Echo MAJA NOVAK
Cítím pouze horko. Pálí mě ramena, šíje, stehna a chodidla. Když kroužím mezi bazény v Kodeljevu, rozžhavený beton mě pálí do podrážek. Jako lasička poskakuji na prstech, jako baletka. Z horka se mi tmí před očima, ale údy mě poslouchají. Mokré plavky příjemně chladí na prsou. S takovým pružným a žádoucím tělem mě, přestože věřím v osud, nepřestává překvapovat, že ostatní nemají zájem. Již od dětství jsem si prohlížela své silné dlaně a kulatá kolena, sledovala jsem na nich každou pihu, a když jsem trochu dospěla, začala jsem si lakovat nehty na nohou a myslela si, že to pomůže; že si ostatní všimnou nehtů na mých nohách. Nevšimli si. Jen těžko jsem přemáhala šok, když mi před nějakými patnácti lety řekli, že jsem od narození neviditelná; a i když jsem se s tím později psychicky srovnala a pochopila jsem, proč jsem nesměla do školy ani na pískoviště, v hloubi srdce jsem dlouho nemohla uvěřit, že je něco takového možné. Narodila jsem se se vzácnou genetickou vadou: pro ostatní neexistuji. Lidé mnou někdy projdou, a mě nebolí ani kosti ani kůže. Jako dítě mě mnohokrát píchlo u srdce, když mnou máma při přípravě večeře (vaření nesnáší) několikrát během pěti minut proběhla naprosto zabraná do svého rozčilení, jako bych byla jen vzduch – to je ale jiný příběh. Vím, že bych teď měla myslet na svoji mámu, do večera jí mám přinést co nejvíc peněženek lidí, kteří se koupají na veřejném koupališti, ale stejně, myslet na ni nemůžu: je hrozné horko. Kradu už úplně automaticky, ne že bych krádež dopředu plánovala; stalo se to mou přirozeností, i když je zlodějna příliš jednoduchá a není už výzvou, když je zlodějka náhodou neviditelná. Je mi jasné, že ji musím živit, když utratila veškerý svůj majetek v naději, že mi vědci z fakultní nemocnice dokážou dát nějakou vnější podobu: alespoň stín. Nemůže za to, že se to nepovedlo; dodnes tvrdí, že se mezi mne a vědu postavila ta moje proklatá paličatost. „Neřvi, Suzi, injekce vůbec nebolí!“ Ale já jsem se kroutila a mlátila do rukou, které mě slepě hledaly, ne, že by to bolelo, ale proto, že jsem se po nějakých dvou letech docházení do nemocnice zatvrdila. Máma mě začala litovat, a aby mě soucit a špatné zprávy méně pálily, dělala jsem místo toho mrzutosti. To mi pomáhalo zachovat si zdravý rozum. Zazlívala jsem