IZTOK OSOJNIK Ze sbírky Rudě vdaná (Poročena na rdeče, 2012)
nocturno op. 66 a kde ty se tu bereš? sklenice lítaly vzduchem. ryby z muránského skla. zelená, modrá, červená, zlatá. potom přiletěl ještě lustr. české sklo, kdesi v peru roku 1837. přinesli také klavír a stříbro, už nevím odkud. a co divadelní hra, kterou jsi měl v plánu? vzpomínám si na chodby na univerzitě v limě. bylo odpoledne, kdy jsem koupil sebrané básně od valleja. o deset dní později jsem už visel na andském ledě. trochu jsem měl strach, ale člověk pro krásné oči udělá všechno. zvlášť, když je to muž. proč jsi mi to neřekl? co bych ti říkal. jestli to osud tak chce, stejně se to stane. a když ne, co naděláš. z úst jsem si vytáhl hroudu hlíny a vyplivl. fuj. hlína, rudá jako krev. myslel jsem si, že je to jenom v dalmácii. něco mě vyrušilo. v myšlenkách jsem se vrátil k tomu rozhovoru. jak mě zabolelo u srdce. kočárek byl krásný, poslední model. dítě taky. i když, co bych s kočárkem a dítětem? legrační, že jsem o tom přemýšlel, tady, na ledě skoro tisíc metrů nad údolím, zakovaným do blyštivého sněhu. kolik je hodin? hroty obou nástrojů se dobře chytaly, poskakoval jsem na hrotech maček a užíval si. spojení strachu a rozkoše. led jaksi dutě duněl. podíval jsem se dolů, klín, zavrtaný do ledu, byl daleko pode mnou. lano se ve volné smyčce spouštělo do hlubiny, nad kterou pableskovala stříbrná helma. s kým to vůbec lezu? kolik špagátu ještě? hlas se rozléhal a rozezníval, odrážel se od stěn a desetkrát znásobený se vracel, odkud vyšel. v ústech mě zamrazilo. schubertovo impromptu v horowitzově provedení. hej, co s tebou je? někdo mnou silně otřásl. držela jsi mě za ramena a třásla mnou jako švestkou. složil jsem se na zem. usnul jsi? ne, ne, já. abych já usnul? hlavou se mi rozezněly tóny klavíru. pousmál jsem se. zaplavila mě něha a tichá láska. ale jak má člověk vypovědět takové věci. povzdechl jsem si. vlak se zastavil. finchley park. tak jsem tady. cítil jsem se, jako bych žil v jednom jediném časovém moři, jako v prostoru, ve kterém se pohybuješ sem a tam, jenomže jsem se pohyboval časem života. od jedné události ke druhé a jako bych to nebyl já, ale oni, neviditelní, kteří ukradli jméno tomu, co jméno nikdy neměl, protože ho nemůže mít. protože je mimo jména. chápu, usmála se. vím přesně, co se děje. dveře se zavřely: ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají. praha, trasa a, stanice i. p. pavlova. procházeli jsme se po ulici draků a rozmlouvali jsme. v tašce jsem měl zelnou hlávku, pór, tři manga, černou čočku, rýži. průvodce pro běžkaře. mám rád ty napůl osvětlené ulice, když se pozdě večer vracíme domů. žlutá okna domů, kolem kterých procházíme. zamlklý lesk plechu automobilů, zaparkovaných u chodníku. které sny, která noc z tisíce a jedné noci? sny, dlouhé jako život.