Page 1

17/2018

KNIHY&Info

ZABOŘEN V KNIHÁCH Čína vězní básníky KNIHA TÝDNE Osada na pahorku NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Davida Grossmana HORKÉ INFO Trhlina na plátno


ZABOŘEN V KNIHÁCH Více než dvě desítky světově známých spisovatelů, básníků a dalších umělců vyzvaly čínské úřady k propuštění vdovy po čínském disidentovi a nositeli Nobelovy ceny za mír Liou Siao-poovi. Informovala o tom ve středu agentura Reuters. Básnířka Liou Sia, která trpí těžkou depresí, je držena dlouhodobě v domácím vězení. Je vězněna pod přísným policejním dohledem od roku 2010, ačkoli nebyla obviněna z žádného trestného činu. Její manžel byl v roce 2009 odsouzen k jedenáctiletému trestu odnětí svobody za podvracení státu a loni v červenci zemřel na rakovinu poté, co mu úřady nedovolily léčit se v zahraničí. Řada známých osobností – jako nositel Nobelovy ceny za literatury v roce 2003 John Maxwell Coetzee, básnířka Rita Doveová, spisovatelé Paul Auster, Khaled Hosseini a Ma Jian – natočili videonahrávky, na nichž čtou výňatky z básní, které napsala Liou Sia. Tolik ČTK. Čína je politicky svinská komunistická země. Kdo jiný by tomu měl lépe rozumět než my z postkomunismu. My přece velmi dobře rozumíme tomu, co to znamená v totalitním slovníku, když někdo „podvrací“. My přece velmi dobře víme, jak totalita nesnáší svobodu slova a jaké kolem toho dělá smrtící tanečky. To, že se dnes kdekdo Číně pchá až někam je zvlášť v bývalém komunistickém státě ani ne tak smutné, jako odporné. Kvůli ekonomické síle si tedy může komunistická Čína dělat s vlastními lidmi co chce? Tak tedy – čínské peníze smrdí smrtí básníků, kteří nemlčí, přestože vědí, že se jich nikdo nezastane. Nebo jo? —tw—

PÍŠOU JINDE Na počátku kariéry mě hodně zajímalo narušování jazykových pravidel; nejistota, která vznikne, jakmile se setkáme s jazykem od­ lišným od toho, na jaký jsme zvyklí. V románu Ett öga rött ( Jedno oko rudé, 2003) jsem používal jazyk, který zněl nesprávně, ale postavy ho narušovaly záměrně. V knize Montecore se zase objevuje švédšti­ na ovlivněná francouzštinou; je to jazyk, který si uměle vytvořil otec, aby jeho syn nepoznal, že mu píše právě on. Toto téma mě fascinova­ lo: nakolik se dá jazyk použít jako maska, jestliže nezvládáme být tím, kým jsme. Později jsem si uvědo­ mil, že tyto příběhy mají až moc jasné vyústění – dojde k odhalení, maska spadne. Kniha se uzavře, je hotová, přinesla jistotu. Ale další titul Jag ringer mina bröder (Zavolám svým bráchům), aktuální Všechno, co si nepamatuju a ani zmiňovaný čerstvě vznikající text tak uzavřeně nekončí. Pokud je příběh otevřenější, žije ve čtenáři déle. Nejlepší knihy nejsou ukonče­ né – jako čtenář u nich musím ak­ tivně pracovat a uzavřít si je sám.

V případě románu Všechno, co si nepamatuju na konci sice přichá­ zí překvapení, ale text neuzavírá, spíš ho naopak otevře. J. H. Khemiri na iliteratura.cz „Přišlo mi, že v dnešní Praze už je hrozně málo míst, kde se dá zažít dobrodružství. Chybí mi prostor, kam můžou děti jít a jsou tam samy, kde je ještě tajemství,“ vysvětluje de­ butant Vojta Matocha (1989) vznik imaginární čtvrti, hlavní postavy jeho knihy Prašina. Je to dobrodruž­ ná kniha se vším všudy, inspirovaná Foglarem, ale i Urbanem. Vojta Ma­ tocha se živí jako vývojář mobilních aplikací, ale také je to věrný skaut. Dlouhou dobu vedl skautský oddíl, teď věrně navštěvuje tábory, kde vlčatům čte po večerech knihy na pokračování. „Četl jsem Hobita, Po­ klad na ostrově a tak dále. U všech těch knih jsem měl pocit, že nejsou uzpůsobené ke čtení nahlas po večerech. Snažil jsem se napsat něco, co by bylo optimalizované ke čtení na skautských táborech,“ vysvětlu­ je Matocha. radio wave.cz

Poezie Elsy Aids působí jako pomalé svlékání hadí kůže. Nějaký zvláštní hadí pohyb se vine řečí jeho básní. A je to pohyb pekelně svůdný – ma­ ximálně působivý, ani dobrý, ani zlý. Jakákoli poezie, která nedisponuje básníky s tak odvážným viděním, jako je Elsovo, to může rovnou zabalit. Elsa Aids je dnes v české poezii jedním z velmi mála skutečně nekompro­ misních básníků. Nekompromisnost, o níž mluvím, tkví v odvaze vidět, nic si nenalhávat, neestetizovat a neza­ mlčovat skutečnost, kterou vidím, byť by byla sebeotřesnější. Kamil Bouška pro iTvar.cz


KNIHA TÝDNE

Asaf Gavron

OSADA NA PAHORKU Gavronův pátý román Osada na pahorku získal řadu lite­ rárních ocenění (česká překladatelka Magdalena Křížová z něj byla nominována na letošní Literu), včetně bohatě honorované Sapirovy ceny, a svému autorovi vysloužila přízvisko izraelského Johnatana Franzena. V zahraničí oceňují na tomto členitém díle zejména dovedné přiblíže­ ní života, atmosféry a problémů chaotického a konflikt­ ního západního břehu Jordánu, kde se román odehrává. Jeho centrálním dějištěm je fiktivní ilegálně zbudovaná osada Maale Chermeš Cv Judské poušti, kde se postupně scházejí postavy z velmi různorodých vrstev izraelské společnosti. Asaf Gavron je ročník 1969, jeho rodina puto­ vala mezi Londýnem a Tel Avivem i Jeruzalémem. Gavron pracoval pro technologickou společnost i jako hudební publicista a kromě toho, že je spisovatel a překladatel, převedl do hebrejštiny mj. slovutné americké prozaiky jako J. D. Salingera nebo Philipa Rotha, je také zpěvák a skládá hudbu pro svou kapelu. Kromě přítomné knihy napsal dalších pět románů a sbírku povídek a letos bude spolu s několika dalšími předními izraelskými prozaiky hostem veletrhu Svět knihy. Gavron přednáší tvůrčí psaní a literaturu na univerzitách v Izraeli, Anglii, Kanadě a Spojených státech – do Izraele se ale stále vrací. Román Osada na pahorku zčásti odráží Gavronovu zcestovalost a schopnost dívat se díky ní na domovinu z odstupu či mírně shora. Přitom však jsou jeho skutečné názory na osidlování natolik skryté mezi řádky, že budou zjevné nejspíše jen zasvěceným Izraelcům. V Americe je svým nestraněním Izraeli na okupovaných územích považován

za „odvážný“, doma v Izraeli si jej cení především za to, že podchycuje vypráví příběh současného Izraele v širo­ kodechém toku vyprávění velmi lidsky a přitom věcně. V Evropě vyzdvihují i Gavronovu schopnost předat osobní intimní příběhy individuálních postav, s nimiž se v romá­ nu seznamujeme, zejména ústřední dvojice postav: bratrů Roniho Kuppera a Gabriela Nehuštana alias Gabiho, kteří si do ústraní osady přicházejí uspořádat své rozbité životy. Jakkoli je komplikovaným postavám bratrů věnována větší pozornost než jiným, hlavní figurou románu je Izrael, metonymicky přetavený v konkrétní karavanové sídliště Maale Chermeš C. Jak Gavron zmínil v jednom z rozhovo­ rů, bratři představují různé podoby typického izraelství a jsou to postavy modelové: Gabi je spíše uzavřený, plachý a citlivý nábožensky orientovaný muž, který ovšem uvnitř skrývá démonicky násilnickou notu, zatímco bezpro­ střední machistický světák bez víry Roni je plný energie, jejíž impulzy ovšem neumí krotit. Gabi se touží na svaté půdě přiblížit Bohu a dojít očištění, Roni by rád konečně zbohatl na prodeji olivového oleje telavivským zbohatlí­ kům, jenže starodávné palmy jsou tak trochu soukromým vlastnictvím sousedících Palestinců. Bratrské role jsou ovšem takto nekomplikovaně rozděleny jen v úvodních kapitolách. Záhy se ukáže, že do osady přivedla oba muže jejich nezdařená minulost: druhá polovina knihy se ode­ hrává mimo ilegální osadu a odhaluje, co do ní tyto dva sirotky z kibucu přivedlo. Olga Stehlíková, psáno pro Český rozhlas – Vltava, redakčně kráceno


Z NOVINEK Asne Seierstad

Irena Šťastná

Uvěřily. A rozhodly se. Opustily rodinu i domov a odešly do Sýrie, aby bojovaly na straně ISIS za svého Boha a svou víru. Dvě sestry, Norky somálského původu – devatenáctiletá Ayan a šestnáctiletá Leila – žijí se svou rodinou v Oslu až do momentu, kdy zmizí v síti teroristické organizace. Norská reportérka a spisovatelka Asne Seierstad přichází se strhující knihou, ve které se snaží zjistit, proč se dívky zradikalizovaly. Dokumentárně-reportážní dílo Dvě sestry je hlubokou sondou pod povrch života dvojice dívek, která v pohodlí domova v jedné z ekonomicky a sociálně nejvyspělejší zemi světa podlehla fanatickému vlivu ISIS.

Irena Šťastná prokázala svoje kvality předchozími čtyřmi básnickými sbírkami. O její kompaktní a soustavné tvorbě svědčí i nominace na cenu Magnesia Litera (2016) a Drážďanskou cenu lyriky (2012). Nemalou pozornost vyvolala poslední vydaná sbírka Žvýkání jader (2014). Sen o třetí plíci plynule rozvíjí autorčinu předchozí tvorbu, přibývá ale existenciálních a tíživých tónů. Mnohdy skoro surrealistické obrazy získávají podobu minipříběhů. Krutosti života se zhmotňují do skoro symbolické podoby dravců či šelem objevujících se v básních. Jejich konání zrcadlí vnitřní pohnutky a stavy duše, zároveň je však obrazem přírody lhostejné k běhu lidského osudu.

Dvě sestry

Sen o třetí plíci

Ben Aaronovitch

Vladimír Franz

Policejní konstábl Peter Grant se po prazvláštním dobrodružství na anglickém venkově vrací do Londýna. Netrvá dlouho a v hlavním městě se opět začnou dít věci. Byť zpočátku jen nenápadně... Prostá podezřelá úmrtí obvykle nebývají doménou Rozmaru. Ani když k jednomu takovému dojde na divokém večírku v jednom z nejdražších obytných domů v londýnském centru. Jenže téhle party se účastnila i dcera lady Tyburn, jíž Peter dluží laskavost za jistou dřívější výpomoc. Během chvilky se tak ocitne v neznámém světě superboháčů a zlaté mládeže, v rezidencích s obrovskými suterény a exkluzivními bazény, na místech, kde se čile obchoduje s nebezpečnými a esoterickými materiály.

Základem knihy je pečlivě sestavený soubor tematicky rozmanitých textů Vladimíra Franze, pocházejících zejména z posledních deseti let a vytvořených při různých příležitostech a pro různá média. Fejetony, úvahy, medailony, grotesky či básně v próze i verších a také několik rozhovorů a obsáhlý soupis dosavadního uměleckého díla. Součástí knihy je několik desítek reprodukcí autorových výtvarných děl akcentujících zejména jeho malířskou tvorbu v posledním desetiletí. „Všimnout si, vnímat, dotknout se, sevřít ji… a učinit svojí součástí. Stát se součástí krajiny, kterou si neseme uvnitř. A zároveň: podat svědectví, vyrazit zpěv!“

Strom viselců

Má vlast

Černý kůň

Reinhard Kleist Nick Cave, Mercy On Me

Kleist v knize míchá skutečnost s fikcí. Portrét Nicka Cavea vytvořil pohledem jeho děl – prostřed­ nictvím postav z knih a písní, které osobitý hudebník napsal a složil. „Můžete se tak ponořit do světa, který Cave vytváří. Není to kniha, jsou to dveře do jiných světů,“ říká Kleist. Sám Nick Cave je podle něho vizuálně dokonalou komiksovou postavou. „Řekl mi, že by se mu nelíbilo, kdyby to byl normální životopis. Chtěl, abych spíš vytvořil jakousi legendu nebo mytologický příběh. A to jsem udělal. Řekl mi: ‚Děláš komiks, můžeš mě klidně vystřelit na Měsíc.‘“ Při psaní a kreslení muzikantovy biografie se Kleist nemusel držet žádných mantinelů, naopak dostal svobodu. Nebál se pustit ani do témat, která Caveovi zrovna nelichotí. „V některých částech jsem se s Cavem nemazlil,“ připouští Kleist. „Například o jeho užívání drog nebo o tom, jak zacházel s některými členy svých kapel. Někdy jsem měl obavu a říkal jsem si: ‚Bože, on to nakonec přece uvidí, bude se mu to líbit?‘ A líbi­ lo.“ Na knize Kleist pracoval téměř čtyři roky. Vše kreslil ručně na papír, nikoli – jak je dnes běžné – v počítačovém programu. Překladová práva na komiks koupilo dosud třináct zemí. Nick Cave není jediný hudebník, jehož život pře­ vedl Rein­hard Kleist do komiksu. Velkou pozornost vzbudil i jeho kreslený životopis Johnnyho Cashe. A v budoucnu se chystá nakreslit život Davida Bowieho. čt24.cz


NĚKOLIK OTÁZEK PRO… …Davida Grossmana Jste na sebe přísný, když píšete? Je to vášeň, není to o disciplíně. Pravda je, že si musím často psaní spíš zakázat než naopak – nutit se do psaní. Samozřejmě, doma mám velmi striktní rutinu. Každé ráno se budím ve tři čtvrtě na šest, když je venku ještě přítmí, a jdu s kamarády na čtyřkilometrovou procházku. Kolem osmé začínám psát. Píšu i odpoledne, ale nejaktivnější jsem ráno. Tehdy jsem izolovaný, žádný telefon, fax nebo email. Vůbec nic. Vaše matka se narodila v Palestině, váš otec tam přišel jako dítě z Polska. Říkal vám něco o střední Evropě? Mluvil o svém dětství, jak přišel do Palestiny v roce 1933, když mu bylo devět let. Zpočátku ale moc o svém dětství nevyprávěl. Izrael byl ve 40., 50., 60. letech nově narozeným státem, který se skutečně zrodil z popelu šoa. Není to klišé. Lidé se orientovali na budoucnost, nechtěli se ohlížet do minulosti, protože ta představovala bolest, žal, perzekuce a ponížení. Budovali národ, průmysl, agrokulturu, jazyk, armádu i kulturu. Všechno stavěli s ohledem na budoucnost. Později mi otec začal vyprávět svoje příběhy z dětství, ale to nejlepší, co možná udělal, bylo, když mi dal přečíst knihy o Židech v diaspoře ve střední a východní Evropě. Byly to knihy od Šoloma Alejchema. U něj se začala i vaše kariéra. Jako devítiletý jste vyhrál rozhlasovou vědomostní soutěž o tomto židovském autorovi, který psal v jidiš. Věděl jste toho dokonce víc, než vážení profesoři, do finále vás ale nepustili. Proč? Báli se, že devítileté dítě zahanbí dospělé? Nepustili mě dál s odůvodněním, že to není výchovné, aby tak mladý kluk vyhrál tak velké peníze. Bylo to něco kolem dvou set dolarů. Bylo to v 60. letech, když byl Izrael velmi skromný a puritánský. Pravý opak proti dnešním dnům. Možná si mysleli, že mě peníze zkorumpují. Ale dali mi v tom rozhlasovém studiu návrh: pokud někdo ze soutěžících nebude vědět odpověď, obrátí se na mě. Byli mezi nimi samí profesoři literatury, jenže já měl velmi dobrou paměť. Když někdo neuměl odpovědět, obrátili se na mě – a já ji měl vždycky připravenou. Tehdy si v rádiu řekli: ten kluk by pro nás mohl pracovat, cestovat a přitom dělat rozhovory.

To zní možná lépe, než finanční odměna, ne? Taky si to myslím. Měl jsem díky tomu velmi zvláštní dětství. Jezdil jsem po celém Izraeli v autobuse s mojí matkou a dělal rozhovory se spisovateli nebo básníky a divadelními herci, s lidmi, které jsem opravdu obdivoval. Velkým zážitkem bylo například setkání s významným básníkem Avrahamem Šlonským v Tel Avivu. Poprvé jsem zažil tu progresivní, liberální a živou telavivskou atmosféru. Všechno bylo jiné, než v Jeruzalémě. Jaké tam nosily ženy krátké sukně? Jak si tam lidé v kavárnách povídali otevřeně? Pro nás z Jeruzaléma to bylo neslýchané. Ten básník byl ke mně velmi milý a měl úžasný talent na vymýšlení rýmovaček. Soutěžili jsme, nadhodil jsem slovo a on na něj hned vymyslel rým. Dal mi nějaké rady, jak se stát spisovatelem. Tehdy jsem ani netušil, že bych se jim jednou mohl opravdu stát. Jak se devítileté dítě stane expertem na Šoloma Alejchema? Fascinovala mě jeho literatura, asi podobným způsobem, jakým dnes děti objevují svět Harryho Pottera. Najednou jsem objevil realitu Židů v malých vesnicích v Polsku, Rusku nebo Tbilisi. Měli svůj svět, jazyk s jidiš melodií, vlastní hodnoty určené Biblí, mrtvé lidi vpouštěli do svých životů. Nadchlo mě to, netušil jsem nic o tragickém rozměru jejich historie, ani jsem si nepoložil otázku, jestli vůbec ještě tenhle svět existuje. Byla to realita dětství mého otce a kniha Šoloma Alejchema byla nakonec pro mě nejlepším způsobem, jak do dětství mého otce proniknout. Ne každé dítě má možnost ocitnout se v dětství svých rodičů. Přečetl jsem všech šest svazků, doslova jsem je zhltnul. Bylo to pro mě magické. Neměly na stránkách čísla, ale byly označené písmeny jako Bible nebo Talmud. Pro mě byla ta obsáhlá kniha svatá a nikdo z mých kamarádů ji neznal. Zároveň jsem ale zjistil, že není dostatečně cool, abych o Alejchemovi mluvil se svými spolužáky, a tak jsem si to nechal pro sebe jako tajemství. Z obsáhlého rozhovoru, který pro slovenský Denník N připravil Mirek Tóda, přeložil –tw–

DAVID GROSSMAN (1954) Izraelský spisovatel světového věhlasu, který letos již podruhé navštívil pražský knižní veletrh Svět knihy, a uvedl svůj nový český překlad knihy Přijde kůň do baru, za kterou získal mezinárodní Man Bookerovu cenu v roce 2017.


AKTUALITY Rok 2018 je mimo jiné rokem Ingmara Bergmana (1918– 2007). Bergmanova kariéra filmového tvůrce je jedinečná už svým rozsahem. Od svého režisérského debutu v Krizi (Kris, 1946) až k Fanny a Alexandrovi (Fanny och Alexander, 1982) stihl natočit více jak čtyřicet filmů, mezi nimi takové, jako jsou kupříkladu Večer kejklířů (Gycklarnas afton, 1953), Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet, 1957), Lesní jahody (Smultronstället, 1957), Mlčení (Tystnaden, 1963) a Persona (Persona, 1966), které jsou považovány za absolutní klasiku filmového plátna.

& Skandinávský dům chystá v rámci oslav Bergman 100

několik odborných akcí, které by měly ikonu švédského filmu představit očima expertů. Dokument švédského novináře českého původu Hynka Pallase Trespassing Bergman či diskuze s překladateli a filmovými kritiky se uskuteční v Praze a Brně. Od 29. května do 7. června 2018. Program sleduj na skandinavskydum.cz/neznamy bergman

& Přijďte se potěšit Hřbitovní hlínou! Žádná morbidita,

míněno zcela vážně a seriózně. 29. května od 19 hod. můžete navštívit hudebně-literární večer Irsko slov, textů a tónů. Večer s překladatelem a pedagogem Radvanem Markusem, jehož zásluhou perlí irský literární skvost Máirtina O Cadhaina Hřbitovní hlína nádhernou češtinou. Knihkupectví Fryč, Liberec.

& Setkání nad knihou Smrt bez spravedlnosti se koná

22. 5. 2018 od 19 hod. Před dvěma lety vzbudil pozornost román Aleše Palána Ratajský les nominovaný i na cenu Magnesia Litera. Dramatizace nejednoznačného příběhu z doby kolektivizace byla letos v únoru vysílána Českým rozhlasem. Do případu z roku 1952 se pustil i historik Martin Tichý, který se zamýšlí nad otázkou, zda násilná smrt neznámé funkcionářky KSČ Anny Kvašové představuje stín proti­ komunistického odboje, či naopak nastoluje „mašínovské“ otázky. Za účasti autora i Aleše Palána.

Horké info

BESTSELLERY 1

AŤ SE TO HOUPE!

Strom viselců Ben Aronovitch 2 KDO VRAŽDÍ OLYMPIONIKY?

Běženkyně Peter May 3 SHAKESPEARE DETEKTIVEM

Macbeth Jo Nesbø 4 MISTR SVALŮ A KOSTÍ

Labyrint pohybu Kolář, Červenková 5 NETRPĚLIVOST S DEMOKRACIÍ

Opuštěná společnost Erik Tabery

Slovenská televize TV JOJ a režisér Peter Bebjak se pustili do nového projektu: chtějí natočit thriller podle knihy Trhlina Jozefa Kariky, kterou mohou znát čtenáři i v českém překladu. Kari­ ka v ní využívá debat kolem nevelkého středoslovenského pohoří Tribeč, které proslulo navzdory své nevelké rozloze i výšce tím, že na jeho území nevysvětlitelně zmizel neobvykle vysoký počet lidí. Případy zmizení jsou dokumentovány již od devatenáctého století a nekončí to ani ve století jednadvacátém a skeptici vedou zřejmě nekonečnou debatu se záhadology, kteří věří, že se v Tribeči děje cosi nadpřirozeného. Režisér slibuje podívanou zahraničního střihu, něco, co do filmové kvality zatím nebylo možné na Slovensku vidět. Mysteriózní thriller, temný a netflixově natočený. Na knize je prý chytlavé to, co měl třeba film Záhada Blair Witch. Fikce, pro kterou jsou opatřeny jakoby dokumentární kulisy. Věřit příběhu, nebo nevěřit? Bude tedy film bavit i ty, kteří už knihu četli? Autoři, spolu se spisovatelem, pochopitelně doufají, že ano. Věci a kulisy z knihy totiž film zhmotní a filmařina nové generace dnes umí vyvolat atmosféru, která je množná vícerozměrná než ta, která běží v hlavě při čtení. Čtenář taky může konečně vidět skutečná místa na Slovensku, kde se příběh odehrává. Režisér Bebjak tvrdí, že Trhlina bude zatím to nejtemnější, na čem měl možnost se podílet.

Knihy & info - 2018-17  

ZABOŘEN V KNIHÁCH Čína vězní básníky KNIHA TÝDNE Osada na pahorku NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Davida Grossmana HORKÉ INFO Trhlina na plátno

Knihy & info - 2018-17  

ZABOŘEN V KNIHÁCH Čína vězní básníky KNIHA TÝDNE Osada na pahorku NĚKOLIK OTÁZEK PRO... Davida Grossmana HORKÉ INFO Trhlina na plátno