šluknovský
žije
noviny schrödingerova institutu
ročník I. číslo 1, 11. prosinec 2012
Šluknovsko – místo, kde žiju rád Vážený čtenáři, ať už jsi z Rumburku, Varnsdorfu, Jiříkova, Chřibské či Dolní Poustevny, ať už jsi odkudkoliv ze Šluknovského výběžku, prosím, udělej si chvilku času a dovol nám, abychom se ti představili. Noviny, které držíš v ruce, vycházejí dnes 11. prosince poprvé a jejich vydavatelem je Schrödingerův institut. Ano, tento název zní velmi vážně a honosně, avšak nehledej za ním nic jiného než desítky stejných lidí, jako jsi ty sám. Lidí, kteří žijí ve Šluknovském výběžku, kteří zde pracují, mají zde své rodiny a přátele, a především lidí, kteří tento kraj milují. Spojili se před rokem, přesně 21. prosince 2011, v době, kdy se Šluknovsko topilo v beznaději a dusilo v nepřátelské atmosféře. V době, kdy se provalily všechny letité bolesti zdejšího kraje, kdy se znovu otevřely staré rány a kdy bída, ekonomická i lidská, která nás obklopovala po celá desetiletí a kterou jsme se naučili nevnímat, nás krutě udeřila do očí. Ba co víc, bolestně zasáhla naše srdce a my si uvědomili, že není na světě nikdo, kdo by nám z ní pomohl. Vlastně, ona to tak není docela pravda. Někdo přece jen je. Jsme to my sami. Jen my sami sobě můžeme pomoci, jeden druhému, všichni jednomu a jeden všem. A tak vznikl Schrödingerův institut. Za první rok jeho existence se do jeho aktivit zapojila téměř stovka lidí, kteří dobrovolně a nezištně pomáhají druhým. Vydávají ze sebe to nejlepší, co v nich je. Někdo učí hrát děti basketbal nebo fotbal, jiný učí nezaměstna-
Čas minulý, Čas budoucí, Čas nejvyšší. (SInstitut)
Problémy jsou jiná jména pro příležitosti. (SInstitut)
Drsný kraj a odolní lidé, které ani mráz nespálí. To jsou výběžané. „Žijeme tady a je to naše volba. Navíc to tu máme rádi,“ říkají svorně.
telné pracovat, další vede kroužek vaření nebo doučuje chemii a jiný si chodí povídat s babičkami a dědečky do domova důchodců a zpříjemňovat jejich poslední dny zkroucené stářím, nemocemi a samotou. Těch, kterým tato necelá stovka tutorů pomáhá a kterým se věnuje, je již téměř pět tisíc, a další přibývají. První výsledky práce Schrödingerova institutu jsou znát – stovky dětí, které netráví čas poflakováním se po ulicích, ale věnují se sportu, kultuře, vzdělávají se; desítky romských dětí, které poznávají, že ne každý gadžo je
Co je Schrödingerův institut Středisko volného času pro Šluknovský výběžek je nezisková nestátní organizace. Ministerstvem školství mládeže a tělovýchovy je registrována jako školská právnická osoba. Vznikla 21. prosince 2011 rozhodnutím zřizovatele, Litoměřického biskupství. Akreditována byla s účinností k 1. září 2012. V současné době pro ni pracuje dvanáct zaměstnanců a devadesát jedna tutorů. Institut není nadací, není zaměřen na určitou komunitu, ale snaží se podporovat a rozšiřovat aktivity ve Šluknovském výběžku bez omezení věku a zaměření. Vedení institutu je přesvědčeno o tom, že výběžek je regionem, který se odsunem původních obyvatel po roce 1945 a následným osídlením stal místem zřetelně znevýhodněným oproti ostatním lokalitám v republice. Místem krásným pro život, kterému je třeba pomoci. Institut nenabízí spolupráci institucím, ale především konkrétním lidem. Institut se snaží být organizací tváří a obličejů. Podporuje pedagogicky, materiálně a finančně činnosti, které mají zlepšit situaci v regionu. Institut vychází ze základních křesťanských hodnot života, je otevřen všem, kteří chtějí pomáhat druhým. Každý, kdo podpoří institut písemnou přihláškou, získává přístup ke všem slevám a aktivitám pravidelným, příležitostným a partnerským. Členství je bezplatné a účastníci jsou pojištěni ve všech aktivitách. Prvním cílem institutu je zmapování, zviditelnění, propojení a rozšíření stávajících aktivit ve výběžku. Pro potřeby institutu fungují interaktivní webové stránky a stránka sociální sítě facebook. (jc)
nepřítel a že ne všechna pravidla společnosti je musí jen omezovat, ale naopak, že je mohou i rozvíjet; ale také opravený a stále opravovaný klášter v Jiříkově, do jehož dlouho mrtvých zdí se vrátil život a nadějná budoucnost; a nelze opominout ani desítky lidí, kteří našly smysl svého života i jinde, než jen v práci… Schrödingerův institut je pro všechny a všech, je pro ty, kteří potřebují pomoc, i pro ty, kteří chtějí pomáhat. Na stránkách těchto novin, vážený čtenáři, bychom tě rádi seznámili se vším, o čem Schrödingerův institut je, ale také o všem, čím je Šluknovský výběžek, o jakých je lidech. Nedočteš se zde nic o politice a politicích, nenajdeš zde bulvární zprávy a novinky, mírně řečeno, lechtivé. Dozvíš se zde ale o malých nenápadných každodenních hrdinech, o nichž se sice nikde nepíše a netočí filmy a kteří unikají pozornosti novinářů, ale o lidech, kteří jsou „jen“ lidmi. Chceme ti zodpovědět všechny tvé otázky, co tito lidé dělají, pro koho, a také proč. Bude pro nás potěšením, když se s námi seznámíš, když budeš vědět, že tu jsme. Bude pro nás radostí, když zavoláš a řekneš: „Potřebuji pomoct,“ a bude pro nás ještě větší radostí, když zavoláš a řekneš: „Chci pomáhat…“ Nechceme nic víc, než žít v dobré společnosti, mezi lidmi slušnými a šťastnými. Chceme každý, svým malým kouskem sama sebe, přispět ke zkrášlení a zlidštění Šluknovského výběžku – místa, který je naším domovem, v němž žijeme a kde to máme rádi. Schrödingerův institut
anketa Schrödingerův institut oslaví 21. prosince první rok své existence. Vy jste stál u jeho zrodu. Jak ho teď, po roce, vidíte? Splnil institut vaše očekávání, nezklamal vás?
Informace o institutu, které nenajdete v těchto novinách můžete průběžně najít a sledovat na internetu.
www.sinstitut.cz a www.vybezek.eu a nebo si nás najděte na facebooku.
Mons. Mgr. Jan Baxant biskup litoměřický Celý ten rok sloužil k přípravám, aby Schrödingerův institut mohl řádně fungovat. My jsme velmi rádi, že zde vznikla tato krásná myšlenka a že se díky řediteli Jiřímu Čunátovi a jeho spolupracovníkům daří ji šířit a realizovat. Všude ve světě je nějaká nouze, a nejhorší je tam, kde jsou zlé mezilidské vztahy, kde jsou lidé rezignovaní a propadají beznaději. Ale také se tam dějí krásné věci a mnohdy se stane, že právě tam, kde je nejhůř, se objeví úžasní lidé se skvělými nápady, stejně jako na Šluknovsku. Děkujeme všem, kteří nerezignovali, a naopak, kteří do tohoto kraje přinášejí naději na lepší budoucnost.
Pavel Brabec, člen rady SI Řeknu to krátce – má očekávání začíná plnit, ale ještě všechna nesplňuje. Člověk se těší, že všechno půjde rychle, že se všechno hned podaří, ale ono to tak není a všechno, bohužel, nejde hned. Institut sice existuje rok, ale jen papírově, oficiálně pracuje od září, a když od tohoto odečtu měsíc tápání, tak naplno jede necelé dva měsíce. Ale i za tuto krátkou dobu se udělalo dost a jestli to takto půjde dál a tímto tempem, tak věřím, že při druhém výročí Schrödingerova institutu si budeme moci říct, že všechny naše představy a přání splňuje na sto procent.
Marián Matys, předseda rady SI Práce a dění ve Schrödingerově institutu nabrala po tom roce rychlý kurz a rychlé tempo a já jsem přesvědčen, že nás čeká dobrá budoucnost. Institut zasáhl za těch dvanáct měsíců do života mnoha lidí ve Šluknovském výběžku, a to i těch, kteří se zapojili do jeho dění jako tutoři, ale i těch, kterým institut pomáhá. A musím říct, že moje důvěra v to, že se jeho poslání splní, stále roste a já mám velkou radost, že se naše sny mění v realitu, že změny k lepšímu ve společnosti, ve které žijeme, byly nastartovány a že to všechno funguje tak, jak má a jak jsme si přáli.
MUDr. Lubomír Svoboda, člen rady SI V podstatě na začátku nikdo z nás pořádně nevěděl, do čeho jdeme, co z toho má být a co z toho bude. Je normální, že se udělala spousta chyb a ukázala se řada nedostatků. Ale na druhou stranu se taky hodně věcí za ten jediný rok povedlo. Ukázalo se, že nápad, vytvořit Schrödingerův institut, byl od samého začátku dobrý. Například podpora volnočasových aktivit u mládeže má velký význam a vede jen k dobrému, ale teď hodně záleží na tom, aby toto tempo nepovolilo, aby se v tomto duchu pokračovalo dál. Ale já osobně věřím, že tento projekt má velkou šanci a že se jeho cíle povedou uskutečnit.
strana 2
ročník I. číslo 1, 11. prosinec 2012
O Pavlu Brabcovi
Další dopis Ježíškovi Jako malý psal jsem Ježíškovi každý rok. Loni jsem napsal po dlouhé odmlce spíš z trucu. A aby toho nebylo málo, dopis jsem zveřejnil. Měl jsem k tomu důvody. Vadilo mi, že už nejsem malý. Popravdě, to mi vadí několikrát za den, o Vánocích je to vadění ale mnohem větší. Být velký jsem si vyzkoušel. Dětství je zábava, dobrodružství a tajemství. Stát se dospělým jsou starosti, zodpovědnosti a složenky. Navíc mě nebaví psaní přání, tedy další důvod. I když vím, že nemůže stačit na omluvu. Napsal jsem loni dopis, vyhnul jsem se chytře gratulacím a hloupě se dostal k letošnímu psaní: „Za rok se určitě ozvu.“ A rok se s rokem sešel. Je jasné, že se tenkrát na začátku něco nepovedlo. Nezlobte se na Stvořitele, sami dobře víte, kolik se toho dá stihnout za šest dní. A tak někde nahoře stále zrychlují, aby dohnali ten skluz. Jenže „Dopis Ježíškovi“ měl nečekaný ohlas. Tak jako mi On nikdy neodepsal, i když jsem psal s takovým očekáváním, tentokrát se ozvala celá řada lidí. Bylo zřejmé, že si někdo chce o Vánocích přeci jen udělat čas a číst. Někdo mi i poděkoval. Někdo se zeptal, jestli opravdu napíšu znovu. Začarovaný kruh. Napíšu tedy letos tak, aby nikdo neděkoval a já nebyl zakletý i pro příští Vánoce. Veselé pátky a hlavně… hodně plná bříška. Všelijak a všelicos si přejeme. Jeden z důvodů proč jsem psal a proč píšu, bylo neočekávané, bezprostřední ptaní se a odpovídání. Rozhovory, povídání, nadznakový charakter jazyka, blízkost lidí, kteří opravdu slyší… To je mé letošní přání. Několikrát v roce bereme do rukou mobilní krabičky, papír nebo pohlednice, sedáme k počítačům a nutíme prsty dát čarám tvar a čudlítka aby někde dojímala. Vůbec si nemyslím, že by to byl jen hloupý zvyk, ale hodně to ztratilo své první kouzlo. Jako malý jsem chodil ke schránce a byl jsem zvědavý, kdo si na nás vzpomněl. Pokud od někoho přišel pohled až po Štědrém dnu před Silvestrem, byl to pro mě Bulibán. Dopisů bylo o Vánocích jen málo a složenky se tenkrát snad ani neposílaly. Pohlednice se u nás doma vystavovaly v kuchyni, a kdo byl první, ten se panečku měl. Vánoce mají svou opravdovost hluboko ve své podstatě a nedokáže je zničit ani perverzní hluk reklam supermarketů, internetu, televize, rozhlasu ani jiných obludností. Všichni to vědí, a tak zahajují své systematické útoky zákeřně už v září, s novou podporou pak v říjnu a rozhodné operace jsou plánovány tak, aby konečného vítězství bylo dosaženo se začátkem adventu. Normální člověk má tou dobou většinou už jen jediné sváteční přání. „Aby byly svátky krátký.“ Pak si za týden zastřílíme do vzduchu, což je výjimečně nepovedený zlozvyk, při kterém dostane infarkt nemálo zvířat a zkázonosné je to i pro člověka, který všechny ty taškařice rozpoutal. Tragická spoušť uvnitř i kolem. Nezačíná se ten Nový rok jednoduše. Vánoce se ale jen tak nedají, umírají pomalu dva tisíce let a přes všechny snahy, hluk a sliny jsou stále plné života, kouzel a ticha. Přišli jsme o tolik, ale Vánoce zahodit nedokážeme, to je příliš velké sousto i pro Čechy na začátku třetího tisíciletí. Nedodržujeme advent očekávání a tmy, půst Štědrého dne, nezpíváme ani nehrajeme koledy, nerozsvěcujeme první světla až na stromečku. Vánoce se vklínily do října obchodů, i když o to vůbec nestály. Haraburdí a veteš z Číny v barevných papírech. Křápy z umělé hmoty a z ropy. Přítěž a okovy. Vánoce jsou ze stejné tkáně jako domov, do posledního zbytku upředené z něhy, snů, bezpečí, na-
děje, sněhových vloček a vzpomínek. Namíchejte si je podle vlastní volby. Něco málo můžete přidat, ale opravdu jen málo a hlavně nic neubírejte. Neslevte ze svých přání ani milimetr. To není sobectví, ale ohleduplnost k sobě samým a k těm, kteří jsou vám blízko. Odjel jsem před lety na Saharu s kolem a věděl jistě: já se tam vrátím. A pak přišel prosinec a já se opravdu vrátil. Šlapal jsem sám na kole, všude písek. Ve dne slunce, v noci nebe od obzoru k obzoru. Tma hodná toho jména, podobně jako večery. Obrovské hvězdy. Lidi, kteří neumí psát ani číst, lidi tolik blízko, že jsem se za své evropanství styděl a bylo mi líto nás všech, protože jsme mezi sebe a nebe postavili domy, stropy, umělá světla a peníze. Usínal jsem sám pod oblohou, na písku, v tichu a věděl, že u nás doma zuří nepatřičné adventní šílenství. Úklid, reklamy, shon, blikání světel, která jsou nepovedenou imitací hvězd. Naložili jsme své lodi hluboko pod čáru ponoru. Namáháme se u vesel mnohem víc, než je nutné. Nevyužíváme vítr pro plachty svých trojstěžníků. Potíme se zbytečně. Usínal jsem pradávnou čirou lidskou únavou a snil hluboké opravdové sny. Dávno mrtví byli v mé blízkosti, mohl jsem s nimi rozmlouvat, měl jsem dostatek času. Ve dne nebylo kde nakupovat a já jsem za to byl vděčný. Tuaregové, Berbeři a Haratinové mi dali najíst a napít kdykoliv jsem to potřeboval. Sahara je překvapivě plná lidí, kteří se k vám seběhnou chvíli po tom, co zastavíte. Poušť je plná podzemní vody. Pokud nebyl slyšet vítr (těch melodií a nápěvů), poslouchal jsem rumpály a řetězy studní. Jen lišek jsem viděl málo, spíš feneky a netuším, jestli si to Saint Exupery v Malém princi nespletl. Nebudu zatěžovat sebe ani vás popisem krajiny, kterou jsem projel. Neznám nic nudnějšího a zbytečnějšího. Musím ale napsat, že Sahara je krásná, červená a pestrá. Lidé tam netuší nic o Vánocích ani o Kristu. Jsou tam jiné rozměry. Drahá země, drahý kraj. Díky své vlastní nepatrnosti má tam pro vás každá maličkost neuvěřitelnou cenu. Uprostřed svého putování jsem dojel do vesnice, kde na chatrči svítil do noci jeden jediný vánoční řetěz. A tam jsem konečně našel něco z toho, co jsem doopravdy hledal. Daleko od domova domov, mezi cizími své nejbližší. Vánoční řetěz čtyři tisíce kilometrů jinde, než jsem čekal. Kdybych jej minul, neměl bych vám co přát. Jenže i když člověk přestane doufat, i když se vzdá vší naděje, i když přestane hledat a zoufale zůstane sedět, zlomený sám do sebe… Řetěz není jen nástroj na spoutávání lidí, ale i ozdoba a vlajka, která dává světu znamení, že jsme doma. Jednotlivé články, které nám připomínají, že nejsme sami, že patříme k druhým. Podobně jako kříž není pouhým mučícím nástrojem, ale především místem naděje. Proto je věšíme. Na stromky a na krky. Namísto oprátek. Vánoční světla tiché radosti se rozsvítí na těch nejneočekávanějších místech jako neomylné zářící majáky a dovedou nás zpátky domů. Betlém je ošklivá špinavá vesnice, tam jsem vánočního neviděl nic. Ale tady. Pochodeň v nejhlubší tmě. Jsou chvíle, ve kterých si připadáme jako chudí pastýři, a je nám to docela jedno. Rubáš nemá kapsy a v poslední hodině našeho života budeme souzeni jen ze skutků lásky. A i do té poslední chvíle ten řetěz z Betléma, ten řetěz z pouště dosvítí. A to přání? Sednout si a štědrou chvíli v štědrém čase nic nedělat. Mít o Vánocích alespoň jeden tak krásný den, jaký mají Sahařané den za dnem celý rok. Vesmíru to neuškodí a nám to prospěje. Hezké Vánoce.
ˇ´ ˇ ´
Kdosi kdysi řekl: „V životě potkáš hodně lidí, sem tam se mezi nimi najde člověk. A toho si važ!“ Před několika lety se náhodou dva takoví „člověci“ Jiří Čunát a Pavel Brabec potkali na společné cestě. Jejich přátelství i cesta přetrvaly dodnes. A pak, na konci světa, uprostřed noci, pojali nápad a přerodili ho v čin. Jeho jméno je Schrödingerův institut. A na to, jak to všechno začalo, vzpomíná Jiří Čunát.
1991 Rumburk, sněží a já stopuju se svým dvouletým synem směr Česká Kamenice. Bere nás Trabant combi deluxe. Kam jedete, do Kytlic, já jedu jen do Krásné Lípy, ale to nevadí, já vás tam svezu. Co děláte? Jdu zachránit farnost. Já budu prodávat kola. Já si jedno přijdu koupit. A já se stavím v kostele. Obě přání byla splněna. Tak jsme se poznali a příběh začal. Brabčák je normální člověk. 2002 Rumburk, v Nádražní ulici navštěvuji obchod s koly a utratím hrozně moc peněz za kolo. Nic se neděje. Brabčák je pan obchodník. 2003 Turecko, noc, první expedice na kolech, začala válka s Irákem, nikde nám nedají nic k jídlu, máme jen pár cigaret a dva pomeranče, máme strach rozdělat oheň, bojíme se, je nám zima a máme se neskutečně hezky. Brabčák je do nepohody. 2004 Kytlice, pohřeb mojí maminky, Pavel nepřišel. Večer přijíždí s harmonikou, pivem v bandasce a kamarády. Jedeme na koncert Tonyho Ducháčka. Tam vyrábí z deseti vylitých piv kluziště na parketu. Brabčák je bavič. 2006 Španělsko, při výjezdu na Sierra Nevadu neskutečný vítr a zima, Pavel dává svoje oblečení neznámým turistům a zbytek expedice mrzne. Brabčák dělá dobré věci tak, jako normální lidé dýchají. 2007 Turecko. Večer si chodím sednout k moři, když to Pavel zjistil, udělal z toho společenskou
záležitost. Rozhovor posledního večera: „Tvoje první vzpomínka? Jak mi maminka vyházela věci ze skříně, jak jsem šel do školy, bál se čerta…“ Pavel: „Jdu do ložnice, mamka se pere v posteli s taťkou a ten, zdá se, vyhrává…“ Brabčák není antigestovej. 2008 Tunis, Pavel třetí noc vyrábí taškařice, protože mu ukradli spacák, ostatní by třeba šli opatřit jiný, nebo by nadávali, jenže… Brabčák je optimistický optimista. 2010 Moje narozeniny, Pavlova zahrada, spousta lidí. Hana Zagorová: je naprosto nezbytné, aby nebe bylo blankytné. Brabčák je Sandokan. 2011 Pavel startuje na Cape epic, šíleném závodě horských kol v Jihoafrické republice. Tohle bylo mé přání úspěchu a držení palců, byť je to démonické. Tohle bylo mé vložené vyznání lásky, které jsem mu tenkrát posílal a dnes jej přepisuju, protože Brabčák je kamarád, který příběhy nevypráví, on je žije. A protože: 2011 V tom samém roce, v listopadu na chodníku v Jerevanu se rozhodneme, že uděláme NĚCO pro výběžek. 21. prosince pak vzniká Schrödingerův institut a Pavel Brabec spolu s Mariánem Matysem, Stanislavem Přibylem a Lubomírem Svobodou jsou Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR jmenováni do jeho správní rady. Brabčák je pan radní. Zbrusu z brusu nový příběh začíná.
Axiomy a postuláty Schrödingerova institutu Protože už je to dost nezajímavé poslouchat důvody, proč to nemůže fungovat. Protože jsme si zvykli na to, jak se všude lže, a my každou informaci zkoumáme nejdřív z tohohle divného úhlu. Škoda. Tady je tedy pár důvodů, proč to fungovat může. Tady je ohlédnutí za tím, jak jsme začínali. Tady je mapa naší země. Pár slov o Institutu na vysvětlenou. Blízkost Ano, Institut propojuje. Setkávají se tak lidé různých zájmů a různého věku, kteří by se jinak nikdy nepotkali. Příběh s Jitkou už je notoricky známý, ale je povedený a studánka vzájemné komunikace ještě ani zdaleka nevyschla: „Zdravím. Já už vás v přátelích měla, ale pak jsem to promazávala, tak jsem usoudila, že my dva se asi nikdy neuvidíme a znát se nebudeme. To jsem ale ještě neznala všechny souvislosti. Věděla jsem, že jste ředitel varnsdorfského gymnázia, jen jsem se nějak nedopátrávala, co všechno to obnáší. Pak jsem se nějak dostala na stránky Akademie příslibu a nechápala, co člověk může dokázat. Já sama chodím na Gymnázium RBK a musím říct, že BGV, Akademie, styl jakým to chodí, se mi dost líbí (posouzeno z popisů a fotek) akcí na fb/článků na fb/ akademie). Už tehdy jsem chtěla
psát něco jako tohle, ale pořád mi to přišlo takový… blbý. Pak dál, Marián (Marián Matys je členem správní rady Institutu, poznámka) a jeho vyprávění o Arménii, fotky, nacestach.net,… o důvod navíc psát tohle. Pořád divný pocit. Odložení na neurčito. Ale teď… Schrödingerův institut. To je tak skvělý, že někdo něco dělá! Obdiv, obdiv, obdiv. Člověk se pak jen ptá, jak může v patnácti pomoct i on? A jde něco vymyslet. A už je rozhodnutý, že tohle napsat musí a spolu s tím odesílá žádost o zařazení mezi přátele. Přeji hodně štěstí se všemi budoucími projekty. Já nevím, celý dnešní den přemýšlím, jak bych mohla přispět i já. Jenže se spíš ptám, jestli to není pro lidi jako já. Já chci ale spíš pomáhat, než být ten, komu je pomáháno. Nevím, napadá mě třeba doučování… to je tak hezký, že je víc lidí, kterým přijde pomáhání normální, a chtěj! Jitka Zeiselová“
Arménie to je začátek. Chudá země, obrovské hory a stále se opakující ochota místních nám pomáhat. Ano opravdu to celé vzniklo na chodníku v Jerevanu. Prima Brůča a výběžek.eu To bylo naše druhé arménské nadechnutí, věděli jsme, že i u nás doma jsou lidé, kteří chtějí výběžku pomáhat. Šlo jen o to, aby o sobě věděli navzájem. Na scénu vstupuje celý v bílém pan Marek neEben Douša. Institut je o kamarádech Proto je kousek vedle i článek věnovaný Pavlu Brabcovi. Věděli jsme a víme, že to nebude snadné a že fandit je potřeba především ve chvílích, kdy prohráváte. Rada Institutu Pánové Matys, Přibyl, Svoboda a Brabec. To nejsou radní jen kvůli tomu, že dostali z ministerstva papír se lvem. Jakoubek a Paulus Před osmi lety nikdo nevěřil, že se podaří ve Varnsdorfu
zachránit gymnázium. A dneska? Aha! A Akademie příslibu a Mezinárodní den prodavačů cibule? Biskupství litoměřické Státních věcí moc nefunguje. Ruku na srdce: na církve nadáváme jen z komunistické setrvačnosti. Díky důvěře zřizovatele jsme mohli začít. A důvěra to není vůbec málo. Lidé Učitelé z varnsdorfského gymnázia, pedagogové z Akademie příslibu ukazují, že tahle cesta a tenhle model je funkční. Není důvod o nich pochybovat. Jsou na lodi a k nim se přidali další. Říkejme jim tutoři. Těch je dnes téměř sto. www.sinstitut.cz To prostředí je mnohem víc než webová stránka. Je to kancelář, společenská místnost, místo inspirace, místo setkávání, neotřelá nástěnka a pak ještě: http:// www.facebook.com/schrodingeruvinstitut, račte vstoupit. Jiří Čunát
Slovníček Axiom (z řec. axióma, to co se uznává) je tvrzení, které se předem pokládá za platné a tudíž se nedokazuje. Postulát je jedním ze základních pojmů logiky, přírodních věd i filozofie a označuje výchozí předpoklad, který je v dané teorii přijímán jako pravdivý. Jeho pravdivost přitom není v rámci dané teorie logicky dokazována ani dokazatelná.
„Naděje umírá poslední,“ je pořekadlem nepravdivým. Naděje je nesmrtelná.
ročník I. číslo 1, 11. prosinec 2012
strana 3
Labyrint světa a ráj srdce Schrödingerův institut funguje v oblasti celého Šluknovského výběžku. Když ale budete hledat jeho srdce, najdete ho v Jiříkově. Konkrétně v klášteře sv. Karla Boromejského, který institutu pronajala církev, a to na plných padesát let zdarma. Přestože se jedná o dar velkorysý, stav této stavby nebyl úplně uspokojivý, a tak už v létě nastoupili první dobrovolnící všeho věku, aby se díky jejich práci klášter stal místem přívětivým. A když už jsme tu mluvili o tom srdci, součástí kláštera je i kaple Nejsvětějšího Srdce. Dnes už klášter znovu žije svým osobitým životem. Každý den se tu scházejí a pod vedením lektorů a tutorů se děcka učí vařit, umýt si ruce před jídlem, učí se počítat příklady z matematiky a správně psát, hrát na kytaru a při vstupu do místnosti slušně pozdravit. A v kapli se zase slouží mše svatá.
Učitel národů Jan Amos Komenský říkával, že „děti opičátka jsou.“ Rády dělají to, co vidí dělat své blízké a napodobují své dospělé vzory. To je i smyslem práce institutu. Ukázat, že svět může být i jiný, než dosud znaly.
Pořád slýcháváme, že mladá generace je ztracená. Na fotce je skupinka „prvních osadníků,“ kteří toto tvrzení celkem jasně vyvracejí. V nich je budoucnost i naděje. Prohlédněte si je dobře a přidejte se.
Brigádník se mohl celé léto opalovat na slunci, dal ale přednost opalování zdi staletého kláštera. Plesnivé zdi a zatuchlý vzduch vystřídaly čisté omítky a radost z dobře vykonané práce.
Zahradu je třeba zušlechťovat. Některé stromy je potřeba pokácet a některé naopak znovu zasadit.
Tato slečna, Jitka Zeislová, napsala psaní Jiřímu Čunátovi, ze kterého citujeme na straně 2. „Chci pomáhat,“ píše. A nic na tom není. Stačí si obléknout montérky a přijít. Skvělé je, že s sebou vzala i tatínka a spoustu kamarádů.
Kdo si hraje, nezlobí, ale některé děti si ani hrát neumějí. I to je třeba je naučit. A hra je velmi rafinovaný způsob učení. Nedivte se, že dětí je potom klášter každý den plný.
Výběžané zachraňují klavichord Rumburské muzeum se může pochlubit vlastnictvím vzácného hudebního nástroje, předchůdce dnešního klavíru, klavichordu. Tento muzejní kousek z 18. století je zvláštní nejen jako unikát, ale i svou historií. Patřil totiž krásnolipskému hudebnímu skladateli Augustu Stradalovi (1860–1930), žáku světoznámého skladatele Franze Liszta. Bohužel, klavichord není v hratelném stavu. Podepsal se na něm zub času, nevhodné skladování po druhé světové válce, ale též nepříznivé povětrnostní podmínky, při nichž do muzejních sbírek zateklo a nástroj se tak téměř utopil. O jeho záchranu bojuje kurátorka rumburského muzea Ester
Sadivová, ale přiznává, že sehnat peníze na jeho opravu je víc než obtížné: „Od roku 2009 pořádáme v muzeu šňůru benefičních koncertů, z jejichž výtěžku bude klavichord restaurován. Duchovním otcem restaurování je varhaník Tomáš Flégr, hudebník evropského formátu. Ten navrhl, abychom klavichord nechali uvést do hratelného stavu a v muzeu mohly být pořádány specifické koncerty. Zvuk klavichordu totiž posluchače posouvá dál. Je natolik zvláštní a tichý, že každý musí přepnout na jiný druh vnímání a dostat se do nové dimenze,“ vysvětluje kurátorka. Kdo by však čekal, že koncerty na záchranu nástroje, jehož domé-
nou je vážná hudba, budou znít ve stejném duchu, pletl by se. K jeho záchraně se připojili hudebníci všech různých hudebních žánrů od klasiky až po punk, a nejen Rumburáci. Do dlouhého seznamu donátorů tak patří Tomáš Flégr, Věra Chmelová, Dagmar Čemusová, Věra Párysová, Jiří Chlum a Astrid Schnittnerová, žáci ZUŠ Rumburk, skupina Ritornello a punková kapela Wrata Wot Středověku, známá kladensko-pražská skupina Děda Mládek Illegal Band, karlovarští Superhero Killers a středoškolská hudební partička z Rumburku Náhodou. „Ale pomáhali i další,“ zdůrazňuje Ester Sadivová. „Například město Rumburk věnovalo na opra-
vu dvacet tisíc korun, Fabrika Jardy Navary hostila dva koncerty, starosta Doubice Martin Schulz se vyprofiloval jako velmi aktivní organizátor, stejně jako Marek Douša.“ Šluknovský výběžek, lidé hudbymilovní i lidé, kteří jen mají rádi staré věci, kteří ctí minulost a také zručnost a umění tvůrců hudebních nástrojů, se spojili pro jediný cíl – zachránit klavichord. V současné době se na účtu nastřádalo téměř sto tisíc korun, část oprav bude hrazena z dotací a všechno dohromady vyjde na více než dvě stě tisíc korun. Ale ten pocit, až se klavichord téměř po století znovu rozezní, ten je k nezaplacení.
Záchranu historického nástroje podpořili i muzikanti. Kromě těch, kteří se věnují hudbě klasické, se zapojili i muzikanti z oborů značně vzdálených, protože, nakonec, hudba je jenom jedna.
strana 4
roÄ?nĂk I. Ä?Ăslo 1, 11. prosinec 2012
Přijela vzåcnå nåvťtěva
ProsincovĂĄ nabĂdka
O SchrĂśdingerovÄ› institutu se uĹž vĂ, a to nejen ve Ĺ luknovskĂŠm vĂ˝běŞku. NemĂĄme za sebou ani rok prĂĄce a uĹž se o nĂĄs zajĂmĂĄ i Praha, respektive vlĂĄdnĂ Agentura pro sociĂĄlnĂ zaÄ?leĹˆovĂĄnĂ. JejĂ dva zĂĄstupci, MarkĂŠta SkoÄ?ovskĂĄ a Viktor PioreckĂ˝, se pĹ™ijeli seznĂĄmit s projektem, kterĂ˝ nemĂĄ v ČeskĂŠ republice obdoby. ZajĂmali se o vĹĄechno, kdo jsou lidĂŠ z institutu, pro jakĂŠ lidi pracujĂ, jakĂŠ aktivity institut pořådĂĄ, z Ä?eho je financovĂĄn a tak dĂĄle, a tak dĂĄle. KdyĹž odjĂĹždÄ›li, svĂ˝m nadĹĄenĂm se netajili a sympatickĂŠ na nich bylo, Ĺže nic neslibovali – ani podporu, ani penĂze, a Ĺže nic nechtÄ›li – ani podporu, ani‌ nic jinĂŠho. A Ĺže nĂĄm fandĂ, to je vidÄ›t na fotce. NavlĂŠkli se do triÄ?ek SchrĂśdingerova institutu a ukazujĂ vĹĄem, odkud my, SchrĂśdingerĂĄci, jsme‌ aĹž úúúplnÄ› z konce Ä?eskĂŠho svÄ›ta.
SchrĂśdinger na kole
OrganizaÄ?nĂ struktura SI SchrĂśdingerĹŻv institut je ĹĄkolskĂĄ prĂĄvnickĂĄ osoba zapsanĂĄ do rejstĹ™Ăku ĹĄkolskĂ˝ch prĂĄvnickĂ˝ch osob pod Ä?.j. MSMT-21 036/2012-25. SĂdlo: StĹ™eleckĂĄ 1800, 40747 Varnsdorf, IÄŒ: 71341510, ZĹ™izovatel: BiskupstvĂ LitoměřickĂŠ, DĂłmskĂŠ nĂĄmÄ›stĂ 1, 412 88 Litoměřice StatutĂĄrnĂ orgĂĄn: Mons. Mgr. Jan Baxant, Mgr. Stanislav PĹ™ibyl, CSsR Ĺ˜editel: Mgr. JiĹ™Ă ÄŒunĂĄt PĹ™edseda sprĂĄvnĂ rady: MariĂĄn Matys MĂstopĹ™edseda sprĂĄvnĂ rady: Pavel Brabec ÄŒlenovĂŠ sprĂĄvnĂ rady: Mgr. Stanislav PĹ™ibyl, CSsR, MUDr. LubomĂr Svoboda Kontakty: www.sinstitut.cz Jan Novota (pro tutory) jan.novota@sinstitut.cz MariĂĄn Matys (pĹ™edseda rady institutu) marian.matys@sinstitut.cz virtuĂĄlnĂ kancelĂĄĹ™ (kdyĹž nevĂte kudy kam) info@sinstitut.cz
romejskĂŠho, kde zahraje dĂvÄ?Ă pÄ›veckĂŠ sdruĹženĂ NĂĄhodou a jazzovĂ˝ Arsenalband, mĹŻĹžete se těťit na jazzovĂŠ koledy a balady. Na tom samĂŠm mĂstÄ› se kaĹždou stĹ™edu od 17.00 slouŞà mĹĄe svatĂĄ za Ĺ luknovskĂ˝ vĂ˝běŞek. 21. 12., tedy v den, kdy mĂĄ institut prvnĂ narozeniny, a takĂŠ v den, kterĂ˝ shodou okolnostĂ stanovili stařà MayovĂŠ jako den konce svÄ›ta, mĹŻĹžete skoÄ?it na doubickou Fabriku, kde zahraje karlovarskĂĄ soulbluesovĂĄ skupina Booger. Na plakĂĄtech hledejte Konec svÄ›ta na konci svÄ›ta a vesmĂru. ZaÄ?ĂnĂĄ se ve 20.00. A jeĹĄtÄ› jedna dĹŻleĹžitĂĄ informace, kdyby se konec svÄ›ta nekonal: I u nĂĄs mohou letos na vĂĄnoÄ?nĂm stromku hoĹ™et svĂÄ?ky zapĂĄlenĂŠ betlĂŠmskĂ˝m svÄ›tlem. Symbol nadÄ›je a duchovnĂho poselstvĂ vĂĄnoÄ?nĂch svĂĄtkĹŻ doputuje do Rumburku vlakem v sobotu 22. 12. Ve 12.40 hod. si ho od rumburskĂ˝ch skautĹŻ a svÄ›tluĹĄek pĹ™evezmou na nĂĄdraŞà v Rumburku zĂĄstupci Ĺ˜ĂmskokatolickĂŠ farnosti. ZĂĄjemci si mohou v sobotu od 13.00 do 16.00 hod. odnĂŠst betlĂŠmskĂŠ svÄ›tlo z rumburskĂŠ Lorety nebo z adventnĂho koncertu dÄ›tskĂ˝ch souborĹŻ Ĺ enovĂĄÄ?ek a TyrĹĄovskĂŠ zvonky od 16.30 hod. v kostele sv. VavĹ™ince, pĹ™ĂpadnÄ› pĹ™Ămo na Ĺ tÄ›drĂ˝ den v LoretÄ› od 10.00 do 11.00 hod. StaÄ?Ă si pĹ™inĂŠst vlastnĂ svĂÄ?ku nebo svĂtilnu.
PrĂĄvÄ› v den vydĂĄnĂ tÄ›chto novin, tedy 11. prosince, se konĂĄ Den pro vĂ˝běŞek. Institut pĹ™ipravil na padesĂĄti mĂstech program, kde se mĹŻĹžete setkat s naĹĄimi pracovnĂky i tutory, popovĂdat si o naĹĄĂ prĂĄci a pĹ™esvÄ›dÄ?it se o jejĂ nezbytnosti. Jinak vĹĄude zuřà advent, mÄ›sta a vesniÄ?ky pĹ™ipravily Ĺ™adu akcĂ, jejichĹž rozsah je tak obrovskĂ˝, Ĺže by nĂĄm nestaÄ?ily celĂŠ noviny, abychom obsĂĄhli vĹĄechny. SpeciĂĄlnĂ nabĂdku pĹ™ipravil rumburskĂ˝ DomeÄ?ek Na KopeÄ?ku: 12. 12. v 19.00 – „ProÄ? Marie dala JeĹžĂĹĄka do jeslĂ“. KĹ™esĹĽanskĂŠ VĂĄnoce – iluze, sny a skuteÄ?nost. TradiÄ?nĂ pĹ™edvĂĄnoÄ?nĂ zamyĹĄlenĂ s evangelickĂ˝m farĂĄĹ™em Filipem Ĺ imonovskĂ˝m. 15. 12. v 15.00 – Advent na KopeÄ?ku. ZĹ Pastelka vystoupenĂ, vĂ˝stava. ZaznĂ pozouny, kytary, Êtny, koledy. Koncert JiĹ™Ăho PoutnĂka veÄ?er v Ä?ajovnÄ›. StĂĄnky se sypanĂ˝mi Ä?aji a dobrotami z krĂĄsnolipskĂŠ pekĂĄrniÄ?ky (ĹĄkvarkovĂŠ placky, bylinky a jinĂŠ), vĂ˝robky z chrĂĄnÄ›nĂ˝ch dĂlen z Agentury PondÄ›lĂ, BrtnĂkĹŻ, Ĺ luknova a DolnĂ Poustevny. 24. 12. v 15.00 – (Ne) tradiÄ?nĂ vĂĄnoÄ?nĂ pĹ™edstavenĂ s hudbou divadelnĂho souboru z KopeÄ?ku. PremiĂŠra a zĂĄroveĹˆ derniĂŠra! Institut samotnĂ˝ pĹ™ipravuje 27. 12. JazzovĂŠ VĂĄnoce v 17.00 pĹ™Ămo v klĂĄĹĄteĹ™e sv. Karla Bo-
ProÄ? prĂĄvÄ› SchrĂśdingerĹŻv institut? Wikipedie uvĂĄdĂ, Ĺže SchrĂśdingerova koÄ?ka je myĹĄlenkovĂ˝ experiment, kterĂ˝ roku 1935 vymyslel Erwin SchrĂśdinger, aby poukĂĄzal na nekompletnost teorie kvantovĂŠ mechaniky co se tĂ˝Ä?e pĹ™echodu mezi subatomickĂ˝m a makroskopickĂ˝m svÄ›tem. A pokraÄ?uje: „PĹ™edstavme si koÄ?ku neprodyĹĄnÄ› uzavĹ™enou v neprĹŻhlednĂŠ krabici. V krabici je takĂŠ umĂstÄ›n pĹ™Ăstroj obsahujĂcĂ radioaktivnĂ nuklid a nĂĄdoba s jedovatĂ˝m plynem. Pokus je navrĹžen tak, Ĺže po jednĂŠ hodinÄ› je padesĂĄtiprocentnĂ pravdÄ›podobnost, Ĺže se nuklid rozloĹžil. Pokud pĹ™Ăstroj detekuje rozpad nuklidu, uvolnĂ se plyn, kterĂ˝ otrĂĄvĂ koÄ?ku.“ KdyĹž ale vynechĂĄme fyziku, jde o to, Ĺže pokud je krabice uzavĹ™enĂĄ, nejsme schopni Ĺ™Ăci, jestli je koÄ?ka momentĂĄlnÄ› ĹživĂĄ nebo mrtvĂĄ. ZakladatelĂŠ institutu vnĂmajĂ Ĺ luknovskĂ˝ vĂ˝běŞek prĂĄvÄ› jako tuhle uzavĹ™enou krabici, a my vĹĄichni jsme momentĂĄlnÄ› buÄ? ĹživĂ, anebo mrtvĂ. AĹĽ je to jak chce, mĂĄme padesĂĄtiprocentnĂ nadÄ›ji na pĹ™eĹžitĂ. A to je vysokĂ˝ kurz. PĹ™eĹžijeme?
V ĹživotopisnĂ˝ch informacĂch o Ervinu ShrĂśdingerovi nenĂ o cyklistice ŞådnĂĄ zmĂnka. MoĹžnĂĄ by se divil, Ĺže institut, kterĂ˝ dnes nese jeho jmĂŠno, je s cyklistikou Ăşzce spojen. Nejenom otci–zakladatelĂŠ jsou cyklistiÄ?tĂ fanatici, a tak nenĂ divu, Ĺže uĹž nynĂ funguje v jeho rĂĄmci cykloklub. Je to jenom dalĹĄĂ pokraÄ?ovĂĄnĂ aktivit, kterĂŠ tu jsou doma. JistÄ› nenĂ tĹ™eba pĹ™ipomĂnat Tour de ZeleĹˆĂĄk a pravidelnĂ˝ Bike Contest, pořådanĂ˝ v Rum-
burku. Letos takĂŠ vznikla novĂĄ single trackovĂĄ traĹĽ na DymnĂku a zaÄ?aly vznikat novĂŠ moĹžnĂĄ pĹ™ĂĹĄtÄ› tradiÄ?nĂ akce. NamĂĄtkou varnsdorfskĂ˝ Den bez aut, RumburskĂĄ ĹĄichta, NoÄ?nĂ Ä?asovka na JedlovĂŠ. Berte tÄ›chto nÄ›kolik řådek nikoli jako vyÄ?erpĂĄvajĂcĂ vĂ˝Ä?et cykloaktivit, ale jen jako jejich malou pĹ™ipomĂnku. A Ĺže nejsou potĹ™eba kola dvÄ›, ale mnohdy staÄ?Ă jedno, je vidÄ›t na fotce, kde se jednokolku snaŞà zkrotit mladĂci z JiĹ™Ăkova.
! !
20 P F 13
D
G
D
G
D
A
D
Ne - no - chej
sem vĂĄm vi - ny, _ po - slou_ - te.
TirĂĄĹž: VĂ˝běŞek Ĺžije, noviny SchrĂśdingerova institutu vychĂĄzejĂ 11. prosince 2012 u pĹ™ĂleĹžitosti Dne pro vĂ˝běŞek. Obsah pĹ™ipravilo obÄ?anskĂŠ sdruĹženĂ JeĹĄtÄ› Ĺžijem, grafickou Ăşpravu pĹ™ipravila Eva ÄŒejchanovĂĄ, fotografie dodal Marek DouĹĄa, Zuzana BenediktovĂĄ a LukĂĄĹĄ BĂba, kresby a kolĂĄĹže Marek DouĹĄa. Tisk SOS MGP Rumburk. Noviny vydal SchrĂśdingerĹŻv institut v nĂĄkladu 20 000 vĂ˝tiskĹŻ. Noviny jsou distribuovĂĄny zdarma.