život vzhůru nohama jen proto, že žena, kterou jsem naposledy viděla, když mi bylo devět nebo deset let, mě učinila dědičkou.“ Její hlas zněl ostřeji, než zamýšlela. V rozpacích se podívala stranou. Byla tu jako host, takže dostat se do hádky s rodiči hostitelů bylo vysloveně nezdvořilé.
„Však my tomu rozumíme.“ Evelyne se k ní naklonila. „Můj manžel určitě taky, to se nebojte. On se jen rád hádá a chce vás trochu vyprovokovat. Nenechte se od něj zahnat do kouta.“
„Já se nehádám, já diskutuju.“ Norbertovi šibalsky zajiskřilo v očích. „Nedívejte se tak vyplašeně, Melanie. Vždycky říkám, co si myslím. A právě teď se domnívám, že byste nejbližší dobu skutečně měla využít k intenzivnímu zamyšlení. Sybillu jsme dobře znali. Milovala vás, i když vás u sebe mohla mít jen dvě léta. Na to ve svých úvahách nezapomínejte, to vám naléhavě doporučuju.“
„Teď už nech tu ubohou dívku na pokoji, Norberte.“ Evelyne znovu vyčítavě zavrtěla hlavou a chápavě se na Melanii usmála. „Myslím, že Sybilla vám chtěla svým domem a obchodem poskytnout domov. Vždy mluvila o tom, že dítěti nijak neprospívá neustále se stěhovat z jednoho města do druhého. Povězte mi, bylo to opravdu tak nepříjemné? Stěhovala jste se jako dítě často?“
Melanie pokrčila rameny. „Neznala jsem nic jiného. Kvůli tomu jsem byla už v raném věku samostatná. Matka… nikdy nevydrží dlouho na jednom místě. Ani dnes.“
„Vzpomínám si na ni.“ Evelyne podala svému muži prázdnou sklenku. „Miláčku, mohl bys mi prosím přinést další sklenku vína? Pro vás taky ještě něco, Melanie? Ledový čaj? Prosím, Norberte.“
„Ty nápoje přece můžu přinést sama,“ zasáhla spěšně Christina, ale Evelyne ji zadržela.
„Kdepak, tvůj dědeček by se měl trochu hýbat, aby mu neztuhly staré kosti. To mu celou dobu říká i jeho doktor.“
„Jistě, jistě. Už jdu.“ Norbert Messner uchopil prázdné sklenky a vykročil.
Sotva odešel, Evelyne navázala na předchozí hovor. „Vaše matka byla kdysi velmi krásná žena, Melanie. Podobáte se jí, ale máte měkčí, klidnější rysy. Silvana byla vždy o něco nápadnější, veselejší a rozpustilejší než běžní lidé. Leckdo ji taky považoval za… no…“
„Excentrickou?“ To bylo slovo, které Melanii obvykle napadlo jako první, když myslela na matku.
Evelyne se usmála. „Máte ji moc ráda.“
„Je to moje matka.“
„To není důvod k náklonnosti. Ale ve vašem případě velmi jasně cítím, že matku milujete. Jen pravděpodobně není snadné vycházet s takovým člověkem, jako je ona. Je teď vdaná?“
„Ano, zatím krátce.“
„Ach, to je krásné.“
„Potřetí.“
„Och.“ Evelyne zvedla obočí a zasmála se. „No, někdy to chce víc pokusů, než člověk proběhne správným cílem.“
S tím se Melanie neztotožňovala. Silně pochybovala, že pro matku vůbec existuje něco jako správný cíl – nebo správný muž.
Když se Norbert o něco později vrátil s nápoji, následovalo ho několik žen a mužů. Někteří byli zřejmě sousedé, ostatní příbuzní. Všichni se připojili ke stolu a během několika okamžiků už všechno přehlušila pestrá změť hlasů a smíchu.
Melanie se zpočátku ještě snažila sledovat rozhovory, ale protože se současně probíralo asi pět témat, do nichž nebyla zasvěcena, brzy ztratila nit a přemýšlela, jestli by bylo velmi neslušné, kdyby se prostě zvedla a odešla. Než se však stačila rozhodnout, náhle na noze pocítila něco teplého, měkkého a vzápětí ucítila vlhký jazyk a studený čenich fenky na ruce. Překvapeně se podívala na Čoko.
Ahoj Mel. Chtěla jsem jen vidět, jak se ti daří. Hodně jsem si hrála, ale teď jsem trochu unavená. Chceš mě pohladit?
„No to se na tu malou podívejme!“ Christina nadšeně ukázala na Čoko, takže se na fenku všichni podívali.
Co se děje? Čoko se posadila a zvědavě se rozhlížela od jednoho ke druhému. Chtěla jsem jen ukázat Mel, že ji mám ráda.
„Tedy, Mel, jestli tohle není láska na první pohled, tak už nevím.“ Christina se zasmála, předklonila se a poškrábala Čoko za ušima. „Takhle přítulná byla zatím jen k Sybille.“
„My lidé si pořád myslíme, že si své domácí mazlíčky sami vybíráme.“ Norbert si fenku důkladně prohlížel. „Ale ve skutečnosti je to přesně naopak. To oni si vybírají své lidi.“
V tom máš naprostou pravdu.
Melanie se rozpačitě podívala na fenku a neohrabaně ji poplácala po hlavě a krku. Znovu ucítila, jak se jí pod prsty jemně vlní krátká srst. „Vůbec nic jsem neudělala. A přitom to vypadá, že…“
„… tě má ráda.“ Christina souhlasně přikývla. „To se opravdu nedá přehlédnout.“
Jasně že mám ráda Mel. A jak!
„Vy nemáte žádné domácí mazlíčky, viďte?“ Norbert luskl prstem, aby upoutal pozornost fenky. Najednou odněkud vyndal malý modrý míček, rozmáchl se a hodil ho daleko přes trávník.
Jejda, nosit míček! To mě baví.
Čoko radostně zaštěkala a vyběhla.
Melanie se za ní krátce dívala. „Ne. Na to nemám čas ani místo.“
„Aha.“ Čoko už byla zpátky, takže Norbert nezacházel do dalších podrobností o Melaniině prohlášení, vzal fence míček, který přinesla, a hodil ho znovu. Tentokrát vzali hru na vědomí i Benni a Zora a také se vyřítili na trávník. Čoko se dostala k míčku jako první, ale dva zlatí retrívři se jí ho pokusili vzít. K celému tomu