je pro mě taky víc než koníček – je to otázka zachování zdravého rozumu. „A co je vlastně na All-State tak úžasnýho? Jasně, je pocta se tam dostat, ale většina lidí to zkouší stejně až ve třeťáku nebo čtvrťáku. Počkal bych, ale Abella mě přemluvil, ať to zkusím.“
Najednou se rozletí dveře tak prudce, až se odrazí od zarážky. Do pokoje vběhne Joey, žuchne mi na klín a před oči mi strčí knížku o kocouru Peteovi tak razantně, že si málem pořežu nos o papír. Je to jeho oblíbená, ta, kde jede Pete vlakem navštívit babičku. Nad tou knížkou jsme spolu strávili spoustu hodin, četla jsem mu ji a modlila se, aby zopakoval aspoň jedno slovíčko, a svíral se mi žaludek, když dál seděl mlčky.
„Stevie, čti, prosím.“ Jeho kudrlinky mě šimrají na bradě a pořád je to taková úleva, že ho slyším mluvit, i když nemá zrovna dokonalou intonaci, i když se mu hlásek pohybuje nahoru a dolů jako zuby na pile.
„Ahoj chlapíku, já jsem Shane.“
Joey se na něj nepodívá, a tak ho šťouchnu do ramene.
„Ahoj,“ pozdraví tiše Joey.
„Jmenuje se Joey,“ prozradím Shaneovi, ale nesoustředí se na mě. Místo toho si poposedne a počká, až se mu Joey podívá do očí.
„O čempak je ta knížka?“ Ukáže prstem na vláček na obálce. „To je parádní vláček.“
Joey mi poskakuje na klíně, nejdříve se dívá na mě, pak pohlédne přímo na Shanea.
„Emm... je to... o vlaku... a kočce.“
„Skvěle,“ odpoví Shane. „Rád tě poznávám.“
Natáhne k Joeymu pěst a Joey do ní narazí vlastní pěstičkou. Zářivě se usměje.
„Hele, bráško,“ obejmu ho kolem pasu, „můžu ti to přečíst později? Máme tu nějakou práci do školy.“
„Tak jo, Stevie,“ svolí Joey, pověsí se mi na krk a vlepí mi pořádnou pusu na tvář. Pak mě pustí, vyskočí a plnou parou vyběhne z pokoje.
Shane drží obě paličky v jedné ruce. Ani jsem si neuvědomila, že přestal hrát. Téměř slyším tu otázku, co má na jazyku, otázku, kterou se každý bojí položit. Co s ním je? Odpověď – nic. Joey je prostě Joey.
„Proto se chci dostat do All-State,“ prohodím. „Když byly Joeymu dva roky a všechny ostatní děti už mluvily, on měl problémy. Spoustu problémů. Ale hudbu vnímal. Bylo to neuvěřitelné. Poslouchal Beatles. A když s nimi začal zpívat, postupně přišla i slova. Chtěla bych umět pomáhat dětem hudbou. Proniknout k nim tak, jak k Joeymu pronikla Žlutá ponorka. Díky All-State budu mít větší šanci dostat se na vysokou. Chci jít na Newyorskou univerzitu. Bude to poprvé, co budu moct žít delší dobu na jednom místě. Nevím, jak dlouho zase zůstaneme v New Jersey, a chci tu příležitost popadnout za pačesy, dokud tu je. Takže se tam prostě musím dostat.“
Shane se usměje a v levé tváři se mu objeví dolíček. Předtím jsem si ho nevšimla, ten dolíček mu proměňuje celý obličej, rozlévá se z něj čirá radost. A neptá se mě na Joeyho. Místo toho na mě hledí očima plnýma porozumění. Zblízka mají jeho oči barvu medu, a i když jsme spolu už strávili plno hodin na zkouškách orchestru, uvědomuju si, že dneska je to poprvé, co jsem se na něj pořádně podívala.
„Já nepromluvil až do tří let. Ani jediný slovo. A pak jsem zničehonic začal mluvit ve větách. Aspoň mamka to říká,“ prozradí mi Shane a začne znovu tiše bubnovat do koberce.
„Fakt?“
„Fakt. Tvůj brácha je super.“ Očima rychle střelí po mně, je to jenom mžik, pak dál kouká na koberec. „A dostaneš se tam.“
„Chtěla bych se na konkurz naučit nějakého Coltranea,“ sdělím mu. Protáhnu si nohy a ucítím jehličky v chodidlech.
„Máš ráda Coltranea?“
„Je to legenda,“ odpovím.
„Já vím, ale máš ho ráda? Posloucháš ho? Cítíš se u něj tak jako u Pearl Jam?“ zeptá se Shane. Pořád u toho bubnuje, doprovází Eddieho Veddera, který vříská z mého laptopu Why Go. Bože, kéž bych uměla hrát jako Shane. On o tom nemusí ani přemýšlet, pohybuje paličkami tak rychle a nenuceně.
„Asi ne,“ odpovím nakonec.
„Tak si vyber něco, u čeho se tak cítíš. Písničku, kterou nedokážeš vyhnat z hlavy.“
„Springsteen,“ prohlásím hned. „Clarencovo sólo. Třeba Born to Run?“
„Zahraj to.“
„Cože, jako teď?“
Shane zvedne můj saxofon a podá mi ho. Vstanu, připnu ho k červenému popruhu a hrabu se v notách tak dlouho, až najdu Born to Run. Shane si sepne ruce, sedne si na zkřížené nohy a civí na mě, jako bych byla slavný muzikant v Madison Square Garden, ne středoškolačka ve žlutém pokojíčku. I když se v duchu přesvědčuju, že je to přece jen Shane, v hrudi mi mravenčí nervozita. Zhluboka se nadechnu a přesunu pozornost ze Shaneova pohledu do not, černých teček a linek, které se skládají v melodii a vyprávějí příběh.
Ta skladba jsou dvě minuty ryzí blaženosti a já se do ní ponořím. Chovám se, jako by tu Shane nebyl, jako by neseděl tři metry ode mě. Má mysl se zpomalí a já se soustředím jen na to, abych tiskla klapky správným způsobem ve správný čas. Tempo zrychluje a je to, jako bych se vznesla, vyletěla z okna, kroužila vysoko nad domem, až v mracích, které zbarvují oblohu. Potřebuju tenhle pocit, tuhle pauzu od sebe samé. Ten pocit je dost těžké vysvětlit, ale když hraju nebo poslouchám muziku, nezáleží na tom, ve kterém městě zrovna bydlím. Na pár minut zapomenu, že jsem ta nová holka. Zapomenu,