Když už byla její zastávka na dohled, vstala a šla ke dveřím tramvaje. Brzdy zaskřípaly, vůz sebou škubl a Astrid obratně vyskočila ven.
No obratně, spíš poněkud nepozorně. Dopadla trochu nešťastně a ztratila přitom botu.
Doskákala k ní po jedné noze a zvedla ji.
V hedvábné punčoše měla díru, která byla dost velká na to, aby skrz ni prostrčila palec u nohy a zavrtěla jím. Z jejích přivýdělků by v budoucnu dokázali jak sobě, tak i dětem občas splnit pár přání navíc.
Kráčela domů se spokojeným úsměvem. Práci ve zpravodajské službě vykonávala Astrid svědomitě a pečlivě. A v extrémním utajení, přesně tak, jak se od ní očekávalo. Ale před Sturem to netajila. „Udusila bych se, kdybych to nemohla s někým sdílet,“ řekla Södermanovi a ten přikývl.
Zpočátku jí přišlo krajně nevhodné číst cizí dopisy. Vždycky měla za to, že dopis je něco soukromého a intimního, a že jeho obsahem by se tudíž neměl zabývat někdo jiný. Ale postupem času se z toho stala rutina. A navíc jí to také připadalo velmi důležité. Třeba by tím mohla i něco změnit nebo zastavit.
Možná ale bylo naivní takhle přemýšlet.
V každém případě to dost změnilo její postoj k téhle hrozné válce. Pokud byla dříve ohromená a vyděšená, teď byla spíš naštvaná, rozrušená a šokovaná. A také hluboce zarmoucená, jako například když držela v rukou dopis, ve kterém psala matka o smrti svých dětí, jež zemřely během okupace. Válka tak dostala ještě děsivější a hrůznější tvář. Najednou byla blíž.
Astrid a její kolegové většinou pracovali po večerech. Seděli v malé suterénní místnosti s hlavou skloněnou nad do-
pisy, které otevírali nad párou. Moc se nemluvilo, a pokud ano, tak výhradně jen šeptem. Ale protože tam nikdy nikdo neměl chuť konverzovat, ve vzduchu vždycky viselo jenom tíživé klaustrofobické ticho.
O to víc si Astrid užívala s rodinou, jezdila na výlety a hrála si s dětmi.
Toho dubnového odpoledne byly s Karin v parku. Lasse chtěl zůstat doma a připravovat se do školy. Astrid mu to tak úplně nevěřila, protože jako student byl spíš línější a trochu znuděný, ale nechala ho a dál to nezkoumala. Chtěla ho naučit větší zodpovědnosti a samostatnosti, protože věděla, že jakékoli zasahování, nebo dokonce obviňování a nucení by k ničemu nebylo.
Od narození Karin se Astrid v parku setkávala s ostatními matkami, se kterými si povídala a vyměňovala názory a nápady. V mladé, tiché, tmavovlasé Else našla dokonce kamarádku. Čas od času si také domluvila schůzku s Ingrid a sešly se u kávy.
S Elsou ji ale spojovalo něco, co s Ingrid nesdílela: mateřství.
Cestou domů vyprávěla Karin o dni, kdy s Lassem sjížděli z kopce na kusu kartonu.
„Vážně?“ zeptala se její dcera s vykulenýma očima. „Neděláš si ze mě legraci?“
„Proč bych si dělala legraci? Prostě jsme si každý sedli na kus krabice a jeli jsme dolů.“
„A potom?“
„Lasse byl dole první.“
„A ty?“
„Já jsem ten karton ztratila, lépe řečeno, nějak se pode mnou rozpadl.“
Karin se zastavila. „No ne! A pak?“
„Když jsem seběhla dolů, Lasse se tak strašně smál, že mi to bylo hned jasné. Měla jsem prodřenou a roztrhanou sukni a byly mi vidět kalhotky.“
Karin vypískla smíchy. „To bych taky moc ráda viděla!“
„Lasse potom musel jít celou cestu až domů za mnou a pozorně hlídat a sledovat, jestli někdo nejde za námi,“ pokračovala Astrid. Byla to pravda, ona prostě zůstala dítětem, které mělo vždycky ty nejbláznivější nápady. Zkrátka to nedokázala zastavit, ať se snažila sebevíc. „Hlava plná nápadů a nesmyslů,“ řekla jí kdysi jedna kamarádka. Nebo to byla některá z děveček?
Astrid přemýšlela, jestli bude někdy jiná. Bylo vůbec možné zastavit ty nápady a bláznivé myšlenky? Nebo by se měla spíš starat, aby tenhle nádherný zdroj nikdy nevyschl?