skauting | příběh Klára Škvorová (23 let)
(Ne)dobrovolník KLÁRA
Je studentkou života a ve volných chvílích též andragogiky a personálního řízení na FF UK. Momentálně na vlastní kůži studuje, jak se žije ve Švédsku. Kl@skaut.cz
Poslední dobou při debatách s kamarády skauty často tematicky sklouzneme k tomu, co všechno ve skautu podnikáme. Až příliš často se v našich rozhovorech ale objevuje demotivace a vnímání práce v oddíle jako nutné povinnosti. V čem je ta chyba? Proč spousta činovníků dělá „dobrovolně“ něco, co je nebaví? Jeden můj důležitý poznatek z vůdcovek byl, že „dobrovolník je od slova dobrovolně a dobrovolně můžu dělat jen něco, co dělám rád“. Jakmile něco nerad dělám, není to přece dobro volné. Když jsem se s tou myšlenkou setkala poprvé, říkala jsem si, že to je přece jasné. Nicméně později jsem o ní začala více uvažovat a došlo mi, že to není až tak jasné. Že často děláme věci, které nechceme, ačkoli bychom je dělat nemuseli. Protože jako dobrovolníci přeci máme možnost volby, jestli je dělat chceme. Dárky se nevracejí „No jistě, to se jí to povídá, jenže když ten oddíl nepovedu já, tak to nikdo jiný dělat nebude a oddíl zanikne.“ Kolikrát už jsem podobný argument slyšela! Což mě přivádí k další důležité myšlence, kterou jsem si z Gemini odvážela a která je s tou předchozí silně spojena – dárky se nevracejí. Co přesně to znamená? Třeba to, že je dospívající člověk často „motivován“ k převzetí oddílu tím, že „musí vrátit to, co dostal“ a za to, že si užíval své dětství v oddíle, teď musí „zaplatit“. Není mým záměrem rozporovat pokračování jedince do vůdcovské role, ale chci poukázat na důležitou roli jeho motivace. Pokud oddíl začne vést jen kvůli tomu, že musí vrátit dárek, který mu byl dán, pak je to špatně, protože k vedení by měl mít zcela jiné motivace, než je pocit dluhu. Abych ještě více upřesnila, co myslím pocitem dluhu – dle mého názoru se situace „musím, protože jsem dostal dárek“ a „chci ten dárek předat dále“ liší. Možná vám přijdou stejné, ale já mezi nimi vidím velký rozdíl v motivaci. Pokud „chci předat dárek dále“, pak jsem motivo ván pozitivně tím, že se chci podělit o to, co jsem si sám užil. Pokud „musím“ aniž bych chtěl, pak jsem motivován nega tivně a to není správná motivace k takto důležitému úkolu, kterým vedení oddílu bezpochyby je. Stejně tak nesouhlasím s argumentem „když ne ty, tak nikdo“, který je často využíván jako přesvědčovací meto da. Ano, tímto pravděpodobně dotyčného donutíte, aby se funkce ujal, ale jaký to může mít výsledek? Bude dělat něco, co ho nebude bavit, což se začne brzy podepisovat na výkonu, který bude podávat, a nakonec odejde úplně vyhořelý. Osob ně si myslím, a možná se mnou nebudete souhlasit, že je lepší, aby to v takovém případě nevzal nikdo. Argument „to
| 28
se ten oddíl rozpadne“ není dostačující – tak se oddíl rozpadne, no a? Špatně fungující je často horší než žádný. Automatické dobrovolnictví Proč tedy taková spousta lidí v Junáku dělá něco, co je nebaví? Když jsem se jednou v podobné situaci ocitla, snažila jsem se na tuhle otázku najít odpověď. Jediné, co se mi podařilo vymyslet, se týkalo vnímání dobrovolnictví. Přijde mi, že málokterý skaut vnímá své působení v Junáku jako dobrovolnou činnost v pravém smyslu slova. Jede-li někdo do zahraničí sázet stromky nebo učit postižené děti bez nároku na plat, automaticky všem na mysli vytane „ha, dobrovolník“. Když ale sami přemýšlíme o práci v Junáku, není to první asociace, která nás napadne. Pravděpodobně proto, že se v tom prostředí pohybujeme tak dlouho a už o něm nepřemýšlíme měřítky vnějšího světa. Vnímáme jako dobrovolnictví všechno možné okolo, ale vedení oddílu je prostě činnost, která „se dělala vždycky“. Neříkám, že na to zapomínáme úplně. Například Modrákův článek o placeném činovnictví na webu Rover groundu (viz Roverground, sekce Názory, Placené činovnictví – mezi utopií a ústupkem z ideálů?) rozvířil nema lou diskuzi a mnoho skautů v mém okolí mělo potřebu se ostře vymezovat vůči tomu, aby činovníci dostávali zaplaceno. Tím odhalujeme zajímavou skutečnost – lidé dobrovolnictví vnímají jako opravdu důležitou součást života. Mnoho z nich si nedokáže představit, že by děla li stejný objem činností, kdyby za ně dostávali zaplaceno. A mimo jiné to též ukazuje na fakt, že přece jen vnímáme naši činnost v Junáku jako dobrovolnou. Myslím si ale, že na to často zapomínáme a pak spoustu věcí děláme neradi a „nedobrovolně“, přestože bychom nemuseli. Vědomí, že něco dělám dobrovolně ve svém volném čase, protože mě to baví a kdykoli toho můžu nechat, je tím nejdůležitějším předpokladem dobrovolnické práce. Tip na konec: Přečtěte si na straně 26 o skautech, kteří dobrovolničí i jinde. Článek převzat z internetového magazínu Roverground (www.roverground. cz) se svolením autorky.