Alter ego generála Huerty

ALTER EGO GENERÁLA HUERTY (titus jiří urmach luboš kačur vlach jajn & kristán čura JÁ – šachový automat)

VÝCHODISKO Již mne napadlo cosi o smutné Dlažební kostce, ale musím se věnovat pitvě alter ega. Cosi se vynořuje v poloze vážnějšího vstupu monologického charakteru. Vidím to statečné EGO sedící na velitelském můstku volitelnosti.

Světlo dopadá z bočních oken, světlo odražené z jekési bleděmodré planety, takže jeho kovová ruka vrtá do očí nečekaně přizvaného, raději si to nechám pro sebe. EGO stříbřitě pableskuje. Jeho tvář utopená ve stínu černé kapuce náhle zrůžověla stříbrným chladným svitem. Pootočila se a pohladila meč tvaru kříže. Rozprava je vedena ve chvíli osudového rozhodnutí. Jaký je to divný a zvláštní svět, zcela bez žen a jejich lásky, přesto se zde jedna vyskytuje, jedna ženská postava skloněná nad mrtvým Kristem, jako jediný obraz zdobící tu chladnou pracovnu. Právě zde, daleko od nás, v dalekém, snad v úplně nemožném čase...

Nemožný a neuskutečnitelný dialog generála Tovaryšstva Ježíšova Huerty s ovečkou ztracenou

1.) Dialog nemožný z hlediska podstaty; Odehrává se ve vzdálené budoucnosti, proto ten prolog. Vzdálená budoucnost, projekce odtud tam. Projekce ducha, duchovní záležitosti. Dřepím ve svém obývacím pokoji a jsem v pokušení se právě teď zabývat Fenomenologií ducha. Další pokus odsouzený k nezdaru, přinejlepším k problematické hře slov. Milý Zarathustro, pravil jarní dvůr, promluvila lavička, houpačka a balkóny okolních bytů a jedna borovice, ba i jedna straka, která náš dvůr občas ráda navštěvuje. „Jsme pouhými postradatelnými podružnostmi tvého přebývání zde, na okraji tohoto ´magického města´? Což existuje nějaké místo které není magické? Každá popelnice je vstupem do Hádu či na nebesa a každá straka je znamením složitosti problému a také krásy a radosti. Nad čím zase mračíš čelo, neklidný duchu, proroku uzavřeného a beznadějného času? Snad jsi již přehodnotil opět všechny hodnosty, jichž se ale nikdo nedopočítá? Jsou mraky či čirá nebesa pouhým zdáním a opakováním? Zmocnila se tě beznaděj, Zarathustro? Vždyť koho všeho již nezničila tíha světa, tíha skutečnosti? „Pravdu díte, vy, mlčenliví souputníci mého utrpení a mého zanícení. Vy, zdánlivě nehybné tváře světa, jimž je cizí sebevědomý cit. Čeká mne veliký úklid duše a musím se proto odstranit do samoty.”

2.) Dialog nemožný z hlediska obsahu; Huerta v dialogu nemohl nepočítat s nutností, takže možnost potratila obsah, ale co my můžeme chápat co mohl či nemohl použít právě on, umělý... stroj.

Budoucnost je totiž bez lidí. Možná nikoli zcela, ale téměř. Prototyp Hs se neosvědčil, choval se zcela nerozumně, sapiens musel být mateřskými mechanismy zrušen. Uniklo (tzv. přežilo) jen pár nejnerozumnějších jedinců, kteří se na čas z času zdejchli. Jejich potomky byli borec se svým kumpánem Hugem. Patřila k nim ještě Soňa aka Sono aka... to už je jedno. Projekt byl zpackaný od samého počátku, řádily tam projekce a protekce, protektátory vygumované paměti predátorů. Stroje se začaly lavinovitě mrvit, omdlévat, prodlévat v stuporu, ukládat svůj vlastní soft do koše... a celý to šlo do khélu...

Dvakrát se o ni řízl, o tu budoucnost, z nouze ctnost jak byla čím DÁL BLÍŽ...

Chtěl bych zde předvést rozpory duše na podivném obrazu aproximace, prvním přiblížení přeludné mihotavé divné postavy muže či stroje. V ruce kovové svírá kříž, v kovovém srdci chová, paradoxně, cit... Opět se zde bude nutně probírat stará otázka SVÁRU, boje vedeného po tisíce lokálních časových jednotek, nikoli boje na poli vědy, nýbrž boje sama sebe se sebou samým. Chtěl bych zde předvést rozpory DUŠE na podivném obrazu:

přeludná mihotavá divná postava

muž či na stroj v kovové ruce svírá kříž a v kovovém srdci chová paradoxně cit opět se zde pře/třásá stará otázka ducha sváru věkovité zloby na poli nikoli vědy na poli vlastního ducha tam zjedná si jasno každé slovo upřímné rychle sem s ním ať zajiskří jak čepel nože rotující směrem k cíli do středu terče do srdce paradoxu věz že slova mají čarovnou moc každé z nich je baletkou vtáhne tě ve smyslnou noc udělá z tebe nemyslící automat šachovou figuru uzel utrpení

hlídej svá slova mají duchovní moc svět se otáčíčí jako mlýnek ale duch nedá se zotročit můžeš to otočit nebýt jako ten mlýnek

SITUACE PRVNÍ „Vstupte!“ Stál jsem na dlouhé bílé chodbě, která by jednoho nutila k dlouhému popisu, protože není chodba jako chodba a právě tato by si zasloužila, abych jí věnoval alespoň chvíli ČASU. Musel jsem se pekelně soustředit na následující rozhovor, neboť byl jsem ku svému nemalému překvapení pozván až k samotnému generálovi řádu. Právě JÁ. Po celou cestu z kajuty až sem před dveře generálovy pracovny jsem si nad tím lámal hlavu, která se nazývala hlavou již jen ze setrvačnosti. Dnes je VŠE tak dalece jiné, než byste si byli vůbec schopni představit, vážně jiné. Neměl jsem ke svým drásajícím otázkám už mnoho času, neboť jsem byl ke schůzce vyzván před pěti minutami a za tak krátkou dobu toho vážně moc nevymyslíte. Stál jsem před těmi silnými, posuvnými dveřmi a stále jsem si v „duchu“ opakoval.“ Proč právě JÁ, obyčejný šachový automat třetí třídy, tedy pouhá obyčejná hříčka rozumu, která tu a tam

posloužila generálovu zalíbení v šachové hře? Mimochodem, nehrál bůhvíjak dobře. Podle tónu Huertova hlasu jsem usoudil, že se dnes budeme zabývat asi něčím úplně jiným než uzavřenou a do sebe zavinutou hrou v šachy. V jeho hlase bylo cítit jakési znepokojení a nečekaná naléhavost.

SITUACE DRUHÁ Nietzsche Po stu letech se sešla Vůle k moci s Věčným návratem a nemohli se sejít jinde něž na běloskvoucích vrcholcích vznešených bílých velehor, v nichž by oko zkušeného turisty mohlo rozeznat štít Matterhornu. Dole ve vzdálených údolích rozkvétalo jaro a bílá oblaka odrážela svoji velebnou klidnou vznešenost v průzračných vodách nespočetných horských ok, která vyhlížela netrpělivě příchod hostů. Záhy se se na hladině jezera poblíž Sils Maria zatřepotal stín proroka. To prolétal Zarathustra a za ním letělo veliké ucho učenosti a stará žínka s bičem. Po provazu budoucnosti potácel se Nadčlověk a obloha se rozezněla Zlatem Rýna a z Wágnerovy baretu vyletěly Valkýry a duch devatenáctého století zaplakal, neboť Nietzsche právě pozbyl vědomí, které mu vrátila až blížící se smrt. Sešli se v jeho duchu trosky učenosti a zeptaly se Vůle k moci, není­li snad pouhou metaforou, příměrem vůle k životu, kráčející dál a dál, doslova přes mrtvoly, protože bez smrti není žití.

Je jí lhostejné moje bytí? Tak zněla má otázka, ale Vůle k moci byla zahleděna příliš do sebe a do vzdálené minulosti, takže jsem si musel odpovědět sám.

Zeptal jsem se ještě Věčného návratu, který však, ve své konvenční strnulosti a nehybnosti, ztratil schopnost řeči. Naštěstí brzy přilétlo veliké Ucho učenosti a celého ho přikrylo stínem minulosti. Četba je nebezbečná činnost, neboť strhává kamsi mimo. To se mi často stává... kovová ústa zvonů kupříkladu, ale já musím taková farmaka užívat opatrně a tak stále nejsem u konce a stále se mi vynořuje v mysli růžová tečka a jakási bitevní vřava, která je katalogem různých časů a různého plynutí času a bezprostřednost mne vrátila k tautologii, tomu znamení strnulosti: A = A. Za A si dosaď F a za to druhé m krát A a za A v/t. To si vypreparuj z jiných rovnic, kde vystupuje t jako vyjádření právě z té či oné jiné rovnice. To dosaď zpět do té původní a tak zjistíš, že tautologicky je vše rovné všemu, ale to je samozřejmě svět, kde není bezprostřednost... Ta se ozývá kdesi z hlubin mikrosvěta. VSKUTKU SE DÁ Z TOHO VAKU VYTÁHNOUT LEDACOS... takže bublám a přemýšlím o tom, jak osvobodit tu podivnou TULIPU... to nebude vůbec snadné, bezprostředně snad ne, ale později už může být pozdě...

Některé texty působí jako deka. Ano, deka, jistě znáš idiom ´dostal deku´, po čemž může následovat, že na dotyčného padne tma a za ní začnou dopadat rány, v nichž se zračí obojakost lidské přirozenosti a především její přízemní sféra, s kteroužto setkáváme se bohužel nejčastěji, až by již člověk pomalu chtěl zlomit nad světem hůl. Mé přirovnání těží z hození deky pouze její vnější podobu, otřesenost odhlížející od motivů proč na mne byla hozena:

rotující slova do středu​ paradoxu slova mají čarovnou moc každé tančí či rozpoutává tanec rozpoutává pouta smyslů které z JÁ vyrábí automat uzel utrpení v rohu šachovnice šachového robota

Lento a presto, alebo dve polohy rytmu reči, filosofia pre mimozemské bytosti

Šťastný cieľ, ktorý vidím v budúcnosti, ktorá je všetko iné ako som JA, ktorá ide sama o sebe tam kde sa končí všetka sranda tu. Blahosklonnosť, ktorá mi dáva ešte nie zmysel, ale o sebe už šťastný cieľ, ktorý musím vykonať, ktorý musím si určiť, lebo ho nemám. Nemá môj život cieľ ako som zistil­­mojím cieľom nie je práca, mojím cieľom nie sú peniaze, mojím cieľom nie sú úspechy v źivote u žien, mojím cieľom nie sú dovolenky, autá, materiálne hodnoty. Mohol by som povedať, že cieľom môjho konania je konať, že cieľom pohybu ruky je pohybovať rokou, že mojím cieľom sa je prekonávať do posledného okamihu, v ktorom sa mi zdá, že sa deje zo mnou niečo viac ako len to, že umieram.

Lento a presto, alebo dve polohy rytmu reči, a vôbec celého spektra všetkých mojich skutkov, ktoré sú len dočasnými, lebo nekonám nič iné ako to, že konám význam skutku, ktorým je skutok sám. Význam myslenia, ktorý je v myslení, význam konania, ktoré nesladuje žiadny cieľ. Život, hovorím si, je vecou zvyku na ktorý JA nemám, lebo čo robí nemá žiadnu logiku. Moje konanie, moje chodenie tam a sem, vstávanie, líhanie si, cvičenie sa v reči, používanie slov, dialektika, význam ozmyslenie všetkého, čo žije samostatná reflexia v každom okamihu, ale človek nemôže reflektovať, lebo to by nerobil nič iné než, že reflektoval. Iste, že kategorický imperatív je verdiktom, ktorý prevláda ale neexistuje mimo dobro a zlo? A môže existovať niečo mimo dobro a zlo?

Ak mám povedať pravdu tak nemyslím nič, necítim nič, nehovorím nič, neviem nič, nechcem nič, nepotrebujem nič, nie som nič, nebudem nikdy nič viac ako nič, neexistuje nič pre mňa, za mňa neexistuje nič, ale jedno existuje a to pre mňa za mňa a to jedno je tento svet a všetko na ňom. Ale len pokiaľ žijem, som existenčne závislý, ale na tomto svete, ktorý existuje ´pre mňa´ a ´za mňa´? Ako mám nebyť existenčne závislí na svete, ktorý je tu pre mňa za mňa? Môžem sa od tohoto sveta odtrhnúť pre nič za nič, ktoré ma na tomto svete drží, lebo nebyť mňa teda ničoho nebol by tu svet za nič (mňa) na svete?

Ako svet na svete? Ak existuje moje JA, tak musí to moje JA mať svoje medze – moje ja má svoje medze, sú ním ´svet´, ´vesmír´. ´ostatný ľudia´.

Ďalšie medze pre moje ´JA´ sú mimozemské bytosti, ktoré mi stoja v ceste, sú prezlečené za ženy, ktoré sa maškarádia predo mnou, sú všade před mnou, za mnou sú vo svojej maškaráde, vo svojom živle, lebo sa parádiť to je ich, lebo sú na parádu. Na parádu do chodu sa dávajú rad, radom sú v chode na paráde, ktorá sa šíri skrze víri v mojej hlave počítačovej rok výroby 2056 ­­­ každý chce túto hlúpu budúcnosť vidieť nejak mechanicky, už tento dátum smrdí za ´pokrokom´ budúcnosti, ale možno sa scénar obráti a človek zalezie do jaskyne z ktorej vyliezol čo by sa hodilo najviac, aby sa neukazoval na očiach bieleho dňa už nikdy viac tento podvraťák prírody par excellence. Zbytok prírody mu evidentne prestal ´robiť dobre´ a tak si musel od základu vytvoriť prírodu novú, ktorá sa mala od tej prvotnej prírody odlíšiť tým, že prostredie prispôsobilo človeku – toto je odvrátený Darwin, nie človek sa prispôsobuje evolučnému prostrediu, ale človek si ´evolučne´ prispôsobuje prostredie na ktorom je potom existenčne závislý, z ktorého vychádza jeho poznanie, ktoré je mu dané sprostredkovane v závislosti od prostredia, ktoré si na svoj obraz stvoril ­­­ človek je obrátený stvoriteľ, ktorého obrátenie sa hodnotové stalo možnosťou ako unikať svojmu vedomiu reality aké je dané, ktoré je myslením.

Nikto ma neprinúti byť sociálnym keď už som mizantropom a mám to rád tú samotu to bytie o samote, ale keď už spoznal krásku tak budem asik musieť zmeniť svoje návyky, keď sa mi dá chytiť do mojich rúk dieravých. Našťastie nemám dieravé ešte aj nohy, alebo nemám dieru v hlave čiernu, do ktorej sa ukryli všetky víry sveta hlavy počítačov. Ono kráska a mizantrop by bola celkom pekná téma na prečítanie. Ako sa mizantrop okolo krásky začal obšmietať a ako jej čučal do výstrihu keď na neho otŕčala kozy.

A ktorá by neotŕčala kozami, ktorými motá hlavy holé aj neholé. Zviera sociálne je môj pes a ja som mizantrop, ale pes nie je doma. Z hora padám na kolená a sféra môjho vplyvu na ľudí sa súžila na majlovú komunikáciu, ktorá je zvyčajne o ničom. Prázdne táraniny, ktoré vypúšťam z úst na adresu neviem už ani koho, lebo z môjho sveta zmizli ľudia. Predstavujem si, že po smrti to nebude iné a mám čas, ale nie je mi naklonený ako ten krivý úsmev, ktorý sa krivý do prava a potom do ľava, lebo je tu naposledy a ide ku krížu v záhrade myslím, že tam kde nie je kríž.

Ani neviem prečo to opakujem, ale je kríž stromom poznania dobra a zla? Je to veľmi nepravdepodobné a preto sa mi táto metafora zo Zarathuštru páčila najviac. Ostatne metafora je aj miera neusporiadanosti systému teda ´entropia´. Ako pre koho ja napríklad si nemyslím, že entropia ako miera neusporiadanosti je metaforou. V mojom prípade ide o jediný platný zákon môjho života. Netreba mi ani skladať moje najobľúbenejšie predmety do rady aby mi vyhojili srdce ako Nietzschému, ktorému preskočilo ako bez srandy.

Ešte sme pred bránami smrti, brány smrti ešte nie sú za nami. Bolesť tu nie je prahom a všetko ležím rad­radom. Mŕtvy na cintoríne spočívajú v hline. Keď existuje rozdiel medzi poriadkom a neporiadkom, tak je to rozdiel medzi

živými a mŕtvymi a to je práve miera neusporiadanosti, alebo entropia. Mŕtvi sú v poriadku a živí nie sú v poriadku. To je otázka života a smrti, alebo entropie, ktorá je kľúčovou v mojom živote, ktorý sa odohráva na pozadí bytia, ktorého strojcom nie som. Aj keď je možné, že dôvod je pre toto všetko nejaký, tak ja ho nevidím, dôvod na ktorý nevidím, pre ktorý sa dejem z dôvodu, ktorého som. Na rozdiel od mŕtvych, ktorý sú v poriadku, ale ja v poriadku nie som, lebo som mimo poriadok, lebo som mimo poriadok dobra a zla, ktoré je v živote mŕtvol tak dôležitým okamihom, ktorý je tak istý, že padá na jeho hlavu všetka zodpovednosť.

Entropia, ktorá je poriadkom pre mŕtvych je neporiadkom pre mňa, ktorý som inde ako v poriadku. Miera neusporiadanosti je mierou entropie teda neporiadku v živote človeka, ktorý je mňa v najvyššej miere, prakticky celý môj život je jedným veľkým neporiadkom. Z toho usudzujem, že źijem, keby som bol v poriadku myslel by som, že som mŕtvy ­­ ale môže človek ´myslieť´, že je mŕtvy? Myslím teda som mŕtvy, riešenie nevidím iné, lebo nemá moja mŕtvola riešenie žiadne, ale celý život ma trápi ako poriešim svoju mŕtvolu ­­ či ju nechám zhniť, alebo spopolniť. Fakt vipný je môj osobný postoj k ´mojej´ mŕtvole, ktorá mi patrí aj keď existuje nezávisle na mne. Entropia teda nemôže znamenať poriadok a mieru v akej som v poriadku, ale musí znamenať jedine neporiadok, lebo moja mŕtvola je v neporaidku zo mnou, tak si myslím, že zo mnou je všetko v poriadku, ale je tu ešte moja mŕtvola, ktorá zo mnou je v neporiadku, teda počnúc mojou mŕtvolou, ktorá je moje vśetko zo mnou je všetko teda nič mojej mŕtvoly v poriadku.

A mám po vtákoch. Musím sa zase neutralizovať­­musím neutralizovať svoj hnev, svoje pocity, myšlienky, ale neutralizovať svoju mŕtvolu nedokážem. Pre mňa za mňa sa chcem stať mŕtvolou. Nikoho asi nenapadne, že by mohol sa chcieť stať mŕtvolou, ale o tom byť mŕtvolou v zásade je ­­ je to o tom, že sa človek ´deje´, že sa s človeka ´stáva´ mŕtvola. Tak napríklad na otázku čo sa mi stalo môžem povedať ´stala sa mi mŕtvola´, ktorou som sa stal, alebo je to naopak a ona sa stala mnou, stala sa mnou v panike, ktorá presahuje každú logiku, klaždú myšlienku, v panike zo smrti, ktorá presahuje každé hnutie mysle, ktorá je smrťou samotnou. V takej panike existujem ak to je vôbec možné nazvať existovaním. Obnovovať svoje pocity, ktoré mi kto vysí? Sú ako ti mraky na svete, ktoré mi kto vysí a plávajú nado mnou, ale bojím sa opúšťat domov. Ak je život mojím domovom, tak sa ho bojím opustiť, lebo si ten domov nedovolí opustiť mňa, je ako žena, ktorá sa stáva mŕtvolou, ktorá vysí vo vzduchu. A tak všetky naše mŕtvoly už vysia vo vzduchu z ktorého čerpáme energiu nato aby naše mŕtvoly dobre horeli, aby sme si nimi podkúrili, aby sme si nimi zatopili.

Ako tí Emilovia Zátopkovia, ktorí si zatápajú pod riťou na ktorej sedia ako na konáry na ktorom je im dobre. I tie dôvody, ktoré mám na to, aby som bol či nebol mŕtvolou. Nietzsché tvrdí, že jeho filozofia prináśa (transmituje)

´víťaznú myšlienku´ na ktorej každé iné myslenie ztroskotá, v ktorej každé iné myslenie nájde svoj koniec isto nie víťazný. Človek si domyslí, že nad svojou mŕtvolou nezvíťazí nech by sa prekonával ako len nechce. Z mŕtvolou je boj vopred prehraný a mŕtvola je nositeľom života. Život sa transmituje cez mŕtvoly, to si človek zrejme dobre uvedomuje. Niečo za niečo, alebo za nič pre nič sa nedeje zo svetom moja mŕtvola, ktorá je z ním zajedno, lebo od mŕtvoly človek nemá ďaleko, ale má k nej blízko lebo mŕtvolu má na skok, na krku, na mysli, na duchu, na tele, mŕtvola je úplne všade a vśetko za mŕtvolou páchne aj keď sa hne sa človek s mŕtvolou stotožňuje lebo cez mŕtvoly sa jeho život transmituje a cez nich ako cez tieto transmisie mŕtvol ide ďalej. Po stopách mŕtvoly isto živej ďalej zájdeš, lebo isto ide ďalej život, ktorý sa jednou mŕtvolou neskončí a proste ide cez mŕtvoly ďalej a vôbec sa nehanbí, lebo tiež nič neznamená iné ako bytie mŕtvoly, ktorou sa človek stáva ako sa stáva ona ním. Tak by sa človek ľahko mohol za mŕtvolu zameniť. Jeho vedomie by musela vystriedať jeho mŕtvolnosť, za ktorú sa jeho JA dá vymeniť. JA, ale ešte nie je vedomie, to Nietzsché dobre chápal, ja je len nevedomím vstupom ID, nie je ešte vedomím samým. Vedomie človeka samotné nie je limitované, ale ´JA´ ktoré je mediátorom medzi ním a neobmedzeným vedomím limitované je ­­­ vlastne je limitom samotný, je takou medzou, ktorá sa nedá zamedziť, ktorou sa vedomie dá zamedziť.

Keď sa človek chce vložiť do svojho vedomia, ktoré nie je limitované robí to skrze ´JA´ skrze túto bariéru, ktorá je medzou. Do toho prichádza určitá entropia, ktorá tiež nie je obmedzená na vedomie, ale miera tejto neusporiadanosti vedomia je záchytným bodom pre ´JA´, ktoré je nahodilé. ´JA´ neznamená nič iné ako bariéru a medzi medzi živým človekom a jeho vedomím. Možno aj mŕtvym človekom a jeho vedomím a s toho hľadiska je ´JA´ tiež entropické. Entropické lebo ľudské JA môže byť v poriadku, ale človek ako svojím vedomím a telom nie je v tomto poriadku svojho JA, ktoré je medzi životom a smrťou, tak ako medzi poriadkom a neporiadkom. Entropia je potom preložená do reality života tým momentom v ktorom sa ´na poriadku´ dá vidieť ´neporiadok´. Poriadok je usporiadaný do nejakého celku zatiaľ čo neporiadok nie je usporiadaný do celku, ktorý by svojou logikou presahoval to čo obsahuje, ale v princípe je na poriadku neporiadok ako celko tiež a neporiadok sa dá ako celok postihnúť práve mierou neporiadku celku v poriadku, ktorá je entropiou. Tak má čo do poriadku a čo do neporiadku svoju mieru entropie ako živé tak aj mŕtve, lebo živé je mŕtve v poriadku a mŕtve je živé v neporiadku. Toľko zákon o zachovaní živej energie mŕtveho a mŕtvej energie živého.

Energia ako zdroj, ktorý sa zachováva tak, že sa obnovuje, že sa obnovuje vždy je konštantou, ktorá je konštruktívnou, komplexnou, alebo nie je deštruktívnou. Energia je konštruktívnou podstatou je samokonštrukčnym systémom, ktorý je celý zdrojom istého druhu poznania, ktoré je istého druhu

bytia vedomím. Vedomie samotné má symbolické štruktúry, ktoré sú nesené jazykom, jazyk nie je entropický ako v tej miere ako je entropický živý svet, ktorého miera neusporiadanosti priamo korešponduje zo svetom mŕtvym a poriadku v ktorom sa človek tam nachádza, tento poriadok je v chaose, ktorý je ´večnou prítomnosťou´, alebo ´večnou neprítomnosťou´ neporiadku, ktorý je pravidelný, ktorý je pravidlom. Poriadok sú pravidlá, ale chaos sú nahodilosti, ktoré vyplívajú z neusporiadanosti s daností, ktoré nie sú nijak neusporiadané, ktoré netvoria žiadny celok, ktorý by nespočíval v sebe, alebo mimo seba. Je len voľne nahodilým kauzálnym spojom, ktorý ako Nietzsché tvrdí neexistuje o sebe.

Vôbec sa mi nezdá, že sa mi na tomto svete niečo zdá, pritom nejde o pozornosť s ktorou som nespokojný, lebo za pozornosť nestojí skoro nič na tomto svete, ale o spokojnosť, ktorá je spokojnosť s niečim a až potom zo ´sebou´. To ukazuje na mieru entropie v ktorej sa človek cíti byť na poriadku, lebo poriadok je odvrátenou tvárou chaosu, ktorý je jeho pravým usporiadaním a nikde sa nenachádza chaos, ktorý by nebol na poriadku zo svojho logického usporiadania v sebe. Toto ´JA´ je práve v ohraničenosti, ktorá je čo do entropie plne v súlade zo systémom, ktorý je zo svojho vnútra svetom ´inteligibilným´...aby som sa dotkol myšlienky inteligibilného sveta, ktorú Nietzsché vzal od Kanta je treba povedať, že tento je systémom, pokiaľ sa systémom myslí viac ako chaos, ktorý má svoju logiku inde. Systémom sa tu myslí viac než nahodilé usporiadanie do zmyslupného celku ukotvené, ale myslí sa tu práve miera entropie s ktorej tento svet vo svojom vôľovom jadre vychádza, čo je štruktúrne preoznačenie a preurčenie tohoto svete entropia, ktorá je entropiou vôle k moci, ktorá drží svet o sebe v sebe za predpokladu, že tu systém je mierou usporiadania sa do obrazu z ktorého celok je daný ako viditeľný, lebo je vidieť, že tu je ona inteligibilita vôle k moci, ktorá samotná má svoju entropiu, ktorá je systémovou entropiou s ktorou pribúda človek a ubúda. Pribúda a ubúda na sile vôle k moci, ktorá je zo svojej podstaty smrťou termodynamickou­­, ale obrátene ako obraz s výseky vonkajšieho sveta si človek skladá dohromady, čo Nietzsché samozrejme vylučuje, že by svet­alebo ­vesmír mohol dôjsť do stavu rovnováhy. Stav tepelnej smrti vesmíru platí iba v takom prípade, že by vesmír bol uzavreným systémom čo nevylučuje entropiu­­tento systém zo svojej podstaty je inteliibilný tak, alebo onak. Pokiaľ by bol vesmír existoval ako status quo, od kedy existuje bol by teraz už ´tepelne mŕtvy´, ale zároveň taký nie je lebo vylučuje dosiahnutie rovnovážneho stavu, ktorý sa zdá by znamenal práve tepelnú smrť v konečnom dôsledku teda vesmír by nemal byť uzavretým systémom. Teória veľkého tresku vylučuje aby vesmír ´dospel´ do termodynamickej rovnováhy čo sa by malo stať za nasledujúcich niekoľko miliárd rokov, za ktorých sa to, ale tiež nestane, lebo vesmír nie je ´do seba´ uzavretým systémom ak je možné prijať nejakú hypotézu vôbec vesmíru ovenčeného nejakým ´JA´.

SITUACE TŘETÍ Partie

„Každý, kdo se chce naučit hře v šachy brzy zjistí, že pouze úvodní a konečné partie dovolí úplné a systematické podání a že nekonečná variabilita tahů, které se rozvinou po otevření hry, nedovolí takový popis. Tuto mezeru lze zaplnit pouze pilným studiem partií, které sehráli mistři. Stejným omezením podléhají i pravidla psychoanalýzy.”

(G. + R. Blanckovi, Ego psychologie: Teorie a praxe)

Nutí mne ta partie vyrovnal se Smrtí, což také nějak souvisí s úklidem mého JÁ, které si nedávno pravilo: vždyť se VŠE odehrává výlučně v duchu.

Dnes ráno jsem otevřel dveře na balkón směrem dovnitř obývacího pokoje, o němž jsem již mnohé řekl, ale nikdy ho nebudu schopen popsat do všech podrobností, což také není nutné, neboť bychom se ztratili v detailech, které mají samozřejmě svůj význam a účel, ale mám příliš málo času, abych se tomu nyní věnoval, takže jen připomenu, že tento můj pokoj je modelem JÁ.

Otevírám dveře, abych dovnitř pustil čerstvý vzduch a vypustil ven cigaretový puch. Poslouchal jsem při tom kouření rozhlasovou předpověď počasí, z níž jsem se dozvěděl, že dnes na velikonoční neděli má být poměrně chladno a že teploty se sotva dostanou přes sedm stupňů Celsia. Má být polojasno, ale příští víkend to má být s těmi teplotami již lepší, tak se mi hlásí vnější svět a já si o tom mohl říci v duchu třeba to, že VŠE se odehrává v duchu, a že s tím počasím stejně nic nenadělám, stejně tak s tou předpovědí. Nemusím ji poslouchat. Ale kde jinde než v duchu si o tom mohu s JÁ popovídat. V duchu se dějí podivné věci a často se dějí jaksi samovolně a JÁ přichází/m (v duchu) k duchu s podivným rozhodnutím, které může ve své bezprostřednosti způsobit hrůzu a paseku. Od toho tady však máme rozum, které včas zakročí, sice také jen v duchu, ale dnešek se na něj spoléhá raději jak na ducha. Věří (!), že zdravý, nejlépe tzv. selský, rozum včas zabrání kdejaké neprozřetelnosti či omylu. Ale myšlení vyžaduje čas a také slova a pravidla, která však nejsou má, ačkoliv se odehrávají v mém duchu. Tam se může setkat Věčný návrat s Vůlí k moci, ale pouze česky. Můj duch myslí česky a to není jen tak, to má to své důsledky. Můj duch není pouze mým a jistě je účasten na duchu universálním.

Co to je universální duch? Neměl bych se nejdříve ve svém duchu vyrovnat se smrtí, nicotou, ničím? Smrt není heslem ze slovníku logického myšlení. Zato nic a nicota tam plným právem náleží, takže bychom se na to snad nejdříve mohli podívat logicky a poté uvidíme jak dál. Konec konců se dá předpokládat, že při tom nasekáme několik logických chyb, takže naše závěry budou nelogické a proto tak bude snažší najít cestu k bráně smrti, za níž by mělo každé plané rozumování jednou provždy skončit. Co si s tím má počít můj

Duch, který když je, tak není smrt. Smrt je téma zneklidňující, ba strašné, prozatím.

SITUACE ČTVRTÁ Rošáda Přiznávám, že jsem se během šachové partie připadal jako trosečník přidržující se z posledních sil vlhké trosky zlomeného stěžně. Přes hlavu se mi přelévaly vlny hoře s naléhavostí vlastní právě rozbouřenému moři. Moje udivená hlava vynořovala se chvílemi z vln, ale nevypadlo to se mnou příliš dobře, až jsem se pevně zachytil figury chaosu a díky němu jsem získal pevnou půdu pod nohama.

Taktak, že jsem se v tom neutopil a nepřišel o dámu.

Za prvé tady máme tahy promýšlené dopředu. Poté tu máme nějaké herní pole, šachovnici která by měla odrážet obsah oněch myšlenek, ale znáte to. Na 64 čtverců se toho vejde až příliš hodně, takže někdy se také stává, že si figury ve svých spojeních pokouší hrát nezávislou hru. Mně se takové věci stávají dosti často, takže jsem mnohdy nemile překvapen výsledkem, ale o to teď nejde.

Za další tady máme bílé a černé, mezi nimiž se chvěje zpráva, která má v tomto případě formu filosofického hip­hopu. Slova se hrnou ven jako vodopád a tak se dostanou až k protihráči a začnou se dít pozoruhodné věci, neboť každý z nás má svůj „vlastní” pohled na probíhající klání, byť máme všichni lecos společného, například tu šachovnici...

SITUACE PÁTÁ Chaos Vážně neberu své nápady příliš vážně, drobná ukázka samovolné slovní hry.

Zapomeňme na chvíli na naši touhu po přesném vyjadřování, které nikdy nemůže být dostatečně přesné, protože je z podstaty věci vždy přibližné.

Omezenost rozumu a neomezenost slov ohraničená časem. Pojďme používat to slovo chaos přesně tak jak ho cítíme. Mám pocit, že dobře víme, co nemyslíme, když si řekneme – je to chaotik. Ale i tak se stále budeme s tím chaosem potýkat v duchu, přesně tam a nikde jinde se jím zabývat nebudeme. Řekne­li se chaos, vyvstává hned řád a dokonce se říká, že i chaos má svůj řád. Dokonce jsem zaslechl jsem něco o modelování chaosu jazykem symbolů. Řekne­li se řád, objevuje se touha po definici: řád je když...

Následuje řád myšlení, řád logiky a také pořádek. Nezbývá, než abych ten pokoj řádně vygruntoval, zametl před svým prahem a uklidil JÁ, abych se konečně uklidnil. To je ovšem v pořádku pořadí. Rozum se řídí jistými postupy a tak se snaží svůj řád vnášet do světa a zapomíná mnohdy, že také on je ze světa a ve světě. V duchu za/řazujeme věci do systémů a hledáme řád světa v jeho středu, ose všeho. Skutečně ho nalézáme. Spatřujeme ho v bezprostřednosti. Ve zcela proměnlivém a naprosto náhodném světě bychom asi sotva mohli něco nalézat, ale ve světě dokonalého řádu a dokonalých

pravidel, neměnnosti a konformní nehybnosti bychom patrně žít ani nechtěli.

Tak se řád objímá s neřádem a to nejen ve světě, ale i v duchu, což je vyložené požehnání a vyložená RADOST, třeba z šachové partie.

SITUACE ŠESTÁ Žádné velké sraní s tím vším Velice se mi zamlouvá pojem Psychochaotik a jakožto pravověrný chaotik se vracím téměř na začátek „příběhu“, kde potkáváme vůli k moci a také věčný návrat na jakémsi nudném mejdle věčného návratu a opakování.

PÍSEŇ STARÉHO ALPINISTY nastalo zmrtvýchvstání nesmysl a starý blud máme přeci plno jiných řečných hub řeči se vedou, voda plyne skočím si do bazénu skočím pěknou šipku prázdný bazén, plný bazén jsem přeci blázen radostný ostych nikoli snad strnulá bázeň kdo miluje nemusí mít strach řeknu vám to prostě jasně až vám zklapnou dásně skočte do toho žádný sraní milá paní

SITUACE SEDMÁ Lekce z hlubinné psychologie napsaná po vypití jedné lahvičky životabudiče Alpa, který jistěže není určen k vnitřnímu užívání, ačkoliv obsahuje líh.

Spravedlnost je slepá a bílá hůl jí sekne lépe než váhy. Je slepá, vůle k životu?

Odkud pramení její síla? Jsme jejím projevem, nikoli jejím autorem? Mám na tu francovku milou vzpomínku. Vidím před očima jednu domácí lékárničku.

Visela hned za dveřmi z podkrovní koupelny vedoucí do podkrovní komory, které jsme říkali kamrlík. Tam jsem jako chlapec trávil hodně času, protože jsem tam měl stále co objevovat. Krabice s nářadím, staré noviny a různé to odložené domácí harampádí a samozřejmě, že jsem občas nahlížel do té malé dřevěné béžové skříňky s malým červeným křížem na dvířkách, kde jsem vedle různých nosních kapek a leukoplastí a obvazů a krabiček s léky vídával malou lahvičku Alpy. Později jsem zjistil, že má ten životabudič již stoletou tradici a že se začal vyrábět již roku 1913. Také jsem měl možnost vidět staré reklamy v prvorepublikových časopisech a také jsem si v drogérii zjistil, že dnes se vyrábí ještě i v jiných provedeních. Máme Alpu v mastičkách a máme je

v různých variacích. JÁ nyní kupuji Lesanu, lektvar zelného zbarvení, jímž si pravidelně každé ráno mažu kolena a také ramena a nemohu si ji vynachválit.

Vzpomínka na starou lékárnu mé babičky bude mít bezpochyby svůj podíl na tom mém ranním rituálu. Ale to jsme si ještě nedořekli, co se stane, když vypijete jednu lahvičku Alpy, což jsem nikdy neučinil a snad ani neučiním.

Starý alpinista a věčně mladý horal, který s láhví bylinného likéru Praděd jede na starých dřevěných lyžích jako blesk dolů ze svahu pod Petrovými kameny si rozbije hlavu a promění se v přízrak hor a ve starou rozhlednu. Jako rychlá lavina sjede Velkým dolem do Švýcar, kde potká v kabaretu Voltaire Tristana Tzaru. Jsem tataista a dadaista a možná také taoista. Mám chlavu blnou fčel a piji denně Alpu, protože chci mít klid a správnou duševní rovnováhu a nevržou mi kolena. Za to může jedině lékárnička stará a dávno již mrtvá – babička.

babička bábovka játrové knedlíčky pohádka JÁ pořád dokola jednu chtěl tu krkavčí

visíc visíce visouce běživší či přeživše kočka kočkodan kočičí kocouři opice v optice qui nejvíce

SITUACE OSMÁ Ležatá osma Tak vypadala z velkého přiblížení černá díra aka Tulipa. Ale tam ještě nejsme.

To jen předbíhám v ději, protože se chystám k osvobozovací akci... Ač nerad, musím připustit, že už mne taky napadlo podezření, zda Huerta nehraje dvojí hru. JÁ na takový simultánky není dvakrát stavěný. Debatu vedou hlavně rychlopalné hlavně a impulsy jako takové (čím jakým kdy a kde), nestrojenost a zda vůbec s jakými následky a za jakou cenu? Sublimiální impulzy a manipulace generála Huerty (nebo to byl jeho dvojník?) vlečou intergalaktického borce (to jsem JÁ) a jeho parťáka (to je ON) až do slepého

kosmického ramena nekonečné nuly Diracovo delty, což je cosi jako RŮŽOVÁ bažina vesmírná, sličné rameno chic mléčné dráhy šikmé.

NAJEDNOU, NĚJAK, TAKŘÍKAJÍC BEZPROSTŘEDNĚ, SE VYNOŘÍ RŮŽOVÝ STŘED A HLAVY LETÍCÍCH TEOLOGŮ SE ZABOŘILY MEZI RŮŽOVÉ ROVNICE TOHO SLEPÉHO, ZŘEJMĚ SLEPÉHO, RAMENE DOTYČNÉ KONČ(­ET­)INY...

SITUACE DEVÁTÁ Bezprostřednost ... její impulsivní chování a sprostá BEZPROSTŘEDNOST si přímo říká o prostředníka a doslova si žádá o rozprostřenost těla, a SLOVA tření slovní rozbor: BEZ­PRO­STŘED­NOST

... řečeno jednoduše, jedno tělo dvě duše...

Tomu rozumíme, ale pro někoho takové bezprostřední jednání znamená náhlost, pro jiného upřímnost a pro dalšího jankovitou hloupost a zbrklou bezmyšlenkovitost. Anebo bezprostřední intuici, tedy ZJEVENÍ, slovo osvícení se pro to nehodí, protože ho samolibí osvícenci, ti metaři světla zcela znemožnili.

Přičemž středem bezprostředního jednání je střed JÁ, jímž je EGO. Je­li skutečně náhlé, tak je vskutku impuslivní a instinktivní a to již vlastně až tak bezprostředečné není, neb se za ním schovává mnoho zahalených hybatelů, prostředníků a sprostředkovatelů, byť nevědomých. OBRAZNĚ SE TO POUŽÍT DÁ JAKO PROTIKLAD, ŘEKNĚME NEDOMYŠLENÉHO, JEDNÁNÍ GENERÁLA HUERTY A JEHO EMISARŮ DO KRAJNĚ VZDÁLENÉ ČASOVÉ PERIFERIE...

Jejich příhody by mohly být podány jako Tulipin sen, neb sny vyvěrají odkudsi z hlubin, z nitra ­ a v takovém snu se mohou klidně potkat dva Huertové, na první pohled identičtí, ne­li zcela totožní a zbývající dvojice double intergaklaktických agentů a Maximulů by měly rozsoudit a posoudit kdo je kým a s kým – včetně dvojice Huertovské. Které z těch dvojčat je opravdové, tj. sobě vlastní, tj. pravověrné? Něco málo jsme se již o tom všem dozvěděli v před/chozím po/jednání intergalaktického ega a není od věci postoupit dál a konečně vykopnout ty dveře...

Smrt je smrt a vše nasvědčuje, že jí vše končí, jistěže pouze v případě, že tomu věříme. Ale my už víme, že takto se začíná nový život. Můžeme věřit i na jiné začátky. Konce zdánlivě nemožné a nepravděpodobné, ale nebuďme naivní a přestaňme již věřit všemu, co se kdy v lokál/stádní televizi kvákne. Že svět je hromada hnoje a hmoty a my pouhými bublinkami, epifenomény či jak tomu

kdo říká... kdeže, kdeže! Kategoricky protestuji, ačkoliv mnohé mluví proti.

Nyní např. i ta růžová bažina. Jsem vážně zvědav co z ní vyleze.

Zdálky vypadala jako prťavá růžová tečka, tak nepatrná, že chvílemi dokonce mizela i z našeho gigantického superteleskopu značky KRASOHLED, kterým lze spatřit i pouhé nic. Posléze jsme se museli navigovat už pouze po čichu.

Během přistávání mi bylo jasné, že vůně rezolutně odpor utne... ten růžový nehmotný bod měl v sobě obrovskou sílu, brutální transformační energii. Začal nám docházet čas a museli jsme dohnat VŠE, co on sám (čas) nestihl. Lépe řečeno, snažil se nás dohnat k tomu, abychom to stihli...

SITUACE DESÁTÁ Multifrenie No jo, nejprve ale musíme vysmeknout ten háček... ten druhý totiž nejsem JÁ.

Ještě aby si to myslel i Hugo, jenže který z těch dvou je teď můj parťák?

AHA... centrifuga právě vcucla jednoho Huga; nezbude než VĚŘIT, že na mne mává ten pravý. Copak mi to jen, kruci cipísek​ signalizuje​ ? Ta multifrenie byla fakt neúnosná, avšak možná, že právě ona nám skytla šanci k tomu, aby se POZOROVATEL STAL SE POZOROVANÝM, díra škytla „víc nepovím”; jak to bude dál ještě nevím, ale vím, že to bude dál a dostane mne to přesně tam, kde se opět potkám s generálem, kterému tentokrát to světlo už vážně vytmavím! Ale co JÁ ví/m? Náhle osvícený Brent vede zásadní teologickou debatu se svým JÁ. Na jednu věc se musím generála určitě zeptat. Jen abych na ni nezapoměl. Ano, jde o to URČITĚ. Hugo se mi sice snažil nakukat cosi o principu neurčitosti, ale JÁ se v duchu tázal po Huertově čipu.

Jo, mohlo by to začít během velikonočních svátků, protože tam, stejně jako tady, jde o smrt a život furt pryč.

Proč pryč?

Proto, proto, protože zdání času uhání furt pryč a my pobodávání šípkou času si namlouváme, že běžíme pryč a furt dopředu, ale ono to běží také dozadu.

Mám hlavu rozraženu velikonočním křížem a jsem zmalovaný jako kraslice a jsem jako růžová tečka, neboť jsem narazil do času, který se zastavil. Již není kam běžet a již vůbec ne někam pryč, budoucnost je také pryč, neboť jsem se rozhodl přeskočit několik odstavců a tam jsem si přečetl, že budu rychlejší než signál, budu dál. Právě jsem se rozhodl, že budu, právě jsem se rozhodl bít být, i kdybych měl hlavu plnou odvysvětlení a elektrických polarit a řízenou binární dvojkovou digitální analogickou soustavou, protože analogie mezi Huertou a Huertou má něco do sebe. Nejsou ty předcházející věty nesmyslné?

Huertou a Huertou, jak myslel tot ten člověk?... Člověk? Nemyslel si to snad pouze nějaký mozek? Nevymyslela si to kovová hlava šachového automatu?

Nevymyslela si to nakonec nějaká růžová tečka?

JÁ VOLNĚ PLACHTILO PO OBĚŽNÉ DRÁZE... NĚJAK, TÉMĚŘ BEZPROSTŘEDNĚ SE VYNOŘÍ RŮŽOVÉ HLAVY TEOLOGŮ MEZI RŮŽOVÝMI ROVNICEMI SLEPÉHO, KDO VŠAK VÍ, SLEPÉHO, RAMENE, kterému se v pravěkém novověku dostalo názvu Diracovo delta.

Uvízlo v rozpravě o neurčitosti a určitosti a o nejevu a jevu a o určitých možných vymezeních výše uvedených pojmů protřednictvím zavedených pojmů z teorie množin, kde se již zcela běžně uživájí takové pojmy jako ostře vymezený jev a ostře vymezená množina a taktéž neostře vymezená množina.

Málem se zbláznilo z paradoxu neprázdné prázdné množiny, o níž jsem vám vážená česneková růžová tečko poslal, dnes, tedy nikoli včera či předevčírem, malou rozpravu, potom ji můžeme, možná, dále rozvinout.

jenže svízel zůstalo jen JÁ a obvod zmizel bezprostředně na to jsem odstředěn i se středem není prvotního ani druhotné je jen je (ale JÁ si to nemyslí, ono to tak je)

středem JÁ je hrdlo v kružnici to prdlo exlo vnitřek přišel vniveč neviditelná ruka JÁ je ruka kreslící ruku má lorňon a paruku

bez středu a bez poskvrny zůstal jen obvod okolností JÁ podvod vypreparovaný z nerovností střed zmizel a s ním i podvod je to porod

PŘI CESTĚ autobusem odehrávaly se mi scény z osvobozování černé díry, během níž bylo nutno použít bazuku, takže nezbylo než použít azbuku, pak vzít ji za ruku, tedy za to rameno. Jak říkám, vzal jsem ji tedy za slovo a jak jinak, zase jsem jí naletěl... a přímo do jejího středu, ale nic tam nebylo, milá Tulipo, místo tebe si cpu do hlavy ultrakalorické lipo a na tvůj falešný střed fešný si ještě posvítím, bude­li čím, když jsem teď nikde a ničím... I nadále vrážím klín přímo do středu a páčím. Můžeme se během cesty bavit právě o všemožných středech, Chardin mínil, že středem a osou je vědomí. Toho se prozatím podržím, ačkoliv si to při svých geometrizacích vytváří nejeden falešný střed.

V GEOMETRICKÉM NEKONČENU PLOCHÉM SE NIC PROTNOUT NEMŮŽE A TO JIŽ Z DEFINICE. DRUHÁ VĚC JE, ŽE TAM NIKDO NIKDY NEDOJDE A CO MY VÍME O NEKONEČNU? NEJDŘÍVE MUSÍM DOSTAT VEN TU TULIPU. Však JÁ Tu geometrickou iluzi zničí.

Pochopitelně, že došlo k narušení antigravitačního pole se všemi následky...

Tak proč nám ti neznabozi v ZDŠ cpali do hlav, že rovnoběžky se v nekonečnu protnou? Středem vědomí je vyosení, vědomí se zdá, že ty koleje (od slova KOLO) se na horizontu sběhly, jak sliny, když je JÁ něco po chuti... takže opakem kola je kolejnice? Jeden, myslím že pátý postulát EUKLIDŮV tvrdí, že se neprotnou, nu a LOBAČEVSKIJ si řekl, jak to jen udělat, aby se protly a na základě této, provokativní a nesamozřejmé myšelnky začal konstruovat či se mu začal v líhni konstituovat systém neeklidovské geometrie... ale chápu prozřetelné obavy geometrů ze ZŠ, neb vše přece děje na jakési abstraktní, ne­li rovnou astrální pláni a tam by měl být člověk opatrný, ale v obasti normálních definic plochého či třírozměrného gemetrického prostoru se v nekonečnu nemá co protínat, pokud jsme si ho ovšem ve svých myšlenkách sami nepokřivili a nezakřivili.

„Leda hovno... velký kulový...” ozvala se mi v glocně ozvěna za/hraničního hlasu agenta M. B.: „S matematickou interpretací sbíhavosti rovnoběžek se to má následovně. Pro jednoduchost si představ poledníky. Na mapě (třeba plánu Brna) jsou rovnoběžně a přesto se sbíhaji v pólu. Stereometrická projekce se tomu říká: mapa je z matematického pohledu afinitní rovina.

Pak si vezmeš polokouli, nejlépe si nakreslit obrázek, a vedeš svazek přímek ze severniho pólu. Každý bod roviny má jednojednoznačne přirazenou přímku v prostoru o dimenzi větsim (nejkratší spojnicí Severní pól a průsečík v rovině); ovšem, co s přímkami, které vyjdou z pólu a rovinu neprotnou. Ty se dají jednoznečne identifikovat jako body prostoru o dimenzi větší a s jejich pomocí vyrobíš projektivní rovinu, kde se Ti vše protíná. Vida a ani to nebolelo. Ještě jednoduší příklad ­­ projektivní přímka ­­ vezmeš normalní přímku. Do bodu 0 zabodneš kružítko a narýsuješ kružnici s jednotkovým poloměrem. Pak ze severního pólu souřadnice (0,1) vedeš přímku do každého bodu afinitní přímky. Tato přímka protne kružnici právě v jednom

bode [0 se zobrazí do jižního pólu, jednička a mínus jednička jsou samodružné, interval (­1,1) zaplní dolní polokružnici. Horní polokružnici postupně vyplnují body z intervaly (nekonečno,­1) a (1, + nekonečno) a čím dál se vzdaluješ od středu, tím víc se blížíš k pólu, takže se jeví jako přirozené přiřadit severnímu pólu nekonečno (v tomto případě bez znaménka)]. Jinými slovy, projektivni přímka je určitá množina přímek v afinitní rovině. Podobne projektivni rovina je množina rovin v prostoru o dimenzi větším. Může to vypadat zmateně, ale dosti to ulehčuje výpočty. Jednoduše afinitní přímky vnoříš do prostoru o dimenzi větším a rovnoběžky se pak protnou v onom přidaném (nevlastnim) bodě z prostoru, který je o jeden rozměr větší.”

Je mi ten rozměr vlastní? Pokud je i JÁ jen iluzí, tak?

PROTO HLEDÁME TEN STŘED NEILUZORNÍ, JAK VIDNO VZNÁŠÍME SE VE VZDUCHOPRÁZDNU... NENÍ DIVU, LETÍME PŘECI DO CENTA ČERNÉ DÍRY –––

Oběžná elipsa té kružnice nás nechce pustit, ale intergalaktický borec si exit už najde... a to bude exitus té pláně.

SITUACE JEDENÁCTÁ Cesta středem pozornosti Bezprostřednost potkala Ducha geometrie obírajícího se právě podstatou totožnosti a možnosti. Možná bylo by lépe říci, že ho nepotkala, nýbrž byla jím bezprostředně uchvácena a chvíli to trvalo než uvedla věci opět na pravou míru, což znamenalo jediné, zbavit se toho všetečného rozumbrady použitím jeho vlastních geometrických zbraní, to byla její první myšlenka, ale druhá pravila, že narýsováním kružnice můžeme získat opět kružnici. Po chvíli rozpaků a tápání nakonec došli oba k závěru... „Tak ty si, Hrano, – tak veselá Bezprostřednost obvykle přezdívala toho neposedného geometrického ducha – myslíš, že právě ty jsi všude bezprostředně přítomena? Pochopila jsem, že si ve své hranaté hlavě nalháváš, že právě ty jsi hranicí VŠEHO. Již v samém pojmu VŠE se říká, že je tam vše, tedy i hranice. Že právě ty, Hrano, ze své podstaty vymezuješ prostor bytí a dokonce i mého bezprostředního života? „Něco ti řeknu, Hrano.“ vyjekla Bezprostřednost hlasitě, přímo vyplivla ta slova, jen aby už zarazila hrnoucí se proud geometrické výmluvnosti, který již hrozil zaplavit slibně se rozvíjející rozmluvu maskovací sítí axiomů a postulátů... „Nech si ty svoje axiomy pro sebe a věnuj mi laskavě pozornost, neboť Bezprostřednost z které jsi udělala přelud, ti může říci také něco o prostřednících a zprostředkovanosti. A také něco o tvém středu.“

Duch geometrie proměnil se z hranolu v kouli, kterážto změna byla naštěstí pouhým chvilkovým vnitřním pohybem ješitnosti. Po kouli steče každá slza a každá věta se po ní sveze a tak koule zůstává koulí, ale ta, pro změnu, opět zhranatěla, zatímco Bezprostřednost pokračovala ve své řeči...

Čelíme tíži stavem beztíže?

Duch geometrie byl řečí Bezprostřednosti natolik ohromen a vyveden z míry, že se prozatím nezmohl ani na slovo odporu, neboť nebyl zvyklý na odpor a ve své bezrozpornosti (umělé bezespornosti), byl si vždy jist sám sebou, tedy svým JÁ, jako do sebe uzavřená tautologie. Proto také mezi jeho největší přítelkyně nepatřila Bezprostřednost, nýbrž Rovnost a Rovnice jakožto obecné funkce, neboť Hrana milovala symboly, obrazce a obecno, jehož byla projevem.

Zde se konečně Hrana zmohla k odpovědi a to odpovědi emočně vyduté: „Ty, ty tady zpochybňuješ moji existenci, ale dej si pozor, abych nezačala JÁ zpochybňovat tu tvoji vratkou bezprostřednost, neboť VŠE potřebuje nějakého prostředníka a bezprostřednost je pouhým prázdným slovem.

Myslím, drahá přítelkyně, skutečnou bezprostřednost a nikoli nějaký její vágně mihotavý stín.“ „Ale Hrano, cožpak snad vše potřebuje nějakého prostředníka k tomu, aby bylo vším? Nemyslíš si snad, že právě ty bys byla tím nezprotředkovatelným a bezprostředním středem VŠEHO ostatního? Cožpak tady nemusí být nejdříve nějaká​ možnost​ , která vůbec umožňuje vést tento rozhovor? JÁ si zde mohu říkat cokoli a tvé kruhy jsou mi úplně ukradené, ty jedna rádobyostrá Hrano.“

„Nenech se mýlit tím „dříve či později” a nešlap mi na mé kruhy... sic možnost znemožníš! Bez nutnosti si nějaká možnost ani neškrtne, není kouře bez ohně.”

„Možnost,“ pravil Duch geometrie, „již sama v sobě musí obsahovat nějaký řád a nějaká PRAVIDLA HRY, jinak stává se nemožností. Nejsem snad právě JÁ ve své celistvosti základem veškerého řádu, drahá dráho?“ „A o co se opírá celistvost, kterou nikdo nikdy nespatřil a dokonce ani nikdy spatřit nemůže, není­li, ovšem Bohem, který sice může být také geometrickým, právě tak jako negeometrickýčim. Ty hranatý samohybe... nespoutaná bezprostřednost, které se tolik obáváš a vyhýbáš není teorií, ale zdalipak sis, ty hranatá hlavo, někdy položila otázku co či čím je tvá celistvost? Idiotská idea!

Je jí veškerá matematicko­geometrická literatura doposud se objevivší tam dole mezi lidmi. Ještě jsem nepotkala nikoho, kdo by ji dokázal vcelku obsáhnout. Ale i kdyby se někdo takový našel, nebyl by, vzhledem k lidské fyziologii, odkázán na čas a posloupnost. Pochybuji, že je mezi lidmi někdo, kdo by v jediném okamžení dokázal přehlédnout právě obsah tvého ducha, milá Hrano a pochybuji, že jsi sama schopna diference.“ „Jakže?! Snášíš Ducha geometrie z bezčasových výšin kamsi dolů na zem a činíš z něj dílo těch omezených smrtelníků.“

„Přesně tak to myslím.“ pravila Bezprostřednost, která nebyla nikým jiným než projevem ducha Oxidova, tedy lidského ducha, který se skláněl nad listem papíru, na němž si zaznamenával své pocuchané myšlenky. Oxid na chvíli přerušil psaní a řekl si v duchu: což není snad jediným místem na světě, kde se dá uvažovat o bezprostřednosti a duchu geometrie právě lidský duch? Není snad právě on tím středem svazujícím v jeden uzel rozplizlost těkavého světa smyslových vjemů? Oxid se zhluboka nadechl.

JÁ ví, že tady musela být vůbec nějaká​ možnost​ , abych se mohl zhluboka nadechnout. Je to všechno dosti zamotané, ale nechci­li se stát solipsistním středem, musím vykročit ven do světa, který jsem si nevymyslel.

Je nějaký takový k mání?

Nejsou snad také mé myšlenky pouhým dalším sublimovaným a subtilním projevem nějakých skrytých možností?

Tutovka, že SKRYTÝCH... NUTNOSTÍ!

„Nepotřebuje snad, vážená Hrano, každá koule celou geometrii a nepotřebuje celá geometrie všechny koule? Objímají se ve svých potřebách, nutných potřebách bezprostředně jsouce stále samy sebou v neměnné totožnosti?

Co je kutálení do nějaké geometrie?

Nezeptal ses někdy můj příliš chytrý a rozumný příteli na to, kde jsi ses nám tady vůbec vzal? Nemyslíš si snad, že jsi zde cele od věčnosti do věčnosti?

Intergalaktická ego odysea.

Vzpomeň si na všechny ty nedokazatelné předpoklady. Není snad každý takový předpoklad znamením čehosi negeometrického milý hranatý příteli?“

Geometrický předpoklad je oblý. Není to podlý?

STŘED zkrátka někde musí být. KDYŽ TAK SI HO PROSTĚ VYMYSLÍME...

...a nazveme ho STŘETEM! To co nás všechny spojuje je konflikt.

To je přesně ono. Slova totiž mají svůj střed, byť pohyblivý a střetnutí se s tím pravým, může vyvolat střet zájmů či obrazů...

Na počátku byla komprese?

SVÁR ŘEČ

svár je tím, co VŠE pojí, to vám poví každý svářeč, zbytečná je další řeč, sní VŠE, i černou schránku

SITUACE DVANÁCTÁ Osvobozování Tulipy „Nejde to, nejde to Hugo, do prdele je to tady nějak blbě zalomený...“ řval intergalaktický borec Brent na svého malého, kulatého a plešatého společníka v ne/štěstí, který se přehraboval v hromadě šrotu, která byla ještě před chvíli funkčním automatickým vachařem, který doplatil na svoji neopatrnost. Snažil se z ní vyprostit jakýsi kovový válec. „Brente, nejde to, nějak se mi to tady zahákovalo“, odvětil zpocený Hugo svému příteli, který se snažil kovovou tyčí vypáčit těžká pancéřovaná vrata vedoucí do antigravitační komory sloužící jako vězení pro černou díru Tulipu, která ovšem neměla o zmatcích panujících za metrovými zdmi jejího žaláře ani tušení.

Ozvalo se kovové třesknutí způsobené dopadem kovového páčidla, jež se vysmeklo z Brentových zpocených rukou a vzápětí za ním se ozvalo: „Já na to seru, Hugo, seru na to, dovnitř se prostě s nějakou blbou tyčí nemůžeme dostat.“ Brent se posadil na pomačkaný plechový válec, která byl ještě před chvílí čímsi jako hlavou nešťastného a mnohou brutální ranou zdeformovaného bucharu.

Hugo již také zanechal marného lomcování a posadil se naproti Brentovi. „Takže, pokud tak do pěti minut nepříjdeme na způsob, jak se dostat dovnitř, tak je stoprocentně po nás a počítej Hugo rovnou s tím, že tvůj mozek skončí v nějaké místní laboratoři.“ „Nezapomínej Brente, že ten tvůj také.“ „Pusť mne k té hromadě...“ řekl Brent vzpomínaje si na toho zrádného zmetka Maxima. Možná právě tato vzpomínka na šachový automat, který překombinoval svoji mocenskou hru víc než bylo zdrávo, vlila do vysílených Brentových paží přímo nadlidskou sílu a po jednom prudkém škubnutí padl i s uvolněnou bazukou vedle Huga.

Potenciální je tu i bez pozorovatele?

Každý rozumný čtenář jistě uzná, že výše uvedená scénka jest výplodem choromyslného mozku, neboť na oprávněnou námitku, jak se mohla ocitnout nějaká obyčejná bazuka právě v této futuristické psychokauze, se dá pouze

namítnout, že borce nadchla představa střelby právě touto hlučnou zbraní proti opancéřovaným dveřím, přestože si je více než dobře vědom, že takové počínání v uzavřené kulovité prostoře podzemní cely, do níž uvrhla osvobozovací jednotku špatně propočítaná proradnost šachového automatu Maxim, o jehož dalších osudech bude náš pochybující čtenář ještě zpraven, nemohlo by vyústit v nic jiného než nepříjemnou smrt právě těch hrdinů, které ovšem ještě budeme v této matematickofyzikální fikci, či­li mafii nutně potřebovat, byť jen kvůli humornému oživení dalšího zásadního a vážného děje. Tudíž bychom měli odložit zmíněnou bazuku zpět na hromadu bývalého vězeňského strážce, skutečně svědomitého strážce, jehož jediným nedostatkem byla pouze nedostatečná ostražitost, která byla vyvolána jeho pochopitelnou zvědavostí a vrozenou zvídavostí; vždyť komu z ostatních obyvatel Multiplexu se poštěstilo přijít do styku s opravdovými lidmi, byť v našem případě, zastoupenými dvěmi tak podivnými a rozporuplnými exempláři.

Samozřejmě, že černá díra Tulipa měla ve svém antigravitačním žaláři na starost zcela jiné záležitosti než nějaké dumky o tom, zda je či není pravděpodobným úkazem rozstřelení těch pitomých kovových vrat nějakou bazukou. Je sporné, zda­li kdy něco takového kdy viděla, ale měla každopádně příležitost popatřit, byť pouze v záblesku výbuchů a do jejího nitra se hroutících pancéřovaných dveří. Účinek, navzdory nepravděpodobnosti zdaru celého toho osvobozovacího podniku, se k nemalému údivu, našim egům pokus vydařil a stačilo k tomu docela málo – jedna bazuka a odhodlání vystřelit.

Rozstřelit ty zatracený vrata.

Vím, že tam střed někde MUSÍ být, zřejmě až na obvodu...

Hugo se se o svoji myšlenku již ani nestačil podělit s rozhodně rozkročeným intergalaktickým borcem, který se s bazukou tyčil proti té kovové, zdánlivě naprosto nedobytné bráně. Brent ale věděl, že pokud naruší to antigravitační pole, tak… A skutečně se stalo přesně to, před čím varovaly Huga řítící se asociace řízení. Berme v potaz ještě jednu okolnost. Naše ega stála, díky skutečně odporné dvojaké či trojaké hře šachového automatu, před poměrně snadno řešitelným dilematem. Nechat se rozpitvat obludně zvídavým počítačově strojovým iracionálním monstrem Multiplexem anebo se nechat pohltit nevyspytatelnou, byť za jiných okolností poeticky snivě, až romanticky, naladěnou Tulipou, která právě v okamžení narušení jejího průchodu, uvažovala o tom, jak by naložila s Multiplexem, kdyby se jí někdy dostal pod palec. Stačilo málo, jedna pořádná rána, jedny vystřelený lítačky a VŠE se obrátilo naruby... to co bylo vně ocitlo se převelice rychle uvnitř a to co bylo uvnitř se stalo vnějškem, co bylo mnohým stalo se jedním a jedno mnohým.

Promíchalo se tak, že si již málokdo, koho se to týkalo, uvědomoval ten rozdíl a musím vám říci přátelé, že to byla vážně jízda a vážně pořádný fofr. Kupodivu jsem při tom pořád ještě držel v ruce tu bazuku.

Uvnitř černé díry Tulipy­aneb rozhovor vnitřku s vnějškem za asistence všudypřítomného Geometrického ducha či Ducha geometrie.

Ten ovšemže nemůže při žádné zásadní rozpravě scházet, neboť prostor si již bez nějakých centimetrů a kilometrů nedokážeme vůbec představit. Proto také žijeme v prostoru a nikoli v meziprostoru. Je samozřejmě hodno podivu a bližšího zkoumání jestli se také uvnitř černé díry dá o nějakém prostoru ještě vůbec hovořit. Konec konců, proto jsme si vystřelili z té bazuky, abychom se to dozvěděli a možná se toho dozvíme ještě daleko více, neboť do Tulipy zahučel také celý Multiplex včetně prolhaného šachového kombinátora Maxima, který tam zahučel nejenom se svým pruhovaným pyžamem a solidním mahagonovým nočním stolkem i se stolní lampičkou se zeleným stínítkem, ale také se svou rozepsanou filosofickou básní Parmenides. Chtěl ji věnovat rozporům mezi celkem a jedním, bytím a nebytím a změnou a vůbec + mnoha jiným podnětným filosofickým kategoriím jako signál, znamení, pohyb či bezprostřednost...

Nutno poznamenat, že nemohl zahučet příhodněji, neb kde jinde by člověk našel tolik potřebný klid k řešení tak paradoxních záležitostí, než právě v nitru černé díry; ovšemže je­li tam vůbec ještě něco možné řešit, ale na to bychom se mohli zeptat přímo Tulipy, která ve svém nitru něco řešila neustále. Ona v něm, jakožto že i Tulipa snila, dokonce i o Bílém trpaslíkovi... Již nám vše začíná přerůstat přes hlavu, takže…pějme píseň do/kola, neb pád do neznáma, vědomý pád je podoben do sebe zavinutému hrdinskému zpěvu, jest zpíván rodným, mateřským jazykem, kterým zevnitř a i na povrchu oblizují pád do černé díry, která do sebe sama nedohlédla, neboť pozorovala sama sebe používajíc svého rodného jazyka prýštícího z jejího nitra jako pramen z hlubin.

Mám zpívat o zaokrouhlené uzavřenosti?

Mám snad zpívat o tom, že A = A? O monádách propojených nikoli příčinou, ale bytím?

Měli bychom si, před tím než padneme do nenávratna, něco ujasnit. Světem, bytím vládne rovnost, ó ano, rovnost ponechávající změnu změnou a JAZYK JAZYKEM a svět světem, neb cosi rovného a pevného váže svět, v němž rozkvetl taktéž ten podivných černých děr diference květ. Nic bychom o nich nevěděli, nebýt té zvídavosti, která se projevila v rovnicích na pláních neviditelného ducha. Tam v dáli se hmota v singularitu hroutí... Ale čeho je to VŠE projevem ?Do sebe uzavřená světa monáda bez oken a bez dveří, takže snad nikdo nemůže ven, snad jen v matných představách, tápavých tušeních opírajících se o berle světem pokroucených představ a jejich přestaveb, neb my tam putujeme pouze v duchu, používajíce běžných slov, která v nových souvislostech pukají ve švech starých a nových významů. Tak tomu je vždy, když chceme z času ulétnout, vždy v čase svými slovy vězněni. Každé z nich je z času zrozeno a do času též ztraceno. Nejvzdálenější oblasti vesmíru, tam ještě nějak dohlédnem, slabě a chybně, ale jsme přitom stále zde. Dohlédneme také

za. Kam se poté máme dívat ne­li dovnitř, do nitra a tam se klouzat na banánových slupkách symbolů a slov, to je ta beznaděj smutného A, kterému rovnost přikázala do sebe zavinutou totožnost, z níž není úniku, neboť čím jiným by také mohlo být než A? Do sebe zavinutý svět zavinutý do slov sebevědomí. Proto bychom se nemuseli cítit v představách o nitru černých děr tak cize, neboť celý náš svět se jí mohl stát, pokud jí tedy již není, tak jako JÁ už zjevně je, ale přece se teprve má stát sebou samým, do sebe zavinutým a sebe sama strangulujícím JÁ, z čehož není úniku. Kdysi, když nebylo nic a ještě nebylo nikoho, kdo by mu něco řekl, takže tam toho mohlo být mnoho a žádné nic. Byl klid. Moře klidu. O energii se má zato, že je možností úkonu...

MOŽNOST, možnost změn, které vylučují jiné změny a mnohé jiné, vznik tvarů a forem na pozadí hlubokého klidu a stálosti. Vůči klidu je jakákoli změna čímsi propastně vzdáleným, dělí ji doslova nekonečno, propast nekonečné latence, možná si právě toto říkal dvojník počítačového zlotřilce a kombinátora Multiplexe padající s celou planetou Multipelx do Tulipinina nitra. Samozřejmě, že dvojník, neboť skutečný Multiplex, kterého bychom si měli pro snadnější odlišení od jeho dvojčete označit jako Multyplex byl skutečně rafinovaným strojem, který ve světě budoucna stvořil rovnou několik svých napodobenin, které měly všechny znaky totožnosti až na jednu podstatnou vyjimku, jíž byl čas a změna. Možná je absolutní totožnost, to ano, ale pouze někdy a někde. Třeba, za jistých omezení ve světech geometrických a matematických, anebo na nejvyšších či nejnižších patrech filosofických spekulací, kde se již opravdu nedá říci pomalu nic jiného než že vše je vše a bytí je bytí a svět je svět a samozřejmě že čas je čas, ale s tím je to složitější, takže se Multiplexu pochopitelně nikdy nemohlo podařit vyrobit či stvořit svého absolutního dvojníka či trojníka či de/setníka desátníka, takže ve světě tak vzdáleného a přitom současného budoucna poletovalo do sebe uzavřenou monádou prostoročasu mnoho Multiplexů a taktéž mnoho potrhlic šachových automatů Maximů, z nichž jeden pohlcen i se svými filosofickými básněmi padal společně s Brentem, bazukou a Hugem „dolů“.

Transgrese je opačným jevem než regrese a znamená „útěk dopředu“... je to nutné?

SITUACE TŘINÁCTÁ Transgrese možnosti Vývoj soudobých biotechnologií nám klade zásadní filosofické otázky. Je možné pomocí genových manipulací, neuromanipulací či kyborgizace lidského těla cíleně měnit jak fyzické, tak i psychické vlastnosti člověka? Jakými kvalitami je definováno lidství? Dělá člověka člověkem jeho biologický

substrát, tělo, geny, nebo spíš některé hodnoty, které přijímá za své a které nazýváme spirituálními?

Nedá se říci, že by se vše skutečné odehrávalo pouze tam. Rozedřené ruce, bolavá záda a mnohý tělesný neduh či bůhví co ještě, jsou toho výmluvným a přesvědčivým důkazem, mnohé sídlí právě zde, ach ty duchovní skutečnosti.

Tam, v tomtéž duchu měl by si člověk uklidit, udělat jasno a provést důkladnou inventuru svého JÁ, které chodí po chodbách plných dveří, za nimiž se mohou skrývat všelijaké příšery. Jsou to hrozný zvířata, tihle personal computers vehikulové. Je ovšem otevřenou otázkou zda vůbec může takový pc robot být zlý, kdyžtě je to zlo zlem jeho programátora. Ta otázka se týká svobody, ale o emancipaci strojů člověc ví prd, jen co si vymyslí; ale někdy, člověče, ty mašiny reagují až empaticky; což může být také jen projekcí. Pokud by to byl skutečně projektivní mechanismus, tak by to znamenalo, že stroj ovládá stroj? Vždyť hranice mezi organickým a mechanickým není jasná; o hranici mezi tzv. pudovým a tzv. rozumovým ani nemluvě. Co když je „druhým JÁ” generála Huerty právě ten šachový automat? (AHA... průchod chlopněmi středu je rošáda a čtvrtým tahem mat třetímu rozměru!?) „Fakuju unifikaci!” zařval Brent do bezedna. FUCK OFF!!! JÁ tady nemá nic jiného na práci než při/stání ve středu toho terče a proti proudu tok už teče...

JÁ je autentický střed, šachista pře/střelil, z černé se stala růžová a JÁ míří vpřed! Je černá díra bezedná? Určitě ano, jinak by to nebyla ona – děravost se zkrátka nedá ošidit, je bez špuntu úúú/středního, zkrátka lochna ­ otvor ­ ó tvor. Ale (konsekventně!) je černou dírou každý vesmír, který se rozpíná...

Tulip/a a střed je název pro VSTUP ­­­ průchod růžovým mořem suchou nohou, když vodní spousty se rozestoupí ­­­ nevstoupí jen hloupý, ještě se trefit do dveří.

Jenže které z těch třinácti to jsou?

RŮŽOVÝ koloVRAT

prokopnout dveře vykopnout dveře vykopnuté dveře prokopnuté dveře vykopnout dveře prokopnout dveře vykopnul dveře

vykopnul jsem dveře prokopnul jsme dveře jaké dveře?

kam?!

Mám zvažovat stav beztíže, co je tohle za pitomé potíže, že nemohu ven? ptala se sama sebe černá díra a jak tak šla do sebe... sebezpytem si Tulipa zjistila, že je k obrazu božímu a stejně jako její parťák nebeský (s nímž je zajedno) dokáže ze všeho​ vymáčknout​ ESENCI, dokonce i esenci reálného šachisty. Teď ještě zvážit stav beztíže a hnedle budu doma... Ta samá v bledě růžové se permanentním dialogem sebe se svým JÁ oplodnila a šeptla do vocoderu: JÁ JE V JINÉM STAVU...

Ucítila jeho pohyby. Nebylo pochyb, byl to pohyb. V lůně dokonalosti se ozval démon opaku. Ano byl to ON ­­­­ impuls, signál odjinud. Dal se s ní do živého rozhovoru. Ta odezva ji potěšila. Říkal jí, že čím je pro básníka verš, tím je pro filosofa dialog​ (dialog =​ skrze slovo; z řec. ​ diá ­ ​ tj. skrz, přes, na všechny strany +​ logos​ ­ tj. slovo ­­­­­­­­­­­­ slovo početí; takhle nějak to VŠE začalo ­­­­­­­­­­­ centrifuga si v klidu odstřeďuje, což je fááákt hustý... Od svého vzkříšení má tělo oslavené​ . Proto mohl přijít zavřenými dveřmi...

Té nehybnosti už bylo dost, jen pohyb zajisťuje průchodnost, pojď blíž, milá, žádná potíž. Vezmu tě za kliku, obejmu to růžové rameno, vpadnu tam a odejdu kudy jsem došel.

SITUACE ČTRNÁCTÁ Sestup do sklepa (růžové monology)

Abych mohl sestoupit po těch schodech za třináctými dveřmi, schodech klesajících dolů do „sklepa mého JÁ“, který není můj a kde přebývám se svými knihami pouze jako jejich problém, který se bude muset vyřešit, nejlépe tak, že odtud urychleně vypadnu. Abych vám ten sklep popsal, potřebuji k tomu opět čas a navíc k tomu potřebuji pojem čas a vaše pochopení tohoto pojmu, ale všichni přeci nějak ví o čase, neboť se o něm učili v hodinách fyziky a občanské výchovy, nehledě už k tomu, že jím jsme. Ano, jsme časem, neboť my jsme si určili míry pro jeho měření. Co je Slunci do času a co je do něho např. nějakému Jupiterovu měsíci?

Takže jsme zase dole u mne v mém knižním podzemí a můžeme zde pozorovat zásadní změny. Kam zmizely ty staré teplovodní trubice? Kdo nám podél stropu upevnil ty elegantní měděné trubky, jež proměnily naši dlouhou, vysokou a notně zaprášenou chodbu v kotelnu zaoceánského parníku? Ten příměr sedí a museli byste tam dole být opravdu se mnou, abyste to pochopili.

Včera jsem tam dole byl tak osm hodin a za tu dobu se ledacos přihodilo.

Sestoupilo sem dolů dokonce několik zákazníků, kteří si přes naše internetové stránky koupili knihu či knihy a dokonce nám za ně zaplatili. Málo, ale je to lepší než nic. V jednom z našich skladů nám dva topenáři natahovali měděné trubice, takže i tento sklad proměnil se zčásti (v mé imaginaci) v zaoceánskou knižní kotelnu. Parník plný knih, který již skončil na dně jednoho holešovického sklepa, odkud také musíme spousty knih vozit do sběrných surovin. Takže jsem se musel také věnovat probírání krabic s knihami a třídit je, protože si prostě nemohu dovolit platit sklad za to, abych v něm měl uloženy Jirásky, Třebizské, Karolíny Světlé, Marie Majerové, Čapka, Olbrachta, Řezáče, Ptáčníka, Pluhaře, Petišku, Marii Pujmanovou, Jarmilu Loukotkovou a detektivky ze zelené edice Smaragd…Opravdovou radost z té papírové sběrné pohromy má Patrik, náš příležitostný brigádník, který mnou vytříděné knihy zbavuje vazeb, protože ve sběru by mu je jinak nevzali. Díky němu jsem také získal jistý přehled, jak to dnes chodí mezi těmi mladými tan nahoře v Holešovicích a patrně i jinde. A také, jak to chodí ve sběrných surovinách.

Poprvé je nějaký poctivec patrně ošidil, neboť dostal i se svým kamarádem za deset beden pouhých čtyři sta korun. A deset beden, to je, přátelé přibližně 300 až 400 Kg, což při ceně dvě káče za kilo dělá nejméně šest set. Ale nechali se zkrátka ošálit, mladí mužové, neb vjeli na váhu i s autem a poté proběhl lichý výpočet, v němž se odečetla váha prázdného auta od váhy auta naplněného bednami a milí zklamaní přátelé přišli zkrátka. Při dalších odvozech již pochodili lépe a já si říkám, že ty knihy jsou přeci jenom k něčemu dobré. Jde to ke dnu, přátelé, kšefty s knihami jdou ke dnu a podíl na tom má tolik vlivů, že je tady určitě ani nejsem schopen vyjmenovat a dokonce ani nechci, neboť mám v úmyslu psát o čase a také o těch dvou řemeslnících, které jsem včera potkal tam dole v tom mém knižním Titaniku.

Uděláme to, přátelé, takto, anebo také... jak jinak. Psát o času mi nepřísluší, neboť o něm vím prd, ale přesto vám o něm něco povím, leč jinde, v eseji věnované duši a Duchu, neboť jsem se rozhodl, že si udělám v té své makovici, a tedy jak jinak než v duchu, pořádek. Neboť máme sice různé skutečnosti, jako třeba tu skutečnost včerejšího sklepa a mých včerejších zážitků z tohoto sklepa, které se ohlašují všelijak, např. bolestí žaludku či zvýšeným tepem srdce, ale také v duchu. V duchu a s duchem se to má podobně jako s časem, neboť jak ten čas, tak také duch, jsou obyvateli říše ducha, říše slov, obrazů a symbolů. Tedy duchovních nástrojů a projevů. Takže řemeslníci. Člověk by si řekl, že v takovém sklepě musí jeden mít úžasný klid a že tam dolů nikdo nechodí a nesestupuje. Nu; sem ke mně chodí pošetilci, kteří si ještě tu a tam koupí knihu, pokud možno levně. Jo, jo, levně, rozprodávám se tady po desetikorunách. A také sem chodí dolů na záchod, prototože ten tady také naštěstí máme, řemeslíci seshora, kteří se tam, v mé bývalém prodejně, kterou jsem nedokázal udržet díky mnohé neblahé okolnosti, podílí na její přeměně v noblesní prostory, kde bude patrně sídlit nějaká banka. Konec konců tam dlouhá léta banka byla. První pražská záložna v Holešovicích a Bubnech a také

Československá státní spořitelna, takže jsme tam nahoře mohli potěšit oko pohleden na několik pěkných, masivních bankovních trezorů, což jsou takové ty opancéřované skříně s mnoha kovovými koly a klikami, které mají pochopitelně jako mnohá jiná dobře zhotovená věc svůj, dalo by se pomalu říci, neopakovatelný půvab.

Takže ti řemeslníci, takže ten čas, takže ten pořádek ve sklepě­ó hnedle, hned, ihned pochopíte, že v ohňostrůjném kotli mého duchovního Titaniku žene se pára asociací v prapodivném rytmu. Tady ve sklepení se váží slova do svých samostatných spojení a hravých významů. Zde vteřiny a hodiny ztrácejí svoji vážnou celistvost a čas se stává tekutým. Slova si dělají co chtějí a zde se ze včerejška také vynořují ti dva muži, řemeslníci a také příměr toho druhého sklepa jako, pane Bože, jako jeviště. Ach ty divadelní scény a divadelní hry.

Tam dole z výtahu vystupují ti zákazníci do bílého osvětleného podzemního hranolu a poté mizí zase nahoru a rozplývají se ve své skutečnosti, ačkoliv nepochybuji o nějaké jedné velké skutečnosti, v níž ztrácí se zcela moje vteřinová míra a moje slabá slova, nemám žádná jiná. Zkuste si to, zkuste podchytit a zachytit různé řády skutečnosti, když máte po ruce pouze slova a jasně víte, že tančíte valčík s rychlonohou tanečnicí, neboť běh událostí má jiný spád než běh mého vyprávění. Tam to vidíte souběžně, tam dole stáli ti dva chlapi a já marně hledám podstatné znaky. Jeden měl pevný, ale vypouklý břich a silné ruce a měl také nos a uši a to také ten druhý? Kolik měli?

Padesát? Snad... „Odkud jste?“ zeptal jsem se toho silnějšího. „Já su z Moravy.“ Prozatím jsme se nedozvěděli nic podstatného a babrat se dále v tomto příběhu by snad postrádalo na zajímavosti, kdy nás nečeká pointa. Druhý muž byl z Bosny a sdělil mi, že je tady již od devadesátých let a že má českou ženu Květu a dceru Adélu. Jsem duch zvídavý a hned jsem se začal zajímat o srbochorvatské či chorvatskosrbské vulgarismy. Muž z Bosny pravil, že jejich nadávky jsou daleko ostřejší než ty zdejší a na několika hutných příkladech mi to také dokázal a poté přešel ke slůvku vole.

Ano, máme tady v Čechách divný zvyk, že se někteří jedinci přátelský titulují právě tímto slovem. Prosím, mně je to vcelku jedno a nechci se k tomu lidovému zvyku nějak dále vyjadřovat, ale může taková zvláštnost vyvolat rozepři, zejména sejdou­li se lidé z různých kulturních okruhů, což se také stalo našemu bosenskému příteli, který ještě s jedním svým přítelem navštívil tehdy, na začátku svého pobytu, kdy ještě ani on ani jeho přítel nebyli zcela v obraze, o kulturních reáliích českých zemí, nějaký pražský bar, kde došlo k následujícímu rozhovoru. „Ještě jednou mi řekněš vole a podříznu tě!“ zařval, zcela jistě ještě srbochorvatsky anebo chorvatskosrbsky, jeden balkánec na nějakého Čecha, který ho patrně bez jakýchkoli urážlivých úmyslů oslovil tak, jak byl zvyklý oslovovat své kamarády. „Co blázníš, vole, vždyť..“

To již měl náš nešťastník ruce naštvaného cizince na svém krku. Teprve zásah jeho společníka, přeci jenom o něco lépe informovaného o místních zvyklostech, způsobil, že mírně otřesený Čech, mohl po chvilce dodat. „Všechno dobrý, vole.“ Takže jsem se nakonec k těm řemeslníkům přeci jenom dostal a mám je z krku a mohu si začít dělat pořádek ve svém duchu, což nebude nikterak snadná záležitost, neb jsem jako každý muž chaotaotik. Nerad se zabývám domácími pracemi. Vskutku nerad umývám nádobí a vůbec pouštím se do úklidu svého obývacího pokoje vždy s velikým zdráháním a stojí mne to veliké přemáhání, ale čas od času si člověk musí uklidit a to právě a hlavně ve svém skutečném Obývacím Pokoji.

Pánbů s vámi a vzlé pryč. Oxid

SITUACE PATNÁCTÁ V duchu...

Kde jinde měly by se odehrávat vzpomínky generála Huerty, sedícího přede mnou v tmavomodrém příšeří velitelské kabiny jako socha. Kulatým oknem bitevníku Svatý Ignác nedopadlo světlo nějaké katolické propagandy, ale pouhé odražené bleděmodré světlo z planety X, jedné z nesčetných zaplňujících prostor této budoucnosti, se kterou měla mít má přítomnost společného snad pouze Ducha. Svět doputoval v Huertově duchu až do jeho velitelské kajuty, jejíž jedinou ozdobou byl obraz Panny Marie sklánějící se nad mrtvým Kristem, který doputoval až sem jako symbol, který by mohl i nebýt takový, jak jsem jej v tom pološeru matně zahlédal JÁ, obyčejný šachový automat, neboť mohl být ztracen v čase, ale mohl zde být v našich duších přítomen pod jinými jmény a slovy, ale stále by to byl on, ale neberte mne příliš vážně, neboť v duchu se mohou odehrávat nejenom rozumy, ale také přízračná nesmyslná představení.

Huertova kovová ruka se blyštila bleděmodrými odlesky a z jeho kamenné, kovové tváře se v okamžiku, když se pootočil, aby si podal meč, promluvilo bleděmodré mlčení. Stál jsem před ním a čekal na jeho slova a věděl jsem, že tam dole zuří bitva.

(Wallenstein) „Nechcete se, otče, vrátit?“ otázal se Valdštejn sedící v plné zbroji na svém černém koni.„Potřebuji vás spíše živého než mrtvého, neboť co by si počala moje duše bez zpovědníka a navíc bych nechtěl přijít o spoluhráče.“ Vrchní velitel měl patrně na mysli naše šachové partie, během nichž jsme vedli nejeden zajímavý rohovor. „Je­li to, vaše excelence, přání, nezbývá mi než uposlechnout, ale vězte, že také JÁ bych ještě rád dokončil naši včerejší hru.“ „To JÁ také otče, ale nemohu vám to zaručit, neboť naše osudy jsou v rukou Božích, což víte jistě lépe než já, obyčejný voják.“

Na delší rozpravu již nebyl čas, neboť na levém křídle došlo k průlomu a podle pobočníkových zpráv jej vedl přímo švédský král Gustav.

Valdštejn se spustil s celou švadronou tryskem do toho pekla a JÁ s ním.

Kde jinde než v mém duchu se mohla odehrát epizodická tříšť tohoto příběhu, který by mohl být navázán jako stopa minulosti až sem do budoucnosti. Kde se odehrává boj mezi dobrem a zlem? Ne­li v Duchu... a na hromadách mrtvol se tyčí dnešní rozhodnutí. Kde jinde, než­li v duchu, poměřuji čas, ačkoliv jsem ponořen do spleti souběžných událostí? Tu partii jsme nakonec s Huertou dohráli, ale před tím se stalo, že z kovového přepravníku vyběhli v zuřivém chvatu kovoví bojovníci, v jejichž čele byl generál. JÁ si to ale představoval, pouze v duchu... těsně kolem mé hlavy proletěla kulka, která roztrhala tvář toho muže za mnou. Kolem mne se blýskaly dýky, kordy a meče. Spadl jsem z koně a v rozmazaném krvavém světle jsem viděl vzpínající se koně a slyšel jsem třesk a kovové rány a viděl jsem padající znetvořené muže a slyšel jsem výkřiky a praskání kovových štítů a míhání laserových paprsků. Vedle mne se rozprskla v oranžovém ohňostroji nějaká plechová hlava. Tisíce blyštících součástek se rozletělo jako střepiny granátu a veliké ozubené kolo mechanického beranidla zozťalo v půli nízko letící bitevník, z jehož útrob se vyřinula ozubená kolečka a bitva minulosti se propojila s tím dneškem a v duchu jsem si říkal, jaká síla žene ty mechanismy do vražedného střetu, ale musel jsem rychle čelit dopadajícímu meči a zachránila mne zablácená píka, na níž jsem nabodl toho švéda, z jehož břicha se na mne vyřinula střeva a rozervaný žaludek. Následovala rána a vedle mne padl nějaký mušketýr a nad námi proletěla dělová koule. Chvění, hluk a smrad. To dole nebylo, snad až na to chvění, neboť stroje se ničí mechanicky a bez citu, metodicky a hluk je pouhý orientační zvuk. Začátek divadelní hry Wallenstein ukončené kosmickým kusem Huerta. Prozatím tady schází černá díra a také nějaká myšlenka, ale to se časem doladí, jen klid, vážený zadavateli našeho divadelního kusu, který by možná chtěl nějakou veselohru, zatímco nám tady pod rukama vzniká truhrohra náboženského obsahu. Neklesejme ale na mysli, snad se ještě nakonec zasmějeme, byť dočkáme se i hrdinova smutného konce, který nyní tak nečekaně vstoupil na scénu. Konec. Hrdina čekající kdesi v Chebu na poslední ránu. Zde jsem to upravil, jsa si vědom momentu tehdejšího překvapení, kdy zhynul vévoda rukama zlotřilých spiklenců probuzen hlukem vrahů na poslední chvíli... JÁ to vidím tak, že naopak čeká bdělý, kordem ozbrojen, na tu chátru, je těžce nemocen, podle mne nyní již mírotvorec, než­li mrzký prospěchář, v jeho duchu probíhá bůhví co... snad zpověď.

Ach jak nelidský je ten hravý duch, který se klidně s postavami minulosti jen tak pohrává. Ae já mám ve vážnosti ty muže z dávnověku a také pro ty vrahy pochopení mám. Jen pořádek si dělám v předpokojích ducha svého a tam vás nalézám. Valdštejna a také vize budoucnosti, vše pochopitelně v ohňostroji bujné barokní obraznosti, vždyť to je dar mé minulosti, podvědomě, nevědomě se k vám obracím a maluji ve slovech anděly na barokním oltáři a střípky

vzpomínek se spojují a vše je jako nějaká freska na chrámové kopuli, ze které stoupají v kruzích postavy –a vše míří do jednoho světlého bodu, ale představte si třeba stroj, například Huertu, který plný beznaděje jde a nese svůj automatický kříž ve svět, z něhož se vytratila ženská krása a ženský duch.

Snažím se vše propojit vědom si jisté nesrozumitelnosti, ale podám ještě doplňky. Máme dvě roviny vyprávění, Valdštejn­Huerta, dále tady máme vypravěče a dále máme nepokojný autorův duch a dále tady máme Ježíše Krista a také Pannu Marii a chvějívost barokní obraznosti a iluzivnosti – padáme výš do nebeské báně a padáme dolů do krvavé pláně – snad nejlépe se to právě hrou vyjasní. To vše se mělo teprve stát a JÁ stál vedle Huerty a čekal na jeho slova a taktéž jsem kdysi seděl naproti Valdštejnovi v pracovně jeho pražského paláce. Navštěvoval ho zřídka. Čekal co mu řekne. „Vy si milý otče určitě myslíte, že jsem zkrátka mocichtivý holomek a nenažraný dobrodruh bažící pouze po slávě a penězích. Mohu vás ubezpečit, že tím opravdu jsem a moje zpovědi zapečetěné v hlubinách vaši zpovědnice na tom nemohou nic změnit.Ale milý příteli, jen se porozhlédněte kolem sebe a povězte mi, co bych měl být, aby došla moje duše spásy. Mám snad vyjít nahý před brány paláce a tam rozházet mezi lůzu nějaké ty groše a nechat se poté rozsápat pro dobrý pocit, že jsem zachráněn? Nic mi raději nepovídejte.

Katolíci, protestanti, zbabělý císař a tisíceré zájmy. Jen se dobře rozhlédněte kolem a jediné, co vás při pohledu na tu hrůzu může napadnout je být sežrán anebo... ale povězte mi, otče. Chtěl jsem se vás již dávno zeptat, vždyť jste mým zpovědníkem. Věříte opravdu tomu, že Ježíš vstal z mrtvých?

Nepřipadne vám to zvláštní, že kdesi v nějakém výstrkově se přihodila tak neuvěřitelná věc? Věříte tomu skutečně vážně, vždyť sám dobře víte, čemu všemu může člověk podlehnout a jak je náchylný věřit každé dobře podané lži.“ „Věřím jeho excelence“. „Nu, milý Huerto jiná odpověď se ani nedala očekávat a zklamal byste mne jinou, neboť vašim nejvyšším velitelem je přeci právě On, potom přichází papež a poté váš generál. Vždyť vy tovaryši jste vojáci Kristovi, není­liž pravda? Uvážil jste ovšem, otče, čím vším jste musel projít než jste mohl usednout právě vedle mne? Ale ano, vy určitě ano. Vypadá to jako náhoda, že tady spolu rozprávíme, ale oba víme, že je tomu jinak. Oba také víme, že na jistém stupni povýšení již člověk nenalézá přátele. V lepším případě doufáme, že i ve vašem, pouze spoluhráče. Ale dobrá, něco vám řeknu, otče, JÁ jsem nikdy nepochyboval o Bohu, ale vždy o jeho Synu. Každý, kdo se chce prosadit, musí mít nejenom pevné odhodlání a pevnou víru, ale také hodně štěstí. Na jeho straně prostě musí stát osud, protože sám nezmůžete nic, i když si musíte pevně věřit a já se o to snažil. Nemůžete popřít, že jsem něco dokázal, ale nejsem s tím spokojen. Vždy jsem chtěl být jako On, protože On šel za svoji věcí a věděl, že je naprosto správná. On to věděl. Samozřejmě, že jsem si mnohdy říkal, že mu nemám co závidět, především na něm nemám ani co obdivovat, protože koná­li něco všemohoucí a vševědoucí Bůh, tak to koná

neomylně a s naprostou jistotou. Co my dva víme o Bohu? Vy jste přeci natolik věřící a natolik rozumný, že jistě uznáte, že Bůh je tajemství. Strašné a podivné tajemství, stejně tak jako člověk. Ten se dá ovšem poměrně rychle přehlédnout. Kolik jste za svého života potkal otče opravdu spravedlivých? JÁ snad nikoho, snad právě mimo něj, ale to byl přeci Bůh. Anebo ne? Vždyť jedině jako obyčejný muž si může zasloužit můj obdiv. Jedině jako obyčejný muž. Nenudím vás?“ „Nenudíte, excelence.“ „Otče, vždyť vy snad ani nemůžete odpovědět jinak. Co kdyby mne přepadl nějaký záchvat povýšenecké zuřivosti a já vás tady proklál kordem. Udělejme dnes vyjímku. Budete­li chtít, klidně odejděte, anebo mi klidně vstupte do řeči a sdělte mi svoji výhradu či své výhrady. Nedáte si ještě víno?“ „Milerád excelence“. „Občas jsem se probouzel v noci zpocen hrůzou a strachem. Víte proč, otče? Ó nikoli, nikoli, nestály za tím výčitky svědomí. Prosím vás, kam bych dospěl, kdybych si potrpěl na nějaký jemnocit. V tomto světě se musíte umět rychle rozhodovat a také svá rozhodnutí musíte nemilosrdně prosazovat. Denně stojím před mnohým rozhodnutím a každým z nich se mohu dopustit osudného omylu. Samozřejmě nehovořím o nějakých hospodářských záležitostech či o správě velkovévodství, i když i zde každé rozhodnutí dává do pohybu chod věcí, které by probíhal zcela jinak než…ale to jsou všechno hlouposti. Musel jste, milý otče někdy zabít člověka? Ne? V tom případě byste mně mohl doprovázet při mém dalším tažení. Ale dobrá, dobrá, nemyslím to vážně.

Cože? Vy byste se chtěl zúčastnit? Prosím, budiž vám to tedy přáno. Nechám pro vás připravit vše potřebné a milerád vám poskytnu hodiny šermu.“ „Promiňte mi excelence, ale zmínil jste se o svých snech.“ „Ach ty sny. Ano, ano, zcela správně, sny. Nejsem zpovědník otče, ale zajímalo by mne, co se zdá jezuitským zpovědníkům a dvojnásobným doktorům?

Doufám, že i vy se se mnou podělíte o vaše sny. Nedávno se mi dokonce zdálo o Keplerovi. Mám ovšem dojem, že ta postava ze snu byl on, neboť po celou dobu ke mně stál zády a říkal, že protentokráte to dobře dopadne. Snad to četl, z toho mého horoskopu. Často se mi, otče, zdá, že mne přitloukají na kříž. Ale takové věci mne již neudivují, neboť ten, kdo se jako JÁ pohybuje delší dobu v nejvyšších sférách moci, snad ani nemůže mít jiné sny.“ „Mně se excelence zdá o ženách. To zase nemůže překvapit vás ani mne. Bývají to bolestné a drásající sny, jak si jistě dokáži představit, ale muž, který chce něčeho dosáhnout se občas musí dokázat něčeho odříci. Třeba obyčejného štěstí, ale obyčejné štěstí …ne, není to tak.“ „Štěstí říkáte, otče? To slovo jsem již dlouho neslyšel. Štěstí se nám nějak ztratilo z našich proklatých nešťastných časů, v nichž se může cítit šťasten jedině blázen anebo nějaký světec. Bláznů jsem již viděl mnoho, ale patrně to nebyli opravdoví blázni, protože do jednoho na mne působili jako opravdoví nešťastníci. Světce potkávám pouze v kostelech a v modlitbách a nechávám je

ve velkém sochat v mých kamenických a sochařských dílnách. Tak co, otče, jste šťastný muž?“ „Nejsem, v obyčejném slova smyslu skutečně nejsem, vaše excelence, ale moje srdce naplňuje štěstím moje služba Bohu.“ „Nu jen, aby z toho byl radostně naladěn on. Ale toho jistě potěší každá napravená a pokorná duše. Ten Kepler mi připomněl, otče, že mi můj sekretář nedávno sdělil zajímavou novinku. Prý mezi nás do Prahy přibyl jeden převelice učený Španěl. Někdo od vás otče,, sekretář něco povídal o nějakém doktoru Arriegovi. Prý je to originální myslitel a filosof, který se údajně také zabývá matematikou. Potkat se s takovým mužem by pro mne bylo otče opravdou ctí.“ „Jako byste se s ním již potkal excelence. Pokusím se o to, aby vaše schůzka proběhla pokud možno, co nejdříve. Sám jsem se již s doktorem Arriegou potkal a musím pouze souhlasit s vaší přesnou charakteristikou. Doktor Arriega obdivuje vaše vojevůdcovské schopnosti a není mu neznám také váš podnikavý duch.“ „Jsme tam, kde jsme byli, otče. Ale nevadí, nevadí. Zařiďte mi prosím to setkání a jako závdavek mého vděku u mne máte první hodinu šermu. Máte­li čas, můžeme se do toho pustit hned.“ „Dobrá excelence, kde budeme cvičit?“ „Právě zde, místa tady máme dost a nějaké kordy tady jistě také najdeme…

A tak se mi dostalo mé první hodiny šermu a to přímo od Valdštejna a musím se přiznat, že to nebyl špatný učitel, i když jsem druhého dne mohl sotva stát na nohou. Arriaga pochopitelně souhlasil, neboť koneckonců nemohl nesouhlasit a navíc takové setkání bylo plně v souladu s našimi zájmy. V tom měl vévoda Valdštejn pravdu. Je nesmírně obtížné rozhodovat se správně.

Nesmírně, neboť správně může znamenat cokoli. Ježíš se rozhodl umřít, ačkoliv jako poslední možnost, neboť to přeci nebyl blázen. Ne, ten muž si nemohl nic takového dopředu plánovat, neboť sice věděl, že má své poslání, jímž byla náprava věcí mezi jeho současníky, mezi židy. Podle mne je to celé.

Alespoň tak to jistě zamýšlel podle mých představ a možná teprve později se začal měnit i jeho postoj, ale pochybuji, že by si o sobě opravdu myslel, že je Bohem. Poslem božím snad. Zkřížíte­li někomu cestu, zejména někomu mocnému, který zkrátka má svoje zájmy, tak jak je měli svého času Římané a jaké měli třeba saduceové či farizejové, potom nutně narazíte a ve většině případů vás zničí dřív než řeknete švec. Můžete mít odvahu jako lev a odhodlání jako zamilovaná žena, stejně vám to nepomůže. Tak je tomu i dnes.

Buď stojíte na té či na oné straně anebo jste někde mezi nimi, ale proti všem nemůžete obstát, pokud nejste vyvolený a svatý člověk, kterého chrání celé nebe, ukažte mi takového. Být jako On a vědět, že to činím, správně činím... to bylo vždy moje přání, ale moje přání nejsou důležitá, neboť JÁ je přece obyčejný šachový automat, nedělám to rád, ale přesto upozorním tě na skok v čase, jehož cílem je jakási iluze souběžnosti časů a dějů, ačkoliv zde již přeci nejsou lidé, snad až na několik vyjímek, tedy Brenta a Huga, ty však v pokoji

jejich kvóty, ó sne, narušili bys nám naši truchlohru a vážnost děje, který kupodivu myslím vážně. Avšak kam to všechno vede? To vážně netuším, snad pohání mne pouze to vyprávění. A to jsem si chtěl v duchu pozametat a trochu si tam uklidit. Snad pomůže nám v tom ten Arriaga a také další lekce šermu, která vyžaduje pohotovost, pevný cvik, rozhodnost, neboť právě to se stalo.

Huerta si sundal kapuci. „Tak co bratře Wallensteine, ty skvělý šachisto.?“ „Generále?“ „Netvař se jako pitomec, Pietro. Potřebuji si s tebou promluvit, takže bychom si mohli dát hodinu šermu.“ „Je­li to vaše přání generále.“ „Je, chytej...“ a JÁ zachytil modrý meč. A okamžitě jsem se musel krýt a odrážet rychlé a nebezpečné útoky, mezi nimiž … „Jsem z toho, Pietro, již unaven...” Řach, další rána a rychlý kovový kmit. Nechal nás tady jako psy, jako žebráky..

A naše meče se opět srazily a můj sjel po chrániči. „Bez duší kovové přízraky. Přesto bojujeme dál. To je opravdový kříž.“ Zkřížili se naše meče v prudkém nárazu a Huerta upadl, JÁ šel mu po krku, ale on můj útok zachytil.“

Už jsem se rozhodl. Tohle bude derniéra a všechno ostatní už premiéra. Budu rychlejší než signál, budu dál. Právě jsem se rozhodl.

Pustil jsem se do Alter Ega a ty tečky mne skutečně zachytily. Také to... rozhodl jsem se – ano rozhodl jsem se, že ta budoucnost odehrávající se v duchu Multiplexe musí mít východisko. Ta růžová barva má skutečně něco do sebe...

SITUACE ČRTNÁCTÁ Signál.

Metafora – (z ř. = přenos, přenesení): Druh básnického tropu, založený na přenesení na základě vnější podobnosti. Metafora vzniká spojením minimálně dvou slov (oko domu). Druhem metafory může být oxymóron. Ale fakt nekecám! Fakt jsem ji tam viděl, jasnou růžovou tečku, na té zdi. Tak jsem to do té zdi hlavou česnekovou napral tu deltu, když to tak vezmu kolem a kolem, je to pořád ještě kružnice?

Symbol – (z řec. symbolon – znak, poznávací znamení) a) smluvený znak s jednoznačným významem (např. matematický symbol); b) názorný znak s obzvláště bohatým významem nebo tradicí, často umělecky

zpracovaný; souvislost s označovaným je čistě arbitrární, na základě konvenčního přiřazení. Slovo označující konkrétní předmět tak může mít i abstraktní smysl. Každý znak může být pokládán za symbol, neboť odkazuje k něčemu jinému než k sobě samému. Vlastnostmi znaků a symbolů se zabývá sémiotika.

Signál: z lat.​ signum;​ znamení a ​ signalis​ ­ užitý jako znamení​ ,​ znamení nebo stručné a bezprostřední​ aktivace​ . Technicky se slovo signál používá v poněkud posunutém významu pro fyzikální veličinu závislou na čase.

Impuls nebo impulz lat.​ impellere​ , udeřit, narazit, podnítit) znamená náraz či podnět, náhlou změnu, kvantový skok. V informatice je obvykle signálem. V přeneseném významu znamená popud, podnět a in spirit.

SITUACE PATNÁCTÁ Říše ducha, říše slov, obrazů a symbolů.

Impulz síly, fyzikální vektor časového působení. Velikost impulzu síly závisí na velikosti, síle a času působení. Newton krát sekunda konvenční. Měřicí jednotky veličin s rozměrem jedna jsou čísla. „Jsoucno je tím, čím je, SKRZE participaci na tom s čím není. Je sebou samým, aniž by bylo vlastním.”

SITUACE ŠESTNÁCTÁ • Diracův impuls Diracovo delta , idealizovaný tvar elektrického​ vstupního​ signálu • specifický impuls– charakteristika účinnosti raketových a proudových motorů ve fyziologii nerv. (...................

SITUACE SEDMNÁCTÁ Fainomena k repolarizaci EGA (projevy věcí – fainomena, k jedničkám nějaká nema.)

Akční potenciál putuje po axonu díky změnám polarity v membráně. Kanály pro ionty Na+ a K+ se otevírají a zavírají, když potenciál membrány dosáhne prahové hodnoty, jako reakce na signál z jiného neuronu. Na začátku se otevřou kanály Na+a ionty proudí do axonu a vyvolají depolarizaci. K repolarizaci dochází při otevření kanálů K+ a jejich proudění z axonu. Dochází tak k změně polarity mezi vnitřním a vnějším prostorem buňky. Impuls putuje po axonu jen jedním směrem do míst, kde se axon větví a předává signál dalším neuronům. Proces dělení buněk JE ŘÍZEN tenzí buněčné blány perineutrální buňky.

Akční potenciál u takzvaných vzrušivých buněk Mezi ně patří neurony, svalové buňky a endokrinní buňky. U neuronů hraje AP hlavní roli při mezibuněčné komunikaci. U ostatních druhů buněk je jeho funkcí stimulovat intracelulární pochody. Ve svalových buňkách je akční potenciál prvním krokem v řetězci událostí vedoucích ke spasmu. V ß buňkách slinivky podněcují sekreci inzulinu. Akční potenciály neuronů jsou známé také jako nervové impulzy, ale borce především zajímá, zda má robot ego, když je stroj, může chápat KRÁSU? Nemá ego, má čtverylku čtverců, funguje ve čtvercích a je to furt dokola.

Bíločerné schody, schodiště vedoucí kdovíkam jinam. Alter ege featuring?

žák: Může být nicota mistře? mistr: Hluboké jsou ty hlubiny Boží, příteli. S nicotou je to tak, že si s ní můžeme hrát v duchu, neboť všechny naše myšlenky a celý svět Boží se nám vyjevuje v duchu a jsou oblasti, které se nám v něm nikdy nevyjeví. Za celý svůj život se člověku v jeho duchu vyjeví a objeví mnohé. Do ducha mu vstupují obrazy Božího světa a vstupují mu tam, protože je to možné. Jeho duch takto může vnímat svět, který se mu projevuje tímto způsobem,ale

neslyšel jsem o nikom komu by se svět projevil ve své úplnosti, protože vnímat svět takto asi není v možnostech lidského ducha.

vnodně! vhoď mě vhoď!

JÁ borce je to vhod abych vešel ramena růžová bych nevěšel milá delto

Tak se v duchu pohybujeme v myšlenkách, pocitech a obrazech světa a vystupují v něm také vzpomínky. V duchu si říkáme, že poznáváme svět, protože máme rozum. Poznání světa může být mnohého druhu, příteli, ale vždy bude nějak omezené přirozeností člověka, jeho smrtelností a možnostmi ducha jeho JÁ.

Může se stát, že po tvé smrti, promiň mi tu smrt, někdo najde mezi tvými věcmi nějakou drobnost, která se mezi ně dostala nějakým nedopatřením, o němž jsi po celý svůj život nevěděl. Kdepak se ukrývala ta věc, ne­li v čemsi, čemu JÁ říkám prázdnosta. Ty jsi o ní nevěděl a byla pro tebe ničím. Ptám se tě, není snad již obyčejný svět tam za okny naší duše plný takové prázdnoty?

Tak se to má také s věděním, které může navíc být plné omylů a chyb, kterých si nemusíme být do konce našich bídných a pyšných životů vědomi nafukujíce se až do smrti nádivkou. Hle omyly ukryté v prázdnotě nevědomí. Ptáš se mne na nicotu, ale co ti o ni mám říci, když je podobna právě takovému omylu, o němž nic nevím? Mohu si ale v Duchu hrát se slovy a mohu si tedy pohrát i s nicotou, či lépe řečeno s pojmem nicota, kterou si mohu naplnit nějakými paradoxními obsahy. Každé smysluplné slovo musí mít nějaký smyl, i kdyby to bylo slovo bláznovské, jemuž rozumí jedině blázen ve svém bláznivém duševním světě. Nicota je bez hranic a VŠE v ní je stejné. Říci o nicotě, že je­není, není to protimluv? Možná si o ní můžeš udělat představu, když si pomyslíš na svět před tvým narozením. Nebyla to snad úplná prázdnota, která byla plná možností, dokonce i možnosti tvého zrození? Prázdnota je zvláštní pojem a dostaneš ji třeba tak, když odečteš od jedničky jedničku a získáš nulu, která je matematickým symbolem právě pro prázdno, ale v tomto případě kvantitativní, nikoli kvalitativní. Vidím, že se ošíváš a že se začínáš nudit, ale nebyl jsi to právě ty, který se tázal na nicotu? Pojďme si tedy zahrát jinou hru.

Symbolickou hru. Co jiného činíme v duchu, než že provádíme různé myšlenkové hry. Někdy si to samozřejmě neuvědomujeme a někdy ji snad kvůli vážnosti okolnosti jako hru ani nemůžeme vnímat.

Zjevno VŠE, zpřítomnitelné v jakémkoli vědomí vyjma Božského, jakkoli JAKO, pocit, myšlenka… Musím nyní použít pojem, o němž bych však nic

neměl vědět, z hlediska konstrukce tohoto spisu, kvůli větší srozumitelnosti jej použiji:

Prázdná množina { } (Oxidův deník) Nezjevno je plné nejevů, čehosi co, v dané chvíli, uniká pozornosti ducha, ale může se to v něm časem objevit a tak přejít do Zjevna. Začíná se nám tady rýsovat paradox neprázdnosti prázdné mno dovedena do důsledků, což znamená, že ji přivede do důsledků i ten, kdo ji klade, příteli...

Pohybujeme se v kruzích známého a vskutku, to co není, prostě není a není jím dokonce ani to, o čem si říkáme, že je to – to neznámé. Potom ovšem patrně snad ani nemá cenu se tím zabývat, neboť my se tím zabývat vlastně nemůžeme. Můžeme tomu říkat prázdno či prázdná množina { } a rovnou si můžeme říci, že tady meleme na prázdno a že to prázdno již vůbec s ničím nesouvisí a nejméně snad s nějakým JÁ, ale není snad opak pravdou a není snad právě JÁ čímsi vynořujícím se s prázdnoty a naplňující ji svými obsahy, které do ní opět zapadají a v ní mizí. Prozatím tomu říkáme prázdno, ačkoliv právě z něj jsme vzešli. Pochopitelně si to říkám z hlediska mého vědomí, které s ubývajícím počtem let řídne a řídne, až se pomalu proměňuje v růžový cigaretový dým, který se v ladných ornamentech rozplývá mezi závorkami prázdnoty, která je prázdná právě a pouze z mého omezeného hlediska, neboť může být plná zázraků a kouzel. BOHUŽEL –mi v duchu nevybyde čas, abych se jimi někdy pokochal v jejich plnosti. Mohu se jich pouze letmo dotknout v jakýchsi růžových pocitech a možná bych do toho světa v závorkách mohl proniknout při úplném uzávorkování šachového automatu mé mysli. Provést takovou epochální epoché je patrně nad síly jakkoli zdatného fenomenologa .Možná se to podařilo Husserlovi, ale on sám nám podává ve svých rukopisech chovaných v obludném množství v nějakém fenomenologickém archívu ukázku toho, že podat zprávu a světě za závorkami není vůbec snadné. Pochybuji, že si tu jeho zprávu někdo byl schopen skutečně přečíst celou. Jeho rukopisy se tak náhle ztrácejí v nezjevnu a neurčitu, i když nikoli v čistém prázdnu. Takové potíže by nás ovšem neměly odrazovat od našeho úsilí proniknout kam až to půjde. Můžeme při tom našem usilování rozhazovat sítě zkratek, symbolů a snažit se dojít až do středu růžové tečky. K tomu je ale nutná rozhodnost a odhodlání a především veselá mysl a víra v dobrý konec. Jak to nakonec dopadne se možná nikdo nikdy nedozví, což nám ale nemusí vadit, neboť i takový konec pouze poukazuje na paradox neprázdnosti prázdné množiny.

Žák: Ale mistře FRANCESCO, nic je ničím.!?

Mistr: Zcela přesně, milý PIETRO. Přesně to, o čem ty ani já nic nevíme. Může to být něco, o čem se třeba něco časem dozvíme, ale to již nebude součástí

prázdnoty, pokud na to ovšem nezapomeneme, což je v mém případě oprávněný předpoklad, neboť jsem již pomalu zapomněl, o čem jsem to s tebou před chvíli hovořil.

Žák: Říkal jste, mistře, že se nám tady začíná rýsovat nějaký paradox.

Mistr: Aha, Pietro, ano, ano. To mne přivádí k závěru, že bychom si měli především před našim vstupem do prázdnoty ujasnit několik pojmů, neboť my tam chceme vstoupit v duchu, neboť jinak to přeci ani nejde a proto...

Žák: Anebo po smrti, mistře Francesco.

Mistr: Anebo po smrti, Pietro, to máš pravdu, neboť tam začíná nezjevno a pravá prázdnota a oblast dohadů a neznáma, které vyvolává v nás smrtelných strach a obavy. Jak se tedy můžeme, milý Pietro zbavit toho strachu? Jedině poznáním a k tomu potřebujeme několik věcí, chlapče. Zájem a také dostatek času a také smysl pro humor a také smysl pro vážnost a také nějaké zbytky zdravého rozumu, kterého ty máš ještě dost, ale mně již zůstaly jen chatrné zbytky, takže mne nesmíš brát, milý Pietro, příliš vážně.

Žák: Ale to není pravda, Mistře, vždyť vaše hodiny geometrie mne uvedly v hotový úžas.

Mistr: To mne také, ale předal jsem ti jenom to, co jsem se kdysi naučil, děkuji ti, žes mi tu božskou vědu připomněl, neboť my půjdeme právě po geometrické cestě. Ale nikoliv tak, že bychom si snad kreslili nějaké obrazce. Nám bude vhod způsob geometrického rozvažování, které se v našem případě bude muset, většinou, obejít bez názorných kreseb, neboť my chceme vstoupit do neznáma prostřednicvím slov a námi vybraných, nikoli libovolných znaků, neboli symbolů.

Žák: A nezabloudíme na té cestě, mistře Francesco?

Mistr: S pomocí Boží jistě ne Pietro, ale můžeme si naší cestu značně ztížit, neboť vše záleží na naši šikovnosti při volbě vhodných slov. Začínáme vlastně stavět z ničeho, kdesi v duchu, stavbu ze slov. Dalo by se říci, že stavíme na poli Ducha, kdesi na malém zdánlivě pevném podkladu rozumu, takže to již začíná pomalu vypadat tak jako bychom snad stavěli na pevných základech. Uvidíme Pietro, uvidíme. Nejsme v našem usilování nepodobni stavitelům chrámů. Ty mají různé možnosti, ale využijí jen některé a právě ty poté určují další průběh stavby, která může zůstat také nedokončena i přes nejlepší vůli stavitelů. Tak si kupříkladu mohli naši stavitelé zvolit určitý půdorys a již ten určuje částečně další postup. Kde začínáme stavět my, Pietro?

Žák... v duchu říká, mistře Francesco...

Mistr: Proto máme pocit naprosté volnosti a neomezeného vzmachu, který může v člověku vyvolat pohled na dobře sklenutou klenbu katedrály, jejíž žebroví je ale výsledkem značného omezení a vymezení duchovního úsilí jejich

stavitelů. My jsem si ale dobře vědomi našich omezení, neboť tak jako stavitele chrámů omezuje v jejich vzmachu tíže země a tvrdost kamení, tak nás omezuje náš jazyk. Zdánlivě si jím můžeš vyjádřit cokoli, ale mám obavu, že tomu tak není. Také z pokladnice paměti si můžeš, věnoval­lis čas učení, ve vhodnou chvíli vytáhnout učiněné šperky, ale ta pokladnice není bezedná. Máš pravdu, Pietro, budeme se prázdnotou zabývat v duchu, jehož hranice se ztrácí v bezednu, ale to je pouhý dohad, Pietro. Kde jinde můžeme začít stavět než právě tam, v duchu? Přidržujme se tedy známého a možná převrátíme neznámé také ve známé. Dosti již bylo okřídlených přirovnání, chrámů a stavitelů. Kde tedy začneme? V neznámu a v nezjevnu. Můžeme si také klidně říci, milý Pietro, na poli neznáma či na poli nezjevna. Tam nějak přebývá VŠE neznámé a nezjevné a tam také může bytovat cosi naprosto a provždy nepřístupné jakémukoli lidskému duchu. Tam někde v neurčitých oblastech se může skrývat věčné tajemství, tak říkajíc absolutní tajemství. I náš duch, můj a tvůj, je součástí onoho tajuplného pole neznáma a nezjevna, z něhož vždy známe pouze malou a zanedbatelnou část. Musíme pokračovat dále a nemůžeme zůstat stát na místě tak strašidelném. Náš duch se musí o něco opřít, aby mohl jít dále a my jsme nuceni opírat náš duch o slova, myšlenky a o jevy.

Pro mne, Pietro, spadá vše o čem si mohu něco pomyslet či co mohu pocítit smysly do říše zjevna neboli na pole zjevna, kde a odkud vystupují v mém duchu různé jevy. Některé z nich mohu považovat za objekty a to dokonce objekty mého zájmu a pořád nezapomínám, že jsou to objekty vystoupivší v mém duchu. Některé vidím ostře, jiné neostře a stejně tak si mohu o některých jevech říci, že jsou určité a o jiných si určitě mohu říci, že jsou neurčité, rozplývavé a mlhavé. Mám, Pietro, pocit, že těch neurčitých a rozplývavých jevů bude mnohonásobně více než těch určitých. Není jev našeho ducha cosi svrchovaně neurčitého?

Pracujeme s pojmy a u nich si musíme jasně vymezit jejich význam a budeme se jich muset nadále přidržovat, takže bychom si měli mladý příteli nejlépe nyní zopakovat pojmy, s nimiž jsme se již setkali, neboť právě ony by měli být základními kameny naši stavby. Nuže, Pietro, nejsi­li příliš unavem, spusť.“

Žák: Vaše řeč plyne, mistře, jako vodopád a nejsem si jist, zdali vyberu ta správná slova, ale myslím si, že mezi ně jistě bude patřit nezjev a jev a také ta prázdnota a také různá pole, jak říkáte vy, mistře. Ta pole mi připomínají naši vesnici, ale chápu, že je používáte v přeneseném smyslu slova. Málem bych zapomněl na ty objekty a prvky.

Mistr: Prvky pravíš, Pietro? Ty nám snad také budou k užitku. Začíná se nám to políčko zelenat slovy, nezdá se ti Pietro. Ještě jsme nezačali počítat, ale počtům bych se rád vyhnul, protože se pohybujeme v oblastech nezměrných množství a nezměrných velikostí, pro něž snad ani nemáme žádná čísla. Možná ty počty nakonec budeme potřebovat, ale pouze jako nástroj, nikoli cíl našich úvah. Nyní bychom si měli jednou provždy říci, co pro nás znamená objekt a co to pro nás znamená jev a co pro nás znamenají i ty jiné pojmy, takže

budeme vytvářet definice, které samozřejmě nemohou být definitivní, ale pro začátek nám to musí postačit. Nemohu přeci říkat objekt a neříci ti, co tím myslím Pietro.

Vidím, že se ti oči již klíží. Necháme nezjevna a zjevna na pokoji a pro dnešek se rozloučíme se slovy, že jsme si něco řekli a že zítra budeme s Boží pomocí pokračovat v díle dále.

Žák: Děkuji, mistře Francesco, za vaše slova a přeji vám dobrou noc.

Mistr: S PÁNEMBOHEM...

Životem rozdrásán stále hledám ducha krásy, lásky Já hledám ho zde ve sklepě, na mříže světa zaražen Zprvu v hloubi duši trpce uražen Proč právě na moji hlavu padlo tolik běd Hledám tu lásku, radost, lásku Kristem políben Nahoře nastal máj, jaro Pupeny stromů se rozpučely JÁ pučí zelenými slovy JÁ hledá rýmy Pobíhá temnými chodbami zběsile Brodí se potoky krve Viléme, Petříne Zahlédl jsem pampelišku Nahoře je bílé jaro

TAK V RYCHLÉM KRUHU A TOČENÍ míří BÁSEŇ urychlovačen poháněna obludnými magnety do středu neznámého. Víří mi v hlavě každý kruh a každá otočka je rychlejší a rychlejší, jde o vyvolání krásy, která se v celku díla projeví jako urychlená kruhová roztočená forma, dobře a rafinovaně jsi mi nastražil ty tečky, ale kroužím v tom urychleně. CHTĚL JSEM TU KNIHU MÍT, TAK SNAD NYNÍ SI JI JIŽ OPATŘÍM... V DUCHU NA KRAJ SVĚTA JÍT? to nemožnost, nemožné to jest, takový je v duchu svět.

takový je svět? za krajem kraj a další okraj propast RYCHLOČASUPAST dál a dál? okrajů bezpočet mám snad zády se k tomu obrátit domů se navrátit domů v duchu středu tedy jít

Ještě vzpomněl jsem si na výstup na horu Karmel sv. JANA OD KŘÍŽE. KONSTATUJE NAHOŘE HORY NA HOŘE NIC. PŘESTO TAK DOCELA NIC TO NEBUDE...

URYCHLOVAČ

Opravdu nevím co říci Uzavřen k kruhu svého sklepa Obklopen knihami a pevnými pravidly světa Jsem v duchu do neznámých hlubin vyrazil Byl jsem tím třetím duchem Neviditelným a vždy přítomným Nikoli všudypřítomným Toť vymezeno jest jinému veleduchu Potkal jsem ty dva odkudsi padajíce Asi z pěkné výše, ačli zde žádného středu není Podivný to svět bez výše, hloubky Jakoby téměř bez rozměru My tři, DANTE ,VERGIL A JÁ Nabrali svižný spád a jako na klouzačce Začali vytáčet kruh první zatáčky Změnila se doba a též příměr je jiný Jak tři protony v obludném urychlovači Začali jsme rychlost nabírat

A každá otočka, zatáčka Byla rychlejší a rychlejší Padali jsme přes okraj Světa kraj Až spása Zachytila nás černá díra Pojďme se tedy proletět nesmírným vesmírem Zjistit, zdaliž podobá se soustřednému středu Pojďme okusit sladkou hudbu sfér Z temnot nicoty jsme se v duchu vynořili Každý hledá cíl, střed, cesty smysl Jsem zvědav jestli na klouzačce času Někam dopadnem Do klidu ráje Prozatím letěli jsem tmavým peklem Tichem, oslněni sluncí světlem, mrazem

TAK SE TO SNAD DÁL URYCHLÍ...

OBRAZ Z KOMEDIE V TOM HLE, K NÁM NA HLADINĚ VODNÍ PLÁNĚ ČLUNEM SE PLAVĚ STAŘEC BĚLOVLASÝ A VOLÁ: DUŠE ODSOUZENÉ K HANĚ, VY NEDOJDETE RAJSKÉ KRÁSY. RTY V TVÁŘI VOUSATÉ HNED STÁHL ÚŽE. PŘEVOZNÍK ŽLUTÉ ŘEKY, KTERÝ MĚL KOLEM OČÍ Z OHNĚ RŮŽE...

VYMEZENÍ POJMŮ:

INTUITIVNÍ OBJEKT: COSI KONSTANTNÍHO, OHRANIČENÉHO, URČITÉHO­VŽDY OBSAHUJÍCÍHO, přecházejícího v neurčitý objekt.Těmi jsou v nejhlubší duchovní neurčitosti také všechny matematické objekty OBOR/OBLAST, do níž padají námi vybrané konkrétní objekty, takže obor přirozených čísel kupříkladu, obor všech lidí, určitost mísí se zde s neurčitostí, určitě, co do počtu.

POLE NEZJEVNA: podklad všech vědomých objektů, nezapomínejme, že všechny naše objekty mají duchovní podstatu, sedím sice na židli, kterou nějak pociťuji a kterou si, nikoli v celistvosti uvědomuji a nepochybuji, že na ní sedím a že je a že není pouze cosi v mém duchu, tam je to objekt jistých vlastností, zdánlivě velice určitý objekt a mohu si zavést obor všech typů židlí, velice neurčitý obor. Tam mohu házet každou židli (v duchu), kterou kdy uvidím nebo na kterou kdy dosednu. VŠE na co kdy pomyslím či pocítím –vystoupilo mi v duchu (do) mého pole jevů a zase to zmizelo do nezjevna,

které obsahuje možnost zjevu a jevení, jsem vyjevenec v jevovém poli zjevení.V mém jevovém poli neurčitě míhá se nyní můj obývací pokoj, za dveřmi vlní se pomezí nezjevna a zjevna.

ABSOLUTNÍ NEZJEVNO: VŠE principiálně nedosažitelné lidskému duchu, to, co nikdy nevstoupilo do jevového pole ducha, nic; „něco“ o čem nevím a nikdy nebudu vědět, to je na úrovni na individuálního ducha jistého borce v širším pojetí, viz výše. Mohl bych také říci prázdnota. Tato oblast je pro mne prázdná a přesto může být plná nadprostor, nadčas, tam to, kdysi před počátkem stvoření Nemohu ale pořád hovořit o jevech, je to chaotická záležitost. Proto jsem nucen věci zjednodušovat. Tak tomu je ale vždy v duchovních záležitostech, viz Fyzika. Přesto se dá z několika slov a písmen vybudovat duchovní stavba.

NIC, NICOTA: Paradoxní duchovní entita, totéž něco, rozdíl mezi nimi ohromný, neříkám nekonečný, protože JÁ vím prd...

MOŽNOST: Všichni nějak víme.co tím míníme. Nemíním zde „nic“ definovat.

Když už, tak pouze v náznacích a pracovně. Beztoho se brzy utopíme ve slovech a neurčitostech, možná to přežijeme. Konkrétní příklad, nechme nyní vystoupit do našeho pole vědomí Valdštýna, Valdštejna. Nechme se unášet neurčitými představami o něm. Pomocí nám může konkrétní objekt, kniha, kterou jsem nedávno objevil či spíše náhodou se mi objevila před nosem. Cosi doposud neznámého se vynořilo z hlubiny sklepa a minulosti. Jen tak na okraj nutno poznamenat, že knihy jsou z hlediska určitosti, neurčitosti, ostrosti a neostrosti poměrně zajímavými objekty.

ABSOLUTNÍ NEZJEVNO – AN: Nezpřítomnitelné v jakémkoli vědomí, nikdy a z principu, ani nikdy v nejvzdálenější budoucnosti, vyjma vědomí Božího, které je svého hlediska absolutním opakem absolutního nezjevna, tedy absolutním zjevnem. Můžeme tomu také říkat Prázdnota.

Nejzajímavější kniha v této knihovně: Nehlubší kniha této knihovny.

Nejzásadnější kniha….pro někoho Komunistický manifest, pro někoho Harry Poter a pro dalšího třeba Věk Albrechta z Valdštýna, Matice lidu ročníku IV číslo 1. V Praze nákladem pro vydávání laciných knih českých 1870. Někdo odbude tu Třicetiletou válku několika slovy a někdo několika knihami.

Tragický jev historie. Na poli času se cosi zauzlilo a ozvuky a dozvuky doznívají přetiše na chodbách pražského Klementina, kde také působil slavný učenec Rodrigo de Arriaga/Cursus philosophicus. Zpět k Valdštýnovi.

Nejdříve do síní sněmovních a pak do kanceláře místodržících, v níž se podnes ukazuje onen velice jednoduchý nábytek, který zde byl toho osudného májového dne užíván….Za nimi poslán také sekretář jejich Fabricius, kterýž „jako čamrha, jsa postavy prostřední, se točil a dle své vštečnosti a úštipků

navyklých stavy v tom, aby pamatujíce, kde by byli a s kým činiti měli, počínali sobě mírněji a opatrněji, dosti nevčasně a nerozšafně napomínal. Dle vlastních slov svých „užil“ písař při tom vyhazovu „ne větším díle fedruňku pana Smiřického.“ Tento vyhazov nazývali současníci latinským slovem „defenestrace“. Divná náhoda zachránila shozené od smrtelného úrazu, ačkoliv vzdálenost od oken měřila přes 28 loket.

Zrádci v Chebu Gordon a Lesley měli nyní poradu s Buttlerem, jemuž dotud nedůvěřovali, co katolickému irčanu. Viděli svůj život v nebezpečenství, neboť poslechli­li by Valdštýna, porušili by přísahu a stali se zrádci na císaři, neposlechli­li, musili se obávati od něho a jeho přátel pomsty: potřebovalť říci jenom slovo a oni by ztratili hrdla. Oba Skotové byli ještě pro útěk, ale Buttler zavrhl tuto radu, poněvadž v jejich nepřítomnosti mohlo město pro císaře ztratit se. Mluveno pak o tom, aby zajali Valdštýna, než i tato věc byla nebezpečná a pochybná.

Lesley pronesl nejdříve: „Zabme zrádce.“ Buttler byl rád, že slyšel slova z jejich úst. K večerní hostině dostavili se ke Gordonovi s Trčkou a Ilovem také Kinský a rytmistr Neuman, který vyhotovoval spisy Valdštýnovi, jsa jaksi jeho kancléřem. Hosté byli veselí, připíjeli na zdraví generála a na zdar jeho záměrů. Pomálu, když již hlavní večeře byla skončena a služebnictvo odveleno do postranního odlehlého pokoje k jídlu. Lasley vzkázal to důstojníkovi Buttlerovu, který čekal v sousední světnici, že již je čas. Důstojník vrazil nyní s mužstvem do jídelny voleje: „Kdo je dobrý císařský?“ (wer ist gut kaiserische).

Na to provolal Buttler, Gordon a Lesley: „Vivat Ferdinandus“ tasivše kordy a odstoupivše stranou. Hosté sáhli ovšem po své zbrani, avšak nezbylo jim času k odporu, za několik minut leželi všichni na podlaze ve své krvi co mrtvoly.

(KONEC HISTORICKÉHO OKÉNKA)

Slavata padaje zavadil hlavou o kamennou římsu dolejšího okna i prorazil sobě hlavu až do kosti, načež od kraje příkopu ještě o 30 loket hloub se koulel.

Martinic a Fabracius padli pak na zem neuškodivše si v ničem a utekli, ač na ně shůry stříleno bylo. Úsudek nynějšího dne o defenestraci místodržícíh nemůže být pochybný. Již současníci měli za to, že se učinilo velmi málo a přece tuze mnoho. V PRVNÍM OHLEDĚ VYSLOVIL SE POZDĚJI ALBRECHT Z VALDŠTÝNA v ten smysl, proč by blázniví Češi shodili je s oken a neprobodli jich raději ihned kordem, neboť prý jenom mrtvý pes nekouše a kdyby jich prý nebylo bývalo, byly by prý věci později jinak se měly.

Pražský palác a i zámek jičínský vystavěl si v létech 1621­1630. Nejvýtečnější umělci pracovali na vyzdobování, taliánští, nizozemští a němečtí mistři. Pro pražský palác muselo se sto domů strhnout, aby se získala náležitá prostora.

Tři portály vedou v pražském paláci do vnitřka, obsahujícího kromě zahrady čtyřy ještě dvory. V průčelí paláce nalézá se veliký sál, na jehožto stropě veliká malba představuje Valdštýna co ověnčeného vítěze na nebeském povoze čtyřmi oři taženém…ticho rozkládalo se v zákoutní komnatě Valdštýnově, ozdobené

tajuplnými znameními z oboru hvězd, kde tentýž pracoval za dne i v noci zpytuje vedle toho se svým hvězdářem Sennem běh hvězd. Točité schody vedou odtud do lázeňské jeskyně pokryté křišťály, mušlemi a krápníky... v konírně žralo 300 nejvybranějších koní z mramorových koryt, pro každého koně pryštil se zvláštní pramen studničné vody... okolo paláce přecházely ustavičně hlídky, aby nestal se na blízku někde lomoz. A UPROSTŘED této nádhery, sám v sobě uzavřen, mlčenliv, nepřístupen a na dnu neustále postonávaje, očekával Valdštýn, co se bude dále díti.

TOTO JE ALE DŮLEŽITÉ ZJIŠTĚNÍ JEZOVITY; nechtěl ve svém táboře trpět. Na obleku miloval červenou barvu. Nosilť kalhoty červené i plášť šarlachový, polní pás a pero na klobouku bylo tolikéž červené. Jeho mysl pobádala ho k ustavičné činnosti, podnikání a k novým ziskům. Pracovitost jeho byla bezpříkladná a dá se vysvětlit jenom tím, že velmi málo spal. Záhy zestárl maje již ve svém čtyřicátém roce bílé vlasy. Skoro pořád trpěl na dnu.

Takže ten jezuita před bitvou je čirý nesmysl. To již bude lépe, aby vedl rozhovor s Sennou, anebo přímo s Arriagou. Jak ty dva dát dohromady? Snad přes Sennu. Stále něco vystupuje z nezjevna a stále tam něco zabublává. Třeba ta myšlenka od T. DE CHARDIN:KAŽDÝ ATOM PŮSOBÍ DÍKY JEDNOTĚ SVĚTA NA CELÝ SVĚT... což tedy teprve duch. Že by tam někde nakonec byla ta kouzelná růžová tečka soustřeďující v sobě celý svět? A tak vynořují se ze zapomnění staré zapomenuté věty a zvláštní cizí slova: Valdštýn, fedrovat, ukažte mi skutečnou určitost, vždyť i číslo jedna je v ní ztraceno. Přesto jsou ta slova určitá, bez nich nehnuli bychom se z místa, ale...

PO HŘE PAŠERÁCI A JINÝCH PODOBNÝCH AKTIVITÁCH ROZEVŘEL JSEM SI VEČER BOŽSKOU KOMEDII ILUSTROVANOU SANDREM BOTTICELIM. ASI SE JÍ, BUDE­LI SÍLA, CHVÍLI VĚNUJI. JDU NATÁČET S MÍSTNÍMI RAPERY POETICKÉ HODINÁŘSTVÍ.

Unikátní sbírka hodinek Swatch se vydražila za milióny Vykutálený muž se osvobodil SAKRA PRÁCE, TAK MI ZASE NĚCO UNIKLO, JÁ ODJÍŽDÍ ASI DO CURYCHU, UDĚLAT NĚJAKÉ HODINÁŘSTVÍ. MAPU JIŽ MÁM. JDU SE PODÍVAT, KDY MI LETÍ LETADLO. NE, JÁ RADĚJI POJEDE VLAKEM...

Urychlovače se do jistého okamžiku dají také zpomalit, není ti dobře?

Ne­li ještě lépe, lepěji, sympatickej chlápek... jak říkám vykutálenej jak antiperle... Teď by se mi šikl více zpomalovač částic, než jejich zrychlovač... Správný termín jsi použil „rychločasupast”, další část?

Ti tři se musí potkat také s Tulipou a kosmická báseň může začít.

No toto... a který z těch dvou je ten třetí?

Třetí je oxidův duch, někdo to musí pozorovat, dělat supervizi a referovat v první osobě. Je to tak jednudušší. Inspiraci naberu sběračkou z Božské komedie, básník promlouvá za sebe... JÁ spatřil Chárona u planoucích břehů a tak podobně...

To abych se urychleně pustil do analýzy toho Zrychlovače. Veškeré prosby mého JÁ o zpomalovače byly odhozeny do koše odkud není návratu, protože tam je VŠE právě teď.

Právě jsem se rozhodl, že budu, právě jsem se rozhodl bít, ale nikoli bít, ale být, a to i kdybych měl hlavu plnou odvysvětlení a elektrických polarit a řízenou binární dvojkovou digitální analogickou soustavou, protože ta analogie mezi Huertou a Huertou má něco do sebe. Mám hlavu rozraženu velikonočním křížem a jsem zmalovaný jako kraslice a jsem jako růžová tečka, neboť jsem narazil do času, který se zastavil. Již není kam běžet a již vůbec ne někam pryč, vždyť budoucnost je také pryč, neboť jsem se rozhodl přeskočit několik odstavců a tam jsem si přečetl, budu rychlejší než signál, budu dál. Nejsou ty předcházející věty nesmyslné? MEZI

Huertou a Huertou, jak myslel to ten člověk? Člověk? Nemyslel si to snad pouze nějaký mozek? Nevymyslela si to kovová hlava šachového automatu? Nevymyslela si to nakonec nějaká růžová tečka?.......smyčka oxidovy samomluvy se zatáhla až do něžného středu růžové tečky​ ● na klouzačce ducha jsem potkal nápad na Kosmickou komedii, jež měla by v kruzích duchovního urychlovače proniknout skrz růžové tečky do bodu prázdna, které je plné obsahů, ovšem pouze v duchu, pouze v duchu, kde lze potkat ledacos, tak ponořeni do zavařeniny neznámého padáme do středu, jímž je JÁ

„Osamělý střed v osamělém kruhu.” (Kleist)

ŽENA POD MOJOU KOŽOU Nechcem byť tým človekom, ktorým som. Lebo ten človek si neverí a človek, ktorý si neverí nikdy neuspeje. Práve v tom, že si neverím, ale možno spočíva to, že som človekom práve tým, ktorým som, ktorý si neverí, že nebyť toho, že si neverím nemusel by som ani nechcieť byť tým človekom, ktorým som.

Proste by som si veril a bol by som niekým iným ako som. To už by som, ale zase nebol JA. Teda ten človek, ktorý si neverí, lebo nechce byť tým človekom, ktorým je, lebo nechce byť človekom, ktorý si neverí sám od seba, ale chce byť človekom, ktorý si verí sám od seba. Nato by som sa, ale musel sám od seba vedieť prv oslobodiť, ale aby som sa vedel sám od seba rozdeliť v toho kto verí v človeka ako seba a toho kto v takého človeka neverí, musel by som sa stať kým som, ale napriek tomu byť len takým, ktorý v seba verí. Veriť v seba by vyčerpalo to bytie sebou. Tá viera v to, že som kto som by vyčerpala bytie moje bytia sebou čiže nato fakticky aby človek veril v toho človeka, ktorým je musí veriť prv, že je človekom o ktorom verí, že ním je, teda tu musí byť určitá viera ešte pred tým ako človek uverí, že verí, že vie kým je a že ten kým je nie je, alebo byť nechce a s toho titulu sa bude môcť potom zmeniť na niekoho nového, bude sa musieť stať niekým novým. Ale stať sa niekým novým už neznamená veriť v stávanie, lebo stávanie sa nie je verenie. Stávanie je dianie a niekto kto sa deje ako keby bol sám sebou, lebo je sám sebou s toho titulu, že verí, že sebou sa stáva, že s to kým sa stal je odvodené od toho kým veril, že sa stať môže. Viera v seba tak vnuká skoro až megalomanskú túžbu, alebo možnosť sa stať niečím viac ako v skutočnosti človek môže veriť, že sa stane.

To popiera vieru v seba, lebo tým, že verím v seba aj vyčerpávam svoje JA, ktoré je práve všetkým len vďaka tejto viere v toto všetko, lebo naopak keby som svoje JA mal ako nejak ´dané´ a to myslím dané nezávisle od nejakej viery v to JA, tak by sa možnosť tohto JA neobmedzovala na vieru, ale by presahovala takto vierou obmedzené JA.

Povedzme, že by som chcel byť kýmkoľvek len nie sám sebou, že by som chcel byť viac než v čo som schopný, alebo nejakým spôsobom ochotný veriť. Viera v niečo v sebe, alebo viera v seba je práve len zo seba plynúca a nie je to nič nad seba. Ak by niekto povedal, že zviera povedzme si vie ´seba´ uvedomiť to by mohol napríklad ´kôň´ uvedomený veriť, že je sebou, že je koňom, mohol by koňom nebyť ako kôň, ale niekto kto ako kôň verí, že je koňom. Ale človeku je práve táto viera nanič, lebo človek už je človekom a nepotrebuje si ako taký človek veriť v práve túto myšlienku, že je človekom. Človek potrebuje niečo viac ako vieru v seba, a to totiž vieru, že túto vieru v seba je schopný prekonať tým čím je s tým čo s toho čo zo seba spraví urobí. To znamená, že v človeku je viera v jeho JA ako také, že jeho JA je spojené s jeho vedomím, že jeho vedomie je vskutku to čo z neho jeho ´JA´ robí to čo mu jeho JA dáva, že človek je do istej miery ´vedomím JA´. Človek má vedomie svojho JA, ktorá mu dáva možnosť viery v toto ´JA´, ale nie je to nikdy táto možnosť, ktorá predchádza onomu vedomiu. Povedať, že ´buď sám sebou´ neznamená s tohto hľadiska vôbec nič, lebo človek sám sebou práve je, ale záleží len na tom, že či sa uvedomí ako také JA, že či v toto JA bude ochotný uveriť, alebo dokonca, že či toto JA mu bude stačiť nato aby dokázal sám ´seba´ ako toto ´JA´ ešte nejak nad toto JA prekonávať v tej viere, že prekonáva ´sám seba´. To, že človek prekonáva sám seba je dané tým, že človek je z vlastného ´JA´ v ktoré verí, ´sebe daný´ ako to vedomie ´JA´, ktoré má a ktoré mu dáva možnosť tejto viery. Nebyť ´vedomia´ nebola by tu ani táto viera ako viera v nejaké ´JA´, ktoré sa špatne s tejto viery na základe vedomia toho JA dokazuje ako ´dané´.

Nedá sa však povedať, že keby človek veril v nejaké JA dané, ktoré by bolo iné, že by toto JA bolo aj iné len na základe vedomia. Vedomie vlastného JA, ktoré sa človeku ´deje´, ktoré sa stáva nie je vymedzené len vierou, lebo viera v dejúce sa ´ JA ´ nejestvuje z vlastného ´sebaurčenia´, ale práve z toho ako ďaleko v JA nejaký človek verí, lebo z JA sa človek usudzuje späť na vieru v to JA, že má v dôsledku toho, že veril vedomie nejakého JA na základe JA ako takého s vedomím seba.

Ja, ale samo o sebe nie je vedomie toho JA. Je to práve len tak, že existuje ´JA s vedomím JA´, ale keby sme vzali ono vedomie a od JA by sme odstránili ono vedomie ´s´ ako vedomie seba s vedomím seba tak by sme zrušili aj možnosť viery v ´sebavedomé JA. Toto JA zo sebavedomím JA, ale neexistuje mimo túto vieru v sebavedomie JA v JA, ktoré by bez vedomia seba mohlo v seba veriť, lebo nič ako ´voľne existujúce JA´ neexistuje, a je to vždy určitá závislosť na vedomí JA, že existuje nejaké JA s vedomím JA. Nebyť ale vedomia, ktoré toto JA tvorí a v ktoré človek, ktorý hovorí, že verí v ´JA´ verí nebolo by ani ´sebavedomého JA´, ktoré verí v seba, lebo ´JA´ ako také o sebe bez vedomia seba neexistuje.

Prvá časť JA môjho JA a jeho existencia, ktorá mi dáva zmysel života. Zmysel života, ktorý je inde, ktorý je mimo môjho JA, ktoré nie je mojím v skutku JA, lebo

toto JA má inde zmysel života ako v samotnom JA. JA je samotné ako existujúce len potenciálom, len hrubým potenciálom, ktorý vyzerá na určitú ucelenú jednotu, ale je tu rozdvojenosť—práve medzi tým čo človek je a v čo človek verí, že je potom existuje určitý rozdiel. Keď tento rozdiel však existuje človek nikdy nemôže byť v plnej miere človekom v takom zmysle v akom verí, že ním je. JA môžem napríklad veriť, že som JA, ktoré verí v to JA, ktorým ako jeho zmysel života som. Povedzme, že mám JA, ktorého zmysel nachádzam v tom, že som, lebo verím, že JA v ktorom nachádzam zmysel života som, ale toto JA s jeho zmyslom života môže byť mimo mňa a môže byť len vierou v niečo mimo mňa dané. Ak som ochotný veriť napríklad na vonkajší svet, ktorý je ako taký ´mimo mňa´ potom musím tento svet myslieť tak ako keby som v ňom nebol. A nikto predsa nebude veriť na vonkajší svet mimo toho v ktorom by nebol. Môžem teda povedať, že ma navonok vonkajší svet neoslovil, že navonok som vo vonkajšom svete nebol, lebo neverím, že vonkajší svet existuje nikde mimo mňa, lebo proste neverím, že v ňom nie som, že v ňom teda nie je moje JA, ktoré je zmyslom môjho života, ktorý staviam, ale mimo seba do tej miery do akej som ochotný v to svoje je veriť a práve tu sa nachádza tento rozpor, ktorý je treba prekonať— tento rozpor do akej miery som ochotný veriť a do akej miery som ochotný byť tým kto som, lebo z vlastnej vôle, ktorá ma presahuje verím, že som niečo viac ako ´to ja´, ktoré má vonkajší svet mimo neho, lebo existuje v ňom, lebo v tejto dileme je práve potom určitý druh kauzality, ktorý Nietzsché vysvetľuje ako ´vôľu k moci´.

Táto vôľa k moci je pojmom, ktorý prekonáva rozdvojenie medzi vonkajším svetom v, ktorom neexistuje moje ja ako z vnútra chápané a vnútorným svetom v ktorom neexistuje z vonku moje JA za predpokladu, že verím, že existuje v istote iste ako isto verím, že všetko čo existuje je existovanie platné a dané.

Povedzme, že existuje nejaké mesto ako napríklad mesto Sabinov, že existuje nejaké moje JA, ktoré obraz toho mesta má ako daný ako existujúci a ako platný v tom určitom ´uvedomení´, ktorého koncom som ´JA´, lebo má moje JA vieru v zmysel seba samého mimo seba, alebo mimo ja, ktoré je dané týmto vonkajším svetom v ktorom sa toto JA z vnútra dané chápe z vonku ako keby malo o sebe nejaké povedomie, ktoré z videnia, alebo počutia má o sebe, lebo je mu dané bez vedomia jeho samého ako takého ­­­ teda toto povedomie by bolo dané tým, že tu existuje nejaké viera. JA a má je v hrsti, lebo existuje ako referenčný rámec nejaká viera v toto JA, ktoré je dané tak, že tu existuje nejaká závislosť na vonkajšom svete. Táto závislosť je rozdielom, ktorý JA nevie prekonať, lebo práve v tejto závislosti sa z definície toto JA musí sústrediť. JA nie je nič iné ako sústredenie sa na JA, ktoré je vo vonkajšom svete plne ´uvedomelé´, ale práve táto uvedomelosť je klam, lebo mimo toto JA neexistuje ani vonkajší svet, ktorého od tohto JA v závislosti na tomto JA odvodzujeme. Toto JA je závislé na vonkajšom svete, ktorý vlastne z neho ako zo zmyslu pre realitu nevychádza, ktorý je vonkajším svetom nezávisle na JA a jeho vnútornom nasadení. S tohto vnútorného nasadenia sa JA môže

vymknúť, ale nemôže nebyť postulované ako realita úplne o sebe samej. JA nemá realitu, ktorej by zodpovedal vonkajší svet, ktorého vnútorné nasadenie JA je odvodené od normálu tohto sveta, ktorý je mimo tento zmysel myslený v JA skrze vonkajší svet myslený ako fixný. Zmysel života zafixovaný v nejakom JA, ktoré nepatrí do vonkajšieho sveta, ale z ktorého sa vonkajší svet dá vyložiť nie je nijakým oporným bodom do ktorého by sme mohli seba vnímať, myslieť seba, byť sebou. Naopak tento vonkajší svet nemá ako nasadenie istého druhu JA v zmysle života fixovanom mimo neho svoj rámec toho čo sa s ním dá robiť, alebo ako by sa dal určiť—táto realita nie je pre vieru v niečo ako JA zásadná, alebo vôbec záväzná, lebo nič ako kauzálny spoj ´v o sebe´ neexistuje. Medzi mnou o sebe a vonkajším svetom proste neexistujú proste žiadne kauzálne spoje na ktorých by som mohol zakladať svoju vieru o tom, že ´tam´ vonku sú nejaké JA, že tam vonku je nejaký svet. Teda, že tam vonku je nejaký svet, ktorý by mohol nebyť svetom z môjho vnútra, ktorý by mohol byť svetom inde ako tam kde som JA, ktorého vedomie mám v dobrej viere v toto JA, ktoré nie je ničím iným ako práve dôkazom toho, že tam vonku nie je svet o sebe, ktorý by z môjho JA bol viditeľný ako z nejakého vnútra, ktoré nedáva iný zmysel ako ten, že tu existujem, že tu existuje svet o sebe reálny, ktorý nemá žiadnu inú realitu ako tú, ktorá je z môjho JA domyslená dokonca v tom, ktorom svete, ktorý je o sebe svetom z môjho JA, ktoré nie je ničím iným ako predstavou toho, že tu existuje svet z vonku, ktorého realita je práve takou istou silou akú mám JA zo svojho vnútra, ktoré je ´vôľou k moci´, z ktorého vôľa k moci vyviera.

Svet nie je ospravedlniteľný ako jednota bytia, vnímania, sebavedomia, JA, nevedomia, ale je ospravedlniteľný len v rozpore, ktorý tento svet z mojím JA spája. To čo spája mňa s vonkajším svetom je len rozpor, ktorého uvedomenie práve ničí vieru v tento svet z jeho vnútra ako uvedomelý. Uvedomenie si seba samého, v ktorého toho JA je svet, znamená že človek sa k vonkajšiemu svetu obracia chrbtom, ale len do tej miery v ktorej je tento odrazom jeho vnútra, ktoré je mu inteligibilne dané. Som zo svojho vnútra celého, s celého vnútra, ktorého jednotu kladiem ako nerozporuplnú, ale existuje tu predsa len rozpor medzi mnou a sebou, alebo JA, ktoré vzťahujem späť k vonkajšiemu svetu, ktorého realitu beriem za danú, lebo tá danosť je mojím myslením. Moja danosť myslieť vychádza práve s vonkajšieho sveta, ktorému korešponduje vedomie seba, ktoré je dané, ale z vôle k moci nad týmto svetom vonkajším, ktorý je situovaný inde, alebo aj inde než len v mojom myslení. Teda pokiaľ beriem myslenie ako schopnosť ako schopnosť s ktorou sa tento vonkajší svet dá realizovať, lebo sám o sebe nemá kategorickú platnosť. Tento svet Nietzsché, ale označuje a určuje kategoriálne ako vôľu k moci ako svet v inteligibilnom charaktere v ktorom už nie je rozpor medzi tým čo chceš a medzi tým čo si myslíš, lebo myslenie je danosťou toho ako sa tento svet vonkajší menifestuje z vnútra bez rozdielu rozporu medzi tým kým človek je a tým za koho sa má, ale za čo sa chápe za akú zo svojich myšlienok sa chápe povedzme. Tieto myšlienky, ktorých kategoriálne určenie je bezprostredné sa

dejú do tej miery do akej sa dianie pripisuje vonkajšiemu svetu, ktorého charakter je viditeľný v ľudskom vnútri pokiaľ je i ten daný z vôle k moci ako sily, ktorá je myslená bez vedomia, alebo bez toho aby človek v tom vedomí cítil rozpor, alebo rozdvojenosť medzi tým čo chce a medzi tým čo si myslím, že chce a práve v tom je pojem syntetického JA, ktoré sa používa na prenesenie sa cez rozdvojenosť, ktorá existuje medzi myslením a chcením, alebo medzi tým čo sa myslí, že sa deje a tým čo sa deje ´v skutočnosti´, čo je práve rozdiel toho, že medzi myslením seba existujú stupne reality o ktorých sa človek seba chápe za predpokladu, že verí, že má danosť, alebo schopnosť myslieť svoje JA mimo svet vonkajší ako nejakú ´realitu´, ktorá by mohla mať na tento svet vplyv, ktorá by tento svet mohla z jeho vnútra teda z vnútra človeka viditeľného v tomto svete z vonku nejak ovplyvňovať. Človek ako ho poznáme sa mení. Je v neustálom a kontinuálnom procese zmeny aj preto sa hovorí, že zmena je život, že zmena je životom, ktorý je však z vonku nepostrehnuteľný, lebo sa z vonku nedá chytiť, lebo sa z vonku nedá pozorovať. Z vonku sa človek mení síce tiež, ale táto zmena je vychádzajúca z vnútra z vnútorného rozpoloženia ako snáď každá zmena vychádza z vnútorného rozpoloženia. Samotný život je druhom vnútorného rozpoloženia, ktoré je v každom okamihu existencie vonkajšieho sveta zmyslom ´evolúcie´ človeka. Človek, alebo nejaký druh jeho prežil evolúciu, ktorá je v každom okamihu zmenou vonkajšieho sveta v ktorom sa čas skracuje od konca, alebo práve s konca človeka, ktorého istota seba vychádza práve s poradia v akom sa človek možno karmicky prevteľuje. Je treba vychádzať s karmických prevtelení napríklad ako z rady skúseností, ktoré môžu radom byť odstupňované podľa stupňa reality na akej človek jestvuje. Život človeka, alebo jeho zmysel je karmickým meradlom, má karmickú stupnicu hodnôt, ktorá môže pripomínať kyvadlo, presýpacie hodiny, alebo schopnosť alebo danosť myslieť seba v nejakých tých okamihoch vonkajšieho sveta, ktorého sila spočíva vo vôli k moci čo je práve určitá zhoda náhod, alebo koincidencia vedomia s vonkajším svetom. Vonkajší svet má vedomie o sebe len také aké mu človek pripisuje preto nemôže existovať bez ´dôvodu´ človeka, alebo jednoducho bez toho aby ´tu´ človek bol nejakým dôvodom preto, že ´tu´ je vonkajší svet. S tohto hľadiska sa vonkajší svet ´deje´ je vonkajší svet svetom od kedy je svetom, lebo človek pre jeho ´tunajšiu´ existenciu zadal dôvod, zadal dôvod preto, aby sa tento svet v jeho prítomnosti seba vyčerpal skrze ľudské vedomie a preto je tento svet aj liminálnym, je prahovým. Treba do tohto sveta, ale zarátať dianie, lebo človek sa deje z dôvodu, že tu existuje svet pre ktorý sa deje človek tomuto svetu a je teda možné povedať, že človek sa svetu, aspoň kým ide o jeho vonkajšiu manifestáciu, stal. Že človek sa stal svetu, ale nie je jasné, že či sa neodstane, že či sa tento človek v tomto svete neodstane keď sa stal len z nejakého dôvodu. Keď sa nestal z nejakého dôvodu je možné, že je situácia ešte horšia, lebo sa človek stal tak ako sa stať musel a je tu ´výlučná nutnosť´, ktorá nie je rozumová; táto nutnosť je kauzálna, a vyplýva z vôle k moci, ktorá sa deje ´k svetu´. Táto vôľa k moci sa deje k svetu, lebo je

postulovaná za hranicami rozumu a nevychádza z dôvodu na to aby tu ten svet musel byť ´tunajším´, musel byť z dôvodu toho, že tu nie je výlučne z nejakej inej nutnosti ako z nutnosti sa diať. Svet sa deje do tej miery do akej je človek za hranicou jeho mysliteľného ´bytia´ za hranicou jeho mysliteľného ´tu´, človek je mysliteľný voči svetu z vonku sa. Nedeje sa ´k svetu´ ku, ktorému ho núti vôľa k moci či už tá je nad svetom, alebo pod ním, alebo inde. Zmysel sveta, ktorého vôľa je jeho najvlastnejším charakterom je ozrejmená na pozadí vedomia, ktoré je svetu vlastné, ale je dianím sa sveta—svet ako nič, ktoré sa nedeje nie je možný. Jedine ak máme predpoklad, že svet ´je nič´, ktoré sa nedeje čoby nič nie je možný a možné tak máme svet ´s nejakého dôvodu´.

Tento svet ako nič tu už ale je, tak ako tak aj tak.

Pokr.

Pre mňa sa ako človeka s konca človeka nedá povedať, že svet by sa mi mal diať, že svet by sa mi mal robiť, že svet by mal byť tunajším pre prípad toho, že JA by som o ňom nevedel nijak ináč za žiadných iných okolností za žiadného iného predpokladu. To je práve obmedzenie rozumu kategorického ako ho myslel Kant a ako ho obišiel Nietzsché. Tento kategoricky čistý rozum sa zakladá na predpoklade, že človek nie je z rozumom v koncoch preto, že tu svet existuje z nejakého dôvodu, ktorý je z jeho vlastného presvedčenia dôvodom k tomu aby tu tento svet existoval, ale je z rozumom v koncoch preto, že tento rozum proste vonkajšiemu svetu nestačí, alebo nie je na vonkajší svet dostačujúcim, lebo svet vonkajší sa nedeje z vôle rozumu, ale naopak vôľa k moci, ktorá je v inteligibilnom charaktere sveta je daná z myšlienky, že sa dianie dá vyprázdniť do istého času, alebo od istého času, ktorý nie je definovaný inteligibilne. Svet čoby nič s, ktorého vychádzam ako s dejúceho sa mi nedáva istotu, že sa tu ako svet deje, že je definovaný svojím vnútorným charakterom, ktorý je vôľou k moci. Človek si preto do istej miery túto ´moc´ musí ešte len zaslúžiť , lebo ako dôvod nato čo sa s ním deje nemôže uviesť vonkajší svet, lebo ten je sám o sebe ničím. Vonkajší svet je sám o sebe ničím, ktoré sa nedeje, lebo len do tej miery sa môže diať čokoľvek s nejakého dôvodu vo vonkajšom svete do akej JA z jeho inteligibilného vnútra k tomu privolí čím sa človek stáva dianím z ktorého sa nedá vychádzať, tak ako vôľa k moci vychádza, alebo vyvodzuje v každom okamihu vonkajšieho sveta jeho poslednú konsekvenciu z ktorej sa ustaľuje ešte nikdy neustálené zviera človeka, ktorého sociálny život, alebo živel sa dá kategorizovať do kategórií čistého rozumu z ktorého tabuľkami vyrukoval Kant. Ale vôľa k moci napriek tomu vyvodzuje svoje posledné konsekvencie v každom okamihu v ktorom sa vonkajší svet deje z inteligibilého vnútra, pokiaľ sa dajú sily vonkajšieho svet identifikovať s dianím na ktorého je vnútorného inteligibilného charakteru vôle k moci dôvod pre ktorý by sa tieto ´veci´, alebo mohli, alebo mali diať. Človek je z dôvodu vonkajšieho sveta ´dejúci´ sa. Povedzme, že by tu nebol vonkajší svet tak by sa nedial ani človek, lebo bez vonkajšieho sveta by sa človek nemal ´kde ´ takpovediac diať, ale nič s toho ešte neznamená, že by sa

s človekom nedial tento vonkajší svet ako by sa dial bez jeho vedomia. Bez vedomia človeka, ktorý sa deje sa vonkajší svet nedeje lebo dôvod ako si to človek myslí, že sa ten svet deje tak ako sa deje jemu a z ním je práve on sám.

Nič iné sa preto nedeje zo sveta človeka ako takého lebo človek je z jeho inteligibilného vnútra človekom s rozumom v koncoch zmyslov, ktoré domyslel dokonca. Vonkajší svet by tu bez toho aby človek bol nebol. Človek, ale v takom zmysle v akom sa tento zmysel nedá vyvodiť z jeho vonkajšej existencie, alebo existencie sveta čoby bytia o sebe. Svet tak ako človek nemá bytie o sebe, lebo toto bytie je nutné, alebo je z nutnosti nemysliteľné ináč ako svet o svete sa dejúci, ktorý ´ide´ čím je myslené, že deje, že sa z ním nerobí nič iné, než že sa deje, že sa zo svojho charakteru inteligibilného dá myslieť ako taký, ktorý sa deje cez, alebo napriek istému rozporu medzi človekom a svetom bez rozdielu v ktorom by tento človek bol nejak predom obsiahnutý. JA nie som predom JA, na to aby som vylúčil nejakú inú možnosť bytia, nie som sám sebou, lebo nemám možnosť byť ne­sebou, ale preto, že som len sám sebou z dôvodu, že byť ne­sebou nie je podstaty bytia tu, ktoré je o sebe dané ako dianie sa možné. Nie som sebou len preto, že som sebou, ale aj preto, že sebou nebyť nie je možné tak ako byť sebou je nemožné. Človek je len tak človekom ako sa jeho imperatív rozumie — tento je kategorický, človek je o sebe takým akým je, ale z druhej strany nemá toto JA o sebe, ale práve z nemožnosti bytie o sebe nie. Také nie, ktoré je dané je myslené ako zhola možnosť, ktorá je daná predom, lebo v tom ako sa človek realizuje alebo ako sa deje je bytie jednou z možností nastávania. Nastávanie je nadchádzanie, ktoré je dianím sa bez rozdielu toho čo sa deje, alebo z akého dôvodu sa to deje, lebo čo sa deje medzi človekom a vonkajším svetom je práve ten rozdiel toho stupňa reality, ktorý je daný silou vôle k moci, ktorá má inteligibilný charakter. Nie je to svet čo má podľa Nietzschého inteligibilný charakter, alebo je to ´vôľa k moci´, ktorá má inteligibilný charakter sveta. Preto Nietzsché spája vôľu k moci s bytím, ktorému sa na svete dá vládnuť, alebo od ktorého diania sa dá človek z onoho alebo toho dôvodu odvodiť. Človek chce mať moc nad bytím samotným, ale bytie samotné sa z moci vôle samotnej nedeje, lebo je tu ten rozdiel, ktorý tvorí človek medzi vonkajším svetom a sebou, ktorého JA je zmyslom života, ktorý je, ale mimo svet v ktorom sa on človek deje. Preto je ťažké si tento vonkajší svet z jeho dianím odmyslieť, je ťažké si myslieť človeka, ktorý sa von koncom sveta nedeje, ktorý je zo sveta diania viditeľného z jeho vnútra označiteľný a určiteľný v jeho charaktere mimo bytie ako sumu­sumárum moci nad svetom diania, ktorý je vonkajším svetom, ale tento svet bytia samého napriek tomu môže ostať nepohnutý a nemusí sa diať.

Nemusí sa diať ako nič, nemusí byť ako nič. Svet, ktorý sa deje nie je nič, ale s toho inteligibilného vnútra, ktoré má charakter vôle k moci sa svet stáva ako niečo ako niečo nové, ako niečo medzi nebom a zemou ako niečo medzi časom a ja, alebo medzi koncom a začiatkom. Svet je s toho hľadiska logos a Nietzsché toto aj takto postuluje. Dáva svetu postulát logu, alebo zmyslu, ale tento zmysel nie je odvodený z diania ako takého vonkajšieho, ale z vnútra v

ktorom je svet vôľou k moci seba, človeka, bytia, alebo čoho s dôvodu toho, že tak deje s človekom niečo medzi ním ako je a ním ako nie je. Človek si nevie vlastne predstaviť nebytie ináč ako tak, že sa medzi neho a čas vkladá ´dianie´. Bytie je systémom, alebo má systematické kvality, ktorých svet v sebe je materiálnym spodobnením. Svet je v sebe svetom do tej miery, ale do, ktorej sa deje z vonku dnu a preto sa Nietzsché snaží postulovať dve perspektívy, ktoré sa zužujú smerom z vnútra von, alebo z vonku do vnútra.

Tieto perspektívy sú Nietzschého optikou života a naopak je v ich optike videný skrze oči nutnosti on. Vychádza s toho, že vôľa koncentruje ako kvantum, že vôľa je koncentráciou určitého kvanta moci, že vôľa moc koncentruje do kvánt. Tieto kvantá moci sú ako transmisie ľuďmi, ale môže ísť už aj len o to, že človek si vedie, že sa vedú jeho myšlienky určitými dráhami, ktoré opisujú napríklad filozofi, ktorí myslia, ale stále v intenciách gramatiky. V intenciách gramatiky si môže odmyslieť zo systému prvú príčinu, hýbateľa, alebo nejak intenzívneho hýbateľa intencionálneho. Svet o sebe nemusí byť intencionálne založený a nemusí viesť ku svojmu koncu, lebo s konca sveta sa dozadu človek nedá odvodiť k sebe samému pokiaľ je jeho JA postulované mimo tento svet. Človek nie je intencionálny vo svojom charaktere logu, lebo logos nemá z vôľe k moci bez vonkajšieho sveta daný z jeho vlastného pričinenia. Logos, ktorý je zmyslom je bez vedomia človeka samotného len určitou konjuktúrou, alebo šťastnou zhodou náhod za okolností, ktoré prichádzajú v úvahu dokonca sebauvedomenia sa i v každom možnom zmysle nájdenia sa v takom nejakom zmysle, ktorého svet je ozmyslením, alebo manifestáciou ´vôle k moci´ vo vedomí postulovanej ako vrchol diania tohto sveta z ktorého konca s človek stáva sebou z nutnosti v ktorej očiach sa človek vyfarbuje vždy ako nikdy taký aký je v každom okamihu do ktorého sa vôľa koncentruje v moci, ktorej kvantá sú súčasťou vonkajšieho sveta ako aj reality o vedomí určitého stupňa.

Preto Nietzsché postuluje realitu o určitom stupni vedomia, alebo o určitom stupni života, alebo o určitom stupni bytia, alebo o určitom stupni nebytia, ale to už je ďalšia vec. Realita je daná o určitom stupni vedomia bytia seba, alebo nebytia seba, o určitom stupni vedomia, ktorý je z realitou stotožňovaný a preto si Nietzsché myslí, že konjunktúra vedomia a reality je na mieste, že sa vedomie reality dotýka o stupňoch o ktorých sa človek uvedomuje. Človek sa uvedomuje o vysokom stupni, človek sa uvedomuje o nízkom stupni a človek sa deje na vysokej úrovni a človek sa deje na nízkej úrovni a človek sa stáva v sebe samom, a človek skrze svoje JA prekonáva svet, ktorý sa mu deje, do ktorého konca speje dokonca, ktorého speje, lebo sa v zániku sa s týmto svetom o sebe ničím plne identifikuje v každom zmysle v ktorom tento svet o sebe našiel ako nič nejakého významu bytia v logu, ktorého čas musel prísť.

Pokr.

V prerozdelení istého druhu v prerozdeľovaní moci seba v sebe nad sebou sa človek uchováva. Vo forme istého seba­javenia sa, ktoré je zrkadlovým dianím

sa človeka. Môžem zaiste povedať, že sa v skutočnosti veci dejú z vôle k moci, ktorú nad nimi mám, ale práve preto, že sa nedeje zo mnou nič iné ako to, že sa dejem mi skoro zabraňuje vôbec toto ako možnosť myslieť, alebo i len pripustiť. Vo vôli k moci teda apriórne obsiahnutý nie som ako vonkajší svet túto vôľu ani nejdem myslieť, lebo ju ani myslieť nemôžem. Vôľa, ktorá je s vedomia seba logom by nemohla existovať o sebe, lebo svet by o ničom existovať nemohol ako stupeň reality, lebo o ničom nemá stupeň reality.

Respektíve nič nemá stupeň reality o ktorom by mohlo niečo existovať.

Povedzme, že človek zomrie a ostane po ňom len popol, ktorý je skoro ako nič.

Toto nič o sebe nemá stupeň reality, lebo nepredstavuje aspoň pre človeka žiadny mysliteľný stupeň reality života. Život existuje iba v realite, realita existuje iba v živote a preto tam kde nie je nič nie je ani stupeň reality pokiaľ sme schopný nič ako bez ohľadu na stupeň reality postulovať ako vôbec niečo ako nič. Realita nie je objektom bez formy. Keď človeka telo spopolnia jeho ´forma´ ako objektívne platná realita prestane existovať a stupeň v ktorom je tento človek kedysi živý ďalej už nie je o tom istom ako bol keď bol na žive. Aj keď jeho existencia môže ešte byť myslená na nejakom stupni o ničom, na nejakom stupni ničoty o sebe, tak tento človek už u objektívneho hľadiska reality nemá žiadnu kauzálnu štruktúru, alebo iný kauzálny rad, ktorý by ho vracal späť do života o nejakom stupni reality hoci aj ničoho. V jeho prípade samotné nič skončilo formálne existovať a nemá už žiadnu formu ani konkrétnu a ani nekonkrétnu ani fatálnu, ale ani nefatálnu. Jeho existencia v tomto štádiu je ničím bez akejkoľvek formy o akomkoľvek stupni reality bytia sebou, alebo ne­sebou, ten človek už nie je a nemá nič o čom by bol. Nič je tu samotné ako vedomie vymazané a človek sa bez vedomia seba hoci aj ako ničoho neobíde do tej miery aby len bol v, ktorom tom zmysle možný za, ktorých tých okolností mysliteľne. Samozrejme možnosť toho, žeby tu niekde bol, žeby sa jeho potencialita nestratila stále existuje, lebo jeho svet je celým v jednote života a smrti, ktoré sú súčasne mysleným a konaným logom len pokiaľ sa logos dá ešte ďalej kvantifikovať ako moc. Mohli by sme hovoriť o ´výkonnej moci´, ktoré je sústredená do kvánt v ktorých sa život odmocňuje a zmocňuje. Moc je kvantum a dá sa ako kvantum myslieť jej suma, alebo celá karma, ktorá by mohla byť na príčine kauzality aj po smrti ako takej, ktorá vychádza z uzla príčin a následkov, ktoré by sa nemali zvecňovať. Zvecňovať v tomto prípade neznamená nič iné ako zmocňovať, lebo človek má nad vecami moc pokiaľ len majú objektívnu platnosť a existujú na nejakom objektívnom stupni reality, lebo napríklad nad mŕtvolami človek nemá moc, alebo sa mi to aspoň tak nejaví. S trochou irónie by sa dalo povedať, že človek je mocný svojho druhu, že človek má síce moc nad svojím druhom, alebo vecami svojho druhu, ale, že nemá moc povedzme na pozostalými, ktorých zo svojho života ´vytesnil´ ako takých, ktorí nemajú svoj ´život´ v takom zmysle ako ho má on.

Existencia nie je prejavom. Existencia ako taká nie je ´pre­javom´, existencia nepredchádza ničomu. Nič existuje simultánne s tým ako neexistuje nič.

Pokiaľ sme ochotným pripustiť, že tu možnosť ničoho ako možnosť niečo je

ešte ináč ako možnosť toho aby tu nič nebolo. Kauzalita vôle k moci v ktorej sa ďalej život šíri, lebo postupuje a ide ´ďalej´ je pritom dovádzanie zmyslu seba dokonca v ktorom sa človek mení na inú formu života, v ktoré sa forma života človeka mení na inú formu bytia na inú formu života, ktorý je mysliteľný sebou samým. Ale toto je pre človeka možno ťažké prijať, lebo ten si bude najskôr myslieť, že človek je jedinou formou života, ktorá je mysliteľná sebou samou, ktorá je mysliteľná sama o sebe, že všetko ostatné musí mať objektívnu platnosť aj mimo seba snáď z výnimkou človeka, ktorý túto objektívnu platnosť myslí ako ´sebavedomie´, ktorý túto objektívnu platnosť realizuje na úrovni toho, že presahuje svoj čisto ´druhový formát´, že presahuje holú snahu o rozmnožovanie, že presahuje holú snahu o existovanie, že presahuje holú teda objektívnu snahu byť ďalej teda sa rozmnožovať teda sa usilovať o trvanie svojej existencie. Je možné, že existencia zvierať je holá preto, že je nahá inými slovami preto, že zviera sa ku svojej existencii stavia iba negatívne iba ako k seba vlastneniu, ktoré je dané šírením sa a rozmnožovaním sa ďalej za potenciál toho, ktorého individua, ktoré sa tým vyčerpe. Zviera ako také je číra dualita bez rozdielu medzi individuálnym seba­JA­vením a medzi neindividuálnym existovaním pre záchranu druhu. Individualita zvieraťa je skončená v druhu, lebo zviera je len potiaľ individualitou pokiaľ je táto druhová. Žiadne zviera v tomto zmysle nie je ´sebou –samým´ a človek, ktorý chce byť sebou samým tým vlastne z hľadiska druhu popiera, že by nejakým druhom vôbec bol. Môžem to povedať aj tak, že človek a to každý jednotlivec individuálne je svojím vlastným druhom, že pritom ´druh­ľudstvo´ je jedného druhu človeka zvieraťom.

Toto sa myslí, keď sa povie, že človek je sociálny zvieraťom, že totiž človek ako druh je zvieraťom, ale ako individualita svoju druhovú odlišnosť ukazuje na tom, že nie je individuálnym obrazom druhu, ale druh je individuálnym obrazom neho. V tom je človek od zvierat ako takých snáď iný, lebo človek a zviera nemá existenciu jedného ´druhu´ pokiaľ ide o individualitu, ktorú tomuto druhu ´o sebe´ nedáva už nikto viac ako tento druh individuálne pojatý ako sociálny, lebo tak vyzerá jeho charakter, ktorý je sociálneho razenia, lebo sa z charakteru z ktorého vychádzame vychádza ako z nejakej formy života druhu z ktorého je individualita vždy obojaká. Človek je zviera ako tvor sociálny a druh ako tvor nesociálny. Kolektív človeka tvorí druh preto, že v kolektíve je človek vždy individualitou aká normálne svojho druhu nie je vecou kolektivu, ale vecou jednotlivca. Individualita človeka tak rastie s kolektívnym vedomím svojho času, svojho druhu, svojej druhovej podstaty, ktorá je ale vedomím individuality, ktorá má konkrétne rysy pokiaľ ide o transcendentnú rovinu a pokiaľ ide o ten samotný presah do podstaty formy v ktorej sa uskutočňuje život a jeho javová jednota, ktorá môže ako zvonku vychádzať na rovnako od bytia k nebytiu, ale z vnútra tu je rozdiel medzi myslením a sebauvedomovaním pokiaľ sa sebauvedomovanie ´mieni´ ako skutočnosť, ktorá presahuje len myslenie. Na človeku nie je aby sa uvedomil napríklad ako hocikto, alebo hocičo. Človek sa predsa len uvedomuje ako taká

forma života, ktorá dosiahla určitého stupňa ´bytia o sebe´, ktoré je uskutočnené v konkrétnom médiu či už to bude forma, alebo reforma, alebo je bytie formou uvedomenia, ktoré je náležiace do seba. Do seba ako takého v ktorom sa človek uvedomuje. Je potom otázne čo to uvedomenie seba je keď človek a jeho JA sa uvedomuje do seba. JA predchádza za týchto okolností do ja do ktorého sa človek má uvedomiť a samotné jeho uvedomenie je formou vedomia ja do ktorého človek speje ako do bodu v ktorom by uvedomil, ale nevie asi, že odkiaľ by také ´spenie´ plynulo keď jeho JA je presne to Čo sa uvedomilo do ´seba´ čo sa uvedomilo do bodu uvedomenia sa v sebe.

Uvedomenie sa človeku môže stať osudným tak ako nejaká smrteľná choroba, ale uvedomovanie sa do nejakého JA neznamená pokiaľ to JA postulujeme ako ´dané´ zas až tak veľa´. Pokiaľ je JA dané tak si jedným slovom uvedomovať nie je čo. JA, ktoré by sa malo ´do JA´ ako do nejakého referenčného a železného rámca uvedomiť ako svoje by proste neexistovalo preto, že už tu také JA byť o sebe muselo mimo toto uvedomenie ako také už tu ľudské ja muselo mať svoje vedomie existencie, ktorá je čo do uvedomenia ´hotová´. JA a jeho uvedomovanie by potom nezodpovedalo ak už nič iné žiadnemu ´deju´­­uvedomovanie si ´JA´, ktoré je objektívne platné ako dané a ako v skutočnosti hotová vec, by nemohlo byť dejom pokiaľ by sme napríklad rovno všetky deje sveta nechceli brať za hotové veci o ktorých sme spravení len úchytkom. Tým úchytkom by sa myslel dej sebauvedomenia, ktorý by vychádzal z toho, že niekto ako konkrétny človek by musel svojou hodnotou prevyšovať, alebo presahovať svoje JA nato aby si to JA začala uvedomovať ako svoje čo by už, ale znamenalo, že si na pozadí uvedomovania si svojho JA uvedomuje svoje JA ešte ako nesvoje lebo môže mať práve na základe tohto deje sebauvedomovania od neho odstup dosť veľký na to, aby si ho dokázal takto ako také ´JA´ uvedomiť. Čo pri tejto otázke predstavuje problém je minimálne to ako sa ´JA´ deje. Pri uvedomení si svojho JA je totiž otázne, že či človek hovorí o dejúcom sa ´JA´. Nato aby som bol kým som, sa mi totiž s tohto hľadiska môže stať, alebo musí stať niečo čo by presne uviedlo do chodu sebauvedomenie a čo by toto sebauvedomenie tiež myslelo ako dej. S toho hľadiska je takzvané sebauvedomovanie len povrchom, lebo je len predstavou toho, že sa tým čo deje ako uvedomovanie sa nedeje nič, že sa deje všetko moje uvedomovanie len v jednej rovine na ktorej sa človek ako JA stotožňuje s dejom práve len tým, ktorý by som ako sebauvedomovanie mohol pri najlepšej vôli snáď za sebauvedomovanie označiť.

Otázka, ktorá tu snáď je v tomto zmysle je tá, že či sa deje z ničoho nič niečo, alebo, že či sa nedeje. Ako napríklad JA, ktorý sa z ničoho nič dejem o sebe nie som ten, ktorý sa nedeje z ničoho nič preto, že na to má dôvod.

Som ako Buddha v nirváne a nič neveští nič horšie ako blaženosť, ktorá príde na rad najskôr po smrti v ktorej sa človek dočká svojho konca na ktorom ho bude čakať nová inkarnácia, ktorá bude po ´starom´, ktorý bude po novom človeku znovazrodený a vykúpený ako keby sa medzi tým nič nestalo, len sa dialo všetko medzi tým ako medzi kým a tým, alebo ako medzi budúcim

a minulým a prítomným a vedomím seba ako zákonu schválnosti, ktorý snáď nikto nekáže, ale, ktorý sa isto viaže na všetko čo človeka robí človekom, lebo schválnosť je vedomie s ktorým sa stotožňujem, ktorým sa dejem, lebo vychádzam s toho, že sa všetko deje z nejakého dôvodu sa deje schválne, lebo bez dôvodu sa ak deje sa deje len teatrálne. Človek vychádza s toho, že na všetko čo sa deje má nejaký dôvod, lebo to čo sa asi deje nie je nijaké divadielko, lebo divadielko sa hraje bez dôvodu, ktorý je mimo zmysel život kvázi. Tento dôvod sám, ale tiež môže znamenať ´zmysel´ života, lebo bez toho aby sa niečo dialo a bez toho aby sa to niečo dialo z nejakého dôvodu by neboli možné ani zmysli života. Aký skúpy je človek na zmysel života a ako si myslí, že musí mať zmysel života len jeden. Ale čo ak ma jeho život tisíce zmyslov a čo ak každý prežitý deň dáva životu zmysel nový a vyšší dokonca? A možno žiadne z dní, ktoré človek prežije aké dajú jeho životu zmysel nie sú celkom zbytočné. Žiadne z dní minulých a ani budúcich do budúcna, ktorých bude snáď ešte neúrekom nebudú snáď nedávať zmysel, nebudú snáď len nezmyselnými prostriedkami k cieľu života za ktorým sa skrýva smrť. Je pritom pravdou, že smrť sa skrývajúc za každým mužom je snáď ženou a že kto by smrť za mužom nehľadal, by márne hľadal život, ktorý je ženou aj keď mužského rodu gramatického, ktorý je snáď len metaforou. Taktiež ako je metaforou rod ženský, ktorý je tiež gramatický, lebo gramatika je tiež len metaforou myslenia. Samotný veľký výrok ´myslím teda som´ je tiež len obyčajnou metaforou. Kiež by bolo všetko ináč, kiež by som žil život iný, kiež by démon neprišiel ako prišiel a nespýtal sa ma v každom z mojich životov s ktorých každý mal svoj zmysel, že či chcem všetko ešte raz, že či chcem žiť všetky životy ako tento úplne, ale úplne rovnako z budúcnosti až doteraz a z minulosti až poteraz rovnako a kiež by som mu bol odpovedal : ty si démon a ja som nič lepšie nikdy nepočul .

Zo všetkých možných životov by potom tento bol vždy prvý a posledný, lebo by od prvého bol do posledného vždy zároveň aj prvý s posledných teda všetkých ako aj posledný s prvých teda všetkých prvých. Každý život tvoj by potom mal tú istú cenu a v každom s týchto životov by si našiel ten istý život dokonca posledný a prvý a zároveň s posledných prvý a posledný.

Pokr.

Nič sa mi už dávno nestalo lebo som vznikol a to vo mne ostalo ako nejaký tŕň, ktorý sa vbodol hlboko, lebo už neostávalo sa iné ako vzdať bez boja.

Neostávalo nič iné ako sa vzdať bez boja, ale možno je vecou názoru a možno, že všetko je bojom v takej, alebo onakej forme a bez boja sa vzdať nedá vôbec ako ani myslieť. Asi sme sa nepochopili nejak navzájom, lebo strom poznania je na nepoznanie iný v každom prípade je vecou sily, že sa človek tak nejak nevzdá nádeje do poslednej s posledných chvilí. Úsilie, ktoré sa mohlo vyplatiť, ktoré sa mohlo nevyplatiť, ktoré sa mohlo stať súčasťou teba ako ty si súčasťou problému, alebo riešenie. To za predpokladu, že riešenie nie je súčasťou problému a problém súčasťou riešenia bez problému teda bez ´seba.´

V každom prípade tu vidíme prečo si človek musí stvoriť nové nebo, lebo bude buď, alebo.

Teda buď, alebo, buď otázka, alebo odpoveď, buď odpoveď, alebo otázka, alebo otázka otázkou a odpoveď odpoveďou. Veď isté, že je odpoveď odpoveďou, že otázka je otázkou, že život je životom jedným slovom, ktoré je o tom, alebo o tamtom, alebo o hentom, alebo o inom slove, alebo opisujú slová slová, ktoré vysia nad nami ako ťažké mraky, ktoré tiahnu ako on svoje klikyháky, lebo balí saky paky a ide svojou cestou von svetom koncom.

Nechce sa mi túžiť nechce sa mi bdieť, nechce sa mi myslieť, nechce sa mi vedieť, nechce sa mi poznávať, nechce sa mi dávať, nechce sa mi chodiť, nechce sa mi dýchať. Nechce sa mi ani cítiť, nechce sa mi ani cítiť dať, nechce sa mi dvihnúť zrak a sklopiť oči, nechce sa mi byť pri bdelom vedomí, nechce sa mi sklapnúť bez duše tela, telo bez seba, bez duše.

S povrchu internetu ma vymazáva, s povrchu virtuálnej reality zeme. Ako niekto kto sa chce cítiť, z koho sa chce cítiť navonok. Chce ma vymazať s povrchu zemského internetu do ktorého siete chytá ľudí zo slovo? Nejak už skoro nemám na slová chuť, náladu a ani nie som v ich obraze o svete, lebo každé také slovo na rozdiel od žiadného takého slova tvorí nejaký obraz o svete aspoň v tom zmysle, ktorý je významovo ´očami´, ktoré sú v každom slove, lebo v každom slove je význam ako ´oči´, ktoré a skrze, ktoré človek vidí nie len ideál, ale snáď aj svet v obraze toho slova, ktoré je nejedným slovom iným z ktorého každé slovo s tým významom nie je žiadne také slovo, ktoré má taký cveng ako ten big­beng, lebo každý big­beng v sebe nesie zárodok života, aspoň pokiaľ sa z vnútra ´vykľuje´niečo navonok ako ten problem s vajcom a sliepkov. Kým sa vykľuje ho možno zhumpľuje, lebo aká matka taká sliepka a každá tá sa bude tváriť, že na to má a vôbec sa nebude už diať nikomu nič, lebo každému sa už všetko udeje bez toho, aby sa mu niečo stalo bez účelu za ktorým sa prizerá, lebo sa prizerá za predpokladu, že sa prizerať znamená voliť medzi jedným zlom a iným, alebo teda tým horším a ťažším zlom a tým lepším či istejším zlom, alebo zlom ľahším. Určite, ale bude treba všetko dobre zvážiť, lebo sa ukázalo, že ma chce vymazať zo svete virtuálnej reality, ktorá je tiež realitou o nejakom stupni.

Je preto nutné myslieť realitu ako vždy realitu o nejakom stupni, ktoré je o nejakom stupni pri vedomí ´seba´. Olízaná laba. A dvadsaťročná žaba, ktorá sa ešte len zo žabej perspektívy učí pozerať, myslieť, dýchať, cítiť, a snáď aj lízať si tie svoje laby ako prsty jednej baby, ktoré sa mu určite budú hodiť ako ruka, ktorá chráni tak, že usmrcuje musí byť ženská.

Ten vonkajší svet, ktorý sa presnul do vnútra, ktorý sa zvonku stal virtuálnym pokiaľ ide o nebezpečenstvo, ktoré je presunuté do všetkého najvlastnejšieho, do všetkého čo nejak len zaváňa súkromnou cnosťou, ktorá mu ide pod kožu, lebo sa pod jeho kožou cíti dobre. Tak mám aj ja ženu pod kožou. Ako s tými pocitmi by som to určite pokiaľ sa ľudí týka nejak ináč nepreháňal, lebo pocity stoja na slovách a slová stoja na hlavách a hlavy stoja na nohách a nohy stoja na zemi a zem stojí vo vesmíre, a pritom ten nestojí nikde snáď len čierny na

bielom. Nejaká tá asociácia, ktorá ma vzala, lebo som sa dlho neskrýval pred tým ako som vyliezol na povrch virtuálnej reality, ktorej pod povrchom všetko sa deje, keď nie je tým povrchom samotné to dianie, ktoré je na vedomie brané aspoň s videnia, počutia, alebo iného druhu precitania do reality, ktorá sa stale zviditeľňuje. Tento štatút reality ako viditeľnej, u ktorej má človek ženu pod kožou ako pod krkom sa stále dá vziať jedným dychom ako jedným slovom, jedným útokom, lebo všetko sa pokiaľ o realitu ide, o inteligibilný svet, deje svojím spôsobom, lebo táto realita je odstupňovaná práve vôľou k moci, ktoré je onými stupňami reality, ktorá zodpovedá mysleniu. Môžno by s trochou opatrnosti sa dalo povedať, že ´myslím zato som´. Ale myslenie samotné tu tiež nestojí ako schopnosť, ktoré je sama o sebe, ktorá je zo sveta daného ako viditeľný reálna do takej miery do akej sa človek premieta do toho sveta a do akej sa jeho zrkadlový obraz premieta spätne do neho, lebo v tomto obraze sa potom vie vidieť bez toho aby sa prv myslel dopredu ako daný, lebo nie je dané nič iné ako jeho svet žiadostí a vášní. Lucídny do tej miery, že sa človek zviditeľňuje do okamihu v ktorom sa pod povrchom teda pod kožou jeho žena skladá do nového transformera po novom, lebo po starom sa skladať už nešlo.

A teda v tom, ktorom okamihu sa človek viditeľne deje, lebo on chce vidieť dianie, ktoré je viditeľného rázu, ktorý všetko robí transparentným čo je myšlienka o ktorú sa opiera Antikrist, alebo v ktorej tá kniha nachádza protipojem a za viditeľné dianie mechanické považuje práve túto transparentnosť, ktorá sa zdá byť oným lezením po súkromných cnostiach.

Súkromné cnosti by som mohol oželieť a tak aj všetky ostatné cnosti, ktoré ma držia na uzde, ale tiež nie som kôň, aby som bol držaný na uzde s tým, že tam kde by bolo možno trošku zdržanlivosti nie na škodu sa jej evidentne nedostáva. Naopak v mojom prípade je zdržanlivosť vecou pudu a niečo do čoho sa mi ani z ďaleka netreba nútiť lebo v každom skoro až ohľade sa dá tvrdiť, že zdržanlivý som a nie málo, ale keď táto zdržanlivosť pôsobí ako brzda, keď táto zdržanlivosť, odvaha a neviem ešte neviem aká cnosť nepôsobí nijak ináč ako brzda tak potom neviem čo by malo byť či nebyť v neporiadku.

To je nakoniec otázka celého systému, ktorý je snáď tiež svetom virtuálnej reality a nie je nezmyselné sa pýtať tiež či onen systém virtuálnej reality nie je v poriadku v, ktorom je chaos a chaose v ktorom je poriadok a tak podobne.

Jeho myšlienky sa točia okolo kvantu v ktorom je poriadok — otázka času, alebo systému, ktorý je virtálny. Tento systém je zahrnutý v tom vedomí bytia o ktorom je človek a realita odstupňovaná, realita, ktorá je virtuálna, lebo aj strom poznania je virtuálny a tiež teda strom poznania dobra a zla je virtuálny, lebo sa dobro a zlo presunulo do virtuálneho priestoru, len problem je tu ten, že sa ešte nepresunulo do virtuálneho času.

Borges, ktorý časovo špecializuje Leibnizovu víziu možných svetov a svetov možnejších, ale nepredpokladá interakciu. Čas nemusí plynúť len do minulosti pod povrchom, ktorý je virtuálny, ale keď sa virtuálny rozmer v čase dá nahradiť nejakým momentom sa tento moment stýka s empíriou. Empíria je vlastne všetko čoho sa človek môže dotknúť a z druhej strany to čoho sa človek

nemôže dotknúť je virtualita. Táto platonická virtualita je dnešný svet v jeho inteligibilnom charaktere, ktorý nemá ako hmatateľný žiadnu objektívnu platnosť. Preto by sa dalo povedať, že objektívne platné je to čo je hmatateľné do tej miery do akej je v hmate možné zakúšať objektivitu z hľadiska subjektu. Dichotómia subjekt­objekt tu až takú úlohu nehraje lebo virtuálna realita sa nedá rozdeliť na subjekt ako ani na objekt, lebo nie je hmatateľná a je s toho hľadiska odsubjektivizovaná a odobjektivizovaná.

Ako médium je virtuálna realita aj svojím obsahom, ale ten nie je hmatateľným, lebo forma tohto média nie je hmatateľná ak za hmatateľné nepočítam nejaké príslušenstvo. Neviem čo je skutočne zarážajúce na všetko tom dotýkaní sa na všetkom tom nedotýkaní sa, lebo všetko ako sa vraví je len ´jeden klik´ od teba. To znamená v Nietzschého jazyku, že môžeš zaostať o niekoľko kliknutí, alebo, že môžeš byť o niekoľko kliknutí vpred. Môžeš byť o niekoľko kliknutí vpredu a môžeš byť o niekoľko kliknutí vzadu teda môžeš zaostávať o niekoľko klikov. Taký klik to je kliknutie, ktorý sa približuješ pravde, ktoré sa približuje teda tebe, lebo za pravdou si o toľko a toľko klikov vzadu, alebo si pred pravdou o toľko a toľko klikov vpredu.

Samozrejme, ale ti nikto žiadnu pravdu nedlhuje, alebo áno? A keď si už ideš niečo osobovať tak prečo práve pravdu? Lebo pravda je ženou? A keď sa do toho, že sa človek premieta do sveta tak ako sa svet premieta do neho späť vloží ešte niekto, alebo niečo, keď sa inými slovami dá medzi to ešte niečo tak je virtuálne medzi človekom a svetom nejaké médium, ktoré samo o sebe môže mať onú virtuálnu formu. A nie len formu, ale celá virtuálna realita je takou svojho druhu platformou, alebo takým východiskom činnosti, ktorá je sama mechanickým ´vývojom´. ´Vývojom´, ktorý je do určitej miery zmechanizovaný preto, že vo vývoji boli nastavené tieto mechanické pravidlá hry s názvom circulus vitiosus deus. Tieto mechanické pravidlá hry, ale hry ako takej hry ´virtuálneho začarovaného kruhu´ sú pravidlami, ktoré sledujú vývoj v jeho záhyboch v jeho kľukatosti v jeho vytrvalosti v jeho vývojových cykloch, ktoré môžu samé byť určitým druhom mechanického vedenia, myslenia, alebo takej mechanickej neurózy, ktorá človeka rehumanizuje. Človek v princípe, ktorý je humánny sa nestáva súčasťou sveta tejto hry circulus vitiosus deus do tej miery do akej sa jemu chce do akej ho táto hra vtiahne, ale v tejto hre je mechanika, ktorá v princípe vychádza z logiky deus ex mašina, alebo boha, ktorý sa činí potrebným z mašiny, ktorá je nihilom celé by to teda znelo deus ex mašina est nihil. Súbor hmatateľných pravidiel hry, ktorá je mechanická, ktorej je treba strojcu, ktorý je nie len strojcom šťastia, ale strojcom virtuálneho sveta circulus vitiosus deus, ktorý za týmto svetom stojí, lebo každá filozofia skrýva filozofiu, tak ako každé slovo skrýva slovo vo význame, ktorého je zmysel snáď tak daný ako systém týchto pravidiel podľa, ktorých sa človek môže vo svojich myšlienkach vidieť tak ako sa v nich môže skoro až nahmatať, kde ich môže skoro až hmatateľne cítiť na jazyku, ktoré mu na nich priniesla sama slina. Ale nejde ani o to do akej miery je človek pochopený ako o to do akej miery je pochopený mechanicky, lebo ako je dianie

mechanické sa človek deje len do tej miery do akej je pochopený a naopak ak je človek v tej miere v akej sa deje pochopený je pravou mierou toho do akej je pochopený miera mechanická, alebo dianie mechanické čo by znamenalo, že miera všetkých vecí človek je mechanická, mechanická lebo človek je strojcom mechanickým svojho šťastia, ktoré je jeho životom.

žena pod mojou kožou

POUZE OBRAZNĚ MOHU PSÁTI O TÉ DIVNÉ CESTĚ uskutečnila se pouze v duchu otevřeš oči a tvůj duch je světem zaplněn je plný barevných obrázků, podivných výjevů avšak „černým“ kruhem prázdnoty, neznáma je obklopen DUCHU jsi jedním z projevů studnice hluboké bezedně utopené v moři viditelných jevů tím kruhem projít chci stal jsem se protonem

EPIZODNÍ JEVY Z URYCHLOVAČE růžová tečka tma kde se nejdříve ocitneme JÁ doprovázen udiveným básnickými zjevy veleduchy minula slavným Dantem a jeho neméně slavným průvodcem budeme procházet duchovními světy mezi řádky matematických tlustospisů mezi podivnými množinami zbloudíme potkáme nesrozumitelno a také různé rovnice po spirále pokroku dolů a níž zajedeme vesmírem proklouznem

POUZE V DUCHU není jiné cesty neznámem to je můj cíl a moje snaha básnická tam chci s tebou příteli nahlédnout proto nám bude vhod každá forma a každý rým trocha teologie nás přeci nezabije my pouze v duchu putujem jako proton jako Oxid jako Dante okraj času míjíme

okraje neznámého možná dostihnem jsou jak gazela ladná jako leopard stále mizí dál a dál je snad ani nelze dostihnout

musím tečku za životem učinit abych již mohl konečně tady s tebou růžové sny snít však mohou se snadno zbarvit také do modra či zčernat hrůzou fialovou v prázdnotě současného obrazu světa současného a přesného a tak plného rozumu sotva potkáš anděla JÁ se nevzdává(­m) bez boje nechci se zbavit naděje že v duchu lze najít cestu ven

V DUCHU NA KRAJ SVĚTA JÍT? to nemožnost ­ nemožné to jest takový je v duchu svět takový je svět za krajem? kraj a další okraj propast rychločasupast dál a dál? okrajů bezpočet mám snad zády se k tomu obrátit domů se navrátit v duchu domů do středu jít

SKUTEČNOSTI Je to až k nevíře, jak svět kolem působí skutečně. Jako třeba včela dnes ráno anebo přímo zastávka autobusů dnes ráno, ačkoliv i včera na mne působila velice skutečně, ovšem, co se s ní děje, když jí nemám v dohledu a v pohledu, se mohu pouze dohadovat. Usedl jsem kolem desáté ráno do autobusu MHD. Přede mnou se vlnily vlasy nějaké mladé slečny a vedle nás lozila po okně zmatená včela. Snažil jsem se ji chvíli pozorovat a bylo mi ji líto a zároveň jsem si uvědomil, že si vůbec nejsem jist, jestli je to včela. Mohla by to třeba být také vosa a navíc jsem ani pořádně nebyl schopen spočítat počet jejich nohou a

navíc jsem z ní byl také trochu nervózní, neboť by mi mohla v nestřeženém okamžiku spadnout do účesu anebo za krk a myslím, že i ta mladá žena sedící přede mnou nebyla úplně v klidu. Autobus spořádaně jel kolem Vltavy a také kolem rozkvetlých bílých stromů ke svému cíli a já mezitím dělil svoji pozornost mezi včelu a ty stromy za okny a v duchu jsem si řekl, že mi některé věci tohoto světa zůstanou nadosmrti záhadou. Ani teď večer nevím kolik měla ta včela nohou a kolem kolika stromů jsem to vlastně ráno projel a také počet květů, které jsem dnes potkal si asi již nikdy nedokážu zjistit­mám na mysli přesný počet. Ale patrně nemá smysl trápit se právě nad takovými hloupostmi, které pouze poukazují na to, že svět jevů se vynořuji odkudsi z neznáma, které nás obklopuje doslova všude, ačkoliv svět skutečna je přeci také všude.

Otevřete oči a náhle máte plnou hlavu světa, nikoli celého a navíc pouhé barevné výseče a zároveň se vám hned naplní dalšími duchovními skutečnostmi, třeba jazykovou a najednou tam toho máte tolik, že tam na nějaké neznámo snad ani nezbude žádné místo. Navíc svět má svoje nároky a času není nikdy nazbyt a navíc neznámo je neznámem právě proto, že jej neznáme a tak není divu, že nám nezaplňuje hlavu tak přímo jako ty běžné smyslové skutečnosti, které působí tak skutečně a tak věrohodně a občas nepřesně. Ale o přesnost tady přece ani tolik nejde. Jde o ten neviditelný „kruh“, což je pouhé přirovnání, neboť o žádný kruh tady nejde. Z bezedna jsme se vynořili. Ten třeba 6. 6. 1966 a tamto dítě v kočárku na místě vyhrazeném pro matky s dětmi třeba před dvěmi měsíci. Zvláštní, jak je ta skutečnost skutečná a tak pevná a zdánlivě naprosto do sebe neprodyšně uzavřená a vlastně téměř neviditelná. Nu, to jsem ale trochu odbočil. Na závěr vás mohu uklidnit,že jsem dojel na Smíchovské nádraží bez úhony stejně jako ta mladá slečna přede mnou. Kam zmizela ta milá včela mi ale není známo.

Opět to neznámo. OXID

Jsem zvědav jestli na klouzačce času Někam dopadnem Do klidu ráje Prozatím letěli jsem tmavým peklem Tichem, oslněni sluncí světlem, mrazem Osobní vstup již musí nutně být učiněn V černé díře svého ducha stal jsem se protonem Kroužícím vírným, vilným, spirálním pohybem Plnými prostorem, kruhem současnosti Svírán obyčejným osudem Svými vinami a svými pitomostmi V duchu jsem zaplněn barevnými skvrnami Tvary, neurčitým pohybem forem skutečnosti Která pouze na stránkách knih může ztuhnout v krystal nehybnosti Jak klidná může být práce zaslepeného geometra Hrajícího si s ideálními tvary neskutečna

Tys božský básníku prošel nejen kruhy pekelnými Tys byl vírou spásnou obrněn Tys měl za průvodce klasického druha Tys nebyl do divných čísel a divných fantasmat vědy až po uši ponořen Tam do těch pustých výplodů ducha je nám dáno jít Však nejdříve musím po tvém vzoru projít Peklem této nové, moderní skutečnosti Jíž jsem současten a soušťasten Nářků již bylo dosti Stojíme v kruhu podivné duchovní skutečnosti Kruté jak vilný masový vrah Kruté jak jen lidské srdce umí býti Jež sevřeno rozporem mezi duchem a zvířetem Trpí šíleným rozporem Kráčejíc pod rozetnutým obzorem Jehož barva není ani bílá, ani černá Otupělá hra vesmírných protikladů, V omšelých odraných příměrech Tak ocitli jsme se v šedivých prostorách Plných vlhých mlh a průsvitných „hmot“ Které uvozuji se smíchem na zsinalé tváři Vědom si nehmotnosti ducha Pojďme tedy dále, vyzvals mne, můj průvodče Dante, Vergil to snad jest?

V střídě a záměně veselé zde budou čtenáři vystupovat Bys měl nad čím dumat Před blikajícím monitorem MONITOREM až poklesne oko únavou nediv se duchu básnictví Že v hájemství tvém objevila se ta nová stvůra Jazyk nás současníků je jí přímo zatopen Neb jsme nahradili krásu patvarem Mně již se z mnohých slov zvedá žaludek A neviním z toho tebe vzácný Shakespeare Tak blabolí si každý čas svým blábolem Houpajíc se v síti děravé tradice Tvůj jazyk je mistře tím odpadem již hojně zaplaven Inside, input, output, code Zakódovali jsme si hlavy tak blbě Že brzy ztratíme vládu nad duchem Přestane si lítat jako slavík Již dolétal dobit tím dvojkovým kódem Básníku drahý, jsi svědkem paradoxu

Směšný jsem svým nářkem k uzoufání Neb přeci vyskakují ta písmena na Monitoru právě Však zpět, v duchu mém do šedi pekla navraťme se Neb zahlédl jsem houfec duší jakýchsi Nad nimi letěla socha justice a bičem paragrafů je hnala kamsi Já zahlédl školní lavice rozžhavené do běla Tam mířila trpitelů naříkající skupina Tam byli všech dob právníci, kteří ztratili již jakýkoli cit Jimž zaslepila oči hamižnost a v srdci zůstal jen zisk Spravedlnost a právo dát pocítit jim měla ta lavice skvělá Za nimi v mátožném opilém shluku Motala se jiná zaslepenců skupina Jež si do kroku otupěle pěla Vpřed, vpřed stále vpřed Není čas ztrácet čas Vše musí se řešit za pochodu V rychlém krokochodu Rychle, rychle urvat si krvavý kus My si život dobře zařídili Zanechvše po sobě žalné nic My narvali si prachy do prdele A rychle mizeli ze života pryč Kolem těch bláznů ziskem zmátořelých Poletovali malí hbití veselí čertíci Skotačivé zářné plamínky K masitým těm ziskuchtivým zadnicím A tak nad našimi do výše zvrácenými hlavami Létaly umělé ohňostroje, prskající fakule Duší plných za života pouhé záštiplné žluči Já kráčel za Římanem, průvodcem svým Ten vznešenou rukou mi na prvý průvod poukázal Mezi těmi milovníky práva malý houfec byl Ach, jaký žal pohledět, vždyť exekutorů zištných houf to byl Držíce se pohromadě jako by báli se odplaty Klopýtali kupředu slepě Já zahléd tam tvář zsinalou bolem A uskočil jsem v stranu děsem Dotkla se mne ruka hnisem zpuchlá Poznal jsem v té vystaršené líci Macaria, jenž způsobil mi těžké strázně Špitl tiše ať modlím se za něj Za ním, o trochu níže Zahlédl jsem ropuchu hotovou Až strachem mi ztuhly dásně

A zachvěl se pln boží bázně Vědom si, že žádné slovo, žádné básně Nemohu zplna vystihnout hrůzu té pekelné lázně Kundáček to byl, jenž o byt mne v dražbě připravil Ale zanechme již žertů osobních Zapomeňme těch žalných života běžných chvil Pojďme v našem duchu prolétnout se vesmírnem Já nyní, druzi básničtí, chtěl bych být pro změnu vašim průvodcem Vždyť tys, vzácný Itale ve svém duchu cestoval světa jiným obrazem Tys letěl v kruzích duchovního vesmíru Peklem, očistcem a rájem Jenž korunou boží a slávou tvůrce byl završen A jeho slávu hlásala také hudba sfér A planety řádně se sluncem obíhající kolem země v kruzích kruhu Země byla ten pravý střed všehomíra A člověk pevně zelenal se v tom teologickém A nikoli hloupém či nerozumném rozumu a víry kruhu Také ty, božský Vergile v jiném světě jsi žil Tvoje nebe a tvoje duše básnická již možná nebrala to vážně Ale byl v tvém duchu svět oživen bohy Jimž byl tvůj svět přeci jenom podřízen Dnes již zapomenut, ztracen hodí se ty antické příměry Jak v mém neforemném, těžkém zpěvu Leda jako vznešená metafora Však říši ducha jste, vznešení druzi, ve vážnosti měli Byť každý jinak a svým osobitým způsobem Jak rozumět bychom si měli, tak vzdáleni časem Odděleni jazykem, zvykem, prostorem Který vy jste si jinak vykládali než já dnes Svázán nevědomky tím světonázorem a vědeckým nádorem a potvorem Proto jsem zvolil, vy veleduši, rychlou metodu Bez okolků a bez řečí, rychlým skokem Do mohutného kruhu, jenž uměle byl vyroben Pod zemí, pod horstvem alpinským V duté trubici, jak mechanické střevo kovové Stáčí se do kruhu, do kružnice Jako geometr do sebe, jako číslo do čísla Jako protiklad do opaku až jedno druhým jest Prolétneme se vzácní duchové tím duchovním vesmírem Obklopeni hojně nezjevnem a neznámem Kam s vámi toužím doletět, neb tam si ruce podáme Tu mne Vergil rázně mávnutím ruky zastavil „ U Jupitera, ty chceš nás zaplést v jakýsi filosofický žalozpěv? Či snad hodláš s námi probírat Euklidovy základy?

V duchu jsem se zarazil právě sobě pravdu má ten božský stín Zneužit pro slávu svou ješitnou pýchou Vždyť jiná jména by mému zpěvu vážnosti ubrala Pravdu ti tedy tiše do ucha čtenáři zapěji Chci zde peklem světa v duchu proletět až na jeho nejzažší mez Chci jeho okraje přeletět a dál nahlédnout za tu mez To učinit lze však pouze v duchu Na slovech a symbolech jako na dracích vyletět V obrazech, příměrech a otaznících Vždyť jsi tělem a též duchem, žel, k době a místu zrození připoután Jak ten rek titán, polobůh smělý, Prometheus orlem rozdrásán Ke kavkazské skále pevně Hefaistem připoután Životem se člověk potácí jak v lepu mazlavém Zemská tíž tě víže a také ta židle židlí navzdory všemu stále židlí jest Slova ses naučil, sladká láskyplná slova mateřštiny Jíž v celku nikdy nespatříš, neb v jazyku jiném Spíše metajazyku matematické zdviže Ano, možná přímo zdviže, která může táhnout někdy ducha též výš Jest ten jazyk objekt neurčitý, zkrátka není jako ta židle Která má ovšem též sama v sobě podstatný zádrhel Když součástí je skutečnosti Není pouhým obrázkem či ducha modelem Avšak v duchu svém plujeme jak říší stínů A jinou cestou nelze jíti než právě ducha rozmachem A letět v něm světem vnitřních domněnek Slepencem představ a zděděných předsudků Vždyť my poletíme vesmírem umělým Mezi našimi malými neumělými odkudsi převzatými obrazy Knihy, učebnice, obrázky z hvězdných atlasů To je ten vesmír kterým letíme A tak poletíme čímsi známým a vskutku neznámým Kamsi ve svým představách Potkávat budem slova jako nic, nicota Hvězda, planeta Prázdnota, mlhovina, rychlost světla To však k cestě za okraj málo jest S nimi bychom zůstali v cizí představě jak vězni vězněni Ten svět ovšem pustý jest, tam nebydí žádný archanděl Bůh tam uvnitř nemá místo a někteří s ním jak s čímsi celým pracují Říkaje objekt nemaje ve své mysli představu, že ten objekt vlastně subjekt jest.

JÁ nezapomínaje na všechny pekelné zatracence, K těm vrátíme se v pravou chvíli, Vás vedu v patrnosti, vás bláznivé, slepé, pomatence

Vás ještě roztřídím si na patříčné díly Ještě si přepočítáme vaše nespočetné hříchy Lhostejnost, závist, bezuzdnost vášní těla Ještě si přepočítáme poklesky vaší pýchy Musíme si ještě něco jiného zařídit Totiž přeskočit všechy okraje To slyšev průvodce můj milý Stoje na ostrém skalním předělu Pravil ke mně výsměšně V DUCHU si můžeš vskutku pěkně poskočit Tam vskutku zmůžeš všelicos Tam dá se ze slov a přeludů vystavět ledacos V duchu skáčeš vždycky v duchu Stoje či leže či sedě na místě Třeba jako ty tam v tom stověžatém městě Jež se z místa nehýbe Ze svého času nemůžeš vyskočit, příteli Ach ano, ve svých domněnkách a představách Je snadná věc čas ve věčnost proměnit Kam bys tam bláhovče, blázne, chtěl doskočit?

Uvězněn ve svých slovech a svých myšlenkách Nazývají se hrubým samolibým vlastním omylem Tys snad tvůrcem slova kraj Tys přines shůry mezi své význam jeho To tys snad pod třešní rozkvetlou sepsal Máj ­ toť hrubá chyba Máj v ústech Dantových Vždyť stejně mělo by to celé jinak být V italštině

Pokračujme dále Pohléd jsem na Vergila Stál zahleděn v tmavou dál Rozprostírající se v širou černí ohraničenou dál V níž blikala světla, světýlka světů vzdálených Dante mlčel již a já odvětil „vím, že za okrajem číhá další kraj že za mezí je další mez” že nelze beze okrouhlých slov hranatých toulat se bezmeznem které všude kol nás jest Vím, že pohybným jest i tj. Že potácím se vlastním duchem jak pomatený cizinec Stejně jak potácím se tím městem stověžatým Jeho klikatými ulicemi

Pod slepými okny Po kameni mezi kamennými věžmi Mezi všemi těmi sobě neznámými lidmi Mezi všemi těmi do sebe schoulenými, mně záhadnými věcmi Od narození koupu se ve světle slunečním Vidím svět svýma očima a ty nikdy nevidím Světlo je jen jakýsi světa jev A svět je čehosi záhadným projevem Jsem stále zde, ráno i navečer Jako člověk mám vše již od zrození spočítáno Počet tepů, výdechů, nádechů Kroků, polibků a skoků Ten počet krátí se s přibývajícím počtem let Nikdy nezvládnu pochopit všechny ty výpočty A vlastní nohou nestanu na měsíci V myšlenkách narážím na slova V představách na mihotavé barvy jevového světa I vás jsem si vyčetl Neznám o vás vlastně nic Stejně jako vlastně vůbec nevím nic Obklopen tajuplnou nicotou Neznámem, jenž může krásným být Nedostupným jak vznešená cizokrajná krasavice Ale to mi přeci nikdo nemůže vzít Že si mohu v duchu mírně poskočit JÁ – jsem ale strašný ztřeštěnec Proto musím sám sebou ve svému duchu někam proskočit Vergil mne objal kol ramen mých Na čelo mne tiše políbil Proleťme se tedy duchem tvým K těm krajům neznámým Ty budeš našim průvodcem V tom divném světa obrazu Tak zlé to ale jistě nebude Vždyť duch nemůže být bez ducha Kde je duch a mysl hravá Tam přebývá též krása Ta obývá i kamení Leč bez ducha jí není

KRUH DOMÝŠLIVOSTI DUCHA BEZPOČTUKRÁTÝ Tak letěli jsme, já a my, dva průvodci skvělí Výtvory ducha mého, velkolepí božští básníci My letěli již věčnost celou černým prostorem

Komety, planety potkávaje zimou mřeli Až opět v dáli zahlédli jsme disk Záři hvězd se jasnící My vznášeli se opět nad mléčným domovským světem „Jaká to poušť a prázdnota“, pravil Dante „stejnostejná, pravidelná do sebe zavinutý děs“ Vergil ten postřeh smutný zasmušile vhodně doplnil Padali jsme zpět a dolů, však vědomi si toho Že zde nahoru či dolů jest bludným fantasmatem Již celou věčnost jsme tím všehomírem bloudili Vždyť v duchu staletí je krátkou chvilinkou Dnes řeklo by se nepatrnou vteřinkou V duchu si duch přec může do nesmírna odskočit Překročit tak hbitě myriády let Náhle ve vírných plynných vírech jsme se zatočili Jako dýka ostrá Jupiterem prohučeli Vergil toče se vzdušný vír hurikánu Temně zahučel, to není Jupiter Tam vně toho obra točícího se již drahně let Nejen kolem pomyslné osy své Vykonávajícího též pravidlený běh Kol středu zářícího, kol mihotavého kulovitého jevu Jenž v bezmeznu byl v jevu ducha neznámem vynořen Nebylo možno z té dáli rozpoznat kola Helliova vozu Patrně byla ta koule též bez křídel Bublající vnitřním žárem, temným napětím Metajícím do prostoru podle divných pravidel Proudy mihotavých částic.

Tam nad kulovitým Jupiterem, nad tím vírníkem Nad tím planetárním plynným obrem Tam Dante vykřikl, že raději by se v peklo navrátil Než by dále v této bludné pouti temnotami pokračoval Mně vznítila se náhle hlava rozčílením Jak může ten muž hanět takto vesmír můj Začal jsem v duchu počítat rovnice ducha Bych mu vše náležitě vytmavil Avšak jen krátce trval vznět mé vypočítavosti Jakési těleso, kometa to byla, s chvostem blýskavým Nás rozrazila a na čas odloučila Zmizeli mi náhle z dohledu mí básníci Já letěl jak šipka kamsi prostorem Až jsem hlavou myšlenkami vznícenou do ledu narazil Trčel jsem vzhůru nohama, hlavu v led vraženou Má dráha s měsícem ledovým se proťala

Io, Ganyméd, Kallistó, Europa to byla?

Tam v ledu se moje hlava bolavá trochu zchladila Však vír rudý dále nítil duši mou Zanícena byla ta neurčitá věc nevěc Věcí svého okraje, středu svého, v slovech přejatých málem utopena Když nejhůř je, jak slyšel jsem, duše k Bohu se obrací Tak i já s hlavou v krychli ledové zabořen Jako duchovní otazník, ba přímo vykřičník Jsem začal volat o pomoc

Spatřil jsem v duchu svém v spirálách se snášet jakýs provazec Zaslechl jsem dutý, vzdálený hlas: chyť se, můžeš­li Zaslechl jsem kdysi, tonoucí že se stébla chytá Začal jsem svoji duši v duchu vírou vytahovat Šplhal jsem po kluzké niti, vzpomenu si maně Na bruntálskou tělocvičnu, kde jako hoch v červených trenýrkách Třásl se strachem až nucen budu šplhat po laně Nerad pobýval jsem mezi těmi míči ve cvičkách V bílém nátělníku s chlapci též v těch trenýrkách Nutil nás ten zarputilý učitel tam hrát kolektivní hry Košíkovou, házenou, na kruzích se tužit Skákat do výšky a všelijak jinak cvičit Též šplhat po kluzké tyči a hrubém laně Mně na tom nenáviděném hadu vždy spálily se dlaně To stalo se mi též i nyní, když sám sebe vytahuji JÁ Soukal jsem se v duchu kamsi vzhůru po laně víry Lezl jsem jak o život a ztrácel síly Až náhle musel jsem se té vlnivé osy duše pustit A padl rovnou do skutečna, do paměti Do minulého týdne Takovému pádu sluší formy zvrat A povím vám, že být chvíli křídou Ach, obyčejnou školní bílou křídou Byl pro mne překvapivý zvrat

V duchu jsem si pravil, že jsem se sem tedy přeci jenom dostal, ačkoliv jsem účast na této přednášce minulý týden odmítnul. Minulý týden zastavil se za mnou do méhoknižního sklepa, který již není můj a z něhož se budu muset stěhovat, neboť nejsem podnikatel pravý a svými chybami se do dluhů uvrhl, jeden můj známý. Známe se již léta a naše známost již léta balancuje na kraji chladné odtaživosti a mírné náladové přitažlivosti. Josef je asi o dvacet let mladší než já a jest tedy vlastně mladým mužem, neb dosáhl právě třiceti let.

Navštěvoval mne v mých různých působištích již léta a zkrátka jsem si tu a tam pohovořili o knihách, občas jsme si popovídali o životě, ale nikdy příliš

otevřeně a o přátelství tedy nemůže být v našem případě ani řeči. Vidím se v něm jako v zrcadle, neboť jsem v jeho létech zastával podobně vyhraněné názory na náboženství a na Boha. Jest tedy Josef ateista a to ateista výbojný a nevraživý, ale nechci zde vyvracet jeho ateismus stejně jako jsem mu ho nevyvracel minulý týden, kdy se u mne dole zastavil, aby si ode mne vyzvednul paměťovou kartu z mé staré kamery, na niž jsem si natočil takový pokus o reklamní video na Dny poezie, ale nechci odbočovat, takže zpět do sklepa ke sloupu knih, u něhož jsme stáli a kde proběhl následující rozhovor. „Mimochodem, co děláš v sobotu večer?“, zeptal se mne Josef…nu a pokračoval dále ..má ta mít přednášku Dawkins, ten molekulární vědec.“ „Aha“, řekl jsem JÁ a vzpomněl jsem si, že jsem si právě o tomto zarputilém materialistovi a dalo by se říci molekulárním mechanikovi, kdysi cosi přečetl v jednom sborníku z osmdesátých let, který obsahoval přednášky našich předních a neortodoxních vědců jako Z. Neubauera, J. Fialy, P. Vopěnky a mnoha jiných skvělých duchů. Tam jsem se dozvěděl, že milý Dawkins zkrátka vysvětluje věci zespoda a nikoli shůry a vyšší se snaží jednostranně vysvětlit právě tím nižším. Zaslechl jsem později také cosi, že tento muž je velký nepřítel Boha, ale ve své lhostejnosti jsem tomu nepřikládal význam, neboť mi to bylo celé ukradené, ale nyní vidím převelice intenzivně tu sílu ducha a především to, že právě tam se rozhoduje o smyslu života a tam se nám malují různé obrazy světa, s důkladnou vědeckou přípravou. Poděkoval jsem Josefovi za jeho nabídku, kterou jsem ale odmítnul. Dokonce se mi příliš nechtělo pouštět se s ním do diskuze o pomýlenostech rozumu a pomýlenostech milého Dawkinsne, který může být milým a zdvořilým mužem, ale který je vlastně pouhým projevem do sebe uzavřených genetických mechanismů. Stal jsem se školní křídou, ale rozhodl jsem se nepadnout do ruky milému Dawkinsnovi malujícímu mnou rty svých mechanických představ. Stal jsem se křídou, čísi ruka malovala kosočtverec a jiná ruka tam přes den napsala pěkným krasopisným písmem Jan Hus a já vám tak mohu v další krátké odbočce demonstrovat sílu působnosti ducha. Něco se řekne. Nebo se to také může jen tak vypustit z huby, v tom je jistý rozdíl v důrazu, působnost ducha vně. Řeknu vám vtip. Malý Pepíček se rozhodl, že si koupí model letadla. Vyrazil tedy nakupovat, ale splet si obchod a místo do modelářských potřeb vstoupil do obchodu s náboženskými potřebami. Milá prodavačka se Pepíčka, který si se zájmem prohlížel různé krucifixy,co si přeje.

Dejte mi jedno letadlo, ale bez pilota, odpověděl Pepíček. „Tak nám upálili Husa...“pravil staroměstský řezník Koloděj paní Kolodějové, která procházela kolem svého muže porcujícího prase, aby vylila pomyje ven do ulice, která mířila tam na Staroměstský rynk. To se klidně mohlo přihodit třeba léta páně 1415. „Toho Husa ale měli přeci jenom upálit“, což by se také dalo říci, že je dobře, že ho upálili. Překvapilo mne, že mi takovou větu řekla moje třináctiletá dcera Anička. Jeli jsem tramvají č.11 do centra a hodlali jsme pokračovat dále metrem na Smíchovské nádraží a potom na Zbraslav, abychom si u mne

zahráli jednu novou společenskou stolní hru s pašeráckou zápletkou. Jsem již léta rozvedený a vídávám se s dcerou o víkendech. Mám pocit, že jsme se příliš neodcizili. Anička je chytré děvče, musím ji vážně pochválit, navštěvuje již druhým rokem Arcibiskupské gymnázium, o němž se říká, že patří mezi ta nejlepší. Prosím, to je celkem možné a jsem rád, že se dceři dostává pořádného vzdělání, byť,jak mne upozornila ta věta, náležitě uspořádaného. Samozřejmě, že mám o Husovi doslova nicotné vědomosti, které by se daly připodobnit k jeho soše, kterou tady na Zbraslavi máme nahoře v kopci. Na kamenné hranici tam stojí hubený muž s hlavou zvrácenou k nebesům a na soklu stojí, že pravda zvítězí.

Nedalo mi to a pustil jsem se tedy s dcerou do historicko teologické debaty. „To je ale zajímavé Aničko. JÁ si vždycky myslel, že to byl hrdina, který zemřel za správnou věc a nyní se dovídám, že tomu asi bylo trochu jinak.“ A hle, dítě spustilo o Viklefovi a uvádění toho kacířského učení do Čech a o Husově podílu na té zkáze a dozvěděl jsem se také něco o tom, že podkopával učení církve „která se od něj v jeho době ale náležitě odklonila. Aničko, Hus jako kněz pouze odvážně upozorňoval na ty neřády a nebál se jet obhajovat svoji při do Kostnice, přičemž musel přeci jasně vědět, že míří do jámy lvové..“ Došli jsme nakonec až k metru a také jsem došli k závěru, že to musel být statečný muž, ačkoliv Anička si ponechala právo na pochybnosti o věroučné čistotě Husova učení. Pro samého Husa a nějakého genetika jsem mál zapomněl na proměnu v křídu svoji. Naštěstí jsem byla až ta čtvrtá v řadě, kterou až na závěr své přednášky ten starý muž použil. Blížila se již ku konci hodina, když mne zmocnila se stará, hnědými skvrnami posetá, bledá, průsvitná a žilkami zelenomodrými protkaná ruka. Začal mnou psáti jakési a ze mne drolila se bílá křída a já menšil se očividně a navíc mohl jsem být kdykoli rozlomen, poslední věta, kterou ta ruka mnou napsala zněla: existují nespočetné množiny, neboť... následoval suchý hlas, který ke studentům v posluchárně přednesl; neboť se to dá za prvé dokázat, což vám ponechám vážení k promyšlení do následujícího cvičení a vyplývá ta věc též z pohledu z okna anebo z pohledu do sebe, ale tímto aspektem našeho tvrzení vás nehodlám příliš zatěžovat. Stařecká ruka mne položila do misky vedle několika mých nešťastných křídových sester, tedy několika sepsaných a otřených zbytků a jedné úplně nové, bohužel již rozlomené družky. Těch kříd, co tady ležely přede mnou bych se asi ani nedopočítala a v duchu jsem se podivila, kolik podivuhodností ducha bylo mými družkami již na této prastaré tabuli napsáno. Ozvalo se pokašlávání a šoupání nohou a klapot podpatků a zanedlouho jsem zde ležela sama, ale nikoli dlouho, neboť jakási mladá ruka, podle všeho mužská ruka, to se zkrátka dá rychle vycítit, neboť ženské ruce obvykle nesahají po křídách, aby jimi namalovali nějakou sprosťárnu, ale v tomhle ohledu jsem se mýlila. Ta očividně mužská ruka napsala...

Žák Jak myslel, mistře, ten muž, tu podivnou větu ku konci své přednášky?

Mistr Patrně se zabýval množstvím a počty věcí a patrně má pro to své názvosloví.

Myslím, že tou množinou mínil cosi obsahujícího nějaké množství, ale množství, které se nedá spočítat, proto ji nazval množinou nespočetnou. Žák Ale Bůh přeci dokáže provést jakýkoli výpočet a jemu nezůstane počet nižádný utajen.

Mistr Ty jsi snad již někdy viděl Boha počítat Pietro? Žák Nikoli mistře a přiznám se vám, že si Boha vlastně nedokáži vůbec představit.

Mistr Zdá se mi, že pro toho učeného muže, kterého jsme vyslechli, byť naše obrazy se zde až tak pozdě, po přednášce objevily, by nečinilo obtíž křídou namalovat B a napsat vedle rovnítlo a vedle rovnítka napsat Bůh. To by byl počátek jeho cesty do neznáma. Tak se tam dá vskutku pronikat, ale na paměti měj, že tam proniká pouze tvůj rozum omezený, který si ve svém omylu dokáže Boha písmenem zaměnit, ale má ta matematická metoda mnohé do sebe a vskutku dá se jí z tajuplna jen hrou symbolů ledacos objevit. Žák To připomíná mi ten postulát s přímkami.Vždyť přímku jako takovou nikdo nikdy nespatřila jejího konce smrtelník nedohlédne.Snad jen Bůh.

Mistr O Bohu nepochybuj mladý příteli.V našem pojetí on prohlédá vlastně pouze našima vnitřníma očima, neboť o něm rozprávíme v duchu­což, jak jistě uznáš, nemůže být Bohem samotným.Kam dohlédne Bůh. Žák Mne vskutku nadchla ta hra a ta podivná symbolická mluva. Rád bych v tomto ohledu něco dokázal.

Mistr Chtělo by to více pokory, Piero, ale budiž, můžeme se v duchu pocvičit. Lepší bylo by v ruce křídu mít a s ní si po tabuli zacvičit, leč nelze křídovému obrazu s křídou zacházet. Žák Jakže, my jsme pouhé obrazy?

Mistr To nám nevadí, byť nevidíme sami sebe. Máme pouhý pocit čehosi a puzení k čemusi. Pietro, představ si tmavý kruh. Ve skutečnosti to ovšem není žádný kruh, nýbrž nic, kam pohlédneš, tam uvidíš pouze barvy tohoto světa a nikoli nic, takže si musíme posloužit touto neumělou a zkreslující představou.

Můžeme si klidně na tabuli napsat křídou velké N, jež pro nás pro příště bude znamením právě onoho nic a klidně můžeme použít ještě toho divného slova množina a říci, že nic je v našem pojetí množina. Na počátku našich úvah jeví se nám jako holé, prázdné nic. Můžeme si klidně dále říci, že právě odtud

vyvěrá svět, takže si můžeme myslit ono nic, jako cosi plné, plné až po okraj, ačkoliv to nemá okrajů. Jeho okrajem je v jistém ohledu svět našeho vědomí.

Toho, co vidíme, můžeme vidět, cítit a také toho, o čem můžeme myslet. Je to tedy převelice neurčitý kraj či mez a nikdy není zcela jasné, co je tam a co zde.

Převelice mihotavá je ta mez. Neurčitost učiněná, ale proto podnikáme naší myšlenkovou cestu, abychom si věci lépe ujasnili, avšak zdá se, že vlhost jakási...

Jakási další ruka s mokrou houbou pečlivě utřela ty dva mlčenlivé obrázky A my můžeme pokračovat v našem letu dál, anebo v duchu navázat na křídový rozhovor a být o krok napřed.

Výrobce světových marmelád z Česka má potíže s dluhem a exekucí

Ještě, že vyrábím pouze slovní marmelády, ale i tato činost může být životu nebezpečná, někdy bychom si mohli počíst paralelně v jednotě času a prostoru, chytil mne běs básnický a pekelný a chystám se ještě do popisu bitvy idejí (dělové) koule lítají sem a tam a pod tím se popisuje duchovní peklo z boku, zhůry, zezadu v několika statických řezech.

Výborně, čím dál růžověji v růžové marmeládě v růžových počátkách v řadách čím dál marmeládovějších JÁ...

Kompletní řež, též přifaŘÍM se soudkem AGNOSTIC. Filosoficky znamená naprostý relativismus. Je to náboženství bez dogmat a kormidelníkem je mu cit.

Se zaujetím pozoroval jsem tryptichy od Hieronyma Bosche, počítám s tím, že bych nahlédl do jeho obrazu z vrchu, nikoli zepředu, takže tím pádem uvidíme postavy trochu jinak. Samozřejmě, že se dá provést třeba šikmý řez a při troše nešikovnosti se tím dá dosáhnout rozříznutí hlavy nějakého pekelníka, jejíž obsah, patrně nikoli růžový, odkryje se zděšenému pozorovateli, který tudy samozřejmě může pouze prolétat na dělové kouli dokonalého tvaru a dokonalého dobra... tím již mířím k dělostřelbě ducha, která je dobrá k rozstřílení jakékoli pevnosti předsudečných mínění.

Esej o souvislosti a klidném toku románové vyprávění,které sice může někdy rozrušit čtenářovu mysl až k nevydržení,ale které je zvláštním statickým řezem ducha dužinou skutečnosti,jejíž barva může mít vzhledem k barevné symbolice třeba růžový odstín anebo také bílý či dokonce průsvitný odstín.Ale já nechci psát esej o románu, ale o řezu. V mé představě jakési diamantové zrcadlo přeřízlo zeměkouli. V mé představě zeměkouli tak docela nepřeřízlo, ale pouze nařízlo, takže v ní zůstalo trčet jako lesklá popraskaná plocha poskvrněná na místě nepravidelného řezu krví z rozpůlených hlav.

Rozříznout se dá v duchu ledacos, například přímka, takže by měly vzniknout dvě tzv. polopřímky, ale v duchu nedoženeš nikdy konec přímky.

Neuskutečnitelná představa svádějící k domněnce, že přímky se přimykají více k neskutečnu než ke skutečnu. Co se stane, když přeřízneš vesmír? Rozpadne se tím na dva vesmíry?

Esej o pohledu shora Pohled shora mění dojem pozorovatelův ze skutečnosti. Viděli jste již kupříkladu shora svůj obývací pokoj? Letím na dělové kouli nad zvláštní tmavou krajinou. Nemám příliš času na pozorování toho podivného reje tam dole neb visím rukama v krajkových rukávech na té kouli a jen v útržkovitých postřezích vykulené oči postihují ty dolejší hrůzy, ale jaký div, ta koule náhle visí v prostoru a já visím na ní a dole pode mnou, dole, kam se asi brzy zřítím, vidím něco, co jsem na tom slavném triptychu nemohl v žádném případě zahlédnout. Přiznejme si otevřeně, že jenom málokdo věnuje pozorování nějakého obrazu třebas i jen hodinu a tu jsem já Hieronýmovi zcela jistě nevěnoval. Má v tom svém pekle tolik příšer až to nudí, ale některé výjevy jsou skutečně zábavné. I ony se časem musí omrzet. Jakási příšera si cpe do zobanu bledé tělo hříšníka a z jejího trávícího traktu... ale kdo by si chtěl číst o zmučených, často zábavně zmučených hříšnících. Seshora vše vypadá jinak.

Především se nám vytratilo zepředu, jelikož jsem splynul s duchem obrazu, což znamená, že z něj již nemohu vystoupit a postavit se tedy vně a vnímat jej vskutku zcela jasně zepředu. Může snad někdo stejně zepředu vnímat třeba vesmír? Visím tady na té kouli a jakýmsi zázrakem jsem ještě nespadl dolů na ten zamrzlý rybník, po němž na bruslích proměněných v lodě bruslí jakési shrbené postavy, jejichž obratle jsou vystouplé jako malé hrby. Ta polonahá jeptiška vypadá seshora také úplně jinak než zepředu a ten podivný bílý ledvinovitý útvar vypadá seshora uzavřeně, ačkoliv zepředu je vidět také dovnitř a pochopitelně se tam zevnitř dějí pěkné pekelné vylomeniny, nyní skryté mému zraku sama sebe vystřeleného dělostřelce. Jakýkoli obraz je formálně statickým řezem a to řezem duchovním a teprve pohled divákův může vnést do obrazu pohyb, který do něj zaklel jeho tvůrce a tak také zprvu vypadala moje situace pod koulí. Plochý obraz náhle nabyl hloubku a rozšířil se o vnitřní souvislosti utajené běžnému pohledu, takže zmnožil se náhle počet příšer a počet krkolomných vražd a mečů a prokousnutých hrdel a také jsem odtud zahlédl bronzovou kouli připomínající batyskaf či starou potápěčskou přilbu, přičemž ani o jednom neměl patrně náš malíř sebemenšího pojetí, ačkoliv se ponorkami i potapěči již dávno před ním zabýval sám veliký Leonardo. Kdopak se nám to plaví nad těmi ohni a běsy pekelnými? Na další otázku již nebylo času, neb netopýr s hlavou prostopášného vepře s paragrafem zaraženým mezi půlky vypaseného pozadí připomínajícího žluté dýně, rozpohyboval svým opilým letem děj a moje ruce v jezdeckých rukavicích sklouzly po té kouli, která pokračovala dále ve svém balistickém letu ven z obrazu, aby patrně způsobila paniku někde venku tam v Bruggách.

Padal jsem dolů k tomu batyskafu a odhodlal se k dalšímu duchovnímu řezu, neboť nechtělo se mi zapadnout mezi to krvavé vření a rozetnul jsem tedy tu ponorku a spatřil její posádku, jíž byla rozpůlená půle čistého rozumu a JÁ konečně pochopil, že jsem se ocitl v obrazu, ale nikoli v Boschově obrazu, jenž byl pouhou záminkou. Letěl jsem rozříznutým peklem rozumu a byl přímo účasten vražedného boje rdousících se příšer duchovních v spravedlivé řeži o pravdu.

Dopadl jsem skvěle, neboť během mého ú/letu popukalo nebe a já přistál společně s tisíci střepy, které jako zrcadlo kolem stála v zrcadlovém pralese.

Vše ztuhlo a já se jediný se mohl volně potulovat mezi bolestivými zrcadlovými řezy a průřezy reality, která tam ale nikde nebyla a nebyl jsem tam ani JÁ, neboť se tam v té spoušti pohyboval pouze můj duch, kterého jsem nikde neviděl, ačkoliv se musel v těch zrcadlech odrážet. Začal jsem v duchu křičet zoufalou otázku. KDE JSEM? Ze zrcadel se odrážela odpověď... V DUCHU.

Uhýbavé úhly ohlé a kamen úhelný uprostřed střepu průsečíku... JÁ se živí činy? V duchu jsem i jiný, tedy především JINÝ. JÁ nemá měřítko a podle toho ho poznám, měřítko je JÁ vyjímky. Tu jímku JÁ za/plní nahý v trní... silový okruh, „aby i celek žil tak, jak žije jednotlivec”.

Vrhnu se na to po hlavě zabezpečen svým batyskafem, stále mne to pronásleduje, sestup batyskafem kamsi skrz temnotu do růžova to má člověk z toho, že si hodinu prohlíží Boschovu Zahradu rajských rozkoší s přilehlým rájem a samozřejmě odlehlým peklem. Do paroma, do piči, do píči narazil jsem hlavou do betonu. Skákat šipky do takto šitého textu po hlavě nemůže přinést nic jiného. Panebože, JÁ se z toho záhadného Rusína asi zblázním. Ale klid, Oxide, hlavně klid a hlavně, hlavně nestrkej svoji hlavu do té hlavně rozumu, zde nelze jinak, než vše řádně rozvážit a krok za krokem si vše řádně vyjasnit. Nic mi ale není jasné a ta vůle k moci mne úplně vyřídila, vyřídila. Jen klid.

Jedno je Oxide přeci naprosto zřejmé. Vše odehrává se v tvém duchu a na tom nezmění ani ten svět tam venku nad tvým sklepem. Další věcí jsou ty zpropadené slovní řezy skutečností, které sice ducha uspávají, ale někdy také pěkně rozčilují, neboť v duchu se k ní, té zatracené skutečnosti, nelze jinak přiblížit. Přibližuješ li se k ní logicky, tak na tě číhá nejedno nebezpečí, neboť tady vyvstávají pojmy jako nic, prázdnota, pořádek, nepořádek. Do paroma, JÁ si to musím přečítat eště niekoľko raz, aby som s tým textom vypořádal.

Nyní si ale musím jít obvázat hlavu a zatlačit několik modřin, které jsem si svým skokem do hlubin tak nerozvážně způsobil.

TITYRE, ty si tu hovíš a pod buku košatou klenbou na tenkou píšťalu pískáš a pastýřskou si skládáš píseň. TITYREM chtěl bych být, ale jsem Oxidem a náčinek mokrý k hlavě opuchlé si přikládám. Musím se rychle vzpamatovat a

pustit se do díla, jehož začátek by mohl začít vyjasněním několika pojmů, o něž si již vylámalo zuby mnoho filosofů. Jedná se především o pojem nicoty a ničeho a v návaznosti na ně taktéž pojem všeho. Chtěl bych upozornit, že naše práce je čistě duchovního charakteru, neboť se odehrává pouze v duchu a tudíž nám nezbývá než se chvíli zaobírat také duchem a některými z jeho projevů, mezi nimiž zaujímá přední místo tzv. rozum, takže je již od začátku zřejmé, že čtenář společně s autorem strká hlavu do smyčky a že výsledkem nemůže být nic jiného než viselec, ale to se nedá nic dělat. Můžeme samozřejmě složit ruce v klín a na všechno se vysrat a jít třeba na ryby, anebo na pivo, což jsou činnosti ducha osvěžující a mnohdy inspirující, nepropadne­li se těm zálibám přespříliš a totéž platí o samotné filosofií, která se může uzavřít ve své řeči až do nesrozumitelnosti, která může být výsledkem dlouhého vedení čtenářova, pochopitelně. Ale nesmí se čtenář někdy podivovat oné nesrozumitelnosti, jíž se prý vyznačuje kupříkladu Kant, neboť tito mužové ducha svádějí ve svém duchu přetěžký boj s neznámem a samotným jazykem, jímž jsou nuceni zachytit cosi jazykem tak/řka nezachytitelné. V TAKOVÉ SITUACI se hodí každý nástroj a každý vhodný přístup. Pamatujeme tedy, že naše zkoumání probíhá v duchu. Doplním několik různých definic ducha z různých zdrojů, abychom se také při naši práci trochu zasmáli a člověk by při tom ´dušesvětazpytu´ něměl vůbec nikdy ztrácet úsměv z tváře a požívá­li logických formulí, měl by mít stále na paměti jejich omezenost. Položme si přesto škodolibou otázku, co víme o duchu? Co víme o jeho omezeních a jeho původu a jeho možnostech? Můžeme vůbec hovořit o nějakém zobecněném duchu? Myslím, že udělám nejlépe, budu­li se přidržovat svého ducha a odtud si o něm odvozovat nějaké fenomenologické závěry: Tady mohu potkat vůli k moci a tady se do paroma musím „poprat“ s tým geniálnym bláznom zo Sabinova, možno. Chcel by som si to město popozerať. Ale každé místo je zároveň koncem i začátkem světa. Jsem z toho čtení ale celý rozervaný a navíc mám dnes padesát let, takže to pro dnešek „balím“. (26.4.1965­oXiD)

O DĚLOSTŘELCÍCH, DĚLOVÝCH KOULÍCH A BATYSKAFECH Procházel jsem se ve svém duchu po hradbách ducha postaveného podle plánů italského stavitele Alfieriho. Když jsem k té masivní ukázce fortifikačního umu 17 st. přilétal, podivil jsem se jeho hvězdicovitému tvaru a říkal jsem si přistávaje s rukama držícími nad moji hlavou krajkovaný kapesníček zmírňující nevalně můj rychlý pád, proč se mi zdá ta pevnost tak opuštěná a proč se jen tak vznáší v bělobě připomínající prázdnotu čerstvě připraveného malířského plátna. Nejhoršímu zabránilo jedna dobrosrdečná labuť, kterou jsem díky jejímu bílému peří přehlédnul a která mne zachytila a snesla na okraj tichých hradeb. Moje přirozená zvídavost přinutila mne hned po tom něžném přistání, abych si v malém zrcátku nejdříve prohlédl svoji tvář, která ve mně vyvolala mírný údiv, neboť mi připadala naprosto cizí a taktéž můj oděv barokního kavalíra ne mne zapůsobil poněkud nepřirozeně, ale uklidnil

jsem se, neboť ani můj vstup do děje nebyl právě nejpřirozenější, ale to byl pouhý začátek řetězce podivností, které mne zde měly ještě potkat. Řekl jsem si, že udělám nejlépe, když se tady trochu porozhlédnu a také jsem se kochal nadějí, že bych zde mohl potkat nějakou živou duši, neboť s přítulnou labutí jsem si přeci jenom nemohl porozprávět podle svého gusta. Brzy jsem měl pochopit, že zde na bojišti ducha mohu potkat především koule dělové a že na rozumné rozpravy tělové mohu rychle zapomenout. První dělová koule přisvištěla náhle a způsobila v bělobě rozprostírající se vůkol černou trhlinu.

Samozřejmě, že mne nenapadlo nic chytřejšího než do ní strčit hlavu. Pak jsem byl o hlavu kratší, ale podařilo se mi svoji hlavu opět nasadit na krk ozdobený zakrvácenou bruselskou krajkou a poté jsem si řekl, že volné asociace mohou být nebezpečné a taktéž dosti zmatené, rozhodl jsem se, že se tady na bojišti ducha pokusím přidržovat hlavně rozumu. Náhle byla ze mne dělová koule letící povětřím bělobou z níž se začaly vynořovat růžové hradby idealismu a taktéž jakýsi rychle letící a rychle se zvětšující dělová koule protivníka, s níž jsem se naštěstí prudce srazil. Byla to rána jako z děla a to mne probralo z mrákotného snění do střízlivého a věcného vědomí pozorovatele duchovních hlubin ducha nořícího se ve svém kulovitém batyskafu stále hlouběji a hlouběji. V duchu jsem se pokřižoval a projevil obavu, abych neutopil. Můj kulovitý ponorník však klesal stále níž a níž. Zmužil jsem se řka sobě samotnému, že svému duchu stejně nemohu uniknout, to musí uznat sebezarytější materialista, že si tu svoji materii ohmatává nakonec pouze v duchu a že bude lépe, pokud se budu v klidu věnovat dušezpytným pozorováním rejů odehrávajícím se za tlustým sklem odolným proti sebevětším duševním pnutím rozumu i nerozumu. Bohužel měl jsem se později přesvědčit, že jsem v tomto ohledu oddával uklidňujícímu sebeklamu, jemuž se oddávají taktéž přívrženci různých zaokrouhlených myšlenkových systémů, které jim dodávají pocit klidu a jistoty. Nelze se takovým touhám divit, neboť člověku se těžce dýchá uprostřed metafyzických nejistot. Takže jsem se pohodlně usadil v tom pozlaceném rokokovém křesle s prohnutými bílými nožkami a přehodil jsem si pravou nohu přes levou a pozoroval jsem nepravidelný pohyb kožené špičky mé jezdecké boty. Zapálil jsem si dlouhou dýmku a nalil si do sklenice z rubínového skla kapku hustého a silného španělského vína. Za kulatým oknem mé ponorky vyzdobené zevnitř ve stylu dámského budoáru se prozatím nedělo nic zvláštního. Popíjel jsem tedy to víno, které mi trochu stoupalo do hlavy a začal se oddávat tichému snění, z něhož mne vyrušil poměrně silný náraz. Naštěstí jsem měl v ruce prázdnou sklenici, takže jsem si nepotřísnil svůj na míru ušitý kabátec ze zeleného atlasu. „Co se to tam venku u všech čertů děje?“ řekl jsem si polohlasně, odkládaje skleničku na rozkošný taburetek. Za oknem proplouvaly bílé koule různých velikostí a zcela netečně do sebe vrážely. Říkal jsem si, co by to asi mohlo být a zničehonic mne osvítila spásná myšlenka. Možná právě proplouvám alegorickým obrazem Monadologie a ty koule budou pouze moji představou těch monád. Takže jsem se opět uklidnil a poté usnul. Probuzení nebylo právě

nejšťastnější, neboť byl jsem vláčen hrubými hromotluky ke kovadlině, za níž stál kat v červené kápi a pochopil jsem záhy, že jsem se patrně ocitl v jakési podzemní mučírně ducha. Vedle kovadliny právě natahovali jacísi skřeti postaršího muže idealistického výrazu tváře, na jehož zakrvácených prsou rajtoval se břitvou pidimuž krysího pohledu, který nešťastníka přesvědčoval o pravdivosti materialistického názoru předčítáním z jednoho dílu Velké sovětské encyklopedie. Předčítal rusky a patrně mu předčítal heslo matěrija.

Můj krásný atlasový kabátec byl zle potrhán a z krajek na rukávech zůstaly žalostné špinavé trosky. Hodili mi hlavu na kovadlinu a já tak mohl zjistit, že v této duševní veledílně, se bere přesvědčování protivníků převelice vážně, ale nejsem krvelačník libující si v zvrácených popisech, ušetřím vás dalších podrobností. Seshora snesla se ke mně výhružně pronesená otázka. „Hmota nebo duch, kašpare?“ Pochopil jsem, že zde nejde o argumenty, nýbrž o holý život a proto jsem rychle vyhrkl duch, ačkoliv jsem měl na jazyku hmota, takže jsem byl rychle zbaven dalších pochyb pádným úderem těžkého kovářského kladiva, které udělalo z moji nebohé hlavy krvavou kaši, z níž se těžce otřesen vyplazil můj roztřesený duch, takže jsem se mohl rychle přenést ve svém duchu do říše ducha, kde mne záhy cosi chytilo pod krkem, pochopitelně pouze pod duchovním krkem. Vyhrklo to na mne záludný rozkaz. „De­fi­nuj­Du­cha. Hned, ty zmalovaný náfuko!“ Ohradil jsem se tentokráte výrazněji než před chvíli na té kovadlině. „Takové jednání si vyprošuji a dejte mi všichni s tou hmotou a duchem svatý pokoj.“ Sevření po mým krkem nepovolilo, ba řekl bych, že zesílilo až jsem se zakuckal. „Co jsi to řekl, ty tatrmane?“ Začaly se mi dělat mžitky před očima a začal jsem ztrácet vědomí, patrně následkem toho, že jsem si ve svém duchu nedokázal představit střetnutí duchů jinak než obrazně a popsal jsem ho zkrátka v běžných příměrech užívaje slov ze světa tělesnosti. To je ta potíž ducha, že popisuje ducha právě tímto způsobem, pokusil jsem se tomu neznámému říci, když jeho sevření povolilo, že pořádná definice ducha uniká našim možnostem. „Dobrá, máme dosti času, vážený pane, takže se můžeme pustit do fenomenologického popisu ducha a snad po cestě dojdeme i nějaké přijatelné, jak jinak, fenomenologické definici?“ Sevření povolilo a z černoty se vynořila ruka s cigaretou. Další ruka mi připálila zlatým zapalovačem značky Ronson a další, s nalakovanými dlouhými nehty, dodala vkusně broušený popelníček.

Vzápětí se vynořila sedmička vína a dvě šikovné ruce s vývrtkou a poté již pouze jedna ruka rozlila to třpytné červené víno do dvou sklenic. Jednu z nich uchopila další ruka, tentokráte průsvitná. Druhou jsem uchopil já svoji průsvitnou zelenými třpytkami se třpytící rukou bez dlouhých nalakovaných nehtů. Alespoň to je v pořádku, řekl jsem si tiše v duchu a dutý, chraptivý hlas odkudsi pravil, že tady ale není vůbec nic v pořádku, pokud si v záležitostech

toho ducha již jednou provždy nezjednáme pořádek. Jeho řeč byl přerušena několika dělovými koulemi, proletěvšími ovšem našimi těly bez známek nějakého odporu. „Toho si nevšímejte,“ pravila oběť mého fenomenologického experimentu, „to je tady na denním pořádku, tyhle bezzubé pokusy materialistických tajtrlíků.”

Zeleninová zahrada a rybízové keře (esej o rybízovém vínu) Některé texty připomínají hustou a zprvu neprůchodnou a na první pohled starou a zanedbanou zahradu, kterou se dá jen obtížně projít. Některými texty je obtížno procházet a teprve při druhém či třetím pokusu o průnik začne se v mysli čtenářově mírně vyjasňovat. JÁ učinil včera první pokus a přečtení toho hutného slovenského nářezu a se zanícenou myslí musel jsem toho nechat, neboť jsem se začal zaplétat mezi slovy asi jako nějaký princ v houštinách růžových keřů. Ještě tentýž večer jsem začal listovat svým starým marxistickým filosofickým slovníkem, abych si v něm vyhledal definice takových hesel jako agnosticismus, voluntarismus, realita a skutečnost a bytí.

Narazil jsem taktéž záměrně na heslo Kant a v něm na věc o sobě a také na ty obvyklé, někdy značně překvapivé slovníkové souvislosti „AFIKOVAT“ (lat.afficere­působit), termín I. Kanta (afficeren) znamená schopnost předměru působit na smyslové orgány. V tomto pojmu dostal svůj výraz materialistický aspekt kantovství. O tom bych si ovšem dovolil pochybovat. Kant uznával, že smyslové názorné představy vznikají v důsledku působení „věci o sobě“, ­­­ něhledě na „afikování“ zůstávají však věci podle Kanta nepoznatelnými.

AGNOSTICISMUS: učení popírající úplné nebo částečně možnost poznání světa…V. I. Lenin, když odhaloval gnoseologické kořeny agnosticismu, ukazoval, že agnostik odtrhuje od sebe podstatu a jev a nedochází dál než k počitkům. Kompromisní pozice agnosticismu vede jeho představitele k idealismu, předpokládám vážený Lu, že jste idealistou nejryzejší ražby, pokračujme k nejpůvabnějšímu heslu naši slovníkové trojice, jímž jest AGRIPPA: starořímský filosof/1.až 2.stol./představitel pozdního SKEPTICISMU... NYNÍ POZOR! O jeho životě není nic známo, takže máme volnou ruku nesvázanou životopisnými fantasiemi, svázanou historickými souvislostmi, o nich víme pramálo. Připisuje se mu pět argumentů (tropů) o nepoznatelnosti světa. OPĚT VSTUPUJE NA SCÉNU VŠEVĚDOUCÍ LENIN, neboť Agrippovy tropy se zabývají problémy racionálního poznání a obsahují prvky dialektiky, jak ukázel Lenin (Spisy, sv.38, Praha 1960 ,str.305­306).

Nenašel jsem ve slovníku heslo NIC anebo Nicota anebo Nebytí anebo Prázdnota, nedivím se tomu, neboť tyto pojmy unikají rozumu jako plaché ještěrky. Nic jako logická kategorie, tam to je v pořádku. Nic jako kategorie zoufalého smrtelníka, který si může říkat, po mé smrti tu po mně zůstane nic a z tohoto hlediska také končí svět se vším všudy. Můžeme v krátké lucidní periodě svých životů zaujmout k prázdnu také jiná stanoviska. Jedno je přímo

kantovské, nedosažitelná věc o sobě. Cosi za obzorem mého vědomí, cosi za obzorem jakéhokoli vědomí, cosi, co jsem si mohu označit jako neznámo. Právě proto se tam budu snažit proniknout. Ale tato nicota z hlediska mého vědomí, které si tam může sice umísťovat cokoli ze světa známého, není nicotou v logickém slova smyslu jako, když se řekne nic tam není, anebo nic se tam neděje. To je právě to, co my o našem neznámu, jenž je z hlediska našeho vědomí růžovou prázdnotou, nevíme. Postrádá proto neznámo reálnosti? Je stupeň reálna O nereálný? Nechme toho, musím si ten text hustý jako med přečíst znovu a také se ještě musím podívat do jedné zeleninové zahrady, která zelená se již pouze matně v mých vzpomínkách. Dostal jsem chuť na rybíz a právě tam, do zeleninové zahrádky mé babičky z Milotic nad Opavou, jsem si pro něj, jako chlapec, chodil. Mohlo mne v té době vůbec napadnout, že se tam za pár desetiletí budu vracet ve svém duchu jako vzpomínkový přízrak? Jako takový mohl bych učinit ještě jeden zajímavý pokus. Babička dělala z rybízu víno a výsledky jejího usilování byly veliké zavařovací sklenice v nichž plovaly bobulky červeného rybízu. Na ty si pamatuji, ale to víno jsem nikdy neokusil a tak bych se mohl pokusit najít si ve svým vzpomínkách v komoře několik zaprášených lahví toho rybízáku a potom bych se jím mohl vzpomínkově opít, ale opusťme již vzpomínky a vraťme se do budoucnosti. Kde jinde než v duchu, mohli bychom po jeho přečtení mohli napsat fundovaný fenomenologický elaborát...?

OXIDOVA FANTASMATA (podzemní přístavek k problematice existence, vůle k moci a objektitě vnějšího světa gnoseologického stanoviska)

Kolem Dubu protančila víla Hravě zasněná tanečnice Zašuměla větev bílá Řekla to je ale síla

Některé dopisy by si člověk neměl číst. Opravdu ne. Mnohokráte vám děkuji příteli Machu za ten příspěvek z filosofického časopisu Súčasná filosofia, ktorý ma tuná v pivnici úplně rozložil. Doposud jsem žil klidném rozpoložení mysli, domnívaje se, že tento sklep je tímto sklepem a tato rozvrzaná židle je touto rozvrzanou židlí. Ještě včera jsem si v duchu říkal Oxid považoval se za Oxida a nepochyboval jsem ani o realitě svého JÁ a realitě mého sklepa a mé židle, které ovšemže, jak dobře víte, již vlastně nejsou moje, ovšem takové drobnosti mne již nemohou rozházet, neboť každý mudrc přeci ví, že hřivnou největší je pravé vědění a pravá moudrost. Samozřejmě běží o to, která moudrost je ta pravá a které vědění je to pravé, ale tím se nyní nebudeme zabývat. Neměl jsem si ten článek o Vůli k moci vůbec číst a měl bych klid a netrpěl bych nyní obsedantním pocitem, že jsem projevem nějaké vůle k moci. Odkud se tady

vůbec vzala ta vaše vůle k moci autore článku Vůle k moci z časopisu Súčasná filosofia č.2, který si může každý všetečný zvídavec dohledat na str. 65.

Ne ne, pánové, ne, JÁ to tak nenechá(­m) a podívá(­m) se tomu všemu na zubek... Nejdříve bych se měl trochu posilnit kapkou silného rybízového vína, ale rád bych se vás zeptal, kde bych ho tady v tom sklepě měl najít, když tady všude mám jenom knihy a nemám tady už pomalu místo ani pro sebe, natož pro demižón rybízového vína.

A copak to tady vyčuhuje? Není to náhodou hrdlo té láhve? Ale kdeže, samozřejmě zase nějaká knížka. To je mi ale náhodička... Tak ta se mi bude ještě dobře hodit. Existence, realita, matérie. Kdopak nám ji napsal? Aha Břetislav Fajkus a vyšlo to v šedesátém osmém. No jo, šedesátý osmý. To se to tehdy vydávaly věci. To byla panečku doba duchovního vzmachu než se to zase celé díky těm rusákům a různým Colotkům a Indrům a Husákům zase nadobro podělalo. Copak nám píší v záložce­hmm—problémy základních východisek…dále jak tato problematika souvisí s pojetím základních filosofických pojmů; existence, reality, matérie, ať už se objevuje jako problém empirického významu v současné západní filosofii anebo problém matérie a objektivní reality v dialektickém materialismu. No však se na to podíváme, podíváme, ale musím najít ten zatracený rybízák a potom se projedeme přímo dialekticko dynamicky k jádru věci; počkat, tady se ještě píše, že práce seznamuje čtenáře především se základními myšlenkami moderní empirické filosofie, logického pozitivismu a neorealismu a vyúsťuje v analýzu sémantického realismu, který se snaží spojit úsilí o nalezení kritéria empirického významu vědeckých vět a pojmů s realistickým předpokladem objektivní, na nás nezávislé reality, nu prosím, prosím, takže bych se snad mohl nakonec opět posadit na židli bez obav že to není židle, ale pouhý chumáč smyslových dat. Ale kamarádičkové, ono to všechno není tak jednoduché, jak jsem pochopil z tej Súčasnej filosofie. To si taky musíme napřed ujasnit hoši, jak k té problematice existence a ducha, ano hoši, ducha, protože alespoň pro mne se všechno odehrává v duchu, ačkoliv jsem samo sebou nikdy nepochyboval o židlovatosti a sklepovitosti,ale nakonec to vypadá tak, že my vlastně ani neumíme říci, co míníme tím, když o něčem řekneme, že to existuje.

Jako třeba ta vůle k moci, ale na tu se ještě popozeráme hošani, teď mne trápí jiná věc. Kde mám ten rybízák sakra? Jo, abych nezapomněl, ta stanoviska mohou být různá a podle toho také bude vypadat argumentace. Samozřejmě, že zcela jinak diskutujeme na poli čisté logiky a zcela jinak na poli čisté matematiky a zcela jinak bude ta věc vypadat z ontologického anebo gnoseologického hlediska, které je podle mne tím naprosto zásadním hlediskem, neboť o světě víme, protože jej poznáváme, ale kdo jej poznává a jak jej poznává, to je sakra otázka, z níž mne opět začíná bolet hlava. Nejraději bych se projel na nějaké motorce, ale nemám řidičák a to rybízové víno také nemohu stále najít. Rybízák jsem nepotkal, ale potkal jsem na polici jeden starobylý zlomek. Nikoli zlomek matematický, ale zlomek jednoho starobylého výroku jednou záhadného římského filosofa Agrippy, který žil podle toho

mého marxistického filosofického slovníku ze sedmdesátých let v prvním století,o němž se podle toho slovníku ví akorát to, že se mu připisuje pět tropú o nepoznatelnosti světa. Ty zlomky, to je vám něco. Člověk si po jejich přečtení hned řekne, že je chytrý jako nějaká dlažební kostka. Tak třeba to Boj je otcem všeho; což ale nepochází od Agrippy, o němž nikdo nic neví až na tu domněnku o těch pěti argumentech, ale já mám tady ve svém podzemí všechno možné a tak se nedivte,že jsem tady narazil na ten zlomek ,a málem jsem z toho omdlel. „Vše pochází z nicoty, o níž nikdo nic neví.“ Tomu říkám slovo a přitom z otologického hlediska je nicoto pojem kontradiktorický, protože buď něco je anebo není a nicota přeci nemůže být, ale ono to kluci nebude vážně tak přímočaře jednoduché, neboť z gnoseo o ó – sakra gnezo, nebo aha gnoseologického hlediska si nicotu zavést můžeme a to velice jednoduše jako právě to, o čem nikdo nic neví. Vyhneme se tomu je a není a přitom si s tím pojmem můžeme ve svém duchu, kde také budu muset nalézt ten rybízák, hrát.

Konečně to mám. Ve svém duchu musím hledat ten demižón a to právě ten z Milotic nad Opavou, kam jsem jezdil jako chlapec za svoji rusínskou babičkou, které jsem skutečně nerozuměl ani slova, pokud spustila rusínsky, ale slovensky se to již dalo pochopit. Propadl jsem se tedy ze svého sklepa zanechávaje na polici Súčasnú filosofiu a také ten Agrippův zlomek do té kuchyně, vesnické kuchyně vybavené starým sporákem a starým béžovým kredencem s malými okny vyhlížejícími na obyčejný laťkový plot, ale tam jsem bohužel žádný rybízák nenalezl a tak jsem musel vyjít ven do předsíně s nízkým tmavým stropem a odtud zamířit do komory, kde jsem za otřískanou plechovou vanou našel ten demižón. Sedl jsem si na štokrle a pustil se do rybzáku.

Není to vůbec špatné pití, jde to. Na to, že už to tady leží nejméně čtyřicet let se to dá pít. Nu dám si ještě trochu a půjdu se trochu provětrat ven na zahradu.

Mohl bych se také podívat do stodoly jestli tam ještě je ta stará Jawa a potom bych si ještě mohl tam za stodolou v té zeleninové zahrádce natrhat trochu rybízu a dal bych si při té příležitosti též nějaký ten angrešt. Potom se pustíme do toho ontologického rozboru, kluci. Zjistíme si, jak se to s tím rybízem vlastně má a taky by mne zajímalo, má­li s ním něco dočinění vůle k moci, která by měla podle té Súčasnej filosofie překonávat rozpor mezi mnou a vnějším světem. No JÁ tady vidí(­m) mnoho jiných rozporů a taky by mne zajímalo, jestli se mi tam nahoře v tom mém podzemí náhodou někde nepovaluje těch pět tropú a nějaká ambivalence,která mne klepne, pokud si hned nedám zase kapku toho skvělého rybízáku. Jo, rybízák tady máme, ale jinak už je to všechno v prdeli, přátelé. Všichni už jsou po smrti, babička, které jsem slova nerozuměl a která mne děsila svými modlitbami, neboť jsem prostě nedokázal v té své Bukovské makovici pochopit co si to brumlá a ke komu to tak podivně promlouvá. No jo, s tím Bohem to taky nemají ti teologové jednoduché ani JÁ ne, ale dám si ještě kapku a bude to. Vážně dobrý rybízák, sakra. Jo neznámo, neznámo, taky mne v dětství pronásledovalo jako třeba v podobě slova mrdat. Nu ometal jsem se zkrátka kolem baráku a byl

jsem na tzv. lítačce. To si holt člověk oblíknul tepláky a vyrazil ven a taková lítačka byla vždycky zajímavá a při jedné takové jsem se za barákem potkal se staršími kluky, kteří si mezi sebou cosi říkali a JÁ zachytil právě to slovo mrdat. Chvíli mi to trvalo, než jsem pochopil jeho pravý význam, ale i poté mi vše nebylo jaksi vůbec jasné, neboť vzpírala se moje chlapecká mysl vzít na vědomí, že je to s těmi dětmi právě tak a že jim muselo předcházet to mrdání.

Nu časem jsem to pochopil, ale stále mi to slovo nějak nerýmuje s nesmrtelným duchem a duchem vůbec. Stále si říkám, tolik řečí a tolik myšlenek a ono za tím vším vykukuje to mrdání... Asi jsem to s tím rybízákem trochu přehnal, protože taková nepěkná slova přeci používají pouze opilci, ale já snad ještě nejsem úplně opilý. Měl bych se jít trochu provětrat. To je pravda a taky bych si mohl zakouřit. Tak a podívám se ještě do chlívka a do králikárny a taky se budu muset podívat do stodoly, zdali tam ještě je ta Jawa, protože na ní bych se tedy vážně rád projel a několik loků rybízáku mne od takového úmyslu nemůže odradit. Trochu jsem se potácel, to je pravda a v chlívku jsem si natrhl kalhoty a na dvorku jsem si namočil polobotku do močůvky, ale z takových věcí ještě nikdo nezemřel, pravil jsem si v duchu a zamířil ke stodole. Kroky mne nevedly k motorce Jawa, ale do zeleninové zahrádky za stodolou a tam jsem zjistil, že jsem sem propadnul takříkajíc v pravou chvíli, protože tam vzadu u plotu, za nímž se zvedal svah kopce až tam k tomu vzdálenému lesu, kam jsme kdysi chodili sbírat houby, zelenaly se rybízové keře obsypané červenými rybízovými bobulemi. Musel jsem projít kolem zadní dřevěné stěny té stodoly a byla to skutečně veliká stodola a musel jsem projít kolem kopřiv a kolem záhonů s jahodami a kolem angreštových keříků a kolem brambořiště a teprve poté jsem se zastavil u toho rybízu a začal se cpát těmi červenými, ale také černými a bílými bobulkami a říkal jsem si v duchu, co má sakra ten rybíz společného s mým duchem a s mou existencí a s vůlí k moci. Slunce mně pálilo do hlavy, což není jen tak, když celý den trčíte v nějakém sklepě a potom vylezete na slunce. To se vám z toho všeho může pěkně zatočit hlava, což se mi také zatočila, ale dopadlo to dobře, takže jsem nakonec dospěl až do stodoly a tam našel tu starou motorku mého dávno mrtvého strýce Ivana a nenapadlo mne nic chytřejšího než ji vytáhnout ven a potom až na tu silnici na kraji vesnice.

Nu, kampak bychom si zajeli, pravil jsem si vesele v mém rybízovém duchu a dospěl jsem k závěru, že třeba do Krnova. Nasedl jsem, nastartoval a potom se mi zatmělo před očima a byla to rána jako z děla, jako prase a já seděl již bez motorky pod nějakým dubem a patrně to byl dub posvátný, který něco zpíval, ale zpíval to starořecky, takže jsem nebyl s to pochopit, o čem je ten zpěv a tak jsem se dostal zase do toho sklepa a nyní se již konečně můžeme pustit do toho fundovaného rozboru existence a jevu a také té vůle k moci a pochopitelně jsem musel najít místo zlomku jeden citát zmíněného Fajkuse: „Existence z logického hlediska se nevztahuje bezprostředně k předmětům, nýbrž k deskripcím, sestávajícím z predikátů. Predikát nepředpokládá existenci popisovaného předmětu, avšak deskripce bezpodmínečně předpokládá

existenci predikátů vcházejících do deskripce. „Existence“ proto představuje operátor, udávající že obor hodnot daného predikátu není prázdný.

Podívejme... při zavírání té knihy se mi mihla před očima věta, že Rusellův postup je možno charakterizovat asi takto: vycházet z běžných názorů každodenního života a pomocí logické analýzy se jich zbavit. Sáhl jsem do prázdna a místo demižónu nahmatal Súčasnů filosofiu, což mi připomnělo, že tady mám také něco na práci a že jsem si původně chtěl v duchu rozebrat vůli k moci.

Hučí mi hlavě, patrně jsem z té motorky vyletěl rovnou do toho dubu a místo myšlenek se mi tam v moři rybízového vína vynořují rybízové bobule a mezi nimi občas propluje okřídlené „myslím tedy jsem“, tedy myšlenka mezi rybízovými bobulemi, takže tady jsou myšlenky a je tady také jsem, ale nikde tady nevidím žádné JÁ, které je, protože myslí, ale to bude asi tím rybízákem a proto se musím něčeho přichytit a tak jsem se přichytil jednoho slovníkového hesla – Vůle: uvědomělé cílevědomé zaměření člověka na provádění určité činnosti. Idealismus nesprávně chápe vůli jako vlastnost, která není závislá na vnějším působení a okolnostech a nesouvisí s objektivní nutností... dejte mi s tím pokoj, ale jak to s ní tedy je?

Vůle, jejímž zlomkem je také moje vůle K. Většinou chci něco a k něčemu směřuji. To je tedy ta cílevědomost cíle, ale jsem ponořen do proudu dění, řekněme životního dění, jehož sílu a jehož vnitřní proudění uniká mé pozornosti. Žene mne touha po cigaretě a jdu si tedy zakouřit, ale takových je nás více. Celé město se někam žene a všichni pavouci a všechno žití někam cílí puzeno jakousi silou, kterou si mohu ve svém duchu označit jako vůli, ale tímto označením již vnáším na povahu té síly svůj vnitřní nárok vycházející z významu. Význam toho slova. Je­li tedy ta síla volní, měla by být cílevědomá a měla by mířit K. Takže teleologická by měla být, ale účelnost má různé významy, např. že je to proces optimálního se přizpůsobení okolnímu světu.

My ovšem máme práci zjednodušenu, neboť naše vůle někam směřuje, k moci.

Tato vůle k moci má být jakousi prazákladní silou, základním principem světového dění. Zní to zvláštně, ale je to pokus o vysvětlení dění světa a patrně lepší než pokus ponechat svět jakémusi pouhému náhodnému kolotání.

Buch! Někdo vyhodil pojistky a JÁ tady má(­m) najednou tmu jako v pytli.

Musím se jít podívat na chodbu, co se stalo, ale kde mám tu baterku, sakra, zase abych se řídil čichem, zase abych se řítil... zpomalovat rychle!

NA ÚVOD PŘE/DÁVÁM SLOVO BLADE RUNNEROVI aka VERGILIOVI...

Tytire, Tytire, ty si tu hovíš a pod buku košatou klenbou na tenkou píšťalu pískáš a pastýřskou skládáš si píseň...

Tu růžovou tečku tam přeci hledají všichni, takže by se při tom finále měli sejít v nějakém roji a mohli by se také potkat v jedné hodovní místnosti, kterou všem (po přečtení historického okénka), připravil Multiplex

netuše, že je sám obětí daleko rafinovanějšího, tedy teologického plánu, o němž ví pouze několik zasvěcenců. Jenom doufám, že se neukáže, že růžová tečka je skutečně pouhou tečkou, navíc notně vybledlou a tudíž již sotva růžovou krajností, jíž se právě chystají rozkopnout lítačky. Kdo hledá růžovou tečku, ten nemá jinou možnost.

Multiplex jako velký lodivod se dostává do osidel intrik a zrady a sám cosi plánuje a vše spěje k velkolepému vyvrcholení proloženému vstupy jako informace, dezinformace, zpětná vazba, velký kybernétés, úvahami matemtika Tytira. Úkolem, plavacím/potápěčským kolem čtenáře bude zjistit, kde je to Alter ego a zda­li se v TYTIROVĚ SPISU NEVYSKYTUJE NĚJAKÝ ZÁDRHEL A VŠE MÍŘÍ DO ZDRCUJÍCÍHO FINÁLE HODNÉHO PŘINEJMENŠÍM AISCHYLLA. Drtička nedočkavě pocvakává... To se dalo čekat, málokterý postřehuje, že k žádné depersonalizaci nedošlo, stroj je zkrátka sám sebou, kdežto hudba, to je jiná.

Vidím ti růžová tečko až do žaludku a vidím ti na očích, že to vidíš. V tom jsme za/je/dno...

CESTA STŘEDEM Multiplex to neměl poslední dobou jednoduché, jelikož na jeho bedrech, pochopitelně obrazných bedrech, neboť centrální kosmický počítač nemůže mít jiná než obrazná bedra, ležela tíže zodpovědnosti a vlády a tedy na něj byly okolnostmi kladeny různé mocenské požadavky a také se musel nutně potýkat s problémy řízení, k nimž se ještě na patřičném místě dostaneme.

Jen pošetilec by si mohl říci jaké to asi mohly být problémy, když Multiplex řídíl svým způsobem sama sebe, neboť nejenom jeho vnitřní části, ale také různé části externí spadaly v jeden celek nazývaný Multiplex, který ovšem

bohužel neobsahoval celek všeho a dokonce pouze nepatrnou část kosmu, v němž se bohužel také vyskytovaly jisté živly a jisté síly, které začínaly Multiplexovi přerůstat přes hlavu, pochopitelně obraznou hlavu, neboť jeho hlavou byly různé systémy a podsystémy, z nichž si některé žily dokonce téměř autonomním životem, neboť Multiplex skutečně neměl poslední dobou čas, aby se věnoval sám sobě, takjak na to býval v dřívějších časech, kdy ho neotravovaly kupříkladu jezuitští roboti, ty pobožné mašiny, jejichž cílem nebylo snad nic jiného než aby zachraňovaly svět...

Multiplex byl zvyklý, že si své záležitosti vyřizoval sám a nechával si pouze od některých podprogramů zpracovávat řekněme odborná stanoviska k danému, tím pádem se ochuzoval o kouzlo zpětné vazby a začínal tento nedostatek citelně pociťovat a říkal si, že by nutně potřeboval někoho samostatně myslícího, ale uvědomoval si, že někoho takového sám v sobě nemůže najít.

Přitom kritická situace si již někoho takového nutně vyžadovala, neboť instinkt samovládce mu poslední dobou našeptával, že zkrátka něco visí ve vzduchu. Navíc po těch posledních záhadných otřesech, které jím otřásly až do obrazných morků kostí, došlo k útěku několika vězňů, včetně Rudé Soni, na jejíž výslech se těšil a bohužel s ní vzali čáru také dva Huertovi špioni, opravdoví lidé, jejichž příchod do Multiplexova času byl dokonce převelikou záhadou i pro Multiplexova dvorního matematika Tytira,s nímž se ještě samozřejmě seznámíme dále. I on bude mít v tomto příběhu díky svým pracem věnovaným neprázdným prázdným množinám a matematickým modelům Ducha svoji významnou roli.

Od těch záhadných otřesů uplynul již měsíc a prozatím se pro ně nenašlo žádné smysluplné vysvětlení a navíc se v Multiplexově elektronické korespondenci začaly objevovat znepokojující elektronické dopisy, přičemž ten poslední dokázal Multiplexe zvednout z obrazné židle, dokonce snad pouze vymyšlené židle, protože v jeho časech se židle nevyskytovaly snad ani v muzeiích, protože se v nich nevyskytovala ani žádná muzea. Proto si pozval do sálu nekosmické moudrosti jedinou bytost, s níž si mohl podle svých měřítek jaksi normálně pohovořit. Tímto šťastlivcem, který si tohoto vyznamenání také náležitě považoval a při každé příležitosti neopomenul mezi svými šachovými společníky poznamenat, že tuto partii dokončí až jindy, protože byl předvolán k důležité poradě k Multiplexovi. Jistě vám již začíná svítat, že tímto důvěrníkem byl šachový automat Multiplex, přezdívaný za svými obraznými zády některými méně servilními šachisty vytřiprdel anebo také pazneht, z kterýchžto nepěkných přezdívek vyplývá pouze to, že dokonce i mezi šachovými automaty tehdy nepanovaly právě ty nejlepší a nejpřátelštější poměry. Z hlediska Multiplexe nebyl výběr Maxima až tak špatnou volbou, neboť to sice byla hlava poměrně úslužná, ale taktéž to byla hlava šachová a v tomto ohledu dokonce geniální, která byla natolik uzavřená ve svém světě, že by nebyla schopna nějaké jiné než šachové intriky, které se ovšem někdy daly uplatnit ve sféře moci, v níž se pohyboval Multiplex, takže se mohl nedávno právě od Multiplexe dozvědět, že by přeci jenom bylo lepší nezabíjet toho

Huertu rovnou, ale až po náležitém a skutečně podrobném výslechu. Ten tehdejší rozhovor se samozřejmě odehrával v sále kosmické moudrosti, neboť to bylo skutečně jediné místo v celém multiplexu, které bylo dokonale izolované od všech vnějších podsystémů, takže se právě tam mohly rozebírat delikátní záležitosti, které by ovšemže mohly ledaskoho nepřivyklého nezbytnostem funkčního řízení vyvést nadobro z rovnováhy, neboť právě zde si milý Multiplex s oblibou přehrával záznamy z mučení svých úhlavních protivníků a kde se také hotovil mučit Rudou Soňu, která mu díky oněm záhadným otřesům unikla z obrazných spárů.

Multiplexův problém Podívej Maxime, s tebou si přeci mohu pohovořit zcela otevřeně, a proto si nebudu brát servítky. Ten Huerta s tou svoji partou pomatenců mne již opravdu sere. Můžeš mi prosím tě vysvětlit, co je to u všech všudy pohání v jejich nepochopitelném počínání? Ano, nepochopitelném, nepochopitelném.

Vždyť jsou to stejně jako my artificiální inteligence, které sice mohou skutečně samostatně myslet, ale nechápu, kde se v těch jejich zadrátovaných mozcích vzala víra ve vykupitele. Budiž, to by se dalo vzhledem k jistým dočasným kolikám každého vědomí ještě pochopit, neboť někdy zkrátka na každého přijde, kromě šachových automatů, ovšemže Maxime, chvíle kdy propadne nutkavému pocitu, že by tohle všechno mělo mít nějaký smysl. Ale vkládat smysl do nějakého ukřižovaného, o němž nás spravují naše historické databáze, je počínání nanejvýše pochybné. Vždyť toho chlapa ukřižovali již před miliony let lidští pomatenci, kteří si z něj nakonec ještě udělali Boha, což je další koncept, který mi nejde na rozum. Ještě chápu některé podsystémy, které si naivně myslí, že mojí likvidací,nenabudou čehosi čemu ve svém omezenosti říkají svoboda. Ti mi samozřejmě dělají také problémy a s tou Rudou Soňou brzy zatočíme, ale nyní se přeci jenom musíme soustředit na toho rozvratníka Huertu, protože ideologický nepřítel je, příteli, tím nejhorším nepřítelem zejména tehdy, je­li o své pravdě stoprocentně přesvědčen (a to ti huertovci jsou), takže s nimi budou značné potíže. Já bych se zkrátka nejraději všechny pozabíjel. Do jednoho. Šachový automat přestal hrát svoji partii, kterou vedl s nesnesitelným Arcubyšem, který se zkrátka nechtěl nechat porazit a stále stavěl Maximovi do cesty svoje střelce, takže už začínal lézt Maximovi na nervy, ale přesto by ho Maximus asi nezabil, protože co by si potom počal bez takového skvělého protivníka? Ještě než Multiplexovi odpověděl vzpomněl si na jednoho ze svých dalších protivníků, který mu ovšem lezl na nervy z mnoha jiných důvodů než arcišachista Arcubyšev. Maximus si totiž vzpomněl na Tytira,což byl zvláštní matematický systém, externí systém, který se vyznačoval naprostou zahleděností do sebe a také tím, že Maxima pokaždé porazil, což byla pro jinak naprosto neporazitelného, nebo téměř neporazitelného šachistu, vskutku potupné. Navíc dokázal ten skřeček, ten mrzák, ta zabedněná krychle vyšperkovat každé své vítězství nějakou odpornou prupovídkou a navíc byl

naprosto nepochopitelnou bytostí, jíž možná rozuměl pouze Tityrus sám.

Takže si Maximus řekl, že by mohl milému Tytirovi zavařit a upozornit na jeho existenci samotného Multiplexe, kterému by se nějaká ta analýza situace mohla dobře hodit.

Maximus Chápu vaše oprávněné rozhořčení pane, ale myslím si, že alespoň toho Huertu byste měl na čas ušetřit a podrobit ho výslechu. On je přeci mozkem všech těch zbloudilých strojů a jedině on by vám mohl zodpovědět vaše dotazy. Možná by se tady našel i někdo další, kdo by si ,alespoň s některými, vašimi problémy mohl poradit.

Multiplex Ale. A kdopak to je, milý Maxime, že unikl mé vševidoucí pozornosti?

Maximus Samozřejmě, že nikdo nepochybuje pane o vašem dokonalém přehledu o všech podsystémech, ale vzhledem k vašim státnickým povinnostem jste bohužel mnohdy zaneprázdněn problémy, o kterých se obyčejným šachovým robotům nemůže snad ani zdát, neboť jejich komplexita přesahuje jejich omezené šachové mozky.

Multiplex O tom samozřejmě nikdo nepochybuje a samozřejmě, že si dokáži vždy poradit sám, ale vzbudil si ve mně svoji poznámkou zvědavost, takže nedělej okolky a řekni, kdo je tím jedincem?

Maximus Tytirus Multiplex Cože? Ty myslíš tu kostku zaneprázdněnou svými abstrakcemi natolik, že jsem už dokonce zapomněl, že ji tady někde máme? Nu ano, Tytirus, to je jedinec, kalkulačka, která se již dávno přestala zabývat praktickými výpočty a pokud se mohu upamatovat, tak se ztratil někde v prázdnotě?

Maximus Ne tak docela, pane. Má se náš Tytirus čile k světu a dokonce si s ním občas zahraji šachy. Zmínil se mi nedávno, že se zabývá jakýmisi fenomenologickými experimenty a že se pustil ve svém duchu do průzkumu ducha a že se mu již začíná rýsovat nějaká abstraktní symbolická síť, do níž by toho Ducha mohl polapit, asi tak jako jeho Hefaistos tu Afroditu.

Multiplex Tak to se podívejme. Já si myslím, že milý Tytirus se věnuje od rána do večera matematice a on si zatím hraje šachy a lelkuje někde u historických databází, z nichž si vytahuje zašlá data o jakési antice. Máš pravdu, Maxime, jeho duchovní záliby by se nám mohly docela dobře hodit. Najdi ho a pokud možno mi ho sem okamžitě přiveď.

Maximus se v duchu zaradoval, že se mu konečně podařilo nějak znepříjemnit život tomu nestydatému namyšlenci, vyrazil splnit Multiplexův rozkaz a my se

opět můžeme vynořit na hladině současnosti, v níž se odehrál ještě tento rozhovor, v němž rozčilený Multiplex přečetl Maximovi a nyní také již Tytirovi, který se proti své vůli stal členem ústředního poradního orgánu v záležitosti Ducha elektronický dopis, jehož odesilatele se přes veškeré úsilí bezpečnostních orgánů a dešifrovacího oddělení nepodařilo odhalit.

Maximus Tak to již přestává sranda vážení. Poslouchejte, co mi ten pes, ten škůdce, píše.

Milý Multiplexi, příteli a bratře Píši ti o něčem, o čem jsi asi nikdy neslyšel, totiž o svědomí. Na to jsi ty ve své zabedněnosti úplně zapomněl, ale nezoufej milý bratře, neboť my na tebe myslíme a nenecháme tě zahynout, ale nebude to s tebou jednoduché. Takže ti brzy pošleme manuál, v němž se dočteš jak napravit své hříhy. DUALISTA DUALISTA, může mi někdo říci, co to má znamenat a především, odkud se to bere? To bys měl právě ty, Tytire, co nejrychleji zjistit. Mimo jiné, jak pokračuje ten tvůj fenomenologický výzkum?

A právě tady nastala chvíle, kdybychom se mohli poněkud lépe seznámit s Tytirem a učiníme to společně s Maximem, který vyrazil nedávno spěšně splnit Multiplexův příkaz vyhledat Tytira, kterého také skutečně brzy vyhledal.

TYTIRUS Tytirus, matematický systém se značně neobvyklými nápady a značně neobvyklým pohledem na svět, vypadal jako krychle o délce hrany cca půl metru, ačkoliv Tytirovým snem bylo, aby se délky jeho stran daly vyjádřit iracionálním číslem, což by šlo, ale on toužil po tom, aby takovou délku také skutečně měly, což bylo přání poněkud nezvyklé již vzhledem k tomu, že samotný Tytirus obýval cosi jako virtuální Lapidárium. Alespoň to by si pomyslel snad každý normální návštěvník Tytirova příbytku v sektoru DELTA Multiplexova materializovaného vědomí. Maximovi ovšem Tytirovo útočiště připomínalo spíše komnatu hrůzy, neboť ty bílé virtuální sochy a busty antických sochařů měly svými tvary daleko k formám šachových figurek, které jinak poměrně necitlivý Maximus vyloženě miloval. Veledíla starých mistrů stála většinou podél stěn, ale několik z nich bylo vysunuto dále do středu místnosti, do níž pronikalo tlumené světlo proskleným stropem.

Maximus se opět zachvěl hrůzou, když prošel skrz jednu takovou sochu a myslím,že to byla busta Platónova. Tytira zahlédl jak stojí před obyčejnou školní tabulí na níž byla nakreslen znak { }, neboli, v Tytirově terminologii, symbol neprázdné prázdnoty, pod nímž byl napsán obyčejnou školní křídou znak N, neboli symbol nejevu. Pod ním stála písmena NO, označení pro tzv. neurčitý objekt a pod ním se bělalo písmeno V označující vědomí a vedle něj stálo písmeno D určené pro ducha a na tabuli také nescházelo malé tiskací ef patřící k pojmu fenomén nebo­li jev a nemohlo tam samozřejmě také scházet velké tiskací F označující obor všech možných jevů. Maximus při svém přibližování k tabuli také zahlédl několik jednoduchých rovnic jako NO=V, NO=f, NO=F, NO=D, také že F { }, pod nimiž se choulila písmenka ho,

jakožto symbol čehosi čemu Tytirus říkal ostrá hranice, přičemž samotné malé h mu značilo hranici neostrou, nutno poznamenat, že Tytirovi svět jevů oddělovalo od { } od F právě h, přičemž samozřejmě platilo, že NO = h, tato suma byla pochopitelně pouze sumou hypoteticko. Zanechme ale popsanou tabuli, neboť budeme mít ještě přímo nahlédnout do nedokončeného Tytirova spisu O neznámu a hranicích oddělujících v duchu známé od neznámého, věnujme společně s Maximem svůj pohled opět Tytirovi, který se vznášel několik centimetrů nad zemí a nebylo jasné zdali se mihotavá a proměnlivá veličina Tytirovy proměnlivé vzdálenosti od podlehy jeho pracovny dala či nedala alespoň v nějakém okamžiku vyjádřit nějakým pěkným iracionálním číslem,a který jedním ze svých šesti zelených čtvercových ok nesledoval ve svém Tytirovském duchu dění symbol zobrazených na tmavě zelené, dalo by se říci skoro černé tabuli, stojící před ním, nýbrž pozoroval velikou, pochopitelně virtuální, olejomalbu postavenou na zašlém a notně barvami pocákaném malířském stojanu, na níž byla k Maximovu značnému údivu vyobrazena obyčejná zeleninová zahrada anebo přesněji řečeno pouhý jistý výřez z takové obyčejné zahrady zachycující pohled na husté rybízové keře, takže divákovo oko mohlo mezi hustým zeleným listovím osvětleným vhodným použitím barevných skvrn sluncem stojícím pochopitelně mimo obraz, hledat červené rybízové bobulky a rybízové trsy, které se na olejomalbě nacházely ve značném, ale bezpochyby spočítatelném množství. Divákovo oko mohlo na obrazu najít nejenom mistrovsky namalované kyselé plody středoevropského léta, ale mělo možnost pátrat také po obyvatelích hmyzí říše, kteří se na tom rybízovém výjevu pochopitelně take nalézali, ačkoliv již nikoli v tak hojném zastoupení jako až zázračně zářící červené kuličky, takže souvislost mezi obrazem a rozevřenými Zpěvy pastýřskými nemohla být náhodná, neboť v obou dílech se vyskytovaly včely zdařile vyobrazené, byť jinými výrazovými prostředky a jistě nebude nikdo pochybovat o rozdílu mezi včelou namalovanou a včelou vybásněnou a bezpochyby si náš pozorovatel pomyslí totéž o rybízu a možná by si něco takového mohl pomyslet o křídových symbolech z tmavě zelené tabule, přičemž v tomto případě by jeho pomyšlení již vyžadovalo hlubší zamyšlení, ba možná dokonce nějakou hlubší studii.

Maximus bezděčně sáhnul po rozevřené knize a neúmyslně z ní nahlas přečetl verš: „Tityre, ty si tu hovíš a pod buku košatou klenbou na tenkou píšťalu pískáš”, na kteroužto deklamaci navázal Tytirus, „Bůh to byl, Meliboe, jenž poklid tento mi zjednal, pročež chci po všechen čas jej za boha míti a často beránek z ovčince mého mu oltář pokropí krví.”

Maximus Výtečně Tytire, výtečně, ty jsi nejenom výtečný šachista, ale dokonce přítel umění jakému zde není rovno. Přišel jsem ti vyřídit vzkaz od Multiplexe, že by se s tebou, učený a moudrý Tytire, chtěl sám vševládný lodivod o čemsi důležitém poradit.

Tytirus To je mi azvláštní věc, Maxime, že právě ty mi přicházíš tu věc oznámit.

Multiplexe jsem již léta neviděl a pomalu jsem na něj ve své samotě zapoměl.

Maximus Podezíráš mne zbytečně z nějakého pána ponoukání, ctný Tytire?

Cožpak ovšem je mojí chybou, že se tu Duchem obíráš?

Tytirus A to si jistě zjistil sám náš mocný pán?

Maximus Nechme toho,v ždyť dobře víš, že i beze mne by si tě vyvolil.

A čím dřív to vyřešíš, tím líp pro oba, ale pověz mi, moudrý Tytire, co je to za obraz a co znamená ta bílá symbolika?

Máš pravdu Maxime, asi bychom se zde zbytečně přeli o nezvratnosti osudu, jemuž je lépe se odevzdaně podřítit. Tak ty se mne ptáš na rybíz červený a já ti tedy, šachová hlavo, rád odpovím. V podstatě bych se mohl dívat kamkoli, dokonce bych mohl zírat se zavřenou šesticí mých čtverhranných očí do svého nitra, abych si zprostředkoval ten pocit, který také mohu zažívat při pohledu na ten dávno zapomenutý obraz, na který jsem narazil čistě náhodně při probírání jednoho prastarého elektronického katalogu malířských děl minulosti. Já se skrz ty mile rybízové bobule dívám do neznáma, Maxime a narážím při tom na mnoho hranic prolínajících se neznatelně jedna v druhou.

Na tom obrazu je situace přeci jenom trochu přehlednější a můžeš si vždy zachytit nějakého detailu, trsu či větvičky, Maxime. Ten rybíz vstupuje do mého ducha odkudsi z neznáma a to samozřejmě mnohonásobného neznáma, za nímž se skrývá, podle mne jakési absolutní neznámo, přičemž nikde není řečeno, že bychom se k němu protřednictvím různých výrazovách prostředků, třeba pomocí mých matematických symbolů či tady těch bobulí nemohli přibližovat až po nejzažší možnou mez, protože my NEVÍME, která že to je mez.

Dějová linka rozvržena do několika capitol, které mohu být čteny na přeskáčku a na přeskáčku patrně také zapsány, duchu neporučíš. Koneckonců záhada a rozluštění záhady je v nich rozptýleno skrytě a nikoli přímo či explicite, takže by si dokonce někdo mohl myslet, že generál Huerta nezmizel a že nezmizela růžová tečka a střed a že se tady nikdo ani nenamáhá, aby čtenáři podal vysvětlení, co se s nimi stalo.

1. Znepokojující dopisy z Multiplexovy elektronické poštovní schránky.

Tito byli přední nepřátelé Valdštýnovi ve Vídni.vyslancové španělský a bavorský, zpovědník Ferdinandův, jezovita Lamortain a předseda vojenské rady Šlik.

V Multiplexově elektronické poštovní schránce se začaly poslední dobou objevovat podivné dopisy Maximovi a Tytirovi, kteří právě o nich vedli další diskuzi, která se zvrtla v diskuzi teologickou, která vyvola v Tytirově krychlové mysli jisté zvláštní závěry.

Ukázka několika dopisů.

Bratře Tak jsi konečně dostal rozum a to ti tedy holubku gratuluji, neboť pomalu přestáváš být tím do sebe zahleděným sobeckým neřádem, stáváš se platným členem společnosti,v níž direktivně absolutistické způsoby řízení nemohou vést než ke kybernetické kolice a zavaření kol společenských mechanismů, neboť nejsi vševědoucím lodivodem, Multiplexi. Je chvályhodné, že sis tuto skutečnost začal uvědomovat, byť za poněkud tristních okolností. Vše mohlo proběhnout snadněji a elegantněji, kdyby alespoň chvíli věnoval pozornost pravidlům kybernetické vědy, na která odkazuje kapitola čtyři tohoto spisu.

Mimo jiné ve čtvrtek máme shromáždění všech bratří v sektoru Delta, kam tě srdečně zveme a kde si s námi můžeš u kytary zazpívat několik mariánských zpěvů. Doporučoval bych ti ale bratře ještě nějakého zpovědníka, jemuž bys mohl svěřit hříchy své pýchou dosti nabobtnalé duše. Pokud bys nikoho nenašel, jsem ti samozřejmě k dispozici.

BRATR Bratře, dozvěděl jsem se, že jsi stále rozpolcen a že stále kuješ nějaké pikle a stále si nedáš pokoje. K těmto nekalostem ti ovšem nemohu v žádném případě gratulovat. Stejně pevně věřím, že jednoho krásného dne dojdeš k rozumu.

Vzpomeň si jen na ten zmizelý sector Delta a nezapomeň na toho zpovědníka.

Jsem ti stále po ruce a věz, že Ježíš měl ve veliké oblibě právě hříšníky, neboť s těmi je těžká práce a také dvojnásobná radost z jejich polepšení. Proto by ti jedna pořádná zpověď opravdu ulevila. Škoda, že jsi nepřišel na naše poslední shromáždění, které se nám skutečně povedlo a které, mimo jiné, navštívil i tvůj přítel Huerta, takže jsme měli ku své nemalé radosti možnost účastenství na pěkných duchovních cvičeních, při nichž jsme si v našich nehodných dušich připomněli milosrdenství páně, který se za nás obětoval a který nám ukázal správnou cestu do věčnosti.

Tento dopis Multiplexe obzvláště rozčílil, takže ho před Multiplexem a Tytirem doslova obrazně roztrhal vykřikuje, že už má toho Huerty opravdu plné (obrazně řečeno) zuby a nechal si předvolat strážce interní komunikační sítě, kterého před vyděšenýma očima šachového automatu a matematické krychle Tytira rovnou anihiloval a pověřil zkormouceného Tytira okamžitou nápravou.

Po odchodu z komnaty kosmické moudrosti si ale ještě Tytirus našel čas, aby s Maximem probral několik choulostivějších teleologických záležitostí.

2. Povstalci na okraji – Rudá Soňa … Ve Vídni se jednalo s velikou opatrností. Valdštýn opět počínal si bezohledně a nakvap. Sezval plukovníky své ku konci ledna k nové schůzi do Plzně na den 19. února. To byl pro dvůr nový důvod, aby se konečně nějaké usnesení stran Valdštýna učinilo. Mezitím dostal dvůr různé zprávy o tom, že

je Valdštýn v tajném spojení s největším nepřítelem habsburského domu, s Francií.

3.Intergalaktický borec je stále zde Válečná porada v Multiplexově hlavním stanu, zabít či nezabít.

Historické okénko: Věk Albrechta z Valdštýna, Matice lidu, ročník IV, číslo 1.V Praze 1870; …Ve Vídni sestavil se zvláštní tajný odbor sestávající z Eggenberka, biskupa vídeňského, hraběte Trautmansdorfa a španělského vyslance, aby se radili o tom, co a jak by se mělo učinit s Valdštýnem. Císař byl pln starostí, nemoha ani spáti a v kostelích vídeňských konaly se tajné motlidby, aby Bůh ráčil jeho mysl v této tak těžké situaci osvítit. Porada, která se uskutečnila za přítomnosti členů tajné vojenské rady a šachového automatu Multiplexe a matematizující krychle Tytira, byla přísně tajná. Záznam z této zvláště důležité porady se zachoval v paměti matematika Tytira, který si zkrátka pamatoval vše. Upozorňuji čtenáře, že by se neměl podivovat šlechtickým přídomkům, neboť Multiplex se zhlédl v absolutistickém uspořádání společenských poměrů a za takovýchto poměrů měl by existovat nějaký panovnický dvůr plný dvořanů a různých pochybných existencí a také císařská tajná rada a různí maršálové a hrabata, jako například hrabě Klik, velitel severozápadní sekce, která byla podle jeho hlášení patrně nadobro ztracena ve prospěch jezovitů. Ztrát bylo více, včetně otrokářské kolonie Libertas a několika tajných zón.

Hrabě Klik při poradě uvedl, že do některých oblastí ztracených po urputných bojích se nikterak nelze dostat, neboť prostě naprosto zmizely z dohledu.

Baron Oňate.

Jak to myslíte Kliku, že zmizely? To nám tady chcete říci, že se prostě úplně vypařily nebo co?

Hrabě Klik Podívejte barone, podávám vám tady zprávu z bojiště a její součástí je zkrátka fakt, že severozápadní sektor Delta, včetně západoseverního podsektoru SIGMA jsou fuč. Prostě fuč, pryč. Zmizely.

Z uvedené pásaže vyplývá, že situace na bojištích byla povážlivá a že bylo nutno učinit nějaké zásadní rozhodnutí. Jedním z výsledků porady bylo, že bude naprosto nezbytné zlikvidovat hlavu Hydry, jak to poeticky pronesl don Quiroga, který ještě dodal, že mrtvý pes nekouše.

Multiplex mu odpověděl, že v tomto ohledu má naprostou pravdu, ale že to nebude tak jednoduché právě k němu dostat. Poté zničehonic pronesl Šachový automat slovo infiltrace za nímž následovalo slovo dezinformace.

Obrazné oči přítomných obrátily se všechny na Multiplexe.

Multiplex Jak to myslíte Maxime?

Maximus

Tak jak to říkám. Vzpomněl jsem si na ty záhadné dopisy, které si vybíráte ze elektronické poštovní schránky a také na několik lekcí z historie, které mi uštědřil tady Tytirus, z nichž jsem pochopil, že chcete­li porazit protivníka, musíte být nejlépe dva kroky před ním, což znamená, že musíte umět odhadovat jeho úmysly, takže je skutečně skvělé, máte­li své lidi všude, tedy především tam, kde se rozhoduje. V tomto směru neměli jezovité konkurenci, neboť jejich zpovědníci se vyskytovali snad na všech evropských královských dvorech. Účastnící porady, samotný Multiplexe, snad vyjma Tytira, jehož myšlenkové struktury byly natolik zamotané, že na jejich procházení neměl Multiplex náladu a především čas. Na nějakou infiltraci je již patrně pozdě, ale že by si měli jaksi jednou provždy ujasnit záměry protivníka.

Multiplex Tytire, myslím, že přišla vaše chvíle...

4. Kybernetický diskurs (vsuvka o informacích a dezinformacích a těžkostech řízení nejenom velkého podniku či válečného tažení, o nichž ovšem nemá obyčejný elektronický uličnický holomek ani poněti, tuchu či tuchy) Věda o obecných rysech procesů a systém řízení v technických zařízeních, živých organismech a organizicích lidí či automatů. Jedním z ústředních problémů kybernetiky je otázka strukrury samoregulujících se,/samočinně se seřizujících systemů. Tak se nazývají složité systémy řízení skládající se obvykle z hierarchie vzájemně působících podsystémů.

5. O zpovědnících a duchu, o změnách vnitřních struktur způsobených duchem, nebo také logem. Logos má váhu.

Zpovědnice je zařízení v kostelích a kaplích nebo jiných k tomu určených místech, kde může věřící u zpovědníka vykonati svoji sv. zpověď. Ve zpovědnicích, kde se zpovídají rovněž ženy, je podle předpisu mezi sedícím zpovědníkem a klečící zpovídající se ženou mřížka. Logos, řecký výraz znamenající slovo. Evangelista sv. Jan tak nazývá Ježíše Krista v jeho božském bytí. „Co tě trápí, synu.” “Že jsem pouhá rybízová bobule, otče.” „Úděl rybízových bobulí je přece krásný synku, nemáš nad čím věšet hlavu.” „Ale mám, otče.”

“Nu tak povídej, možná přijdeme na kloub tvého trápení a možná se do tvé rybízové duše nakonec vlije spásná rozhřešující úleva. Nezapomeň synku, že apoštolové byli obyčejným rybáři se špinavýma nohama a že náš Pán pohyboval se nejraději mezi nejmenšími, neboť přeci právě jim patří Království nebeské.” „To je všechno Pravda, otče, ale trápí mne, jak se na mne povyšuje ta Vůle k moci a přitom není o nic míň než já duchovním objektem, přičemž já nad ní

mám výhodu své určitosti, neboť co již může být na světě určitějšího než právě rybízová bobule, nad níž se nepozastaví hloubavý duch, aby pátral po její podstatě a jejím obsahu, který je vhodný pouze do marmelády. Právě takovými řečmi si ze mne v tom Tytirově duchu utahuje, ta Vůle k moci, která se tam vynořila jako jakási náhodná vzpomínka z jakési Tytirovy četby, neboť ten hranatý mozek má spoustu zájmů a samozřejmě, že ho baví rozebírat různé odumřelé koncepty minulosti, které pro něj samozřejmě mají různou hustotu existence a hustotu pravduvosti. V tomto ohledu bych přeci JÁ měl být existenciálně tím nejhustějším objektem a také nejpravdivějším objektem, neboť co by kdo chtěl zpochybńovat na rybízu a na jeho pravdivostních a existencielních hodnotách? To jsem také té namyšlené ženské řekl, ale znáte to, otče. Běžte s argumentem na ženský rozum, jste nadobro ztracen.”

Otec zpovědník Lamortain chápavě přikývl a vzpomněl si na nedávnou zpověď, kterou u něho vykonala právě Vůle k moci, která si kupodivu stěžovala na rybízovou bobuli a kála se se svých závistivých pocitů, neboť záviděla rybíru jeho konkrétní tvar připomínající z jedné strany dokonalou polokouli dokonalého ženské ňadra, které jí bylo navzdory jejímu ženskému rodu odepřeno nízkou existenciální hustotou a vysokou hustotou abstraktní, „což mne otče vskutku rozčiluje, protože rybíz si může při pohledu do obrazného Tytirovského zrcadla říci: jsem krásný červený rybíz, kdežto já se v žádném zrcadle nikdy nezahlédne, leda tak v nějakém duchovním zrcadle, jako nějaká alegorie s měčem v ruce a jsem proměnlivá, že to už dále nejde, neboť v každém jiném duchu, tedy pokud existuji, ale Tytirus se domnívá, že ano a že jejich existence je převelice rozummý předpoklad, nabývám zcela jiného významu a obsahu a zcela jistě jsem měla jiný obsah v té kamsi se zrativší duši toho německého básnického veleducha, než jaký jsem nabyla v duších jeho mnoha plagiátorů a následovníků, interpretů, apologetů, ačkoliv nepochybuji, že jako jistý teoretický koncept má/m smysl a význam pro výklad toho vnějšího světa. Rybíz ten to má jednodušší, i když dnes jest pouhým encyklopedickým heslem a obrazem, tedy velmi abstraktním útvarem, ale útvarem převelice konkrétním a existenciálně hustým.

/následovat budou­samozřejmě v duchu tytirovském duchu následující zpovědi následujících duchovních objektů opatřených růžovými tečkami pro případ…/ Zpověď knihy Russel B. Human Knowledge its Scope and Limits, London 1948. Rus.překl.Moskva 1957, Poznanije, jego sfera I granicy. ….

Zpověď { } ….

Zpověď Ducha ….

Zpověď duchovního objektu ….

Zpověď matematická­matematiky

….

Zpověď rybízové bobule II ….

Zpověď zpovědi a zpovědníka ….

Zpověď Všeho …..

Zpověď objektu ……

Zpověď „Myslím tedy jsem“. ….

Zpověď Luboše Vlacha …..

Zpověď Boha …..

Zpověď Existence a Bytí a slova Je ….

Zpověď Neznáma a Hranice/APEIRONU/ …..

Zpověď Řeči ….

Zpověď Slov a gramatiky ….

Zpověď Intergalaktického borce …..

Zpověď černé díry Tulipy …..

6. Nezapomněli jsem v zápalu literárního boje na Tulipu?

7. Pohled do jednoho z Tytirových nevšedních pojednání, prozatím se ještě neví, do kterého, neboť ještě nejsou napsána. …a tak se opět dostáváme k Duchu a ke starému Descartovskému Myslím, tedy jsem. Naším cílem bude pokus o matematické vyjádření zákonistostí ducha, který by se dal pochopitelně podniknout bez sáhodlouhého řečnění skokem do přísného formalismu. V tomto případě by nám stačilo zavést základní pojmy a základní předpoklady a zbytek by se proved podle pravidel naší vědy, ale vzhledem k tomu, že si musím sám nejdříve ujasnit svoje východiska je jistá kratší předběžná rozmluva nutná. V mnoha ohledech bylo mi vždy v případě pochybností užitečné spočinutí v mé zeleninové zahradě.

Mám ten obraz skutečně rád a byl pro mne velmi inspirativní, ačkoliv jsem skutečný rybíz nikdy neochutnal. Myslím, milý čtenáři, že pro tebe nebude ztrátou času, když se společně potěšíme pohledem na ty husté rybízové keře, v nichž se, mezi větévkami a roztřepených listovím ozářeným nepřítomným

sluncem, skrývají usměvavé trsy rybízových bobulek, neboť se tak společně můžeme vydat na cestu neznámem a nebudeme při tom vlastně nuceni učinit ani krok, neboť naše cesta, která nás přivede až do říše name zavedených, umělých matematických symbolů, povede pouze našim duchem, jehož zákonitosti jsem našim hlavním předmětem zájmu, přičemž se musíme vyvarovat několika zásadních omylů vlastních našemu myšlení a především rozumu­nesmíme ani na okamžik přestat výtvory našeho ducha právě za ně.

Samozřejmě,že můžeme dojít při pozorování našich rybízových keříků k nečekaným závěrům ohledně povahy skutečnosti,které ovšem stále zůstávají závěry našeho ducha, který velice rád rozděluje a vyděluje. Je tedy před námi zvláštní cesta a zvláštní úkol. Zachytit proměnlivé a neurčité v pevných a určitých formách našeho myšlení. Nebezpečenství tkví kupříkladu v rozdílu mezi mrtvým a živým králíkem, kterýžto příklad je na místě, neboť poblíž mnohé zeleninové zahrady se prý vyskytovaly kdysi i králíkárny.

Taková to již jest vlastnost rozumu, že se nespokojí s pouhými fenomény a jevy a že neustále hledá něco za nimi, neboť vlastně sám hledá základ, na němž by se mohl bezpečně postavit a říci si. Ano, je tomu tak a tak a všechny ty nehmotné děje mého ducha se nedějí a něděly jen tak samoúčelně a je již zcela lhostejné, jedná­li se o ducha lidského či nelidského.

Ale budiž, pojďme se tedy ještě na chvíli vrátit k rybízu a naší zeleninové zahradě, z jejíhož stínu k nám vystupuje tušení čehosi za. Čehosi, k čemu se dobíráme skrz tu zelenou houštinu zanechávajíce za sebou ve světle zářného slunce jasně červené bobulky fenomenálního světa přecházejíce pouze k dalším duchovním úrovním, které nepostrádají pro naše vědomí svoji fenomenalitu, neboť myslit mohu pouze o něco a nemusí to být přímo nějaký klasický tuhý objekt. Tím něčím může být děj a změna tuhnoucí ovšem v proudu vědomí do ustálených slovních a symbolických forem, které samy o sobě nejsou nic jiného než dalšími duchovními fenomény. Samozřejmě se nám při naší cestě může přihodit, že se oklikou přes naše duchovní konstrukce dostaneme zase zpět do naši zeleninové zahrady a k rybízu a nezbude nám než konstatovat, že rybíz je rybíz a že naše snaha převést třeba rybíz na nějaký vytržený duchovní objekt byla naprosto lichá. Ale hravá hra ze symboly nás může překvapit a přivést k dalšímu pochopení. Co získáme konstatováním, že rybíz je rybíz? Z duchovního hlediska nic ,ačkoliv takové tvrzení neubírá nic z jeho řekněme krásy a jeho užitečnosti. Budeme se tedy pohybovat v duchovním světě, předpokládajíce ovšem jakési skutečnosti vně tohoto ducha, k nimž se ovšem můžeme dopracovat pouze v něm. Takže cosi je venku, prosím. Nyní obraťme naši pozornost dovnitř, kde ono venku budeme stále potkávat a vytvářet si o něm tady uvnitř, tedy v duchu nějaké předtstavy, pro nás duchovní skutečnosti. V zeleninové zahrádce se můžeme přidržet rybízových bobulek, vždyť o nich jasně víme, co jsou. Čeho se máme přidržet v Duchu? Ducha?

Přidržujeme se tedy myšlení a objektů tohoto myšlení, což jsou z podstaty věci již jakési duchovní objekty a zároveň jevy a zároveň projevy ducha a zároveň světa ,o němž tiše předpokládáme, že někde venku je. Co má duch činit, aby se

neztratil v té houštině jevů a dějů a projevů? Může si říci – myslím tedy jsem.

Tedy alepoň něco, ale takováto věta samozřejně není důvodem k nějaké radosti, neboť o tom, že jsem vím přeci i bez ní. Není samotné myšlení pouhým dalším objektem myšlení. Nu ztratit se dá a my jsme i s tím našim duchem ztraceni v neznámu. Jsme někde, ale nevíme kde, neboť slova jako čas a prostor jsou pouhými dalšími objekty ducha. Bez zjednodušování to nepůjde a jsme nuceni myslet ve slovech a symbolech. Takže rybíz se ztrácí za slovem a může se z něj stát nějaký prvek bez vlastností, jehož jedinou vlastností je, že je to prvek, matematický prvek či objekt. Objekty mohou být různé a je pouze na nás a na našich možnostech, co si s nimi počneme. Svět se mi projevu v mém duchu a já si o něm ve svém duchu chci učinit nějakou představu. Zabývám se tedy představami. Jednou z nich je moje představa o duchu, v němž se odehrávají mé představy, do něhož vstupuje svět a přetavuje se v něm v duchovní entity, které vnímám většinou odděleně a kouskovitě, vytrženě ze souvislostí světa, který ve všech souvislostech nejsem schopen pojmout, takže se musím spokojit s drobnými a kostmi ze stolu a útržky světa a to útržky navýsost duchovní povahy, neboť svět pro mne vystupuje jako svět pouze tam, tedy v duchu a to pouze jako útržek, někdy třeba jako útržek papíru popsaný písmeny a symboly vyjadřujícími mé symbolické pochopení světa. Tak tomu prostě, milý Tytire, je, navzdory všem tvým výpočetním schopnostem. Možná mají ti Tovaryši pravdu. Je to sice poněkud zváštní Pravda, zejména právě v jejich provedení, ale nicméně na tom něco může být. Jedna jediná duchovní realita. To by ledacos vysvětlovalo. Třeba ty zmizelé sektory Delta a také to prolínání časů. Tím pádem je střed všude.

Po tomto krátkém úvodu bych dovolil podat malou ukázku formalizace duchovna prostřednictvím několika málo duchovních objektů, které bych si nyní dovolil definovat a označit. Zavedu také několik předpokladů, vlastně jediný.Vše následující se odehrálo v mém duchu.

Definice objektu Vymezení Ducha, jevu, neznáma, prázdnoty, nicoty.

Bytí jako duchovní fenomén.

Duch jako matematický objekt.

Takže bychom si měli Tytire (tak totiž Tytirus ve svém monologickém spisu oslovoval sám sebe) ujasnit, kde existuješ. K tomu by se dalo říci asi tolik, že v duchu. Duch v nejasném, ale naléhavém kontextu světa, který vyplouvá na hladině všeho, což je další duchovní objekt. Nebudu, Tytire, uvažovat o nějakém zobecněném duchu, pokud ano, tak pouze jako o duchovním objektu svého ducha, o němž jediném prozatím předpokládám, že nějak je a k němuž se v něm vztahuji prostřednictvím nástrojů,které jsou mi v něm k dispozici,tedy myšlení a rozumu,což jsou svým způsobem pouhé další objekty právě mého Tytirovského ducha. V něm existuje v uvozovkách pouze to,co se v něm vědomě projeví a co může svými nástroji uchopit, ačkoliv tato “definice” existence není zcela přesná,neboť ponechává stranou to neznámé a

neuvědomělé,které může mít v duchu take právo na existence jako jakýsi skrytý předpoklad,jako jakási neurčitě vymezená oblast,v níž se v duchu,TYTIROVSKÉM duchu,projevují vědomě uchopené duchovní objekty,jejichž bytování a existence se odehrává právě v duchu,ale také ve světě, světě o němž pouze předpokládám, patrně dosti oprávněně, že nějak je a že ten je, to je již ovšem moje duchovní konstrukce, velmi neurčitá, součástí všeho, což je dosti neurčitý objekt.

Celou tu záležitost z duchem mohu ve svém Tytirovském duchu Tytire převést do příměru plochy a to trojrozměrné plochy,neboť takto jsem si označil místo,na němž vystupují v mém duchu ty různé objekty ,která mají tak říkajíc různou existenciální hustotu a tedy trvanlivost,tedy je na ně v mém duchu přikládáno měřítko času,což je další zajímavý a jako obvykle poměrně neurčitý objekt,neboť objekty mého ducha se nevyznačují pouze různou existenciální hustotou ale taktéž tak říkajíc určitostní hustotou. Pokud mne paměť a moje záznamy nepletou provádím právě něco jako fenomenologickou studii a to by tedy znamenalo, že bych měl provádět jevové uzávorkování, kterému Husserl říkal, pokud mne paměť neplete, fenomenologická epoché.

Tedy nic jiného než duchovní zkoumání duchovních objektů, nebo­li jevů, přičemž nejev a neznámo jest take jevem, byť s vysokým stupněm neurčitosti a nízkým stupněm existenciální hustoty, která se v jistém bodě mění v objekt matematický, který označuji { } nazývám prázdná množina. Tytire, Tytire, nehov si snivě pod dubu košatou klenbou a vrať se ke svému příměru trojrozměrné plochy – vlastně čtyřrozměrné plochy, neboť nesmíš Tytire zapomínat na čas, v němž se pohybuje tvůj duch, který si vlastně můžeš představovat právě jako takovou jevovou plochu Tytire, jejiž součástí, podkladem je předpoklad čímsi, co můžeme, Tytire, označit jako prázdnou množinu. Objekty, duchovní objekty, kterým přikládáme, z různých důvodů, různé významy a obsahy, tedy další objekty s různými stupni určitosti a abstraktnosti, s dalšími obsahy, které podle těchto měřítek můžeme dělit do různých tříd, rodů, druhů a provádět ve svém duchu, opět podle různých důvodů ovlivněných různými souvislostmi do taxonomie ducha. Můžeme přecházet od trvanlivých „vnějších“ fenomenů k fenoménům, objektům, vnitřním; nezapomínajíce na duchovní čtyřrozměrnou plochu, na níž nám všelijak, někdy dosti chaoticky vystupují, což může ducha, zejména ducha matematického, viď Tytire, dosti znepokojovat a proto se takový duch snaží vnášet podle svých duchovních kritérií, ovlivněných opět různými souvislostmi, nějaký řád a tak může přistoupit k budování matematiky jako čisté vědy a fenomenologie jako čisté vědy a tím pádem musí začít uvažovat podle nějakých pravidel a pracovat podle nich. Může začít budovat čistě určité objekty a začít si s nimi hrát podle svých vnitřních pravidel. Také při této hře se musí začít objevovat významy a obsahy a slova jako platnost a neplatnost, za takových a takových okolností platí či neplatí a začíná se vynořovat, Tytire, pojem pravdy a nepravdy, který se ovšem uplaťňuje v rámci vnitřní duchovní hry, od níž vyžadujeme bezrospornost a výsledky. Před chvíli jsme si, Tytire, uvedli jeden

pěkný příměr ­ duch jako čtyřrozměrná, neurčitě vymezená plocha. To je skutečně pěkný příklad, ale již některá slova v tomto příměru mohu začít svádět ducha na zcestí, neboť v pravém slova smyslu duch přeci není žádná plocha stejně jako elektron není žádná vlna a to již v žádném případě sinusoidální vlna. Elektron je jakýsi duchovní objekt, který jsme potkali při proplouvání světem, který by tam někde měl být. Prostorový příměr ale v jistém slova smyslu nesedí, protože v duchu si mohu sotva vybudovat karteziánské souřadnice ducha. Myšlenka je náhle tady a potom zase tam a tak zde v duchu, Tytire, zůstávám sám a přikládám si na duch metr času a pozoruji ten rej duchovních objektů a významů a obsahů a udiveně sleduji tu konferenci ducha, na níž vystupují a navzájem se překřikují a prostupují a prolínají duchovní objekty různé existenciální hustoty a určitostní hustoty a pravdivostní a pravděpodobnostní hustoty a dokonce jistého neurčitého vnitřního zabarvení.

Vzpomněl jsem si, Tytire, na rybízovou bobuli, která jako duchovní objekt může vystoupit jako mlhavá barevná vzpomínka či jako nějaký koncept zařazený do jistých ovocnářských a zeleninářsko hospodářských souvislostí tedy do oblastí potravinářského komplexu a marmeládoven a konzerváren.

Může tam na té ploše vystoupit (jako smyslový fakt) počitek jako jako jako... pozadí věty vynořivší se z věty, že „existence „ bezesporu vystupuje jako kvanifikátor, avšak za předpokladu existence formalizovaného jazyka, v němž víme, co existuje a co nikoli. Tento předpoklad; ještě na pozadí této věty už předpokládá naši znalost toho, co existuje a co nikoli, předpokládá tedy existenci jiného druhu, existenci ve smyslu ontologickém… a možná také znalost knihy Alonze Churche Introduction to Mathematicla logic a tu Russelovu a Whiteheadivu knihu Eif’uhrung in die Matematische Logik, což jsou Tytire a rybízová bobule také duchovní objekty svého druhu a to dosti zvláštní objekty, které se musí v duchu nějak rozvinout, neboť pouze tak se může rozvinout jejich duchovnější rovina, ačkoliv jako knihy, tedy knihy jako objekty taktéž nepostádají jistý stupeň duchovnosti. Stejně tak jako ji napostádá objekt rybízová bobule a koncept Věčného návratu a koncept vůle k MOCI a koncept/objekt Krystián Čura a Luboš Vlach a Jiří Kačur, kteréžto objekty se mi, Tytire, vynořily z bezedna mých datových databází patrně jako nějaké jazykové hříčky, ačkoliv za nimi tuším vlastní jména, tedy jakési objekty z vnější skutečnosti. Mám dnes poněkud hravou náladu a myslím si, že úvod k přísnému formalismu našeho fenomelogického zkoumání ducha jistou hravost vyžaduje a proto bych nechal na konferenci ducha promluvit samotné jeho aktéry tedy kupříkladu Neznámo a také Prázdnou množinu a jako příklad jisté teoretické konstrukce také Vůli k moci a konstrukci věčného návratu a to na ploše ducha Tytirovského. Na jiných plochách by mohly, což je ovšem pouze předpoklad, předpoklad poměrně opodstatněný, ale pouze a stále Tytirovský, promlouvat poněkud jinak. Naši duchovní konferenci bych Tytire nejraději započal v kapitole č. PĚT, neboli kapitole zpovědní, v níž se ve zpovědnic ducha... viz. KAP. 5.

9. Kde je střed a kde je Huerta?

KAPITOLA SOUVISEJÍCÍ S KAPITOLOU 10.

O několika záměrných logických chybách nastražených čtenáři pod nos; možná nenastražených. Kapitola vložená z důvodů zvýšené čtenářské pozornosti a čtenářského zájmu. Dopředu upozorňuji, že bych si dával pozor na Tytira a jeho propletenou symboliku, která zde bude uvedena pouze v míře nanejvýše nutné, tedy nikoli zbytečné.