you know anyone who has a tool I can cut it with? Her: You could try the police, if you can prove it’s your bike. Me: I can’t prove that because I bought it second hand. Her: In that case the police might think you’re trying to steal it. Me: Not exactly the perfect crime is it? Asking the police to help. Her: Well…I guess you don’t look like a criminal. Me: Thank you very much. She rings the police, and after a very short exchange she hangs up. Her: They don’t have anything to cut a bike lock with. Me: Well if the police can’t help I’ll have to find a criminal who steals bikes instead. Her: Yes, you can go to the park and find a tramp on a bench, wake him up and ask him to help. Me: Is this something you often recommend in here? Her: No. Me: Is there any other option? Her: I can call a company, but it might be expensive. Me (joking): In that case, ask them if they can cut the lock on the bike next to it and I’ll have that one too. Her (serious): No, because then they’ll think you’re stealing bikes. She makes another call, talks for a moment, then hangs up. Her: They can do it, but it’s expensive, it’ll cost 1000 Kč. Me: That is expensive. What do you suggest I do? Her: I suggest you go to the park… TCZ

KAM SE ZTRATILA NUDA? Zdeněk Brdek Nika Brunová

prostřed pracovního shonu, prokládaného stresem s přípravou aktuálního čísla M&H, se zdá, že nuda nemá na světě vůbec místo. Potvrzením toho jsou i anketní příspěvky generačně starších pisatelů na str. 20–21: nuda se u nich objevuje převážně v podobě vzpomínky, něčeho minulého. Pokusím se proto v následujícím textu naznačit tři důvody, proč podle mého vymizel z dospělých životů prožitek nudy. „Nudí se jenom duševně ploší lidé,“ zní jeden z mých oblíbených deníkových citátů československého filmového režiséra Pavla Juráčka. Oblíbil jsem si tuto sentenci někdy na vysoké škole, protože jsem si tehdy připadal jaksi „duševně hluboký“ a nudu jsem na základě svých předchozích zkušeností považoval za něco odpudivého. Zpětně se nicméně domnívám, že můj tehdejší poněkud pozérský postoj měl zdravé jádro, které spočívalo v tom, že jsem mentálně přestal být dítětem. Ona totiž ta „duševní

plochost“ nemusí být chápána nutně pejorativně. Můžeme takto s veškerým respektem označit myšlení nedospělých lidských jedinců, kteří ještě nemají zažitou dějinnost, takže jim čas není tolik vzácný a mohou jej velkoryse plýtvat na nudu. Milan Kundera označuje toto rané, ahistorické životní období jako lyrický věk. V epickém věku dospělosti již na nudu není čas, vždy máme něco na práci, vždy víme o něčem, co chceme či musíme dělat a nemůžeme se k tomu dostat. Nuda je pro děti, dospělí musí řešit vážné věci. A ponechme blahosklonně stranou, že řada lidí zůstane znuděnými nedospělci až do smrti. Absence nudy v prožívání dospělce může však mít ještě další příčinu. Z dospělosti nudu exkomunikujeme právě kvůli její nepříjemnosti. Odstrašujícím příkladem je nám v tomto hlavní postava románu příznačně nazvaného Nuda (1960) od italského spisovatele Alberta Moravii. Ten svým velmi popisným, neorealistickým stylem vykresluje nudu jako nemožnost vytvořit vztah mezi subjektem a objektovou skutečností kolem něho. Malíř Dino takovou nudou trpí, nedokáže se jí zbavit (ani penězi, láskou či uměním); ať dělá, co dělá, propadá se do nudy čím dál tím hlouběji, až nakonec – odtržen od okolního světa – nedokáže vydržet sám se sebou. Moravia tu vlastně z určitého specific-

kého úhlu popisuje dobově módní prožitek existenciálního vytržení z obvyklých relací; jiní existencialisté mluví třeba o lhostejnosti či nevolnosti. My dospělí lidé ale nestojíme o žádné existenciální vytržení, to by nám tak ještě v té časové tísni scházelo. Je třeba řešit spoustu provozních starostí, na nějaký pitvající sebezpyt v Dinově stylu nezbývá čas. Možná však naši vnitřní nudu jen hystericky překrýváme vnějšími vykonstruovanými problémy: jen abychom se nemuseli pociťovat. Potřetí je nuda z lidského života vypovězena vlivem současného socio-ekonomického uspořádání. Ve vulgárním pojetí kapitalismu, jehož nejvyšším imperativem je produktivita, efektivita a výkonnost, totiž nuda nesmí existovat. Nuda nevede k přímému užitku, je to cosi nepřínosného, co pouze zdržuje od pořádné práce. Nudu potkal stejný osud jako lenost – z kapitalistického pohledu se jedná o nežádoucí hříchy, jejichž prožívání by mělo být podbarveno pocitem viny. Snad ale nemusíme nudu chápat jen jako nějaký duševní jed. Třeba je nějakým způsobem prospěšné opustit na chvíli naši uvědomělou dospělost, v níž kvůli výkonnostním nárokům nezbývá čas na soustředěnější sebereflexi. Možná právě v nudě se dává pociťovat určité chybění, které aktivuje naše niterné procesy a ponouká nás k usilování o plnost.

AN UNCONVENTIONAL TOUR OF BUDĚJOVICE Tom Czaban

8–9

léto 2017

TOWN

Helena Hrušová

ne of my earliest childhood memories is of a girl called Julia vomiting near the school entrance. I thought it was amazing that so much sick could come out of one tiny human so I invited other kids to view the exhibit. “Just look at it!” I exclaimed (like the organizer of a freak show), “Have you ever seen anything like this before!” When a teacher noticed she told me no one was interested in a tour of the contents of Julia’s stomach. “That’s not true,” I replied, “Everyone’s saying it’s the most interesting thing they’ve seen at school in weeks.” As punishment for this “sarcasm” I had to clean up the sick myself, which felt like I was erasing the paintings on the ceiling of the Sistine chapel. Fortunately I’m an adult now and nobody can tell me what is or isn’t worth looking at. So in the spirit of the child who championed “The contents of Julia’s stomach” I give you my unconventional tour of Budějovice…

The Dark Side of ČB

Let’s kick things off at the Vietnamese clothes shop on Lannova Street. Look in the win-

dow. See anything strange? No? Look again. What’s that in between two mannequins? That’s right, it’s the Dildo of Lannova. Many people hypothesize about why a dildo has been hidden in this shop window. Personally I think the owner is pranking the town; when he pulls the shutters down each evening he catches sight of the dildo and laughs at his “classic” joke. When you get bored of taking selfies with the dildo, head for Metropol snooker hall where you’ll find the legendary pocketless pool table. Yes, it’s a pool table with no pockets to hit the balls into. I like to think the table was built by two workers who became increasingly drunk during its construction. When they’d finished, one of them stared at the table through red eyes: “Are you sure we haven’t forgotten something?” The other puffed out a slow stream of cigarette smoke: “Nah, I don’t think so?” Today the table is mostly used by nihilists; apparently they find the pure pointlessness of hitting the balls around the pocketless table somewhat appealing. At the next stop you may need your pool cue for self-defence, because you’re about to run into Europe’s angriest shopkeeper. I won’t reveal the exact location of this shop, but it’s very close to Metropol so if you want to find it you won’t have to try too hard. The first time I went there I bought a chocolate bar, opened it and asked the shopkeeper to put the wrapper in the bin. It seemed like a fair request, but he glared at

jovice be without the toothpaste that Italians are so famous for? But sarcasm aside, please do buy something here, because like Martin Luther King I too have a dream. When my unconventional tour becomes ridiculously popular (and let’s face it, it will), I’d like to see the owner of the most unnecessary shop ever conceived

inzerce

me as if I’d just asked what made his mother smell so bad and why his wife was so enormous. I left the wrapper on the counter and walked out of the shop, at which point he chased after me shouting: “Are you stupid or something!” It’s not only me he treats in this way – just the other day I saw him throw another shocked customer out. But that’s OK because being shouted at by Europe’s angriest shopkeeper is a Budějovice rite of passage and should be on everyone’s bucket list. If you’re lucky you might even hear him yell his catchphrase too (“Are you stupid or something!”). When you’re sick of being insulted for no reason, head for the main square. Make a point of ignoring the fountain and look for the tramp who spits instead. Confused? Let me explain. If you give this special beggar some cash she’ll respond by spitting on the ground. It took me a long time to notice this, but now I’ve noticed it I can’t unnotice it. Seriously, it’s like some kind of bizarre arcade game. No doubt you’re tired of all this culture by now so walk to Krajinská 27 to sample the strongest beer in the world. I first discovered this deadly drink by mistake; they usually serve it in 300 ml doses but due to language issues (foreigner speaking awful Czech, barman refusing to speak anything but awful German) I ordered a pint of it. For the connoisseurs amongst you this beer has the consistency of mud and takes at least an hour to drink. During this time you will go through all the emotions you associate with a whole evening of drinking: merriness, philosophising, love, self-pity, and eventually rage when you discover one beer costs 160 Kč. Stagger out of Krajinská and you have an important choice to make. You can head for Na Sadech and photograph the skeletons of all the people who’ve died waiting to cross the road at the slowest pelican crossing in the Czech Republic, or stay in Krajinská and visit the most unnecessary shop ever conceived. Having spent what must be about two weeks of my life waiting at that fucking pelican crossing, I recommend the latter. The shop is called “Cheap and Quality Italian Products” but don’t get too excited because they mainly stock Italian toiletries. I mean, where would Budě-

become the richest shopkeeper of the most unnecessary shop ever conceived. To help make this happen sign up for a tour with me right now. The cost per person is 20,000 Kč (to cover my general apathy), tipping is obligatory, and you’ll be delighted to hear that all proceeds will be donated to a very worthy cause (me).

Ebeni v Českých Budějovicích

Skupina Bratři Ebenové vyráží do Budějovic představit své nejnovější album z roku 2014 Čas holin. Koncert poslouží dobré věci neboť jej pořádá Diecézní charita České Budějovice. Přijďte 6. října 2017 do KD Metropol, užijte si s námi kvalitní muziku a udělejte něco pro své blízké. Výtěžek koncertu je určen na hlavní činnost Charity, služby pro lidi na okraji společnosti, kteří potřebují naši pomoc. Lístky je možné si rezervovat na www.cbsystem.cz. Více o akci se dočtete na Facebooku Diecézní charity České Budějovice. AP

ART

PRŮVODCE PO SPONTÁNNÍM UMĚNÍ

Petra Lexová

10 – 11

léto 2017

Šimon Kadlčák

ro Milk & Honey již téměř rok připravuje výtvarně pojaté obálky čerstvý absolvent brněnské FaVU VUT Šimon Kadlčák, přičemž v rukou držíte poslední číslo této exkluzivní série. Šimonovu tvorbu představil Jiří Ptáček v rozhovoru pro M&H č. 12 a nyní vzájemnou spolupráci uzavíráme taktéž rozhovorem o nově vydané knize, na které se Šimon podílel. Atlas spontánního umění představuje místa v České republice nesoucí stopy originální výtvarné tvorby neprofesionálních tvůrců oproštěných od akademismu a současných výtvarných trendů. Autorem průvodce je Pavel Konečný, který se dlouhodobě věnuje sbírání amatérského umění a art brut. Kniha obsahuje dvacet pět hesel se základními informacemi

a souřadnicemi spolu s bohatou obrazovou dokumentací, jejímž autorem je právě Šimon Kadlčák. Jak se vlastně zrodila myšlenka vytvořit průvodce po spontánním umění? Pavel Konečný, vášnivý amatérský sběratel a propagátor art brut, napsal asi před třemi lety článek Itinerář nespoutané imaginace, který otiskla A2 a ve kterém popisuje velkou část míst, která se nakonec dostala i do Atlasu. Já jsem článek četl zrovna v Estonsku, byl skoro bez obrázků, takže jsem si většinu míst jen představoval a nemohl se dočkat, až je navštívím. Zároveň mi přišlo, že ideální forma pro tohle téma – neškolenými umělci vytvářená prostředí – by byla spíš mapa než novinový článek. Protože se podílím na vydávání brněnské ArtMapy a zbytku redakce se nápad od začátku líbil, jevil se celý projekt od začát-

Zahrada se sochami Václava Rubáše KLATOVY 49.4107175N, 13.3044372E

Na předzahrádce domu pana Václava Rubáše můžete spatřit 27 soch, které vznikly za posledních šest let. Sochařské tvorbě se začal věnovat až na prahu osmdesáti let z podnětu své dcery. Každá socha je opatřena nízkým soklem a vedle sebe se nacházejí vytesané osobnosti J. A. Komenského, T. G. Masaryka i fantaskní zvířata. Václav Rubáš se narodil v roce 1909 v Hodějově u Strakonic a vyrůstal v rodině spolu s pěti sourozenci. Vyučil se kameníkem a svému řemeslu se celý život věnoval. Pracoval zejména na užitných řemeslných věcech a ve volném čase vytvářel skulptury pro svou rodinu, jako byla kopie kašny z klatovského náměstí.

Včelín řezbáře Josefa Macha KRUŠLOV 49.1439533N, 13.8117000E

ku realisticky. Po návratu z Estonska jsme se poprvé sešli s panem Konečným a začali jsme pracovat. Nakonec jsem tak místa, o kterých jsem předtím četl v A2, navštívil skoro všechna. Dalo by se nějak shrnout, co široký pojem sponntání umění vlastně představuje? Co pro vás bylo při výběru míst stěžejní? Mít v názvu průvodce termín art brut by, myslím, bylo atraktivní, ale nebylo by to přesné. Za art brut, tedy umění vytvářené společenskými outsidery, lze označit jen některá z mapovaných míst. Pro jiná jsou vhodnější označení naivní, marginální nebo lidová tvorba. Proto jsme se rozhodli shrnout tyto rozdílné kategorie termínem spontánní umění. Hlavní kritérium bylo, že nás zajímali výhradně neškolení umělci. Podružná kritéria jsme zvolili dvě, jedno kvalitativní a druhé praktické: mělo by jít

V malé obci na Strakonicku se nachází včelín Josefa Macha (1923– 2008), zaníceného včelaře a neprofesionálního řezbáře. Ten vedle svého domku postupně vybudoval bohatě vyřezávaný a malovaný komplex včelína, který je dlouhý 25 metrů. V areálu se nechází 65 výtvarně pojatých úlů, převážně vyřezávaných, které zpodobňují charakteristické prvky jihočeské lidové architektury. Místy je autor doplnil pestrými barvami a filozofujícími sentencemi. Rovněž interiéry včelína jsou vyzdobeny mnoha solitérními řezbami, kterých je více než 200 a připomínají důležité osobnosti včelařství, významná regionální místa i některé památky. Josef Mach celý svůj život zasvětil včelaření. Svůj první roj si údajně přinesl od učitele ze školy a své vášni zůstal po celý život věrný. Motiv včely zcela ovládl jeho výtvarnou představivost. Dřevěné včelky lemují zdrcadla, najdete je na hodinách i okenních parapetech. Josef Mach pracoval jako rolník a byl rovněž známým písmákem. Celý život žil sám a budování včelína zasvětil šedesát let svého života.

Vírské mlýnky Vincence Navrátila NOVÉ MĚSTO NA MORAVĚ Horácké muzeum: 49.5608456N, 16.0729164E Vír, Hard Ves: 49.5539439N, 16.3096636E

Zaměstnanec vírské textilky Vincenc Navrátil (1880–1975) začal své neobvyklé celoživotní dílo budovat ve 40. letech 20. století. Pro svou rodinu a vlastní potěšení zkonstruoval mechanický pohyblivý vodní mlýnek na Rovečínském potoce nedaleko vlastního domu. Postupem času mlýnek, který se uváděl do pohybu proudem vody nebo klikou, obsáhl 72 figurek. Vedle sebe zde vystupovali tanečníci, artisti, čerti i siláci. Dřevěné figurky Navrátil vyřezával a polychromoval. Mechanickou část stroje zase sestavoval z dílů vyřazených strojů, které si nosil z práce. Od 70. let se na výrobě mlýnku podílel i jeho syn Adolf Navrátil a od roku 1986 je dílo v majetku Horáckého muzea v Novém městě na Moravě.

je celá řada: třeba jsem si uvědomil, asi trochu opožděně, jakou sílu má obraz lidského obličeje. Delší dobu jsem se v malbě snažil dojít k úplné nepředmětné abstrakci a štvalo mě, když se v obraze nečekaně objevil lidský obličej. Děje se mi to docela často. Při práci na Atlasu jsem najednou viděl tolik obličejů... Došlo mi, že je to něco archetypálního, vidět ve věcech a tvarech obličeje. Stačí dvě kolečka, vodorovná čárka a máme jasno, že jde o obličej. Přestávám s tím bojovat a je to uvolňující. Takže i k takovým věcem jsem došel, aniž bych to čekal.

Šimon Kadlčák

ART

Narozen 1990 ve Strakonicích, je čerstvým absolventem Fakulty výtvarných umění v Brně. Do poloviny července 2017 jste mohli navštívit jeho společnou výstavu s Danielem Vlčkem cHa0s_Ch0r3o v brněnské galerii Industra Art. Má za sebou řadu samostatných i společných výstav, např. v Galerii Jamborův dům v Tišnově (2016) nebo Galerii Síň v Telči (2015). Dlouhodobě působí jako jeden z kurátorů Galerie Umakart v Brně. Včelín řezbáře Josefa Macha

Pavel Konečný

12 – 13

léto 2017

o výjimečné dílo, které má nějakou vlastní autentickou hodnotu, a všechna místa musí být veřejně přístupná. Ty jsi téměř rok všechna místa objížděl a fotil. Seznámil ses s řadou dosud žijících tvůrců. Jaké setkání bylo pro tebe nejzajímavější? Těch žijících tvůrců už bohužel moc není, v Atlasu jsou, jestli se nepletu, tři. Při práci jsem se ale setkal s řadou lidí, kteří jsou s tématem všelijak provázaní – potomci tvůrců, současní správci nebo přímo obyvatelé děl apod. Všichni si k tomuhle dědictví vytvářejí nějaký vztah, někdo vážný,

někdo věci zlehčuje, ale ve výsledku se to vždycky nějak podepíše na osobnosti a životním stylu těch lidí. Aspoň tak mi to přišlo a to mě bavilo pozorovat. Ovlivnila tě práce na průvodci i ve vlastní tvorbě? V první řadě bylo pro mě, jako někoho, kdo studoval na uměleckých školách a funguje v rámci uměleckého „provozu“, odzbrojující vidět, kolik úsilí někdo vkládá do svého díla, aniž by očekával uznání nebo nějaké kariérní benefity. Je to nesmírně inspirativní, ale po pravdě spíš jen doufám, že bych tak taky zvládl fungovat. Jistě to nevím. Dalších, sekundárních zjištění

Narozen 1949 v Holicích u Olomouce, vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Palackého. Působil jako vedoucí a dramaturg Divadla hudby v Olomouci, poté jako ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu taktéž v Olomouci. Dlouhodobě se věnuje sbírání umění autodidaktů, které představil i v řadě výstavních projektů. Vydává ediční řadu Marginálie a občasně přispívá do časopisů A2, Art&Antiques nebo KROK. Každoročně v Olomouci pořádá filmovou přehlídku Art Brut film.

NUDA V DIVADLE

to jde udělat i úplně opačně. Jeden čas chodil do Jihočeského divadla na všechny komedie pán, který měl naprosto nezaměnitelný smích. Hluboký, srandovní a hlavně hodně dlouhý. Prostě něco jako Patrik Hartl. Shodou okolností jsem byla na dvou představeních, kde byl zrovna tenhle vtipný pán přítomen. Tehdy jsem byla svědkem toho, že se diváci vůbec nesmáli tomu, co se dělo na jevišti, ale smáli se, protože se smál i tenhle pán. Bylo to k nezastavení. Pán se něčemu trochu uchychtl s takovým hlubokým zavrčením a v tu ránu mu svým smíchem odpověděla půlka sálu. A když se pán zasmál znovu, začalo něco jako smíchová přehazovaná, která trvala snad deset minut a za následek měla to, že se kromě hlediště rozesmálo i celé jeviště a všichni se spolu smáli a bylo jim hezky. A jestli i vy potřebujete zahnat nudu a chcete, aby vám bylo hezky, a ještě jste neslyšeli, jak se směje Patrik Hartl, tak si ten jeho smích pusťte třeba na YouTube. Fakt to stojí za to.

ivadlo je prý nuda, slýchám docela často. Někdy to bude asi pravda – když jdeš na inscenaci, která tě nijak neosloví. I mně se stane, že mi nějaká inscenace nesedne, anebo je prostě tak hloupá a trapná, že se na to nedá koukat. Každopádně to, že bych se v divadle nudila, se mi stává opravdu velmi zřídka. Když mě nebaví to, co se děje na jevišti, můžu věnovat pozornost tomu, co se děje kolem mě. Mám neuvěřitelné štěstí na různá individua, která chodí do divadla a skoro pokaždé si koupí lístek přímo vedle mě. Nejčastěji je to Maruška s Boženkou, kámošky už od praktické školy, které jsou dlouholetými divadelními abonentkami. I když je jejich nadšení pro divadlo stále obrovské, jejich sluchové orgány už zdaleka nepracují tak dobře jako před šedesáti lety. Když jdou navíc ještě na nějakou současnou hru, která není součástí divadelního kánonu, a tudíž nelze dopředu předpokládat, co se tam stane, můžou taková Maruška s Boženkou samy sehrát krátké představení nejen pro kolemsedící diváky, ale i pro celý zbytek sálu. Buďte si jisti, že při závěrečné děkovačce budou všichni v sále vědět „co říkal?“ Erik ve třetím dějství, ale nikdo si nebude pamatovat, co mu na to Claire odpověděla. A vlastně si možná nikdo nebude pamatovat ani celý zbytek třetího dějství, protože na tuhle otázku se Boženka Marušky zeptá pro jistotu aspoň pětkrát. Další zábavná situace s nerozlučnou dvojicí Marušky a Boženky nastává hned po přestávce. Jak známo,

většina divadelních budov není vybavena dostatečným množstvím toalet především pro dámské osazenstvo sálu. 90 % divaček tak stráví 15minutovou přestávku ve frontě na záchod, zatímco páni si stihnou kromě na toaletu skočit i ven na cigaretku, vypijí sklenku šampaňského, zakousnou chlebíček a ještě poklábosí s přáteli, které dlouho neviděli. Maruška s Boženkou tedy strávily celou přestávku ve frontě a do sálu přicházejí až těsně před gongem, který ohlašuje začátek druhé půlky. Když se všichni pohodlně usadí a na jevišti se opět začne hrát, Maruška si vzpomene, že měla někde v kabelce pytlík s hašlerkami. V tu chvíli se začne prohrabávat bezednou kabelkou plnou věcí, které šustí, chrastí a chřestí, aby se za pár minut dostala k vytouženému pytlíku. Všechno se snaží dělat velmi nenápadně, takže místo toho, aby zalovila v kabelce a vytáhla pytlík s bonbony, pomalu prohrábne kabelku každých deset sekund a záležitost, která mohla být vyřešena za pár vteřin, řeší někdy třeba i pět minut. Když se Marušce konečně podaří najít vytouženou sladkost, spolu s ní si oddychne celý sál. Bohužel pro všechny zúčastněné tohle ale ještě není konec. Je potřeba hašlerku rozbalit a hlavně nezapomenout nabídnout Božence sedící po pravici. Co na tom, že Boženka si díky své nedoslýchavosti na rozdíl od zbytku sálu ještě nevšimla, že Maruška už pět minut prohledává svoji kabelku? Ne nutně se ale musí o zábavu starat lidi, kteří se v divadle neumí chovat, a proto v případě upadání publika do kómatu rozproudí zábavu – bohužel špatným směrem. Naštěstí

inzerce

Zdislava Šedá

BUDWEISER URBAN PROJECTS

KDE CHCÍPNUL PES, NEMUSÍ BÝT NUDA Šárka Kotzinová

14 – 15

léto 2017

archiv Jizerského *ticha

lternativní kultura prosakuje téměř ve všech oblastech Česka. Zpravidla za ní stojí někdo, komu nestačí zazdít se za živý plot před svým domem a srkat pivo na gauči. Když se šéfredaktor blogu Jizerské *ticho Petr Vondřich před několika lety octnul v Liberci, dostal depku: Nikde nic. Nikdo nic. Dnes organizuje celou řadu úspěšných projektů zasahujících do veřejného prostoru, na nichž se podílí i BU2R, a hledá skuliny, kudy by mohla alternativní kultura vtéci do obecného povědomí.

prošel se úplně vylidněnou Pražskou ulicí (liberecké Příkopy) a dostal depku z toho, že se tady vůbec nic neděje. Ještě před tím, než jsem to ale definitivně vzdal, rozhodl jsem zjistit, jestli tady náhodou přece není něco, co by mi dávalo šanci žít tady plnohodnotný život jako třeba v Praze, Berlíně nebo Barceloně. Tak vznikl nápad na blog, kde bych o takových lidech/místech psal. Nejen pro sebe, ale také pro ostatní. Původně jsem si říkal, že dám dohromady tak pět profilů a tím to všechno skončí, k mému velkému překvapení ale je stále o čem psát, dokonce bych řekl, že těch věcí neustále přibývá.

Kde a proč nápad vznikl? Letos na podzim to budou už čtyři roky, co jsem se s rodinou přistěhoval do Liberce,

Jak byste stručně popsal celý koncept? Všechno je uvedené v mottu: „Blog o městech v Jizerských horách, kde chcípnul pes. Ale

které se dějí v centru Liberce. Máme za sebou první akci a její úspěch překonal veškerá naše očekávání. Ukázalo se tak, že podobné aktivity na propojení studentů na kolejích a centra města mají smysl a snad i pomohou co nejdříve oživit centrum města. Akce Liberec Calling budou opět pokračovat na podzim. S podobným úkazem se vlastně setkáváme i v Českých Budějovicích. Jaké je podle vás ideální řešení? Určitě takové, kdyby se studenti roz-

hlavně o lidech, kteří nepřestali věřit, že dokonce i tam je pod dlažbou pláž.“ Jinými slovy ukázat a dokázat, že i v Libereckém kraji žijí lidé a existují věci, díky kterým tady člověk může žít plnohodnotný život. Blog fungoval tři roky na tumbleru v jednoduché formě profilové fotky a na ní přilepeného krátkého dotazníkového rozhovoru (kdysi se stejným formátem přišel britský časopis i-D a mně se moc líbil), od ledna 2017 se přeměnil do klasických internetových stránek, které mi dávají možnost psát o víc věcech a věnovat se jim do větší hloubky. Přibylo také spousta nových rubrik a Jizerské *ticho začalo pořádat i vlastní party. Doslechla jsem se, že nápad vznikl částečně proto, že vysokoškolské koleje v Liberci jsou daleko od centra a studenti neparticipují na veřejném kulturním dění ve městě, stejně jako kulturní aktivisté neintervenují na studentské půdě. Je to pravda? Blog kvůli tomu nevznikl, ale s tímto problémem by chtěl pohnout projekt Liberec Calling, který jsme připravili ve spolupráci s BU2R a který studentům přímo na kolejích představuje ty nejzajímavější lidi a věci,

hodli začít objevovat město sami, protože sebelepší aktivita shora má vždy své limity. V Liberci takhle už dlouhou dobu třeba fungují zdejší studenti fakulty architektury a jejich příspěvek ke společenskému a kulturnímu dění ve městě patří k těm nejzásadnějším. Ale chtělo by to, aby se k nim přidali i studenti z ostatních fakult. Myslíte si, že se studenti v kampusu nudí? To netuším, ale myslím, že kdyby se nudili, tak by tam nezůstávali. Mají tam jednu hospodu s hodně jetou diskotékou, jeden klub a to většině z nich, zdá se, stačí. Ale tak to vlastně bylo vždy a všude. Vzpomínám si na svá studia v Praze – bydlel jsem na kolejích na Hvězdě (Petřiny) a spoustě lidí tam k zábavě stačil tamní klub, kde hlavním tahákem byly chlastačky, na nichž se hrály staré slovenské hity. Přitom stačilo sednout na tramvaj a za dvacet minut jste byli v centru Prahy. Jaké projekty zahrnuje Jizerské *ticho a kam až sahají? Kromě blogu pořádáme také vlastní

akce Nacht, na kterých se snažím lidem v Liberci představit to nejzajímavější a nejaktuálnější ze současné domácí hudební scény. Na první akci tak zahráli Lazer Viking/Sabrehart, na druhé vystoupil NobodyListen. Vždy je doplní prezentace zajímavých projektů, jako např. O městech a lidech nebo umělecká instalace ve spolupráci s úspěšně resuscitovanou značkou Primeros. Pro pořádané akce je zcela zásadní prostor, ve kterém se konají. Jedná se o bývalou zkušební halu Výzkum-

ného ústavu textilních strojů, kterou před pár měsíci probudili k životu dva nadšenci. Tento multifunkční prostor nabízí akcím naprosto ideální zázemí. Další akce budou následovat opět na podzim. Jizerské *ticho stojí společně s BU2R za projektem Liberec Calling, o kterém jsem se již zmiňoval. Nejnovějším projektem, na kterém se Jizerské *ticho podílí, je mikrohub Büro, ve kterém bychom chtěli lidem v Liberci představit zajímavé lidi a jejich myšlenky nejen z České republiky, ale také ze zahraničí. Myslíte si, že v Čechách je dostatek místa a pochopení pro alternativní kulturu? Spíš bych řekl, že v Čechách je nedostatek schopných lidí, kteří by dokázali alternativní kulturu prosadit. Jak vy sám zaháníte nudu a co byste doporučil všem, co se nudí? Naposledy jsem se nudil někdy v patnácti letech, takže slovo nuda mi už dlouho opravdu nic neříká. Lék proti nudě? Dělejte to, co vás baví.

TOP 5 ČB:

KDE ZABÍT NUDU? Natálie Ledajaksová, Jan Mojka

Denisa Vesecká, Helena Hrušová

Připravili jsme malý manuál na to, jak zabít nudu podle typického Budějčáka. Pokud absolvujete cestu na některá z vybraných míst, rozhlédněte se kolem sebe a dáte nám za pravdu, že se v Budějcích prostě nudit nejde. Ale pozor! Každé z míst má specifikum v tom, že je dobré jen pro určitou věkovou kategorii. Například Datart nepůsobí na starší věkovou kategorii, nebo naopak Malák na dospívající. I toto má svůj řád, doporučovaný věk návštěvy. Takže až budete, jak se říká, tlouct špačky, navštivte nějaká z níže uvedených míst.

Sokolák

URBAN LIFE

Zeleň v centru města a spousta krásných a usměvavých lidí kupících se do jedné velké koule. Pár městských kol a hrající si psi. Starostlivé pohledy žen hlídající své děti a páry propojené v jedno tělo. To všechno je náš Sokolský ostrov. Stovky pohledů na bující život. To ještě nikoho nezabilo. Navíc je toto magické místo i seznamkou. Kolik krásných párů se zde už seznámilo a navázalo vztah trvající až do dalšího z rozvodů. Přijďte, pokud jste student nebo senior, a nebudete litovat.

16 – 17

léto 2017

Malák Před začátkem prázdnin se většinou ve škole už nic moc nedělá, a tak když konečně skončí nekonečné sezení a pocení ve škole, máme chuť se jít někam osvěžit. Nebo poctivý pracující, který se nehne z místa, má také nárok na studenou odměnu. Kam se ale máme vydat, když u Sokoláku plave vrstva špíny na řece? No přece na Malák, je zde nuda-louka, dvě občerstvení a alespoň malinko přijatelná voda. Také piva je tu dostatek a vybrat si můžete ze tří druhů.

Stezka na Hlubokou Cink, cink, zvoní na mě zamilovaný pár, když jdu se psem po stezce na Hlubokou, a usmívají se u toho. Nejspíš je sluníčko konečně vyhnalo ven, jako většinu lidí, kteří kolem mě projíždějí jak blázni. Nejspíš zapomněli, že do plavek se hubne na jaře. Ale to neubírá na sportovní atmosféře, která zde panuje. Až nebudete vědět co s nudou, běžte ji vyjezdit na kole nebo na bruslích na stezku. Já už se těším na první občerstvení, které cestou potkám.

Datart v Mercury Kdo už někdy byl v Mercury a čekal nekonečnou chvíli na autobus domů či někam na výlet, měl by vědět, kde je prodejna Datart. Já se tam chodívala jen tak projít a mačkat nebo spíše ťukat na nejnovější iPhone, i když v kapse jsem měla posledních 10 Kč, které mi zbyly z kapesného. Ale jedna stránka tohoto tipu zabíjení nudy je velmi pozitivní – byla jsem v obraze, jaký model iPhonu vyšel jako poslední.

Kavárna Široko Místo pro studentské povaleče, kteří zrovna utíkají ze strastí jejich tíživého školního života, je právě v kavárně Široko. Spíš ale pro ty studenty, kteří nemají do kapsy hluboko a dokáží ocenit tvary servírovaných skleniček. Právě to je jedna z možností, jak zde zabít nudu. Do skonání se můžete dívat na barvu vína, která je lámána díky sklence servírované jednou z usměvavých servírek nebo vtipným Martinem. Nebo jste-li Pražák, tento podnik vám jistě zajistí standard vašeho města a nudu tak budete vlastně prožívat spíš v Praze než v Budějcích.

BUDĚJCKÝ

4ky

U Čepu

18 – 19

léto 2017

URBAN LIFE

Chelčického 121/10

Cyril Nováček, Ricardo Picante

usné dny na sklonku školního roku člověka přímo svádějí k volbě cesty jednodušší, pokud ho rovnou nepřemluví, aby se na celou cestu i s Kerouakem vykašlal a zůstal doma u větráčku. Vážené čtenářky, vážení čtenáři Budějckých 4ek, vy ovšem nemusíte mít strach, že bychom prázdninové putování po hospodách čtvrté cenové vypustili nebo snad podlehli pohodlnosti a udělali si ho jakýmkoliv způsobem snazší. Ba naopak. Letní výzvě jsme se postavili čelem a bez váhání se shodli na výpravě do legendárního lokálu – pivnice U Čepu. Hospoda má ideální polohu, jelikož leží na místě protnutí rušné Lannovy třídy a Chelčického ulice a je v blízkosti autobusového i vlakového nádraží. I přes tuto lokaci ji můžete ke své smůle minout, protože je bez větších poutačů nenápadně zasazena do přízemí patrového domu, který podsouvá dojem spíše soukromého ubytování. Inu, je čtvrt

na sedm, slunečno, městem se rozléhá hudba a mladé děvy pobíhají ulicemi s minimem textilií, není tedy lepšího okamžiku k vystoupání několika schodů a zavření se na pár hodin v hospodě. Ach to naše poslání! Vcházíme do středně velkého obdélníkového prostoru, jemuž dominuje po pravé straně zapuštěný bar, který působí spíš jako kříženeček kiosku na koupališti a výdejního okna ve školní jídelně. Zdravíme dva stoly štamgastů, ti pokyvují a letmo si nás měří pohledem. V místnosti je příjemné šero, uměřený průsvit oken jistí nemalá účast živých květin na parapetech. Bereme volný stůl a snad na základě telepatie u paní vrchní s výraznými brýlemi (jakoby z produkce Naughty America) objednáváme piva. Sotva se pochválíme, jak jsme zase šikovní, a pomazlíme se, už nám oči lačně plují po pivním pokojíčku. Ten je krom fortelných stolů s lavicemi vybaven i kójí s červeným polstrováním jako stvořenou pro tajné milenecké spiknutí nebo večírek elitního telemarketingové-

ho týmu. Doba současná prostor obohatila o cenné obchoďákové doplňky typu okrasných lucerniček a motýlků nebo o masivní výskyt vintage plakátů sjeté Marilyn Monroe. Z doby, „kdy se stejně všici měli nejlíp“, zůstaly ovšem krásné artefakty jako například stropní větráky, závěsné koulovité lustry nebo palubky. O dřevěný obklad se spontánně začíná starat vrávorající dáma kol šedesátky s kýblem vody a Sava, která vstala od štamgastského stolu pod televizí. Milióny bakterií umírají, typický pach chemikálie prostupuje místností a v televizi běží přenos fotbalové jednadvacítky. Zvuk je vypnutý. I díky tomu lokálem rezonuje moudro statného muže: „Každej si myslí, že je v sedmým nebi a přitom je takovejhle kousek od prdele.“ Zaplavuje nás vnitřní klid, protože tušíme, že jsme ve správnou chvíli na správném místě a paní vrchní nám na stůl přináší dva orosené půllitry. Našimi krásnými těly projede záchvěv napětí. Přeci jen, chuťové pohárky při poslední návštěvě nebyly úplně uspokojeny. Obavy naštěstí ihned mizí po prvním loknutí. Dobře vychlazená desítka, která má říz jak Rocco v dobách největší slávy. Žaludkem prostoupí spokojenost. Další příjemnou zprávou je fakt, že každé pondělí a středu od 15:00 do 19:00 stojí chléb národa našeho 15 Kč. Takže si jich v klidu můžete dát šest a ještě zbude drobák do automatu na žvejky, kterým se Čep taktéž pyšní. Vypnutý zvuk u televizoru, ve kterém pobíhá po hřišti 22 gejů, dává příležitost naslouchat největším hitům českého radiového éteru. Když se z reproduktorů konečně ozve mesiášský hlas Dana Landy, chrochtneme blahem a objednáváme další piva. Hodiny ukazují pět minut po sedmé a chvíli si pohráváme s myšlenkou opustit tuto malebnou selanku a vydat se na koncert do Široka. Avšak genius loci jako by nás spoutal a nedovolil nám odtrhnout

inzerce

se od stolu. Vzdáváme se bez boje, protože víme, že bychom ho stejně nevyhráli, a rádi zůstáváme v dobrovolném zajetí. Hospoda tepe životem a střídají se tu jak návštěvníci, tak příběhy, které si každý z nich přináší. Největší pozdvižení pak způsobí žena z jihovýchodní Asie, která si zdejší parket spletla s vedle sousedící indickou restaurací. K našemu úžasu nezůstává, což je pro ni osobně škoda. Přeci jen by se u Čepu obohatila více zážitky než při pořizování dvou tisíců fotek z českokrumlovského medvědího výběhu. Jak je známo, v Krumlově medvěd chcíp. Z naší malé kratochvíle nad touto návštěvou nás vytrhává tělnatý mladík, který, jak se později ukáže, má už v občance více křížků než my. Přátelský pozdrav střídá suverénní usednutí k našemu hodovacímu stolu. První, nač se nás ptá, je to, zda jsme elektrikáři, vyhazovači nebo pornoherci. Stačí tahle jedna debilní otázka a hned si získává naše sympatie. Toho obratem využívá a za-

číná tak neuvěřitelný kolotoč příběhů, které spolu absolutně nesouvisejí a jsou podávány s kadencí, jež by mohl závidět i Smack. Po třech minutách jsem již tak zahlceni, že si musíme objednat další piva, abychom trochu přizabili mozek. Záhy zjišťujeme, že tudy cesta nepovede, a polemizujeme nad tím, zda tento bodrý chasník nepíše tisková vyjádření Babišovi. Podruhé tak během večera prohráváme jakýsi souboj, ale ani v tomto případě nám to nijak nevadí. Přeci jen, tohle jsou přesně lidé, kteří tvoří specifický charakter místa a kvůli kterým naše milované 4ky navštěvujeme. Hodiny ukazují deset minut po desáté a paní vrchní nám láskyplně oznamuje, že bychom už měli jít do prdele. Naše tváře projeví letmý smutek a tak bez problémů dostáváme ještě dvě poslední piva. Při placení a srdnatém loučení nás tato královna čepu nabádá, abychom rozhodně zase někdy a častěji zavítali. A nám je v tu chvíli jasné, že i bez jejího doporučení tak jistě učiníme.

uda je zpočátku malé, přítulné zvířátko. Její přítomnost vám nevadí. Dokonce ji občas podáte drobný pamlsek a trochu si ji hýčkáte. Ale pak začne růst, sedět s vámi u stolu, spát ve vaší posteli. Přestanou jí stačit drobné pamlsky, chce víc. Začne s vámi chodit ven, mluvit vaším hlasem. A jednoho dne zjistíte, že už se nenechá pohladit. Stala se lovcem, predátorem a vy si najednou uvědomíte, že nejste nic víc než její kořist. KATEŘINA BOLECHOVÁ

uda má dva stupně. Ten první je obyčejná „dlouhá chvíle“. Ten druhý je zhnusení životem. Oba však nejsou leč neuspokojeností s tím, co nám naše životní prostředí skýtá. Aby však nuda mohla vůbec vzklíčit, to předpokládá, že naše nitro (duše?, srdce?) je konstitutivně otevřené bezhraničnému Uspokojení. Jakmile se však naše nitro cítí Jím nenaplněné, propadá nudě. Všeobecným „lékem“ proti ní je hra ve svých nepřeberných projevech, od „mariáše“ přes „člověče, nezlob se“ až k různým druhům hazardu, jehož krajní formou je „ruská ruleta“. Hrát hru, v níž se riskuje vlastní život, je ta nejnapínavější „zábava“ na produkci adrenalinu. To jsou však jen anestetika, která nudu jen znecitliví, ale nevykoření. Vykořenit ji může jen činná vůle k dosahování toho božského Uspokojení, které je a bude naším jediným reálným cílem, jak Ono samo nás k tomu zve.

OPINION

KAREL SKALICKÝ

20 – 21

léto 2017

epamatuji si, kdy jsem se naposledy nudila… Ale u mých tří synů, z nichž jsou dva v pubertě, vídám nudu dost často. Mně nuda připomíná polevu. Polevu, která moje syny polije odshora dolů. Změnu jejich obličeje na „zpruzené ksichtíky“. Nudí se při společných procházkách, obracejí oči v sloup, když jim něco popisujeme nebo vyprávíme, protože nikdo nemá nudnější rodiče. Nuda je tíha těla i duše. Vlastně počkat, někdy se přeci jen nudím ráda – na nuda-pláži. Tam se nudí všichni. A ti, co se nenudí, se dívají škvírou v plotě… No a u toho se nenudí určitě! GABRIELA CHMELAŘOVÁ

uda? Matně si vybavuju, že se mi kdysi v mládí něco takového stalo. Ale je to opravdu až příliš dávno na to, abych k tomu dokázal říct něco bližšího. Paměť je v tomhle totiž tak trochu svéhlavá. Rozostřuje, rozpouští, mlží… MICHAEL GRUS

Co j to nud

a nudu vzpomínám jako na stav duševního prázdna, který se pravidelně dostavoval po absolvované zkoušce. Veškeré úsilí bylo napřímeno k tomu, abych podal maximální výkon, a to i tehdy, když jsem přípravě moc nedal. Náhle bylo po všem, známku v indexu jsem měl a co teď... To už je ale docela dávno. V posledních letech nudu nepotkávám. Když už by měla přijít, usnu jak utahaný kotě. Občasnou náhlou nudu vystřídala permanentní únava. Prostě práce učitele a doma malé děti dělají své – na nudu není čas. Zvláště při uspávání hlava tatínka končí v polštáři a děti se holt chvíli nudí, než taky vytuhnou. ŠTĚPÁN BALÍK

ažívat nudu je občas potřeba. V honbě za deadliny, splněnými projekty a vyřízenými emaily se rozpouští čas na obyčejné flákání. Přitom v absenci aktivit se může zrodit myšlenka, která dlouho v naší mysli zrála a neměla čas se objevit. Tvrdí se, že Albert Einstein přišel na některé své objevy, když se nudil na patentovém úřadu, kde pracoval jako technický asistent. Gustav Mahler napsal skvělé skladby u rakouského jezera Attersee a Gustav Klimt na tom stejném místě namaloval světoznámé obrazy, když sem oba jezdili na letní dovolenou. Nejnovější studie tvrdí, jak je důležité, aby se nudily děti a namísto detailně naplánovaných aktivit jim rodiče nechali prostor zapojit vlastní kreativitu. Nuda je občas důležitá. Je jako déšť mezi řadou slunečných dní. Nikdo ho předem nechce, ale když přijde, má pro krajinu blahodárné účinky. Vykašlete se občas na diář a začněte se nudit. PETRA LEXOVÁ

je da?

uda je obecně známá jako stav, kdy nemáme co dělat. Podle mě je to spíš tak, že my nechceme nic dělat, a proto si namlouváme, že to, co dělat máme, dělat nemusíme. Je to sice trochu zamotané, ale je to tak. Nechceme nic dělat, a tak si v podvědomí usmyslíme, že nemáme co dělat. Já nudu ze srdce nesnáším. Většinou si chci buď číst, nebo koukat na televizi a občas mám taky podivnou chuť se učit, ale v žádném případě se k tomu nemůžu donutit. Prostě to nejde. A to i přesto, že vím, že mě to bude bavit. Občas se taky tak nudím, že štvu všechny ostatní a není se mnou k vydržení. Občas je to ve škole (vlastně často) a občas i doma (to je mimochodem mnohem méně často než ve škole). No a tak u mě vznikají hádky. Nesnáším nudu z mnoha důvodů, ale tohle jsou ty nejhorší. VIKY SOUČKOVÁ

emít co na práci? To bývá občas docela fajn. Uklidňující, možná. Zvlášť když ses dlouho nezastavil a neměl čas jen sám na sebe. Ale nuda přeci není klid. Vnímám to trochu jinak. Tak, že nemáš výhled na žádnou zábavu do budoucnosti, sedíš na místě a snažíš se zabavit aktivitami, které tě třeba dřív bavily, ale najednou jako kdyby se zastavil čas. A ty nevíš, co dělat. Protože se nudíš a toho se těžko zbavuje. ANETA BRAŠNIČKOVÁ

bstraktní pojem, který ale prožívá nebo určitě prožila velká část lidí. Ale co to je? Snad nějaký červ, který mě užírá, když se něco snažím dělat, a on mi napovídá: „Nedělej to, lepší je tamto.“ Houpání se na houpačce či čtení nejvíc napínavého románu mi přijde naprosto zbytečné. A to dělá ten červík, který mi nekonečně dlouho napovídá: „Ne, to ne, musíš tamto!“ Co já s ním udělám? A není nuda číst tento nudný příspěvek? NATÁLIE LEDAJAKSOVÁ

udu prožívám dennodenně. Snažím se jí proto nějakým způsobem uchopit, nebrat ji jako něco, co do mýho života nepatří. Takže když si představím tu nejdrsnější nudu, kdy jsem na přednášce, nechám ten okamžik plynout a to mi přináší nevídané představy: Přednášející se ocitá na procházce v parku a kolemjdoucí pes ho počůrává všemi těmi řečmi, které jsem já nucen poslouchat celé hodiny. Dobře mu tak. Občas mi ale nuda utíká a já se jí nechávám unášet. To se mi stává při projíždění sociálních sítí, kdy dokola a dokola zjišťuji nejnovější zprávy o svých přátelích. KUBA DAVID

22 – 23

léto 2017

ART

PRECIZNĚ JSEM OVLÁDL DILETANTSKÉ FORMY vizuálním umělcem a hudebníkem Petrem Brožkou o démonické podobě Petra Nováka a Věry Chytilové, o pokleslosti, uměřenosti a o nakládání s trapností v malbě Josefa Hlinomaze.

Mě tyhle otázky moc nezajímají. Myslím, že je vhodnější studentům ukázat, že je možné zbavovat výtvarný projev nadbytečné tíhy a zároveň nacházet vrstvy, které naopak nesou závažnost. Úkolem výtvarné výchovy je zaměřit se na aspekt tvořivosti, nikoli na zprostředkovávání kánonů a genezi jazyka uměleckých děl. „Ale pan učitel říkal, že je tato socha nevkusná.“ Okamžitě všichni víme, že na téhle větě je něco špatně. Učitel výtvarné výchovy nemůže kompetentně rozhodovat v otázkách současného umění, ale může poukázat na množství zorných úhlů, z nichž lze realizaci uměleckého díla nahlížet. Výtvarná výchova je pro mě odlišná diskuze. Nezeptáš se spíš na nějakou tu výstavu?

Na Katedře výtvarné výchovy Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích vychováváš učitele a učitelky výtvarné výchovy. Co se podle tvého názoru mají dozvědět o výtvarném umění, aby to v praxi uměli zprostředkovat dětem? Nakolik mají být schopní například orientovat se v současném umění? Myslím, že jsi přesně trefil otázky, které se v našem oboru řeší poslední dvě desetiletí. Jestli „vychovávat“ budoucí učitele a učitelky, co se mají dozvědět o současném výtvarném umění a do jaké míry by se měli orientovat v obecné uměleckohistorické diskuzi…

Jádrem tvé aktuální výstavy Zas sám v České Bříze je podobenství slabého muže a silné ženy manifestované osobnostmi zpěváka Petra Nováka a režisérky Věry Chytilové. Ta se v mužském světě prosazuje bezskrupulózním emocionálním nátlakem, před kterým muži raději kapitulují, aby měli klid. Proč jsi se rozhodl pro takový narativ výstavy? Předně, já o ničem nerozhoduji. Pouze žiji svůj život a moje díla jsou spíš takové poznámky nebo záznamy, které mi jej umožňují nějak uchopit a podělit se o jeho fragmenty s okolím. Jde spíš o rozjímání nad příběhem melancholického muže a příběhem afektované ženy. Ano, na výstavě stojí jako protipóly, ale není

Jiří Ptáček Nika Brunová (portrét)

jim přičítán vzájemný vztah. Oba dva to měli kvůli svým dispozicím v životě dost těžké. Oba byli zvláštním způsobem sami, svou práci měli jako středobod života... Víc společných bodů bych asi nenašel. Petr Novák přes opar romantika vždy působil trochu hrozivě. Chytilová byla hrozivá přiznaně. Démonická podoba, kterou mají v mých pracích, jen poodkrývá něco tušeného, co jinak nejde pojmenovat, ale z jejich tvorby to je cítit. Novák a Chytilová jsou ze série, kde jsou i další „televizní“ osobnosti 70. let. Na výstavě jsou proto, že v instalaci fungují, a pokud chceš slyšet, že rezonují s mým osobním příběhem, pak ano, takhle já dělám všechny výstavy. Dost možná jsou moje díla takovými mentálními odpadky, které když vyvezu za město na výstavu, pročistím si a rozjasním mysl. Do artefaktu člověk může přesunout agresivitu, smutek, nevíru v cokoli... a je to pryč. Ve chvíli kdy výstavu pojmenuješ Zas sám, zjistíš, že vůbec nejsi sám. Prostě ten pocit odevzdáš vyšší instanci. Nicméně tohle není motivace, se kterou vytvářím umění. Ohromně mě baví objevovat. Všechna má díla jsou průzkumy a analýzy, ať jsou to obrazy, fotografie, nebo koláže potkaných předmětů. Baví mě i schovávat, aby i divák mohl mít radost z objevování. Snažím se, aby cesta od prvního pohledu na dílo až po uvědomění si kontextu v instalaci a v širším uměleckém provozu byla trochu dobrodružná.

projekt mě také nadchl a nepovažuji jej za pohřbený. Za poslední rok jsem ale dost věcí přehodnotil. Možná nastává čas se do toho znovu pustit.

24 – 25

léto 2017

ART / LITERATURE

Kolena, 2017, digitální koláž

Věra Chytilová, 2017, digitální koláž

V tvé práci jsou evidentní sympatie pro určitý typ vizuální pokleslosti a rovněž trapnosti. S pokleslostí se ovšem potýkáme každodenně, je ceněným zbožím komunikace na sociálních sítích, každodenním chlebem masmédií atd. Proto by mě zajímalo, jak s ní má podle tvého názoru pracovat výtvarný umělec. Normálně, bez předsudků. Tvá otázka vyznívá, jako by mířila směrem ke společenské odpovědnosti umělce. Pokleslost v masmédiích a na sociálních sítích mi nevadí tolik jako vizuální pokleslost ve veřejném prostoru. Domy a sochy v parku mají delší životnost než komentář na sociální síti. To je ta pokleslost, pro níž nemám sympatie. Nebát se „ztrapnit“ je ale něco úplně jiného. Znamená to revoltu, nereflektovat úzus, že něco by mělo vypadat nějak. Často používám slova „uměřenost“. Pokud v umění pracujete s momentem trapna, není dobré jej exaltovat. Přijde mi, že nejlépe funguje na své hranici, kdy si divák není jist, zda ho naplňuje, nebo uráží.

vysoké umělecké školy bych stejně nebyl v téhle pozici důvěryhodný. Od dětství také mám zkušenost, jak přehnaný perfekcionismus dokáže blokovat jakoukoli činnost. Nedokážu se ho zbavit, ale dokázal jsem ho přesunout k preciznímu ovládnutí diletantských forem. To je, myslím, základní klíč k rozečtení mých děl. Když jsme před třemi lety plánovali s Tomášem Ronovským výstavu, pokoušel jsem se proniknout do malířského stylu Josefa Hlinomaze. Nedokázal jsem to. Mrzí mě to, protože to nebyla nějaká konceptuální hříčka, ale seriózní výpověď, která by byla nejlépe srozumitelná v kontextu jeho práce. Hlinomaz záměrně a škodolibě pracoval s trapností jako s nástrojem nebo gestem. Reprodukce jeho obrazů mě v dětství fascinovaly a chtěl jsem přisvojením konkrétního výtvarného jazyka znovu prožít tuto fascinaci. Když jsem pracoval na Jandejskových kresbách, zcela jsem mediumnímu vytváření podlehl. Výsledek se zcela odlišoval od původní představy, nicméně proces vzniku byl pro mne velkým zážitkem.

Nakoupil jsi několik kreseb architekta Vladimíra Jandejska a výrazně je dokreslil. Proč? To je na dlouhé vyprávění. Jandejskovy kresby jsou trochu art brut. Mám tenhle typ prací velice rád a do svých obrazů se pokouším vnášet něco podobného. Nikdy to ale nebude takové, protože prostě jsem normální. S cejchem absolventa

Před několika lety mě nadchla tvoje idea uměleckého kabaretu. Čím tě tato forma přitahovala? A na čem ztroskotala její realizace? Tenhle projekt ztroskotal na tom, že jsme pro soubor nenašli ženu. Koncepce představení na ní stála a navíc vyžadovala konkrétní typ ženy. Kdybychom ji našli, dělal bys rozhovor s kabaretiérem. Ten

Stálo za tímto nápadem i to, že se profiluješ také jako hudebník? Přiznám se, že u tvých hudebních projektů si nejsem jistý, nakolik jsou pro tebe odpočinkovou záležitostí a nakolik je bereš jako seriózní a rovnoprávnou součást tvorby. Všechno, co dělám, je seriózní, protože jsem seriózní. Hudbě se bohužel věnuji ze všeho nejméně. Navzdory tomu, jak obtížně si moje hudební projekty hledají publikum, ale hraji docela často. Dávám tomu ovšem pouze zlomek mozkové kapacity, a proto mám takovou radost, když se něco povede. Poslední dobou se vede čím dál víc. V žánru, v němž se pohybuji, stačí být jen dostatečně uvolněný a ono to funguje samo. Aktuálně se věnuji hudebnímu videoartu, tam si myslím, že se právě pojí konzistentní artefakt s ohromením z toho, jak ta do jisté míry nahodilá hudební stopa báječně zní.

Petr Brožka Narozen 1974, pochází z Borovan, žije v Českých Budějovic. Vystudoval Fakultu výtvarných umění VUT v Brně. Později zde působil jako odborný asistent. Pracuje na Katedře výtvarné výchovy PF JU v Českých Budějovicích. Založil univerzitní Galerii D9 v Českých Budějovicích, kde dodnes průběžně realizuje výstavy jako kurátor. Příležitostně se věnuje kritice umění. V minulosti měl samostatné výstavy v Moravské galerii v Brně či brněnské galerii Eskort (obě 2003), pražské Galerii Ferdinanda Baumanna (2013) či českobudějovické galerii Měsíc ve dne (2014). V letošním roce byl oceněn v soutěži Grafika roku 2016. V současné době probíhá jeho samostatná výstava Zas sám v galerii Sam83 v České Bříze. Zároveň se účastní kolektivní výstavy Můžeme ztratit všechno, jen ne čas v Měsíci ve dne v Českých Budějovicích.

JSOU SLOVNÍKY NUDA?

Které doporučení hodné knihy jste v poslední době přečetli?

Martin Lukáš

Martin Dvořák

xistují různé druhy čtení a každý má ten svůj, jenž mu skýtá radost a jiná potěšení. Jistě se ale většina z vás shodne, že jsou určité „nudy“, které mohou pobavit maximálně tak nerdy, absolutní odborníky na obsah oné „nudy“ či jiné zlotřilé intelektuály a podivíny. Třebas takové slovníky. Kdo si jen tak čte slovníky? Určitě málokdo a nejde vyloučit, že i pro leckterého „málokoho“ může být čtení slovníku nuda. Protože však žijeme v době unikátní a na všeliké úkazy mimo náš vesmír bohaté, ukažme si, jak čtení slovníku může být zábavné až na půdu a slovo „nuda“ vám vůbec nevyvstane na mysli. Knihu, o níž právě podávám svědectví, otevřu namátkou a přepíšu část hesla, které mi první přistane na očích: Dobřichovice = coitus. „Cos dělal včera večer?“ – „Byl jsem v Dobřichovicích” (de coitu) Ph. Řeč je o Velkém slovníku sprostých slov Karla Jaroslava Obrátila. Tento absolutně unikátní kousek českého slovníkářství není žádnou horkou novinkou. Obrátil, ředitel školy v Uherském Hradišti, materiál pro něj sbíral velmi záhy, co vůbec erotickou literaturu a verbální erotiku objevil. (Narozen roku 1866 samozřejmě prošel výchovou, při níž o těchto věcech nebylo ani řeči.) Přesto nutno dodat, že Obrátil byl především badatelem, nikoliv prasákem (dle slovníkové definice v jeho díle „necudou“). Sběru materiálu, jenž začal být vědecké povahy od roku cca 1906, zasvětil podstatnou část svého profesního života a v puritánském období těsně po přelomu 19. a 20. století není divu, že jakožto ředitel školy byl terčem mnoha

ANKETA

olomoucký bohemista

špatných pohledů, a dokonce i čtyřletého disciplinárního řízení. Sběr slovníkových hesel sestával zejména z lidového sběratelství (nejen Erben a Němcová přišli na to, že nejlepší je jít mezi lid) v hospodách a jiných lepších podnicích (záchodky v pohostinstvích byly taktéž vděčným zdrojem matérie). Jak něco Obrátil slyšel, hned si zapisoval a ptal se po významu, pokud mu snad unikal. Velký slovník sprostých slov tak není zcela typickým slovníkem, Obrátil k jednotlivým heslům dodával především kontext věty, v níž bylo slovo proneseno. Lidová erotická a sprostonárodní moudrost je tak v knize zachycena v absolutně ryzí podobě. O tuto práci však pochopitelně tehdy nebyl zcela velký zájem. Obrátil na to brzy doplatil, jakákoliv jazykovědná komunita ho vyloučila a vydávání jeho poznatků bylo přinejlepším problematické. Ani po druhé světové válce se Obrátilova práce nedočkala žádného většího zájmu, a to přesto, že zemřel v dubnu 1945 v Pankrácké věznici za své protifašistické postoje. Až po roce 1989 se dá mluvit o tom, že klenotnice jeho práce se konečně dostává do širšího povědomí. Příběh jako řemen, ale nedá se nic dělat. Pokud jsem vás tímto článkem dostatečně znudil, napravme to následujícím úryvkem: „prdel(ka), prdec, prdáč; […] Host do prdele (nebo pod lavici) šoust (o nemilé návštěvě). – Má v prdeli rtuť (o neposedném). – Když je plná prdel, tak se lehko sere (kdo má z čeho, může snadno utráceti). – Má z prdele výčep (diarea). – Ona se lekla, až jí prdel jekla. – Připadám si jako jelen, když je do prdele střelen.“ (Mimochodem, celé heslo „prdel“ zabírá plných šest stran slovníku.)

Málokterá odborná publikace si najde cestu k širšímu okruhu čtenářů. Vedle vnějších důvodů (omezená distribuce, malý náklad) za to nejčastěji může „nečtivost“, odtažitost vědeckého diskurzu pro nezasvěcené. O to větší nadšení ve mně vyvolala kolektivní monografie Fikce Jaroslava Haška (ed. F. A. Podhajský), která mezi Skyllou nepřístupnosti a Charybdou banalizace elegantně proplula a přinesla podnětné, aktuální reflexe stále živého tématu. Četbu monografie doporučuju nejen těm, kteří chtějí být řádně připraveni na diskuze kolem nové filmové adaptace Haškova Švejka (rež. Bohdan Sláma, 2018).

Jiří Česnek pingl

Tématem aktuálního čísla M&H je prý nuda. Co bych řekl k nudě? V souvislosti s tím, co zajímavého jsem poslední dobou četl? Největší nuda je číst jídelák u nás v hospodě. Když někdy vařím já, tak je jídlo super a ten jídelák bych nejradši spálil, protože když vaří náš šéfkuchař, tak je to dost na prd a celej jídelák by měl obsahovat jen synonyma k šlichtě, humusu atp. A taky jsem asi měsíc četl Citlivého člověka od Jáchyma Topola. Asi 50 stránek před koncem jsem se na to ale vykašlal. Nic proti Jáchymovi, ale ať už to zamýšlel jakkoliv, je to nuda. Všechny jeho ostatní knížky teď mají, stejně jako jedna postava z Citlivého člověka, nedovyvinutého bratříčka. Anebo se pletu a je to jinak. Na těch posledních 50 stran jsem se prostě vyprdnul a knížku dal šéfkuchařovi do poličky ke kuchařkám.

OPINION

YOUR NOSTALGIA IS NOT MY NOSTAL Natalie Czaban

26 – 27

léto 2017

Nika Brunová

hen things look a bit crazy in the world of the present, nostalgia for the past is a pleasant place to retreat to. Just personally, I have always listed getting (drunk and) nostalgic as one of my favourite activities. Nostalgia is a chance to list back through the archives of one’s life and relive some of its joys and terrors from a place where everything fits into place and makes sense. But does it really make us happy on an individual level? And how does nostalgia relate to bigger world issues? An investigation into nostalgia would ideally involve a huge compendium of all sorts of nostalgia across generations in varying countries. However, for the time being, Milk & Honey hope you will be satisfied by a few snippets gathered from more or less nostalgic people in the Czech Republic and around the world:

What makes you feel nostalgic and what do you feel nostalgic for? “Looking at pictures or videos or souvenirs from the past or even just a chat about the good times I had when younger. I feel nostalgic about what it felt like to be young and about those great times I‘ve had previously in life which now only remain in my memory and that of those who shared them with me.” “I don‘t get nostalgic; it‘s just not something I do. Hearing a song can throw me back in time, and while this can make me feel happy or melancholy, I never have the desire to return to the moment or place the song has remind-

ed me of. As an expat I don‘t even get nostalgic for my country – perhaps there‘s something wrong with me!” “I am a strong believer that you can’t go back in time (I mean obviously you can’t physically). I do sometimes feel nostalgic, about my university days for example. But that is it. That was a pretty great time for me and this is now.”

Is nostalgia good or bad? “I would say nostalgia is not good or bad, rather a basic anthropological constant. Some level of nostalgia is to be anticipated in everyone, due to the inevitability of ageing and the sadness it brings.”

A LGIA

“I am fond of nostalgia and the duality of the opposing emotions it can bring together. Traditionally, the sweet longing of a memory and the resulting pain of the fact that the evocation can only be a memory and not the real thing.” “I don‘t think it‘s either good or bad; it‘s a feeling that tells you something about yourself, which is worth exploring. I personally have a tendency to be nostalgic because I feel quite convinced that the best years of my life are behind me. That‘s not to say I‘m not enthusiastic about the future but less so than about the past. So I am slightly careful not to delve into nostalgia because it can make me sad.” “I think nostalgia is neither good nor bad. What is bad however, is our tendency to romanticise the past. Getting nostalgic for something that never existed in the first place is a sure-fire way to live an unhappy life.”

Political Nostalgia

Literary nostalgia

The quotes above suggest that nostalgia can be a pleasant experience for individuals (if kept in check). But it can have more dangerous effects in the wider political sphere. It seems for example that nostalgia played a significant role in the UK vote for “Brexit”: to leave the European Union. To explore the various reasons behind the vote, a group of my Edinburgh friends conducted a “listening journey of the UK” called “Indefinite Article” (www. indefinitearticle.org), in which they talked to various people all over the country about their feelings on Brexit. One interviewee talked about the fact that he and his father had voted Remain and Leave respectively, because “his nostalgia is not my nostalgia”. Their ideas about the present were based on a different nostalgic notion of what Britain should be and therefore has to “get back to”. The father favoured a country of mainly British born people, living traditionally, in an age before fears of mass migration and cheap migrant labour. But his son’s associations as a Londoner were of a multicultural society, of meeting people from around the world on a daily basis and “the sense of internationalism which is a bedrock of the EU”. Britain in general, has exhibited a recent turn towards nostalgic gatherings in the past few years. For example there were 1950-style street parties for the Queen‘s jubilee and the royal wedding, complete with Union Jack cake and coloured flags and pictures of the Queen. Sweet as these occasions are, they can be a bit dodgy when people genuinely wish these nostalgic tributes represented the way the country actually is. My own nostalgia for Britain is, like the son quoted above, also very much connected to the real situation of diversity, openness, multicultural society and contribution to world culture, so the father’s vote to “take us back” to something before all that is basically a huge violent stab at all the things that make me nostalgic for my country. Nostalgia can be pretty violent.

Moving onto literature, two of my favourite recent reads also explore how violent nostalgia can destroy the present. “The Reluctant Fundamentalist” by Mohsin Hamid, describes how nostalgia, whether that be for childhood and first love or for an idealised past vision of Pakistan or the USA can lead positive characters to abandon bright futures entirely and try to fight their way back to a better past. (I recommend reading this short book in Dobrá čajovna between 4 and 7pm, to get as close as possible, in a Budějovice context, to the feeling of its setting in an exotic Pakistani marketplace, moving from baking afternoon to dusky evening.) Another favourite of mine is “Remains of the Day” by Kazuo Ishiguro. Set in the wake of the Second World War, Ishiguro´s characters alternately play with and reject nostalgia in trying to judge and come to terms with the actions and choices of their pasts.

Nostalgia: a conclusion The quotes I gathered seemed to suggest that a lot of people feel the same about nostalgia as I do: that it is an experience which combines pleasure and pain and is largely unavoidable. Therefore, it should be indulged in carefully, with a sense of the danger. Once transmitted to a wider level, on the scale of whole countries or populations, nostalgia seems to have a more negative effect, whether because many people have warring versions of it or because it forces the real present to conform to a fantasy past which may never have existed. In any case, to all of you not planning to move into reactionary politics or restore your country to the good old days this summer, Milk & Honey wish you many long, happy days with lots of new adventures to get nostalgic about.

MINI RECKY ALUPHOBIA Lilith EP O maďarským projektu jsme ještě v Mlíku asi nepsali, aspoň co moje paměť dvě čísla dozadu sahá. Maďarsko je, jak všichni víte, na Slovensku, takže se tam jede solidně folklór. Níže si tak můžete přečíst o chlapíkovi, kterej s folklórem nemá nic společnýho. Namísto dud a fujar se totiž mazlí se synťákama. A dítko vzešlý z týhle lásky k posluchači promlouvá uklidňujícím hlasem ve formě ambientních ploch přecházejících v minimalistickej house. Název už napověděl, že se jedná o épéčko, takže nečekejte žádnej sáhodlouhej tracklist. Čtyři příjemně plynoucí počiny, který se hodí jak na takové to domácí žvýkání, tak i na předjezd tancovačky v klubu. Lilith vychází pod labelem Bukko Tapes, kterej se snaží sdružovat východoevropský jména nezávislý elektroscény. Což je dost příznačný, páč Bukko sídlí v Brně, který je, jak taky všichni dobře víte, na Slovensku, a to už je východ dost divokej. Schválně, vzpomeňte na Eurotrip – film natočenej podle skutečných událostí. RP

28 – 29

léto 2017

MUSIC

SMUTEČNÍ SLAVNOST Zahrada krkavců Smuteční slavnost je nějakých pět let na trhu černý práce, ale zdá se, že až aktuální složení fachmanů jde pražský jednotce k duhu nejvíc. Krom koncertů toho budiž důkazem i nově vydaná kazetka o čtyřech válech s názvem Zahrada krkavců. Nu, hudba je to líbezná. Jedná se o stále populárnější post black, který umožňuje flexibilněji pracovat s mantinely původního žánru (jak formou, tak obsahem) a ve kterém se nachází čím dál tím víc kapel s původně hc/punk kořeny. Může to znít sebepitomějc, ale základním elementem je temnota, jež z pásky valí v různých variacích a intenzitách. Petržel, mrkev a cibule na mnoho způsobů. Do tkáně posluchače kazety se zkreslené kytary zařezávají jak burzumovo rybička, bicí jsou zákeřně rychlé jako vítr prohánějící se po fjordech. SS ale dokáže tempo i celkovou atmosféru skladeb změnit v jakousi plíživou, všeprostupující tíseň. Ta se ovšem umí přetavit i v emo post-rockovou zónu klidu, což u post metalu vlastně není zas takovým překvápkem. Nicméně potěší. Že by chvilka pro nabrání sil a vyškrábání se z bažiny? Může být. Nic ovšem netrvá věčně, že. Chrchlavo-skučivý vokál, tak trochu misantropa s krvácením do plic, jenž se zasekl někde na půl cesty, zaměřuje a střílí do vlastních řad, totiž do lidského plemena a světa, který si přetvořil k obrazu svému a nyní se v něm sám topí. Bezohlednost, plochost a rochněníčko většiny v konzumu. „Tvoje pohodlí / za cizí neštěstí / Hromady veteší / bolest tvou utěší / Nic tě netěší.“ Prázdnota, předurčenost, neschopnost existence v dnešním světě. Při větší představivosti i nenaplněná láska? Světlo na konci tunelu

v každém případě zhasne a nejedná se o minelu, tak je to v pořádku. „Tahle půda dekou mi bude / Navěky mě zcela zahrnuje / Tento oheň mě již nepálí / ba naopak líbezně hladí.“ Zahrada krkavců je kvalitní kus naléhavé a valivé hudební černi a špínky, která dobře funguje jako výplach, společník na nočních cestách za Jadranem, ale současně i jako šuplík s otazníky. Mimochodem, víte, že Penny Market má svoje vlastní rádio se vstupy moderátora? CN

VLADIMIR 518 Ultra! Ultra! Když vydá sólovou desku Vladimir 518, neoficiální král českého rapu a reprezentant tohoto hudebního žánru pro širší veřejnost, musí to zákonitě vzbudit pozornost. U třetího Vladimirova samostatného počinu je navíc o rozruch postaráno ještě tím, že reakce jsou zatím dost kritické, přičemž rapperovo emotivní odmítnutí recenze Radia Wave se stalo bulvárním virálem malého českého rybníčku. Nutno každopádně přiznat, že předchozí autorovy desky jsou povedenější. Zdá se, že na Ultra! Ultra! Vladimir příliš podlehl rapovému ego-imperativu – nedokázal přetavit jeho puzení do osobitějších poloh, jak se mu to dařilo na minulých sólových projektech. Hlavním tématem desky tak je poněkud ohraná oddanost rapu: vděk Orionovi za to, že Vladimirovi dal první příležitost, pojetí tvorby jako závislosti nebo ostentativní zdůrazňování nekompromisnosti vlastní cesty. Přímo otravným už se v této souvislosti stává výsměch jakémusi implicitnímu sokovi oslovovanému v 2. osobě jednotného čísla (viz track „Nemám pro tebe lék“); nad sebezahleděnou sentencí „největší nepřítel mě jsem nakonec bohužel já“ z jinak docela vtipného songu „Můj nepřítel“ pak posluchač pouze obrací oči v sloup. Naopak nejpovedenějším ze zmiňované ego-linie je track „Jak řekl M“, kde Vladimir zobrazuje svou předurčenost k rapu působivou aktualizací artušovské legendy, čímž dává vzpomenout na moderní primitivismus svých předešlých alb (srov. Milk & Honey č. 12). Z průměru dále vystupují písně „Deadline“, kterou okořeňuje svou spoluprací slovenská zpěvačka Katarzia, nebo podmanivou atmosféru vytvářející „Vzbuď mě, až skončíš“, kde si profesionálního flákače střihl Hugo Toxxx. Osobně cením také poslední, šestnáctý track, jenž je nefalšovanou básní v próze, v níž se Vladimir vyznává z vizuální fascinace městským chaosem. Celkově představuje Ultra! Ultra! na autorovy poměry spíše standardní výkon s řadou hluchých míst; na druhou stranu lze na desce objevit i pozoruhodné momenty. Ani král se zkrátka nevyvaruje přešlapů. ZB

NULY Spojit „Ahoj, my jsme nuly.“ Nejlepší hláška, jak začít koncert. Když jsem kdysi dávno, asi před třemi lety, poprvé slyšel tenhle budějckej trojlístek ve složení Šaman, Sokol a Mejdís, byl jsem trochu na pochybách. Dost specifickej bigbít mi na první dobrou úplně nesedl. Ale jak šel čas a Halina pořád ne a ne zhubnout, našel jsem si k těmhle lamačům dívčích srdcí cestu. Postupně jsem přicházel na to, že co vál, to hitovka. Důkazem toho budiž i nová plotna Spojit, která nabízí posluchači esenci ryzího hospodství a radosti ze všeho kolem. Kdo byl na červnovým křtu, jistě vzpomene na ten oblak lásky vznášející se nad Velbloudem. Tahle laskomina čítající 10

laskominek vyšla jak jinak než pod hlavičkou NAAB a nahrávala se jak jinak než u Hromyho v Jindřicháči. Takže až vyrazíte na koncert, koukejte z ledvinky vysolit tři kila, ať kluci z NAAB nemusí furt žrát jen tofu s chlebem. RP

THE QUEUES Balloons

ANKETA

Ve Znojmě jsem se maximálně někdy před lety potácel s kocovinou na autobusáku (a kdo ví, jestli to Znojmo bylo) a zjišťoval, jak se dostat do Prahy, ale i tak mám k tomuto městu vlastně celý život takový blízký vztah. Když jsem byl chlapec malej, tak metr nad zemí, babička mi říkala příběhy plné taje a dobrodružství o receptu na lák znojemských nakládaček. Několik let jsem po večerech myslil pouze na okurku. V pubertě jsem zjistil, že Znojmo nehraje vůbec debilní hokej, ba naopak, a díky Tipáči jsem tohle město začal mít fakt rád. No a někdy v mladý dospělosti (rozuměj věk, kdy si Karel Gott poprvé zasouložil) jsem pár měsíců popíjel decilitry znojemskýho svatovavřineckýho s jednou vdanou kryptoalkoholičkou a naslouchal vizím, jak se vezmeme. To abych mohl za nějakej ten čas popíjet ten samej Znovín, ovšem v litrech, poslouchat ve vaně Radio 1 a užívat si

zmar z vizí kupodivu nenaplněných. Ty jo, 10 řádků v tahu, muzika žádná a můj znojemský příběh budiž šířen nákladem 1000 ks. Pome, pome! A teď, když už jsem rozumnější a před hypoškou jsem se raději schoval v artové kapele Jadran, se mi zjevil znojemský label Happy Mutants. Na něm vyšlo poslední dobou několik dobrých věcí, jako třeba Thrashsurf, Ette Enaka nebo The Queues. A právě za posledním jménem stojí bratrská dvojice Chlumských, která jednak figuruje ve fungování celého labelu a druhak má na starosti už druhé EP jejich rodinné manufaktury na rock and roll. Jimmy s kytarou a Luboš za bicími během pěti skladeb nakládají víc než Znojmia a valí na nás směsku stoner rocku a zmíněnýho rock and rollu, avšak hezky pěkně pošpiněnýho garáží. Nasazením se nešetří. I přes temnější plochy má nahrávka chvílemi až pozitivní feeling a energií mi připomíná surfařský bandy ze západního pobřeží. Jimmyho vokál, hitový potenciál a pohled na obal desky mi zase hází pocitovou asociaci na The Drain. Takže hlavně nezapomeňte na okurku, volume doprava a let’s surfing, třeba směr Vranov! CN

OCHUTNÁVKU RECENZOVANÉ MUZIKY MŮŽETE POSLOUCHAT KAŽDOU STŘEDU OD 19 HODIN V POŘADU HUDEBNÍ POKOJÍČEK NA UNIVERZITNÍM RÁDIU K2.

Léto je v plným proudu a nasnadě je tak obligátní otázka, zda se vydáš někam za písničkou přes humna, nebo si vystačíš s bílou orchidejí na chalupě?

Jan Bradáč multimediální mrdka, „výtvarník“

Martin Holman holka pro všechno v Café Hostel

Jaroslav Zábranský 3 Imaginary Boys Entertainment

Karel Raichl ambassadorní skejťák

Těším se na Astronautalis ve Frantolech. Takže vlastně budu na chalupě. Koncert léta!

Bílá orchidej je jistě velmi kvalitní skladba, ale chalupu nemám, tudíž budu asi muset za humna. Naštěstí festivalů, venkovních koncertů a jiných mejdanů je po republice docela kopice. Žádný konkrétní plány však nemám, nechám to momentální náladě a tak trochu i okolnostem. Nebojím se, že by se něco samo nevyvrbilo.

Toto léto kromě pravidelné zálivky zeleniny a bambusu na mé zahradě nic moc neplánuji. V hledáčku mám Face to Face v Linci. Velký festivaly mne už moc neberou. Spíš nějaký rodinný lokál. Taková ta hipísárna, kde nemusíš řešit tolik děti a všichni si to náramně užijou. Možná se utrhnu a na prudko někam s kamarády za písničkou vyrazím. Ostatně děje se toho hrozně moc, sleduju to, ale už rozvrhuju energii. Jinak připravujeme s klukama z 3IBE Náš podzimní festival pro charitu Třeboň. Line up již brzy. Krásné léto přeji.

Chalupu bohužel nemám, takže Evičku s Vašíkem dávám každé ráno po probuzení doma. Za jinou (horší) muzikou se chystám určitě na Mystic, kde zahrajou Delinquent Habits a Madball. A taky mě kurva lákaj Suicideboys, který budou co nevidět v Praze! A dál? Potom jen kam mě vítr a pivo zavanou.

ADÉLA SEJKOROVÁ

MATĚJ VODIČKA

hudební dramaturgyně v Roxy

kytara a zpěv ve Vees, rozhlasák

Nedávno se rozdávalo vysvědčení. Jaký hudební počin bys ohodnotila na výbornou a který naopak nedostatečně? Vysvědčení dopadlo docela spravedlivě. Chápu, že třeba Jelena poslouchá hodně lidí, i když třeba já a lidi kolem mě ne. Mě zasahují spíš menší kapely, dost se mi třeba líbí, jak se to vyvíjí kolem Wild Tides, Emmy Smetany nebo Kapitána Dema. Za počin roku beru to, jak se Evropa 2 sama od sebe chytla Jamese Harriese (čti nezávislýho umělce) a začala ho točit ve všech rotacích bez jakýhokoliv lezení do řiti. Těm shitům v český hudbě nemám čas se věnovat a ani nechci. První, co mě napadlo, je kapela Slza, ble.

MUSIC/COLUMN

Jedeš o prázdninách Vltavu, Mighty, nebo nejsi kokotka? Nejedu zhola nic takovýho. Letos jsme si naplánovali jen Noise Party, která už byla, a ještě se chystáme na Besedu u Bigbítu. Na jakej fesťák bys rozhodně nejela a proč? Blbejch kapel hraje všude dost. Nejvíc mě ale odpuzuje Benátská noc. Nevim, jak jsou na tom teď, ale pár let zpátky jeli PRko na tom, že vlastním návštěvníkům veřejně nadávali do čuráků, a to mi stačí. No a pak ještě trutnovskej festival, kterej už leta vstává z mrtvých, vozí se na cizích neštěstích ostatních festivalů a hází špínu na všechny, jen ne na ty svoje zablácený pseudoindiánský ksichty. Kouření v hospodách je celkem čerstvá věc a tak nás zajímá, jaká je tvoje nejoblíbenější kapela, která má v názvu jídlo? Jídlo v názvu mají podle mě jen punkový kapely a ty já neposlouchám. Nebo nevim, nic mě nenapadá. Thurman / durman? Nefetuju, takže asi Thurman?

30 – 31

léto 2017

Macron / makarón? Macrona se nenažereš. točit zmrzlinu / točit porno? U točení zmrzliny se nemusíš přetvařovat. sex ve stanu / nesnáším pocení? Obojí.

Nedávno se rozdávalo vysvědčení. Jaký hudební počin bys ohodnotil na výbornou a který naopak nedostatečně? Ha! Klasická otázka. Ty já rád! Před pár měsíci jsem objevil australskou kapelu King Gizzard and the Lizard Wizard, na který si teď opravdu hodně ujíždím. Tihle floutci z Melbourne vydali na konci června už druhé letošní album s názvem Murder of the Universe. Pro milovníka psychedelie, jako jsem já, naprosto famózní záležitost. Vřele doporučuju taky jejich lednové album Flying Microtonal Banana. Prý mají letos vydat ještě další dvě alba, a to o sobě tvrdí, že jsou strašně líní! Sice jsem nikdy nebyl extra fanoušek rapu, nicméně PSH jsem sjížděl už na gymplu ve dvanácti. Ale poslední sólovka Vladimira 518 Ultra! Ultra! je pro mne obrovským zklamáním (srov. minirecku o dvě stránky zpátky). Totální vyčpělost textů s obraty typu „klimbám na verandě, podobám se pandě“ bych čekal od Olivie Žižkový, ale od Vladimira teda ne. Ostatně způsob, jakým obhajoval svoji desku a vyřizoval si účty s recenzentem na Radiu Wave, mluví za vše. Jedeš o prázdninách Vltavu, Mighty, nebo nejsi kokot? Vltavu nejedu. Když chci vidět davy lidí, radši si zajedu na Václavák. Na Mighty jsem příliš malej pankáč, takže jedu do Banátu. Nejlepší dovolená ever; kdo zažil, ten to chápe! A letos se jede vlakem! To bude sranda, fuj, už se těšim! Na jakej fesťák bys rozhodně nejel a proč? Na Slavnosti piva na budějckým výstavišti. Byl jsem tam předloni a po osmi kvasnicovejch ležácích jsem se zařekl, že už tam nikdy nepáchnu. Kouření v hospodách je celkem čerstvá věc a tak nás zajímá, jaká je tvoje nejoblíbenější kapela, která má v názvu jídlo? Ty jo! Víš, že ani nevim? Vlastně jo! Cream! Česky smetana. To je taky jídlo, že jo? Thurman / durman? Hele, já těm akčním filmům moc neholduju, ale Uma Thurman je fakt kočka! Macron / makarón? Obojí je fajn. Oni ti Francouzi ještě pořád docela přemýšlej, na rozdíl od nás. točit zmrzlinu / točit porno? Co to je za otázku todlencto? Točená zmrzlina stojí za pendrek. A porno je pro děti. sex ve stanu / nesnáším pocení? Nesnášim pocení, můj stan už je moc starej a je v něm fakt horko. Když je teď takový vedro, je nejlepší si lehnout pod širák.

London Calling:

HOW TO NOT TO BE BORED ON LONDON TUBE

(applicatable on any local transport services)

hen living in London you have to consider a ridiculous amount of time that you spend on the tube or the bus. The later summer season is the more annoying it can be. You should be aware of tourists, drunks, pregnant, smelly and actually any kind of cotravellers. It´s very busy mean of transport and sometimes I for instance travel to Wimbledon which takes over one hour. Here are a few tips how to survive and to get rid of boredom. 1. Many people donate their inteligence potential to stupid games as a Fruit Ninja or Solitaires. Yep, you might be surprised how popular this kind of stuff still is. You can look over their shoulders and predict what´s gonna happen next which is actually not exciting at all and you will stop it to do something better. 2. You can eat, drink, do your make-up, read a book, newspaper but the most exciting thing is a game that I thought of. Challenge yourself

and read others messages over their shoulders. Be discrete because if anybody else can see you you might be embarrassed. You can learn a lot about the world from this kind of entertainment. 3. In London transport you can spot a lot of weirdos. If you are brave enough take a photo of them and create your little weirdo´s gallery that you can share with your friends. Or with your enemies. 4. Create your own world and let your imagination do its job! Sometimes I try to think of the most absurd thing that could never happen. Imagine if everyone on the tube turns into elephant, or swap their heads with the person next to them or if all the people were dressed up like pumpkin or everybody was singing their national anthem in the same time. You can entertain yourself for a long time. When leaving train then, leave your imagination world too and mind the gap. 5. Text to people about what you can see. In verses. It takes you a while as you try to be witty at the end it might end up like a humorous poetic dialogue of everyday life.

inzerce

Šárka Kotzinová

ČLENĚNÍ zahájení ve středu 6. 9. v 18.00 | výstava trvá od 7. 9. do 7. 10. 2017 galerie současného umění a architektury / dům umění české budějovice

Martin Polák

Monika Immrová