Magický únik

Rene Denfeldová

MAGICKÝ ÚNIK

Rene Denfeldová

MAGICKÝ ÚNIK

Martymu

Copyright © 2014 by Rene Denfeld Translation © Adéla Bartlová, 2014 Original English title: THE ENCHANTED Copyright © for Czech edition Pavel Dobrovský – BETA s.r.o., 2014 All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.)

ISBN 978-80-7306-649-9

T

ohle je magické místo. Ostatní ho nevidí, ale já ano.

Vidím každou tvárnici, všechny chodby a dveře. Vidím dveře, za kterými jsou tajná schodiště; schody, jež vás dovedou do kamenných věží; věže, které vás vezmou k oknům; okna, která se otevírají do prostoru čistého vzduchu. Vidím komnatu, kde se u podlahy plazí zamlžené šlahouny hadiček; je prázdná a čeká, až hlídačův prst stiskne červená tlačítka. Vidím tajná sklepní doupata, kde se ve zrezlých plechovkách ukrývají urny mrtvých a z těch uren se sype popel na zem, až se při potopě rozlije řeka a vypláchne popel ven, kde pohnojí půdu, z níž roste tráva a mává k nebi.

Vidím noční ptáky s jemnými chocholkami, kteří se spouštějí z nebe. Vidím zlaté koně uhánějící hluboko pod zemí, z jejichž hřbetů plyne horko jako roztavený kov. Vidím, kde se schovávají mužíčci se svými maličkými kladivy a jak žvapšibáci tančí do pomalého lupání pece.

Dějí se tu ty nejúžasnější magické věci – nejmagičtější věci, jaké si dovedete představit. Chci vám o nich vyprávět, dokud mám ještě čas, než mi spustí černou oponu a já se naposledy ukloním.

SLYŠÍM JE, padlého kněze a ženu. Jejich kroky zní na kamenné

podlaze jako tiché šumění deště. Mluvili spolu, tiše a tlumeně, jejich hlasy plynuly jako proud řeky, který se zastavuje před mou celou. Když je slyším mluvit, myslím na déšť a vodu a křišťálově 9

RENE DENFELDOVÁ

čisté řeky, a když se odmlčí, je to, jako by kaskáda vody přepadla do hlubin.

Jsou na sebe tak naladění, že nepotřebují mluvit v celých větách. „Kam teď?“ ptá se on. „Dovnitř,“ řekne ona. „Těžký.“ „Nejsou snad všichni?“ Zase slyším déšť v jejím hlase. Žena o něj ještě nepřišla – o zvuk svobody. Když se směje, slyšíte vítr v korunách stromů a pleskání kapek na chodník. Cítíte, jak vás déšť hladí po tváři a jak zní smích pod širým nebem, všechno to, co my v tomhle podzemí cítit nemůžeme.

Padlý kněz to v jejím hlase také slyší. Proto se jí bojí. Kam ta svoboda může vést? K ničemu dobrému, odpovídá jeho bušící srdce. „Který?“ ptá se. Žena je jedna z mála těch, kteří nám říkají jménem. Vysloví jméno nového klienta. Padá z jejích úst jako drahokam. Nemá tušení, jak vzácně to zní. „York.“ Muž v cele vedle mě.

Další muž v chodbě tvrdí, že ho matka pojmenovala po otrokovi, jenž cestoval s Lewisem a Clarkem, nebo po jeho královském anglickém otci z nějakého pohádkového města za mořem – taková velká lež vám projde jedině ve vězení.

York ví, že pravda tady nic neznamená. Tady uvnitř se lži, jež vykládáte, stanou člověkem, jímž se stanete vy. Venku slunce a realita zmenšují lidi na jejich původní velikost. Tady lidé vyrůstají ve své stíny.

Tisknu tvář na drolící se zeď. Měkké kameny vstřebávají jejich hlasy, ale naučil jsem se, jak poslouchat. Sbírám slova z lišejníku a kamene.

10

MAGICKÝ ÚNIK

Varuje ji, že tenhle případ bude těžší než obvykle. „Je připravený,“ slyším ho říkat. „Brzo?“ ptá se ženský hlas.

Slyším v něm prosebný tón. Jak to, že on ho nevnímá? Ale je to tak. Má z ní strach a to ho zcela zaměstnává.

Padlý kněz neslyší chvění ve svém hlase, když s tou ženou mluví. Neslyší touhu. Necítí úžasnou divokost světa. Přestože žije na tomto čarovném místě, nevidí ženinu magii; nevidí kouzlo tady ani nikde jinde.

Když mě odvedli do podzemí, bylo to jako ocitnout se ve svatyni. Pro kněze to bylo horší než vyhnanství. Přišel sem nedávno, sklíčený a s vysychajícími vráskami kolem očí. Zářivky svítí na jeho řídnoucí vlasy.

Tohle místo vás zmrazí. Pak vás jednoho dne rozehřejí, vezmou vás dozadu a je po vás. „Uvidíme se,“ říká kněz.

Odkláním hlavu od zdi. ŽENA PROCHÁZÍ kolem mé cely. Přelezu si podél zdi k mřížím,

opatrně, aby mě nezahlédla. Kdyby se otočila, skočím na pryčnu a schovám se pod dekou. Ona však jde dál.

Připlížím se ještě blíž k mřížím a dívám se, jak kráčí. Zachytím cíp halenky na úzkých zádech, zadní stranu podpatku. Jsem už v té hře zkušený, takže si někdy všimnu i něčeho víc: pramenu lesklých černých vlasů, záblesku mušle ucha.

Pečlivě naslouchám, jak její kroky postupují chodbou. Vychutnávám si každé drobné, tlumené klapnutí a schovávám si ho na potom.

Padlý kněz je tu také, na druhé straně mé cely, a také se dívá, jak žena odchází. Pomalu se otočí a jde opačným směrem. Jeho 11

RENE DENFELDOVÁ

kroky jsou jako z olova. Jeden vězeň na něj zavolá – musí to být Striker, ten proti mně – a kněz váhavě přistoupí k mřížím, slova útěchy připravená na rtech. Pod košilí se ještě potí z toho, jak mluvil se ženou. Pot mu stéká po lýtku a odkapává z holého kotníku na porézní kámen pod jeho mokasíny. Vsakuje se dolů do podzemních jeskyní, kde cválají zlatí koně, které nikdo nevidí. ŽENA SE na kněze neohlédne. Kráčí pryč, se vzpřímenými zády.

Pomyslí na něj a hned myšlenky odežene. Potřebuje čistou mysl pro setkání s novým klientem.

Muži tiše sledují, jak je míjí. Nikdo za ní nehvízdne.

Na vzdáleném konci chodby stoupá z šera úzké prastaré schodiště. Jsme pohřbení ve sklepení, hluboko pod celami nahoře.

Tenhle blok nikdy neviděl sluneční světlo a žárovky na schodištích jsou staré a blikavé.

Těsná sklepní schodiště jsou temná, děsivá místa, jimž se moudrý člověk vyhne. Žena se zhluboka nadechne a vyrazí nahoru. Vždycky měla klaustrofobii. Trvalo jí několik let, než si zvykla na tuhle věznici s hlučně bouchajícími bránami a rachotícími kovovými zámky, jež v ní probouzely hluboko zasuté vzpomínky na to, jaké to je, být v pasti. Překonala svůj strach, stejně jako překonávala všechno ostatní – prostě předstírala, že neexistuje.

Schodiště v našem vězení ji však přesto děsí. Jednou se podívala na stěnu nad sebou a v prasklině v kameni spatřila utržený prst.

Ví, jaké zločiny se dějí na našem magickém místě: brutální hrůzy, o nichž vnější svět nemá ponětí, loupeže, znásilnění a vraždy. Ví, že se to neděje jen mezi vězni, ale stává se to i strážným a lidem jako ona.

12

MAGICKÝ ÚNIK

Schody jsou tak staré, že mají uprostřed vyšlapané prohlubně. Kámen je porézní a absorbuje krev. Je to pravda, po starých událostech tu zůstaly růžové skvrny. Vsákly se do okrajů starých kamenů, myslí si žena.

Dojde nahoru a úlevně vydechne. Dveře vedou do tiché chodby. Teď už je aspoň v přízemí. Zahne do další úzké chodby a vystoupá po dalším krátkém, strmém schodišti.

Tady, na vrchu staré alkovny, je konečně místnost, které se říká dozorcovská knihovna.

Je to velká otevřená místnost lemovaná regály plnými tlustých starých knih v kůži. To jsou knihy mrtvých z dob, než se objevily počítače. Dozorci někdy vytahují spisy pro návštěvníky a ukazují jim archaická jména zapsaná starodávným rukopisem. V jedné z těch knih je můj prastrýc, i když bych to nikdy nahlas nepřiznal.

Elbert James Knowles, jak říká vybledlé písmo, a datum jeho smrti. Předpokládám, že mé vlastní jméno bude zapsáno neviditelným inkoustem, vetkáno do tajných chodbiček ve zdech, kterými šplhají mužíčci s kladívky. O počítačích mluvit nemůžu. Nikdy jsem žádný neviděl.

Uprostřed dozorcovské knihovny stojí starý poškrábaný stůl.

Na příliš malé židli trůní zasmušilý strážný. Je tlustý a nesedí se mu pohodlně. Má přestávku na jídlo. Obědvá z erárního modrého boxu na jídlo, jaký používají všichni dozorci, s rozkládacím víkem a přihrádkami, jež lze snadno odklopit a podívat se, jestli se uvnitř něco nepašuje. Tu a tam přivedou psa cvičeného na drogy, aby boxy očichal, ale ve skutečnosti neexistuje způsob, jak kontrabandy zastavit, aspoň ne v tomhle vězení, kde je velké pokušení, hodně stresu a korupce na každém rohu. Když může bachař prodat krabičku kuřiva za sto dolarů, věřte, že pokušení tu vážně je.

13

RENE DENFELDOVÁ

Dozorce mávne na ženu rukou, v níž mačká sendvič. Znamená to, že smí vstoupit do dveří na druhém konci místnosti.

Za nimi je návštěvní místnost pro odsouzené na smrt. Odsouzenci jí žertem říkají propustková.

Návštěvní místnost je malá. Na stropě visí krásný starý lustr ze žlutého skla – ne jen žárovka v kovové kleci, ale skutečný lustr, který vrhá teplé světlo. Je tam i opravdový dřevěný stůl. Můžete předstírat, že slabě voní po citronech, i když víte, že se tu všechno myje jen šedou vodou s trochou pěny.

Nejdůležitější však je okno na stěně proti dveřím. Když se vězeň pořádně natáhne, může z něj zahlédnout nebe. Mraky jsou někdy nadýchané a bílé, jindy lemované růžově a do fialova nebo ohnivě rozsvícené zapadajícím sluncem.

Okno je důvodem, proč chodí odsouzenci na smrt do návštěvní místnosti za svými právníky a vyšetřovateli. Právníci se domnívají, že je klienti chtějí vidět. Kdepak, chtějí se podívat z okna. Když návštěva skončí a oni jsou v řetězech odvedeni zpátky do podzemí, kde tráví dny v cele dva krát tři metry bez oken a čerstvého vzduchu, jen s tvrdou pryčnou, otevřeným záchodem s nekonečným tmavě hnědým kruhem v míse a mžouravou žárovkou v kovové klícce, můžou vzpomínat na útržek oblohy. Ve sklepení můžou mezi návštěvami uplynout měsíce, klidně i roky. Ale v těch vzácných dnech, kdy vězně zavolají do návštěvní místnosti, vědí, že uvidí nebe.

Po návratu do podzemí o něm vyprávějí ostatním. „Dneska bylo načervenalé a mraky byly fialové jako švestky,“ řeknou třeba.

Nebo: „Viděl jsem ptáka – byl krásný.“ Nikdo se s nimi nehádá.

Jsou věci, o nichž se tu lže – dobře, většinou tu lidé lžou o všem.

Ale i v oddělení odsouzených na smrt je jedna věc, o které nikdy nelžou, a to je to, co viděli na těch kouscích nebe.

14

MAGICKÝ ÚNIK

YORK UŽ je v kleci a čeká na ženu.

Klec je velká tak, aby se do ní vešel právě jeden muž. Je necelé tři metry vysoká a má mříže vysoustružené ze dřeva tvrdého jako železo. Klece vyráběla na začátku devatenáctého století louisianská společnost Dugdemona Holdings ze dřeva, dováženého z Afriky na otrokářských lodích. Otroci klece vyráběli a někdy v nich i umírali. Prodávaly se malým městům, kde žalářníci potřebovali samotky pro neklidné a šílené, a na plantáže, kde do nich zavírali uprchlíky. Klece od Dugdemony si oblíbili dozorci a revolucionáři jako cely pro vězně nebo na mučení. Tyhle klece viděly nejednu smrt hladem.

Teď už těch slavných klecí zbývá jen několik. Jedna je na našem magickém místě. Odsouzenci na smrt ji používají během návštěvních hodin. York v ní čeká na ženu. Žena si sedá na jedinou židli proti kleci. Pohybuje se rozvážně a uvolněně.

Prohlížejí si jeden druhého.

York má tmavé a podlouhlé oči jako dravý pták, vysoké lícní kosti a vyhublý obličej. Úzkou lebku přikrývají prořídlé tmavé vlasy. Navzdory letům stráveným pod zemí má jeho pokožka tmavou pryskyřičnatou barvu. Muži, jimž se žena věnuje, bývají většinou vybělení časem prožitým ve sklepení. Běloši získají zvláštní průsvitný odstín čiré želatiny a černoši mají smutnou lilkovou barvu.

York si barvu udržel, jakoby navzdory. Žena vidí, že je malý, sehnutý a divně pokřivený, jako by se mu zkroutily kosti. I v kleci je poznat, že v sobě má skrytou sílu.

Nohy, obuté v papírových pantoflích, má spoutané. K jednomu poutu nad kotníkem je připevněný těžký řetěz, který vede mezi dřevěnými mřížemi k masivnímu šroubu zasazenému v kamenné zdi. Řetěz je tu proto, kdyby chtěl náhodou zkoušet nějaké hlouposti. Všiml jsem si, že takové hlouposti většinou dost špatně končí.

15

RENE DENFELDOVÁ

Žena vidí, že York má přední zuby podivně vroubkované a uprostřed mají zuby zvláštní mezeru – jako by ho bůh, nebo snad ďábel, chtěl rozpůlit. Vroubkované zuby jsou neobvykle čisté. York si je čistí třikrát denně, jak vykládá každému s tím svým opičím šklebem. Mezizubní niť nahrazuje vlákny vytaženými z potahu matrace. Čtyři sta, chechtá se na každého, kdo poslouchá za hranicemi jeho cely. York pořád něco mele. Někdy opakuje stejnou samomluvu několik dní, než začnou dozorci nadávat, že z toho zešílejí. Potom se stáhne dozadu a civí na své ruce.

YORK RÁD hádá, na co ostatní myslí. Věří, že je pak ve výho-

dě. Tvrdí, že dvanáct let v cele smrti vytříbilo jeho jasnovidecké schopnosti, i když na druhou stranu prý byl jasnovidec odjakživa.

Tak jako se slepému zlepší čich, York se podle jeho vlastních slov naučil číst myšlenky. Intenzivní deprivace ve sklepení prý ještě zlepšila to, co umí nejlépe: dostat se druhým do hlavy.

Samozřejmě, když to říká, dozorci jen obrátí oči v sloup a utrousí, že jediná hlava, do které se York dostane, je ta jeho.

Právě teď York věří, že nová vyšetřovatelka myslí na něj. Lituje ho, svého nebohého nového klienta, který strávil dvanáct let čekáním na smrt. Žena ovšem o ničem takovém nepřemýšlí. Vůbec nemyslí na Yorka. Přemítá, jaká bude cesta domů. Jarní počasí bylo vrtošivé a je možné, že jedinou silnici z našeho čarovného místa zaplaví voda. Kdyby k tomu došlo, musela by zůstat přes noc v nejbližším motelu, kde to smrdí plísní a v radiátorech chrastí. V myšlenkách je od nového klienta odpoutaná. Lépe se jí tak pracuje. Nepřinesla si na pohovor ani zápisník.

Usměje se na Yorka a uvelebí se na židli. Celý den byla na nohou a je ráda, že si může sednout. Za oknem je nebe plné břidlicově temných dešťových mraků. Žlutý lustr na stropě hřeje.

16

MAGICKÝ ÚNIK

Ve vězení plném lhářů má žena výhodu, protože je naprosto upřímná. Dokonce i někdo jako York – především někdo jako York – vidí, že v jejím úsměvu není nic utajovaného. Je v něm srdečnost, laskavost a něco, co připomíná ocel. Můžeš mi říct cokoli, vybízejí její oči, protože já najdu krásu ve všem, co mi povíš.

York nakonec musí něco říct, musí rozhýbat ústa a ulevit svírání v krku. Slova se z něj valí hrubě jako kameny, ale brzo se ohladí a York se víc a víc slyší mluvit – požehnaný dar, člověk, který je tu jen proto, aby mě poslouchal –, samohlásky se zakulacují a souhlásky se mění v planety, jež se mění ve vesmír rozpínající se ve světle ženiných tmavých očí. Ona mě slyší, mihne se mu hlavou divoká myšlenka – ona mě slyší.

York mluví a mluví, až jeho slova znějí i jeho uším jako poezie.

Vykládá jí, proč se dobrovolně rozhodl zemřít. „Nejen že je mučení,“ říká, „být zamčený v kleci. Taky se nesmíte nikoho dotknout, jít ven a nadechnout se čerstvého vzduchu. Chtěl bych ještě aspoň jednou cítit slunce.“ V jejím pohledu se najednou objevuje odstup. To, co řekl, je pravdivé, ale ne dostatečně. „Dobře. Prostě mě unavuje být zbytečný,“ přiznává se York. „Končím, chápete?“ Mluví o chaosu, který má v sobě. Všichni si prý myslí, že sociopaté jsou nadpřirozeně chytří zločinci, ale on je jen blázen, který netuší, proč dělá to, co dělá. Má v sobě přepínač, a ten když se přepne, nejde to zastavit. „Kdyby to dávalo smysl, tak bych vám to vysvětlil. Když zabíjíte lidi, mělo by to dávat smysl. Ale nedává. Nikdy.“ Žena přikyvuje. Rozumí.

S každým tajemstvím, jež jí svěřuje, jsou její oči temnější a spokojenější. York vidí vzácnou škvírou okna, že mraky se roz17

RENE DENFELDOVÁ

utekly a samo nebe je tmavé. Mluvil celou věčnost; řekl jí tajemství, která se bál vyprávět komukoli jinému, tajemství, která dost možná celou dobu znala.

Má pohled člověka, který se napil z ústí hlavně pistole a chutnalo mu. Její oči jsou plné podivně nádherného smutku, jako by žasla nad vší krásou a bolestí světa.

Teď vstala. York si dosud nevšiml, jak je drobná. Vypadá jako vrabčák s tmavými vlasy. Podobně tmavé, podlouhlé ptačí oči by mohly patřit jemu, stejně jako její úzká lebka. Ona má ale dlouhé, jemné kosti, kdežto ty jeho jsou křivé a zohýbané.

Zvedla ruku v gestu, které vypadá jako na rozloučenou, ale také říká ano.

I York opatrně zvedne ruku. Prsty má hubené, protože je nepoužívá. Natahuje je ven z klece ve věčném gestu naděje, které říká – dotkni se mě. Žena zná pravidla. Odsouzenci na smrt se nesmějí dotýkat jiných lidí. Je to součást jejich trestu. Kdyby mu to dovolila, mohla by přijít o licenci. Dá mu místo toho jiný dárek. Přistoupí hodně blízko, aby mohl cítit lidské teplo. Ředitel ji nesnáší. Ale jak my tu dámu milujeme.

KDYŽ JSEM kdysi dávno poprvé klopýtl, dostal jsem se mezi běž-

né obyvatelstvo – do bloku A, kterému se říká doživotka.

Vím, jak je vězení nebezpečné pro někoho, jako jsem já. Tolik jsem se bál, že když se otevíraly dveře před vycházkami na dvůr, schoval jsem se v cele. Tiše jsem čekal, než všichni ostatní odešli, a potom jsem se podél zdí plížil do vězeňské knihovny.

Ještě pořád si pamatuji cestu z cely do knihovny: dvě zatáčky za rukou, kterou se píše. Dolů po schodech. Zahnout na opačnou stranu, jako se zavírá voda.

18

MAGICKÝ ÚNIK

Neuměl jsem tehdy moc dobře číst. V opravdové škole jsem byl naposledy, když mi bylo osm. Byla to malá budova nedaleko místa, kde bydleli mí prarodiče. Pamatuji si pach mokrých vlněných ponožek na přestárlých radiátorech a čerstvě oholený krk staršího kluka, který seděl přede mnou. To jsou jediné detaily, jež si umím vybavit. Jako u ostatních vězňů, i mé vzpomínky na venkovní svět časem vybledly. Venkovní svět přestal být skutečný.

Když sním, sny se odehrávají uvnitř. Čtení bylo těžké. Nezvládal jsem ani nejjednodušší slova. Ale pořád jsem se vracel, ostatně stejně jsem neměl kam jinam jít.

Nakonec se mi přemýšlení nad slovy začalo líbit. Zamřížovaným oknem šlo dovnitř zaprášené sluneční světlo a uléhalo v dlouhých pruzích na dřevěný stůl. Časem to bylo snadnější, až se nakonec otevřely hráze a najednou jsem četl. Přečetl jsem Stopy zločinu s detektivem Nancy Drewovou a bratry Hardyovými. Pokračoval jsem westerny Louise L’Amoura, Encyklopedií Britannicou, Bouřlivými výšinami a edicí Nejlepší americké povídky. Přečetl jsem všechny možné knihy o přírodě, takže když nás autor vzal na procházku lesem, byl jsem tam také. Naprosto jsem propadl temné zvláštnosti Sidneyho Sheldona a kouzlu Raye Bradburyho. Své oblíbené knížky jsem četl pořád dokola a pokaždé jsem v nich našel něco nového, jako by spisovatelé v mé nepřítomnosti připisovali další slova. Četl jsem si pasáž z mého milovaného Bílého úsvitu od Jamese Houstona a najednou jsem narazil na nový odstavec, o němž bych přísahal, že jsem ho nikdy předtím nečetl.

Přelouskal jsem v té zaprášené malé knihovně všechno. Četl jsem prology i epilogy, dokázal bych vám říct, kolikrát Stephen King poděkoval své ženě Tabitě. Pověděl bych vám, jak kolumbijští indiáni stavěli své dlouhé domy, jak udělat sluneční toaletu 19

RENE DENFELDOVÁ

nebo jak usušit medvědí maso na slunci. O tom všem bych vyprávěl, kdybych jen mohl mluvit, ale slova zůstávala uvnitř mě a žasla. Dokázal jsem to akceptovat, nebo jsem si to aspoň dlouho říkal. Protože ta slova tam byla a odnášela mě na jiné místo.

Po mnoha takových letech se na mě přišel podívat ředitel.

V sedátku židle, na níž jsem seděl, byly vysezené dva hluboké důlky v místech, kam zapadaly mé hubené holeně. Prostor mého stolu byl už známý jako mé výsostné území. Ředitel byl tehdy nový a o hodně mladší. Měl lesklé černé vlasy a opálený obličej. Vypadal jako člověk, který často jezdí na loď.

Ruku držel tak, jako by byl hrdý na tlustý zlatý snubní prsten.

Všichni si z něj dělali legraci, jak předvádí svoji manželku, kdykoli ho přišla navštívit.

Zastavil se vedle mého místa u stolu, kde jsem si kolem sebe narovnal knihy jako zdi. Zvedl jednu o sbírání motýlů pro mládež. „Tak tady jsi, přesně jak se říká,“ pravil.

Přikývl jsem a polkl. „Prý nechodíš na dvůr ani do jídelny.“ Ne. Zavrtěl jsem hlavou. Chtěl jsem říct: Knihy mi stačí.

Odmlčel se, otočil knihu a všiml si fotky chlapce na zadní straně. Chlapec měl na sobě tričko s krátkými rukávy. Obličej měl samozřejmě posetý pihami a široce se usmíval. Držel síťku na motýly a byl vyfocený na louce plné oslnivě modrých květin. „Jsem rád, že neděláš problémy.“ Věděl jsem, co má ředitel na mysli: byl rád, že se vyhýbám dvoru, kam chodili vězni, kteří by mi rádi ublížili, protože se bál, abych jim to jednoho dne nechtěl oplatit. „Chlapi jako ty udělají líp, když se drží v bezpečí,“ dodal a opatrně odložil knihu přede mě.

20

MAGICKÝ ÚNIK

Ostatní vězni v knihovně to sledovali s otevřenými ústy. Jednoho z nich jsem znal, žil v mém bloku. Byl mohutný, svalnatý a brunátný a měl úzké zuby zahnuté dovnitř jako králík. Věděl jsem, že jakmile odejdu, vstane a vydá se za mnou dolů po tmavém, prázdném schodišti.

Teď se díval, jak se mnou ředitel mluví. Samolibě se šklebil, ale pak se jeho výraz změnil v údiv nad tím, co se vzápětí stalo. Ředitel se totiž usmál a poplácal mě po zádech. Ředitel – a poplácal mě.

V následujících letech mého života jsem se snažil pamatovat si pouze čtení, ne ty hrozné věci, které se mi děly, kdykoli jsem stoupal nebo scházel po schodech. Knihovna se stala mým útočištěm. Líbilo se mi, jak se přede mnou otevírají vzácné příběhy, ale vždycky ponechávají prostor pro další čtení. Fascinovalo mě, jak to spisovatelé dokážou. Jak je možné, že napíšou tak ucelený příběh s tak otevřeným koncem? Jako by malovali obraz, který se změní pokaždé, když se na něj podíváte.

Některé věci v knihách mě trápily. Středoškolské učebnice biologie přeorganizovaly můj mozek do epicenter nových světů, až se buňky mých vlastních zdí daly do pohybu. Barevné ilustrace lékařských knih, znázorňující vnitřek člověka, mě roztřásly. Jako by je do knihovny někdo dal schválně, aby mi připomněl otázku, jež mě už dlouho trápila: Co žije ve spletencích uvnitř lidí? Proč nás Bůh stvořil z tolika zamotaných temných záhad? V takových případech jsem se musel vrátit k něčemu uklidňujícímu, jako byl Bílý úsvit.

Někdy, když jsem si četl, jsem přemýšlel o ostatních lidech, kteří se knih dotýkali, než byly věnovány nám. Tuhle si možná četla hezká žena, která se natáhla se svým dítětem k odpolednímu spánku. Představoval jsem si ji, jak leží v letních šatech na vybledlých bavlněných přikrývkách s potiskem růží a na knihu dopadá 21

RENE DENFELDOVÁ

sluneční světlo. Pár paprsků toho slunce se možná vsáklo do stránek, jichž jsem se dotýkal.

Po nějaké době se svět z knih stal mým světem. Když jsem vzpomínal na dětství, viděl jsem pampeliškové víno a zmrzlinu na terase zalité sluncem jako v Bradburym a chytal jsem sumce s Huckem Finnem. Mé vlastní vzpomínky ustoupily a ty z knih se staly skutečnými, skutečnějšími než svět za zdmi věznice i ten uvnitř.

PO MNOHA DALŠÍCH letech jsem však udělal tu druhou špatnou

věc a byl jsem poslán sem.

Když uděláte něco opravdu špatného ve vězení, nemají moc na vybranou. Mohou vás zabít a říct, že to byla nehoda, nebo vás poslat do podzemí. Mě poslali do podzemí.

Zdejší dveře už se neotevírají s hlasitou ranou. Kdyby se to někdy stalo, zpanikařil bych. Schoval bych se na pryčně s dekou přetaženou přes hlavu. V chodbě po dvou zatáčkách doprava a jedné doleva není žádná knihovna. Jsem tu jen já, navěky uvězněný ve své cele. Ale služba mi stále vozí na vozíku knihy.

A chodí sem ředitel. Každých pár týdnů mine moji celu a mlčky prostrčí škvírou knihu. Čekám na matraci, přikrytý dekou, a sotva kniha dopadne na zem, už se pro ni škrábu. Ředitel pokaždé nějak ví, jakou knihu přinést. Když venku slunce praží do prachu a obloha je kobaltově modrá, přinese mi western. Když do věží buší déšť a svět je zahalený beznadějnou šedí, jsou to biblické příběhy. Když se chodbami nese hulákání vzbouřenců a mříže mé vlastní cely rachotí bolestí, přistane na zemi tichá knížka se stránkami plnými útěchy: sebrané básně Walta Whitmana.

A pak mé oblíbené záblesky dětství. Každých pár měsíců mi ředitel přinese Bílý úsvit a já můžu po několik vzácných dnů ces22

MAGICKÝ ÚNIK

tovat po otevřených nebesích na udusaném sněhu zalitém měsíčním světlem, sledovat modrou polární záři, nacpat se zmrzlým tulením masem a smát se se svými inuitskými přáteli.

KDYŽ JSEM začal číst, nevěděl jsem, jak se čtou některá slova.

Šeptal jsem si je v hlavě. Sioux, arktický, svatební. Archaismus, krucifix, filozof. Jak se liší vyřčené od napsaného? Jak je vyslovují ostatní? Jsou ta slova tak pěkná jako v mé hlavě?

Zezačátku jsem si jednou donekonečna opakoval v hlavě slovo „Sioux“. Ještě pořád si nejsem jistý, jak by mělo znít. Přesně tak, jak je napsané, nebo bez O, jako „siux“? Dlouhé hodiny jsem přemýšlel, proč některá písmena při vyslovení zanikají, jsou neznělá jako některé části našich životů. Rozhodli se lidé, kteří napsali slovníky, udělat ze slov zrcadlo našich životů, nebo se to prostě přihodilo samo?

Usoudil jsem, že je to nakonec jedno. V mé mysli slova znějí správně. Prohánějí jedno druhé jako lodi na jezeře po úsvitu, a komu ostatně záleží na tom, jestli jsou mé metafory nebo středníky nebo kdo ví co správné.

Knihy přinesly do mého života jas a také porozumění: život je příběh. Všechno, co se mi stalo a stane, je součástí příběhu tohoto magického místa – všechny sny, vize a vědomosti, které za mnou přijdou do mé podzemní cely. Knihy mi pomohly uvědomit si, že pravda není v dotyku kamene, ale v tom, co vám kámen poví.

A mně toho kameny vyprávějí hodně. Ale kdybych něco popletl, odpusťte mi to. Tohle místo je příliš čarovné, než abych jeho příběh nepověděl.

23