"Jaro prošlo naší ulicí ..." - prof. Milan Zelený

něco – a to pouze v Čechách prosím, a to ještě jenom někde a někdy.

Jen si vzpomeňte. Máma poletuje po nedělní kuchyni v oblacích páry, jako divoženka s urousanými vlasy, a uspěchaně vylovuje z vroucí vody ohromné šištice vonících, kouřících se knedlíků. To ne, že by se stavila v Polotovarech.

A hned je bílou nití krájí na úhledná kolečka. A jak se z nich páří, a jak jen voní – ty máminy knedlíky.

A to už jste se přikradli a jeden ukradli; a již jej polykáte, jen tak, obyčejný knedlík – a ta slast, a ta lahoda. A již se sápete po druhém.

Anebo když vám bylo tak sedmnáct: věčně hladoví a bez peněz, živící se jen láskou, pivem, knihami – a knedlíky s omáčkou. Za korunu, za dvě, v pražské Koruně či ve studentské Mense – šest, dvanáct, i dvacet knedlíků na posezení (nebo na stojáka), a jen tak, bez masa a skoro zadarmo. To už byste dnes, pane, nedokázali – ani v lásce, ani v pivu, a určitě ne s těmi knedlíky. Ještě tak v těch knihách, ležet.

170