Poškrábala se na hlavě, jako by se snažila vybavit si jejich ranní rozhovor.
Jack se posadil vedle ní a jednou rukou se opřel o opěradlo pohovky.
„Do Říma.“
„Aha, to je pravda. Omlouvám se, ale vynechává mi paměť.“ Zajel jí prsty do vlasů. Miloval jejich hedvábný dotek a ovocnou vůni, která mámila smysly a vyvolávala v něm touhu zabořit do nich obličej a vdechovat ji ještě víc.
Neuhnula před jeho dotykem, naopak se k němu naklonila a na okamžik zavřela oči jako kočka, která si rozkošnicky a blaženě užívá hlazení.
„To proto, že málo spíš.“
Otevřela oči a otočila hlavu, aby se setkala s jeho pohledem.
„To ty taky. Moc pracuješ… Pořád takhle cestuješ?“
Pravda byla taková, že Jack aktivně vyhledával záminky k tomu, aby se od ní mohl vzdálit – potřeboval si ujasnit, co se mezi nimi děje.
Hlavně si nebyl jistý, co se to děje s ním. Vznikaly v něm pocity, které si odmítal připustit, nechtěl je pojmenovat a už vůbec ne je podrobně zkoumat. Když trávil den za dnem s Harper, bylo téměř nemožné udržovat si od ní citový odstup. Jenže ani čas strávený bez ní mu nepomáhal, protože pak se mu po ní a Marli stýskalo. Vrhal se do práce s vášní, jakou ve skutečnosti necítil. Jedinou opravdovou vášní byla ta, kterou cítil k Harper.
Dlouze si povzdechl, natáhl se po její ruce a sevřel ji mezi svými dlaněmi.
„Dělám na několika nových hotelech najednou. Navíc dům, který kupuju pro nás, bude potřebovat rekonstrukci. Chci mít všechno perfektní, než se tam s Marli nastěhujeme.“
„Mluvíš jako Aerin. To je taky taková perfekcionistka. Proto tak skvěle organizuje svatby.“
„Jak to tvé kamarádky bez tebe zvládají?“
Pokrčila rameny. „Asi dobře… Našly si náhradní fotografku, ale ta mě může zastoupit jen na pár měsíců. Pro Aerin a Ruby je to beze mě hrozně těžké. Jsme tým a skvěle se doplňujeme. Mám pocit, že tímhle jsem pro ně vytvořila logistickou noční můru.“
Líně ji pohladil po hřbetu ruky.
„Tobě se po práci opravdu stýská, viď?“
Znepokojeně se na něj podívala.
„Dělá to ze mě špatnou matku?“
„Samozřejmě že ne.“
Zvedl si její ruku k ústům, políbil jí prsty a vřele se na ni zadíval.
„Jsi dobrá v tom, co děláš, a nejsi zvyklá mít tak dlouhou pauzu bez práce. Ale brzy budeš fotit v Paříži, tak doufejme, že se potom budeš cítit líp. A můžeme se zamyslet nad nějakou chůvou, kdybys…“
Harper mu vytrhla ruku a zamračila se.
„Nechci chůvu.“
„Ale vždyť jsi to navrhla jako první,“ namítl.
Sklopila oči a mezi obočím jí naskočila ustaraná rýha.
„Chůvy přicházejí a odcházejí. Stejně jako pěstouni. To já pro Marli nechci. Chci, aby se cítila v bezpečí, aby vyrůstala ve stabilním prostředí. Nestojím o to, aby si ji někdo předával jako nějaký balík.“
Jack věděl, že Harper si z dětství nese spoustu emočních jizev. I normální dětství v lidech někdy zanechá rány, které se pak hojí celý život. O kolik těžší to muselo být pro Harper, když se o ni otec vůbec nestaral a její matka zemřela tak mladá…
Bylo vlastně s podivem, že se jí v dosavadním životě tak dařilo. Většina lidí by takový handicap vůbec nedokázala překonat.
„Rozumím ti, ale budeme s tím muset něco udělat, když máme oba práci. Co takhle říct mojí matce? Určitě by nám ráda pomohla.“
Harper vyskočila z gauče, jako by ji něco kouslo.
Založila si ruce na prsou a ve tváři se jí objevil zuřivý výraz.
„Necítím se v blízkosti tvé matky dobře. Když jsi tady, chová se slušně, ale když u toho nejsi, dokáže být strašně nepříjemná. Ještě pořád mi nepřestala vyčítat tu pitomou zprávu v novinách.“
Jack vstal z pohovky, přistoupil k ní a položil jí ruce na ramena.
„S tiskem jsem se přece vypořádal, když jsem oficiálně oznámil naše zasnoubení.“
Pohlédla na něj a oči se jí tvrdě leskly.
„Jenže se nemilujeme, a to tvoji matku rozčiluje. Nesnese pomyšlení, že by si její jediný syn vzal ženskou, kterou před časem náhodně zbouchnul.“
Spustil ruce a ztěžka si povzdechl.
„Moje matka je z jiné generace a v některých ohledech je hodně konzervativní. Můj otec byl její jediný milenec a byla mu po celý život věrná.“
„A byl on věrný jí?“
Jacka ta otázka na chvíli zaskočila. Bylo toho tolik, co o svém otci nevěděl…
Jak otce v průběhu let stále více ničila nemoc, nebylo možné s ním pořádně promluvit. A protože Jack trávil většinu času na internátní škole, na nějaké velké sbližování by stejně nebyl čas, ani kdyby na tom otec byl lépe.
„Na to nemůžu odpovědět, protože jsem se ho neptal a on mi to sám od sebe neřekl,“ řekl Jack. „Neměli jsme spolu nijak zvlášť blízký vztah. Kdybychom měli, asi by mi řekl o potížích s financemi.“
Harper rázem zaplavil soucit.