"Jaro prošlo naší ulicí ..." - prof. Milan Zelený

Pan Doubek se začal šmátrat po křoví hlohu. Vytáhl svoji krásnou lupu a ta odrazila rudý záblesk slunce téměř současně se suchým zaprasknutím výstřelu. Pan Doubek sklouzl po suti nějakých kamenů, pár křemínků se svalilo dolů a zacinklo o kolejnice. Doubek se skrčil pod pařez hlohu, jakoby studoval jeho kořeny, a rozhostilo se ticho. Přihlížející se pomalu rozešli, aby dokončili svoji procházku po zadrátovaném Vítkově.

Druhý den ráno nastala hodina „H“. Těžký kulomet se rozezpíval směrem od tunelu, samopaly notovaly z přilehlých strání. Republiku si rozbíjet nedáme!

Jednotky obránců republiky nacvičovaly jak zabránit útoku na strategicky významné objekty, jako třeba ta rušička, nebo tunel ze Žižkova do Libně – a jak nepřátelské diverzanty spolehlivě likvidovat. Granáty vybuchovaly po celém údolí. Nějaký generál sledoval celou akci černým dalekohledem ze špinavě zeleného džípu. „To střílej jenom slepejma, to je jen takové cvičení, ujišťoval partu kluků starší Brdek. „Jó, a proč se Doubek včera nevrátil?“ zeptal se blbě Vimr.

74