přitom pozoruje ostatní. Triona klečí u neuvěřitelně zarostlého kusu kamene, zřejmě matčina náhrobku, a něco vypráví. Občas se zasměje, rozhodí rukama nebo vyšle drobné pousmání směrem ke svému synovi, který na přilehlé louce trhá obrovskou náruč kvítí. Benny leží s rukama za hlavou u polorozbořené zídky, kde hřbitov nenápadně přechází v pastvinu, a zadumaně pozoruje vlnící se kopce na obzoru. Střídavě naklání hlavu k levému a pravému rameni, čímž Ele připomene účastníky kurzů malování, které vedla babička. Při té vzpomínce se jí zasteskne.
„… a dala bych ruku do ohně za to, že přesně proto je na něj tak nabroušený!“
„Cože? Cos to říkala, promiň, nějak jsi mi vypadla,“ zalže bleskově Ela a stočí pozornost zpátky ke kamarádce, která se zjevně dosyta nabažila popisu stařičkého hřbitova a znovu se jala řešit Elinu situaci.
„Říkám, že bych dala ruku do ohně za to, že v době, kdy babi pomáhala Liamovi s Trionou, spala s Liamem – odtud všechny ty šíleně slizké dopisy, chápeš. Jenomže pak dospěl Benny, a pokud nekecáš a Benjaminovo charisma fakt stahuje holkám kalhotky na vzdálenost dvou kilometrů, pak, protože byla taky jenom člověk, prostě babi přesedlala na mladší model,“ dokončí Alice vítězoslavně myšlenku a Ela v duchu zřetelně vidí kamarádčin samolibý úšklebek. Každá drbna je tak trochu detektiv a žádná drbna není lepší než Alice.
„Já nevím,“ šoupe Ela nohou po hliněné hřbitovní pěšině. „Znáš mě, nikdy jsem neměla problém uvěřit všemožným za vlasy přitaženým báchorkám, představit si ale vlastní babičku jako nějakou rajdu, lačnící po zajíčcích, to je trochu…“
„Trochu bizarní? Jo, to je!“ vykřikne Alice nadšeně. „Elo, musíš na to přijít, momentálně jsi jediná zajímavá věc v mém životě!“ naléhá rozesmátě.
„A tobě to nepřijde nereálné?“ pochybuje dál Ela.
„Jako co? Babi, lamačka dvou irských srdcí? Vůbec ne. Hele, Elo, babi byla kost, to si jako musíme přiznat. Trošku ohlodaná, pravda, ale pořád kost!“
„Ježíši,“ hlesne Ela automaticky. V něčem jí však Alicina verze nesedí. Jestli babi rozvrátila celou tuhle rodinu milostnými avantýrami, proč na ni všichni i nadále pějí ódy? Dávalo by smysl, že se sem babi nechtěla už nikdy vrátit. Jenomže by zároveň dávalo smysl, aby byla u Triony, Bennyho i Liama na černé listině.
Když se o nesrovnalost podělí s Alicí, kamarádka hlasitě vzdychne, slíbí, že se ještě zamyslí, a bez rozloučení zavěsí. Klasická Alice.
Ela se rozhodne počkat v autě. Koneckonců tohle není její rodina a třeba si chce Triona s maminkou popovídat o samotě. Opatrně, aby nenadělala zbytečný hluk, za sebou zavře nízkou branku.
S pohledem upřeným na špičky tenisek se pomalu došourá k zadním dveřím džípu, nasedne do auta a s utrápeným zamručením si složí obličej do dlaní.
„Neboj, za chvíli už pojedeme,“ ozve se konejšivý hlas z přední sedačky.
Ela leknutím zařve. Liam se zatváří provinile i pobaveně zároveň.
„Proč nejsi… tam?“ koktá vytřeštěně dívka. „Jako… na hřbitově?“
„Tak na to mám snad ještě čas, ne? Nebo myslíš, že bych to měl jít omrknout?“ uchechtne se muž a znechuceně pohlédne směrem ke zbytku rodiny. „Mluvím s ní na moři, v bouřce, většinou,“ vysvětlí po chvíli a pokrčí rameny.
„Jasně, promiň,“ hlesne omluvně Ela. Provinilost z ní po ranním incidentu ještě nevyprchala. Snad by mohla pro dnešek přestat vyzvídat.
Jaký je to pocit? Vyjít před dům, utrhnout pár bylinek a stále hypnotizovat divokou hladinu, pár hladkých hnědozelených kopců
okolo, tu a tam zahlédnout zatoulanou ovci z vedlejší vesnice. Jaký je to pocit, rozevřít před spaním staré okenice, s jediným vrznutím vpustit do ložnice slaný, báječně ledový vzduch, jen na okamžik, aby i dnes v noci mohly všechny starosti nenápadně odplout s mořskými proudy. Taková radost! Jaké to je, mít sám pro sebe osobní zátoku, kapesní pláž. Opuštěné, přesto vyplněné vším, co člověk k životu na samotě potřebuje. Nic než voda, vzduch a země. Nic než jistota, klid a nekonečné vlnobití. Brána oceánu…
„Jdeš?“ šťouchne do Ely drobná ručka, načež ji Enda popadne za mikinu a táhne za sebou z prosklené jídelny.
„Nechceš mi říct, kam mě to vlečeš?“ směje se Ela a s drobnou nostalgií naposledy střelí pohledem k výhledu. Pár desítek metrů trávníku končí dokonalou podkovou zátoky Silver Strand. Není pochyb, že právě o tomhle stříbrném vlákně babi v šestém dopise mluvila. Kousek za vesničkou Malin Beg silnice skutečně končila, tady, u toho nejkouzelnějšího osamělého domku na útesu, jaký Ela kdy viděla.
„Budeme večeřet na pláži!“ zavýskne chlapec a nepouští Elinu mikinu. „Táta se strejdou už dole rozdělali oheň. A táta má dokonce kytaru!“ Endovo nadšení je nakažlivé a Ela se neubrání širokému úsměvu.
Svižným krokem přejdou přes dvorek a příjezdovou cestu k nenápadnému odpočívadlu pro auta turistů, které zeje prázdnotou. Na jeho konci si Ela všimne malé pootevřené branky směrem k přilehlým pastvinám. Než se stihne podivit nad tím, kudy ji malý Enda vede, všimne si strmého betonového schodiště lemovaného ocelovým zábradlím kousek za brankou. Všemožně se klikatí až dolů na pláž, kde právě dvě malé postavičky usedají k zářícímu ohništi.
„Můžete to ze mě někdo sundat,“ zavolá Ela se smíchem na muže, když sejde schodiště s Endou křečovitě pověšeným na její levé paži. Už nahoře se k ní přilepil a odmítal se pohnout bez dívčiny asistence.