PROČ TO NEJDE?
FOTO: ISTOCKPHOTO.COM
Mnoho z nás jsme aspoň pár dní samoty zkusili – dobrovolně, nebo nedobrovolně. Mnoho z nás z takových podmínek uteklo za pomyslného zděšeného křiku a paniky. Znervózněli jsme z důvodů, o nichž jsme neměli ani tušení, že budou výzvou.
52-55_novodobi_poustevnici KOR.indd 55
Člověk si skoro nikdy neuvědomuje, jak moc se nechává formovat tím, co chtějí druzí – i kdyby se tomu oddával třeba oklikou tak, že se vyhraňuje vůči tomu, kým být nechce. Být jako někdo a nebýt jako někdo má pro nás skoro stejné kouzlo a velká část naší identity se odvíjí právě od toho, aniž to tušíme. Otázka „Kdo jsem“ je pro poustevníka obnažená doslova na kost a my v tichu o samotě zjišťujeme, že neumíme odpovědět ani na její light-verze (třeba kým jsem,
když nemusím do práce; kým jsem, když mě rodina chvíli nepotřebuje; kým jsem, když nikdo nevidí, jak jsem se nazdobila; kým jsem, když nemám nad kým vyhrát...) Máme se zbavit té obrovské hodnoty, kterou dáváme činnosti a aktivitě? Umíme žít bez podprahového pocitu, že kdo nepracuje, ten krade? Dovolíme v sobě rozhostit se novému druhu klidu, novému chování, které není jen variantou našich reakcí na stimulaci? V neposlední řadě je výzvou naprostá proměna časovosti. Nejde jen o to, že najednou čas ubíhá pomalu, konečně, člověku brzy dojde, že tak čas ubíhat má! To náš civilizační čas ubíhá až příliš rychle, staccatovitě, nesouvisle a přitom stále kupředu. Co však s časem, který nám nikdo nenaplánoval?
27/10/2020 20:45