Proč všichni odcházejí (Ukázka, strana 99)

Page 1

11. 8.

Zuzko, přeju ti všechno nejlepší k svátku, hezky si to oslav! Dnes je nuda, těším se na dopis od tebe. Drž mi palce na operaci, ptala jsem se, mají mi vzít kousek střeva a podívat se na nějaký nový nález. Zas mi tam strkali hadici, ale už jsem zvyklá. Přijedeš na narozeniny?

Dám ti ten sešit, napiš mi. Tady nikdo není, s kým si můžu povídat a psát. Jsi moje kamarádka, opravdová, napiš. Odepíšu!

Ahoj, Moniko,

ptala jsem se dědy, co je to píštěl. Asi to musí vypadat jako nějaká píšťala. Neřekl mi nic. Taky jsem se ptala na nález, ale čistil houby a poslouchal s babičkou Kolotoč.

Představovala jsem si, jak teď asi Monika vypadá, možná má delší vlasy, v šuplíku měla rtěnku, a když se jí namalovala, vypadala jako princezna.

Měla ji, i když jsme se loučily, dala mi pusu a objala mě. Seděly jsme na posteli, bylo ráno a sestřička nám přinesla snídani. „Za hodinu jdeš domů, Zuzko,“ řekla sestra, položila talířek s rohlíkem na můj

99

stolek a odešla. Seděla jsem Monice u nohou a dívaly jsme se na sebe. Vzala moji ruku a položila mi do dlaně papírek, rozbalila jsem ho a přečetla. Bylo tam napsané MOJÍ NEJLEPŠÍ KAMARÁDCE a pod tím

nápisem byly dvě postavy, držely se za ruce a smály se.

„To jsme my,“ řekla a pak se zeptala, „za hodinu, umíš ty vůbec hodiny?“

„Jenom šest a dvanáct, poznám i tři a devět, ale musí mít hodiny čísla.“

„Chtěla bych hodinky,“ řekla Monika smutně.

Kdybych jí dala hodinky od apoštolů, třeba by se tatínek nezlobil. „Mám jen dřevěné, náramek mají z modrých korálků a je na gumu, donesu ti je, chceš, Moniko?“

„Chci opravdové, aby mi ukazovaly čas, abych se nemusela ptát pořád sestry. Ale ono je to stejně jedno, když za mnou nikdo nepřijde,“ sklopila oči a zadívala se do peřiny.

„Já vím,“ řekla jsem. A bylo mi to líto, najednou se mi tam chtělo zůstat, třebaže jsem zdravá.

„Všichni odcházejí,“ řekla, pak se dlouho dívala z okna a pokračovala. „Když mi bylo deset, máma chodila s pánem, jmenoval se Vláďa, nejdřív k nám chodil na návštěvy, to máma vždycky něco uvařila nebo třeba upekla. Ale jednou, jednou mi řekla, že

100

u nás bude Vláďa bydlet. Prý má syna, je mu jedenáct a ten s námi bude bydlet také. Jmenuje se Jára, můžeme být prý kamarádi. Když jsem Járu poprvé viděla, moc se mi nelíbil, v duchu jsem se na ni zlobila kvůli tátovi a taky kvůli tomu, že přijdu o vrchní skříňku, kde mám šaty. Koupili matraci a Jára od té doby spal u mě v pokoji. Máma mi řekla, že potřebuje pomáhat s nájmem, sama to neutáhne, a taky že nám bude líp. Jára byl hodnej, ale styděla jsem se ho, musela jsem se převlíkat v koupelně, nebyl tam klíč, a to jsem se vždycky bála, že tam někdo z těch dvou přijde. Pak jsme se docela skamarádili, chodili jsme spolu do školy, teda jen kousek, Jára mě vyprovodil a šel na autobus, jezdil do jiné školy, a taky jsme spolu chodili nakoupit. Máma s Vláďou chodili někdy do kina a taky na víno a mně se to líbilo. My se s Járou dívali na televizi nebo hráli hry. Byla jsem ráda, že u nás jsou, o víkendu byly řízky a po obědě se jezdilo na výlet. To předtím nešlo, nebyly peníze. Máma byla veselejší, často si zpívala a já… měla jsem bráchu. Půjčovali jsme si koloběžku, seděli s holkama na schodech před domem a chodili pro pivo do džbánu.“

Monika přestala mluvit, vzala do ruky rohlík ze snídaně a uždibovala z něj drobečky, ty pak dávala zpátky na talíř.

101
Ukázka elektronické knihy
Issuu converts static files into: digital portfolios, online yearbooks, online catalogs, digital photo albums and more. Sign up and create your flipbook.