Page 1

PODZIMNÍ DÍL 1 2015 — REACTION

UNDG.CZ

PAY WHAT YOU WANT — VAŠE CENA


SLOVO ŠÉFREDAKTORKY

20

PROMĚNY STARÉ ARÉNY

24

POEZIE ZVENČÍ

26

3

4

8

10

ROZHOVOR O BE EAGER

PĚT POZNÁMEK K SITUACI FASHION REVOLUTION

KOLEKCE „WE ARE“

28

CO TO ZNAMENÁ PRO EVROPU?

FESTIVAL KUKAČKA

30

DAS IST EIN PROBLEM

31

MARTIN DYTKO DOPORUČUJE

12

REDAKČNÍ ANKETA

15

EXKLUZIVNÍ KAMPUS PALACE

18

twitter.com/casopisundg

Distribuční místa našeho časopisu:

facebook.com/casopisunderground

Ostrava: Fiducia, Trojhalí, Galerie Beseda, Ojero, Sádrový ježek, Cooltour, VŠB­‑TUO kancelář SUS (PorB207)

youtube.com/undgcz instagram.com/undgcz

Časopis Underground www.undg.cz Časopis pro bdělou omladinu, studenty, umělce a lidi, kteří milují kulturu a zajímá je Ostrava. underground@undg.cz Šéfredaktor Nikola Ulčáková +420 776 394 780 sefredaktor@undg.cz ulcakovanikola@gmail.com Korektura Marek Ondruch Martina Řezníčková Sazba a grafická úprava Matěj Doležel Jakub Mynář

Registrace MK ČR E 20393 ISSN 2336-6079

Praha: Back Yard

Hlavní vydavatel Stavovská unie studentů Ostrava www.susostrava.eu Hladnovská 22/1433 710 00 Ostrava IČ: 22828711

Frýdek­‑Místek: Knihkupectví Kapitola Raškovice: U Bobra Brno: Ebisu

Místa, kde je možno si časopis pročíst:

Tisk ŠMÍRA­‑PRINT,  s. r. o. Ostrava­‑Kunčičky Vlastní distribuce underground@undg.cz Ve vybraných kulturních prostorách po ČR.

Ilustrace na obálce Simona Drdáková

Periodicita poslední čtvrtletník  2015 Pětka výjde na mrazu v novém roce.

Editace Nikola Ulčáková

© Všechna práva vyhrazena. Časopis Underground

2

Ostrava: Knihcentrum, Minikino kavárna, Ostravanka – Milíčova ulice, Knihovna OU, Studovna Fakulty umění OU, Kavárna knihkupectví Academia, Stará aréna, Fér Café, Klub Atlantik, Čajovna na Rynku

Frýdek­‑Místek: Kino Vlast Praha: Klementinum


Foto: Radomil Martinec

Text: Nikola Ulčáková

#EDITORIAL

Nové číslo časopisu Underground nese téma REACTION. Působíme na vás slovem i obrazem, jak na vás působí okolní svět, lidé, média, lživé i pravdivé informace. Topíte se v tom nepřeberném množství směsí všeho se vším? My se ty mediální bubliny a propagandy snažíme pohřbít. Ať se děje, co se děje, slunce pořád svítí, proto ta barva.

Čekáme reakci. Prosíme o ni.* Jako bychom se jí v běžném životě někteří báli, jako bychom za stejných podmínek veškerých našich vkladů čekali – ze samé lenosti –, že se najednou něco zázračného stane a nám spadne do klína jiný výsledek. Výjimky beztak potvrzují pravidlo.

Vysledovali jsme pro vás proměny Staré arény, dodali nějakou tu necenzurovanou poezii, objevili novou kolekci „We are“, přinesli informaci o proměně historického hotelu Palace ve studentské koleje. Na dalších stránkách vysvětlujeme, co je Kukačka, prostřednictvím komiksu a kvízu v jednom vám všem připomínáme, jakých je 30 lidských práv. Všeobecná deklarace lidských práv je sice dokument nezávazný, ale dnes o to důležitější. Neutekl nám terorismus ani teror a tak dále. Více se dočtete dále v článcích, anebo mezi řádky. Studenti, akademici a spoluobčané reagovali 22. listopadu na Albertově v Praze. Ať žije svoboda!

Vyjadřujeme smutek a (ne)pochopení… V případě letadla na lince Šarm aš­‑Šajch do Petrohradu, dvou sebevražedných atentátů v Bejrútu a také série teroristických útoků v Paříži a všech dalších ztracených životů sdílíme smutek. Asi jsem hipík. S láskou jsem si v míru vzpomněla na jednu první dámu (světa) Spojených států Eleanor Rooseveltovou, hrdinku. Abych vás neangličtináře přiměla k něčemu přínosnému navíc, je zde výrok této madam v originále: „Where, after all, do universal human rights begin? In small places, close to home – so close and so small that they cannot be seen on any maps of the world. Yet they are the world of the individual person; the neighborhood he lives in; the school or college he attends; the factory, farm, or office where he works. Such are the places where every man, woman, and child seeks equal justice, equal opportunity, equal dignity without discrimination. Unless these rights have meaning there, they have little meaning anywhere. Without concerted citizen action to uphold them close to home, we shall look in vain for progress in the larger Word.“

#webleedthesameblood #prayforgoodpeopleallaroundtheworld A delší už to nešlo. Ale horší to může být vždycky. Když to dovolíme. *Co si myslíte o tomto čísle? Vyjádřete se nám ke všem článkům z obsahu tohoto výtisku klidně jednou větou a zašlete svou reakci do konce tohoto roku na adresu underground@undg.cz, půl království a princezny za to.

SLOVO ŠÉFREDAKTORKY 3


Foto: Filip Drábek a archiv

Text: Eva Patlochová

#KULTURA/divadlo

VĚTŠINA JI ZNÁ, VĚTŠINA DO NÍ CHODÍ, VĚTŠINA VÍ, ŽE MAJÍ VÝTEČNOU KÁVU. ALE CO ZDE BYLO DŘÍVE?

Její historie se datuje od devatenáctého století a v původním konceptu kavárny pokračuje dodnes. Jak se tento dům na Masarykově náměstí měnil, nám prozradili umělecký šéf Staré arény Pavel Gejguš a dramaturg Petr Sedláček. Budova, v níž nyní sídlí Stará aréna, se snad odjakživa formovala jako centrum kultury a restaurační­ho zařízení. Ignatz Reisz, krejčí židovského původu, se zde kolem roku 1894 zabydlel s převratnou myšlenkou: šít mundúry pro horníky přesně na míru. Reisz sázel na kvalitní materiály a obchodu se dařilo. Brzy si se ženou otevřeli kavárnu Central. V prostorech však částečně

fungoval i bar Modrá myš s nálepkou nevěstince, přičemž prostor kavárny a vyvýšeného pódia dělil těžký černý závěs, a zákazník si tak mohl dopřát i jinou potěchu než opojení z dobré kávy. Poté v prostorách fungovala kavárna Ostnatý kaktus, která byla zároveň kulturním klubem. V 50. a 60. letech zde mělo působiště Divadlo hudby, což dnešním návštěvníkům připomínají dřevěné obklady stěn v podobě houslí. Ostatně starší generace, které nesledují vývoj Staré arény, mají tento prostor stále zafixovaný jako Divadlo hudby. V jeho režii zde fungovaly hudební pořady doplněné o film či recitace.

PROMĚNY STARÉ ARÉNY 4


Z Divadla hudby pak vznikla Komorní scéna Aréna (odtud se poté zrodil dnešní název), která se roku 2008 přestěhovala do nynějšího působiště u Sýkorova mostu. Prostor byl nějakou dobu nečinný a až v roce 2010 došlo k otevření z důvodu kandidatury Ostravy na Evropské hlavní město kultury 2015. Avšak po neúspěchu se chtěla Ostrava tohoto místa vzdát a kavárnu uzavřít. Skupina nadšenců však Starou arénu zachránila a vzala si ji na vlastní zodpovědnost, tudíž posléze vzniklo občanské sdružení Stará aréna. V této době byla kulturním centrem, kde se sdružovali amatérští divadelníci nebo konzervatoristé. Kavárna však byla pořád dílem určité skupiny lidí a nadšenců – teprve Pavel Gejguš nastoupil jako první oficiální zaměstnanec, a mohl se tak naplno věnovat jejímu udržení a posléze i rozkvětu. Nyní se snaží o institucionalizaci, což s sebou nese určitou ztrátu absolutní svobody, ale na druhou stranu také stabilitu a jistotu. Stará pořád funguje čás­ tečně jako malý kulturní dům pro alternativní projekty, přičemž se vedení rozhodně nebrání, když je oslovují lidé s různými akcemi – ať už jde o křest alba, filmové festi­ valy, nebo o působení divadelních souborů. A za co se vlastně Stará aréna považuje? Za kavárnu, divadlo a biograf, ale hlavně za Starou, jelikož zkracování na Arénu není příliš vhodné kvůli tomu, že je v Ostravě arén více. Označuje se převážně jako prostor pro nezávislou kulturu a je otevřena mladým umělcům. V rámci kavárny také funguje biograf Studio Karel. Biograf je pojmenován podle posledního přeživšího z rodiny Reiszových: Karla Reisze, který emigroval

do Anglie, kde se úspěšně věnoval filmové produkci. Pan Karel ve Staré je však fiktivní postavou, která stojí v pozadí za všemi projekcemi, a při každém uvádění filmu se pořadatelé omlouvají, že pan Karel nemohl přijet, jelikož musel navštívit filmový festival. Kromě pana Karla ve Staré figuruje ještě Starý pán, jehož krátké stripy jsou k vidění na zadních stranách měsíčních progra­ mů Staré arény a který figuruje převážně jako logo kavárny. Stará aréna se však chce primárně dostat do povědomí návštěvníků i široké veřejnosti jako divadlo a další ostravský divadelní soubor, k čemuž jistě pomůže letošní působení v ostravském divadelním festivalu Ost­‑ra­‑var 2015. Dále se Stará aréna zapojila do Noci divadel a každoročně pořádá divadelní Starý festival, který se těší velké oblibě a je doplněn o různá scénická čtení, koncerty a doprovodné programy. Divadelní soubor je složen jak ze studentů konzer­ vatoře (tyto studenty podporuje i Stará aréna tím, že jim pravidelně umožňuje využívat prostory sálu pro zkoušky i uvedení představení), tak profesionálních herců. V létě zinscenovali veselohru Zlý jelen Václava Klimenta Klicpery, která se hrála v Komenského sadech a měla velký úspěch. Návštěvníci si tak užívali klasiky pod širým nebem. Ovšem prosazení Staré arény jako kulturního, a především divadelního prostoru ještě nějakou chvíli potrvá. Co se týče historie, tak prostor vždy patřil kavárnám. Půda pro divadla se utvářela jinde. To však nebrání týmu Staré arény aspirovat k vyšším cílům. A kdo ví, za deset let budeme do Staré chodit na známá představení a jejich rozebírání u kávy zde bude na denním pořádku. ∞

va el

P

Petr

5


1939

1991

6


22. 11. 2015 PRAHA ALBERTOV 7


Text: Jonáš Vrchovský

#POEZIE

„Proč jsem začal psát? No, to máte tak, bo se mi ty myšlenky v hlavě tak honily, že jich bylo třa se zbavit, tak šup s nima na papír. Navíc na gymplu v prváku to byla dost dobrá příležitost, jak děvu­ chy zaujmut… A tež je to taka terapia pro mě. Jak má člověk cypatu náladu, krásně se dá z toho vypsat, aji nějaky ten názor někdy řic, nebo jen rymem se obveselit.“

Na talíři týdne zbylo mi na dně čočky, co je to za pocit, když na mě brečíš vločky? Sněhové, studené, bílé aristokratky. Jak na mě dopadnou, promění se ve zvratky. Vše, co požijeme, poletí do záchodu, vždy lidi ve sračkách naleznou lépe shodu. Tulím se ke stínu větví pod paneláky, jeřábník v kabince, co neví, kde má páky… Na talíři týdne zbylas mi, neděle je, očima pohladíš, snad poznám, co se děje… Nůž chleba nařeže, stejně tak jako tepny, je to nástroj smrti, a ejhle, jak je četný.

Nevíme, co chceme, víme, co nechceme, hrdě se za to, co nechceme, bijeme… Máme své názory, médiím navzdory, získané od lidí, co mají z médií jasno a potřebné informace. Taková malinká ideální česká doba mediální. Buzerace.

POEZIE ZVENČÍ: OSTRAVSKÝ PECAŘ 8


Ilustrace: Timur A'loev

#KOMIKS NEWS


Foto: muž/renener.cz, žena/Nikola Górská

Text: Nikola Ulčáková

#FASHION/odborníci

OD JEDNOTY K SEPARACI DOBRÉHO ZRNA A PAK ZASE ZPĚT. UMĚNÍ JE PŘEPYCH A EXKLUZIVITA. V TOMTO ART DUCHU TO VŠECHNO ZAČALO.

Ondřej Hercík (věk 30) aka 3illa se narodil v roce 1985 v České Lípě, vyrůstal a žije v Mladé Boleslavi. Studoval grafiku a propagační výtvarnictví na soukromé škole v Praze. Blázen do tetování, povoláním projektový manažer, ve volném čase DJ, umělec, obdivovatel amerických aut, krásných žen a v neposlední řadě Darth Vader. Spoluzakladatel značky Criminal Freaks.

KOLEKCE „WE ARE“ ODPÁLÍ NĚČÍ SEN 10


Karolina Hynková (věk 27) aka Kendyy se narodila v roce 1988 v Praze, vyrůstala ve vesničce blízko Říčan a žije v Praze. Studovala propagační výtvarnictví v Praze a nyní se už pátým rokem věnuje svému největšímu koníčku – kadeřničině. Najdete ji v pražském Alternative studiu. Suicide girl, která miluje tetování, hudbu a tvorbu od Tima Burtona. Spoluzakladatelka značky Criminal Freaks.

Pečlivě zpracovaná limitovaná edice triček, která budou jednotlivě podepsána autory jejich jedinečného designu. Pro začátek jsou to jména jako Miko Škapa (Tron) anebo Kristina Ambrozová (44" Print). To chceš! Hřejivá sbírka Ondřeje Hercíka a Karolíny Hynkové, kteří do světa vypouští svůj sen – módní značku Criminal Freaks. Kontrola umělce nad jeho dílem je žádná. Na tvůrcích značky je důvěrný výběr umělců, kterým posléze věnují výhradní prostor k interpretaci díla. „Celá skvělost se jmenuje Criminal Freaks – ten název a vlastně i art má totiž zaměření na tattoo a komunitu kolem tetování, protože jsme v očích veřejnosti všichni stále kriminálníky. Zároveň jsme blázni, máme rádi odvážné, až drzé věci, a proto ‚freaks‘. Chceme přijít s něčím novým, stylovým neokoukaným, něčím, co má přidanou hodnotu a kvalitu,“ vyjadřuje se Hercík.

Vše s jejich značkou spojené provádí kvalitním tiskem na top kvalitu textilu. Kombinují sítotisk s digitálním tiskem. První kolekce se jmenuje „We are“ (myšleno „my jsme CF“), ta je sestavená ze tří originálních designů, které budou v nákladu 3 × 50 ks pánských plus 1 × 50 ks čistě dámských triček. Nebudou žádné dotisky, design se nebude opakovat. Všechno bude očíslováno a podepsáno. Autory první kolekce jsme zmínili výše, třetím zúčastněným bude sám Ondřej Hercík se svým návrhem. Oficiální spuštění tohoto plánu A vybrané značky bude v prosinci před Vánoci 2015. Mnohé další dostupné informace sledujte na Facebooku Criminal Freaks a také na webu www.criminalfreaks.cz. A teď už zbývá jen čistá zvědavost a přání hodně štěstí v propojování kultur… ∞

11


Foto: Tomáš Knoflíček

Text: Kateřina Hlahůlková

#KULTURA/umění

PROCHÁZÍTE OSTRAVOU A NAJEDNOU SPATŘÍTE OBJEKT, KTERÝ TAM NĚJAKÝM ZPŮSOBEM NEPATŘÍ, ALE PŘITOM JE SOUČÁSTÍ URBANISTICKÉHO FOLKLORU. MŮŽE PŮSOBIT JEN JAKO BANÁLNÍ ZÁSAH, NĚKDY SE MŮŽE JEVIT AŽ JAKO ZÁZRAK. NARAZILI JSTE NA NĚKTEROU Z INSTALACÍ FESTIVALU KUKAČKA? Tento festival je platformou negalerijní prezentace odehrávající se v prostředí města Ostravy, na které různými způsoby reaguje, parazituje či kooperuje. Inspiruje se právě obsazováním cizích hnízd kukačkou obecnou. Šestý ročník nese název Mezi banalitou a zázrakem. I z tohoto důvodu byla upravena dramaturgie festivalu, který letos probíhá od června až do listopadu. Tím je umožněno participujícím autorům zvolit si období, ve kterém chtějí na město reagovat. Kukačka započala netradičně bez úvodní vernisáže, čímž šli organizátoři napřed tématu. Divák je často konfrontován s díly náhodně a tím je umocněno jejich vnímání. Pokud se ovšem chcete vydat přímo po stopách instalací, lze je, podobně jako geocaching, vysledovat na webových stránkách www.kukacka.org. Některé méně výrazné objekty sice mohou zůstat nepovšimnuty, což ale banálnost nebo zázračné objevení podporuje. S podobnou koncepcí pracuje například slovenský festival Neviditeľná Štiavnica, který nechává diváky pochy­bovat, zda jsou neobvyklé městské výjevy uměleckým dílem, či přirozeným urbanistickým vývojem.

Organizátory festivalu jsou Tomáš Knoflíček, Libor Novotný, Jana Zhořová a Hana Vorlová. Téměř všichni působí na Fakultě umění Ostravské univerzity, kterou studuje i množství zúčastněných. Knoflíček je současně kurátorem galerie Lauby, jež taktéž pracuje částečně s veřejným a částečně se soukromým prostorem. Nachází se totiž v zamřížovaném podloubí Ostravského muzea u Masarykova náměstí. Přímo v srdci města, a přesto nenápadná. Odehrává se zde množství neobvyklých a kvalitních site­‑specific instalací autorů nejen z českého výtvarného rybníka. V rámci festivalu se zde konaly tři výstavy související s Kukačkou, a to Oldřich Morys: JORA!!!, Filip a Matěj Smetanovi: Milníky a Janek Rous. Aktuálně probíhající videoinstalace Rouse, v níž náhodně vybraní lidé vyjevují své dětské i současné sny, bude k vidění do 6. 12. 2015. Je to ideální příležitost k seznámení se s chodem této ojedinělé site­‑specific galerie.

MEZI BANALITOU A ZÁZRAKEM MEZI MĚSTEM A UMĚNÍM 12


Kolenciková Součástí letošní Kukačky byly také poutavé časově omezené akce. Například „Lenka Klodová namaluje váš akt“ byla performance, v níž umělkyně malovala akty kolemjdoucích během dvaceti minut na břehu Ostravice a v Nové Karolině, stejně jako v turisticky atraktivních městech malují pouliční umělci portréty. DNA dlaždice Vladimíra Havlíka zase opravily díry v městské dlažbě, pomocí vlastnoručně vyrobených dlaždic s přimícháním autorovy DNA. Je tedy možné, že při brouzdání městem šlapete nevědomky po něčích vlasech, krvi, dopise či audio nahrávce ukryté v chodníku. Přesná místa opravených děr je opět možné najít na webových stránkách Kukačky. Některé akce také pomáhají znovuobjevit zapomenuté kulturní objekty. To se povedlo skupině Postrautisté v případě projekce němých upravených filmů přímo na budovu bývalého kina Máj v Přívoze. Také slovenská umělkyně Deana Kolenčíková nenápadně modifikovala architektonický vzhled dalšího bývalého přívozského kina, a to pomocí zazdění hlavního vchodu a rozsvícení původního lustru. Díky této události majitel objektu pozval účastníky vernisáže do interiéru právě rekonstruované budovy a odhalil jim své záměry vytvoření komerčního studia typu Hyde Park. Ne vždy se ovšem podaří zamýšlené koncepty realizovat, ne vždy je realizace snadná, a pokud ano, ne vždy zůstanou instalace v dobrém stavu na svém místě. Domluvit se s některými majiteli nemovitostí, kteří nevidí v současném umění nic atraktivního, často není snadné. Ani ze strany ostravského zastupitelstva nepřichází pouze kladná vyjádření. Problémy se například objevily

při na první pohled nevinné instalaci květin v šálcích Nely Ungerové na různých místech Ostravy. Měly působit jako lakmusové papírky odrážející stav jednotlivých částí města, což skvěle fungovalo. Na periferiích byly květiny poničeny či ukradeny, v centru je opečovávali anonymní dobrovolníci. Nakonec je ale městská správa označila za vandalství a musely být odstraněny. Gigantický prádelní kolík umělce Jiřího Zavřela, který byl umístěn v sadu Milady Horákové, lákal k hrátkám natolik, až byl nezná­ mými vandaly či rozjařenými dětmi zničen. Snad jen instalace umístěné na hůře dosažitelných místech jsou proti těmto zásahům imunní. Například realizace v korunách stromů skupiny Plot a autorů Filipa Dvořáka a Martina Kolarova. První z nich reaguje na samotný název skupiny, který je sestaven z iniciálů aktérek Terezy Obšivačové a Libuše Pražákové. Situovaly bílý plonkový plot do absurdního prostředí koruny stromu jako výraz nedosažitelnosti „amerického snu“. Druhá z realizací zase odkazuje na fiktivní potopu a uvíznutí bárky Base Jana Adera, který se ztratil v oceánu. Doufejme, že většinu realizací nepotká des­truk­ tivní osud a Ostrava se ke své Kukačce bude chovat shovívavě, akceptuje ji, či s ní dokonce bude hrát hru na schovávanou. Všechny realizace a doprovodné akce bude možné zhlédnout nejen na webových stránkách, ale také v připravovaném katalogu. Jeho křest, plánovaný na 9. 12. 2015, bude spojen s autorskými prezentacemi účastníků i kvalitními koncerty. Místo konání bude upřesněno, ale již teď je jasné, že odkryje další architektonický skvost Ostravy, do kterého se jen tak nedostanete. ∞

13


Smits

Kukacka

รก v o r e g Un


galerie Lauby

Turner


Vizualizace: atelier38

Text: Marie Škrlová

#KULTURA/architektura

TVŮRČÍ A HRAVÍ STUDENTI S VYTŘÍBENÝM SMYSLEM PRO NESMYSL, CHCETE BÝT SOUČÁSTÍ JEDINEČNÉ STUDENTSKÉ REZIDENCE V CENTRU OSTRAVY? MÁTE ODVAHU ZKUSIT NĚCO NOVÉHO?

Možná by to mohlo klapnout vaším vstupem do našeho příběhu jménem Kampus Palace. Ve starém hotelu probouzíme nový svět. Mícháme koktejl ze skeletu původní velmi zajímavé budovy s moderními technologiemi a s elegantní příměsí moderní architektury. Když k tomu přidáte genia loci místa, kterým prošly tisíce hostů luxusního hotelu, pak by to mohl být dost dobrý drink pro náročně skromné i pro dobře náročné. Celý nápad uprostřed Ostravy kousek od Nové Karoliny obsahuje mnoho zajímavých ingrediencí. Super místo bez zbytečného dojíždění, moderní projekt, který umožní dotvořit si pokoj podle svých potřeb, a prostor pro život i pro kvalitní studium, který bude žít v příjemném obalu potřebných, a hlavně slušně dostupných služeb. Každý z vás se může zapojit do tvůrčího

procesu vývoje živého kampusu. Cílem naší cesty není jen moderní multifunkční budova, ale příjemný živý svět orientovaný na svého obyvatele – na studenta. Také jsme nastartovali silostroj s testovacím pořadníkem pro zájemce o život v kampusu ve stylu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“. Konkrétně studenti, kteří se přihlásí do tohoto pořadníku na www.kampuspalace.cz /poradnik, budou mít přednost ve volbě pokoje – co pokoj, to unikát. Zatím to bude bez závazků, ale ještě k tomu pro první zájemce máme připraveny neodolatelné výhody – třeba prvních 100 přihlášených dostane 10 % slevu z nájmu. Nabídka platí jen do té doby, než spustíme oficiální rezervační systém na našem webu, kde však budou také další výhody. Pokud jsme vás zaujali, je to fajn a budeme se těšit! ∞

EXKLUZIVNÍ KAMPUS PALACE BUDE NA PODZIM 2016 18


www.Kampuspalac e.cz


Foto: Filip Drábek

Text: Eva Urbančíková

#ROZHOVORY

„CHCEME ZBAVIT NAŠI SPOLEČNOST PASIVNÍHO SBÍRÁNÍ TITULŮ A JEN BEZDUCHÉHO PROPLOUVÁNÍ ŽIVOTEM.“

Organizace BeEager aneb Co tě ve škole nenaučí funguje v Ostravě teprve pár let. O jejich vzdělávacích kempech se však stihli dozvědět i lidé z opačných koutů republiky i Slovenska. Jejich kurzů se účastní jak studenti středních a vysokých škol, tak zaběhlí zaměstnanci a pod­ nikatelé, kteří mají touhu ve svém životě něco změnit a najít si cestu, kterou by se mohli prosadit. Před měsícem navíc otevřeli nový BeEager sklep, kde pořádají mnohé inspirativní akce. Zde jsme se setkali s ředitelkou organizace Gabrielou Potočkovou a probrali školské vzdělávací systémy, zaběhlé stereotypy společnosti i životní možnosti, o jakých spousta lidí nemá ani tušení.

Na první pohled mě zaujaly vystavené knihy věnované osobnostnímu růstu a motivaci. Mohla bys nějakou doporučit? Je jich mnoho, ale za jednu z nejzajímavějších považuji knihu Vzdělávejte se po svém. Napsal ji Dale Stephens, který založil v USA hnutí UnCollege, jež upozorňuje na fakt, že titul z univerzity absolventovi úspěch nezaručí. Stephens podporuje tzv. gap year, tedy roční pře­ rušení studia, během kterého účastníky projektu učí čelit výzvám reálného světa. Jsou vedeni zkušenými mentory, ale zároveň je vše v jejich vlastní režii. Účastníci tak postupně získávají zdravé sebevědomí a odpovědnost za vlastní rozhodnutí.

Gabrielu Potočkovou jsme navštívili v nově otevřeném sklepě organizace. Místnost je vybavená přesně pro účely inspirativních setkání a aktivního sebevzdělávání. Všude je spousta knih na téma moti­vace a osobnostního růstu, některé z nich dokonce napsal otec Gabriely, Vladimír Orlita, který vede Akademii Orlita zajišťující firemní vzdělávání. Organizace BeEager, kterou vede Gabriela, však působí trochu jinak. Kromě pracujících cílí taky na studenty, a to pomocí třídenních kempů, které se konají několikrát ročně. Počátkem listopadu se uskutečnilo historicky první setkání všech mentorů a absolventů kurzu.

Základní myšlenka jeho hnutí se shoduje s tou vaší, pokud se nemýlím… Myšlenka BeEageru se od té Stephensovy částečně liší, a to především díky systému, na kterém je postaveno vzdělávání. Ve Státech za vysokou každý platí neskutečné peníze, hodně lidí se zadlužuje. Stephens prosazuje myšlenku, aby na univerzitu chodili pouze ti, kteří potřebují mít licenci pro své zaměstnání, třeba lékaři, právníci nebo učitelé. Pro efektivní obchodování člověk potřebuje zcela jiné schopnosti než teoretické znalosti učené na vysokých školách. Na druhou stranu autor knihy zachází do extrému a ve finále všechny odrazuje od nástupu na univer­zitu, což je v českých podmínkách

spíše nepředstavitelné. BeEager neodrazuje lidi od nástupu na vysokou. Myšlenka zní: „Pokud na výšku jdeš, musíš vědět, za jakým účelem. Proč vlastně jdeš studovat a proč zrovna tento obor.“ Chceme zbavit společnost pasivního sbírání titulů a bezduchého proplouvání životem. Naším cílem je nasměrovat tyto pasivní jedince a pozvednout jejich motivaci. Co tě přimělo založit BeEager? Spousta podnětů vznikala už od doby mého dospívání, kdy jsem jela na rok studovat střední školu do Ameriky. Bydlela jsem v rodině rázného republikána, který mě vždy vedl k tomu, abych byla samostatná,

ROZHOVOR S GABRIELOU Z BE EAGER 20


zodpovědná a nesváděla vinu na druhé. Poprvé jsem se setkala s obchodem. Když jsme chtěli hrát školní divadlo, učitelka nám sdělila, že si musíme vydělat peníze, abychom měli z čeho ušít kostýmy. Prodala jsem tehdy reklamu na naše představení jednomu pohřebnímu ústavu. (smích) V inzertní části divadelního programu pak stálo „Gábi, držíme ti palce – pohřební ústav West Haven“. Takže ze záhrobí do světa businessu… Tyto zkušenosti mě docela nakoply. Přelomovým rokem ale pro mě byla až zkušenost s univerzitním programem Double Degree. Tehdy se mi jakožto studentce Ekonomické fakulty VŠB naskytla možnost jet studovat do Huddersfieldu ve Velké Británii. Bylo nás tam kolem dvaceti Čechů a Slováků. Všichni jsme ale tehdy studovali pouze s tím, že chceme titul. Taťka, který vede rodinnou firmu Akademie Orlita zabývající se vzděláváním měkkých dovedností a poradenstvím ve firmách, mě tam ke konci studia přijel navštívit. Z pracovních postupů měl zažité, že před samotným vzděláváním začne analýzou tréninkových potřeb. A tak se mých kamarádů začal vyptávat, co mají po škole v plánu. Tehdy se hrozně naštval, když zjistil, že tam vlastně všichni jsme jen kvůli titulu, který jsme do té doby mylně považovali za jakousi konkurenční výhodu. Další věcí, která se mu nelíbila, byl název školy. Jmenovala se Business School, a přitom reálný business zahrnující praxi s hledáním a oslovováním klientů nás tam vůbec neučili. Stejně jako v Česku se na obchodní akademii místo obchodu učí jen účetnictví. Takové školy by se pak měly jmenovat ekonomické nebo účetní, ale určitě ne obchodní. V dnešní době není těžké vyrobit, ale prodat. A tomu by se měly osnovy škol uzpůsobit. Firma sice musí kvalitně a efektivně vyrobit, ale pokud o výrobku nebude nikdo vědět, celý podnik na tom bude ztrácet.

Západní univerzity přitom mají pověst prestižních škol. V čem tedy spočívá ona prestiž? Ten systém skutečně funguje trochu jinak. V Anglii jsem studovala Marketing středních a velkých firem. Pokud jsem chtěla oborem projít, musela jsem rok dělat konzultantku ve firmě, kterou jsem si sama vyhledala. Měli jsme například předmět Human Resource Development, tedy rozvoj lidských zdrojů, kde jsme za účelem splnění seminární práce museli sami učit nejen studenty, ale i učitelku. Většina bakalářů u nás třeba píše bakalářku jen s tím, že musí být hotová.

A v tom nastává ta chyba. Děláme věci jen proto, aby udělané byly, ne za nějakým hlubším smyslem. Jediný, kdo jejich práci bude číst, je totiž jen vedoucí a oponent. Nedávají tomu žádnou přidanou hodnotu. Není totiž třeba, aby někoho přesvědčili, že je ta práce natolik dobrá, aby jim za ni zaplatil. A v tom nastává ta chyba. Děláme věci jen proto, aby udělané byly, ne za nějakým hlubším smyslem. Takže ano, ten systém se skutečně výrazně liší od toho českého, ale přes to všechno jsme se pořád nacházeli

21

v určitém vakuu. Sice jsem jako praxi dělala poradenství s marketingem, ale firma mi za to nebyla povinna platit a už vůbec nemusela hodnotit, zda jsou moje strategie pro jejich firmu výhodné. Celé to bylo zakončeno jen známkovým ohodnocením, které člověka ničemu nenaučí. Nebyl tam takový tvrdý tlak jako v reálném světě, což je chyba. Co ti tedy přineslo zásadní zkušenosti do tvého života? Po té návštěvě v Anglii se taťka rozhodl, že mi za státnice nebude dávat žádný materiální památeční dárek, jak to bývá zvykem. Namísto toho mě poslal na kurz, který sám vymyslel a nazval „Co tě ve škole nenaučí“. A tak jsem před pěti lety sebrala pár kamarádů a jela na chatu do Nového Hrozenkova s tím, že jsme absolutně netušili, co nás čeká. Byl to neskutečně silný zážitek. Taťka pozval pár hostů z firem, ze sféry OSVČ i podnikatelů, kteří tam dnes jezdívají jako mentoři. Postupně se nám tam začaly rozbíjet růžové brýle, když jsme zjistili, že ani s titulem ze zahraničí vlastně nejsme ti TOP. Hodili nás do vody a my se sami museli naučit plavat. Teprve tehdy jsme začali zjišťovat, co bychom s těmi tituly vlastně chtěli dělat.


Najednou jsme byli postaveni do reálného světa, kde jsme se setkali se skutečným obchodem. Museli jsme se ze dne na den naučit prodávat sami sebe. Když jsme po třech dnech odjížděli, už jsme věděli, co v životě vlastně chceme. Jak velký efekt to na všechny mělo? Najednou z nás v hodinách byli učitelé na nervy, neboť jsme měli touhu dozvědět se víc, proč jsou věci tak a onak nebo jaký to má efekt. Totálně jsme jim rozbíjeli hodiny, protože tady jsou bohužel pořád ve velké míře dotazy brány jako narušovaní výuky. Stále panuje jakási mylná představa o učiteli, jenž funguje jako absolutní autorita, která se nemýlí. Diskuze a vzájemný respekt jsou pořád tak trochu tabu. A přestože to prvotní nadšení mě a mých kamarádů časem trochu opadlo, viděla jsem ve všech neuvěřitelný posun. Najednou si místo nočních přivýdělků v Kauflandu byli schopni najít brigádu v oboru, kterou si skutečně vydělali. Když jsme končili magisterské studium, z devíti lidí už čtyři podnikali a zbytek byl zaměstnán na pozicích, které

chtěli. Nikdo neskončil s tím, že jde hledat „nějakou práci“. V porovnání s ostatními, kteří se výzvy neúčastnili, měli výrazný rozdíl v přístupu. Nebylo jim jedno, jakou práci dostanou. Měli jasný cíl, za kterým si šli a kterého dosáhli. Ty jsi pak šla stejnou cestou jako taťka, tedy k oblasti vzdělávání… Když jsem před čtyřmi lety přišla do Akademie, hledala jsem něco, čím bych se odlišila od táty, a mělo to jasný důvod.

Před nástupem komunismu u nás bývalo běžné, že děti přebíraly rodinné podniky, aby pokračovaly v tradici, v řemeslu, které by zase učily příští generace. Totalitní režim však kvůli znárodňování tento zvyk vymýtil… Před nástupem komunismu u nás bývalo běžné, že děti přebíraly rodinné podniky, aby pokračovaly v tradici, v řemeslu, které by zase učily příští generace. Totalitní režim však kvůli znárodňování tento zvyk vymýtil, tudíž generaci našich rodičů, která začala podnikat v devadesátých letech, této

22

tradici nikdo neučil.Problémem však je, že i oni postupně stárnou a jednou budou potřebovat své nástupce, kteří by firmu převzali, aby nezanikla. Jenže ten přístup ve výchově tu není. V konečném důsledku pak jejich děti vlastně ani neví, co přesně jejich rodiče dělají. Tradice rodinných firem u nás zkrátka není. Když jsem řekla, že pracuju v Akademii Orlita, reakce okolí byla: „Ty pracuješ u tatínka?“ Babička se mě dokonce zeptala, zda mě s těmi všemi školami, kterými jsem prošla, nikde jinde nechtějí. Česká společnost se na takové lidi dívá skrz prsty a namlouvá jim, že jsou neschopní se osamostatnit a vše jim pouze spadlo do klína. Proto se na to ani děti samotné nedívají pozitivně, často si přebírání rodinných firem připouští až jako poslední možnost. Když se pak ale bavím s lidmi, kteří jsou uvědomělí a aktivně problém řeší, většinou podotýkají, že ono to skutečně není tak lehké, jak se zdá. Je tam neuvěřitelná míra zodpovědnosti a na ty lidi je vyvíjen neskutečný tlak, aby firma fungovala stejně dobře nebo lépe než doposud.


Co by se naše školy mohly přiučit od těch zahraničních? Tady převládá mýtus, že Američané jsou hloupí. Plyne to z toho, že u nás jsme zvyklí učit se zpaměti neuvěřitelná kvanta informací, na což není v Americe kladen takový důraz. Američané sice na tom nejsou vědomostně dál než my, ale kritickým myšlením a prací s informacemi nás rozhodně předčí. V dnešní mediální době není podstatné učit se zpaměti informace, které snadno vyhledáte. Je třeba se naučit v těch informacích orientovat, dokázat najít souvislosti a dedukovat. A to se u nás neučí. Když jsem na americké škole dostala test na ústavu, tak jsem svým českým způsobem byla schopná vyjmenovat všechny informace, které jsem se nadrtila. Zaskočila mě ale otázka „Jaký máte názor na držení zbraní a druhý dodatek americké ústavy?“ Chtěli po nás, abychom si vytvořili názor a uměli si ho obhájit. Až na té písemce jsem začala konečně přemýšlet nad tím, jaký názor mám vlastně na to, co se učím. Doposud jsem byla zvyklá se prostě učit a nemít názor. Když jsem byla půl roku studovat v Jižní Koreji, učitel dokonce zpochybnil vlastní skripta a naprosto mě odzbrojil větou „A vy si myslíte, že je pravda, co jsem napsal?“ S ničím podobným jsem se předtím v životě ne­ setkala. U nás diskuze vůbec nejsou zvykem, protože pořád máme mylně zafixovanou definici „chyba = selhání“. Přitom chyby jsou to, z čeho se učíme a co nás posouvá dál. A ty ses rozhodla přispět ke změně našeho systému… Dostáváme se k samotnému vzniku BeEageru. Bylo mi líto nechat ladem tu myšlenku kurzu, který pro mne a mé kamarády tehdy táta připravil. Začala jsem obcházet školy a psát na web, sehnali jsme mentory, sponzory a věci kolem. První kemp „Co tě ve škole

nenaučí“ stál směšnou tisícovku na tři plus jeden den a zahrnoval úplně všechno včetně ubytování a stravy. Stalo se ale to, že na poslední chvíli největší sponzor odřekl spolupráci a já se v ten moment musela rozhodnout, zda to budeme schopni zrealizovat. Všichni mentoři, co tam byli, se ale zachovali úžasně.

…pořád máme mylně zafixovanou definici „chyba = selhání“. Přitom chyby jsou to, z čeho se učíme a co nás posouvá dál. Na to, že to byli malí podnikatelé, nám velmi pomohli a nakonec se ty peníze nasbíraly. Postupně jsem se naučila spoustě věcí. Už vím, že se nemohu spoléhat na sponzory, a nechci jít ani do dotací, protože v momentě, kdy dotace skončí, tak skončí i celý projekt, který by navíc ani neměl kvalitu. Dnes už se konají tři až čtyři kempy ročně. Doposud se zúčastnilo více než 26 mentorů a 73 absolventů, kteří s námi stále spolupracují. Jak probíhá výběr mentorů? Oslovují tě i sami? Začalo to tím, že jsem došla na networking Business for Breakfast v Ostravě, kde se myšlenka projektu zalíbila několika podnikatelům, kteří se stali prvními mentory kurzu. Ti nás pak zase doporučili dalším známým ze sféry podnikání a OSVČ. A tak se to pořád nabaluje. Pořád ale další mentory oslovuji i sama. Je třeba, aby měli tu chuť předávat dál své zkušenosti. Navíc na každém kempu musí být zástupci všech tří sektorů – zaměstnanec v korporátní firmě, živnostník fungující sám na sebe a podni­ katel budující firmu. Co se tedy účastníci kempů naučí? Vypozorovali jsme, že absolventi kempů mají v sobě zabudova­ ných pět základních hodnot. Jednak je to vyhledávání výzev. Nesnaží se ale zvládnout všechno.

23

Postupně zužují oblast všech činností jenom na ty, které jim přinášejí radost a užitek. Stanovují si cíle, na kterých pracují, a jdou si za nimi. Jsou proaktivní. Druhou hodnotouje sebekázeň. Dokážou si například odepřít párty, když ví, že ráno mají pracovní schůzku. Dále to je komunikace vítězů. Ta zahrnuje jak sebevědomí, tak pokoru. Existuje skupina lidí, kterým získaný titul dává mylný pocit, že si mohou laťku nastavovat extrémně vysoko, a přeceňují své schopnosti. Druhým extrémem zase je, když mají laťku tak nízko, že si své schopnosti absolutně neuvědomují. Na kurzu učíme lidi tyto vlastnosti vyrovnat, aby uspěli. Čtvrtým bodem je ochota převzít zodpovědnost. Nesmíme se spoléhat, že se o nás někdo postará, nespo­ léhat se na tu zastaralou frázi „Dostuduj a dostaneš práci.“ Cílem je vzít život do vlastních rukou, než to za mě udělá někdo jiný. Poslední hodnotou je víra, že mohu vyhrát. Pokud člověk svým cílům nevěří, tak nikdy nemá šanci jich dosáhnout. Program je navržený tak, aby účastníci po absolvování tyto hodnoty skutečně měli. Našli se i takoví, kteří nebyli ochotní svůj život v zaběhlých kolejích měnit? Ano. Na kempech byli i lidé, kteří ten kurz od někoho dostali jako dárek. A to jsou asi ty nejtěžší případy, protože takoví lidé tam nejsou z vlastní iniciativy a nemají takovou vůli na sobě něco měnit. Je s nimi těžké pracovat. Kurz slouží primárně pro lidi, kteří mají to odhodlání na sobě něco změnit a jsou ochotni pro to udělat vše. Už ten název samotný vypovídá za vše. BeEager, tedy buď dravý, dychtivý, horlivý. Buď dravý a jdi si za svými sny. ∞


Text: Dan Drápal

#DE FACTO/život

O MASAKRECH VE FRANCII TEĎ MLUVÍ KDEKDO. KDYBYCH NEBYL PŘÁTELI VYZVÁN, ABYCH JE OKOMENTOVAL, ASI BYCH SE NEODHODLAL K PSANÍ TOHOTO KRÁTKÉHO ČLÁNKU. NECHCI OPAKOVAT ŘEČENÉ, POUZE UPOZORNÍM NA NĚKOLIK VÝMLUVNÝCH ČI POZORUHODNÝCH SKUTEČNOSTÍ.

PĚT POZNÁMEK K SITUACI 24


Poznámka první: K největšímu masakru došlo v koncertní síni Bataclan. Jaká že kapela to tam hrála? Eagles of Death – Orlové smrti? Hm. Zřejmě nemusíme smrt zvát příliš dlouho, aby přišla. Marně jsem si vzpomněl na masakr, který způsobil Anders Breivik. Zabíjel mladé lidi propagující bojkot Izraele a nepřímo podporující hnutí, jež se dopouštěla podobného obecného vraždění na izraelském území, jakého se dopustil Breivik. Nepíšu to s nějakým pocitem zadostiučinění ve stylu „dobře jim tak“. Jen si dovoluji tiše upozornit, že vzývání smrti opravdu nevede k životu.

Poznámka druhá: Evropští politici jsou šokováni. Nechápu proč. Po 11. září, po masakru v Madridu, po vraždění v Londýně, po vystřílení redakce Charlie Hebdo. Islamisté dělají to, co říkali, že dělat budou. Evropští politici nemají právo být šokováni. Byli přece dostatečně varováni a islamisté mnohokrát potvrdili, že jejich hrozby nejsou mluvením do větru. Nepotřebujeme politiky šokované, potřebujeme politiky uvážlivé a rozhodné.

Poznámka třetí: Není to ještě potvrzeno, ale je vysoce pravděpodobné, že jeden nebo dva z atentátníků přišli do Francie balkánskou cestou. Pokud se to potvrdí, omluví se někdo z těch, kdo s takovou jistotou tvrdil, že s migranty žádní islamisté nepřicházejí? Aby bylo jasno – ani zdaleka netvrdím, že význam­ nou část, ne­‑li dokonce většinu migrantů přicházejících do Evropy tvoří islamisté. Dokonce jsem si téměř jist, že mezi těmito lidmi převažují ti, kdo mají islamistů plné zuby. Nicméně se dalo čekat, že do tak velkého proudu lidí se může zamíchat kdekdo. A co se asi děje s těmi, kteří přišli do Německa či do Švédska, byli zaregistrováni –a pak z táborů pro běžence zmizeli, přestože se tím připravují o vyplácení soci­álních dávek? Ve Švédsku zmizela polovina nezletilých migrantů, kteří v létě do Švédska dorazili. Smutnou a neblahou skutečností je, že nad deseti­ tisíci migranty nemají německé tajné služby žádnou kontrolu. Tito lidé přišli do Německa nelegálně – to není dobrý vklad do budoucí integrace. A kdo asi sběrné tábory opustil? Ten, kdo se chce integrovat? A kdo v nich zůstal? Ti, kteří se chtějí přidat k islamis­tickým buňkám?

Poznámka čtvrtá: Vzpomenete si, proč nejsou Bulharsko a Rumunsko v schengenském prostoru? Rád to připomenu: Protože prý tyto státy nejsou připraveny chránit vnější hranice. Aha.

A konečně poznámka pátá: Čím méně bude v nějaké zemi vyznavačů is­lámu, tím méně v ní bude islamistů. Znovu opakuji, co už jsem psal vícekrát: To není otázka předsudků, to je otázka statistiky. Není to záležitost našich přání, je to záležitost zkušenosti. A vůbec tím není řečeno, že každý muslim je skrytý is­lamista. Pan Juncker (předseda Evropské komise) nevidí důvody ke změně kurzu. Obávám se, že je to recept na další masakr. ∞

25


grafika: Eliška Kvíčalová

autor: Eliška Jarmarová

#DE FACTO/causa

KATASTROFÁLNÍ PODMÍNKY, MRTVÍ LIDÉ, NEKVALITNÍ MATERIÁLY, DEFORMACE HODNOT, NIČENÍ ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ. DO VÝLOH LUXUSNÍCH MÓDNÍCH ŘETĚZCŮ SE TOHO VEJDE OPRAVDU HODNĚ. 24. dubna 2013 se osmipatrová továrna Rana Plaza v Bangladéši, vyrábějící oděvy pro módní řetězce z celého světa, zřítila v průběhu pracovní doby. Na místě zemřelo 1 133 lidí a dalších zhruba 2 500 bylo zraněno. Jedna z nej­větších průmyslových nehod samozřejmě vyvolala publicitu. Začalo se jednat (pozdě, ale přece) o zlepšení podmínek práce a bezpečnosti. V roce 2014 byl například zřízen kompenzační fond pro oběti a pozůstalé. ­Všechny společnosti, jež v Bangladéši působily, byly vyzvány k příspěvku pro naplnění fondu, což bylo 40 milionů dolarů. Všichni aktéři to odmítli a striktně trvali na dobrovolnosti výše a konkretizaci příspěvku.Bohužel tato dohoda selhává a fond ještě nezačal peníze pře­­ rozdělovat, protože ani po dvou letech stále není naplněn. Pro zdůraznění vážnosti situace je nutno uvést pár dalších faktů. Módní průmysl je druhým nejšpinavějším na světě. Jeho každoroční obrat činí zhruba 3 biliony amerických dolarů, což je asi 24 684 000 000 000 Kč. Zaměstnává 60 milionů lidí, z toho jedna třetina pochází ze zemí třetího světa. Průměrná mzda dělníka v Bangladéši je 60 amerických dolarů měsíčně. To je asi 1 500 Kč. Takový dělník pak většinou pracuje 16 hodin denně bez nároku na pojištění, dovolenou nebo důchod. A to všechno v podmínkách, které jsou ve vyspělejších částech světa zhola nemožné. A tak tento incident a jeho dopad otevřel oči spoustě lidí po celém světě. Začaly vznikat organizace zaměřující se na pomoc nebo změnu této situace. Jednou z nich je Fashion Revolution. Koalice tvořená designéry, akademiky, spisovateli, podnikateli a dalšími

lidmi, kteří věří, že již příliš mnoho lidí zemřelo pro ideály luxusního světa rychlé módy. V současnosti je do ní zapojeno více než 70 států z celého světa. „Věříme v módní průmysl, hodnotu lidí, životní prostředí, kreativitu a profit v přiměřené míře.“ Fashion Revolution se zaměřila přímo na jádro problému: módní řetězce. Jak často jste si koupili tričko, které se po prvním praní začalo rozpadat? Byla jeho kvalita úměrná ceně? A kam si myslíte, že peníze, jež jste zaplatili, putovaly? To jsou otázky, které Fashion Revolution pokládá. Její příznivci chtějí použít síly módního průmyslu k jeho permanentní změně. Přetvořit systém výroby a dodavatelského řetězce. A žádají také nás zákazníky, designéry a všechny ostatní. Ptejte se! Ptejte se „Who made my clothes?“ Je načase, abychom se přestali dívat stranou a tvrdili, že „je to moc náročné“ nebo „nás se to netýká“. Proč nezačít třeba módou? Vypadat dobře neznamená slepě se podřizovat trendům. Pravě naopak. Módní trendy se mění dvakrát ročně a my si často ani neuvědomujeme, jaký tlak na nás klade reklama a společnost. Diktát módních magazínů vytvářejících lživou reklamu. Vypadají lidé, které běžně potkáváte na ulici, jako modelky z titulních stran časopisů? Je potřeba naší pomoci, protože žádná velká změna nikdy neproběhla jen za snahy jednotlivce. Jak podotýká Naomi Klein ve své poslední knize, která se věnuje právě problematice kapitalismu a klimatu: „Otroctví nebylo elitami považováno za vážný problém, dokud ho z něj abolicionismus neučinil. Radikální diskriminace nebyla považována za vážný problém, dokud ho

FASHION REVOLUTION ANEB OTEVŘEME KONEČNĚ OČI 26


z něj hnutí za občanská práva neučinila. Sexuální diskriminace nebyla považována za vážný problém, dokud jej feministická hnutí nezačala řešit…“ Ano, mluvím i o kapitalismu a klimatu, protože tyto věci na sebe mají přímo úměrný vliv. Intenzivní zavla­ žování bavlníkových plantáží, díky kterému vyschlo například Aralské jezero. Používání pesticidů, které otravují podzemní vody. Miliony kusů oblečení, pro které nemáme upotřebení a jež jsou pro nás ekologickou pohromou. Představa, že problém módního průmyslu se týká pouze lidí, kteří se o módu zajímají, je mylná! Týká se každého z nás. Móda vždy odrážela dobu i její hodnoty. Otázka skutečných hodnot je dnes zřejmě důležitější než kdy jindy. Nejen hodnot materiálních, ale i lidských. Problémy, před kterými teď stojíme, přesahují veškeré hranice. Zdaleka převyšují měřítka společenských kon­ver­zací nad sklenkou vína. Zasahují z jednoho od­ větví do druhého. Z průmyslu do politiky. Z politiky k lidským právům a životnímu prostředí. Začněte se zajímat a pokládat otázky na správných místech. Žádat odpovědi a zlepšení podmínek je právo každého z nás! Společenské smíření a ignorace problémů, kterou lze tady v Česku vidět velmi často, není žádným řešením. Nevíte, jak začít? Vyzkoušejte třeba #Whomademyclothes! ∞

27


Ilustrace: Jakub Mynář

Text: Andreas Papadopulos

#DE FACTO/život

JAK SE EVROPA STALA TAK ZRANITELNOU?!

Noční můra, před kterou západní zpravodajské a bezpečnostní služby varovaly několik let. Už od roku 2008, kdy komando po zuby ozbrojených teroristů zavraždilo v indické Bombaji během čtyř dní přes 160 lidí, se na stolech všech evropských vlád hromadily zprávy o tom, že podobnému nebezpečí čelí také některá z měst na našem kontinentu. V minulých měsících se evidentně aktivita teroristů stupňovala, ale tajné složky policie a armády stačily vždy včas zasáhnout a překazit vražednou akci. Někdy i díky prosté náhodě, jako když se podařilo rozbít teroristickou buňku operující v Británii, Norsku, Itálii a Finsku. Na stopu 17 teroristů se dostala norská výzvědná služba na základě aktivity jednoho ze zločinců na sociálních sítích, kde schvaloval útoky na redakci Charlie Hebdo. „Vy musíte mít štěstí pokaždé, nám stačí mít ho jednou.“ Chmurné varování irské teroristické organizace IRA z počátku 80. let dostává po třech desetiletích další rozměr. Tentokrát je kontext mnohem fatálnější a nepřehlednější. To, co evidentně zásadně zvýšilo zranitelnost Evropy, je občanská válka v Sýrii a z té plynoucí vznik Islámského státu (IS), magnetu pro radikály, kteří byli zklamáni „umírněným postupem“ al­‑Káidy. Zatímco se v pákistánských pouštních oblastech pod náporem útoků amerických dronů pomalu, ale jistě drolí jádro al­‑Káidy, několik stovek kilometrů na východ se Islámský stát stává ze dne na den hrozivějším. Je zřejmé, že stále dochází k masivnímu přesunu bojovníků z jedné organizace do druhé. Jejich běsnění v Iráku loni v létě, proklamované nároky na etablování kalifátu na dobytých územích a zneužívání sociálních médií k propagaci svých úspěchů vedlo k obrovské vlně náboru mladých ostrakizovaných evropských muslimů. V neposlední řadě ve Francii. Snadnost, s jakou mohou čerství rekruti cestovat do základen Islámského státu v okolí syrského Rakká, je zarážející a poukazuje na to, že jejich návrat není o moc těžší než odjezd. Stačí jim pořídit si letenku do Turecka, odkud vede přímá nehlídaná cesta do bojových zón. Naprostá většina z těch, kteří se vracejí zpět do Evropy, zvolí totožný způsob dopravy. Bezpečnostní služby a policie se snaží pohyb těchto osob monitorovat, a pokud mají důkaz, tak také trestně stíhat. Odhaduje se, že

minimálně polovina mladých džihádistů, kteří v posledních čtyřech letech odešli bojovat na Blízký východ, se teď postupně vrací zpět. Brutálnější, odolnější a napojeni na sítě podporující je v úsilí bojovat proti západním liberálním demokraciím. K těmto velmi nebezpečným lidem je nutné připočítat množství osob, které sice nikdy neopustily své domovy, ale jsou denně masírovány džihádistickou propagandou na sociálních sítích, která je navádí k osamoceným útokům. Už několikrát jsme byli svědky útoku těchto tzv. vlků samotářů. Loni v srpnu se ve vlaku pokoušel vraždit mladý Belgičan původem z Maroka, v americkém Bostonu si zase budou navždy pamatovat jednadvacetiletého Džochara Carnajeva. Osamocení útočníci byli vzhledem ke své nepředvídatelnosti dosud považováni za vůbec největší bezpečnostní hrozbu. Přestože k uzávěrce tohoto vydání nebyla jasná totožnost všech pachatelů útoků v Paříži z 13. listopadu, už teď je jasné, že je vycvičil Islámský stát v Sýrii nebo podobná organizace někde jinde na Blízkém východě. Například Al­‑Káida v Jemenu, kde zůstává stále velmi silná (to je také místo, kde byli vycvičeni teroristé zodpovědní za útok na redakci Charlie Hebdo z ledna letošního roku). Ať už jim ale poskytl zbraně a výcvik kdokoli, daleko horším zjištěním je, že dále zajistil podporu a potřebnou infrastrukturu zde v Evropě. Krutým vystřízlivěním pro tajné složky ale je, že i přes zjevnou materiální i časovou náročnost teroristického útoku a nesčetná varování z posledních týdnů nebyly schopny vůbec nic udělat. Každý velký útok zatím provázela velkohubá slova teroristů a jejich zvýšená aktivita na sociálních sítích. Například výbuchu ruského letadla společnosti Metrojet předcházelo dvoutýdenní chvástání se tím, že Rusko krvavě zaplatí za to, že začalo bombardovat pozice Islámského státu. Z tohoto pohledu se zdají být vysoce spekulativní také teorie o tom, že nejčerstvější útok v Paříži byl reakcí na zabití Mohammeda Emwaziho („džihádisty Johna“) americkým dronem pouhý jeden den předem. Podle zprávy americké tajné služby CIA, která vyšla dva dny po útoku, zabralo teroristům plánování útoků ze 13. listopadu několik měsíců a téměř jistě do něj bylo zapojeno více lidí než jen bezprostřední pachatelé.

CO TO ZNAMENÁ PRO EVROPU? 28


Pokud se informace, že bezpečnostní složky selhaly a o plánovaném útoku neměly ani tušení, ukáže být pravdivou, stane se zdrojem ještě většího politického znepokojení napříč naším kontinentem. Příliš velkou důvěru nevzbuzují ani zprávy, které se ve francouzském tisku začaly objevovat v následujících dnech po útoku. Šest z devíti pachatelů teroristického útoku podniklo sebe­ vražednou misi, na jejímž konci odpálili bombové nálože, které měli připevněné na svých tělech. Sedmý pachatel byl zabit při policejní razii. Dva z vrahů utekli. Jeden necelé dvě hodiny po útoku překročil francouzsko­‑belgické hranice, přičemž byl na chvíli zadržen celníky. Ti podle všeho zkontrolovali jeho doklady a nechali jej volně odjet. Je příliš brzy na to, říci, jaké dlouhodobé důsledky bude mít nejkrvavější teroristický útok v Evropě od vlakového výbuchu v Madridu v roce 2004. Jistě víme jenom to, že dále zintenzivní pocity, které obyvatelé Evropy zažívají v souvislosti s krizí na vnějších hranicích a s neexistencí těch vnitřních. Dále bude čím dál více pochopitelný strach části populace, že mezi mnoha uprchlíky se do Evropy skrytě a nekontrolovaně hrnou také potenciální vrazi podobní těm z Paříže. Budou se zpochybňovat už tak mizerné vládní výdaje na začleňování muslimů do evropské populace. Programy standardních demokratických stran, ve kterých jsou principy humanismu a tolerance zakotveny hlouběji než strach a populismus, budou vystaveny těžké zkoušce. Pokud vydrží nátlak ze strany radikálních, rasistických a xenofobních politiků, nutně přijdou o část vystrašených voličů. Hlavní otázka ale stále zůstává nezodpovězena. Může Evropa něco udělat pro snížení rizika takových útoků a opakovaného hororu? Koncentrovanější snaha o ukončení

války v Sýrii a zničení Islámského státu by mohla pomoci ke snížení přílivu uprchlíků, ale pravděpodobně nevymýtí hrozbu terorismu. Nehledě na obrovské riziko, které by případná pozemní invaze nesla. Dobře, můžeme vytáhnout na Islámský stát v plné polní, ale co budeme v oblasti dělat za tři, pět nebo deset let? Bez jasné strategie klesáme hlouběji do beznaděje. Co tedy může pomoci? Bezpečnostní prověrky na stadionech, železničních stanicích nebo veřejných shromáž děních? To by bylo politicky nepochopitelným znamením a nejjasnější manifestací toho, že teroristé vyhráli. Primárním cílem Evropy teď musí být boj na svém vlastním území. První bitvou v dlouhé válce, která před námi beze s­poru je, bude ta o evropský islám. Veškerý politický kapitál, který politikům napříč kontinentem zbyl, musí být investován do záchrany islámu v Evropě a do jeho europeizace. Někteří imámové, působící zejména v západní Evropě, si vyložili svobodu slova tak, že mohou kázat nenávist. Jasně musíme deklarovat, že pravidla zde platí pro všechny stejná. Na druhou stranu si musíme uvědomit, že líbivá jednoduchá řešení a snahy vytlačit druhé největší světové náboženství z našeho kulturního okruhu jsou naivní a velmi nepromyšlené. Je velmi cynické tvrdit, že se určitě stane další neštěstí, bohužel tomu ale vše nasvědčuje. Bude velmi záležet na jeho načasování. Lidský život je tak krátký časový úsek, že jsme si na jeho ochranu vytvořili unikátní vlastnost – umíme zapomenout a „jít dál“, tedy rychle se vrátit do normálního života. Myslíme si, že tím se vlastně spousta věcí spraví. Pokud evropské tajné a výzvědné služby, které v minulých letech odvedly kus práce, nedokáží nadále ochránit občany před teroristy, potom zapomenout a jít dál není dobrou volbou. ∞

29


Foto: Michal Hančovský

Text: Simona Drdáková

#HUDEBNÍ ZÓNA

Jeho tip:

Další tip:

Kdybych měl přemýšlet nad hudebním tipem, tak bych neměl vynechat mnoho kapel, které hrají svou podstatnou úlohu v dějinách a vývoji hudby. Každopádně záměrně vynechám interprety, kteří jsou ve všeobecném povědomí. Prvním tipem je má srdeční kapela King Crimson s její hlavou a svorníkem Robertem Frippem. Jejich hudba mi učarovala především svou nevyčerpatelnou studnou nápadů a pocitů. Prakticky každá deska vyzařuje jiným hudebním pojetím, ať už z důvodu obměňování členů skupiny, či Frippovy neutuchající touhy čiře tvořit. Určitě bych vyzdvihl desky In the Court of the Crimson King, In the Wake of Poseidon, Lizard, Discipline a The ConstruKction of Light.

Zdánlivě zabrousí do jiných vod. Je jím Gustav Mahler. Kromě naposlouchání jeho tvorby, ze které bych doporučil jeho Symfonii č. 1 D dur a Symfonii č. 3 d moll, by bylo vhodné zaměřit se i na jeho život. Ať rámec přístupu k hudbě doplníme o další náhled, tak jako poslední zazní jméno Johna Coltrana a tím pádem také dvou jeho méně známých desek – A Love Supreme a Olé. O něm: Martin Dytko působí v kapele Sothein (alternativa) a v projektu Sylvos (fúze klasické muziky, jazzu, post­‑rocku a psychedelie), se kterým plánuje ještě tento rok natočit debutovou desku. Kromě toho se věnuje sólovému improvizačnímu hraní a skládání inscenační hudby. Původně student Fyziky–Biologie na OU PřF, dnes studuje jazzovou kytaru a snaží se živit čistě hudbou. Muzikant tělem i uší odkojený klasickou hudbou a psychedelií '69. ∞ ∞

MARTIN DYTKO DOPORUČUJE 30


Ilustrace: Timur A’loev

JAKÁ BYLA NEJZAJÍMAVĚJŠÍ AKCE A REAKCE VE VAŠEM ŽIVOTĚ?

Eva Patlochová:

Timur A’loev:

Zrovna ve středu jsem měla den blbec. Ujížděly mi tramvaje a když jsem do nějaké konečně nastoupila, potkala jsem revizora. K mé smůle však v tramvaji nefungovala technika, jednoduše se vše proti mně spiklo. To je pak nejlepší reakcí rezignace.

Já pořád zažívám nějaké akce a reakce v mém životě. Nejzajímavější myslím byla, když jsem podruhé ve svém životě hulil trávu. Reakcí bylo to, že jsem potom blil!

Martina Řezníčková: Jako malé jednoroční dítě jsem zápasila s obludou, která se na mě vrhla, byla tak trochu z litiny. V chladném období většinou hřeje, v létě studí, každopádně to tak či tak bolí. Po nezdařeném boji mi zrádná obluda na čele zanechala viditelné znamení v podobě jizvy.

Simona Drdáková: Pred pár rokmi mi prišiel do cesty slimák. Spôsobil mi trvalé následky v podobe niekoľko­ centimetrovej jazvy na kolene a roztrhnutie najobľúbenejších silóniek. Dávajte si pozor na slovenské slimáky! „Dva hmotné body na seba pôsobia rovnako veľkými silami opačného smeru, ktoré súčasne vznikajú a súčasne zanikajú.“ (Isaac Newton, zákon akce a reakce).

Ondřej Jajkowicz: Bylo mi asi 11 let a letní prázdniny jsem trávil u babičky. Pamatuji si, že jednou se po mně venku sháněl děda a chtěl s něčím pomoct. Já jsem se mu samozřejmě schoval. Když mě našel, reakce na sebe nenechala dlouho čekat. Nakonec jsme si dali pár koleček kolem domu, než mě chytil, avšak naštěstí mi nenařezal.

Filip Drábek: Moje nejzajímavější akce a reakce byla asi v mých pěti letech, kdy jsem se rozhodl rýpat do vosího hnízda. Skončilo to tím, že do mě pak rýpala sestřička na pohotovosti.

REDAKČNÍ ANKETA 31


#KUKAČKA

UNDERGROUND REACTION  
UNDERGROUND REACTION  

PODZIMNÍ DÍL 2015

Advertisement