3/září 2021
Michaela Fukačová: Hudebník musí umět vyčarovat nejkrásnější kouzlo a zastavit vám dech V sobotu 11. září bude po prologu a mimořádném narozeninovém koncertu oficiálně zahájen jubilejní 20. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica tradičním Koncertem pro Liberecký kraj, který se uskuteční již popáté v řadě. Výjimečný nádech letošnímu zahajovacímu koncertu dává festivalové jubileum. Lípa Musica oslaví završení dvou dekád svého působení v Libereckém kraji poctou české hudbě a jejímu velikánovi Antonínu Dvořákovi, neboť od jeho narození právě v těchto dnech uplyne 180 let. Tu složí Michaela Fukačová, jedna z nejvýznamnějších violoncellistek současnosti, která se mezi světovou elitu prosadila už v 90. letech minulého století, a to provedením Dvořákova Violoncellového koncertu h moll. Přinášíme vám pokračování rozhovoru, jehož začátek si můžete přečíst ve festivalovém magazínu. V jednom z rozhovorů jste uvedla, že „k perfektnímu výkonu je zapotřebí symbióza naprosté pokory s naprostým sebevědomím“. Vyvážit obě tyto polohy není nikterak lehké. Dalo by se říci, že právě v tomto přístupu vidíte recept pro mladé umělce, kteří se snaží uspět ve světě klasické hudby? Mladým umělcům bych nechtěla radit víc, než aby byli upřímně sami sebou a nacházeli svůj vnitřní hlas a autentický výraz, samozřejmě s největší pokorou vůči samotné hudbě. Já vlastně neznám recept na to, jak uspět ve světě klasické hudby a ani se na tomto poli nepovažují za zářný příklad. Abych pravdu řekla, spíš mě ta dnešní situace, kdy se po mladých požaduje, aby se uměli sami prodávat a propagovat (dokonce se tomu vyučuje na vysokých školách) tak nějak děsí. Nedokážu v sobě sjednotit svět umění s potřebou prodejnosti. Vždyť klasická hudba je bytostně tak intimní, čistá, posvátná záležitost. Jakákoliv komerční podbízivost mi přijde nepatřičná. Vůbec mladým to dnešní nastavení nezávidím a jen jim držím palce, aby to ustálí, aniž by v tom Babylonu dění ztratili ze zřetele podstatu.
Vydal: ARBOR – spolek pro duchovní kulturu Žižkova 528/6, 470 01 Česká Lípa, info@lipamusica.cz, +420 608 917 973 Fotografie: archiv festivalu
Jaký máte vztah k českým a moravským kostelíkům, venkovu a malým městům, tedy typu krajiny, v níž se odehrává i převážná část festivalu Lípa Musica? Nejsem příliš městský člověk, pulzaci a energii velkých měst vydržím jen chvíli a spěchám do přírody. Na venkově jsem vyrůstala, na venkově bydlím už spoustu let a už to slovo – venkov – mi voní volností, svobodou, která je pro mě esenciální. Malá města mám velmi ráda, obsahují z obou světů to nejlepší. Dokážou nabídnout kvalitní kulturu a zároveň je v nich dostatek intimity, jakási komorní pospolitost, takže člověk nemá pocit ztracení se v nepřehlednu. Život je tu pohodlnější, klidnější, do přírody je blíž… Jsem zřejmě „maloměšťák“ J, ale cítím se zkrátka v malých městech lépe. Když zmiňujete kostelíky… dominanty, které dodávají krajinám jejich ducha. Jsou to vlastně taková srdce měst a vesnic, tiší svědkové dění. Moravské, české i všechny další mám velmi ráda a hrát v nich je nádherný zážitek. Jak díky akustice, která nám smyčcům většinou velmi sluší (s výjimkou falešných tónu, které nemilosrdně podrží a nechá viset „za trest“ v tom Božím chrámu na odiv J, tak díky atmosféře, která je už sama o sobě uvnitřňující a povznášející.
potencionální dar, možnost k utišení, k uvědomění si jednoty, propojenosti všeho a všech, k ozdravení planety, která naší hektickou honbou za hojností a neurotickou neposedností zjevně strádá. Pandemie se mohla stát jakousi kolektivní meditaci s následnou obrodou. Sebrala nám pomyslnou budoucnost, pomyslné jistoty a poskytla šanci objevit v nastalé situaci kvalitativně jiné hlubší hodnoty. Nemám pocit, že k takové katarzi došlo. Ale život operuje přesně i bez mých pocitů. Jinak jsem na vynucené pauzy zvyklá, zažila jsem je i dřív díky problémům s ramenem a vím, že to obvykle jen prospěje. Člověk získá odstup, může se nořit se do nových oblasti (u mě to bylo tentokrát malování) a vrátit se pak obohacený k nástroji. V období lockdownu jsem měla celou rodinu doma, synovi odpadnul plánovaný studijní pobyt v zahraničí, a i druhý syn pokračoval ve studiu online, takže jsme si všichni užívali klidu a vzájemné pospolitosti domova. Kromě toho jsme se úspěšně rozrostli jak o rodinu koťátek, kterou nás obdařila naše nejnovější přistěhovalkyně Julinka, tak o psí štěňátko. Chtěla jsem zažít to legendární oslavované přátelství mezi člověkem a psem a doposud na to vlastně nebyl čas. Covidová situace byla pro tento počin ideální, takže teď pro sebe objevují zase nový svět...
Uplynulé měsíce znamenaly pro kulturní svět neočekávanou nucenou pauzu. Co Vám osobně tato doba přinesla?
Myslíte, že světová hudební scéna bude po pandemii jiná, že stojíme na prahu nové éry?
Spousty času stráveného s mými nejbližšími. Bylo by bláznovství se trápit pro to, co nemůžu změnit, naříkat, že mám pauzu od koncertování v době, kdy je aktuální priorita společnosti překonat pandemii. Vím ale dobře, že ne každý měl ten luxus, aby nepocítil větší újmu na svém životním standardu. Nemluvě o těch, které situace postihla nejhorším způsobem a kteří na ní doplatit zdravím nebo dokonce životem. Právě proto, že jich i mnoho znám, chápala jsem restrikce jako společenskou nutnost a ne jako odepírání svobod. Vždyť nejvyšší svoboda je i největší zodpovědnost a tu máme nejen za sebe, ale i za celek. Překvapilo mě, jak se společnost dokázala během pandemie neuvěřitelně rozdělit. Celá krize se dala vnímat jako
Myslím si, že celkově stojíme nevyhnutelně na prahu nové éry. Že jsme se dostali na hranice, kde jsme konfrontováni s následky našeho životního stylu, naší nenasytnosti a celkové neuvědomělosti. Je jasné, že velká změna přijít musí, nakonec už prochází v mnoha rovinách. Protože vše je naprosto propojené, odráží se to jistě i na hudební scéně. Životní procesy probíhají v cyklech, a tak jistě i publikum začne časem hladovět po živé hudbě. Jak přesně to bude vypadat, netuším, ale představuji si, že vše půjde směrem k menší okázalosti, prostotě, intimnosti a že do „pousteven“ nás bude inklinovat čím dál víc. Jsme teď někde, kde už bez zkázných následků dál expandovat nelze, takže nás čeká kontrakce, návrat „zpět“. Jako když po nádechu přijde výdech.
4/9–28/10/2021