__MAIN_TEXT__

Page 1


↑


Tovární komíny funkce konstrukce architektura


Tovární komíny

funkce konstrukce architektura

autor Martin Vonka spolupráce Benjamin Fragner, Jan Zikmund odborná recenze prof. PhDr. Petr Svobodný, Ph.D., Ing. Bohumil Ježek jazyková redakce Hana Hlušičková rejstříky Anna Vinklárková překlad Jana Kinská grafická úprava a sazba Jan Zikmund technická spolupráce Jan Forejt, Gabriel Fragner, Jiří Klíma tisk PBtisk vydalo České vysoké učení technické v Praze, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury 2014

Součást projektu Ministerstva kultury ČR (DF11P01OVV016) Industriální topografie České republiky – nové využití průmyslového dědictví jako součásti národní a kulturní identity a vzdělávací metodiky Využití potenciálu historické průmyslové architektury a její urbanistické role v území Vydáno s podporou Omega – Teplotechna Praha a. s. a Teplárenského sdružení České republiky

© 2014, Martin Vonka © 2014, České vysoké učení technické v Praze, Výzkumné centrum průmyslového dědictví Fakulty architektury ISBN 978-80-01-05566-3 www. industrialnitopografie.cz


Poděkování

všem vstřícným majitelům komínů, Lukáši Bálkovi (Svaz českých komínářů), Hannah Bártíkové (Městský úřad Libčice nad Vltavou), Miroslavu Bednarzovi (Třinecké železárny, a. s.), Lukáši Beranovi (Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT), Petru Brindovi (Mostek energo s. r. o.), Zoře Boušové (ProCeram a. s.), Janu Červinkovi (Institut pro památky a kulturu, o. p. s.), Petru Dařílkovi (Pivovar Ferdinand, a. s.), Marku Fischerovi, Petru Fischerovi, Benjaminu Fragnerovi (Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT), Danielu Froňkovi, Luboši Holečkovi, Zdeňku Jakubskému (PROMA REHA, s. r. o.), Radku Ježdíkovi (Pražská teplárenská a. s.), Bohumilu Ježkovi (Omega – Teplotechna Praha a. s.), Josefu Jiránkovi, Vladimíru Kadeřávkovi (Bomat spol. s r. o.), Petru Karafiátovi (Alpiq Generation CZ s. r. o.), Pavlu Kaufmannovi (Teplárenské sdružení České republiky), Pavlu Koderovi (Centrum stavitelského dědictví v Plasích), Robertu Kořínkovi (Společenstvo vodárenských věží), Tomáši Krákorovi (Státní okresní archiv Praha-západ se sídlem v Dobřichovicích), Jindřichu Křištofovi, Martinu Kukačkovi (Web4U s. r. o.), Zdeňku Kunickému (Kovohutě Příbram nástupnická, a. s.), Františku Lisému, Jiřímu Lukešovi, Miroslavu Mertlovi (Unipetrol Services, s. r. o.), Michalu Pertlíčkovi, Pavlu Prouzovi (Riofrio Architects s. r. o.), Kateřině Přemyslovské a Romanu Pulicarovi (Elektrárna Chvaletice a. s.), Janu Ritterovi ml., Tomáši Slámovi (TSMONT CZ s. r. o.), Milanu Starcovi (Černokostelecký pivovarský archiv a muzeum o. p. s.), Petru Svobodnému (Ústav dějin Univerzity Karlovy a archiv Univerzity Karlovy), Antonínu Tlolkovi, Petru Šorejsovi, Elišce Šulcové (Párník), Magdaleně Tayerlové (Archiv ČVUT), Janu Valešovi, Vladislavě Valchářové (Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT), Vlastimilu Vašků (Hybler Invest, s. r. o.), Jaromíru Veselému (Teplárny Brno, a. s.), Petru Vorlíkovi (Výzkumné centrum průmyslového dědictví FA ČVUT) a mnoha dalším, často i neznámým, kolegům ze Svazu českých komínářů a sdružení fabriky.cz a v neposlední řadě drahé Agnes a Marjánce


223

Summary

211

Rejstříky, základní literatura, zdroje zobrazení

145

Katalog vybraných továrních komínů

111

Nové využití

99

Poruchy a sanace

41

Typologie

13 9

Vznik a vývoj Úvodem


↑ Viktor Stretti, návrh

8

reklamní pohlednice pro výstavu architektury a inženýrství v roce 1898


Úvodem — Pro industriální topografii jsou komíny zásadním tématem. Nejen, že zůstávají tím, podle čeho se stále dá dobře orientovat v krajině a většině našich měst, jejichž růst a rozvoj byl s industrializací tak úzce spojen. Spíš než jako technická díla jsou už ale pokládány za památníky odeznívající éry, i s její problematickou víceznačností. Vystihuje ji pozvánka na výstavu architektury a inženýrství v Praze roku 1898, mladá dáma na ní předává vítěznou ratolest a v pozadí vidíme dýmající komíny, jako projev činorodého hospodářství a úspěšného průmyslového rozvoje. Vertikály komínů zosobňovaly úspěšnost a sílu techniky při uplatnění externích zdrojů energie, dravou schopnost exploatovat, co dosud skrývala příroda. Industrializace přinesla nové stavební typy i proměnu symbolů. Byl to od počátku vztah komplikovaný, protichůdně přijímaný, s dramaticky se měnící podobou Českých zemí, zřetelněji právě od konce 19. století, kdy se výstava konala. Souběžně s tím romantizující očekávání budoucnosti, stylově zakotvené v historizující zkušenosti, spoléhalo na úspěšný hospodářský rozvoj, ovšem i s devastujícími důsledky. Komíny po celá příští léta v sobě nesou více rovin zkušeností. A nastřádané mýty a předsudky prosakují až k dnešním verdiktům o jejich demolici, poznamenávají rozhodování, jak s nimi dál nakládat. Přesto jsme ale současně i svědky rostoucího zájmu. S ukončením výroby, když už pominou ekologické zátěže, převládá obdiv, objevovány jsou technické a estetické kvality, kulturní hodnoty nejvýraznějších symbolů průmyslového dědictví. Stávají se historickou stopou v obrazu současného města a krajiny. Tato kniha shrnuje, proč si jich všímat, co nepřehlédnout a co chránit, jak s nimi nadále nakládat? Vychází z nezbytné následnosti kroků pro záchranu průmyslového dědictví, nemá-li jít pouze o krátkodobý zájem, módní gesto, vyprázdněnou frázi. Východiskem je porozumění a znalost (tedy mapování a výzkum), na základě toho vyhodnocení průmyslového dědictví (a formulování argumentů). Poslouží k nalezení cesty, k prosazení metody ochrany rozpoznaných hodnot. A až pak a s tímto základem rozhodujme o osudu ohrožených staveb, hledejme přiměřené využití. Publikace obsahuje výsledky dlouholetého mapování a evidence komínů na území České republiky. Prostřednictvím historického exkursu a porovnáním přístupů u nás a v zahraničí poskytne argumenty, které by měly napomoci ochraně mizejících hodnot. Je modelovou studií metodiky Využití potenciálu historické průmyslové architektury a její urbanistické role v území, vzniklé jako součást výzkumného projektu Industriální topografie České republiky. Má tedy přispět k uchování komínů jako výrazných a charakteristických technických a uměleckých děl, ale také upozorňuje na jejich roli významových zakotvení urbanizace.

9 Benjamin Fragner


10


↑ Stavba komína pro první Siemens-Martinovy pece v ocelárnách v Hrádku u Rokycan, 1912

11


12


Vznik a vývoj

13


Kdykoli vidím vysoko strmící komín tovární, jest mi jakobych viděl ohromný prst, jenž kolemjdoucímu kyne : „ Postůj a uč se ! “ Pod tímto komínem pilně pracuje český dělník, český lid. . . . v zemi, kde mnoho těchto velikánů komínů se vypíná, jest většinou blahobyt. Inteligence ducha ovládá zde hmotu a hojně z ní těží. Moravská orlice XXIV, 1886, č. 181, 11. 8., s. 1.

14


Tovární komíny změnily tradiční obraz světa. Vysoké komíny, jako samostatné a volně stojící objekty, se začaly stavět teprve v 17. století a rozšířily se až na prahu 19. století. Byly sice jen funkčními stavbami, ale i tak se postupně staly nositeli silné symboliky změn, které se udály během průmyslové revoluce. Tovární komíny byly určené pro plnění dvou základních, ryze praktických funkcí, které v roce 1904 popularizátor komínů a pozdější profesor na ČVUT v Praze František Klokner popsal zcela výstižně : „Účelem komínu jest jednak zvyšováním tahu v ohništi zjednávati přístup dostatečnému množství vzduchu, jehož jest třeba k  dokonalému spalování, jednak odváděti zplodiny hoření, a to do výšin, kde nemohou již býti zdraví lidskému na škodu.“ 1 I přes čistě pragmatický účel jsou ale komíny velice zajímavé svou evoluční historií. Navzdory jejich naprosto utilitárnímu využití představují širokou plejádu forem, tvarů a velikostí. Je zajímavé sledovat, jak se vyvíjela jejich struktura, jak se vylepšovala jejich estetická stránka, architektura, jak se komíny stávaly krásnými, obdivovanými chloubami továrníků, nebo naopak nepotřebnými a demolovanými. Konstrukce komínů, jako zástupců štíhlých vysokých konstrukcí, přirozeně navázala na dávno známé a historií osvědčené stavby, jakými byly věže, obelisky, sloupy, majáky nebo minarety. Vnější podoba komínů se tak těmto stavbám mohla sice blížit, ale byl zde zásadní rozdíl z hlediska technického, protože komíny musely navíc čelit teplotní zátěži a agresivním spalinám, a ještě zároveň disponovat dostatečným tahem. A v rámci těchto nových požadavků vznikla stavitelům celá řada problémů, s nimiž se museli vypořádat. Stavba komínů se tak stala zcela novým oborem, do kterého bylo zapojeno široké spektrum odborníků z různých odvětví vědy a techniky – od fyziků, chemiků, přes inženýry, architekty až po stavitele.

1

Návod k statickému výpočtu, návrhu

a stavbě továrních komínů, Praha 1904, s. 7.

15


16

Pátrání po prvním továrním komíně není snadné. Je třeba si vypomoci odbornou literaturou, dobovými vyobrazeními, ale i vlastními domněnkami. Již ve středověku se lze setkat s komíny, které byly mohutnější a větší než klasický domovní komín. Takový vzhled pak napovídal, že v budově se nacházelo nějaké větší ohniště, resp. výheň – například v kovárně či hamru. Primární funkcí tohoto komínu pak bylo hlavně a pouze odvádět z interiéru zplodiny vzniklé hořením, vytvoření tahu spíše představovalo jen pozitivní důsledek. Jedny z prvních komínů, u nichž byla funkce tahu klíčová, můžeme spatřit v Británii u tzv. plamenných pecí v olověných hutích od konce 17. století. Ty měly nejen poskytnout dostatečný tah, ale byly i situovány v dostatečné vzdálenosti od továrny, aby rozptylovaly škodlivé plyny z výroby – tak se zřejmě staly vůbec prvními samostatně stojícími komíny. Nejstarší z nich se dochoval ve Stone Edge u Chesterfieldu. Je z roku 1770, má výšku 10 metrů a čtyřhranný kónický profil dříku je vyzděn z kamene.2 Komíny hutí se však nestaly tím základním hybatelem vývoje těchto staveb. Ty zásadní kroky byly učiněny až se vznikem a rozvojem parních strojů. Každý parní stroj potřeboval ke svému pohonu páru, kterou mu musel dodat parní kotel. A ten potřeboval za tímto účelem v topeništi spálit určité množství paliva odpovídajícího požadovanému výkonu, k čemuž bylo třeba do něj přivádět dostatečné množství spalovacího vzduchu. A to zase uměl obstarat právě komín se svým přirozeným tahem, přičemž zároveň dokázal spolehlivě odvést hořením vzniklé spaliny. Přirozený tah vzniká v komíně vlivem teplých spalin – ty mají nižší hustotu než okolní vzduch, a způsobují tak podtlak, který umožňuje nasávání vzduchu do topeniště a zároveň i odvod spalin do ovzduší. Velikost přirozeného tahu je závislá především na teplotě spalin a výšce komína a přiměřený tah je nejdůležitější podmínkou vyhovující účinnosti a výkonnosti každého topeniště. Parní kotel byl tedy komplexní energetické zařízení, které se nedílně sestávalo z několika součástí: topeniště, vlastního kotle, vyzdívky, průtahů, kouřového kanálu (sopouchu) a komína.3 Nutno dodat, že v určitých specifických případech, a také u kotlů pohyblivých (např. u lokomotiv a lodí) 4 – tedy tam, kde nemohl být postaven komín dostatečné výšky – byl zaváděn tah umělý. 5 První praktický parní stroj sestrojil anglický vynálezce Thomas Savery za účelem čerpání vody z dolů, a je to právě jeho parní pumpa, u které stál jako její funkční součást i komín – takové uskupení můžeme nalézt na vyobrazení už v roce 1698.6 Saveryho stroj brzy nato vylepšil Thomas Newcomen, a tzv. ohňové stroje se v dolech rychle rozšířily. Stroje byly ale nedokonalé a s malou účinností. Na tyto nedostatky se v šedesátých letech 18. století soustředil skotský mechanik James Watt.7 A byly to právě jeho vylepšení a vynálezy, které učinily z parního stroje nejvýznamnější zdroj

2

James Douet, Going Up in Smoke:

The History of the Industrial Chimney, London 1989, s. 8.

3

Parní kotly, in: Vladimír Teyssler –

Václav Kotyška (eds.), Technický slovník naučný IX, Praha 1933, s. 970. 4

Bohumír Gregor, Parní kotle,

topení, soustavy kotlů, výstroj a příslušenství: Se zvl. zřetel. ke školám průmyslovým a pro obecnou potřebu technickou, Praha 1921, s. 31. 5

U parního kotle lokomotiv byla

za účelem posílení tahu nízkého komína užívána tzv. dyšna. Její funkce je založena na principu vývěvy, kdy pára proudící ze speciální trysky vytváří podtlak, který urychluje odtah spalin a zároveň nasává vzduch do topeniště. Tento podtlak je tak vysoký, že spolehlivě nahrazuje přirozený tah velmi vysokého komína. 6

John Farey, A Treatise on the Steam

Engine, Historical, Practical, and Descriptive, London 1827, s. 729. 7

Thomas Tredgold, The Steam

Engine, Comprising an Account of Its Invention and Progressive Improvement, London 1827, s. 25–29.


energie v průmyslu a dopravě pro celé další století. Parní stroj zcela zastínil dosud hojně užívané vodní kolo a otevřel cestu k průmyslové výrobě. Výkon prvních strojů byl v průběhu 18. století ale z hlediska pozdějšího vývoje docela nízký, a tak jim stačily komíny nevelkých rozměrů. Ty byly budovány v těsném sepětí s  ostatními zdmi budovy a svým tvarem, konstrukčním provedením a velikostí byly stále podobné běžným domovním komínům. I Wattovi se osvědčily nižší komíny, které převyšovaly kotelnu sotva o pár metrů.8 Tento stav se změnil na přelomu 18. a 19. století, kdy komíny vlivem nutnosti vyvíjet vyšší tah pro výkonnější kotle začaly výrazněji přesahovat budovy kotelen, ve kterých byly zabudovány. Zde se ukázalo několik stěžejních problé-

↖ Kotelna a komín – nedílné součásti jednoho funkčního celku, barevna a apretura firmy Feigl & Widrich v Chrastavě, 2008

8

Robert Armstrong, Chimneys

for Furnaces, Fire-places, and Steam Boilers, New York 1873, s. 22–26.

17


mů. Vysoký komín vyvíjel svou vlastní tíhou na základy vyšší tlak než s ním spojené zdi kotelny. Vlivem tohoto nerovnoměrného zatížení, a navíc i vlivem teplotního namáhání od spalin, se začaly objevovat ve zdech trhliny, kterými mimo jiné mohly pronikat spaliny do interiéru. Aby se těmto negativním jevům zabránilo, tak se těleso komína z okolních konstrukcí vyčlenilo a stalo se konstrukčně i staticky nezávislým. Tyto technické okolnosti tak zapříčinily, že základním a typickým rysem továrního komína je samostatně stojící konstrukce. První tovární komíny, stejně jako ty domovní, byly stavěny vesměs se čtvercovým profilem, přičemž s rostoucí výškou bylo třeba mít ze statických důvodů po jeho výšce rozdílnou tloušťku zdí – nahoře nejtenčí, dole nejsilnější. Zde se ale nemohly aplikovat dávno známé zkušenosti například ze staveb věží, kdy se na úrovni změněné tloušťky zdiva vytvořily odskoky při vnitřním líci při současném zachování rovného (svislého) vnějšího líce. Takovýto komín by měl dole průduch úzký a nahoře široký, což by bylo na překážku správnému tahu a docházelo by k neekonomické spotřebě materiálu na výstavbu. Bylo tedy nutné zajistit, aby průduch byl po celé výšce přibližně stejně široký anebo případně nahoře užší než dole. Toho se dosáhlo odskoky po určité výšce, a to jednak při vnějším, nebo (vhodněji a v budoucnu nejčastěji) při vnitřním líci; tímto řešením dostaly tovární komíny po osamostatnění další typický rys – kónický tvar. Tím se navíc dosáhlo lepší stability štíhlé, vysoké konstrukce a také lepšího vzhledu.

18

↓ Město mládí, zahrad a komínů – Varnsdorf, kolem roku 1935


Čtvercové komíny nebylo ze statických a ekonomických důvodů radno stavět vysoké, takže se tento tvar užíval jen do výšek pár desítek metrů. Pro komíny vyšší se pak lépe uplatňoval tvar polygonální (nejčastěji osmiboký) nebo oblý (kruhový). Všechen tento vývoj se odehrál v Británii, kterou tak můžeme právem nazvat původní pravlastí komínů, neboť zde nastoupil moderní průmysl jako první a díky uhelnému bohatství této země se masivně rozvíjel.9 Na našem území, stejně jako v ostatních zemích kontinentální Evropy, byl tento vývoj zdržen napoleonskými válkami. Plný rozvoj průmyslu začal až po jejich skončení v roce 1815 : „ A po válkách francouzských za mrtvého ticha – takzvaného míru – bylo pomýšleti na zacelování hmotných ran. Začal se ponenáhlu, nepozorovaně v hlubokém úkradku hýbati průmysl, přední to základ a zdroj skutečného blahobytu každého státu. Pomalounku vystrkovaly továrny své vysoké komíny v nebes výšiny – shromažďujíce okolo sebe na tisíce pracovitých rukou.“ 10 První tovární komíny na našem území byly budovány společně s parními stroji, tedy od dvacátých let 19. století, přičemž největší rozmach výstavby přišel až po roce 1870, kdy bylo zakládáno veliké množství různorodých průmyslových podniků, zejména pak cukrovarů, textilních továren a cihelen. Území tehdejšího Českého království se postupně stalo nejprůmyslovější oblastí Rakouska-Uherska vůbec. Kouřící komíny utvářely panorama většiny našich měst i vesnic, a staly se jejich nedílnou součástí až do dnešních dnů. Společně s rozvojem průmyslu výkon strojů rostl. Přímým důsledkem této skutečnosti byla nutnost mít stále vyšší komíny – jejich výška se stala barometrem rozvoje. Ta byla vždy dána provozními potřebami továrny, resp. kotelny, přičemž nejčastěji byla určena požadavkem na zajištění potřebného tahu, nebo musela také respektovat okolní zástavbu a místní geografické podmínky. Někdy do požadavku na výšku mohla vstoupit i ješitnost továrníka s přáním mít komín vyšší než ten u souseda. Většinou byla místními předpisy ale stanovena i minimální výška – to kvůli rozptylu kouře. V některých anglických městech (např. Manchesteru či Leedsu) byla předepsána minimální výška komínů 27,4 metru (90 stop),11 rakousko-uherské předpisy umožňovaly případné navýšení komínu na výšku 30 metrů.12 V  roce 1828 měřil nejvyšší komín světa 53,3 metru a patřil vodárně v londýnské čtvrti Bow. 13 Zde se navíc užilo progresivního způsobu stavění, který přetrval po celou éru výstavby zděných komínů – namísto drahého a pracného vnějšího lešení bylo užito lešení budovaného uvnitř komína. Z něho zedníci zdili dřík a zároveň vnitřkem dopravovali stavební materiál.14 Další rekordní stavba vznikla v roce 1837. V chemické továrně Jamese Muspratta v Newton-le-Willows byl postaven 121 metrů vysoký komín, který se stal nejvyšším ve Velké

9

Británie je na tuto skutečnost

hrdá, což světu symbolicky předvedla na zahajovacím večeru londýnských olympijských her v roce 2012, kde byla uvedena několikaminutová velkolepá show s kouřícími komíny, parními stroji a mezi tím vším míhajícími se davy dělníků. 10

Gustav Pfleger Moravský,

Z malého světa, Praha 1962, s. 224.

11

Robert M. Bancroft – Francis J.

Bancroft, Tall Chimney Construction, Manchester 1885, s. 12. 12

§ 87, Zákon ze dne 8. ledna 1889,

č. 5. zemského zákona, jímžto se vydává Stavební řád pro království České, vyjímajíc obce, pro které platí stavební řád ze dne 10. dubna 1886 č. 40 zemského zákona. 13

Der höchste Schornstein in

der Welt, Dingler’s polytechnisches Journal, Band 30, 1828, s. 232–233. 14

Chimney at the East London

Water Works, Mechanics’ Magazine, č. 266, 1828, s. 104.

19


20

Británii.15 Pro českou historii komínových staveb je tento mezník nanejvýš zajímavou událostí, neboť této výšky nebylo u zděných komínů u nás nikdy dosaženo – to až u komínů železobetonových o více než sto let později. Další rekordní počiny na sebe nenechaly dlouho čekat. V roce 1842 byl v největší chemické továrně světa St. Rollox ve skotském městě Glasgow ustanoven nový rekord a mediálně byl oslavován další nejvyšší komín světa, jemuž se po majiteli říkalo Tennant’s Stalk.16 Komín měl zděný kruhový profil, jeho výška byla 132,7 metru a vnější průměr v koruně činil 4,1 metru.17 U tohoto velice vysokého komína nebyla jeho výška určena potřebným tahem, ale naopak zde bylo upřednostněno kritérium rozptylu škodlivých zplodin z výroby. Měl odvádět jedovaté plyny z provozu, ale sotva byl dostavěn, začala továrna tyto plyny sama zpracovávat a zneškodňovat, takže potom sloužil jen prostému odvodu kouře, přičemž pro tento účel byl nadbytečně vysoký.18

↖ Nejvyšší zděný komín Evropy v Halsbrücke (Německo), 1909

↑ Nejvyšší zděný komín světa v Anacondě (USA), 1924

15

Loftiest chimneys in England, The

Year-book of Facts in Science and Art, London 1839, s. 49. 16

Robert M. Bancroft – Francis J.

Bancroft, Tall Chimney Construction, Manchester 1885, s. 37–40. 17

Der Riesen-Schornstein der

chemischen Fabrik von St. Rollox in England, Dingler’s polytechnisches Journal XLVII, č. 185, 1867, s. 441–443. 18

Gustav Lang, Der Schornsteinbau I,

Hannover 1896, s. 12.


Nicméně roku 1859 byl tento výškový rekord překonán v nedaleké chemické továrně Josepha Townsenda v Port Dundas, kde byl po třech letech dostavěn cihelný oblý komín výšky 138,4 metru a o vnějším průměru v koruně 4,1 metru. Při dokončení nabídl majitel široké veřejnosti možnost podívat se na úplný vrchol, čehož využily tisíce lidí. Jejich doprava byla uskutečněna strojně vnitřkem stavby, a jelikož byla relativně pomalá, tak lidé čekali i půl dne, než se dostali na řadu.19 Podobné slavnosti skládající se i z pohoštění na vrcholu komína bývaly v té době běžné.20 Rekordy se stále překonávaly a média o nich nadšeně informovala. Zmiňme se již jen o dvou významných komínech ve světě, a to těch, které se dochovaly až do současnosti. V  letech 1888–1889 vznikl v  německých hutích v Halsbrücke nedaleko českých hranic v té době nejvyšší komín světa a dnes nejvyšší stojící zděný komín Evropy. Komín o výšce 140 metrů a světlosti v  hlavě 2,5 metru postavila firma H. R. Heinicke z Chemnitz.21 Druhým významným počinem je stále platný světový rekord nejvyššího zděného komína na světě, a tím je tzv. Anaconda Smelter Stack, který patřil k  místním měďným hutím a dnes je jediným pozůstatkem po rozsáhlém průmyslovém provozu v Anacondě (Montana, USA). Postavila ho v letech 1918–1919 světově proslulá a významná firma Alphons Custodis Chimney Construction Company z New Yorku. Má výšku 178,3 metru, světlost v hlavě 18,3 metru a v patě 22,9 metru.22 Komín má netradičně mohutný vzhled, což lze deklarovat poměrem vnějšího průměru v patě k výšce : 1 : 7 (běžně se pohybuje mezi 1 : 9 až 1 : 11). V zemích Rakouska-Uherska se nikdy nestavěly ve světovém a ani evropském kontextu komíny rekordních rozměrů. Roku 1873 zmiňují Národní listy, že nejvyšší komín v Čechách stál v liberecké přádelně vlny Johanna Liebiega ml. o výšce 61 metrů,23 další známé komíny v  19. století nepřesáhly úroveň osmdesáti metrů. Nejvyšší z dodnes stojících komínů s oktogonálním dříkem (tedy zástupcem nejstarších komínů z 19. století) je situovaný v bývalé textilní továrně v Mladé Boleslavi (dnes patří společnosti Škoda Auto a. s.) a ční v údolí řeky Jizery do výšky 74 metrů.24 Tato údolní lokalita je navíc celkově zajímavá – stály zde kousek od sebe tři komíny, které patřily ve své době mezi nejvyšší svého druhu na našem území – jeden je výše zmíněný, druhý patřil jedné z největších továren v Mladé Boleslavi – továrně na lučebniny a lihovaru (snesen roku 2011) a třetí stál v textilní továrně Ignaze Klingera (zbořen v roce 2006). Lihovarská, 80 metrů vysoká vertikála byla proslulá svým vyhnutím z osy o jeden metr, přičemž se traduje, že jeho stavitel spáchal sebevraždu, aby zůstala zachována jeho stavovská čest.25 Ohromení touto lokalitou nejspíš vedlo v roce 1898 pisatelku B. Mečířovou k  tomu, že na pohlednici s  tímto průmyslovým zátiším vzkazuje adresátovi : „Boleslav, Boleslav, to krásné město.“

19

Robert M. Bancroft – Francis J.

Bancroft, Tall Chimney Construction, Manchester 1885, s. 33–37. 20

James Douet, Going Up in Smoke :

The History of the Industrial Chimney, London 1989, s. 15.

21

Gustav Lang, Der Schornsteinbau I,

Hannover 1896, s. 38.

22

Anaconda Reduction Works,

Anaconda Copper Minning Company, Anaconda, Montana 1920, s. 41.

23

Nejvyšší komín v Čechách,

Národní listy XIII, 1873, č. 327, 28. 11., příloha, s. 1.

24

MT C 74/Ub Býv. Přádelna česané

příze Ignaz Klinger, U Zastávky, Mladá Boleslav, KODA, 25. 10. 2009, koda.kominari.cz.

21 25

Martin Vonka, Lihovar, Mladá

Boleslav, Fabriky.cz, 2009/2011, www.fabriky.cz.


← Křivý komín lihovaru v Mladé Boleslavi, 2006

22

Je zřejmé, že vysoké komíny společně s dalšími průmyslovými budovami významně začaly měnit horizonty lidských sídel. Komíny ukazovaly města jako průmyslová a moderní, a byly to tak výrazné dominanty, že často předčily svojí výškou věže kostelů a katedrál. A tato změna společně s jejich velikým množstvím hluboce zasáhla do vnímání veřejnosti. Už v roce 1836 provokativně upozornil anglický architekt a kritik Augustus Welby Pugin ve svém polemickém díle Kontrasty 26 na změny, které tehdejší lidstvo čekalo. Na jedné své ilustraci ukázal tradiční gotické město v  roce 1440 a do protiváhy umístil svoji děsivou vizi téhož města v roce 1840. Horizont města s věžemi gotických katedrál doplnily kouřící vertikály, které ukazovaly hrozivé poselství o nastolení nového dynamického řádu, kde tradičního Boha vzývaného věžemi katedrál vytlačuje bůh průmyslový sedící na trůnu neseném komíny. Netrvalo dlouho a Puginova vize byla zhmotněna. Právě v roce jeho smrti (1852) zachytil malíř William Wyld na obraze Manchester from Kersal Moor kolébku průmyslové revoluce Manchester. Romantická zelená krajina na něm plynule přechází v město dýmem zahalené a původní církevní dominanty splývají s lesem komínů. Začala nová epocha – továrna je novodobým chrámem

26

Augustus Welby Pugin, Contrasts,

or, a Parallel Between the Noble Edifices of the Fourteenth and Fifteenth Centuries, and Similar Buildings of the Present Day, London 1836.


a komíny jsou jejich věžemi. A v nich se veršem Svatopluka Čecha z roku 1883 „v obětisku dýmavém se slouží bohu našich časů – bohu zisku“. 27 Ukázali jsme si, že komíny byly původně konstruovány dle ryze funkčních požadavků, přičemž tyto fyzikální, statické, konstrukční a ekonomické zákonitosti jim daly typický tvar samostatně stojící kónické trubky. Při stavbě těchto prvních komínů estetické hledisko nehrálo roli, byly zrealizovány bez nadměrné ornamentálnosti a nezdobná, strohá konstrukce představovala jejich holou funkční podstatu. Ale i tak nelze říci, že by nebyly krásné. Byla to ta pravá funkční krása, kterou ale povětšinou nevytvářeli architekti, nýbrž stavitelé, technici a inženýři. Ale již od poloviny 19. století vstoupili do procesu plánování budov architekti a na uskutečněných realizacích byla patrná cílená snaha stavět komíny v určité umělecké formě tak, aby do detailu propracovaná vertikála vhodně reprezentovala a demonstrovala významný status továrníka a byla kvalitní součástí urbanizované krajiny. Navíc zvýšená zdobnost komínů mohla být užita i jako zastírací manévr, který měl psychologicky zmírnit negativní dopad vypuzovaných škodlivin. Krásný komín, který chrlí do okolního prostředí spaliny, byl jistě vnímán lépe, než nějaký obyčejný, který škodí stejným způsobem. Samozřejmě že tyto aspekty platily i pro průmyslové budovy obecně, i vlastní továrna škodila svému okolí – vyluzovala různé pachy a hluk, vypouštěla odpadní vody, přetvářela krajinu. V této publikaci si jen dovolíme řadu věcí ztotožnit s tím nejviditelnějším znečišťovatelem celé továrny – komínem. Anglický stavební inženýr sir Robert Rawlinson si v roce 1857 stěžoval, že v Anglii nejsou hezké komíny a že mezi lidmi se vžilo přirovnání „být ohavný jako komín“. 28 A není divu, průmyslová města měla kvůli špinavým vertikálám temnou atmosféru. Tu popisuje v roce 1854 Charles Dickens věru nelichotivě: „Bylo to město z červených cihel, či lépe z cihel, které by byly červené, kdyby to kouř a popel připustily; za daných okolností to však bylo město nepřirozeně červené a černé jako pomalovaný obličej divocha. Bylo to město strojů a vysokých komínů, z nichž neustále vystupovaly nekonečné kotouče kouře, které se nikdy neodvinuly.“ 29 Negativní dopad kouře chrleného komíny lidé v období industrializace vnímali špatně, nikdy se s ním ani zcela nesmířili, nicméně jej museli brát jako holou nutnost, která přinášela zřejmý benefit v podobě technického pokroku, pracovních příležitostí a obecného blahobytu. „Kde nekouří komín, nebude upečen žádný chleba,“ pragmaticky glosuje Alexander M. Cay. 30 Když lidé nahlas vyjádřili nelibost z kouřících komínů, tak místní samospráva, vědoma si vyšších celospolečenských zájmů, je odbývala argumenty, že při správném způsobu topení se produkce obtěžujícího kouře významně

27

Svatopluk Čech, Lešetínský kovář,

Praha 1929, s. 24.

28

Robert Rawlinson, On Tall

Chimney Construction, The Civil Engineer and Architect’s Journal XXX, London 1857, s. 66–68.

29

Charles Dickens, Zlé časy, Praha

1956, s. 28.

30

Bernhard Denscher, Symbol der

Industrie: Der rauchende Schlot, Austrian posters, www.austrianposters.at.

23


24

omezí. Dlužno ale poznamenat, že znatelné znečištění bylo způsobováno lokálními topeništi na uhlí ještě před nástupem průmyslu – Anglie uzákonila první protikouřová opatření již v roce 1773.31 Boj s kouřem měl obecně mnoho podob, od legislativních opatření přes technická (např. ve formě instalace zařízení pro spalování kouře) až po praktická v  podobě práce topiče.32 Tento lidský faktor měl totiž zásadní vliv na provoz kotle. Pokud topič bedlivě nedodržoval základní pravidla topení, vycházel z komína hustý dým. Dalším následkem byla skutečnost, že s tímto dýmem odcházela ještě zužitkovatelná energie. Uvádělo se, že „dobrou prací a řádným topičem“ se může uspořit až 20 % paliva.33 V anglickém Manchesteru například ustanovili v šedesátých letech 19. století zvláštní policii s nápisem Smoking na uniformě, jejíž členové měli jediný úkol – bedlivě sledovat, zda některý z komínů ve městě příliš nečadí. Pokud na nějaký přišli, policista to ihned nahlásil majiteli továrny, který pak dostal pokutu. Továrníci se proto snažili, aby jejich topiči lépe topili a dbali na zásady správného přikládání uhlí. Uhlí, které topič následně ušetřil, si mohl ponechat jako odměnu za dobře odvedenou práci.34 V Německu je zase doložena aktivita továrníků, kteří se dobrovolně sdružili v Lipské živnostenské jednotě, která sledovala u komínů jejích členů produkci kouře. Dle jeho barvy a hustoty existovala stupnice čtyř druhů. Po roce sledování a hodnocení dýmajících komínů byl vyhodnocen ten nejméně kouřící a topič byl finančně odměněn.35 V  mnoha průmyslových městech USA byly zřízeny zvláštní kouřové úřady s  cílem omezovat vývin a dopad kouře. Kouřoví inspektoři sledovali vypouštění hustého kouře a přestupky pokutovali.36 V českých zemích ustanovil stavební řád ze dne 8. ledna 1889, že topení většího druhu, a zvláště parní kotle, musí být opatřeny přístroji pro účinné stravování kouřem tak, „aby sousedi nebyli kouřem obtěžováni“. 37 Přes zřejmá negativa se však komín stává se svým hutným dýmem vděčným motivem, který byl společně s  fabrikou znázorňován na obrazech, vedutách, grafikách, pohlednicích a fotografiích.38 A pokud se z  něj při fotografování náhodou zrovna nekouřilo, tak byl dým beze studu přimalován. Jako kuriozitu lze zmínit situaci, kdy budoucí nástupce trůnu Ferdinand d’Este koupil v roce 1887 zámek Konopiště a s ním i přilehlý pivovar a cukrovar v podhradí.39 Ferdinand hodlal přestavět Konopiště na domovské sídlo a nemohl samozřejmě strpět, aby mu pod okny dýmaly tovární komíny. Pivovar v  podzámčí byl sloučen s  pivovarem ve městě a společně s cukrovarem zbořen. Klid a čistota Ferdinandova domova byla zachráněna. Je zřejmé, že řada továrníků chtěla komín, který bude spíše předmětem zájmu a obdivu, než trnem v oku. Proti

31

Karel Lédl, Odkouření měst, Plyn,

voda a zdravotní technika XVII, 1937, č. 6, s. 320–321. 32

František Špatný, Naučení,

jak mají topiči parní kotle topiti, Průmyslník III, 1871, č. 9–10, s. 185–189.

33

Vincenc Šimerka, Parní kotly

a stroje a jejich obsluha, Plzeň 1886, s. 79.

34

K otázce stravování kouřem,

Národní listy XXXV, 1895, č. 44, 13. 2., odpolední vydání, s. 4.

35

František Klokner, O továrních

komínech (rozšířený otisk z časopisu Vynálezy a pokroky), Praha 1906, s. 3–4. 36

Karel Lédl, Obmezení vývinu

kouře ve velkých městech, Plyn a voda VII, 1927, č. 7, s. 140–143.

37

Zákon ze dne 8. ledna 1889, č. 5.

zemského zákona, jímžto se vydává Stavební řád pro království České, vyjímajíc obce, pro které platí stavební řád ze dne 10. dubna 1886 č. 40 zemského zákona. 38

Vladislava Valchářová, Průmysl

v obrazech. Ikonografie průmyslové architektury a technických staveb v českých zemích, in: Benjamin Fragner (ed.), Průmyslové dědictví / Industrial Heritage, Praha 2008, s. 160–167. 39

Pavel Jákl, Encyklopedie pivovarů

Čech, Moravy a Slezska I, Praha 2004, s. 12–18.


hlasům, že jsou „vrcholně hnusné a vypadají jako prodloužené a zúžené krky podzemních příšer prostrčené půdou, aby mohly vydechnout svůj smrdutý a nepřirozený dech“ 40, se jednoznačně muselo bojovat kvalitní architekturou. Komín je ale problematický tím, že na to, jak je dominantní, poskytuje velice malý prostor pro umělecké ztvárnění. Není divu, že architekti, inženýři a stavitelé tápali a logicky hledali inspiraci v minulosti u historických slohů a staveb. A tak byla v průběhu 19. století postavena celá řada komínů v podobě egyptských a antických sloupů, obelisků, minaretů a věží v různých architektonických stylech – především renesančních a gotických. Z  hlediska adaptace osvědčené historické formy se v Británii ve viktoriánském období stal velice oblíbeným styl tradičních italských věží, resp. zvonic zvaných kampanila. Komín se tak stal zdobnou věží obohacenou o široké římsy, klenutá okna, pilastry, barevné a materiálové kombinace a mnoho dalších prvků vypůjčených z italských zvonic. Některé věžovité komíny byly dokonce postaveny jako věrné kopie svých italských předloh. Tyto komíny měly, stejně jako řada typologicky jiných a starších, dva pláště (ne vždy po celé výšce) – vnitřní průduch (pro odvod spalin) a vnější konstrukci v podobě věže (nosná konstrukce). A co je zajímavé – současné moderní železobetonové komíny jsou stavěny podobně – železobetonový nosný plášť v sobě obsahuje samostatný průduch. Tímto řešením se dosáhlo několika zásadních výhod – jednak vnější nosná konstrukce komína trpěla mnohem méně zátěží od vysokých teplot a od agresivních spalin a navíc se v  izolovaném průduchu pomaleji ochlazovaly spaliny, což vedlo k lepšímu tahu. To se příznivě projevilo na úspoře paliva, a tak ani nemuselo vadit, že tyto komíny byly i desetkrát dražší, než ty běžné,41 zvláště když ještě poskytovaly svým majitelům další výhody. Někde sloužil komín jako rozhledna, nebo se stal výkladní skříní výrobců cihel či dlaždic, kdy jejich výrobky byly viditelně užity právě na jeho konstrukcích.42 První, kdo užil formu kampanily pro komín, byl Isambard Kingdom Brunel v roce 1847 pro přečerpávací stanici v Devonu a poslední komín v této podobě je zaznamenán v Leedsu v roce 1899 u továrny Thomase Waltera Hardinga.43 Za všechny komíny ve stylu italských zvonic ještě jmenujme dvě významné britské kulturní památky : komín přádelny bavlny (India Mill) v Darwenu, který byl postaven v roce 1867 a v té době patřil s výškou 91,4 metru mezi nejvyšší v zemi a také mezi nejdražší,44 a komín v textilní továrně Lister’s Mills, který stojí od roku 1873 v Mannighamu (Bradford) a má výšku 78,2 metru.45 Snad nejznámějším propagátorem věžovitých komínů byl sir Robert Rawlinson. Své tvrzení, že „vysoké komíny nemusí být ošklivé“, dokazoval v  roce 1858 publikováním vlastních architektonických vizí dvou desítek komínů,

40

James Douet, Going Up in Smoke:

The History of the Industrial Chimney, London 1989, s. 30.

41

Robert Wilson, Boiler and Factory

Chimneys : Their Draught-power and Stability, with a Chapter on Lightning Conductors, London 1888, s. 53. 42

James Douet, Going Up in Smoke :

The History of the Industrial Chimney, London 1989, s. 21.

43

Ibidem, s. 21, 28.

44

English Heritage – India Mill

Chimney, list.english-heritage.org.uk. 45

Robert M. Bancroft – Francis J.

Bancroft, Tall Chimney Construction, Manchester 1885, s. 59–60.

25


26

u nichž se snažil spojit praktičnost s krásou.46 Při svých návrzích se nechal inspirovat například italskými renesančními kampanilami nebo gotickým slohem. Rawlinson si je ale v nákresech dosti idealizoval. U komínů, které zasadil do poklidné idylické zeleně, se potkávají lidé, rodiny s dětmi, zamilované páry nebo jde kolem nich myslivec se psy. Ale hlavně na jeho návrzích vždy chybí kouř či alespoň nějaký náznak jakéhokoli znečištění, a navíc je i vytrhl z kontextu – komín znázorňoval izolovaný, bez továrny, nebo jen s její malou částí. Rawlinson však nezůstal jen teoretikem – některé jeho vznešené návrhy se dočkaly i realizace (např. anglickém Birkenheadu).47 Ukrývání komínů do nitra různých věží nebylo doménou jen britského stavitelství, tento styl byl oblíbený i v sousedním Německu, a to ještě ve 20. století – do dnešních dnů tam lze obdivovat mnoho realizací, které v sobě kombinují zpravidla vodárenskou věž a komín (Hamburg-Rothenburgsort, univerzitní nemocnice ve Würzburgu). Dalším příkladem může být tzv. Siemensova věž v  Berlíně. Při rozšiřování závodů Siemens & Halske byla na jednom jejich dvoře postavena hala na kotle a při tom se vyskytly obavy, zda 70 metrů vysoký komín nebude narušovat vzhled celé

↖ Lister’s Mills, Bradford-Manningham, Velká Británie, 2007

↑ Rawlinsonova vize továrních komínů, 1857

→ „Do Prahy jsme dorazili večer a nemohli jsme nijak přenést přes srdce, abychom milému hostu ze severní točny neukázali nejkrásnější, co v Praze je, a to dva obyčejné tovární komíny, které se tak nádherně vyjímají na Reprezentačním domě. V němém úžasu hleděl náš eskymák na tu krásu…“ Jaroslav Hašek, Objevení severní točny, in: idem, Povídky, Praha 2009, s. 54.

46

Robert Rawlinson, Designs for

Factory, Furnace, and Other Tall Chimney Shafts, London 1858.


továrny. A tak raději byla uprostřed 200 metrů dlouhého a 120 metrů hlubokého komplexu budov postavena masivní čtvercová věž o délce strany 13 metrů a komín byl vybudován uvnitř ní.48 Věž má i hodiny a v dnešní době, kdy se z komína už dávno nekouří, jen informovaný člověk pozná její pravý účel. Na našem území sice obvykle takovéto, nadstandardně pojaté komíny nevznikaly, ale přesto lze zaregistrovat zjevné inspirace – např. v podobě schovávání dříku do vodárenských věží, kde návrh neměl jen faktor architektonický, resp. umělecký, ale i sociální a psychologický. Cílem návrhu bylo zmírnit společenský odpor proti výstavbě nových komínů, významného znečišťovatele a hyzditele historických siluet měst. Hned dva příklady můžeme dodnes vidět v Praze. V roce 1886 se plánovala výstavba parní přečerpávací stanice v zahradách pod Strahovským klášterem, ale místním se to, slovy tehdejšího tisku, nelíbilo : „Na místě tom vystavěn býti musí vysoký komín, kterýž rušiti bude krásný pohled na klášter strahovský a pokazí mimo to ten trošek zdravého vzduchu na Malé Straně.“ 49 Radní naproti tomu argumentovali tím, že komín bude postaven v podobě vkusné věžičky, ve které ho nikdo nepozná a kouřit také nebude, stejně jako u Horschitzova vodojemu na Karlově.50 Nakonec byla čerpací stanice postavena v roce 1888 na Letné, a to společně s novým vodojemem. A uplatnila se zde právě původní strategie radních – komín se ukryl do neorenesanční zdobné věže vodojemu podle návrhu architekta Jindřicha Fialky a parní kotle byly doplněny zařízením na úplné spalování kouře.51 Nutno ale dodat, že existuje dobová pohlednice z doby kolem roku 1900, na níž je věž zachycena a z komína

47

Tall Chimney Shafts, Fifty Years

of Art, 1849–1899, being Articles and Illustrations Selected from „The Art journal“, London 1900, s. 111. 48

Gustav Lang, Der Schornsteinbau V,

Hannover 1920, s. 603–606.

49

Sbor obecních starších, Národní

listy XXVI, 1886, č. 149, 30. 5., s. 6. 50

K zřízení přečerpací stanice

a vodojemu pro Hradčany, Národní listy XXVI, 1886, č. 151, 1. 6., s. 2.

51

Stavba přečerpací stanice

hradčansko-bubenské, Národní listy XXVII, 1887, č. 243, 5. 9., s. 3.

27


28

se znatelně kouří. Stejný přístup „zamaskování“ byl o pár let později (1891) aplikován ještě u vodárenské věže na Vinohradech dle návrhu architekta Antonína Turka.52 Až neuvěřitelně zní jeden případ zamaskování komína. Tehdejší tisk v roce 1910 se zmiňuje o kouřícím stromu : „Na jistém velkostatku v Malmaisonu byla zřízena elektrárna, která se ovšem nemohla obejít bez vysokého komína. Tento komín byl by však zkazil úplně vzhled překrásného romantického údolí. Majitel statku pomohl si proto takto : Dal vystavěti na místě komínu z betonu strom, jenž podobal se úplně stromovým velikánům na statku vzrostlým. Strom-komín je tak znamenitě proveden, že jen zkušené oko rozezná, že ti ne příroda, ale lidská ruka tvořila. A tak neruší žádný cihlový netvor překrásný vzhled kraje.“ 53 Dalším běžným principem bylo komplexní pojetí komína společně s příslušnou průmyslovou budovou v jednotném architektonickém slohu. Hned dva příklady doposud stojí v Postupimi, kde pruský architekt Friedrich Ludwig Persius, žák Karla Friedricha Schinkela, navrhl parní kotelnu v podobě islámské mešity s komínem, který vypadal jako minaret. Kotelna vystavěná v letech 1841–1843 byla určena pro čerpání vody do parku Sanssouci. Hned nato v letech 1843–1845 následovala v parku Babelsberg další čerpací

↖ Kotelna s komínem ve formě gotického hradu v Postupimi, 2014

52

Vývoj zásobování vodou hlav.

města Prahy, Plyn a voda VII, 1927, č. 11, s. 248.

53

Kouřící strom, Plzeňské listy XLVI,

1910, č. 70, 26. 3., s. 1–2.


stanice. V tomto případě měla budova neogotickou podobu hradu a komín štíhlé věže s  cimbuřím. Podobný komín s  cimbuřím existuje i u nás, a to v Klamově huti v Blansku → 01. Další podobný případ v podobě mešity lze nalézt v Drážďanech u továrny na cigarety Yenidze z let 1907–1909 od architekta Hermanna Martina Hammitzsche – továrně se příznačně přezdívalo „tabáková mešita“. Asi nejnešťastnějším nápadem v historii byly komíny vybudované v podobě sloupů klasické architektury. Antické sloupy byly nosné a podepíraly kladí a pro přechod kruhového průřezu dříku ke čtverhrannému vodorovnému kladí sloužily ozdobné hlavice. Jenže pokud se stejný systém užil pro komín, který nese pouze sám sebe a navíc se mu z hlavice kouří, tak se nelze ubránit názoru, že tato estetická i technická nelogičnost je směšná. Pravděpodobně první kouřící dórské sloupy vznikly pro železniční stanici Edge Hill v Liverpoolu v roce 1830.54 Tato móda se rozšířila i mimo Británii. Budova vídeňského parlamentu má také dvojici antických kanelovaných sloupů, 32 metrů vysokých. Budova byla postavena v letech 1874–1883 dle návrhu architekta Theophila Hansena. Komínům dominují masivní ozdobné litinové koruny, které v roce 1881 vymodeloval sochař Hugo Härdtl a byly odlity v blanenských železárnách hraběte Hugo Karla Františka Salma.55 Základem litinové koruny o hmotnosti 10 tun je iónská hlavice, na které je posazen oltář nesoucí sochy pomocníků boha ohně – Héfaista, a to vše kontrastně zakončuje koš lapače jisker.56 I když lze chápat pohnutky architekta, který se snažil o estetický soulad budovy s funkční komínovou konstrukcí, tak lze jen souhlasit s dobovým výstižným komentářem Gustava Langa : „ . . . obecně nikdo nemá pochybností o tom, že tohle je ta nejnepovedenější část jinak vkusné stavby.“ 57 Další odstrašující realizací byl komín hutí Henriettenhütte v tehdy německém Primkenau (dnes Przemków, Polsko) z roku 1906. Zde měl dřík na přání stavebníka podobu toskánského sloupu s dórskou hlavicí, inspirovaného sloupem Marka Aurelia v Římě. Tato podoba sloupu komínu evidentně nesluší a celkově působí spíše komicky. Rozhodně je ale technickou lahůdkou – jako první v Německu byl tento komín vystavěn ze železobetonu. Navrhl ho prof. Rudolf Saliger a firma W. Wallbrecht – Beton- und Eisenbetonbauten z  Kasselu jej postavila.58 Komín měl výšku 45 metrů a světlý průměr 1,6 metru.59 Podstavec o hraně délky 6 metrů byl 8 metrů vysoký, dřík měl dolní vnější průměr 4,4 metru a nahoře 3,8 metru, hrany čtvercové koruny měřily 5,4 metru. Stavba byla realizována při použití jeden metr vysokých kruhových bednění ze dřeva s ocelovými obručemi, trvala deset týdnů a stála 20 600 marek.60 Tyto děsivé formy komínů si oblíbili i v USA, a to především u významných veřejných budov, či na exponovaných  místech. Hned několik jich vystavěla společnost Alphons Custodis Chimney Construction Company. 61

54

Thomas Talbot Bury, Six Coloured

Views on the Liverpool and Manchester Railway, with a Plate of the Coaches, Machines, etc. from Drawings made on the Spot, London 1831.

55

Gesamtkonzept zur Sanierung

und Nutzung des Parlaments, Österreichisches Parlament, leden 2011, www.parlament.gv.at. 56

Die Dampfschornsteine

des Wiener Parlaments, Bundesdenkmalamt, listopad 2006, www.bda.at. 57

Gustav Lang,

Der Schornsteinbau III, Hannover 1901, s. 318.

58

Gustav Lang, Der Schornsteinbau V,

Hannover 1920, s. 585. 59

B. Nast, Fabrikschornsteine aus

Eisenbeton, Separat-Andruck aus der Zeitschrift für Dampfkessel und Maschinenbetrieb, leden 1911. 60

Der erste hohe Schornstein aus

Eisenbeton in Deutschland, Beton u. Eisen VI, 1907, č. 7, s. 188. 61

Alphons Custodis Chimney

Construction Company, Radial Brick Chimneys, New York 1924, s. 17–19.

29


← Již neexistující železobetonový komín v Przemkówě, 1911

↘ Zdobné komíny cukrovaru ve Žlebech na dobové pohlednici, kolem roku 1902

30

Éra hledání, experimentování a stavění historizujících a maskovaných komínů prakticky skončila koncem 19. století. Přišla doba, kdy se stále více ozývaly moderní a nesentimentální názory, že kopírování historických architektonických stylů není úplně nejvhodnějším řešením, přičemž se to týkalo pochopitelně nejen komínů, ale všech průmyslových staveb bez rozdílu. Nastupoval nový směr, kdy architektonická forma měla být jednoznačně vyvozena z funkčních požadavků, které budou nadřazeny požadavkům estetickým. Komín měl prostě a jednoduše vypadat jako komín a ne jako italská zvonice nebo gotická hradní věž. Poptávka po zdobnosti samozřejmě neustávala, páni továrníci stále potřebovali sebevědomě demonstrovat svoje společenské a ekonomické postavení. Avšak i tak skončil trend, kdy se komíny konstruovaly jako dekorace, a natrvalo se ujal spíše přístup pouhého zdobení funkční konstrukce tak, aby bylo dosaženo optimálního kompromisu mezi technickou strukturou a uměleckou formou. Tento princip


je patrný ale i v celém 19. století a zvláště na našem území, kde nás zahraniční vývoj inspirovaný historickými slohy, až na výjimky, minul. Gustav Lang tento trend, který přetrval u komínů až do poloviny 20. století, popisuje v roce 1901 pragmaticky a jasně : „Potřeba po uměleckém vytvarování komína se vyskytne málokdy. Komín je natolik stavbou užitkovou, jeho formy jsou už dopředu natolik dány požadavkem na pokud možno co největší účelnost, že všechny pokusy tento účel zakrýt či zidealizovat vnějšími ozdobami nebo příkrasami lze oprávněně označit jako pochybné. Podstavec komína jistě lze uvést do souladu s okolními budovami, jeho vlastní tělo a vrchol se však jen málo mohou odchylovat od obecně známých předpokladů pro účelné fungování. Komín jako takový má totiž svůj vlastní styl, na nějž je třeba si zvyknout a který posléze při správném porozumění vůbec už není tak ošklivý, abychom se při jeho projektování museli nechat zlákat k neužitečným, potažmo i kontraproduktivním ozdobám. Pro komíny platí stejně jako pro všechny účelové stavby : ‚Co je navrženo účelně a staticky správně, to uspokojí i vytříbený vkus.‘ Ozdoby nikdy nesmí zakrývat staticky správnou formu, nýbrž by účel měly spíše zvýrazňovat, přičemž jsou ale u užitkových staveb vždy žádoucí jen v určité rozumné míře. Dobré stavební materiály a jednoduché, vlastnímu účelu komína přizpůsobené formy, jsou tím nejdůležitějším.“ 62 Na samém počátku 20. století byl v médiích přetřásán jeden příklad vrcholné, ale dle některých názorů už nadbytečné zdobnosti komínů. V roce 1900 se konala v Paříži

62

Gustav Lang,

Der Schornsteinbau III, Hannover 1901, s. 317.

31


světová výstava a byla zde vůle za pomoci bohatých finančních prostředků vytvořit architektonicky reprezentativní dílo. Na podobu hned dvou komínů byla vypsána soutěž, ze které vzešlo 18 návrhů. Některé z nich byly na tu moderní dobu již sentimentálně bláznivé a přežité – komín jako věž s cimbuřím, či inspirovaný sloupovou architekturou. Dle vítězných návrhů byla postavena dvojice různě dekorovaných, 80 metrů vysokých (4,5 metru světlost v hlavě) komínů z cihel o různých barvách, doplněných terakotou a zdobnými železnými detaily, které by jinak z cihel nešly vytvořit.63

32

63

Gustav Lang,

Der Schornsteinbau III, Hannover 1901, s. 320–323.

↓ Schéma komínu na pařížské světové výstavě v roce 1900


A tak tyto dva výrazně zdobné komíny symbolicky zakončily 19. století a ukázaly nový směr ve století nadcházejícím. Skončila etapa ukazující strastiplný vývoj, kdy architekti, inženýři a stavitelé hledali různá vhodná řešení, experimentovali a snažili se, aby komíny byly co nejvřeleji přijaty veřejností do jejich životního prostoru. Inspirací historickými slohy se podařilo, že vznešeně pojatá architektura zmírnila psychologický dopad na člověka a příznivě zapůsobila na jeho vnímání. Do výšin vzpínající se velkoryse pojaté industriální sloupy ohromily prostý lid podobně jako věže kostela, ale s tím rozdílem, že kompetence byly jasně rozděleny. Zatímco věž církevního chrámu zvala k nedělní mši, tak kouřící komín zase ke každodennímu zajištění obživy a budování materiálních hodnot. Na našem území byla v první polovině 20. století výstavba komínových staveb již zaběhnutým oborem, ve kterém podnikala celá řada specializovaných firem. Průmyslové areály se různě rozvíjely a měnily se požadavky na energetické zdroje, a tedy i na příslušné vertikály. Při rostoucích potřebách továren se komíny bouraly a stavěly nové, nebo se ty stávající různě navyšovaly. Krajinu zaplavily tisíce cihelných štíhlých staveb, přičemž jejich zdobnost byla plně ve filozofii spíše umírněného dekorování. Sice se stále vyvíjely a rozvíjely technologie parních kotlů, parní stroj měl dokonce novou konkurenci v podobě účinnější parní turbíny a spalovacího motoru, ale konstrukce zděných komínů se v principu nezměnily. Jen se ozývaly hlasy, že vysokým komínům zvoní hrana, že jeho funkci lze nahradit umělým tahem a že se tím navíc uspoří náklady za výstavbu a redukují se rizika s vysokou stavbou spojená.64 To byla sice pravda, ale nebylo to tak jednoduché. Přirozený tah šlo sice nahradit tahem nuceným, a také se to i v případě potřeby dělalo, ale stále bylo nutné rozptylovat škodliviny, které se pod únosnou mez redukovat nedařilo. Tím tu máme de facto další revoluční mezník – komín v určitých případech ztratil jednu ze dvou svých základních funkcí – poskytování přirozeného tahu. A především u větších energetických zdrojů byly komíny nadbytečně vysoké právě a jen kvůli rozptylu exhalací. A toto pravidlo platí dodnes. Na scénu také na přelomu 19. a 20. století nastoupil nový materiál – železobeton – moderní, progresivní a s řadou výhod oproti cihlám. Nejprve tyto šedivé, pochmurné a chladné vysoké konstrukce sklízely kritiku, že nezapadají zdaleka tak vhodně do krajiny jako teple červené odstíny tradičních zděných komínů, ale jejich zastánci zase sebevědomě tvrdili, že užití betonu dává příležitost zlepšit vzhled i bez nadměrných nákladů vynakládaných jinak na vyšší zdobnost zděných komínů.65 Nicméně ve druhé polovině 20. století ovládl železobeton trh a díky němu vznikly technicky zajímavé stavby, které se zařadily mezi nejvyšší konstrukce světa. Vývoj těchto staveb je natolik zajímavý, že se k nim ještě vrátíme v samostatné kapitole.

64

Náhrada vysokých komínů,

Lidové noviny XVIII, 1910, č. 92, 5. 4., příloha, s. 9.

33 65

Homer A. Raid, Concrete and

Reinforced Concrete Construction, New York 1908, s. 726.


34

V roce 1919 byl v novém státě, samostatném Československu, přijat zákon o všeobecné elektrizaci, čímž byl dán podnět pro vznik nových elektráren. A s těmi o výkonech v řádu desítek megawattů započala éra výstavby prvních továrních komínů o výškách nad 100 metrů. Hned první tři stometrové vertikály byly postaveny pro elektrárnu s výkonem 70 MW v Ervěnicích66 (zprovozněna v roce 1926 a první komín snesen jen o čtyřicet let později 67), brzy následovaly stavby v  Brně, Libušíně a Ostravě-Třebovicích. V roce 1931 vznikl také dosud nejvyšší zděný komín na našem území – 120 metrů vysoký v Kolíně → 19. Avšak symbolická výška 100 metrů byla u nás poprvé dosažena v roce 1920, a to v Piettově papírně v Plzni. Zděný komín o hořejší světlosti 3,0 metru postavila v roce 1920 plzeňská firma Erhart & Ehmann v čele se stavbyvedoucím Adolfem Nadlerem. Tisk tento významný počin v republice oslavoval : „Jest viděti, že dělnictvo naše jest technicky již velice vyspělé.“ 68 Postup stavby komína byl mimo jiné využit ke kritice pomalé práce úřednického aparátu, neboť stavební povolení bylo vydáno až po dokončení této rekordní stavby.69 Komín dodnes stojí, byť ubouraný o pět metrů a společně s kotelnou a dalšími budovami byl prohlášen roku 2013 za nemovitou kulturní památku. Ještě před ním se proslavil komín známé továrny na mýdlo Johanna Schichta v Ústí nad Labem s výškou 95 metrů a horním světlým průměrem 5 metrů.70 Byl dokončen v roce 1913 a honosil se titulem nejvyšší komín v monarchii.71

↑ Ervěnická elektrárna na dobové pohlednici, kolem roku 1930

66

František Šembera, Ervěnická

elektrárna, zvláštní otisk zþDVRSLVX Elektrotechnický obzor, Praha 1926. 67

Lenka Hašková, Než padne … ,

Rudé právo XLVII, 1966, č. 264, 24. 9., příloha s. 1.

68

Největší komín v republice, Nová

doba XXVI, 1920, č. 353, 23. 12., s. 5. 69

Hlídka zaměstnanecká, Český

deník X, 1921, č. 10, 11. 1., s. 2. 70

Führer durch die Schicht-Werke in

Aussig, Aussig, nedatováno, s. 4. 71

Rudolf Píša, S jelenem ve znaku,

Věstník Muzea cenných papírů IV, 2011, č. 9, nestránkováno.


Puginova vize se skutečně naplnila, nicméně komíny přece jen pomalu, ale jistě srůstaly s městskými celky a okolní krajinou : „Dnes už nikdo nelká nad ‚zkaženou‘ siluetou měst, v níž se vedle štíhlých věží chrámů a malebných střech paláců rýsují tovární komíny. Čas sladil křehký půvab starobylých staveb se strohými liniemi začazených stožárů práce. Takový je svět. Krása bez chleba nestačí k udržení života. Továrny vtáhly vítězně do měst a staly se baštami novodobých bojovníků práce.“ 72 Ale ve vzduchu, a to doslova, viselo citelné zamořování okolí sazemi, prachem a zápachem. Sice tu byla stále platná různá nařízení proti obtěžování kouřem, ale realitě to mnoho nepomohlo. V některých městech se ani nepodařilo továrny vytlačit do vyčleněných průmyslových čtvrtí a komíny vyrůstaly živelně kdekoliv, i v centrech měst – například v Plzni, o které glosuje v roce 1910 místní historik Fridolin Macháček: „V každé ulici nás vítá čadící tovární komín.“ 73 Za všechny negativní případy věrně hovoří v roce 1933 novinový článek o dvou, dodnes stojících, pražských komínech : „Město poctivě se stará, aby odstranilo všechny nedostatky, pokud jde o obtěžování kouřem. Jsou však úseky, kde přece jenom obyvatelstvo trpí. Jde o bydlící v  hořejší části Nového města, kolem porodnice, nalezince atd., zkrátka kolem ústavů humanitárních. V zahradě blázince postavili před lety obrovský tovární komín k ústřednímu topení ústavu. Od časného rána, kdy se roztápí, až do odpoledne každou hodinu chrlí tento kolos mraky hustého černého dýmu, který hnán západními, nebo severními větry, častuje obyvatele domů v Sokolské třídě, nebo napadá porodnici a nalezinec. Není možno tu otevírati ani oken, neboť v několika vteřinách je všechno pokryto sazemi. Není to jediná závada. V zahradě porodnice postavili si taky takového komínového kamaráda a ten zase pečuje o plíce rodiček a nemluvňat, jakož i dětí ve školách v Sokolské třídě a v dětské nemocnici.“ 74 Kouřící tovární komín přerostl i přes svá negativa v silný symbol prosperity a sociálních jistot. Ambiciózní řemeslníci v  něm spatřovali příslib svého potenciálního kariérního vzestupu v  podobě vlastní fabriky. Jistý švec kdysi ukázal prstem na tovární komín a k ostatním pyšně prohlásil : „ . . . takovýhle komín budou mít jednou moje děti.“ 75 A nemýlil se – památná slova pronesl budoucí továrník Antonín Baťa st. V roce 1931 při zahájení provozu továrny Západočeského řeznického a uzenářského družstva (ZŘUD) v Plzni zapálil ředitel Josef Moravec v kotelně oheň a pronesl oslavnou řeč : „Kouř nového továrního komínu je symbolem práce a výdělku. Bylo by třeba, aby se v Plzni tovární komíny nebouraly, ale aby více nových komínů zakouřilo.“ 76 Pokud komín nekouřil, byl to hospodářsky negativní jev : „Názory dob se mění. Nedávno ještě dívali jsme se na kouřící komín úkosem, dnes nás ruší více tovární komín, který nekouří a vydává svědectví o tom, jak postihuje naši vlast krise.“ 77

72

Rudolf Hrdlička, Stožáry práce,

Květen II, č. 14, 1946.

73

Fridolin Macháček, Rozjímání

o staré Plzni, Plzeňské listy XLVI, 1910, č. 286, 16. 12., s. 2.

74

Kamarádi – komínoví, Národní

listy LXXIII, 1933, č. 131, 13. 5., večerní vydání, s. 5.

75

Ze života a práce Tomáše Bati,

Lidové noviny XL, 1932, č. 390, 3. 8., s. 3.

35 76

Nový tovární komín kouří nad

Plzní, Nová doba XXXVII, 1931, č. 322, 19. 11., s. 2. 77

Jak chtějí nár. soc. vyrábět

nezaměstnanost, Národní listy LXXV, 1935, č. 143, 24. 7., ranní vydání, s. 1.


36

Významný symbolický vliv podtrhuje i pětikorunová mince ražená podle návrhu sochaře Otty Gutfreunda. Ta vstoupila do oběhu v roce 1925 a vedle uvedené nominální hodnoty byl zřejmý hlavní a silný motiv mince – dva kouřící komíny. Na tuto symboliku pak ještě v roce 1961 navázala známá zelená stokoruna s vyobrazenou rolnicí, hutníkem a kouřícími komíny v pozadí. Nikdy už nejspíš nenastane doba, kdy budou tyto silné motivy na platidla vráceny. Po druhé světové válce se uzavřel kruh architektonického vývoje, tradiční cihelná dekorativní architektura skončila a počaly se opět uplatňovat strohé a účelové tvary jako na počátku průmyslové revoluce, byť stavebně vyspělejší. Z komínů se staly opět ty praktické a funkční stavby pomáhající znovuobnovení průmyslu a prosperity. Za dob socialismu se staly kouřící komíny, ty plíce továrny, znamením lepších zítřků a prostředkem k  plnění plánu. Na ochranu životního prostředí se ohledy moc nebraly a komíny neomezeně vypouštěly, slovy S. K. Neumanna, „smrduté větry v nebesa“.78 Atmosféru doby věrně dokresluje i oblíbená dětská říkanka z roku 1951 : „Z komínů se kouří, slunce oči mhouří. Mhuř si oči, mhuř, kdyby se z nich nekouřilo, bylo by nám hůř ! “ 79 Přesto se od sedmdesátých let 20. století symbolika kouřícího komína postupně přesunula na úroveň ekologické hrozby. Do vesmíru vyletěli první lidé a uviděli naši planetu krásně modrou, izolovanou a zranitelnou. A komín, ten na první pohled viditelný znečišťovatel, se pochopitelně stal terčem kritiky nově vznikajících ekologických skupin. A není náhoda, že později začali členové mezinárodní ekologické organizace Greenpeace komíny zneužívat a skrze plachty vyvěšené na jejich dřících hlásat do světa svá ekologická hesla. Pomalu tak končí doba sebevědomě kouřících komínů. Konec zděných továrních komínů definitivně přišel v osmdesátých letech 20. století, přičemž poslední byl postaven v areálu domažlického pivovaru v roce 1984.80 Tak jako revoluce požírá své děti, tak i pokrok a vývoj v důsledku průmyslové revoluce způsobil, že zděné tovární komíny jsou překonané a ve své tradiční podobě zbytečné. Podnikatel, který dnes potřebuje komín, zvolí praktické ocelové nebo železobetonové konstrukce. Řada podniků v čele s elektrárnami razí heslo : komíny byly dříve známkou pokroku, dnes jsou znamením zaostalosti. V moderním procesu výroby energie již nevzniká takové množství exhalací, které by bylo nutné ředit ve vysokých výškách. A tak se u stávajících elektráren zavádí vypouštění spalin skrze nižší chladicí věže.81 Tyto modernizace jsou velice časté v Německu, u nás jsme kvůli této přestavbě přišli již o jeden (z celkem tří) třísetmetrových komínů v elektrárně Tušimice, a to v roce 2012. A že tato opatření jsou navíc i geniálním marketingovým tahem : elektrárna, která má pouze chladicí věže, vypadá z laické-

78

Stanislav Kostka Neumann,

Komíny, in: idem, Rudé zpěvy, Praha 1923, s. 38. 79

František Hrubín – Adolf

Zábranský, Továrna na slunci, Je nám dobře na světě, Praha 1951, nestránkováno.

80

Poslední zděný komín v ČSR,

Zpravodaj VHJ Teplotechna I, 1984, č. 3, nestránkováno.

81

Ivan Davidovič – Bohumil

Ježek – František Hrdlička, Odvod vyčištěných spalin do ovzduší – Komín versus chladící věž, in: Energetická zařízení, čištění spalin a zařízení pro odvod spalin do ovzduší, Praha 2006.


ho pohledu ekologičtěji, neboť tradiční povědomí říká, že z věží jde jen pára. Před sto padesáti lety se komíny zdobily z důvodu pyšné demonstrace moci buržoazie a pro lepší začlenění do urbanizovaného prostoru, dnes je to trochu podobné – stávající komíny se oblékají do výtvarně pojatých kabátů za účelem odvedení pozornosti od jejich pravé podstaty. Hlavně aby se komín zbavil cejchu ničitele životního prostředí a vzorně zapadal do ekologického konceptu průmyslového provozu. Komín si ale stejně symboliku znečišťovatele nezaslouží, neboť pravým viníkem a původcem exhalací je kotel či jiná příslušná technologie – komíny jsou jen dobrým pomocníkem, který škodliviny odvádí pryč do výšky. Současným trendem se stalo natírání rozsáhlých ploch komínových dříků různými veselými, lidem blízkými motivy. Například v teplárně Krnov jsou na komíně příhodně namalováni papíroví draci, v kolínské elektrárně poletují zase motýli. Krnovský počin místní kronika komentuje slovy : „Od počátku října tak městu dominuje jeden z nejhezčích komínů v  republice.“ 82 Objevuje se i řada dalších motivů – např. na dříku je namalovaný metr, textura žirafy či v jednom zahradnictví v dánském Odense je komín příznačně pomalován jahodami. I když řada těchto nátěrů plní i další funkci – marketingovou.83 V Helsinkách se objevil v únoru 2008 unikátní projekt, který velice příhodně a s ekologickou myšlenkou dokázal zapojit funkční komín do života veřejnosti. Pro umělecký projekt s názvem Nuage Vert byl využit komín místní elektrárny Salmisaari.84 V principu šlo o interaktivní hru pro místní obyvatele, kdy se do kouře laserem po dobu jednoho týdne promítal tlustý obrys v podobě mraku kopírujícího konturu dýmu, přičemž jeho velikost se zvětšovala s aktu-

82

Kronika města Krnova, 2004,

Město Krnov, s. 49, m.krnov.cz. 83

Martin Vonka, Využití továrních

komínů k propagaci firem, in: Konstrukce (odborná příloha časopisu ke konferenci Průmyslová ekologie), Praha 2014, s. 62–65. 84

Neboli v překladu „zelený mrak“;

autory projektu byli umělci Helen Evans (Velká Británie) a Heiko Hansen (Německo).

↙ Odstřel komína v tušimické elektrárně v rámci akce Dokouřeno, 2005

37


38

álně klesajícím výkonem elektrárny. A tak lidé informovaní o tomto projektu vypínali doma každou noc spotřebiče a šli se ven dívat, jaký dopad mají jejich úsporná opatření v podobě postupně rostoucího mraku. Projekt byl vyhlášen za environmentální uměleckou instalaci roku85 a později se rozšířil i do jiných měst. V roce 2013 vzniklo největší umělecké dílo na světě – to francouzský umělec Daniel Buren rozdělil třísetmetrový komín uhelné elektrárny v Chemnitzu po výšce na sedm pravidelných částí a každou pomaloval jinou barvou. O rok později obepnuly dřík dva světelné LED řetězy.86 Když se někde odstřeluje komín, tak se sejdou i stovky zvědavců. Pár lidí si posteskne a sentimentálně zamáčkne slzu. Zpravidla to znamená konec továrny, kde pracovali, kde byli zakotveni ve svých sociálních jistotách, kde nechali kus svého života. Dosud největší show v rámci naší republiky se odehrála 26. listopadu 2005. To byl odstřelen 195 metrů vysoký komín87 elektrárenského bloku Tušimice I postavený v letech 1961–1962. Na slavnostní akci se stylovým názvem Dokouřeno88 moderovanou Leošem Marešem se přišlo podívat několik tisíc lidí. Tato akce inspirovala Svaz českých komínářů (SČK), aby ustavil tzv. Den padlých komínů, kterým si všichni milovníci komínů každoročně 26. listopadu připomínají ty zbořené. Komíny si prošly několika mezníky. Nejprve stály u zrodu masivního technického a průmyslového rozvoje, přičemž se staly zároveň nositeli poselství „bereme vám práci“, kdy nově otevřená továrna zničila místní řemeslnou výrobu. Pak, a to po velice dlouhou dobu, byl komín ukazatelem prosperity a blahobytu, ale zároveň i nevítaným společníkem, který citelně obtěžoval své okolí kouřem. V dobách hospodářské krize zase svojí nečinností indikoval úpadek a bídu. Během válek nechtěně hlásal, zde je továrna, zde bombardujte. A od druhé poloviny 20. století je zase ekologickou hrozbou. Éra továrních komínů sice ještě neskončila, ale ta stará a krásná mistrovská díla jsou svědky historického mezníku, kdy se ryze funkční stavby postupně posouvají do roviny symbolické. Staré zděné komíny již neotravují své okolní prostředí černým dýmem, spíše jen jako abstinující nekuřáci společně se svými fabrikami němě sledují zánik či transformaci konvenčních průmyslových odvětví. Nové komíny se ve své tradiční podobě již nestaví, a to nejen z důvodu, že technologický vývoj pokročil, ale takový starý historický komín by ani nebyl v souladu se současným pojetím moderní průmyslové architektury.

85

Laura Aalto,

Voimalaitosrakentamista ja näkymiä tulevaisuuteen, Helsinki 2009, s. 50.

86

Höchste Kunstwerk der Welt :

Chemnitzer Schornstein bekommt letzten Pinselstrich, News aus Chemnitz, 2013, 8. 10., newschemnitz.de.

87

Některé zdroje uvádí i výšku

200 metrů. 88

Ladislav Kříž, Dokouřeno! Odstřel

dosud nejvyššího železobetonového komínu v ČR (tisková zpráva), 26. 11. 2005, ČEZ, www.cez.cz.


39

↑ Tovární komíny pražských Vysočan, 1935


40


Typologie

41


Postavit komín není věru maličkost. Ne nadarmo se i zkušení stavbaři dívají na komínáře s úctou. Však komínáři musí mít nejen smysl pro přesnou práci, ale nesmí jim chybět ani odvaha. Bez těchto vlastností ani při největší chuti by padesátimetrové, stometrové i vícemetrové velikány, vzdorující větru, teplu i mrazům, nestvořili. Pochodeň XLIV, 1957, č. 2, 4. 1., s. 3.

42


Komíny se v minulosti stavěly v několika materiálových provedeních, mnoha tvarech a v různých stupních propracovanosti a zdobnosti jednotlivých částí a detailů. Historicky je lze nejvhodněji rozdělit dle použitého konstrukčního materiálu, resp. technologie stavby. Rozlišujeme tak komíny zděné, ocelové (nebo též označované jako plechové), betonové a železobetonové, výjimečně přicházejí v úvahu materiály jiné či jejich kombinace. Zděné patří mezi nejstarší, vývojově následovaly komíny ocelové, betonové a na přelomu 19. a 20. století jako poslední železobetonové. Z těch méně častých či kuriózních případů jsou doloženy dva komíny – jeden dřevěný, druhý papírový. První z nich se nalézal v jednom mexickém báňském závodě, měl výšku 60 metrů a dřevěná konstrukce komína byla uvnitř vyložena plechem. Komín sloužil k odvádění arzenovodíku z pražicích pecí.89 Druhý byl postaven ve Vratislavi v pruském Slezsku s  výškou 18 metrů. Byl levnější než komín z cihel a přitom pevnější, pružnější a nepodléhal změnám povětrnosti. Nehořlavosti papíru bylo dosaženo křemičitou přísadou.90 Nejčastěji se vykytují tovární komíny samostatně stojící, ale existují i případy, kdy je komín zabudován do hmoty jiných budov (např. kotelny). V určitých specifických případech je komín součástí okolních konstrukcí z vlastní funkční povahy – to jsou například hvozdové komíny sladoven a sušáren chmele nebo komíny šachtových pecí pro výrobu vápna. V minulosti mezi nejrozšířenější, ale i zároveň architektonicky a technicky nejhodnotnější patřily komíny zděné z  cihel, a proto jim zde také bude věnován největší prostor. V menší míře se ale seznámíme i s komíny ocelovými a železobetonovými – nejenže mají více jak stoletou historii užívání za sebou, ale na rozdíl od těch zděných není jejich vývoj zcela ukončen a nadále se staví nové.

89

Hornické a hutnické listy III, 1902,

č. 2, 10. 2., s. 28.

90

Budovy z papíru, Národní listy

LXVIII, 1928, č. 137, 17. 5., s. 4.

43


↖ Schéma polygonálního (oktogonového) komína vyzděného z obyčejných cihel, 1906

↑ Schéma oblého komína postaveného z komínovek, 1906

← Různé velikosti komínovek (komín cihelny v Kostelci nad Ohří), 2013

↑ Čtyřhranný komín s nepůvodní horní částí patřící pivovaru Viléma

44

Kanického z Čachrova v Kanicích, 2013

↗ Oktogonální komín plzeňského Společenského pivovaru Prior, 2013

↓ Oblý komín z plných cihel textilní továrny Geipel & Jäger v Aši, 2007

↘ Oblý komín z komínovek dolu Schoeller v Libušíně (zbořený roku 2010)


45


Zděné komíny

46

Návrh a stavba komínů — Tovární komíny zděné z cihel, případně z kamene, jsou nejstaršími svého druhu. Nejprve se stavěly s průřezem čtvercovým, resp. obdélníkovým, později osmibokým (oktogonálním) a oblým (kruhovým). Pro tyto typy se do konce 19. století u nás užívaly ke zdění nejčastěji obyčejné cihly z pálené cihlářské hlíny. U osmibokých profilů musely být ale pro rohy užity speciálně tvarované cihly (neboli tvárnice), aby se docílilo řádné vazby. Aby se daly dobře zdít z těchto cihel i dříky oblé, tak se ve světě užívaly různé tvarované cihly – ve tvaru lichoběžníku, do oblouku, někdy i perforované, bez zámků, či se zámky – historicky lze dohledat celou řadu řešení, nicméně jedno se ujalo natrvalo a ovládlo technologii zdění oblých dříků až do konce éry zděných komínů. Tímto revolučním řešením se stala v roce 1873 svisle perforovaná radiální cihla od stavitele Alphonse Custodise z Düsseldorfu. 91 Pro tyto cihly se ujal všeobecný název radiální cihla neboli zkráceně radiálka a hezky česky řečeno – komínovka. Komínovky byly speciálně pro svůj účel strojně vyrobeny z kvalitní hlíny a byla na ně kladena řada důležitých požadavků, jako např. dostatečná pevnost, mrazuvzdornost, vhodný povrch, dobré materiálové složení cihelného střepu a minimální obsah výkvětotvorných látek. 92

91

Gustav Lang,

Der Schornsteinbau III, Hannover 1901, s. 211.

92

Josef Matějka, Komínovky,

Stavivo XVII, 1936, s. 129–131.


Dříky z radiálek postupně ovládly trh a úplně vytlačily polygonální komíny zděné z tradičních cihel. Oproti nim vykazovaly oblé komíny totiž několik zásadních výhod. Z geometrické povahy tvaru byla spotřeba zdiva u kruhového profilu menší a oblý tvar měl i menší odpor vzduchu. Při stejné spotřebě cihel oblý profil navíc vykazoval větší stabilitu než profil polygonální. Menší povrch oblého tvaru také vedl k minimalizaci ochlazování spalin a tedy lepšímu tahu. Radiálky měly v sobě dutiny, které při zdění zajišťovaly větší soudržnost zdiva, a ve srovnání s plnými cihlami bylo zdění přesnější a snáze se prováděla vazba. Udávala se i výhoda, že dutiny mohou dřík tepelně izolovat. Ta se ale v častých případech eliminovala tím, že je komínář při zdění dle běžných zvyklostí zcela vyplnil maltou. Komínovky byly o necelou třetinu vyšší oproti normálním cihlám, což přineslo nezanedbatelnou časovou úsporu při zdění. Rozvoj užívání radiálek nebyl i přes zjevné výhody zprvu vůbec rychlý. Nejenže museli být řádně zaučeni komínáři v nové technologii výstavby, ale i cihelny se musely naučit vyrábět nový výrobek s vysokými nároky na kvalitu, a hlavně k tomu musely mít zdroj kvalitní suroviny. Přestože se na našem území nacházelo několik tisíc cihelen,93 tak těch, které měly ve svém sortimentu radiálky, byly jen desítky. Proto také byly dražší, k čemuž přispěla i delší dopravní vzdálenost. Zároveň je třeba dodat, že dnes už není v naší republice ani jedna funkční cihelna, která by radiální cihly sériově vyráběla.

93

Otakar Kallauner, Průmysl

cihlářský v Československu, Stavivo X, č. 22, 1929, s. 665.

↖ Architektonicky strohé, ryze praktické komíny v keramických závodech v Třemošné, 2008

← Jeden z nejmenších komínů z radiálních cihel o výšce 7 metrů v Oseku, 2013

47


48

Není tak divu, že masová výstavba komínů z radiálek se na našem území plně rozvinula až koncem 19. století, a na venkově se s komíny z klasických plných cihel dokonce můžeme setkat ještě v druhém desetiletí 20. století. Velikou kuriozitou je pak oktogonální komín vyzděný z plných cihel patřící třídírně uhlí dolu Prokop ve Vilémově-Zahořanech. Ten byl postaven na počátku dvacátých let 20. století s výškou 31 metrů a světlosti v hlavě 1 metr a nese na sobě vodojem o objemu 20 m 3. Nikde jinde v České republice nestojí jiný komín této typologie nesoucí rezervoár. Rozměry radiálek se řídily vnitřním průměrem profilu komína a tloušťkou stěny v příslušném oddílu dříku. Každá cihelna vyráběla cihly dle svých forem, a rozměry se tak často lišily dle toho či onoho výrobce. Nejobvyklejší rozměry bývaly následující : šířka čela (tj. vnější obvod kruhového oblouku) 10–19 cm, délka (tloušťka) 14–30 cm (v různých variacích pro dosažení správné vazby v dané tloušťce zdiva) a výška nejčastěji 9 cm. Je až s podivem, že jednotný rozměr radiálek byl po mnohaletých odborných diskusích ustanoven až v roce 1949 vydáním normy ČSN 2023-1949 Pálené komínovky. Dříve měl každý výrobce dle délky cihly a poloměru zděného kruhového profilu mnoho desítek rozměrových variací, podle nové normy se omezily rozměry jen na 13 typů, přičemž nová šířka cihly v hlavě byla vždy 16 cm, výška 9 cm a proměnná byla jen délka cihly – 10 cm (pro poloměry dříku 60 a 100 cm), 15 cm (pro poloměry – 60 a 130 cm), 20 cm (pro poloměry 55, 75 a 150 cm), 25 cm (pro poloměry 70, 110 a 200 cm) a 30 cm (pro poloměry 85, 115 a 200 cm).94 Sortiment byl navíc doplněn o speciální tvarovky, které pomáhaly formovat různé detaily – římsy, ozdobné pasy, sokly aj. Radiální cihly byly různě barevné, takže komíny mohly dostat pestřejší škálu výrazu, nežli tomu bylo u těch z obyčejných cihel. Nejtypičtější zabarvení radiálek se pohybovalo v odstínech červené a žluté, přičemž žluté dříky komínů byly především charakteristické pro pohraniční oblasti, např. Liberecka, Děčínska a Šluknovského výběžku. Užívání radiálek přineslo i změnu v odborném zázemí. Zatímco staré komíny z plných klasických cihel byly ponejvíce stavěny bez statických výpočtů na základě zkušenosti komínářů, tak komíny z radiálek byly už sofistikovaně navrženy na úroveň nově stanovovaných požadavků. Toto tvrzení si lze ukázat i na řadě příkladů, kdy většina starých velkých polygonálních komínů má značně předimenzované stěny – např. tloušťka zdiva v patě může být až dva i více metrů, zatímco u obdobně vysokých komínů z radiálek a postavených dle statických výpočtů jsou tyto dimenze i více než poloviční. Ve stručnosti se podívejme, jakým způsobem se komíny stavěly. Nejprve to bylo z lešení budovaného vně stavby, ale již od dvacátých let 19. století se v Británii uplatnilo zdění komína z lešení vnitřního – tedy tam, kde to vnitřní dimen-

94

Technická minima, Teplotechna

1960, s. 35.


ze dovolila. Na takové lešení se spotřebovalo mnohem méně materiálu, bylo efektivnější, a tedy i značně levnější. Pro tyto výhody se tak velmi rychle rozšířilo i do dalších zemí, včetně Rakouska-Uherska. Při stavbě komínáři založili železné příčky uložené ve spárách komínového zdiva a na nich si napříč položenými prkny vytvořili podlahu. Z ní začali zdít dřík a po dosažení výšky 1,2–1,4 metru založili příčky pro druhou podlahu. Takto se posunovaly celkem dvě úrovně podlah, přičemž ta spodní sloužila ke skládání cihel a dalšího materiálu, který dopravovali vnitřkem komína lanem vedeným přes kladky na stožáru ve tvaru písmene T (tzv. šibenice).95 U větších komínů tato technologie mnohdy vzbuzovala údiv kolemjdoucích, neboť při pohledu ze země se jim zdálo, jakoby stavba rostla sama od sebe.

↖ Výstavba komína pivovaru ve Staňkově, 1905

49

95

František Klokner, O továrních

komínech (rozšířený otisk z časopisu Vynálezy a pokroky), Praha 1906, s. 24–25.


Velikým uměním bylo uhlídat svislost konstrukce za současného dodržení předepsané konicity. Konicita (neboli úkos), tj. úbytek vnějšího průměru po rostoucí výšce, bývala volena v rozmezí 4–6 % (jinak řečeno: na jeden metr výšky se zmenšil vnější průměr dříku o 4 – 6 cm). Profesor Klokner uvádí, že „přes 6 % není radno jíti, neboť se tím práce znesnadní a vzhled komínu tím též trpí“.96 K dodržení projektovaného úkosu sloužila speciální dřevěná šablona z jedné strany seříznutá v požadovaném sklonu, která se při zdění přikládala ke zdivu. Každý komín byl a je definován třemi základními parametry, kterými jsou : – stavební materiál konstrukce, – výška (nejčastěji jako výška od terénu po horní líc komína, někdy ale také výška měřená od základové spáry, či od napojení kouřového kanálu), – vnitřní průměr (nejčastěji jako světlost v koruně). Na stanovení výšky a světlosti existovala v minulosti řada odborných výpočetních postupů. Pro základní představu si zde uveďme alespoň jeden z  možných výpočtů, který se užíval. Základem byla znalost výkonu kotle, typu a jakosti paliva. Od toho se odvodilo množství spalin vzniklých spálením daného paliva za jednotku času a při stanovení určité rychlosti proudění spalin se vypočítala potřebná plocha průřezu komína pro jejich odtah. Z toho se stanovily vnitřní rozměry, u oblých komínů tedy průměr kruhu.

96

Návod k statickému výpočtu,

návrhu a stavbě továrních komínů, Praha 1904, s. 8.

← Dva různé profily dříku komína v brněnském průmyslovém areálu, 2012

50


A výška potřebná kvůli správnému přirozenému tahu se pak mohla zjednodušeně a dle dlouhodobých a ověřených zkušeností odvodit jako 20 až 25ti násobek tohoto průměru. Tento poměr navíc zajistil, že komín dobře vypadal. Pro usnadnění práce sloužily i tabulky, které pro známé parametry zdroje stanovily potřebné parametry komína – výšku a průměr. 97 Na ně pak navázala konstrukčně statická část, která určila zbylé konstrukční záležitosti tak, aby komín naplnil požadavky z hlediska stability. To je však odborná záležitost, která přesahuje rámec této publikace. Více informací lze nalézt v řadě starých odborných publikací, v češtině pak například ve stati Františka Kloknera O stabilitě továrních komínů, publikované po částech roku 1902 v časopisu Technický obzor. Vliv zdroje energie na geometrii komína si můžeme demonstrovat na výjimečné kuriozitě nacházející se v průmyslovém areálu v Brně ve Vídeňské ulici. Zde byl v někdy ve druhé polovině 20. století stavěn komín pro kotelnu na mazut, jenže během výstavby se rozhodlo o změně zdroje na plyn, přičemž k tomu stačil komín mnohem menších dimenzí. Již vyzděný kus dříku se ale ponechal a na něj se navázalo profilem menším. Pro speciální provozy, kdy komín sloužil pro odtah jedovatých plynů vzniklých kupříkladu při pražení rud v hutích, se jeho výška neřídila potřebou přirozeného tahu, ale naopak se volila s ohledem na dostatečné ředění škodlivin v  atmosféře – často tak bylo dosaženo výšek i nad 100 metrů. A navíc, pokud to situace dovolila, se komín ještě postavil na kopci, přestože k němu musel vést několik set metrů dlouhý kouřovod (např. komíny v hutích v Halsbrücke, Anacondě či Great Falls). Historie komínových staveb má i své stinné stránky. To v poslední čtvrtině 19. století k nám zahraniční stavitelé (především z Německa) zavlekli nekalé praktiky vyvolané snahou v rámci konkurenčního boje a ziskuchtivosti stavět co nejlevněji. 98 Dělo se to však na úkor spolehlivosti a bezpečnosti staveb, což nejednou vedlo k opakujícím se nehodám, které zapříčinily nejen hospodářské škody, ale i ztráty na lidských životech. V roce 1901 o tom informovaly Národní listy : „V novější době objeveny hlavně zásluhou spolku architektů a inženýrů v král. českém neuvěřitelné zlořády v oboru staveb továrních komínů. Aby domácí práci vytlačili, stavěli cizozemští, k provozování staveb ne vůbec oprávnění, tzv. „specialisté“ komíny tak slabé, že jim 40 – 60 proc. zdiva k zákonité stabilitě schází a že nesčetné životy dělníků i veřejná bezpečnost v nejpovážlivější míře jsou ohroženy.“ 99 Nejvýznamnější zatížení, kterému musí typický zděný komín odolávat, je vítr a jeho vlastní tíha. Tlaku vyvozenému vlastní tíhou vzdoruje mocností stěn a pevností cihel a zatížení od větru odolává jedině svojí hmotou – čím je komín těžší, tím je stabilnější. Aby byly naplněny tehdejší zákonné předpisy pro zabezpečení komína proti převržení

97

Fr. Pietzsch, Der Fabrikschornstein:

Ein Hand- und Hülfsbuch für Berechnung und Entwurf gemauerter Schornsteine, Freiberg 1896.

98

Odborná média v té době

konkrétní nesolidní firmy přímo nejmenují.

51

99

Stabilita továrních komínů,

Národní listy XLI, 1901, č. 236, 27. 8., s. 3.


52

větrem,100 tak musel být moment od vlastní tíhy dvakrát tak veliký, jako moment od tlaku větru – říkalo se tomu tzv. dvojnásobná stabilita. Ale pokud se šetřilo na materiálu a stavěly se tenčí stěny, tak nebyly naplněny parametry pro požadovanou stabilitu, a komín nedokázal vzdorovat hlavně větru a mohl se zřítit. Tímto způsobem tak byly postaveny „úsporné“ komíny, které inženýr a stavitel Karel Fischer výstižně nazýval „ zabijáky“.101 Špatná kvalita byla navíc podpořena nedbalým dohledem úřadů a nedokonalostí v té době platného ustanovení stavebního řádu pro Království české ze dne 8. ledna 1889 o stavbě komínů pro topení většího druhu (§ 87) 102 a stavebního řádu pro Prahu (§ 91) ze dne 10. dubna 1886 103, které neposkytovaly kvalitní a úplné podklady pro návrh. Jako argumenty proti cizím nesolidním stavitelům a zároveň jako důkaz zručnosti a poctivosti českých firem bývaly uváděny různé příklady z  minulosti. Například 30. listopadu 1869 řádila v Čechách jedna z největších bouří, která sice způsobila ohromné škody, ale komínům mnoho neublížila, neboť byly právě postaveny ještě kvalitně domácími staviteli, kteří výstavbu nešidili, jako tomu bylo u zahraničních specialistů. Naopak 12. března 1876 bylo v Kolíně nad Rýnem povaleno větrem na 30 komínů, vesměs se jednalo o komíny úsporné. Pak zahraniční firmy přesunuly výstavbu těchto komínů k nám, a jelikož měly bezkonkurenční ceny, tak vytlačovaly místní komínáře. Důsledek bylo možno spatřit v srpnu 1893 ve Vrchlabí, kdy popadalo v jednom dni pod náporem větru hned šest komínů a všechny vykazovaly výše uvedené nešvary.104 A nebyly to jediné případy, co se koncem 19. století udály. Finální vyřešení tohoto problému symbolicky zapříčinil komín továrny na emailové zboží Gustava Haardta v Nebočanech u Děčína, který se 23. srpna 1899 zřítil při dokončování ve výšce 49 metrů, protože nevyhovoval zákonnému ustanovení o stabilitě a bezpečnosti.105 Tento komín byl dokonce tak špatně navržen, že zkolaboval i bez poryvu větru. Na uvedeném obrázku je zobrazen jeho řez a také nákres, jak by takový komín měl vypadat, aby vyhověl předpisům. Nechť toto schéma poslouží jako názorná a srozumitelná ukázka podstaty problému, aniž je třeba složitějšího odborného výkladu o statice konstrukcí. Otázka stability po těchto krizových situacích byla v odborných kruzích dlouhou dobu řešena, pozadu nezůstal ani původce úsporných komínů – Německo.106 Snahy zjednat pořádek vyústily velmi rychle v upřesnění zákonných požadavků na výstavbu komínů, a to konkrétně v nařízení c. k. místodržitelství číslo 33.682 ze dne 13. března 1901, které mimo jiné ustanovilo, že živnostenský úřad musí při žádosti o povolení výstavby prověřit statické výpočty a skutečnost, že je výstavba komína svěřena osobě oprávněné na území Rakouska. Při kolaudaci pak muselo být zkontrolováno, zdali byl postaven dle projektu. Navíc bylo

100

§ 87, Zákon ze dne 8. ledna 1889,

č. 5. zemského zákona, jímžto se vydává Stavební řád pro království České, vyjímajíc obce, pro které platí stavební řád ze dne 10. dubna 1886 č. 40 zemského zákona.

101

Karel Fischer – Čeněk Fischer

ml., O stavbě a stabilitě továrních komínův, Technický obzor VIII, 1900, č. 1, s. 3–5 (1. část); Technický obzor VIII, 1900, č. 2, s. 11–15 (2. část); Karel Fischer, Technický obzor XVI, 1908, č. 11, s. 69. 102

Zákon ze dne 8. ledna 1889, č. 5.

zemského zákona, jímžto se vydává Stavební řád pro království České, vyjímajíc obce, pro které platí stavební řád ze dne 10. dubna 1886 č. 40 zemského zákona. 103

Zákon daný dne 10. dubna 1886,

jímžto se vydává stavební řád pro královské hlavní město Prahu a předměstí.

104

Karel Fischer, O komínech

v poslední době se sřítivších, jakož i o příčinách a účincích těchto nehod, Technický obzor IX, 1901, č. 30, s. 269.

105

Tovární komín se sřítil, Národní

politika XVII, 1899, č. 236, 26. 8., odpolední vydání, s. 2.

106

Emil Zimmler, Návrh nových

základných pravidel ve příčině projektování komínů továrních, Technický obzor VIII, 1900, č. 26, s. 235–238.


← Plán zříceného komína v Nebočanech (vlevo) a plán stejného komína upravený tak, aby komín vyhověl předpisům a dosáhl požadované stability (vpravo), 1900

zemským výborem království Českého výnosem ze dne 8. června 1901 pod číslem 35.932 nařízeno, že všechny stojící komíny musí být znalecky prohlédnuty a případné vady ihned napraveny (což mohlo znamenat i nařízenou demolici).107 Tyto všechny změny byly zakončeny dokumentem říšského ministerstva vnitra v dohodě s  ministerstvem obchodu dne 24. března 1902 pod číslem 38.290 s názvem Technický návod k živnostensko-policejnímu zkoušení návrhů na postavení nebo zvýšení vysokých zděných komínů, tvořících součást závodů živnostenských, jímž jsou předepsány návrhové postupy pro výstavbu komínů. Tyto předpisy pak byly prvním krokem vedoucím k nápravě uvedených nedostatků. Nicméně ani pozdější doba nebyla ušetřena případů, kdy se komíny při vichřici zřítily – 4. července 1929 bylo smeteno několik komínů, například 72 metrů vysoký papírny v Loučovicích a komín lihovaru ve Zruči nad Sázavou.108 Zkázy ale nebyly ušetřeny ani staré oktogonální komíny – například v cihelně v Hronově a ve Vysokově u Náchoda.109

107

Rubrika živnostenská. Osobní

zodpovědnost majitele továrny nebo jeho zplnomocněného zástupce při nehodě komínem způsobené, Český mechanik XVIII, 1903, č. 3, s. 42.

108

Domy, kostelní věže a tovární

komíny se řítí, požáry vznikají, Národní politika XLVII, 1929, č. 186, 9. 7., ranní vydání, s. 5. 109

Antonín Smolík, Zhoubné

účinky červencové větrné smrště v cihelnách, Stavivo X, 1929, č. 18, s. 545.

53


Rakousko-uherská nařízení platila až do roku 1944, kdy byla vydána norma ČSN 1152-1944 Tovární komíny. Ta vznikla ale jako překlad říšskoněmecké normy, takže ji v květnu 1952 nahradila československá státní norma ČSN 73 4110 Vysoké komíny zděné. A ta je po revizích v letech 1960 a 2013 platná dodnes. 110

Stavitelé — Projektování a stavba komínů byla specifická a vysoce odborná činnost. Nejprve se na stavbu komínů zaměřovali zedníci, kteří sice neměli teoretické znalosti, ale díky bohatým zkušenostem a svědomitosti dokázali postavit kvalitní komíny – mezi takovéto komínáře patřil například zedník Melín z Chaber 110 a tzv. postřekovští komínáři. Postřekov je malé město u Domažlic a z tohoto chudého kraje pocházeli zedníci, kteří putovali za prací do ciziny. Z nich se vydělovaly samostatné skupiny, které se různě specializovaly – třeba právě na stavbu komínů či šamotových vyzdívek. A své řemeslo ovládali zdejší zedníci natolik dobře, že prosluli jako výborní stavitelé komínů a jejich činnost je doložena i v řadě cizích zemí.111

František Klokner, O továrních

komínech (rozšířený otisk z časopisu Vynálezy a pokroky), Praha, 1906, s. 12–13. 111

Josef Nejdl, Postřekovští komínáři

(nepublikovaná přednáška z konference Jak jsem potkal fabriku: Mezi nebem a zemí ), 11. 11. 2011, Kostelec nad Černými lesy; K. Hrách, Z Postřekova do celého světa, Pravda XXXV, 1954, č. 61, 30. 7., s. 4; František Viktora, Rozruch v Postřekově, Pravda XL, 1959, č. 33, 19. 3., s. 1.

← Inzerát firmy Ant. Dvořák & K. Fischer z roku 1897

54


S masovým rozvojem výstavby komínů v poslední čtvrtině 19. století vznikaly specializované společnosti, u nichž byla stavba komínů (často společně se zazdívkou kotlů) buď hlavní a převládající náplní, nebo patřila do portfolia širokých stavitelských služeb jen malým dílem. Na našem území se můžeme setkat například s následujícími staviteli tradičních zděných komínů : 112

112

Martin Vonka, Stavitelé komínů,

Fabriky.cz, nedatováno,

– Ant. Dvořák & K. Fischer, – H. R. Heinicke, – Schöberl & Co., – Erhart & Ehmann, – Alphons Custodis, – J. Knopf & spol., nebo také jako J. Knopf & A. Schröpfer, či Knopf & Slunéčko, – L. Gussenbauer und Sohn, – R. Kutsche, – H. J. Krauss, – Müller & Kapsa, podnikatelství staveb v Plzni – arch. Karel Řezníček, – Ing. J. J. Hukal a spol., – Böttger & Co., – Ernstberger & Frötschner, – Topná technika, – Ing. Julius Schmalz, – Podnikání staveb Čapek, – J. Kohout & spol. – mimoto významný stavitel kruhových pecí, – Ing. Armand Gobiet & arch. Josef Šíma, – Ing. Robert Hladisch, – Martin Kuželka, – Tonda Vott, později Bratří Vottové, – Alois Elhenický, Obrnice, – Economa, – Fumor

Samostatnou zmínku si zaslouží stavitel celosvětového významu, inovátor a držitel řady patentů Alphons Custodis. Etabloval se kolem roku 1873 v Německu a jeho působnost se postupně rozšířila i do zámoří – v roce 1896 začal podnikat v Kanadě a 1902 v New Yorku (jako Alphons Custodis Chimney Construction Co.). Dodnes společnost pokračuje pod jménem Hamon Custodis, Inc. a za celou svoji historii postavila celosvětově přes 10 000 komínů.113 Mezi nimi zaujímá čelní místo i několik rekordních – např. již zmíněný Anaconda Smelter Stack a také tzv. Big Stack, který Custodis postavil v roce 1908 pro hutě společnosti Boston and Montana Consolidated Copper & Silver Mining Co. v Great Falls (Montana, USA). Tehdejší nejvyšší komín světa s výškou 154,2 metru o vnitřní světlosti v koruně 15,24 metru postavil za 70 dní za cenu přibližně 200 000 dolarů. 114

www.fabriky.cz.

55

113

Hamon Custodis, Inc.,

www.hamonusa.com.

114

G. F. Gebhardt, Steam Power Plant

Engineering, New York 1910, s. 234; Technický obzor XIX, 1911, č. 17, s. 131.


56

Bezesporu mezi nejvýznamnější stavitele na našem území patřila společnost Ant. Dvořák & K. Fischer v Letkách (Letky jsou dnes součást obce Libčice nad Vltavou). Pamětní kniha obce Libčice nad Vltavou na začátky firmy pamatuje : „Roku 1893 odkryl Ing. Karel Fischer cenné vlastnosti letecké půdy pro výrobu cihlářskou a rozhodl se vybudovati cihelnu, která by vyráběla výborný stavební materiál.“ 115 Karel Fischer ale neměl dostatečný kapitál, a tak se spojil se stavitelem na Královských Vinohradech Antonínem Dvořákem a společně vystavěli v roce 1894 cihelnu s šestnáctikomorovou kruhovou pecí,116 12. listopadu 1895 se stali veřejnými společníky a vznikla společnost Ant. Dvořák & K. Fischer.117 Cihelna vyráběla nejen standardní cihlářské výrobky, jakými byly cihly a střešní tašky, ale specializovala se, a to je pro budoucí vývoj velice důležité, i na komínovky. Jejich zboží bylo žádané a postupně si získalo pověst velice kvalitních výrobků. Až do dnešních dnů jsou stále vyhledávané střešní tašky (zvané také jako Letky Fischer), i když jejich výroba ustala před čtyřiceti lety. Firma začala podnikat i ve výstavbě a opravách továrních komínů. Hned v roce 1895 postavila prvních pět a do konce 19. století následovaly další desítky – např. dodnes stojící lukrativní pražské komíny té doby, tj. pro holešovickou elektrárnu → 10 a branický pivovar → 11. V roce 1900 tvořil obrat z výstavby komínů 1/3 z celkového obratu firmy. „Radiálné cihly i komínáře máme k okamžité disposici. Každý komín může býti ve 2–6 nedělích po objednávce hotov“, inzerovala firma na přelomu 19. a 20. století.

↑ Cihelna rodiny Fischerů na dobové pohlednici, kolem roku 1920

↘ Cedulka stavitele na komíně družstevního lihovaru ve Skálách, 2014

115

Pamětní kniha obce Libčice nad

Vltavou, Libčice nad Vltavou 1947, s. 165 (SOkA Praha-západ, pobočka Dobřichovice). 116

Zprávy stavebné – Továrna na

hliněné, šamotové a cihlářské zboží Antonína Dvořáka a Karla Fischera v Letkách u Libčic n. V., Technický obzor IV, 1896, č. 9, s. 76; František Fischer, Zkušenosti s Bockovou kruhovkou, Stavivo VIII, 1927, č. 13, s. 299–300. 117

Zapsané firmy, Národní

listy XXXV, 1895, č. 324, 23. 11., odpolední vydání, s. 5. Potomek cihlářského rodu Marek Fischer uvádí, že cihelna zahájila provoz 26. srpna 1894.


V roce 1907 ze společnosti z důvodu nemoci odstoupil stavitel Dvořák a po smrti Karla Fischera 26. února 1908 (63 let) převzali řízení podniku jeho čtyři synové – Ing. Vincenc Fischer, dr. Ing. František Fischer, Ing. Václav Fischer a JUDr. Antonín Fischer. Dvořákův podíl byl ale držen až do roku 1910118, kdy se z firmy stal ryze rodinný podnik Bratři Fischerové a spol. Cihelna se stále rozšiřovala, v roce 1912 byla postavena třetí a v roce 1927 čtvrtá kruhová pec. V roce 1933 společnost navíc expandovala i do jižních Čech, kde v  Týně nad Vltavou koupila kruhovku o šestnácti komorách. V roce 1937 rodinná firma akcionovala jako Keramické závody Bratří Fischerové a spol., a. s. Takto pak prosperovala a fungovala až do svého znárodnění v roce 1946.119 Pak byla začleněna do národního podniku Středočeské cihelny (od roku 1949 pod názvem Pražské cihelny, n. p., závod Libčice n. Vltavou).120 Komínovky ale nadále patřily do výrobního sortimentu. Jako speciální stavební podnik se samostatně vyhranila pod vedením Vincence Fischera společnost Ing. V. Fischer a spol. založená jako veřejná obchodní společnost 21. února 1922. Předmětem podnikání byla stavba továrních komínů, podnikání staveb, zazdívka kotlů, koupě a prodej stavebního materiálu všeho druhu. Firma byla opět složena pouze ze členů rodiny: Ing. Vincenc Fischer, dr. Ing. František Fischer, Karel Fischer, Ing. Václav Fischer, MUDr. Jan Fischer, JUDr. Antonín Fischer, Antonie Kučerová, Ludmila Janelová, Milada Fischerová, Klotilda Klenková. Administrativním ředitelem se stal Ferdinand Kavka. Od roku 1937 byli připsáni další společníci – Ing. Josef Fischer a Karel Fischer a od roku 1942 PhDr. Marie Fischerová (vdova po Antonínu Fischerovi), Jan Fischer, Antonín Fischer, Jana Fischerová a Marie Fischerová.121 Z výčtu je zřejmé, že rodina byla velice početná, sám zakladatel Ing. Karel Fischer měl jedenáct dětí.

118

Dle laskavého sdělení Marka

Fischera.

119

418/1946 Ú.l.I Vyhláška Ministra

průmyslu o znárodnění podniku Bratří Fischerové a spol., a. s. v Letkách, obec Libčice nad Vltavou. 120

80 let: cihlářská výroba, Pražské

cihelny, n. p., závod Libčice n/Vlt., 1974, s. 6–7.

121

Fond č. 765, Keramické závody

bratři Fischerové a spol. Letky-Libčice nad Vltavou 1920–1951; Fond č. 1378, Ing. V. Fischer a spol. 1920–1955 (SOkA Praha-západ, pobočka Dobřichovice).

57


← Stavba prvních dvou komínů holešovické elektrárny, 1899

↘ Elektrárna Ervěnice během výstavby, 1925

58

Společnost měla skvělý rozjezd, už v roce 1923 jí byla zadána stavba stometrového továrního komína (s vnitřním průměrem 5 metrů) pro elektrárnu v Ervěnicích za paušální částku 692 000 Kč a o rok později stavba dalších dvou stejných za 1 450 000 Kč.122 V následujících letech se, měřeno výškou komínů, držela společnost na vrcholu – reference doplnily stometrové komíny např. v brněnské teplárně (1930), ve spalovně v pražských Vysočanech (1931–1932; nejvyšší komín s rezervoárem na vodu na našem území a první stometrový v Praze 123), v městské elektrárně v Pardubicích (1938) a semtínské Synthesii (1939–1940). Poslední stometrový komín ještě před znárodněním stavitelské firmy byl postaven pro náchodskou teplárnu v roce 1947. Dle řady indicií tato firma (společně s  výše zmíněnými rodinnými subjekty) postavila tisíce komínů nejen u nás, ale i v zahraničí. V nekrologu Ing. Vincence Fischera se píše : „Právě tak jako jeho otec získal si zvučné jméno jako vynikající odborník v stavbě továrních komínů a není českého kraje, kde by si byl nepostavil pomník v podobě vysokého továrního komínu, jakých u nás i za hranicemi postavil asi 1 600.“ Některé komíny byly postaveny v  Bulharsku, Jugoslávii, Rumunsku, Polsku, Rakousku a Maďarsku.124

122

Poslanecká sněmovna N. S. R.

Č. 1926, 653. Naléhavá interpelace poslance Zápotockého a soudruhů vládě o nepořádcích v Ústředních elektrárnách v Ervěnicích, www.psp.cz.

123

První stometrový komín v Praze,

Národní listy LXXI, 1931, č. 244, 6. 9., příloha, s. 3.

124

Česká práce v cizině, Listy

cukrovarnické XXXII, 1914, č. 15, s. 254; Ing. Čeněk Fischer zemřel, Zprávy veřejné služby technické XVI, 1934, s. 453.


Z důvodu, že „v podniku jest ohrožen plynulý chod výroby a hospodářského života“ se v roce 1950 zavedla ve firmě Ing. V. Fischer a spol. národní správa, správcem se stal Komunální podnik okresu Praha-západ. Tím skončila slavná éra podniku rodiny Fischerů a na trh nastoupil národní podnik Teplotechna, nejvýznamnější česká komínářská firma druhé poloviny 20. století. A v ní obsadil v  závodě Praha pozici vedoucího střediska komínů vnuk zakladatele cihelny, Ing. Karel Fischer.125 Ten se prakticky stal posledním komínářem rodu, přičemž pro úplnost dodáváme, že cihlářskou éru uzavřel poslední cihlář rodu Ing. Pavel Fischer (vnuk Ing. Vincence Fischera).126 A stejně jako zaměstnávali Fischerové některé postřekovské komínáře, tak zase Teplotechna po znárodnění převzala Fischerovy komínáře. Byli jimi např. Josef Kokoška a Václav Ledvina. Kokoška, nositel Řádu práce a vyznamenání Za zásluhy o výstavbu, byl přítomen u předních realizací v ČSSR 127 – jako předák se podílel například na výstavbě železobetonových komínů v elektrárně Ledvice 128 (200 metrů, 1964), Prunéřov 129 (200 metrů, 1965) a Mělník 130 (200 metrů, 1967). Ledvina byl zase předákem na stavbě 200 metrů vysokého komína v palivovém kombinátu ve Vřesové (1962–1964).131

125

Dle laskavého sdělení Bohumila

Ježka. 126

Dle laskavého sdělení potomků

rodu Františka Lisého a Marka Fischera. 127

Míří stále výš, Rudé právo XLVI,

1965, č. 355, 23. 12., s. 2. 128

Glajcha ve výši 200 metrů,

Průboj XVI, 1964, č. 116, 15. 5., s. 1. 129

Komín v Prunéřově ve 200

metrech, Rudé právo XLV, 1965, č. 237, 27. 8., s. 1. 130

Budují elektrárnu Mělník II –

Letos za 40 milionů korun stavebních prací – Nejvyšší komín ve středních Čechách, Rudé právo XLVII, 1967, č. 213, 4. 8., s. 1. 131

Komínářům se dílo daří,

Pravda XLIV, 1963, č. 249, 18. 10., s. 1; Vřesovský komín dokončen, Pravda XLV, 1964, č. 83, 7. 4., s. 1.

59


← Typický fischerovský komín – Klášterní pivovar v Plasech (výška 26 metrů, světlost v koruně 90 cm, výstavba 1908–1909), 2013

60

Dodnes na našem území stojí stovky fischerovských komínů. Tímto termínem je v publikaci nazýván obecně komín postavený jednou z  těchto firem : Ant. Dvořák & K. Fischer, Bratři Fischerové  a spol. nebo Ing. V. Fischer a spol. – ne vždy lze totiž přesně rozlišit, pod který subjekt formálně výstavba zrovna spadala; stavitel Dvořák tento nově zavedený termín jistě promine. Kromě výše zmíněných u významných podniků lze jejich komíny nalézt i v  menších obcích a vesnicích – v  lihovarech, pivovarech či cihelnách. Některé z  nich si jsou velice podobné – často se jedná o komín 20 až 40 metrů vysoký, s  osmibokým nebo oblým podstavcem ukončeným jednoduchou římsou a oblým dříkem z  radiálních cihel. Konec dříku zdobí kordonová římsa ze zaoblených cihel a navazující hlavice je řešena vždy typizovaným způsobem a dekorovaná zubořezem. Navíc je často spodní část dříku a prostor pod hlavicí okrášlen vždy stejným, pro Fischery (a Dvořáka) typickým, ornamentem z barevných cihel. 132

132

Martin Vonka, Stavitelé komínů,

Fabriky.cz, nedatováno, www.fabriky.cz.


Části komína — Typický zděný, samostatně stojící tovární komín lze po výšce rozdělit na tři základní části. Na základech je postaven podstavec (sokl), na něj navazuje vlastní tělo (dřík), které je obyčejně zakončeno hlavicí (nebo též korunou). Ottův slovník naučný používá místo pojmu „podstavec“ také slovo „podnož“, a tu dělí dále na patku, kostku a příklop. Toto rozdělení má svoji logiku a jedná se o dokonalé spojení funkce praktické a estetické, kdy žádná část není jen samoúčelná, ale má vliv nejen na funkčnost, ale i na krásu a naopak. A to je právě to, co komín činí půvabným a zajímavým. Jednotlivé části měly sice svůj praktický smysl, ale jejich vzhled se často pojímal i líbivě. Hlavice budila obdiv při pohledu z dálky, podstavec zase člověka ohromoval na zemi společně s dalšími továrními budovami. Propracovanost všech dílčích prvků dodávala komínu na vznešenosti, poukazovala na zámožnost a prosperitu továrníka i umění stavitele.  Základy Jednou z nejdůležitějších částí komína, kterou ale nelze vidět, jsou základy. Zatížení svislé konstrukce se skrze ně přenáší do základové půdy, a pokud nejsou správně navrženy a zrealizovány, tak v krajním případě může hrozit zřícení stavby. Základy nejčastěji tvořila betonová deska o mocnosti alespoň 60 cm uložená minimálně v takové hloubce, aby byla chráněna proti promrznutí, které by mohlo způsobit nadzvednutí základů, a tím i nežádoucí vychýlení komína ze své osy. Její plošné rozměry se odvíjely od velikosti a tíhy komína a únosnosti základové půdy. Na desku bylo pak až po úroveň terénu nastavěno nadzákladové zdivo z kvalitně vypálených plných cihel nebo kamene. Do tohoto nadzákladového zdiva býval často napojen kouřový kanál.133

133

Alois Jan Čenský, Úvod ke

konstrukcím z cihel, Praha 1930.

Podstavec Nejenže významnou měrou přispívá k estetickému vjemu a příjemným způsobem dotváří celkovou formu a kompozici hmoty celého komína, má podstavec ještě funkce další, ryze technického charakteru. Větší půdorysná plocha podstavce přenáší efektivně zatížení z  dříku komína do základů tak, aby soustředěným svislým zatížením nebyla překročena únosnost základové půdy. Zároveň masivnější pata ve styku s terénem lépe odolává vlhkosti od země a mrazu, a pokud kouřový kanál zaúsťoval do komína nad terénem, tak se tato situace nejlépe řešila napojením právě do podstavce. Technicky se dal komín postavit spolehlivě i bez podstavce, však už před sto lety býval některými označován jako „nemoderní, nákladný a bezúčelný“ 134, ale rozhodně často převažovalo architektonické hledisko, kdy bylo žádoucí sladit komín s okolními budovami. U nás byl podstavec ne-

61

134

Gustav Lang,

Der Schornsteinbau IV, Hannover 1911, s. 337.


62


dílnou součástí komínů až do poloviny 20. století, až pak se plně rezignovalo na jeho existenci – od té doby se stavěly výhradně oblé dříky vyrůstající přímo ze země, doplněné nanejvýš o nevýrazný sokl. Vnější forma podstavce bývala závislá na pozici komína vůči okolním budovám, přičemž u polygonálních profilů 19. století se vyskytovaly výhradně průřezy podstavců čtvercové a osmiboké, výjimečně jiné atypické, a jeho vnější stěny byly zpravidla svislé. Čtvercový profil podstavce byl nejstarším a ještě na počátku 20. století doporučovaným typem. Jeho forma dávala komínu oproti jiným nejmajestátnější vzhled. U oblých komínů se pak vyskytovaly jak výše uvedené tvary, tak navíc průřez kruhový. Výška podstavce bývala ovlivněna také estetickými požadavky s ohledem na ladné proporce celého komína a na soulad s hmotou sousedních budov – podstavec často nepřekračuje rovinu římsy nebo štít sousední budovy (kotelny). Obyčejně zaujímala výška podstavce přibližně osminu až čtvrtinu celé výšky komína135, ale existují i výjimky. Šířka podstavce (u terénu) byla dána základním statickým elementárním pravidlem, kdy hypoteticky prodloužený vnější obrys dříku nesměl nikdy vyjít z prostoru ohraničeného lícem podstavce. U těch největších komínů měla základna podstavce rozměr i přes 10 metrů. Nebylo proto divu, že podstavec někdy v továrním areálu překážel, takže se raději založil na pilířích, mezi kterými mohl probíhat běžný provoz.136 Tloušťky zdiva v patě podstavce u středně velkých komínů (kolem 50 metrů) jsou do jednoho metru, u komínů vyšších dosahuje tloušťka i několika metrů – např. komín lihovaru v Mladé Boleslavi o výšce 80 metrů měl dokonce tloušťku zdiva v patě něco přes tři metry. Nejčastěji jsou podstavce vyzděné z obyčejných, dobře vypálených cihel, ale v úvahu přichází kombinace s běžně dostupnými materiály, jako např. pískovec, opuka nebo jiný místně dostupný kámen. Kamenné zdivo je ale obecně dobrým vodičem tepla, a nebylo tak pro komíny vhodné – opracované kameny se spíše užívaly jen jako obklad, který mohl tvořit kupříkladu líbivé bosáže. Důležitým prvkem podstavce je římsa, která chrání stěny podstavce před dešťovou vodou, člení jej a zdobí. Nad římsou je pak vždy velice zajímavé sledovat, jak si naši předci poradili s vytvoření funkčního přechodu odlišných tvarů podstavce do tělesa dříku – jednalo se tak o geometrické kombinace čtvercových, osmibokých a oblých profilů. Mezi dříkem a podstavcem se dělával velice často prstenec o malé výšce, který činil přechod dříku do podstavce nenásilným. Pokud by dřík dosedl na podstavec přímo, tak nemuselo být dosaženo nejlepšího vzhledu, ale mělo to hlavně důvody statické, kdy bylo vhodné zkonstruovat tyto části tak, by mohlo zatížení plynule přecházet skrze podstavec dále do základů. Tyto detaily byly relativně náročné na pro-

135

Ottův slovník naučný. Illustrovaná

encyklopaedie obecných vědomostí IV (Kartel – Kraj), Praha 1899, s. 635.

136

U nás lze toto kuriózní řešení

vidět na komíně z druhé poloviny 20. století v Nové Včelnici, kdy je komín posazen na železobetonové desce podepírané čtyřmi sloupy.

63 ↖ Kónický podstavec na čtvercové základně v přádelně konopí S. J. Perutz v Bruntále-Kunově, 2007

↑ Podstavec o základně 9 × 9 metru v lihovaru v Mladé Boleslavi, 2011

↙ Oktogonální podstavec v cukrovaru v Černožicích, 2013

↓ Typický fischerovský oktogonální podstavec u oblého komína v továrně na zápalky Bernarda Fürtha v Sušici, 2013


64


← Vročení na podstavci a cedulka stavební firmy Schöberl & Co. v olejně v Lovosicích, 2008

↙ Štukové ornamenty na podstavci komína přádelny bavlny a barevny Bratří Grohmannů v Bystřanech u Teplic, 2013

vedení, muselo se používat i speciálně tvarovaných cihel či kamenných kvádrů. V praxi se ujalo pár typických řešení říms a navazujících detailů, ale některé jsou vskutku hodné obdivu z hlediska důsledné a kvalitní řemeslné práce. Podstavce bývají zdobeny různými vyzdívanými motivy, ornamenty, římsami, vlysy, zubořezy, prolamovanými prvky, aj. Někdy lze na nich nalézt v různém materiálovém řešení provedené vročení nebo i erbovní štíty. Komíny význačných továrníků pak měly často hmotu podstavce rozčleněnou do několika úrovní, které jsou horizontálně odděleny římsami – např. komíny bývalých přádelen v Železném Brodě → 02, Smržovce → 07, Meziměstí a dolu Alexander v Ostravě-Kunčičkách → 08. Milý detail, bohužel ale přestříkán sprejery, lze vidět na podstavci oktogonového komína bývalého smiřického cukrovaru. Zdobným písmem jsou zde na bílém podkladu vymalovány verše, které dokonale shrnují základní zásady správného topiče : „Málo a častěj přikládej, hradítka přivírej, na vodu pozor měj, pořádku vůbec dbej !“

↖ Podstavec o dvou úrovních v přádelně bavlny Josefa Schrolla v Meziměstí, 2014

↑ Typické zdobení pod římsou užívané firmou H. R. Heinicke – přádelna a tkalcovna bavlny Hermanna Pollacka synové v Broumově, 2014

↙ Vyzděné obrazce na podstavci komína v pivovaru Briess v Brně-Husovicích, 2008

↓ Zdobený podstavec komína pivovaru v Hanušovicích od firmy H. R. Heinicke, 2007

65


66

Dřík (Ve starším názvosloví též komínová roura) je největší část celého komína a má typický, kónický tvar, což znamená, že vnější průměr komína se směrem nahoru zmenšuje. To je důležité nejen pro dosažení lepšího vzhledu, ale hlavně to vede k větší stabilitě při současném efektivním využití stavebního materiálu. Po výšce v rozmezí zpravidla 5 –7 metrů byl dřík rozdělen na jednotlivá patra (neboli oddíly). V každém patře byla tloušťka zdiva stejná a vždy s oddílem blíže zemi průběžně vzrůstala. V nejvyšším patře se pohybovala tloušťka zdiva nejčastěji mezi 15 –30 cm a postupně k nižším patrům se přidávalo na tloušťce 5 –15 cm. Tyto odskoky byly provedeny na vnitřním líci komína, vnější hladký vzhled tak nebyl tímto poznamenán. Tloušťka zdiva a výška oddílů vycházela ze statických výpočtů, do kterých vstupovalo především zatížení vlastní vahou a větrem. Dřík je dominantní částí komína a oku lahodí již samotný vizuální vjem z jeho zužující se geometrie mířící do nebes. Někteří stavitelé ale po výšce dříku doplňovali různé ornamenty, ozdoby a kordonové římsy, které měly narušit strohou jednotvárnost dlouhého tubusu a umocnit estetický dojem z celého komína. Nejspecifičtější ozdobou dříku jsou ornamenty vyzděné z barevných cihel, které obíhají celý dřík dokola. Jsou to pravidelné, jednoduché obrazce,

↖ Oddíly dříku oktogonálního komína kotelny strojírny Rustonka v pražském Karlíně, 2008

→ Netradičně architektonicky vyvedený dřík komína městské vodní elektrárny v Hradci Králové, 1911


které v sobě kombinují několik barev – nejčastěji žlutou, červenou, černou a výjimečně bílou, přičemž buď červená, nebo žlutá je barvou základní a převládající na celém dříku. Ne všechny komíny tyto ornamenty mají, přeci jen to byl prvek, který zvýšil pracnost i cenu výstavby. Nejčastěji jsou ornamenty umístěny na začátku dříku (nad podstavcem) a v rámci hlavice. Nalezlo by se i pár unikátů, které mají propracované ornamenty po celém dříku – takovýmito jsou například dva prakticky totožné komíny – v sázavské sklárně Kavalier a bývalé továrně bavlněných látek v Novém Bydžově → 13. Každý stavitel měl škálu svých oblíbených ornamentálních vzorů, které lze i považovat za jeho jedinečný podpis.137 Ornamenty se objevují až u oblých komínů z radiálek, u dříků z  plných cihel nalezneme ozdoby jen zřídkakdy. Unikátní prvky lze spatřit například na komínech bývalé přádelny bavlny v Železném Brodě → 02, kde z oktogonálního dříku vystupují dekorativní klenby. Málo se vyskytujícím prvkem je provedená drážka (kanelura) po celé výšce hran oktogonálního dříku (např. u továren v Krupce, Roudnici nad Labem a Chřibské). Jedinečně profilování dříku měl komín v secesní podobě od architekta Františka Sandera z roku 1910 u vodní elektrárny v Hradci Králové, ten se však do dnešních dnů nedochoval.

137

Též zvané jako komínářské

vzory – od toho je také odvozen název vzorkovaný komín, se kterým se lze setkat v dobové literatuře; Martin Vonka, Stavitelé komínů, Fabriky.cz, nedatováno, www.fabriky.cz.

67


Komíny byly vystaveny velkým tepelným šokům. Vždyť v jejich útrobách proudily spaliny o teplotách v řádu stovek stupňů Celsia (výjimkou nebyla teplota nad 400 °C). Pro eliminaci negativních účinků spalin (tepelných a chemických) se komíny do potřebné výšky opatřovaly izolační vložkou (ochranným pouzdrem) z ohnivzdorného zdiva (např. šamotového), která byla od vlastního zdiva oddilatována mezerou o síle několika centimetrů. V průběhu života se pouzdro mohlo i několikrát obměnit. Ve Španělsku stojí dodnes komíny, které mají velice originálně provedený dřík, a to do tvaru šroubovice. Hned několik těchto unikátů se nachází ve Valencii a okolí.138 Navíc ve španělském městě Terrassa byl v roce 1956 uveden do provozu kuriózní komín, který navrhl a postavil stavitel Mariano Masana Ribas. Komín je vysoký 63 metrů a jeho dřík je po trajektorii šroubovice ovinut schodištěm, které ústí do ochozu u koruny komína. Od roku 1990 je zapsán v Guinessově knize rekordů s  tím, že má nejvyšší točité schodiště na světě.139 Komín jako viditelná součást továrny mohl být snadno užit i k reklamě. Bylo běžné, že dřík byl nosičem nějaké informace o továrně. Např. Klotzova cihelna má na dříku komína vyzděné po výšce bílými cihlami jméno firmy – E. Klotz a spol., v Hrádku nad Nisou jsou zase vyzděné na komíně iniciály továrníka Hermanna Müllera – HM nebo v Dražicích je po celém dříku černý, již vybledlý nápis Elektrárny Dražice. Jména majitelů továren mají černě vyvedeny i dva sousedící komíny situované podél železniční trati v pražském Karlíně – Blecha & Mašek a O. F. Hess.

68

138

Gracia López Patiño – Arturo

Martínez Boquera – Luis de Mazarredo Aznar, Chimeneas industriales de ladrillo helicoidales, in: Santiago Huerta – Ignacio Javier Gil Crespo – Joaquín Francisco García Sáez – Miguel Taín Guzmán (eds.), Actas del Séptimo Congreso Nacional de Historia de la Construcción. Santiago de Compostela, 26–29 octubre 2011, Madrid 2011, s. 755–765. 139

Mariano Masana Ribas,

Wikipedia, es.wikipedia.org.

↑ Oblý dřík z komínovek dozdobený ornamentem, úpravna vody v Káraném, 2007

↗ Jeden z nejmladších stometrových zděných komínů – provoz 150 aglomerace Vítkovických železáren (zvaný též hrudkovna), výstavba v roce 1961, světlost v koruně 8,4 metru, 2007

↓ Továrníkovo jméno vyzděné v dříku komína plzeňské Klotzovy cihelny, 2008

↘ Ornamenty na dříku komína strojíren Breitfeld, Daněk a spol. v pražském Karlíně (stavitel Ant. Dvořák a K. Fischer), 2005


69


70

Hlavice Hlavice je ozdobou komína, je to koruna na ušlechtilém králi továrny. Nejstarší komíny neměly hlavice žádné, později se začínaly na základě poptávky po uměleckém provedení objevovat různé římsy či prvky vypůjčené z předešlých historických slohů – např. hlavice antických a egyptských sloupů nebo středověká cimbuří. Pro funkci komína měly tyto ozdoby pramalý význam, spíše musel komín kvůli jejich větší ploše vzdorovat větším náporům větru. Brzy se ale začaly projevovat nové poznatky a zkušenosti, které vedly k formování exaktních podob hlavic. Dosáhlo se tak nejen krásy, ale i užitku. Horní část komína je velmi exponovaným místem – zdivo je zde z celé stavby nejtenčí, a přitom musí vzdorovat nejen účinku spalin, ale i rozmarům počasí (vítr, déšť, výkyvy teplot). Zesílení zdiva ve formě hlavice tak přispělo k vyšší trvanlivosti a spolehlivosti této části. Navíc vhodně provedený tvar hlavice usměrňoval proudění větru tak, aby byl co nejméně narušován tah, zvláště při vanutí větru shora směrem do ústí komína.140 A v  neposlední řadě hlavice svojí hmotou přitěžuje dřík, což má příznivý dopad na stabilitu s ohledem na zatížení větrem. Hlavice u starých komínů byla jako součást architektonické kompozice opatřena různě profilovanými římsami, konzolami, dekorativní skladbou cihel. Stejně jako měly fischerovské komíny oblíbený svůj ornament, tak měly i typicky vytvarovanou hlavici. Horní líc hlavice – koruna – býval ukončen různými způsoby, a to speciálními tvarovkami, kamenným obkladem (kovovými skobami spojený), litinovými segmenty nebo betonovým věncem. Tyto části vzhledem k zatížení spalin v minulosti prodělaly různé opravy a úpravy a dnes je nalezneme v původním stavu spíše výjimečně. Od druhé poloviny 20. století se prakticky přestávají komíny s hlavicemi (a stejně tak s podstavci) stavět. Navíc jich má mnoho dnes hlavice bohužel ubourané z důvodu běžné degradace horních partií, neboť je levnější tuto, případně další část dříku ubourat a zakončit betonovým věncem, než ji vyzdít do původního stavu.

140

Robert Wilson, Boiler and Factory

Chimneys : Their Draught-power and Stability, with a Chapter on Lightning Conductors, London 1888, s. 51–53.

↑ Zdobná hlavice Trenklerovy továrny na sukno v Liberci XVII-Kateřinkách, 2013

↗ Netradičně tvarovaná hlavice u komína tkalcovny a šlichtovny B. & J. Prokop v Semilech, 2013

↓ Hlavice dozdobená ornamenty u 70 metrů vysokého komína kartounky, barvírny a apretury Rolffs a spol. ve Frýdlantu v Čechách (stavitel R. Kutsche), 2014

↘ Masivní oktogonální hlavice v přádelně bavlny Josefa Schrolla v Meziměstí, 2014


71


Ocelová výstroj Každý zděný komín byl vždy doplněn o různou ocelovou výstroj. Jedná se především o stupadla, ochranné třmeny, ocelové obruče a hromosvody. Stupadla slouží k výstupu na komín pro umožnění kontroly, revizí a oprav. Stupadla jsou ocelová ve tvaru U, s profilem nejčastěji kruhovým (o průměru kolem 20 mm), a vyčnívají z  komína tak, aby bylo umožněno pohodlné stoupání. Předpisy na počátku 20. století nařizovaly zazdění stupadel do tělesa komína s odstupem nejvýše 40 cm141, a stupadla mohla být jak vně, tak i uvnitř. Optimálně měla být vnější stupadla umístěna na návětrné straně, a to z důvodu potřeby kontrolovat nejexponovanější část. Realita byla ale jiná, stupadla často respektovala spíše prostorovou dispozici komína v továrně a možná i to, aby viditelná stupadla nenarušovala vzhled z nejčastějších úhlů pohledu. Linie stupadel byla ještě zpravidla doplněna pravidelně po výšce ochrannými třmeny, což jsou ocelové profily ve tvaru U, kterými se prolézá – tato triviální konstrukce pak poskytovala komínáři odpočinek. Některé komíny měly jen vnitřní stupadla. Jejich nevýhodou je ale skutečnost, že trpí agresivním prostředím a korodují. Jsou zaznamenány případy, kdy se ze stupadla staly drátky o průměru několika milimetrů. Většina britských komínů (a hlavně těch v podobě italských kampanil) vnější stupadla vůbec neměla

72

141

Přesná rozteč byla dána rozměry

komínovek a výšce ložných spár – stupadla se umisťovala zpravidla do každé čtvrté spáry (u plných cihel do každé páté).


a k výstupu sloužil sofistikovaný systém mobilních žebříků, které se při opravě na těleso komína postupně navěšovaly. Jednou ze zajímavostí je provedení vnitřních stupadel ne v přímce, jak bývalo zvykem, ale do šroubovice, a to v již neexistujícím komínu lihovaru v Mladé Boleslavi. To bylo u komína s velkým průměrem praktičtější, protože se pak snadněji čistil vnitřek od sazí. Proti vzniku trhlin ve zdivu dříku vlivem jeho teplotního namáhání se osazovaly ocelové obruče (nebo tzv. pásy či kleště). Nejčastěji se užívaly obruče vodorovné, a to tak, že byly buď zazděné do těla dříku, nebo se osadily na povrch. Řada komínů ale funguje celou dobu i bez této výstroje, neboť proti trhlinám sloužila i případně provedená ohnivzdorná vložka. V minulosti byly ale komíny o tuto výstroj postupně doplňovány, čímž se výrazně změnil jejich vzhled, a nutno poznamenat, že řadě starých komínů tato funkční součást bohužel nesluší. Nezbytnou výstrojí komínů jsou hromosvody. V 19. století se občas stávalo, že komín nebyl hromosvodem vybaven, byť z dnešního pohledu to představuje čiré bláznovství. Přestože někteří stavitelé tvrdili, že hromosvody nejsou třeba, řada komínů se buď pod úderem blesku skácela, či byla významně narušena.142 Někdy došlo i k jevu, že blesk se po mokrém tělese komína svezl, aniž zanechal škody. Od počátku 20. století lze však pozorovat již svědomité osazování hromosvodů. Dnes jsou jímací tyče na hlavici čistě účelovou záležitostí, ale v minulosti se prováděly i v uměleckém provedení – např. ve Schwarzenbergském pivovaru v Lounech. Za pozornost stojí leckdy i provedení úchytů svodů hromosvodu do dříku, některé často nabývaly netradičního vzezření.

↑ Unikátní provedení zámku obruče v lihovaru v Mladé Boleslavi (celková šířka 60 cm), 2007

↙ Oktogonální dřík svázaný obručemi v plzeňských Škodových závodech, 2005

↓ Ozdobný hromosvod na koruně komína ve Schwarzenbergském pivovaru v Lounech, 2007

73

142

Bleskosvody na komínech, Český

mechanik XVII, 1902, č. 3, s. 37–38.


Ocelové komíny

↑ Ocelové komíny v kladenské Poldině huti na dobové pohlednici, kolem roku 1900

74

Již od druhé poloviny 19. století se staly ocelové komíny oblíbenou a levnější alternativou ke komínům zděným z cihel.143 Jejich použití oproti zděným komínům skýtalo řadu výhod: jednoduchou a rychlou montáž, menší hmotnost pro daný vnitřní průměr a výšku, nižší investiční náklady, zábor menší plochy a možnost stavět komín v místech s nižší únosností základové půdy.144 Mezi nevýhody patřily především kratší životnost, vyšší provozní náklady dané nutností povrch natírat pro zabránění koroze a náchylnost na snadnější chladnutí tělesa komína, což způsobovalo horší tah. Ocelové komíny se staly velice oblíbené především v Americe a Rusku, ale v Evropě se užívaly spíše výjimečně.145 U nás se vykytovaly především v odvětvích těžkého průmyslu – např. v kladenských, ostravských nebo třineckých železárnách. Z hlediska architektury a zdobnosti nemohly ocelové dříky konkurovat těm zděným, jejich výraz byl spíše uniformní, ale zase na tu dobu moderní, což mohli páni továrníci, zvláště ti američtí, vhodně využít k vlastní reprezentaci. „Ocelové komíny, které se tyčí do výšky 60 až 90 metrů, jsou nejen výtečnou ochranou před blesky, ale slouží i jako dobrá reklama, kterou v podnikání nikdo v dnešní době nepřehlédne.“ 146 Technicky se plechové komíny řešily buď jak samostatně stojící, nebo kotvené (pro výšky do cca 30 metrů), přičemž jejich plášť byl uvnitř doplněn dle konkrétní potře-

↑ Ocelový komín vystavěný pro The Burden Iron Company v New Yorku (výška 46 metrů, šířka 1,9 metru), 1896

↗ Soubor ocelových komínů v buštěhradské sochorové válcovně, 2014

↓ Ocelový komín ve vítkovických vysokých pecích, 2007

↘ Ocelové komíny v kladenské Poldině huti, 2008

143

Betsy H. Bradley, The Works : The

Industrial Architecture of the United States, Oxford 1998, s. 52. 144

George Frederick Gebhardt,

Steam Power Plant Engineering, New York 1910, s. 218; William Wallace Christie, Chimney Design and Theory : A Book for Engineers and Architects, New York 1899, s. 41, 44. 145

Robert M. Bancroft – Francis J.

Bancroft, Tall Chimney Construction, Manchester 1885, s. 56.


75


by vyzdívkou. Především u amerických komínů můžeme vypozorovat pár nadstandardních prvků, jako například užitý náběh dříku v patě a ukončení profilovanou hlavicí, což dodávalo stavbám na jisté eleganci. Nejvyšší plechový komín v Británii byl postaven v roce 1894 v Darwenu – měl výšku 84 metrů, průměr 8,4 metru, váha byla 115 tun a výstavba trvala 11 měsíců.147 V USA je doložena existence ještě vyššího komína – 94,5 metru – pro společnost Nichols Copper Company v New Yorku.148 Všechny dnes stojící ocelové komíny v České republice pocházejí s nejvyšší pravděpodobností až ze druhé poloviny 20. století, a tak nelze předpokládat, že by se dodnes dochoval nějaký ocelový komín hodný pozornosti z hlediska své historické či technické hodnoty. Uveďme jen jeden rekordní – nejvyšší známý ocelový komín u nás stojí od roku 1973 v třineckých železárnách jako součást kontidrátové tratě ve válcovnách a má výšku 114 metrů. U základu má průměr 5,8 metru, ve vrchní části 3,65 metru a celková hmotnost konstrukce je 192 tun.149 V současnosti zažívají tyto komíny renesanci, nové tovární haly, lokální výtopny a další různé provozy si je velmi často staví, avšak díky moderním technologiím jsou od těch starých po všech stránkách velice odlišné.

76

146

Philadelphia Engineering

Works Limited, Steel Plate Chimneys, Philadelphia 1896, s. 3.

147

Nejvyšší plechový komín, Český

mechanik IX, 1894, č. 3, s. 37. 148

William Wallace Christie,

Recent American Chimney Practice, Cassier´s Magazine XXIX, 1906, č. 4, s. 275, 277–278.

149

Informace laskavě poskytl

Miroslav Bednarz.


Betonové a železobetonové komíny

Železobetonové komíny se začaly častěji stavět od konce 19. století v USA, byť dříve se ojediněle objevily i v Evropě. Zde se první komíny ale zřizovaly ještě z prostého betonu, tedy bez vložené ocelové výztuže. V roce 1873 je doložena existence betonového komína postaveného pro Chain, Cable and Anchor Testing Works, River Wear Commissioners v anglickém Sunderlandu. Měl čtvercový podstavec, oktogonální dřík a výšku 17,2 metru, světlý průměr v hlavě činil 0,56 metru a vnější průměr v hlavě 1 metr.150 V Německu (Württemberg) se zase mohli v roce 1876 pochlubit betonovým komínem o výšce 36 metrů, a to v cementárně Blaubeuren.151 Američané si rychle uvědomili výhody železobetonových komínů a do roku 1907 jich postavili více než 400.152 Konzervativní Evropa se ale chování betonu při vysokých teplotách obávala a obecná nedůvěra v tento nový a moderní způsob výstavby objektů vedla k tomu, že tyto komíny se vyskytovaly jen velice vzácně.153 Obavy živily občasné nehody, které se přihodily buď při výstavbě, nebo provozu. Ty ale často nesouvisely s užitím železobetonu, ale spíše s technologií výstavby, resp. zručností dělníků, nekvalitním návrhem nebo špatnou recepturou betonu.154 V  Rakousku-Uhersku navíc bránilo do roku 1911 rozvoji této technologie nařízení, které při výstavbě komínů zakazovalo užívat betonu. V ministerském nařízení ze dne 24. března 1902 je vysloveně uvedeno, že „dřík budiž zděn výhradně z cihel“.155 Toto nařízení bylo ale evidentně několikrát porušeno, neboť první betonový komín byl na našem území postaven už v roce 1907 v hodolanské (dnes část Olomouce) cementárně Hrůza & Rosenberg (výška 16 metrů a světlý průměr 1 metr, tloušťka stěny dole 20, nahoře 10 cm)156 a v roce 1908 jej následoval komín v Písku s výškou 25 metrů.157 Ten pro firmu J. Vlk v továrně na výrobky z  cementu postavil za 18 dní Josef Fürst (horní světlost byla 60 cm, dolní 100 cm a tloušťka betonové stěny činila 15 cm v patě a 8 cm v koruně). Z důvodu dostupných levných cihel a ochrany betonového dříku před vysokými teplotami byl vybudován zděný podstavec. „Tento železobetonový komín se vyznamenává neobyčejnou pevností a stabilitou oproti komínům zděným ; udržování jakékoliv úplně odpadá, a cena jeho ke všem těmto výborným vlastnostem je nižší nežli zděného.“ 158 Za zmínku také stojí již neexistující, 45 metrů vysoký komín o světlém hořejším průměru 1,3 metru v továrně na prýmky a strojové výšivky Rudolfa Pilze ve Vejprtech, který byl postaven na počátku 20. století dle projektu českokamenického stavitele a architekta Josefa Weinolta.159 Projekt vycházel z rakouského patentu č. 49/974, vnější a vnitřní líc konstrukce komína tvořily vyskládané tenkostěnné tvarov-

150

Robert M. Bancroft – Francis J.

Bancroft, Tall Chimney Construction, Manchester 1885, s. 122–124. 151

Rudolf Saliger, Hohe

Schornsteine aus Eisenbeton, Wiener Bauindustrie-Zeitung XXVI, 1908, č. 27, s. 256. 152

František Klokner, Vyztužený

beton při stavbě továrních komínů u nás, Cement, železo a beton I, 1908, č. 6, s. 1. 153

Konrád Hruban, O továrních

komínech ze železového betonu, Technický obzor XXII, 1914, č. 22, s. 141. 154

Sanford E. Thompson, Reinforced

Concrete Chimneys: Report of Investigation made for the Association of American Portland Cement Manufacturers, Chicago 1910, s. 4. 155

Výnos c. k. ministerstva vnitra

v dohodě s c. k. ministerstvem obchodu ze dne 24. 3. 1902 pod číslem 38.290, odstavec VI, písmeno a). 156

Kamin der Portland-

-Zementfabrik in Hodolein-Rolsberg bei Olmütz, Beton u. Eisen IX, 1910, č. 9, s. 227. 157

Konrád Hruban, Vysoké tovární

komíny, Praha 1953, s. 21. 158

Josef Fürst, Vom

Betonschornstein, Wiener Bauindustrie-Zeitung XXVIII, 1910, č. 7, s. 53–54; Tovární komín ze železobetonu, Epocha XV, 1910, č. 17, s. 268–269. 159

Vladislava Valchářová (ed.) –

Lukáš Beran –  Jan  Zikmund,  Industriální topografie / Ústecký kraj, Praha 2011, s. 26.

77


78

ky ve tvaru U, mezi které se bez vložené výztuže pěchoval beton.160 Nový materiál poskytoval mnohé výhody. Vyztužený dřík z litého betonu byl celistvý, měl kratší dobu výstavby a zabíral menší místo v areálu. Zděné komíny z cihel vzdorovaly tlaku větru velice nehospodárně, a to jen svojí vlastní tíhou, naopak železobetonový měl naproti tomu vyšší ohybovou tuhost a k  dosažení potřebné stability nebylo třeba takové hmoty jako u zdiva – jen bylo nutné komín řádně zakotvit do základové desky v zemi, a tu přitížit tak, aby nemohlo dojít ke ztrátě jeho stability. S rostoucí výškou byla spotřeba materiálu u železobetonového komína menší než u cihelného. Tato nižší tíha měla pozitivní vliv na základy, které mohly být subtilnější. Tyto všechny aspekty vedly ke stavu, že železobetonové komíny byly od výšek nad 80 metrů levnější než komíny zděné.161 Ale vraťme se ještě k americkým stavitelům. Zatímco u nás byl vývoj teprve na počátku, tak v Americe vznikaly první pozoruhodné komíny. Například inženýr, architekt, průkopník a inovátor v oblasti železobetonu Ernest Leslie Ransome postavil v roce 1898 pro Pacific Coast Borax Refinery v New Jersey snad první železobetonový komín v USA, a to o výšce 45,7 metru a vnitřní horní světlosti 2,1 metru.162 Dalším významným stavitelem se stal Carl Weber, jehož firma Weber Steel-Concrete Chimney Co. realizovala během prvních dvaceti let výstavby železobetonových komínů více než tisíc staveb nejen v USA, ale i po celém světě. Však také Weber hlásal : „Železobeton je ideálním materiálem pro komíny. Není jiných stavebních konstrukcí, kde by přednosti železobetonu mohly být tak uplatněny, jako právě zde.“ 163 Zároveň o sobě pyšně tvrdil, že sousloví „Weberův komín“ se stalo synonymem k pojmu „železobetonový komín“.164 Mezi jeho realizace patřily rekordní železobetonové komíny té doby – v roce 1905 postavil pro měďné hutě společnosti Colusa Parrot Mining and Smelting Company v Butte (Montana, USA) komín o výšce 107,4 metru a světlosti 5,5 metru.165 V roce 1919 zase vznikl další železobetonový světový rekord, a to tentokrát v  japonském Saganoseki o výšce 173,7 metru a světlosti v hlavě 8 metrů.166 Na těchto prvních amerických komínech lze pozorovat několik technických pozoruhodností – stavěly se vesměs s dvojitými, na sobě nezávislými stěnami. Vnější plášť plnil hlavně funkci statickou a vnitřní tubus odváděl spaliny, čímž chránil nosný plášť od jejich negativních účinků (teploty a agresivity). Vzduchová dutina vytvořená mezi plášti tepelně izolovala, takže komín měl lepší tah. Ransomeovy komíny měly dvojitý plášť po celé výšce, Weberovy měly vnitřní tubus maximálně do jedné poloviny výšky. Tento přechod dvojitého do jednoduchého pláště byl výrazně patrný na vnější podobě odskokem. Navíc tyto stěny byly z důvodu bednící technologie svislé, čímž se komín výrazně vzhledově odlišil od tradičních zděných s kónickými dříky.

160

Gustav Lang,

Der Schornsteinbau V, Hannover, 1920, s. 576.

161

Konrád Hruban, Vysoké tovární

komíny, Praha 1953, s. 3–5.

162

Atlas Portland Cement Company,

Reinforced Concrete in Factory Construction, New York 1907, s. 46–53.

163

Konrád Hruban, O továrních

komínech ze železového betonu, Technický obzor XXII, 1914, č. 22, s. 141. 164

The Weber Chimney Company,

Designers and Builders of Reinforced Concrete Chimneys Patented Throughout the World, obchodní katalog č. 19, Chicago 1919, s. 5. 165

Sanford E. Thompson, Reinforced

concrete chimneys : Report of Investigation made for the Association of American Portland Cement Manufacturers, bulletin No. 18, Chicago 1910, s. 4. 166

The Weber Chimney Company,

Designers and Builders of Reinforced Concrete Chimneys Patented Throughout the World, obchodní katalog č. 19, Chicago 1919, s. 11.


← Nejvyšší železobetonový komín své doby v hutích v Butte (USA), 1919

Tato neúhlednost jim byla vytýkána („vzhled takových staveb je však stěží možné nazvat pěkným, a nelze je ani doporučit ze statických důvodů“ 167), ale stejně se vývoj velice rychle obrátil směrem k tradičním kónickým dříkům, neboť bylo upuštěno od složité technologie bednění dvojitých stěn. Vnitřní stěnu pak nahradilo ochranné pouzdro v podobě vyzdívky ze speciálních cihel po celé výšce, a tento princip výstavby přetrval až do konce 20. století. Za pozornost stojí také jejich estetická stránka – po vzoru svých zděných bratrů se honosily první komíny zdobně tvarovanými hlavicemi. Dodnes se jich v USA dochovala celá řada. Výše uvedené komíny byly stavěny jako tzv. monolitické. Jejich hlavní nevýhoda, ve své době označovaná spíše jako komplikace, spočívala v nutnosti používat bednění. Ta byla ale odstraněna, když byla nalezena alternativa v podobě tvárnicového komína – ten se skládal z menších prefabrikovaných betonových tvárnic, přičemž zároveň byla zachována žádaná tuhost dříku.

79 167

H. Prime-Kieffer, Hohe

Schornsteine aus Zementsteinen, Beton u. Eisen VIII, 1909, č. 3, s. 59.


Jeden z velice oblíbených tvárnicových systémů vznikl v Belgii. Společnost Léon Monnoyer et fils si nechala v roce 1907 patentovat vynález francouzského inženýra Maurice Dumase, který navrhl systém skládající se ze speciálně tvarovaných betonových tvarovek.168 Ty dodaly komínu průřezový tvar v  podobě pravidelného mnohoúhelníku s půlkruhovými oblouky ve vrcholech. Po sestavení dříku tak vznikla vertikální žebra, která dodala komínu velice působivý, specifický a na svou dobu originální vzhled. První komín tohoto systému o výšce 55 metrů a průměru dva metry byl postaven v cementárně v Harenu (Brusel) v roce 1906. Tento komín neměl ještě žádnou konicitu.169 Podobně jako na pařížské světové výstavě v roce 1900 byly dány na odiv dva nadmíru zdobné zděné komíny, tak u příležitosti světové výstavy konané v Bruselu roku 1910 byl zase postaven 70 metrů vysoký komín systému Monnoyer (3,5 metru hořejší světlost). Vyzdvihovány byly nejen pozitiva technická – úspora materiálu, rychlá výstavba, ale i estetická – ladný a jedinečný architektonický vzhled.170 Kritické

168

Patentschau, Beton u. Eisen VIII,

1909, č. 12, s. 299; Tovární komíny železobetonové, Lidové noviny XVI, 1908, č. 289, 21. 10., večerní vydání, s. 1.

169

H. Prime-Kieffer, Hohe

Schornsteine aus Zementsteinen, Beton u. Eisen VIII, 1909, č. 3, s. 58–59.

170

Beton prostý a vyztužený na

světové výstavě v Bruselu, Cement, železo a beton III, 1910, č. 9, s. 145–146.

80

↗ Výstavba komínu systému Monnoyer pro ČKD v pražské Libni, 1954

← Monnoyerův komín v uhelných závodech v Monceau (Belgie) – výška 30 metrů, horní průměr 1,85 metru, 1909


hlasy oponentů železobetonu, vytýkající jeho jednotvárnost a neúhlednost, zde nemohly uspět. Ze systému se také stavěly komíny s rezervoáry, chladicí a vodárenské věže, a to především na území Belgie a Francie. Pro naše území získala výlučné právo na provádění těchto staveb pražská stavební firma Ing. Vlad. Vlček171, byť těchto komínů bylo postaveno do druhé světové války velmi málo. Zato ale ve druhé polovině 20. století se Monnoyerův systém uplatnil u mnoha realizací, z nichž většina stojí dodnes. Jako reminiscence na Monnoyera vznikla také čtveřice vroubkovaných železobetonových komínů londýnské elektrárny Battersea. První dva komíny byly postaveny v roce 1933 dle návrhu sira Gilese Gilberta Scotta firmou John Mowlem & Co., Ltd. Komíny jsou vysoké 48,3 metru (měřeno od konstrukce, na které stojí ; celková výška od země je 103 metry) o světlosti v koruně 6,7 metru.172 Po druhé světové válce byla elektrárna symetricky rozšířena a přibyly další dva komíny (poslední byl dostavěn v roce 1955). Vznikla tak významná, působivá a světoznámá stavba, která se proslavila v roce 1977, když se její fotografie společně se vznášejícím se prasetem objevila na přebalu alba Animals od skupiny Pink Floyd.

81 171

Jaroslav Polívka, Komíny

a nádrže ze železového betonu systému Monnoyerova, Zprávy veřejné služby technické VI, 1924, č. 3, s. 95.

172

C. Percy Taylor – Leslie Turner,

Reinforced Concrete Chimneys, London 1940, s. 10–11.


Historicky lze dohledat řadu dalších prefabrikovaných, resp. tvárnicových systémů, které byly tu více, či méně rozšířeny. Princip byl veskrze podobný – jednalo se o různé betonové tvárnice, jež se kladly na sebe, a do vytvořených svislých mezer mezi tvárnicemi se pro zajištění celkové tuhosti vkládala vertikální výztuž. Proti teplotnímu namáhání musely být navíc vyztuženy i vodorovné spáry. Mezi takovéto soustavy patřil například systém Nast a Lupescu.173 Na našem území se monolitický beton pro velmi vysoké komíny zprvu neužíval, rozšířeny byly nejdříve komíny tvárnicové, jejichž éra začala v desátých letech 20. století. V roce 1916 postavili v koksovnách dolu Karolina v Moravské Ostravě italští váleční zajatci komín o výšce 85 metrů a o horní světlosti 4,2 metru.174 V roce 1917 následovaly přibližně 90 metrů vysoké komíny systému Nast pro Spolek pro chemickou a hutní výrobu v Sokolově 175 a roku 1918 zase dva 75 metrů vysoké komíny (o světlosti v koruně 4,5 metru) v elektrárně Oslavany. Jeden komín byl odstřelen 31. července 1960, druhý byl postupně rozebrán v osmdesátých letech 20. století, přičemž zůstalo sedmnáctimetrové torzo.176 Český kraj byl oproti zahraničí poněkud pozadu. Zatímco v roce 1931 postavila firma Wayss & Freytag v elektrárně v hamburském Neuhofu nejvyšší železobetonový komín Evropy (výška 150 metrů, vnitřní horní světlost 5,5 metru; betonáž dříku trvala 85 dní) 177, tak výstavba prvních velmi vysokých komínů z monolitického železobetonu na našem území byla provedena až za druhé světové války v chemic-

82

173

B. Nast, Fabrikschornsteine aus

Eisenbeton, Beton u. Eisen VIII, 1909, č. 4, s. 80–81; Rudolf Kukač, Železový beton ve stavitelství, Praha 1951, s. 108; Fritz Emperger, Handbuch für Eisenbetonbau IX, Berlin 1934, s. 386–388. 174

Hned vedle koksovny, v dole

Hlubina, se dodnes nachází jeden komín s pravděpodobným rokem vzniku 1915 (zde je bádání ale teprve na začátku); Obrovský komín, Český deník V, 1916, č. 327, 25. 11., s. 5. 175

Nový komín pro chemičku,

Pravda LVIII, 1977, č. 135, 10. 6., s. 4. 176

Jan Kyselák, Elektrárna Oslavany,

Rosice u Brna 2002, s. 120; MT T 17/ Ub Býv. Elektrárna, Oslavany, KODA, 26. 6. 2010, koda.kominari.cz. 177

Karl Deininger, Der

höchste monolithische Eisenbetonschornstein Europas, Beton u. Eisen XXXI, 1932, č. 7/8, s. 113–116.


ké továrně na výrobu pohonných hmot v Záluží u Litvínova, kde vznikly tři stometrové komíny → 22. Váhu tohoto českého prvenství ale snižuje skutečnost, že je postavili Němci na svém, čerstvě zabraném území Sudet. V tom případě pak první, skutečně český vysoký železobetonový komín spatřil světlo světa až v letech 1952–1953 v tehdejším Gottwaldově. Dodnes se tyčí do výšky 140 metrů a realizoval jej podle projektu Konráda Hrubana a Jaroslava Šťastného kolektiv dvaatřiceti pracovníků pod vedením C. Hájka národního podniku Stavosvit pro závodní elektrárnu národního podniku Svit. Tiskem byl označen za „nejvyšší komín ve střední Evropě “ 178 a náklady na jeho výstavbu byly o šest milionů korun nižší, než u zděného komína.179 Od tohoto, v té době revolučního počinu se u nás výstavba železobetonových komínů konečně rozběhla naplno a komíny výšek nad 80 metrů zcela nahradily ty zděné. Používaly se při výstavbě především velkých průmyslových provozů, jako byly elektrárny, teplárny, chemičky, cementárny. A právě v elektrárnách stály jedny z nejvyšších konstrukcí jednotlivých zemí, ale i světa. Stále se užívaly stejné typy konstrukcí – monolitické a prefabrikované (skládané z  tvárnic či montované z  větších prvků). Monoliticky se komíny stavěly hojně pro výšky nad 100 metrů, pro výšky menší se užívalo ještě po boku (k zániku odsouzených) zděných také konstrukcí montovaných z různých prefabrikovaných betonových prvků, resp. tvárnic. Projektování a výstavbu těchto průmyslových komínů zajišťovala na našem území především Teplotechna, n. p., na území Slovenska pak Termostav, n. p.

↑ Nejvyšší komín své doby v ČSSR – elektrárna gottwaldovského Svitu, kolem 1960

↙ Jedny z prvních tvárnicových komínů na našem území – elektrárna v Oslavanech, 1930

83 178

Komín-velikán dokončen, Naše

pravda XI, 1953, č. 89, 10. 11., s. 2; Postaví komín 140 m vysoký za 100 dní, Rudé právo XXXIII, 1953, č. 223, 12. 8., s. 2; Nejvyšší komín ve střední Evropě v provozu, Rudé právo XXXV, 1954, č. 352, 21. 12., s. 2. 179

Konrád Hruban, Vysoké tovární

komíny, Praha 1953, s. 23; Pavel Novák, Zlínská architektura 1900–1950, Zlín 2008, s. 190–193.


84

↖ Tvárnicový komín systému M v plzeňských Škodových závodech, 2005

↑ Tvárnicový komín systému Z v loučovické teplárně, 2013

← Montovaný komín systému T v lupkových závodech v Novém Strašecí, 2010

→ Železobetonové komíny různých systémů a různého stáří v elektrárně Mělník (výstavba po etapách v letech 1957–1980), 2010


Při výstavbě prefabrikovaných komínů se uplatňovaly tři systémy – již dříve představený Monnoyer (systém M), ten byl ale pracný a postupně ho vytlačil jednodušší systém Z tvůrce stavitele Jindřicha Zlámalíka (písmeno Z korespondovalo s tvarem tvárnice, komínu se ale tak přezdívalo i podle jména autora) 180 a montovaný typ familiárně pojmenovaný Tomáš (systém T) – dle tvůrce Ing. Jiřího Tomáše.181 Poslední dva zmíněné u nás vycházely z patentů národního podniku Teplotechna. Komíny typu Tomáš byly předepnuté a bez konicity – zachovávaly si tak tvar válce (který u vyšších komínů navíc doplnily v dolní části čtyři ztužující vertikální prefabrikovaná žebra, která dodala komínu vzhled rakety). Takovéto komíny byly velice oblíbené, jejich výstavba byla rychlá a uspořilo se při ní značné množství materiálu oproti komínům zděným či monolitickým železobetonovým. 50 metrů vysoký (dodnes stojící) prototyp byl postaven v Třebechovicích pod Orebem pro teplárnu Závodů Antonína Zápotockého v roce 1957. Pro Teplotechnu vyrobili prefabrikované dílce v litickém Montostavu.182 Stejně jako v minulosti se popularizovaly vždy nejvyšší komíny své doby, tak ani ve druhé polovině 20. století tomu nebylo jinak. V padesátých letech 20. století odstartovalo období masivního budování nových průmyslových závodů a s  tím souvisejících nových bloků hnědouhelných elektráren s  komíny o výškách 100 a více metrů. Média hlásala, kde a jak vysoký komín byl postaven a jaký rekord byl pokořen. Dnes je velice zajímavé sledovat, jakých výšek se postupně dosahovalo, neboť za těmito čísly se neskrývá jen triviální parametr v metrech, ale hlavně vyřešení široké škály problémů technického, technologického a organizačního charakteru.

180

Adolf Fiala, Betonové konstrukce –

Tovární komíny, Praha 1980, s. 16–20. 181

V letech 1970–1974 navrhla

Projektová a konstrukční správa n. p. Teplotechna (ateliér 01) 292 komínů o celkové výšce víc jak 16 kilometrů a celkové hodnotě stavební výroby přes půl miliardy Kč. Z nich Teplotechna následně postavila 140 zděných komínů do výšky 65 metrů, 101 systému Z do výšky 120 metrů a 24 železobetonových monolitických do 300 metrů. Radko Brych, Teplotechna, nedatováno, nestránkováno. 182

Lidé bez bázně stavějí komíny

z panelů, Pochodeň XLIV, 1957, č. 2, 4. 1., s. 3; Jiří Tomáš, Stavba továrních komínů, Pozemní stavby VII, 1959, č. 2, s. 67–68.

85


86

V hodonínské elektrárně budované v letech 1951–1957 183 zvolili pro své čtyři stometrové komíny ještě zdivo, ale to už byly historicky jedny z posledních. Stavosvit navázal na svůj gottwaldovský úspěch a v roce 1955 zrealizoval další stometrový komín vystavěný pro elektrárnu v Poříčí.184 „Je to monumentální dílo, na které jsou jeho tvůrci právem hrdi.“ 185 V roce 1958 k němu přibyla ještě další stometrová vertikála, tentokrát ale složená z 14 000 prefabrikátů systému Monnoyer a vystavěná podnikem Teplotechna.186 Stodvacetimetrový komín pro první blok elektrárny Mělník byl postaven v období mezi lety 1956–1960.187 V elektrárně Tisová byl díky bednění obsahujícímu parní vytápění (takzvaného tepláku) vybetonován stometrový dřík komína během zimy 1957–1958 188 a do roku 1961 k němu byly postaveny zbývající tři.189 Elektrárna v Opatovicích nad Labem dostala své dva stodvacetimetrové komíny v letech 1958–1960190, stometrový komín v semtínské Synthesii vyrostl v roce 1960.191 V roce 1959 zahájila Teplotechna výstavbu 120 metrů vysokého komína v tehdejších Závodech V. I. Lenina v Plzni a nová konstrukce dávala vyhlídky na čistší ovzduší : „Z elektrárny zmizí čtyři dosavadní plechové komíny, které zamořují Plzeň popílkem, a kouř se rozplyne téměř o sto metrů výše než dosud, v mnohem snesitelnějším zředění.“ 192 V roce 1962 dostavěla Teplotechna pro n. p. Urxovy závody, ve Valašském Meziříčí rekordní komín o výšce 160 metrů (vnější průměr v patě 9,6 a v koruně 5 metrů, tloušťka stěny dole 60 cm a nahoře 15 cm).193 Do jeho základů byla uložena schránka mimo jiné s  tehdejší kovovou tříkorunou a novinami s výsledky finálového utkání Brazílie – ČSR

183

Emil Hlaváček, Výrobní

a inženýrské stavby, in: Vývoj architektury a urbanismu v ČSR v období 1948–1985. Výzkumný úkol VÚVA VIII-8-4/2 (část: průmysl), Praha 1985, 59–93, zde s. 83. 184

Rudé právo XXXVI, 1955, č. 277,

6. 10., s. 1. 185

Na staveništi elektrárny Poříčí II,

Pochodeň XLIII, 1956, č. 16, 24. 2., s. 3. 186

Boj o megawatty vrcholí,

Pochodeň XLV, 1958, č. 72, 5. 9., s. 1. 187

Elektrárna Mělník. Armabeton,

Praha, nedatováno. 188

Jiří Tomáš, Stavba továrních

komínů, Pozemní stavby VII, 1959, č. 2, s. 67. 189

Denně o dva a půl metru,

Pravda XLII, 1961, č. 138, 10. 6., s. 1. 190

Elektrárna Opatovice – 50 let

provozu, Opatovice nad Labem, 2009. 191

V Semtíně stavějí nový

železobetonový komín, Pochodeň XLIX, 1960, č. 44, 12. 4., s. 3. 192

Kolos 120 metrů vysoký, Rudé

právo XXXIX, 1959, č. 199, 20. 7., s. 1. 


(3 : 1) na právě probíhajícím mistrovství světa v kopané v  Chile.194 Médii byl označen za nejvyšší v  republice, ale také za nejvyšší v Evropě.195 Rekord měl však jepičí život, v tomtéž roce dokončila Teplotechna v čele se stavbyvedoucím Ing. Jiřím Tomášem komín o výšce 195 metrů v tušimické elektrárně.196 Výška 200 metrů byla u nás poprvé překonána v palivovém kombinátě ve Vřesové a elektrárně Ledvice v roce 1964. Rychle následovaly další dvousetmetrové komíny elektráren Prunéřov (1965) a Počerady (1966).197 V letech 1969–1971 stavěla Teplotechna v Nové huti Klementa Gottwalda v ostravských Kunčicích další nový nejvyšší komín v republice, a to o výšce 220 metrů.198 Hranice tří set metrů nejspíš poprvé padla v Německu v elektrárně Lippendorf v  roce 1968 199 (komín odstřelen v roce 2005), na našem území to bylo v elektrárně Tušimice s výkonem 4 × 200 MW v roce 1972. Na stavbě pracovalo 160 komínářů a dělníků, přičemž 60 % z nich byli členové SSM. „Celá mládežnická směna, která betonáž komínu ukončila, nepoužila tentokrát k sestupu výtahu : dolů se dostali po komínovém žebříku – 300 metrů výšky, zhruba 1 000 stupňů, rekordní čas sestupu 7 minut.“ 200 V rámci ČSSR byla ale výška 300 metrů poprvé dosažena ve slovenské elektrárně Vojany o pár let dříve (1970).201 Komín postavený opět Teplotechnou měl dolní průměr 28 metrů a horní 7 metrů.202

193

Průboj XV, 1963, č. 29, 3. 2., s. 5.

194

5. Průmysl a zaměstnanost,

rozvoj služeb, Město Valašské Meziříčí, www.valasskemezirici.cz. 195

Nejvyšší komín Evropy v ČSSR,

Pochodeň LI, 1962, č. 153, 29. 6., s. 2. 196

Nejvyšší v Evropě, Průboj XIV,

1962, č. 213, 7. 9., s. 1. 197

Na největší elektrárně

s předstihem, Rudé právo XLVI, 1966, č. 173, 25. 6., s. 1. 198

Nejvyšší komín v republice, Rudé

právo LI, 1970, č. 257, 28. 10., s. 2.

← Železobetonové komíny v elektrárně Počerady, 2010

↙ První třísetmetrový komín na území České republiky, patřící elektrárně Tušimice, 2010

↓ Třísetmetrový komín elektrárny Prunéřov, 2010

87


← Nejvyšší komín Evropy v termoelektrárně v Trbovlje (Slovinsko), 2006

→ Nejvyšší komín světa v elektrárně GRES II v Ekibastuzu (Kazachstán), 2014

88

V České republice byly postaveny celkem tři komíny s projektovanou výškou 300 metrů a větší už nebyla u nás nikdy dosažena. Tušimický komín byl v letech 2011–2012 v  rámci modernizace elektrárny postupně zbourán, přičemž spaliny jsou nyní vypouštěny chladicími věžemi. Zbylé dva dosud stojí v hnědouhelných elektrárnách Chvaletice → 23 s výkonem 4 × 200 MW (vystavěn 1975) 203 a Prunéřov o výkonu 5 × 210 MW (1979–1980).204 Nejvyšší komín v Evropě je z roku 1976 a patří termoelektrárně ve slovinském Trbovlje. Jeho výška je 360 metrů, má průměr v patě 27,5 a v hlavě 7,7 metru. Jeho předchůdce, 80 metrů vysoký komín, zamořoval poměrně hluboké údolí řeky Sávy zplodinami, a tak tato nepříjemná situace dala vzniknout rekordní stavbě, která měla vypouštět kouř až nad vrcholky okolních kopců.205 Dodnes je patrný na patě komína hrdý nápis „Najvišji dimnik v  Evropi H = 360 m“ a úplně nahoře je naopak vandalsky vysprejováno „Mikuž & Kirn was here“. A konečně současný světový primát drží komín elektrárny GRES II u kazašského města Ekibastuz. Je z roku 1987 a má výšku 420 metrů.206

199

Komín konkuruje televiznímu

vysílači, Rudé právo XLV, 1965, č. 64, 6. 3., s. 4.; 300 Meter hoher Kraftwerksschornstein, Neues Deutschland XXII, 28. 5. 1968. 200

O tušimickém komínu, Pravda

LIII, 1972, č. 255, 28. 10., příloha č. 43, s. 8. 201

Betonáž nejvyššího komínu,

Rudé právo L, 1970, č. 173, 23. 7., s. 2. 202

Nejvyšší komín v ČSSR, Pravda

LIII 1972, č. 72, 25. 3., příloha č. 12, s. 8. 203

Odhodlání ve Chvaleticích, Rudé

právo LV, 1975, č. 169, 21. 7., s. 3. 204

V elektrárně Prunéřov II do

důležité etapy – první blok koncem roku, Rudé právo LX, 1980, č. 59, 10. 3., s. 2.


V plánu byly ale i vyšší komíny, v roce 1974 se můžeme v tisku dočíst o neuvěřitelné vizi : „V Ústředním aerodynamickém ústavu v  Moskvě úspěšně skončily zkoušky modelu obrovského komínu o výšce 600 metrů, který má být postaven v Norilském hutním kombinátě.“ 207 K realizaci ale nedošlo. Nejvyšší dosud stojící komín v České republice systému M je v papírnách ve Větřní (120 metrů), tvárnicové komíny systému Z měří rovněž 120 metrů a nacházejí se v pražské Michli, Libavském Údolí, Novém Městě nad Metují a Varnsdorfu. A konečně nejvyšší komín dle vynálezu Ing. Tomáše z prefabrikovaných segmentových dílců dodnes stojí v areálu šroubáren v Libčicích nad Vltavou (100 metrů).208 V  Brně se nalézá nejvyšší komín Moravy, který je legendární tím, že je křivý. Je jím 218 metrů vysoký komín z  monolitického železobetonu v  areálu teplárny v  Brně-Maloměřicích. Při realizaci se ale vyhnul dřík přibližně ve třech čtvrtinách své výšky ze svislé osy. Stabilita tím nebyla ohrožena, takže byl dostavěn a křivost byla nepříliš účinně zamaskována nátěrem, aby vizuálně působil rovně.

205

Dimnik, Termoelektrarna Trbovlje,

www.tet.si. 206

Ojedinělá stavba, Pochodeň LXXI,

1982, č. 12, 15. 1. s. 7; GRES-2 Chimney, Structurae, structurae.net. 207

Zkoušky komínu – obra,

Pravda LV, 1974, č. 42, 19. 2., s. 4.

208

Databáze komínů – KODA, Svaz

českých komínářů, koda.kominari.cz.

89


90

Krása a estetika železobetonových komínů je velice diskutabilní, spíše se najdou jejich odpůrci, zvláště když jsou komíny výrazným narušitelem krajinného rázu a společně s kouřovou vlečkou si s sebou nesou cejch znečišťovatele. Existuje však místo, kde snad každý musí ocenit jejich vrcholnou eleganci, a to se nachází v hlavním městě Dánska, Kodani. Na pobřeží, na severním výběžku ostrova Amager, stojí čtyři (cca 150 metrů vysoké) komíny patřící elektrárně a spalovně. Jsou řešeny v puristicky čisté formě – mají bílý dřík a černě natřený vrchol. Jejich soubor, charakteristický ladnými zužujícími se křivkami, a kontrast s nebem navozují jedinečný vizuální zážitek. Nicméně i tak jsou vnímány kontroverzně – mimo jiné proto, že se pletou do fotografických kompozic turistů, kteří si chtějí zvěčnit slavnou sochu Malé mořské víly. V posledních desetiletích udělal obor energetiky zásadní pokrok. Produkované spaliny obsahují významně menší množství oxidu siřičitého a dalších škodlivých látek, mají mnohem nižší teplotu a obecně vyžadují komíny o jiných tlakových parametrech než dříve. Dnešní moderní zdroje tak již nepotřebují velmi vysoké komíny. Metodický pokyn odboru ochrany ovzduší ministerstva životního prostředí pro výpočty znečištění ovzduší z bodových a mobilních zdrojů (takzvaný SYMOS – Systém modelování stacionárních zdrojů) stanovuje doporučení : „Pokud výška komína vychází

↖ Nejvyšší komín typu Tomáš v České republice stojící ve šroubárnách v Libčicích nad Vltavou, 2014

↑ Křivý železobetonový monolitický komín v Brně-Maloměřicích, 2010

↗ Vrcholná elegance železobetonového komína – Kodaň (Dánsko), 2005


91 vyšší než 200 metrů, je třeba omezit koncentrace znečišťujících látek prostřednictvím snížení emisí z daného zdroje a nikoliv stavbou velmi vysokých komínů.“ 209 Nových komínů nad 200 metrů výšky se tak pravděpodobně již nedočkáme, což potvrzují i novodobé realizace u velkých energetických zdrojů. Například v roce 2011 byl v  kladenské elektrárně Alpiq Generation postaven ke zdroji o tepelném výkonu přibližně 300 MW a elektrickém výkonu 135 MW železobetonový komín o výšce 137 metrů.210 V témže roce byla v rámci výstavby paroplynové elektrárny o výkonu 838 MW v areálu elektrárny Počerady zahájena výstavba dvou železobetonových komínů výšky 110 metrů.211 Éra velmi vysokých železobetonových komínů byla velice krátká. Pokrok v energetice došel za posledních padesát let tak daleko, že dnes se tyto komíny bourají, přestože nebyly funkční třeba ani čtyřicet let. Každopádně se ale i mezi nimi najdou ukázky technické a technologické zručnosti a vyspělosti, které vedly k zajímavým, rekordním a pro někoho i líbivým stavbám.

209

Metodický pokyn odboru

ochrany ovzduší MŽP výpočtu znečištění ovzduší z bodových a mobilních zdrojů SYMOS 97, Věstník Ministerstva životního prostředí III, 1998, č. 3, nestránkováno. 210

Zajímavostí je tvar komína –

dolní polovina dříku je kónická, horní polovina válcová; informace laskavě poskytl Petr Karafiát. 211

Připravované projekty

paroplynových elektráren ČEZ, ČEZ, a. s., www.cez.cz.


92

↗ Stojatý vzdušný hvozd korunovaný komínem ve sladovně ve Dvoře Slavoňov, 2010

↖ Pata komína v elektrárně Komořany, kouřovod napojený na úrovni střechy kotelny dává prostor pro jiné využití této části komína, 2006

↑ Za války prostřílený stometrový komín nikdy do provozu neuvedené elektrárny Vogelsang v Eisenhüttenstadtu (Německo), 2014

← Pohled do nitra železobetonového komína výšky 170 metrů v děčínské teplárně, 2011


Hvozdové komíny

Žádný jiný typ komína neukazuje tak jasně na účel své existence jako komín hvozdový (párník). Díky jeho specifičnosti a osobitosti lze prakticky vždy z dálky rozeznat sladovnu. Na komíně byl totiž osazen tzv. klobouk pana starého, v pozdějších dobách nahrazovaný účinnějším zařízením – bábou. Oboje zařízení mělo napomáhat tahu ve hvozdu. Komín korunující stojaté vzdušné hvozdy sladoven není sice typickým továrním komínem, je ale řešen technologicky a materiálově podobně, konstrukčně není samostatně stojící, ale je posazen na kupoli hvozdu, která jej zastřešuje. Celý hvozd je technicky vlastně komínem. U nejběžnějších typů hvozdu bylo v jeho dolní části topeniště s výměníkem, kde se spaliny odvedly do samostatného průduchu ve stěně a teplý vzduch postupoval tělesem hvozdu vzhůru skrze lísky, na kterých se sušil nastíraný slad. Nahoře byl pak prostor hvozdu zakončen klenbou s komínem umístěným v jejím středu, přičemž v ústí byla instalována puklice, která pomáhala regulovat tah. V dolní části komína se pak ještě napojil plechový průduch vedoucí odkloněné spaliny. Zde popsaný běžný hvozdový komín v sobě tedy integroval dvě funkce – odvod vlhkého vzduchu ze sušeného sladu a odtah spalin z topeniště.

93


94


Ne vždy musel hvozdový komín sloužit sladovně. Princip hvozdu využívaly i sušárny chmele (např. v Domoušicích, Dubé či Chlumčanech). Jako architektonicky vyvedenou kuriozitu nelze nezmínit sušárnu chmele v Žatci-Trnovanech, kde dva hvozdy korunuje jedna plechová věžička. Výjimkou nebyly sladovny, které měly vícero hvozdů vedle sebe. To pak hvozdové komíny tvořily působivé skupiny o čtyřech a více komínech. Jedinečná První pražská sladovna v Podbabě měla devět komínů. Do demolice v roce 2007 se jich dochovalo pět. Šestice hvozdových komínů je dodnes k vidění ve sladovně plzeňského pivovaru Prazdroj.

95

↑ Soubor hvozdů v První pražské sladovně v pražské Podbabě, 2007

↖ Hvozdové komíny s bábou v třeboňském Schwarzenbergském pivovaru, 2013

↙ Hvozdový komín s kloboukem pana starého v pivovaru v Hostomicích pod Brdy, 2011

↓ Pohled z horní lísky do kupole hvozdu a na poničenou puklici v pivovaru v Doksanech, 2006


Tovární komíny s vodojemy

96

Tovární komíny s rezervoáry jsou po technické a architektonické stránce zajímavou a ojedinělou typologickou skupinou. Jedná se prakticky o standardní komín, jen na jeho dřík byla buď při výstavbě, nebo i dodatečně, osazena nádrž na vodu, výjimečně i na jinou látku (např. dehet). Dochází tak k nápaditému rozšíření o další funkci, kdy nádrž slouží příslušnému průmyslovému areálu pro zásobování užitkovou vodou. Rezervoár dokonce přispívá k vyšší stabilitě komína s ohledem na zatížení větrem, přičemž přitížení od vodojemu není proti vlastní tíze komína až tak významné. S myšlenkou umístit nádrž na těleso komína poprvé přišel profesor Otto Intze z Cách v osmdesátých letech 19. století.212 Z Německa se pak rozšířila jejich výstavba i na naše území, přičemž tyto první nádrže byly ocelové (takzvaný Intzeho typ), později se pro jejich náchylnost ke korozi začaly užívat rezervoáry železobetonové.213 Stavba továrních komínů byl specifický obor s náročnými podmínkami pro výstavbu, a komíny s vodojemem se staly vrcholným dokladem umu komínářských firem. V dobových inzerátech těchto společností v první polovině 20. století se tak tyto stavby velice často objevovaly jako symbol oboru podnikání. Na našem území je dosud doloženo přibližně šedesát takovýchto komínů, dodnes se jich dochovalo jen 21.214 Významnou část z nich postavili v průběhu padesátileté historie těchto zajímavých staveb Fischerové z Letek.  Nejvyšším známým komínem s rezervoárem byl u nás 100 metrů vysoký komín spalovny v pražských Vysočanech se světlostí v koruně 4,5 metru s nádrží o objemu 200 m 3. 215 Jeho výstavba byla zahájena v roce 1931,216 zbořen byl společně s ostatními budovami v roce 2003, na jeho místě dnes stojí bytové domy. Současný primát pak drží komín bývalé mechanické tkalcovny a tiskárny látek Josefa Sochora → 21, který je z těch současných nejen nejvyšší, ale má i největší objem rezervoáru. Oba komíny postavila společnost Ing. V. Fischer a spol. Těmito komíny se v  letech 2013–2015 zabývá projekt ministerstva kultury – program aplikovaného výzkumu a vývoje národní a kulturní identity (NAKI) – Dokumentace, pasportizace, archivace a návrhy konverzí komínových vodojemů jako ohrožené skupiny památek industriálního dědictví na území České republiky, jehož je autor této publikace hlavním řešitelem. Výstupem z projektu bude mimo jiné samostatná kniha věnovaná právě těmto významným a unikátním technickým stavbám.

212

William Wallace Christie,

Chimney Design and Theory : A Book for Engineers and Architects, New York 1899, s. 128. 213

Antonín Klír – František

Klokner, Technický průvodce pro inženýry a stavitele. Sešit sedmý. Stavitelství vodní, II. část. Vodárenství, Praha, 1923, s. 134–135; Rudolf Kukač, Železobetonové reservoiry na továrních komínech, Zprávy veřejné služby technické II, 1920, č. 10, s. 243–244. 214

Martin Vonka – Robert Kořínek,

Dokumentace, pasportizace a návrhy nového využití továrních komínů s vodojemy, Vodohospodářské technicko-ekonomické informace LV, 2013, č. 5, s. 4–7. 215

Vladimír Holeček, Pražská

spalovna odpadků ve Vysočanech a s ní související sběr a odvoz pevných odpadků z domácností a živnostenských závodů, 1934. 216

První stometrový komín v Praze,

Národní listy LXXI, 1931, č. 244, 6. 9., příloha, s. 3.


97

↖ Jeden z nejstarších komínů s vodojemem u nás – přádelna Ignaze Seidla & spol. v Sudkově, 2013

↑ Komín s dodatečně osazeným vodojemem o objemu 150 m3 ve šroubárnách v Libčicích nad Vltavou, 2013

← Uvnitř komínového vodojemu strojíren Breitfeld-Daněk a spol. ve Slaném, 2013


98


Poruchy a sanace

99


Šťastný pád z výše 20 metrů. Ze Strakonic se sděluje : V minulých dnech vymetal zde 16letý učeň kominického mistra Sýkory tovární komín, při čemž vytrhla se ze zdi kramle, po které se učeň vzhůru šplhal. S výše 20 metrů spadl nebožák k zemi a zůstal ležeti v bezvědomí. Byl odnesen do nemocnice, kdež shledáno, že má nohy zdravé a že kromě několika odřenin, jež při pádu utrpěl, hůře si neublížil. Národní politika XXI, 1903, č. 30, 30. 1., s. 5.

100


Tovární komíny, stejně jako jiné budovy, vyžadují údržbu a opravy v takovém rozsahu, aby se nestaly případnou hrozbou jak pro sebe, tak i pro své okolí. V následujícím textu se zaměříme na staré zděné a již nefunkční komíny s cílem jejich zachování pro příští generace. Tato kapitola si nedělá ambice suplovat služby odborných firem, ale pouze dát orientační a základní představu o běžných poruchách a sanačních postupech, s nimiž se majitelé mohou setkat. Komín je stavba exponovaná zátěží ze všech stran. Vně útočí vítr, déšť, mráz, blesky, zevnitř působily v minulosti agresivní spaliny – a to vše se podepsalo a podepisuje na stavu jejich konstrukce. U funkčních komínů platí, že pokud se pravidelně provádí kontroly a opravy, tak nevykazují zpravidla zásadnější poruchy. Zvláště původní zdroje na tuhá paliva byly ke komínům ohleduplné. Při náběhu takového zdroje se komín pomalu zahříval bez teplotních rázů a vysoká teplota spalin nedovolila, aby v komíně kondenzovaly. Jsou ale případy, kdy byl původní parní kotel nahrazen zdrojem moderním, například kotlem na zemní plyn, ze kterého vycházely spaliny o nízkých teplotách. Ty pak v tělese komína kondenzovaly, což by samo o sobě nevadilo, kdyby byl komín opatřen nerezovým ochranným pouzdrem (vložkou). Ne vždy se však takto upravil – u nevyvložkovaného komína kondenzát způsoboval provlhání zdiva, které začalo degradovat. Naštěstí se s tímto nešvarem můžeme dnes setkat již minimálně, a komíny bývají při přechodu na nové zdroje řádně opatřeny vložkou. Stále tu ale máme takové, které si tímto nešetrným způsobem užívání prošly a jejich osud nezřídka končí demolicí. Pokud je komín odstaven a je rozhodnuto, že zůstane zachován, tak je vhodné ho bez odkladu ošetřit a zakonzervovat. Ideální je začít stavebně technickým a vizuálním průzkumem, na jehož základě bývají navrženy konkrétní kroky oprav a sanačních zásahů tak, aby mohl komín spo-

101


← Náletová zeleň na dříku komína tkalcovny, skárny a šlichtovny Adolfa Pietschmanna ve Šluknově, 2007

↓ Silně poškozená hlavice komína pily v Bělé pod Bezdězem, 2013

↘ Koruna komína bez ztužujícího věnce Pekárny a skladiště Dělnického spotřebního spolku v Teplicích-Trnovanech, 2013

102

lehlivě plnit požadavky na něj kladené v průběhu jeho další etapy života. Toto ideální východisko ale nastane málokdy. Většina komínů chátrá i desítky let, ať už v rámci funkčního areálu, kde se nedostávají finanční prostředky na věc, která nepřináší zisk, nebo v areálech opuštěných. Naštěstí i tak jsou staré zděné komíny velice trvanlivé. „Velmi zřídka se stává, že je nutno komín zbourati pro jeho znehodnocení stářím, ale bourají se komíny, které továrně nevyhovují svou velikostí, při rozšíření kotelen, komíny nevhodně situované a pak poškozené výbuchem plynů, trhavinami a eventuálně bleskem.“ 217 Kvality komínů jsou prověřeny i historií – často přestály i polovinu století bez jakékoliv údržby, za války přežily případné bombardování či průstřely od tanků. Takovéto komíny sice stojí a jejich stabilita není ohrožena, ale i tak představují možné nebezpečí pro své okolí tím, že z nich mohou odpadávat přinejmenším povrchové vrstvy.

217

K. Rach – K. Fischer – Fr. Knop,

Konstrukce továrních komínů, Praha, nedatováno, nestránkováno.


Mezi nejčastější poruchy zděných komínů lze uvést : – degradované zdivo po účincích povětrnosti (vnější povrchy) a spalin (vnitřní povrch), nejčastěji hlava komína a sokly, – zvětralé nebo chybějící pojivo (malta), – odlupování čílek cihel (povrchových vrstev zdiva), – trhliny různého charakteru, – náletová zeleň, – vyhnutí dříku ze svislé osy, – výkvěty,218 – poškození po úderu blesku, – koroze a uvolnění ocelových výstrojí – ocelové pasy, stupadla, hromosvod. Podívejme se na časté a obvyklé poruchy a způsob jejich řešení blíže. Velice častým místem závad je horní úsek komína, kde je tloušťka stěny nejtenčí. Tato část byla vždy extrémně namáhaná. Zdivo – tedy cihly s pojivem – mohou být zvětralé a lze se setkat i s případy, kdy pojivo naprosto zmizelo, a cihly jsou jen volně loženy a drží vlastní tíhou. Bohužel častým způsobem nápravy je ubourání těchto horních partií až na zdravé zdivo, kde se pak vybetonuje ztužující věnec. Toto řešení je sice praktické a nejlevnější, ale komín přichází o to nejcennější – o svůj původní vzhled, zvláště pokud byl ukončen masivní ozdobnou hlavou. Estetický vjem z komína sice může být i nadále poutavý, ale je to zákrok, který narušuje původní proporce a intaktnost hmoty. Nutno ale říci, že podobné zásahy do vizuální podoby se z funkčních důvodů děly od nepaměti. Ty především souvisely se změnami během provozu, při kterých se komíny například zvyšovaly. Bylo běžné, že po změně parametrů kotelny (kotel s vyšším výkonem, změna paliva) komín svo-

218

Josef Matějka, Výkvěty na

továrních komínech, Stavivo XX, 1939, č. 19, s. 312–313.

103


jí výškou nevyhovoval, a tak se buď navyšoval, nebo zbořil, a postavil se komín nový a vyšší.219 Toto nastavování můžeme dodnes pozorovat u mnoha komínů, velice často je to patrné na první pohled – například na osmibokém dříku se vyskytují nastavované části z radiálek. Tyto změny ale nastávaly i v případě, že došlo ke změně okolní zástavby – to aby noví obyvatelé nebyli kouřem obtěžováni. Při sanacích je vždy nanejvýš vhodné řádně prozkoumat původní a nepůvodní konstrukce a také zvážit možnost zachovat komín v jeho originální podobě – to je důležité zejména v případě, když má zůstat stát jako upomínka na průmyslové místo. Vzorové opravy (nejen horních partií) si je možno prohlédnout například v pražské Battistově cihelně (oprava v roce 2005), ve znovuobnoveném lobečském pivovaru (2011), v bývalých libereckých Městských lázních (2012) a v pivovaru v Plasech (2013).  U odstavených komínů je nutné snížit na minimum množství srážkové vody, která se dostává do jeho interiéru. Ideálním řešením je jeho zastřešení. A aby mohla volně odcházet pryč vlhkost uzavřená ve zdivu nebo ta, která se tam dostane náhodou i jinak, tak se musí vytvořit větrací otvory ve stříšce a pro nasávání vzduchu se zprůchodní kouřový kanál nebo bývalý revizní otvor.

104

219

Už při objednávce se mohl

továrník vyjádřit, zda chce komín postavit s možností budoucího navýšení.


← Vzorně opravené komíny v lobečském pivovaru, 2012

↙ Navyšování komína za provozu v továrně na celulózu v Českém Krumlově, 1906

↓ Nastavěný oktogonální dřík částí z komínovek v panském lihovaru v Třebíči-Podklášteří, 2005

Velice častým jevem je degradace povrchových vrstev zdiva, odlupování čílek cihel a vymílání pojiva z jednotlivých spár zdiva. V takovýchto případech se nejčastěji odstraní poškozené části, spáry se vyčistí, povrch se mechanicky očistí a vše se nově vyspraví a zaspáruje. Takováto řešení jsou nutná nejen pro komín, ale i jeho okolí. Jakákoliv odpadlá část komína může snadno způsobit zranění kolemjdoucích osob. Například v Helsinkách jsou pro ochranu veřejnosti populární drátěné límce obepínající dřík v několika metrech nad zemí, které mají zachycovat případné padající elementy z tělesa komína. U mnoha komínů jsou tyto sítě prázdné, ale občas se někde nějaký kus cihly najde. Toto ale samozřejmě není to nejsprávnější řešení, vždy je nutné odhalit příčinu a zamezit další degradaci zdiva. Těleso komína je možné i natřít ochranným nátěrem. Ten však vesměs bohužel ničí líbivou původní texturu zdiva, ale zase dobře chrání konstrukci před povětrnostními vlivy, umožňuje mu dýchat, a prodlužuje tak i životnost konstrukce. Odstín nátěru je dobré volit s rozmyslem, neboť je možno vidět mnoho realizací v nevhodně zvolených odstínech sytě červené, zelené, modré, aj. Takového netradiční zabarvení lze pochopit snad jen v situaci, kdy se komín podílí na grafické identitě firmy, nebo je součástí uměleckých ambicí. Na narušení původní textury zdiva je nutné myslet

105


106

i u opravy cihel a spár. Důkladnější řešení si pak obzvláště vyžadují ty případy, do kterých vstupuje svojí kompetencí památková ochrana. Oprava povrchů je samozřejmě nutná i uvnitř komína. I zde může být zdivo narušeno, nebo dokonce oslabeno – zvenku tyto poruchy často neodhalíme, proto je nutné provést ohledání nitra komína. U řady komínů lze pozorovat vychýlení dříku ze svislé osy. Ve většině současných případů se komín vyhne vlivem vymílání ložných spár cihel. Pokud se komín pravidelně neudržuje, pak dochází působením větru a deště k degradaci cihel a malty, a začne se naklánět – logicky tím směrem, odkud větry převážně vanou. Pokud je komín vyhnutý ze své osy po celé výšce, tak pravděpodobně došlo k nerovnoměrnému poklesu základů. Tato porucha se může velmi výjimečně stát samovolně nějakým děním v podloží, anebo nastane spíše řízeně, např. vlivem přístavby těsně u komína, která mimostředně zatíží základy. Byť některá vyhnutí mohou působit nebezpečně a lze nabýt dojmu, že komín spadne každou chvíli, nemusí se jednat o akutní hrozbu. Historicky jsou doloženy případy, kdy komíny byly a jsou ohnuté desítky let. Rozhodně není ale dobré odkládat nápravu – existují různé metody k narovnání, v horším případě se ohnutá část zboří. Vždy je ale nutné odhalit příčinu, než se podniknou potřebné kroky vedoucí k nápravě. To se týká i trhlin, které se ve zdivu komínů hojně vyskytují. Jejich příčiny jsou různé, mohly vzniknout kdysi od namáhání z teploty spalin, po zásahu bleskem, apod. Vždy je potřeba si je nechat prověřit odbornou firmou, která analyzuje jejich příčinu, a dle toho navrhne konkrétní sanační zásah. Vždy se ale trhliny zaspárují vhodným materiálem a dle potřeby stáhnou ocelovými pasy.

↖ Degradace zdiva komína lihovaru v Myslibořicích, 2008

↑ Odpadávání povrchových vrstev komína cihelny v Podlažicích, 2007

↗ Vychýlení dříku ze své osy a deformace zámků obručí komína oceláren v Hrádku u Rokycan, 2008

↓ Urezlé stahovací pasy zachycené o kotvy hromosvodu na komíně cihelny v Ctidružicích, 2006

↘ Poškození komína cihelny v Černovicích po zásahu bleskem, 2010


107


108

Povětrnostními vlivy trpí také ocelová výstroj komína. Zvláště v místech, kde se drží voda – usazení stupadel ve zdivu, nebo v místech, kde jsou osazeny ocelové stahovací obruče. Jejich horní líc by měl být opatřen cementovou stříškou, která zabrání vnikání dešťové vody pod ocelový pas. U neudržovaných pasů se může stát, že obruč praskne. Pádu na zem naštěstí zabrání častokrát kotvení hromosvodu, které obruč zachytí. Výše byly zmíněny různé základní poruchy, nicméně pokud stojí majitel před rozhodnutím, zda komín zachovat, či ne, tak často vychází z ekonomického hlediska. Oprava a zachování komína sice vyžaduje investice, peníze je ale potřeba vynaložit i na demolici. A ta právě nepatří mezi nejlevnější, zvláště když velmi zásadní položku v rozpočtu demolice tvoří skládkování sutě. Velkou část zdiva lze sice recyklovat a uplatnit v jiné oblasti stavebnictví, ale je tu ještě ta část cihelného materiálu, která přicházela do styku se škodlivými spalinami. Po rozboru tak snadno může být tato část zařazena do kategorie nebezpečného odpadu, a likvidace podléhá povinnosti předat jej k využití, nebo odstranění pouze oprávněným osobám.220 V praxi to znamená kontaminované zdivo umístit na skládku za cenu řádově tisíců korun za tunu. Není pak divu, že některé komíny se zlikvidují jen částečně a velice kuriózním způsobem – shora se odbourává ručně a suť se hází do nitra. Až ubourané zdivo zcela zaplní vnitřek komína, tak se skončí a problém je odložen na neurčito. Mezi typické a velice rozšířené zděné tovární komíny u nás patří ty s  výškou 20 až 30 metrů s hmotností 100 až 150 tun. Demolice takovýchto komínů, včetně odvozu kontaminovaného zdiva v kategorii nebezpečný odpad na skládku, se může pohybovat v částkách od desítek tisíc až po statisíce korun – je to velice individuální a právě odvislé od množství nebezpečného odpadu. A jejich základní sanace, oprava a zakonzervování se pak může pohybovat v prakticky podobných částkách, ba v mnoha případech i nižších.221 Co se ale nedá penězi vyjádřit, je hodnota, kterou zachovalý komín vnáší do místa. Oprava oktogonálního komína lobečského pivovaru (výška 20 metrů), která zahrnovala sanaci zdiva, kompletní přezdění hlavice, úpravu povrchů, vyspárování a osazení stahovacích pasů, stála celkem 194 tisíc Kč bez DPH, přičemž z toho 40 % nákladů tvořilo lešení.222 V  pivovaru Plasy mají komín z radiálních cihel o výšce 25 metrů a jeho sanace obnášela přezdění hlavice (cca 1,5 metru výšky), její zakrytí, oplechování a vytvoření větracího komínku, kontrolu a omytí vnějších povrchů dříku, vyspárování potřebných míst a ošetření ocelové výstroje. Oprava komína tvořila jen dílčí část rozsáhlé rekonstrukce celého pivovaru a jeho nabídková cena byla vyčíslena jako jedna z položek ve výši 100 tisíc Kč bez DPH.223

220

Zákon č. 185/2001 Sb. o odpadech

a o změně některých dalších zákonů, v platném znění.

221

Dle laskavého sdělení Tomáše

Slámy.

222

Dle laskavého sdělení Pavla

Prouzy. 223

Dle laskavého sdělení Pavla

Kodery. Velice zajímavé ukázky sanací starých komínů v Německu jsou uvedeny v publikaci Historische Industrieschornsteine, Richtlinie für die Erhaltung der Bausubstanz, Düsseldorf 1999.


109

↑ Oprava komína v lihovaru v Nemyšli, 2009


110


Nové využití

111


Vysoký tovární komín je něčím více nežli kusem zdiva. Působí životem, je chlebem lidí, když kouří, a bývá smutným znamením hladu a bídy při nezaměstnanosti. Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 298, 13. 6., s. 2.

112


Hodnoty, ochrana a zachování průmyslových vertikál

V České republice je značné, stěží vyčíslitelné množství továrních komínů, které již dávno pozbyly svého původního účelu. Takové nalezneme nejen v nefunkčních nebo opuštěných továrnách, ale i v těch dosud provozovaných. Majitel je pak vždy postaven před otázku, co s ním. Jako první řešení se pochopitelně nabízí demolice, jenže ta není nejlevnější a často majitele odradí – zvláště když komín nejeví výrazné známky poruch. Proto jsou komíny nezřídka ponechány ladem, jejich osud bývá nejistý a mnohdy determinovaný náhodou. Majitelé jsou čas od času vystaveni nabídkám různých firem, které nabízejí opravu a zakonzervování, jiné zase demolici – záleží, která firma se zrovna ozve jako první. Nejednou do rozhodování vstoupí i provozovatel mobilních sítí, který vysoké konstrukce potřebuje pro šíření svého signálu, a takový komín v městské zástavbě je pro něj víc než vhodný. Je pravda, že z ryze ekonomického hlediska je demolice jednorázovou investicí, a naopak zachování komína si bude trvale žádat další provozní náklady. Na tuto situaci ale nelze nahlížet jen tímto pragmatickým pohledem. Komíny jsou zajímavé z  mnoha hledisek, a to technického, konstrukčního, architektonického, mají svou historii, jsou přímo spjaty s mnoha lidskými osudy. Zatímco hodnota architektonická a historická může být patrná na první pohled, tak ostatní hodnoty mohou být skryty i po hlubším bádání. Každý komín, i ten vizuálně méně líbivý, je nositelem nějakého příběhu a je na nás, abychom jej odhalili a posoudili jeho význam. Ochrana a nějaký nový (a hlavně vhodný) způsob využití by tak měl být ekonomickým kritériím nadřazen. Každou demolici je nutné jako nekonstruktivní řešení řádně zvážit, po likvidaci komína může území

113


114

devalvovat a vznikne nevratná ztráta. Komín je dokladem průmyslové historie místa a jako zpravidla nejviditelnější část na to dokáže účinně a silně upozornit. Již nekouřící vertikály jsou po dlouhá léta součástí našeho prostředí, navíc mají komíny vždy výraznou město- a krajinotvornou funkci a jsou rovněž orientačními body. A hlavně nikdy nebyly jen pouhou funkční konstrukcí, ale staly se součástí životního prostoru lidí, kteří na něm mimo jiné zanechávali v minulosti svoji stopu. V  průběhu doby se na komínech nashromáždily různé známky lidské činnosti a je vždy příjemné tyto relikty minulosti odhalovat a vnímat. V cihlách nalezneme nejen otisky rukou výrobců cihel, ale i různé podpisy, nápisy, datace, hesla, a to vše v různých výškách od paty až po hlavici. Z technické stavby se pak stává zajímavý nositel paměti. Snad nejosobitější komín s vyrytými nápisy je v pražské Libni, v bývalých nájemních dílnách Štrasburk. Zde se na dříku zvěčnily desítky lidí, přičemž jako první vyryl do cihly své jméno F. Smělý dne 3. 8. 1914. Další starý popsaný komín s podpisy z druhé poloviny 20. století se nachází v areálu bývalého ČKD ve Slaném. Mezi kuriózní nápisy vepsané do těla komínů patří též : Kryse roku 1932–33 (Poldi, Kladno), Pozor šichta (továrna na obuv, Mnichovo Hradiště), Táhal, Řezáč, Gaus 1968 za SSSR okupace (elektrárna dolu Schoeller, Libušín). Nepublikovatelný sprostý grafický symbol s hanlivým textem (včetně hrubky) je k vidění na komíně s vodojemem v České Skalici. Některé nápisy bývaly natřené jen barvou, a tak měly omezenou dobu životnosti – zvláště dosti odvážný nápis Husák je vůl! z roku 1969 na (v roce 2005 zbořeném) komíně bývalé Textilany v Liberci. Továrny a komíny vytvořili lidé. A nyní jsme v době, kdy tyto nefunkční stavby utváří naopak člověka. Jsou v našem

↗ Hyzditel panaromatu, nebo cenný relikt doby?, 2005

↓ „Kniha návštěv“ na dříku komína nájemních dílen Štrasburk v pražské Libni, 2005


životním prostoru, působí na nás, evokují různé pocity a ovlivňují náš pohyb a pobyt v daném místě. Tato interakce může být v mnoha ohledech nejen pozitivní, ale i negativní, neutrální, či lhostejná – je to individuální. Častokrát se lze setkat i s lidmi, kteří komíny ve svém prostředí vůbec nevnímají. Což je vůbec paradox s ohledem na to, jak bývají dominantní. Pak je skupina lidí, kteří v komínech vidí nadále symbol znečištění, nevkusu a hyzditele městských panoramat. Navíc stále žije ještě generace lidí, která má v živé paměti špinavé košile, saze na tvářích a poničený lak u auta. Tovární komíny jsou autentičtí svědci naší průmyslové podnikavosti, technického rozvoje a blahobytu a pro příští generace je třeba uchovat tyto nositele industriální paměti. Našim potomkům musí být umožněno a přáno obdivovat a vnímat tento odkaz průmyslové revoluce, který se tak významným způsobem vryl do naší krajiny, lidských vzpomínek a uměleckých děl. Důvody vedoucí k zachování daného komína mohou být různé – počínaje individuálními, subjektivními a veřejného zájmu konče. Jeden z legislativně podložených způsobů ochrany je statut nemovité kulturní památky. Toho požívá u nás několik desítek komínů, a to buď samostatně, nebo častěji s  dalšími budovami, neboť dokázaly dílčím způsobem naplnit požadavky zákona o památkové péči. Ten za kulturní památky prohlašuje ty stavby, které jsou „významnými doklady historického vývoje, životního způsobu a prostředí společnosti od nejstarších dob do současnosti, jako projevy tvůrčích schopností a práce člověka z nejrůznějších oborů lidské činnosti, pro jejich hodnoty revoluční, historické, umělecké, vědecké a technické,“ a „které mají přímý vztah k významným osobnostem a historickým událostem“.224

115

224

Zákon ČNR č. 20/1987 Sb.,

o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů.


116

Pohledem do databáze kulturních památek si ukažme několik z nich: Akciový pivovar v pražských Nuslích (číslo rejstříku 100122), Zlíchovský lihovar na pražském Smíchově (54858/1-2286), komínový vodojem v areálu automobilky Praga v pražských Vysočanech (100231), Švejdova cihelna v Lysé nad Labem (100046), uhelný důl Julius III v Litvínově-Záluží (51076/5-5909), cukrovar v Židlochovicích (102855), Grauerův lihovar v Ostravě-Svinově (102914), městská cihelna v Olomouci-Slavoníně (14532/8-2686) → 05, parostrojní pivovar v Lobči (103535), městská elektrárna v pražských Holešovicích (21855/1-2321) → 10, Battistova cihelna v pražských Ďáblicích (11261/1-2243), Schmiedova cihelna ve Štítech (102327), plzeňský pivovar Světovar (102901), Společenský pivovar pražských sládků v Braníku (44370/1-1877) → 11, Piettova papírna v Plzni (104998), aj. V roce 2010 byla památková ochrana sejmuta ze dvou komínů – hlubinného uhelného dolu Jindřich v Karviné-Dolech (49084/8-4013) → 09 a strojírny ČKD v pražských Vysočanech (100225, zbořen již roku 2003).225

↖ Kulturní památka – Akciový pivovar v pražských Nuslích a jeho tři komíny, 2012

→ Třídírna dolu Prokop ve Vilémově-Zahořanech (od roku 2012 stojí jen komín), 2008

225

MonumNet, Nemovité památky,

Národní památkový ústav, monumnet.npu.cz.


Co je ale nutné dodat – to, že nějaký komín není kulturní památkou, neznamená, že je nehodnotný, či jinak nezajímavý a že nemá smysl jej chránit. Spousta něčím výjimečných komínů památkové ochraně zatím uniká. Zajímavé způsoby ochrany lze sledovat v zahraničí – například ve Francii a Španělsku. Francouzské město Roubaix bývalo světovou metropolí v textilním odvětví, a také zvané městem tisíce komínů. Realita byla ale dle současného poznání odlišná – v plném rozkvětu města se nacházelo na jeho území prý jen 400 komínů, z nichž se dodnes dochovaly necelé čtyři desítky. Ty jsou součástí tzv. ochranného pásma architektonického, urbanistického a krajinného dědictví (ZPPAUP), čímž se jim dostává statutu chráněné památky.226 Ve Španělsku jsou zase v rámci Valencijského společenství ze zákona podle určitých pravidel chráněny po boku tradičních historických městských jader mimo jiné i zděné tovární komíny postavené před rokem 1940.227 Obec Ceutí zvolila odlišný, ale příkladný postup – založila muzeum konzervace a vyčlenila nemalou částku na obnovu a zachování místních průmyslových komínů.228 Co ale k ochraně komínů může nejvíce přispět, je zájem a snaha majitelů, odborů památkové péče, občanů a místních komunit. Nicméně v naší republice chybí výraznější společenská poptávka po jejich zachování – alespoň ne veřejně vyřčená. Někdy kupodivu pomůže i málo – stačí projevit zájem o zachování vertikály, napsat majiteli či jinak zveřejnit své názory. Tímto způsobem byl například zachráněn výjimečný komín s rezervoárem na vodu u třídírny uhlí ve Vilémově-Zahořanech. Starostovi stačilo poukázat na kvality komína a ten jej zachoval, byť budovy třídírny nechal kvůli statice a ekologické zátěži v roce 2008 zbořit.

226

Congreso Europeo sobre

Chimeneas (y III): Roubaix y Peñarroya. Dos modelos opuestos de conservación de chimeneas, La Maquinilla, lamaquinilla.blogspot.com. 227

Ley 4/1998, de 11 de junio,

de la Generalitat Valenciana, del Patrimonio Cultural Valenciano. 228

Pedro L. Cascales López, Las

chimeneas industriales de Alcantarilla, Alcantarilla 2001, s. 6.

117


118

Netečný přístup ke komínům bohužel převládá u stavebníků, resp. developerů. Komín berou nesentimentálně jako materiálovou obálku a pomíjejí, či, snad i záměrně, odsouvají do pozadí jeho historicko-kulturní a technickou hodnotu, která ovlivňuje charakter a atmosféru místa. A pokud si hodnotu komína uvědomují, pak není samozřejmostí, že s ním umí ve svých projektech vhodně pracovat. Samozřejmě je tu i ekonomická stránka věci. Dnešní developerské projekty jsou optimalizovány na co největší ekonomické zužitkování parcely, a zde nemusí být pro tradiční hodnoty místo. Bohužel až příliš často jsme svědky promarněných příležitostí při budování nových staveb na parcelách po průmyslových areálech. Výstavbou na očištěném brownfieldu je smazána historie místa, všechny identifikátory doby jsou v tu chvíli pryč. Začíná se psát nová kapitola místa, která však nenavazuje na jeho kulturně historický odkaz. Podívejme se na dva takové případy. V roce 2007 se začala bourat v pražském Karlíně jedna z nejstarších pražských strojíren, tzv. Rustonka. Zůstala jen kotelna s  komínem a developer ji veřejně vyobrazoval ve svých plánovaných vizualizacích jako součást nové výstavby. Nicméně tento veřejný slib byl porušen a cenné pozůstatky Rustonky byly během dvou dnů na přelomu února a března roku 2014 odstraněny. Komín se mohl stát velice silným místním symbolem významné průmyslové historie, ale nově plánované budovy s názvem Rustonka, vtisknutým do fasády, jsou jen výsměchem.

↓ Demolice kotelny strojírny Rustonka v pražském Karlíně, 2014


Druhou promarněnou příležitostí jsou pražské Hlubočepy. Ve zdejším Prokopském údolí byla postavena řada vápenek, cementáren a také továrna na výrobu a zpracování kyseliny uhličité (později Technoplyn) firmy Bárta & Tichý – a právě její komín zde zbyl jako poslední z celkového počtu asi deseti. 45 metrů vysoký komín, postavený firmou Ant. Dvořák a K. Fischer v roce 1899, se již dávno stal s chátrající továrnou přirozenou součástí Prokopského údolí a po boku nedalekého Pražského Semmeringu mohl být vítaným průmyslovým symbolem. Vše bylo ale v roce 2013 zbořeno a místo zaplní rezidenční výstavba. Dobrou zprávou je skutečnost, že existuje řada prozíravých majitelů, správců, investorů a architektů, kteří si cennost komínů uvědomují a udělají pro ně vše, co je v jejich silách. Ti pragmatičtější jsou si navíc vědomi, že mohou případně přinést buď hned, či někdy v budoucnu ekonomický benefit jako nosič reklamy či telekomunikačních zařízení. Ve světě můžeme sledovat celou řadu aktivit na záchranu komínů, kdy se především místní komunity staví veřejně za své vertikály, které chtějí zachovat a navrhují nové využití. U nás dosud žádná taková masová aktivita nebyla zaznamenána. Tím zde nemyslíme činnost kompetentních profesionálů (např. památkářů), ale především aktivity dobrovolné, zájmové či patriotské, jejichž role je nezastupitelná a s nezanedbatelných vlivem. V minulosti lze dohledat několik pokusů o záchranu – např. petice či otevřené dopisy starostům, majitelům a návrhy na prohlášení za kulturní památku (např. komín cihelny v Močovicích, dolu Julius v Zastávce a Klotzovy cihelny v Plzni 1-Bolevci). Podívejme se ale do zahraničí, kde je doloženo několik poměrně zajímavých záchranných aktivit. Navážeme na dřívější zmínku o dvou rekordních komínech v Montaně nazývaných Big Stack a Anaconda Smelter Stack. U obou objektů hutě zanikly a pod tlakem plánovaných demolic se pro jejich záchranu záhy zformovaly místní skupiny. Pro záchranu Big Stack v Great Falls vznikla iniciativa Save our Stack, která skončila ale neúspěchem, a komín byl za účasti 40 000 (!) diváků 18. září 1982 odstřelen.229 Aktivisty mohl alespoň trochu škodolibě těšit pocit, že se komín nevzdal snadno – po odstřelu zůstal z jedné poloviny stát a zkáza byla dokončena až na druhý pokus.230 Po vzoru Great Falls se o rok později v Anacondě vytvořila skupina Anacondans to Preserve the Stack, která chtěla masivní komín uchovat jako památku na místní těžní a hutní průmysl.231 Plánům sdružení se dostalo veliké podpory a několikaleté usilovné snahy vyústily v roce 1986 k vyhlášení státního parku Anaconda Smelter Stack State Park, čímž byl komín, mimo jiné vyobrazený na jedné vitráži v místním kostele, zachráněn. Přímý přístup k němu je ale bohužel omezený, půda je v důsledku činnosti hutí nadále zamořena a údajně hrozí pád cihel. Proto dva kilometry od něj vznikla vyhlídková zóna, kde jsou umístěny informace o huti a rekordní stavbě,

119

229

Paula Wilmot, An Era Crashes to

the Ground, Great Falls Tribune, 18. 9. 2002, www.greatfallstribune.com. 230

Demolition Crew Finds Stack

Made of Stern Stuff, Eugene Register-Guard CXV, 1982, č. 331, 19. 9., s. 16A. 231

Residents Hope to Save Stack

from Demolition, The Spokesman-Review C, 1983, č. 289, 3. 3., s. 6.


120

a hlavně je tam umístěn vyzděný model koruny komína v měřítku 1 : 1. Pohled na nízkou zídku simulující obrys vrcholu s obvodem necelých 60 metrů a na v dáli stojící komín poskytuje působivé srovnání.232 Další zápas o osud komína se odehrál v Austrálii. Ve městě Port Kembla (předměstí města Wollongong) byl v  roce 1965 postaven železobetonový komín pro měďné hutě. Po jeho odstavení začaly přípravy na jeho demolici. V této době se zformovala skupina Stack 360, která si kladla za cíl zastavit demolici významné místní dominanty a udělat z komína turistickou atrakci. Navrhla alternativní využití v podobě rozhledny, ze které by bylo možné navíc provozovat dobrodružné sportovní aktivity, jako například běh po dříku na laně směrem dolů. V rámci své činnosti komín umělecky nasvítili po celé jeho výšce a různými barevnými motivy (a doplněným textem Save me!!) chtěli demonstrovat krásu tohoto úžasného kousku historie a dostat do povědomí veřejnosti možný potenciál komína.233 Šéf Stack 360 Geoff Stuart přirovnal význam komína ke slavnému australskému mostu : „ . . . komín znamená pro Wollongong to samé co Harbour Bridge pro Sydney.“ Přestože komín zamořoval své okolí jedy z huti, tak na různých fórech podporovali místní lidé myšlenku jej zachovat: „Zbořit tuto úžasnou regionální a národní ikonu by mělo být trestné, komín by měl být památkově chráněný.“ 234 Zorganizovali i petici za jeho záchranu, ale nic nepomohlo, a komín byl 20. února 2014 za účasti tisíců lidí odstřelen.235 Zajímavou paralelu u podobně významného místního monumentu můžeme najít ve španělském městě Malaga. Zde, přímo na středomořském pobřeží, fungovala huť s nejvyšším komínem v regionu, postaveným v roce 1923. Ten byl ale společně s dalšími dvanácti komíny v roce 2006 zařazen městskou radou do katalogu chráněných průmyslových komínů města. To jim poskytlo ochranu před případnou demolicí a umožnilo jejich zapojení do funkčních městských struktur. 96 metrů vysoký komín huti byl v letech 2006–2008 opraven a nyní tvoří impozantní dominantu pobřeží s tím, že přímo kolem něj vede promenáda. Lze i nahlédnout do nitra komína, kde je vidět z vrcholu zavěšené kyvadlo sloužící pro monitorování případné výchylky konstrukce z osy.236 Místním obyvatelům byl komín mimo jiné znám i romantickým příběhem, kdy jistý mládenec José Carlos Selva vyznal prostřednictvím jeho dříku lásku své přítelkyni. Jedné noci roku 1993 chtěl napsat na komín velkými písmeny nápis Mónica, te quiero (Moniko, miluji tě), ale došla mu barva, takže se omezil jen na jméno své vyvolené. I tak vyznání zapůsobilo, vzali se, mají dvě děti, a komín navíc dostal jméno – Mónica.237

232

Bode J. Morin, Reflection,

Refraction, and Rejection: Copper Smelting Heritage and the Execution of Environmental Policy (disertační práce, Michigan Technological University 2009, s. 296–297.

233

Lightsounds Strikes the Port

Kembla Stack, Lightsounds, www.lightsounds.com.au.

234

Justin Huntsdale, Stacks of

Frustration as Port Kembla Icon Tourist Plans Suffer Setback, ABC Illawarra, 5. 8. 2013, www.abc.net.au. 235

Angela Thompson, VIDEO:

Boom! Port Kembla Stack Comes Down, Illawarra Mercury, 20. 2. 2014, www.illawarramercury.com.au.

236

Francisco José Rodríguez Marín,

La restauración de la chimenea industrial de Los Guindos o el valor de representatividad de la arquitectura industrial, Isla de Arriarán: revista cultural y científica XXX, 2007, č. 30, s. 7–30. 237

La historia de la Chimenea

Mónica, Malaga en el corazón, www. malagaenelcorazon.com.


Přístupy k zachování

Typické tovární komíny jsou sice samostatně stojící, to ale neznamená, že je můžeme posuzovat izolovaně od ostatních průmyslových budov. Vždy je nutné je vnímat nejen v kontextu areálu, ale i z hlediska širších vztahů a platí pro ně stejná pravidla jako pro konverze průmyslových objektů obecně. Zachování již nepotřebných komínů pro budoucí generace sice není jednoduchý úkol, ale i tak uchopit tyto významné průmyslové vertikály a dát jim novou funkci není ve srovnání s konverzemi továren o mnoho složitější. V  souvislosti s  okolním kontextem se lze setkat v  základním principu s následujícími situacemi : – komín je zachován společně s továrnou (buď ještě v provozu, nebo mimo provoz), – komín je zachován pouze s  kotelnou, nebo příslušnou technologickou částí, – komín je ponechán jako jediná stavba z celého areálu. K těmto okolnostem ještě přistupuje způsob, jakým je vlastní těleso komína zachováno: – komín zůstává stát jako symbol průmyslové historie místa, – komín dostává navíc nepůvodní funkci, přičemž může dojít ke změně podoby, – zachová se jen torzo komína, – dochází k přesunu komína, nebo jeho části na jiné místo, – v minulosti zbořený komín je nahrazen více či méně věrnou kopií, či uměleckou atrapou jako reminiscencí. Zvolený způsob řešení se odvíjí od konkrétní situace, plánů a představ investora, invence architekta nebo požadavků třetích stran. Míra citlivosti přístupu by ale každopádně měla vždy respektovat hodnotu konkrétního komína a kontext, ve kterém se nachází. U komína méně hodnotného si lze dovolit navrhnout extrémnější či odvážnější řešení, naopak u komínů hodnotných bude nejspíš nejvhodnějším způsobem aplikovat konzervativnější přístupy respektující původní podobu a vazbu na okolí. Velice často stačí nechat komín jen tak, jak je, a už tím je dosaženo působivého efektu. Však je také komín nejviditelnější částí továrny a jako nositel silnější symboliky výrazněji nese paměť místa. U dalších způsobů zachování je to již složitější. Komín jako jednoúčelová stavba má omezenější možnosti nového využití. A jak je komín v zásadě jednoduchou konstrukcí, zabírající malou půdorysnou plochu, tak o to složitější je pro něj nalézt nějaký nový účel, funkci. To dokládají i existující příklady. Vyskytuje se velice málo komínů, které začaly sloužit i jinak, než jen jako stojící zakonzervovaná konstrukce odkazující na minulost. Vertikála stojící v původní podobě je vždy vítaná, ale ukážeme si, že spektrum nápadů může být širší, byť současných českých příkladů není mnoho, a proto se musíme poohlédnout i do zahraničí.

121


Komín jako symbol průmyslu

122

Ponechání nepotřebného komína jako symbolického odkazu na průmyslovou historii místa je vždy vhodným a ceněným způsobem. Nicméně se jedná o nelehký úkol, což potvrzuje praxe s nejen řadou následováníhodných příkladů, ale i s těmi méně vhodnými i promarněnými šancemi. Ukažme si více na skutečných příkladech a realizacích (řada dalších je pak uvedena v katalogu vybraných komínů). V  Litoměřicích bývala cihelna s  komínem, který za druhé světové války navíc posloužil i nacistům. Těm totiž nestačila kapacita okolních krematorií pro kremace zemřelých vězňů v místním koncentračním táboře a v podzemní továrně Richard, a proto postavili u cihelny nenápadné nové krematorium. Vzniklé zplodiny pak byly odváděny podzemním kanálem do komína cihelny, takže se kouř z cihelny smíchal s kouřem ze spálených těl, a jen málokdo o tom něco tušil.238 Dnes cihelna neexistuje, počátkem devadesátých let 20. století ale bylo místo pietně upraveno a komín jako hmatatelný symbol válečného utrpení samozřejmě nesměl v areálu chybět. Jeden z dávných příkladů zachování komína lze nalézt v Lázních Bohdaneč. Zde kdysi existoval lihovar, ale místní rodák Jan Veselý v něm v roce 1897 vybudoval lázně, které se rychle rozšiřovaly – roku 1913 vyrostl v areálu kubi-

238

Roman Gazsi, Krematorium

Litoměřice, Podzemní továrna Richard, 5. 3. 2013, richard-1.com.

↗ Podstavec jako dominanta vstupní haly strojíren Breitfeld, Daněk a spol. v pražském Karlíně, 2014

← Jediný pozůstatek po lihovaru a nynější dominanta Lázní Bohdaneč, 2013


stický pavilon od Josefa Gočára, ve třicátých letech došlo k dalšímu rozšíření, původní lázeňská budova byla stržena a po lihovaru zbyl jen oktogonální komín výšky 16 metrů.239 Nestal se ale jen mrtvým pamětníkem doby, již v roce 1898 na něj bylo umístěno hnízdo a čápi si ho hned pro výhodnou polohu oblíbili. Nejednou se i samci o komín poprali.240 Z poválečné doby jsou lázně vyobrazeny na mnoha pohlednicích a nikdy na nich nesmí chybět komín nebo detail čápů na něm. Komín s čápy se tak stal tradiční a neodmyslitelnou součástí každodenního života lázní, hosté ho berou jako oblíbený a atraktivní symbol lázeňského parku a aktuální územní plán města kvality komína jen potvrzuje : „Komín bývalé kotelny v areálu Léčebných lázní se doporučuje považovat za stavební památku a stanoviště čápa bílého a poskytovat mu trvale potřebnou údržbu a ochranu jako jednomu z historických symbolů města.“ 241 Z roku 2005 pochází kvalitní ukázka zachování a konverze celého funkčního souboru bývalých strojíren Breitfeld, Daněk v pražské čtvrti Karlín – a to komína, kotelny a strojovny. Komín postavila firma Ant. Dvořák a K. Fischer a do nového života jej v rámci konverze kotelny na administrativní budovu uvedla architektonická kancelář Claudia Silvestrina. Komín tvoří součást vstupní haly a střešní konstrukcí prostupuje ven. Masivní kónická pata o čtvercovém půdorysu poskytuje líbivý kontrast ke světlým a chladným plochám v interiéru. Jeden čas komín posloužil umělci Davidu Černému, který na něm instaloval své dílo Viselec.

123 239

Petr Borovec, Lihovar, in:

Dagmar Broncová (ed.), Kniha o městě lázně Bohdaneč, Praha 1998, s. 47–56; LT C 16/Ub Býv. Lihovar, Léčebné lázně, Masarykovo nám., Lázně Bohdaneč, KODA, 28. 9. 2011, koda.kominari.cz. 240

Alena Jančíková, Návrat čápů

bílých do Lázní Bohdaneč, Čápi východních Čech, 3. 5. 2012, www.capiweb.cz.

241

Územní plán Lázně Bohdaneč,

textová část, leden 2013.


124

Další továrnou, kde se část komína stala vkusnou součástí interiéru administrativně obchodního prostoru, je zdařilá konverze mlýnu v pražských Nuslích podle projektu architekta Alberta Di Stefana z roku 2004.242 U obce Tomice na katastru Olbramovic se rozkládá do nedávna zchátralý statek ze 17. století zvaný Dvůr Semtín s lihovarem. Jeho komín byl po velice dlouhou dobu osídlen čápy, a když se rozhodlo o přestavbě areálu na luxusní rekreační centrum, tak čapí hnízdo na komíně dalo komplexu nejen název – Farma Čapí hnízdo – ale inspirovalo i architektonickou podobu nového objektu, haly s atypickou konstrukcí a  pláštěm z  dřevěných klád, která svým vzhledem evokuje čapí hnízdo. Komín lihovaru byl spolu s přilehlými budovami v roce 2009 opraven a areálu dodává autentickou atmosféru starých časů. Zachování komínů v  konvertovaných továrnách by mělo být vždy nedílnou a nezpochybnitelnou součástí projektu. Továrna bez komína není továrnou. Zato ale opačný přístup – zachování komína bez celé, nebo části továrny může být přijatelným a pochopitelným řešením. Ne vždy lze zachránit a znovu využít všechny budovy, a tak lze jen vítat aktivity, kdy se ponechá alespoň část objektu s  komínem – například po opavském pivovaru zbylo jen málo původních konstrukcí a komín je jednou z nich. Naopak při přestavbě parního mlýna v Kralupech nad Vltavou na univerzitní technopark se rozhodli komín v roce 2013 zdemolovat, čímž projekt částečně ztratil na atraktivitě. Objekty, kde je komín absolutní a neoddělitelnou součástí a je nemyslitelné se ho zbavit, jsou sladovny. Hvozdový komín korunuje vertikální hvozdy a hvozd bez komína

242

Lukáš Beran – Vladislava

Valchářová (eds.), Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy, Praha 2005, s. 183.

↗ Komín továrny na úpravu a barvení kožešin v Plzni 4-Východním Předměstí po konverzi, 2012

↓ Obnovená silueta sladovny měšťanského pivovaru v Hradci Králové (dnes sídlo Krajského úřadu), 2008


ztrácí svoji poetiku. A je tak dobrou zprávou, že současné konverze pivovarů se chovají ke svým vertikálám uctivě – jako například v Lochkově, Lobči a Dobříši. Pozitivní je i skutečnost, že současným módním trendem je obnova hvozdových komínů. V  minulosti často přežilo těleso hvozdu, ale komín ne. Řada majitelů nefunkčních, ale i funkčních sladoven a pivovarů pak nechávají vystavět více či méně autentické repliky. Tak se v minulosti stalo například v  zámeckém pivovaru v Chyši, Zdibech a v pivovaru Chodovar v Chodové Plané. V roce 2011 proběhla architektonická studentská soutěž na konverzi a dostavbu buštěhradského pivovaru, který má nyní hvozd bez komína. Příjemným zjištěním bylo, že většina projektů navrhovala jeho obnovu.243 V pivovaru v Plasech navíc došlo ke kuriózní situaci, kdy demolice jednoho komína pomohla oživit druhý. V sušárně v Hořesedlech byl hvozdový komín rozebrán a v Plasech z takto získaných cihel znovu v roce 2013 postaven, a to včetně nového klobouku pana starého. Navíc má i novou funkci – je do něj zaústěn odtah z nové plynové kotelny. Existuje i další způsob, a to spíše uměleckého rázu, jak obnovit typickou siluetu sladovny. V Hradci Králové v areálu bývalého pivovaru byla při přestavbě sladovny zhmotněna vzpomínka na dva hvozdové komíny do podoby perforovaných ocelových válců. Toto řešení je i do určité míry nápadité, ale skutečné komíny z cihel tato studená skořápka bez duše a charismatu nahradí jen stěží. Na mnohem monstróznější motiv a možná i předlohu pro hradeckou atrapu lze narazit v Hamburku, v bývalé kotelně pro komplex skladišť zvaný Speicherstadt. Dvojici komínů z 19. století zde nahradila podobná drátěná konstrukce.

125

243

Benjamin Fragner – Petr Vorlík –

Jan Zikmund (eds.), Úskalí nového využití / pivovar v Buštěhradě. Soutěžní projekty studentů architektury, Praha 2011.


126

Uveďme si i několik dalších příkladů, na kterých se pár nedokonalostí či sporných momentů najde. V Plzni nový majitel bývalé továrny na úpravu kožešin komín sice nezbořil, ale zamaskoval. Oktogonální komín nebyl totiž v  souladu s  požadovaným novým moderním vzhledem rekonstruovaných budov, a tak byl po celé své výšce obestavěn děrovanými plechy tak, že cihelné těleso srze ně jen prosvítá. Zároveň je doplněn o systém nočního nasvětlení. Toto ponechání komína u architektonické koncepce, která plně potírá původní industriální charakter, mělo pragmatické zdůvodnění – zachování bylo levnější než demolice.244 Zdobný, 40 metrů vysoký komín libeňského pivovaru se uplatňuje velice dobře jako pohledová dominanta přilehlého náměstí Dr. Václava Holého a je příjemné ho mít jako součást veřejného prostoru. Ale jsou tu i zásadní nevýhody, které lze zobecnit a vyvodit z nich ponaučení pro další realizace. Prvním nezdarem je špatně pojatý generel nové okolní výstavby. Komín přímo sousedí se supermarketem, který je k  němu otočen zásobovacím prostorem. A tím, že je obklíčen z jedné strany zásobovací komunikací a z druhé strany zdí, vytváří bariéru pro pohodlný pohyb lidí kolem vertikály. Tyto omezující prvky vedly k situaci, že se prostor pod komínem stal alternativním veřejným záchodkem. A dalším nešvarem je absence hlubších informací o historii místa. Komín, který zůstane jako jediný stát po průmyslovém provozu, sice částečně zachovává a střeží

244

Dle laskavého sdělení Zory

Boušové.

↗ Připomínka barevny Karla Adlera – dnes dominanta parkoviště u supermarketu v Aši, 2007

↙ Nevhodně řešené okolí komína pivovaru v pražské Libni, 2013


127

průmyslový charakter místa, ale i tak je nutné nahradit ztrátu okolních továrních budov něčím jiným a jednoduchým – například informací o vzniku, historii a účelu zaniklého areálu. To vše může mít podobu například cedule umístěné na komín nebo jinak vhodně situované v okolí. Libeňský komín byl sice zachován společně s nedalekým hvozdem, ten je ale pro laiky špatně čitelný a dodatečně vložená informace by se na toto místo víc než hodila. Stejně nešťastný případ lze nalézt v Aši. Komín zde trčí osamocen z parkoviště supermarketu, a byť je tu cítit symbolika a síla vysoké stavby s příjemnou patinou, tak zájemce se na první pohled o tomto místě nic nedozví. Pro vícero informací musí zapátrat, aby se dozvěděl, že komín patřil barevně a že se pravděpodobně jedná o jeden z nejstarších v regionu. V Budapešti to dotáhli do ještě většího extrému – komín zůstal stát uprostřed hlavní silnice a je ohraničen svodidly.245 V tomto směru si lze vzít příklad ze španělské Córdoby, kde komín továrny na olivový olej z roku 1903 dominuje náměstí (Plaza de la Flor del Olivo) a slouží jako památník místního průmyslu, což je řádně připomenuto vhodně umístěnou informativní tabulí. Španělé si obecně svých komínů poměrně cení. Jak jsme si již ukázali, tak je chrání i legislativou, ale občas to vede k mezním případům, kdy vše zboří a ponechají jen komín, který více či méně vhodně

245

LT C 45/Ub Býv. Gyár, Jégtörö út,

Budapest, Maďarsko, KODA, 6. 1. 2010, koda.kominari.cz.


128 zapojí do veřejného prostoru. Rozhodně chvályhodný počin vznikl ve španělském městě Molina de Segura, kde v roce 2012 otevřeli naučnou stezku, která provází turisty průmyslovou minulostí regionu. Do trasy je zařazeno i sedm místních komínů, zpravidla jako jediných pozůstatků po průmyslových areálech. Ambicí tvůrců bylo vytvořit u komínů rekreační a kulturní prostor, což posílili doplněním o díla současných umělců. Několik dobrých ukázek lze nalézt ve finském Tampere, kde se díky konverzím povedlo vytvořit unikátní postprůmyslovou atmosféru. Největší vnitrozemské město celé Skandinávie je výjimečné svojí geografickou polohou, která pomohla průmyslovému rozvoji tohoto místa. Tampere totiž obklopují dvě jezera, spojená přibližně dvoukilometrovou řekou. Spád jezer je 18 metrů, takže řeka tu neplyne věru klidně, jak napovídá i název Tammerkoski – peřeje. Dnes je to ale poklidné místo, neboť vodní tok je zregulován jezy a vodními elektrárnami. A právě v minulosti síla řeky dodala tolik potřebnou energii vznikajícímu průmyslu. Podél Tammerkoski tak byla postupně vybudována řada továren – papírny, tkalcovny bavlny i lnu, strojírny, apod. Dnes už žádný z těchto průmyslových podniků podél peřejí (vyjma jediné papírny) nefunguje, nicméně většina z nich byla zachována a uvedena konverzemi v nový život – vznikla tak administrativní a nákupní centra, restaurace, kavárny, zábavní prostory (kino), muzea, apod. A komíny samozřejmě nesměly při těchto konverzích chybět. Za zmínku stojí hned tři, které byly vhodně zapojeny do veřejného prostoru.

↑ Příjemná součást veřejného prostoru – torzo komína v Tampere, 2011

↘ Komín Frenckellovy papírny v Tampere, 2011


Jedním z nich je torzo komína ve formě podstavce, kolem něhož je vytvořena betonová odstupňovaná plocha pro volnočasové a relaxační aktivity. Na podstavci je vkusně osazena informační tabule, která popisuje krušnou historii místa. Lze se zde dočíst, že továrna byla založena v roce 1797, do tohoto místa se přestěhovala v letech 1856–1858. Dne 31. července 1888 pak továrnu zničil požár, v roce 1899 povodeň. Během osvobozenecké války v roce 1918 byla těžce poškozena, v letech 1939–1940 bylo Tampere bombardováno, přičemž 2. březen byl pro továrnu nejvíce devastující. Zhroutil se i tento komín, který byl postaven v roce 1896 a byl vysoký 40 metrů. Druhý komín od Liljeroosovy textilní továrny dominuje prostorově poměrně malému, ale útulnému vnitrobloku s restauracemi a obchůdky. U komína, doplněného o popínavou zeleň, si lze odložit kolo či posedět. A poslední komín, nejhonosnější, náležel Frenckellově papírně (výstavba v roce 1876, výška 65 metrů) a dnes je působivou dominantou nábřeží. Na podstavci nechybí líbivě vyvedený text : „ A. R. Häggman na tomto místě založil první papírnu ve Finsku.“ U komína je vzorně udržovaný trávník, teplé dny tak poskytují veřejnosti příjemné posezení v zeleni v těsné blízkosti této majestátné vertikály. Sousední kotelna byla konvertována na veřejnou čítárnu.246 Existují komíny, které již jako osamocené solitérní stavby zůstaly zachovány v  rámci veřejné zeleně, čímž daly místu i jméno. Například v americkém městě Pensacola lze navštívit Chimney Park, jehož dominantu tvoří sta-

246

Martin Vonka, Tampere, Finsko,

Fabriky.cz, 21. 10. 2011, www.fabriky.cz.

129


← Bývalá kotelna továrny na sukno Johanna Franze Königa v Chrastavě – nyní restaurace U Komína, 2010

130

↘ Odstřel komína cukrovaru v Lenešicích 16. května 2013

rý komín parní pily. Ta byla za války zbořena v roce 1862 s tím, že do rukou nepřítele nesmělo padnout nic, co by mu mohlo být k užitku. A tak zůstal jen komín, který je dnes symbolem dřevozpracujícího průmyslu na Floridě. U komína je informační tabule, kde se lze dozvědět více o tomto místu.247 Podobný park, jemuž dal komín jméno, lze nalézt ještě v australském městě Adelaide. Zde je park velice malý a z komína se dochoval pouze podstavec. Pak tu máme komíny, po kterých se sice park nejmenuje, ale staly se výrazným prvkem v rámci veřejné zeleně – například v Istanbulu248 nebo v Sydney – zde jsou v Sydney Park dochovány po cihelně (Bedford Brick Works) dokonce čtyři zděné tovární komíny včetně pecí. U nás sice není žádný park, kterému by dal komín jméno, ale zase můžeme najít řadu míst, kde dal název hospodě – např. komín bývalé továrny na sukno v Chrastavě, kde se z kotelny stala restaurace U Komína. Blíže se ještě podívejme na venkov. Zatímco ve městech mohl a může být komín v záplavě okolních budov a dalších továren spíše anonymní, tak na venkově tvořil jako jeden z mála (či jen jako jediný) po boku kostela významnou dominantu obce. A i když špinavý kouřící komín v době svého vzniku narušil typickou malebnost venkova, později s ním

247

Chimney Park, The Pensacola

Encyclopedia, www.pensapedia.com.

248

LT C 3X/Ub Derne Park Içi Yolu,

Silahtaraga Cd, Istanbul, Turecko, KODA, 17. 3. 2013, koda.kominari.cz.


splynul a lidé si k němu našli osobitý vztah. Například v Šárovcově Lhotě si ten svůj komín po bývalé cihelně chválí : „My nemáme ani kostel ani věž, ale máme komín.“ 249 V obci Heřmanov jsou na svůj, v centru stojící komín po lihovaru pyšní a na obecním webu se chlubí : „Mezi neobvyklé zajímavosti Heřmanova patří vysoký komín na návsi, jenž je pozůstatkem bývalého lihovaru (zbouraného v sedmdesátých letech minulého století) a slouží jako hnízdiště čápů.“ V Českém Rudolci zbyl komín rovněž po lihovaru a vývoj okolní výstavby způsobil, že dnes je obklopen neuctivě garážemi, ale i tak je pro historii obce důležité, že se rustikální konstrukce zachovala. A kde jinde než na venkově se lze setkat s kuriózní a milou příhodou – výhody přirozeného tahu komína dokážou ocenit i zvířata. V Ktiši zůstal starý komín na zahradě, na níž se pásly ovce. Ty zalézaly v horkých letních dnech do jeho nitra a nechaly se chladit průvanem. Majiteli ovcí pak chvíli trvalo, než zjistil, od čeho jsou tak černé.250 Jsou ale bohužel i obce, které si neuvědomují spojitost jejich historického rozvoje s danou továrnou, a beze studu vše zdemolují. Z  roku 2013 máme hned dva smutné příklady, a to v obcích Zastávka a Lenešice. V Zastávce byl důl a obec vznikla a vzkvétala jen díky němu. Poslední pozůstatek po dolu – oktogonální komín – byl odstřelen 28. ledna 2013. V  Lenešicích se zase nacházel cukrovar – zde si odstřelem cenného oktogonálního komínu 16. května 2013 obec smazala důležitou průmyslovou stopu, která mohla symbolizovat její dávný rozkvět a blahobyt.

249

Tip na výlet: Šárovcova Lhota

v Podkrkonoší, Home, 28. 3. 2013, homebydleni.cz.

250

Česko je rájem komínů, Aha!,

21. 4. 2007, www.ahaonline.cz.

131


132

↖ Nečekaný technický monument uprostřed lesa – komín cihelny Theodora Haidla v Krsech-Polínkách, 2008

← Působivá scenérie – cihelnu v Ročově-Břínkově si postupně bere zpět příroda, 2012


I ve volné krajině nalezneme místa, která byla kdysi průmyslová, ale jsou již tak dlouho opuštěná, že si je bere příroda zpět a zbytky se stávají její součástí. Na řadě míst už najdeme jen komín jako jediný trvalý pozůstatek. Původní cesty už třeba zanikly a komín se tak stal nečekaným monumentem uprostřed lesa nebo louky. Jedinečná atmosféra uchvátí náhodného či informovaného turistu, který se projde lesem v katastru obce Krsy na Plzeňsku, kde mezi stromy prosvítá červené zdivo komína. Na palouku zde stála cihelna, která po druhé světové válce zanikla a jíž pohltil les. Pec se rozpadla, ale komín pyšně dál ční do výšky 30 metrů a jen o pár metrů přesahuje vršky stromů. Celkově je možné po naší republice nalézt mnoho opuštěných továren s komíny, které jakoby ani neměly majitele. Často po objektu zbydou jen ruiny, ale komín drží své postavení dále. A tato opuštěná místa dostávají postupně nádech romantických zákoutí a lze je považovat za příjemné zpestření při toulkách krajinou. Z těchto industriálně romantických míst lze zmínit tato: rosírna lnu v Křimově, cihelny u Lenešic, v Teplicích-Hudcově, Samotě a Černovicích u Chomutova, Ctidružicích, Ročově-Břínkově, vápenky v Mezholezech a Miskovicích atd. Ani torza komínů nelze podceňovat, přičemž pod torzem si třeba můžeme představit pouze podstavec, vysoký jen pár metrů. Původní charakter štíhlé vysoké konstrukce je sice výrazně potlačen, ale i tak se může torzo podílet na základním architektonickém a urbanistickém výrazu místa. Stále má vypovídací hodnotu, dle rozměrů zbytku komína si lze alespoň pocitově odvodit jeho původní velikost. Tuto roli hraje například podstavec v rámci bývalého uhelného dolu Julius III v Růžodole (dnes Litvínov-Záluží), který je nyní muzeem. Jeho zvýšená zdobnost je pak příjemným bonusem. V  Londýně se mohou pochlubit hned dvěma torzy u sebe. Dodnes tam stojí kanalizační čerpací stanice Abbey Mills, postavená v  šedesátých letech 19. století v  byzantském stylu, k níž byly osově osazeny dva nadmíru zdobné komíny. Dříky byly ale za druhé světové války záměrně zbořeny, aby jejich padající trosky při bombardování nemohly poškodit čerpací stanici.251 Dodnes tak zůstaly stát jen podstavce, které svým estetickým zpracováním a svou velikostí mohou ohromovat kolemjdoucí a nastínit jim alespoň částečně původní vzhled areálu. Jsou ale i méně vhodné příklady – například v pražské Podbabě, kde je podstavec vytržen z kontextu bez jakékoli návaznosti na cokoli ve svém okolí. Na území nové rezidenční výstavby byly kdysi známé sladovny a cihelny, přičemž po jedné z nich zbyl právě tento podstavec. V rámci nové výstavby ale došlo k přesunu torza na současné místo a k  jeho renovaci. Nyní je obklopen dětským hřištěm a bohužel zde není vyplněno výše kritizované informační

133

251

Ian Mansfield, Abbey Mills

Pumping Station and the Beckton Sewage Plant, IanVisits, 28. 9. 2012, www.ianvisits.co.uk.


134

vakuum – chybí tu jakákoliv informace o osudu konstrukce, a asi jen málokdo z rezidentů tuší, co toto cihelné torzo vlastně představuje. Existují i situace, kdy se povede zachovanému komínu dát další přídavnou a nepůvodní funkci či ho alespoň při určitých příležitostech zapojit do veřejného života. Snad nejčastějším případem je situace, kdy komín poslouží pro hnízdění čápů. Ne všichni majitelé ale mají čápy rádi – citelným negativem je skutečnost, že čápi vše kolem včetně komína znečišťují svým trusem. Není pak divu, že jsou i majitelé, kteří vždy, když na jaře vyhlíží čáp potenciální místo pro zahnízdění, v komíně něco zapálí, aby dýmem čápa odradili. Hnízdění čápů ale mohlo a může řadu komínů zachránit před případnou demolicí. Čáp je chráněným druhem, a tak se i nahlíží na jejich hnízdiště. V Chebu díky tomu došlo k úsměvné situaci – na základě požadavku odboru životního prostředí s ohledem na uhnízdění čápa bílého musel být komín při výstavbě supermarketu zachován. A tak ho budova obepnula a komín trčí ze střechy soudobě utilitární nákupní krabice. U nás, ale i ve světě, si lidé připomínají zašlou slávu místního průmyslu zakouřením z komínů. Ty tak alespoň na krátkou chvíli v rámci společenské události nebo happeningu přestanou být jen mrtvým symbolem a začnou nostalgicky promlouvat a připomínat staré časy. Taková akce

↖ Památkově chráněné torzo komína uhelného dolu Julius III v Litvínově-Záluží (dříve Růžodol), 2010

↑ Popínavá zeleň na komínu s vodojemem v areálu pardubické nemocnice, 2014

↓ Hnízdění čápů na komíně velkostatku Rábín v Malovicích u Netolic, 2006

↘ Lobečské zakouření v rámci happeningu 11. září 2011


s příznačným názvem Smoking chimneys se například konala roku 2008 v anglickém hrabství Cornwall, kde zůstaly desítky komínů po důlním a hutním průmyslu.252 Pravidelně se zakuřují i komíny například ve španělském městě Peñarroya-Pueblonuevo (v tomto případě se volí barevný dým), u nás se tradice kouření ujala v zachráněném pivovaru v Lobči. Často se komíny doplňují o popínavou zeleň, noční nasvětlení (např. vinohradský pivovar), nezřídka umělecky pojaté, či s nádechem vědy – například světelná Fibonacciho posloupnost na dříku.253 V USA si například ozdobili komín do podoby svítícího vánočního stromu s hvězdou na jeho vrcholu.254 Existují i krajní řešení, a to v případě, že by náhodou v nějakém místě vertikální symbol chyběl. Například v nizozemském Ulftu stály železárny, které měly sedm komínů. Ty však byly všechny do jednoho postupně zbourány a z budov továrny se stal industriální park. Později na povrch vyplynul stesk po původních vertikálách a nabídlo se jedno kuriózní řešení. Ve městě Ede se nacházel 32 metrů vysoký komín, který by byl jinak zbourán, a tak ho odborně demontovali na 10 dílů o hmotnosti 9 –32 tun a po přesunu do Ulftu na jaře 2014 sestavili do původní podoby. Tím lokalita dostala kýžený symbol v roli památníku pro místní dělníky.255

252

Smoking Chimneys, BBC,

1. 7. 2008, www.bbc.co.uk.

253

Fibonacciho čísla (posloupnost)

je v matematice označována nekonečná posloupnost přirozených čísel, kde každé číslo je součtem dvou předchozích – 0, 1, 1, 2, 3, 5, 8, 13, 21, . . . 254

Christopher Scott, Lowell’s

Smokestack Christmas Tree to Sprout Anew, The Lowell Sun, 18. 11. 2011, www.lowellsun.com.

255

Nieuws en acties, Stichting

Monument voor de Arbeider, www.monumentvoordearbeider.nl.

135


136

V Praze došlo k něčemu podobnému, jen více rozpačitému. Při výstavbě projektu Agora Flora byl na přelomu 20. a 21. století zbořen komín bývalé elektrotechnické továrny Aloise Dudy, přestože památkáři byli proti. Po demolici požadovali jeho navrácení v původní podobě. Suť po komínu byla již dávno vyvezena a nové radiální cihly v dobré kvalitě nebyly v  té době k  sehnání. Realizace se chopila firma Sa-rpos Servis, s. r. o., která využila cihel z aktuálně demolovaného asi šedesátimetrového komína firmy Sellier & Bellot ve Vlašimi. Komín pak postavili dle jediné existující barevné fotografie do původní podoby. Jen podstavec je nový, železobetonový a nevkusně na něm visí hodiny. Komín dostal novou funkci – slouží k odtahu vzduchu z garáží. Větrání je přetlakové a projektanti se báli, že v komíně by mohla být překročena rychlost proudění vzduchu až na takovou úroveň, že by mohl okolí obtěžovat hlukem. Proto zde vzniklo raritní řešení – v horní části dříku jsou provedeny otvory, které slouží jako přetlakové odfuky.256 Tím se dostáváme k případům, kdy komín může navíc dostat ryze praktickou funkci, která nikterak nesnižuje důstojnost vertikály, a tou je užití jako ventilační šachty. Bývalá továrna na klobouky firmy Veider v pražské Libni byla v letech 2004 –2006 podle návrhu architektů Pavla Prouzy a Jakuba Masáka přebudována na bytový dům. Tovární komín, který byl zachován jako poznávací znak průmyslové identity místa, zároveň slouží jako odvod vzduchu ze vzduchotechnického zařízení hromadných garáží. Podstavec je zároveň součástí interiéru pizzerie (s názvem Pizzeria Komín). Dalším příkladem je bývalá Battistova cihelna v pražských Ďáblicích. Tato kulturní památka byla přebudována na restauraci a do opraveného komína byl vyveden odtah vzduchotechniky z restauračního provozu.

256

Dle vzpomínek Bohuslava

Adámka.

Přeměny, přestavby a nové možnosti

Kandidátem na nejstarší konverzi komína může být případ ve Vítkovických železárnách. Prokazatelně před rokem 1895 byla uložena na ubouraný dřík konstrukce nápadně připomínající vodojem, ale mohlo by se jednat i o jinou, dosud neznámou funkci.257 Do dnešních dnů je pak funkční vodojem osazený na zkrácený komín chemické továrny v Boleticích nad Labem. Z dob druhé světové války pochází snad jediná provedená přestavba svého druhu, která byla určena pro pobyt a pohyb lidí, a tou je přebudování komína na protileteckou pozorovatelnu s kancelářemi v Holýšově → 16. V pražských Košířích vznikl v letech 1999 –2002 na bývalém průmyslovém území bytový soubor Cibulka. Jako jediný pozůstatek po továrně zůstal komín postavený zřej-

257

Věžový vodojem v Ostravě-

-Vítkovicích, Společenstvo vodárenských věží, nedatováno, www.vodarenskeveze.cz.


mě v šedesátých až sedmdesátých letech 20. století – tedy bez zvláštní historické i architektonické hodnoty. K jeho zachování pomohla petice zorganizovaná místními občany. Architekti ho pak pojali jako reminiscenci věží českých měst – komín byl snížen na výšku 18 metrů, v horní partii dříku odměřují čas na třech stranách hodiny a jeho okolí je v rámci soukromého pozemku upraveno jako malé náměstíčko.258 Ve francouzském městě Elbeuf využili ubouraný komín bývalé přádelny o něco praktičtěji – oblý podstavec komína byl přeměněn na věž s cimbuřím sloužící dětem ke hře.259 Při příležitosti světové výstavy EXPO 2010 v Šanghaji byl 165 metrů vysoký komín elektrárny Nanshi přebudován na teploměr. Po celé výšce dříku je světelná stupnice, která ukazuje aktuální teplotu a měnící se barva indikuje stav počasí.260 Historicky to není ale nic nového, již v roce 1930 tehdejší média informovala o podobném praktickém továrním komíně : „Nedávno byl dobudován ohromný komín v Chiswicku u továrny na leštidlo na boty. Spatříme na něm gigantické hodiny, ohromný barometr a teploměr. Barometr má 9 stop v průměru a teploměr je 7 stop široký, takže je možno i z dálky a zvláště z vlaku, který jezdí těsně kolem, viděti, jak ukazují. Cestující si libují, neboť se mohou snadno přesvědčiti, jaké bude počasí.“ 261 Na brownfieldu po ocelárnách v Turíně byl vystavěn v letech 2004 –2006 moderní kostel Chiesa del Santo Volto. Architekt Mario Botta využil stávající 60 metrů vysoký komín a povýšil ho na umělecké dílo v podobě zvonice nového kostela. Dřík je ovinut šroubovicí stylizovaných ocelových hrotů, která končí osazeným křížem na vrcholu. Denní slunce či noční nasvětlení vytváří v této ocelové konstrukci příjemný vizuální efekt. Na jedné straně je tak oživena vizuální paměť místa a vzpomínka na průmysl, na straně druhé vznikla konstrukce se sugestivním výtvarným pojetím. Velice dobrou alternativou je vrátit komínu jeho původní funkci, přestože hrozí, že lokalitu opět může obtěžovat kouřem, i když zcela jistě ne v té nevítané starodávné míře. V Mostku byla cenná přádelna a tkalcovna bavlny firmy Adolf Mandl jun. sice v roce 2013 zbořena, ale komín nový majitel ponechal, neboť provedený posudek konstatoval, že pro potřeby nové technologie spalovny biomasy bude dostačující. Po základních drobných úpravách byl komín v roce 2013 uveden do provozu, přičemž náklady na tyto úpravy byly v porovnání s cenou nové stavby velmi nízké.262 Komín se může podílet i na realizaci snů. Jeden milovník starých pivovarů, lihovarů a komínů si nechal v roce 2007 v rámci novostavby rodinného domu v obci Hlavenec vystavět 7 metrů vysoký komín, který mu slouží pro malý parní kotel o výkonu cca 7 kg páry za hodinu – tu pak užívá pro domácí pokusy průmyslového zaměření. Pro stavbu byly použity radiální cihly ze zbořeného komína kotelny válcového mlýna J. Hellera v Křešicích (u Litoměřic).263

258

Jan Kosárek, Bytový soubor

Cibulka, 13. 7. 2001, Stavební fórum, www.stavebni-forum.cz. 259

Helena Zemánková, Tvořit ve

vytvořeném: nové funkční využívání uvolněných objektů, Brno 2003, s. 41–44. 260

World’s Biggest Thermometer

Serves Expo Park, 5. 5. 2010, China Daily, www.chinadaily.com.cn.

261

137 Praktický tovární komín,

Národní listy LXX, 1930, č. 247, 8. 9., s. 3.

262

Dle laskavého sdělení Petra

Brinda.

263

Dle laskavého sdělení Jiřího

Lukeše.


138

Vyskytují se i případy, kdy komín může přinášet zisk, který lze použít přinejmenším pro jeho další údržbu a nezbytné opravy. Mezi tyto možnosti patří především využití komína jako nosiče reklamy nebo pro umístění antén mobilních operátorů. Obě možnosti se dají užít jak u funkčních, tak odstavených komínů, důležité je jen naplnit požadavky na vhodnost lokality, infrastrukturu, statiku a další parametry technického a organizačního rázu. Už v minulosti občas továrníci (především v USA) umisťovali název své firmy ve vertikální poloze na dřík komína – text si buď nechali vyzdít z odlišně barevných cihel, nebo napsat barvou. Dnes má většina reklam podobu nátěrů či plachet ukotvených na těleso komína, občas se lze setkat s velikým billboardem sestaveným do trojúhelníkového půdorysu (Zlín, Nová Paka) nebo s neónovou reklamou (např. červené srdce ve Znojmě poukazující na služby profesionálních poskytovatelek rozkoše). Reklama se může týkat jednak majitele samotného (např. formou nápisu jména firmy), nebo je reklamní plochou nájemního charakteru. Nutno dodat, že reklamy a ochozy s telekomunikační technikou sice výrazně kazí vzhled komína, přičemž původní textura a charisma konstrukce jsou narušeny, ale pozitivním jevem je zase skutečnost, že tato změna nemusí být trvalou záležitostí, a hlavně tyto prvky mohou předmětný komín zachránit před dalším chátráním, či dokonce demolicí. Komín si na sebe jednoduše sám vydělá. A pro

→ Rozkvetlý komín bývalé přádelny bavlny Löbbeck & Lindheim v České Skalici, 2014

↙ Komín jako nosič reklamy v pivovaru ve Vratislavicích nad Nisou, 2011

↓ Ochozy mobilních operátorů osazené na dřík v přádelné česané příze v Křešicích, 2010


139

snížení vizuálního dopadu nových technologií lze užít i takové konstrukční řešení, které není tak nápadné, a navíc lze vše nově vnesené natřít v odstínu zdiva. Tyto postupy mohou být mimo jiné vyžadovány památkovou ochranou. Velice originální reklama vznikla na 40 metrů vysokém komínu firmy Agro CS v České Skalici. Ta v roce 2013 osadila po celé výšce tělesa truhlíky s převislými surfiniemi, přičemž závlahu zajistil speciální systém. Rozkvetlý komín se stal populárním a firma tím nápaditě upoutala na svůj předmět podnikání: „Skončil krásný slunečný podzim a s ním končí i náš ‚Rozkvetlý komín‘, který se během roku stal skutečnou ‚celebritou‘. Za několik měsíců své existence byl často navštěvovaným místem v České Skalici a zajistil nám významnou reklamu.“ 264 Specifickým způsobem využití, a to nejen nefunkčních komínů, je také možnost umožnit na něj výstup. A tím není míněn výstup odborníků na údržbu, revize a opravy, ale zájmovým skupinám z různých pohnutek. Touha rozhlížet se po krajině či být obecně vysoko a s nadhledem shlížet na dění dole je stará jako lidstvo samo. Proto i komíny se stávají prostředkem k dosažení toužebných výšek. Díky filmu je nejznámějším počin paní správcové, jak ho líčí Bohumil Hrabal ve svém díle Postřižiny : „A to, o čem jsem od prvního dne v pivovaře snívala, abych našla sílu a vylezla na pivovarský komín, to se tyčilo a stoupalo přede mnou,

264

Rozkvetlý komín v České Skalici,

www.rozkvetlykomin.cz.


zaklonila jsem hlavu a chytila se první kramle, perspektiva ubíhala vzhůru stále se zmenšujícími a zmenšujícími kramlemi, ten šedesátimetrový komín v tom zkrácení pohledu se podobal těžkému napřaženému dělu, . . .“ 265 Komín v minulosti svedl řadu lidí k akcím všeho druhu – od věšení politických symbolů v různých (pohnutých) dobách ( „Ani tovární komín 40 m vysoký neodradil komunisty od úmyslu připevnit na jeho vrcholu symbol – obrovskou svítící rudou hvězdu. K tomuto krkolomnému kousku bylo nutno použít plynových masek, neboť nebylo možno uhasiti pro to oheň pod kotly.“ 266), vyvěšení vlajky na vrcholu komína při konci války, až po Greenpeace, jejíž členové s oblibou zavěšují na vysoké komíny plachty s ekologickými hesly. Lezení na komíny se stává předmětem filmového zpracování. Z českých filmů nelze nezmínit detektivku Zatykač na královnu (1973), slavné Postřižiny (1980), dramatický film Žiletky (1994) a také Gympl (2007), kde to filmaři dotáhli až ke scéně, kdy mladý pár prožívá na ochozu komína na pražském Smíchově intimní chvilku. Příznivci kultovního ang-

265

Bohumil Hrabal, Postřižiny,

Praha 1976, s. 67–68.

266

Sever II, 1946, č. 19, 14. 5., s. 6.

140 ↗ Oslava dne české státnosti 28. září 2014 na komínech v Žatci, akce Vzhůru na komíny

← Výstup členů Svazu českých komínářů na komín ve vodárně v Káraném, 2010


141 lického seriálu Profesionálové si jistě vzpomenou na epizodu Foxhole on the Roof z roku 1982, kdy agenti Bodie a Murphy vylezli na vysoký tovární komín, aby mohli zneškodnit zločince opevněného na nedaleké střeše. Česká republika je jedinou zemí světa, kde se lezením na komíny (resp. na tzv. prekiontrické objekty 267) zabývají lidé organizovaně, a to v rámci občanského sdružení Svaz českých komínářů (SČK). A jako horolezci zdolávají své vrcholy, tak i novodobí komínáři svým žargonem koří své komíny s cílem stanout na jejich vrcholech. Sdružení bylo založeno v roce 1981 a od té doby má přes tisíc členů, kteří podnikli více jak 34 000 výstupů.268 Vždy se jedná o poutavou podívanou, při níž se po dříku komína hemží lezci. Komín tímto netradičním způsobem ožije a pozitivně poukáže na svoji existenci. Majitelé a podniky různého charakteru bývají této aktivitě často nakloněni a leckdy událost využívají ke své propagaci. Občas se výstupu zúčastní i zaměstnanci podniku či jeho vedení. O těchto kuriózních akcích pak nezřídka informují různé deníky a firemní noviny, výjimkou nejsou reportáže v hlavním zpravodajském čase celoplošných televizních kanálů. 28. září 2014 se na den sv. Václava konala celosvětově unikátní akce popularizující město chmele a komínů  – Žatec. Při ní přes třicet členů SČK obsadilo na osm továrních komínů místních sušáren chmele a na oslavu svátku a podporu kandidatury Žatce na list UNESCO mávalo ve dvě hodiny odpoledne z vrcholů komínů vlajkami. Do akce bylo i zapojeno místní obyvatelstvo v  čele se starostkou, kteří mávání opětovali.269

267

Prekiontrickými objekty se

souhrnně nazývají tovární komíny, chladící a koksovací věže.

268

Svaz českých komínářů,

www.kominari.cz.

269

Hurá na komíny – Žatec září

2014, OKplus Žatec, 1. 10. 2014, www.televizezatec.cz.


142

Dva členové SČK se nechali dokonce v srpnu 2013 na komíně teplárny v Českých Budějovicích oddat. Ve výšce 120 metrů si řekli své ano za účasti osmi svatebčanů (včetně oddávajícího, svědků a autora knihy).270 Nejspíš jde o první svatbu na továrním komíně u nás a možná i na světě. Vyskytují se i případy, kdy majitel poskytuje veřejnosti službu v podobě možnosti vylézt na komín a užít si tzv. hrabalovské atmosféry – to se například pravidelně děje v pivovaru v Kosteleci nad Černými lesy či ve staré čistírně odpadních vod v pražské Bubenči. V pivovaru Kocour ve Varnsdorfu se zase pro odvážné zájemce konají závody v lezení na místní, 50 metrů vysoký komín na čas. V  žateckém Chrámu chmele a piva  dokonce zřídili atrakci v  podobě možnosti výstupu na komín bývalého hvozdu sušárny o výšce 18 metrů. Prví dvě třetiny výšky se lezou ve volném prostoru hvozdu po žebříku, zbylá část nitrem komína. Nahoře je umístěný fotoaparát, připravený vyfotografovat lezce. Výstupy jsou zabezpečené podle bezpečnostních předpisů, užívá se při něm jištění pod dohledem odborné obsluhy. V minulosti se objevila řada ambiciózních plánů přestavět komín na rozhlednu, ale realizace dosud váznou. Snad první a zatím poslední rozhledna na typickém továrním komíně vznikla v bývalém brněnském zahradnictví v městské části Komárov v rámci vybudování nového sportovního areálu. Komín má 23 metrů a na jeho dřík bylo umístěno koncem roku 2013 točité schodiště končící na plošině osazené na vrcholu.271 O přeměně na rozhlednu se v minulosti uvažovalo také u 115 metrů vysokého komína skláren v Desné a komína s výškou 31 metrů bývalé kotelny v kladenské nemocnici. Zajímavý byl i nápad vybudovat vyhlídkovou restauraci v areálu bývalé ČKD Lokomotivka (Praha 9-Libeň) na 90 metrů vysokém komínu systému Monnoyer

270

Andrea Zahradníková, Jako

první v České republice se vzali na komíně. A tajili to, Českobudějovický deník, 27. 9. 2013, ceskobudejovicky.denik.cz.

271

LT C 23/Ub/1 Býv. Zahradnictví,

Hněvkovského, Brno-Komárov, KODA, 12. 2. 2009, koda.kominari.cz.


z roku 1954, místními obyvateli zvaného Silvestr. Ten byl ale nakonec v roce 2002 při výstavbě Sazka Arény stržen. V zahraničí jsou na tom ale o něco lépe. Vskutku kuriózní situace nastala už v letech 1871–1875 v Halifaxu při výstavbě komína v neorenesančním stylu, kdy továrník John Edward Wainhouse prodal v roce 1874 továrnu, ale nový majitel nechtěl investovat do rozestavěného zdobného komína. Wainhouse si ho tedy ponechal a přestavěl ho na rozhlednu vysokou 84 metrů, čímž si věž získala přezdívku Wainhousova pošetilost.272 Komín v  podobě rozhledny dodnes stojí a je veřejně přístupný. Další realizace známe z Dublinu, kde byl 67 metrů vysoký tovární komín pálenice Old Jameson Whiskey Distillery přebudován na rozhlednu tím způsobem, že podél dříku postavili výtah a na korunu komína osadili dvoupatrovou prosklenou vyhlídkovou platformu. Na Tchaj-wanu v  Tchaj-peji se povedla zcela unikátní záležitost – ve funkční spalovně v Beitou byla na 150 metrů vysoký komín ve výšce 120 metrů osazena otáčivá restaurace.273 Lze nalézt i pár realizací, při nichž na dříku komínového tělesa vznikla horolezecká stěna – například na oktogonálním, 25 metrů vysokém komínu bývalé niťárny v obci Chřibská (oficiálně ale není přístupná) či na 20 metrů vysokém železobetonovém komínu v Letohradě a 35 metrů vysokém železobetonovém komínu bývalé výtopny v pražském Chodově. V Polsku pak mají v obci Głogów na 222 metrů vysokém komínu předsazenou plošinu, ze které lze skákat volným pádem.274 Opuštěné komíny se také stávají součástí geocachingu, kdy je krabička s geocachem umístěna třeba až na samém vrcholu stavby.

272

A Towering Folly, Daily Mail,

2008, 1. 12., www.dailymail.co.uk.

273

Spalovna odpadu Beitou,

www.ptrip.gov.tw.

143

274

GU M 222/7 Býv. EC Widziszów,

Końcowa, Głogów, Polsko, KODA, 3. 12. 2013, koda.kominari.cz.

↖ Čerství novomanželé na 120 metrů vysokém komíně teplárny v Českých Budějovicích, 2013

← Komín přebudovaný v rámci výstavby sportovního areálu na vyhlídkovou věž v Brně, 2014


144


Katalog vybraných továrních komínů

145


146


Než se budeme blíže věnovat vybraným, dosud stojícím továrním komínům v České republice, tak si nejprve odpovězme na otázku, kolik jich vlastně na našem území je. A otázka to není věru lehká. Přesné číslo nikdo nezná, pomoci může jedině unikátní databáze komínů KODA, kterou spravuje a provozuje Svaz českých komínářů (SČK) a na které se podílí i autor této publikace.275 Databáze komínů KODA na počátku června 2014 obsahovala údaje o 9 500 komínech. V tomto počtu jsou ale zahrnuty nejen ty stojící, ale i ty zbořené, a také komíny různých typologií – komíny staré, tradiční, ale i moderní od nejrůznějších současných provozů, jako jsou lokální sídlištní výtopny, nové průmyslové provozy, teplárny a elektrárny. Asi pětinu položek tvoří v databázi komíny zahraniční. KODA je neustále doplňována a rozšiřována, nicméně území České republiky je u existujících komínů téměř kompletně zmapováno. Za pomoci této databáze, interpretace jejích dat a na základě autorovy vlastní zkušenosti jsou níže nastíněny základní počty různých typů komínů. Dosud stojících komínů zděných z klasických cihel (a tedy těch nejstarších – zpravidla z 19. století) je na našem území kolem 600, jeden komín tak připadá přibližně na plochu 130 km2. Pokud se ale blíže zahledíme na průmyslovější oblasti, tak v Libereckém kraji nalezneme takovýchto komínů asi 90, což je jeden komín na 35 km2, a v kraji Ústeckém je jich zhruba 100 (tj. jeden komín na 53 km2). Naopak takový Jihomoravský kraj jich nemá ani třicet (tj. hustota jeden komín na 240 km2). Na katastru Prahy jich je přibližně 30, Brno disponuje necelou desítkou komínů a Ostrava nejspíš ani ne pěti. U komínů z komínovek a s dobou výstavby do první poloviny 20. století včetně můžeme očekávat zhruba počet v intervalu 1 500 – 2 000. Hvozdové komíny, které nebyly ve výše uvedeném výčtu zahrnuty, lze přepokládat v počtu kolem 250.

147

275

Databáze komínů – KODA,

Svaz českých komínářů, koda.kominari.cz.


148

Tato čísla ale berme s rezervou a jen pro základní představu, neboť KODA i přes svoji rozsáhlou databázi neobsahuje dosud řadu potřebných informací o době a technologii výstavby, a i filtrování jednotlivých položek má svá omezení. Rozhodně ale musíme dodat, že při pohledu na dobové fotografie, pohlednice, veduty a kresby spatříme, že řada míst měla vertikál mnohonásobně více, než je tomu dnes. A stále nám historické tovární komíny ubývají – tempem několika desítek ročně. Co se týče architektonické kvality, ty nejhodnotnější komíny zpravidla náležely významným průmyslovým odvětvím naší země – tedy k továrnám pro průmysl textilní, pivovarský a důlní. Ale i tak to nelze takto striktně kategorizovat, jsou případy, kdy nás může překvapit komín výjimečných kvalit u tuctovějších továren, nebo v odlehlých, ba přímo venkovských místech. Přesto typické vesnické průmyslové stavby jako lihovary, cihelny, parní pily, mlékárny, keramičky, aj. měly komíny spíše skromnější a na méně propracované úrovni – tedy tzv. praktické komíny. Takové nacházíme i v rozsáhlých strojírnách, jako například v kladenské Poldině huti, plzeňské Škodovce či železárnách v Hrádku u Rokycan.276 Komíny, které jsou uvedeny v této kapitole, jsou určitým způsobem významné, pozoruhodné či jedinečné, a zároveň vykazují alespoň částečně architektonické, umělecké, technické nebo historické hodnoty – a to buď na úrovni celostátního významu či jen regionálního. Zároveň bylo snahou vybrat i vhodné reprezentanty daných typologií, a to od nejstarších polygonálních komínů až po železobetonové. Komíny jsou seřazeny od nejstaršího po nejmladší (byť někde jen na základě domněnky o době výstavby). Jména firem respektují název továrny, resp. společnosti z doby, kdy komín vznikl.

276

Martin Vonka – Andrea

Houdková, Vznešené vertikály, Stavba, č. 5, 2007, s. 78–83.


Klamova huť — Blansko 01 Johann Liebieg & spol., přádelna bavlny — Železný Brod 02 Parní mlýn — Smolotely 03 Továrna na střelné zápalky a náboje Sellier & Bellot — Praha 3-Žižkov 04 Městská cihelna — Olomouc-Slavonín 05 Kotelna Dittrichovy hrobky — Krásná Lípa 06 Přádelna Johanna Priebsche dědicové — Smržovka 07 Důl Alexander — Ostrava-Kunčičky 08 Důl Jindřich — Karviná-Doly 09 Ústřední elektrická stanice král. hlav. města Prahy — Praha 7-Holešovice 10 Společenský pivovar pražských sládků — Praha 4-Braník 11 Stříbrné hutě — Příbram 12 Ed. Doležal, Al. Řezáč, Zd. Doležal, továrna bavlněných látek — Nový Bydžov 13 Kanalizační čistírna — Praha 6-Bubeneč 14 Andrease Zieglera syn, sklárna — Holýšov 15 Cosmanos AG — Josefův Důl 16 Pivovar arcivévody Františka Ferdinanda d’Este — Benešov 17 Teplárna a elektrárna Západomoravských elektráren, a. s. — Brno-Zábrdovice 18 Elektrárna ESSO — Kolín 19 Elektrárna města Pardubic — Pardubice I-Zelené Předměstí 20 Mechanická tkalcovna a tiskárna látek Josef Sochor — Dvůr Králové nad Labem 21 Sudetenländische Treibstoffwerke AG — Litvínov-Záluží 22 Elektrárna Chvaletice — Chvaletice 23

149


01

151

Klamova huť — Blansko Klamova huť, postavená na pozemku mezi řekou Svitavou a železniční tratí, byla uvedena do provozu v roce 1857. Celá její hmota byla pojatá v historizujícím slohu a tovární komín nemohl zůstat mimo tento koncept. Neznalí dokonce napoprvé nemusí komín v podobě hradní věže s cimbuřím odhalit. Tímto svým provedením se řadí mezi český unikát a raritu. O době výstavby i staviteli komína údaje chybějí, avšak z dostupných informací lze odvodit, že po zprovoznění vysoké pece v roce 1857 byly materiály do pece dopravovány pomocí vodní síly, kterou později nahradil pohon parní. Areál tak byl brzy rozšířen z jižní strany o kotelnu s komínem. Ačkoliv je architektonické vyvedení skvostné a nemající u nás obdoby, z hlediska technického byl komín navržen nevhodně – členité cimbuří zvyšovalo odpor vzduchu a větší plocha vystavená spalinám měla horší trvanlivost. Část objektu příslušejícího ke komínu je v současné době opravena a je v ní zřízena prodejní expozice umělecké litiny. Objekty s komínem jsou nemovitou kulturní památkou. Mírně podobný komín se nalézal ještě v nedaleké Starohraběcí huti. Byl štíhlejší, cca 2/3 výšky tvořil rustikální oktogonální dřík a ten přecházel v tenčí část zakončenou hlavicí, která nebyla sice formována jako cimbuří, ale svým reliéfem jej zdánlivě připomínala.


02

153

Johann Liebieg & spol., přádelna bavlny — Železný Brod Železný Brod je jedno z mála měst, které vítá příchozí slavobránou tvořenou dvojicí majestátních průmyslových komínů, místními obyvateli nazývaných král a královna. Svého času patřily největší přádelně bavlny v regionu továrníka Johanna Liebiega. První komín s výškou 51 metrů a světlostí v koruně 1,6 metru vznikl společně s kotelnou na západní straně továrního areálu v první etapě mezi lety 1859–1865, druhý byl vystavěn s další kotelnou v roce 1896 při rozšíření o nový šedový sál (jeho současná, nepůvodní výška je 49 metrů – plán na straně 154). Oba komíny působí harmonicky, zvolená kompozice hmoty a užité prvky jim dodávají na vznešenosti. Jedině tak také mohly se zdobnými budovami přádelny společně demonstrovat Liebiegovo významné společenské postavení. Jedná se o velmi zdařilé stavby dokládající vrcholný um stavitelů své doby. Komíny jsou pojaty podobnou velkorysou architekturou, užívají i podobné zdobící prvky. Zásadní je rozdíl ve hmotě – starší komín je elegantně štíhlý, komín mladší je o poznání robustnější. Ten prvně jmenovaný je dodnes dochován téměř v intaktní podobě a jeho architektura ho řadí na post jednoho z nejvýznačnějších (a také nejstarších) českých komínů 19. století. Na první pohled komíny upoutají především podstavci, v několika úrovních členěnými bohatě profilovanými římsami. Podstavce jsou půdorysně čtvercové, ale v rozích jsou prolamovány a jsou v nich vyzděny malé niky. Starší komín má celkovou výšku podstavce 15,9 metru a jeho šířka u terénu je 6,2 metru. Dříky jsou oktogonální z plných cihel a dozdobené několika ornamenty v podobě vystupujících malých kleneb. Náročnějším detailem byl vždy přechod dříku do podstavce – u obou komínů je to bravurně zvládnuto precizně opracovanými a geometricky do sebe přesně zapadajícími kamennými kvádry. Mladší komín neznámo kdy přišel o mohutnou hlavici, pak byl navýšen o necelých deset metrů dříkem o kruhovém profilu. Tento pak byl ubourán, zůstalo jen pár vrstev cihel a na této úrovni bylo provedeno zaplechování koruny. Komíny dnes mají různé majitele. Jejich osudy se tak rozcházejí, byť si stojí nadále po boku. Mladší je zakonzervovaný a dostal nový kabát v podobě reklamní plachty poukazující na současnou funkci této části areálu (sběrna surovin), komín starší a cennější od roku 2006, kdy skončila výroba, chátrá, nicméně dle současných plánů majitele by měl být opraven a zakonzervován. Za pozornost stojí ještě další, dodnes stojící Liebiegovy oktogonální komíny ve Velkých Hamrech a Plavech.


03

157

Parní mlýn — Smolotely Severozápadně od obce Smolotely na samotě s místním názvem Parník (dle parního mlýna) byl postaven mlýn, jehož přítomnost dnes z dálky prozrazuje komín, který nad okolní vegetaci vystrkuje dřík se svou zdobnou hlavicí. A právě tato příjemná a konstantní dominanta v krajině kolem Orlíku je naprosto výjimečně architektonicky i technicky vyvedenou stavbou hodnou pozornosti. Polygonální omítnutý podstavec nepřechází klasicky hned do dříku, ale nachází se zde výrazný dekorativní vypouklý prstenec, který je velikou zvláštností a unikátem vyskytujícím se pravděpodobně jen u dalších dvou komínů v České republice – u pivovaru v nedalekém Milíně a pivovaru v Kročehlavech (Kladno). Všechny tři stavby jsou natolik specifické a sobě podobné, že nelze vyloučit autorství jednoho, dosud neznámého stavitele. S ohledem na pravděpodobnou dobu výstavby milínského a kročehlavského komína pak můžeme předpokládat, že datace výstavby by mohla spadat do sedmdesátých let 19. století. Celý komín je z řemeslného hlediska vystavěn velice kvalitně a důsledně. Na stavbu byla užita celá řada různě tvarovaných a precizně vyrobených cihel, povrch komína je různě profilovaný, a obdivuhodná je především naprostá přesnost zdění, kdy ložné spáry jsou netradičně tenké. Toto členité řešení včetně architektonické pojetí nebývalo u polygonálních komínů vůbec zvykem. Komín dosahuje výšky 36 metrů a vnitřní horní světlost je 80 cm. Stejně jako celá řada starých komínů z plných cihel nemá ani tento vnitřní oddíly, průduch tak tvoří téměř pravidelný válec o průměru 77–80 cm. Tloušťka zdiva v hlavě je úctyhodných 55 cm a v patě 1,3 metru – podobně vysoký komín postavený z radiálních cihel by dosahoval síly zdiva sotva poloviční. Tato předimenzovanost a celkové technické řešení jen dokazuje, že komín byl postaven na základě zkušeností a ne dle statických výpočtů. Tím se dostáváme opět k neznámé osobě stavitele – spíš se jednalo o nějakého komínářského mistra bez vyššího vzdělání než o odborníka ze stavitelské firmy. Původní parní kotel již neexistuje, stejně tak kouřový kanál. Jeho napojení se odehrálo těsně pod terénem z východní strany komína. Stav komína je do dnešních dnů výborný, pouze horní partie hlavice degradují a čekají na opravu. Komín je sice již nepotřebný, ale majitelé ho mají rádi a říkají o něm : „My si myslíme, že komínů se zbouralo již dost, takže ten náš chceme zachovat.“


04

159

Továrna na střelné zápalky a náboje Sellier & Bellot — Praha 3-Žižkov Na pražské Parukářce lze nalézt zbytky továrny na střelné zápalky a náboje pánů Selliera a Bellota z roku 1870, která je taktéž známa dle svého výrobního sortimentu jako Kapslovna. Čtyřicetimetrový komín má mohutný podstavec na čtvercové základně, na něj navazuje oktogonální dřík se zdobnou hlavou. Komín má naprosto optimální proporce, celý působí velice vyrovnaným dojmem a je to ten pravý stojící důkaz, že kónická podstava na čtvercovém půdorysu dodává komínům opravdu ten správný majestátný vzhled. Perfektní dojem umocňuje naprosto jednotná textura nepřerušená typickými ocelovými obručemi. Z původní továrny zbylo jen několik budov a komín, který je zakonzervovaný a ve výborném stavu. Všechny tyto stavby byly koncem 20. století pohlceny novou rezidenční zástavbou, z jejíchž oken se naskýtá unikátní výhled na industriální klenot.


05

161 Městská cihelna — Olomouc-Slavonín Komín byl vystavěn společně s kruhovou cihelnou v letech 1883–1884, a abychom mohli plně pochopit jeho jedinečnost, tak se musíme nejprve podívat do historie o pár desítek let nazpět, a to do doby vynálezu kruhové pece neboli kruhovky. Tu si nechali v Prusku a Rakousku patentovat královský stavitel v Berlíně Friedrich Eduard Hoffmann a městský stavební rada v Gdaňsku Julius Albert Gottlieb Licht v roce 1858. Oproti dřívějšímu způsobu periodického pálení nastala doslova revoluce. Zatímco při starém způsobu veškeré teplo vzniklé pálením unikalo nezužitkováno pryč komínem, Hoffmann přišel s jednoduchým a technicky vtipným řešením. Nejprve nechal čerstvý vzduch nasávaný tahem komína předehřát průchodem přes vypálené cihly (či jiná staviva), a pak výpalem vzniklé teplé spaliny prohnal přes čerstvé cihly, které tím dosušil a předehřál. To vše se odehrávalo v peci o kruhovém, později oválném půdorysu, v níž probíhal kontinuální proces vypalování. Tento geniální princip celý výpal urychlil, a to současně za výrazně menší spotřeby paliva, než potřeboval starý způsob. Komín se tak se svým tahem stal jednou z nejdůležitějších částí pece s přímým vlivem na kvalitu vypalování. Nicméně i přes zjevné výhody se rozšíření po celém světě dočkala kruhovka až po roce 1867, kdy za ní na světové výstavě v Paříži dostal Hoffmann první cenu. Mnoho dalších konstruktérů pak na tento vynález navázalo mnoha zlepšujícími návrhy a díky jim vznikala celá řada alternativních systémů, přičemž základní princip vynálezu – kontinuální vypalování – byl stále zachován. Tento princip s sebou ale nesl jednu nevýhodu, kterou původní technologie neměly. Patentovaným způsobem výpalu totiž vznikaly spaliny, které se ochladily průchodem skrze syrové cihly a navíc se obohatily o vodní páry. Snadno tak mohla nastat situace, kdy se spaliny mohly v komíně dál ochlazovat natolik, že mohl být výrazně narušen přirozený tah. Aby se toto riziko eliminovalo, začaly se stavět komíny s dutými stěnami, které vnitřek komína izolovaly tak, aby spaliny byly co nejméně ochlazovány vnějším prostředím. František Klokner v roce 1906 píše : „Takových komínů bylo postaveno velmi mnoho dle vzoru Hoffmannova při jeho kruhových pecích, a dobře se zde osvědčují.“ A jeden typ dutého komína dostal v šedesátých letech 19. století podobu zde uvedeného. Tomu dominují vnější vertikální žebra, která ztužují dutý průřez zdiva dříku, čímž dostává komín originální vzhled. Takovýchto konkrétních komínů bylo na našem území postaveno velice málo – kromě Slavonína dodnes stojí dva a kupodivu nedaleko – v cihelně Držovice a ve vápence v Grygově. Jejich podoba není bohužel již původní – horní oválná část byla (možná i několikrát) přestavěna za užití radiálních cihel. V roce 1981 došlo k prohlášení slavonínské cihelny kulturní památkou, dlouhá léta ale chátrala, až v letech 2010–2012 byla přestavěna pro potřeby firmy poskytující polygrafické služby. Komín ale ztratil svoji původní podobu. Památkáři označili horní oválnou část za nepůvodní, takže byla až po ozdobnou římsu ubourána. Částečně měli pravdu, ona ta horní část byla evidentně v dávné minulosti možná i několikrát přestavěna či nastavěna. Ale i tak byl poslední dochovaný stav konstrukčně i vizuálně originálnímu stavu nejblíže a nynější podoba je mu již velice vzdálená. Výška před rekonstrukcí činila 37 metrů, původní byla ale ještě o něco vyšší, jak ukazuje dobová fotografie cihelny z přelomu 19. a 20. století uložená v archivu Vlastivědného muzea v Olomouci. Komín byl možná navýšen při přestavbě v roce 1891, kdy původních 14 komor bylo rozšířeno na komor 18.


06

163

Kotelna Dittrichovy hrobky — Krásná Lípa Mezi lety 1888–1889 byla v těsném sousedství hřbitova postavena podle plánů berlínského profesora Julia Carla Raschdorffa v neorenesančním stylu hrobka místního textilního továrníka, Carla Augusta Dittricha. S honosnou hrobkou souvisí poměrně unikátní záležitost – kotelna s komínem, která měla hrobku vytápět. Kotelna s půdorysnými rozměry 4,2 × 2,8 metru a výškou hřebene tři metry je již zbavena technologie, její hmotu pouze připomínají obvodové stěny bez střechy. Příslušný komín je výjimečný svojí subtilností – má výšku 12 metrů, vnitřní horní světlost pouhých 16 cm a vnější horní průměr 45 cm. Podstavec má čtvercovou základnu o hraně 137 cm a výšku 2,7 metru, je vyzděn z ostře pálených plných cihel, na něj pak navazuje 9 metrů vysoký dřík s konicitou 6 % vyzděný ze žlutých radiálních cihel, přičemž kordonová římsa a část hlavice jsou z cihel v hnědém odstínu. Cihly mají vzhledem k použití pro malý průměr dříku z důvodu lepší vazby a i vzhledu drobnější rozměry, než bývalo zvykem – šířka v čele 12 cm a výška 6,5 cm. Bylo by zajímavé znát pohnutky architekta při volbě polohy komína vůči hrobce. Kotelna je situována na úpatí hrobky ve vzdálenosti asi 20 metrů a je přímo viditelná při vstupu do hrobky. Buď to musel být záměr, aby si továrníkova rodina připomínala symbol průmyslu i na tomto pietním místě, nebo šlo o nezvládnuté řešení. V podobných případech krematorií obecně architekti řešili ožehavou otázku, kam nehodící se komín zakomponovat. Stačilo by kotelnu kousek posunout a došlo by k jejímu ukrytí před zraky příchozích. Od roku 2007 je hrobka a kotelna kulturní památkou. To bohužel neznamená, že jsou stavby zachráněny, v současné době nadále chátrají, zvláště hrobka je v dezolátním stavu a komín by potřeboval opravit a zakonzervovat.


07

165

Přádelna Johanna Priebsche dědicové — Smržovka V letech 1895–1896 byla podle návrhu místního stavitele Carla Dauta vybudována jedna z nejzdobnějších etážovek své doby, a to přádelna pro firmu Johann Priebsche dědicové. Celá továrna vyniká impozantním architektonickým provedením, díky čemuž si vysloužila příznačnou přezdívku Klášter, která přetrvala až do dnešních dní. A její komín nezůstal pozadu – dnes ho lze označit za nejpropracovanější a architektonicky nejhodnotnější stavbu tohoto typu z celé České republiky, vymykající se zároveň všem zaběhnutým standardům. Jeho výška je 58 metrů, přičemž přibližně polovinu této výšky tvoří podstavec v několika úrovních vzájemně se lišících materiálovým řešením a mírou zdobnosti a propracovanosti. Generel továrny je přehledný – na přádelnu navazuje strojovna, pak kotelna a nakonec komín. To ale způsobuje, že při čelním pohledu směrem ke Klášteru nelze plně obdivovat kvality komína, neboť je skryt za třípodlažní etážovkou a lze zahlédnout jen žlutý dřík. V době výstavby byl vidět z mnoha úhlů, ale dnes se pohledy na jeho plnou krásu vlivem vzrostlé vegetace a dalších staveb v okolí továrny otevírají jen z mála míst. Komín porušuje běžně zaběhnutá pravidla své doby. Velikost (výška) podstavce se často přizpůsobovala přilehlé budově (zde kotelně), přičemž v tomto případě už jen dolní kónická část podstavce na čtvercové základně o hraně 6,8 metru hmotu kotelny výrazně převyšuje. Vypadá to spíš na snahu stavitele přizpůsobit velikost celé etážovce. Komín je ukázkou mnoha kvalitně řemeslně zpracovaných detailů. Spodní část podstavce má nároží obložené bosovanými kvádry, zakončena je masivní, přes jeden metr vysokou ozdobnou římsou vyvedenou z kamene. Následují další dvě úrovně plné kombinací červených speciálních tvarovek, různých obkladů a omítaných ploch. Na poslední osmibokou úroveň soklu navazuje oblý dřík ze žlutých radiálních cihel a na něm sedí mohutná ozdobná hlavice o světlosti v koruně 1,8 metru. Komín si naposledy zadýmal v roce 2007, kdy přádelna ukončila provoz. Od té doby vykazuje poruchy související se zanedbanou údržbou – na konstrukci se usazuje náletová zeleň, postupně zvětrávají povrchové vrstvy a hlavici vlivem nebezpečně se rozevírajících trhlin hrozí zřícení. Od roku 2014 má přádelna nového majitele, jeho současné plány však nenasvědčují tomu, že by chtěl nepotřebný komín zachovat. Ve Smržovce měli Priebschové přádelen několik, do jejich majetku patřil i další, dodnes stojící, nadstandardně zdobný komín v tzv. obnovené přádelně. Podstavec je složen z několika kombinací barevných cihel a dřík zdobí několik ornamentů. Jen hlavice již chybí.


08

169

Důl Alexander — Ostrava-Kunčičky Důlní areál vznikl v letech 1896 –1898 a s ním i 47 metrů vysoký osmiboký komín. Ten zůstal společně s dvěma těžními věžemi a několika provozními budovami po ukončení těžby v roce 1992 zachován a areál byl prohlášen za kulturní památku. V současné době jsou tyto památky udržovány a postupně obnovovány. Komín je solitérní, podzemní kouřovod jej napojuje na budovu kotelny, která se nachází pár metrů od něj. Podstavec má dvě části – dolní, nezdobnou na čtvercové základně, a na ni navazující oktogonální část ozdobenou vyzděnými nikami a zakončenou dekorovanou římsou. Stejné motivy se pak opakují pod ozdobnou hlavicí. Komín je částečně opraven, zdivo hlavice je vyztuženo u vnitřního líce ocelovými výztuhami. K dokonalosti chybí jen odstranění náletové zeleně a případně i zastřešení komína, aby do něj nevnikala dešťová voda. Původní vzhled není narušen typickými ocelovými stahovacími pasy a ani vnějšími stupadly (k výstupu na komín sloužila stupadla osazená uvnitř). Komín jako pyšná demonstrace bohatého důlního průmyslu představuje společně s dalším komínem, který zbyl po dolu Jindřich v Karviné-Dolech → 09, chloubu ostravského regionu. A jsou o to cennější, že po bohaté důlní historii regionu zůstalo komínů jen velmi málo.


09

171 Důl Jindřich — Karviná-Doly Důl č. VI, později přejmenovaný na důl Jindřich, byl založen roku 1856 a koncem 20. století zrušen – jámy byly zasypány a budovy zdemolovány. Místo postupně zarostlo travou a na tomto opuštěném místě zůstal stát osamocený tovární komín. Tato situace tak dala vzniknout působivé scenérii, kdy 50 metrů vysoký komín vytváří netradiční a neopakovatelnou atmosféru podpořenou kontrastem přírody a industriálními stopami. Datum vzniku komína není přesně známo, ale nejspíš byl postaven někdy koncem 19. století. Komín vyniká svojí kvalitní architekturou. Je dokonalý nejen jako celek, ale obstojí i na úrovni jednotlivých detailů, i když je jen skromně ornamentální. Za pozornost stojí obzvláště mohutný kónický podstavec na čtvercové základně. Jeho nároží je ozdobeno plastickou bosáží a pod římsou jsou umístěny antické triglyfy – a právě tato výzdoba je v rámci našeho území jedinečná, není znám jiný stojící komín s takovýmito prvky. Dřík z radiálních cihel, po výšce přerušený dvěma římsami, zakončuje mohutná oblá hlavice. Komín nemá vnější spínací ocelové obruče, což podtrhuje jeho čistotu a eleganci. Stav komína jako celku je dobrý, ale v detailech tristní, a to především z důvodu zanedbané údržby. Na podstavci roste náletová zeleň, obkladové desky podstavce opadávají, do římsy zatéká voda a postupně se rozpadá. Komínu navíc chybí hromosvod, takže není chráněn proti zásahu bleskem – ten nejspíš zapříčinil i trhlinu pod hlavicí. V roce 1997 (ještě před ukončením likvidace dolu) byl komín prohlášen za kulturní památku. V roce 2009 ale požádal vlastník o sejmutí ochrany a je velice zajímavé sledovat argumenty pro a proti zachování komína jako kulturní památky. Majitel podal žádost s tím, že „volně stojící komín ztratil vypovídací schopnost a hodnotu důlního areálu“ a Krajský úřad Moravskoslezského kraje jeho názor podpořil : „Jeho hodnota spočívala zejména ve funkčním a estetickém dotváření původní podoby areálu. Důležitou skutečností je i špatný stavebně-technický stav objektu a zejména nemožnost jakéhokoliv jeho dalšího využití.“ Magistrát města Karviné naopak vydal nesouhlasné stanovisko : „V žádném případě se nelze domnívat, že odstraněním ostatních staveb tato kulturní památka ztratila svou vypovídací schopnost, naopak jako poslední stavební objekt původního důlního areálu zůstává jediným dokladem historie těžby uhlí v dané lokalitě,“ a dále zdůraznil důležité aspekty pro zachování – komín svým provedením nemá v regionu obdoby a je symbolem historie daného území. Zároveň komín chtěl zapojit do trasy cyklostezky propojující technické památky. Podobný názor vyslovil i Národní památkový ústav (NPÚ) v Ostravě a doplnil své stanovisko o pasáž týkající se zhodnocení architektonické kvality : „S ohledem na současný stupeň poznání historického vývoje předmětné kulturní památky lze konstatovat, že k památkovým hodnotám objektu patří především hmota, materiál objektu, dochovaná historická konstrukce, použitá dobová technologie, autenticita památky a slohový výraz daný použitými historizujícími architektonickými prvky. Podobně plasticky a tektonicky členěná historizující podstava nemá v rámci bývalého OKR zcela jistě analogii a je tudíž naprosto jedinečná.“ V tomto se NPÚ vůbec nemýlil, ba spíše kvality komína podhodnotil – komín je totiž svojí geometrií, proporcemi a detaily natolik unikátní, že obstojí i v celorepublikovém srovnání. Na závěr ministerstvo kultury dospělo k názoru, že předmětná stavba nevykazuje znaky kulturní památky ve smyslu ustanovení § 2 odstavec 1 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, a v roce 2010 zrušilo prohlášení komína za kulturní památku. Toto odejmutí ochrany z jednoho z nejcennějších komínů na našem území nebylo rozhodně nejšťastnější volbou.


10

175

Ústřední elektrická stanice král. hlav. města Prahy — Praha 7-Holešovice Výstavba elektrárny začala roku 1898, přičemž ve stejném roce byla zahájena i stavba dvou komínů o výšce 73 metrů a světlosti v koruně 3 metry. Komíny, resp. jen dříky o výšce 54 metrů, postavila firma Ant. Dvořák a K. Fischer za 11 144 zlatých (se ziskem 2 216 zlatých). Provoz elektrárny se naplno rozběhl v roce 1900 a do dvou komínů bylo napojeno šestnáct kotlů. S rostoucí poptávkou po energii se výkon elektrárny navyšoval a v roce 1907 se objevil komín třetí, vizuálně prakticky shodný s předchozími, a konečně mezi léty 1911 a 1912 vyrostl komín čtvrtý o stejné výšce jako ostatní, avšak o světlosti v koruně 4 metry. Architektonicky byl mírně odlišný, ty předchozí měly podstavce na čtvercové základně, tento měl podstavec osmiboký. Každý komín odváděl spaliny z osmi kotlů. Postupem doby ale elektrárna nezvládala uspokojovat rostoucí poptávku po energii a rozšíření již nebylo možné, takže se přistoupilo k vybudování nového energetického zdroje pro Prahu – v Ervěnicích. Tato elektrárna byla spuštěna v roce 1926 a holešovická elektrárna postupně přešla na teplárnu. Soubor čtyř vysokých komínů, který neměl v českých zemích v době vzniku obdoby, se stal součástí života všech obyvatel v okolí – familiárně mu přezdívali známým technickým vtipem „tři fáze a nulák“. V roce 1970 využil tento charakteristický motiv Jan Saudek jako pozadí své fotografie Osud sestupuje k řece a vede dvě nevinné děti. V roce 1980 doplnil siluetu železobetonový tvárnicový 100 metrů vysoký komín, který byl určen pro novou technologickou část zvanou Teplárna Holešovice III. V této době se přestaly původní komíny užívat a někdy v polovině osmdesátých let byly tři zbořeny a zbyl pouze jeden (z dvojice nejstarších), který byl napojen na kotel užívaný na letní odstávky. V roce 2002 se stal společně s dalšími budovami kulturní památkou. Komín má masivní podstavec o čtvercové základně, kruhový červený dřík je po celém obvodu dole a nahoře ozdoben ornamenty v barevné kombinaci žluté a černé. Po výšce dříku je navíc rozmístěno s pravidelným odstupem šest ornamentálních pásů, které se sestávají z barvy žluté (dvě vrstvy cihel), černé (jedna vrstva) a opět žluté (dvě vrstvy). Ve stejné době bylo toto výtvarné pojetí Dvořáka a Fischera oblíbené, podobný princip v Praze aplikovali ještě například v branickém pivovaru → 11 a kotelně pro firmu Breitfeld, Daněk a spol. (vyobrazení na straně 69) a v železničních dílnách v Lounech. Hlavice byla v minulosti snesena a plechová stříška zastřešila dřík proti vnikání srážek. Prostor u komína bohužel dosud není veřejně přístupný, stále je součástí funkční teplárny.


11

177

Společenský pivovar pražských sládků — Praha 4-Braník „Bylo obav, když na svěžím údolí Vltavském, na brčálových lužinách Branických, počali stavěti nový pivovar ! Zcela pochopitelně představovali jsme si již předem komplex budov po kasárnicku vystavěných, neboť naše průmyslové podniky nehledí obyčejně příliš na úpravu zevní, nerespektují krasocit obecenstva.“ Zakladatelé Společenského pivovaru pražských sládků se ale přičinili a nechali postavit významné dílo, kterému se povedlo dát „vzezření roztomilého městečka“ a budovy začaly připomínat spíše „pyšný letohrad, než budovu tovární “. Však dodnes můžeme posoudit sami, velice líbivý pohled na pivovar s komínem, který panoramatu vévodí, se naskýtá za jízdy autem po Barrandovském mostě směrem ze Smíchova na Prahu 4. Pivovar v neorenesančním stylu byl postaven v letech 1899–1900 dle návrhů architekta Jana Heraina stavitelskou firmou Václava Nekvasila. Budovy jsou architektonicky nadmíru propracovány, dojem umocňuje skvostně vyvedený znak pivovaru se sv. Václavem na fasádě sladovny, který vytvořil Mikoláš Aleš. Je zřejmé, že komín musel do tohoto konceptu bezchybně zapadnout. Dřík o výšce 40,7 metru zrealizovala firma Ant. Dvořák a K. Fischer v roce 1899 za 3 400 zlatých (se ziskem 956 zlatých). V témže roce stejná firma vybudovala ještě další podobné komíny, byť méně okázalé, a to pro pivovary v Bohušovicích nad Ohří, Hradci Králové a Přerově. Komín má celkovou výšku 49 metrů a světlost v koruně 1,7 metru, kruhový dřík stojí na mohutném podstavci o čtvercové základně o hraně 4,7 metru. Ten je vyzděn z velice kvalitních a dobře vypálených cihel a je zaklopen římsou z kamenných kvádrů. Červený dřík komína je ozdoben sytým ornamentem v kombinaci černá a žlutá a po výšce je přerušen podobně jako u holešovické elektrárny → 10 několika pásy ze žlutých a černých radiálek. Dřík zakončuje zdobná hlavice, doplněná o barevné ornamenty a zubořezem vyzděným ze speciálních tvarovek. Kombinace červeného zdiva a žlutých ornamentů je naprosto v souladu s celkovým pojetím fasád pivovaru, a zdobný komín je tak plnohodnotnou součástí velkoryse pojatého pivovarského areálu a perfektně se jako velice dominantní část podílí na konečném výrazu stavby. Komín sloužil kotelně se třemi kotli Tischbein, ty dodávaly páru mimo jiné parnímu stroji o výkonu 150 HP. Výroba piva v pivovaru byla začátkem roku 2007 ukončena a přesunuta do pivovaru Staropramen na Smíchově. Areál od této doby čeká stále na nové využití. Komín i další budovy pivovaru jsou nemovitou kulturní památkou.


12

179

Stříbrné hutě — Příbram Při soutoku Litavky a Obecnického potoka byla v roce 1786 založena huť na stříbro a olovo. V celé své historii měla několik továrních komínů, a to nejen od parního kotle (první parní stroj byl instalován v roce 1850), ale hlavně od hutních pecí. A právě zde prezentovaný komín byl napojen na pece v pražírně a shánírně (tzv. Treibwerku) a odváděl z nich vzniklé plyny. Je tedy typickou ukázkou komína, který neposkytoval tah parnímu kotli, ale jiné technologii – pecím. Kouřové kanály byly přibližně 200 metrů dlouhé a různě členité, což napomáhalo sedimentaci prachu z hutních plynů. Ty totiž obsahovaly nezanedbatelné množství olova a stříbra, takže se vyplatilo v kanálech tuny usazeného prachu ručně těžit a vracet do výroby. Komín je dnes obestřen několika nejasnostmi. Nejspíš není kompletně celý původní. Na základě indicií lze vyvodit poznatky, že podstavec je mnohem starší (teoreticky i z padesátých let 19. století) a dřík novější. Komín je totiž již zakreslen v situačním plánu hutě z roku 1878 a je nepravděpodobné, že by v této době byl dřík postaven z komínovek. Navíc některé speciální tvarovky užité na dříku poukazují na sortiment cihelny společnosti Ant. Dvořák a K. Fischer, což by ukazovalo na dataci od roku 1895 a dál. Zpět ale k podstavci. Ten je věru unikátní, bez nadsázky jej lze označit za architektonicky nejhodnotnější na území celého Příbramska. Podstavec má čtvercovou základnu o šířce 5,7 u terénu a jeho celková výška je necelých 10 metrů. Po výšce je postupně gradován ve třech úrovních: základnu tvoří kamenná část na čtvercovém půdorysu a na ni navazuje přechod na část oktogonální s mělkými nikami ve dvou řadách nad sebou, ve kterých jsou vyzděny výrazné motivy ve tvaru písmene X a T. Následuje výrazná římsa a opět oktogonální část, tentokrát s jiným vyzděným ornamentem. Opět římsa a pak už začíná kruhový dřík. Vyzděný je z klasických plných cihel, na některé detaily bylo užito speciálně tvarovaných cihel nebo cihel o nestandardních rozměrech. Komín byl v minulosti ubourán na výšku 52 metrů a zastřešen plechovou stříškou. Areál dodnes slouží stejnému průmyslovému odvětví, komín byl ale v roce 1981 odstaven a je zachován jako památka připomínající historii hutnictví stříbra a olova na Příbramsku. Hned vedle něj stojí budova nízkých šachtových pecí, která byla přestavěna na podnikové muzeum hutnictví stříbra a olova. V letech 1979–1980 doplnil siluetu hutí nový železobetonový komín o výšce 160 metrů nesoucí nápis Kovohutě.


13

181

Ed. Doležal, Al. Řezáč, Zd. Doležal, továrna bavlněných látek — Nový Bydžov Mechanickou tkalcovnu založili v roce 1902 pánové Emil a Zděněk Doležalovi a Alois Řezáč, přičemž v letech 1904 a 1907 byl závod ještě rozšířen a od roku 1907 veden jen A. Řezáčem. Projektovou dokumentaci vytvořil v roce 1902 stavitel Josef Jihlavec z Hradce Králové, z ní se ohledně komína dochoval nejspíš jen pohled na továrnu s 30 metrů vysokým komínem, který ale neodpovídá zrealizovanému tvaru. Továrna měla parní pohon o síle 100 HP, přičemž páru dodával parní kotel napojený právě na komín. Komín zaujme na první pohled. Je postaven ze žlutých komínovek, přičemž jednotvárnost dříku téměř po celé výšce narušují kordonové římsy a ornamenty z černě polévaných cihel. Toto pojetí je v našich podmínkách poměrně vzácné a řadí komín mezi umělecké skvosty – za starých časů by ho odborníci popsali termínem vzorkovaný komín. Dřík je posazen na elegantním oblém podstavci s nikami, římsa a sokl jsou zaklopeny speciálně tvarovanými cihlami. Nadmíru výtvarně pojaté pojetí komína mělo nejspíš pragmatické zdůvodnění – továrna s komínem byla postavena na dobře viditelném místě při okraji obce a v bezprostřední blízkosti hlavní železniční trati Rakouské severozápadní dráhy mezi městy Chlumec nad Cidlinou a Trutnov. Nejzdobnější komín ve městě se tak jistě stal výkladní skříní továrny a zároveň kvalitní reklamou viditelnou z mnoha míst, včetně vlaku. Oproti původnímu plánu byl komín postaven pravděpodobně o výšce 35 metrů, což potvrzuje současná naměřená výška 34,5 metru – zbývající část byla v minulosti ubourána. Světlost v hlavě je 1,2 metru, průměr podstavce u země 3,5 metru a dřík má konicitu 4,5 %. Kouřový kanál je napojen pod úrovní terénu. Komín sloužil svému účelu přibližně do přelomu století, kdy byl odstaven po demontáži kotle Slatina 100. Na určitou dobu se na něm usídlili čápi, dokonce mezi dvěma samci došlo k souboji o toto lukrativní místo, přičemž poražený spadl do nitra komína, kde skonal. Majitel dosud nemá s komínem žádné konkrétní plány. Nutno dodat, že komín má dvojče – úplně stejně řešený dřík s téměř totožným ornamentem ze stejné doby se nachází ještě v areálu skláren Kavalier v Sázavě.


14

183

Kanalizační čistírna — Praha 6-Bubeneč Čistírnu odpadních vod vybudoval stavitel Quido Bělský v letech 1901–1906 dle projektu anglického inženýra sira Williama Heerlein Lindleye. Součástí čistírny se staly i dva komíny dostavěné 24. července 1905. Cihly na ně dodala cihelna Aloise Elhenického v Obrnicích u Mostu. Komíny jsou vizuálně téměř identické. Dělí je mezi sebou vzdálenost necelých 60 metrů a jejich výška je 30 metrů, světlý průměr v hlavě mají 120 cm a v patě u terénu 400 cm, konicita dříku je 5 %. Každý má ale jiný účel. Při pohledu z ulice je levý komín určen pro dva parní kotle a komín pravý je čistě ventilační pro účely odvětrávání podzemních prostor. Při přičichnutí na koruně komínů v jejich ústí je to pak zřejmé. Zatímco komín od kotelny je uvnitř pochopitelně černý od sazí a je cítit pachem spalin, komín ventilační je naopak čistý, ale zapáchá kanalizací. Dá se říci, že soubor těchto dvou architektonicky a materiálově totožných komínů, ale s jiným účelem, je výjimečný a unikátní. To podtrhuje navíc skutečnost, že se zde dochovalo zakončení hlavice obkladem z pískovcových bloků – většina starých komínů má dnes pouze betonový věnec, nebo ani ten ne. A jako kuriozitu lze vnímat i subtilní, jeden metr vysoký podstavec z kyklopského zdiva (resp. jedná se o obklad), který je zakončen kamennou římsou. V neposlední řadě je třeba vyzdvihnout kvality ozdobných hlavic – ty mají výšku 3 metry a jsou výtečně řemeslně zpracovány do působivé vizuální podoby. Komíny mají oproti původnímu vzhledu jednu změnu – v minulosti byly dříky a podstavce opásány ocelovými obručemi. Komíny si zahrály v několika filmech. V roce 1975 to bylo v seriálu Třicet případů majora Zemana, a to konkrétně v díle Hon na lišku, který zachycuje revoluční rok 1948. Zde čistírna ztvárnila Čadkovu továrnu na zbraně a ve scéně, kdy se policista Zeman přidává na stranu dělníků, je vidět komín se dvěma muži na hlavici s vlající rudou vlajkou. V roce 1993 to bylo zase ve filmu Šakalí léta, kdy ho lze vidět v krátkém záběru při taneční scéně na koruně komína. Čistírna s komíny se obecně řadí mezi památky světového významu a status národní kulturní památky udělený v roce 2010 to jen potvrzuje. Dnes si komín od kotelny při zvláštních příležitostech, kdy je kotelna funkční, vypustí oku lahodící uhelný dým budící dojem starých časů, a ten ventilační slouží veřejnosti k jištěným výstupům na komín. Zároveň na něj byl 12. září 2012 v rámci Dnů evropského dědictví uskutečněn hromadný exhibiční výstup šestnácti lezců ze Svazu českých komínářů (SČK).


15

185

Andrease Zieglera syn, sklárna — Holýšov Tento komín by sám o sobě nebyl tak zajímavý, kdyby nebyl v rámci naší republiky jedinečnou ukázkou přestavby na diametrálně odlišný a originální účel. Sklárna v Holýšově byla uvedena do provozu v roce 1900 a v jejím areálu postavila v roce 1907 vídeňská pobočka komínářské firmy Alfons Custodis 65 metrů vysoký komín. Sklárna byla roku 1934 uzavřena, v roce 1939 se továrna dostala do rukou koncernu Deutsche Waffen- und Munitionsfabriken, která v areálu zavedla výrobu munice. Komín byl ale nepotřebný a navíc se stal pro strategický podnik nebezpečnou dominantou, která mohla nepřátelům snadno ukázat na polohu muniční továrny. A tak v roce 1943 vznikl projekt na přestavbu komína na protileteckou pozorovatelnu. Komín byl ubourán na výšku 19,5 metru a na zbylý dřík bylo posazeno železobetonové zastřešení ve tvaru kužele – celková výška stavby dosáhla tedy přibližně třetiny původní výšky – 22,1 metru. Uvnitř komína vzniklo celkem osm nadzemních podlaží o kruhovém půdorysu a vnitřním průměru od 383 do 448 cm a světlých výšek mezi 221–234 cm (přičemž poslední patro má strop vlivem konstrukce zastřešení vyšší – až 375 cm). Stropní konstrukce pater jsou ze železobetonu a mají rozdílné tloušťky – od 14 do 53 cm. Ta nejsilnější je nad nejdůležitější místností v druhém patře, kde byl umístěn velín. Tloušťka zdiva u terénu byla úctyhodných 115 cm. Z úrovně terénu se dalo ještě v komíně sejít do podzemního patra, kde se nachází původní sopouch a kouřový kanál dlouhý necelých 20 metrů, který vytvořil únikovou cestu o šířce 160 cm a výšce (ve vrcholu klenby) kolem dvou metrů. Naproti němu byl ještě další otvor, ze kterého vedla úniková cesta jen k patě komína. Pohyb mezi patry zajišťovala dřevěná schodiště, mezi posledními dvěma patry pak ocelové stupačky zasazené do dříku. Poslední patro sloužilo jako pozorovatelna, přičemž dveřmi se dalo vyjít na nově vybudovaný ochoz ze železobetonu. Komunikaci s velínem zajišťoval zvukovod. Ve dříku bylo navíc vytvořeno několik pozorovacích průzorů včetně zasunovacích ocelových krytek (jedna ve velíně, další čtyři v posledním patře) a větrací otvory. Dnes se tato technická zajímavost nachází nadále v soukromém areálu a je veřejně nepřístupná. Konstrukce se dochovala prakticky v původním stavu, v interiéru je zlomek původního zařízení – např. stoly nebo skříně kopírující oválný tvar komína. Potenciál stavby je veliký, v jejím nitru by mohlo vniknout například skromné tematické muzeum s vyhlídkou z ochozu komína.


16

187

Cosmanos AG — Josefův Důl Tento komín je typickým zástupcem těch, které se budovaly pro energetická centra ve výkonech v řádu jednotek megawattů – jsou typické například pro větší textilní továrny, cukrovary, lokální elektrárny a jejich výšky se zpravidla pohybovaly v rozmezí 50 – 80 metrů. Komín vznikl pro textilní továrnu akciové společnosti Cosmanos, v květnu 1912 ho vyprojektovala a následně vystavěla vídeňská pobočka specializované komínářské firmy H. R. Heinicke. Současná sestava komína, kotelny a strojovny nepochází ze stejné doby – komín byl postaven ke staré kotelně, tu ale v letech 1926–1927 nahradila dodnes stojící elektrárna. Dle údajů z roku 1934 byl instalovaný výkon generátorů 2 MW a parního pohonu 3 350 HP. V devadesátých letech byl komín snížen asi o 6 metrů na současnou výšku 64 metrů s nynějším horním vnitřním průměrem 3 metry. Dle projektové dokumentace stojí komín na mohutné základové desce o hraně 11 metrů uložené v hloubce 5 metrů pod terénem. Veliký oblý podstavec na čtvercové podnoži je vysoký jako budova elektrárny – 13 metrů. Základní barva komína je červená, přičemž žlutými cihlami je vertikála dozdobena v podobě ornamentů v dolní i horní části dříku, římsy a zubořezu pod římsou podstavce. Ostatně užitý ornament i zubořez byl pro firmu H. R. Heinicke typický. Velmi podobný komín stál ještě do roku 2014 v areálu textilní továrny společnosti VEBA, textilní závody a. s. v Broumově, jen byl inverzní – dřík žlutý, ornamenty červené (vyobrazení na straně 64). Komín s elektrárnou jsou již od roku 1992 mimo provoz a bez využití chátrají. Majitel uvažoval o snížení dříku z důvodu eliminace vrhání stínu na okolní střechy s nově instalovanými fotovoltaickými panely, úřady ale navržený způsob bourání nepovolily – suť by se házela do nitra komína a tam by se nechala. Přípustný způsob, tj. úplná demolice a likvidace vzniklého odpadu, by ale byl tak drahý, že majitele odradil. V areálu se ještě nacházejí další dva odstavené komíny – na hranici pozemku jeden starý, 18 metrů vysoký oktogonální a 70 metrů vysoký komín teplárny vystavěné v roce 1968 na jižní straně areálu.


17

189

Pivovar arcivévody Františka Ferdinanda d’Este — Benešov Benešovský pivovar koupil v roce 1887 Ferdinand d’Este, který ho výrazně rozšířil a o deset let později uvedl do provozu prakticky nový pivovar, jehož podobu známe dodnes. Po první světové válce byl pivovar zestátněn a nový majitel, československý stát, přistoupil k postupné rekonstrukci. V polovině dvacátých let byla přestavěna varna, kotelna a vyrostl nový, zde prezentovaný komín. Komín v červnu 1924 vyprojektovala společnost Architekt a stavitel B. Kolář, A. Stránský z Prahy-Smíchova a 26. července proběhlo komisionální šetření o žádosti vystavět novou kotelnu a komín v pivovaře. Dodnes je komín dochován v původním vzhledu, je vysoký 45 metrů, vnější průměr v hlavě má 2 metry, vnitřní průměr 1,6 metru a šířka oktogonálního podstavce u terénu je 4,6 metru a výška po římsu 4,5 metru. Konicita dříku je 5 %. Komín byl postaven ze žlutých radiálních cihel a propracování jeho podstavce a hlavice sice nikterak významně nepřevyšuje podobné komíny té doby, co ho ale činí zajímavým, jsou jeho ornamenty z červených cihel rozmístěné po celé výšce dříku – takto ozdobených komínů není u nás mnoho. Komín slouží nadále svému účelu a je nedílnou součástí procesu vaření piva Ferdinand. Aby plně vyhovoval parametrům plynové kotelny, je opatřen nerezovou vložkou a majitel provádí pravidelně revize a nutnou údržbu. Dne 8. září 2007 se stal komín svědkem jednoho českého rekordu. V rámci pivních slavností na něj podnikli členové Svazu českých komínářů (SČK) výstup a ustanovili za přítomnosti agentury Dobrý den první oficiální český rekord s názvem Nejvíc lidí na komíně. Ten činil 32 lidí na komíně během hodiny a 21 v jednom okamžiku. Tento rekord byl již ale několikrát členy SČK překonán, přičemž současný rekord evidovaný SČK pochází z roku 2012 a činí 51 lidí na 170 metrů vysokém komíně plzeňské teplárny.


18 Teplárna a elektrárna Západomoravských elektráren, a. s. — Brno-Zábrdovice Společnost Západomoravské elektrárny (mimo jiné majitel nedaleké oslavanské elektrárny – vyobrazení na straně 82) nechala v letech 1929–1930 kousek od centra Brna v ulici Na Špitálce vystavět teplárnu, která začala zásobovat teplem okolní průmyslové podniky (především textilní továrny) a také Starobrněnský pivovar. Díky svému výkonu a kombinované výrobě tepla a energie, jejímž iniciátorem byl profesor Vladimír List, se stala nejmodernějším podnikem svého druhu v Evropě. „Inženýři a technici první republiky měli příležitost prokázat prakticky svou zdatnost. Můžeme býti hrdi, že ji také prokázali a že brněnská teplárna je téměř stoprocentně dílem českých mozků a rukou.“ Teplárna byla vybavena čtyřmi kotli o výkonu 4 × 50 tun páry za hodinu a čtyřmi turbínami o celkovém výkonu 24 MW. Z kotlů byl vyveden společný kouřový kanál, který se napojil na 100 metrů vysoký komín situovaný u jižní fasády kotelny. Jeho projektovaná hořejší světlost byla 4 metry a konicita dříku 3,2 %. Komín sice nikterak nevyniká z hlediska architektonického, však byl také řešen jako funkční holý vysoký dřík, jak tomu bývalo standardem u podobných komínů, rozhodně je ale dokladem technické vyspělosti, protože jeho realizaci předcházela velice náročná příprava z hlediska zakládání na neúnosné půdě náplavky mlýnské strouhy. Zároveň dnes jeho hodnota spočívá v jeho historické úloze, kdy v Brně vznikl po technické stránce podnik světové úrovně: „Vysoký komín brněnské teplárny vévodí průmyslovému Brnu jako důrazný svědek jeho pokroku a je brněnskou pýchou.“ Na výstavbu komína bylo vypsáno výběrové řízení, které z devíti nabídek vyhrála firma Ing. V. Fischer a spol. za přibližně 450 000 Kč. V ceně ale nebyla zahrnuta mohutná základová deska a ostatní práce – stavba komína tak celkem stála přibližně 1 milionu Kč, přičemž celková cena teplárny (včetně parovodu – 13 milionu Kč) byla 70 milionu Kč. Stavba komína začala výkopovými pracemi pro základy v listopadu 1929, celý komín byl dokončen v červnu 1930. Sám o sobě byl kvůli málo únosnému podloží problematický návrh základové konstrukce. Dlouho se probírala nejvhodnější alternativa založení – zda na desce nebo na pilotech. Této problematice se ve svých posudcích věnoval profesor Klokner. „Komín není na pilotách, ale na železné betonové desce průměru 19 m, na kraji silné 1,25, uprostřed 5 m. Tyto základy váží 2 500 t, dřík komína váží 1 000 t a má uvnitř do 40 m ochranné pouzdro.“ V průběhu vlastní výstavby pak panovaly obavy ohledně sesedání stavby, proto na místě prováděl měření postupného sedání geometr Ing. Rudolf Janč. Obavy se nepotvrdily, sesedání bylo v normě. Nový komín teplárny se ve své době stal symbolem očisty městského ovzduší. Nový centrální zdroj tepla totiž nahradil řadu lokálních v průmyslových areálech, kdy pro továrníky bylo organizačně i ekonomicky výhodnější teplo i energii odebírat od externího dodavatele. Snížila se produkce sazí, zmírnila se zátěž od rozvážení uhlí a vyvážení strusky a popela z továren po ulicích. „Po uvedení teplárny do chodu zmizí na siluetě Brna asi 100 továrních komínů,“ psalo se na počátku roku 1930. O pět let později byla realita trochu jiná, kouřit ustalo 22 průmyslových komínů a 55 komínů ústředního topení. A o další dva roky skóre trochu narostlo – 29 továrních a 76 domovních komínů. Ke konci války neušel velikán poškození: „Stometrový komín teplárny s bělavou clonou kouře byl jistě výborným místním ukazatelem a orientací ‚nepřátelským‘ letcům. Přesto nebyl bombardováním zasažen a teprve zásah granátu v poslední fázi bojů jej snížil téměř na polovinu. Strojní zařízení elektrárny však jako zázrakem nebylo vážněji poškozeno.“ Poškozený komín byl 19. června 1945 firmou stavitele Ing. V. Fischer a spol. prohlédnut a o jeden rok později opraven. V minulosti byl dřík opatřen typickým červenobílým denním leteckým značením, dále pak byla jeho horní polovina svázaná ocelovými pasy a byl osazen ocelový ochoz pod korunou. Společnost mu dělá další stometrový kolos vystavěný v letech 1949–1950. Komín ještě před svým znárodněním projektovala firma Ing. V. Fischer a spol., pak v projekční činnosti pokračoval n. p. Československé stavební závody. Dle původního plánu měl mít výšku 120 metrů a světlost v koruně 6 metrů. Málokterému komínu se dostalo té pocty, aby byl znázorněn na poštovní známce. Naše filatelistická tvorba se obecně komínovým motivům vyhýbala, ale i tak vyšla v roce 1958 známka s brněnským panoramatem, kterému dominují komíny teplárny ZME, zatímco známé památky jako katedrála svatého Petra a Pavla a Špilberk jsou zatlačeny do pozadí.

191


19 195

Elektrárna ESSO — Kolín V roce 1931 vznikl absolutní český rekord ve výšce zděných komínů. Výšky 120 metrů (s hořejší světlostí 5 metrů) dosáhli v kolínské elektrárně, která byla dokončena v roce 1932 pro společnost Elektrárenský svaz středolabských okresů (ESSO). „Les továrních komínů v čele s nejvyšším komínem v republice (120 m) nové elektrárny vedle známých věží bartolomějského chrámu stal se takřka ochrannou známkou kolínskou,“ komentuje tuto situaci průmyslník František Halda v roce 1934. Komín byl sice v minulosti snížen na výšku 117 metrů, ale i tak si drží primát nejvyššího zděného komína v České republice. V roce 1950 dosáhli stejné výšky v oslavanské elektrárně dle projektu národního podniku Energostav. Horní světlost byla 5,5 metru, vnější průměr činil u paty 11,9 metru a tloušťka zdiva v patě 1,75 metru. V roce 1995 byl ale tento komín zlikvidován odstřelem. Komín byl projektován pro připojení čtyř strmotrubnatých kotlů, přičemž finální stav skončil u dvou kotlů s výkonem 30 MW. Stavitelem základů a železobetonového podstavce byl kolínský architekt a stavitel Ing. Viktor Levin a vlastní komín vystavěla pražská firma Josef Jaroslav Hukal a spol. pod vedením Jiřího Vogeltanze. Tato firma zdemolovala v roce 1929 i komíny po cukrovaru, který původně stál na místě elektrárny. Podle původního zastavovacího plánu měla mít elektrárna komíny dva a identické, dle projektu se ale v dalších etapách nepostupovalo. Komín byl vybudován na základové desce o průměru 16,5 metru a mocnosti 2,6 metru. Na desce byl založen stupňovitě základ, který přecházel v 11 metrů vysoký podstavec – do něj zaústil kouřový kanál ze dvou kotlů, přičemž na protilehlé straně byl připraven otvor pro vyústění kouřovodu z případných dalších kotlů. Vlastní dřík komínáři vyzdili z červených radiálních cihel a proti účinkům spalin vestavěli ochranné pouzdro o výšce 56 metrů a tloušťce 10 až 30 cm. Pod pouzdrem vytvořili dva železobetonové trychtýře na popílek, přičemž z úrovně terénu byly přístupné otvory v podstavci pro jeho vyvážení. Stejně jako komín ZME nebyl ani tento vůbec zdobný, přesto právě tato jednoduchá forma mohla jako jediná plně korespondovat s působivým funkcionalistickým pojetím ostatních budov elektrárny dle návrhu architekta Jaroslava Fragnera. V době svého vzniku byl fotografován předními osobnostmi meziválečné fotografické avantgardy, jakými byli Jaromír Funke a Josef Sudek. V té době měl ještě neopotřebovanou hladkou plochu dříku, kterou v sedmdesátých letech narušily ocelové stahovací pasy, osazené z důvodu prasklin ve zdivu dříku. Řadu let byl komín natřen červenou barvou a bíle vyvedený svislý nápis Elektrárna hlásal směrem k železnici jeho poslání. Roku 2010 dostal komín nový vzhled – červené zdivo překryl světlý nátěr a dřík byl pomalován barevnými motýly. Malby vzešly ze soutěže, kterou majitel, společnost Dalkia Kolín, a. s., vyhlásil pro žáky místních základních škol s cílem navrhnout motiv pro komín. Děti vytvořily více než 400 návrhů a přes 600 občanů hlasovalo o nejlepších dvaceti návrzích. Vítěze pak vybrala komise. Zvolenou formu veřejné soutěže lze bezpochyby označit za vhodnou a vítanou, zapojení místních obyvatel vždy oživí zájem o zlepšování společného životního prostoru. Nicméně výsledek komínu příliš neprospěl. Světlý nátěr dříku maskuje jeho pravou podstatu a chloubu – nejvyšší zděný komín nyní vypadá jako komín betonový. Soutěž vzbudila i protesty, vedoucí komise školské a mládeže při Radě města Kolína Iva Drdová se nechala slyšet : „Školám jsme doporučili se soutěže neúčastnit, protože jsme to vnímali jako neetický zastírací manévr firmy, který malé děti ještě nedokáží rozpoznat.“ Každopádně se tomuto počinu ale dostalo profesionálního uznání v oboru teplárenství – Teplárenské sdružení České republiky udělilo majiteli za nový image komína mimořádné ocenění Počin roku za příspěvek k pozitivnímu vnímání teplárenství. Nový motiv ale bohužel zdegradoval tím, že motýli „přeletěli“ i na nedaleký tvárnicový komín bývalého lihovaru stejného majitele.


20 197

Elektrárna města Pardubic — Pardubice I-Zelené Předměstí Není snad jiného vysokého komína, který by byl tak veřejně nenáviděn a jehož výstavba byla navíc i soudně zakázána. Parní elektrárna zřízená firmou Františka Křižíka byla uvedena do provozu v roce 1905. S rostoucí poptávkou po energii se postupně modernizovala a navyšovala výkon, na což přirozeně navázala potřeba nových komínů. Ke dvěma parním kotlům (a dvěma dynamům o výkonu 100 kW) nejprve příslušel malý, jen 36 metrů vysoký komín (o světlosti v hlavě 1,25 metru). Pak byly doplňovány další různé kotle (na pokrytí celkového výkonu až 28 MVA) a k nim byl v roce 1921 firmou Jakub Knopf & Karel Schröpfer z Domažlic vyprojektován další, 65 (po výstavbě se uvádí 66) metrů vysoký komín se světlostí v hlavě 2,75 metru. V dubnu roku 1938 byl nejstarší komín zbořen a začalo se s přípravami na výstavbu komína nového, stometrového, o světlém průměru v hlavě 3,5 metru, v patě 9,6 metru, tloušťce zdiva u země 1 metr a nahoře 40 cm. S ním byl vybudován zároveň nový práškový kotel o výkonu 30 tun páry za hodinu. Nicméně jeho vlastní výstavbě ještě předcházely spory mezi městskou elektrárnou a Východočeským elektrárenským svazem (VČES), který měl podle smluvního vztahu privilegium schvalovat investice. A VČES právě nový komín za rozpočtovou cenu cca 412 000 Kč pokládal za zbytečný, a protože kupoval od elektrárny elektřinu za výrobní cenu se započtením úmoru z investic s připočtením 10 % zisku, tak se mu nechtělo vyšší cenu za energii platit. Zvláště když během uplynulých osmi let proinvestovala elektrárna přes 9 milionů Kč, což se projevilo na skutečnosti, že elektřina dosáhla nejvyšší ceny ze všech okolních elektráren. Ironií bylo, že předseda správní rady elektrárny si pro svoji vlastní továrnu raději vyráběl energii sám, neboť to pro něj bylo levnější, než nakupovat od městského podniku, který řídil. Spor elektrárny s VČES skončil u soudu, který vydal soudní zákaz komín postavit. Přesto byla hrubá stavba komína v srpnu 1938 firmou Ing. V. Fischer a spol. dokončena. Zatímco spor o komín nadále trval, tento již začal chrlit do okolí tuny popílku, a k soudním tahanicím se navíc přidala kritika a stížnosti občanů města. „Když vane jižní nebo jihovýchodní vítr, je do rána celé město pokryto vrstvou černého spáleného mouru. Není možno míti v noci otevřená okna, protože vrstva mouru pokryje nedaleko otevřeného okna vše vrstvou černého popela. Naše hospodyně jsou již zoufalé… Mají tedy Pardubice nové nepříjemné nadělení a mohou se podobně jako Plzeň směle zváti černými Pardubicemi.“ „V posledních letech přešel přirozený malinový nádech pardubických střech ve smutnou šeď, která je vlastně sediment šedého popele, jež jest neustále z komínu elektrárny chrlen přímo do ulic.“ Jediným pozitivem byla skutečnost, že se komín stal nejvyšším v kraji, což v řadách některých občanů vyvolalo projevy patriotismu. Ale přece i jeho kouř dokázal přinést užitek. V tisku na něj bylo vnímavě upozorněno, že když už moderní architektura nezná větrné korouhvičky, tak směr větru vždy spolehlivě určí jedině kouřová vlečka pardubického stometrového komína. V současnosti je kotelna osazena plynovým kotlem a pro tyto potřeby je komín opatřen nerezovou vložkou. Zároveň byl v minulosti snížen na výšku 72 metrů a opatřen denním leteckým značením. Kotelna funguje jen jako záložní zdroj. Zastavme se ještě u jedné, z dnešního pohledu tragikomické příhody. V roce 1977 se začal v pořadí druhý nejstarší komín, toho času nositel nápisu Elektrárna Pardubice, pro nepotřebnost bourat. Dva komínáři Josef a František začali komín postupně shora rozebírat, a když byli asi v polovině, tak se navzdory stanovenému technologickému postupu demolice dohodli, že zbývající část strhnou podkopáním. Jenže se někde v průběhu nového postupu stala chyba a torzo se 27. dubna 1977 během pauzy na svačinu zřítilo na objekt kotelny a způsobilo škodu odhadem za 213 000 korun. Komínáři byli obviněni z trestného činu obecného ohrožení a byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na 14 měsíců se zkušební dobou dva roky.


21 199

Mechanická tkalcovna a tiskárna látek Josef Sochor — Dvůr Králové nad Labem Ve Dvoře Králové nad Labem si nelze nevšimnout místní dominanty, která se navíc může pochlubit dvěma rekordy – jedná se o nejvyšší dochovaný komín nesoucí vodní rezervoár (80 metrů) u nás a také má tento vodojem největší objem ze všech (300 m3). „Stavba nového komínu 80 m vysokého podnikána jest proto, že stávající tovární komín vysoký 64 m nemá dostatečného tahu, takže musí býti použito ventilátorů, což má za následek i vyhánění neúplně spáleného paliva. Novým komínem docílí se daleko většího tahu, čímž bude použité palivo lépe spalováno, takže po stránce obtěžování kouřem, sazemi, atd. novým komínem bude menší, nežli stávajícím komínem. Rovněž po stránce požární, jest zřízení reservoiru na komíně velmi výhodné.“ Přípravné a projekční práce začaly ve druhé polovině roku 1940 a v důsledku probíhající druhé světové války byla výstavba procedurálně ztížena. Díky existenci směrnic ministerstva veřejných prací cílícím na úsporu dřeva a železa muselo být doloženo, že projekt je řešen podle nich – veškeré dřevo a železo použité na stavbě tak muselo být úředně povoleno. Navíc musel být v červnu 1941 kvůli vládnímu nařízení o zákazu nových staveb obdržen souhlas k dalšímu provádění stavby. Firma Ing. V. Fischer a spol. dokončila stavbu v říjnu 1941 za cenu 607 tisíc korun a v únoru 1942 proběhla kolaudace. Světlost v koruně komína dosáhla rozměru 3 metry, průměr v patě činil 7,7 metru. Za pozornost stojí masivní železobetonové konzoly nesoucí mohutný železobetonový vodojem krytý přizdívkou z cihel. Pro textilní továrnu si ale komín dlouho nezadýmal. Provoz byl v roce 1942 zastaven a následně si zde zřídila válečnou výrobu říšská firma Junkers. Po válce se vrátil opět původní provoz pod hlavičkou národního podniku Tibatex a komín fungoval do té doby, než byl areál napojen na nedalekou teplárnu vybudovanou v padesátých letech. Naopak vodojem byl v provozu až do zastavení činnosti v té době akciové společnosti Tiba. Voda sloužila jednak pro sprinklerové zařízení (vždy muselo zůstat ve vodojemu minimálně 60 m3 jako požární rezerva), jednak pro technologii v bělidle, prádelně, aj. Dnešní majitel Textil Invest s. r. o. plánuje demolici budov, zda padne i komín, není známo. Nad vodojemem je prozatím osazen ochoz s telekomunikační technikou.


22 Sudetenländische Treibstoffwerke AG — Litvínov-Záluží Pro blížící se válku potřeboval Hitler vyrábět dostatek paliv nezávisle na dovozu, což vyústilo v situaci, že prakticky ihned po obsazení Sudet začali Němci stavět v Záluží u Litvínova chemický závod na výrobu pohonných hmot z uhlí – Sudetenländische Treibstoffwerke AG (STW). A právě zde vznikly první vysoké komíny z monolitického železobetonu na našem, resp. na nacisty zabraném území. Stometrové komíny, postavené betonářskou firmou Wayss & Freytag, byly hned tři a sloužily teplárně zvané T-200, která dodávala závodu páru a elektrickou energii. Na dochovaných dobových fotografiích můžeme pozorovat, jak energetické srdce podniku s vertikálami postupně vznikalo. První komín (severní) se začal stavět společně s budovou kotelny v roce 1940 (v roce 1941 se z něj již kouřilo), v roce 1941 se dostavěl druhý (prostřední) a poslední – třetí – byl postaven během let 1942–1943. Dokumentace z roku 1969 nastiňuje konstrukční řešení a další geometrické parametry jednoho z trojice komínů (dle vnější podoby a stejné doby vzniku lze s určitou mírou jistoty tvrdit, že jsou až na pár detailů identické). Vnitřní průměr v hlavě je 6 metrů a vnější průměr 6,64 metru. Vnější průměr v patě je 9,64 metru a tloušťka železobetonové stěny je v tomto místě 45 cm. Konicita dříku je 3 %. Po výšce jsou osazeny dva ochozy (ve výškách +65,0 a +92,5 metru) a na nich se vyskytuje jeden na naše podmínky unikátní technický detail – zábradlí je tvořeno železobetonovými masivními sloupky a trámky. Takovéto řešení nenajdeme u žádného stojícího železobetonového komína u nás. Vnitřní vložka je tvořena ze šamotu a koruna je zakončena litinovou deskou. Na ní se v minulosti vždy usazovalo více jak půl metru popílku. Ocelový skelet kotelny obsahoval 12 kotlů o celkovém výkonu cca 1 250 tun přehřáté páry za hodinu a devět turbogenerátorů umístěných ve strojovně o maximálním elektrickém výkonu 188,8 MW. Každý komín odváděl spaliny ze čtyř kotlů, přičemž kouřovody ze dvou kotlů se společně ještě se záložním kouřovodem sdružily do jednoho a ten pak ústil do komína. Na protilehlé straně podstavce se zopakovalo totéž. V kotelně visela na ceduli důležitá výzva : „1. Při každém zásahu do spalovacího procesu kotle kontroluj ihned výstup kouře z komínů. 2. Bude-li vycházet z komínů černý kouř, proveď ihned správné seřízení dopravovaného paliva a vzduchu. 3. Snížením exhalací chráníš zdraví nejen sobě, ale i všem spoluobčanům.“ Komíny zažily řadu příhod, přičemž ty nejzajímavější se odehrály během války. Spojenci podnikli na továrnu téměř dvacet náletů, přičemž první přišel 12. května 1944 a poslední 5. března 1945. Rekordní počet pum spadl při bombardování 16. ledna 1945 a závod byl zničen z více jak 70 %. Budova teplárny dostala často nějaký ten přímý zásah, ale komíny zůstávaly pyšně stát dál a nic nenaznačuje, že by byly nějak výrazněji poškozeny. Němci podnik před bombardováním zamlžovali, ale komíny z mlžné clony stejně trčely a nechtěně tvořily terč pro svržení bomb. Podle dobových fotografií prodělaly komíny různé formy maskovacích nátěrů, ale to stejně uspokojivě nepomohlo, neboť je zase prozradil jejich kouř. Vždy, když byla výroba po náletu obnovena a z komínů se znovu zakouřilo, pár dní po tomto prozrazujícím signálu spojenci opět bombardovali. Děsivé válečné události podtrhují vzpomínky pamětníka Miloslava Hrabáka na rudou záři pocházející z hořících vybombardovaných Drážďan, která ozařovala vrcholky komínů. Protiletecký maskovací nátěr je na dřících patrný dodnes. Navíc se za léta provozu objevily na patách komínů prvky lidové tvořivosti. Železobetonové vertikály nebyly jen chladnými funkčními konstrukcemi, ale staly se vnímanou součástí životního prostoru místních pracovníků. Na patě jižního komína je nakreslen vývěsní štít s textem Hostinec U sudu poukazující na to, že ve vnitřním prostoru paty komína byla zámečnická dílna údržby, jinde je zase prezentován hanbatý symbol stesku kotelníků po ženách a mnoho jiných, dnes stěží rozluštitelných nápisů a maleb. Pozoruhodná teplárna přežila válku i období socialismu, co ale podepsalo její ortel, byly postupně se zpřísňující ekologické předpisy, které by bylo neekonomické naplňovat. A tak se výkon postupně utlumoval, první dva komíny přestaly sloužit v roce 1998 a ve čtvrtek 17. března 2011 dopoledne se provoz kotelny a odběrových turbín teplárny ukončil nadobro. Dodávky tepla a energie následně plně přebrala v areálu novější teplárna s označením T-700. O budoucím osudu „dvoustovky“ se vlastník v současné době rozhoduje. Nové využití má ale bohužel bariéry v podobě umístění v rozsáhlém funkčním podniku s náročnými provozními podmínkami.

201


23 205 Elektrárna Chvaletice — Chvaletice Kapitolu vybraných komínů nelze zakončit jinak, než jedním ze dvou nejvyšších komínů České republiky, neboť tato významná dominanta morfologicky nevýrazné lokality východních Čech si naši pozornost právem zaslouží. Jedná se o ukázku technického pokroku a umění postavit komín světového formátu. Navíc komín o takovéto výšce již pravděpodobně nebude nikdy u nás postaven, a to především z důvodu technologického vývoje v energetice, kdy pro snížené množství exhalací již není potřeba takto vysokých staveb. Železobetonový komín pro elektrárnu Chvaletice o výkonu 4 × 200 MW, v dobovém tisku označovanou jako „krasavice na Labi“, byl sice původně plánován s výškou jen 235 metrů, ale finální návrh měl 300 metrů. Nabízí se otázka, proč se vlastně musela postavit elektrárna tak daleko od všech zdrojů hnědého uhlí. Lokalita Pardubicka dokázala naplnit řadu požadavků: možnost dopravy uhlí po vodě, využití pozemku po bývalých rudných dolech, vhodná infrastruktura, dostatek vody, a také dobré rozptylové podmínky, které v kombinaci s velmi vysokým komínem měly zajistit dostatečný rozptyl oxidu siřičitého a dalších exhalací. Projekt komína vypracovala v letech 1973–1974 společnost Energoprojekt (hlavní inženýr projektu Z. Vocetka, vedoucí projektant L. Šárek), která v něm navázala na zkušenosti z předešlých projektů třísetmetrových komínů nových bloků slovenských elektráren Vojany (svého času nejvyšší v ČSSR) a Nováky a české elektrárny Tušimice. Vlastní komín pak v letech 1974–1975 vystavěl národní podnik Teplotechna, přičemž plánované výšky dosáhli komínáři 4. května 1975. Na betonáž vnějšího dříku byla použita již osvědčená technologie posuvného bednění systému Gleitbau. Stavbu zrealizovaly tři brigády socialistické práce s předáky J. Kokoškou, B. Mládkem a J. Malzerem. V různých publikacích a internetových zdrojích se uvádí, že se jedná o nejvyšší komín v České republice (zpravidla je uváděna výška mezi 300 až 305 metry). Vyvolává to tak dvě otázky – jakou skutečnou výšku komín má a zda je nejvyšším v ČR. Otázka první má relativně snadnou odpověď – stavební dokumentace ukazuje výšku 300 metrů, geodetické zaměření provedené na popud autora v roce 2013 architektonickou kanceláří Jana Rittera ml. tuto výšku potvrdilo. Otázku druhou nelze dosud spolehlivě zodpovědět. Existuje ještě jeden třísetmetrový komín, a to v elektrárně Prunéřov II. Zde ke kontrolnímu přeměření ale dosud nedošlo. Komín se může pochlubit několika vskutku úctyhodnými parametry – vnější průměr dříku na úrovni terénu je 29,4 metru (tj. obvod 92,4 metru), tloušťka stěny dříku je 75 cm, vnější průměr v koruně je 9,58 metru a tloušťka stěny je 20 cm, světlost v koruně (měřeno k líci vložky) je 8,8 metru. (Odborný a technický zkratkovitý popis komína je 300.2/918-880 – zleva doprava : 300 – výška v metrech, 2 – označení, že má komín po celé výšce vložku, 918 – vnitřní průměr komína měřený k líci železobetonového dříku v cm, 880 – vnitřní průměr měřený k líci vložky v cm.) Konicita dříku je proměnná, přičemž do výšky 60 metrů je poměrně vysoká, a to 12 %, pak se postupně snižuje až na konečných 1,1 % v posledních dvaceti metrech výšky. Tvar komína je dán striktními statickými požadavky, a to mu dodává sice jednoduchý, ale elegantní vzhled. Komín má do výšky 119,5 metru dva pláště, resp. dříky. Výše uvedená data se týkala vnějšího, tedy viditelného dříku. Vnitřní plášť je do výšky 101 metrů železobetonový monolitický a zbývajících 18,5 metru je vyzděno z tvárnic typu Z. Vnitřní dřík má za účel vhodně upravovat světlost v této spodní části, kde by byl průduch jinak nevhodně a nadbytečně široký, a je skoro válcový, konicitu má pouhých 0,4 % (tvárnicová část má konicitu 0 %) a vnitřní světlost je konstantní o velikosti 14,7 metru. Vnější průměr vnitřního dříku na úrovni terénu je 15,7 metru, tloušťka stěny se pohybuje od 50 cm do 28 cm. Po výšce je rozloženo osm železobetonových ochozů, koruna je zakončená typovými litinovými segmenty. Před účinky spalin chrání železobetonový dřík po celé výšce vnitřní vyzdívka z kameninových kyselinovzdorných komínovek ze Západočeských keramických závodů, n. p. v Horní Bříze. Cena dříku a překážkového osvětlení byla dle rozpočtu zaokrouhleně 53 milionu Kčs. Dnes je komín používán jen částečně – slouží pouze ve chvíli, kdy nabíhají kotle spalováním mazutu, nebo se naopak odstavují. Po naběhnutí na požadovaný výkon se přechází na uhlí a spaliny jsou vyvedeny přes odlučovače popílku a odsíření přímo do chladicích věží. A právě na vrcholu chvaletického komína byla na konci roku 2014 pokřtěna tato publikace.


01

Fond ČKD – Sbírka fotografií, negativů a filmů (1900–1990), karton SF – 61 (SOA v Praze); Josef Pilnáček, 250 let

blanenských železáren : 1698–1948, Blansko, 1948, s. 106; Martin Vonka, Významné tovární komíny v ČR – Klamova huť, Blansko, Fabriky.cz, www.fabriky.cz. 02

[2007, nedatováno]

Fond č. 4, Okresní úřad Semily (1786) 1850–1945, karton 299 (SOkA Semily); Emil Hlaváček, Architektura pohybu

a proměn : minulost a přítomnost průmyslové architektury, Praha, 1985, nestránkováno; Lukáš Beran – Vladislava Valchářová (ed.), Industriál Libereckého kraje. Technické stavby a průmyslová architektura, Praha 2007, s. 195–196; Martin Vonka, Významné tovární komíny v ČR – Přádelna bavlny, Železný Brod, Fabriky.cz, www.fabriky.cz. [2008, kolem 1900, 1896, 2010] 03

Martin Vonka, Významné tovární komíny v ČR – Parní mlýn (Parník), Smolotely, Fabriky.cz, www.fabriky.cz.

[2008] 04

Jindřich Hýkel – Vladimír Karlický, Dějiny firmy Sellier & Bellot, Praha 2006; LT C 40/Ub Kapslovna Parukářka,

Pod Parukářkou, Praha 3 – Žižkov, KODA, 12. 2. 2009, koda.kominari.cz; Lukáš Beran – Vladislava Valchářová, Industriál Prahy 3. Technické stavby a průmyslová architektura, Praha 2009, s. 18–21. [2006] 05

Tonda Vott, Kruhové pece pro pálení zboží cihlářského, vápna a cementu, Cement, železo a beton, 1908, č. 3,

s. 84; Josef Rudolf Fiala, Kruhovka / Konstrukce kruhovky I, Brno, 1926; Rudolf Bárta, Sto let Hoffmannovy kruhovky, Stavivo XXXVI, 1958, č. 12, s. 481–482; Rudolf Bárta, Vynálezce kruhovky Fr. E. Hoffmann v Praze, Dějiny věd a techniky, 1971, č. 3, s. 177; Martin Vonka, Jak se co dělá – cihla; Významné tovární komíny v ČR – Cihelna Olomouc-Slavonín, Fabriky.cz, www.fabriky.cz; LT C 29/Ub Býv. Cihelna, Olomouc-Slavonín, KODA, 12. 2. 2009, koda.kominari.cz; lb [Lukáš Beran], heslo Městská cihelna, in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Jan Zikmund (eds.), Industriální topografie / Olomoucký kraj, Praha 2013, s. 59. [2008] 06

Emil Edgar, Komíny kremační, Stavitelské listy XXI, 1925, č. 13, s. 204–205; Eliška Fechnerová, Mauzoleum

rodiny Dittrich v Krásné Lípě. Ojedinělá stavba architekta berlínského dómu v Čechách, Děčínské vlastivědné zprávy XVIII, 2008, č. 1, s. 48–51; Devastaci cenného mauzolea úředníci jen přihlížejí, ÚSTÍ///AUSSIG – architektura na severu Čech, 3. 12. 2009, www.usti-aussig.net; PT C 12/Ub Býv. kotelna pro vytápění Dittrichovy hrobky, Smetanova, Krásná Lípa, KODA, 28. 10. 2009, koda.kominari.cz. 07

[2014]

Lukáš Beran – Vladislava Valchářová, Industriál Libereckého kraje. Technické stavby a průmyslová architektura,

Praha 2007, s. 166–167; Martin Vonka, Významné tovární komíny v ČR – Přádelna (Klášter) – Smržovka, Fabriky.cz, www.fabriky.cz; MT 58/Ub Seba T – závod 07, Klášterní, Smržovka-Dolní Smržovka, KODA, 12. 2. 2009, koda.kominari.cz. 08

[2014, 1896, 2014]

Martin Vonka, Významné tovární komíny v ČR – Uhelný důl Alexander, Fabriky.cz, www.fabriky.cz; LT C 47/Ub

Uhelný důl Alexander, Holvekova, Ostrava-Kunčičky, KODA, 12. 2. 2009, koda.kominari.cz. 09

[2009, 2007]

Benjamin Fragner – Jan Zikmund (eds.), Co jsme si zbořili. Bilance mizející průmyslové éry / deset let, Praha 2009,

s. 26; Ministerstvo kultury ČR, Rozhodnutí o zrušení prohlášení komínu za kulturní památku ze dne 16. 4. 2010; Martin Vonka, Významné tovární komíny v ČR – Důl Jindřich, Karviná-Doly, Fabriky.cz, www.fabriky.cz. [2008] 10

Archiv hlavního města Prahy, archivní katalog AMP; Ústřední elektrická stanice král. hlav. města Prahy : stručný

popis, vydaný k otevření centrály dne 7. dubna 1900 kanceláří měst. elektr. podniků, Praha 1900; Fond č. 765, Keramické závody bratři Fischerové a spol. Letky-Libčice nad Vltavou (1920–1951) (SOkA Praha-západ, pobočka Dobřichovice); Pavel Černý, Příběh o komínech, Zpravodaj Pražské teplárenské a. s. XII, 2004, č. 4, s. 4. 11

[2013, 1899]

Fond Ing. V. Fischer a spol. 1920–1955 (SOkA Praha-západ, pobočka Dobřichovice); Společenský pivovar pražských

sládků v Braníku u Prahy, Český svět II, 1905, č. 1, 20. 10.; Lukáš Beran – Vladislava Valchářová (eds.), Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy, Praha 2005, s. 223. [2013] 12

Kovohutě Příbram – podnikový archiv; Zdeněk Kunický – Karel Vurm, 225 let Stříbrné hutě – Kovohutí Příbram

(1786-2011), in: idem, 700 let hutnictví stříbra a olova na Příbramsku (1311–2011), Příbram 2011, s. 161; Martin Vonka, Významné tovární omíny v ČR – Kovohutě Příbram, Fabriky.cz, www.fabriky.cz.

[2010]

207


13 MěÚ Nový Bydžov, archiv Odboru výstavby a životního prostředí; Jaroslav Preiss (ed.), Český průmysl textilní slovem i obrazem, Praha 1909, nestránkováno; Martin Vonka, Významné ovární komíny v ČR – Továrna bavlněných látek, Nový Bydžov, Fabriky.cz, www.fabriky.cz.

[2014]

14 Fond Pražská kanalizace, karton 506 (Archiv Pražských vodovodů a kanalizací); Lukáš Beran – Vladislava

208

Valchářová (eds.), Pražský industriál. Technické stavby a průmyslová architektura Prahy, Praha 2005, s. 143; Jaroslav Jásek, William Heerlein Lindley a pražská kanalizace, Praha 2006, s. 122–123; Martin Vonka, Významné tovární komíny v ČR – Čistírna odpadních vod – Praha-Bubeneč, Fabriky.cz, www.fabriky.cz. [2009, 2014] 15

Státní oblastní archiv v Plzni, Fond č. 10947, Liaz, n. p., Jablonec nad Nisou, závod 09 Holýšov (SOA v Plzni); Jan

Valeš, Z historie : Komín, Holýšovský zpravodaj X, 2008, č. 57, s. 8; jz [Jan Zikmund], heslo Andrease Zieglera syn, sklárna, in: Lukáš Beran – Vladislava Valchářová – Jan Zikmund (eds.), Industriální topografie / Plzeňský kraj, Praha 2013, s. 215–216; Martin Vonka, Významné tovární komíny v ČR – Sklárna, Holýšov, Fabriky.cz, www.fabriky.cz. [2014] 16

Bohumil Pařez (ed.), Elektrotechnická ročenka ESČ 1935, Praha 1934, s. 75; Břetislav Malinovský, Výzkum

energetických objektů, programový projekt výzkumu a vývoje MK ČR, 1996–1998 (nepublikovaný rukopis), Praha 1998. [2014] 17

Fond č. 3, Archiv města Benešov 1489–1945 (1992), karton 160 (SOkA Benešov); Pavel Jákl, Encyklopedie pivovarů

Čech, Moravy a Slezska I, Praha 2004, s. 13–15; Martin Vonka, Významné tovární komíny v ČR – Pivovar Ferdinand – Benešov, Fabriky.cz, www.fabriky.cz. 18

[2012]

Fond Ing. V. Fischer a spol. 1920–1955 (SOkA Praha-západ, pobočka Dobřichovice); Podnikový archiv společnosti

Teplárny Brno, a. s.; Stavba nejvyššího komínu v Brně zadána, Lidové noviny XXXVII, 1929, č. 510, 10. 10., s. 5; E. Konečný, Význam nové teplárny Západomoravských elektráren pro město Brno, Plyn a voda IX, 1929, č. 10, s. 205; Brněnská teplárna, Národní politika XLVIII, 1930, č. 29, 30. 1., ranní vydání, s. 5; Z komínu brněnské teplárny se již kouří . . ., Moravská orlice LXVIII, 1930, č. 34, 24. 8., s. 1; Brněnská teplárna Západomoravských elektráren, zvláštní otisk z Elektrotechnického obzoru, Brno, leden 1931, s. 9, 12; František Fürst, Teplárna Západomoravských elektráren (ZME) v Brně, Zvláštní otisk z knihy Průmysl, obchod a doprava v Brně, Brno-Řečkovice, 1935, s. 14–15, 22; Teplárna Západomoravských elektráren (ZME) v Brně, Moravská orlice LXXV, 1937, č. 115, 16. 5., s. 63; F. Kučera, Chvála dobrého díla, Svobodné noviny I, 1945, č. 56, 28. 7., s. 2.

[1930, 2013, 2014]

19 Nejvyšší komín v republice, Nová doba XXXVII, 1931, č. 230, 19. 8. s. 4; Jaroslav Fragner, Elektrárna elektrárenského svazu středolabských okresů, Volné směry XXIX, 1932, č. 1, s. 97–99; J. Špinka, Nejvyšší komín v Čsl. republice, Národní listy LXXII, 1932, č. 121, 1. 5., příloha, s. 4; Kolín : město a okres, Praha 1934; Jan Kyselák, Stodvacetimetrový komín dosloužil, Okno III, 1995, č. 3, s. 2–5; RU C 117/3 Býv. Elektrárna, Dalkia Kolín, Tovární, Kolín V, KODA, 12. 2. 2009, koda.kominari.cz; Dalkia Kolín přispívá ke zlepšení životního prostředí (tisková zpráva společnosti Dalkia Kolín), 5. 11. 2010, www.dalkia.cz; Město zadržovalo školám peníze, splácelo dluh, Kolínský PRES, 21. 12. 2010, kolin.pres.cz; Pavel Kaufmann, Prioritou teplárenství je ekologie, Vyhlášení a ocenění Projektů roku 2010 v soustavách dálkového vytápění a chlazení při slavnostním zahájení Teplárenských dnů 2011, PRO-ENERGY magazín, 2011, č. 2, s. 47.

[2014]

20 Fond č. 1488, Východočeský elektrárenský svaz Pardubice 1904–1946 (SOA Zámrsk); V. Křeček, Elektrické podniky města Pardubic, Hradec Králové 1927, s. 6; Stavíme elektrárenský komín, Štít XXXII, 1938, č. 14, 7. 4., s. 5; Spor o nový komín v pardubické elektrárně, Východočeský republikán XX, 1938, č. 20, 13. 5., s. 8; Obrovský komín vyrůstá nad Pardubicemi v městské elektrárně, Východočeský republikán XX, 1938, č. 30, 22. 7., s. 7–8; Pardubický komín, Štít XXXII, 1938, č. 31, 4. 8., s. 8; Nadělení pardubského elektrárenského komínu, Východočeský kraj XXI, 1939, č. 35, 25. 8., s. 5; Větrníky spolehlivé a nespolehlivé, Východočeský kraj XXII, 1940, č. 16, 19. 4. s. 5; Světlá a stinná stránka našeho města, Východočeský kraj XXII, 1940, č. 30, 26. 7. s. 4; Komín a nedbalost, Pochodeň LXVI, 1977, č. 272, 17. 11., s. 2; Josef Kadidlo, Teplárna Pardubice, in : 50 let teplárenství v Pardubicích : 1937–1987, Pardubice 1987, s. 10–20; MT C 72/1 Býv. Elektrárna Františka Křižíka, Na Karlovině, Pardubice--Staré Město, KODA, 12. 2. 2009, koda.kominari.cz; zk – lb [Zuzana Křenková – Lukáš Beran], heslo Elektrárna města Pardubic, in : Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie / Pardubický kraj, Praha 2012, s. 36–37. [2014]


21 MěÚ Dvůr Králové nad Labem, archiv Odboru výstavby a územního plánování; Fond Ing. V. Fischer a spol. 1920–1955 (SOkA Praha-západ, pobočka Dobřichovice); Největší tovární komín v severovýchodních Čechách, Národní listy LXXX, 1940, č. 298, 1. 11., s. 3; Nejvyšší komín českého severovýchodu, Zlín X, 1941, č. 52, 24. 12., s. 4; jz [Jan Zikmund], heslo Josef Sochor, mechanická tkalcovna a tiskárna látek, in: Vladislava Valchářová (ed.), Industriální topografie / Královéhradecký kraj, Praha 2013, s. 143–144; Robert Kořínek – Martin Vonka, Tovární komíny s vodojemy jako unikátní průmyslové dědictví (odborná příloha časopisu Konstrukce ke konferenci Průmyslová ekologie 2014), 2014, s. 59–61.

[2014, 2010]

22 Podnikový archiv Unipetrol RPA, s. r. o.; archiv Miroslava Mertla; Miloslav Hrabák, Teplárna T-200. Srdce podniku, Litvínov 2011, s. 16, 39; Vladislava Valchářová (ed.) – Lukáš Beran – Jan Zikmund, Industriální topografie / Ústecký kraj, Praha 2011, s. 63; Miloslav Hrabák, Hydrák a Staliňák v letech minulých, Litvínov 2013, s. 82–101; Martin Vonka, Významné tovární komíny v ČR – Záluží – teplárna T-200 (tři železobetonové monolitické komíny), Fabriky.cz, www.fabriky.cz. 23

[1940, 1941, 2013]

Podnikový archiv elektrárny Chvaletice, projektová dokumentace komína, 1973–1974; Nutnost zvaná

Chvaletice, Pochodeň LX, 1971, č. 125, 28. 5., s. 4–5; Nejvyšší komín v ČSSR, Pravda LIII, 1972, č. 12, 25. 3., příloha, s. 8; 300metrový komín elektrárny Nováky IV, Rudé právo LIV, č. 178, 1974, 30. 7., s. 2; Ptáme se našich krajských zpravodajů : Jak plníme na rozhodujících stavbách ?, Rudé právo LV, 1975, č. 169, 21. 7., s. 3; Emil Hlaváček, Architektura pohybu a proměn : minulost a přítomnost průmyslové architektury, Praha, 1985, nestránkováno, Radko Brych, Teplotechna, nedatováno, nestránkováno; Martin Vonka, Významné tovární komíny v ČR – Elektrárna Chvaletice, Fabriky.cz, www.fabriky.cz.

[2013, 2014]

209


210

↑ Elektrárna v Trmicích, 1909


Jmenný rejstřík

Daut, Carl 165

(čísla stránek kurzivou odkazují na vyobrazení)

Deutsche Waffen- und Munitionsfabriken 185 DEZA, a. s. 86

A

Dickens, Charles (1812–1870) 23

Abbey Mills 133

Dittrich, Carl August (1819–1886) 162, 163

AGRO CS, a. s. 139

Dobrý den, agentura 189

Akciový parostrojní pivovar a sladovna 116

Doležal, Emil 181

Alexander, důl 65, 168, 169

Doležal, Zdeněk 181

Alois Duda, elektrotechnická továrna 136

Drdová, Iva (* 1968) 195

Alpiq Generation 91

Dumas, Maurice 80

Alphons Custodis Chimney Contruction Company, New

Dvořák, Antonín (1850–1918) 54, 55, 56, 57, 60, 69, 119, 123, 175

York 21, 29, 55 Anaconda Smelter Stack 20, 21, 55, 119 Anaconda Smelter Stack State Park 119

E

Ant. Dvořák & K. Fischer, Letky u Libčic n. Vlt. 54, 55, 56,

E. Klotz a spol. 68, 69, 119

57, 60, 62, 69, 119, 123, 175, 177

Economa 55 Elektrárenský svaz středolabských okresů (ESSO) 194, 195

B

Elhenický, Alois (1844–1915) 55, 183

B. & J. Prokop 71

Energoprojekt, n. p. 205

Bárta & Tichý 119

Erhart & Ehmann 34, 55

Baťa, Antonín st. (1844–1905) 35

Ernstberger & Frötschner 55

Battista, Josef 104, 116

Este, František Ferdinand d’ (1863–1914) 24, 189

Bedford Brick Works 130

EXPO 2010 v Šanghaji 137

Bělský, Quido (1855–1909) 183 Big Stack 51, 55, 119

F

Blaubeuren 77

Feigl & Widrich 17

Blecha & Mašek 68

Ferdinand 189

Bomat, s. r. o. 181

Fialka, Jindřich (1855–1920) 27

Boston and Montana Consolidated Copper & Silver Mining

Fischer, Antonín († 1937) 57

Co. 55

Fischer, Antonín ml. 57

Botta, Mario (* 1943) 137

Fischer, František 57

Böttger & Co. 55

Fischer, Jan 57

Bratří Fischerové a spol. 57, 60, 96

Fischer, Jan ml. 57

Breitfeld, Daněk & spol. 69, 123, 175

Fischer, Josef 57

Briess, Rudolf (1869–1942) 64

Fischer, Karel (1844–1908) 52, 54, 55, 56, 57, 69, 119, 123,

Brunel, Isambard Kingdom (1806–1859) 25 Buren, Daniel (* 1938) 38

175 Fischer, Karel ml. (1912–1985) 57, 59 Fischer, Pavel (1943–2012) 59

C

Fischer, Václav (1885–1959) 57

Cay, Alexander M. (1887–1971) 23

Fischer, Vincenc (1875–1934) 57, 58, 59, 96, 191, 197, 199

Cibulka, obytný soubor 136

Fischerová, Jana 57

Colusa Parrot Mining and Smelting Company 78

Fischerová, Marie 57

Cosmanos AG 186, 187

Fischerová, Marie ml. 57

Custodis, Alfons / Alphons (1850–1924) 46, 55, 185

Fischerová, Milada 57 Fragner, Jaroslav (1898–1963) 195

Č

Frenckell 129

Čech, Svatopluk (1846–1908) 23

Fumor 55

Černý, David (* 1967) 123

Funke, Jaromír (1896–1945) 195

Českomoravská-Kolben-Daněk (ČKD) 81, 116, 142

Fürst, Josef 77

Československé stavební závody, n. p. 191 ČKD Lokomotivka 142

G

ČKD Slaný, n. p. 114

Geipel & Jäger 45 Gobiet, Armand 55

D

Gočár, Josef (1880–1945) 123

Dalkia Kolín, a. s. 195

Gutfreund, Otto (1889–1927) 36

211


H

Julius III, důl 116, 133, 134

H. R. Heinicke, Chemnitz 21, 55, 64, 187

Junkers 199

Haardt, Gustav (1868–1949) 52

212

Häggman, A. R. 129

K

Hájek, C. 83

Kanický, Vilém z Čachrova 45

Halda, František (1886–?) 195

Kapslovna 159

Hamon Custodis, Inc. 55

Karolina, důl 82

Hammitzsch, Hermann Martin (1878–1945) 29

Kavalier 67, 181

Hansen, Theophil Edvard (1813–1891) 29

Kavka, Ferdinand 57

Harding, Thomas Walter (1843–1927) 25

Keramické závody Bratří Fischerové a spol., a. s. 57

Härdtl, Hugo (1846–1918) 29

Klamova huť 29, 150, 151

Hašek, Jaroslav (1883–1923) 26

Klenková, Klotilda 57

Heller, J. 137

Klinger, Ignaz (1814–1872) 21

Henriettenhütte 29, 30

Klokner, František (1872–1960) 15, 50, 51, 161, 191

Herain, Jan (1848–1914) 177

Klotz, Emanuel (1844–1908) 68, 69, 119

Hess, O. F. 68

Knopf, Jakub 55, 197

Hladisch, Robert (1880–1955) 55

KODA, komínářská databáze 147

Hoffmann, Friedrich Eduard (1818–1900) 161

Kokoška, Josef (* 1920) 59, 205

Horschitz, Friedrich (1849–1912) 27

Kolář, B. 189

Hrabák, Miloslav (* 1921) 201

Komunální podnik okresu Praha-západ, n. p. 59

Hrabal, Bohumil (1914–1997) 139

Kovohutě Příbram nástupnická, a. s. 179

Hruban, Konrád Jaroslav (1893–1977) 83

Krajský úřad, Hradec Králové 124

Hrůza & Rosenberg 77

Krauss, H. J. 55

Hrůza, Josef st. 77

Křižík, František (1847–1941) 197

Hukal, Josef Jaroslav 55, 195

Kučerová, Antonie 57 Kutsche, R. 55, 71

CH

Kuželka, Martin 55

Chain, Cable and Anchor Testing Works, River Wear Commissioners 77

L

Chiesa del Santo Volto 137

L. Gussenbauer und Sohn 55

Chimney Park, Pensacola 129

Lang, Gustav (1850–1915) 29, 31

Chodovar 125

Ledvina, Václav (* 1916) 59

Chrám chmele a piva v Žatci 142

Léon Monnoyer et fils 80 Levin, Viktor (1889–1963) 195

I

Liebieg, Johann ml., baron (1836–1917) 21, 153

Ignaz Seidl & Co. 97

Licht, Julius Albert Gottlieb (1821–1898) 161

India Mill 25

Liljeroos 129

Ing. V. Fischer a spol., 57, 59, 96, 191, 197, 199

Lindley, William Heerlein sir (1853–1917) 183

Ing. Vlad. Vlček 81

List, Vladimír (1877–1971) 191

Intze, Otto (1843–1904) 96

Lister’s Mills 25, 26 Lupescu 82

J J. Knopf & spol. / J. Knopf & A. Schröpfer / Knopf & Slunéčko 55, 197

M Macháček, Fridolín (1884–1954) 35

J. Kohout & spol. 55

Malzer, J. 205

J. Vlk 77

Mareš, Leoš (* 1976) 38

Janč, Rudolf (1888–1943) 191

Masák, Jakub 136

Janelová, Ludmila 57

Melín z Chaber 54

Jindřich, důl č. VI, Karviná 116, 169, 170, 171, 172, 173

Mensdorff-Pouilly, Alfons Friedrich hrabě (1810–1894) 45

Jihlavec, Josef 181

Městská cihelna v Olomouci-Slavoníně 116, 160, 161

Johann Liebieg & spol. 152, 153, 154, 155

Městské lázně v Liberci 104

Johanna Priebsche dědicové 164, 165, 166, 167

Mikoláš, Aleš (1852–1913) 177

John Mowlem & Co., Ltd. 81

Mládek, B. 205

Josef Sochor, mechanická tkalcovna a tiskárna látek 96,

Monnoyer, Léon Joseph (1842–1927) 80, 81

198, 199

Montostav, n. p. 85


Moravec, Josef 35

Ř

Müller & Kapsa, podnikatelství staveb v Plzni 55

Řezáč, Alois 181

Müller, Hermann 68

Řezníček, Karel 55

Muspratt, James (1793–1886) 19 S N

Saliger, Rudolf (1873–1958) 29

Nadler, Adolf 34

Salm, Hugo Karel František hrabě (1832–1890) 29

Národní památkový ústav (NPÚ) v Ostravě 171

Salmisaari 37

Nast, B. 82

Sander, František (1871–1932) 67

Nekvasil, Václav (1840–1906) 177

Sa-rpos Servis, s. r. o. 136

Neumann, Stanislav Kostka (1875–1947) 36

Saudek, Jan (* 1935) 175

Newcomen, Thomas (1664–1729) 16

Savery, Thomas (1650–1715) 16, 175

Nichols Copper Company 76

Sazka Aréna 143

Nová huť Klementa Gottwalda, n. p. 87

Scott, Giles Gilbert (1880−1960) 81 Sellier & Bellot 136, 158, 159

O

Selva, José Carlos 120

Obecní dům / Representativní dům 27

Schicht, Johann (1855–1907) 34

Old Jameson Whiskey Distillery 143

Schinkel, Karl Friedrich (1781–1841) 28 Schmalz, Julius 55

P

Schmied, Eduard 116

P. Piette, v. o. s. 34, 116

Schöberl & Co. 55, 65

Pacific Coast Borax Refinery 78

Schoeller, důl / důl Nejedlý I 45, 114

Persius, Friedrich Ludwig (1803–1845) 28

Schroll, Josef Edler von (1821–1891) / Schroll, Benedict

Pilz, Rudolf 77

(1790–1876) 64, 70

Pink Floyd 81

Schröpfer, Karel 55, 197

Pivovar Kocour Varnsdorf, s. r. o. 142

Siemens & Halske 26

Plzeňský společenský pivovar Prior, a. s. 45

Silvestr 143

Podnikání staveb Čapek 55

Silvestrin, Claudio (* 1954) 123

Pochobradského vápenka 133

Socialistický svaz mládeže (SSM) 87

Poldina huť 74, 75, 114, 148

Sochor, Josef (1866–1931) 96, 199

Praga 116

Sochorová válcovna Třineckých železáren, a. s. 75

Prazdroj 95

Společenský pivovar pražských sládků / branický pivovar

Pražské cihelny, n. p., závod Libčice nad Vltavou 57

56, 116, 176, 177

Pražský Semmering 119

Spolek pro chemickou a hutní výrobu 82

ProCeram, a. s. 125

St. Rollox 20

Prokop, důl 48, 117

Starobrněnský pivovar 191

Prouza, Pavel (* 1977) 136

Staropramen, s. r. o. 177

První pražská sladovna v Podbabě 95

Stavosvit, n. p. 83, 86

Přádelna česané příze 138

Stefano, Alberto Di (* 1964) 124

Pugin, Augustus Welby Northmore (1812–1852) 22, 35

Stránský, A. 189 Středočeské cihelny, n. p. 57

R

Stuart, Geoff 120

Rada města Kolína 195

Sudek, Josef (1896–1976) 195

Rakouská severozápadní dráha / Österreichische

Sudetenländische Treibstoffwerke AG (STW) 200, 201, 202,

Nordwestbahn (ÖNWB) 181

203

Ransome, Ernest Leslie (1852–1917) 78

Svaz českých komínářů (SČK) 38, 140, 141, 142, 147, 183, 189

Raschdorff, Julius Carl (1823–1914) 163

Světová výstava v roce 1900 v Paříži 32, 80

Rawlinson, Robert sir (1810–1989) 23, 25, 26

Světovar / Český plzeňský pivovar 116

Regent 94

Svit, n. p. 83

Ribas, Mariano Masana (*1927) 68

Sydney Park 130

Richard 122

Synthesia, chemické závody, n. p. 86

Ritter, Jan (* 1977) 205

systém Gleitbau 205

Rolffs a spol. 71

systém M (Monnoyer) 80, 81, 84, 85, 86, 89, 142

Rosenberg, Oldřich (1863–1924) 77

Systém modelování stacionárních zdrojů (SYMOS) 90

Ruston & Co. 66, 118

systém Nast 82

213


214

systém Lupescu 82

V

systém T (Tomáš) 84, 85, 89, 90

VEBA, textilní závody, a. s. 187

systém Z (Zlámalík) 84, 85, 89, 205

Veider 136 Veselý, Jan (1855–1920) 122

Š

Vilém Grauer a syn 116

Šárek, L. 205

Vlastivědné muzeum v Olomouci 161

Šíma, Josef 55

Vocetka, Z. 205

Škoda Auto, a. s. 21, 72, 84, 148

Vogeltanz, Jiří 195

Švejdova cihelna 116

Východočeský elektrárenský svaz (VČES) 197

Šťastný, Jaroslav 83 W T

W. Wallbrecht, – Beton- und Eisenbetonbauten, Kassel 29

Technoplyn, n. p. 119

Wainhouse, John Edward (1817-1883) 143

Tennant’s Stalk 20

Wallbrecht, Wilhelm 29

Teplárenské sdružení České republiky 195

Watt, James (1736–1819) 16, 17

Teplárna Holešovice III 175

Wayss & Freytag 82, 201

Teplotechna, n. p. 59, 83, 85, 86, 87, 205

Weber Steel-Concrete Chimney Co. 78, 79

Termostav, n. p. 83

Weber, Carl 78, 79

Textilana, n. p. 114

Weinolt, Josef 77

The Burden Iron Company 75

Wyld, William (1806–1889) 22

Tiba, a. s. 96, 199 Tibatex, n. p. 199

Y

Tomáš, Jiří 85, 87

Yenidze 29

Tonda Vott / Bratři Vottové 55 Topná technika 55

Z

Townsend, Joseph 21

Západočeské keramické závody v Horní Bříze, n. p. 205

Trenkler, Eduard J. († 1942) 71

Západočeské keramické závody v Třemošné, n. p. 46

Třinecké železárny, a. s. 74

Západočeské řeznické a uzenářské družstvo (ZŘUD) 35

Turek, Antonín (1861–1916) 28

Západomoravské elektrárny (ZME), a. s. 190, 191, 192, 193

typ Intze 96

Závody Antonína Zápotockého, n. p. 85 Závody V. I. Lenina, n. p. 86

U

Ziegler, Andreas (Ondřej) ml. († 1937) 185

Urxovy závody, n. p. 86

Zieglera, Andrease, syn 184, 185

Ústřední elektrická stanice král. hlav. města Prahy /

Zlámalík, Jindřich 85

holešovická elektrárna 56, 58, 116, 174, 175

Zlíchovský lihovar 116


Místní rejstřík

Dvůr Králové nad Labem (Trutnov) 198, 199

(čísla stránek kurzivou odkazují na vyobrazení, v závorce uveden okres)

E Ede, Nizozemí 135

A

Ekibastuz, Kazachstán 88, 89

Adelaide, Austrálie 130

Elbeuf, Francie 137

Anaconda, Montana, USA 20, 21, 51, 119

Ervěnice (Most) 34, 58, 59, 175

Aš (Cheb) 45, 127 F B

Frýdlant v Čechách (Liberec) 71

Bělá pod Bezdězem (Mladá Boleslav) 103 Benešov (Benešov) 188, 189

G

Berlín, Německo 26

Glasgow, Velká Británie 20

Birkenhead, Velká Británie 26

Glasgow-Port Dundas, Velká Británie 21

Blansko (Blansko) 29, 150, 151

Głogów, Polsko 143

Bohušovice nad Ohří (Litoměřice) 177

Great Falls, Montana, USA 51, 55, 119

Bradford-Manningham, Velká Británie 25, 26

Grygov (Olomouc) 161

Brno (Brno-město) 34, 50, 51, 58, 143, 147, 190, 191, 192, 193 Brno-Husovice (Brno-město) 64

H

Brno-Komárov (Brno-město) 142

Halifax, Velká Británie 143

Brno-Maloměřice (Brno-město) 89, 90

Halsbrücke, Německo 20, 21, 51

Broumov (Náchod) 64, 187

Hamburg-Neuhof, Německo 82

Budapešť, Maďarsko 127

Hamburg-Rothenburgsort, Německo 26

Budičovice-Dvorce (Písek) 57

Hamburg-Speicherstadt, Německo 125

Buštěhrad (Kladno) 75, 125

Hanušovice (Šumperk) 64

Butte, Montana, USA 78, 79

Haren, Belgie 80

Bystřany (Teplice) 65

Helsinky, Finsko 37, 105 Hlavenec (Praha-východ) 137

C

Hodolany (Olomouc) 77

Ceutí, Španělsko 117

Hodonín (Hodonín) 86

Córdoba, Španělsko 127

Holýšov (Domažlice) 136, 184, 185

Ctidružice (Znojmo) 107, 133

Hořesedly (Rakovník) 125 Hostomice pod Brdy (Beroun) 94

Č

Hradec Králové (Hradec Králové) 67, 124, 125, 177

Černovice (Chomutov) 107, 133

Hrádek-Nová Huť (Rokycany) 11, 107, 148, 217, 222

Černožice (Hradec Králové) 62

Hrádek nad Nisou (Liberec) 68

Česká Skalice-Malá Skalice (Náchod) 114, 139

Hronov (Náchod) 53

České Budějovice (České Budějovice) 142 Český Krumlov (Český Krumlov) 104

CH

Český Rudolec (Jindřichův Hradec) 131

Cheb (Cheb) 134 Chemnitz, Německo 38

D

Chlumčany (Louny) 95

Darwen, Velká Británie 25

Chlumec nad Cidlinou (Hradec Králové) 181

Děčín (Děčín) 92

Chodová Planá (Tachov) 125

Desná (Jablonec nad Nisou) 142

Chrastava (Liberec) 17, 130

Děčín XXXII-Boletice nad Labem (Děčín) 136

Chřibská (Děčín) 67, 143

Dobříš (Příbram) 125

Chvaletice (Pardubice) 88, 204, 205, 206

Doksany (Litoměřice) 94

Chyše (Karlovy Vary) 125

Domoušice (Louny) 95 Drážďany, Německo 29, 201

J

Dražice (Mladá Boleslav) 68

Josefův Důl (Mladá Boleslav) 186, 187

Držovice (Prostějov) 161 Dubá (Česká Lípa) 95

K

Dublin, Irsko 143

Kanice (Domažlice) 45

Düsseldorf, Německo 46

Káraný (Praha-východ) 69

215


216

Karviná-Doly (Karviná) 116, 169, 170, 171, 172, 173

Mělník (Mělník) 59, 85, 86

Kateřinky (Liberec) 71

Mezholezy (Kutná Hora) 133

Kladno (Kladno) 74, 75, 91, 114, 142, 148

Meziměstí (Náchod) 64, 65, 71

Klamovka (Blansko) 151

Milín (Příbram) 157

Kodaň, Dánsko 90, 91

Miskovice (Kutná Hora) 133

Kolín (Kolín) 34, 194, 195

Mladá Boleslav (Mladá Boleslav) 21, 22, 62, 63, 73

Kolín nad Rýnem, Německo 52

Mladoňovice (Chrudim) 106

Komořany (Most) 92

Mnichovo Hradiště (Mladá Boleslav) 114

Konopiště (Benešov) 24

Močovice (Kutná Hora) 119

Kostelec nad Černými lesy (Praha-východ) 142

Molina de Segura, Španělsko 128

Kostelec nad Ohří (Litoměřice) 44

Monceau, Belgie 80

Kralupy nad Vltavou (Mělník) 124

Moskva, Rusko 89

Krásná Lípa (Děčín) 162, 163

Mostek (Trutnov) 137

Krnov (Bruntál) 37 Kročehlavy (Kladno) 157

N

Krsy-Polínka (Plzeň-sever) 132, 133

Náchod (Náchod) 58

Krupka (Teplice) 67

Nebočany (Děčín) 52, 53

Křešice (Litoměřice) 137, 138

New Jersey, New York, USA 78

Křimov (Chomutov) 133

New York, USA 76

Ktiš (Prachatice) 131

Newton-le-Willows, Velká Británie 19

Kunčice (Ostrava-město) 87

Nová Paka (Jičín) 138

Kunov (Bruntál) 62

Nováky, Slovensko 205 Nové Město nad Metují (Náchod) 89

L

Nové Strašecí (Rakovník) 84

Lázně Bohdaneč (Pardubice) 122

Nový Bydžov (Hradec Králové) 67, 180, 181

Ledvice (Teplice) 59, 87 Leeds, Velká Británie 19, 24, 25

O

Lenešice (Louny) 131, 133

Obrnice (Most) 183

Letohrad (Ústí nad Orlicí) 143

Olbramovice-Dvůr Semtín (Benešov) 58, 86, 124

Libavské Údolí (Sokolov) 89

Opatovice nad Labem (Pardubice) 86

Libčice nad Vltavou (Praha-západ) 56, 89, 90, 97

Opava (Opava) 124

Liberec (Liberec) 21, 104, 114

Osek (Teplice) 47

Liberec XXX-Vratislavice nad Nisou (Liberec) 138

Oslavany (Brno-venkov) 82, 195

Libušín (Kladno) 34, 45, 114

Ostrava (Ostrava-město) 65, 69, 74, 75, 82, 116, 147, 168,

Lippendorf, Německo 87

169

Lipsko, Německo 23, 24

Ostrava-Kunčičky (Ostrava-město) 65, 168, 169

Litice nad Orlicí (Ústí nad Orlicí) 85

Ostrava-Moravská Ostrava (Ostrava-město) 82

Litoměřice (Litoměřice) 122

Ostrava-Svinov (Ostrava-město) 116

Litvínov-Záluží (Most) 83, 116, 200, 201, 202, 203

Ostrava-Vítkovice (Ostrava-město) 69, 74, 75, 136

Liverpool-Edge Hill, Velká Británie 29 Lobeč (Mělník) 104, 105, 108, 116, 125, 135

P

Londýn, Velká Británie 133

Pardubice (Pardubice) 58, 134, 196, 197

Londýn-Battersea, Velká Británie 81

Pardubice-Zelené Předměstí (Pardubice) 196, 197

Londýn-Bow, Velká Británie 19

Parukářka 158, 159

Londýn-Chiswick, Velká Británie 137

Paříž, Francie 31, 80, 161

Loučovice (Český Krumlov) 53, 84

Peñarroya-Pueblonuevo, Španělsko 135

Louny (Louny) 72, 73, 175

Pensacola, Florida, USA 129, 130

Lovosice (Litoměřice) 65

Písek (Písek) 77

Lysá nad Labem (Nymburk) 116

Plasy (Plzeň-sever) 60, 104, 108, 125 Plavy (Jablonec nad Nisou) 153

M Malaga, Španělsko 120

Plzeň (Plzeň-město) 34, 35, 45, 69, 72, 84, 86, 95, 116, 119, 126, 148, 197

Malmaison, Francie 28

Plzeň 1-Bolevec (Plzeň-město) 119

Malovice-Rábín (Prachatice) 135

Plzeň 4-Východní Předměstí (Plzeň-město) 125

Manchester, Velká Británie 19, 22, 24

Počerady (Louny) 86, 87, 91


217

↑ Řízená demolice komína oceláren v Hrádku u Rokycan, 1912

Podlažice (Chrudim) 107

Przemków, Polsko 29

Poříčí (Trutnov) 85

Přerov (Přerov) 177

Postřekov (Domažlice) 54

Příbram (Příbram) 178, 179

Postupim-Babelsberg, Německo 28 Postupim-Sanssouci, Německo 28 Praha (Hl. m. Praha) 27, 28, 56, 58, 66, 68, 69, 81, 89, 95,

R Ročov-Břinkov (Louny) 132, 133

96, 104, 114, 115, 116, 118, 119, 123, 124, 125, 126, 127,

Roubaix, Francie 117

133, 135, 136, 142, 143, 147, 158, 159, 174, 175, 176, 177,

Roudnice nad Labem (Litoměřice) 67

182, 183

Růžodol (Most) 133, 134

Praha 2-Vinohrady (Hl. m. Praha) 28, 135, 136 Praha 3-Žižkov (Hl. m. Praha) 158, 159

S

Praha 4-Braník (Hl. m. Praha) 56, 116, 175, 176, 177

Saganoseki, Japonsko 78

Praha 4-Chodov (Hl. m. Praha) 143

Samota (Chomutov) 133

Praha 4-Michle (Hl. m. Praha) 89

Sázava (Benešov) 67, 181

Praha 4-Nusle (Hl. m. Praha) 116, 124

Semily (Semily) 71

Praha 5-Hlubočepy (Hl. m. Praha) 119

Semtín (Pardubice) 58, 86

Praha 5-Košíře (Hl. m. Praha) 136

Slaný (Kladno) 97, 114

Praha 5-Smíchov (Hl. m. Praha) 116, 140, 177

Slavonín (Olomouc) 116, 160, 161

Praha 6-Bubeneč (Hl. m. Praha) 142, 182, 183

Slavoňov (Písek) 93

Praha 7-Holešovice (Hl. m. Praha) 56, 58, 116, 174, 175

Smolotely-Parník (Příbram) 157

Praha 8-Ďáblice (Hl. m. Praha) 116

Smržovka (Jablonec nad Nisou) 65, 164, 165, 166, 167

Praha 8-Karlín (Hl. m. Praha) 66, 68, 69, 118, 123

Sokolov (Sokolov) 82

Praha 8-Libeň (Hl. m. Praha) 81, 114, 126, 127, 136, 142

Staňkov (Domažlice) 49

Praha 9-Vysočany (Hl. m. Praha) 39, 58, 96, 116

Starohraběcí huť (Blansko) 151

Praha 16-Lochkov (Hl. m. Praha) 125

Stone Edge, Chesterfield, Velká Británie 16

Prunéřov (Chomutov) 59, 87, 88, 205

Sudkov (Šumperk) 97


218

Sunderland, Velká Británie 77

V

Sušice (Klatovy) 62

Valašské Meziříčí (Vsetín) 86

Sydney, Austrálie 130

Valencie, Španělsko 68, 117 Varnsdorf (Děčín) 18, 89, 142

Š

Vejprty (Chomutov) 77

Šanghaj-Nanshi, Čína 137

Velké Hamry (Jablonec nad Nisou) 153

Šárovcova Lhota (Jičín) 131

Větřní (Český Krumlov) 89

Šlunknov (Děčín) 102

Vilémov-Zahořany (Chomutov) 48, 117

Štíty (Šumperk) 116

Vlašim (Benešov) 136 Vojany, Slovensko 87, 205

T

Vratislav / Wrocław, Polsko 43

Tampere, Finsko 128, 129

Vrchlabí (Trutnov) 52

Teplice-Hudcov (Teplice) 133

Vřesová (Sokolov) 59, 87

Teplice-Trnovany (Teplice) 103

Vyškov (Náchod) 53

Terrassa, Španělsko 68 Tchaj-pej-Beitou, Tchaj-wan 143

W

Tisová (Sokolov) 86

Wollongong- Port Kembla, Austrálie 120

Turín, Itálie 137

Württemberg, Německo 77

Trbovlje, Slovinsko 88

Würzburg, Německo 26

Trmice (Ústí nad Labem) 210 Troy, New York, USA 75

Z

Trutnov (Trutnov) 181

Zastávka (Brno-venkov) 119, 131

Třebechovice pod Orebem (Hradec Králové) 85

Zdiby (Praha-východ) 125

Třebíč (Třebíč) 104

Zlín (Zlín) / Gottwaldov 83, 138

Třeboň (Jindřichův Hradec) 94

Znojmo (Znojmo) 138

Třebovice (Ostrava-město) 34

Zruč nad Sázavou (Kutná Hora) 53

Třemošná (Plzeň-sever) 46 Třinec (Frýdek-Místek) 74

Ž

Tušimice (Chomutov) 36, 37, 87, 88, 205

Žatec (Louny) 141 Žatec-Trnovany (Louny) 95

U

Železný Brod (Jablonec nad Nisou) 65, 67, 152, 153, 154, 155

Ulft, Nizozemí 135

Židlochovice (Brno-venkov) 116

Ústí nad Labem (Ústí nad Labem) 34

Žleby (Kutná Hora) 31


Základní literatura Robert M. Bancroft – Francis J. Bancroft, Tall Chimney Construction, Manchester 1885. Gustav Lang, Der Schornsteinbau I–V, Hannover, 1896–1920. William Wallace Christie, Chimney Design and Theory : A Book for Engineers and Architects, New York 1899. Návod k statickému výpočtu, návrhu a stavbě továrních komínů, Praha 1904. František Klokner, O továrních komínech (rozšířený otisk z časopisu Vynálezy a pokroky), Praha 1906. Franz Rauls, Lexikon des Schornsteinbaues und der Reparaturen, Cöln 1906. Konrád Hruban, O továrních komínech ze železového betonu, zvláštní otisk časopisu Technický obzor, Praha 1914. The Weber Chimney Company, Designers and Builders of Reinforced Concrete Chimneys Patented Throughout the World, obchodní katalog č. 19, Chicago 1919. Rudolf Kukač, Železobetonové reservoiry na továrních komínech, Zprávy veřejné služby technické II, 1920, č. 10, s. 243–244. Alphons Custodis Chimney Construction Company, Radial Brick Chimneys, New York 1924. Konrád Hruban, Vysoké tovární komíny, Praha 1953. Jiří Tomáš, Stavba továrních komínů, Pozemní stavby VII, 1959, č. 2, s. 64–68. Adolf Fiala, Betonové konstrukce – Tovární komíny, Praha 1980. James Douet, Going Up in Smoke : The History of the Industrial Chimney, London 1989. Martin Vonka, Tovární komíny, Fabriky.cz, 2005–2014, www.fabriky.cz. digitální databáze Archivní fondy a sbírky v České republice (Ministerstvo vnitra ČR) – www.mvcr.cz Das Polytechnische Journal (Deutsche Forschungsgemeinschaft) – www.polytechnischesjournal.de Databáze komínů KODA (Svaz českých komínářů) – koda.kominari.cz Digitální knihovna (Národní technická knihovna) – k4.techlib.cz Internet Archive – archive.org Kramerius (Národní knihovna ČR) – kramerius.nkp.cz MonumNet (Národní památkový ústav) – monumnet.npu.cz Tovární komíny (Martin Vonka) – www.facebook.com/tovarni.kominy

219


220

↑ Inzerát firmy Ing. V. Fischer a spol., 1933


Zdroje vyobrazení (čísla stran)

Autoři fotografií

Lukáš Bálek – 89 Benjamin Fragner – 26 (2007) Agnes Houdková – 66 Martin Vonka – ostatní

Dobová zobrazení

(archivy a soukromé sbírky) Archiv hlavního města Prahy – 58, 175 Podnikový archiv společnosti Teplárny Brno, a. s. – 190 Podnikový archiv společnosti Unipetrol RPA, s. r. o., a archiv Miroslava Mertla – 200, 202 Sbírka Benjamina Fragnera – 8 Sbírka Luboše Holečka – 49 Sbírka Martina Vonky – 18, 31, 34, 56, 74, 82, 83, 153, 165, 220 Státní oblastní archiv v Plzni, pobočka Nepomuk – 11, 217, 222 Státní oblastní archiv v Praze – 39, 59, 81, 151, 210 Státní okresní archiv Semily – 154 (publikace, periodika) The Builder XV, 1857, 25. 4., s. 231 – 26 (1857) Philadelphia Engineering Works Limited, Steel Plate Chimneys, Philadelphia 1896, s. 10 – 75 (1896) Ferdinand Klika, Adressář cihelen v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, Praha 1897, s. 19 – 54 Karel Fischer – Čeněk Fischer ml., O stavbě a stabilitě továrních komínův, Technický obzor VIII, 1900, č. 2, s. 13 – 53 Ludwig Klasen, Bau der Fabrikschornsteine und statische Berechnung ihrer Stabilität, Wien 1903, s. 13 – 32 František Klokner, O továrních komínech (rozšířený otisk z časopisu Vynálezy a pokroky), Praha 1906, s. 17–18 – 44 (1906), s. 27 – 104 (1906) Jaroslav Preiss (ed.), Český průmysl textilní slovem i obrazem, Praha 1909, nestránkováno – 20 (1909) H. Prime-Kieffer, Hohe Schornsteine aus Zementsteinen, Beton u. Eisen VIII, 1909, č. 3, s. 59 – 80 Fritz Emperger, Handbuch für Eisenbetonbau IX, Berlin 1911, s. 157 – 30 J. Jeřábek, Hydroelektrická centrála v Hradci Králové, Architektonický obzor X, Praha 1911, tab. č. 22 – 67 The Weber Chimney Company, Designers and Builders of Reinforced Concrete Chimneys Patented Throughout the World, obchodní katalog č. 19, Chicago 1919, s. 22 – 79 Alphons Custodis Chimney Construction Company, Radial Brick Chimneys, New York 1924, s. 38 – 20 (1924)

221


222

↑ Komíny oceláren v Hrádku u Rokycan, 1916


Summary In 1906, František Klokner (1872–1960), a teacher at a technical secondary school in Plzeň that time, published his essay O továrních komínech (On factory stacks) in the journal Vynálezy a pokroky (Inventions and Progress). He introduced the general public to stack functions, design and technical solutions, illustrating how record-breaking and outstanding stacks were built and also drawing the reader’s attention to their aesthetic qualities. This work draws on his important contribution and much broadens its scope significantly at the same time, introducing new facts that have emerged in the last hundred years. No work of this kind, aiming at the popularization of these industrial verticals, has been published in the Czech Republic (or the former Czechoslovakia) since Klokner’s times. The book looks back at the origins of stacks, demonstrates how functional and technological requirements influenced the construction, describes the typology of stack structures, introduces the reader to brick, steel and reinforced concrete stacks while discussing their creators and outlining the construction technology. The main focus of this work, however, lies on the present time : What is the value of our stacks ? Why do we need to preserve them? How can they be re-used ? The most of our stacks have become useless, silent witnesses of their time facing the risk of destruction. The question has arisen how to possibly integrate them in our current, post-industrial era. The book concludes with a catalogue of 23 selected extant stacks. While some of them are still in operation, some have won their chance for a new life. But there are some stacks that are falling into ruins facing the uncertain future. Our work is intended for experts, heritage specialists and public officers, but also popularizes the subject among the general public. It has been written as a part of research project titled Industrial Topography – new use of industrial heritage in the Czech Republic as a part of national and cultural identity (Grant No. DF11P01OVV016), which is supported under the NAKI (National and Cultural Identity) programme of the Ministry of Culture of the Czech Republic, and it forms an integral part of the education and registration methodology Using the potential of historical industrial architecture and its urbanplanning role in the territory.

223


Omega – Teplotechna Praha a. s.     

    !" !# $ #  #$%

# & '( #%   #(  #%   (*# $ #  #%(#      (    '(( + #( * $, - ('&

.            *%  *%   #  $#  

 (  *%     /

.  ,0  1( $%        (#(   #&  

    2$ #( #&

.     ( #-.(  #  * . % $   (  (

.    * #  *    *#%  

*% #  (*CICIND 

( ( '( #-   #

     #% (( *% #  (*#3&  $        #(  

# $ #,%% *% #  (*4((%  '(' #  

.  (#3& $  #.(

Omega â&#x20AC;&#x201C; Teplotechna Praha a. s. 6 789:;<8"6 %8===  > ?@A;=;;;9;7<7";>1?@A;=;;;9;7<7= " ?   B   ?::!!! 


Profile for Martin Vonka

Martin Vonka: Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura  

Publikace pojednává o vzniku a vývoji továrních komínů, ukazuje, jak funkční a technické požadavky daly vzniknout konstrukci tak ladné a krá...

Martin Vonka: Tovární komíny. Funkce, konstrukce, architektura  

Publikace pojednává o vzniku a vývoji továrních komínů, ukazuje, jak funkční a technické požadavky daly vzniknout konstrukci tak ladné a krá...

Advertisement