7/říjen 2021
Ivo Kahánek: Snem každého hudebníka je přidat ke skladbě něco svého Druhá klavírní hvězda 20. ročníku festivalu, která se po Borisovi Giltburgovi představí v pátek 15. října v Žitavě, je jedna z nejvýraznějších osobností současné české klavírní generace – Ivo Kahánek. Ten se na festival po letech vrací, aby se představil v česko-německém programu společně se svým přítelem a kolegou, klarinetistou Irvinem Venyšem. Přinášíme vám rozhovor, který s Ivem Kahánkem připravil při příležitosti vzniku jeho nového dvořákovského kompletu v reakci na 180. výročí narození skladatele náš hlavní mediální partner – portál Klasikaplus.cz. V tiskovém komentáři k vašemu kompletu klavírního díla Antonína Dvořáka je napsáno, že jeho tvorba pro sólový klavír „představuje neprobádanou krajinu“. Je to i váš názor a možná taky důvod, proč jste se do projektu pustil?
Dvořákova klavírní tvorba je velmi probádaná muzikologicky, to určitě ano; neprobádanost se týká jednak frekvence uvádění jeho klavírních děl na pódiích, a jednak právě tomu úměrnému menšímu zájmu mladých pianistů. Z Dvořáka se občas slýchají části z Poetických nálad nebo ze Silhouet, některé kusy se hrají na dětských soutěžích, třeba Perličky a podobné věci; jinak dost málo. Ale přitom je tam spousta hodin hudby, která se takřka nehraje a na školách neučí. Zaujala vás lyrická nota, která je Dvořákovým skladbám vlastní?
Důvodů bylo víc, určitě i lyrická nota. Navíc – snem každého pianisty, a vůbec každého hudebníka, je samozřejmě najít něco, co je nejen krásné, ale k čemu ještě můžete dodat něco svého. Zvláště v dnešní době, kdy máte na jeden dva kliky v počítači nebo v mobilním telefonu prakticky k dispozici jakoukoliv nahrávku. Ano, hudby je vážně všude plno, je těžké k ní ještě něco přidat…
Když například budete nahrávat Čajkovského Koncert b moll, samozřejmě ho můžete provést dobře, ale před vámi to už nahrálo sto velikánů. A šance, že k tomu vy řeknete něco zásadního, co v těch notách je a nikdo to zatím neobjevil, není velká. Zatímco třeba zrovna u Dvořáka je dost neprobádané, přesněji – na pódiích nepříliš často uváděné – hudby. Můžete k ní dodat vlastní komentář, něco ze sebe. Nedávno jste s Bamberskými symfoniky nahrál Dvořákův Klavírní koncert, což je velmi úspěšná a oceňovaná deska. Co bylo náročnější: tento koncert, nebo sólové skladby?
Víc práce bylo jednoznačně na sólovém kompletu.
Vydal: ARBOR – spolek pro duchovní kulturu Žižkova 528/6, 470 01 Česká Lípa, info@lipamusica.cz, +420 608 917 973 Fotografie: archiv umělců, Lukáš Marhoul Photography, Martin Špelda
Byť klavírní koncert je trošku skladba jiného druhu v tom, že je virtuózní, je to přece jen koncertní sazba. Navíc na té nahrávce byl i Martinů. U sólových skladeb bylo podstatně víc práce. A kromě toho, u Dvořáka se rozhodně nelze nechat zmást tím, že většina jeho klavírního díla jsou malé až maličké formy. Byl totiž mistrem v tom, že napsal i drobné věci pro pianistu náročně. Tak, že se to nehraje snadno, ale přitom zároveň to musí působit velmi lehce a samozřejmě. Jinak řečeno, obtížnost nesmí být poznat. A v tom je právě náročnost Dvořákova sólového klavírního díla. Skutečně tam máte miniatury, které se počítají v jednotkách minut, ale aby k něčemu vypadaly, je na ně třeba vynaložit až překvapivě hodně práce. Které skladby jsou natočeny vůbec poprvé?
Zejména dvě polky, Polka Pomněnka a Polka Per pedes. Jde vlastně o jeden hudební nápad, ve druhé polce trochu košatěji rozvinutý. V podstatě jsou to mladické, skoro dětské práce, takže výsledně to nezní úplně jako Dvořák, ale spíš jako zajímavost, kuriozita. Je to důkaz, že i po všech letech a muzikologických bádáních se tu a tam dá najít něco nového. Ale já nechci tu nahrávku prezentovat skrze sdělení, že je na ní světová premiéra Dvořákových děl. Protože to jsou sice Dvořákova díla, ale mají spíše instruktivní charakter.
V jednom rozhovoru jste prohlásil: „Nejhezčí bylo objevování některých takřka neznámých hudebních drahokamů.“ Které máte na mysli?
Jmenoval bych například rozměrem malé Impromptu d moll, skladbičku do pěti minut. Přiznám se, že jsem ji nikdy předtím neslyšel. Je mimo jiné zajímavá tím, že má překrásný volný prostřední díl. Kdybych nevěděl, že je od Dvořáka, nejspíš bych si vsadil na Josefa Suka. To je skutečně hudba, která už trošku ukazuje cestu k impresionistickým harmoniím. Zachází s klasicko-romantickou harmonií už takovým způsobem, jak s ní na přelomu 19. a 20. století zacházeli právě impresionisté nebo Josef Suk. Uchvátila mě třeba taky krása Humoresek. Nemohu říct, že bych je vyloženě objevil, protože jsem je znal už předtím. Ale obecně známé a hrané moc nejsou. Každý zná Humoresku číslo 7, přitom je Humoresek osm. Je v nich nepřeberné množství lyrických, ale i dramatických nálad. Skutečně drahokamy. Rozhodně k nim patří i některé valčíky nebo Eklogy. Forma Eklogy se vlastně už dlouho příliš nevyužívá. A právě v těchto skladbách má Dvořák někdy překvapivé kontrasty a virtuózní místa. Neměl bych zapomenout ani na Silhouety, ty jsou sice známější, ale hrají se z nich sotva dvě nebo tři. A přitom, když se zahrají jako celek, může to pro publikum báječně fungovat. Vyzkoušel jsem si to v Rudolfinu loni při recitálu na Dvořákově Praze.
Tím celkem myslíte celý cyklus?
Jde o vyváženost v cyklech. Dvořák má mnoho cyklů i v nich je spousta miniatur. A vy samozřejmě řešíte, do jaké míry je cyklus sevřený, v jaké míře spolu jednotlivé části souvisí. Nebo jestli jde spíš o velmi volný cyklus, který není myšlen jako sevřený celek. Třeba zrovna Poetické nálady, které jsou asi největším Dvořákovým sólovým klavírním dílem, mají třináct částí s programními názvy; myslím, že jde o velmi volný cyklus. Ale zrovna tady není problém s dramatikou, protože Poetické nálady obsahují i velmi dramatické kousky.
4/9–28/10/2021
Celý komplet je velice působivý i „dvořákovskou“ vřelostí, lidským teplem, je v něm pohoda. Cítil jste to podobně?
To je právě to, o čem jsem mluvil. Manuálně je to pro pianistu velmi často „nepohoda“, ale přitom z toho musí sálat přesně to, co říkáte. A jak už jsem zmínil, hodně jsem řešil, jak moc exponovat dramatické prvky a jaký udělat poměr mezi nimi a lyrikou, která na rozdíl od Dvořákových velkých symfonických děl z klavírních skladeb většinou opravdu sálá. Ano, je tam pohoda, vřelost, někdy až „domáckost“, ale zároveň křehkost a fantazie. O tomhle poměru jsem hodně přemýšlel.