UNDG 6

1 PROSINEC 2016 / LEDEN 2017 – RESTART

UNDG.CZ

DOPORUČENÁ CENA: 30 Kč

OBSAH 4 VZDUŠNÁ ARCHITEKTURA

1 8 ČERNOBYLSKÝ RESTART

6 PŘÍBĚH Z ULIC: JEDEN

20 CUBESAT – STUDENTSKÉ

HLÍDAL VĚCI A DRUHÝ CHODIL PO KONTEJNERECH 10 DYLAN DOSTAL NOBELOVKU 13 FINN FEVER: GLÖGI ZAVLÁDLO OSTRAVOU

DRUŽICE V AKCI 22 VŠICHNI JSME LIDI A CHCEME ŽÍT 25 GOOGLE POEZIE 26 REDAKČNÍ ANKETA

16 HARRIES: SALVATION JE PRO MĚ HUDBA

Distribuční místa našeho časopisu:

Místa, kde je možno si časopis pročíst:

twitter.com/casopisundg facebook.com/casopisunderground youtube.com/undgcz instagram.com/undgcz

Ostrava: Cooltour Galerie Beseda Minikino kavárna PLATO Sádrový Ježek Stará aréna Trojhalí

Brno: Ebisu

Ostrava: COKAFE Čajovna na Rynku Fér Café Kavárna knihkupectví Academia Klub Atlantik Knihcentrum Knihovna OU Maryčka Minikino kavárna Ostravanka – Milíčova ulice Stará aréna Studovna Fakulty umění OU

Olomouc: Flop Shop

Praha: Klementinum

Frýdek­‑Místek: Knihkupectví Kapitola

Frýdek­‑Místek: Kino Vlast

Praha: Back Yard

Časopis Underground www.undg.cz Časopis pro bdělou omladinu, studenty, umělce a lidi, kteří milují kulturu a zajímá je Ostrava. magazin@undg.cz Šéfredaktor Nikola Ulčáková +420 776 394 780 sefredaktor@undg.cz ulcakovanikola@gmail.com Korektura Marek Ondruch Martina Řezníčková Sazba a grafická úprava Matěj Doležel Jakub Mynář Editace Nikola Ulčáková

Registrace MK ČR E 20393 ISSN 2336-6079 Tisk www.wr07.eu Děkujeme Vlastní distribuce magazin@undg.cz Ve vybraných kulturních prostorách po ČR. Periodicita Tak jde čas. Přelom roku 2016/2017 přinesl poslední číslo alobalové edice.

Bohudík! © Všechna práva vyhrazena. Časopis Underground

3

Foto: Radomil Martinec

Text: Nikola Ulčáková

Poslední číslo v rámci alobalové sbírky vychází na přelomu roku v barvách, které všichni dobře známe například jako zažité přívlastky dobra nebo zla. Bílá a černá. Tentokrát černá nezastupuje pouze zlo či eleganci, ale (ne)jednoduchost a ironii života v dnešní společnosti. Temnější stránky, na které všichni populisté rádi zapomínají. Ani v józe neexistuje jen mírumilovná energie. Ústředním tématem tohoto čísla je RESTART. Jedinou jistotou je, že nic na tomto světě není jisté ve smyslu stejné podoby či trvání. Čím jste si jisti vy? Život, smrt, on, off… S restartem vždy souvisí změna, většinou jde o změnu k lepšímu. „Restartujte počítač a problém bude vyřešen,“ říká devět z deseti IT profesionálů, když jim zavoláte a prosíte je o pomoc. A většinou to zabere. Jistota změny je hluboko v kořenech naší planety.

Protože je životní běh bez pauzy, naše mysl si mnohdy nestíhá udělat vůbec žádné prázdniny. Míjíme zjevné, ale i další lidi na potkání. Sami sebe se někteří snažíme napasovat do kvádru, pravidelného a na pohled líbivého výrobku, až zapomínáme na to, co cítíme a čím opravdu být chceme. Myslím si, že pro vyšší hodnoty stojí za to budovat kapitál, ale je to stále jen nástroj. S tím souvisí experiment „pay what you want“, který v ČR většinově nezabral, proto jsme vám minimální příspěvek redakci za jedno číslo doporučili a cenu jsme stanovili na 30 Kč.

Za dosavadní podporu děkujeme, toto číslo stojí rozhodně za víc. Jak byste ohodnotili lidské úsilí přinášet někomu informace s přesahem lidskosti, zábavu nebo vizuální ohňostroj?

První článek představuje pravidelný příspěvek k architektuře a jejímu postupnému osvětlování vedle původního principu života. Dále jsme skrze velmi zajímavou akci Noc venku

zmapovali pár životů lidí nazývaných bezdomovci. Co všechno je domovem pro vás? Dům? Vztahy? Stav vaší mysli?

Jak jsem již dříve zmínila, časy se prostě mění. Léta jsem studovala texty Boba Dylana, nejen proto doporučuji článek na stranách 10–12 a ještě jednou tleskám. Vprostřed časopisu na vás čeká nástěnný kalendář s několika dobrými poznámkami, kterým můžete dávat váhu svého zodpovědného jednání klidně každý den v novém roce. Na dalších stránkách se dozvíte, jak dostat svoji družici do vesmíru, sumírovali jsme informace o černobylské krajině aneb procesu restartu fauny a flóry po katastrofě v Černobylu. Počtete si také o některých činnostech Amnesty International, na co je důležité odpovídat si ve věci světové uprchlické křižovatky a objevíte doufám mnohé další cennosti zpod rukou šikovných autorů. Jeden nejmenovaný rozhovor vznítil bitku mezi lidskými zásadami a novinářskými pravidly. Nakonec jsme vydání rozhovoru s panem Pokorným odložili z důvodu dlouhodobé absence autorizace. Sledujte však stránky www.undg.cz, vydáme ho i s komentářem!

Milí lidé, máte­‑li chuť a sílu nebo znáte­‑li jiné lidi, my máme zájem přijmout nové kolegy do našeho redakčního týmu → 1 a 1 je 11. Přeji vám příjemně strávený čas u dalšího čísla časopisu Underground a do nového roku nadhled, šťastný domov, spoustu radosti a doručená zasloužilá přání.

Pod vlivem života

SLOVO ŠÉFREDAKTORKY

#EDITORIAL

4

Grafika: Ondřej Bělica

Text: Ondřej Bělica

#KULTURA/architektura

ÚSTA NA ÚSTA. NÁDECH, VÝDECH, NÁDECH, VÝDECH, NÁDECH, VÝDECH… Pneuma (z řečtiny) >> dech, dýchání, vítr, duch, původní princip života

Naše forma života existuje díky velkorysé, soběstačné vzdušné architektuře – atmosféře. Ta v sobě uzavírá životodárné prostředí, které obsahuje všechny přívětivé aspekty pro pobyt tady na Zemi, a ochraňuje nás vůči vnějším, mimozemským vlivům. Jsme jako vzduchová bublinka ve vesmíru.

Avšak i v tomto prostoru se odehrávají neočekávané spontánní děje a výkyvy, které nás, pozemské tvory, nutí k primární akci, kterou je tvorba architektury. Architektura je tedy proces vymezování si vlastního bezpečného a obyvatelného životního prostoru – prostředí (environment) se všemi jeho vlastnostmi, jakými jsou vůně, hluk, akustika, vizuální aspekty, světlo.

Je to v podstatě opět bublina ohraničená nejrůznějšími formami, strukturami a materiálem. Tento akt můžeme považovat za hmotné potvrzení vlastního práva na život, prostor a svobodu.

Na přelomu tyranie a svobody během poválečného období, přesněji v 50. a 60. letech, se naše společnost a s ní spojená politika drasticky proměnila. V této souvislosti vznikaly nové sociologické a technologické koncepty, které brojily proti soudobé politice a usilovaly o zlepšení kvality a svobody života.

V době, kdy začaly televize obývat naše obývací pokoje, komunikace mohla náhle probíhat s kýmkoli na světě a rock music byla představena celým masám, se na poli architektury začaly objevovat nové znalosti a lidé vyvíjeli inovativní materiály vedoucí k intenzivním formálním i strukturálním experimentům. Nejvýraznější osobností byl Richard Buckminster Fuller, který

svou definicí „svobodné formy“ (freeform) dal silné a progresivní podhoubí nastupující generaci inženýrů, architektů i umělců, a to především v německy mluvících zemích uprostřed Evropy. Možná jako kontrast lehkosti k těžké válečné architektuře, protiklad autoritářství. Novátorskými osobnostmi byli především architekt a umělec Hans Hollein, skupiny Haus­ ‑Rucker­‑Co a Ant Farm. Ti oslavovali svobodu, individualitu a samotnou podstatu architektury – vymezení vlastního životního prostředí.

Tyto hodnoty byly koncentrovány do tzv. vzdušné (pneumatické) architektury. Jejím principem je vzduch vháněný do lehkého membránového pláště nejrůznějších střihů. Tvarové možnosti jsou vlastně nekonečné. Od primitivních geometrií až ke složitým organickým strukturám. Zdi se zde proměňují v jemné transparentní membrány, ty v sobě obsahují celou přilehlou krajinu, ale zároveň se z ní vymezují. Vytváří svůj vlastní vzduchoprostor. Velkou roli hraje také téma mobility. Tu umožňuje vysoká odolnost, lehkost a flexibilita materiálu, který se snadno vejde do příručního zavazadla.

RESUSCITACE POST­‑ARMÁDNÍ KRAJINY Prostor evropského kontinentu obsahuje poválečné jizvy ve formě post­‑armádní krajiny. Ta se projevuje svou dysfunkcí, diskontinuitou a vykořeněnou* náladou s nejasnou přítomností i budoucností. Je to krajina, která přestala dýchat a která se podobá jakémusi monumentu anebo pustině.

VZDUŠNÁ ARCHITEKTURA

V našem prostředí se v původním kontextu jedná o vykořeněné pohraničí lemované liniovou sítí bunkrů.

Tito betonoví průvodci krajinou nabízí svá němá univerzální torza a touží po kontaktu. Postrádají onen cenný životadárný vzduch, který mají za úkol chránit. Chybí jim ale zásadní orgán – plíce. Tento orgán originálně nahrazoval vnitřní ventilátor na ruční pohon, který uvnitř pevnůstky generoval čerstvý vzduch a vnitřním přetlakem ochraňoval posádku před útokem bojovými plyny.

Zajímavým konceptem je oživování mrtvých bunkrů svobodnou pneumatickou architekturou.

Ta má schopnost symbioticky se přisát na jakýkoli válečný bunkr podél česko­ ‑slovenské hraniční čáry a žít poutním životem. Potvrzuje jejich válečnou deaktivaci a motivuje aktivaci prostorovou. Vzniká moment, kdy přímo na palebné linii vyrůstají nomádské klimatrony umožňující život. V souvislosti pneumatické architektury s bunkry zde můžeme hovořit o absolutní architektuře, v tomto případě interpretující dva opačné póly. Vnitřní přetlak bunkru expanduje do okolního prostředí skrze jeho otvory. Interiér se skrze střílny vyfukuje ven. Rázem se smrtící prostor před střílnami proměňuje ve svobodné mikroklima přeplněné svobodou a životem. Můžete v něm přebývat, pěstovat a radovat se.

Bunkry se tak stávají epicentry inverzních konotací. Epicentry svobody, pohybu, přátelství a sounáležitosti s krajinou. Nehybná, nepropustná a nepřátelská hranice se mění v mezinárodní trajektorii, v cestu…

Orgie svobody můžou začít! *vykořeněné = bez tradičního vztahu k půdě

5

6

Foto: Lucie Nohlová

Text: Eva Urbančíková

#DE FACTO/causa

MARTA A ALEŠ. OBYČEJNÍ LIDÉ, KTERÉ SPOJUJE SILNÝ PŘÍBĚH ULICE. OBA V MINULOSTI PŘIŠLI O VŠECHNO, OCITLI SE BEZ STŘECHY NAD HLAVOU A BYLI NUCENI POPRAT SE O HOLÝ ŽIVOT. NAVZÁJEM SI POMOHLI NAJÍT ZTRACENOU VÍRU, NYNÍ PŘEDÁVAJÍ ZKUŠENOSTI DRUHÝM SKRZE NOC VENKU.

Na ostravském hlavním nádraží se akce Noc venku konala už popáté. Účelem je přiblížení každodenního života bezdomovců široké veřejnosti.

Nocování na špinavé zemi totiž není jen volbou zpustlých alkoholiků. Bez střechy nad hlavou se může lusknutím prstu ocitnout každý. I vy.

Je čtvrtek 24. listopadu a na večerní hodiny je v areálu ostravského hlavního nádraží nezvykle rušno.

Cestující s kufříky se zastavují, aby zjistili, co se tady děje. Lavice se postupně zaplňují a nabízí se neobvyklý pohled na situaci, kdy vedle sebe rovnocenně sedí bohatí i chudí, staří i mladí, aby si poslechli příběhy lidí na téma, které je neustále přehlíženo, zamlčováno a odsuzováno – bezdomovectví. Ti nejstatečnější stráví celou noc před budovou nádraží, aby v rámci akce Noc venku

upozornili na tento nekonečný sociální problém. „Noc venku není jen jedna noc, je to kampaň, která má upozornit na problematiku bezdomovectví a vést dialog napříč nejrůznějšími aktéry,“ říká koordinátorka projektu Dominika Najvert.

Po úvodním slově pořadatelského týmu jdeme ke stánku odevzdat pár konzerv jídla. Právě trvanlivé potraviny jsou dnes dobrovolným vstupným a poputují do několika ostravských zařízení. Zatímco probíhá zvuková zkouška kapely Empty Pipen, rozhlížíme se po okolí. Iva Kaniová z organizačního týmu nám představuje paní Martu, která se na akci podílí už třetím rokem. S úsměvem na tváři nám podává ruku a začíná vyprávět svůj příběh, který jí před pár lety obrátil život vzhůru nohama.

„Bydlela jsem v RPG bytu.

Platila jsem, co bylo na smlouvě.

Ale pak mi zvýšili nájem a to už jsem platit nestačila. Začali mi hrozit exekucí. Tak jsem prodala všecko a šla na ulici,“ povídá. Začala docházet na noclehárnu Armády spásy, ze které musela každé ráno odcházet s batůžkem ven. „Jedna paní, co tam taky nocovala, mi řekla, ať chodím s ní.

Začaly jsme spávat u Karoliny a ona mě mezitím o všecko zbylé okradla. Tak si říkám, co teď? Pozorovala jsem Aleše, který tehdy spával u Kauflandu. Oba jsme chodívali přes poledne na denní centrum na Prostorné. Zeptala jsem se ho tehdy, jestli bychom mohli venku spávat spolu. Za Kauflandem jsem si rozložila kartony a spala jsem. Museli jsme si stanovit podmínky. Jeden hlídal věci,

PŘÍBĚH Z ULIC: JEDEN HLÍDAL VĚCI A DRUHÝ CHODIL PO KONTEJNERECH

7 aby nás neokradli, a druhý chodil po kontejnerech. Tím pádem jsem tam strávila dost dlouhou dobu,“ vypráví nebojácná paní Marta.

Pan Aleš, který dnes na akci také spolupracuje a s nímž se o chvíli později seznamujeme, si rovněž prošel spletitou cestou událostí, než se potkal s Martou: „Přiznávám, že k bezdomovectví jsem se dostal vlastní vinou.

Přišel jsem o sociální dávky. Různě jsem pak cestoval po Třinci i Těšíně.

Nakonec jsem skončil tady v Ostravě. Žebral jsem slušnou formou. Nebyl jsem vulgární ani opilý. Došlo to tak daleko, že své šedesáté narozeniny jsem prožil v tramvaji. Nějaký čas jsem bydlel ve stanu,“ popisuje své zkušenosti. „Jsem samotář a nevyhledával jsem žádnou společnost.

To se změnilo, když jsem potkal Martu.

Tehdy jsem spával ve velkém kontejneru na papír za Kauflandem. Marta přišla celá ubrečená, když ji okradli a sebrali jí úplně všecko. Vzal jsem ji k sobě a chodili jsme spolu shánět věci. Tam se našla deka, tam trocha jídla. Co se dalo, to se prodalo do bazaru. Každá kačka byla dobrá. Tak jsme to nějak spolu zvládli a nějaký čas jsme se o sebe navzájem starali. A to má Martička ještě o deset roků víc jak já,“ povídá pan Aleš.

Pak se ale jejich cesty rozešly.

Zatímco Aleš šel na ubytovnu, Marta se přidala k maďarskému bezdomoveckému páru, se kterým pobývala venku. „Přestěhovali se pod konstrukci u finančního úřadu. Tak jsem šla s nima. Ale potom tam přišli feťáci

Pan Aleš se z nejhoršího taky dostal. „Řekl jsem si: ‚Alešu, dost. To nemá význam.‘ Takzvaně jsem nakopal sám sobě do zadku. V té době jsem už měl vyřízené sociální dávky. Sbalil jsem si pár švestek a vylezl na hulvácký kopeček, tam jsem zapadl do hospody a kolega mě pozval na pivo. Znal jsem místní servírku a ptal se jí, jestli by mi půjčila 120 korun na tři noclehy v Armádě spásy. Ty peníze mi tehdy dala, a tak jsem šel na noclehárnu a modlil se, ať nenafoukám, protože vás nad 0,8 promile nepustí. Nic jsem naštěstí nenafoukal. Pobyl jsem tam tři noci, dostal jsem prachy,

a to jsem zažila svoje. Ještě ten večer řekli, že určitě musím mít peníze a že mě ošacují. Tak jsem se sbalila a šla na noclehárnu Armády spásy nanovo,“ říká paní Marta, která ale ještě dlouhou dobu strávila pod širým nebem. „Na sociálním mě žádali, jestli už nechcu jít bydlet. A já jsem říkala, že ještě ne. Na noclehárně totiž byla paní, co byla trošku postižená. Ráda pomáhám lidem a nechtěla jsem ji nechat samotnou.

Pak ji ale odvezli do Opavy a její místo zůstalo volné, tak jsem nastoupila. Pak jsem odešla z Armády spásy a bydlela na technicko­‑dopravní škole ve Vítkovicích, to se později zrušilo.

A teď od počátku měsíce bydlím na ubytovně v Zábřehu,“ popisuje svůj šťastný návrat k důstojnému bydlení.

vyřídil jsem si papíry, že jsem zdravotně způsobilý využívat služby jejich zařízení. Začal jsem tam bydlet na dvoulůžkovým. Teď už bydlím na jednolůžkovým,“ povídá.

Mezitím se s paní Martou začali zapojovat do Noci venku a hrát v Kruhu naděje – divadelním souboru sdružujícím lidi bez domova. „S nimi jsme pak začali jezdit do Brna i do Prahy,“ říká paní Marta a zalesknou se jí oči. „Jsem šťastný člověk. Akorát po té zdravotní stránce to není nejlepší. Před dvěma lety bylo velké náledí. Sjelo mi to ze schodů a museli mi operovat kyčel. Ležela jsem v Hrabyni, tam za

8

8

9 mnou už chodili z divadla i Iva z fakulty (Iva Kaniová spoluorganizuje Noc venku a učí na Fakultě sociálních studií Ostravské univerzity, pozn. red.). Taky mi našli zlomenou páteř, s tím už se nedá moc dělat, tak jenom chodím po doktorech. Ale nemůžu si stěžovat.

Na jídlo mám, bydlím na ubytovně, kde je perfektní vedoucí. Vždycky se nás ptá, co potřebujeme,“ usmívá se.

Pan Aleš zase jezdí přednášet o bezdomovectví. „Byl jsem v Brně i v Praze na fakultách sociálních studií. Už třetím rokem vystupuju na Noci venku. Tady přijdu na jiný myšlenky. Vždyť kdo ví, co bude zítra, pozítří, za měsíc? Nikdo nemá jistotu.“ Pomoc v podobě novely zákona o sociálním bydlení, která by lidem na ulici nebo v ubytovnách poskytla možnost řádně bydlet, je zatím v nedohlednu. „Zákon leží na stole už tři roky a furt se to nehýbe. Pořád to vnímám tak, že je to o nás a bez nás. Když přijedeme na Úřad vlády nebo na jednání Magistrátu hlavního města Prahy, dostaneme se ke slovu vždycky až na konci. Furt to je o ničem,“ vzdychá pan Aleš. „Navíc vzali a rozprodali městský majetek, jak mohli. Teď v průměru na obec připadá z celkovýho bytovýho fondu 10 %. Dokážete si to představit?

Všechno je v soukromých rukou, RPG a podobně. Kde pak mají lidi v krizový situaci bydlet? Nás je hodně a ubytoven je málo. Navíc jsou předražený.

Když si vezmete, že bydlí na pokoji čtyři ženy, každá má jen nějakou skříňku a židli, a přitom každá z nich za to zaplatí čtyři tisíce… Ty ubytovny na tom neskutečně vydělávají. Toto by se mělo zatrhnout a o tom by měl být ten sociální zákon, aby se tady nepodporovala zlodějna,“ stěžuje si.

Podle novely zákona by měla na všechny obce připadnout povinnost poskytovat sociální byty. Kolik procent bytů musí na toto bydlení vyčlenit, už zde ale není. Lidí obývajících ubytovny nebo ghetta je přitom přes 200 tisíc. „Zákony u nás jsou dělaný pro bohatý. Když jsem ještě nedávno pracoval v sociálních službách, tak po všech výdajích na cesty, které mi nepropláceli, jsem byl na tom stejně a možná i hůř než člověk pobírající dávky na bydlení.

A vy jste lehkým nástrojem, že na vás ihned skočí exekutoři. Vykonával jsem práci domovníka v sociálních službách v domě, kde bydlelo v průměru 150 Romů. Řeknu vám, že za některé romské rodiny bych dal ruku do ohně.

Byli rádi za to málo, co mají. Ani mnozí našinci nejsou takoví, jací byli oni,“ upozorňuje Aleš.

S Martou se oba snaží pomáhat dalším lidem, kteří se v podobné situaci ocitnou: „Hlavně jim říkám, aby se snažili o ubytování. Aspoň zkusit chodit spávat na noclehárnu Armády spásy nebo shánět bydlení.

Kdo může, tomu to sociálka proplatí.

Chtěla bych, aby těch bezdomovců nebylo tolik. Viděla jsem plno lidí spávat pod mostem. A potom to od­ náší zdraví. Když přijdete do denního centra v Mariánských Horách nebo Vítkovicích, dají vám polívku s chlebem a čaj. Můžete se tam vykoupat, vyprat si věci, dají vám i čisté prádlo. Já jsem to využívala a je i spousta dalších lidí, co to taky využívají. U některých pak ani nepoznáte, že jsou bezdomovci,“ popisuje paní Marta a dodává, že je však třeba splňovat určité podmínky – například předložit potvrzení o zdravotní způsobilosti. Pan Aleš doplňuje: „Sice tam jste trošku omezeni, musíte přijít do deseti večer a pozdější příchody nahlásit předem. Na druhou stranu je tam všechno hlídaný a nedochází k násilí,“ nastiňuje klady a zápory života v azylových domech. „Já to tak říkám nadneseně, že by nás nejraději zavřeli do koncentráku a obehnali plotem se slovy: ‚Teď se pozabíjejte a bude klid.‘ Takhle jsem to na ulici cítil,“ povídá pan Aleš. „Jsou takoví, co mi nadávali, a pak přišli i tací, co řekli: ‚Pane, nehrabejte v té popelnici, já vám něco dám.‘“ Paní Marta taky popisuje hrůzné zážitky: „Jsou tady lidi, co se k vám chovají solidně, a pak jsou lidi špatní. A kor mladí lidé!

Sbírala jsem noviny po kontejnerech a přišli za mnou dva mladí hoši, že prý ‚co s takou starou ku*vou‘ a že mě tam hodí. A začali po mně házet kameny.

A takové zážitky by vám pověděl skoro každý, kdo spal tam venku,“ stěžuje si na předsudky a nedostatek pochopení ze strany veřejnosti. „Víte, co vám řeknu? Moje babička byla vynikající žena a budiž jí země lehká, já jsem ji strašně moc miloval. Byla ročník 1896. Ta si toho v životě taky užila. Zažila Masaryka, první i druhou světovou, komouše…

Ona mi vždycky říkala: ‚Alešku, něco ti povím. Český národ je národem vlezdoprdelníků.‘ A je to tak. Čtyřicet roků jsme lezli Rusákům do prdele, teď zase lezeme Evropské unii, ale že jsme ve věcech okolo bezdomovectví a v minimální mzdě tisíc roků za opicemi, to už se nedozvíte,“ říká pan Aleš.

Paní Marta bere skupinku lidí před budovu nádraží a ukazuje, kde najít vhodné místo ke spaní v případě, kdy se nikde jinde nedá složit hlavu. Jednou nohou hůře našlapuje, chůzi má však vojenskou. Po cestě si zapaluje cigaretu. „Kouřím,“ poznamená potichu.

Marta napřed ukazuje na popelnice, kde by se dal najít kus kartonu na spaní. „Tady ale nedoporučuju složit hlavu, jste všem na očích. Buď vás okradou, nebo vás najdou policajti,“ říká.

Po chvilce ukazuje na šikovné místečko schované za kamenem. „Tady v Přívoze to není tak jednoduché. Je velká šance, že vás někdo okrade. Lepší to je v centru,“ povídá paní Marta.

Prožít stáří na ulici si vybírá svou daň. „Prožila jsem si hodně. Ale za celé ty dva roky, co jsem spávala venku, jsem ani jednou neonemocněla. Pak jsem nastoupila na ubytovnu a hned mě chytly průdušky. Teď se cítím dobře.

Sice mi pan doktor předepsal berle, ale už mi povídal, ať je zkouším odkládat. Tak jsem berle odložila a šla jsem.

A od té doby chodím tak. Já se tomu nepoddávám. Na něco umřít musím.

Věřím v Toho nade mnou. A moc!

Když jsem byla v nemocnici, projela jsem tunelem, svítily svíčky, hrála hudba a někdo mě posílal zpátky. Probudila jsem se až na druhý den. Pan primář mi tehdy říkal: ‚Vy jste se držela jednou rukou a utekla jste hrobníkovi z lopaty.‘ V říjnu jsem oslavila 73. narozeniny,“ usmívá se paní Marta a dodává: „Ráda luštím křížovky a čtu o dějinách. Tehdy to vlastně ani nebylo o moc jiné. Lidé se bili a vystěhovávali se. Jde to pořád kolem dokola. Přeju lidem, aby našli svůj domov,“ uzavírá.

10

Foto: Jerry Schatzberg

Text: Adam Stavárek

#KULTURA/literatura

„ČASY SE MĚNÍ“, ZPÍVÁ SUGESTIVNÍM HLASEM BOB DYLAN V JEDNÉ ZE SVÝCH NEJZNÁMĚJŠÍCH PÍSNÍ A PŘILÉHAVĚ TAK NEZAMÝŠLENĚ KOMENTUJE DŮLEŽITÝ MILNÍK V HISTORII NOBELOVY CENY ZA LITERATURU, KTEROU V ROCE 2016 POPRVÉ ZÍSKALA OSOBNOST, JEŽ JE PRIMÁRNĚ POVAŽOVÁNA ZA PÍSNIČKÁŘE.

DYLAN DOSTAL NOBELOVKU

11 Když se v polovině října prodrala na světlo světa informace, že Královská švédská akademie věd legendárnímu hudebníkovi udělila Nobelovu cenu za literaturu, vyvolala až surreálný úžas, který začal mocnou silou sněhové laviny rezonovat napříč kulturní scénou.

Upřímně, až o takové překvapení, jak by se mohlo na základě reakcí zdát, se ve skutečnosti nejednalo. Jen pár dní před finálním verdiktem se na vítězství kultovního amerického písničkáře dalo vsadit v nikterak přestřeleném kurzu 9:1. Jen pro srovnání: pokud jste před začátkem loňské sezóny anglické fotbalové Premier League vložili svou důvěru do podceňovaného Leicesteru, tak jste si nakonec svůj počáteční vklad mohli vynásobit již daleko velkorysejšími pěti tisíci. Buď jak buď, rozhodnutí švédských akademiků nevídaným způsobem polarizovalo nejen literární obec a na nějaký čas ji nemilosrdně rozdělilo na dva na celou věc rozdílnou optikou pohlížející tábory.

Asi nikdo nezpochybňuje, že je Bob Dylan mimořádně talentovaným interpretem, který velkou měrou inspiroval (a zřejmě stále inspiruje) hned několik generací umělců z různých oblastí lidské činnosti.

Písničkářem, jehož bohaté portfolio songů obsahuje rebelské a jasným sdělením obdařené protestsongy, stejně jako náboženskou symbolikou a skrytými významy nacpané kusy,

které jsou vrstevnatější než babiččin narozeninový dort určený milovanému vnoučkovi a hlubší než temné vody Mariánského příkopu.

Jestli je uvedené dostatečným odůvodněním pro udělení ocenění – obzvláště uvědomíme­­‑li si, že Dylanovy pomyslné vítězné věnce minimálně na několik následujících let obdobnou možnost odpírají zástupcům aktuálně silné generace amerických literátů –, představuje otázku, jejíž zodpovězení vychází primárně z individuálního vkusu konkrétního jedince. Umění má do fyziky daleko, nedívá se na ni ani zpoza rohu, vlastně sídlí v míli vzdáleném a architektonicky zcela jinak koncipovaném městě a jako takové se vyznačuje prakticky nulovou možností jakékoliv kvantifikace, tedy i srovnání na základě jednoznačně definovaných atributů – obzvláště pak srovnání v rámci odlišných literárních útvarů. Agregace celé řady subjektivních názorů není „překvapivě“ ničím jiným než (fanfáry!) agregátem subjektivních názorů. Vždyť i umělecká kritika a recenzentství představuje de facto pouhé sofistikované předstírání, že i něco výsostně subjektivního lze objektivizovat.

I proto není cílem tohoto článku poskytnout nějaké rozhřešení a říct, zdali je opravdu Bob Dylan vhodným laureátem. Takto vlastně – a ne až tak paradoxně – nejčastěji pokládaná otázka vystavěna není.

Zřejmě nejdiskutovanější i nejkontroverznější vrstva související debaty celý spor posouvá do principiálnější roviny týkající se samotné definice literatury a jejích hranic.

Otázka vířící prostorem tak ve skutečnosti nezní „Je správné, že Bob Dylan získal Nobelovu cenu za literaturu?“, ale daleko obecněji „Je správné, že Nobelovu cenu za literaturu získal písničkář?“ A nejedná se o nic jiného než o hlasitější pokračování dlouhá léta se táhnoucí diskuze na téma, zdali si písňové texty zaslouží zařadit do šuplíku opatřeného nálepkou „literatura“.

Diskuze, která začala nabírat na síle společně s jejím institucionalizovaným rozhřešením v podobě už několikrát zmíněného udělení Nobelovy ceny za literaturu pro rok 2016. Na celém verbálním konfliktu je poměrně důležitá skutečnost, že – ostatně jak tomu v obdobných případech bývá – není zcela veden pomocí racionálních argumentů, ale vyvěrá především z čistě emocionálního základu. Určitá ukřivděnost, kterou snad mohou zástupci konzervativního přístupu k literatuře pociťovat, vlastně není až tak překvapivá. Literární akademici a další elitářští konzumenti navlečení do záplatami poznamenaných sak jsou z čista jasna nuceni sledovat, jak jejich doposud výsostná – a s přihlédnutím k předchozím vítězům Nobelovy ceny

12 i relativně úzkému kroužku „vyvolených“ určená – hračka najednou putuje do náruče široké veřejnosti. Teze, že písně Boba Dylana zřejmě oslovily více lidí než díla všech předchozích laureátů dohromady, je sice úsměvná, ale rozhodně pravdě ne až tak vzdálená. A pohled na to, jak rázem (de facto pouhým momentem udělení ceny) hudební sbírka průměrného posluchače obsahuje více děl Nobelovou cenou oceněných autorů (v tomto případě tedy jednoho) než mnohé knihovničky, se tak pro celou řadu z nich stal noční můrou nabývající reálných obrysů.

Poměrně pevný argument, na kterém Akademie své rozhodnutí postavila, ohlížející se do minulosti a připomínající, že i výtvory klasických autorů, mezi které spadá Homér či Sapfó, byly původně tvořeny za účelem veřejného přednesu, mnozí odmítají či rovnou ignorují. Ano, lze namítat, že se nacházíme v jiné době a svou razantní proměnou si prošla i literatura.

Automaticky se ale hned nabízí otázka, proč bychom se na jedné straně měli vzdát minulosti jako čehosi zaprášeného, a zároveň na straně druhé vůbec nereflektovat aktuální a v souvislosti s příchodem (nejen) digitální éry překotný vývoj, který s sebou přináší celé spektrum nových uměleckých forem.

Hledání důvodů, tedy minimálně těch racionálně obhajitelných, pro praktikování uvedeného přístupu představuje práci vskutku sisyfovskou.

A co je pro celý spor možná ještě důležitější, obhájci jakési čistoty literatury, kteří razantně odmítají její poskvrnění písňovými texty, připomínají dříve v zákopech zalezlé vojáky, kteří se nyní vydávají na finální zteč.

Sice s hurónským křikem, ale bez podstatné informace, že válka již dávno skončila. Alespoň takovým dojmem působí snaha ohánět se argumentem, že hudební texty lze zajisté číst odtrženě a nezávisle na ostatních rovinách jednotlivých songů, ale plného významu nabývají až syntézou s jejich muzikální stránkou. Budeme­­‑li se nadále držet příměru s válkou, tak bez velkého snažení snadno zjistíme, že zde je již inkoust představující podpisy na pomyslných mírových smlouvách dávno zaschlý. Mířím tím k dramatikům, kteří se Nobelovy ceny taktéž dočkali (Samuel Beckett či naposled v roce 2005 Harold Pinter) a jejichž hry se finálního naplnění dočkají až přetavením do podoby konkrétní inscenace.

Vyloženě absurdních hodnot pak dosahují hysterické výroky od základu zpochybňující současný význam prestižního ocenění a s porcí nadsázky lamentující, že si jej za pár let odnese třeba [zde doplňte libovolnou komerční hvězdu popového nebe].

Samozřejmě se jedná jen o afektované výkřiky, jejichž zbytečnost se plně odhaluje v momentě, kdy je analogicky aplikujeme na pomyslný alternativní vesmír, v němž Akademie zachovává

status quo a na literaturu pohlíží přísně konzervativním a výrazně zúženým pohledem. I v takovém světě by se dalo remcat a poukazovat na „nebezpečí“, že Nobelovku obdrží taková J. K. Rowlingová. Jde však o situaci natolik nereálnou, že by pouhé její zmiňování představovalo pouze spršku zbytečně vynaložených slov. V souvislosti s postupnou změnou v uvažování švédských akademiků se naopak může stát (a možná v ne až tak vzdáleném budoucnu), že se dostane i na filmové scenáristy a terčem podobné debaty se stane Woody Allen či Charlie Kaufman. A vlastně proč ne?

Jó, časy se holt mění.

13

Ilustrace: Jakub Mynář

Text: Eva Patlochová

#KULTURA /divadlo

JEDEN PODZIMNÍ VÍKEND BYL VE ZNAMENÍ FINSKÉ HOREČKY. VE STARÉ ARÉNĚ SE HRÁLY DIVADELNÍ HRY Z TÉTO ZEMĚ, POZADU NEZŮSTALA ANI KAVÁRNA, JEŽ NABÍZELA SPECIÁLNÍ DRINK S TAJUPLNÝM NÁZVEM GLÖGI. V rámci tematického víkendu byly uvedeny dvě hry finského dramatika Okko Lea. V pátek to bylo Hřiště Divadla Feste zabývající se vyčleněním ze společnosti, osamocením, s přesahem do náhledu finské politiky. Sobotní večer byl pod taktovkou již tradičního Impéčka, tentokrát na téma The Finský Film. V neděli měla premiéru druhá hra Okko Lea – komedie The Everlast pojednávající o zašlosti kdysi slavné finské kapely.

Jak The Everlast, tak i Hřiště překládal z originálu dramaturg a překladatel Otto Kauppinen, který získal Cenu Evalda Schorma za rok 2014 právě za překlad Hřiště.

Texty jsou společensky angažované a komentují současné problémy. Hlavní téma bývá v jeho textech pojato metaforicky – například v Hřišti je ono hřiště metaforou kapitalistického systému, ve kterém spolu dva lidé, kteří mohli být přáteli, vedou ideový souboj, k čemuž je nutí špatné pracovní podmínky a strach ze ztráty zaměstnání.

Kauppinenovi oblíbení současní autoři jsou kromě Okko Lea například Jussi Moila, který mixuje lyriku, epiku i drama. „Jako příklad lze uvést například Moilův způsob práce se scénickou poznámkou, který se objevuje hned v několika jeho textech. Scénická poznámka je povýšena až na jakýsi chór, vypravěče či svědomí postavy, které s postavou přímo komunikuje. Postavy se dominantní roli tohoto subjektu brání a oponují mu. Lze tedy říci, že Moila pracuje dramaticky s epickým vypravěčem, čímž dosahuje lyrického účinku.“ Dále zmiňuje Emilii Pöyhönen, která se věnuje aktualizacím a variacím na klasické drama.

Z prozaické tvorby to je Reko Lundán (obraz pracujícího člověka ve společnosti, který se vyrovnává s každodenní tragikou) či Johanna Sinisalo, která ve svém dystopickém

románu Jádro slunce popisuje možné rozdělení společnosti na dvě rasy a dále se zabývá problematikou nelegálních drog, což je v tomto případě chilli.

Ačkoliv je Kauppinen z česko­‑finské rodiny a je bilingvní, k překladům finského dramatu jej nepoutá jeden z mateřských jazyků, ale především témata a inovativní postupy, které finské drama přináší.

A co s obecným stereotypem tichých a uzavřených Finů? Dle Kauppinena jde rozhodně o zavedený stereotyp s velkou mírou generalizace. „Většina Finů, které znám, tomuto popisu odpovídá méně než mnozí Češi. Je však pravdou, že některé jiné věci, které se o Finech tradují, mají základ ve skutečnosti. Například Finové jako národ opravdu mívají problémy zvládat alkohol. O tom vypovídá existence státem vlastněného obchodního řetězce ALKO, jediného místa, kde lze ve Finsku koupit tvrdší alkohol ve větším množství.“ Tematizování vnitřního světa „uzavřených Finů“ je právě to, čím se tato dramatika zabývá ve větší míře.

Je mnohem otevřenější nepříliš probíraným tématům, jako jsou například ekologie, gender či postavení ženy ve společnosti. Finsko bylo ostatně jednou z prvních zemí, kde bylo uzákoněno ženské volební právo, a to již v roce 1906. „Finskému dramatu se nevyhnuly ani největší otázky finské národní identity, kterými jsou pozice Finska ve druhé světové válce a vztah finského občana ke státní protestantské církvi.“ Finské drama má rozhodně co nabídnout, a proto je škoda, že se mu v těchto končinách nevěnuje moc pozornosti. Můžeme jen doufat, že bude více podobných akcí, jako byl finský víkend ve Staré aréně, a že se tato kultura dostane do širšího povědomí naší společnosti.

FINN FEVER: GLÖGI ZAVLÁDLO OSTRAVOU

16

Foto: Lucie Nohlová

Text: Iveta Dudová

#ROZHOVORY

JAMES HARRIES

BIO: James Harries poprvé navštívil

a poté v roce 2015 se skladbou Salvation,

Českou republiku v 90. letech se

která vévodila několik týdnů českým

školní jazzovou kapelou, kde působil

hitparádám. Neméně ceněné bylo i celé

jako tenorsaxofonista. Sympatický rodák z Manchesteru se zanedlouho v Česku usadil, vyměnil saxofon za kytaru a jazz za folk. Od té doby má na kontě sedm řadových alb a hudbu k filmům Snowborďáci, Rafťáci, Bobule nebo titulní skladbu Blue Shadows k detektivní minisérii Modré stíny.

album Until the Sky Bends Down (2015), které přináší výraznější příklon Jamese k popové hudbě. Pro jeho nezaměnitelný hlasový projev jej také časopis Rolling Stone přirovnává k umělcům jako Damien Rice či Jeff Buckley. Sám James svou hudbu popisuje jako „něco mezi

Do širšího povědomí se dostal v roce 2012,

jazzem, rockem a country“. V rámci

kdy jako vůbec první interpret natočil

nové desky vyráží se svou kapelou The

kompletní album na mobilní telefon,

Volunteers na evropské klubové turné.

HARRIES: SALVATION JE PRO MĚ HUDBA

17 Jak vidíš spolupráci s lidmi v České republice?

V České republice jsem zhruba od roku 2000, takže 16 let, ale nemůžu to posoudit. Česká republika není jako velké země, ale není ani úplně maličká. Záleží vždy na konkrétní akci, na klubu, na filmu, nedá se to plošně říct. Každá země funguje jinak.

Nedávno jsem byl na turné v Polsku a spolupráce s pořadateli a kluby byla skvělá. Občas ale narazíte na podnik, který to pokazí, klidně i v Anglii.

Stala se ti nějaká špatná příhoda i tady?

Nevím. Špatné zkušenosti si nepamatuji. Časem začnou být všechny vtipné. Takové historky má ale každý muzikant. Poslední mám z Opole v Polsku. Spolupráce, klub i pořadatelé byli skvělí, naprosto plný prostor.

A najednou přestala hrát půlka sálu.

Takže jsem hrál na jednu stranu – MONO jako za starých časů. Divné, ale fungovalo to.

Na začátku své kariéry ses věnoval jazzu…

Poprvé jsem přijel do Česka s jazzovou skupinou, ale zároveň jsem hrál i rock a folk. Nemyslím si ale, že jsem až tak dobrý technický hráč, abych hrál jazz.

Ovlivňuje mě hudba kteréhokoliv žánru.

Rád si zajdu na koncert čehokoliv. Ale jazz už nehraju – možná dnes… (smích) Necháváš se inspirovat mnoha žánry.

Který je ti nejbližší?

Pokud píšu desku a jedná se o moji soukromou tvorbu (ne filmovou), tak o tom nějak nepřemýšlím. Jestli budu tvořit něco jazzovějšího, folkovějšího, bluesovějšího nebo rock. Prostě co přijde, to přijde.

Označil by ses za experimentátora?

Ne. Myslím, že ne. Proč?

Minimálně tvůj počin z roku 2012, kdy jsi natočil celé album na mobilní telefon (Voice Memos: a collection of songs I recorded on my phone), byl netradiční…

Jo, ale nijak jsem s tím nepočítal. Byl to momentální nápad. Ale rozhodně jsem si neřekl, že teď musím udělat něco divného. Právě naopak, bylo to přirozené. Na začátku to bylo tak, že jsem točil na telefon demo pro novou desku, a když jsem potom skončil ve studiu, abych natočil lepší dema, tak mi přišlo, že ty nahrávky z telefonu měly něco do sebe. Podle atmosféry těch písniček jsem se rozhodl, že by bylo hezké je vydat, a ne točit desku.

Desku točím každé dva roky. Ale vydělávat peníze z prodeje desek je dost těžké a studia stojí pořád stejně. Je to opravdu drahá záležitost. U mobilu to bylo právě naopak – úplný protipól. Loni jsem opět vydal novou desku, na které jsem spolupracoval s velkou kapelou, smyčci, fůrou lidí. Také proto zní jinak.

A právě deska Until the Sky Bends Down (2015) směřuje víc k popu. Je to směr, kterým bys chtěl jít v budoucnu?

Myslím si, že všechny písničky jsou víceméně stejné. Jsou to mé písničky a můj hlas. Jen ta aranž je jiná. Je mnohem bohatší, čistší, má to ten popovější zvuk. Nebojím se dělat pop. Proč ne?

Chtěl jsem to zkusit. A byla to výzva.

Jedna kamarádka mi po koncertě na baru řekla: „Hele, Jamesi, kdybys napsal chytlavější refrén, tak bys měl na koncertě stovky lidí.“ Tak jsem napsal písničky s refrény.

Jaká byla tvá zkušenost s orchestrem a s kapelou The Volunteers?

Super! Kluci jsou výborní muzikanti.

Teď jsme na tour a obrovsky mě to baví. Za dva dny dokonce hrajeme s menším smyčcovým orchestrem ve Vídni. Když má člověk na pódiu 24 smyčců, tak je to jiné. Zvuk je mohutný a je to zábavné.

Nemáš dojem, že se v ten moment z písní vytrácí intimita?

Já ten pocit nemám. Jiní lidé možná ano. Jedni mi řekli, že je to baví s kapelou více než sólo, a druzí si myslí, že je lepší intimní sólový projev. Mě baví oba.

Je to hezká změna.

Momentálně jste na turné. Jak na vás reagovalo české publikum?

Všichni reagovali krásně a my máme velkou radost. Nehrajeme sice ve velkých halách, ale v komornějších prostorech.

Jazz Tibet Club (Olomouc) a Lucerna Music Bar (Praha) sice zas tak malé nejsou – v Lucerně bylo okolo 500 lidí –, ale vím, že to není masová záležitost.

Jsem vděčný za každého člověka. Když lidé zpívají, tleskají, tančí a neodejdou.

Nedávno dokonce vyšla tvá píseň k seriálu České televize Modré stíny (Blue Shadows)…

Byla to hlavní a závěrečná píseň, na které jsem dělal s kytaristou Josefem Štěpánkem a Petrem Ostrouchovem.

Petr i Pepa dělali hudbu k celému seriálu a volali mi na turné, ať nazpívám titulní píseň. Myslím, že seriál byl hodně úspěšný…

Jaké místo má v tvé tvorbě právě filmová hudba?

Dělám to, že píšu písničky, a když jich mám dost, tak je vydám. Filmová a televizní tvorba přijde na zakázku – pokud mě někdo osloví, že něco chce.

Běžně neskládám pro film. Rok jsem nedělal ani nic pro televizi. Možná něco přijde, možná ne.

Hodně úspěšná byla tvá píseň Salvation (v překladu Spása, pozn. red.).

Co je tvou spásou?

Přesně vím, kdy jsem psal Salvation, ta píseň má pro mě jen jeden význam.

Každý si ji ale vykládá jinak. Nechám to raději na lidech. Mám dvě malé děti a dlouho jsem byl pryč na koncertech.

Obrovsky mě to baví, ale jsem pryč od rodiny a pro malé děti je to dlouhá doba. Jsem rád, že mi to umožňují.

Salvation je pro mě hudba.

Plánuješ v budoucnu omezit hraní a věnovat se více rodině?

Nejsem zase pořád pryč, ale je to těžké. Každý to tak má. Když jsem doma, tak jsem doma. Věnuji se dětem, vařím večeře a uklízím.

Dotaz na závěr: Co máš rád?

Kafe! Třeba. (smích) Muziku, kafe, život!

18

Foto: Iveta Dudová

Text: Iveta Dudová

#DE FACTO/causa

OD NEJVĚTŠÍ JADERNÉ HAVÁRIE V EVROPSKÝCH DĚJINÁCH UBĚHLO JIŽ TŘICET LET. TŘICET LET PLNÝCH LIKVIDAČNÍCH PRACÍ A VYROVNÁVÁNÍ SE S NÁSLEDKY. BĚHEM TÉTO DOBY SE PŘÍRODA V MNOHÉM UKÁZALA BÝT SILNĚJŠÍ NEŽ ČLOVĚK…

Datum 26. dubna 1986 se nechvalně zapsalo do osudu celého východního bloku, potažmo i střední a západní Evropy.

Přesně v 1 hodinu 23 minut 47 sekund došlo k jedné z největších evropských havárií v dějinách, v jejímž důsledku zemřelo téměř okamžitě 31 zaměstnanců a přivolaných záchranářů. Pouze z černobylské zóny (pokrývající oblast ve vzdálenosti 30 km od reaktoru) pak bylo vystěhováno více než 116 000 obyvatel. Radioaktivní mrak posouvající se na západ zasáhl i další evropské státy včetně Běloruska, Československa, Německa či Velké Británie. Zkrátka katastrofa, která neměla obdoby.

Teprve po 30 letech od výbuchu dochází k postupnému rozpadu radioaktivních látek z půdy. To ale neznamená, že by již zóna byla naprosto bezpečná. Stále se zde nacházejí oblasti s vysokou mírou radiace (jako tzv. Rudý les), kam je vstup striktně zakázán. Pro vjezd do každé ze zón navíc musíte projít pasovou kontrolou a testem na radiaci. Celý areál

je proto střežen jako vojenská oblast. I díky tomu se tak do volné přírody Černobylska vrátily vzácné druhy zvířat, např. jelen, sumec či kůň Převalského.

Rok 2016 byl však pro černobylskou jadernou elektrárnu zajímavý ve více směrech. Kromě úbytku radiace byl také dokončen nový sarkofág, který nahradil stávající kryt reaktoru č. 4. Původní betonový konstrukt tak přikryl půlkruhový kolos z nerezové oceli, který byl nasunut na reaktor koncem listopadu.

Co tedy najdete v černobylské zóně dnes? Rozhodně nečekejte žádnou měsíční krajinu bez života ani zdeformovanou faunu a flóru, právě naopak. Vystěhovaná města a vesnice, včetně padesátitisícové Pripjati, postupně zarůstají zelení a plní se zvěří, která dorůstá do větších rozměrů než v okolí.

Destruktivní účinky katastrofy Černobylsko sice poznamenaly, ale opět se do něj vrací život.

ČERNOBYLSKÝ RESTART

19

20

Ilustrace: Filip Wyrwol

Text: John Kohout

#DE FACTO/věda a tech

V DNEŠNÍ DOBĚ JSOU TŘI, RESP. ČTYŘI ZÁKLADNÍ ODVĚTVÍ ČI TECHNOLOGIE, KTERÉ POSOUVAJÍ TECHNIKU A VÝVOJ DOPŘEDU. JEDNÁ SE O FORMULE 1, JEJICH MLADŠÍHO BRATRA STUDENTSKÉ FORMULE A SAMOZŘEJMĚ O LETECTVÍ A KOSMONAUTIKU. VĚDECKÉMU VÝZKUMU KOSMONAUTIKY VDĚČÍME ZA KAŽDODENNÍ VYCHYTÁVKY, JAKO JSOU LED DIODY, PNEUMATIKY, HASIČSKÁ VÝSTROJ, VYUŽITÍ SOLÁRNÍ ENERGIE A ŘADA DALŠÍCH. PRÁVĚ KOSMONAUTICE, A ZEJMÉNA DRUŽICÍM, SE BUDE VĚNOVAT TENTO ČLÁNEK. CUBESAT – STUDENTSKÉ DRUŽICE V AKCI

21 Primárním úkolem většiny družic je měřit či zkoušet novou technologii. Cena byť „jednoduché“ mise se snadno vyšplhá nad desítky milionů dolarů. Dalším dnešním trendem, obzvláště v elektronice, je všechno minia­ turizovat, vytvářet tzv. MEMS (Micro­ ‑Electro­‑Mechanical Sys­tems). Geniální byla myšlenka prof. J. Puig­‑Suariho a prof. B. Twiggse z roku 1999 vytvořit standardizovaná pravidla pro menší družice, na kterých by bylo možné aplikovat MEMS sys­témy, a umožnit tak studentům vysokých škol získání praxe z kosmonautiky už během studia.

Tuto normu pojmenovali CubeSat. CubeSat je nano- nebo pikodružice (dle hmotnosti) o rozměrech 10 × 10 × 10 cm. Jednotlivé družice se liší dle velikosti podle jednotek na 1U, 2U a 3U, kde jednotka násobí

poslední roz­měr, tudíž 3U má rozměry 10 × 10 × 30 cm. Maximální hmotnost jedné jednotky je 1,33 kg.

V posledních letech se tyto CubeSat projekty stávají velmi populárními mezi vědci i studenty. Díky zavedené normě již existuje několik online obchodů, kde lze koupit potřebné součástky, zájemci si pak mohou sestavit vlastní nanodružici jako puzzle. CubeSat projekty zároveň před­stavují pro vysoké školy a menší státy (např. Dánsko, Švýcarsko) mnohdy jedinou šanci, jak dostat svoji družici do vesmíru. Stejně jako v případě studentských formulí se i zde jedná o kompetitivní soutěž, ne však ve smyslu umístění v pořadí, cílem je vůbec dostat vlastní družici na nízkou oběžnou dráhu. A to není vůbec jednoduchá záležitost. Proto pořádá

NASA a ESA různé soutěže a výběrová řízení, kdy ty nejlepší a nejzajímavější experimenty dostanou možnost uskutečnit svou vizi.

I CubeSat programy přemýšlí o kosmickém smetí, a proto už se družice místo původních 700 km vypouští ve výšce 400 km, tedy na úrovni Mezinárodní vesmírné stanice, čímž se zkrátí do­ba výskytu nefunkčních nanodružic. Veřejnost si často myslí, že peníze investované do kosmonautiky jsou vyhozené, ale opak je pravdou.

Je nutné si uvědomit, že slovo „neú­ spěch“ ve vědeckém světě neexistuje.

A možná díky technologiím vyvinutým pro potřeby CubeSat jsme si mohli minulý rok užívat herní novinky jako Pokémon GO.

Každá vesmírná mise musí začít vzletem, jak je znázorněn na ilustraci. Nosná raketa se skládá z jednoho nebo více stupňů (přičemž každý stupeň má vlastní raketový motor), užitečného ná­kladu a aerodynamického krytu. Po odstartování ze vzletové rampy a dosažení určité výšky se odhodí 1. stupeň a zažehne se motor na 2. stupni. V další fázi se odhazuje aerodynamický kryt, jelikož okolní atmosféra je již tak řídká, že neklade téměř žádný aerodynamický odpor, a není tedy nutné zbytečně nést hmotnost krytu. Zhruba ve výšce 400 km je možnost vypouštět vlastní druhotný náklad (CubeSat). Primární náklad může dál pokračovat ve své cestě.

22

Ilustrace: logo Amnesty International

Text: Nikola Ulčáková

#DE FACTO/causa

SVĚTOVÝ REPORTÉR MAHMÚD ABÚ ZAJD (ZNÁMÝ JAKO SHAWKAN), KTERÝ DĚLAL FOTKY BLÍZKO KÁHIRSKÉHO NÁMĚSTÍ BĚHEM ARABSKÉHO JARA… TEHDY ZEMŘELO NA 3 000 OBĚTÍ. ULICE PAK BYLY PRÁZDNÉ. OD ROKU 2013 JE SHAWKAN VĚZNĚN V TĚŽKÝCH PODMÍNKÁCH SPOLU S MUSLIMSKÝM BRATRSTVEM, PŘESTOŽE SÁM S ISLÁMEM NEMÁ NIC SPOLEČNÉHO. I TAKOVÝM LIDEM SE SNAŽÍ POMOCI AMNESTY INTERNATIONAL SKRZE KAŽDOROČNÍ AKCI MARATON PSANÍ DOPISŮ.

VŠICHNI JSME LIDI A CHCEME ŽÍT

23 Toybox připravila komix o afghánské uprchlici Fátimě pro vzdělávací oddělení v Amnesty International. „Baví mě kreslit příběhy lidí, které se jinak dál nedostanou. Vlastně vždycky mě ke spolupráci osloví přímo nějaká organizace. Tohle bylo tvořeno pro mládež. Mladší generace je na rychlá obrázková média zvyklá, informace podané takto zpracují spíše.

Momentálně je ale můj život v troskách, narodily se mi totiž dvojčata,“ řekla v Praze na podzim 2016 osobně.

protože pocházeli z Bosny a dalších zemí, a v té době to nebyl problém.

V dnešních dnech k nám přichází minimum lidí, každý rok je to okolo tisíce.

V minulém roce to byli lidé z Ukrajiny, Kuby, Vietnamu, nějací Syřané, Iráčané.

Stav u nás vůbec neodpovídá tristní situaci ve světě. Když se podíváte na země sousedící se Sýrií, jsou tam miliony syrských uprchlíků… Můžeme se podívat také na Itálii, Řecko, Německo, Švédsko… Ty země doslova praskají ve švech. U nás jsou kapacity nevyužity.

PTEJTE SE, PROSÍM: JAK TO V NAŠÍ ZEMI VYPADÁ S UPRCHLÍKY DNES?

PROČ MÁME „ŠTĚSTÍ“, POKUD JDE O UPRCHLICKOU KRIZI?

V České republice máme kromě kritizování a závistivosti také velmi dobře propracovaný azylový systém.

Jsou tady jak tábory přijímací, kam lidé přicházejí, udělají se jim veškeré prohlídky a mohou požádat o azyl, tak tábory pobytové, kde příchozí lidé čekají na vyřízení azylové žádosti. Dále jsou tady integrační tábory pro ty, kteří už dostali nějakou formu mezinárodní ochrany, mají jazykové kurzy, a tedy pomalu plní jakési kulturní minimum, aby byli posléze schopni se integrovat.

Poté jsou tady samozřejmě ústavy detenční, ve kterých jsou lidé, již budou z České republiky odcházet.

Pro zajímavost připomenu si­tua­ ci z 90. let 20. století. Přicházely sem tisíce lidí utíkajících před válkou v bývalé Jugoslávii. Náš azylový systém, který byl tenkrát ještě v plenkách, to dokázal velmi dobře zpracovat. Většina z příchozích dokonce byli muslimové,

Na hlavní úprkové trase nejsme nárazníkovou zemí, navíc nás cizinci nenazývají atraktivní zemí, a to z mnoha důvodu, jak tvrdí mluvčí mezinárodní neziskové organizace Amnesty International: „Zaprvé ti lidé dobře vědí, že je tady nikdo nechce, dokonce citují slova Miloše Zemana, že ‚neexistuje umírněný muslim‘, a navíc jsou ti lidé opravdu traumatizovaní.

Když už někam dorazí, chtějí mít klid, mají zájem zajistit budoucnost pro své rodiny nebo pro sebe. Nejsme tedy cílovou zemí a ani se jí být nesnažíme.“ JAK DLOUHO MIGRANTI V CIZÍM PROSTŘEDÍ ČEKAJÍ?

Azylové řízení na Amnesty International může trvat 22–24 měsíců. Schvalování se může několikrát odsouvat, ale po zmíněné době již musí padnout nějaké stanovisko. Finanční podpora uprchlíků v naší zemi je omezená. Pokud se jedná o rodiny s dětmi, mají o něco větší

podporu díky propočtům na hlavu.

Průměrně tato částka dosahuje asi 100 Kč/den. Když člověk dostane azyl, je to na dobu neomezenou. V ČR ale existují dvě formy mezinárodní ochrany – kromě azylu je možnost dostat i tzv. doplňkovou ochranu. Tu lidé obdrží na rok, posléze se znovu prozkoumává situace v dané zemi, odkud přišli. Pokud je vyhodnocena jako dobrá, člověk je odeslán zpátky „domů“.

Situace je komplikovaná. V současné době je za daných okolností důležitým faktorem také strach Evropanů.

Strach, že se všichni uprchlíci řítí právě na Evropu, však není oprávněný. V roce 2015 proběhla silná mediální bublina tohoto charakteru internetem a zasáhla lidi na celé planetě.

Celosvětově se od roku 2015 bavíme o 21 milionech uprchlíků. Více než polovinu z nich ale hostí jenom deset zemí světa. Nejde o evropské země.

Je tam například Turecko, Libanon, Keňa, Čad, Pákistán… Jde mnohdy o velice chudé země, které mají problémy se svou vlastní rozvojovou politikou.

Buďme vděční za to, co máme, a věřme v lepší zítřky. Přehnaný strach totiž nikdy ničemu nepomohl.

DĚKUJEME

25

Ilustrace: Katarzyna Gattnar

Text: Katarzyna Gattnar

O POEZII A O ŽIVOTĚ: POEZIE JE JAKO ŽIVOT. OBZVLÁŠTĚ TA NAŠE. OBČAS NEDÁVÁ SMYSL. POMERANČ.

#POEZIE

Náhled do budoucnosti

Špatné básně (FB)

Pro lepší zítřky...

„V PRVNÍ VERZI TÉTO BÁSNĚ BYL NA MÍSTĚ POMERANČE CITRON. JENŽE AUTOR SI NEBYL JIST, JESTLI SE PÍŠE CITRON, NEBO CITRÓN, A TAK RADĚJI POUŽIL JINÝ, MÉNĚ KOMPLIKOVANÝ CITRUS. DNES UŽ AUTOR VÍ, ŽE PODLE KODIFIKACE Z ROKU 1993 JSOU OBĚ VERZE SPRÁVNÉ.“ Poezii dnes můžeme hledat v čemkoli. V netuctově romantické chvíli, na kolenou pouličních umělců, v malbě na oprýskané zdi nebo na záchodcích oblíbeného klubu. V tom tkví krása abstrakce – to nehmatatelné si lze představit všude.

A jak to vlastně rozeznat?

Rýmy jsou už – navzdory zimnímu období – většinou pryč. Jako by se poezie vyléčila z vleklé chronické nemoci. Jenže nepatří ke krásné lyrice kapesníček?

Texty písní, jediné přeživší nosiče rýmu, se složí dle skladby – nikoliv opačně – a při tom se někdy zmačkají do nevyžehlitelných podob. Leccos můžeme nasvítit reflektory, přikrýt jednoduše šerpou moderního umění a radovat se z nových možností. Člověk se v tom ztratí, váhá a většinou i rezignuje. Na světě je tolik dobrých knih, které si můžete přečíst místo poezie!

Anebo si můžete přečíst citované Špatné básně – když ti život dává citrony…

Když už nemůžete mít rytmus, dejte tomu smysl. Dejte tomu šťávu.

Chci pro vás vybírat ne to, co někdo otiskl, ale to, co někdo ze všech sil vymačkal do poslední kapky – i z kůry.

Tu prchavou esenci neznaného.

Zvládnou takhle psát všichni lidé?

Ne. A zvládne to váš prohlížeč?

NAŠEPTÁVAČ BÁSNÍKEM Google, jen s trochou nadsázky nástroj století, rozšiřuje své služby neustále. V dalším z pokusů, jak nám sm(a)rtelníkům zlepšit život, přišel s našeptávačem vyhledávání, který šetří naše úhozy a zároveň nás baví uhozenými vyhledávanými hesly ostatních uživatelů. I v tom někdo našel kapku inspirace a začaly vznikat poetické screenshoty ve všech jazycích. Česká facebooková stránka Google poezie se dočkala dokonce i vydání vlastní e­‑sbírky, která je k dostání za lidových 20 českých korun na Kosmasu. Pár básní jsme našeptali i my k našemu tématu.

GOOGLE POEZIE

...nebo nostalgii dní uběhlých

Protože všechno je jinak

26

Ilustrace: Timur A’loev

JAKÝ RESTART JSTE BĚHEM SVÉHO ŽIVOTA PROŽILI?

EVA URBANČÍKOVÁ Jako malá jsem měla trpasličího křečka, tedy křečici. Říkala jsem jí Lucky. Byl to fakt šťastný křeček. Jednoho krásného dne se jí podařilo najít větší prostor mezi mřížemi a dostat se ven. Celá splašená jsem lítala po bytě a doufala, že se ještě nevydala na venkovní průzkum. K mému překvapení jsem ji našla v domečku pro panenky, jak si hoví s Kenem na kanapi. Poté, co zjistila, že tam nic k snědku nenajde, se dobrovolně vrátila do klece. Pro nás pro obě to byl svým způsobem restart. Od té doby už na výlety bez dozoru nechodila a já jí zase dopřávala více svobody mimo klec. Dodnes na Lucky ráda vzpomínám.

ADÉLA JAMBOROVÁ Ve svém dosavadním životě jsem velký restart, který by mi zásadně změnil život, nezažila. Na druhou stranu si ale myslím, že člověk prožívá menší restart pokaždé, když vyrazí někam na dovolenou, na víkend nebo třeba jen na výlet – tedy kdykoli, když vyrazí mimo domov, mimo každodenní starosti. Restartů v této podobě jsem již prožila několik a vždy mi to kromě zážitků dodalo i sílu do další práce.

EVA PATLOCHOVÁ Celý rok 2016 je takovým restartem.

Spousta věcí se změnila, určitě mě to někam posunulo a jsem za to ráda, ale rozhodně to nebylo příjemné a spoustu věcí bych zpětně udělala jinak.

ONDŘEJ BĚLICA

KATARZYNA GATTNAR LUCIE NOHLOVÁ Restarty jsem prožila asi dva. Cítím na sobě, že obě „znovu začínání“ vedla k mému lepšímu já.

Mám ráda slovíčkaření. Art, rest, star(t)…

Jako nová editorka – což může být můj signifikantní restart – nespočinu, dokud nebudeme mít v rubrice Poezie zářnou sbírku lyrického umění!

REDAKČNÍ ANKETA

Naprostý restart osobnosti každoročně probíhá na plese brněnské Fakulty architektury. Není to ledajaký ples, je to PLEŠ!

Přesně o půlnoci jsem jako prvák seděl na pódiu před davem skandujícím PLEŠ, PLEŠ, PLEŠ!, kouřil cigára, popíjel whisky a mezitím mě stříhali na mnicha. A tak jsem začal být někdo nový.

28

28