ČSFR očima exilového ekonoma - prof. Milan Zelený

Milan Zelený

Československo očima exilového ekonoma Praha, 1990 1. vydání Copyright:t Milan Zelený, 1990

OBSAH: ČESKOSLOVENSKO OČIMA EXILOVÉHO EKONOMA HOSPODÁŘSTVÍ NA ROZCESTÍ O AKCIOVÝCH SPOLEČNOSTECH PODÍLOVÉ ÚČASTENSTVÍ ZAMĚSTNANCŮ CO JSOU životní JISTOTY? VÍTE, CO JE TO INFLACE? ZNALOSTI A VĚDĚNÍ JAKO KAPITÁL NÁŠ ZÁKAZNÍK - NÁŠ PÁN DŮSLEDKY DŮSLEDNÉ REKORYTARIZACE LIDÉ JSOU TAKÉ PŘÍRODA NERADIKÁLNÍ RADIKALISMUS TEĎ JIŽ MÁME, CO JSME CHTĚLI ČESKOSLOVENSKO - MÁ LÁSKA TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ NEVYHLÁSÍME DEKRETEM UMOŽNÍ SCÉNÁŘ LIDEM PODNIKAT? REKAPITULACE, NE KAPITULACE ŘEŠENÍ PŘECHODU K TRŽNÍMU HOSPODÁŘSTVÍ

Úvodem: Československo očima exilového ekonoma Pozorovat sám sebe zevnitř a být viděn někým jiným zvenčí, to jsou dva různé úhly pohledu na jeden a týž objekt. V lecčems se mohou lišit, mohou být tu více, tu méně objektivní. Přesto jsou oba cenné.

Vzhledem k tomu, že o naší ekonomice a potřebách rozvoje našeho hospodářství v součastné době hovoří a píší především českoslovenští ekonomové, předkládáme čtenáři seriál článků, který vycházel od jara do zimy 1990 v Lidové demokracii. Autorem je profesor Milan Zelený, řádný profesor systémů podnikového řízení Fordhamovy university v newyorském Lincolnově centru, který pohlíží na naše hospodářské problémy očima ekonoma USA. Není jistě nezajímavé se s jeho názory seznámit a srovnat je s tvrzeními některých našich předních národohospodářů.

HOSPODÁŘSTVÍ NA ROZCESTÍ Objevují se často hlasy, že je u nás třeba uvolnit pohyb cen, omezit pohyb mezd a importovat metody a nástroje makroekonomické intervence ze Západu. Náš vlastní a z našich podmínek vyrůstající program přechodu prý nepotřebujeme. Připomíná to smutně proslulou „šokovou" experimentaci v Polsku.

Volné tržní hospodářství nevzniká volným pohybem cen, ale právě naopak: volný pohyb cen je odrazem a výsledkem zdravého procesu tržního hospodářství. Prosté uvolnění cen tedy tržní hospodářství nezpůsobí, ale může i jeho první zárodky zcela a navždy pohřbít.

Navíc volné ceny samy o sobě neznamenají nic, a to ani na Západě, natož zde. Důležitá je interpretace cen účastníky trhu: zaměstnanci, investory a občany. To, jak lidé volné ceny interpretují a jak jejich signály chápou - to odlišuje kapitalismus od příkazového hospodářství - ne ceny samy o sobě. U nás, stejně jako v Polsku, volné tržní hospodářství neexistuje. Oba státy jsou založeny na systému byrokratických státních monopolů a lidé neumějí a nejsou zvyklí interpretovat ceny jako informační signály, ale pouze jako pseudomarxistické měřitele hodnot. Co se stane, když zbrkle a nepromyšleně uvolníme ceny za podmínek byrokraticko-monopolních vztahů? Monopoly okamžitě zvýší ceny a v našich podmínkách je zvýší na maximum. Vytvoří se „poptávková bariéra" (teoretický nesmysl, na Západě nepoužívaný) a spotřebitelé si zboží prostě nebudou moci dovolit. Zboží se objeví ve výkladních skříních, ale přestane jeho pohyb, zastaví se odbyt. Spotřebitelé budou hledat levnější náhražky, životní úroveň se sníží. Umrtvením poptávky se sníží stimulace výroby.

Vbrzku se výroba zpomalí či úplně zastaví:nelze přece vyrábět to, co zůstává ležet na pultech a zapadá prachem ve výkladních skříních. Podniky nezačnou převádět své zdroje do další výroby, ale do zvýšení odměn byrokracii, do rezerv cizích valut a podobně.

Ekonomický život pohasne. Jestliže by toto všechno nějaký dobrák ještě dále zkombinoval s regulací mezd a platů, přidal by k tomu demotivaci dělníků a zaměstnanců, pokles produktivity práce a zvýšení nezájmu dělníků na účasti, podnikání a inovací. Po krátké době tato „hrobařská" kombinace volných cen a omezených platů způsobí úplné a nezvratné umrtvení ekonomického procesu. Staneme se jakousi Bolívií střední Evropy, podobně jako dnešní Polsko.

Je pravdou, že popsaná „šoková" manipulace hospodářství státem povede ke snížení inflace. Kde se podařilo pohřbít a umrtvit výrobní proces, tam netřeba obávat se růstu cen.

A konečně: jestliže někdo vtěsná inflaci cen, která by normálně trvala 2-3 roky, do jediného dne či týdne - co z toho může mít spotřebitel!?

Podobně je tomu s interpretací cen. V Polsku to samé a cenově porovnatelné zvýšení povede k omezení výroby, k odprodeji zbývajících zásob traktorů a výrobních prostředků, k převodu zisku do tvrdých valut. Interpretace volného pohybu cen se týká důvěry národa ke státu a jeho ekonomickým opatřením, netýká se samotného pohybu cen. Prosté uvolnění cen samo o sobě nepovede k investicím do hospodářství, ale k urychlené „deinvestici" a přechodu ke zlatu, tvrdým valutám a jiným stabilním a důvěryhodným nástrojům. Vše je otázkou důvěry a bez důvěry to u nás nepůjde. V otázkách budování ekonomické důvěry mezi podniky a zaměstnanci, mezi státem a občany a mezi vládou a podniky, se u nás udělalo pramálo. Bez důvěry se ekonomika budovat nedá. Československé hospodářství musí být během přechodu v rukou lidí, kteří by chápali zásadní rozdíly mezi nástroji „jemného dolaďování" vyspělých tržních hospodářství (jako jsou zastaralé doktríny keynesianismu a monetarismu) a jejich naprostou nepoužitelnost v podmínkách, kde žádný trh a vlastně ani žádné hospodářství neexistují. Pravdou je, že může být ještě hůře. Zkušenosti z Polska potvrzují, že zpustošenou ekonomiku lze ještě víc ubít a pak pohřbít. Stačí zahájit radikální politiku „šoků", dovolit monopolům zvýšit ceny,

dělníkům zmrazit mzdy, vyměnit občanské úspory (rezerva proti inflaci) za bezcenné papíry a vůbec: začít se chovat, jako kdyby tržní hospodářství existovalo, byť vlastně ještě neexistuje.

Je třeba nastoupit cestu našeho vlastního, ryze československého programu k hospodářské obnově. Programu, který by vyrůstal z tradic Baťova principu soukromého a neveřejného vlastnictví (každý zaměstnanec kapitalistou), jsou hlavní formou kapitálu, a z pochopení, že vnitropodnikové podnikatelství a podnikání zaměstnanců se neslučuje s diktátem státu, ať již diktátem kompetentním či nekompetentním.

LD: 30. května 1990

O AKCIOVÝCH SPOLEČNOSTECH Akciové společnosti se dnes staly zaklínadlem nejen prodavačů novin a pamfletů, ale i kapitánů státu. Zdá se, že si myslí, že akciové společnosti přivedou na svět volný trh, zaručí podnikání a podnikatelství, vyřeší mnohé ze složitých problémů přechodu.

Omyl. Akciové společnosti samy o sobě nic nepřivodí a nezpůsobí (kromě chaosu a rozpaků), protože jsou následkem, nikoli příčinou vyspělé a vyzrálé funkce volného trhu.

Akciové společnosti jsou instituce volným trhem vyvolané, ne však volný trh tvořící.

Jestliže u nás žádný trh neexistuje - natož volný - pak akciové společnosti jej k životu neprobudí. Primární je volný trh. Teprve jeho úspěšné funkce a růst si v určitém stádiu vynutí vznik druhotných podpůrných trhů s akciemi a cennými papíry - ne opačně.

Ani na dnešním vyspělém trhu USA nejsou nové podniky zakládány vydáváním akcií: nikdo by si je nekoupil. Nové podniky vznikají na základě myšlenky spojené s partnerským, soukromým a rodinným kapitálem, rozšířeným bankovními úvěry (je-li myšlenka opravdu dobrá). Teprve po dlouhodobých úspěších a veřejném rozpoznání takové soukromé firmy (často po 5-10 letech) mohou vlastníci nabídnout své akcie veřejnosti pomocí tzv. IPO (existuje-li ovšem veřejný trh akcií). Tím daná firma přestává být soukromou a stává se firmou veřejnou. Tzv. akciové vlastnictví, o kterém se u nás tak nezasvěceně mluví, není vůbec vlastnictvím soukromým, ale vlastnictvím veřejným: tedy někde na půl cesty mezi vlastnictvím státním a vlastnictvím vskutku soukromým.

Rád bych použil u nás tolik oblíbeného metaforického přístupu. Akciové společnosti jsou něco jako pánské šle. Jak dotyčná pánská ekonomika roste, kypí a hrozí překypěním, je často třeba vyměnit úzké opasky za pořádné kšandy. To, že vypasení páni nosí většinou šle, přece neznamená, že šle jsou příčinou jejich vypasenosti. Byl tedy na pětku studentíkův návrh, abychom na zchudlé hubeňoury navěsili kšandy a čekali, až nám do nich pěkně nakynou.

V publikaci „Moderná japonská organizácia a rozhodovanie" (Ústav marxizmu-leninizmu ÚV KSČ, Bratislava 1987) čtu na straně 423: „Goldsmithové údaje tak v prvom rade ukazujú, že vydávanie nových účastín prostredníctvom kapitálových trhov nie je hlavným zdrojom príjmov a financií pre žiadne priemyselné vyspelé hospodárstvo" Toto je samozřejmě pravda, a když si to přečtete ještě jednou, uvidíte, že jde o soud zcela kategorický a konečný. Američan Ray Goldsmith tento závěr učinil již v roce 1969.

I když je neuvěřitelné, že by naši přední „ekonomové o zastaralosti a úpadku veřejného akciového vlastnictví nevěděli, přesto neuškodí několik přímých citátů z nedávné práce

Michaela C. Jensena, předního amerického odborníka ve finanční ekonomice: „Veřejně vlastněná akciová společnost, hlavní motor hospodářského vývoje ve Spojených státech po více než století, dnes přežila svou užitečnost v mnoha ekonomických sektorech a vstupuje do svého zatmění". A dále: „Nové organizace vznikají na jejím místě - organizace, které zůstávají akciovou společností svou formou, ale nemají žádné veřejné akcionáře, nejsou na seznamu a jejich akcie nejsou nabízeny na organizovaných burzách." A ještě jednou: „Tím, že řeší centrální slabost veřejné akciové společnosti - konflikt mezi vlastníky a manažery ohledně kontroly a užití podnikových zdrojů - tyto nové organizace zaznamenávají pozoruhodná zlepšení v operační efektivnosti, zaměstnanecké produktivitě a hodnotě akciových podílů."

Je zcela samozřejmě, že proces přechodu k tržnímu hospodářství nebude v Československu bez problémů. O to více však je třeba, aby jej řídili lidé vzdělaní, znalí světových trendů a hlavně: znalí ekonomické vědy a praxe volného trhu. „Dělání ekonomie" pomocí příruček a zastaralých učebnic je pro naše specifické podmínky v Československu přístup zcela nevhodný.

LD: 5. června 1990

PODÍLOVÉ ÚČASTENSTVÍ ZAMĚSTNANCŮ Když odmítáme státní vlastnictví výrobních prostředků - tedy vlastnictví nikým, a když říkáme ne veřejnému vlastnictví podnikových akcií - tedy vlastnictví nepřítomnými, co tedy? Odpověď je poměrně jednoduchá a vyrůstající přímo z kořenů a tradic moravského Zlína: soukromé, podílové vlastnictví zaměstnanců, a to jak dělníků, tak i manažerů - společně! Každý zaměstnanec je vlastníkem a každý vlastník je ale také zaměstnancem. Tím lze docílit slavného snu Tomáše Bati, že každý dělník se má stát kapitalistou a naopak.

Tím bude též možno poslat k převýchově i všechny ty studující „švýcarských" kursů řízení, kteří se učí, jak se chovat k „podřízeným" a „nadřízeným". Myslím, že těchto trapných socialistických klasifikací lidí již bylo dost. Moderní podnikový svět již dávno rozpoznal, že nositelem nejdůležitějších lokálních a provozních informací je dělník sám a že jej v jeho znalostech, schopnostech a zkušenostech nemůže nic a nikdo nahradit. Čím větší propast existuje mezi zaměstnanci a vlastníky, tím nižší je motivace zaměstnanců, iniciativa a pružnost organizace.

Moc se dnes mluví o privatizaci, alespoň v programech těch stran, které to s československým hospodářstvím myslí nejen dobře, ale i kompetentně. Výsledky privatizace jsou velmi povzbudivé na celém světě: soukromí zaměstnanci, manažeři a vlastníci jsou prostě mnohem vyšší a výrobní náklady mnohem nižší než kolektivní či státní vlastnictví, které dnes již propadlo ve všech světadílech. Jediné, co může být horší volbou než zdejší způsob privatizace, je polovičatost, nerozhodnost, mixování systémů („třetí cesty") a nespolehlivost opatření. Chystá-li se někdo překročit hlubokou propast pouze do půli cesty, pak je jistě lépe zůstat na straně socialismu a do projektů moderní Evropy se raději vůbec nevměšovat.

Mnozí si však představují, že privatizace je pouze jakési státní „odznárodnění podniků" (ošklivě „de-etatizace") a státní odprodej veřejnou nabídkou akcií a cenných papírů.

Tento typ privatizace - pofidérní zesoukromění - býval typický pro thatcherovskou Anglii. V USA však dnes probíhá další a konečný stupeň privatizace - po našem bychom

mohli říci zvlastnění: předání veřejného vlastnictví akcionářů do rukou opravdu soukromých - tedy do rukou zaměstnanců, manažerů a podnikatelů.

Procesy privatizace lze znázornit následovně: státní vlastnictví -> veřejné (akciové) vlastnictví -> soukromé vlastnictví.

Naším úkolem v Československu, v zájmu zajištění prosperity, skutečné vlády našich věcí (nejen vlády naší vlády) a kontroly rozhodování pro naše děti, je využít dnes zcela zvláštních a v podstatě neopakovatelných podmínek - vyhnout se nadbytečnému „prostřednímu článku". Československý typ privatizace tedy může (a proto i musí) být zkrácen: státní vlastnictví - soukromé vlastnictví.

To se může stát naším opravdovým a trvalým přínosem lidstvu.

Všichni dobře víme, jak je skutečné vlastnictví (ne ten gorbačovský „pocit vlastnictví") důležité: jak pěkné jsou naše byty a domky, s jakou láskou pracujeme na zahrádkách, jak se obětujeme pro věci své. Socialismus nikdy nedokázal vyřešit základní společenskohospodářské organizace a motivace. „Kdo zůstane přes noc u nemocné krávy?" Kráva, která patří všem, nepatří nikomu. Proto za socialismu krávy trpí a umírají, nedobře dojí a přinášejí málo masa, zatímco za kapitalismu je zdravých krav, mléka, kůže i masa vždy dostatek.

Kapitalismus, jakožto přirozená a spontánně se vyvíjející soustava lidské organizace práce, řeší tento problém podle pradávných principů křesťanských, jednoduše a elegantně: "U nemocné krávy zůstane bdít ten, jemuž kráva patří." I Ježíš, promlouvaje k Židům, rozpoznal tuto úžasnou, spolehlivou a často pro socialisty i hluboce překvapivou organizační a sebeřídicí schopnost soukromého vlastnictví. „Já jsem dobrý pastýř, neb dobrý pastýř dá svůj život za ovce své. Ale ten, který jest pouhý námezník a ne pastýř a vlastník ovcí, ten vidě vlka přicházeti, ovcí ponechá a prchne."

Opravdová privatizace - ta naše, ve smyslu zvlastnění - vyrůstá z hlubokých kořenů národních a umožní nám během jediné generace, abychom se do Evropy navrátili důstojně a sebevědomě, ne zbrkle a ukvapeně.

LD: 12. června 1990

CO JSOU TO ŽIVOTNÍ JISTOTY? Je samozřejmé, že strany, které nemají národu co nabídnout, mu budou hlasitě podbízet tzv. „životní jistoty". Tím zcela jasně míní, že pomocí daní, poplatků a uměle nízkých platů se převede do rukou státní byrokracie určité množství peněz, které pak tato byrokracie spravedlivě a „na půl!" přerozdělí mezi tzv. „potřebnější" vrstvy, hlavně tedy sama sobě tak, jako tomu bývalo dosud. Je to vše zdarma, jde o peníze jiných lidí, a bude vás to stát pouze volební hlas či hlásek.

Nevím, zda úplně bezmocné a ve všem (tedy totálně) být závislým na anonymně byrokratickém aparátu může pro někoho představovat životní jistoty. U většiny lidí tomu bývá právě naopak. Uplynulých pětačtyřicet let přece bylo údobím takových životních "„jistot". Co je výsledkem? Jsme nezdraví a umíráme předčasně, jsme špatně vzdělaní a tudíž nezaměstnatelní, v nemocnicích a v psychiatrických léčebnách se mnohdy s lidmi zachází jako s obtížným hmyzem, občanská bezpečnost se zhroutila, naše děti jsou bez

budoucnosti a naši rodiče bez minulosti. Roční příjem na hlavu je dnes u nás na úrovni Ománu. Důvěra lidí ve spolehlivost a kompetenci státu, hlavní to předpoklad a záruka životních jistot, byla naprosto zanedbána, ne-li zničena. Životní jistoty, vždy a ve všech vyspělých zemích, vyplývaly a vyplývají z nezávislosti a ze soběstačnosti lidí, ne z jejich zvýšené či úplné závislosti. Jaká je to jistota, když sice vzdělání je „zadarmo", ale do školy jste se dostali jen protekcí a vzdělání samo nestojí za nic, takže vaše děti stejně nikdo nezaměstná? Jaká je to jistota, když zdravotní péče je „zadarmo", ale vy zemřete o 5-10 let dříve, než byste měli, protože to v podstatě není péče, ale velmi špatně organizovaná údržba lidských „strojů"? Jaká je to jistota, že vás sice nikdo nevyhodil ze zaměstnání, ale musel jste za to pracovat za urážlivou grešli, ponižovat se a hrbit po celý svůj život? A ještě děkovat bouřlivým potleskem a skandováním při masových shromážděních? Jaké jistoty vyplývají z faktu, že lidé, kteří tento stát ničili, jej nyní míní „zachraňovat?"

Jaká jistota spočívá v pobírání penze, která vůbec neodráží vaše celoživotní úsilí a místo živobytí zajišťuje pouze živoření? Nic nemáte, nic vám nepatří, na ničem se nepodílíte, ničeho se neúčastníte - jen věčně tleskáte a skandujete - jaká je to jistota?

Otrok odvozuje své „jistoty" od závislosti na druhých, a potud také otrokem zůstává. Jistota svobodného člověka vyplývá z toho, že je pánem věcí svých, že má kontrolu, že rozhoduje, že se účastní a že sám vlastní budoucnost spoluvytváří. Pravé jistoty člověka vyplývají z rodiny, do níž se narodil, z obce, v níž se účastní, z podniku, ve kterém spolupracuje, a ze státu, kterému může plně a bez výhrad důvěřovat.

Vbrzku se i v Československu objeví skupinky západních penzistů, dámy s modrými vlasy a perleťovými brýlemi na šňůrkách, páni v pestrých košilích a divoce kostkovaných sáčkách, kteří na stará kolena cestují po celém světě. Vysloužilé černošské učitelky z Harlemu jsem potkal v Šanghaji, staré texaské farmáře (co nosí hodinky na manžetě košile) na Novém Zélandě a skupiny japonských babiček s drdůlky v Leningradě. Bývá mi vždy smutno, když porovnávám jejich životní jistoty a jejich zajímavé a vzrušující stáří se socialistickými životními „jistotami" babiček našich. Světoběžnické sebevědomí a nezávislost cizinců není jistě pro každého, ale podtrhuje to úroveň jejich prosperity a možnosti jejich životních jistot.

Jak se takové bohatství vytváří? Především skrze podniky, instituce a obce, kde pracují.

Podniky, ne stát, kapitalizují a investují část výsledků jejich práce a úsilí. Čím víc vyděláš, tím víc si můžeš odložit. Podnik sám obvykle zdvojnásobuje zvolenou výši individuálního vkladu. Tato část sociálního pojištění je určována prací a rozhodovací volbou zaměstnance.

K tomu pak přistupuje z daní financované národní pojištění, které poskytuje životní minimum stejné pro všechny. Podobně se financuje podniková zdravotní péče a vzdělání.

Domky a byty jsou obvykle přímo vlastněny, při odchodu do důchodu výhodně prodávány mladším generacím a nahrazeny levnějším bydlením, Navíc existují individuální kapitálové investice v podnicích, v akciích, v bankách a ve skupinových investičních sdruženích.

Když se to vše tak někdy po té padesátce sečte (lidé odcházejí na penzi stále dříve a věnují se drobnému soukromému podnikání či službám), tak to vytváří tu prostou skutečnost, že věková skupina nad 55 let věku je tou nejzámožnější slupinou v celé Americe. Taková je životní jistota. Být nezávislým, odstěhovat se na penzi na Floridu, cestovat po světě a dělat si, co se člověku zachce. Vědět, že o děti je dobře postaráno, že jejich budoucnost je dobře vyřešena a že jejich životní cyklus se bude materiálně zakládat na úspěších životních cyklů předcházejících generací.

Samozřejmě, že tyto opravdové, nesocialistické lidské jistoty nelze zavádět přes noc skandováním hesel radikální „perestrojky". Víme, jak to dopadlo v Polsku i v Sovětském

svazu. Jde spíš o to, abychom se zbrkle nevydali po té staré cestě lidské závislosti na státu, tedy po cestě vychudlého občanství a přetučnělé byrokracie.

LD: 16. června

VÍTE, CO JE TO INFLACE? Často se dnes říká, obzvláště mezi nezasvěcenými, že inflace je, když se příliš mnoho peněz honí za příliš málem zboží a výrobků. Je to asi, jako kdybyste řekli, že příčinou zápalu plic je horečka. Příliš mnoho peněz nezpůsobí inflaci, tak jako horečka nevyvolá zápal plic. Československá ekonomika není rozpálený kotel či přehřátý bojler, ale prostý a chladný psí čumák.

Množství peněz v oběživu neurčuje úroveň a kvalitu ekonomických procesů, ale právě naopak:úroveň a intenzita ekonomických procesů si určuje a vyžaduje svou vlastní a správnou úroveň množství peněz v oběživu. Jestliže je ekonomika zdravá a soběstačná, pak se obejde třeba i bez peněz: penězi se mohou stát paklíčky Pall Mall nebo rajská jablíčka.

Jestliže je však ekonomika chabá a nezdravá, pak ani milióny cirkulujících papírků s obrázky prezidentů nepomohou.

Problém inflace tedy spočívá v nedostatku důvěry prostých lidí a investorů v budoucnost daného hospodářství. Inflace znamená, že je příliš mnoho peněz, a proto je třeba prostě je odčerpat. Proč je příliš mnoho peněz? Co způsobuje neochotu spotřebitelů své peníze investovat a stimuluje jen okamžitou či krátkodobou spotřebu? Jestliže nikdo nevěří v budoucnost, jestliže každý chce konzumovat dnes a ne zítra, jestliže nikdo nechce odložit spotřebu a zabývat se investicemi, pak máte inflaci. Inflace je výrazem znehodnocení peněz ne co do jejich množství, ale co do důvěry spotřebitelů v jejich budoucí hodnotu. Tím, že všechny „přebytečné peníze fyzicky a mechanicky stáhnete z trhu, tím důvěru v budoucnost nevytvoříte.

Inflace je výrazem nedostatku atraktivních investičních příležitostí, výrazem nedůvěry národa. Nejlepším a jediným způsobem, jak odčerpat přebytečné úspory a vklady - které jsou samy obranou a zárukou spotřebitelů před budoucí inflací - je vytváření investičních příležitostí, do kterých by lidé sami, dobrovolně a spontánně své peníze investovali. Je tedy třeba začít dole v mikroekonomice, ne nahoře v makroekonomice: zatím máme naši ekonomickou politiku převrácenou a postavenou na hlavu. Stačí si též něco přečíst, třeba od autora, jako je Marc A. Miles (Beyond Monetarism, Basic Books, New York 1984).

Použijme opět ve zdejších krajích tak oblíbeného metaforického přístupu. Problém je v tom, že nikdo nechce vysázet jabloňový sad, ale jablka chce konzumovat každý. To je podstatou inflace. Tím, že odčerpáme přebytečné peníze, tím nezaručíme masové vysazování jabloňových sadů. Navíc je třeba si uvědomit, že uložené peníze spotřebitele chrání před inflací. Mám-li uloženo 5000Kč a běžná spotřeba je 5000Kč, pak mohu absorbovat až 100% inflaci. Ztratím-li těch uložených 5000 (mám místo nich bezcenné papíry), pak mám stále 5000 běžné spotřeby, ale již žádnou kapacitu absorbovat inflaci (pouze 0% inflace mohu pokrýt bez úpadku životní úrovně). Tedy jsem v situaci, kdy mě 1% inflace může poranit více než 100% inflace za předchozích podmínek. Proto se nelze dívat na takzvané odčerpávání přebytečných peněz mechanicky a absolutně, ale pouze ve vztahu k celkovému spotřebitelsko-investičnímu kontextu.

Pravým a jedině důstojným cílem efektivní monetaristické politiky u nás by mělo být, jak zvýšit hodnotu peněz, jak je učinit užitečnými, tedy: jak zvýšit důvěru národa a rozšířit

atraktivní investiční příležitosti. V žádném případě není správný postup opačný: snižování dostupnosti a užitečnosti peněz, tedy další narušování spotřebitelské důvěry.

LD: 19. června

ZNALOSTI A VĚDĚNÍ JAKO KAPITÁL Již od Marxe je za „kapitál" považováno všechno mrtvé a neživé: peníze, stroje, budovy, někdy i půda, a dokonce i „mrtvá" (tj. již vykonaná) práce. Bez lidského činitele, bez lidského mozku to vše zůstává skutečně mrtvé, jen hromadou železa a haldou cihel, jak říkával Tomáš Baťa. Život tomu všemu haraburdí mohou vdechnout pouze lidé. Lidské znalosti, um a schopnosti jsou základní formou kapitálu a nejproduktivnější silou moderního světa.

Například Japonsko se ze zaostalé a málo vyvinuté země stalo první průmyslovou velmocí světa během pětadvaceti let. Japonci neměli NIC: žádné suroviny, žádnou půdu, žádné půjčky či Marshallovy plány, žádnou infrastrukturu, jen 120 miliónů levných, primitivních pracovních sil, namačkaných na území velikosti Kalifornie. Jediné co měli, byla prohraná válka, Hirošima a gejšy. Japonci však nejezdili po světě a nežebrali o peníze. Nepřednášeli druhým, jak mají utrácet své peníze. Necpali se zbrkle, kam nepatřili a kde nebyli vítáni.

Investovali do svých dětí a mladých lidí, do lidského vědění, schopností, znalostí a umění.

Vzdělávali se, učili se, trénovali se, dychtivě přijímali zkušenosti jiných. Nestyděli se za svůj hlad po znalostech a vědění a nikdy je nenapadlo, aby dávali druhým „rozumy", když zatím žádné neměli na rozdávání. Tato skromnost, hodná vskutku velkého národa, jim vydržela dodnes: ani dnes neříkají Japonci druhým, co mají dělat a jak se chovat. Je to vše otázka kultury.

Japonsko a nyní i země „čtyř draků" (Tchaj-wan, Singapur, Hongkong a Jižní Korea) jasně ukázaly, že taková rozhodná, všenárodní a vytrvalá investice do znalostí a vědění přinese ovoce zhruba za jednu generaci. V jediné generaci lze přejít od ekonomické zaostalosti do průmyslové eminence. Vzdělat člověka je snazší a rychlejší než postavit ocelárnu, otevřít nový důl či vykopat ohromnou díru a pak ji zase zasypat.

Tak proč ne my? Proč se o vzdělání, o lidech a jejich znalostech vlastně ani nemluví? S čím a kam se to chceme vracet? V barevných kabátcích a s fujarou? Cožpak nejsme potomci Komenského a Bati? Proč se mluví jen o půjčkách, dluzích, konvertibilitě, normativech, šocích, harmonogramech, atd., ale ne o lidech a jejich vzdělání řemeslu, učení a vyučení se?

Asi stále ještě doufáme v „dohnat a předehnat". Asi jsme se mnohému ještě nenaučili a v mnohém nepoučili.

Američané říkají, že moderní elektronika je pouze „písek a lidské mozky". U nás se jakákoliv elektronika definuje jako „tvrdé valuty a známí". Tento rozdíl v myšlení nahání strach všem těm, kteří myslí a kterým to ještě myslí. Ti ostatní již pilně a vážně pracují na harmonogramech, jak ty tvrdé valuty urychleně dostat, pokud možno zadarmo. Marx vůbec nepochopil, že znalosti, vědění, duševní práce a vynalézavost jsou základní formou kapitálu.

Asi nemohl. Navíc prohlásil lidskou práci za měřítko hodnot a procovat hodně za mravní imperativ. Zda je ta práce také chytrá, účelná, užitečná, produktivní a kvalitní, to jej již příliš nezajímalo.

Tak a už je to tady: sklízíme dnes plody myšlení pánů, kteří nám narýsovali naše životy za nás, aniž by oni sami museli kdy převzít odpovědnost za jejich prožití- zemřeli již dávno, pokojně a v klidu. I dnes se mnozí snaží ovlivňovat životy daleko za hranice svých vlastních

životních horizontů, bez obav ze své osobní odpovědnosti a z možnosti zodpovídat se před soudy vlastních dětí. Považuji takovou aroganci „vměšování se do budoucnosti druhých" za projev nevzdělanosti a hluboké nemravnosti.

Znalosti-kapitál neleží v knihách, ale vyplývají přímo z akce. Máme pro to pěkný český výraz: „Umí". Ano, umět neznamená třeba podrobně popsat v příručce, jak dojit krávu, ale vrátit se ze stáje s žejdlíkem teplého zpěněného mléka, dnes a zítra a napořád. To je ten kapitál! Vezměte si něco těch „mrtvých" věcí, co používá třeba kuchař: peníze na nákup v tržnici, hrnce a pánve, plynové hořáky, kvedlačky a vařečky, nůž, koření, talíře, prostírání a podobně. To jsou ty věci, ten kapitál, co se po nich někteří oficiální pídilové tolik pídí a co nám je nikdo nechce dát. Proč asi? Jeden kuchař vezme všechny tyto věci a vytvoří produkt typu RaJ, tedy naprosto nevhodný pro lidskou spotřebu. Neumí. Jiný kuchař vezme tyto věci a vytvoří jeden z těch rychlých zázraků civilizovaného stolování, který se ostatní budou snažit uchovat si v paměti a zachovat v receptech. Umí.

Rozdíl mezi užitím mrtvého kapitálu může být tak velký, že jednomu kuchaři jsme ochotni platit nejen penězi, ale i naší zákaznickou oddaností, zatímco od druhého vyžadujeme náhradu škody a kompenzaci za urážku na cti. Proč tedy sháníme mrtvý kapitál, když s ním pak míníme zacházet à la ran? Ovšemže to zahraniční investoři vědí a do rukou nám ty své pěkné věcičky jen tak nedají. Co kdybychom však vyučili kuchaře, opravdového šéfa, takového, co umí? Mohu vás ujistit, že hrnce pánve i peníze do tržnice by se jen hrnuly.

Znalost a kvalita totiž přitahuje a nasává vnější kapitál přirozeně a automaticky. Neznalost, šmíra a šlendrián však zevně vstřikovaný a vnucovaný kapitál odpuzuje, ničí a pustoší.

Nakonec tu budeme stát tak jako před tím, neznalí, ale obklopeni rezivějícím haraburdím kdysi se blyštících hrnců a pánví. Máme v těch našich harmonogramech cosi, ne-li vše, postaveno na hlavu LD 25. června 1990

NÁŠ ZÁKAZNÍK - NÁŠ PÁN Je to až k nevíře, ale v názvu uvedené heslo, které je dnes prvním strategickým principem podnikání světové třídy, nebylo kdysi ani u nás pouhým heslem. Tento princip je náš a u nás dokonce vznikl: v moravském Zlíně, kde tvořil základ naší předválečné světové průmyslové reputace.

Všechny moderní řídící soustavy dnes považují tento princip za klíčový: zákazník je „integrován" a stává se tak nedílnou součástí výrobního procesu. Výrobek v rukou zákazníka není ještě dokončen, ale zůstává ve výrobním procesu a v zodpovědnosti výrobce: koupí se výroba nekončí, ale (nová) začíná. Zákazník se stává hlavním podnikovým investorem: svou koupí investuje do příští činnosti podniku více peněz a bezprostřednější důvěru, než jakýkoliv externí držitel cenných papírů. Zákazník je nejen cílem, ale i hlavní hnací silou vysoce kvalitní a pružné výroby. Tomáš Baťa to věděl již od konce dvacátých let.

Je tedy smutné a překvapivé, že právě u nás, právě v kolébce tolik obdivované řídící soustavy světové třídy Baťa, došlo nejen k absolutnímu vymýcení všech zbytků zákaznického principu, ale i k rozšíření jeho perverzní negace: „Náš zákazník - náš nepřítel."

Cizinci si tuto perverzi v lidských vztazích uvědomí téměř okamžitě v restauracích, prodejnách, hotelích a jiných institucích „služeb". Zákazníci jsou nepřetržitě a spolehlivé

terorizováni, ponižováni a uráženi číšníky, servírkami, prodavači, pingly a úředníky. Tento „teror služeb", toto vydírání a ponižování zákazníka, je tím nejviditelnějším a nejzávažnějším zpustošením naší společenské „ekologie". „Já ne, kolega!" „Copak neumíte číst?" „U nás ne, pivo jen k jídlu!" „U nás ne, žádné jídlo, jen pivo!" „U nás ne, tady ne, támhle také ne, jen tady, já ne, jen on, dnes ne!"

Zavřeno: Inventura (Dovolená; Vykradení; Přejímka zboží; Na ústředí; Promoce). „To musíte támhle do té druhé fonty!"

Tyto a podobné hrůzy jsou kombinovány s úsměšky, nenávistnými pohledy, mračením se a metáním blesků, trestáním izolací, ignorováním a nezřídka i hrubou a hlasitou urážkou, jako: „Copak jsem tady jen pro vás?", nebo: „Copak jste spadl z višně?"

Dokonce i krásného výrazu zákazník se u nás přestalo užívat a mluví se již jen o konzumentech, spotřebitelích či kupujících - jako by šlo o prostý dav, stádo, dobytek či nějaké brouky.

Nejpřekvapivější je, že si to páni a paní „konzumenti" (kteří kromě urážek a nepohodlí „konzumují" velmi málo) nechávají vše líbit, asi považují nadvládu a teror číšníků, prodavaček a úředníků za samozřejmý. V takovémto kulturním, mravním, hodnotovém a společenském úpadku se náš „návrat do Evropy„ stane spíše naším konečným vydělením se z Evropy.

Navíc stále trváme na té pseudomarxistické „dělbě práce": tenhle „kasíruje", obvykle s tužkou a papírem jako ve středověku (jako kdyby nám vynález pokladen unikl), onen zas nosí pivo, ten jídlo, ten jen tenhle stůl a tamten zase pouze ten druhý, a aby to jó dlouho trvalo a aby to jó zákazníku co nejvíce znepříjemnilo „návštěvu. Je to snad takový problém?

Jídelní lístek je na stole, vezmu objednávku, přinesu jak jídlo, tak pití, vystavím účet a zákazník si jej při odchodu vezme k pokladně. Big deal! Návrat do Evropy?

Zákazník je pro nás spíše nepříjemný tvor - brouk, který zabírá čas, zabírá místo, otravuje, překáží a někdy se i snaží, tiše, jako by žádat či dožadovat se věcí! Jak by nám bylo všem dobře, kdyby do restaurace, obchodu či úřadu nikdo, ale vůbec nikdo nepřišel.

Zatímco na Západě je zákazník pánem a ředitel podniku je sloužícím svých zaměstnanců (servant leadership - tj. vedení službou), u nás se začíná opět mluvit o nadřízených a podřízených, jako bychom se chtěli vracet někam zpět a ne směřovat do téže budoucnosti, k níž se ubírá civilizovaný svět.

Institut řízení v Praze připravuje znovu vydání (po šedesáti letech) Baťovy práce „Úvahy a projevy". Přál bych si, kdyby si každý mladý občan naší republiky našel příležitost tuto knihu číst a studovat. Po dvaceti letech v USA, když se můj život dostal jaksi „do kolejí", přečtení této skromné knížky moravského podnikatele podstatně a navždy změnilo můj zbývající život a výrazně osvětlilo ochuzení mého života dosavadního. Ano, je vskutku možné, aby prostá kniha změnila celý lidský život.

Pro Československo nejsou životně důležité cenové úpravy, devizové normativy, konvertibilita měny, alokace zdrojů a makroekonomické manipulace - to je vše jen cizí dovezená a pro nás nevhodná a nevýhodná „technokratika". Pro Československo je životně důležité, aby se rčení „Čiň druhým tak, jak sám chceš, aby druzí činili tobě" vrátilo zpět do tolik zpustošené kultury života a stalo se samozřejmým principem mezilidských vztahů společenských, podnikových i občanských.

LD: 3. července 1990

DŮSLEDKY DŮSLEDNÉ REKORYTARIZACE Vešli jsme do období jakési trvalé, nebo alespoň dlouhodobé rekorytarizace. Prostě řečeno: jde a ještě dlouho nám půjde hlavně o koryta. Nekonečné přemísťování, přisouvání a odsouvání koryt, korýtek i celých žlabů neutuchá a ruší i noční klid. Ne, že bychom se někam či do něčeho vraceli, ne, že bychom se někam ubírali, ale - škatule se hejbají!

Pocházím z vesnice, a tak vím, že se mi nikdy nepodařilo čuníka od koryta odstavit prosbami, logikou, smlouváním či přemlouváním, natož vyznáváním lásky. Většinou to chtělo jednu do rypáku…. U nás, mezi lidmi, má však rekorytarizace neblahé, dlouhodobé, nechtěné a neočekávané důsledky. Jeden z nich: na důležitá místa se nedostávají ti nejlepší a nejschopnější lidé, ale různí bráchové, švagři, příbuzní, známí a náhodní vlezdové. Druhý: opatrnictví, autocenzura a utleskávání se k nepříčetnosti - je třeba se zavděčit a i nadále se zavděčovat těm, kteří korýtky mnohými vládnou a místečka již pěkně zapařená hojně rozdávají. Třetí: závist, nedůvěra a pohrdání pak bují tam, kde by bylo nejvíce zapotřebí důvěry, jistoty a spolehlivosti.

Obávám se, že nemusí jít jen o dočasný pohyb, ale podle charakteru tzv. předvolební „kampaně"lze usoudit, že může jít i o stav u nás jaksi trvale permanentní: ode zdi ke zdi, od partaje k partaji, od fóra k fóru, dnes, zítra, až na věky, amen. Zatímco se svět vášnivě zabývá otázkami kvality a jakosti, otázkami volby těch nejlepších, nejschopnějších a nejkvalifikovanějších pomocí programových konfrontací, televizních debat a veřejného „opékání kandidátů na rožni", my se spokojujeme s rytmickou či veršovanou aklamací.

Důležité není, kdo jsi, co jsi byl a co umíš, ale koho znáš a kdo tě má rád. Máme dokonce ten trapný výraz „hodný člověk", snad opak raubíře, zločince, lumpa a grázla, jako nejdůležitější kritérium kvalifikace a schopností.

Zdá se, že nevíme, nebo nechceme vědět, co je nepotismus a nechápeme, jak úzkostlivě se proti němu všechny vyspělé demokracie, ale i některé diktatury brání. Není nic horšího, než když příbuzenstvo, klan či bratrstvo by měly vést stát či podnik. Bojíme se informací.

Nerozebíráme úpadek či rozklad tzv. švédského socialismu, nezajímá nás světové ani vnitřní dění. Naše televize má zcela spolehlivě nejkratší zprávy na celém světě - celých dvacet minut několikavteřinových sestřihů pro idioty. V tom nevzdělaném a nekulturním New Yorku se lidem dostává denně - a zadarmo - plně dvě a půl hodiny místních i zahraničních zpráv, od pěti do půl osmé, různě připravených na čtyřech či více kanálech současně. Místo toho nám televize servíruje spoustu hudebních „klipů", a dokonce i dlouhatánské ukecané diskuse o hudebních „klipech". Je to jako v říši divů: na „klipy" je dost místa, času i energie.

Podobné programy jsou v USA pouze v placených kanálech, aby si je diváci mohli sami zvolit svou platbou, aby nebyly servírovány bezbranným, bez ohledu na jejich vkus, kulturu a zájmy.

My potřebujeme zprávy a jejich rozbor (nejméně čtyři hodiny), kursy angličtiny, reportáže o úspěšném podnikání a hodnotnou kulturu světové literatury a dramaturgie. Nepotřebujeme „klipy". Ono to vlastně není tak důležité, ale všechno souvisí se vším a povrchnost, nevkusnost a nevyváženost naší televize je odrazem nejen šmíry, ale právě strachu, autocenzury a důsledků všeobecné rekorytarizace ve společnosti.

My potřebujeme Katedru národní sebedůvěry, jakousi nejvyšší instanci či supreme court, katedru těch nejváženějších, nejvzdělanějších a nejzkušenějších lidí, nezatížených minulostí, bez stranické příslušnosti (té opravdové, ne té „ze včerejška na dnes") a s objektivním posláním dlouhodobé služby svému národu. Tato katedra by byla volena na dlouhá období a dohlížela by na prezidenta, na vládu a na všechna shromáždění, obzvláště v otázkách jmenování do vysokých a reprezentačních pozic a funkcí. Jen ti nejlepší z nejlepších mohou dobře sloužit, ne ti „nejhodnější".

Tato katedra by vyžadovala zveřejňování životopisů všech kandidátů, zajišťovala televizní kandidátské, prezidentské a stranické debaty a posuzovala mravní profily uchazečů o vysoké funkce. Národ mohou vést pouze ti, kteří se pravidelně podrobují nemilosrdnému zkoumání a prověřování svých názorů, analýze svých rozhodnutí a veřejnému porovnání s ostatními osobnostmi. Jinak by to vše vlastně ani nebylo stálo za to a nevylo by to ono.

Rekorytarizace nás ničí, rozděluje, straší, hněvá a snižuje před sebou samými.

Rekorytarizace musí přestat a místo rozmarného „jánabráchismu" musí převládnout objektivita, pravidla a zákony civilizovaného státu.

LD: 14. července 1990 LIDÉ JSOU TAKÉ PŘÍRODA Člověka, a humanitu vůbec, nelze stavět do protikladu s přírodou a životním prostředím.

Zpustošení životního prostředí je sice výsledkem činnosti lidí, ale zároveň také postihuje jejich životy. Nejde jen o zpustošení lesů, řek, luhů a hájů, ale především o sebezpustošení lidských životů a hodnot. Ekologie prostředí je neoddělitelná od ekologie lidského druhu.

Jinými slovy: základem ochrany prostředí musí být změna ve způsobu výroby, ve způsobu života a v hodnotách lidí samých. Politika odlučovačů, čističů, pokut a regulací je ve své podstatě mechanická, lidských hodnot a lidského vztahu k přírodě se nedotýká, vlastně ještě dále člověka od přírody izoluje tím, že vsouvá anonymní a bezzájmový mezičlánek státu, regulačních úředníků, kontrolorů a celé nové a drahé „zelené" byrokracie. Je to vše postaveno na hlavu.

Tak jako moderní „welfare" stát zničil vztah člověka k člověku tím, že za vysoký plat (za vysoké zdanění) zavázal odklidit a zamést z našich očí všechny chudé, nezaměstnané, opilé, pomatené, tak i byrokracie „zelených" se za vysoký úplatek zavazuje, že se nám o přírodu a životní prostředí postará sama, za nás a bez nás. Rád bych dodal, že největší ničení a pustošení prostředí bylo a je způsobeno socialistickým státem a státní byrokracií. Obzvláště u nás by to již mělo být jasné a další spoléhání na stejné (i když z ruda na zeleno narychlo přebarvené) státní mechanismy, by mělo být konečně odmítnuto. I v USA je největším zdrojem ničení životního prostředí právě stát se svými gigantickými projekty, se svým mýcením lesů, hrazením řek a centralizovanou monopolní výrobou energie. Ničení amazonských pralesů je též výsledkem hrabivosti státu a jeho nenasytné byrokracie, která těžní práva soukromým podnikům pronajímá jen podle nabídnuté ceny.

A přesto: řešení není tak složité, jak by se zdálo, a vyspělé podnikové ekosystémy v USA a v Japonsku nám již s úspěchem cestu ukazují. Pamatujete se ještě na přísloví, že pták si

neznečistí vlastní hnízdo? Víte, že to platí i pro ty nejnižší organismy? Že to platí i pro lidi?

Každého cizince hned upoutá, jak se lidé v Československu náruživě přezouvají při vstupu do svých bytečků - hnízd. Pouze Japonci se vyznačují podobnou náruživostí. Účelem tedy je, aby se občan naučil dívat na své životní a pracovní prostředí jako na své vlastní: aby se stalo jeho „hnízdem". Takovému vztahu k přírodě a prostředí však člověka nenaučí pokuty, cedule, pravidla a byrokracie. Člověk se musí stát spoluvlastníkem věcí svých.

Lze se opět odvolat na Tomáše Baťu a jeho Zlín z let třicátých: čistota, bezprašnost, kultura bydlení a zahrady. Podnik by si nedovolil jakýmkoli způsobem znečišťovat oblast, kde vlastně nejdůležitější podnikové zdroje - zaměstnanci, manažeři, ředitelé a jejich rodiny žijí své životy. Dnes také v Japonsku a v USA moderní podniky prodávají své podíly a akcie členům sousedství a komunit, ve kterých jsou umístěny. Místní občané se tedy též stávají přímými vlastníky podniku. Znečištěné ovzduší a zpustošení okolního prostředí je přímo úměrné míře oddělené vlastnictví od zaměstnanectví. Tady se tedy musí začít, chceme-li být opravdovými zelenými a ne zpolitizovanou státně zbyrokratizovanou elitou, která volá po tom, aby stát dělal něco, co si lidé mohou mnohem lépe udělat sami.

Na Západě se hovoří o podnikových ekosystémech úzce spjatých se svým okolím a s místní komunitou, které podle tradičních principů sedláckých vracejí do společensko-ekonomické „půdy" zpět vše, co si z ní vypůjčily. I když se u nás ještě stále říká, že budeme organizovat a řídit zemědělství. Tedy opět právě naopak. Starý český sedlák nikdy své prostředí neničil, nejen proto, že nebylo jen jeho, že na něm záviselo živobytí jak jeho vlastní, tak jeho dědiců. Vše, co nám ještě zbývá, vše, co za něco stojí, vše, co se ještě uchovalo, je, nebo po dlouhá staletí bylo, ve vlastnictví soukromém. Jen to, co patří všem, a tedy zůstává v kontrole bezejmenných místodržících státní byrokracie, nemá naději na přežití a zřídka si vůbec své přežití zaslouží.

I v oblasti zpustošeného prostředí se tedy musíme vyvarovat velikášských, zpolitizovaných a zbyrokratizovaných řešení těmi samými mechanismy, které toto zpustošení na naše hlavy přivodily. Což nám těch 45 let utrpení a ponížení nestojí za to, abychom začali nejen znovu, ale i správně, informovaně a kompetentně? Jednat za hranice bezprostředního zájmu jedince není přece v zájmu státu, ale právě v bezprostředním zájmu jedince.

LD: 19. července 1990

NERADIKÁLNÍ RADIKALISMUS Z řešení, která se dnes na veřejnosti debatují a kterým ekonomové pseudosocialismu tak poslušně skandují a tleskají, vstávají opravdovým ekonomům jejich národohospodářské vlasy na hlavách. (Opravdový ekonom je ten, který vychází z lidských bytostí, ne z normativů, standardů či konvertibility.)

Jsme svědky upevňování a ne oslabování kontroly státem: státní podniky, státní akciové společnosti, reetatizace, rozdělování státního vlastnictví (i když žádné historicky a legitimně neexistuje), naturálně administrativní příděly jakýchsi „kupónů" (o kterých se nesnilo ani nejzarytějším „stalinistům"), oddalování přechodu k tržnímu hospodářství a k soukromému vlastnictví, administrativní manipulace cen potravin, výprodej národních statků do zahraničí a přechod k „ministerskému" státu, tedy k celosvětové novince.

Navíc jsme propadli jakési zoufalé demagogii tzv. „rychlosti" přerodu: rychlost jakékoliv transformace je přece dána podstatou této transformace. Přechod k tržnímu hospodářství bude tak rychlý, jak jen rychlý být může: ne jak rychlým jej nějaké ministerstvo vyhlásí.

Otázky „rychlosti" do ekonomické či intelektuální debaty prostě nepatří. Skočit „rychle" do středu rokle jistě není radikalismus, ale bláznovství. Dosáhnout svého cíle, byť i pomalu a povlovně, může být jediným důstojným zájmem civilizovaného národa. Radikalismus jistě spočívá v cíli, nikoli v prostředcích.

Chybí nám vidina budoucí společnosti. Úplně nám chybí jakákoliv vidina. Tak jako Gorbačov se každé ráno probouzí a hasí požáry, které mu přináší den, tak i my jsme již plně vytíženi každodenními problémy. Chceme se vracet, ale nevíme kam, chceme někam jít, ale nevíme jak, chceme debatovat, ale nevíme o čem. Hesla tržního hospodářství, podnikání, návratu do Evropy, lásky a duchovna nám zní planě, neinformovaně a nekompetentně.

Víme, co nechceme, ale vůbec nevíme, co chceme. Od dob Masarykových se lišíme nedostatkem koncepce, nedostatkem vidiny, nedostatkem sebedůvěry a nedostatkem vzdělání. Bílý kůň, čepice se štítkem a knír ještě Masaryka nedělají. Masaryk byl myšlenka a ne pestrý operetní kabátec hradní stráže. Chybí nám ta jistota…

Vidina budoucí společnosti může vyvstat ze zkušenosti, ze studia, z myšlení a z veřejné konfrontace myšlení. Vidinou naší budoucí společnosti nemohou být hesla a citáty z pochybených učebnic jiných systémů. Nemůžeme přece budovat vlastní stát tím, že budeme pouze radit druhým, co dělat, jak nakládat s vlastními prostředky a jak organizovat své společnosti. Musíme začít sami od sebe.

Vidinu společnosti formovat vůdčí osobnosti národa. Jestliže tyto osobnosti takovou vidinu neformují nebo formovat nemohou, pak musí být odvolány národním referendem, Žádný národ nemůže tolerovat představitele, kteří „přesně" vědí, co mají dělat ti druzí, jak se mají chovat a jak mají investovat, ale vůbec se nezajímají o to, co má dělat a jak se má chovat jejich vlastní národ. Je logické, že široké vrstvy obyvatelstva, představované odborníky, zaměstnanci, podnikateli, odboráři, maminkami a babičkami, se musí vzepřít státní „ministerské" kontrole a diktátu.

Alternativní společenské formy lze klasifikovat podle vztahu kontroly a rozhodování o prostředcích k vlastnictví, tedy podle odpovědnosti za užití těchto prostředků. Pro názornost si sestavíme tabulku:

Z tabulky je zřejmé, že se od socialismu lze ubírat, třeba i podle scénáře, cestou státně determinované vertikály, tedy k hospodářskému fašismu a nacismu, když jsme zamítli cestu horizontály, tj. perestrojky a jugoslávské „participace". Je tu však ještě jedna možnost: Jediná správná cesta vede po diagonále: směrem k ideálnímu společenskému systému zaměstnaneckého podílnictví. To je naše vidina, vyrůstající z kořenů moravského systému Tomáše Bati, představa společnosti, v níž rozpor mezi odpovědností vlastnictví a pravomocí rozhodování bude konečně a rozhodně překonán.

LD: 26. července 1990 TEĎ JIŽ MÁME, CO JSME CHTĚLI ...do rachoty zvesela. Jako ekonom se často zamýšlím nad tím, co vlastně chceme my, prostí lidé. Jsme totiž jednou z mála zemí na světě, kde je ministr financí druhou nejpopulárnější osobnosti v republice.

Na nedávné přednášce si pan ministr postěžoval, že jeho reformu sice plně chápou lidé na ulicích a tleskají jí davy na náměstích našich městeček a obcí, ale ekonomové, odborníci, podnikatelé, zemědělci, hospodářský tisk a odbory tomu prostě nerozumějí. To je svatá pravda. Za bouřlivého potlesku přítomných pak navrhl bezplatné přidělování akciových kupónů všem občanům ČSFR starším devíti měsíců. (To věkové omezení lze považovat za geniální). Uzavřel, že jsme si po čtyřicet let namlouvali, že je vše naše, že to vše patří nám všem a že tady to konečně budeme mít stvrzeno na podepsaném papírku: každý z nás

dostane úpis s podobiznou na jednu čtrnáctimilióntinu celkového bohatství ČSFR. (Neutuchající potlesk v sále).

Na tyto kupónky (či jak lid láskyplně říká „klausovky") se již celý národ nesmírně těší.

Volební výsledky to plně potvrzují: „polská" šokující reforma u nás dostala zelenou a demokratickou podporu většiny národa. Vláda tak obdržela absolutní mandát k urychlenému zavedení „polských" šoků do československé praxe.

Já tomu však nerozumím a nechápu to, opravdu ne. Co může být tak přitažlivého na utahování opasků? Co je tak lákavého na administrativním (tedy ekonomicky nepodloženém) zvyšování cen potravin? A proč zrovna potravin? Snad to, že u nás tvoří jídlo přes čtyřicet procent rodinného rozpočtu? (Ve vyspělých zemích jen asi deset procent).

Co může tak přitažlivého být na bezcenných modravých papírcích, za které nikdo nikomu nic nedá, protože za ně také nikdo nic nemusel dát?

Po přečtení dopisu čtenářky I. Štěpánové v Lidových novinách mi začalo svítat. Naši lidé se rozhodli pro cestu k duchovnu, k symbolům, k lásce a k estetice. Nadměrná konzumace jídla by zbytečně narušila již dlouholetou osvětovou kampaň za zdravé stravování. Žijeme tedy zdravě a buďme tedy štíhlí. Požívejme obilovin a luštěnin, nesolme, vylučme ze své životosprávy máslo, bílý cukr, vejce, mléko, kávu, maso a tuky. I děti lze odnaučit extravagantnímu Sunaru již v poměrně útlém věku. V Čs. televizi jsem viděl úžasný hodinový pořad (světové a domácí zprávy trvají pouze dvacet minut), kde velmi hodná šedovlasá paní vyvářela chutná jídla v podstatě z ničeho: z listů pampelišek, z čekanky, z obroku, atp., vše vkusně ozdobeno travinami a lučními květy. Je samozřejmě, že na lačný žaludek se mnohem lépe studuje, cestuje do zahraničí, podniká i miluje - a to obzvláště prostému lidu. Štíhlé ženy upevňují manželství, štíhlí muži mohou lépe pracovat. Národ jako celek, kromě několika vedoucích představitelů, vypadá již dnes pěkně, štíhle, zdravě a opáleně. Průměrný věk obyvatelstva, který nám tak povážlivě v posledních čtyřiceti letech klesal, se nyní tím vším duchovnem a zdravou životosprávou jistě rapidně zvýší.

Ceny potravin se sice zvýšily, ale ministerstvo nás za to finančně kompenzuje. To je samo o sobě geniální, protože to dává čtyřčlenné rodině skoro sedm tisíc použitelných papírků ročně navíc. Tím se vytvoří další potřebný inflační tlak na již zvýšené ceny, které tedy budou moci ještě dále stoupat při „liberalizaci" cen od 1. ledna 1991. Jestliže se nám takto podaří vytvořit kýženou hyperinflaci, pak tím víc budeme potřebovat různé ministry a ministerstva, kteří s hyperinflací budou hrdinně „bojovali. Cesta k duchovnu a k lásce se nám tak konečně otevírá. Mnozí začnou v rámci tohoto duchovna investovat do akcií státních akciových společností, a tím poskytnou našim státním podnikům dostatek hotovosti, aby ji mohly obratem reinvestovat do "tvrdých" valut a účastnit se podnikání se svými soukmenovci na Západě. „Bude ako nebolo", jak kdosi kdysi říkával. To dnešní „tréninkové" zvýšení cen potravin nás na tu opravdovou „liberalizaci" cen velmi dobře připravuje. Zvykneme si, nebude se nám to již zdát tak náhlé a překvapivé, budeme se moci plně věnovat čtení divadelních her, poezii, lásce a stříhání modravých akcionářských kupónů. Asi jsme si to takhle nějak představovali.

- A co byste tedy udělal vy, když jste tak chytrej?

- Nemohu udělat nic. Sám mám, jak vidíte, velké problémy s chápáním tužeb vlastního národa. * Asi bych předplatil „Financial Times" všem zaměstnancům ministerstva financí. * Asi bych vyslal (vlakem) vládní delegaci na studijní pobyt do Polska. * Asi bych prohlásil naše maminky, naše babičky a naše děti za jádro národa: nenosí totiž opasky a nemají co utahovat.

* Asi bych nabídl zaměstnancům vlastnicko-účastenské podíly, které jim patří a které si zaslouží. * Asi bych každý reformní krok veřejně zhodnotil z hlediska společenského dopadu a budování důvěry. * Asi bych privatizoval ministerstvo financí. * Asi bych omezil federální vládu a ponechal jí pouze vnitro a obranu. * Asi bych ustavil občany volenou Katedru národní sebedůvěry, která by dohlížela na personální obsazování klíčových pozic, na dodržování a interpretaci ústavy a na ochranu zájmů výše zmíněného národního jádra. * Asi bych prohlásil dosavadní „reformní" programy za zmatečné. * Asi, * …asi, * … a asi.

Tak vidíte: i bolest jedince je přehlušena euforií davu.

LD: 31. července 1990

ČESKOSLOVENSKO - MÁ LÁSKA Na těchto stránkách jsem se s čtenáři dělil o své úvahy, názory a touhy. Dopustil jsem se malé a tedy odpustitelné, či jak v USA říkáme:"bílé" lži. Nevyznal jsem se ze svých pravých motivů, nevyznal jsem se ze své lásky. Po čtvrt století nepřítomnosti není pro muže exulanta zcela jednoduché vyznávat lásku ženě svého mládí, natož pak zemi svého mládí.

Navíc, profesoři (a ekonomové k tomu) tak nějak lásku vyznávají. Československo je má láska. Nikdy jsem nechtěl odejít. Nikdy jsem necítil trpkost. Nikdy jsem nechtěl nic dostat či brát, ale jen dávat. Je mi dobře, když vidím, že se život navrací do ulic Prahy. Jsem vděčen i cizincům, kteří nám ukazují, že je možné si sednout na chodník, že je možné začít rozhovor s neznámým člověkem, že i z ulic je možné udělat část našich domovů. Vzrušuje mne, když zaslechnu v té cizojazyčné směsici létat i česká slova: někteří z nás přece jen nezůstali doma, někteří neusedli k televizorům, a mnozí, snad po velmi dlouhé době, dokonce neodjeli do ústraní a izolace svých chat a chatek.

Začínají mi imponovat muži, kteří se již nyní chovají korektně a slušně, kteří nelžou, dívají se přímo do očí a nestydí se za úsměv. Milují ženy, které se dokáží učinit krásnými nejen pro sebe, či pro jiného muže, ale i pro Prahu, pro bytí samé, pro radost ze života. Jsem rád, že se úsměv pro mnohé z nás stává novým a významným platidlem, valutou jistě nejcennější a zcela konvertibilní.

Poznal jsem i lidi, kteří odvozují svou radost a uspokojení z radosti od uspokojení druhých.

Jen tak, bez všimného a bez příslibu. Poznal jsem dokonce ředitele podniků, kterým leží na srdci jen kvalita a smysluplnost jejich služby veřejnosti. Poznal jsem zemědělce, kteří odvozují své pracovní uspokojení ze zvyšování prosperity druhých lidí. Viděl jsem v akci muže i ženy činu. Objevil jsem tím, že disidentství symbolů, metafor a slov bylo a je u nás daleko převáženo disidentstvím práce a činů. Zjistil jsem, že vzpírat se pravidlům cenzury není ani odvážnější ani obdivuhodnější než vzpírat se stejně tupým pravidlům omezujícím hospodaření, podnikání a práci. Potkal jsem stovky lidí, kteří se vzepřeli svými činy, ne pouze svými slovy. Vybudovali něco konkrétního, vystavěli něco víc než pouhá slůvka.

Pochopil jsem, že dát tisícům práci, je odvážnější, než vzít jednomu džob. Disident, který

pod kamufláží nové závodní kuchyně vystavěl laboratoř na výrobu léčiv, je pro mě trochu jiným hrdinou než ten, který napsal A, ale četlo se to jako B. Žít v pravdě symbolů je jedna věc, ale jednat v pravdě skutečných činů je něco zcela jiného a ve své podstatě nesouměřitelného. Žiji proto v obdivu k ženám této země. Nenalezl jsem ani jednu ženu, která by se podobala kunderovským karikaturám. Našel jsem jen pevné, cílevědomé, naději dávající a po jistotě toužící motory a pilíře tohoto matriarchátu. Jsou unavené, pravda, ale zůstávají trpělivé, spolehlivé a udržují tento národ „v chodu“. Psal jsem, že vidím v našich ženách jádro národa - nelze jinak, než to zopakovat a znovu potvrdit. Naše ženy jsou schopny dát svou lásku i těm, kteří na ně zcela zapomněli, ani slůvkem se o nich nezmíní, a jejich starosti, strasti i slasti je nezajímají. Je to nevysvětlitelná schopnost, znak mateřského pudu a lásky bez nároků, bez očekávání, bez pohlazení. Nechci tím říci, že tato společnost je zralá pro vládu žen, ale spíše, že naše ženy již nehledají muže slov a metafor, ale muže činů, muže principů, muže rozhodné a neváhavé, muže pro tuto dobu. Našim mužům vzal socialismus sebevědomí a topil je v cynismu a aroganci. Naše ženy tentýž socialismus napřímil, posílil je v přesvědčení, že je nutné se nevzdát a „nevypojit". Život přece musí jít dál, rodina se nesmí rozpadnout, děti nesmějí být obětovány.

To, že při tom všem vyčerpávajícím shonu a odpovědnosti za stmelování společnosti nám ženy stačí ještě letmo zavonět, zašustit sukní, zprůhlednit blůzky a rozdávat úsměvy, to snad již lze nazvat jen zázrakem. Opravdovým a nefalšovaným zázrakem této země. Na to jsem tu doma velmi pyšný a jistý, že se vše nakonec musí obrátit k dobrému.

Ne všude v Československu jsou „zdevastované regióny". Jsou tu i místa tiché krásy, vyvolávající úžasný pocit a touhu je s někým sdílet. A jsou tu i mnozí, s kterými se krása sdílet dá. Až jednou v životě budu mít tu svou první, tu opravdovou dovolenou, pak asi pojedu na Šumavu, do jižních Čech, nebo ke strýci do Kluckých Chvalovic, kde jsem se kdysi narodil.

Nikdy jsem nechtěl odejít, ale svým odchodem jsem vlastně získal zpět vše, co jsem již dlouho předtím ztratil - hlavně lásku k domovu.

Láska a její vyznání nejsou přece pouze doménou literátů a umělců, ale hlavně motivací mužů činu. Tomáš Baťa byl jistě kapitalista a podnikatel, jistě muž činu a jistě ne slovíčkář.

Napsal však své vyznání tak, že se mu básník těžko vyrovná:"Vypočetl jsem, že placení cel obyvatelstvu vynese zemi rázem 15 mil. Kč ročně, avšak prospěch placení láskou a oddaností obyvatelstvu za oběti věnované jeho blahu vypočíst vůbec nelze. Taková láska dělá z pouště ráj. Ona uvolňuje ruce těmto mužům k práci, ona zvyšuje jejich síly, oplozuje jejich ducha. Dělá zázraky. A v naší zemi je třeba zázraků, aby se dohnalo to, co zavinila válka a popřevratové zmatky."

Podnikatel mluví o lásce. Literát mluví o lásce. Já píšu o tom rozdílu. Když řeknu: Československo, má láska - pak nechci, aby to někdo zprofanoval do klišé, nebo do absurdní či jiné jinotajné věty. Je to jen prosté vyznání - a to prostě je. Jak neabsurdní.

LD: 11. srpna 1990 TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ NEVYHLÁSÍME DEKRETEM Bude léčba šokem pro naši ekonomiku výhodná?

„Příliš rychlý přechod k tržnímu hospodářství by mohl uvrhnout země východní Evropy do katastrofy a způsobit dokonce pád zpět do komunistické minulosti" prohlásil v polovině července náš bývalý vicepremiér při přednášce na univerzitě v severošpanělském přístavním městě Santandreu. Podle zprávy madridského deníků EL PAIS dále zdůraznil, že „léčba šokem" či další pokus nových demokratických vlád zemí východního bloku o „skok do neznáma" za účelem zkrácení trnité cesty k hospodářské předloze Západu, musí nezbytně vyvolat sociální otřesy a způsobit nerovnováhu v labilních lidových ekonomikách východní Evropy. Cesta, kterou zahájilo Polsko plánem ministra financí Balcerowicze a Československo koncepcí tržního hospodářství V. Klause, v sobě skrývá velké nebezpečí.

Mohlo by se stát, že na „násilné cestě pouští" dojde voda a tržní ekonomika bude moci být postavena jen na ruinách.

Radikálně nebo postupně?

Co soudíte o naší radikální ekonomické reformě?

Koncem června jsme se účastnili ve švýcarském Crans-Montaně, na pozvání západoevropské nadace FORUM, sympozia o programech přechodu k tržnímu hospodářství.

Tam právě V. Komárek zdůraznil své přesvědčení, že tzv. radikální reforma není vlastně „ radikální", protože fixuje staré monopolistické struktury. Návyky, státní intervence a ekonomicky nepodložené (administrativní) manipulace cen. Západoevropští ekonomové se dnes ve své většině přiklánějí k cestě postupné, promyšlené a racionální strategie, prováděné s plnou účastí veřejnosti.

Věci první musí přijít první a ne druhé či třetí: posloupnost opatření nesmí být postavena na hlavu. Bez vytvoření soukromého vlastnictví, konkurenčního prostředí a národem nelze hrát šachy. Západoněmecká filozofie byla nejlépe vyjádřena v londýnských Financial Times 22. června 1990: „Některé ambiciózní návrhy reforem jakoby vycházely z předpokladu, že cenové mechanismy, instinkty maximalizace zisku, finanční expertíza, apod. již vlastně existují a prostě jen čekají na svou liberalizaci. To téměř určitě nemůže být pravda. „Zmiňuje se o pohřbení" polské ekonomiky, kde již došlo k 20 až 30% poklesu výroby, v některých odvětvích až k 80%. Náš vládní program je v podstatě programem „polským", s poněkud přeházenou posloupností opatřeni. Mrzí mě, že Československo ještě nevyslalo do Polska vládní studijní komisi, která by stav věcí a dopady liberalizace cen a zmrazení mezd u našich sousedů zhodnotila.

V Polsku vyloženě došlo ke společenské krizi, ke které dochází dnes, po pěti letech perestrojky, i v Sovětském svazu. Proč bychom měli být výjimkou, když neděláme nic jiného, než ostatní? Byli bychom tak trochu nafoukaní, kdybychom si mysleli, že síla myšlenek našich ministrů toto nebezpečí od nás odežene.

Domníváte se, že toto nebezpečí je u nás značné? „Je velmi vysoké, protože ve vládních návrzích se nemluví o tom, jak rušit monopolní vztahy, státní podniky a společnosti. Budeme mít starou strukturu řízenou monopolně i státně-byrokraticky. Do toho se mají pustit jakési makroekonomické zásahy, např. uvolnění cen. Když se však uvolní ceny, logicky je každý zvýší na maximum a lidé si nebudou moci mnoho dovolit. Po krátké době se zjistí, že všeho je v obchodech dost, ne proto, že se více vyrábí, ale naopak - méně nakoupí. Zboží se přestane pohybovat výrobci nebudou mít možnost vyrábět a tak budou hledat možnosti uplatnit investice jinde - například v zahraničí.

Riziko je dost velké a měly by se diskutovat i jiné možnosti, jak tomuto nebezpečí předcházet."

Variant může být více

Jaké navrhujete alternativní řešení? „Je třeba si uvědomit, že nemůžeme manipulovat cenami a mzdami, dokud máme ekonomické struktury stejné. Ceny a mzdy samy o sobě struktury nezmění. Je třeba začít uvolňovat podniky a převádět je do soukromého vlastnictví zaměstnanců. Začal bych v takových odvětvích, kde je to nejvíce vidět - v obchodech, restauracích, hotelech. Pak bych začal s některými JZD, později třeba s oděvním a módním průmyslem, kde se nedá nic zkazit. Jakmile se začnou vztahy upevňovat, lidé začnou podnikat, soutěžit, vytvářet tlak na ceny, které se teprve po čase mohou zvednout. Ne opačně, jak to chce udělat vláda. Začal bych v mikroekonomice, službách, u vybraných odvětví, kde je to nejjednodušší. Potom, za dva až tři roky, bychom mohli uvažovat o těžkém průmyslu, kde je situace složitější."

V čem se, podle Vás, stoupenci radikální hospodářské reformy mýlí?

Financial Times též přímo reagují na specificky československý problém „převráceného" ekonomického myšlení: „Zcela evidentní, i když zřídka zmíněnou pravdou, je fakt, že ta pravidla, která řídí efektivní fungování tržních ekonomik, nejsou nutně použitelná pro vzbuzení procesů přechodu k trhu ze zcela odlišných ekonomických režimů." Československé nepochopení zásadního rozdílu mezi funkcí již vyzrálého tržního systému a specifickými procesy vedoucími k jeho vzniku a tvorbě, je zásadní logickou chybou, kterou nám často dělají studenti prvních ročníků ekonomických věd i na Západě. Zkušenosti a pochopení podstaty se z učebnic vyčíst nedají - je to věc zkušeností a ekonomického vyzrání.

Jména nejsou důležitá V tisku se hovořilo o Komárkově koncepci na straně jedné a koncepci Klausově a Dlouhého na straně druhé…

Nelíbí se mi ty naše klasifikace přístupů k přechodu podle jedné osobnosti (jako např. „Klaus - Dlouhý versus Komárek"). Takové dělení je zcela nepodstatné a naše národy si jej (po tom všem) vůbec nezaslouží. Je mnohem přesnější mluvit o ad hoc přístupech administrativních a ekonomicky nepodložených v porovnání s přístupy komplexními (systémovými), které vycházejí právě z ekonomiky, o jejíž transformaci nám jde. Ono to není snad tak náročné k pochopení: při transformaci něčeho nelze ignorovat právě to něco a jeho existenci. Nestačí nechat se uhranout (či snažit se uhranout druhé) prostým heslováním o cílovém stavu tzv. „tržním hospodářství". Slyšel jsem i podobenství o atletech a divácích, kteří na běžce mají házet rajská jablíčka. Osamělý běžec, který na stadión prchá opačným směrem a který si vykládá upřímné varování diváků jako skandování a povzbuzování, není ani ve sportu jevem ojedinělým. Ve středoevropské politice je to spíše pravidlem, Jde navíc o metaforu nesprávnou, protože v tomto případě jsme „atlety" my všichni, celý národ. Lidé naší republiky nemohou být odstaveni do role přihlížejících. Situace je příliš vážná pro nějaké hry a experimenty několika sebevědomých jedinců.

Dovolte mi ještě jinou metaforu. I když je cílovým bodem slepička, která snáší vajíčka pro naše omelety, podrobný popis slepičky a jejího peří nám nepostačí. Musíme znát i roli vajíčka, žloutku a bílku a musíme vědět, že prostá „deomeletizace" existujících omelet k oplozeným vajíčkům nepovede. Hlavně musíme znovu pochopit i tu záviděníhodnou, extravagantní, ale nezbytnou roli kohoutků - bez nich to přece také nepůjde. Místo nekonečného vydávání dekretů o kvantitě, normativech a cenách vajec bych opět raději spojil naše slepičky s našimi kohoutky - a nechal je konečně na pokoji! Ekonomika přece není vědou čísel, ale vědou o živých bytostech, bytostech pokud možno lidských.

Jde o důvěru a účast lidí

K 1. 1. 1991 mají být u nás liberalizovány ceny. Domníváte se, že za oněch necelých pět měsíců se podaří vytvořit dostatečně konkurenční prostředí, ekonomiku demonopolizovat, aby se zabránilo jejich nekontrolovatelnému růstu?

Nebylo by správné být optimistou a myslet si, že se do ledna může něco změnit. Ono se na tom de facto ještě nezačalo ani pracovat. Slyšel jsem místopředsedu vlády pana V. Valeše, který říkal, že máme hodně bílých míst. Zajímavé bylo, že ta bílá místa byly právě takové oblasti, jako je rušení monopolů, zvyšování soutěživosti a vytváření návyků. To všechno jsou dlouhodobé procesy. Za těchto podmínek by bylo vhodnější, kdyby místo okamžité cenové liberalizace došlo ke skutečně ekonomicky podloženému motivačnímu žebříčku možných cenových úprav pro podniky, které by musely být nějakým způsobem ekonomicky podloženy. Podnik zvýší kvalitu, přijde s novým výrobkem nebo vyrobí více.

Pak by měl možnost cenu o 20 či 30% zvýšit - ne ujet s cenou do maxima. Mělo by jít o regulované, postupné uvolňování cen, rozložené na několik let, aby existující vztahy a struktury měly možnost se přeorientovat postupně organicky. Může se stát, že možnost a prostor přeorganizovat se nedostanou.

Federální shromáždění doporučilo vládě ČSFR, aby své Programové prohlášení konkretizovala navazujícím scénářem ekonomické reformy. Co by se v tomto scénáři mělo objevit?

Především je třeba si uvědomit, že scénář musí vycházet z dlouhodobého a postupného přetváření existujících struktur, které se nemohou ignorovat. Proto je volání po scénáři tak důležité. Protože v konečném výpočtu je třeba spoléhat na spolupráci všech obyvatel a na jejich důvěru, měl by být každý krok pro veřejnost vyhodnocován ve smyslu skutečného dopadu na sociální a věkové skupiny. Musíme se při tom ptát - vede či nevede ten či onen krok k posílení nebo ke snížení nabídky spolupráce ze strany obyvatelstva? Něco jiného je tleskat na náměstích, jinou věcí je, jak skutečně vypadá produktivita práce v podnicích, jaké jsou investiční možnosti a zájmy, jaká je kontrola kvality - to je ta důvěra nebo nedůvěra.

To všechno nám klesá a začíná utíkat. Scénář by měl tyto věci zcela přesně a veřejně vytipovat, aby se přerod stal součástí všech zaměstnanců, všech podnikatelů v republice.

Bez nich se to dělat nedá.

Jinak, co se týče detailních kroků, k nim bych se nevyjadřoval, je to otázka detailního technického rozpracování. Několikrát jsem se však již vyjádřil, že bych vycházel z privatizace zaměstnanecké, z kontrolovaného pohyby cen na základě ekonomicky dosažených výsledků. Snažil bych se nové podnikatelské iniciativy ochraňovat. Roli státu bych neviděl v přímém a okamžitém otevření se západním tlakům. Představoval bych si, že otázky sociální, vzdělávací a další by nebyly vyjímány z ekonomických problémů, že k celé věci by se přistoupilo komplexně a systémově, jako k vývoji společnosti co celku.

Představoval bych si, že půjde o proces nejméně pětiletý. Výhoda takového přístupu je v tom, že by lidé viděli pomalejší, ale spolehlivější stabilní vzestupný trend, na rozdíl od velmi prudkých výkyvů a poklesů, které mohou vést k další ztrátě důvěry i účasti, k poklesu produktivity práce, a navíc mohou ekonomiku rozhýbat velmi nebezpečným způsobem.

Myslím si, že stabilní, pomalý a jasně nasměrovaný přístup je pro nás, za našich podmínek, správnější. I na Západě se začínají ozývat hlasy poměrně fundované, že asi tou polskou cestou to nepůjde.

Chybí i software Proč u nás nemůže zavést tržní hospodářství tak rychle?

Protože tržní hospodářství je výsledkem dlouholetých spontánních procesů a interakcí jednotlivých účastníků - ať jež zaměstnanců či podnikatelů. Například tržní hospodářství v USA vznikalo 150 let. Na druhé straně - socialismus je otázkou jednoho dekretu, jednoho

vyhlášení. Nevyrůstá, vzniká radikálně. Je chybné si představovat, že když se nám socialismus podařilo vyhlásit dekretem a během několika dní jsme jej měli, že podobně se dá dekretem vyhlásit i tržní hospodářství. Nedá! V tomto smyslu - ve smyslu vzniku - jsou to dva nesouměřitelné systémy. Myslím si, že je chybou některých politologů, že se snaží je porovnávat. Tady žádná symetričnost neexistuje. Tržní hospodářství skutečně nevznikne „dekretizací". Ta se musí omezit jen na vytváření legálního prostředí a ochranných podmínek pro počáteční podnikatelské kroky. Tam končí. Potom se musí dát čas k dozrávání jak účastníků, tak podnikových struktur. Jinak to nepůjde, to se obejít či ošidit nedá. V tom tkví podstata těchto dvou systémů. Nikdy, nikdo, nikde ještě nebyl schopen vyhlásit kapitalismus, vyhlásit tržní hospodářství.

Někdy se říká, že Německu po válce…..

Tam byl problém úplně jiný. Německo před válkou i za války si bez přerušení udrželo soukromě tržní struktury a systémy, došlo vlastně ke zničení jen té fyzické části, hardwaru.

Návyky lidí, sítě ekonomicko-podnikatelských vztahů - to všechno bylo zachováno. Proces v Německu nebyl zaváděním tržního hospodářství, ale jen jeho revitalizací, znovuobnovením. U nás se vskutku podařilo rozbít a zničit i software, tu náplňovou složku, mezilidské vztahy a podnikatelské zájmy, nejen hardware, který jsme nechali degradovat.

Kdyby se objevil na obzoru nějaký Marshallův plán, ani bychom ho nemohli využít, protože jsme v jiné pozici, než bylo západní Německo po druhé světové válce. U nás se zničilo mnohem víc, než za druhé světové války - zničena byla vlastně sama podstata chování lidí.

(Ptal se Karel Žítek) LD: 14. srpna 1990

UMOŽNÍ SCÉNÁŘ LIDEM PODNIKAT? Tento rozhovor se odehrával krátce poté, co prof. Zelený přednášel poslancům České národní rady o rázných způsobech privatizace.

Co říkáte scénáři naší ekonomické reformy? Uspokojil vás?

Nejde zde ani o „scénář ani o reformu, ale spíše o dosud nezabalený balík různých neprovázaných technických opatření, vedoucích zřejmě k administrativnímu zmatku a nejistotě v činnosti a funkci ekonomických subjektů. Je to škoda, protože tzv. „Varianta II" srpnového návrhu Hospodářské rady vládě byla výborně koncipována již v tom, že předpokládala zrušení nové státní centrální struktury, která vznikla již po volbách. Vytvořila řadu zbytečných nebo nekompetentně obsazených institucí - ministerstvo pro hospodářskou strategii a dokonce i ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci, tedy prostě celé nové ministerstvo hospodářského strachu, které bude státní byrokratické intervence do podnikatelské činnosti nadále omezovat. Je zajímavé, že „Varianta II" nebyla poslancům předložena.

Je mi líto všech poslanců, kteří mají předhozený balík nějak hodnotit. Je téměř jisté, že účelem není a ani nemůže být jeho pochopení. Již způsob formulace, který místo osvětlení konečného cíle a objasnění dopadu opatření na podniky a občany, se hned v prvních paragrafech zabývá procenty, mírami, sazbami, jako kdyby byly podstatou reformy.

Například hned v úvodu musí poslanec „řešit" problém čtyř sazeb daně z obratu a záměnu čtyř sazeb daně ze zisku dvěma sazbami. Setká se též záhy s nepochopitelným výčtem dvaceti právních norem, které bude muset přijmout či novelizovat. Podstatou skutečné

reformy by měla být strategie, tedy formy vlastnictví, nikoli pochybné eskamotérství bankovních úředníků a účetních.

Privatizace se v balíku odkládá vlastně na neurčito. Obzvláště ve velké říjnové privatizaci dostává poslanec do ruky jen stará hesla o odstátnění, organizační a finanční restrukturalizaci, o objektivním ocenění a bizarní metodě investičních kupónů - bez jakéhokoliv obsahu či náplně. Konstatuje se pouze, že tato kupónová metoda je velice flexibilní a má nekonečně mnoho variant. To je asi právě to, co poslanci k rozumnému rozhodování potřebují a svým lidem doma to jistě dobře vysvětlí. Byrokracie je neúnosná: cena kupónů bude předmětem „zvláštního režimu", do něhož bude spadat „zejména posouzení záměru vládou". Nebyl ještě objasněn donucovací systém, kterým budou podniky nuceny vyměňovat bezcenné či nominální papíry občanů za reálné hodnoty akciových podílů. Snad s pomocí nějaké nové „ministersko hradní policie"? Není také zřejmé, proč by všichni občané neměli trvat na zkasírování všech svých podílů přímo ve Škodovce, a to jednou provždy.

Co se týče malé privatizace, měla proběhnout nejméně pře půl rokem. Nestalo se. Ani zde nás však nečeká rychlost či jednoduchost a už vůbec ne dobré výsledky. Například po restituci, vrácení majetku původním vlastníkům, což je jediný světlý bod celého balíku, budou majetky nabídnuty tuzemským fyzickým osobám „formou aukcí za hotové".

Tuzemské fyzické osoby mohou ovšem zahraniční zájemce v aukci o prostory finančně snadno „zastupovat". Nikoli současní zaměstnanci podniků, ale jen lidé s penězi, ať již tuzemskými či zahraničními, získají rychle cenné prostory. Očekávám radikální změnu v distribuci, množství a kvalitě služeb ve směru jejich dalšího úpadku a útlumu. Jakákoliv nabídky podílů - jak na malé, tak na velké privatizaci - by měla být po plné restituci směrována na současné zaměstnance a jejich týmy. Na nápravu vykonaných škod je však již pozdě. Tzv. zákon o pronájmu již začal zbývající služby obyvatelstvu, zejména ženám a dětem, efektivně devastovat a likvidovat. Jakmile se někam „vrátíme", pak se dopředu už nikdy nedostaneme. Naši zaměstnanci se místo vlastníků a podnikatelů stanou námezdními dělníky bohatých tuzemských a zahraničních akcionářů. Jakmile zvolíme cestu balíku, zvolíme tím i cestu"banánové republiky" na několik generací.

Také akce „aukce za hotové" mi není jasná. Kdo zde co prodává a komu? Náš stát nám samým? Cožpak náš majetek státu patří? Cožpak může stát prodávat občanům cokoliv, co jim již dříve přímo či nepřímo skrze vysoké daně a nízké mzdy zkonfiskoval? Jaký má smysl účetnicky a zdlouhavě oceňovat něco, co si prodáváme sami sobě? Nebo tento stát už věří, skrze své „ministerské mafie", že mu v této zemi něco patří a že si s tím může nakládat podle svých vlastních státně podnikatelských představ?

Absurdní se v tomto balíku jeví snaha, aby nějaký podnikatel neprovozoval několik řemeslných oborů. Navíc je tento vládní záměr třeba „bezpodmínečně realizovat". Je zcela nepochopitelné, proč by o takovém opatření, které jde proti všem trendům moderního světového podnikání a hospodaření - tedy od specializace k integraci - měl někdo vůbec uvažovat. Právě integrace služeb a výroby představuje komplexnost, která zajišťuje plné uspokojení zákazníka a službu veřejnosti. Nyní máme tedy balík, kterým lidem nutíme, aby nepodnikali, ale věnovali se vymezené, předepsané nebo úzce specializované výrobní a služební „monokultuře". Že takové otázky nejlépe řeší volný trh a ne ministerstvo financí na to se v tom bezmyšlenkovitém shonu urychlené a hluboce neradikální „radikálnosti" u nás jaksi pozapomnělo.

LD: 30. září 1990

REKAPITULACE, NE KAPITULACE Dnes již víme. Víme, že ke svobodě, přímé demokracii a k samosprávnému podnikání našich občanů vede jen dlouhá, křivolaká nebo snad i slepá cesta. Odcházím tedy ve smutku, protože politická i ekonomická situace je v říjnu výrazně horší, než byla v nadějném dubnu.

Nastává sice volný pád, ale lidé stále tleskají na náměstích a poslanci zdvihají ruce v zákrytech.

V čs. exilu se dnes píše o IV. Odboji. Víme již, že 17. listopad byl předurčen pučem komunistů, stu a KGB, pučem, který manipuloval a nadále manipuluje nejen naše studenty, ale i nás všechny doma i v zahraničí. Jmenujeme, odvoláváme, závidíme a nenávidíme bezmezně, protože ani naše vlastní naivita a neschopnost neznají mezí. Neučíme se. Víme již, že tzv. „Scénář" ekonomické reformy je pučem státní byrokracie, který má navždy vyvlastnit ty, kteří v podnicích pracovali, a zvlastnit ty, kteří vyždímali z posledních čtyřiceti let potřebné balíky hotovosti, jakož i stát a jeho ministerstva. V pučové atmosféře se nedá podnikat ale jen spekulovat, šidit a krást. Místo tržního hospodářství zavádíme poválečné hospodářství státního poplatnictví: stát „řeší" naše problémy za dne na den, kus po kusu, bez koncepce a bez programu. Naši zaměstnanci, tj. my všichni, zůstaneme i nadále námezdnou silou státních akciových společností a holdingů - nestaneme se ani spoluvlastníky, ani spolupodnikateli, ba ani spolupracovníky.

Chováme se extravagantně, jako by tu existoval ještě jeden národ, ten lepší, slibující spasení již svým pouhým nástupem. Věříme tedy, že uvnitř zeměkoule je ještě jedna, ale větší. I to je smutné. Není tomu tak. Jsme celistvost, jsme, co jsme, nemáme „druhou partu" - oheň je nutno rozdělat i s mokrým dřívím, jak by měl vědět každý skaut. Individuální závist nám přerůstá ve státem podporovanou nenávist. Nenávidíme naše vlastní „bílé vrány", očerňujeme je k našemu obrazu. Úspěch druhých v nás nevyvolává radost a pýchu, ale jen strach, nepohodlí a touhu po křiku na náměstí. Kde celý vyspělý svět integruje, spojuje a rozšiřuje, my rozbíjíme, drobíme, atomizujeme, specializujeme a zužujeme. Vytváříme tak svět, v němž já osobně bych již žít nemohl a nechtěl. Proto odcházím.

Odbornost, kompetence, vzdělání a iniciativa jsou v ČSFR oficiálně podružné vůči pseudohodnotám bezúhonnosti, vlezlismu, tleskačství a jánabráchismu. Dopouštíme se tak intelektuální genocidy - tleskáme tomu, jednohlasně to schvalujeme. Uvnitř té naší „kuličky" však již žádná jiná - natož větší - prostě není. To mi věřte! Jestliže někdo krade, pak jsme to my sami. Nikdo jiný tu nikde není. Jediné řešení je, abychom kradli sami sobě pak najisto přestaneme. Nesmíme zůstat námezdnými silami pro lidi s hotovostí a pro stát.

Musíme se stát, každý z nás, spolupodnikateli. Naše výrobní prostředky nepatří do rukou státu, a už vůbec ne do rukou státní či veřejné akciové společnosti. Výrobní prostředky patří do rukou jedinců, zaměstnanců, manažerů, občanů. Nebýt géniem, nebýt vynikajícím, nebýt světovou špičkou - to jistě není žádná ostuda či selhání jedince. Ale nerozpoznat génia mezi námi, a co víc: potlačit a zesměšnit génia - to již je neodpustitelné, to se už omluvit nedá, to je znakem socialistické dekadence malých duší.

Naše „novaja" ekonomika nevychází z lidí, ale jen z čísel, sazeb, kupónů a přídělových lístků. Ignorujeme světové trendy, vysmíváme se jedinci, glorifikujeme masy, masový trh a masovou ekonomiku. Nechápeme, že trh vzniká v obci, nikoli na ministerstvu. Nechápeme, že trh jsou jedinci, ne statistická veličina. Nechceme se učit. Chceme jen poslouchat a vykonávat příkazy, linie a ideologická dogmata - i přesto, že jim nerozumíme. Necháváme jiné experimentovat s námi tak hrubě a tak nekompetentně, že kdyby šlo o morčata, opice či kuřata, povstali bychom ve spravedlivém hněvu. Experimentace s lidmi nám však nevadí: jsme na tom všichni stejně. Stejnost podmínek, to nám zřejmě vyhovuje. Nevyžadujeme kvalitu a nehledáme podstatu. Stačí nám průměrnost a prostřednost, stačí nám symboly,

metafory a vyumělkovaná prázdná slova. Jsme panáci na šachovnici lidí, kteří zcela určitě nejen neumějí, ale ani nemíní hrát šachy, neřeknou nám pravidla hry, tají své příští tahy, protože je sami neznají.

Střílíme naše bílé vrány jen proto, že jsou bílé. Bez bílých vran však nemáme naději: bez nejlepších z nás na předních místech jsme ztraceni. Volný trh nelze vyhlásit ministerským dekretem. Peníze nejsou jen peníze a kapitál není jen kapitál. Peníze, které ukradnu ministrovi financí, nejsou tytéž, které měl ve své kapse - a naopak.

M r t v ý kapitál zhodnocuje sám sebe: K -> V -> K+. Výroba, lidská činnost a lidské snažení jsou mu pouze prostředkem. Ž i v ý kapitál zhodnocuje výrobu: V -> K -> V+. Kapitál je pouze prostředkem ke zhodnocení činnosti lidí a jejich životů.

Mrtvého kapitálu bude dost, živého se nám nebude dostávat, a to ani ze zahraničí. Hromada peněz není kapitál, jen hromada peněz. Kapitál je myšlenka, um, vědění a vzdělání, které dělají z hromady peněz živou sílu. Nevíme to, nechápeme to téměř programaticky, a ideologickou demagogii povyšujeme na ekonomii. Vlastnictví papírků nedělá z člověka podnikatele, jen pouhého spekulanta. Podnikatele dělá pouze myšlenka, nápad a snaha poskytnout výrobek či službu. Kapitál je prostředek, ne účel. To je lekce č. 1 v kursu č. 1 na kterékoliv americké univerzitě. Vhodná i pro mnohé z našich ministrů.

Tato osobní rekapitulace není kapitulací. Obsahuje v sobě východisko, které spočívá v jedincích, rodinách, obcích a podnicích našich národů. Řešení je v nás samých, nikoli ve vládě naší. Nesmíme se nechat vyvlastnit, nesmíme zůstat námezdnou silou mrtvého kapitálu. Každý z nás musí být kapitál. Jde tedy o nás. Privatizace musí být zvlastněním nás všech vytvořením spolupodnikatelských vztahů na podnicích a v obcích. Přímá obecní a podniková privatizace není chaos, ale prosazení se trhu a tržních subjektů, tj. nás všech.

Nebuďme pouhými držiteli kupónů a státních akcií, ale investujeme jednotlivě do kapitálových podílů svých podniků a svých obcí. Staňme se konečně spoluvlastníky a spolupodnikateli - svých věcí, svých statků a svých životů.

LD: 7. listopadu 1990 ŘEŠENÍ PŘECHODU K TRŽNÍMU HOSPODÁŘSTVÍ Jsou stovky receptů, jak udělat omeletu, žádný však, jak z ní zpět udělat vajíčka.

Nesouměrnost systémů je dána kontrastem spontánního trhu a uměle vydávaných příkazů.

Existují stovky receptů, jak omezit trh příkazy a dekrety, ale žádný, jak zavést trh.

JAK Z KRIZE? Přechod od plně příkazového netržního hospodářství k trhu nebyl dosud uskutečněn, ani praxe, ani teorie neexistují. Systémy tržní a příkazové jsou nesouměrné a nesouměřitelné ekonomiky, a nelze je studovat a ovlivňovat stejnými nástroji. Monetarismus a fiskální politika keynesiánství jsou teorie manipulace trhu, a proto jsou zcela nevhodné pro řešení přechodu, navíc jsou dnes již i na Západě zastaralé a neefektivní.

Instituce, regulace a funkce trhu vyrůstají přirozeně jako odpověď na požadavky volné ekonomiky. Ne naopak: volná ekonomika není výsledkem institucí a volný trh není výsledkem makroekonomických opatření. Metafora: rostoucí, tloustnoucí člověk může v

určité fázi potřebovat místo opasku kšandy, ale to neznamená, že hubený člověk ztloustne již tím, že na něj navěsíme šle.

Makroekonomika je odrazem a výslednicí mikroekonomiky, ne naopak. Abychom mohli trh ovlivňovat makroekonomickými nástroji, pak základním předpokladem je existence trhu. V Československu žádný trh neexistuje a manipulace monetarismu, keynesianismu a jiných doktrín, jej k životu neprobudí.

Volný trh se nedá nařídit dekretem, či k existenci pomocí "šokové terapie" cenových a mzdových kontrol. V Polsku má uvolnění cen při kontrole mezd za podmínek státního monopolního a netržního hospodářství pouze jediný následek - zvýšení cen nad efektivní poptávku a zároveň demotivaci zaměstnanců pod efektivní poptávku a zároveň demotivaci zaměstnanců pod efektivní nabídku. Zboží zůstane v obchodech, pohyb cen se zastaví, inflace se sníží, výroba klesne a její náklady stoupnou: ekonomika se zastaví. Kde není ekonomika, tam není inflace. Proto je konzultant Jeff Sachs na Západě nazýván „hrobařem" ekonomiky bolivijské, polské, a nyní slyšíme, že snad sovětské a jugoslávské. Zatím jen Maďaři ho poslali domů. My ovšem máme své vlastní domácí „Sachsy".

Kdo tedy?! Narodit se a mít zkušenosti v plně fungujícím trhu je zárukou správného chování a správné interpretace signálů, ale ne zárukou znalosti procesu vzniku trhu. Ani ryba ve vodě se nemusí zabývat podstatou vody, aby mohla úspěšně pleskat ploutvemi.

Podobně lidé, kteří žili celý život v socialismu, tedy na suchu, nemohou mít odpovídající představy o správném chování ve vodě. V řešení problémů přechodu nám nemohou pomoci lidé, kteří znají - jakkoli dobře - pouze jednu z okrajových formací. Nejlepšími odborníky pro naše potřeby jsou lidé, kteří důvěrně znají oba systémy: exiloví a emigrantští odborníci, nebo lidé ze zemí, které prošly úspěšnou ekonomickou transformací, jako je např. Japonsko.

Hlavně však musíme začít vzdělávat vlastní ekonomy, vypracovat vlastní, dlouholetý plán přechodu a zahrnout co nejširší vrstvy obyvatelstva do jeho formování a plnění.

Desítky navržených konvenčních řešení přechodu neberou v úvahu systémovou nesouměrnost, místní historické podmínky a hlavně podstatu problému: socialismus nejenže vybudoval masivní a dusivou hierarchii řízením, ale hlavně zničil fundamentální síť hodnot a vztahů, z nichž volná ekonomika vyrůstá. Ztratili jsme nejen hardware, ale i software.

Hlavní překážka návratu svobody není politická či ekonomická, ale společenská. Přesto řešíme své problémy jako problémy ekonomické. Ekonomika z hodnot a vztahů vyplývá, ne naopak.

VOLNÉ CENY NEDĚLAJÍ TRŽNÍ HOSPODÁŘSTVÍ!

Interpretace, použití a využití těchto cen obyvatelstvem, podnikateli a výrobci - to je základ.

Podobně instituce burzy cenných papírů nevytváří ještě kapitalismus: může zůstat, tak jako v Maďarsku, prázdná a zbytečná. Privatizace volným odprodejem akcií je zbytečná tam, kde neexistuje trh a nadbytečné finanční fondy investorů. Podobně inflace. Problém inflace není v tom, že je málo zboží a hodně peněz. Takový mechanický pohled na ekonomiku pak vede k řešení inflace snížením množství peněz v oběhu. Množství peněz neurčuje ekonomický výkon, ale naopak: ekonomický výkon určuje potřebné množství peněz.

Inflace je způsobena nedostatkem a očekáváním nedostatku dobrých, atraktivních investičních příležitostí. Ve špatné ekonomice se špatnými vyhlídkami dají lidé přednost spotřebě před investicí. Utrácejí, ale neinvestují a nespoří. Tím se omezuje výroba, klesá množství a kvalita výrobků, ceny stoupají a investuje se ještě méně.

Inflace je výrazem nedůvěry v ekonomiku. Potřebujeme teorii důvěry, nikoli teorii cenových a mzdových kontrol. Takzvané kontroly vedou k narušení informační funkce cen, a tudíž ke zhoršení schopnosti ohodnocovat budoucí projekty, tedy k celkovému snížení důvěry v ekonomiku. Hodnota peněz (důvěry v budoucnost) dále klesá - a to je inflace.

Kontroly se nakonec musí odstranit - a jsme na začátku hyperinflace.

Jediné možné řešení spočívá ve vybudování atraktivních investičních příležitostí v mikrosféře. Monetaristické manipulace v makrosféře náš problém nakonec zkomplikují, ale nevyřeší.

JAK ZNOVU VYBUDOVAT NAŠE PODNIKY? Především zapojením zaměstnanců: vnitropodnikové akcie a vlastnické podíly, účast na zisku, vlastnictví a rozhodování, rozšíření svobody akce, inovace sortimentu a přidružených výrob. Omezení propouštění, uzavírání a bankrotů. Toto vše jsou znaky špatného managementu, ne znaky dobrého kapitalismu. Za daných okolností budou nejdříve propuštěni schopní a kvalifikovaní dělníci, kteří jsou pro podnikání nezbytní - a úředníci dobře propojené nomenklatury zůstanou, i když jsou zcela zbyteční. Výsledkům může být pouze další výpadek, další ztráta důvěry a další posílení moci a státu. Špatné řízení a špatná organizační struktura musí být přezkoumány v mikro-, ne v makrosféře. Strach z propouštění motivuje k vykonávání příkazů, ale ne k iniciativě, inovaci a odpovědnosti. Strach musí být ze společnosti vymýcen, ne do ní i nadále zaváděn. Strachu už bylo dost. Nové manažerské struktury nemůžeme prostě importovat ze Západu, kde mnohé, pod vlivem japonské konkurence, jsou už dávno na ústupu. Naopak, musíme rozvíjet a modernizovat úspěšné struktury vlastní - jako je baťův systém podnikového řízení - jeden z nejucelenějších, nejefektivnějších a nejúspěšnějších systémů podnikového řízení vůbec.

Takzvaná rychlost přechodu je nesprávnou kategorií. Nikdo neví, jak rychle lze přechod uskutečnit, pouze se předpokládá, jaká stadia jsou nutná. Dělat rychle věc nesprávnou je stejně ničivé, jako dělat váhavě věc správnou. Problém není, zda rychle či pomalu, ale zda správně a úplně, či nesprávně a napůl. Otázky „rychlosti" jsou nehodny inteligentních lidí.

Je třeba si uvědomit, že problém přechodu je pravděpodobně největší, nejnáročnější a nejrozsáhlejší organizační změna, o kterou se kdy lidstvo pokusilo.

Reformní program, který vychází z makroekonomických manipulací a nevěnuje se mikroproblémům organizace, motivace a důvěry, je polovičatý - ať již jakkoliv rychlý - a vede jen ke zklamání a další devastaci. Vždycky může být a bude hůř, než bylo.

CO JE TEDY NUTNÉ: 1. Vzdělání: učit se soběstačnosti, studovat to nejnovější a nejlepší, ne to nejznámější či nejjednodušší.

2. Jedinec je základem. Jedinec a uznání jeho priority je nutností. Povinností občanů není pracovat pro kolektiv, ale udělat sami ze sebe hodnotné, vzdělané a prospěšné lidské bytosti. Jen tak mohou být kolektivu něco platní.

3. Důvěra. Budování důvěry mezi prostými lidmi a společenskými institucemi je základním pilířem procesu obnovy, obrody a očisty.

4. Účast. Lidé se chtějí zúčastnit, spolurozhodovat mít možnost volby. Poslouchání příkazů, pokory k vůdcům a tolerance zavřených dveří bylo už dost.

Naše krize není krizí ekonomiky, ani politiky. Naše krize je krizí soustavy hodnot jednotlivců a sítí účasti společnosti. Pracovat tvrdě a pracovat poctivě nestačí. Je třeba pracovat účelně, vhodně, chytře. Tvrdé a zbytečné práce již bylo dost. Vyhazovat lidi z práce, zavírat podniky a utahovat si opasky je znakem špatného řízení. Varovat proti materialismu a konzumerismu v zemi, kde nic takového neexistuje, je nezodpovědnost a arogance. Zahrávat si s bezpečím, jistotou a bezpečností lidí je zločin. Experimentovat s lidmi jak objekty, a ne subjekty společnosti, je návratem zpět.

DEVATENÁCT TEZÍ K HOSPODÁŘSKÉ OBNOVĚ ČESKOSLOVENSKA Nově aspirující středoevropské země, a Československo obzvláště, musí uvážit hluboké a rychlé změny, kterými dnes tzv. „západní systémy volného trhu" procházejí. Bylo by chybou přejímat některé tradiční instituce kapitalismu právě v době, kdy tyto jsou buďto na ústupu nebo prodělávají kvalitativní změnu. V příštích dvaceti letech budeme nuceni soutěžit za nových podmínek urychlené hospodářské integrace, obchodní a výrobní globalizace, vysoké technologie a rozpoznání vědění a znalostí jako nové a nejproduktivnější formy kapitálu.

Mezi základní trendy této nové fáze kapitalismu patří: • přechod od „dělby" a specializace k reintegraci práce i vědění: • přechod od masové k individuální zakázkové výrobě: • odstraňování rozdílů mezi vlastníky a zaměstnanci: • snižování rozdílu mezi manažery a dělníky: • zavádění demokratických a tržních principů též uvnitř podniků: • (znovu ) rozpoznání zákazníka jako hlavního podnikového investora.

Lidské mozky jsou důležitější než přírodní bohatství a spontánní lidská přání a činy jsou silnější než tyranie institucí společenského inženýrství.

Nové podmínky způsobí většině středoevropských ekonomik těžké problémy (role „banánových republik" západoevropského integrovaného trhu). Československu se však otevírá „okno příležitostí", které by mělo umožnit přechod k této nové, znalostně a informačně intenzivní společnosti, a to během jedné generace. Československo má velké, dosud nevyvinuté a zanedbávané, lidské přírodní bohatství: tradice vzdělání a láska k vědění, individuální, rodinná a skupinová nezávislost, vynalézavost a řemeslnost, tradice demokratického a účastenského řízení státu i podniků, hodnoty autonomie, soběstačnosti a soudobé podpory, smysl pro kvalitu, dobrá intuice podnikavosti i podnikatelství, zájem o cizí kultury i jazyky, kulturně-společenská přizpůsobivost, tolerance a pružnost.

Některé tradiční kapitalistické instituce, jako např. hierarchické příkazové řízení, spekulační burzy cenných papírů, masová výroba a přehnaná dělba práce, řízení pomocí dluhů, přílišná závislost na bankovnictví, atp., jsou dnes na ústupu právě proto, že jsou v konfliktu snovým důrazem na znalosti, pružnost a soběstačnost podniků světové třídy.

Naše bohatství není v uhlí, oceli, surovinách a chemikáliích, není v ocelárnách, loděnicích, železnicích či autostrádách, a už vůbec ne v centralizovaných institucích řízení, financování, obchodu a výroby. Naše bohatství spočívá v lidech.

Následující teze přirozeně spontánně vyplývají z požadavků výše zmíněných světových trendů.

1. Rozpoznání znalostí a vědění jako základní formy kapitálu (na rozdíl od tradiční práce, technologie a peněz) vyžaduje též rozpoznání zaměstnance jako „celého člověka", tedy jako autonomního spoluúčastníka / podnikatele, dlouhodobého spolupracovníka a právního spoluvlastníka. Tradičně se práce dala kupovat „po částech", ale vědění, tvořivost, zodpovědnost a inovační iniciativa lidí se takto „kupovat" nedají. Zákonem zaručené spoluvlastnictví výrobních prostředků zaměstnanci a zákazníky je tedy základním požadavkem naší nové „znalostní společnosti".

2. Rozsah oddělení vlastníků od zaměstnanců je dnes i mírou výkonu dané ekonomické soustavy: ideálně je každý zaměstnanec též spoluvlastníkem a každý spoluvlastník je také zaměstnancem daného podniku. Největší propast existuje za podmínek státního socialismu, kdy není vlastníkem nikdo a odpovědnost je rozptýlena do nehospodářských sfér byrokracie a anonymity. Méně škodlivé (tj. s určitelnou odpovědností) je oddělení vlastnictví za podmínek externího, tj. veřejně-akciového (nezaměstnaneckého) vlastnictví tradičních podniků západních. Rozpory mezi krátkodobým zájmem o burzovní přecenění akcií a dlouhodobým zhodnocením investic a zaměstnaneckých podílů se stávají brzdou hospodářského rozvoje za podmínek globální soutěživosti a znalostní společnosti.

3. Československo má nyní historickou příležitost přejít k soustavě hospodářského spoluvlastnictví a společensko-politického účastenství, a tak se vyhnout dnes již vyčerpanému stadiu tzv. veřejného vlastnictví. Je třeba se vyhnout „privatizaci" britského typu, která prostě převádí státní vlastnictví byrokratické do veřejného vlastnictví akciového.

Je nutno přikročit k „privatizaci" amerického typu, která převádí veřejné (burzovní) vlastnictví podnikových akcií do opravdového soukromého vlastnictví zaměstnanců (neburzovní, vnitropodnikové akcie či podíly).

4. Je třeba se vyhnout přeceňování role tradičních poválečných kapitalistických institucí, které jsou dnes již na ústupu, jako např. tradiční burza cenných papírů. Moderní podniky světové třídy dnes vykupují své vlastní akcie („go private") stahují je z burzovního trhu a omezují nabízení akcií veřejnosti („go public") tj. externím investorům, spekulantům a papírovým podnikatelům. Další „upadající" instituce: dlužní financování, nákladové (spíše než znalostní) pojetí vzdělání a školení, specializace a dělba práce, úkolů a znalostí (spíše než jejich integrace), hierarchické a příkazové vnitropodnikové řízení a podobně.

5. Kapitalismus a socialismus je třeba chápat jako zásadně nesymetrické hospodářskospolečenské systémy, které nejsou rovnocenným předmětem „volby". Kapitalismus vzniká spontánně a přirozeně vždy, když jsou odstraněna omezení a regulace podnikání, rozhodování, spotřeby a výroby. Socialismus je výsledkem opačných a nesouměrných procesů: mocí podporovaných „vyhlášení" opatření, omezení či regulací volného trhu a rozhodování. Socialismus nevzniká spontánně, ale pouze ideologicko-politickou akcí je možno jej „zvolit". Soustavu volného trhu však nelze vyhlásit dekretem „shora", ale je třeba trvale vytvářet podmínky, aby se mohla samovolně prosazovat „zdola".

6. Kapitalismus je spontánně se vyvíjející hospodářsko-společenská soustava, která dnes samovolně akceleruje směrem ke znalostnímu spoluúčastenskému systému autonomních spolupracovníků, směrem ke splývání rolí manažerů a dělníků, k odstraňování demokracie

společenské na demokracii vnitropodnikovou. Pro nás je životně důležité koordinovat nově vznikající ekonomiku s novými trendy celosvětového vývoje.

7. Je třeba opustit myšlení, experimentování a společenské inženýrství prostřednosti, kompromisu či „vybírání si toho nejlepšího" z různých hospodářských soustav. Životaschopné hospodářské systémy jsou spontánní a evoluční, ne předepsané, vyhlašované či dokonce oživované„šokovou terapií". Je třeba odmítnout tzv. „třetí cesty", „smíšené ekonomiky", „demokratické socialismy" a podobné teoretické „experimenty". Je třeba se vyhnout „ekonomii vlastnictví" „jako" nebo „ na půl", či odpovědnosti „skoro" nebo „téměř". Je třeba odmítnout „smrtící" jugoslávskou kombinaci rozhodovací volnosti bez vlastnické odpovědnosti. Dobrovolná prostřednost, ať již v jakémkoliv přestrojení, by zaručila trvalý úpadek Československa během jediné generace.

8. Je nutné zamítnout jakýkoliv (a jakkoliv přitažlivý) „ švédský model", kombinující přímou státní intervenci a regulaci s volným podnikáním a trhem. Tento švédský „socialismus" (správně sociální demokracie) vznikl demokraticky zvolenou regulací volného trhu. U nás žádný volný trh, který by se dal obdobně omezovat, zatím neexistuje.

Omezení trhu státem je v praxi možné „do určité míry", opačný proces, „zavádění„ trhu do státně-socialistické byrokracie, je však nemožný a vede k úpadku, spekulaci, inflaci a vykořisťování nerovných podmínek. Švédský „socialismus" vyplývá z bohatství, ne z chudoby: nefunguje proto, že zvolil sociální intervenci státem, ale proto, že si dosud udržel Volvo, Saab a SAS. Země střední Evropy si jej prostě nemohou „dovolit".

9. Ve znalostní společnosti je třeba zaručit dlouhodobý a dědičný zájem spoluvlastníků a spolupracovníků na výsledcích podnikání. Kromě zaměstnaneckých akcií a podílů je třeba zavést systém (populární v Japonsku a v USA) zaručené zaměstnanosti a společenskoekonomických jistot. Záruka těchto jistot patří do (již spoluvlastněné) oblasti podnikové nikoli do byrokratické sféry státní. Zdravá funkce této „podnikové ekologie" vyžaduje strategickou i řídící pružnost, snížení rozdílů mezi dělníkem a manažerem a překonání potřeby tzv. zaměstnanců. Je tedy třeba širokého, ne úzce specializovaného vzdělání zaměstnanců, pravidelná rotace úkolů a funkcí, rozšíření zodpovědnosti a odpovídající škály odměňování, atp.

10. Záruka společenských a osobních jistot - zaměstnání, péče o zdraví, děti a rekreaci, jakož i zajištění ve stáří - musí vyrůstat „zdola", z podnikové ekologie, a ne „shora" zvůlí a diktátem byrokracie. Je v zájmu spoluvlastněných podniků světové třídy, aby se o své zaměstnance staraly ve smyslu dlouhodobé investice, ne v tradici krátkodobého nákladu.

Podnik se tu nestará o své zaměstnance, ale zaměstnanci „sami o sebe" skrze svůj podnik.

Bohaté tradice Baťovy soustavy podnikového řízení, jako např. v dnešních Slušovicích, poskytují Československu další „přirozenou" výhodu právě v nejdůležitějších směrech.

11. Sociálně-ekonomické jistoty a záruky by měly být nejen očekáváním,ale musí se stát i právem všem občanů nové střední Evropy. Přežité strategie nezaměstnanosti a propouštění, inflace, bankrotů a zavírání podniků, jakož i nedostatek volby v oblastech zdraví, vzdělání a sociální péče, jsou nevhodné pro zdravou funkci volného trhu. Tyto přístupy jsou historickými výsledky nerovnováhy mezi spontánností volného trhu a rušivým diktátem byrokracie monopolu, státu či hierarchického řízení podniků. Je v zájmu spoluvlastněných podniků, aby zajištění zaměstnanců ve všech oblastech bylo dostatečné a spolehlivé.

12. Úloha státních, zemských a místních institucí v zajištění všech obyvatel, nejen zaměstnanců, musí být posílena ve smyslu přímosti (ne byrokracie), odpovědnosti (ne anonymity) a místních sousedských svépomocí (pružnost a lidskost). Toho nelze dosáhnout smíšením či dokonce prolínáním úkolů ekonomického výkonu podniku (obzvláště k soutěži na mezinárodním fóru) s cíli širšího sociálního zabezpečení občanů státem. Podniky (nikoli

stát) vytvářejí bohatství. Státu je část vytvořeného bohatství předávána demokratickou volbou, za účelem splnění typicky celostátních, obranných a rozdělovacích mandátů.

Největšího sociálního zabezpečení a životních jistot lze dosáhnout pouze tehdy, když hospodářská sféra vytváří největší bohatství. Nejhorší lidské podmínky lze dnes nalézt ve státech chudých, kde stát nemá co rozdělovat, ale i nadále si udržuje monopol na konfiskaci a přerozdělování hospodářských výsledků.

13. Obnova normálních ekologických funkcí a kvality životního prostředí je pro fyzické i psychologické zdraví moderního národa zcela zásadní. Zkušenosti ukazují, že problémy prostředí nelze řešit státními příkazy, pokutami či donucovacími dekrety: byrokratizace „péče o prostředí" ji efektivně odnímá ze sféry lidí a vede k postupnému zvyšování nákladů a cen. Pouze soukromé podniky spoluvlastníků a místní svépomoc spoluobčanů, na základě moderních principů „hospodářských ekosystémů", mohou životní prostředí obnovit přirozeně a trvale. Tak jako si pták neznečistí vlastní hnízdo, tak jako si rodina neudělá ze svého bytu chlívek, tak si spoluvlastnický podnik nezničí prostředí, v němž sám působí, v němž jeho zaměstnanci žijí a v němž se jeho budoucí zaměstnanci rodí a vyrůstají.

14. Svépomocné, soběstačné a neformální sítě občanů (tzv. druhá či paralelní ekonomika) představují robustní, spontánní a spolehlivé „podhoubí" volného trhu za podmínek nepružné, zkostnatělé byrokracie. Toto „podhoubí" je třeba rozšiřovat, posilovat a legalizovat, ne je omezovat, ignorovat či odsuzovat. To, co je na něm špatné, to je způsobeno nutností „spolužít" s korupční byrokracií tzv. ekonomiky „formální". To, co je na něm dobré, funkce katalyzátoru volného trhu a podnikání, se státními vyhláškami vytvořit nedá. Lidé v Československu si umí mnohé vyrobit, pořídit, opravit či vymyslet sami - tuto vysoce efektivní schopnost (na Západě tzv. „self-service" society) je nutno využít, ne omezovat.

15. Vnější „injekce" či „šoky" finančního kapitálu vedou, jak ukazují dosavadní zkušenosti Západu, k posílení existujících institucí a vztahů, tudíž ke zvýšení cen a nákladů existujících úrovní a typů výroby (k hyperinflaci). Je nutné vytvářet nové instituce a vztahy, které by vnější kapitál přitahovaly a do ekonomiky „vsávaly", ne prostě vnější peníze „vstřikovat" do existujících institucí a vztahů. Tyto „banánové" strategie Třetího světa jsou nevhodné pro střední Evropu. Nezávislost, svépomoc a dlouhodobě účelný rozvoj vlastních lidských zdrojů jsou správnými předpoklady pro mezinárodní soutěž o spolupráci.

16. Moderní znalostně-informační státy, jako jsou Japonsko či země asijských „Čtyř draků", nedosáhly světové třídy na základě kapitálových půjček, ale vnitřními investicemi do vzdělání všech svých občanů, manažerů a podnikatelů. Vzdělání, znalosti, informace a kompetence v podnikovém řízení jsou nejdůležitější formou kapitálu. Československo je schopné s pomocí všenárodního, svépomocného vzdělávacího projektu obrody dosáhnout podobné úrovně. Je třeba pomáhat i našim středoevropským sousedům ve snižování již dnes nebezpečné závislosti na zahraničním kapitálu, na krátkodobých a nekompetentních „radách" k odprodeji státních výrobních prostředků a ztrátě národního dědictví.

17. Státní, odvětvové a vnitropodnikové plánování předvídacího a předpisového typu, v jakékoliv formě či rozsahu, nezaručuje potřebnou adaptabilitu a pružnost. Je nutno urychleně zavádět opravdové plánování, které není založeno na „předvídání budoucnosti", ale vychází ze zvýšené pružnosti, schopnosti a rychlosti odpovědi na stále se měnící zájmy zaměstnanců i zákazníků. Vzdělání, rotace pozic a funkcí, sdílení úkolů, týmová práce, vysoká technologie a nové řídicí systémy jsou u kořene moderního principu „plánování zvyšováním pružnosti".

18. Zemědělství hraje a bude hrát důležitou úlohu ve znalostní společnosti. Jeho vysoká produktivita je základním předpokladem úspěchu (v USA již pouze 2,5% pracovních sil

pracuje v zemědělství). Tradiční zemědělství se musí zbavit závislosti na sezónnosti a doplnit své podnikání vhodnou přidruženou výrobou. Podobně i tradiční průmysl musí převzít mnohé z trvalých principů zemědělských: spolehlivé vlastnictví průmyslové „půdy", dlouhodobé investice, trvalá obnova a zhodnocování statků, vztah ke kvalitnímu „gruntu", tradice, hrdost a dědičné převody vlastnictví a výsledků.

19. Mladí lidé dneška budou žít v nové, znalostně integrované společnosti zítřka. Jejich společnost a způsob života tedy nemůže a nesmí být i nadále diktovány těmi, kteří v jejich světě žít nebudou, tudíž osobní odpovědnost za své oblíbené „modely a reformy" neponesou. Těchto 19 tezí se snaží vycházet spíše z budoucnosti než z minulosti.

Devatenáct tezí předkládáme k posouzení mladým lidem našeho národa - jde o jejich budoucnost. Jen oni mohou rozhodovat o své budoucnosti, jen pro ně a jen s nimi je dnes třeba pracovat.

Revue obchodu/průmyslu/hospodářství, 9/1990 POLITICKÉ PROSTŘEDÍ V ČESKOSLOVENSKU K programu „19 tezí": Program hospodářské obnovy Československa vyžaduje odpovídající a harmonicky koordinované politické prostředí. Každá „ekonomika přechodu" je nutně charakterizována dílčími a dočasnými problémy a selháními, které za podmínek soutěže nevyspělých politických stran a skupin vedou k politickému manévrování a hašteření na úkor snah a cílů národa. Jejich existence a účast jsou ale nezbytné pro trvalou diskusi a testování zaváděných hospodářských opatření.

Tradiční strategie oddělování ekonomiky od politiky se v moderním světě již přežila.

Politická opatření a politické instituce musí přirozeně vyplývat ze spontánních ekonomických procesů volného trhu, ne naopak. Moderní „politika implikací" nesmí vycházet z daného společensko-politického „modelu" té které politické strany či ideologie (společenské inženýrství), ale musí odvozovat nutné a potřebné politické instituce přímo z účasti lidí, ze spontánních procesů volného trhu a rozhodnutích o jeho regulaci.

Proto je třeba se od samého začátku snažit o koalici nově vznikajících politických stran a skupin za účelem hospodářské obnovy. Žádná politická strana nemůže politicky „vzkvétat" za podmínek hospodářské chudoby a úpadku. Cílem nás všech musí být spolehlivý, dynamický a široce podporovaný program hospodářské obnovy, založený na odborných vědeckých znalostech nadstranických. Cílem je přímá občanská demokracie, která v moderním světě snižuje úlohu tradiční stranické a reprezentativní demokracie a přesouvá ji do oblasti konzultační.

1. Za podmínek přechodu, obnovy a obrody je třeba vytvořit tzv. Velkou koalici všech politických stran, skupin a iniciativ. Jen dobrovolnou účastí všech spoluobčanů a všech jejich seskupení bude možno dosáhnout potřebného soustředění sil, důvěry a vytrvalosti.

2. Jednotícím cílem této Velké koalice musí být obnova hospodářství v Československu na základech volného trhu, zaměstnaneckého spoluvlastnictví a hospodářsko-společenského účastenství na všech úrovních.

3. Velká koalice musí vycházet z plné a zaručené autonomie a nezávislosti všech účastenských stran. Je nutné zdůraznit, že zastaralý ideologický „model" tzv. Národní fronty se v Československu již nikdy nesmí opakovat. Politicky je tedy třeba začít z dneška, „od začátku".

4. Všechny účastenské strany Velké koalice musí vycházet ze stejných podmínek a plné rovnosti příležitostí. Některé politické strany a skupiny, které nezískaly svůj status, infrastrukturu, sítě a prostředky demokratickou cestou, nezačínají ze stejné „startovní čáry".

Dříve či později se národ tohoto „vyrovnání příležitostí" bude právem domáhat. Takové strany tedy mohou být do Velké koalice připuštěny pouze po svobodné, dobrovolné a celonárodní vnitrostranické „výměně legitimací" svých členů.

5. Sněmovní, volební a zastupitelská účast v politických orgánech a institucích Velké koalice musí být proporcionální k dokumentovanému počtu členů, svobodně a nově se hlásících členů. Vláda Velké koalice musí být složena z nestranických úředníků, odborníků a expertů, kteří budou přímo voleni a přímo odpovědni Velké koalici, nikoli jejím jednotlivým složkám.

6. V Československu je třeba přednostně prosazovat přímou demokracii oproti tradiční zastupitelské („reprezentativní") demokracii, kdekoli je to možné a praktické. Podobně je třeba zavádět zájmovou demokracii (každý volič disponuje „blokem" hlasů, které uplatní podle intenzity svých zájmů) a beznámitkovou demokracii, která je důležitá pro ochranu práv a zájmů menšin. Moderní znalostní společnost nesmí vyplýtvat cennou lidskou energii v politických šarvátkách a nesmí sklouznout do prosté arbitrární diktatury většiny.

7. Hospodářská a politická autonomie (místní, krajová i zemská) musí být zaručena ústavou.

Všechny dobrovolné formy vlastnictví a organizace musí být zaručeny ústavou. Oddělení církve a vyznání od státu musí být zaručeno ústavou.

8. Schopnosti, kvalifikace a vzdělání, ne příslušnost k té či oné politické straně či skupině, musí být jediným kritériem i obsazování řídících hospodářských, politických vědeckých a uměleckých pozic v období přechodu. Jakékoliv úchylky od tohoto kritéria budou zaplaceny zpomalením, úpadkem a zaostáváním národa. Na každé místo ten nejlepší člověk!

9. Trvání Velké koalice musí být omezeno ústavně, časově i výsledky. Jen přímé demokratické volby mohou její trvání a funkci prodloužit nebo ji zaměnit vládou preferované politické strany tradičního typu. Je třeba si však uvědomit, že éra politických ideologií se chýlí ke konci a že každý národ má dnes právo na optimální systém přímé demokracie a hospodářského účastenství.

10. Konečně: mládí; mladí lidé tohoto národa budou žít za politických a hospodářských podmínek, pro něž dnes klademe první kameny. Mládí našeho národa musí být přednostně a plně seznámeno s možnými cestami a jejich důsledky. Nostalgie a nesplněné sny minulosti nesmí opět diktovat budoucnost našich dětí: již nikdy o nás bez nás!

Milan Zelený

Milan Zelený ČESKOSLOVENSKO OČIMA EXILOVÉHO EKONOMA Nakladatelství Alternativy vydání, prosince 1990 Redakce: Zdena Šťastná

Typograficky připravil: Jan Weber Obálka: Vladimír Kolenský Náklad: 3000 výtisků