8/říjen 2021
Jiří Suchý: Za většinu problémů si člověk může sám „Když jsme začínali, byli jsme taková čistá tabule a netušili, jaká úskalí nás mohou čekat. Co to vůbec obnáší. Kdybych to tenkrát věděl, určitě bych se některejm věcem vyhnul,“ vzpomíná na své divadelní začátky zakladatel slavného Semaforu Jiří Suchý. Publicista Karel Hvížďala s ním hovořil nejen o divadle a lidech, kteří se kolem něj pohybovali a pohybují, ale i o stáří, o svém otci, o ideologiích, politice či materializaci společnosti. Bilanční rozhovor vydalo nakladatelství Galén pod titulem Legenda Jiří Suchý při příležitosti jeho 85. narozenin. Přinášíme vám dokončení rozhovoru z festivalového magazínu… Dnes víc než dříve ve společnosti vládne kult mládí a společnost výkonnostní se změnila ve společnost zážitkovou, která preferuje hlavně to, co je teď…
Myslím si, že kult mládí vzniká ruku v ruce s kapitalistickým myšlením. Předesílám, že nemám socialistické sklony. Snažím se na kapitalismus dívat tak, abych rozlišoval klady i zápory. Kapitalismus se pragmaticky dívá na mladý jako na potenciální pracovní síly a hlavně spotřebitele. Vše je podřízeno materialistický rovině. Starý lidi jsou pro kapitalismus ti, co jsou už v důchodu a chodí krmit ptáčky a hledí se na ně jako na umělce a jiné blázny, který není třeba brát v úvahu. Kultura je dneska popelkou. Je to důsledek marketingu: u nás penzisté nepředstavují důležitou kupní sílu a na urostlé mladé chlapíky a dobře vyvinuté dívky se každý podívá raději než na starce.
To je pravda. I já!
O demokracii a politicích Jak se díváš na roli herce a divadla vůbec ve veřejném prostoru? Tys mi říkal, že se o politiku nezajímáš, ale herec je v důsledku homo politicus, ne?
Starám se o politiku asi tak jako jiní o hokej. Sleduji velice napjatě, kdo se dostane navrch, kdo dá gól v pravej okamžik. Ale když si situaci začínám rozebírat svým laickým apolitickým mozkem, na všech stranách vidím průšvihy. Mám pocit, že do politiky vstupuje hodně lidí, kteří nejsou na výši toho úkolu. Za to ale můžeme my, voliči…
Bohužel. Kdyby to všechno byla jen záležitost politiků, prosím, ale oni o nás rozhodují. Winston Churchill řekl, že nejlepší argument proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Je hrozný, co teď řeknu, ale demokracie umožňuje, aby o celým
Vydal: ARBOR – spolek pro duchovní kulturu Žižkova 528/6, 470 01 Česká Lípa, info@lipamusica.cz, +420 608 917 973 Fotografie: archiv umělců, Lukáš Marhoul Photography, Martin Špelda
národu rozhodovali voliči, kteří nemají ponětí o morálních hodnotách, kteří jsou dokonce někdy i hloupí a kterým jde jen o to, aby se jim vedlo dobře. Těch je bohužel nejvíc. Za tuto cenu jsou ochotní nalítnout každýmu politickýmu tlachalovi a spolu s ním pak rozhodují o menšině, která to má v hlavě spořádaný a ví, co chce. Je mi z toho úzko, ale je to tak. Mám pocit, že do politiky vstupuje hodně lidí, kteří nejsou na výši toho úkolu. To ukazuje, jak je demokracie složitá a že čtvrtstoletí v dějinách vůbec nic neznamená. Ve Velké Británii se demokracie vyvíjela od mytické Magny charty z roku 1215. U nás tato tradice chybí, a proto můžeme slyšet věty typu: parlament je žvanírna…
Ideální by bylo, což ale není technicky možný, kdyby před volbama musel každej člověk projít prověrkou politického IQ. Dostal by body: když by byl totálně blbej, tak by dostal jeden bod, a kdyby byl naprosto v obraze a uměl se orientovat, dostal by pět bodů. A podle toho by jejich hlasy měly váhu, aby nemohli nerozumní lidé přehlasovat lidi, kteří mají jasnou hlavu. Cožpak o to, technicky by to asi dnes proveditelné bylo, ale byl by to návrat před prosazení všeobecného volebního práva, které považujeme za jeden ze základů demokracie… Dříve mohli volit jen movití…
Jenže když se v minulém století toto všeobecné, rovné a tajné právo po roce 1919 prosadilo, nebyla televize, rozhlas, billboardy, internet, sociální sítě a nedalo se tak snadno s lidmi manipulovat. Možná by stálo za to zauvažovat, jak tyto zákony v době tolika manipulačních možností pozměnit. A kdysi k těmto prostředkům patřilo i divadlo. I nedávné události z roku 1989 jsou spojeny s pražským klubem
4/9–28/10/2021
Na Chmelnici, Divadlem Na zábradlí, s Realistickým divadlem a v Brně s Divadlem na provázku a HaDivadlem. A váš Semafor byl dokonce první scénou, která šla do stávky… Nemyslíš, že by divadla mohla za jistých mimořádných okolností začít hrát i dnes podstatnější politickou roli?
Doba se moc změnila a základní vliv na veřejnost převzala televize, internet, sociální sítě… Divadla mají vliv na veřejnost rok od roku menší. Z divadla se stává exkluzivní záležitost. Televizi v ataku na veřejné mínění nemůžeme vůbec konkurovat. V roce 1989 tomu bylo jinak, a když jsme pak při demonstracích mašírovali ulicemi, lidi křičeli: Ať žijou herci! Měli jsme velikou slávu, ale zároveň se do divadel přestalo chodit. Mysleli jsme, že máme vyhráno, ale museli jsme znovu začít o své místo bojovat. Divadla mají vliv na veřejnost rok od roku menší. Z divadla se stává exkluzivní záležitost. Co za tím jistým poklesem zájmu o divadla, který trvá dodnes, je?
Myslím, že za tím je materializace společnosti. To je jedna z věcí, kterou zazlívám kapitalistickému režimu, i když je daleko lepší než ten předchozí, protože nám přinesl svobodu. Ale je zase horší, než jsem čekal. Co tě dráždí?
Třeba to, že humanitní vzdělání je považováno za jakýsi přežitek. Neviditelná ruka trhu je to, co nám vládne. A to je katastrofa, protože lidi skutečně daleko snáz slyší na to, že se mají pachtit za materiálníma výhodama, že tudy vede cesta. Třeba chtít po široký veřejnosti, aby byla schopná nějaké oběti, aby se v něčem uskrovnila, aby o něčem víc přemejšlela a šla víc do sebe, to je směšný, to není moderní. Každá krize začíná v duši lidí, kteří si ani neuvědomí, že to podstatný je míjí.
Chtít po široký veřejnosti, aby se v něčem uskrovnila, aby o něčem víc přemejšlela, to je směšný, to není moderní.
Jak stáří proměnilo tvé sny? O čem dneska sníš?
To mluvíš stejně jako současný nejcitovanější filozof Giorgio Agamben, který tvrdí, že za oběma posledními krizemi, bankovní i dluhovou, může nadvláda ekonomik nad politikou, a volá po zrovnoprávnění nevýdělečných humanitních disciplín s ekonomikou, kterou navíc nepovažuje ani za vědu, ale pouze za službu…
Já toho teď zas tak moc nenasním. Spíš jsem se upnul k praktickýmu životu. Představ, co bych chtěl ještě dokázat, těch je mnoho a teď se snažím je jen naplňovat. Zabírá mi to tolik času, že nemám čas na snění. Když mi bylo asi dvaapadesát, říkal jsem si, že v šedesáti skončím. Později jsem říkal v sedmdesáti, pak v osmdesáti. A dneska si říkám: nevím, kdy skončím, a jsem strašně zvědavej, kam až to dotáhnu.
Před druhou světovou válkou, v době krátké první republiky, jsme tu měli po Rakousku-Uhersku dvacet let kapitalismus, ale T. G. Masaryk byl natolik osvícenej, že si získal v myslích národa pozici člověka velice humanistického, kterej upřednostňuje před vším mravní zákony. A to jsou právě ty dvě věci, na který naši dnešní politici kašlou.
zdroj: ukázka z knižního rozhovoru Karla Hvížďaly Legenda Suchý
O sobě Jaký jsi dneska herec?
Dnes už nevrážím do spoluherců, dokonce jsou chvíle, kdy je mi i rozumět. Už na sebe kladu větší nároky. Píši si už i role, který jsou odlišný. Absenci brilantního herectví vynahrazuji dialogy s Jitkou, kde to jiskří. Jakmile se lidi smějou, je mi všechno odpuštěno. V posledních letech mě už i baví hrát různý role, ale trvalo to šedesát let. Jaký jsi grafik?
Kdykoliv zahajuji jakoukoliv svou výstavu, nejraději si je zahajuji sám, poněvadž požádat někoho, aby ji šel zahájit, je problém: on mě sice nikdo neodmítne, ale mohu ho přivést do trapný situace, protože se mu to nebude líbit. A nebývá zvykem, aby někdo zahajoval výstavu tím, že řekne: Je to hrozný. To se mi podařilo jednou, když mě jeden kolega pozval, abych mu zahájil výstavu. Jeho obrazy jsem viděl poprvé, měl jsem za to, že to myslí jako srandu. A tak jsem to dílo znevažoval a zlehčoval, až jsem si všimnul zděšeného obličeje autora. Mě nenapadlo, že to může vnímat jinak, než to myslí třeba Ivan Mládek či Ringo Čech. Jaký jsi režisér?
Rozhodně nejsem vynikající režisér. Dokážu způsobit, že herci do sebe nevrážejí, že hra má jistý tempo a hlavně při zkouškách obohacuju hru nápady, který mě nenapadly, když jsem ji psal. Je vtipná tak z poloviny, zbytek vzniká na jevišti. Herectvo si na mě už docela zvyklo. Moje jediné režijní krédo je, že když hra vzniká v dobrý pohodě, když je během zkoušky dobrá atmosféra, přenese se i na diváky. Ve své domejšlivosti mám za to, že má režie hře neuškodí. A že nepřinesu na jeviště překvapivé režijní nápady, s tím jsem smířenej hlavně z toho důvodu, že se to od nás nečeká. Naši diváci nepotřebujou, abych je svou režií oslňoval. Kdykoliv se mi něco takového povedlo, nikdo si toho moc nevšiml. Jaký jsi hudební skladatel?
Dobrej, ale nikdo to neví. Já mám jednu velikou nevýhodu, o který vím, ale ze který se nevymaním. Z písniček, kterých jsem složil pár stovek, by taková stovka uspěla řekněme v roce 1958 až 1962. Minul jsem se s dobou. A když dělám muziku dnes, vždycky přemýšlím, jestli mám vybočit a chytnout se současný vlny. Ale zjistil jsem, že většinou naši diváci po tom neprahnou. Na něco jsme je naučili a kvůli tomu k nám chodí. Žádnou písničku si už ale neodnášejí domů jako na začátku šedesátejch let. Jaký je Jiří Suchý manažer a organizátor?
Blbej. Manažerský schopnosti nemám. Ale jakousi schopnost udržet soubor a divadlo nad vodou mám. Správně bych měl organizovat, aby k nám jezdily autobusy z venkova a abychom zvyšovali vstupný, ale v tom jsem se evidentně neosvědčil. Když se člověk v něčem neosvědčí, tak to nemá dělat. Moje zásada je, že publikum k nám přivede povedená hra, a proto nemusíme pořizovat billboardy a platit za reklamu.
21. ročník zahájí open-air operní gala Kateřiny Kněžíkové Sopranistka Kateřina Kněžíková je jednou z nejperspektivnějších pěvkyň mladé generace pohybující se převážně v lyricko-koloraturním oboru. Její portfolio zaujme nebývalou šíří repertoáru – věnuje se interpretaci barokních a klasicistních děl, operám 19. století i soudobé hudbě, důležitou součástí jejích aktivit jsou i komorní a písňové recitály. Je laureátkou řady pěveckých soutěží, držitelkou ocenění Classic Prague Awards i Ceny Thálie. Kateřina Kněžíková se publiku představila na řadě festivalů u nás i v zahraničí a má za sebou spolupráci s předními orchestrálními tělesy a celou plejádou skvělých dirigentů po celé Evropě. V loňském roce mimořádně zazářila i na prestižním operním festivalu v britském Glyndebourne. Kritika shodně ocenila její sametový, měkce znějící soprán plný svěží intenzity. Kateřina Kněžíková již také předává své zkušenosti a postřehy nejmladším talentům v rámci stipendijního programu Nadace Magdaleny Kožené MenART a dalších mistrovských kurzech. A právě díky tomu na svém festivalovém debutu nabídne nejen své umění, ale představí i výjimečný mladý talent – tenoristu Daniela Matouška, který oplývá pozoruhodným hlasem a již září na předních operních scénách. Mezinárodní hudební festival Lípa Musica tak vstoupí do třetí dekády své existence slavnostním operním galakoncertem, který nabídne jiskřivé ukázky ze světa klasicistní, belcantové i veristické opery ve svěžím podání mladých operních pěvců. Ty doprovodí jeden z našich nejlepších orchestrů PKF – Prague Philharmonia, kterou bude řídit úspěšný dirigent Robert Jindra. Šestý Koncert pro Liberecký kraj je tak v tom nejlepším slova smyslu synonymem pro „to nejlepší ze světa opery“ a zahájí tak jednadvacátý festivalový ročník, jehož celý program bude zasvěcen poctě a oslavě krásy lidského hlasu. Koncert se uskuteční 23. srpna na náměstí Dr. E. Beneše v Liberci, v případě nepříznivého počasí v Divadle F. X. Šaldy. Předprodej vstupenek bude zahájen 22. listopadu 2021.
Pozvánka na příští koncert: MÁ TO SMYSL? Se Sekerou na Špačka! | epilog čt/19/11/19.00 (náhradní termín za 5/11/2020 – zakoupené vstupenky v platnosti) | Česká Lípa, Kulturní dům Crystal žáci ZUŠ Česká Lípa Josef Špaček – housle, Miroslav Sekera – klavír Ve spolupráci se ZUŠ Česká Lípa. Vstupenky ve festivalovém předprodeji a na www.lipamusica.cz