některé z jí přidružených paramilitárních organizací, a jestli je tedy vůbec nutné následně zkoumat stránku subjektivní, či nikoliv. V případě první osoby, proti jejímuž osvobození zmateční stížnost směřovala, soud konstatoval, že návštěva restauračního zařízení, kde se zrovna koná koncertní zábava uniformovaných příslušníků SA, a běžný společenský styk na této akci nenaplňují objektivní stránku skutkové podstaty vyjádřené v § 17 ZNOR.373 Naopak v situaci, kdy se obžalovaný dobrovolně zúčastní volební schůze NSDAP, byla již objektivní stránka naplněna, a bylo třeba přistoupit ke zkoumání subjektivní stránky.374 Provedené odlišení mezi koncertní zábavou a volební schůzí sice nevycházelo přímo z textu zákona, ale poměrně přesně odpovídalo jeho duchu, jelikož kriminalizace v zásadě nahodilé účasti na kulturní události pořádané sdružením důvodně podezřelým ze státu nepřátelské činnosti by představovala přílišný zásah do občanských svobod a dala za pravdu hlasům, které § 17 označovaly za nástroj politické perzekuce. Kvalitativní odlišení účasti na politické schůzi a připuštění její možné kriminalizace ze strany Nejvyššího soudu nebylo příliš překvapivé vzhledem k účelu zákona na straně jedné a reputaci i deklarovaným cílům NSDAP na straně druhé. Nehledě na to, že soud pouze konstatoval naplnění objektivní stránky s tím, že musí být zkoumána i stránka subjektivní.
Objektivní stránkou trestného činu dle § 17 ZNOR se zabývala i série rozsudků Nejvyššího soudu z let 1934–1935, která se snažila přesněji definovat, jaké jednání lze podřadit pod pojem styku s podvratnou tajnou organizací. Rozsudkem z listopadu 1934 tak bylo například stanoveno, že osoba, která se během cesty do Německa stravovala a přespávala u sdružení žen, která byla pod kontrolou SA, a k navázání kontaktu s těmito sdruženími využívala imitaci stejnokrojů SS a SA, nepřímo navazovala styk s touto organizací a naplňovala ustanovení druhé aliney prvního odstavce § 17 ZNOR.375 Rozhodnutí bylo poměrně zajímavé v tom, že Nejvyšší soud v něm připustil, že pouhé přespání nebo žádost o stravu by bylo možné považovat za běžný společenský styk, avšak skutečnost, že pachatel využil převleku, aby ukázal svou podporu organizaci SA,
373 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 31. ledna 1934, sp. zn. Zm I 692/33, publikované ve Sbírce pod č. 4915, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 4894–5170, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1935, s. 41–42.
374 Za státu nepřátelský cíl NSDAP Nejvyšší soud označoval proklamované snahy o přičlenění všech území obývaných Němci k Německu. Viz ibid., s. 42–43.
375 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 14. listopadu 1934, sp. zn.
Zm I 1059/33, publikované ve Sbírce pod č. 5126, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 4894–5170, s. 403–404.
svědčila o jeho povědomí o podvratných cílech této organizace a spolu s tím, že během své cesty se obracel výlučně na sdružení spjatá s nacisty, jasně ukazovala na pachatelův úmysl navázat s SA styk navzdory podvratným cílům této organizace.
V dalším rozsudku, tentokrát z roku 1935, Nejvyšší soud judikoval, že za naplnění skutkové podstaty dle § 17, odst. 1, al. 2 ZNOR lze považovat i to, když se dřívější aktivní podporovatel DNSAP aktivně účastní slavností pořádaných NSDAP a pořizuje propagační fotografie z této akce.376 Mohlo by se zdát, že Nejvyšší soud při úvahách o vině v tomto případě nepřípustně vycházel z dřívější politické činnosti obžalovaného, nicméně aktivita v DNSAP nebyla brána jako důvod k odsouzení, ale pouze jako důkaz o tom, že pachatel znal podvratné cíle NSDAP, a tudíž naplňoval subjektivní stránku sdružování státu nepřátelského.377 V pozdějším rozsudku, který se týkal skutkově podobného případu, Nejvyšší soud svou judikaturu doplnil tak, že stykem může být i morální podpora tajné organizace.378
Na výše uvedených rozsudcích lze vidět, že Nejvyšší soud chápal pojem styku s tajnou organizací s podvratnými cíli poměrně široce a jeho výklad byl místy extenzivní, i když stále v souladu s účelem interpretovaného zákona. Na druhé straně je však nutné říci, že judikatura Nejvyššího soudu v některých případech fungovala i jako korektiv excesivních závěrů nižších soudů. Jako příklad lze zmínit rozhodnutí z roku 1935, v němž Nejvyšší soud vyhověl zmateční stížnosti obžalovaného a konstatoval, že za styk s podvratnou tajnou organizací nelze považovat ani situaci, kdy německý občan žijící v Československu vykonával v Německu své volební právo, i když volil NSDAP, ani to, kdy týž občan dostal potvrzení od přednosty nacisty obsazeného německého úřadu práce, že pro něj není práce, a doporučení k žádosti o podporu.379 Podobný závěr
376 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 28. listopadu 1934, sp. zn. Zm II 346/34, publikované ve Sbírce pod č. 5145, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 4894–5170, s. 443.
377 Ibid., s. 443.
378 V daném případě byli pachatelé souzeni kvůli tomu, že jako bývalí členové DNSAP během cest v Německu navázali družbu s příslušníky SA, nechali se od nich hostit a zpívali s nimi nacistické písně. Viz Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 31. května 1935, sp. zn. Zm II 130/35, publikované ve Sbírce pod č. 5310, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 5171–5474, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1936, s. 226.
379 Soud však v daném případě rovněž konstatoval, že ze spisu není jasné, zda vystavovatel doporučení jednal z pozice přednosty úřadu práce, nebo z pozice vedoucího lokální buňky NSDAP. V případě druhé varianty by mohlo jít o zakázaný styk, ale muselo by být prokázáno, že obžalovaný tento styk navázal s cílem podporovat NSDAP. Viz Rozhodnutí Nejvyššího
učinil Nejvyšší soud i v dalším rozsudku z roku 1935, kdy konstatoval, že navázání kontaktu se známým nebo příbuzným, který je členem některé
z nacistických organizací, za účelem nalezení zaměstnání v Německu nelze samo o sobě považovat za zakázaný čin, pokud žádným způsobem nesleduje podporu podvratných snah těchto organizací.380
5.3 Sdružování státu nepřátelské v aplikační praxi prvorepublikových soudů – vznik a zánik trestnosti a pojem tajné organizace
Judikatura Nejvyššího soudu k § 17 ZNOR se rovněž snažila dát jasná interpretační vodítka i v otázce vzniku a zániku trestnosti jednání. Prvním významným judikatorním závěrem bylo potvrzení, že pro dokonání trestného činu stačilo tajnou organizaci založit, bez ohledu na to, jestli po založení vyvíjela skutečnou činnost.381 Ve významném rozhodnutí z roku 1930 týkajícím se činnosti sudetoněmeckého spisovatele Wilhelma Pleyera a jím založené organizace Grenzlandjugend Nejvyšší soud mimo jiné judikoval, že založení tajné organizace nevyžaduje účast více osob a vytvoření a rozeslání výzvy k připojení se k organizaci lze dát na roveň založení tajné organizace, i přesto, že v daný okamžik je rozesílatel fakticky jediným členem takovéto organizace.382 V pozdějším rozsudku z roku 1936 týkajícím se zakládání elementárních škol komunistické strany Nejvyšší soud doplnil, že k založení tajné organizace sice dostačovala jen jedna osoba, avšak k dokonání naplnění skutkové podstaty bylo nutné, aby byl účel organizace znám i dalším osobám a aby takto založená organizace měla více členů než jen samotného pachatele-zakla-
soudu Československé republiky ze dne 19. září 1935, sp. zn. Zm II 392/34, publikované ve Sbírce pod č. 5373, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 5171–5474, s. 342–344.
380 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 16. listopadu 1935, sp. zn.
Zm II 314/35, publikované ve Sbírce pod č. 5431, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 5171–5474, s. 445–446.
381 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 7. října 1925, sp. zn. Zm II 136/25, publikované ve Sbírce pod č. 2126, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 1843–2227, Praha: Právnické vydavatelství 1926, s. 536–538.
382 Rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 22. dubna 1930, sp. zn.
Zm I 402/29, publikované ve Sbírce pod č. 3849, in: Vážný, František: Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních: 3730–4037, Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství 1931, s. 246.