MUANIS SINANOVIĆ Mým nacionalistickým mučitelům z raného dětství I) Nejtypičtější jméno opaří tvář. Dřímající metalurg jmen mých rodičů a mého bratra – jen jestli ještě sníš o šustění arabských závojů – kde kdysi rostla špalda, první pěstovaná obilnina, raší skákání panáka. A z něj hra na kreslení kruhů po zemi. V novoluní. Kružítkem popitvám. Novoluní. Není to nic zvláštního. Okolo odřezaných větví sídlištních stromů se shromáždili ústavodárci, kteří Brunovu pravnuku přikázali lokalizaci knihoven. Jsem jejich spolupracovníkem. Tiše sedím pod korunami sídlištních stromů a naslouchám jim. Knihovníkovi jsem přikázal, ať hráčům hází první kameny, které uvidí, do nohy, ať se přesunou do sociálně výhodnějších zemí. Pěna nechť zůstane na každém vrchu hory. II) Je moc horko. Vsakujte máslo, které měkne, až ho z hory prostřelí šíp. To vám dávám – Rady, jak vyvést lva na procházku. Jak oslu ukrást jeden foném ze zahýkání.
© Muanis Sinanović © for translation Jana Šnytová
1