Byla to tak přímá otázka, až mě to vyvedlo z míry. Asi jsem váhala příliš dlouho. „Jo.“
Usmál se. „Opravdu?“
„Jo, opravdu,“ řekla jsem důrazněji. „Proč by neměly?“
„Já jen, že… vypadáš jinak. Chci říct,“ začal a snažil se číst v mých očích, „uvědomuju si, že tě znám teprve pět minut, ale už teď můžu říct, že jsi uplně jiná než ony.“
Doprdele. Měla jsem splynout s okolím.
„Jiná v dobrém slova smyslu?“ zeptala jsem se váhavě.
Odmlčel se a tvářil se vážně, když nad mou otázkou přemýšlel.
Polkla jsem.
„Samozřejmě, že v dobrém slova smyslu,“ zasmál se.
Hravě jsem do něj strčila.
Pak mezi námi vzplálo vzrušení. Něco tak intenzivně sexuálního, že mě to vyvedlo z míry.
Rychle jsem pronesla: „Tak to bychom měli. Teď jsi na řadě ty.“
„Ne.“
„Ne?“
„Odpověď na tvou otázku, jestli jsem píchal s někým slavným. To jsi přece chtěla slyšet, ne?“
„No jasně, tohle,“ začervenala jsem se.
Pak se jeho úsměv proměnil. Hravost se najednou vytratila. Jako by svá další slova pečlivě zvažoval. Tiše se zeptal: „Odrazují tě rozvedení muži?“
To odhalení mě dokonale zaskočilo. Nevěděla jsem proč. Možná jsem si myslela, že vypadá příliš mladě nebo že je příliš velký hráč na to, aby byl z těch, kteří se chtějí usadit.
„Jak dlouho jsi byl ženatý?“ zeptala jsem se.
„Tři roky.“
„Děti?“
Odvrátil ode mě pohled do dálky. „Chtěli jsme je, ale…“ řekl s povzdechem, který se mi zdál plný bolesti. „Nevyšlo to.“
„Neměla jsem do toho strkat nos. Promiň.“
„To je v pohodě. Měla by ses zajímat o mou minulost. Jsme koneckonců v seznamovací show.“ Jeho pohled byl stále upřený kupředu, a zatímco pozoroval moře, využila jsem chvíle, abych prozkoumala jeho profil – vrásky kolem očí, jak se jeho zamračený výraz prohluboval. Jeho mírně ustupující bradu. Dlouhý nos. Cameron nevypadal jako typický krasavec, ale jeho rysy propůjčovaly jeho tváři osobitý ráz.
Vzduch zhoustl zármutkem. Pocit, který jsem znala až příliš dobře. Nikdy vás neopustí – některé dny si myslíte, že už je pryč, ale pořád tam je, dřímá a vyčkává, aby se vynořil, když jste nejzranitelnější. Nemyslím si, že se někdy přenesu přes svého bývalého nebo přestanu hledat odpovědi na ty nezodpovězené otázky, jako třeba proč mě přestal milovat. Proč to s námi vzdal. Chtěla jsem změnit téma, ale než jsem to mohla udělat, Cameron přesunul svůj pohled zpět na mě.
„Nebylo to snadné. Camilla, moje žena, trpěla depresemi. Doktoři tvrdili, že je to chemická nerovnováha, a nasadili jí spoustu léků. Ale léky problém jen zakrývaly, neřešily ho. Podle mě to všechno pramenilo z toho, co se jí stalo, když vyrůstala.“ Jeho tvář ztvrdla. „Nikdy jsem ji ale nedokázal přimět, aby se mi s tím svěřila.“
Mlčela jsem. Nechala jsem ho mluvit.
„Měli jsme dobrý a špatný období a pak otěhotněla. To všechno změnilo. Dalo jí to naději. Nám to dalo naději. Chápeš?“
Cítila jsem, že se blíží něco strašného.
„Ale ona potratila a pak…“ Hlas se mu zadrhl.
Podíval se na mě, ale z jeho výrazu jsem nedokázala už nic vyčíst. Cítila jsem nutkání natáhnout ruku, abych se ho dotkla. Zlehka jsem položila ruku na jeho paži.
„Nemusíš se k tomu znovu vracet…“ Řekla jsem a bodl mě osten viny, že jsem se do toho pletla.
„Myslel jsem, že o tom budu moct v pohodě mluvit, ale asi je to ještě příliš čerstvé.“
„Upřímně řečeno, chápu to.“
Zhluboka se nadechl a pak se narovnal.
Navzdory svému já jsem zoufale toužila zjistit, jak by jeho věta skončila. Způsob, jakým se držel zpátky, pauzy, které dělal, a jeho tajemnost ve mně vyvolávaly touhu po něčem dalším.
Bylo tu tolik dalších otázek: Jak je to dlouho, co se rozešli? Byla jeho žena v pořádku? Už se přes to přenesl a proč chtěl účinkovat ve Vile? Nejspíš proto, aby našel lásku. Domnívala jsem se, že ta ztráta nadobro rozbila jejich manželství. O tom jsem mohla vyprávět – jak pohřbít bolest tím, že se vrhnete do světa, který vám ponechává jen málo prostoru k dýchání a přemýšlení. Možná jsme si byli podobnější, než jsem si myslela.
Nebyla jsem si jistá, co Camerona motivovalo k tomu, aby mi a všem ostatním, kteří se dívali, prozradil tak osobní informace. Bylo to snad zásluhou mých reportérských schopností? Ať už byl důvod jakýkoli, jeho otevřenost mě přitahovala a ke svému překvapení jsem našla útěchu v tichu, které se mezi námi rozhostilo.
Jak zvláštní, říkala jsem si, když jsem se dívala přes moře. Že mi někdo mohl být tak rychle tak blízký, a nepřipadalo mi to divné. Ve „skutečném světě“ by mě Cameronovo náhlé přiznání vyvedlo z míry.
Ale tady, ve Vile, mi to připadalo normální.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak Becky a Blake spadli na lehátko a jejich těla se propletla. Na druhé straně bazénu se Angela a Charles ponořili do hovoru. Annie trsala s Adamem na klubovou klasiku. Její ruce svíraly jeho zadek. Zdálo se, že postrádá tlačítko, které by umožnilo zpomalit, ale jemu to podle všeho nevadilo.
„Chceš odsud vypadnout?“ zeptal se Cameron, který zřejmě vycítil mé znepokojení. Všechno se dělo tak rychle.
„Prosím.“
„Ledaže…“ podíval se přes zahradu a vrátil se mu smysl pro humor. „Chceš se vykoupat ve vířivce?“
V mém výrazu muselo být znát zděšení.