8/říjen 2021
Jiří Suchý: Za většinu problémů si člověk může sám „Když jsme začínali, byli jsme taková čistá tabule a netušili, jaká úskalí nás mohou čekat. Co to vůbec obnáší. Kdybych to tenkrát věděl, určitě bych se některejm věcem vyhnul,“ vzpomíná na své divadelní začátky zakladatel slavného Semaforu Jiří Suchý. Publicista Karel Hvížďala s ním hovořil nejen o divadle a lidech, kteří se kolem něj pohybovali a pohybují, ale i o stáří, o svém otci, o ideologiích, politice či materializaci společnosti. Bilanční rozhovor vydalo nakladatelství Galén pod titulem Legenda Jiří Suchý při příležitosti jeho 85. narozenin. Přinášíme vám dokončení rozhovoru z festivalového magazínu… Dnes víc než dříve ve společnosti vládne kult mládí a společnost výkonnostní se změnila ve společnost zážitkovou, která preferuje hlavně to, co je teď…
Myslím si, že kult mládí vzniká ruku v ruce s kapitalistickým myšlením. Předesílám, že nemám socialistické sklony. Snažím se na kapitalismus dívat tak, abych rozlišoval klady i zápory. Kapitalismus se pragmaticky dívá na mladý jako na potenciální pracovní síly a hlavně spotřebitele. Vše je podřízeno materialistický rovině. Starý lidi jsou pro kapitalismus ti, co jsou už v důchodu a chodí krmit ptáčky a hledí se na ně jako na umělce a jiné blázny, který není třeba brát v úvahu. Kultura je dneska popelkou. Je to důsledek marketingu: u nás penzisté nepředstavují důležitou kupní sílu a na urostlé mladé chlapíky a dobře vyvinuté dívky se každý podívá raději než na starce.
To je pravda. I já!
O demokracii a politicích Jak se díváš na roli herce a divadla vůbec ve veřejném prostoru? Tys mi říkal, že se o politiku nezajímáš, ale herec je v důsledku homo politicus, ne?
Starám se o politiku asi tak jako jiní o hokej. Sleduji velice napjatě, kdo se dostane navrch, kdo dá gól v pravej okamžik. Ale když si situaci začínám rozebírat svým laickým apolitickým mozkem, na všech stranách vidím průšvihy. Mám pocit, že do politiky vstupuje hodně lidí, kteří nejsou na výši toho úkolu. Za to ale můžeme my, voliči…
Bohužel. Kdyby to všechno byla jen záležitost politiků, prosím, ale oni o nás rozhodují. Winston Churchill řekl, že nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Je hrozný, co teď řeknu, ale demokracie umožňuje, aby o celým
Vydal: ARBOR – spolek pro duchovní kulturu Žižkova 528/6, 470 01 Česká Lípa, info@lipamusica.cz, +420 608 917 973 Fotografie: archiv umělců, Lukáš Marhoul Photography, Martin Špelda
národu rozhodovali voliči, kteří nemají ponětí o morálních hodnotách, kteří jsou dokonce někdy i hloupí a kterým jde jen o to, aby se jim vedlo dobře. Těch je bohužel nejvíc. Za tuto cenu jsou ochotní nalítnout každýmu politickýmu tlachalovi a spolu s ním pak rozhodují o menšině, která to má v hlavě spořádaný a ví, co chce. Je mi z toho úzko, ale je to tak. Mám pocit, že do politiky vstupuje hodně lidí, kteří nejsou na výši toho úkolu. To ukazuje, jak je demokracie složitá a že čtvrtstoletí v dějinách vůbec nic neznamená. Ve Velké Británii se demokracie vyvíjela od mytické Magny charty z roku 1215. U nás tato tradice chybí, a proto můžeme slyšet věty typu: parlament je žvanírna…
Ideální by bylo, což ale není technicky možný, kdyby před volbama musel každej člověk projít prověrkou politického IQ. Dostal by body: když by byl totálně blbej, tak by dostal jeden bod, a kdyby byl naprosto v obraze a uměl se orientovat, dostal by pět bodů. A podle toho by jejich hlasy měly váhu, aby nemohli nerozumní lidé přehlasovat lidi, kteří mají jasnou hlavu. Cožpak o to, technicky by to asi dnes proveditelné bylo, ale byl by to návrat před prosazení všeobecného volebního práva, které považujeme za jeden ze základů demokracie… Dříve mohli volit jen movití…
Jenže když se v minulém století toto všeobecné, rovné a tajné právo po roce 1919 prosadilo, nebyla televize, rozhlas, billboardy, internet, sociální sítě a nedalo se tak snadno s lidmi manipulovat. Možná by stálo za to zauvažovat, jak tyto zákony v době tolika manipulačních možností pozměnit. A kdysi k těmto prostředkům patřilo i divadlo. I nedávné události z roku 1989 jsou spojeny s pražským klubem
4/9–28/10/2021
Na Chmelnici, Divadlem Na zábradlí, s Realistickým divadlem a v Brně s Divadlem na provázku a HaDivadlem. A váš Semafor byl dokonce první scénou, která šla do stávky… Nemyslíš, že by divadla mohla za jistých mimořádných okolností začít hrát i dnes podstatnější politickou roli?
Doba se moc změnila a základní vliv na veřejnost převzala televize, internet, sociální sítě… Divadla mají vliv na veřejnost rok od roku menší. Z divadla se stává exkluzivní záležitost. Televizi v ataku na veřejné mínění nemůžeme vůbec konkurovat. V roce 1989 tomu bylo jinak, a když jsme pak při demonstracích mašírovali ulicemi, lidi křičeli: Ať žijou herci! Měli jsme velikou slávu, ale zároveň se do divadel přestalo chodit. Mysleli jsme, že máme vyhráno, ale museli jsme znovu začít o své místo bojovat. Divadla mají vliv na veřejnost rok od roku menší. Z divadla se stává exkluzivní záležitost. Co za tím jistým poklesem zájmu o divadla, který trvá dodnes, je?
Myslím, že za tím je materializace společnosti. To je jedna z věcí, kterou zazlívám kapitalistickému režimu, i když je daleko lepší než ten předchozí, protože nám přinesl svobodu. Ale je zase horší, než jsem čekal. Co tě dráždí?
Třeba to, že humanitní vzdělání je považováno za jakýsi přežitek. Neviditelná ruka trhu je to, co nám vládne. A to je katastrofa, protože lidi skutečně daleko snáz slyší na to, že se mají pachtit za materiálníma výhodama, že tudy vede cesta. Třeba chtít po široký veřejnosti, aby byla schopná nějaké oběti, aby se v něčem uskrovnila, aby o něčem víc přemejšlela a šla víc do sebe, to je směšný, to není moderní. Každá krize začíná v duši lidí, kteří si ani neuvědomí, že to podstatný je míjí.