strana 2
ročník I. číslo 1, 11. prosinec 2012
O Pavlu Brabcovi
Další dopis Ježíškovi Jako malý psal jsem Ježíškovi každý rok. Loni jsem napsal po dlouhé odmlce spíš z trucu. A aby toho nebylo málo, dopis jsem zveřejnil. Měl jsem k tomu důvody. Vadilo mi, že už nejsem malý. Popravdě, to mi vadí několikrát za den, o Vánocích je to vadění ale mnohem větší. Být velký jsem si vyzkoušel. Dětství je zábava, dobrodružství a tajemství. Stát se dospělým jsou starosti, zodpovědnosti a složenky. Navíc mě nebaví psaní přání, tedy další důvod. I když vím, že nemůže stačit na omluvu. Napsal jsem loni dopis, vyhnul jsem se chytře gratulacím a hloupě se dostal k letošnímu psaní: „Za rok se určitě ozvu.“ A rok se s rokem sešel. Je jasné, že se tenkrát na začátku něco nepovedlo. Nezlobte se na Stvořitele, sami dobře víte, kolik se toho dá stihnout za šest dní. A tak někde nahoře stále zrychlují, aby dohnali ten skluz. Jenže „Dopis Ježíškovi“ měl nečekaný ohlas. Tak jako mi On nikdy neodepsal, i když jsem psal s takovým očekáváním, tentokrát se ozvala celá řada lidí. Bylo zřejmé, že si někdo chce o Vánocích přeci jen udělat čas a číst. Někdo mi i poděkoval. Někdo se zeptal, jestli opravdu napíšu znovu. Začarovaný kruh. Napíšu tedy letos tak, aby nikdo neděkoval a já nebyl zakletý i pro příští Vánoce. Veselé pátky a hlavně… hodně plná bříška. Všelijak a všelicos si přejeme. Jeden z důvodů proč jsem psal a proč píšu, bylo neočekávané, bezprostřední ptaní se a odpovídání. Rozhovory, povídání, nadznakový charakter jazyka, blízkost lidí, kteří opravdu slyší… To je mé letošní přání. Několikrát v roce bereme do rukou mobilní krabičky, papír nebo pohlednice, sedáme k počítačům a nutíme prsty dát čarám tvar a čudlítka aby někde dojímala. Vůbec si nemyslím, že by to byl jen hloupý zvyk, ale hodně to ztratilo své první kouzlo. Jako malý jsem chodil ke schránce a byl jsem zvědavý, kdo si na nás vzpomněl. Pokud od někoho přišel pohled až po Štědrém dnu před Silvestrem, byl to pro mě Bulibán. Dopisů bylo o Vánocích jen málo a složenky se tenkrát snad ani neposílaly. Pohlednice se u nás doma vystavovaly v kuchyni, a kdo byl první, ten se panečku měl. Vánoce mají svou opravdovost hluboko ve své podstatě a nedokáže je zničit ani perverzní hluk reklam supermarketů, internetu, televize, rozhlasu ani jiných obludností. Všichni to vědí, a tak zahajují své systematické útoky zákeřně už v září, s novou podporou pak v říjnu a rozhodné operace jsou plánovány tak, aby konečného vítězství bylo dosaženo se začátkem adventu. Normální člověk má tou dobou většinou už jen jediné sváteční přání. „Aby byly svátky krátký.“ Pak si za týden zastřílíme do vzduchu, což je výjimečně nepovedený zlozvyk, při kterém dostane infarkt nemálo zvířat a zkázonosné je to i pro člověka, který všechny ty taškařice rozpoutal. Tragická spoušť uvnitř i kolem. Nezačíná se ten Nový rok jednoduše. Vánoce se ale jen tak nedají, umírají pomalu dva tisíce let a přes všechny snahy, hluk a sliny jsou stále plné života, kouzel a ticha. Přišli jsme o tolik, ale Vánoce zahodit nedokážeme, to je příliš velké sousto i pro Čechy na začátku třetího tisíciletí. Nedodržujeme advent očekávání a tmy, půst Štědrého dne, nezpíváme ani nehrajeme koledy, nerozsvěcujeme první světla až na stromečku. Vánoce se vklínily do října obchodů, i když o to vůbec nestály. Haraburdí a veteš z Číny v barevných papírech. Křápy z umělé hmoty a z ropy. Přítěž a okovy. Vánoce jsou ze stejné tkáně jako domov, do posledního zbytku upředené z něhy, snů, bezpečí, na-
děje, sněhových vloček a vzpomínek. Namíchejte si je podle vlastní volby. Něco málo můžete přidat, ale opravdu jen málo a hlavně nic neubírejte. Neslevte ze svých přání ani milimetr. To není sobectví, ale ohleduplnost k sobě samým a k těm, kteří jsou vám blízko. Odjel jsem před lety na Saharu s kolem a věděl jistě: já se tam vrátím. A pak přišel prosinec a já se opravdu vrátil. Šlapal jsem sám na kole, všude písek. Ve dne slunce, v noci nebe od obzoru k obzoru. Tma hodná toho jména, podobně jako večery. Obrovské hvězdy. Lidi, kteří neumí psát ani číst, lidi tolik blízko, že jsem se za své evropanství styděl a bylo mi líto nás všech, protože jsme mezi sebe a nebe postavili domy, stropy, umělá světla a peníze. Usínal jsem sám pod oblohou, na písku, v tichu a věděl, že u nás doma zuří nepatřičné adventní šílenství. Úklid, reklamy, shon, blikání světel, která jsou nepovedenou imitací hvězd. Naložili jsme své lodi hluboko pod čáru ponoru. Namáháme se u vesel mnohem víc, než je nutné. Nevyužíváme vítr pro plachty svých trojstěžníků. Potíme se zbytečně. Usínal jsem pradávnou čirou lidskou únavou a snil hluboké opravdové sny. Dávno mrtví byli v mé blízkosti, mohl jsem s nimi rozmlouvat, měl jsem dostatek času. Ve dne nebylo kde nakupovat a já jsem za to byl vděčný. Tuaregové, Berbeři a Haratinové mi dali najíst a napít kdykoliv jsem to potřeboval. Sahara je překvapivě plná lidí, kteří se k vám seběhnou chvíli po tom, co zastavíte. Poušť je plná podzemní vody. Pokud nebyl slyšet vítr (těch melodií a nápěvů), poslouchal jsem rumpály a řetězy studní. Jen lišek jsem viděl málo, spíš feneky a netuším, jestli si to Saint Exupery v Malém princi nespletl. Nebudu zatěžovat sebe ani vás popisem krajiny, kterou jsem projel. Neznám nic nudnějšího a zbytečnějšího. Musím ale napsat, že Sahara je krásná, červená a pestrá. Lidé tam netuší nic o Vánocích ani o Kristu. Jsou tam jiné rozměry. Drahá země, drahý kraj. Díky své vlastní nepatrnosti má tam pro vás každá maličkost neuvěřitelnou cenu. Uprostřed svého putování jsem dojel do vesnice, kde na chatrči svítil do noci jeden jediný vánoční řetěz. A tam jsem konečně našel něco z toho, co jsem doopravdy hledal. Daleko od domova domov, mezi cizími své nejbližší. Vánoční řetěz čtyři tisíce kilometrů jinde, než jsem čekal. Kdybych jej minul, neměl bych vám co přát. Jenže i když člověk přestane doufat, i když se vzdá vší naděje, i když přestane hledat a zoufale zůstane sedět, zlomený sám do sebe… Řetěz není jen nástroj na spoutávání lidí, ale i ozdoba a vlajka, která dává světu znamení, že jsme doma. Jednotlivé články, které nám připomínají, že nejsme sami, že patříme k druhým. Podobně jako kříž není pouhým mučícím nástrojem, ale především místem naděje. Proto je věšíme. Na stromky a na krky. Namísto oprátek. Vánoční světla tiché radosti se rozsvítí na těch nejneočekávanějších místech jako neomylné zářící majáky a dovedou nás zpátky domů. Betlém je ošklivá špinavá vesnice, tam jsem vánočního neviděl nic. Ale tady. Pochodeň v nejhlubší tmě. Jsou chvíle, ve kterých si připadáme jako chudí pastýři, a je nám to docela jedno. Rubáš nemá kapsy a v poslední hodině našeho života budeme souzeni jen ze skutků lásky. A i do té poslední chvíle ten řetěz z Betléma, ten řetěz z pouště dosvítí. A to přání? Sednout si a štědrou chvíli v štědrém čase nic nedělat. Mít o Vánocích alespoň jeden tak krásný den, jaký mají Sahařané den za dnem celý rok. Vesmíru to neuškodí a nám to prospěje. Hezké Vánoce.
ˇ´ ˇ ´
Kdosi kdysi řekl: „V životě potkáš hodně lidí, sem tam se mezi nimi najde člověk. A toho si važ!“ Před několika lety se náhodou dva takoví „člověci“ Jiří Čunát a Pavel Brabec potkali na společné cestě. Jejich přátelství i cesta přetrvaly dodnes. A pak, na konci světa, uprostřed noci, pojali nápad a přerodili ho v čin. Jeho jméno je Schrödingerův institut. A na to, jak to všechno začalo, vzpomíná Jiří Čunát.
1991 Rumburk, sněží a já stopuju se svým dvouletým synem směr Česká Kamenice. Bere nás Trabant combi deluxe. Kam jedete, do Kytlic, já jedu jen do Krásné Lípy, ale to nevadí, já vás tam svezu. Co děláte? Jdu zachránit farnost. Já budu prodávat kola. Já si jedno přijdu koupit. A já se stavím v kostele. Obě přání byla splněna. Tak jsme se poznali a příběh začal. Brabčák je normální člověk. 2002 Rumburk, v Nádražní ulici navštěvuji obchod s koly a utratím hrozně moc peněz za kolo. Nic se neděje. Brabčák je pan obchodník. 2003 Turecko, noc, první expedice na kolech, začala válka s Irákem, nikde nám nedají nic k jídlu, máme jen pár cigaret a dva pomeranče, máme strach rozdělat oheň, bojíme se, je nám zima a máme se neskutečně hezky. Brabčák je do nepohody. 2004 Kytlice, pohřeb mojí maminky, Pavel nepřišel. Večer přijíždí s harmonikou, pivem v bandasce a kamarády. Jedeme na koncert Tonyho Ducháčka. Tam vyrábí z deseti vylitých piv kluziště na parketu. Brabčák je bavič. 2006 Španělsko, při výjezdu na Sierra Nevadu neskutečný vítr a zima, Pavel dává svoje oblečení neznámým turistům a zbytek expedice mrzne. Brabčák dělá dobré věci tak, jako normální lidé dýchají. 2007 Turecko. Večer si chodím sednout k moři, když to Pavel zjistil, udělal z toho společenskou
záležitost. Rozhovor posledního večera: „Tvoje první vzpomínka? Jak mi maminka vyházela věci ze skříně, jak jsem šel do školy, bál se čerta…“ Pavel: „Jdu do ložnice, mamka se pere v posteli s taťkou a ten, zdá se, vyhrává…“ Brabčák není antigestovej. 2008 Tunis, Pavel třetí noc vyrábí taškařice, protože mu ukradli spacák, ostatní by třeba šli opatřit jiný, nebo by nadávali, jenže… Brabčák je optimistický optimista. 2010 Moje narozeniny, Pavlova zahrada, spousta lidí. Hana Zagorová: je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné. Brabčák je Sandokan. 2011 Pavel startuje na Cape epic, šíleném závodě horských kol v Jihoafrické republice. Tohle bylo mé přání úspěchu a držení palců, byť je to démonické. Tohle bylo mé vložené vyznání lásky, které jsem mu tenkrát posílal a dnes jej přepisuju, protože Brabčák je kamarád, který příběhy nevypráví, on je žije. A protože: 2011 V tom samém roce, v listopadu na chodníku v Jerevanu se rozhodneme, že uděláme NĚCO pro výběžek. 21. prosince pak vzniká Schrödingerův institut a Pavel Brabec spolu s Mariánem Matysem, Stanislavem Přibylem a Lubomírem Svobodou jsou Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR jmenováni do jeho správní rady. Brabčák je pan radní. Zbrusu z brusu nový příběh začíná.
Axiomy a postuláty Schrödingerova institutu Protože už je to dost nezajímavé poslouchat důvody, proč to nemůže fungovat. Protože jsme si zvykli na to, jak se všude lže, a my každou informaci zkoumáme nejdřív z tohohle divného úhlu. Škoda. Tady je tedy pár důvodů, proč to fungovat může. Tady je ohlédnutí za tím, jak jsme začínali. Tady je mapa naší země. Pár slov o Institutu na vysvětlenou. Blízkost Ano, Institut propojuje. Setkávají se tak lidé různých zájmů a různého věku, kteří by se jinak nikdy nepotkali. Příběh s Jitkou už je notoricky známý, ale je povedený a studánka vzájemné komunikace ještě ani zdaleka nevyschla: „Zdravím. Já už vás v přátelích měla, ale pak jsem to promazávala, tak jsem usoudila, že my dva se asi nikdy neuvidíme a znát se nebudeme. To jsem ale ještě neznala všechny souvislosti. Věděla jsem, že jste ředitel varnsdorfského gymnázia, jen jsem se nějak nedopátrávala, co všechno to obnáší. Pak jsem se nějak dostala na stránky Akademie příslibu a nechápala, co člověk může dokázat. Já sama chodím na Gymnázium RBK a musím říct, že BGV, Akademie, styl jakým to chodí, se mi dost líbí (posouzeno z popisů a fotek) akcí na fb/článků na fb/ akademie). Už tehdy jsem chtěla
psát něco jako tohle, ale pořád mi to přišlo takový… blbý. Pak dál, Marián (Marián Matys je členem správní rady Institutu, poznámka) a jeho vyprávění o Arménii, fotky, nacestach.net,… o důvod navíc psát tohle. Pořád divný pocit. Odložení na neurčito. Ale teď… Schrödingerův institut. To je tak skvělý, že někdo něco dělá! Obdiv, obdiv, obdiv. Člověk se pak jen ptá, jak může v patnácti pomoct i on? A jde něco vymyslet. A už je rozhodnutý, že tohle napsat musí a spolu s tím odesílá žádost o zařazení mezi přátele. Přeji hodně štěstí se všemi budoucími projekty. Já nevím, celý dnešní den přemýšlím, jak bych mohla přispět i já. Jenže se spíš ptám, jestli to není pro lidi jako já. Já chci ale spíš pomáhat, než být ten, komu je pomáháno. Nevím, napadá mě třeba doučování… to je tak hezký, že je víc lidí, kterým přijde pomáhání normální, a chtěj! Jitka Zeiselová“
Arménie to je začátek. Chudá země, obrovské hory a stále se opakující ochota místních nám pomáhat. Ano opravdu to celé vzniklo na chodníku v Jerevanu. Prima Brůča a výběžek.eu To bylo naše druhé arménské nadechnutí, věděli jsme, že i u nás doma jsou lidé, kteří chtějí výběžku pomáhat. Šlo jen o to, aby o sobě věděli navzájem. Na scénu vstupuje celý v bílém pan Marek neEben Douša. Institut je o kamarádech Proto je kousek vedle i článek věnovaný Pavlu Brabcovi. Věděli jsme a víme, že to nebude snadné a že fandit je potřeba především ve chvílích, kdy prohráváte. Rada Institutu Pánové Matys, Přibyl, Svoboda a Brabec. To nejsou radní jen kvůli tomu, že dostali z ministerstva papír se lvem. Jakoubek a Paulus Před osmi lety nikdo nevěřil, že se podaří ve Varnsdorfu
zachránit gymnázium. A dneska? Aha! A Akademie příslibu a Mezinárodní den prodavačů cibule? Biskupství litoměřické Státních věcí moc nefunguje. Ruku na srdce: na církve nadáváme jen z komunistické setrvačnosti. Díky důvěře zřizovatele jsme mohli začít. A důvěra to není vůbec málo. Lidé Učitelé z varnsdorfského gymnázia, pedagogové z Akademie příslibu ukazují, že tahle cesta a tenhle model je funkční. Není důvod o nich pochybovat. Jsou na lodi a k nim se přidali další. Říkejme jim tutoři. Těch je dnes téměř sto. www.sinstitut.cz To prostředí je mnohem víc než webová stránka. Je to kancelář, společenská místnost, místo inspirace, místo setkávání, neotřelá nástěnka a pak ještě: http:// www.facebook.com/schrodingeruvinstitut, račte vstoupit. Jiří Čunát
Slovníček Axiom (z řec. axióma, to co se uznává) je tvrzení, které se předem pokládá za platné a tudíž se nedokazuje. Postulát je jedním ze základních pojmů logiky, přírodních věd i filozofie a označuje výchozí předpoklad, který je v dané teorii přijímán jako pravdivý. Jeho pravdivost přitom není v rámci dané teorie logicky dokazována ani dokazatelná.
„Naděje umírá poslední,“ je pořekadlem nepravdivým. Naděje je nesmrtelná.